lila, že jsou „v zahrádce“. Sama svědkyně na pozemku nikdy nebyla, nevěděla, co se na něm pěstovalo, jak byl užíván ani jaký byl jeho rozsah. Z její výpovědi lze proto dovodit pouze to, že žalobkyně již v blíže neurčené době označovala určité místo naproti kravínu za rodinnou zahrádku a že se tam tehdy nacházeli její rodiče. Časově svědkyně tuto událost nedokázala přesně zařadit. Uvedla pouze, že se odehrála v době, kdy s žalobkyní ještě pracovaly v kravíně, tedy před jejím odchodem do důchodu v 55 letech. Vzhledem k tomu, že se svědkyně narodila dne , datum, , lze popsanou událost zařadit nejpozději do doby před rokem 1992. Přesnější časový údaj však z její výpovědi nevyplývá, a nelze proto určit, zda šlo například o 60., 70., 80. či počátek 90. let. Výpověď tedy nelze spolehlivě vztáhnout ke konkrétnímu období rozhodnému pro posouzení vývoje oplocení. Svědkyně opakovaně a jednoznačně uvedla, že prostor, který tehdy pozorovala, oplocen nebyl a že se na něm nenacházela žádná stavba ani kůlna. Toto tvrzení nelze zcela pominout. Jeho důkazní význam je však omezen tím, že svědkyně místo pozorovala pouze jednorázově zvenčí, sama na pozemku nikdy nebyla a neznala jeho hranice. Nebyla proto schopna určit, zda prostor, který vnímala jako neoplocený, odpovídal právě pozemku žalobkyně, některé jeho části, obecnímu pozemku před ním nebo širší ploše v okolí. Její výpověď proto neprokazuje, že celý pozemek žalobkyně v určité době oplocen nebyl, ale jen to, že svědkyně při popsaném pozorování nevnímala v jí sledovaném prostoru žádné oplocení. V tomto omezeném směru výpověď svědkyně částečně koresponduje s druhou výpovědí , jméno FO, , podle něhož přibližně kolem let 1970 až 1973 nebyla oplocena přední část zahrady směrem ke komunikaci. Shoda je však pouze zdánlivá a obecná. Svědkyně , jméno FO, neurčila, že hovoří právě o přední části zahrady, neidentifikovala její hranice a svou vzpomínku nedokázala časově zařadit. Její výpověď proto nemůže potvrdit konkrétní časový ani prostorový údaj uvedený , jméno FO, . Výpověď nepodporuje tvrzení , tituly před jménem, , jméno FO, o postupném posouvání plotu v několika fázích. Svědkyně , jméno FO, nepozorovala žádné práce na oplocení, žádný posun ani sled rozdílných stavů. Rovněž nepodporuje tvrzení , jméno FO, o dvou posunech předního oplocení, neboť neznala výchozí ani následný stav a nedokázala určit dobu svého pozorování. Její výpověď tak neposkytuje důkaz o tom, že by rodina žalobkyně v určité době přemístila plot a připlotila obecní pozemek. Výpověď je v určitém napětí s výpověďmi žalobkyně, , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, , kteří popisovali existenci oplocení již ve svých dětských vzpomínkách. Tento nesoulad však nelze spolehlivě vyhodnotit, neboť není známo, z jakého období pochází vzpomínka svědkyně , jméno FO, ani zda pozorovala totožnou část pozemku. Její výpověď proto nemůže sama vyvrátit zejména konkrétněji časově zařazenou výpověď , jméno FO, o dřevěném oplocení a zřetelném odskoku zahrady přibližně v letech 1970 až 1975. Výpověď svědkyně , jméno FO, neprokazuje přesné vymezení zahrady, rozsah jejího užívání, existenci či neexistenci oplocení po celém jejím obvodu ani jakoukoli změnu oplocení v čase. Nelze ji proto považovat za důkaz žalovanou tvrzeného postupného připlocování obecního pozemku.Neprovedené důkazy66. Soud neprovedl důkaz výslechem paní , jméno FO, , který navrhovala žalovaná. Jednání konané , datum, bylo odročeno s tím, že dojde k výslechu svědkyně , jméno FO, v místě jejího bydliště. S ohledem na nepříznivý zdravotní stav svědkyně doložený lékařskou zprávou (č. l. 155–157) však její výslech proveden nebyl. Výslech nebyl možný ani v dalším průběhu řízení. Na jednání, na němž byl vyhlášen rozsudek, se soud ještě dotazoval na tento důkazní návrh. Právní zástupkyně žalované uvedla, že nepříznivý zdravotní stav svědkyni ovlivňuje již natolik, že by její výslech nic nepřinesl.67. Soud dále neprovedl (zamítl) důkazní návrhy uplatněné oběma stranami dne , datum, po skončení výslechu , jméno FO, v místě jejího bydliště (návrhy jsou na č. l. 255 verte). Na straně žalobkyně se jednalo o důkazní návrh na oslovení obce , adresa, , pod niž dříve náležela obec , adresa, , za účelem vyžádání dokumentace k povolení staveb na pozemku užívaném žalobkyní. Tento důkazní návrh soud vyhodnotil jako nadbytečný, jelikož žalobkyně již dle soudu v této fázi unášela důkazní břemeno, které ji tížilo. Žalovaná navrhovala, aby soud na , webová adresa, zjistil složení zastupitelstva obec , adresa, , jakož i to, kdo v minulosti vykonával funkci starosty či místostarosty, a to s ohledem na nejasná vyjádření svědkyně , jméno FO, v rámci jejího druhého výslechu. I tento důkazní návrh soud shledal nadbytečným, neboť ani objektivní zjištění těchto informací by nezměnilo hodnocení výpovědi , jméno FO, soudem; žalovanou v této fázi řízení tížilo břemeno tvrzení a důkazní stran nepoctivého úmyslu žalobkyně při uchopení držby, k čemuž tento důkazní návrh nesměřoval a ani ve spojení s již provedenými důkazy k unesení důkazního břemene nemohl přispět.Závěr o skutkovém stavu68. Kupní smlouvou uzavřenou dne , datum, nabyla žalobkyně, tehdy ve věku tří let a zastoupená svým otcem jako zákonným zástupcem, od žalované pozemek parc. č. , hodnota, o výměře 345 m² (kupní smlouva). Co do vymezení převáděného pozemku kupní smlouva odkazovala na geometrický (polohopisný) plán ze dne , datum, , v němž byl předmět koupě zakreslen jako obdélník o rozměrech 15 × 23 m, celkem 345 m2, přičemž hranice pozemku v přední části je ve stejné úrovni (v jedné přímce) jako hranice sousedních pozemků. V uvedeném geometrickém plánu je dále konstatováno, že „nové hranice byly v přírodě omezníkovány kameny“ (geometrický plán z roku 1940). Po obnově katastrálního operátu je parcela zapsána pod parc. č. , hodnota, o výměře 350 m2 (srovnávací sestavení parcel). Výměra sporných pozemků parc. č. , hodnota, a , hodnota, , jak jsou vymezeny geometrickým plánem připojeným k žalobě, činí 230 m2, tj. cca 66 % výměry pozemku parc. č. , hodnota, (geometrický plán z roku 2022). Dne , datum, byl při komisionálním šetření evidován nesoulad spočívající v připlocení části tehdejší parcely č. , hodnota, k parcele č. , hodnota, ; podle náčrtu k protokolu tento nesoulad zahrnoval rovněž části nyní označené geometrickým plánem jako parc. č. , hodnota, a , hodnota, (soupis nemovitostí č. , hodnota, , náčrt k protokolu č. , hodnota, ). Darovací smlouvou ze dne , datum, převedla žalobkyně na svoji dceru , jméno FO, vlastnické právo k pozemku parc. č. , hodnota, , přičemž účinky vkladu práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni , datum, (darovací smlouva, výpis z katastru nemovitostí). Výzvou ze dne 13. 6. 2022 vyzvala žalovaná dceru žalobkyně k odstranění plotu z obecního pozemku parc. č. , hodnota, s tvrzením, že žalovaná šetřením zjistila, že se nově budovaný plot nachází na obecním pozemku (výzva k odstranění plotu).69. Poté, co žalobkyně v roce 1941 nabyla pozemek s původním parc. č. , hodnota, , byl pozemek užíván jejími rodiči, poté žalobkyní s manželem, a to převážně jako zahrada. Na pozemku byla vybudována kůlna (označovaná též jako zahradní domek, bouda či přístřešek na nářadí) a studna. Dokazováním se nepodařilo objasnit, jak a kdy došlo k tomu, že pozemek začal být užíván ve výměře a hranicích tak, že zahrnuje i sporné pozemky parc. č. , hodnota, a , hodnota, . Nebylo zjištěno ani to, kdy byl zbudován plot ve stávajících hranicích. Žalobkyně i jí navržení svědci , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, i , jméno FO, si pamatují oplocený pozemek, o případných posunech plotu jim nebylo nic známo. Ve výpovědích svědků se objevují zejména tyto časové údaje (všechny jsou pouze přibližné): 1957: , tituly před jménem, , jméno FO, ve věku přibližně 11 let vnímala menší část pozemku oplocenou „králičím“ pletivem; 1958–1959: paní , jméno FO, , sousedka , jméno FO, , měla sdělit matce , tituly před jménem, , jméno FO, , že „už zase je ten tálek menší“, což si svědkyně vyložila jako stížnost na posun plotu; 1966: dle , tituly před jménem, , jméno FO, , které bylo tehdy 20 let, si její strýc stěžoval, že , jméno FO, zabírají část obecního pozemku; 1966: od tohoto roku (od 7 let věku) má povědomí o pozemku dle své první výpovědi paní , jméno FO, , dle níž se s plotem nikdy nehýbalo; 1968–1971: s tímto obdobím (7 až 10 let věku) spojuje své první vzpomínky na pozemek , jméno FO, , která si jej pamatuje stále ve stejných hranicích; 1970: dle druhé výpovědi , jméno FO, tehdy ještě plot v přední části pozemku nebyl; 1972–1973: dle první výpovědi , jméno FO, tento svědek registroval posun plotu ve svých 14 nebo 15 letech (zmiňoval ale též rok 1967, případně 70. léta); 1970–1975: v tomto období (od 7 do 12 či 13 let) místo pravidelně navštěvoval , jméno FO, , který po promítnutí fotografií nepozoroval žádnou výraznou změnu a současný stav podle jeho vyjádření odpovídal jeho vzpomínce s pravděpodobností 80 až 90 % 1977: do tohoto roku (do svých 18 let) měla možnost pozemek vnímat , jméno FO, , která žádný posun plotu nezaznamenala; 1979: přibližně od tohoto roku zná pozemek , jméno FO, , dle kterého k žádným posunům plotu nedocházelo; 1981–1982: dle první výpovědi , jméno FO, si žalobkyně s manželem v tomto období nechali vyvrtat na pozemku studnu; 1983–1984: dle druhé výpovědi , jméno FO, byla v tomto období vybudována dřevěná bouda (zahradní domek); do 1990: dle druhé výpovědi , jméno FO, proběhly posuny do roku 1990; naopak , jméno FO, ve své druhé výpovědi uvedla, že stav do roku 1990 posoudit neumí, protože na místo nechodila; 1994: , tituly před jménem, , jméno FO, do tohoto období přibližně zařadila upozornění staršího pana , jméno FO, na další údajný posun plotu a jeho následný rozhovor s manželem žalobkyně; , rok, : probíhala obnova katastrálního operátu a u žalobkyně bylo zjištěno připlocení obecního pozemku; , jméno FO, v první výpovědi tvrdila, že v přední části došlo ke dvěma posunům, přičemž k jednomu před digitalizací a k jednomu po digitalizaci; 2010–2015: , jméno FO, si při druhé výpovědi vybavoval opravu části vyvráceného plotu provedenou švagrem přibližně 10 až 15 let před výslechem v roce 2025; 2018: , jméno FO, při první výpovědi uvedla, že poslední výměna dřevěných sloupků za kovové proběhla asi šest let před rokem 2024; 2021: Žalobkyně převedla pozemek parc. č. , hodnota, na , jméno FO, ; 2022: , jméno FO, uváděla výměnu přibližně pěti sloupků v přední části; , jméno FO, uvedl, že betonové sloupky v přední části měnil, protože původní byly uhnilé a plot padal; 2023–2024: , jméno FO, při druhém výslechu do tohoto období odhadla posun plotu. Soud tento údaj nepovažoval za spolehlivé časové určení posunu, neboť svědkyně se velmi obtížně orientovala v čase, samotné práce neviděla a současně uváděla, že na místě dlouhou dobu nebyla. Uvedené období lze spíše chápat jako dobu, kdy si současného stavu znovu všimla nebo jej začala hodnotit jako posunutý.70. Jestliže soud odhlédne od časově rozporných tvrzení , jméno FO, , pak i kdyby vyšel z verze žalované o postupném historickém připlocování, spadá poslední konkrétněji časově zařazený tvrzený posun přibližně do roku 1994. Z provedeného dokazování však soud nemá za prokázáno, že by v průběhu rozhodného období došlo ke konkrétnímu posunu oplocení na úkor pozemků žalované. Žádný ze svědků neviděl samotné přemístění plotu ani osobu, která by je provedla. Svědci navržení žalovanou nedokázali určit výchozí polohu oplocení, od níž se měl plot posunout, ani spolehlivě popsat dobu, rozsah a způsob jednotlivých změn. Jejich výpovědi se navíc rozcházely v počtu, směru i časovém zařazení údajných posunů. , tituly před jménem, , jméno FO, vycházela zčásti ze sdělení jiných osob a nedokázala přesně určit původní polohu plotu ani dobu jednotlivých změn. , jméno FO, při prvním výslechu popisoval posuny především směrem k lesu a posun přední části směrem ke komunikaci potvrdit nedokázal, zatímco při druhém výslechu jej již dovozoval také z prohlídky současného stavu krátce před výslechem. , jméno FO, uváděla vzájemně obtížně slučitelné údaje o posunu před digitalizací, po digitalizaci a případně až v posledních letech, přičemž sama připustila, že před rokem 1990 místo nesledovala a žádný konkrétní posun neviděla. Naproti tomu svědci navržení žalobkyní popisovali zahradu nebo její výrazný přední odskok v obdobném rozsahu již od 60. a 70. let. Ani jejich výpovědi samy o sobě neumožňují přesně rekonstruovat historický průběh oplocení, ve spojení s ostatními důkazy však odporují závěru, že by současný rozsah oplocení vznikl teprve v nedávné době. Ohledáním na místě samém bylo zjištěno oplocení tvořené prvky různého stáří a materiálu, zčásti značně zchátralými a postupně opravovanými. Rozdílné stáří jednotlivých sloupků, latí a dalších prvků prokazuje postupnou údržbu a obnovu plotu, nikoli samo o sobě změnu jeho trasy. Při ohledání nebyly zjištěny žádné na první pohled patrné a jednoznačné terénní stopy dřívějšího průběhu oplocení, z nichž by bylo možné bezpečně rekonstruovat jeho odlišnou historickou trasu. Soud proto uzavřel, že prokázány byly pouze postupné opravy, zpevňování a výměny zchátralých částí oplocení, nikoli jeho konkrétní posun. Samostatný betonový sloupek osazený přibližně v letech 2021 až 2022 mimo dosavadní oplocení představuje nový prvek, nebylo k němu však oplocení dovedeno a část pozemku, kterou by takto vedený plot zahrnoval, není předmětem řízení. Žádný konkrétní časově určitelný posun oplocení vymezujícího sporné pozemky tak prokázán nebyl, a to ani fotografiemi nebo snímky letecké či pozemkové mapy předloženými žalovanou. V podrobnostech soud odkazuje na výše uvedené hodnocení jednotlivých důkazů, zejména svědeckých výpovědí.Právní posouzení71. Soud se předně zabýval tím, zda má žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem dle § 80 o. s. ř. Ten je nepochybně dán. V katastru nemovitostí je jako vlastnice sporných pozemků evidována žalovaná, zatímco žalobkyně tvrdí, že k nim nabyla vlastnické právo vydržením. Mezi účastníky tak existuje spor o vlastnické právo, který vyvolává nejistotu v právním postavení žalobkyně. Jelikož žalovaná vlastnické právo žalobkyně neuznává a není ochotna poskytnout součinnost k odstranění nesouladu, zejména souhlasným prohlášením podle § 66 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 357/2013 Sb., nelze dosáhnout uvedení evidovaného stavu do souladu s tvrzeným stavem právním bez soudního rozhodnutí. Pravomocný rozsudek o určení vlastnického práva, jehož nedílnou součástí je geometrický plán jednoznačně vymezující sporné pozemky, je způsobilým podkladem pro zápis vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí, a odstraní tak existující nejistotu v právních vztazích účastníků. Žalobkyně proto má na požadovaném určení naléhavý právní zájem.72. Soud se dále zabýval aktivní věcnou legitimací žalobkyně s ohledem na to, že darovací smlouvou ze dne , datum, převedla na svou dceru , jméno FO, vlastnické právo k pozemku parc. č. , hodnota, , přičemž právní účinky vkladu nastaly ke dni , datum, . Dospěl k závěru, že tím žalobkyně aktivní věcnou legitimaci k určení vlastnického práva ke sporným pozemkům neztratila. Předmětem písemné darovací smlouvy byl pozemek parc. č. , hodnota, v hranicích evidovaných v katastru nemovitostí. Sporné pozemky parc. č. , hodnota, a , hodnota, nebyly v darovací smlouvě jako předmět převodu uvedeny ani jinak písemně vymezeny. Darovací smlouva proto vlastnické právo k těmto pozemkům na , jméno FO, nepřevedla. Na tomto závěru by nic neměnila ani případná společná vůle dárkyně a obdarované, že darováním přechází celá fakticky oplocená zahrada, neboť právní jednání, kterým se převádí věcné právo k nemovité věci, vyžaduje podle § 560 o. z. písemnou formu a tato vůle nebyla ve vztahu ke sporným pozemkům v písemné darovací smlouvě zachycena. Tomu odpovídají rovněž požadavky na označení nemovitosti v listině stanovené v § 8 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., katastrálního zákona. , jméno FO, nenabyla vlastnické právo ke sporným pozemkům ani řádným vydržením. Darovací smlouva vztahující se pouze k pozemku parc. č. , hodnota, nepředstavovala ve vztahu ke sporným pozemkům právní důvod, který by postačoval ke vzniku vlastnického práva, pokud by převodci náleželo, jak vyžaduje § 1090 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Vlastnické právo , jméno FO, ke sporným pozemkům by proto mohlo připadat v úvahu teprve na základě jejího vlastního mimořádného vydržení, a to pouze v případě, že by vlastnické právo k nim již dříve mimořádným vydržením nenabyla žalobkyně. Jestliže však žalobkyně před uzavřením darovací smlouvy splnila podmínky mimořádného vydržení, stala se vlastnicí sporných pozemků ze zákona; na svou dceru je nepřevedla, neboť nebyly předmětem písemné darovací smlouvy (srov. např. Holas, J., Holubář, A., Petříková, P. Nemožnost započtení doby držby předchůdce, který splnil podmínky vydržení. Bulletin advokacie, 2022, č. 11, s. 44). Žalobkyně je proto v tomto řízení aktivně věcně legitimována.73. Následně soud zkoumal splnění podmínek vydržení podle všech právních úprav, které s ohledem na zjištěný skutkový stav přicházely v úvahu, čehož se ostatně dovolávala i žalobkyně (č. l. 189).Právní úpravy účinné od uzavření kupní smlouvy do 31. 12. 201374. Soud nejprve posoudil vydržení podle obecného zákoníku občanského, vyhlášeného císařským patentem č. 946/1811 Sb. z. s. (dále jen „OZO“), účinného na našem území v době, kdy žalobkyně nabyla pozemek původně označený parc. č. , hodnota, . Podle § 1460 OZO bylo k vydržení vedle způsobilosti osoby a předmětu zapotřebí, aby ten, kdo se tohoto způsobu nabytí dovolával, měl věc nebo právo skutečně v držbě, aby jeho držba byla řádná, poctivá a pravá a aby trvala po celou dobu určenou zákonem. Podle § 1461 OZO byla řádnou držbou držba opírající se o takový právní důvod, který by postačoval k nabytí vlastnického práva, kdyby vlastnické právo náleželo osobě, od níž držitel věc převzal. Takovým právním důvodem mohla být zejména kupní, darovací či směnná smlouva. Podle § 1468 OZO bylo možné vlastnické právo k nemovité věci, která nebyla ve veřejných knihách zapsána na jméno držitele, vydržet teprve po uplynutí třiceti let. Proti některým privilegovaným osobám však zákon stanovoval delší vydržecí dobu. Podle § 1472 OZO činila vydržecí doba proti fisku a osobám v tomto ustanovení uvedeným, mezi něž náležely také obce, čtyřicet let. OZO vedle vydržení opřeného o řádný právní důvod připouštěl také vydržení po uplynutí mimořádné třicetileté nebo čtyřicetileté doby bez prokázání řádného právního důvodu. Podle § 1477 OZO platilo, že kdo opírá vydržení o dobu třiceti nebo čtyřicetiletou, nepotřebuje udávati pořádný právní důvod. Vůči němu prokázaná nepoctivost držení vylučuje však vydržení i v této delší době. Pro vydržení bez prokázání právního důvodu se tedy nadále vyžadovala skutečná, pravá a poctivá držba, nebylo však třeba prokazovat její řádnost spočívající v existenci právního důvodu způsobilého k nabytí vlastnického práva. Důkazní břemeno o nepoctivosti držby nesl ten, kdo poctivost držby popíral.75. Žalobkyně vlastnické právo ke sporným pozemkům řádným vydržením podle OZO nenabyla. Kupní smlouva ze dne , datum, sice byla právním důvodem způsobilým k nabytí vlastnického práva, avšak pouze k pozemku parc. č. , hodnota, o výměře 345 m², vymezenému geometrickým plánem ze dne , datum, jako obdélník o rozměrech 15 × 23 m. Sporné části tehdejšího obecního pozemku parc. č. , hodnota, , nyní geometrickým plánem označené jako pozemky parc. č. , hodnota, a , hodnota, o celkové výměře 230 m², nebyly v kupní smlouvě ani v geometrickém plánu, na který smlouva odkazovala, zahrnuty. Kupní smlouva proto ve vztahu ke sporným pozemkům nebyla řádným právním důvodem ve smyslu § 1461 OZO. Na tomto závěru nic nemění, že žalobkyně a její rodiče mohli sporné části fakticky užívat společně s koupeným pozemkem a celý prostor mohli považovat za jedinou zahradu. Takové přesvědčení mohlo mít význam pro posouzení poctivosti držby, nemohlo však nahradit chybějící právní důvod vztahující se ke sporným pozemkům. Podmínky řádného vydržení podle § 1460 a § 1461 OZO proto nebyly splněny.76. V úvahu tak přicházelo pouze vydržení sporných pozemků po uplynutí mimořádné vydržecí doby podle § 1477 OZO, při němž žalobkyně nemusela prokazovat řádný právní důvod své držby. Protože sporné pozemky byly ve vlastnictví obce, činila vydržecí doba podle § 1472 OZO čtyřicet let. Tato vydržecí doba však za účinnosti OZO nemohla uplynout. I kdyby žalobkyně, zastoupená svým otcem, případně její rodiče, uchopili držbu sporných pozemků již v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy dne , datum, , což však prokázáno nebylo, do 31. 12. 1950 uplynulo méně než deset let. Žalobkyně proto vlastnické právo ke sporným pozemkům za účinnosti OZO nenabyla ani řádným vydržením, ani vydržením opřeným o mimořádnou čtyřicetiletou dobu.77. Další období bylo třeba posoudit podle zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák. 1950“), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1951. Podle § 143 obč. zák. 1950 byl držitelem ten, kdo s věcí nakládal jako se svou nebo kdo vykonával právo pro sebe. Podle § 145 odst. 1 obč. zák. 1950 byl oprávněným držitelem ten, kdo byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží; podle odstavce 2 téhož ustanovení se v pochybnostech mělo za to, že držba je oprávněná. Úprava oprávněné držby byla obsažena v § 145 až § 149. Podle § 116 odst. 1 obč. zák. 1950 nabyl oprávněný držitel vlastnické právo k nemovité věci vydržením, měl-li ji nepřetržitě v držbě po dobu deseti let. Právní úprava tedy nevyžadovala samostatné prokázání řádného právního důvodu držby, nýbrž oprávněnou držbu založenou na dobré víře držitele posuzované se zřetelem ke všem okolnostem. Podle § 566 odst. 2 obč. zák. 1950 se při posuzování vydržení započítávala také doba držby, která uplynula před 1. 1. 1951. Držba započatá za účinnosti OZO by proto neztratila nabytím účinnosti obč. zák. z roku 1950 právní význam; bylo však třeba, aby po dobu rozhodnou pro vydržení splňovala požadavky nové právní úpravy, zejména aby šlo o oprávněnou držbu.78. Podle obč. zák. z roku 1950 nebyl nedostatek právního titulu vztahujícího se přímo ke sporným pozemkům sám o sobě důvodem vylučujícím vydržení. Na rozdíl od řádného vydržení podle OZO nebylo třeba prokazovat řádný právní důvod držby; rozhodující bylo, zda žalobkyně měla sporné pozemky v nepřetržité oprávněné držbě, tedy zda s nimi ona, popřípadě prostřednictvím svých rodičů, nakládala jako s vlastními a byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí náleží. Kupní smlouva ze dne , datum, se vztahovala pouze k pozemku parc. č. , hodnota, o výměře 345 m², nikoli ke sporným částem tehdejšího pozemku parc. č. , hodnota, . Tato okolnost však podle obč. zák. 1950 nevylučovala oprávněnou držbu sama o sobě. Mohla být významná při objektivním posouzení dobré víry žalobkyně a jejích rodičů, zejména ve spojení s přesným vymezením koupeného pozemku geometrickým plánem, jeho rozměry 15 × 23 m a značným rozsahem sporných částí, nikoli však jako automatická překážka vydržení. Předpokladem vydržení však bylo nejprve zjištění, že žalobkyně držela právě sporné pozemky parc. č. , hodnota, a , hodnota, v rozsahu odpovídajícím nynějšímu oplocení. V tomto směru se dokazováním nepodařilo zjistit, kdy byly sporné části připojeny k původnímu pozemku ani kdy bylo oplocení vybudováno ve stávajícím průběhu. Nebylo prokázáno, že by držba obou sporných pozemků v nynějším rozsahu existovala již dne 1. 1. 1951. Nejstarší konkrétnější údaje zmiňované ve svědeckých výpovědích se vztahují až k pozdějšímu období. , tituly před jménem, , jméno FO, si přibližně z roku 1957 vybavovala pouze menší část pozemku oplocenou nízkým pletivem. Informace o údajném posunu v letech 1958 až 1959 měla pouze z výroku paní , jméno FO, . , jméno FO, popsala neurčitě časově zařazené pozorování z období mezi rokem 1959 a jejím odchodem do důchodu, při němž v jí sledovaném prostoru oplocení nevnímala, neznala však hranice ani rozsah zahrady. Naopak souvislejší vzpomínky na oplocenou zahradu v obdobném rozsahu začínají až výpovědí , jméno FO, přibližně od roku 1966 a , jméno FO, z konce 60. či počátku 70. let. Z uvedeného nelze bezpečně určit počátek desetileté oprávněné držby nynějších sporných pozemků tak, aby vydržecí doba prokazatelně uplynula nejpozději do 31. 3. 1964, tedy do skončení účinnosti této právní úpravy. Z provedených důkazů neplyne, že by právě nynější sporné části byly v nynějším rozsahu drženy již nejpozději od 31. 3. 1954, což by bylo nezbytné pro uplynutí celé desetileté doby do 31. 3. 1964. Žalobkyně proto podle obč. zák. 1950 nenabyla vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením.79. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák. 1964“), který byl účinný od 1. 4. 1964, původně vydržení neumožňoval. Institut vydržení byl do obč. zák. 1964 znovu zaveden teprve zákonem č. 131/1982 Sb. s účinností od 1. 4. 1983. Podle § 132a odst. 1 byl držitelem ten, kdo s věcí nakládal jako se svou nebo kdo vykonával právo pro sebe. Podle § 132a odst. 2 byl oprávněným držitelem ten, kdo byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, přičemž podle odstavce 3 se v pochybnostech mělo za to, že držba je oprávněná. Podle § 135a odst. 1 se občan stal vlastníkem věci, která mohla být předmětem osobního vlastnictví, měl-li movitou věc nepřetržitě v držbě po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Šlo-li však o pozemek nebo jeho část, k nimž mohlo být zřízeno právo osobního užívání, nabyl občan podle § 135a odst. 2 pouze právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku.80. Žalobkyně podle citované právní úpravy nemohla nabýt ke sporným pozemkům vlastnické právo vydržením. Jestliže šlo o pozemky v socialistickém vlastnictví, k nimž mohlo být občanovi zřízeno pouze právo osobního užívání, mohla jí za splnění zákonných podmínek podle § 135a odst. 2 vzniknout nanejvýš pohledávka na uzavření dohody o osobním užívání pozemku, nikoli vlastnické právo.81. Zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, byla s účinností od 1. 1. 1992 podstatně změněna právní úprava držby a vydržení obsažená v obč. zák. 1940. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. 1964 platilo, že byl-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, byl držitelem oprávněným. V pochybnostech se mělo za to, že držba je oprávněná. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. 1964 se oprávněný držitel stával vlastníkem věci, měl-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle § 134 odst. 3 obč. zák. 1964 se do doby podle odstavce 1 započítávala i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Podle § 872 odst. 6 obč. zák. 1964 platilo, že šlo-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možno nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, mohla si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona.82. Žalobkyně a její rodina se spornými částmi pozemků fakticky nakládaly jako s vlastními, což má soud za prokázané výpověďmi žalobkyně, , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, i jejich samotným oplocením, proti němuž nebylo ze strany žalované brojeno. Sporné části byly užívány společně s pozemkem parc. č. , hodnota, jako jediná zahrada, byly obhospodařovány, osázeny a oploceny a byly na nich, případně v jejich bezprostřední souvislosti, zřízeny zahradní domek a studna. Žalobkyně tedy vykonávala vlastnickou držbu ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák. z roku 1964. Pro nabytí vlastnického práva řádným vydržením však bylo dále třeba, aby šlo o držbu oprávněnou, tedy aby žalobkyně byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí sporné pozemky náleží. Dobrou víru nebylo možné posuzovat pouze podle subjektivního přesvědčení žalobkyně, nýbrž objektivně se zřetelem ke všem okolnostem, za nichž se držby chopila a následně ji vykonávala. Soud nemá za prokázané splnění podmínky oprávněnosti držby. Kupní smlouva ze dne , datum, se vztahovala pouze k pozemku o výměře 345 m², přesně vymezenému geometrickým plánem jako obdélník o rozměrech 15 × 23 m. Kupní smlouva na tento geometrický plán odkazovala. Sporné části mají celkovou výměru 230 m², tedy přibližně 66 % výměry koupeného pozemku, a přední hranice sporné části výrazně vystupuje z linie zakreslené v původním geometrickém plánu. Se zřetelem k přesnému smluvnímu a geometrickému vymezení předmětu koupě a ke značnému poměru výměry sporných částí k výměře koupeného pozemku nelze objektivně uzavřít, že žalobkyně mohla být při zachování běžné opatrnosti v omluvitelném přesvědčení, že jí sporné pozemky náleží na základě kupní smlouvy. Žalobkyně proto nesplnila podmínku oprávněné držby podle § 130 odst. 1 obč. zák. 1964 a vlastnické právo ke sporným pozemkům řádným vydržením podle § 134 odst. 1 téhož zákona nenabyla. Tento závěr nevylučuje posléze přijatý závěr o nabytí vlastnického práva podle aktuální úpravy mimořádného vydržení, která oprávněnou či poctivou držbu nevyžaduje a jejíž aplikace závisí především na délce vlastnické držby a absenci prokázaného nepoctivého úmyslu.Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník83. Dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).84. Podle § 989 odst. 1 o. z. vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník.85. Podle § 992 odst. 1 o. z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.86. Podle § 993 o. z. neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.87. Podle § 994 o. z. má se za to, že držba je řádná, poctivá a pravá.88. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.89. Podle § 1090 odst. 1 o. z. k vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.90. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.91. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.92. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.93. Soud nejprve posuzoval řádné vydržení podle § 1089 až § 1091 o. z. a dospěl k závěru, že jeho podmínky splněny nebyly. Kupní smlouva ze dne , datum, představovala nabývací titul pouze k pozemku parc. č. , hodnota, o výměře 345 m², vymezenému geometrickým plánem ze dne , datum, jako obdélník o rozměrech 15 × 23 m. Sporné pozemky parc. č. , hodnota, a , hodnota, o celkové výměře 230 m² nebyly předmětem této smlouvy ani geometrického plánu, na který smlouva odkazovala. Žalobkyně tak ve vztahu ke sporným pozemkům neměla právní důvod požadovaný § 1090 odst. 1 o. z. Již proto nemohla nabýt vlastnické právo ke sporným pozemkům na základě vydržení řádného.94. Jinak je to s podmínkami vydrženími mimořádného, které precizovala zejména judikatura Nejvyššího soudu. Aby soud mohl uzavřít, že došlo k tzv. mimořádnému vydržení, bylo třeba, aby žalobkyně prokázala vlastnickou držbu trvající nejméně 20 let. K vydržení by však nedošlo, pokud by naopak žalovaná prokázala žalobkyni nepoctivý úmysl při uchopení držby.95. Soud má předně za prokázané, že žalobkyně vykonávala ke sporným pozemkům tzv. vlastnickou držbu, jak se k tomu vyjádřil již výše. Ona a její rodina s nimi nenakládaly jako s pozemky užívanými na základě nájmu, výprosy či jiného odvozeného právního důvodu. Sporné pozemky byly fakticky připojeny k pozemku žalobkyně, tvořily s ním jediný oplocený a provozně propojený celek a byly společně užívány jako zahrada. Rodina žalobkyně je obhospodařovala, pěstovala na nich zeleninu a ovocné keře, udržovala porosty, opravovala oplocení a zřídila na pozemku studnu a zahradní domek. Takové dlouhodobé a navenek zjevné nakládání odpovídá výkonu vlastnického práva pro sebe, nikoli pouhému faktickému užívání cizí věci.96. Tato vlastnická držba trvala déle než 20 let. , jméno FO, si oplocenou zahradu vybavovala přibližně od roku 1966, , jméno FO, od konce 60. či počátku 70. let, , jméno FO, popsal zahradu s výrazným předním odskokem v letech 1970 až 1975 a , jméno FO, vnímal rozsah zahrady bez podstatné změny přibližně od roku 1979. Již při komisionálním šetření dne , datum, bylo zaznamenáno připlocení částí tehdejšího pozemku parc. č. , hodnota, k pozemku žalobkyně. Žalovaná ostatně uvedla, že žalobkyně drží pozemek v rozsahu, v jakém je dosud oplocen, „dlouhá, dlouhá desetiletí“ a že jde o „dlouhodobou záležitost“ (viz její závěrečný návrh). Jsou tedy splněny i podmínky pro to, aby soud vzal za svá tato shodná skutková tvrzení účastníků o „dlouhá desetiletí“ trvajícím užívání pozemku žalobkyní v rozsahu stávajícího oplocení, tedy včetně sporných pozemků (§ 120 odst. 3 o. s. ř.). Soud však z opatrnosti zmínil i důkazy, z nichž tento závěr činí, i kdyby žalovaná tuto skutečnost nespornou neučinila.97. Žalovaná však opakovaně poukazovala na existenci nepoctivého úmyslu na straně žalobkyně.98. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, který byl zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2023, konstatoval, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák. 1964, se tu neuplatní. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.99. Na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu navázala řada dalších, např. usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, rozsudek ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, nebo rozsudek ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 286/2024. Jde tak o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, jež navíc prošla i ústavním přezkumem, viz např. usnesení ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3472/22, usnesení ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 476/24, usnesení ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 812/24, nebo usnesení ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 94/25.100. Tzv. držba nikoliv v nepoctivém úmyslu je zcela novým, zvláštním druhem držby, již neznal OZO ani pozdější občanské zákoníky (viz Králík, M. Mimořádné vydržení v aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky. Soukromé právo č. 4 a 5/2024). Nelze ji ztotožňovat s držbou poctivou. Nedostatek objektivně omluvitelné dobré víry není totožný s prokázaným nepoctivým úmyslem. Držitel nemusí splnit přísnější podmínky řádného vydržení, například proto, že si při zachování běžné opatrnosti mohl ověřit skutečný evidenční stav nebo že jím užívaná výměra podstatně přesahovala výměru uvedenou v nabývací listině. Z toho však ještě bez dalšího neplyne, že se držby chopil s vědomím, že neoprávněně zasahuje do vlastnictví jiného, nebo dokonce se záměrem takovou újmu způsobit. Právě toto rozlišení brání tomu, aby byla podmínka mimořádného vydržení vykládána stejně přísně jako dobrá víra při řádném vydržení. Takový výklad by činil § 1095 o. z. z velké části nadbytečným, protože držitel, který by prokázal objektivně omluvitelnou dobrou víru, by zpravidla mohl vlastnictví vydržet již řádně za kratší dobu.101. Jde-li o okamžik, k němuž se posuzuje držba nikoliv v nepoctivém úmyslu, je jím uchopení držby. Pokud se držitel později dozví, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný vlastníkem je, nemá to za následek zánik držby nikoliv v nepoctivém úmyslu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Nejvyšší soud v naposled zmíněném rozhodnutí dovodil, že při posuzování zániku držby v nikoliv nepoctivém úmyslu je třeba analogicky aplikovat § 995 větu první o. z.: Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba. Nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by žalovaná obec žalobu proti žalobkyni podala.102. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně nebo její rodiče uchopili držbu sporných pozemků svémocným zabráním, potajmu, lstí nebo zneužitím pouhé výprosy. Nebylo zjištěno ani to, kdy, kým a za jakých konkrétních okolností byla vlastnická držba sporných pozemků v nynějším rozsahu původně uchopena. Nikdo ze svědků neviděl žalobkyni, její rodiče či jejího manžela přemisťovat plot na úkor pozemků žalované obce. Nebylo zjištěno, kdo, kdy, jakým způsobem a z jakého místa měl oplocení přesunout. Nebyla prokázána ani existence dohody, jíž by obec rodině žalobkyně umožnila sporné části pouze dočasně nebo bezplatně užívat. Prokázány byly pouze opravy a výměny částí zchátralého oplocení.103. Nelze vyloučit, že se žalobkyně, vzhledem ke svému tehdejšímu věku, držby chopila prostřednictvím svého otce jako zákonného zástupce. Uchopení držby prostřednictvím zástupce zákonodárce poprvé výslovně řeší v § 992 odst. 2 o. z., dle kterého nepoctivost zástupce při nabytí držby nebo při jejím výkonu zástupcem činí držbu nepoctivou. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2769/2024, pouze obecně konstatoval, že „o přičítání vědomosti zástupce k tíži zastoupeného by snad bylo možno uvažovat v případě, že by šlo o zastoupení při uchopení se držby (uchopení držby zástupcem). To, že by se žalobkyně chopila držby prostřednictvím zástupce, však nikdo netvrdil a soudy nižší stupňů takovou skutečnost ani nezjistily“. Ustanovení § 992 odst. 2 o. z. nelze vykládat tak, že jakýkoli nedostatek dobré víry zástupce při nabytí držby automaticky prokazuje nepoctivý úmysl zastoupeného podle § 1095 o. z. Nepoctivá držba ve smyslu § 992 a nepoctivý úmysl ve smyslu § 1095 o. z. nejsou totožné kategorie. Pro mimořádné vydržení je rozhodné, zda bylo při uchopení držby prokázáno úmyslně nepoctivé jednání. I při přičítání jednání zástupce by proto musel být takový úmysl nejprve konkrétně prokázán na straně osoby, která za žalobkyni držbu skutečně uchopila.104. Skutečnost, že otec žalobkyně zastupoval žalobkyni při uzavření kupní smlouvy ze dne , datum, , sama o sobě neprokazuje, že za ni současně uchopil vlastnickou držbu též ke sporným pozemkům a že tyto pozemky byly již tehdy užívány v rozsahu odpovídajícím dnešním pozemkům parc. č. , hodnota, a , hodnota, . Zastoupení při uzavření kupní smlouvy a zastoupení při faktickém uchopení držby jsou rozdílné skutečnosti. Z první z nich nelze bez dalšího usuzovat na existenci druhé. Geometrický plán z roku 1940, na který kupní smlouva odkazovala, sice vymezoval převáděný pozemek v užších hranicích a obsahoval údaj o označení nových hranic v terénu kameny. Tento důkaz však vypovídá o rozsahu smluvně převáděného pozemku, nikoli o tom, kdy vzniklo současné oplocení, kdo je zbudoval, zda se již v roce 1941 nacházelo v nynější trase, kdo případně později rozšířenou držbu uchopil a s jakou vědomostí či úmyslem tak učinil. Pro závěr o nepoctivém úmyslu přičitatelném žalobkyni by proto nestačilo zjistit pouze to, že její otec znal obsah kupní smlouvy a geometrického plánu. Muselo by být rovněž prokázáno, že právě on za žalobkyni uchopil držbu sporných pozemků v nynějším rozsahu a že tak učinil s vědomím, že úmyslně zabírá pozemek obce a působí jí tím bezdůvodnou újmu. Taková skutková zjištění však provedené důkazy neumožňují. Nedostatek těchto skutkových zjištění nelze nahradit domněnkou, že otec žalobkyně musel sporný pozemek vědomě zabrat proto, že jako zákonný zástupce znal obsah kupní smlouvy. Nepoctivý úmysl zástupce, který by mohl být žalobkyni přičten, proto prokázán nebyl. Zjištěna byla pouze dlouhodobá a nepřetržitá vlastnická držba žalobkyně v rozsahu postačujícím pro mimořádné vydržení.105. Soud neopomíjí, že výměra sporných pozemků činí 230 m², tedy přibližně 66 % výměry pozemku parc. č. , hodnota, o výměře 350 m². Dle judikatury může vést významné překročení výměry skutečně nabytého pozemku k závěru o nepoctivém úmyslu. Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že jsou-li okolnosti případu tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný; situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu (viz např. rozsudek ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).106. Závěr o držbě v nikoliv nepoctivém úmyslu byl přijat například ve věci, v níž rozhodoval Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2288/2024. V odkazované věci došlo k čtyřnásobnému překročení výměry skutečně nabytého pozemku. Výměra nabytého pozemku činila 132 m² a výměra sousedního pozemku, jehož držby se žalobce bez právního důvodu chopil, pak 568 m². Sporný pozemek nebyl opatřen plotem ani žádnou jasnou hranicí viditelnou v terénu, přístup na pozemek byl možný i ze sousedních pozemků, nejednalo se o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu Dovolací soud poukázal na to, že kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. V případě, že někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat. Průměrný člověk, tedy osoba, která je svéprávná a má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností (viz zákonné vymezení v § 4 odst. 1 o. z.), se při obvyklé opatrnosti seznámí s výměrou kupovaného pozemku, a pokud jde o jeho hranice, neměl by se spokojit s jejich ukázáním z dálky, aniž byly odděleny od sousedních pozemků nějakou rozhradou. V další věci, v níž Nejvyšší soud rozhodoval usnesením ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3195/2024, došlo k více než tři a půl násobnému překročení výměry vlastního pozemku, což Nejvyšší soud pokládal za tak výrazně překročení, že si závěr o nevědomosti držitele, a tedy o nedostatku nepoctivého úmyslu lze jen obtížně představit. Bylo přihlédnuto k tomu, že žalobkyně i její předchůdci museli poznat, že předmětem jejich vlastnického práva je pouze zastavěný pozemek o výměře 141 m2 a nikoliv připlocené pozemky o výměře 509 m2. Z dokazování nevyplynuly žádné výjimečné a zvláštní konkrétní okolnosti, spočívající např. v nepravidelném tvaru pozemků či nepřehledném terénu. Jako další příklad nepoctivého úmyslu lze zmínit věc řešenou Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 28. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 647/2023. Šlo o situaci, kdy žalobkyně pozemek fakticky vůbec neužívala a jako vlastník se o něj nestarala; pozemek držela pouze za účelem dalšího prodeje; nepoměr výměr zakoupeného a drženého představoval 83 % jeho rozlohy; oba pozemky byly nezastavěné a nacházely se v přehledném terénu, ve kterém by nebylo komplikované odhadnout, zda žalobkyně užívá pozemek o rozloze řádově 200 m² či o rozloze řádově větší.107. V opakovaně zmiňovaném rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, Nejvyšší soud jako určité kritérium pro nepoctivý úmysl zmínil situaci, kdy výměra drženého pozemku dosahuje zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého. V takovém případě, nejsou-li tu okolnosti výrazně svědčící ve prospěch držitele (např. sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, šlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem, jeho výměra nebyla ve smlouvě uvedena), jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu. Je také třeba zvážit, proč skutečný vlastník nemovitosti proti držbě po dobu (v odkazovaném případě) 20 let nezasáhl. Vždy bude záležet na komplexním a individuálním posouzení věci. Ústavní soud se k tzv. pravidlu 50 % vyjádřil např. v usnesení ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. II. ÚS 1079/25. Pravidlo 50 % dle něj není absolutní: vyšší poměr výměr pozemků neznamená automatickou existenci nepoctivého úmyslu na straně držitele. Soudy musí zvažovat konkrétní okolnosti případu a hodnotit i další kritéria, na základě kterých lze předpoklad nepoctivého úmyslu u nepoměrně většího pozemku vyvrátit. K prokázání nepoctivého úmyslu nestačí jen vyčíslení poměru. Teprve po zhodnocení všech individuálních okolností je možné učinit závěr, zda si v konkrétním případě musel být držitel rozdílu ve výměrách drženého a nabytého pozemku vědom. Ve prospěch počínání držitele může svědčit kupříkladu nepravidelný tvar pozemku či členitost terénu, rozsah užívání pozemku předchůdcem, oplocení pozemku, dlouhá nečinnost souseda, způsob nabytí, placení daně apod. Čím větší nepoměr výměr pozemků bude, tím pádnější budou muset být další okolnosti svědčící ve prospěch existence nikoliv nepoctivého úmyslu držitele.108. V nyní projednávané věci je situace diametrálně odlišná než ve shora uvedených případech, v nichž byl nepoctivý úmysl dovozen. Poměr výměr zde sice překračuje orientační hranici 50 %, nejde však o nepoměr srovnatelný s případy, v nichž byla držena plocha třiapůlkrát či čtyřikrát větší než pozemek nabytý právním titulem. Sporné pozemky o výměře 230 m² (oba v součtu) odpovídají přibližně 66 % výměry evidovaného pozemku žalobkyně o výměře 350 m². Překročení je tedy významné a soud je zohlednil jako okolnost vylučující objektivně omluvitelnou dobrou víru potřebnou pro řádné vydržení. Samo o sobě však neprokazuje, že žalobkyně věděla nebo vzhledem ke konkrétním okolnostem nutně musela vědět, že se chopila držby cizích pozemků a že by tak činila s vědomým záměrem způsobit žalované bezdůvodnou újmu.109. Předně je třeba přihlédnout ke zcela specifickému způsobu, jakým žalobkyně držbu nabyla. Žalobkyně získala pozemek parc. č. , hodnota, kupní smlouvou v roce 1941 ve věku tří let. Sama se tedy neúčastnila jednání o koupi, neurčovala předmět převodu, neseznamovala se s výměrou kupovaného pozemku, nepřebírala jeho hranice v terénu a nemohla porovnávat výměru uvedenou ve smlouvě s plochou fakticky užívané zahrady. Na její případ proto nelze mechanicky přenést požadavek vyslovený v judikatuře vůči svéprávnému nabyvateli, který při koupi pozemku s běžnou opatrností zjišťuje jeho výměru a hranice. Žalobkyně žádné takové rozhodnutí nečinila. Pozemek byl po dobu jejího dětství spravován a užíván jejími rodiči a žalobkyně jej následně převzala jako již existující rodinnou zahradu v rozsahu, v němž byl rodinou fakticky ovládán. K jednání případného zástupce žalobkyně při uchopení držby se soud již vyjádřil výše.110. Podstatné je rovněž to, že sporné pozemky nebyly uchopeny jako samostatné, zřetelně oddělené a nově připojené plochy. Sporné pozemky tvořily spolu s pozemkem žalobkyně jediný provozní a zahradnický celek. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně znala dřívější užší rozsah zahrady a následně jej sama rozšířila, že by nechala odstranit původní plot a postavit jej v jiné trase nebo že by dala jiné osobě pokyn k připlocení obecního pozemku. Žádný ze svědků neviděl konkrétní práce, při nichž by bylo oplocení přemístěno. Nepodařilo se zjistit původní a novou trasu plotu, dobu konkrétního posunu ani osobu, která by jej provedla. Prokázány byly pouze postupné opravy, zpevňování a výměny zchátralých částí oplocení.111. Zásadní význam má také charakter terénu. Nešlo o dva pravidelné rovinaté pozemky v přehledné zástavbě, u nichž by bylo možné pouhým pohledem snadno odhadnout rozdíl mezi výměrou 350 m² a celkovou užívanou plochou. Pozemek se nachází ve výrazně svažitém terénu. Pouze jeho horní a přední část je relativně rovinatější, zatímco od zahradního domku se terén prudce svažuje směrem do rokliny a k lesnímu porostu. Spodní a boční části jsou porostlé náletovými dřevinami, maliním a další vegetací a jsou místy obtížně přístupné. Oplocení směrem do rokliny a k lesu vede v členitém, zarostlém a pohledově nepřehledném prostoru. Tyto skutečnosti jsou významné přinejmenším ve vztahu ke spornému pozemku parc. č. , hodnota, v blízkosti lesa.112. Jde-li o sporný pozemek parc. č. , hodnota, v přední části, žalovaná tvrdila, že hranice pozemku žalobkyně je dána tzv. stavební čárou a že „zábor“ v přední části je „do očí bijící“. Poukazovala na to, že pokud občané obce užívají část obecního pozemku před svým domem, tzv. předzahrádky, činí tak vždy s vědomím, že nejsou vlastníky této části. Vědomost jiných obyvatel o vlastnictví jimi užívaných předzahrádek však nelze bez dalšího přičítat žalobkyni. Nebylo prokázáno, že by se její situace s těmito předzahrádkami shodovala, že by ji obec upozornila na stejný právní režim nebo že by žalobkyně vlastnictví obce uznávala žádostí o souhlas, nájemní smlouvou či placením úplaty. Sporné části naopak tvořily s pozemkem žalobkyně oplocenou zahradu. Navíc existence předzahrádek v ulici, na jejímž konci se nachází pozemek žalobkyně (která je patrná např. ze snímků doložených žalovanou na č. l. 101–103 a ze smlouvy o pronájmu na č. l. 163–164), mohla oslabovat zřetelnost tvrzené stavební čáry jako vlastnické hranice a podporovat přesvědčení žalobkyně, že samotné užívání plochy před touto linií nepředstavuje vědomý neoprávněný zásah do vlastnictví obce.113. Mimořádný význam má v tomto případě dlouhodobé chování (nečinnost) žalované obce. Užívání sporných částí nebylo skryté. Oplocení existovalo navenek, bylo viditelné z komunikace i z okolních pozemků. Rodina žalobkyně na pozemku prováděla zjevné a trvalé úpravy. Přesto nebylo prokázáno, že by obec po desítky let žalobkyni nebo její rodiče vyzvala k odstranění oplocení, k vyklizení pozemku, k uzavření nájemní smlouvy, k placení úplaty za užívání nebo k uznání vlastnického práva obce. Nebylo prokázáno ani to, že by obec proti rodině žalobkyně podala žalobu, zahájila jiné řízení nebo jinak účinně uplatnila své vlastnické právo. Soud přitom nepřehlédl tvrzení , tituly před jménem, , jméno FO, o upozornění staršího pana , jméno FO, přibližně v roce 1994. Nebylo však zjištěno, že by zastupitelstvo věc formálně projednalo, přijalo usnesení, pověřilo konkrétní osobu k uplatnění práv obce nebo o výsledku jednání žalobkyni či jejího manžela prokazatelně vyrozumělo. Ani podle výpovědi , tituly před jménem, , jméno FO, nepřešla věc do podoby konkrétního a určitě formulovaného požadavku obce na odstranění plotu či vydání pozemku. Tato neurčitá informace z doslechu proto nevyvrací závěr o dlouhodobé faktické pasivitě obce. Stejně tak komisionální šetření ze dne , datum, prokazuje existenci nesouladu mezi evidovaným a faktickým stavem, nikoli již řádné a určité uplatnění vlastnického práva obce vůči žalobkyni. Nebylo prokázáno, že by žalobkyni bylo jednoznačně sděleno, že celý prostor nyní vymezený jako pozemky parc. č. , hodnota, a , hodnota, musí vyklidit nebo že obec další výkon její držby odmítá. Po šetření nenásledovala výzva k odstranění oplocení, žaloba na vyklizení, požadavek na uzavření nájemní smlouvy ani jiný právní krok směřující k obnovení držby obce. V listině nazvané „soupis nemovitostí“ je po zjištění připlocení pouze „doporučeno k řešení o změně právního vztahu s vlastníkem LV , hodnota, “, tj. s žalovanou obcí. První doložený jednoznačný požadavek na odstranění plotu byl uplatněn až výzvou ze dne 13. 6. 2022, tedy více než osmdesát let po uzavření kupní smlouvy, několik desetiletí po době, od níž svědci popisovali obdobný rozsah zahrady, patnáct let po šetření z roku , rok, a především až poté, co již dne 1. 1. 2019 mohly nastat (a dle soudu nastaly) účinky mimořádného vydržení. Výzva z roku 2022 proto nemohla již dovršené mimořádné vydržení zvrátit.114. Dlouhodobá nečinnost evidovaného vlastníka sama o sobě neprokazuje existenci vlastnického práva držitele ani nenahrazuje splnění podmínek vydržení. V souhrnu s ostatními okolnostmi má však význam při posouzení, zda žalobkyně věděla nebo musela vědět, že bezdůvodně zasahuje do vlastnictví obce. Pokud obec po několik desetiletí tolerovala navenek zjevné oplocení, obdělávání pozemku a trvalé investice rodiny žalobkyně, aniž by vůči ní své vlastnické právo určitě a účinně uplatnila, objektivně tím nevytvářela situaci, z níž by žalobkyni muselo být nepochybně zřejmé, že sporné části pokládá obec za svůj pozemek a její užívání za neoprávněné.115. Ve prospěch žalobkyně tak v souhrnu působí několik navzájem se podporujících okolností: nabyla evidovaný pozemek jako tříleté dítě a nemohla sama posuzovat jeho smluvní výměru a hranice; držbu osobně převzala jako již existující stav; sporné pozemky tvořily s pozemkem žalobkyně jedinou oplocenou zahradu; pozemek se nachází ve výrazně svažitém, členitém, zčásti zarostlém a obtížně přehledném terénu; nebyl prokázán žádný konkrétní posun oplocení ani účast žalobkyně na něm; držba byla po desítky let otevřená, soustavná a spojena s obděláváním i trvalými investicemi; obec přes zjevnost tohoto stavu po mimořádně dlouhou dobu neuplatnila vůči žalobkyni určitý a účinný požadavek směřující k ukončení držby.116. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu neumožňují přijmout závěr, že žalobkyně vzhledem k poměru výměr musela vědět, že vědomě drží cizí pozemek. Poměr 66 % je silnou indicií proti objektivně omluvitelné dobré víře, není však přímým důkazem úmyslné nepoctivosti. Zjištěné okolnosti naopak poskytují rozumné a konkrétní vysvětlení, jak mohla žalobkyně po desetiletí užívat celý oplocený prostor jako rodinnou zahradu, aniž by si byla vědoma, že část tohoto prostoru náleží žalované obci.117. Žalovaná tedy neprokázala nepoctivý úmysl žalobkyně. Soud žalovanou při jednání dne , datum, poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnila svá tvrzení a důkazní návrhy ke skutečnostem, z nichž dovozovala existenci nepoctivého úmyslu žalobkyně ve smyslu § 1095 o. z., který by bránil mimořádnému vydržení. Žalovaná v podání doručeném soudu dne 3. 6. 2026 (č. l. 267) pouze zopakovala svá dosavadní tvrzení a žádné další důkazy nenavrhla. Tvrzení, z nichž žalovaná dovozovala nepoctivý úmysl žalobkyně, přitom zůstala v celém průběhu řízení velmi obecná, zejména pokud jde o údajné posouvání oplocení. Žalovaná neuvedla, kdy mělo k jednotlivým posunům dojít, kolikrát měl být plot posunut, v kterých částech zahrady se tak mělo stát, kudy vedla jeho původní a nová trasa ani jak měla být žalobkyně s takovým jednáním spojena. V podstatné míře pouze odkazovala na svědecké výpovědi, přestože povinnost tvrzení zásadně předchází povinnosti důkazní a účelem dokazování je prokázat tvrzený skutkový děj, nikoli jej teprve vytvořit. Účastníci jsou podle § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. povinni tvrdit všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí a plnit důkazní povinnost; mezi oběma povinnostmi existuje úzká vazba. Žalovaná zjevně konkrétnějšími poznatky nedisponovala. Při jednání dne , datum, totiž její právní zástupkyně na výzvu soudu ke konkretizaci doby tvrzených posunů uvedla, že takové upřesnění není schopna učinit, protože „každý uvádí něco jiného“ (č. l. 209). Navzdory obecnosti tvrzení žalované soud provedl rozsáhlé dokazování, včetně výslechu jí navržených svědků, a přihlédl rovněž ke všem skutečnostem, které při dokazování vyšly najevo. Ani tak však nebylo zjištěno, zda, kdo, kdy, v jaké části, jakým způsobem a v jakém rozsahu měl oplocení přemístit. Nebyla spolehlivě zjištěna jeho původní a nová trasa ani účast žalobkyně nebo jejího případného zástupce na takovém jednání. Z provedených důkazů proto nelze učinit závěr, že žalobkyně nebo její zástupce uchopili držbu sporných pozemků v nepoctivém úmyslu.118. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně sporné pozemky vydržela, a to na základě ustanovení § 1095 o. z. o mimořádném vydržení. Vlastnickou držba sporných pozemků trvala „dlouhá desetiletí“ a k vydržení došlo ke dni 1. 1. 2019 v souladu s § 3066 o. z.119. S ohledem na vše výše uvedené proto soud žalobě vyhověl. Přílohou a nedílnou součástí rozsudku je geometrický plán, jak je ve výroku specifikován, který jednoznačně vymezuje sporné pozemky, k nimž žalobkyně nabyla vlastnické právo vydržením (výrok I).Náklady řízení120. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na jejich plnou náhradu. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč [položka 4 bod 1 písm. a) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích] a nákladů právního zastoupení advokátem. Při jejich vyčíslení je třeba postupovat dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif; dále jen „a. t.“), a to ve znění účinném v době provedení konkrétního úkonu (viz přechodné ustanovení vyhlášky č. 258/2024 Sb. účinné od 1. 1. 2025). Tarifní hodnota určující pro výpočet odměny za jeden úkon právní služby činí 50 000 Kč pro úkony vykonané do 31. 12. 2024 [§ 9 odst. 4 písm. b) a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2024], čemuž odpovídá odměna ve výši 3 100 Kč/úkon (§ 7 bod 5 a. t.), resp. 113 000 Kč pro úkony vykonané od 1. 1. 2025 [§ 9 odst. 4 písm. a) a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025], čemuž odpovídá odměna 5 620 Kč/úkon (§ 7 bod 5 a. t.). Byť má přednost určení tarifní hodnoty dle ceny věci (§ 8 odst. 1 a. t.), v řízení nebyla zjišťována cena sporných pozemků vymezených geometrickým plánem; bylo by přitom nepřiměřené vést další dokazování jen za účelem zjištění ceny sporných pozemků. Soud proto vyšel z paušální tarifní hodnoty stanovené advokátním tarifem pro věci určení práva k nemovité věci.121. Právní zástupce žalobkyně vykonal následující úkony právní služby:a) 8. 12. 2022 – převzetí a příprava zastoupení [plná moc na č. l. 20; § 11 odst. 1 písm. a) a. t.];b) 12. 1. 2023 – žaloba [č. l. 1–4; § 11 odst. 1 písm. d) a. t.];c) 23. 10. 2023 – replika k vyjádření žalované k žalobě [č. l. 77–82; § 11 odst. 1 písm. d) a. t.];d) , datum, – účast na jednání před soudem [č. l. 85–86; § 11 odst. 1 písm. g) a. t.];e) , datum, – účast na ohledání na místě samém [č. l. 117–118; § 11 odst. 1 písm. g) a. t.];f) , datum, – účast na jednání před soudem [č. l. 127–130; § 11 odst. 1 písm. g) a. t.];g) , datum, – účast na jednání před soudem přesahující 2 hodiny, konkrétně od 9:35 do 12:30 [č. l. 143–149; § 11 odst. 1 písm. g) a. t.];h) , datum, – účast u výslechu svědkyně , jméno FO, v místě jejího bydliště [č. l. 159; § 11 odst. 1 písm. g) a. t.];i) 10. 12. 2025 – vyjádření v reakci na přípis soudu ze dne 3. 11. 2025 [č. l. 185–190; § 11 odst. 1 písm. d) a. t.];j) , datum, – účast na jednání před soudem přesahující 4 hodiny, konkrétně od 8.30 do 12:41 [č. l. 207–224; § 11 odst. 1 písm. g) a. t.];k) 23. 1. 2026 – vyjádření žalobkyně k provedenému dokazování [č. l. 227–231; § 11 odst. 1 písm. d) a. t.];l) , datum, – účast na ohledání na místě samém [č. l. 235–238; § 11 odst. 1 písm. g) a. t.];m) , datum, – účast u výslechu svědkyně , jméno FO, v místě jejího bydliště [č. l. 249–256; § 11 odst. 1 písm. g) a. t.];n) , datum, – účast na jednání před soudem [č. l. 259–263; § 11 odst. 1 písm. g) a. t.];o) 4. 6. 2026 – vyjádření v reakci na doplnění tvrzení a důkazních návrhů žalovanou po poučení dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. [č. l. 271–273; § 11 odst. 1 písm. d) a. t.];p) , datum, – účast na jednání před soudem [č. l. 279–283; § 11 odst. 1 písm. g) a. t.].122. Soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Proto zohlední i úkony, jež účastník ve vyčíslení nákladů řízení neuvede, jsou-li patrné z obsahu spisu. V tomto případě se jednalo o účast právního zástupce žalobkyně u výslechu svědkyně , jméno FO, v místě jejího bydliště. Soud považuje všechny úkony právní služby vypočtené pod písm. a) až p) za potřebné k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Byť se argumentace žalobkyně v některých podáních opakuje (což je i logické), nikdy nejde o pouhé opakování; žalobkyně v nich reaguje na aktuální procesní situaci a stav řízení (na vyjádření žalované, přípis soudu, rozsáhlé dokazování výslechy svědků, reakci žalované na poučení dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř.). K jednání před soudem konanému dne , datum, soud uvádí, že si je vědom toho, že nebylo formálně zahájeno jednání ve věci samé (k tomu došlo až na jednání konaném , datum, ), bylo jednáno o smírném řešení a následně bylo odročeno na neurčito za účelem smírných jednání. Soud tedy zvažoval i to, zda nepostupovat dle § 14 odst. 2 a. t. a nepřiznat toliko náhradu za promeškaný čas v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny za účast při jednání, které bylo odročeno bez projednání věci. Zohlednil však, že jednání trvalo hodinu, věcně se řešil předmět sporu formou smírných jednání a nešlo o pouhé dostavení se k jednání, které bylo (ihned) odročeno. Proto soud i účast u tohoto jednání pokládá za úkon právní služby dle § 11 a. t. Soud nepřehlédl, že součástí spisu jsou i další podání žalobkyně, která za samostatný úkon právní služby ve smyslu § 11 a. t. považovat nelze a žalobkyně je ve vyčíslení nákladů řízení ani neuvádí (např. návrh na opakovaný účastnický výslech žalobkyně na č. l. 179 nebo předložení fotografií na č. l. 191). Odměna za úkony vypočtené pod písm. a) až h) činí 27 900 Kč [9 × 3 100 Kč; účast u ujednání pod písm. g) představuje 2 úkony]. Odměna za úkony vypočtené pod písm. i) až p) činí 56 200 Kč [10 × 5 620 Kč; účast u ujednání pod písm. j) představuje 3 úkony]. Celková odměna odpovídá částce 84 100 Kč. Ke každému úkonu náleží náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 a. t. ve výši 9 × 300 Kč a 10 × 450 Kč, celkem 7 200 Kč. Právní zástupce žalobkyně netvrdil ani nedoložil, že by byl plátcem daně z přidané hodnoty; tuto skutečnost soud nezjistil ani z obsahu spisu, proto k odměně a paušální náhradě daň z přidané hodnoty nepřičetl. Žalobkyně ani její právní zástupce dále neuplatnili jiné náklady řízení než shora uvedené, zejména cestovní výdaje či náhradu za promeškaný čas; vznik takových nákladů nevyplývá ani z obsahu spisu, soud je proto do náhrady nákladů řízení nezahrnul. Náklady právního zastoupení žalobkyně tedy odpovídají částce 91 300 Kč, po připočtení soudního poplatku ve výši 5 000 Kč činí celkové náklady řízení na straně žalobkyně 96 300 Kč. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř., platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok II).