70.\tV případě obviněného M. V. je pro závěr o naplnění zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku rozhodné, že se v době tří let od svého potrestání za takový čin opětovně dopustil jednání uvedeného nejméně v bodech I.3), 4a), 4b), 6) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, které již naplnilo znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (a to v některé z jeho alternativ objektivní stránky). Proto je třeba jednání tohoto obviněného právně posoudit též podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Opačný výklad, z něhož vycházel odvolací soud, by totiž vedl k nepřijatelným právním následkům, neboť by zcela nedůvodně zvýhodňoval pachatele, kteří by se tohoto druhu trestné činnosti, jež může vykazovat též znaky trvajícího deliktu, dopouštěli po dobu delší než tří let od odsouzení nebo potrestání za takový čin. Tento postup by byl též v přímém rozporu s účelem trestního postihu speciální recidivy.
IV. B
K dovolání obviněného P. Č.
71.\tObviněný P. Č. předně setrvale namítá, že v řízení před oběma soudy nižších stupňů nebylo prokázáno, že by zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, spáchal „ve velkém rozsahu“. Vytýká přitom soudům, že množství vyrobeného a distribuovaného pervitinu dovodily toliko z výpovědi spolupracující obviněné A. Š., přestože tato nadsazovala, přeháněla a jeho znala jen z doslechu, poukazuje na to, že soudy proklamované vyrobené a distribuované množství pervitinu nebylo zajištěno, stejně jako nebyli zajištěni žádní odběratelé pervitinu, a pokud soudy argumentují stran skutkových zjištění obsahem prostorových odposlechů, má za to, že jejich závěry jsou spíše spekulací a dotvářením obsahu a významu jednotlivých slov a vět v odposleších. Vyslovuje proto názor, že nebylo prokázáno, že prodal nebo se pokoušel prodat veškerý pervitin vyrobený skupinou kolem obviněného M. Š. (pro tohoto i pro obviněného T. K.), s tím, že ani jeho majetkové poměry neodpovídaly tomu, že by distribuce byla zdrojem jeho příjmů, a dokonce pervitin distribuoval „ve velkém rozsahu“. Současně namítá, že nebylo nijak prokázáno ani to, že poskytl objekt na adrese Plzeň – XY a garáž ve XY k uskladnění léčiv, chemických surovin a dalších předmětů na výrobu pervitinu, a tvrdí, že v těchto prostorech se nikdy žádné drogy nevyráběly ani neskladovaly a sloužily k výrobě a skladování kočičích stromových škrabadel, což byl jeho koníček. Z výše uvedených důvodů se pak obviněný dovolává zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo.
72.\tPředevším je vhodné předeslat, že výše uvedená dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho námitek vznesených již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a jedná se též o argumentaci, kterou uplatnil v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, oba soudy nižších instancí se danými námitkami obviněného řádně zabývaly a vypořádaly se s nimi, přičemž ve svých rozhodnutích dostatečně vyložily, proč je neshledaly důvodnými.
73.\tDále Nejvyšší soud shledal, že shora rozvedené dovolací námitky obviněného nemohou obstát, neboť obviněný jejich prostřednictvím vyjadřuje pouhou nespokojenost s vyhodnocením provedených důkazů – zejména výpovědi obviněné A. Š., odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a prostorových odposlechů – oběma soudy, konkrétně s tím, že (mimo jiné) z těchto podle závěru soudů jednoznačně vyplývá, že jednak poskytl předmětné objekty k uskladnění léčiv, chemických surovin a dalších předmětů na výrobu pervitinu a jednak distribuoval vyrobený pervitin pro obviněné M. Š. a T. K. „ve velkém rozsahu“. Teprve na tomto podkladě a na základě vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastních (odlišných) skutkových závěrů má obviněný skutková zjištění soudů za – dokonce zjevně – rozporná s provedenými důkazy, resp. zcela důkazně nepodložená, a tudíž za nesprávná.
74.\tNad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě (a rovněž všech ostatních zákonných dovolacích důvodů) Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud věnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů, řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil, a přesvědčivě odůvodnil, proč považoval trestnou činnost obviněného za spolehlivě prokázanou (v tomto směru odkázal zejména na výpovědi obviněných A. Š., T. V. a D. T., odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu a prostorové odposlechy z vozidla obviněného a obviněného M. Š., protokol o domovní prohlídce provedené v místě bydliště obviněného, při níž bylo zajištěno mimo jiné 191,31 g pervitinu, dvě digitální váhy a větší množství plastových sáčků s uzávěrem, výsledky znaleckého zkoumání mobilních telefonů obviněného, v nichž byly zjištěny kontakty mimo jiné na spoluobviněné, včetně spoluobviněného a odběratele D. T., odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu týkající se hovorů s dalším odběratelem F. J.; srov. body 4 až 10, 20, 21, 30 až 32, 39 a 40 odůvodnění jeho rozsudku). Současně soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě obviněného, když tuto považoval za účelovou a vyvrácenou provedenými důkazy (srov. zejména body 21, 30, 31 a 40 odůvodnění jeho rozsudku). S hodnotícími úvahami a skutkovými závěry soudu prvního stupně v tomto směru se plně ztotožnil i soud odvolací, jenž se v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně řádně zabýval obhajobou obviněného a jeho setrvalými námitkami a uvedl, proč těmto nepřisvědčil (srov. zejména body 88, 89, 93 až 98 a 115 odůvodnění jeho rozsudku).
75.\tNejvyšší soud tedy shledal, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení (zejména srov. § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 89 tr. ř.) a své hodnotící úvahy a závěry zcela logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř.
76.\tVe vztahu k poukazu obviněného na nutnost postupovat podle zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se otázek skutkových. Z tohoto pravidla se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
77.\tObviněný však přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování jiného způsobu hodnocení provedených důkazů a (s takto jinak hodnocenými důkazy pak i souladné) vlastní verze skutkového stavu věci, podle níž se daného protiprávního jednání nedopustil, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný předmětný skutek spáchal, pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.
78.\tVe zbývající části dovolání obviněný vznáší námitky proti uloženému trestu odnětí svobody, neboť je přesvědčen, že tento je s ohledem na rozsah jím skutečně spáchaného jednání nepřiměřeně přísný a současně zcela neadekvátní v porovnání s uloženými tresty ostatním spoluobviněným, a pak i těžko vnitřně přijatelný.
79.\tPodle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015) platí, že jde-li o dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou, anebo trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
80.\tNaopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
81.\tZa jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů, zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.
82.\tZmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
83.\tO žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci, kdy obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let a tří měsíců, tj. mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku (osm až dvanáct let), nejedná, přičemž v tomto směru lze odkázat na správné úvahy a přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně v bodu 79 jeho rozsudku, jakož i odvolacího soudu v bodu 147 jeho rozsudku. Aniž by bylo potřeba (již z důvodu procesní ekonomie) zde tyto úvahy a závěry obou soudů podrobně rekapitulovat, považuje Nejvyšší soud za vhodné v této souvislosti zdůraznit, že s ohledem na rozsah trestné činnosti obviněného (jenž však obviněný setrvale rozporuje a má pak za to, že uložený trest je nepřiměřený i s ohledem na jím „skutečně spáchané jednání“), dobu, po kterou se jí dopouštěl, a existenci přitěžujících okolností (trestný čin spáchal s rozmyslem a po předchozím uvážení a ze ziskuchtivosti) v žádném případě nelze obviněnému uložený trest odnětí svobody považovat za nepřiměřený, natož za extrémně přísný či zjevně nespravedlivý.
IV. C
K dovolání obviněného R. D.
84.\tRovněž obviněný R. D. brojí proti správnosti skutkových zjištění soudů s tím, že tato jsou v rozporu s provedenými důkazy, resp. z nich nevyplývají, přičemž vytýká soudům, že provedené důkazy hodnotily v rozporu s § 2 odst. 5 tr. ř., a to svévolně a bez jakéhokoliv racionálního základu. Konkrétně přitom rozporuje, že cesty do Rumunska se uskutečnily za účelem nákupu léčiva Revigrip Sinus na výrobu pervitinu uskutečňovanou obviněným P. M., a namítá, že žádným konkrétním důkazem ani důkazy v souhrnu nebylo prokázáno, že se těchto obstarávacích jízd účastnil s vědomím o jejich účelu a léčivo skrytě dopravoval do České republiky do bydliště obviněného P. M. Vzhledem k takové nekvalitní důkazní situaci, resp. pochybnostem ohledně toho, zda se jednalo či nejednalo o obstarávací jízdy, je pak přesvědčen, že mělo být v jeho prospěch pamatováno na zásadu in dubio pro reo.
85.\tNejvyšší soud i v případě těchto námitek shledal, že nejsou z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě (a ani žádného jiného zákonného dovolacího důvodu) relevantní. Obviněný totiž jejich prostřednictvím nenamítá zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, nýbrž ve skutečnosti vyjadřuje pouhou nespokojenost se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy (zejména s hodnocením výpovědi obviněné A. Š., kterou označuje za nerelevantní a neurčitou, výstupů ze sledování osob a věcí, ohledně nichž zdůrazňuje, že léky nezachycují, odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, které podle něj nesvědčí o tom, že se týkaly obstarávacích jízd, a výsledku domovní prohlídky v bydlišti obviněného P. M., při níž byly zajištěny tablety předmětného léčiva, kdy ani tento nález konkrétního množství léčiva, a to ani spolu s dalšími důkazy, podle jeho názoru neprokazuje, že mělo dojít k obstarávacím jízdám) s tím, že jeho následkem bylo dovození chybných skutkových závěrů, přičemž se domáhá změny skutkových zjištění v souladu s jejich vlastním (odlišným) hodnocením a svou skutkovou verzí. Teprve na tomto základě má obviněný soudy učiněná skutková zjištění za – dokonce zjevně – rozporná s předmětnými důkazy a je přesvědčen, že na podkladě těchto a ani žádných jiných důkazů nebylo prokázáno, že se trestné činnosti, jíž byl uznán vinným, dopustil.
86.\t Nad rámec výše uvedeného konstatování, že takové námitky neodpovídají citovanému dovolacímu důvodu (v jeho první variantě) a ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že daná dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby uplatněné již v odvolání a rovněž před soudem prvního stupně. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, oba soudy nižších instancí se předmětnými námitkami obviněného řádně zabývaly a přesvědčivě ve svých rozhodnutích vyložily, z jakých důvodů je neshledaly důvodnými, přičemž též dostatečně vysvětlily, proč neuvěřily popěrné obhajobě obviněného (soud prvního stupně tak učinil zejména v bodech 51 až 59 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 66, 108 až 114 odůvodnění svého rozsudku). Nejvyšší soud (již z důvodu procesní ekonomie) tak konstatuje, že nemá v tomto směru soudům nižších instancí co vytknout, a považuje za vhodné stran hodnocení provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění na jejich podkladě jen zdůraznit, že obviněného z dané trestné činnosti (byť s tím nesouhlasí) jednoznačně usvědčují výpovědi obviněných A. Š. a T. V., odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu realizované na území České republiky, výstupy ze sledování osob a věcí, výsledek domovní prohlídky v místě bydliště obviněného P. M. (při níž byla zajištěna plně zařízená varna včetně chemikálií a 26 779 tablet léčiva Revigrip Sinus) a v tímto obviněným užívané garáži v XY (jež sloužila jako sklad chemikálií). Soud prvního stupně přitom postupoval podle zásady in dubio pro reo, když v případě každé cesty považoval za prokázané jen takové dovezené množství tablet daného léčiva, které bylo zajištěno při domovní prohlídce v bydlišti obviněného P. M. dne 30. 4. 2022, byť se jednak zjevně jednalo jen o zbytek léčiva (dovozeného z poslední cesty do Rumunska uskutečněné ve dnech 20. 4. až 21. 4. 2022) po výrobě pervitinu, a ačkoli lze též dovodit (z výpovědi obviněné A. Š. a výstupů ze sledování osob a věcí), že obviněný P. M. s obviněným podnikali obstarávací jízdy již před 3. 1. 2022 a nadto z každé cesty do Rumunska dováželi mnohem větší množství léčiva (viz logické a přesvědčivé závěry soudu prvního stupně v bodech 53 a 59 odůvodnění jeho rozsudku).
87.\tNejvyšší soud tak konstatuje, že i tento obviněný přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování jiného způsobu hodnocení provedených důkazů a (s takto jinak hodnocenými důkazy pak i souladné) vlastní verze skutkového stavu věci, podle níž se daného protiprávního jednání nedopustil, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný předmětný skutek spáchal, pro uplatnění pravidla „in dubio pro reo“ vyplývajícího ze zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.
88.\tK otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) při realizaci důkazního procesu lze, s poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu, dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
89.\tDalší částí dovolací argumentace uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel brojí proti rozhodným skutkovým zjištěním z toho důvodu, že jsou podle jeho názoru založena na procesně nepoužitelných důkazech (citovaný dovolací důvod tedy uplatňuje v jeho druhé variantě), což konkrétně spatřuje v tom, že „odvolací soud sice vyloučil použití procesně nepoužitelných důkazů, přesto na skutkových závěrech a hodnocení dalších důkazů nic nezměnil“.
90.\tNejvyšší soud předně konstatuje, že taková argumentace obviněného je poněkud nesrozumitelná a současně nekonkrétní; zároveň však shledal, že považuje-li obviněný (jak uvádí v úvodní části dovolání pod bodem IV. 1.) za procesně nepoužitelné důkazy odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu pořízené v cizině, je nadto nedůvodná. Odvolací soud se námitkami obviněného, jenž poukázal na nemožnost použít jako důkazy odposlechy pořízené v Rumunsku, zabýval, přisvědčil jim, k těmto důkazům nepřihlížel a přihlížel jen k odposlechům realizovaným na území České republiky a dalším důkazům (zejména výstupům ze sledování osob a věcí, výsledkům domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor), jak je zcela zřejmé z bodů 64 až 66 odůvodnění jeho rozsudku.
91.\t Ve zbývající části dovolání obviněný namítá vadu nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S poukazem na své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně předně opětovně vytýká, že ve skutkové větě je uvedeno, že nejméně od června 2021 … se měl společně se spoluobviněnými P. M. a Z. O. podílet na obstarávání léčiv s obsahem pseudoefedrinu …, ačkoliv k první jízdě, kterou se jmenovanými podnikl, došlo až 3. 1. 2022 a neexistuje jediný důkaz, že by ve skupině figuroval dříve. Nejvyšší soud k uvedené námitce konstatuje, že tato stojí mimo rámec citovaného dovolacího důvodu, neboť se netýká právního posouzení skutku ani jiného hmotněprávního posouzení, nýbrž se vztahuje k popisu skutku, konkrétně k návětí skutkové věty. Nad rámec tohoto konstatování Nejvyšší soud uvádí, že byť zde odvolací soud obviněného zmiňuje a dopouští se tak jisté formulační neobratnosti, současně z části znění skutkové věty pod bodem 3), jakož i odůvodnění rozsudku tohoto soudu, v němž jsou skutkové okolnosti blíže rozvedeny, je jednoznačně zřejmé, že přestože dospěl k závěru o vytvoření skupiny okolo obviněného P. M. již v roce 2021 (neboť tento spolupracoval se skupinou okolo obviněného M. Š., tedy i s dalšími osobami), trestnou činnost obviněného, tedy jeho zapojení do předmětné organizované skupiny vymezuje až od 3. 1. 2022 (srov. bod 108 odůvodnění jeho rozsudku).
92.\tPod posledně citovaný dovolací důvod nelze podřadit ani výtku obviněného, že se soudy nezabývaly skutečností, zda, pokud se něco vezlo, on o tom věděl a věděl i o rozsahu vezené látky a jejím účelu, tedy zda byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty daného trestného činu. Takto formulovaná argumentace totiž nesvědčí o tom, že obviněný relevantně zpochybňuje naplnění subjektivní stránky, resp. rozporuje závěr soudů o jejím naplnění; z této se jen podává, že se pozastavuje nad absencí úvah v tomto směru na straně soudů obou stupňů, přičemž navíc míří proti skutkovému základu takových úvah. Nejvyšší soud nadto konstatuje, že dané argumentaci nelze přisvědčit ani z hlediska její důvodnosti, a odkazuje v této souvislosti na dostatečně přesvědčivé závěry soudu prvního stupně zejména v bodech 53, 56, 57 a 75 odůvodnění jeho rozsudku, jimž přisvědčil i soud odvolací (viz zejména body 110 až 114 odůvodnění jeho rozsudku).
93.\tKonečně dovolatel z hlediska daného dovolacího důvodu namítá, že obviněná Z. O. byla soudem prvního stupně odsouzena v příznivější kvalifikované podstatě, přestože organizovanou skupinu měla s ním a obviněným P. M. tvořit po celou dobu její existence, z čehož je podle něj zřejmé, že soud dvě obstarávací jízdy nepovažoval za její působení ve skupině, avšak pak se nemohlo jednat o činy spáchané organizovanou skupinou, když zbýval toliko obviněný P. M. a on.
94.\tJak již Nejvyšší soud uvedl výše, dovolání v této části směřuje proti části výroku o vině (týkající se obviněné Z. O.) rozsudku soudu prvního stupně, která byla zrušena odvolacím soudem, a tudíž je nepřípustné. Nadto Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že jmenovaná obviněná nebyla odsouzena v „příznivější kvalifikované podstatě“, neboť její jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku právě s ohledem na to, že čin spáchala jako člen organizované skupiny (stejně jako obviněný). Dále je zapotřebí poukázat na to, že organizovanou skupinu s obviněným P. M. a obviněným tvořila po celou dobu, kdy byly podniknuty čtyři cesty do Rumunska za účelem nákupu léčiva Revigrip Sinus na výrobu pervitinu, neboť ačkoli se osobně neúčastnila poslední (čtvrté) jízdy, její činnost spočívala i v zařizování ubytování a v informování o případných kontrolách policejních a obdobných orgánů během cesty, jakož i v následné distribuci pervitinu vyrobeného z dovezeného léčiva. Je tak nepochybné, že pojmové znaky organizované skupiny, za kterou se považuje sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé jeho členy a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho závažnost, resp. společenskou škodlivost (srov. PÚRY F. Komentář k § 337. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 568, rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 28. 5. 1976, sp. zn. 4 To 13/76, publikované pod č. 53/1976-II. Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85, publikovaný pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1325) byly v dané věci naplněny, pokud jde o všechny jízdy do Rumunska v období od 3. 1. 2022 do 21. 4. 2022.
V.
Rozhodnutí o vazbě obviněných M. V., T. K. a P. M.
95.\tVzhledem k tomu, že se kasační zásah Nejvyššího soudu týká obviněných M. V., T. K. a P. M., kteří vykonávají nepodmíněné tresty odnětí svobody uložené jim napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl Nejvyšší soud povinen podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodnout o jejich vazbě, neboť pro další výkon těchto trestů chybí zákonný podklad.
96.\t Nejvyšší soud předně konstatuje, že v případě obviněného T. K. neshledal důvod pro jeho vzetí do vazby podle § 265l odst. 4 tr. ř. Tomuto obviněnému byl totiž pravomocně uložen další nepodmíněný trest odnětí svobody, jehož výkon dosud nezapočal, ačkoliv byl nařízen. Konkrétně se tak stalo rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 4 T 138/2024, jenž nabyl právní moci téhož dne, a kterým byl tomuto obviněnému uložen též trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Jelikož výrok o tomto trestu nebyl usnesením Nejvyššího soudu nikterak dotčen, nebrání zrušení rozsudku odvolacího soudu okamžitému výkonu tohoto trestu, který již byl dříve řádně nařízen.
97.\tS přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci není třeba zajišťovat osobu obviněného jeho vzetím do vazby. Účelu vazby – s ohledem na v úvahu připadající vazební důvody podle § 67 písm. a), c) tr. ř. – lze totiž účinně dosáhnout bezprostředním výkonem dalšího pravomocně uloženého trestu odnětí svobody, který kasačním zásahem Nejvyššího soudu nebyl nijak dotčen. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že se obviněný T. K. podle § 265l odst. 4 tr. ř. nebere do vazby, a současně vydal příkaz k jeho okamžitému převedení do výkonu shora uvedeného trestu odnětí svobody.
98.\tPokud jde o obviněné M. V. a P. M., Nejvyšší soud je pro potřeby rozhodnutí o jejich případném vzetí do vazby podle § 265l odst. 4 tr. ř. přípisy ze dne 12. 5. 2026 vyzval k vyjádření, zda požadují být slyšeni či nikoliv. Oba obvinění Nejvyššímu soudu písemně sdělili, že nepožadují být slyšeni a požádali, aby případné rozhodování o vazbě proběhlo bez jejich přítomnosti, a to i pokud jde o případnou videokonferenci.
99.\tU obviněných M. V. a P. M. Nejvyšší soud shledal existenci vazebních důvodů podle § 67 písm. a), c) tr. ř., a proto rozhodl o jejich vzetí do vazby tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
100.\tPři rozhodování o vazbě těchto obviněných Nejvyšší soud vycházel z následujících ustanovení trestního řádu, jejichž znění zde připomíná.
101.\tPodle § 67 tr. ř. platí, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava,
a)\tže uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest,
b)\tže bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo
c)\tže bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil,
a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.
102.\tPodle § 68 odst. 2 tr. ř. platí, že vzít do vazby nelze obviněného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta, nebo pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta.
103.\tPodle § 72a odst. 5 věty první tr. ř. platí, že doba trvání vazby, o níž bylo rozhodnuto v řízení o dovolání (§ 265l odst. 4 a § 265o odst. 2 tr. ř.), o stížnosti pro porušení zákona (§ 275 odst. 3 tr. ř.), o návrhu na povolení obnovy řízení (§ 282 odst. 2 a § 287 tr. ř.), po zrušení výroku o trestu nálezem Ústavního soudu (§ 314k odst. 1 tr. ř.) nebo v řízení o výkonu trestu vyhoštění (§ 350c odst. 1 tr. ř.), se posuzuje samostatně a nezávisle na vazbě v původním řízení.
V. 1
Rozhodnutí o vazbě obviněného M. V.
104.\tNejvyšší soud konstatuje, že v důsledku jeho nynějšího kasačního zásahu se trestní stíhání obviněného M. V. ocitá znovu ve stadiu odvolacího řízení. Z tohoto důvodu při posuzování existence či neexistence důvodů pro vzetí obviněného do vazby Nejvyšší soud vycházel z následujících poznatků.
105.\tObviněný M. V. je nadále trestně stíhán pro přípravu ke zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 20 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (srov. obžalobu na č. l. 6930 ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně). Za uvedený zločin mu soud prvního stupně v záhlaví označeným (nyní nepravomocným) rozsudkem podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku uložil (mimo jiné) trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
106.\tNa osobní svobodě byl obviněný M. V. omezen dne 30. 4. 2022 v 14:45 hodin (č. l. 571), do vazby byl vzat usnesením soudce Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 5 Nt 14/2022, a to z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 15. 3. 2024, č. j. 4 T 6/2023-7885, byl obviněný uznán vinným přípravou ke zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 20 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Poslední rozhodnutí o vazbě obviněného učinil soud prvního stupně, a to usnesením ze dne 28. 5. 2024, č. j. 4 T 6/2023-8034, které ve vztahu k obviněnému nabylo právní moci dne 18. 6. 2024. Tímto usnesením soud prvního stupně podle § 72 odst. 1, 3 tr. ř. rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř.
107.\tNejvyšší soud na podkladě obsahu spisového materiálu nabyl přesvědčení, že – při respektování principu presumpce neviny – dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněného, byl spáchán, má všechny znaky uvedeného trestného činu a jsou dány zřejmé důvody k podezření, že tento spáchal obviněný.
108.\tObviněný je i nadále ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, konkrétně nyní nepravomocně uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku obviněného. V každém případě však platí, že je hrozba útěku za tohoto stavu značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03).
109.\tNejvyšší soud považuje za nutné též poukázat na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. jeho nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14), ale i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), podle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) [srov. dikci příslušného článku podle něhož „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“], ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. stížnosti 2122/64]. Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek článku 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. stížnosti 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. stížnosti 152/04). Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že u obviněného je důvodně dáno riziko, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul.
110.\tZ obsahu spisového materiálu se současně podává, že u jeho osoby je dána taktéž důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, kdy taková skutečnost současně zakládá důvod tzv. vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř. Podle dosavadních poznatků orgánů činných v trestním řízení se obviněný měl dopouštět organizované drogové trestné činnosti spočívající v prodeji a přechovávání prekursoru a opakované výrobě a distribuci drogy pervitin. V organizované struktuře pachatelů měl zastávat významnou aktivní roli (blíže srov. bod 3 tohoto usnesení). Zřejmou motivací pro spáchání takové trestné činnosti mu přitom mělo být získání značného finančního zisku. Uvedeného jednání se měl obviněný dopustit, ačkoliv byl již v minulosti za drogovou trestnou činnost odsouzen [srov. rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 10 T 72/2016, který nabyl právní moci dne 11. 7. 2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 8 To 235/2017]. Ani uložený, ani obviněným dne 3. 3. 2019 vykonaný, nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let mu nezabránil v tom, aby se opětovně dopouštěl další drogové trestné činnosti. V případě propuštění obviněného na svobodu je tedy dána důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, tedy trestnou činnost drogového charakteru, která mu podle dosavadních skutkových zjištění měla zajišťovat lukrativní příjem.
111.\tNejvyšší soud se rovněž zabýval otázkou, zda s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.
112.\tV tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje se soudy nižších stupňů, které ve svých rozhodnutích v rámci tzv. periodického přezkumu trvání důvodů vazby dospěly k závěru, že s ohledem na osobu obviněného, povahu, a především závažnost trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán, zde nejsou splněny předpoklady pro užití jiných opatření nahrazujících vazbu vymezených v § 73, § 73a a § 88c tr. ř. Tato opatření, ani ve vzájemné kombinaci, by totiž nebyla s to spolehlivě zajistit osobu obviněného pro účely dalšího trestního řízení, a mohla by tak vést ke zmaření jeho účelu.
113.\tZ těchto důvodů Nejvyšší soud po zrušení části napadeného rozsudku odvolacího soudu podle § 265l odst. 4 tr. řádu rozhodl tak, že se obviněný M. V. bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř.
V. 2
Rozhodnutí o vazbě obviněného P. M.
114.\tNejvyšší soud shledal, že v důsledku jeho nynějšího kasačního zásahu se trestní stíhání obviněného P. M. ocitá znovu ve stadiu odvolacího řízení. Z tohoto důvodu při posuzování existence či neexistence důvodů pro vzetí obviněného do vazby Nejvyšší soud vycházel z následujících poznatků.
115.\tObviněný P. M. je nadále trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (srov. obžalobu na č. l. 6930 ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně). Za uvedený zločin mu soud prvního stupně v záhlaví označeným (nyní nepravomocným) rozsudkem podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku uložil (mimo jiné) trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
116.\tNa osobní svobodě byl obviněný P. M. omezen dne 30. 4. 2022 v 14:35 hodin (č. l. 735), do vazby byl vzat usnesením soudce Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 5 Nt 14/2022, a to z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 15. 3. 2024, č. j. 4 T 6/2023-7885, byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Poslední rozhodnutí o vazbě obviněného učinil Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 29. 7. 2024, č. j. 15 To 57/2024-8057, zamítl stížnost obviněného proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 5. 2024, č. j. 4 T 6/2023-8034. Tímto usnesením soud prvního stupně podle § 72 odst. 1, 3 tr. ř. rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu.
117.\tNejvyšší soud na podkladě obsahu spisového materiálu nabyl přesvědčení, že – při respektování principu presumpce neviny – dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněného, byl spáchán, má všechny znaky uvedeného trestného činu a jsou dány zřejmé důvody k podezření, že tento spáchal obviněný.
118.\tObviněný je i nadále ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, konkrétně nyní nepravomocně uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání jedenácti let. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku obviněného. V každém případě však platí, že je hrozba útěku za tohoto stavu značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03).
119.\tNejvyšší soud považuje za nutné též v případě tohoto obviněného poukázat na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. jeho nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14), ale i judikaturu ESLP, podle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy [srov. dikci příslušného článku podle něhož „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“], ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. stížnosti 2122/64]. Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek článku 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. stížnosti 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. stížnosti 152/04). Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že u obviněného je důvodně dáno riziko, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul.
120.\tZ obsahu spisového materiálu se současně podává, že u jeho osoby je dána taktéž důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, kdy taková skutečnost současně zakládá důvod tzv. vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř. Podle dosavadních poznatků orgánů činných v trestním řízení se obviněný měl dopouštět organizované drogové trestné činnosti spočívající v opatřování látek pro výrobu drogy pervitin a dále výrobě a distribuci této drogy (blíže srov. bod 3 tohoto usnesení). V organizované struktuře pachatelů přitom měl zastávat klíčovou vůdčí roli a trestnou činnost měl páchat po delší dobu, s motivací značného finančního zisku, přičemž v minulosti byl již za shodnou drogovou trestnou činnost odsouzen [srov. rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 4 T 6/2021, který nabyl právní moci téhož dne]. Nutno akcentovat též skutečnost, že obviněný se měl uvedeného jednání dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení. Je tedy zřejmé, že předchozí odsouzení nemělo na obviněného předpokládaný výchovný účinek a nezabránilo mu v páchání další trestné činnosti. V tomto směru lze plně odkázat zejména na bod 6 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2024, č. j. 15 To 57/2024-8057, který se naplněním tohoto vazebního důvodu velmi podrobně zabýval v rámci posledního rozhodování o vazbě obviněného, a jehož závěry považuje Nejvyšší soud za nadále aktuální.
121.\tNejvyšší soud se rovněž zabýval otázkou, zda s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.
122.\tV tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje se soudy nižších stupňů, které ve svých rozhodnutích v rámci tzv. periodického přezkumu trvání důvodů vazby dospěly k závěru, že s ohledem na osobu obviněného, povahu, a především závažnost trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán, zde nejsou splněny předpoklady pro užití jiných opatření nahrazujících vazbu vymezených v § 73, § 73a a § 88c tr. ř. Tato opatření, ani ve vzájemné kombinaci, by totiž nebyla s to spolehlivě zajistit osobu obviněného pro účely dalšího trestního řízení, a mohla by tak vést ke zmaření jeho účelu.
123.\tZ těchto důvodů Nejvyšší soud po zrušení části napadeného rozsudku odvolacího soudu podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný P. M. bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
124.\tNejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněných M. V., T. K., P. M. a R. D. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce na základě shora uvedených skutečností shledal, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2024, č. j. 15 To 56/2024-8234, v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto ve vztahu k těmto obviněným, nemůže obstát, a proto citovaný rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Dále Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku (týkající se těchto obviněných) obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O zrušení uvedeného rozsudku v rozsahu týkajícím se těchto obviněných Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
125.\tTrestní věc obviněných M. V., T. K., P. M. a R. D. se tudíž vrací do stadia řízení před odvolacím soudem, který bude konat nové veřejné zasedání o jimi podaných odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně. Úkolem odvolacího soudu bude znovu jednat a rozhodnout o podaných odvoláních těchto obviněných, a to v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.) formulovaným stran nesprávného právního posouzení jejich skutků (za předpokladu, že skutková zjištění v tomto směru nedoznají žádných změn) záležejícího v tom, že u žádného z těchto obviněných neaplikoval zvlášť přitěžující okolnost uvedenou v § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V případě obviněného M. V. pak neopomene napravit také další pochybení v právním posouzení skutku spočívající v tom, že tento nebyl právně kvalifikován též podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
126.\tDále Nejvyšší soud shledal, že v trestní věci obviněného P. Č. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným (a ani žádným jiným) dovolacím důvodům. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání tohoto obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
127.\tV trestní věci obviněného R. D. Nejvyšší soud shledal, že na podkladě jeho dovolání nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným (a ani žádným jiným) dovolacím důvodům a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání tohoto obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2026
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu