90.\tOtázka, která je v dané věci namítána obviněným N. B. W., spočívá v tom, zda byl soud s ohledem na zajištění práva na spravedlivý proces povinen zajistit překlad listin podle § 28 odst. 4 tr. ř., jejichž přetlumočení tento obviněný v průběhu trestního řízení požadoval. Zde je namístě konstatovat, že pokud obviněný poukazuje, že v přípravném řízení učinil návrh na přeložení podstatné části spisového materiálu, zejména protokolů o výpovědích svědků, záznamů o sledování nebo protokolů o sledování do jazyka polského, nelze se ztotožnit s jeho vyjádřením v tom smyslu, že po podání obžaloby přešla na soud prvního stupně povinnost rozhodnout o této jeho žádosti, která k němu nesměřovala. Obviněnému totiž nic nebránilo v tom, aby obdobný návrh po podání obžaloby, a tedy zahájení soudní fáze trestního řízení, směřovat k tomuto soudu. Dovolatel se naopak v průběhu řízení před soudem prvního stupně dožadoval překladu do polského jazyka pouze ve vztahu k protokolu o hlavním líčení. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v návaznosti na to tento návrh obviněného řádně přezkoumal, načež dospěl k závěru, že návrh není důvodný, a proto ho zamítl svým usnesením ze dne 17. 9. 2024, č. j. 81 T 4/2023. Obviněný následně toto rozhodnutí napadl stížností, o níž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 2. 7. 2025, sp. zn. 2 To 52/2025. V tomto rozhodnutí vrchní soud konstatoval, že postupem soudu prvního stupně nebylo porušeno právo tohoto obviněného na spravedlivý proces z důvodu nerespektování ustanovení § 28 odst. 2, 4 tr. ř., jelikož povinnost písemného překladu automaticky nedopadá na každou pořízenou písemnost, přičemž ze žádných závazných norem nevyplývá povinnost překladu protokolů o hlavním líčení, u něhož měl navíc obviněný k dispozici tlumočnici z jazyka polského. Na tuto argumentaci poté Vrchní soud v Olomouci odkázal též v bodech 49 až 51 odůvodnění svého usnesení v rámci vypořádání odvolacích námitek obviněného, které jsou v podstatě totožné s jeho dovolacími námitkami. K danému pak doplnil, že obviněný nebyl zkrácen na možnosti přípravy obhajoby, jelikož byly pořízeny obligatorní překlady všech v úvahu přicházejících písemností uvedených v § 28 odst. 2 tr. ř. do polského jazyka, přičemž hlavní líčení probíhala v přítomnosti jeho obhájce a tlumočnice. Zároveň odvolací soud neopomenul poukázat na skutečnost, že ve věci obviněného W. byly prokázány jeho znalosti českého jazyka v písemné i ústní formě, což obviněný sám deklaroval, když opakovaně nevyužíval možnosti tlumočení a neučinil tak ani v rámci veřejného zasedání v odvolacím řízení, přičemž i vlastnoruční písemná vyjádření činil v českém jazyce. Obviněný nadto v době svého zadržení pracoval v České republice, přičemž podle jeho vlastního vyjádření se tak dělo dlouhodobě již od roku 2010.
91.\tNejvyšší soud v souladu s výše uvedenými závěry vrchního soudu konstatuje, že lze mít za to, že pokud obviněný využije svého práva uvedeného v § 2 odst. 14 tr. ř. a § 28 tr. ř., jsou orgány činné v trestním řízení povinny zajistit mu tlumočení, resp. překlad písemností, ovšem nikoliv vždy a každé písemnosti, která je součástí příslušného spisového materiálu. Právo na tlumočení podle § 28 odst. 4 tr. ř. totiž obviněnému automaticky negarantuje překlad celého spisového materiálu, který byl v předmětné věci orgány činnými v trestním řízení zajištěn, nýbrž pouze takových listin, které jsou vzhledem ke svému charakteru a obsahu nezbytné k tomu, aby se obviněný, který neovládá jednací jazyk (jímž je vždy český jazyk), mohl náležitě obeznámit se skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu z pohledu požadavku práva na spravedlivý proces. Předpokladem pro takový postup je odůvodnění žádosti obviněného o překlad, a to zejména z pohledu požadavku realizace práva na spravedlivý proces, konkrétně řádného uplatnění práva obviněného na obhajobu. Rozsah překládaných listin je tak odvislý od uvážení orgánu činného v trestním řízení, který v dané fázi trestní řízení vede, s přihlédnutím ke kontextu posuzovaného případu i fázi řízení, ve které se řešená věc nachází, když meze jeho uvážení jsou vždy limitovány právem na spravedlivý proces.
92.\tV posuzované věci se Nejvyšší soud zcela ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, že obviněný W. na svém právu na obhajobu rozhodně nebyl dotčen, a to ani ve smyslu svého práva na obhajobu v mateřském jazyce podle § 2 odst. 14 tr. ř., neboť mu byl zajištěn nejen překlad obžaloby, ale též výpovědí všech spoluobviněných a svědků učiněných v přípravném řízení, přičemž jím dodatečně požadované listiny pořízené v přípravném nebyly zcela nezbytné k jeho seznámení se se skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu, stejně jako protokoly o hlavních líčeních, s jejichž průběhem byl plně seznámen. Obviněným vznesené návrhy na překlad dalších listin se pak jevily jako zcela nadbytečné a jejich překlad by odporoval zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení a prodlužoval by projednání skupinové trestní věc, která byla navíc vedena vůči dovolateli vazebně. Pokud přitom nebylo rozhodnuto o některém z návrhů obviněného v přípravném řízení do podání obžaloby, měl obviněný možnost tento svůj návrh zopakovat příslušnému soudu. Rovněž je třeba v souladu s odvolacím soudem zdůraznit, že obviněný měl od počátku řízení k dispozici obhájce, z čehož plyne, že jeho práva na obhajobu byla plně respektována, přičemž měl-li by snad jeho obhájce pochybnosti o tom, že jeho klient vzhledem ke skutečnosti, že český jazyk není jeho rodným jazykem, něčemu nerozumí, nepochybně by ve věci zasáhl. V tomto ohledu je třeba poukázat rovněž na četné poznatky o jazykové vybavenosti obviněného W., který již od počátku svého trestního stíhání komunikoval s orgány činnými v trestním řízení v českém jazyce, a i v řízení před soudy řádně vedl svoji obhajobu, když se v průběhu hlavních líčení opakovaně vyjadřoval k provedeným důkazům, přičemž z jeho reakcí byla zjevná jeho orientace ve všech okolnostech případu, a naopak nebylo pochyb o tom, že by měl obtíže porozumět tomu, co je mu kladeno za vinu. Znalost českého jazyka pak vyplynula rovněž ze skutečnosti, že jmenovaný obviněný v odvolacím řízení nepožadoval tlumočení veřejného zasedání a upřednostnil svůj vlastní náslech, a to přes zvýšené nároky, které odborná a rozsáhlá vyjádření činěná v rámci řízení před soudy kladou na jejich posluchače. Za této situace tak nebylo možno relevantně shledat, že by byl obviněný W. jakkoli dotčen na svém právu na přípravu obhajoby neposkytnutím překladu spisového materiálu z přípravného řízení a protokolů o hlavním líčení, v důsledku čehož je namístě tuto jeho námitku označit za nedůvodnou. Výše uvedené je na místě vztáhnout rovněž k obviněným vytýkanému pozdnímu překladu listin, zejména usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby, ve vztahu k čemuž je nutno poukázat na skutečnost, že zásady obsažené v § 2 odst. 14 tr. ř. je nutno vykládat tak, že právní důsledky spojené s provedením určitého úkonu orgánem činným v trestním řízení nastávají vyhotovením určitého rozhodnutí v úředním jazyce, tj. v češtině (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 993/07). Obviněný přitom ve svém dovolání ani netvrdí, jaké konkrétní důsledky by mělo mít prodlení s překladem jím označených listin pro řádný výkon jeho obhajoby v materiálním smyslu, tj. jaký konkrétní a reálný negativní vliv měla tato skutečnost mít na uplatnění jeho obhajoby.
93.\tZe všech těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že opožděným vyhotovením překladů a nevyhověním žádosti obviněného o pořízení překladu všech listin podle § 28 odst. 4 tr. ř., a to jak v případě listin, jejichž překlad obviněný navrhl pouze v přípravném řízení, tak v případě návrhu na překlad protokolů z hlavního líčené směřovaného k soudu prvního stupně, nedošlo k porušení práva obviněného na tlumočení, neboť případné prodlení s vyhotovením písemných překladů ani eventuální nevypracování těchto překladů se práva obviněného na spravedlivý proces, zejména jeho práva na řádné uplatnění obhajoby, faktickým způsobem nikterak nedotýká.
94.\tV souvislosti s výše uvedenými námitkami pak obviněný N. B. W. ve svém dovolání vznesl rovněž své blíže nerozvedené tvrzení o tom, že postoj soudu prvního stupně k jeho požadavku na překlad listin svědčí o jeho zaujatosti vůči jeho osobě. K danému Nejvyšší soud předně konstatuje, že jmenovaný obviněný ve svém dovolání výslovně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a zjevně tak ani neměl v úmyslu, jelikož v tomto směru nevznáší žádnou ucelenou argumentaci nad rámec toho, že v závěrech a postupu soudu prvního stupně spatřuje zaujatost vůči své osobě. Takto formulovanou námitku se však obviněný fakticky pouze pokusil podpořit svá zbylá tvrzení o nesprávnosti postupu soudu prvního stupně, vadnosti jeho skutkových zjištění a nepřiměřenosti uloženého trestu, což ovšem neodpovídá námitce, jíž by obviněný mohl vznést s poukazem na kterýkoli ze zákonných dovolacích důvodů.
95.\t Pokud obviněný W. dále namítl, že soudem prvního stupně nebylo chybně nikterak reagováno na jeho návrh na předběžné projednání obžaloby, lze konstatovat, že se i v tomto ohledu jedná o irelevantní námitky nepodřaditelné pod kterýkoli ze zákonných dovolacích důvodů. Nadto je na místě zdůraznit, že obviněný se ve svém dovolání omezil pouze na blíže neodůvodněné konstatování o existenci vady, přičemž toto konstatování odpovídá identickým odvolacím námitkám vypořádaným již Vrchním soudem v Olomouci. Za této situace Nejvyššímu soudu nezbývá než zopakovat, že obviněnému žádné právo na předběžné projednání obžaloby nesvědčí, jelikož z ustanovení § 185 tr. ř. vyplývá obligatorní povinnost předsedy senátu přezkoumat obsah obžaloby a obsah předloženého spisu. Jinak vyjádřeno, řízení o nařízení předběžného projednání obžaloby není řízením o návrhu, o kterém by bylo nutno vydávat formální rozhodnutí. Po přezkoumání podané obžaloby v kontextu předloženého spisového materiálu může dojít k další fázi řízení, tedy k předběžnému projednání obžaloby, což představuje samostatné fakultativní stadium soudní fáze trestního řízení, jež patří do výlučné kompetence soudu. O tom, zda je nutno věc předběžně projednat v rámci celého soudního senátu, anebo zda lze ve věci nařídit hlavní líčení, rozhoduje vždy předseda senátu, který však nevydává žádné speciální rozhodnutí o tom, proč předběžné projednání obžaloby v konkrétní věci nenařídil či naopak nařídil. Není přitom nikterak vyloučeno, aby procesní strany samy navrhly předsedovi senátu, aby podanou obžalobu předběžně projednal, nicméně podání takového podnětu neznamená, že za situace, kdy soud pro předběžné projednání obžaloby neshledá zákonné důvody, bude povinen o tomto podnětu vydat negativní rozhodnutí.
96.\tKonečně namítl-li obviněný J. A., že zásadní procesní vadou je též nepřekažení trestné činnosti, jejíž páchání mu podle jeho názoru měly orgány činné v trestním řízení povinnost znemožnit svým včasným zásahem poté, co zajistily dostatečné množství důkazů o ní, je namístě konstatovat, že i tuto námitku shledal Nejvyšší soud za nepodřaditelnou pod kterýkoli z dovolacích důvodů. Orgány činné v trestním řízení totiž musí vyvažovat zájem na zamezení páchání trestné činnosti, a na druhé straně zájem na zjištění a potrestání všech pachatelů. Postup, kdy určitá část trestné činnosti obviněného byla páchána s vědomím orgánů činných v trestním řízení, tak nelze považovat za odporující požadavkům trestního řádu ani předpisům vyšší právní síly, neboť jeho účelem byla v konečném důsledku ochrana společnosti před ohrožením návykovými látkami. V dané věci přitom nelze v žádném případě konstatovat, že by orgány činné v trestním řízení při vyšetřování trestné činnosti obviněného zůstaly bezdůvodně po zjevně nepřiměřenou dobu zcela pasivními, když se naopak četnými úkony zaměřily na rozkrytí struktury rozsáhlé organizované skupiny zastřešené osobou obviněného N. B. W., zjištění identity jednotlivých osob zapojených do jejího fungování a konspirativně realizovaných činností, jimiž se na něm tyto osoby podílely.
V. 3.
K výhradám proti právnímu hodnocení a právní kvalifikaci stíhaného jednání
97.\tK hmotněprávním námitkám obviněných Nejvyšší soud úvodem opětovně zdůrazňuje, že ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podkladem pro posouzení správnosti právních otázek skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud nemůže skutkové zjištění soudu prvního stupně sám změnit, a to ani na základě případného doplnění dokazování, ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Nejvyšší soud se v rámci formování svých právních závěrů opírá toliko o skutečnosti, jak byly soudy nižších stupňů zjištěny a jsou zaneseny ve výroku dovoláním napadeného rozhodnutí. Proto ani důvodem dovolání ve smyslu tohoto zákonného důvodu nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění, která jsou vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a jsou blíže rozvedena v jeho odůvodnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 369).
98.\tVýše uvedené je třeba zdůraznit v návaznosti na skutečnost, že všichni obvinění své námitky, jimiž rozporují údajně nesprávné právní závěry soudů nižších stupňů ohledně toho, zda byla naplněna subjektivní stránka či objektivní stránka jim přisouzených trestných činů, minimálně z části opírají o své tvrzení stran údajného neprokázání skutkového stavu, resp. v návaznosti na jimi předkládaný alternativní skutkový stav, jehož se dožadují v kontextu vlastního hodnocení důkazů či po vyloučení některého z důkazů pro jeho údajnou procesní nepřípustnost. Ve svých námitkách, v nichž rozporují právní kvalifikaci jim přisouzeného jednání – a to opětovně – vznáší tedy i argumentaci, jíž negují rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně či soudu druhého stupně, na jejichž základě byl ustálen skutkový stav. Nejvyšší soud proto na tomto místě odkazuje na výše uvedené vypořádání skutkových námitek obviněných a znovu zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci zjevně postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., když zjistily skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.
99.\tVšichni dovolatelé v rámci jimi podaných mimořádných opravných prostředků rozporují zejména naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přičemž jimi předloženou argumentaci shledal Nejvyšší soud v případě každého z nich minimálně částečně formálně podřaditelnou pod jimi výslovně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně ji z níže rozvedených důvodů považuje za zjevně neopodstatněnou.
100.\tK uvedené problematice považuje Nejvyšší soud za vhodné ve stručnosti, a toliko v obecné rovině, připomenout, že trestní zákoník výslovně nedefinuje pojem „organizovaná skupina“ (na rozdíl od pojmu „organizovaná zločinecká skupina“ ve smyslu § 129 tr. zákoníku), pročež je jeho vymezení i nadále věcí soudní praxe a judikatury. Organizovanou skupinou se podle dosavadní judikatury rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení, a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, pročež lze tímto způsobem spáchat i jen ojedinělý trestný čin. Zákonná dikce „ve spojení s organizovanou skupinou“, obsažená v § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), přitom dopadá i na volnější formy vztahu pachatele k takové skupině, než je jeho členství v ní. Zcela tedy postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i jen konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Pro účast na organizované skupině není rovněž třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, když naopak postačuje, že se svým jednáním do takové koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem (k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016).
101.\tO organizovanou skupinu působící ve více státech jde tehdy, pokud působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně České republiky (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 504/2015). Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 678/2017). Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. K naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty tak může dojít i významnější spoluprací s organizovanou skupinou, jež působí ve více státech, z nichž jedním může být Česká republika, v zásadě srovnatelnou s jeho členstvím v takové skupině (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 42/2022 Sb. rozh. tr.). Ke znaku „spáchání činu jako člen organizované skupiny“ se vzhledem k povaze této zvlášť přitěžující okolnosti musí vztahovat zavinění ve formě úmyslu [§ 17 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1604.].
102.\tPromítne-li Nejvyšší soud shora připomenuté závěry své rozhodovací praxe do poměrů nyní projednávané trestní věci, pak je třeba konstatovat, že námitky dovolatelů jsou zjevně neopodstatněné a právní posouzení jednání popsaného pod bodem I. soudy nižších stupňů jako trvajícího trestného činu „spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ je zcela na místě. Oba soudy nižších stupňů totiž zcela přiléhavě upozornily na všechny relevantní aspekty ústící v přesvědčivý závěr o existenci organizované skupiny působící ve více státech. V nyní posuzované věci soud prvního stupně v bodech 193. až 201. odůvodnění svého rozsudku úsporně, nicméně i tak výstižně upozornil na ustálenou soudní praxi a přiléhavou judikaturu, když současně podrobně popsal všechny relevantní aspekty ústící v přesvědčivý závěr o existenci organizované skupiny působící ve více státech, jimiž se rozumí nejméně dva státy, kterými byly v právě projednávaném případě Česká republika a dále Polsko.
103.\tSkutkové závěry krajského soudu pak byly odpovídajícím způsobem reflektovány ve skutkové větě, když podle skutkových závěrů obsažených v bodě I. dovolatelé spolupracovali zejména na obstarávání léčiv s obsahem prekursoru a dalších prekursorů na území Polské republiky, tyto byly následně po jejich převozu do České republiky dále distribuovány či užity k výrobě pervitinu, který si jednotliví členové buď z části ponechali, nebo jej dále distribuovali. Bylo přitom prokázáno, že léčiva s obsahem prekursorů a další chemikálie byly zajišťovány obviněným N. B. W., který lékové přípravky a chemikálie prodával především J. A., případně spoluobviněným M. A. a L. S, a zprostředkovaně také obviněnému L. H., kteří v menší míře s léčivem a prekursory obchodovali, avšak zejména zajišťovali výrobu pervitinu a jeho distribuci. Do výroby drogy byli dále zapojeni taktéž A. K., K. S., R. Ž., L. D. a P. F., kteří byli za dané jednání pravomocně odsouzeni v samostatně vedených trestních řízeních. Obvinění Z. K. a P. T. se pak na činnosti skupiny při znalosti činností jejích dalších členů, jakož i jejího přeshraničního charakteru, podíleli zajišťováním přepravy osob a věcí sloužících k výrobě pervitinu, plněním role hlídky hlásící výskyt policejních kontrol při převozu léčebných přípravků určených k výrobě této drogy, a dále první ze jmenovaných rovněž financováním nákupu předmětů nezbytných pro výrobu pervitinu. Stran vyžadovaného znaku zapojení nejméně tří osob lze tedy konstatovat, že v daném případě šlo o evidentní zapojení více než tří osob za současného vzájemného rozdělení jejich úloh, přičemž právě dělba těchto úloh a konspirativní kooperace jednotlivých osob zajišťovala úspěšnější dokonání činu. Organizovaná skupina měla v daném případě jasnou strukturu s rozdělením konkrétních rolí a úloh jejích jednotlivých členů, přičemž se sestávala z vícero větví, kdy jednotlivé vary byly zajišťovány menšími skupinami, které spojovala zejména osoba N. B. W., přičemž při nákupech léčiv a prekursorů od jeho osoby se jednotliví členové zastupovali a vzájemně si též vypomáhali. Organizovaná skupina pak měla podle skutkových zjištění soudu prvního stupně trvalejší charakter, když jako celek fungovala minimálně po dobu nejméně patnácti měsíců, což jednoznačně svědčí o koordinovanosti její činnosti.
104.\tLze tedy uzavřít, že ve vztahu k dovolatelům již krajský soud coby soud prvního stupně dostatečným způsobem vymezil, v čem spatřuje činnost organizované skupiny ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I., stejně jako podíl jednotlivých obviněných na jejím chodu. Současně i vrchní soud jako soud odvolací v bodech 65 až 70 odůvodnění svého usnesení jednoznačně deklaroval, z jakých důvodů má za to, že daným jednáním byly naplněny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přičemž své úvahy dále rozvedl i v bodech 71 až 97 v rámci vypořádání odvolacích námitek jednotlivých dovolatelů, jež jsou v podstatné míře identické s jejich dovolacími námitkami. Byť odvolací soud poukázal na jisté nedostatky ve formulaci skutku uvedeného pod bodem I., zároveň správně konstatoval, že tyto nedostatky jsou odstranitelné logickým výkladem obsahu skutkové věty a nemají tak žádného vlivu na užitou právní kvalifikaci předmětného jednání. Ve světle těchto skutečností Nejvyšší soud ve shodě se závěry obou soudů nižších stupňů konstatuje, že z popisu jednání uvedeného pod bodem I. vyplývá, kteří obvinění jednali ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, stejně jako je z něj patrno, jaké bylo rozdělení jejich činností a aktivit v rámci působnosti zmíněné organizované skupiny. Celá skupina přitom vykazovala takovou míru plánovitosti své činnosti, že dané okolnosti zvyšovaly pravděpodobnost úspěšného provedení činu a tím i jeho škodlivost pro společnost. Za tohoto stavu je tedy správný též závěr krajského soudu o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu v podobě úmyslu přímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to i ve vztahu k naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud tedy shledal námitky jednotlivých dovolatelů směřující proti právní kvalifikaci jednání popsaného pod body I. z výše rozvedených důvodů zjevně neopodstatněnými.
105.\tNa uvedeném pak ničeho nemění tvrzení obviněného Z. K., který své námitky v prvé řadě opřel o popření svého povědomí o zapojení osob působících na území Polské republiky do činnosti skupiny, přičemž Nejvyšší soud se k těmto – ve své podstatě skutkovým – námitkám vyjádřil již výše. V žádném případě nelze přisvědčit snaze jmenovaného obviněného vykreslit své jednání jako činnost osoby poskytující pouhou taxislužbu na území České republiky a nezajímající se o činnost osob, jimž tuto službu poskytoval, u níž je tak její vědomost o existenci organizované skupiny působící na území vícero států pouze presumována, přičemž její jednání nedosahuje potřebné úrovně společenské škodlivosti. Obviněný totiž ve svém dovolání zcela pomíjí těsnost svého napojení na činnost organizované skupiny, jakož i podstatu jednání, jimiž se do činnosti této skupiny dlouhodobě zapojil. V tomto kontextu je nutno poukázat zejména na poskytnutí finančních prostředků ve výši přesahující milion korun za účelem nákupu vstupních komponentů nezbytných pro výrobu pervitinu, za což obdržel mimo jiné jako splátku část vyrobeného pervitinu, s nímž následně obchodoval. Obviněný současně sám opakovaně disponoval s chemikáliemi a léčivy určenými k výrobě pervitinu, které předával dalším členům skupiny za účelem zajištění výroby této drogy, a dále doprovázel motorová vozidla převážející léčebné přípravky určené k výrobě drogy s úkolem hlásit jim případné policejní kontroly na silnicích. Pokud obviněný Z. K. zdůrazňuje skutečnost, že se prokázaného jednání sám dopouštěl pouze na území České republiky, pak je k danému na místě konstatovat, že k naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku není nikterak vyžadováno, aby všichni členové organizované skupiny v rámci dílčích jednání, kterými se podíleli na páchání trestné činnosti, působili každý jednotlivě či společně na území více států. Je tedy zřejmé, že námitky obviněného nejsou nikterak opodstatněné, jelikož v těchto obviněný relevantním způsobem nerozporoval skutečnost, že se vědomě začlenil do organizované skupiny, přičemž fungování této skupiny bylo nastaveno tak, aby bylo minimalizováno riziko odhalení a usnadnilo se páchání trestné činnosti zajišťující finanční příjem všem jejím členům, když nákup léčiv k výrobě pervitinu probíhal v zahraničí. Její členové přitom spolu vzájemně komunikovali konspirativně, na výrobě pervitinu úzce spolupracovali, přičemž současně s tím měli minimálně rámcovou představu o fungování celé skupiny či její určité části a úkolech jednotlivých osob zapojených do její činnosti.
106.\tPři zvážení výše uvedeného tedy ani tento obviněný ve svém dovolání nemohl zpochybnit závěry soudu prvního stupně o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu v podobě úmyslu přímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a to prostým poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k nutnosti prokázání skutečnosti, že pachatel věděl, že organizovaná skupina, se kterou je ve spojení (či je jejím členem), působí ve více státech. Jak již bylo uvedeno výše v rámci skutkových námitek obviněného K., závěr o jeho vědomosti o přeshraničním působení skupiny byl řádně odůvodněn při vyloučení jakékoli jiné možnosti, a to zejména s ohledem na obsah odposlechů provedených k důkazu, který byl řádně vyhodnocen v kontextu zbylých soudem prvního stupně řádně provedených důkazů. Opodstatněnou pak nemohla být ani jeho snaha zpochybnit s ohledem na jím předložená skutková tvrzení úroveň společenské škodlivosti svého jednání, a to s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k již neúčinné právní úpravě trestního zákona, tj. zákona č. 140/1961 Sb., jež byla oproti stávající úpravě (vtělené do trestního zákoníku) založena na tzv. materiálním pojetí trestného činu. Právní úprava, platná a účinná v době, kdy se obviněný dopustil nyní posuzovaného jednání, již není založena na materiálně-formálním pojetí (a pojmu) trestného činu, nýbrž na formálně-materiálním pojetí trestného činu a formálním pojmu trestného činu (s materiálním korektivem). Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku tedy platí, že pro vznik trestní odpovědnosti postačuje (zjednodušeně řečeno) jen naplnění zákonných, tj. formálních znaků skutkové podstaty příslušného trestného činu uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku. V nyní projednávané věci přitom není možné zvažovat ani aplikaci materiálního korektivu obsaženého v § 12 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k dané okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, jelikož nelze shledat, že celková společenská škodlivost protiprávního jednání obviněného K., s ohledem na jeho povahu, je natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty.
107.\tObviněný L. H. naopak namítl, že nebyla vyřešena otázka, zda jednání uskutečněné v zahraničí, jež spočívá v pořizování léčivých přípravků s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu, lze bez dalšího považovat za „působení ve více státech“ ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jelikož takovéto léčivé přípravky nejsou samy o sobě prekursorem. Ani takováto námitka však nemohla být z níže rozvedených závěrů shledána důvodnou.
108.\tK danému je nutno upozornit, že ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. Tpjn 301/2018, uveřejněného pod č. 3/2022 Sb. rozh. tr., vyplývá, že jestliže určitá osoba nakládá s léčivým přípravkem obsahujícím efedrin nebo pseudoefedrin tak, že jej použije nikoliv k léčebným účelům, nýbrž jej zneužije k získání (extrahování) v něm obsaženého efedrinu nebo pseudoefedrinu jako prekursoru, popřípadě poté použije tento prekursor k nedovolené výrobě omamných nebo psychotropních látek (tedy k výrobě metamfetaminu – pervitinu), pak její jednání může - za splnění dalších podmínek – naplnit zákonné znaky skutkové podstaty dokonaného trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku, jeho pokusu podle § 21 tr. zákoníku, anebo přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku k tomuto trestnému činu podle § 283 odst. 2 až 4 tr. zákoníku. Stejné závěry platí i ve vztahu k neoprávněnému dovozu, vývozu a průvozu léčivých přípravků obsahujících efedrin nebo pseudoefedrin za účelem jejich použití k získání prekursoru z nich a ke konkrétní nedovolené výrobě omamných nebo psychotropních látek (aniž by bylo třeba znát konkrétní dobu uskutečnění zamýšleného varu pervitinu).
109.\tS obviněným L. H. lze tedy s ohledem na výše uvedené souhlasit v tom, že samotné pořizování léčiv v Polsku automaticky neznamená, že organizovaná skupina páchala trestnou činnost i na území tohoto státu. Jestliže ovšem trestná činnost organizované skupiny spočívala v tom, že na území Polské republiky byla opakovaně a dlouhodobě obviněným N. B. W. obstarávána nejen léčiva s obsahem efedrinu a pseudoefedrinu, který také předmětná léčiva v některých případech cíleně dovezl na území České republiky za účelem jejich prodeje a následné výroby pervitinu, ale též prekursory v podobě červeného fosforu a jódu (s nimiž neoprávněně nakládali všichni dovolatelé vyjma obviněného Z. K.), a následně byly prokázány konkrétní případy výroby pervitinu, při nichž byla naprostá většina těchto léčiv a chemikálií užita členy této skupiny, přičemž obvinění Z. K., L. H. a J. A. se buď účastnili na samotné výrobě drogy z léčiv opatřených na území Polské republiky, či na území České republiky distribuovali takto vyrobený pervitin, bylo nutno jejich jednání právně posoudit jako trvající trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Z identických důvodů nelze přisvědčit ani námitce obviněného J. A. stran toho, že jeho jednání naplnilo pouze zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu výroby nebo držení předmětu k neoprávněné výrobě omamné nebo psychotropní látky nebo jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož na jím realizované nákupy léčiva s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu nelze nahlížet izolovaně v souladu s přáními jmenovaného obviněného, který se v rámci své trvající trestné činnosti zapojil - zejména svojí asistencí – též do vlastní výroby pervitinu a jeho následné distribuce.
110.\tNa výše uvedené závěry stran existence organizované skupiny a vypořádání námitek obviněných Z. K. a L. H. pak lze v podstatě poukázat i ve vtahu k námitkám obviněného N. B. W., který se v rámci jím podaného mimořádného opravného prostředku zaměřil především na svoji snahu zpochybnit rozhodná skutková zjištění. Rozporuje-li současně jemu přisouzenou právní kvalifikaci dotčeného jednání, pak se omezuje na redukci svého jednání toliko na prodej na území Polské republiky legálně obstaraných léčiv, v jehož rámci nebyl srozuměn s tím, že tato léčiva budou zneužita k výrobě pervitinu. K danému je nutno poukázat na skutečnost, že jednání jmenovaného obviněného se neomezovalo pouze na obchod s léčivy s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu, které prodával jak na území Polska, tak na území České republiky, ale rovněž na obchod s prekursory v podobě červeného fosforu a jódu. Obviněný W. nadto podle skutkových zjištění soudu prvního stupně sám dovezl do České republiky za účelem prodeje svědkovi A. K. nejméně 1.000 g pervitinu. S ohledem na množství jím prodávaných léčiv a prodej prekursorů ve vysokém počtu případů stejným osobám, konspirativní domluvu těchto prodejů a jejich realizaci, stejně jako vlastní nakládání dovolatele s pervitinem, lze tedy uzavřít, že obviněný W. byl srozuměn s činností organizované skupiny, jakož i se svým zcela klíčovým postavením v ní jako dodavatele léčiv a chemikálií nezbytných k výrobě drogy, přičemž své jednání koordinoval s jejími dalšími členy tak, aby nedošlo k odhalení jejich vzájemných obchodů a v důsledku toho následně i výroby pervitinu. Takovýto způsob spolupráce v rámci páchání trestné činnosti, motivovaný finančním profitem na ní podílejících se osob, mohl po delší dobu fungovat pouze při existenci vzájemné důvěry a bližších vztahů mezi jednotlivými pachateli a jejich obezřetné spolupráci tak, aby bylo ztíženo odhalení jejich organizované činnosti. Fungování této skupiny tedy bylo nastaveno tak, aby bylo minimalizováno riziko odhalení a usnadnilo se páchání trestné činnosti zajišťující finanční příjem všem jejím členům, když obstarávání léčiv s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu, ale rovněž červeného fosforu a jódu, probíhalo na území Polské republiky, zatímco prodej vyrobené drogy v České republice, přičemž všichni její členové měli minimálně rámcovou představu o fungování celé skupiny či její jednotlivé větve navázané na osobu obviněného N. B. W. a soustředěné okolo osob konkrétních vařičů pervitinu, stejně jako o úkolech jednotlivých osob zapojených do jejich činnosti. S ohledem na výše uvedené tedy nelze nikterak přisvědčit snaze obviněného N. B. W. zpochybnit závěry soudů nižších stupňů o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
111.\tPokud jde o obviněným N. B. W. namítaný nedostatek pravomoci českých soudů opírající se o údajný nedostatek místní působnosti českých trestních zákonů, lze konstatovat, že se jedná o námitku věcně podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Uvedené spadá do oblasti problematiky jiného hmotněprávního posouzení, jelikož uplatněná námitka se netýká posouzení skutku jako takového. Ve shodě se zásadou teritoriality platí, že podle § 4 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku se trestný čin považuje za spáchaný na území České republiky, pokud se pachatel dopustil na území České republiky zcela nebo zčásti jednání, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo zčásti v cizině, nebo porušil-li nebo ohrozil-li na území České republiky zájem chráněný trestním zákonem nebo měl-li tu alespoň z části takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině. Z citovaných zákonných ustanovení lze dovodit, že trestný čin nemusí být na území České republiky spáchán ve všech svých znacích. Postačí, aby tu bylo provedeno jednání, i když následek (zpravidla půjde i o účinek) nastal v cizině, nebo naopak. Postačí i část spáchaného jednání nebo i část následku (účinku) v České republice, přičemž na rozsahu takové části jednání nebo následku, ani na tom, zda je čin trestný i v cizině, nezáleží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 8 Tdo 222/2024).
112.\tK uvedené problematice lze poukázat na skutková zjištění soudů nižších stupňů, podle nichž obviněný W. nejenže prodával léčiva s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu na území Polska za účelem výroby pervitinu realizovaného na území České republiky, ale rovněž dovezl tato léčiva na území České republiky a zde je prodal, stejně jako nejméně jeden kilogram pervitinu. Jeho jednáním tak ve smyslu výše uvedeného došlo k založení místní působnosti trestního zákoníku, čímž byla dána pravomoc soudů České republiky k projednání a rozhodnutí dané věci. Za této situace nepřipadá v úvahu posouzení pravomoci těchto soudů podle § 8 tr. zákoníku zakotvující subsidiární zásadu univerzality, neboť posouzení jejích hledisek přichází v úvahu pouze v případech, že působnost českých trestních zákonů nebyla založena podle § 4 až 8 tr. zákoníku.
113.\tKonečně i obviněný J. A. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vznesl námitky směřující proti právní kvalifikaci jeho jednání podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. tr. zákoníku, které v podstatné míře vystavěl na jím předkládaném skutkovém stavu, v němž konstruoval existenci nezávislých skupin osob soustředěných kolem vařičů, které fungovaly zcela nezávisle nejen na sobě, ale jejich jednání nebylo ani nikterak napojeno na obviněného N. B. W., který se v jejich činnosti neangažoval a jeho jednání se omezovalo pouze na legální obchod s léčivy, které od něj nakupoval spoluobviněný M. A., zpravidla sám, v některých případech v přítomnosti dovolatele. Zároveň ovšem namítl, že jeho jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, je popsáno neurčitě a právně je lze kvalifikovat pouze jako pomoc k výrobě pervitinu, nikoli jako spolupachatelství. Takto formulovanou argumentaci přitom lze podřadit pod výše citovaný dovolací důvod, avšak i tuto shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
114.\tK této námitce Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že i jí se již v bodě 84 odůvodnění svého rozhodnutí řádně zabýval vrchní soud v rámci vypořádání odvolací argumentace obviněného J. A., přičemž Nejvyšší soud se s jeho zde vyjádřenými závěry v plné míře ztotožnil. Podle § 22 a § 23 tr. zákoníku je totiž pachatelem trestného činu ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná. Byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). K tomu lze v obecné rovině připomenout, že spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním více trestně odpovědných osob a jejich úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství přitom není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Společný úmysl spolupachatelů musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně, musí tedy zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl však nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty daného trestného činu vyžadována (tzn. že postačí i jejich konkludentní dohoda).
115.\tNelze tedy než konstatovat, že i Nejvyšší soud ve shodě se závěry soudů nižších stupňů shledal, že jednání jmenovaného obviněného, které nespočívalo pouze v dlouhodobém opatřování léčiv s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu a prekursorů, ale zároveň také v jeho aktivním zapojení se do procesu výroby pervitinu z jím opatřovaných látek společně s dalšími spoluobviněnými, jakož i v jeho podílu na distribuci této drogy v rámci téže trvající trestné činnosti, naplňuje zákonné znaky spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Skutková věta stran jednání popsaného pod bodem I. přitom zcela dostatečně identifikuje všechny obviněné včetně osoby J. A., kteří se v rámci spolupachatelství zapojili do páchané trestné činnosti, včetně dostatečně pečlivého popisu míry jejich individuálního zapojení do této činnosti. Popis tohoto skutku proto nelze hodnotit jako vadný, neboť jednoznačně obsahuje všechny klíčové zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy (tj. objektivní i subjektivní stránku, včetně příčinné souvislosti mezi jednáním a následky trestné činnosti) v míře, v jaké se všichni zúčastnění zapojili do přípravy, samotné výroby i následné distribuce pervitinu. Naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty daného trestného činu zcela jasně vyplynulo i z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, když je nutné akcentovat i to, že obvinění nebyli jenom prostí spolupachatelé, ale jak již bylo odůvodněno výše, své vzájemné činnosti koordinovali ve vyšší formě trestné součinnosti – a to v organizované skupině s přeshraničním dosahem, přičemž k danému lze poukázat na výše uvedené závěry. Z těchto důvodů tak Nejvyšší soud i tuto námitku obviněného J. A. odmítl, a to jako zjevně neopodstatněnou. Na této skutečnosti ničeho nemění ani poukaz na to, že všichni obvinění navzájem osobně nespolupracovali, jelikož závěru o existenci organizované skupiny nebrání ani skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny, natožpak skutečnost, že nebylo prokázáno, že by se tito na konkrétních činnostech podíleli společně se všemi ostatními členy této skupiny. Postačí totiž, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované jako TR NS 69/2010-T 1325. -1.) Tato podmínka byla v nyní posuzované věci bezesporu splněna, jelikož obviněný J. A. nakupoval léčiva s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu od obviněného N. B. W., a to mimo jiné za účelem jejich užití spoluobviněným M. A. při výrobě pervitinu, při níž mu sám asistoval, přičemž následně vyrobený pervitin také sám zčásti distribuoval. S ohledem na charakter svých styků s dalšími spoluobviněnými měl přitom minimálně rámcovou představu o fungování skupiny a činnostech vykonávaných většinou jejích členů.
V. 4.
K námitkám proti úplnosti výroku o vině
116.\tObviněný J. A. svojí výtkou stran chybějícího výroku brojil proti popisu skutku, jemuž vytýkal, že v něm není úplným způsobem popsáno, resp. časově, místně a způsobem provedení specifikováno, se kterým ze spoluobviněných se té které části skutku dopustil a zda jde o jednání spáchané ve spolupachatelství, účastenství či jednání samostatné. Dále poukázal na opakování jednání u vícero obviněných bez rozlišení jejich podílu na něm, když zejména poukázal na to, že části výroku o vině si vzájemně odporují, jelikož je v nich ve vztahu k jeho osobě uvedeno, že prodal část léčiv, zatímco ve vztahu ke spoluobviněnému M. A. to, že jejich prodej učinili obviněný a spoluobviněný M. A. společně.
117.\tTato námitka obviněného však svým obsahem nekoresponduje s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť prostřednictvím tohoto důvodu lze namítat, že v dovoláním napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jak již přitom bylo uvedeno výše, neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, aniž by byla citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3173 a 3174).
118.\tZ uvedeného je zřejmé, že tvrzení obviněného J. A. o neurčitosti či nesprávnost popsaného skutkového zjištění na uvedené podmínky zmíněného dovolacího důvodu vůbec nedopadá a vzhledem k tomu, že jmenovaný obviněný neoznačil žádnou faktickou okolnost, která by mohla být chybějícím nebo neúplným výrokem, vznesl uvedenou námitku mimo jakýkoliv dovolací důvod. Nejvyšší soud přitom nemohl shledat nikterak relevantním tvrzení o údajné nepřezkoumatelnosti skutkové věty ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I. výroku o vině. K danému Nejvyšší soud konstatuje, že ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. musí soud ve výroku rozsudku, konkrétně v tzv. skutkové větě, uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obviněného právně posouzen. Ve výrokové části rozsudku tedy nemusí být vyčerpány všechny ve věci zjištěné skutkové okolnosti, neboť je třeba, aby výrok pojímal alespoň přiměřeně stručným vyjádřením všechny okolnosti, které jsou relevantní z hlediska příslušné právní kvalifikace s tím, že dále mohou být tato zjištění rozvedena v odůvodnění předmětného rozhodnutí.
119.\tVe světle těchto požadavků výrok o vině uvedený pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně obstojí, jelikož v něm obsažená skutková věta obsahuje veškerá rozhodná skutková zjištění, která umožňují daný skutek právně kvalifikovat jako trvající zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, částečně dokonaný a částečně spáchaný ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, stejně jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Z popisu skutku současně vyplývá, že se obviněný svého jednání dopustil ve spojení s organizovanou skupinou a jeho jednání mělo trvající charakter. Toto jednání se tedy nerozpadalo do oddělitelných dílčích útoků či skutků, pročež je irelevantní, pokud obviněný požaduje, aby byly veškeré dílčí části předmětného jednání popsány podrobněji tak, aby každá z nich mohla být posuzována samostatně z pohledu spolupachatelství či účastenství. Obviněný J. A. přitom ve svém mimořádném opravném prostředku fakticky nebrojil proti posouzení svého jednání jako trvajícího trestného činu, když pouze nesprávně presumoval existenci dílčích skutků, přičemž za situace, kdy své námitky dostatečně nekonkretizoval, není Nejvyšší soud povinen je za něho dohledávat či domýšlet (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 11 Tdo 435/2015, podobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07). Za této situace dovolací soud konstatuje, že obviněný neoznačil žádnou faktickou okolnost, která by mohla být chybějícím nebo neúplným výrokem, ve smyslu jím označeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., např. znak objektivní stránky skutkové podstaty některého z jemu přisouzených trestných činů, který musí být ve skutkové větě obsažen.
120.\tJde-li o tímto obviněným poukazované rozpory, pak je s ohledem na výše uvedené rovněž irelevantní, zda dovolatel spatřuje rozpory mezi výrokem o vině v části vymezující jeho jednání a v části vymezující jednání spoluobviněných, či poukazuje-li zcela obecně bez bližšího odůvodnění na rozpor skutkové věty s odůvodněním rozsudku stran zapojení spoluobviněných do prodeje léčiva uskutečněného dne 6. 5. 2025. Takovéto námitky nejenže nelze podřadit pod jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ale nadto ani obviněným nedostatečný a vzájemně si odporující popis jejich podílu na jednotlivých jednáních nemůže mít žádný vliv na správnost výroku o jeho vině, natožpak aby takovýto výrok o vině bylo možno posoudit jako nepřezkoumatelný, vyžadující kasační zásah ze strany Nejvyššího soudu. Z výroku o vině je totiž zjevné, že obviněný a jeho spolupachatelé se svého jednání dopustili ve vzájemné součinnosti (ve spolupachatelství) jako členové organizované skupiny. Ve vztahu ke způsobenému následku, tj. rozsahu nedovoleného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, je v takovém případě nutné aplikovat obecné zásady o spolupachatelství vyjádřené v § 23 tr. zákoníku, tedy že každý ze spolupachatelů odpovídá za spáchaný trestný čin, jako by jej spáchal sám (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 187/2019, ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 11 Tdo 977/2017, či ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1236/2015).
V. 5.
K výhradám proti výrokům o trestu
121.\tJde-li o námitky dovolatelů stran nepřiměřenosti jim uloženého trestu odnětí svobody uplatněné obviněnými J. A. a N. B. W. s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je z obsahu dovolání podaných jmenovanými obviněnými zjevné, že je opřeli především o své tvrzení, že jim byl ukládaný trest odnětí svobody vyměřen v nepřiměřené výši. Konkrétně obviněný W. v tomto ohledu namítl, že jemu uložený trest je nepřiměřený v porovnání s tresty uloženými zbylým spoluobviněným, přičemž jeho výměru označuje za projev zaujatosti soudu prvního stupně. Obviněný J. A. současně označil za pochybení, pokud v odvolacím řízení nebyla reflektována změna trestních sazeb, jíž přinesla právní úprava obsažená v zákoně č. 270/2025 Sb., jíž došlo s účinností od 1. 1. 2026 k novelizaci trestního zákoníku. Ani jednu z těchto námitek přitom Nejvyšší soud neshledal za podřaditelnou pod kterýkoli ze zákonných dovolacích důvodů. Pouze pro doplnění Nejvyšší soud dodává, že nesouhlas s uloženým trestem odnětí svobody ve svém dovolání vyslovil rovněž obviněný Z. K., který však k tomuto nepředložil jakoukoli vlastní argumentaci nad rámec odmítnutí užité právní kvalifikace jeho jednání, tzn. že fakticky vznesl pouze požadavek na uložení nového trestu odnětí svobody vyměřeného v zákonné trestní sazbě stanovené pro jím namítanou méně závažnou trestnou činnost.
122.\tV této souvislosti je namístě připomenout, že Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve mnohokrát uvedl, že námitky směřované vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit toliko v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen za podmínek, kdy byl obviněnému uložen trest takového druhu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 tr. ř.
123.\tZa jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí, je ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. možno považovat – jde-li o výrok o trestu – toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
124.\tSoučasně je třeba připustit, že uvedené zásady neplatí bezvýjimečně, neboť pokud by bylo zjištěno, že uložený trest je v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, implikovalo by to zásah Nejvyššího soudu v dané věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.
125.\tTato zásada má přitom ústavní povahu, neboť její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba si klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele – obecně ústavním pořádkem předvídaný – je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je proto třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, stejně jako za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
126.\tV tomto směru nelze pominout, že Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestu obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a v této souvislosti zohledňuje případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu porušily (či mohly porušit) některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, je-li rozhodnutí o trestu v důsledku absence odůvodnění nepřezkoumatelné, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je-li založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním či zjištěném nezákonným způsobem anebo zjištěném nedostatečně v důsledku existence tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
127.\tV nyní posuzované věci se však o takovouto situaci zcela zjevně nejedná. Obvinění N. B. W. a J. A. byli v souladu s § 283 odst. 4 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, shodně ohroženi trestem odnětí svobody v zákonné trestní sazbě od deseti do osmnácti let, přičemž soudem prvního stupně byl obviněný W. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání třinácti let a obviněný J. A. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání jedenácti let, tzn. v obou případech v dolní polovině zákonné sazby vztahující se na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými. Odvolací soud při ukládání těchto trestů zohlednil konkrétní povahu a závažnost obviněnými spáchaného zvlášť závažného zločinu, v případě obviněného J. A. spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, jejich osobní poměry a dosavadní způsob života, možnosti jejich nápravy, stejně jako jejich chování po spáchání činu, tedy okolnosti obecně předpokládané ustanoveními § 37 až § 39 tr. zákoníku.
128.\tNámitka nepřiměřenosti uloženého trestu vznesená obviněným N. B. W., v níž tento dovolatel srovnává jemu uložený trest odnětí svobody s tresty uloženými zbylým spoluobviněným, a to pouze optikou jejich trestní minulosti a množstvím distribuovaného pervitinu, tak neodpovídá nejen obviněným uplatněným, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Nelze přitom souhlasit s názorem implicitně vyjádřeným v jeho dovolání, podle něhož by mu jeho dosavadní bezúhonnost a menší množství jím prodaného pervitinu měly, a to bez ohledu na zbylé okolnosti jeho jednání, nutně zajistit uložení mírnějšího trestu, než jaký byl uložen osobám ostatních spoluobviněných. K danému považuje Nejvyšší soud za dostatečné konstatovat, že obviněným W. zvolený postup nemohl být nikterak úspěšný za situace, kdy mu soud prvního stupně prokazatelně uložil odpovídající druh trestu a jeho uložení také poměrně obsáhle odůvodnil. V této souvislosti soud prvního stupně konstatoval, že u dovolatele shledal polehčující okolnost pouze v jeho dosavadní bezúhonnosti, když však současně u něho shledal řadu přitěžujících okolností, neboť daný trestný čin spáchal s rozmyslem, ze ziskuchtivosti a získal jím vyšší prospěch, přičemž takto jednal dlouhodobě a jednalo se o závažnou trestnou činnost, v níž měl klíčové postavení dodavatele léčiv, z nichž bylo možno vyrobit 21,9 kg pervitinu, a to rovnou dvěma organizovanými skupinami, jejichž činnost zastřešoval. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud shledal, že z hlediska jeho výměry nelze jmenovanému obviněnému uložený trest odnětí svobody v žádném případě považovat za trest exemplární, nepřiměřeně přísný a neslučitelný s principy proporcionality trestní represe. Výměra tohoto trestu současně nikterak nenaznačuje jakoukoli zaujatost soudu prvního stupně vůči osobě dovolatele, a to ani v kontextu zbylých dovolateli uložených trestů.
129.\tRovněž v případě obviněného J. A. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že trest uložený tomuto obviněnému, u něhož nebylo možno shledat jedinou polehčující okolnost a který se účastnil závažné trestné činnosti delší dobu, s rozmyslem a navzdory tomu, že již byl v minulosti odsouzen za obchod s kokainem a heroinem, nelze považovat za trest nezákonný, nepřiměřeně přísný, exemplární či dokonce za excesivní, a to ani v kontextu zbylých jemu uložených trestů. Jmenovaný obviněný přitom v nyní projednávané věci nenamítá, že by mu byl uložen trest v rozporu s hmotným právem v tom smyslu, že by byla porušena ustanovení o ukládání trestu odnětí svobody platná podle právní úpravy účinné v době rozhodování, a to ani pokud jde o vymezení zákonných hranic příslušné trestní sazby, nýbrž brojí proti tomu, že soudem prvního stupně mělo být při hodnocení závažnosti trestné činnosti přihlédnuto k budoucí změně právní úpravy, k níž došlo v důsledku novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 270/2025 Sb. s účinností od 1. 1. 2026. V této souvislosti je namístě připomenout, že dovolací soud není nikterak oprávněn zrušit rozhodnutí, v němž neshledal žádné pochybení, přičemž podle obecného pravidla pro posouzení časové působnosti hmotněprávních předpisů je soud povinen trest ukládat podle zákona účinného v době, kdy je o trestném činu, a tedy i o uložení trestu, rozhodováno (§ 3 odst. 1 tr. zákoníku), tzn. že i zákonnost takového trestu se posuzuje podle právní normy účinné v době, kdy daný rozsudek, jímž byl pachateli trest uložen, nabývá právní moci, a nikoliv podle zákona byť již platného, avšak v době rozhodování o trestu dosud neúčinného.
130.\tNejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v nyní posuzované věci při ukládání trestů odnětí svobody ve vztahu k osobám shora jmenovaných dovolatelů k porušení hmotného práva ze strany soudu prvního stupně, s jehož závěry se plně ztotožnil i soud druhého stupně, v žádném ohledu nedošlo.
VI.
Závěr
131.\tJak již Nejvyšší soud konstatoval výše, všichni dovolatelé v rámci svých dovolání uplatnili rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť v případě obviněného J. A. se tak stalo implicitně. Všichni tak učinili v jeho druhé alternativě, když poukázali na zamítnutí jimi podaných řádných opravných prostředků odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byly – podle jejich názoru – dány důvody dovolání popsané v § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že skutečně došlo k zamítnutí jimi podaných řádných opravných prostředků odvolacím soudem a zároveň byla Nejvyšším soudem skutečně zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. V případě obviněných N. B. W. a Z. K. však nebyl vůbec naplněn základní předpoklad tohoto dovolacího důvodu, jímž je skutečnost, že soud ve druhém stupni zamítl řádný opravný prostředek dovolatelů podaný proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V nyní projednávané věci totiž odvolací vrchní soud z podnětu odvolání obou jmenovaných obviněných rozhodl v jejich prospěch, když napadený rozsudek krajského soudu ohledně těchto obviněných bez dalšího zrušil ve výrocích o peněžitém trestu, v důsledku čehož tak nebyl splněn jeden ze základních formálních předpokladů pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V případě obviněných J. A. a L. H. pak Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu zbylých jimi uplatněných dovolacích důvodů, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Za tohoto stavu tak nemohl být ani v jejich případě naplněn jimi výslovně uplatněný či v jimi podaných dovoláních implicitně vyjádřený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
132.\tV souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatelů je třeba opětovně zdůraznit, že všichni z nich převážnou většinu svých dovolacích námitek uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněných považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
133.\tOba soudy nižších stupňů se přitom v nyní posuzované věci s námitkami obviněných v rámci svých rozhodnutí řádně vypořádaly, aniž by došlo k porušení práva obviněných na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání jimi vznesených odvolacích námitek, resp. nevyhovujícího odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu. Odvolací soud se totiž v odůvodnění svého usnesení dostatečně vypořádal s hlavními procesními i hmotněprávními aspekty dané věci, přičemž z jeho argumentace je rovněž zjevné, jakým způsobem se vypořádal i se zásadními námitkami jednotlivých obviněných. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do zákonných podmínek kladených na odůvodnění soudního rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, ze dne 21. 1. 1999). V tomto směru lze poukázat rovněž na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, či usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
134.\tSoučasně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněných mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně přitom platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněných na spravedlivý proces. Současně byl projednávaný skutek týkající se všech dovolatelů ze strany soudů nižších stupňů správně právně kvalifikován, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněn.
135.\tNejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu dovoláními napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 2 To 53/2025, jakož i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaných mimořádných opravných prostředků, dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněných Z. K., L. H., N. B. W. a J. A. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jimi uplatněných dovolacích důvodů, ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož byla dovolání všech čtyřech dovolatelů z výše rozvedených důvodů shledána zjevně neopodstatněnými, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jimi podaná dovolání odmítl. O odmítnutí všech čtyřech dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2026
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu