75. V tomto bodě Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje skutečnost, že v rámci rozhodování o dovolání vychází zásadně ze skutkových zjištění učiněných soudy v předchozím řízení a hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví. Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. se nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces, jak je jím namítáno. O takový případ však v posuzované věci nejde.
76. K námitce dovolatele týkající se nevypořádání jeho obhajoby a k tvrzenému porušení ustanovení § 125 tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je nicméně klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08. Soudy obou stupňů tento požadavek z pohledu Nejvyššího soudu naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněných.
77. Procesněprávní povahy je též námitka, že pokud vrchní soud opomenul promítnout v odůvodnění svého rozhodnutí obhajobou předložené důkazy ve formě překladů některých dokumentů, dokládajících jejich údajnou nekorektnost, je dána vada opomenutých důkazů. V konkrétní věci je dle názoru Nejvyššího soudu vzhledem k rozsahu a povaze předložených listinných důkazů zřejmé, že se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná. Překlad dokumentu – tedy listina vypovídající o kvalitě překladu tlumočníka totiž nemůže ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř. přispět k objasnění věci a ve vztahu k protiprávnímu jednání obviněného žádnou vypovídací hodnotu nemá. Nemůže se tedy jednat o opomenutý důkaz, který může založit jedině opomenutí důkazu relevantního z hlediska zjištění skutkového stavu věci. V daném případě se tak jedná spíše o výhrady zpochybňující správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, které obviněný shledává nedostatečným a odporujícím ustanovení § 125 tr. ř., když svými námitkami toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudních rozhodnutí. K tomu Nejvyšší soud znovu připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).
78. Za procesně nepřípustný obviněný označil rovněž způsob, kterým nalézací soud přistoupil k provedení listinných důkazů, když má za to, že kontradiktornost řízení znamená také právo domoci se podle § 213 odst. 2 tr. ř. přečtení některé z listin předložených podle § 213 odst. 1 tr. ř.; musí být tedy seznámen s tím, jaké konkrétní listiny jsou mu předkládány. Pokud nalézací soud neuvedl, jaké posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny, případně věcné důkazy stranám k nahlédnutí předkládá, zbavil jej možnosti realizovat právo navrhovat čtení jednotlivých listinných důkazů z trestního spisu čítajícího několik tisíc stran, a postupoval tak v rozporu se zásadou rovnosti stran ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na spravedlivý proces dle č. 38 Listiny a zásadou kontradiktornosti řízení.
79. Podle § 213 odst. 1, 2 tr. ř. posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny a jiné věcné důkazy se při hlavním líčení předloží stranám k nahlédnutí, a pokud je to třeba, předloží se k nahlédnutí svědkům a znalcům. Pokud kterákoli ze stran navrhne přečtení listiny uvedené v odstavci l, je soud povinen při hlavním líčení takovou listinu přečíst.
80. V tomto směru Nejvyšší soud považuje za vhodné konstatovat, že ustanovení § 213 tr. ř. doznalo podstatných změn novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 41/2009 Sb., s účinností od 1. 1. 2010, která přeformulovala obsah obou jeho odstavců. V zájmu zrychlení a zefektivnění dokazování u hlavního líčení citovaná novela upustila od povinného čtení listinných důkazů, protože jako princip stanovila předložení těchto důkazů k nahlédnutí stranám a v případě potřeby i svědkům a znalcům (§ 213 odst. 1), přičemž soud je povinen přečíst listinný důkaz jen tehdy, když to kterákoli ze stran navrhne (§ 213 odst. 2) [Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2681 – 2686].
81. Jak z protokolu o hlavním líčení ze dne 4. 3. 2016 vyplývá, vyzval soud prvního stupně obhájce obviněných a státního zástupce ke sdělení podle § 213 tr. ř., resp. ke sdělení, které konkrétní listiny požadují číst, a které ze svědků uvedených v obžalobě na str. 15 chtějí osobně slyšet (č. l. 7717–7719 spisu). Z protokolu o hlavním líčení ze dne 4. 5. 2016 (č. l. 7954–7960 spisu) se pak podává, že v kontextu s předmětnou soudní výzvou na čtení listinných důkazů obhájkyně obviněného uvedla, že: „žádá o čtení odborného vyjádření z 31. 8. 2015 – konstatování ze str. 2, kde byla provedena domovní prohlídka, kde byly zajištěny příslušné stopy a ze str. 16, poslední odstavec, ke kterému se rád klient vyjádřil“. Z uvedeného tedy nikterak nevyplývá, že by soud prvního stupně nepostupoval v intencích ustanovení § 213 tr. ř., a řízení netrpí namítanými vadami, s nimiž obviněný spojoval porušení zásady rovnosti stran ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na spravedlivý proces dle č. 38 Listiny a kontradiktornosti řízení.
82. Pokud jde o další skutkové a procesní námitky obviněného N. B. A., jimiž s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 4 Tz 5/2009, zpochybňuje hodnocení věrohodnosti výpovědí spolupracujícího obviněného T. T. H. oběma soudy, lze odkázat na již výše uvedený závěr k obdobným námitkám jiných dovolatelů. To stejné platí i k dalším výhradám ohledně způsobu přednesu obžaloby, k provádění odposlechů, obsahu tlumočení a námitce presumpce neviny, atd.
83. Na straně druhé lze za právně relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně neopodstatněnou, shledal Nejvyšší soud námitku dovolatele, že jednání popsané v tzv. skutkové větě neskýtá ve vztahu k jeho osobě podklad pro závěr o naplnění všech obligatorních znaků přisouzené skutkové podstaty zločinu podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když zejména namítá absenci subjektivní stránky ve vztahu k jednotlivým znakům přisouzeného zločinu, tedy, že by se na výrobě metamfetaminu podílel vědomě, byl srozuměn s existencí a zapojením do organizované skupiny jakož i množstvím vyráběné drogy ve velkém rozsahu.
84. Zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li tento čin jako člen organizované skupiny a ve velkém rozsahu.
85. Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě uvedením i jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I Sb. rozh. tr.).
86. V tomto směru lze konstatovat, že soud prvního stupně učinil ve vztahu k zákonným znakům skutkové podstaty posuzovaného trestného činu zcela konkrétní skutková zjištění, přičemž ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně pod body 8) a 11), byly popsány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Požadavek obsažený v ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. byl postupem soudu prvního stupně akceptován. Pochybení v nedostatečném vyjádření znaků skutkové podstaty projednávaného trestného činu ve skutkové větě rozsudku nelze zakládat na nespokojenosti obviněného s popisem skutku, případně na základě jeho požadavku na exaktnější vyjádření v situaci, kdy skutková zjištění dostatečně vyjadřují jeho jednání ve vztahu ke znakům skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a nevzbuzují jakékoliv pochybnosti při právní kvalifikaci skutku z hlediska všech znaků této skutkové podstaty. Citované ustanovení přitom nestanoví, jakými přesně údaji mají být jednotlivé znaky skutkové podstaty vyjádřeny, podstatné je, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, což popis skutku v daném případě naplňuje. Vytýká-li tedy obviněný, že ve skutkových zjištěních není exaktně popsané jeho jednání, případně nedostatečně rozebrána subjektivní stránka, je k tomu nutno zdůraznit, že podstatné je, aby z popisu skutku bylo možné rozeznat naplnění znaků dané skutkové podstaty trestného činu, což nepochybně skutková zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně, splňují.
87. Opodstatněnost Nejvyšší soud neshledal ani v případě námitky, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako člena organizované skupiny, přičemž popírá svou vědomost o aktivním zapojení do činnosti organizované skupiny. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že pro naplnění znaku organizované skupiny je třeba spolupráce nejméně tří osob, avšak není nutné, aby všechny zúčastněné osoby byly ztotožněny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017) nebo aby se všechny osoby účastnily hlavní trestné činnosti nebo ji alespoň znaly, když postačuje dílčí jednání i méně závažného charakteru, jež ale v rámci plánovitosti a koordinovanosti organizované skupiny zajišťuje dosažení cíle (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 678/2017). Současně není ani pro účast na organizované skupině třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, ale postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016), nemusí být přímo členem skupiny, je-li na její činnost navázán (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 3 Tdo 613/2014). Za dostačující lze považovat i účast na činnosti organizované skupiny, která nemusí naplnit všechny znaky spolupachatelství (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 526/2013). K vytvoření skupiny nadto může dojít až v průběhu páchání trestné činnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1603/2016). Z doznání obviněného T. T. H., jakož i z vyjádření N. M. H. a N. V. Q. lze učinit závěr, že činnost jednotlivých obviněných spolu souvisela, někteří měli na starosti obstarávání léků, další se podíleli na výrobě, financovali výrobu, někteří pak zase na odbytu, jiní sháněli prostory, pomáhali tam s přípravnými pracemi. Z nastíněné činnosti obviněného blíže popsané v bodech 8) a 11) rozsudku soudu prvního stupně, spočívající zejména v provádění pomocných prací při výrobě metamfetaminu, je tedy zřejmá nejen jeho vědomá účast na předmětné drogové činnosti, ale i vědomost o jeho aktivním zapojení do činnosti organizované skupiny, která přesvědčivě vyplývala ze skutkových zjištění, která byla učiněna na základě rozsáhle provedeného dokazování. Obviněný je usvědčován zejména výpovědí spolupracujícího obviněného T. T. H., který potvrdil, že se též obviněný na přípravě výroby drog podílel, kdy používal přezdívku XY. Znaleckým zkoumáním z odvětví genetiky bylo na respirátoru nalezeném na adrese XY, kde též docházelo k výrobě metamfetaminu, nalezeno jeho DNA a rovněž i stopy metamfetaminu. Co se týče daktyloskopických stop obviněného, tyto byly zajištěny na láhvi a mlýnku sloužícím na mletí tablet s obsahem pesudoefedrinu při domovní prohlídce v nemovitosti na adrese XY v XY. Nelze tedy uvěřit jeho obhajobě, že se protiprávního jednání nedopustil, že s drogami nemá nic společného, že v objektech pouze uklízel a roušku si vzal proto, aby nebyl zaprášen, když i na ní byly zjištěny stopy metamfetaminu.
88. Rovněž není pochyb o tom, že se obviněný přisouzeného jednání dopustil ve „velkém rozsahu“. K tomu je třeba uvést, že Nejvyšší soud sjednotil výklad znaků trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 (uveřejněno pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.). Dostatečným východiskem pro stanovení příslušných rozsahů uvedených v této skutkové podstatě je určitý násobek množství omamné či psychotropní látky nebo přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, které je, resp. bylo, podle nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., označeno jako „množství větší než malé“ (příloha č. 2 k citovanému nařízení vlády – k tomu též níže uvedený výklad). Přiměřeným násobkem „množství většího než malého“, od něhož je třeba odvíjet vymezení pojmů „většího rozsahu“, „značného rozsahu“ a „velkého rozsahu“ je pak považován vždy desetinásobek mezi uvedenými pojmy. Tímto odpovídajícím odstupem je dostatečně diferencovaně vystižena gradace těchto znaků charakterizujících rozsah spáchání tohoto činu, a tím i jeho závažnost. Současně je však třeba podpůrně respektovat též další okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel nakládal s uvedenými látkami, dobu, po kterou tak činil, počet osob, jimž je např. opatřil, prodal nebo pro ně přechovával, výši peněžní částky, kterou za jejich prodej získal či získat mohl, případně i jiné skutečnosti.
89. Podle výkladu přijatého shora uvedeným rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu, se u pervitinu – metamfetaminu za „množství větší než malé“ považuje více než 1,5 gramů drogy pervitinu, který musí obsahovat nejméně 0,5 g účinné psychotropní látky či 0,6 g soli hydrochloridu metamfetaminu a znak „velký rozsah“ hranicí 1500 gramů metamfetaminu při obsahu alespoň 600 gramů účinné látky – solí hydrochloridu metamfetaminu.
90. Podle skutkových zjištění uvedených pod body 8) a 11) výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, se obviněný N. B. A. výše popsaným protiprávním jednáním bez příslušného oprávnění, spolu s dalšími zde uvedenými obviněnými, vědomě podílel na výrobě 20 kg metamfetaminu, čímž byla hranice velkého rozsahu, která by postačovala k právní kvalifikaci jeho jednání ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku mnohonásobně překonána (viz tabulka orientačních hodnot rozsahů podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, ve vztahu k nařízení vlády č. 467/2009 Sb., i podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že při stanovení závěrů o rozsahu spáchání trestné činnosti obviněného, a tedy i naplnění znaku „ve velkém rozsahu“ daného trestného činu, soudy obou stupňů nijak nepochybily.
91. Soudy nižších stupňů se též zabývaly otázkou subjektivní stránky tohoto dovolatele, přičemž shodně dospěly k závěru, že se obviněný dopustil výše uvedené trestné činnosti v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože věděl, že se dopouští protiprávního jednání a takto konat chtěl, když již z charakteru zjištěné trestné činnosti, kdy se jednalo o protiprávní jednání související s drogovou problematikou, navíc se jednalo o organizovanou skupinu vyvíjející rozsáhlou, organizovanou a promyšlenou trestnou činnost, nepřichází do úvahy jiná než úmyslná forma zavinění. Nejvyšší soud se proto plně ztotožňuje se závěrem soudů o naplnění znaků přisouzeného trestného činu, a to nejen po stránce objektivní, ale i po stránce subjektivní. Tvrzení dovolatele, že zjištěný skutkový stav nevykazuje všechny zákonné znaky mu přisouzeného trestného činu, je tak zjevně neopodstatněné. Právní námitky, které byly tímto obviněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně relevantně uplatněny, tudíž není možné akceptovat.
92. Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Jen pro úplnost tak lze konstatovat, že soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na výsledcích dokazování a přisouzenou právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Řízení není zatíženo vadami, které by měly vliv na správnost či zákonnost vydaných rozhodnutí. Skutková zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Vrchní soud v Praze, byla učiněna na základě rozsáhle provedeného dokazování, které poskytovalo dostatečný obraz o trestném jednání nejen dovolatelů, ale i ostatních spoluobviněných. Při zjišťování skutkového stavu vycházely oba soudy z řady důkazů, a to nejen z výpovědí obviněných, zejména spolupracujícího obviněného T. T. H., ale i z výpovědí svědků B. H., O. H., N. B. T., N. V. D., N. V. H., T. S., J. S., T. T. H., N. B. T., M. E., B. Š., P. B. a dalších, o jejichž věrohodnosti nejsou důvody k pochybnostem. Soud prvního stupně rovněž přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů uvěřil výpovědi spolupracujícího obviněného T. T. H., oproti tvrzení ostatních obviněných. Tyto důkazy nestojí osamoceně, ale jsou podporovány řadou dalších na ně navazujících, zejména listinných důkazů, z nichž lze vyzdvihnout protokoly o domovních prohlídkách včetně fotodokumentace, konaných zejména na adrese XY v XY, XY, XY, XY, tedy v objektech, v nichž se uskutečňovala výroba drog a kde byly mimo jiné nalezeny a zajištěny předměty sloužící k výrobě metamfetaminu, z nichž mnohé stopy metamfetaminu obsahovaly. Významnou roli sehrály rovněž záznamy a odposlechy telekomunikačního provozu, včetně obsahových přepisů hovorů, a SMS, jakož i protokoly o sledování osob a věcí včetně kamerových záznamů. Zmínit lze rovněž protokoly o prohlídkách jiných prostor a pozemků, protokoly o ohledání místa činu, protokoly o vydání věcí a na ně navazující znalecké posudky z oboru kriminalistiky, odvětví daktyloskopie a genetiky, z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie a psychiatrie, z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky, z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické audioexpertizy – fonoskopie, protokoly o sledování osob a věcí, kupní smlouvy, výpisy z evidence nemovitostí, zprávu dodavatele energií, zprávy finančních úřadů a výpisy z finančních účtů, zprávy zasilatelských společností a dodavatelů energií a mnohé další. O zjištěném skutkovém stavu tak nemohou být důvodné pochybnosti.
93. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů v posuzované věci jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněných, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly, a s jejich argumentací se lze plně ztotožnit. Nejvyšší soud považuje za nadbytečné a v rozporu s pojetím dovolacího řízení, aby k námitkám, kterými se podrobně a náležitě zabývaly soudy nižších stupňů, opakoval již uvedené závěry, popř. nalézal ještě další argumentaci. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána ve skutkové větě výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, na které se v podrobnostech odkazuje, není pochyb o tom, že obvinění spáchali jim přisouzenou trestnou činnost. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněných na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobody, ani právo na obhajobu.
94. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který též uplatnili obvinění H. H. H. a N. B. A., lze jej v dovolání uplatnit tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy zákon vymezuje ve dvou alternativách. Jednak pro případ, kdy nesprávným procesním postupem soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku (srov. např. § 253 odst. 1, 3 tr. ř.) a v důsledku toho došlo k porušení principu dvouinstančnosti řízení (např. zamítnutím odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř. pro údajnou opožděnost, ačkoliv odvolání bylo podáno včas). Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu předpokládá, že soud druhého stupně nesprávně rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání, jež jsou uvedeny pod písmeny a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
95. První alternativa v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, jelikož odvolací soud jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Pokud pak jde o druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, v situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by námitky obviněných naplňovaly jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze konstatovat, že shora uvedenými námitkami není naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo 969/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 11 Tdo 844/2013). V podrobnostech proto lze odkázat na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV.
Závěrečné shrnutí
96. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů a obviněnými konkrétně tvrzených dovolacích námitek nedošlo. Obvinění N. M. C., L. D. T., N. V. H. a H. H. H. podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jejich dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jimi napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. Dovolání obviněných P. A. D., N. T. V. H., N. T. T. L. a N. B. A. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
97. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněných H. H. H. a N. B. A. na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, když s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání nebyl ve věci k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. shledán důvod (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: \tProti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu