104.\tV návaznosti na výše uvedené je v souvislosti s otázkou procení použitelnosti záznamů z komunikace Sky ECC třeba úvodem konstatovat, že Nejvyšší soud nepovažuje s ohledem na formulaci námitek obviněných, jakož i z důvodu procesní ekonomie za potřebné detailně rekapitulovat hodnocení tohoto důkazu, jež bylo řádně a zcela vyčerpávajícím a komplexním způsobem provedeno Vrchním soudem v Praze v bodech 161. až 273. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku (na téměř dvaceti textových stranách). Nejvyšší soud se s výsledky jeho hodnocení v plné míře ztotožňuje, pročež považuje za dostatečné rekapitulovat pouze jeho stěžejní závěry a v podrobnostech na něj v plné míře odkázat.
105.\tV této souvislosti Vrchní soud v Praze předně konstatoval, že komunikace uskutečněná prostřednictvím platformy Sky ECC představuje v nyní projednávané věci podstatný důkaz, jenž osvětluje v bezprostřední perspektivě trestnou činnost obviněných. Nejedná se ovšem o jediný přímý důkaz. Za stěžejní pro vypořádání otázky procesní použitelnosti této komunikace coby důkazu přitom označil rozhodnutí SDEU ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. C-670/22, který se vyjadřoval k použitelnosti komunikací získaných obdobným způsobem nabouráním serveru služeb „EncroChat“ v rámci stíhání osob při páchání trestných činů souvisejících taktéž zejména s nedovoleným obchodem s omamnými látkami. Ve světle jeho závěrů, zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „z. m. j. s.“), jakož i směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/41/EU ze dne 3. 4. 2014 vrchní soud shledal, že komunikace uskutečněná prostřednictvím platformy Sky ECC byla tuzemskými orgány činnými v trestním řízení získána na základě státním zástupcem řádně vydaného evropského vyšetřovacího příkazu. Ve světle judikatury SDEU a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) dále vrchní soud konstatoval, že použití tohoto důkazu nemá bez dalšího za následek porušení čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie a práva obviněného na spravedlivý proces. Rozhodné je totiž to, zda je trestní řízení spravedlivé jako celek a zda jsou obviněnému poskytnuty záruky práv obhajoby, zejména zda se mohl účinně vyjádřit k těmto informacím a důkazům. V daném případě přitom všichni obvinění mohli k důkazu v podobě komunikace uskutečněné prostřednictvím platformy Sky ECC uplatnit veškeré připomínky, přičemž tato komunikace nepředstavuje jediný usvědčující důkaz, přičemž její obsah byl odpovídajícím způsobem podpořen i dalšími ve věci provedenými důkazy.
106.\tRovněž s odkazem na judikaturu ESLP a SDEU vrchní soud následně konstatoval, že infiltrace koncových zařízení za účelem získání provozních, komunikačních a lokalizačních údajů, resp. provádění de facto hromadného odposlechu, není vyloučeno, pokud byl takový odposlech provázen účinnými zárukami proti riziku jeho zneužití, tedy pokud byl nařízen nezávislým orgánem a náležitě odůvodněn, a to zejména povahou trestných činů, ohledně nichž existuje důvodné podezření stran jejich spáchání. Současně musí být vymezena kategorie osob, které mohou být odposlouchávány, stejně jako musí být omezena doba trvání těchto odposlechů. Posouzení zákonnosti, a tedy i procesní využitelnosti těchto důkazů, pak přísluší toliko vnitrostátním soudům. Vrchní soud současně zdůraznil, že v souladu s mezinárodní zásadou nepřezkoumatelnosti by se mělo vycházet z toho, že důkazy shromážděné v zahraničí jsou shromážděny v souladu se základními právy Evropské unie, ledaže by byly sneseny přesvědčivé argumenty pro závěr, že tomu tak v konkrétním případě nebylo. Jelikož v daném případě nebyla rozhodnutí francouzských soudů schvalujících odposlech a záznam telekomunikačního provozu nikdy shledána za odporující francouzskému právu, a to ani nejvyššími soudními autoritami Francouzské republiky, lze si podle vrchního soudu stěží představit možnost, že by v procesu povolování a realizace odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve věci komunikační platformy Sky ECC došlo k rozporu s českým právem, které implementovalo, stejně jako právo francouzské, příslušné směrnice Evropské unie. Ačkoli se v daném případě jednalo o odposlech telefonické komunikace svojí povahou blízký hromadnému odposlechu, nejednalo se podle Vrchního soudu v Praze o necílený masivní odposlech a zásadní zásah do soukromí odposlouchávaných osob. Předmětem komunikace vedené prostřednictvím služby Sky ECC byly totiž převážně otázky týkající se v širším slova smyslu obchodu s drogami rozličné povahy, tímto odposlechem byla zasažena cílená skupina osob, která tuto veřejně nedostupnou službu upravenou speciálně pro potřeby pachatelů závažné trestné činnosti získala na doporučení některého ze stávajících uživatelů, pročež tato služba umožňovala anonymní komunikaci pouze v této uzavřené komunitě. Současně nelze přehlédnout, že cena této služby, nastavená v řádech tisíců eur ročně, a neveřejnost její nabídky, byly prakticky prohibitivní pro běžné uživatele. Veškeré skutečnosti zjištěné o podmínkách a způsobu provozu služby Sky ECC ještě před vydáním příkazu francouzskými soudy a zajištění jejích dat tedy nasvědčovaly tomu, že byla fakticky využívána exkluzivně jako nástroj páchání závažné trestné činnosti. Tomu také byly na míru uzpůsobeny její funkce jako např. vzdálené vymazání obsahu zařízení či podmínky jejího využívání, mezi něž se řadilo např. i znemožnění připojení telefonu k běžným mobilním sítím a vypnutí GPS pro zabránění zjištění lokace zařízení a maximální utajení identity uživatele.
107.\tV první ze svých námitek směřující proti použitelnosti komunikace uskutečněné prostřednictvím platformy Sky ECC k důkazu poukázal obviněný I. Š. na to, že příkaz, na jehož základě byla tato komunikace zajištěna, nebyl odůvodněn ve vztahu k jeho trestné činnosti způsobem, který by splňoval požadavky stanovené v § 88 odst. 2 tr. ř.
108.\tK dané námitce je na prvním místě třeba konstatovat, že již soud prvního stupně upozornil na skutečnost, že se ve spise nachází kompletní povolovací dokumentace od Obecného soudu v Paříži, které předchází rozsáhlé zprávy z vyšetřování policejního orgánu, ze kterých plyne důvodné podezření na páchání rozsáhlé trestné činnosti drogového charakteru s mezinárodním přesahem. Obviněný tedy měl možnost se s tímto podkladovým materiálem zahrnujícím příkaz francouzského soudu, na jehož základě byla zajištěna komunikace uskutečněná prostřednictvím platformy Sky ECC, seznámit a vznést proti němu konkrétní věcné námitky.
109.\tJedná-li se o skutečnost, že tento příkaz není odůvodněn individuálně ve vztahu k osobě jmenovaného obviněného, pak tímto poukazem dovolatel nerozporuje žádný ze závěrů odvolacího soudu. Obviněný totiž svoji námitku stran nenaplnění požadavků zakotvených v § 88 odst. 2 tr. ř. v případě příkazu francouzského soudu, na jehož základě byla zajištěna předmětná komunikace Sky ECC, primárně vystavěl na prostém odcitování požadavků vtělených do předmětného ustanovení trestního řádu a deklaraci jejich nenaplnění ve vztahu k nyní projednávané trestné činnosti jeho osoby, a tedy na ignorování závěrů Vrchního soudu v Praze. Ten se procesní použitelností komunikace uskutečněné prostřednictvím platformy Sky ECC coby důkazu nezabýval konkrétně z toho důvodu, že se jedná o důkaz získaný na základě mezinárodní justiční spolupráce ze zahraničí, nýbrž proto, že se jednalo o úkon, který byl svojí povahou blízký cílenému hromadnému odposlechu zaměřenému na veškeré uživatele této služby, kteří ji využívali fakticky výlučně jako nástroje závažné trestné činnosti. Procesem nařízení odposlechu francouzskými orgány se totiž odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval komplexně, když na podkladě jeho zevrubného hodnocení ve světle četné judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, SDEU a ESLP uzavřel, že prováděný odposlech obviněného (jakož i celé řady dalších osob zabývajících se tou nejzávažnější trestnou činností) není a priori nepoužitelný pro porušení čl. 6 směrnice, přičemž tento splňoval srovnatelné podmínky s ustanovením § 88 tr. ř. Jak totiž plyne ze zaslaných materiálů francouzské strany, bylo ve Francii vedeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání mimo jiné zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, páchaný uživateli uzavřené šifrované platformy, mezi něž bylo možno vstoupit pouze na doporučení a její užívání bylo spojeno s vysokým poplatkem v řádech tisíců eur ročně. Současně bylo možno důvodně předpokládat, že tímto odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a evidentně nebylo možno sledovaného účelu dosáhnout jinak, resp. by to bylo podstatně ztížené, jak uvádí § 88 odst. 1 tr. ř. Nejednalo se přitom o klasický odposlech telefonické komunikace, pročež bylo nabourání serverů zajišťujících funkci služby Sky ECC možno posuzovat pouze analogicky optikou požadavků zakotvených v § 88 tr. ř., a to i pokud jde o požadavek individuálního určení odposlouchávaných osob.
110.\tNejvyšší soud se přitom - jak již bylo poukázáno výše - s výsledky hodnocení provedeného vrchním soudem v plné míře ztotožňuje, přičemž k danému zdůrazňuje, že odvolací soud neopomněl zohlednit rovněž to, že k použitelnosti důkazů pocházejících z odposlechu provedeného v zahraničí se Nejvyšší soud již vyjadřoval ve svém rozhodnutí ze dne 13. 4. 2007, sp. zn. 11 Tz 129/2006. Podle závěrů zde obsažených je nezbytné, aby odposlech realizovaný zahraničními orgány byl proveden způsobem srovnatelným se zákonnými podmínkami vymezenými českým právem a poskytoval tedy srovnatelnou míru ochrany ústavním právům osob, na něž cílí. Rozhodné tedy je, že příkaz k realizaci „odposlechu“ vztahující se k trestné činnosti skupiny osob užívajících služeb platformy Sky ECC byl odůvodněn skutečnostmi, jež naplňují požadavky srovnatelné s požadavky trestního řádu, a naopak je irelevantní, že v prvotním příkazu k zajištění této komunikace nebyl obviněný jmenovitě označen společně s uvedením konkrétních skutkových poznatků vztahujících se k jeho osobě. Požadavek na naplnění podmínek srovnatelných s § 88 tr. ř. totiž nelze zaměňovat s požadavkem na splnění podmínek identických či s požadavkem trestního řádu na to, aby příkaz k provedení tohoto odposlechu byl formulován tak, aby výslovně deklaroval naplnění podmínek stanovených § 88 odst. 2 tr. ř. Stěžejním je naopak zejména to, že zjištění zahraničních orgánů činných v trestním řízení odůvodňovala časově omezený zásah státních orgánů do tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením u konkrétně vymezeného okruhu osob, a to za přísného respektování zásady subsidiarity, kdy bylo zřejmé, že dojde pouze k minimálnímu zásahu do soukromé korespondence nesouvisející s trestnou činností, přičemž jiné prostředky se z pohledu dosažení účelu trestního řízení a ochrany společnosti před pachateli závažných trestných činů ukázaly jako nedostatečné. Způsob zajištění komunikace uskutečněné prostřednictvím platformy Sky ECC byl totiž predeterminován technologickými parametry provozu této sofistikovaně šifrované služby, jež vylučovala možnost zacílit „odposlech“ na komunikaci vedenou konkrétní osobou či osobami. S ohledem na anonymní charakter služby totiž ani sama společnost, která tuto službu provozovala, neměla k dispozici žádný způsob, kterak přiřadit jednotlivé komunikace ke konkrétním osobám. Za této situace pro orgány činné v trestním řízení neexistovala jiná, cílenější a méně invazivní možnost prověření poznatků o závažné trestné činnosti, než jakou bylo zajištění šifrovaného obsahu veškeré komunikace realizované prostřednictvím této služby, její následné dešifrování a vyhledání indicií umožňující určení osob komunikujících pod konkrétními uživatelskými ID.
111.\tPokud pak obvinění namítli, že komunikace uskutečněná prostřednictvím platformy Sky ECC je coby důkaz procesně nepoužitelná v důsledku neinformování České republiky v průběhu provádění odposlechu podle „přílohy C“ ve smyslu čl. 31 směrnice, pak rovněž tuto námitku shledal Nejvyšší soud nedůvodnou, přičemž je nutno poukázat na skutečnost, že i jí se již řádně zabýval odvolací soud v bodech 251. až 257. odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší soud se přitom s jeho závěry plně ztotožňuje a nad rámec tohoto poukazu pouze zdůrazňuje, že k udělení souhlasu s provedením odposlechu nebo s jeho pokračováním podle § 393 odst. 1 z. m. j. s. v nyní projednávané věci nedošlo v důsledku svévolného postupu francouzských orgánů činných v trestním řízení, ale objektivně k němu nemohlo dojít s ohledem na technickou povahu realizovaného odposlechu šifrované komunikace v průběhu jejího vlastního zajišťování. K rozklíčování identity jednotlivých uživatelů služby Sky ECC a určení jejich polohy totiž došlo až v rámci následné analytické činnosti velké skupiny zaměstnanců Europolu se zapojením zástupců členských států, mezi něž patřila rovněž Česká republika. Tato objektivní překážka v informování České republiky na patřičném formuláři v souladu se směrnicí přitom nemohla vést k procesní nepoužitelnosti takto získaného důkazu v České republice, jelikož tento důsledek nevyplývá ze zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ze směrnice, ani z obviněnými poukazovaného rozhodnutí SDEU ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. C-670/22. Jelikož Česká republika byla materiálně seznámena s provedením odposlechu osob nacházejících se na jejím území, a to v okamžiku, kdy tato skutečnost vyšla najevo, předmětné odposlechy jí byly následně poskytnuty a staly se předmětem řádného přezkumu soudů s ohledem na podmínky jejich povolení a jejich procesní použitelnost, dostalo se právům obviněných v nyní projednávané věci plné ochrany.
112.\tNa výše uvedené je pak na místě poukázat rovněž ve vztahu k námitkám obviněných A. P., N. P., Ž. M., N. S. a N. M., kteří - shodně jako obviněný I. Š. - ve svých dovoláních označili záznam z komunikace uskutečněné prostřednictvím platformy Sky ECC za plošný odposlech, což odporuje požadavkům § 88 tr. ř. a tuzemské orgány by jej nemohly povolit s ohledem na to, že v této době neměly žádné konkrétní poznatky vztahující se k trestné činnosti dovolatelů. V této souvislosti je třeba s ohledem na argumentaci jmenovaných obviněných zdůraznit skutečnost, že i v případě, že by Česká republika byla po zajištění komunikace Sky ECC notifikována formálně správně ve smyslu čl. 31 směrnice, bylo by pro zvážení využití oprávnění zakotveného v odst. 2 písm. a) citovaného článku směrnice třeba vycházet z poznatků francouzských orgánů činných v trestním řízení, které shledaly důvody k provedení odposlechu, přičemž právě jejich poznatky mohly odůvodňovat prolomení ústavního práva obviněných na ochranu soukromí, jehož legitimita s ohledem na veřejný zájem na zjištění trestných činů a jejich spravedlivém potrestání podléhá kontrole, a který může mít za následek jeho procesní nepoužitelnost. Je tudíž irelevantní, pokud obvinění ve své námitce stran nepoužitelnost zajištěné komunikace uskutečněné prostřednictvím platformy Sky ECC argumentují tím, že v době, kdy byl tento odposlech proveden, neměly tuzemské orgány činné v trestním řízení vlastní konkrétní poznatky o trestné činnosti dovolatelů.
113.\tK námitkám brojícím proti nemožnosti ověřit integritu a pravost komunikace Sky ECC s ohledem na utajení technického postupu jejího získání Nejvyšší soud konstatuje, že rovněž touto námitkou se zabýval již vrchní soud, a to v bodech 284. až 290 odůvodnění dovoláními napadeného rozsudku. Odvolací soud přitom zdůraznil zejména to, že obviněným neplyne žádné legitimní právo na to být seznámen s konkrétním technickým postupem, jakým byla data získána ze serverů společnosti provozující službu Sky ECC a kterak probíhalo jejich dešifrování či nabourání. Tímto způsobem totiž nejsou obviněným zprostředkovávána ani data o tom, kterak probíhají odposlechy či jiné postupy policejních orgánů, jakým způsobem jsou zajišťovány po technické stránce a s využitím jakých konkrétních prostředků a postupů. Ve vztahu k integritě dat přitom platí princip důvěry mezi státy Evropské unie, přičemž vlastní obsah komunikace byl podrobně hodnocen v kontextu provedených důkazu při jeho provedení v hlavním líčení, přičemž všichni obvinění měli náležitou možnost se k tomuto vyjádřit a uplatnit své připomínky či námitky. Právo se účinně vyjádřit bylo tedy všem obviněným v nyní projednávané věci zachováno a žádnému z nich nebyla odepřena možnost seznámit se s tímto důkazem od počátku řízení, namítat způsob jeho opatření či jeho použitelnost v trestní věci. Obviněným nic nebránilo ani v tom, aby dále podrobněji brojili proti pravosti komunikace Sky ECC a relevantním způsobem namítali nekonzistenci jednotlivých v ní zaslaných zpráv či např. navrhli jejich podrobení znaleckému zkoumání. Přístup k informacím o procesu získání dat přitom nebyl obviněným odepřen bezdůvodně, nýbrž jeho odepření bylo odůvodněno legitimními cíli v podobě utajení účinných prostředků boje proti té nejzávažnější trestné činnosti. S vývojem informačních technologií a rozšířením jejich využití při páchání trestné činnosti se stále větší část vyšetřování sestává ze snahy orgánů činných v trestním řízení překonat inovativní technologické bariéry, kterými se obzvláště pachatelé závažné trestné činnosti organizovaného charakteru snaží zamezit svému odhalení a dopadení. Za tímto účelem se tito pachatelé odklání od tradičních veřejně užívaných telekomunikačních prostředků, jelikož technologický vývoj jim dal do rukou možnost zřídit si vlastní alternativní, obtížně odhalitelné a prolomitelné komunikační kanály. V nyní projednávané věci šlo právě o takový případ, kdy byl ve službě Sky ECC identifikován nástroj vyvinutý speciálně pro účely komunikace členů organizovaných skupin dopouštějících se závažné trestné činnosti a šířený interními distribučními kanály v rámci jejich globální kooperace. Z tohoto důvodu lze za opodstatněné označit utajení postupů a technologií použitých francouzskými orgány činnými v trestním řízení k překonání těchto překážek, a to s ohledem na možnost zneužití znalostí těchto postupů a technologií k vývoji ochrany před prostředky, které mají orgány činné v trestním řízení k dispozici za účelem vyšetřování závažné trestné činnosti.
114.\tKonečně Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že na výše uvedených závěrech ničeho nemění ani obviněným I. Š. učiněný zcela obecný poukaz na rozsudek Zemského soudu v Berlíně ze dne 19. 12. 2024, sp. zn. 525 KLs 8/22, případně na rozhodnutí jiných zahraničních soudů, které shledaly nepoužitelnost důkazu v podobě komunikace „EncroChat“ získané obdobným způsobem, tedy nabouráním serveru těchto služeb. Rovněž s tímto poukazem obviněného se totiž již plně vypořádal Vrchní soud v Praze, který správně poukázal na skutečnost, že obecný soud České republiky není nikterak vázán rozhodnutím soudu jiného státu, byť se jedná o stát Evropské unie. Obviněný přitom tento závěr nikterak nerozporuje, když učinil pouze opětovný plošný poukaz na existenci těchto rozhodnutí bez bližšího odkazu na jakoukoli v nich obsaženou argumentaci, čímž pouze poukázal na skutečnost, že soudy jiných států již dospěly k závěru, že důkazy týkající se komunikační platformy Sky ECC byly získány v rozporu s vnitrostátním pořádkem těchto zemí. Takto formulovanou námitku je však v dovolacím řízení nutno označit za zcela irelevantní za situace, kdy obviněný nepředložil jakoukoli vlastní argumentaci, kterou by, a to při zohlednění specifických okolností nyní projednávané věci, společně s poukazem na konkrétní úvahy obsažené v citovaném rozhodnutí rozporoval konkrétní závěry soudů nižších stupňů. K tomuto stavu Nejvyšší soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že pokud dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizuje, není dovolací soud povinen je za něho jakkoli domýšlet (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 435/2013, podobně i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07). Pro doplnění lze uvést, že závěry obsažené v obviněným poukazovaném rozhodnutí Zemského soudu v Berlíně nebyly přijaty ani tamními výše postavenými soudy, jelikož dané rozhodnutí německého soudu bylo podle veřejně dostupných informací v rámci řádného přezkumu zrušeno a věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí zemskému soudu v jiném složení senátu.
115.\tObvinění N. P. a Ž. M. současně namítli porušení principu zákazu sebeobviňování, k němuž mělo dojít v důsledku absence poučení o možnosti odmítnout poskytnout vzorek hlasu resp. nevypovídat, a to v případě obviněného N. P. před pořízením srovnávací nahrávky orgány činnými v trestním řízení pro identifikaci mluvčího ze dne 20. 3. 2023, č. j.: NPC-848/TČ-2022-2200PR, a v případě obviněného Ž. M. v průběhu vazebního řízení, v němž byl pořizován zvukový záznam, který byl následně užit jako srovnávací materiál pro vypracování znaleckého posudku z oboru fonetika, odvětví kriminalistická audioexpertíza.
116.\tK danému se Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře vyslovil v tom smyslu, že z pohledu zásady nemo tenetur se ipsum accusare a z ní vyvěrajícího zákazu donucení k sebeobviňování lze rozlišovat dva okruhy trestně procesních úkonů, z nichž jedny jsou charakterizovány aktivitou obviněného, k nimž obviněný nesmí být pod hrozbou sankce donucován, zatímco druhý okruh zahrnuje úkony, jichž je obviněný toliko pasivním objektem a k jejichž strpění jej lze zákonnými prostředky přinucovat. Příkladem pasivního úkonu je např. rekognice, při níž je obviněný nucen toliko pasivně strpět poznávací proceduru, přičemž strpění tohoto úkonu nelze označit za donucování k sebeobviňování. Poznávaná osoba je v takovém případě povinna strpět provedení rekognice, přičemž k účasti na rekognici může být donucována předvedením či uložením pořádkové pokuty. V nyní projednávaném případě obvinění Ž. M. a N. P. správně poukazují, že poskytnutí vzorku hlasu představuje aktivní úkon, před jehož provedením má policejní orgán povinnost obviněného poučit o právu jej odmítnout, jelikož poskytnutím vzorku hlasu dochází k překročení hranice mezi úkonem, při němž je obviněný toliko pasivním objektem vyšetřovacího úkonu, a situací, kdy je obviněný nucen k aktivnímu jednání, jímž může přispět ke svému sebeobvinění. Policejní orgán je tedy oprávněn obviněného vyzvat, aby promluvil nebo jinak aktivně jednal, zároveň jej však musí poučit, že provedení tohoto úkonu může odmítnout (bez hrozby uložení pořádkové pokuty čin jiného pořádkového opatření).
117.\tK danému je v prvé řadě na místě konstatovat, že touto námitkou obviněného Ž. M. se již řádně a zcela správně vypořádaly oba soudy nižších stupňů. Obviněný ovšem tuto skutečnost ve svém dovolání zcela opomíjí, závěry soudů nižších stupňů nikterak nerozporuje a spokojil se tedy s prostým zopakováním svého přesvědčení o tom, že měl být před konáním vazebního zasedání poučen podle § 114 tr. ř. o tom, že může zvážit využití svého práva nevypovídat. K uvedenému tak Nejvyšší soud považuje za dostatečné poukázat na skutečnost, že již Vrchní soud v Praze poukázal na přiléhavé závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 8 Tdo 921/2009, publikovaném pod č. 3/2011 Sb. rozh. tr. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom plyne, že pro použitelnost zvukového záznamu z hlavního líčení zachycujícího hlasové projevy obviněného jako srovnávací materiál pro vypracování znaleckého posudku z oboru fonetika, odvětví kriminalistická audioexpertíza, je rozhodné to, že se tento záznam stal součástí spisového materiálu po tom, co byl obviněný v souladu s ustanovením § 33 odst. 1 tr. ř. řádně poučen o právu ve své trestní věci nevypovídat a přesto se rozhodl tak učinit s vědomím toho, že je hlavní líčení zvukově zaznamenáváno. Obviněný přitom nerozporuje, že by se identické závěry nedaly vztáhnout i na vazební zasedání, že by některá z výše uvedených podmínek nebyla splněna či že by k výpovědi byl jakkoli nucen, když poukazuje pouze na to, že měl být před svým výslechem v rámci vazebního zasedání poučen rovněž podle § 114 tr. ř. Nejvyšší soud ovšem v souladu se soudy nižších stupňů na podkladě takovéto blíže neodůvodněné argumentace neshledal, že by bylo na místě odchýlit se od jeho výše citované judikatury a zákaz sebeobviňování, který má primárně sloužit k zamezení užívání důkazních materiálů získaných donucením nebo pod nátlakem proti vůli obviněného, vykládat maximalistickým způsobem podle požadavků obviněného. Pravidlo, podle nějž nikdo není povinen sám sebe obviňovat, totiž nelze, i přes jeho zásadní význam pro spravedlivost trestního procesu, považovat za bezbřehé. V praxi přitom může nastat celá řada situací, kdy např. soud sám bude díky jedinečnosti hlasového projevu obviněného moci v průběhu hlavního líčení tento projev porovnat s hlasem mluvčího na nahrávkách či např. porovnat obviněným vlastnoručně učiněné písemné podání směřující k soudu s obsahem jiných zajištěných písemností za účelem identifikace jejich autora. Nelze ovšem požadovat, aby obviněný musel být před jakýmkoli projevem směřujícím z jeho vlastní vůle směrem k soudu poučen o tom, že fakticky tento projev může posloužit k identifikaci jeho osoby a být buď hodnocen přímo soudem či být při jeho zahrnutí do spisového materiálu užit jako srovnávací podklad k případnému budoucímu vypracování znaleckému posudku. Předmětnou námitku obviněného Ž. M. je tedy na místě označit za zcela nedůvodnou.
118.\tJde-li o námitku obviněného N. P., pak tento ve svém dovolání vznáší pouze tvrzení o pochybení policejního orgánu při opatřování srovnávací nahrávky. Nikterak přitom netvrdí, že by se následně toto pochybení mělo jakýmkoli způsobem promítnout do řízení před soudem, tedy že by tato nahrávka byla provedena k důkazu přímo či byla užita jako podkladový materiál k vypracování jakéhokoli znaleckého posudku. Z logiky věci tedy obviněný ani nikterak netvrdí, že by následně samotná nahrávka či znalecký důkaz o ní opatřený posloužili k ustálení jakýchkoli skutkových zjištění, natožpak rozhodných. Ničeho takového se nepodává ani z obsahu spisového materiálu, přičemž z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zjevné, že obviněný N. P. byl jako uživatel ID: 4DQVKR ztotožněn na základě vyhodnocení vlastního obsahu zajištěné komunikace. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud shledal námitku obviněného za neopodstatněnou, jelikož forma a způsob získání srovnávací nahrávky hlasu obviněného v daném případě, a to s ohledem na následné vyloučení srovnávací nahrávky z důkazní materie, nemohla představovat citelný zásah do práv tohoto obviněného, tzn. že bez ohledu na obviněným tvrzené pochybení policejních orgánů nemohla založit potřebu kasačního zásahu ze strany Nejvyššího soudu.
V. 3.
K výhradám proti správnosti skutkových zjištění a úplnosti dokazování
119.\tPokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je z podaných dovolání zřejmé, že tento všichni obvinění uplatnili zejména v jeho první alternativě. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
120.\tV této souvislosti Nejvyšší soud rovněž připomíná, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), když platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má ryze procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové tedy není způsobilé naplnit obviněným zvolené (avšak ani žádné jiné) dovolací důvody. Nejvyšší soud v rámci své konstantní rozhodovací praxe doposud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury lze v tomto směru poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.
121.\tZ výše popsaných důvodů je tak nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím žádný z dovolatelů nikterak věcně nebrojí proti tomu, že by soudy nižších stupňů přijaté závěry údajně nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění učiněná v nyní projednávané věci neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by takováto rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Všichni obvinění se totiž ve svých dovoláních převážnou většinou své argumentace omezili na opětovné předložení výtek stran údajně chybného hodnocení provedených důkazů a následně na základě vlastního hodnocení těchto důkazů odmítli rozhodná skutková zjištění stran jimi páchané trestné činnosti jako nepodložená či chybná, jelikož podle jejich mínění nebyla dostatečně prokázána jejich účast na jednání popsaném pod body I. a II. výrokové části rozsudků soudů prvního a druhého stupně. Takovéto námitky obviněných však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a tyto nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť podstata jejich dovolací argumentace nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu plynoucí ze skutečnosti, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru o jejich vině přisouzenými zločiny nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a s poukazem na zásadu in dubio pro reo prosadit vlastní (pro jejich osoby příznivější) variantu průběhu skutkového děje.
122.\tNad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] Nejvyšší soud uvádí, že Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze v dané věci postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotily podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v rozsudku soudu druhého stupně a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění těchto meritorních rozhodnutí, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Z odůvodnění rozsudku soudů nižších stupňů zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se v nyní posuzovaném případě tyto soudy dopustily jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch dovolatelů, když oba soudy přesvědčivě a logicky zdůvodnily, z jakých důvodů neuvěřily obhajobě prezentované obviněnými.
123.\tPakliže s ohledem na výše uvedené obvinění M. W. O., A. P., N. P., N. S. a Ž. M. v rámci svého mimořádného opravného prostředku stran jednání popsaného pod bodem I. namítli, že z provedených důkazů není možné prokázat jejich vinu, a fakticky se tak spokojili pouze s prostým konstatováním toho, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, jelikož provedené důkazy nevyvrátily jimi předkládané alternativní verze skutkového stavu, a to zejména v důsledku procesní nepoužitelnosti komunikace uskutečněné prostřednictvím platformy Sky ECC či chybného hodnocení jejích částí vytržených z kontextu komunikace jako celku, považuje Nejvyšší soud za zcela dostatečné poukázat na výše uvedené vypořádání námitek vztahujících se k procesní použitelnosti a způsobu provedení tohoto klíčového důkazu. S ohledem na zcela obecné vymezení námitek jmenovaných dovolatelů je podle dovolacího soudu dostatečným konstatování, že z řady podkladů (jejichž podrobný obsah zde není třeba, a to zejména z důvodu procesní ekonomie, opětovně detailně rekapitulovat) podporujících zjištění učiněná na základě komunikace uskutečněné prostřednictvím platformy Sky ECC byl zjevný charakter a četnost úkonů, jimiž se jmenovaní podíleli na chodu pěstíren či obchodu s marihuanou tak, jak je jejich činnost vymezena v rámci jednání popsaného pod bodem I., jakož i skutečnost, že tak činili po delší dobu a v úzké kooperaci s dalšími spoluobviněnými a tedy s vědomím své role v organizované skupině zaměřené na soustavnou výrobu drog v řádech stovek kilogramů a obchodu s nimi za účelem dosažení zisku velkého rozsahu, když pouze u obviněného Ž. M. nebylo na jejich základě prokázáno, že by tak činil s vědomím o přeshraničním působení této skupiny.
124.\tJde-li o námitky obviněného I. Š. ohledně údajného neprokázání jeho zapojení do provozu pěstíren a pěstování konopí s obsahem THC, resp. neprokázání množství pěstovaného konopí a jeho ceny za kilogram, pak i k těmto Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že se jedná o zcela irelevantní skutkové námitky, jejichž prostřednictvím obviněný izolovaně hodnotí jednotlivé důkazy a odmítá hodnocení provedené soudy nižších stupňů. Jmenovaný obviněný přitom nikterak nepoukazuje na zásadní rozpory mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, nýbrž předkládá-li vlastní rozbor podstatné části provedených důkazů, činí tak pouze na podkladě jejich izolovaného hodnocení a zcela opomíjí, a to pro jím tvrzenou procesní nepoužitelnost, jakákoliv zjištění učiněná na základě komunikace učiněné prostřednictvím platformy Sky ECC. Právě v rámci této komunikaci přitom obviněný podle závěru soudu prvního stupně nikoli konspirativně, nýbrž zcela bez zábran probíral svoji trestnou činnost, když hovořil například o obchodních značkách konopí, procesu pěstování, o cenách, dovozu sazenic ze zahraničí atd. V tomto kontextu přitom soudy nižších stupňů správně hodnotily zbylé důkazy spojující obviněného s činností organizované skupiny, načež shledaly, že bylo spolehlivě vyloučeno, že by obviněný neměl s pěstováním konopí ničeho společného, i že by předmětem jeho činnosti mohlo být pěstování tzv. CBD konopí, které by nebylo toxikomansky zneužitelné. Obviněný Š. přitom nad rámec prostého poukazu na to, že u něj nebyl nalezen telefon s touto aplikací, nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, jíž by zpochybnil autorství komunikace, kterou podle zjištění soudů nižších stupňů vedl prostřednictvím platformy Sky ECC. Nikterak ani nerozporuje nejnižší zjištěnou prodejní cenu sušiny konopí nad rámec zcela obecného konstatování, že hypoteticky mohla být ad hoc dohodnuta i cena jiná. Pokud pak obviněný rozporuje výsledky zkoumání zajištěných rostlin konopí a sušiny, zcela přechází, že se těmito námitkami již vypořádaly soudy nižších stupňů a nikterak relevantně nerozporuje jejich závěr o tom, že z provedených důkazů vyplynulo to, že jediným důvodem pěstování konopí byla výroby drogy a její následná distribuce. Jelikož jiný scénář nedává s ohledem na nákladný, skrytý provoz pěstíren pomocí sofistikovaných technologií v pražských bytech při placení vysokých nájmů a konspirativní činnosti jednotlivých obviněných, jež byly koordinovány prostřednictvím šifrovaných telefonů, smysl, nelze považovat za chybu, pokud zkoumání zajištěných neusušených rostlin směřovalo právě k zjištění obsahu THC v zajištěném konopí při jeho zpracování do toxikomansky zneužitelné podoby. I případné hypotetické nepřesnosti pak nelze v souladu se závěry soudů nižších stupňů považovat za jakkoli podstatné, natožpak způsobilé ovlivnit rozhodná skutková zjištění, a to s ohledem na prokázané enormní množství již vyrobené a zobchodované drogy, které mnohonásobně překročilo hranici nejvyššího zákonem vymezeného rozsahu.
125.\tStran námitek, jimiž obviněný L. R. namítá, že v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku absentuje bližší popis jeho jednání, tedy to, kterak se podílel na trestné činnosti a na základě jakých důkazů bylo toto jeho jednání prokázáno, Nejvyšší soud shodně konstatuje, že rovněž tento obviněný fakticky neoznačuje rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Námitkami tohoto obviněného stran jím tvrzeného neprokázání jeho trestné činnosti se přitom již podrobným a vyčerpávajícím způsobem zabýval odvolací soud v bodech 333. až 347. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku. Nejvyšší soud považuje za dostatečné na tyto přesvědčivé a komplexní závěry poukázat, a to s ohledem na skutečnost, že je dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku ani věcně nerozporuje, když se omezil toliko na zopakování svého přesvědčení o tom, že mu přisouzená trestná činnost v tomto rozsahu nebyla řádně prokázána. Relevantním způsobem tak nikterak nezpochybnil soudy provedené hodnocení komunikace uskutečněné prostřednictvím platformy Sky ECC, z níž vyplynulo intenzivní zapojení jeho osoby do provozu pěstíren a činnosti organizované skupiny, a jejímž obsahem byly mimo jiné i fotografie, na kterých je zachycen i s dalšími spoluobviněnými při pěstování konopí a manipulaci s jeho sušinou. Skutečnosti vyplývající z komunikace Sky ECC byly podpořeny zejména výsledky sledování osob a věcí, při nichž byl obviněný zachycen při návštěvě vícero objektů s pěstírnami, jakož i při manipulaci se sazenicemi konopí, dále výsledky domovních prohlídek, jakož i jeho částečným doznáním či odbornými vyjádřeními z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky.
126.\tOpírá-li obviněný N. M. své námitky rozporující rozhodná skutková zjištění o tvrzení stran údajného neprokázání své přítomnosti v České republice v letech 2019 až 2021, a tedy ani své účasti na trestné činnosti v tomto období, pak je nutno i takovéto námitky označit ve vztahu k zákonným dovolacím důvodům za irelevantní. Jmenovaný obviněný totiž v těchto zcela ignoruje rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů prokazující jeho zapojení do trestné činnosti. Tyto soudy totiž samy připustily, že se obviněný nenacházel po celou dobu páchání trestné činnosti soustavně na území České republiky, nicméně dospěly k závěru, že z provedených důkazů jasně vyplývá jeho zapojení do této činnosti. Povaha organizační činnosti obviněného totiž nevyžadovala jeho soustavnou přítomnost na území České republiky, neboť s ohledem na úzkou kooperaci vysokého počtu osob na jednotlivých činnostech spojených s výrobou drogy a její distribuci se tyto osoby byly schopny v případě nepřítomnosti některé z nich zastoupit. Intenzivní zapojení obviněného do trestné činnosti přitom nevyplynulo jen z komunikace uskutečněné prostřednictvím platformy Sky ECC vztahující se již k roku 2020 a obsahující rovněž usvědčující fotografie k pěstování konopí a pěstírnám, ale také např. z nálezu DNA obviněného na zásilce zachycené v květnu 2021 a obsahující 125 kg marihuany pocházejících z pěstíren provozovaných organizovanou skupinou, jejíž činnost organizoval zejména obviněný I. Š. V roce 2020 obviněný N. M. prostřednictvím A. P. objednal falešné doklady totožnosti, za něž sám zaplatil, převzal je a následně je užil v roce 2023 k pronájmu jednoho z objektů, v němž byla provozována nelegální pěstírna konopí. V žádném případě tak nelze akceptovat požadavek obviněného na to, aby byla rozhodná skutková zjištění považována za neprokázaná s ohledem na absenci důkazů, z nichž by vyplýval jeho kontinuální pobyt na území České republiky.
127.\tKonečně je na místě konstatovat, že ani obviněný S. Đ. nevznesl ve svém dovolání námitky, jimiž by relevantním způsobem zpochybnil rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů, nýbrž fakticky pouze odmítá výsledky dokazování a v návaznosti na vlastní hodnocení provedených důkazů označuje své jednání, jakož i zapojení do organizované skupiny, za neprokázané. Nejvyšší soud v prvé řadě shledal, že není zjevné, jak jmenovaným obviněným poukazovaná skutečnost, že byl dne 1. 3. 2023 ztotožněn při silniční kontrole a následně v červenci 2023 zadržen ve Vídni, vylučuje závěry soudů stran toho, že se v České republice minimálně od února 2023 podílel na provozu nelegálních pěstíren konopí. Obviněný totiž tímto prostým poukazem nemohl nikterak zpochybnit zjištění vyplývající z řady důkazů, jimiž byl z trestné činnosti usvědčen a tyto zcela opomíjí, natož aby popsal jakýkoli rozpor mezi nimi a rozhodnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Vina jmenovaného obviněného byla spolehlivě prokázána zejména výsledky analýz věcí zajištěných při domovních prohlídkách, podle nichž byla nalezena stopa DNA obviněného rovnou ve třech bytech, v nichž se nacházely nelegální pěstírny konopí, jakož i výsledky sledování osob a věcí, v jehož rámci byl obviněný Đ. zachycen při nákupu v Grow shopu a následném vnášení předmětů do objektů s nelegálními pěstírnami. Obviněný se tedy podle výsledků provedených důkazů na území České republiky zapojil do nelegálního provozu celkem pěti pěstíren. Za zcela irelevantní je na místě označit návrhy na doplnění dokazování výpovědí spoluobviněných v dovolacím řízení či snahu obviněného Đ. dosáhnout změny skutkových závěrů soudů nižších stupňů poukazem na srovnání úzké části důkazů o jeho vině s důkazy, které se vztahovaly k jednání původně spoluobviněného a následně odvolacím soudem viny zproštěného spoluobviněného R. C. K danému je nutno pouze doplnit, že obviněný Đ. sám konstatoval, že jím v dovolacím řízení poukazované dopisy spoluobviněných A. P. a N. M. nemají přinést ničeho nového, a to nad rámec zopakování popření zapojení osoby dovolatele do trestné činnosti organizované skupiny.
128.\tZa dané situace lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soudy nižších stupňů posuzovaly věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodily shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v nyní posuzované věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry městského a vrchního soudu neměly oporu v provedených důkazech. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněnými v rámci jejich mimořádného opravného prostředku či jimi plošně učiněné odmítnutí většiny skutkových zjištění jakožto nepodložených přitom nemají procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně či soudem druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
129.\tJedná-li se o námitky obviněných I. Š. a N. P. směřující proti úplnosti provedeného dokazování, pak ani ty nelze podřadit pod žádnou z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své tvrzení o existenci vady v podobě tzv. opomenutého důkazu totiž obviněný I. Š. vznesl pouze v kontextu svých výše vypořádaných skutkových námitek a toto jeho tvrzení tak fakticky představuje toliko prosté zopakování jeho přetrvávajícího přesvědčení, že v dané věci bylo pro prokázání míry jeho participace na trestné činnosti a stanovení jejího rozsahu nezbytné, aby byl soudy nižších stupňů proveden důkaz svědeckou výpovědí Z. A. a výpovědí zpracovatelů odborných vyjádření. Zároveň shodně s obviněným N. P. navrhl výslech jednotlivých policistů, kteří v dané věci vypracovali protokoly o provedeném sledování osob a věcí.
130.\tNejvyšší soud k tomuto opětovně připomíná, že soudy vždy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, kterak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Oba soudy nižších stupňů přitom svá meritorní rozhodnutí vydaná v nyní posuzované věci řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky kladenými na odůvodnění svých rozhodnutí vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jakož i to, jakým způsobem se vypořádaly s obhajobou jednotlivých obviněných, včetně obviněného I. Š. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu. Ta vylučuje, aby se ve smyslu tohoto dovolacího důvodu jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 a další). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.
131.\tNadto je s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování v nyní posuzované věci podle zjištění Nejvyššího soudu zřejmé, že se v případě námitek obviněných I. Š. a N. P. o tzv. opomenuté důkazy nejedná a jednat ani nemůže, neboť za opomenuté nelze označit takové důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněnými navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Výše uvedené je nutno zdůraznit zejména za situace, kdy obviněný I. Š. ve svém dovolání zcela obecně bez označení konkrétních důkazů a k nim se vztahující argumentace zcela irelevantním způsobem namítl, že nebyly provedeny výslechy blíže neurčeného „množství svědků“. Nejvyšší soud se v dané věci plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozsudku přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Nejvyšší soud se rovněž bezvýhradně ztotožnil se způsobem, jímž vrchní soud v bodech 307. až 309., 315. a 354 až 356. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku důkladně vypořádal veškeré obviněnými I. Š. a N. P. navrhované důkazy, když vysvětlil, proč je považuje za nadbytečné. Nelze tedy než zopakovat, že odvolací soud nepochybil, pokud zamítl návrh obhajoby obviněného I. Š. na doplnění dokazování výslechem Z. A. v postavení svědka, když při absenci výpovědi tohoto svědka jiné, dostupné a náležitě provedené důkazy umožnily bez důvodných pochybností v dané věci řádně rozhodnout. Zároveň bylo s ohledem na napojení tohoto svědka na činnost spoluobviněných zjevné, že by jeho výpověď nemohla vyvrátit rozhodná skutková zjištění učiněná na základě zbylých důkazů, a to i za situace, pokud by tento svědek nevyužil svého práva nevypovídat, jelikož obviněný I. Š. návrh na výslech svědka Z. A. učinil s tvrzením, že by z jeho výpovědi mohlo vyplynout, že právě tento svědek byl skutečným vlastníkem a provozovatelem pěstírny konopí v nemovitosti na adrese XY. Jde-li o navrhované důkazy opětovným výslechem zpracovatelů odborných vyjádření a znaleckých posudků, pak tyto důkazy shledal odvolací soud nadbytečnými s ohledem na skutečnost, že ani hypotetické nepřesnosti vyplývající např. z nezohlednění odchylky 10 % nemohly - s ohledem na enormní množství vyrobené a distribuované marihuany - ničeho změnit na rozhodných skutkových zjištěních a závěru o vině obviněných. Obdobným způsobem odvolací soud vysvětlil, že neshledává žádných rozporů mezi protokoly o sledování osob a věcí a pořízenými videozáznamy či fotografiemi, když tyto důkazy byly v souladu s dalšími objektivními důkazy v podobě výsledků domovních prohlídek a analýzy při nich řádně zajištěných věcí.
132.\tNámitky obviněných I. Š. a N. P. stran existence opomenutých důkazů v důsledku zamítnutí návrhů obhajoby je tak s ohledem na výše uvedené na místě označit za zcela irelevantní, jelikož obvinění ve svém dovolání ani netvrdí, že by některý z jimi učiněných důkazních návrhů zůstal v rámci úvah soudů nižších stupňů zcela opomenut. Taktéž podle zjištění Nejvyššího soudu ze spisového materiálu jasně vyplynulo, že soudy nižších stupňů nikterak neopomněly rozhodnout o každém vzneseném důkazním návrhu, jehož provedení jmenovaní obvinění v rámci hlavního líčení či veřejného zasedání o odvolání výslovně žádali, přičemž odmítnutí obhajobou vznesených důkazních návrhů ve svých rozhodnutích také dostatečně odůvodnily.
133.\tObviněný A. P. současně namítá nedůvodné neprovedení podstatného důkazu v podobě znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, specializace forenzní lingvistika, jenž by na základě jazykové analýzy a interpretace zachycené komunikace odpověděl na otázku, zda z ID KJQDK8 komunikuje jedna osoba či osob více, a následně jednotlivé komunikace roztřídil a přiřadil k jednotlivým mluvčím. Tuto námitku Nejvyšší soud shledal věcně podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož obviněný uvádí, že přestože byly jeho návrhy opakovaně odmítnuty, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně se podává jen to, že je běžné, že si lidé telefony půjčují. K danému je však nutno poukázat na skutečnost, že byť se soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích výslovně nevěnovaly důvodům vedoucím k zamítnutí předmětného návrhu obviněného, oba se v odůvodnění svého rozhodnutí zevrubně věnovaly hodnocení důkazu v podobě komunikace uskutečněné prostřednictvím platformy Sky ECC, přičemž dospěly k závěru, že pod uživatelským ID KJQDK8 nehovoří pouze obviněný A. P., nicméně on byl vlastníkem telefonu s tímto uživatelským ID a případy, kdy komunikaci jeho prostřednictvím nevedl právě on, byly pro tyto soudy běžně rozpoznatelné z obsahu komunikace (tedy i bez potřeby jejího znaleckého zkoumání). Městský i vrchní soud se tedy řádně zabývaly tím, kterou komunikaci je na místě přičítat obviněnému P., a to zejména v kontextu vysokého počtu fotografií, které s ní tohoto obviněného jednoznačně spojovaly, když tato komunikace obsahovala např. selfie fotografie obviněného, fotografie jeho psa či fotografie falešných dokladů vystavených na jeho jméno. Půjčování telefonu v některých případech pak představuje skutečnost, kterou soudy nižších stupňů nikterak nezpochybňovaly, jak plyne např. z bodu 55. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž je popisována komunikace, kterou prostřednictvím ID: KJQDK8 vede obviněný N. M. Za tohoto stavu je z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevné, že se požadavek na forenzně-lingvistické zkoumání komunikace jevil jako zjevně nadbytečný, přičemž - jak již bylo konstatováno výše, zjevná nadbytečnost určitého důkazu vylučuje možnost, že by se jednalo o důkaz opomenutý a je judikatorně uznávaným relevantním důvodem pro zamítnutí takového důkazního návrhu. S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší soud shledal, že byť se soudy nižších stupňů přímo (explicitně) uvedeným důkazním návrhem obviněného A. P. ve svých rozsudcích podrobně nezaobíraly, materiálně tak učinily, pročež jde jen o formální nedostatek jejich odůvodnění a na podkladě uplatňovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
V. 4.
K výhradám proti procesním nedostatkům v řízení
134.\tNa prvním místě považuje Nejvyšší soud za důležité vypořádat se s námitkami, v nichž obvinění I. Š., M. W. O., L. R., N. S., Ž. M. a N. S. namítli, že komunikace uskutečněná prostřednictvím platformy Sky ECC byla ze strany soudu prvního stupně čtena selektivně a tento soud pochybil, pokud na návrh obhajoby nepřistoupil k přečtení veškeré komunikace v souladu s § 213 odst. 2 tr. ř.
135.\tPokud jde o otázku, zda se soud prvního stupně nedopustil pochybení, pokud nepřistoupil k přečtení či přehrání celého obsahu paměťového média obsahujícího komunikaci Sky ECC, lze s ohledem na výše uvedené ve shodě se závěry soudů nižších stupňů konstatovat, že záznam komunikace pořízený v zahraničí se předáním tuzemským orgánům činným v trestním řízení nestává automaticky ve všech ohledech odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, tj. odposlechem realizovaným na základě rozhodnutí příslušného soudce orgány Policie České republiky v rámci trestního řízení vedeného na území České republiky. Za situace, kdy je orgánům činným v trestním řízení tento odposlech pořízený v zahraničí předán ve formě datového nosiče obsahujícího soubory s tabulkami obsahujícími konverzace, fotografie a zvukové záznamy, pak je nutno způsob provedení tohoto důkazu přizpůsobit jeho formě, jak již ostatně uzavřel Vrchní soud v Praze v bodech 274. až 278. odůvodnění svého rozsudku, v nichž zcela přiléhavým způsobem vypořádal identické námitky obviněných a konstatoval, že je tento důkaz nutno považovat za jiný věcný důkaz podle § 213 odst. 1 tr. ř. Podle § 213 odst. 1 tr. ř. přitom platí, že posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny a jiné věcné důkazy se při hlavním líčení předloží stranám k nahlédnutí, a pokud je to třeba, předloží se k nahlédnutí i svědkům a znalcům. Podle druhého odstavce tohoto ustanovení pak platí, že pokud kterákoli ze stran navrhne přečtení listiny uvedené v odstavci 1, je soud povinen při hlavním líčení takovou listinu přečíst. V nyní projednávaném případě tedy soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem, když v rámci konaného hlavního líčení přítomným procesním stranám podle § 213 odst. 1 tr. ř. za použití technických prostředků předložil k nahlédnutí relevantní části komunikace uskutečněné prostřednictvím platformy Sky ECC a následně podle § 214 tr. ř. dal obviněným možnost, aby se k tomuto provedenému důkazu vyjádřili. Nejen soud, ale i obvinění tedy byli seznámeni s obsahem předmětné komunikace a věděli, co je v ní zachyceno a z čeho může soud vycházet, přičemž obvinění měli adekvátní příležitost uplatnit k ní své stanovisko.
136.\tTěžiště námitek obviněných představuje zejména jejich poukaz na skutečnost, že soud nepřečetl kompletní obsah komunikace uskutečněné prostřednictvím platformy Sky ECC, ačkoli to obvinění navrhli. Je přitom nutné akcentovat, že v trestním řízení je třeba předejít zcela neúměrnému prodlužování celé fáze soudního řízení, které by již kolidovalo se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Dokazování v trestním řízení nemůže být z povahy věci bezbřehé, nýbrž se musí vždy vztahovat k projednávané věci. Je přitom zcela samozřejmé, že v případě rozsáhlých konverzací obsažených v jediném důkazu je tuto nutno rozdělit do určitých bloků v rozsahu, který minimalizuje prodloužení řízení, avšak zároveň neznemožní obhajobě, resp. obviněným možnost se k ní vyjádřit. K danému lze zdůraznit, že ani postup, kdy soudy nevyhoví návrhu na čtení všech listinných důkazů, nýbrž provedou důkaz demonstrací ve formě předložení listinného důkazu stranám k nahlédnutí, automaticky nezakládá zásah do práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 3707/19). Uvedené tedy v plné míře platí rovněž pro jiné věcné důkazy, na něž se bez dalšího nevztahuje povinnost podle § 213 odst. 2 tr. ř., přičemž v postupu městského soudu nelze shledat pochybení ani v tom, jakým způsobem se v rámci hlavního líčení s neprovedením důkazu veškerou komunikací a jejím přečtením vypořádal. Obvinění totiž nevznesli odůvodněné návrhy ke konkrétním částem komunikace, a ani ve svých dovolacích námitkách neoznačují takové zprávy či jiné části komunikace, k nimž by věcně odůvodnily jejich důležitost nad rámec zcela obecného poukazu na nutnost zjištění „kontextu“ celé komunikace. S ohledem na uvedené se v případě neprovedení komunikace uskutečněné prostřednictvím platformy Sky ECC k důkazu v její úplnosti nemohlo jednat o pochybení či opomenutí důkazů a založit závažnou vadu, která by se mohla odrazit v posouzení viny a trestu obviněných.
137.\tNamítl-li dále obviněný I. Š., že v rámci hlavního líčení konaného dne 24. 10. 2024 nebyl rozsudek Městského soudu v Praze, resp. jeho výrok, vůbec vyhlášen, přičemž předsedkyně senátu se rovnou uchýlila k jeho stručnému odůvodnění, Nejvyšší soud k danému konstatuje, že se jedná o irelevantní námitku, jíž se již řádně věnoval odvolací soud v bodech 144. až 148. odůvodnění svého rozsudku. Nad rámec zde uvedeného k tomu, že postup zvolený soudem prvního stupně je aprobovaný ustálenou judikaturou a obviněný nemohl být předložením skutkové věty v textové podobě namísto jejího přečtení žádným způsobem fakticky zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dodává, že tato skutečnost našla odraz mimo jiné i v novele trestního řádu provedené zákonem č. 270/2025 Sb. Tato novela zakotvila nové znění ustanovení § 128 odst. 3 tr. ř., podle nějž od 1. 1. 2026 platí, že je-li popis skutku rozsáhlý, obsahuje řadu technických údajů nebo ústní vyhlášení plného výroku, jímž se obviněný uznává vinným nebo jímž se obžaloby zprošťuje, není z jiných obdobných důvodů vhodné, předseda senátu vyhlásí výrok tak, že uvede podstatné skutkové okolnosti a označení trestného činu, jehož se výrok o vině týká, a to jeho zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, včetně skutečnosti, zda jde o zločin nebo přečin. Naproti tomu ve zbytku odkáže na písemné znění výroku rozsudku, jež bezprostředně po vyhlášení předá stranám. Považuje-li to za vhodné, může předseda senátu písemné znění výroku rozsudku také promítnout nebo jinak zpřístupnit veřejnosti.
138.\tK námitce obviněného I. Š. stran porušení práva na obhajobu v důsledku absence protokolů z hlavního líčení ve spise před přednesem závěrečných řečí Nejvyšší soud konstatuje, že se rovněž v tomto případě nejedná o námitku nepodřaditelnou pod kterýkoli ze zákonných dovolacích důvodů, navíc se identickou námitkou řádně zabýval již odvolací soud v bodech 141. až 143. odůvodnění svého rozhodnutí. K danému s ohledem na absenci změn v argumentaci obviněného tak nezbývá než podotknout, že se Nejvyšší soud v tomto ohledu ztotožňuje s kritickým náhledem obviněného na stav, kdy nedojde k včasnému vyhotovení protokolů z hlavního líčení, jelikož je nutno označit za žádoucí, aby ve věcech složitých byly tyto protokoly obhajobě (resp. i dalším stranám řízení) k dispozici, nicméně v souladu s odvolacím soudem má přesto za to, že pokud je hlavní líčení vyjádřením zásady ústnosti a zásady bezprostřednosti uvedených v § 2 odst. 11 a 12 tr. ř., a obvinění i jejich obhájci se tohoto hlavního líčení řádně účastnili, pak případné opožděné vyhotovení protokolů o hlavním líčení nikterak nezakládá porušení práva na obhajobu a potažmo práva na spravedlivý proces. K danému již odvolací soud zcela přiléhavě odkázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. 6 To 58/2012, uveřejněné pod č. 61/2013 Sb. rozh. tr, podle kterého z § 55a, § 55b tr. ř. ani § 41 odst. 6 tr. ř., jakož ani z jiných ustanovení předmětného zákona upravujících práva obhajoby neplyne, že by protokol o hlavním líčení bylo nezbytné vyhotovit a obhájci doručit ještě před přednesem závěrečných řečí, což je zjevné rovněž z § 128 odst. 3 tr. ř., podle nějž platí, že rozsudek se zpravidla vyhlásí hned po skončení jednání.
139.\tIdenticky je za irelevantní nutno označit rovněž námitku obviněného I. Š., že mu na jeho žádost nebyly poskytnuty zvukové záznamy z hlavního líčení. K danému totiž Nejvyšší soud ve shodě s Vrchním soudem v Praze shledal, že na žádost obviněného bylo v tomto směru Městským soudem v Praze reagováno a tyto záznamy byly následně k dispozici v kanceláři trestního oddělení, kam se však obhájkyně obviněného nedostavila, přičemž její přesvědčení o tom, že bylo povinností soudu prvního stupně informovat ji o dostupnosti těchto záznamů a nevyrozumění o této skutečnosti tak představuje zásadní pochybení, je nutno označit za liché.
140.\tK dovolacím námitkám, jež obviněný I. Š. spojuje s námitkou podjatosti senátu Městského soudu v Praze jím vznesenou dne 10. 6. 2024, Nejvyšší soud předně konstatuje, že jmenovaný obviněný ve svém dovolání výslovně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a zjevně tak ani neměl v úmyslu, jelikož v tomto směru nevznáší žádnou ucelenou argumentaci nad rámec toho, že za známky podjatosti označuje zcela obecně ty dílčí závěry soudu prvního stupně, s nimiž nesouhlasí. Obviněný tedy fakticky Městskému soudu v Praze po věcné stránce vytknul ve vztahu k namítané podjatosti pouze to, že stížnost proti usnesení o námitce podjatosti senátu podle § 31 odst. 1 tr. ř. byla soudem prvního stupně vrchnímu soudu předložena až společně s meritorním rozhodnutím. Takto formulovanou námitku ovšem obviněný nemohl vznést s poukazem na žádný ze zákonných dovolacích důvodů a v jím vytýkaném postupu nelze shledat žádného zásadního pochybení, a to vzhledem k tomu, že stížnost proti rozhodnutí o námitce podjatosti nemá odkladný účinek (srov. § 141 odst. 4 tr. ř.), pročež podání této stížnosti nebrání dokončení probíhajících úkonů trestního řízení či dalšímu postupu v řízení. Ačkoli soud prvního stupně bezesporu mohl a měl předložit stížnost obviněného Vrchnímu soudu v Praze dříve, jelikož se nejednalo o nikterak časově náročný úkon, který by měl za následek průtahy ve věci samé, je zjevné, že se tato skutečnost (resp. městským soudem zvolený postup) práva obviněného na podání stížnosti a její vyřízení materiálně nikterak nedotkla. Faktickým důsledkem postupu soudu prvního stupně tak bylo pouze to, že městský soud zvýšil zcela hypotetické riziko možných budoucích průtahů ve věci, jelikož v mezidobí od podání stížnosti obviněného učinil ve věci samé řadu úkonů, které by eventuálně nemohly v souladu s § 30 odst. 1 tr. ř. posloužit jako podklad pro rozhodnutí, a to v případě, že by Vrchní soud v Praze shledal námitku podjatosti vznesenou obviněným za důvodnou, což se však nestalo.
141.\t Pokud obviněný I. Š. dále namítal podjatost tlumočnice Mgr. Jasminy Žarković z hlediska jí prováděného překladu a skutečnosti, že jmenovaná tlumočnice byla konzultantkou znalkyně z oboru fonetiky PhDr. Marie Hes Svobodové, jedná se rovněž o námitku nepodřaditelnou pod kterýkoli ze zákonných dovolacích důvodů, kterou navíc dostatečně vypořádaly již soudy prvního i druhého stupně. Zejména soud prvního stupně se ve svém rozsudku vyjádřil k podjatosti jmenované tlumočnice, stejně jako k věcné správnosti jí pořízených překladů. Podjatost jmenované tlumočnice ve smyslu § 18 zákona č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících a překladatelích, ve znění pozdějších předpisů, přitom v nyní posuzované věci neshledal. K danému je nutno zdůraznit, že věcný nesouhlas strany řízení s obsahem tlumočnického (či překladatelského) úkonu, stejně jako znaleckého posudku, není možné považovat za důvod vedoucí bez dalšího k vyloučení tlumočníka (překladatele nebo znalce), a to ani tehdy, pokud by byl tento nesouhlas v řešené věci důvodný a tlumočník ve svém překladu chyboval. V nyní projednávané věci přitom tlumočnice překládala mimořádně rozsáhlé množství písemného i jiného materiálu, přičemž je přirozené, že se mohly objevit dílčí nepřesnosti, nicméně nikoli v zásadním rozsahu. Pokud obhajoba namítala, že tlumočnice v některých případech příliš dovozovala kontext tlumočeného projevu, tzn. že se neomezila na pouhý překlad, nýbrž přikročila k určité subjektivní interpretaci překládaných sdělení nabídnutím alternativ výkladu, soud vysvětlil, že tento význam byl zcela zřejmý z kontextu překládané konverzace a nedošlo tak ke zkreslení jejího obsahu. Soud prvního stupně proto navzdory tomu, že shledal za nutné poučit tlumočnici o tom, že nemá vykládat obsah překládaných textů, neshledal, že by tlumočnice k výkonu své odborné činnosti přikročila nekorektně s cílem obviněným v nyní posuzované věci jakkoli škodit. Důvod pro její vyloučení pro podjatost pak soudy nižších stupňů neshledaly ani s ohledem na její působení v pozici konzultantky při zpracování posudku z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie, jelikož toto působení se vztahovalo pouze k osvětlení toho, jak se v cizím jazyce tvoří jednotlivé hlásky, a nelze z něj dovodit jakoukoli pochybnost o její nepodjatosti pro její poměr k věci, některému z účastníků řízení nebo jeho zástupci, zadavateli posudku, orgánu veřejné moci, který jí zadal tlumočnický úkon nebo prováděl řízení.
142.\tKonečně namítl-li obviněný I. Š., že zásadní procesními vadou je též dodatečné založení listin do trestního spisu až po provedeném prostudování spisu na konci vyšetřování, jakož i to, že mu údajně bylo upřeno právo podat návrh na předběžné projednání obžaloby, lze konstatovat, že se i v tomto ohledu jedná o irelevantní námitky nepodřaditelné pod kterýkoli ze zákonných dovolacích důvodů. Nadto je na místě zdůraznit, že obviněný se ve svém dovolání omezil pouze na blíže neodůvodněné konstatování o existenci vady, přičemž toto konstatování odpovídá identickým odvolacím námitkám vypořádaným již Vrchním soudem v Praze. Jelikož obviněný ve svém dovolání k danému neuvádí žádnou argumentaci, považuje Nejvyšší soud za dostatečné poukázat na závěry odvolacího soudu vyjádřené v bodech 149. až 154. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, v nichž odvolací soud uzavřel, že obhajobou vytýkaný postup orgánů činných v přípravném řízení trestním není porušením práva na obhajobu a potažmo spravedlivý proces, pakliže byly v přípravném řízení shromážděny informace odůvodňující trestní stíhání konkrétních osob, použitou právní kvalifikaci a následně i podání návrhu na podání obžaloby a samotné podání obžaloby. Vrchní soud současně zcela správně poukázal na skutečnost, že i samy procesní strany mají možnost v průběhu trestního řízení, tedy i v řízení před soudem, předkládat další důkazy.
143.\tPokud se jedná o údajné upření práva na podání návrhu na předběžné projednání obžaloby senátem soudu prvního stupně, pak k dané obecné deklaraci obviněného Š., v níž absentuje jakákoli věcná argumentace, nezbývá než podotknout, že obviněnému žádné takové právo nesvědčí, jelikož z ustanovení § 185 tr. ř. vyplývá obligatorní povinnost předsedy senátu přezkoumat obsah obžaloby a obsah předloženého spisu. Jinak vyjádřeno, řízení o nařízení předběžného projednání obžaloby není řízením o návrhu, o kterém by bylo nutno vydávat formální rozhodnutí. Po přezkoumání podané obžaloby v kontextu předloženého spisového materiálu může dojít k další fázi řízení, tedy k předběžnému projednání obžaloby, což představuje samostatné fakultativní stádium soudní fáze trestního řízení, jež patří do výlučné kompetence soudu. O tom, zda je nutno věc předběžně projednat, anebo zda lze ve věci nařídit hlavní líčení rozhoduje předseda senátu, který však nevydává žádné speciální rozhodnutí o tom, proč předběžné projednání obžaloby v konkrétní věci nenařídil či naopak nařídil. Je přitom možné, aby procesní strany samy navrhly předsedovi senátu, aby podanou obžalobu předběžně projednal, nicméně podání takového podnětu neznamená, že za situace, kdy soud neshledá zákonné důvody pro předběžné projednání obžaloby, bude povinen o tomto podnětu vydat negativní rozhodnutí.
V. 5.
K výhradám proti právnímu hodnocení a právní kvalifikaci jednání
144.\tK právním námitkám obviněných Nejvyšší soud úvodem opětovně zdůrazňuje, že ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podkladem pro posouzení správnosti právních otázek skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplnění dokazování, ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Nejvyšší soud se v rámci formování svých právních závěrů opírá toliko o skutečnosti, jak byly soudy nižších stupňů zjištěny a jsou zaneseny ve výroku dovoláním napadeného rozhodnutí. Proto ani důvodem dovolání ve smyslu tohoto zákonného důvodu nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění, která jsou vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a jsou blíže rozvedena v jeho odůvodnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 369).
145.\tVýše uvedené je třeba zdůraznit v návaznosti na skutečnost, že všichni obvinění své námitky, jimiž rozporují údajně nesprávné závěry soudů nižších stupňů ohledně toho, zda byla naplněna subjektivní stránka či objektivní stránka jim přisouzených trestných činů, minimálně z části opírají o své tvrzení stran údajného neprokázání skutkového stavu, resp. v návaznosti na jimi předkládaný alternativní skutkový stav, jehož se dožadují v kontextu vlastního hodnocení důkazů či po vyloučení části důkazů pro jejich údajnou procesní nepřípustnost. Výlučně tak činí obvinění M. W. O., A. P., L. R. a S. Đ., kteří ve svých námitkách, v nichž rozporují právní kvalifikaci jim přisouzeného jednání – a to opětovně – vznáší primárně argumentaci, jíž negují rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně či soudu druhého stupně, na jejichž základě byl ustálen skutkový stav. Nejvyšší soud tak na tomto místě odkazuje na výše uvedené vypořádání skutkových námitek obviněných a znovu zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci zjevně postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., když zjistily skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.
146.\tDalší částí svých námitek, jež podle Nejvyššího soudu nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obvinění odmítli právní závěry soudů nižších stupňů, aniž by blíže odůvodnili, z jakého důvodu je považují za chybné, eventuálně pouze poukázali na jimi preferované hodnocení provedených důkazů. K takovýmto námitkám Nejvyšší soud poukazuje na to, co již konstatoval výše, tedy že pokud dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizuje, není dovolací soud povinen je za něho jakkoli domýšlet.
147.\tUvedené je nutno zdůraznit zejména ve vztahu k dovolacím námitkám obviněného N. S., který závěr o spáchání trestné činnosti ve velkém rozsahu odmítl jednak poukazem na údajné neprokázání jeho podílu na provozu všech nelegálních pěstíren konopí a jeho povědomí o jednání ostatních spoluobviněných, jakož i poukazem na to, že se v tomto případě nejednalo o organizovanou zločineckou skupinu. Obviněný přitom konkrétními hmotněprávními námitkami vycházejícími z rozhodných skutkových zjištění soudů nižších stupňů nikterak nerozporuje spáchání trestného činu podle § 283 tr. zákoníku v postavení člena organizované skupiny působící na území více států. Zároveň zcela opomíjí, že Vrchní soud v Praze ve svém hodnocení nevycházel z toho, že se v daném případě jednalo o organizovanou zločineckou skupinu a ani tak učinit nemohl, jelikož takový závěr by představoval nepřípustné porušení zásady reformatio in peius, a to pro absenci odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze směřujícího v neprospěch dovolatelů do výroku o trestu. Vrchní soud v Praze tedy i nadále v souladu se závěry Městského soudu v Praze shledal, že obvinění se svého jednání dopustili ve vzájemné součinnosti (ve spolupachatelství) jako členové organizované skupiny, a nad rámec toho pouze obiter dictum konstatoval, že jednání skupiny, jíž byl obviněný členem, již vykazovala znaky organizované zločinecké skupiny. Ve vztahu ke způsobenému následku, tj. rozsahu nedovoleného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, je v takovém případě nutné aplikovat obecné zásady o spolupachatelství vyjádřené v § 23 tr. zákoníku, tedy že každý ze spolupachatelů odpovídá za spáchaný trestný čin, jako by jej spáchal sám (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 187/2019, ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 11 Tdo 977/2017, či ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1236/2015). Jinými slovy v takovém případě platí, že každému ze spolupachatelů je zásadně přičítáno i jednání všech ostatních spolupachatelů, respektive škodlivý následek takového jednání (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 332; PROVAZNÍK, J. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 416). Na identické závěry lze odkázat i ve vztahu k argumentaci obviněného N. P., Ž. M. a N. M., kteří odmítli jako neprokázané, že by věděli o existenci organizované skupiny a byli do ní zapojeni, a současně požadovali, aby bylo jejich jednání právně kvalifikováno pouze ve vztahu k části nelegálně pěstovaného konopí.
148.\tVýjimkou z výše uvedeného jsou v první řadě námitky obviněného I. Š., v nichž tento rozporuje naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle § 283 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. I tyto námitky ovšem obviněný z části opřel o skutkovou argumentaci, v níž rozporuje nejmenší zjištěnou výši prodejní ceny konopí, pročež v tomto rozsahu Nejvyšší soud shledal předmětnou námitku irelevantní. Naopak věcně podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud shledal námitku obviněného zakládající se na tvrzení o nezohlednění všech reálných nákladů a možných ztrát jednotlivých pěstebních cyklů, nicméně dospěl k závěru, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Ustanovení § 283 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku totiž hovoří o úmyslu získat majetkový prospěch velkého rozsahu, nikoliv o jeho skutečném získání. Jak konstatoval již odvolací soud, z provedeného dokazování vyplývá, že členové organizované skupiny, včetně obviněného Š., v rámci jednání popsaného pod bodem I. 2) nelegálně zřídili celkem jednadvacet tzv. indoorových pěstíren konopí, přičemž vzhledem k počtu pěstíren, době páchání trestné činnosti a počtu cyklů realizovaných v jednom roce, po odpočtu nákladů na nájem bytů, vybavení a provoz pěstíren, nákup sazenic a přípravků podporujících růst rostlin, odměny osob starajících se o chod pěstíren a zpracování rostlin, by v případě prodeje sušiny konopí s obsahem THC a zpracování živých rostlin konopí spolu s prodeji sušiny konopí s obsahem THC popsaných po bodem I. 1) činil zisk nejméně 15.570.257 Kč. V tomto ohledu je tak zapotřebí jednání, které je obviněnému Š. kladeno za vinu, posoudit jako dokonaný trestný čin, a to rovněž ve vztahu ke znakům kvalifikované skutkové podstaty předmětného zločinu uvedené v § 283 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů přitom při výpočtu očekávaného prospěchu operovaly s celkovým očekávaným ziskem z prodeje a zcela správně odečetly náklady vynaložené na technologii, jakož i další předvídatelné náklady.
149.\tNejvyšší soud má v souladu se soudy nižších stupňů za to, že těmito náklady se rozumí toliko náklady nezbytné pro samotné opatření drogy (v posuzovaném případě rostlin konopí) a rovněž prokázané pravidelné a obviněnými předpokládané náklady spojené s obchodem s touto drogou, avšak nikoli hypotetické ztráty, k nimž mohlo dojít přes snahu obviněných se těmto vyhnout a maximalizovat svůj zisk, když ne všechny výdaje na straně pachatele drogové trestné činnosti mají tu povahu, aby byly při řešení míry jeho prospěchu jako náklady zohledněny. V tomto směru lze analogicky poukázat na východiska vyplývající z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 1 To 89/2014, podle nichž „pokud by docházelo k nekritickému zohledňování pachatelem eventuálně uváděných nákladů ve spojení s trestnou činností, mohlo by docházet k situacím, jež by byly v zásadě v rozporu s logikou věci, proto je možno mezi objektivně zohlednitelné náklady započíst v podstatě pouze ty položky, které jsou nezbytné pro opatření rostlin, jejich vypěstování či sklizeň, eventuálně zpracování, tedy náklady, které byly při výrobě drogy spotřebovány či užity při tomto procesu jejich výroby. Mezi takové náklady přitom nepatří pořízení nemovitostí, byť za účelem vybudování pěstíren, či stravné osoby na trestné činnosti se podílejících, případně jiných osoby, jejich odměna, telekomunikační náklady, náklady na PHM v souvislosti s různými jízdami apod.“ (k tomu rovněž srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 496/2008).
150.\tDovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. věcně odpovídá námitka obviněného N. S. opírající se o tvrzení, že skutkový stav tak, jak byl ve vztahu k jeho osobě zjištěn a následně popsán ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nelze posuzovat jako trestný čin spáchaný jedním neděleným útokem, nýbrž jako pokračující trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku, spáchaný vícero dílčími útoky, či dokonce jako vícero samostatných trestných činů.
151.\tK danému tedy Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
152.\tCo se rozumí skutkem, není v obecné rovině zákonem nikterak definováno, nicméně jeho vymezení je záležitostí ustálené právní teorie a soudní praxe. Podstatou skutku, o němž má soud rozhodnout, je právně relevantní jednání obviněného (konání nebo opomenutí), z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem. Podstatu skutku tedy tvoří jednak jednání trestně odpovědného pachatele a jednak následek, který jím byl způsoben. Součástí skutku nemůže být jakékoli jednání osoby, ale pouze takové, které je relevantní z hlediska trestního práva hmotného, a je proto obsaženo ve znacích skutkové podstaty některého trestného činu. Obdobně i následek musí být významný ze stejného hlediska. Momentem, jenž dělí počínání pachatele na různé skutky, je právě trestněprávně relevantní následek, který obviněný způsobil nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný následek kauzální, tj. bez něj by k následku nemohlo dojít tím způsobem, jak k němu došlo (srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 8/1985 a č. 5/1988 Sb. rozh. tr.). Všechny projevy vůle pachatele navenek, které vedly k takovému trestněprávně relevantnímu následku, pak tvoří jeden skutek. O jeden skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné, jestliže každý z těchto následků byl způsoben alespoň zčásti týmž (jedním) jednáním, rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného.
153.\tTrestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku přitom může mít podle okolností případu povahu trestného činu trvajícího i pokračujícího. Pro určení povahy konkrétního skutku je podstatné to, zda jednotlivé útoky (kterými jsou v dané věci jednotlivé přesně nezjištěné případy výroby drogy a na ně navazující distribuční akty) lze v rámci uvedeného celku samostatně vymezit, resp. rozdělit na samostatné skutky nebo na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. V případě, že takto učinit nelze, je nutno takové jednání posuzovat v hmotněprávním smyslu jako jeden skutek, a to tehdy, pokud časově neurčené jednání pachatele bylo kontinuální a jednotlivé akty mající alternativní znaky objektivní stránky skutkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku byly spolu kauzálně propojeny (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008).
154.\tDanou problematikou, tedy zda určité jednání je pokračováním v trestném činu podle ustanovení § 116 tr. zákoníku, či zda se o pokračování trestného činu nejedná, přičemž všechna popsaná jednání tvoří jeden skutek, se ve vztahu k drogové trestné činnosti Nejvyšší soud již opakovaně zabýval v rámci své judikaturní činnosti, a to např. v usneseních ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 801/2012, ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, a ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 11 Tdo 125/2017. Právě ve dvou posledně uvedených usneseních Nejvyššího soudu je výslovně zdůrazněno, že případy, kdy pachatel distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, je třeba považovat za jediný (trvající) skutek, nikoliv za pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku.
155.\tS odkazem na výše uvedené je na místě konstatovat, že o takový, citovanou judikaturou předpokládaný případ se jednalo i v nyní posuzované věci. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů měl obviněný S. nejméně od 27. 12. 2016 až do 20. 3. 2023 jako člen organizované skupiny zabývající se výrobou a prodejem sušiny konopí v Evropě sám či s dalšími spoluobviněnými provozovat, organizovat a řídit chod nelegálních in-door pěstíren, přičemž se jednalo o soustavnou pěstitelskou činnost. Takto vyrobené konopí pak dlouhodobě přechovávali a toto bylo průběžně po částech distribuováno třetím osobám. Za daného stavu je tak třeba přisvědčit závěrům soudů nižších stupňů, že jednání obviněného N. S. zahrnující jednak pěstování rostlin konopí a opakovanou a průběžnou výrobu toxikomansky zneužitelné sušiny z něj, jakož i distribuci této sušiny dalším osobám, se časově prolíná, překrývá se a nerozpadá se do časově izolovaných úseků, které by byly propojeny jednotným záměrem a dalšími okolnostmi předpokládanými v § 116 tr. zákoníku. Ve shodě s právním posouzením učiněným soudy nižších stupňů tak nelze než dospět k závěru, že se v daném případě jedná o jednání, které bylo namístě posoudit jako jediný nedílný skutek, kterým se obviněný dopustil spáchání trvajícího trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), písm. c) tr. zákoníku.
V. 6.
K výhradám proti výrokům o trestu
156.\tJde-li o námitky dovolatelů stran nepřiměřenosti jim uloženého trestu odnětí svobody uplatněné obviněným N. P. s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., obviněnými N. M. a S. Đ. s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je z obsahu dovolání podaných jmenovanými obviněnými zjevné, že je opřeli především o své tvrzení, že jim ukládaný trest odnětí svobody byl soudem vyměřen v nepřiměřené výši. Konkrétně obviněný S. Đ. v tomto ohledu namítl nedostatečné zohlednění „všech zákonných okolností“, zatímco obvinění N. P. a N. M. se dožadují, aby v dovolacím řízení byla reflektována právní úprava obsažená v zákoně č. 270/2025 Sb., kterým došlo s účinností od 1. 1. 2026 k novelizaci trestního zákoníku. Nejvyšší soud však z níže rozvedených důvodů ani jednu z těchto námitek neshledal za věcně podřaditelnou pod kterýkoli ze zákonných dovolacích důvodů.
157.\tNejvyšší soud totiž ve své judikatuře již dříve mnohokrát uvedl, že námitky směřované vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit toliko v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen za podmínek, kdy byl obviněnému uložen trest takového druhu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 tr. ř.
158.\tZa jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí, je ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. možno považovat – jde-li o výrok o trestu – toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
159.\tSoučasně je třeba připustit, že uvedené zásady neplatí bezvýjimečně, neboť pokud by bylo zjištěno, že uložený trest je v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, implikovalo by to zásah Nejvyššího soudu v dané věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.
160.\tTato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba si klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele - obecně ústavním pořádkem předvídaný - je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, stejně jako za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
161.\tV tomto směru nelze pominout, že Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestu obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a v této souvislosti zohledňuje případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu porušily (či mohly porušit) některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, je-li rozhodnutí o trestu v důsledku absence odůvodnění nepřezkoumatelné, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je-li založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním či zjištěném nezákonným způsobem anebo zjištěném nedostatečně v důsledku existence tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
162.\tV nyní posuzované věci se však o takovouto situaci zcela zjevně nejedná. Obvinění N. P., N. M. a S. Đ. byli v souladu s § 283 odst. 4 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, shodně ohroženi trestem odnětí svobody v zákonné trestní sazbě od deseti do osmnácti let, přičemž soudem druhého stupně byl obviněný S. Đ. odsouzen k nepodmíněnému trestu v délce trvání deseti let, tedy k trestu vyměřenému na samé spodní hranici zákonné trestní sazby vztahující se na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V případě obviněných N. P. a N. M. pak odvolací soud oběma obviněným uložil trest odnětí svobody ve shodné výměře jedenácti let a devíti měsíců, tzn. v blízkosti dolní hranice zákonné sazby vztahující se na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými. Odvolací soud přitom při ukládání těchto trestů zohlednil konkrétní povahu a závažnost obviněnými spáchaného zvlášť závažného zločinu, jejich osobní poměry a dosavadní způsob života, možnosti jejich nápravy, stejně jako jejich chování po spáchání činu, tedy okolnosti obecně předpokládané ustanoveními § 37 až § 39 tr. zákoníku.
163.\tZcela obecná námitka nepřiměřenosti uloženého trestu vznesená obviněným S. Đ., v níž tento dovolatel bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění namítá nezohlednění všech „podstatných okolností“, tak neodpovídá nejen obviněným uplatněným, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Jmenovanému obviněnému lze přisvědčit pouze v tom ohledu, že soud prvního stupně neodůvodnil řádně své úvahy o výši ukládaného trestu odnětí svobody ve vztahu k jeho osobě. Toto pochybení bylo ovšem napraveno odvolacím soudem, který ve prospěch obviněného jako polehčující okolnost zohlednil jeho kratší účast na trestné činnosti. Obviněný ovšem tuto skutečnost nikterak nereflektuje a konkrétně neuvádí, jaké zákonné náležitosti uložený trest vyměřený odvolacím soudem nesplňuje, či jaká skutečnost byla podle jeho mínění opomenuta. Ve svém dovolání se naopak omezil pouze na vyjádření toho, že s výší trestu není spokojen a upřednostňoval by trest v nižší výměře. Jelikož mu byl uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici, dožaduje se fakticky z blíže neurčených důvodů uložení trestu pod spodní hranicí jeho zákonné sazby, aniž by byť i jen zmínil jedinou konkrétní okolnost, která by tento mimořádný (a nikoli obligatorně daný) postup měla podle jeho mínění odůvodňovat. K danému tedy Nejvyšší soud považuje za dostatečné konstatovat, že obviněným zvolený postup nemohl být nikterak úspěšný za situace, kdy mu odvolací soud prokazatelně uložil odpovídající druh trestu a jeho uložení sice úsporně, avšak stále ještě dostatečným způsobem odůvodnil, přičemž se z hlediska jeho výměry v žádném případě nejedná o trest exemplární, nepřiměřeně přísný a neslučitelný s principy proporcionality trestní represe.
164.\tRovněž v případě obviněných N. P. a N. M. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tresty uložené těmto obviněným, kteří se přes svou dosavadní bezúhonnost účastnili závažné trestné činnosti delší dobu, s rozmyslem a po předchozím uvážení, nelze považovat za tresty nezákonné, nepřiměřeně přísné, exemplární či dokonce za excesivní, a to ani v kontextu zbylých jim uložených trestů. Jmenovaní obvinění v nyní projednávané věci nenamítají, že by jim uložený trest byl v rozporu s hmotným právem v tom smyslu, že by byla porušena ustanovení o ukládání trestu odnětí svobody platná podle právní úpravy účinné v době rozhodování, a to ani pokud jde o vymezení zákonných hranic příslušné trestní sazby, nýbrž brojí proti tomu, že soudem prvního stupně mělo být při hodnocení závažnosti trestné činnosti přihlédnuto k budoucí změně právní úpravy, k níž došlo v důsledku novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 270/2025 Sb., s účinností od 1. 1. 2026, resp. by podle představ dovolatelů měl tuto novelu aplikovat Nejvyšší soud v dovolacím řízení. V této souvislosti je namístě připomenout, že dovolací soud není nikterak oprávněn zrušit rozhodnutí, v němž neshledal žádné pochybení, přičemž podle obecného pravidla pro posouzení časové působnosti hmotně právních předpisů je soud povinen trest ukládat podle zákona účinného v době, kdy je o trestném činu, a tedy i o uložení trestu, rozhodováno (§ 3 odst. 1 tr. zákoníku), tzn. že i zákonnost takového trestu se posuzuje podle právní normy účinné v době, kdy daný rozsudek, jímž byl trest pachateli uložen, nabývá právní moci, a nikoliv podle zákona - byť již platného, avšak v době rozhodování o trestu dosud neúčinného. Nad rámec toho pak Nejvyšší soud dodává, že neshledal jakkoli relevantní požadavek obviněného na to, aby mu dovolací soud s ohledem na jím vnímané rozpory v § 283a tr. zákoníku v nyní účinném znění, jehož aplikace v nyní projednávané věci nepřipadala v úvahu, poskytnul ryze teoretický výklad tohoto ustanovení, resp. v něm zakotvených znaků kvalifikovaných skutkových podstat.
165.\tNejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v nyní posuzované věci ve vztahu k osobám výše jmenovaných dovolatelů k porušení hmotného práva ze strany soudu druhého stupně při ukládání trestů odnětí svobody v žádném ohledu nedošlo.
VI.
Závěr
166.\tJak již Nejvyšší soud konstatoval výše, obvinění I. S., M. W. O. a Ž. M. v rámci svého dovolání uplatnili rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přičemž se tak stalo v případě obviněného I. S. výslovně a v případě zbylých jmenovaných obviněných implicitně. Všichni tři tak přitom učinili v jeho druhé alternativě, když poukázali na zamítnutí jimi podaných řádných opravných prostředků odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byly – podle jejich názoru – dány důvody dovolání popsané v § 265b odst. 1 písm. g) či písm. h) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla skutečně zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu zbylých jmenovanými obviněnými uplatněných dovolacích důvodů, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohl být naplněn ani jimi výslovně uplatněný či v jimi podaných dovoláních implicitně vyjádřený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
167.\tV souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatelů je třeba opětovně zdůraznit, že všichni z nich převážnou většinu svých dovolacích námitek uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněných považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
168.\tOba soudy nižších stupňů se přitom v nyní posuzované věci s námitkami obviněných v rámci svých rozhodnutí řádně vypořádaly, aniž by došlo k porušení práva obviněných na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání jimi vznesených odvolacích námitek, resp. nevyhovujícího odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu. Odvolací soud se totiž v odůvodnění svého rozsudku – místy sice stručně, avšak dostatečně - vypořádal s hlavními procesními i hmotně právními aspekty dané věci, přičemž z jeho argumentace je zjevné, jakým způsobem se vypořádal se zásadními námitkami jednotlivých obviněných. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i ESLP zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do zákonných podmínek kladených na odůvodnění soudního rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, rozsudek velkého senátu ze dne 21. 1. 1999). V tomto směru lze poukázat rovněž na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
169.\tSoučasně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněných mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně přitom platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněných na spravedlivý proces. Současně byly projednávané skutky všech dovolatelů správně právně kvalifikovány, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněny.
170.\tNejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2025, sp. zn. 15 To 10/2025, jakožto i jemu předcházejícího postupu, v rozsahu podaných mimořádných opravných prostředků dospěl k jednoznačnému závěru, že dovolání obviněných M. W. O., L. R. a S. Đ. byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., pročež tato dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Ve věci dovolání obviněných I. Š., A. P., N. P., Ž. M., N. S. a N. M. pak nebylo nikterak zjištěno, že by došlo k jakémukoli porušení zákona ve smyslu jimi uplatněných dovolacích důvodů, pročež byla dovolání těchto obviněných Nejvyšším soudem v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. O odmítnutí všech podaných dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 4. 2026
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu