91. Rovněž námitky obviněného stran pachatelství trestného činu úvěrového podvodu Nejvyšší soud v obecné rovině vypořádal již v bodě 76. výše. Nad rámec uvedené argumentace připomíná, že soudy nižších stupňů dovodily, že podle zjištění soudů byl ústřední postavou celé organizované skupiny (srov. bod 29. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud také nemá pochyb o míře zapojení obviněného do trestné činnosti, neboť obviněný podepsal nepravdivé nájemní smlouvy se společnostmi CLABOAN a INTERSERVICE, které následně předal jako podklad k vyhotovení posudku ke stanovení obvyklé ceny nemovitosti Landštejnský dvůr, resp. je následně předal obviněnému Mecerodovi, který je předal poškozené bance a dále se zapojil do účelového a opakovaného převedení finančních prostředků ve výši 5 000 000 Kč, a to tak, že poté co obdržel tuto částku jako část kupní ceny od společnosti INTERBRANDS, ji zaslal na účet společnosti FPJDM a po opětovném obdržení stejné částky ve výši 5 000 000 Kč tuto zasílá na účet bývalé manželky obviněného F., čímž uzavřel dvojitý kruh přeposílání uvedené částky. Díky tomuto jednání se obviněným podařilo simulovat zaplacení části kupní ceny z vlastních prostředků této společnosti. Navíc, jak bylo uvedeno výše, sama skutečnost, že obviněný nebyl přímo stranou úvěrové smlouvy, nevylučuje jeho spolupachatelství na přisouzeném trestném činu.
92. Obviněný ve svém dovolání dále brojil proti znění tzv. skutkové věty, v níž jak státní zástupce ve své obžalobě, tak i soudy obou stupňů ve výrocích o vině jejich rozsudků použily slova „fiktivní smlouva“ a „nepravdivá smlouva“. Hlavní argumentace obviněného směřovala vůči nesprávnému vymezení tzv. skutkové věty, které podle jeho přesvědčení neodpovídá zákonným znakům skutkové podstaty uvedených v § 211 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto ohledu tedy podle obviněného nesprávné vymezení skutku ze strany státního zástupce znamená nemožnost soudu ve věci jakkoliv rozhodnout, neboť se nemůže stavět do role pomocníka veřejné žaloby. K této argumentaci Nejvyšší soud uvádí, že tato neodpovídá obviněným uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům. Je tomu tak proto, neboť obviněný pouze rozporuje toliko slovní vyjádření užité v rámci formulace tzv. skutkové věty, které pak nelze podřadit pod znak objektivní stránky skutkové podstaty uvedené v § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Totožnou námitku obviněného přitom vypořádal odvolací soud, který souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že nájemní smlouvy mezi obviněným G. a společnostmi CLABOAN a INTERSERVICE byly nepravdivé a dodal, že pokud jde o užití těchto pojmů, je třeba vycházet z obsahu těchto smluv a z celkového kontextu věci, jak učinil soud prvního stupně, a podle odvolacího soudu není rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným (srov. bod 29. jeho rozsudku). Pokud jde o samotné slovní vyjádření tzv. skutkové věty, pak odvolací soud konstatoval, že je třeba vycházet z celého obsahu těchto smluv, jakož i z kontextu celé věci. Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že znění tzv. skutkové věty nemá za následek nepřezkoumatelnost uvedeného rozsudku. Je tomu tak proto, neboť tzv. skutková věta rozsudku představuje popis skutkového děje, který je následně předmětem právního posouzení, proto neužití pojmů, které obsahuje příslušná skutková podstata trestného činu, nemá za následek vadný postup ze strany soudu prvního stupně. Právní pojmy předpokládané příslušnou skutkovou podstatou mají své místo až v tzv. právní větě, která užití těchto pojmů předpokládá. V tomto ohledu Nejvyšší soud tedy nemohl námitce obviněného vyhovět, neboť tato neodpovídá dovolacím důvodům, jelikož obviněný pouze rozporuje znění tzv. skutkové věty.
93. Ani námitce obviněného, že odvolací soud se nezabýval otázkou jeho zavinění, nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Jak Nejvyšší soud uvedl výše, o účasti obviněného na organizované skupině neměly oba soudy nižších stupňů pochyb. V tomto ohledu je třeba též uvést, že v této části dovolání obviněný pouze konstatuje, že nelze dovodit jeho zavinění, avšak bez jakékoliv právní argumentace. Pouze prezentuje průběh schvalovacího procesu poškozené banky a výpověď svědkyně Steinhauserové. Pokud jde o námitku obviněného, že tato svědkyně trvala na ručení obviněného Meceroda, resp. společnosti Motox EuroTrucks, pak toto se nezakládá na pravdě, neboť z výpovědi této svědkyně vyplynulo, že to byl právě obviněný Mecerod, který s tímto návrhem přišel (viz č. l. 3190 a násl.). Nejvyšší soud proto uzavírá, že ani tato argumentace obviněného neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům, jelikož představuje pouhé konstatování vlastních závěrů obviněného a nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, bez jakékoliv kvalifikované právní argumentace, na jejímž podkladu by správnost těchto závěrů zpochybnil.
94. Dále je třeba též uvést, že pokud obviněný ve svém dovolání poukazoval na to, že nemohl být srozuměn s tím, že hodnota zástavy je nižší než hodnota závazku, který zajišťuje, pak Nejvyšší soud konstatuje, že touto námitkou rozporuje především skutkový závěr o jeho vědomosti o hodnotě zástavy, což však neodpovídá žádným dovolacím důvodům. Jak bylo výše uvedeno, odvolací soud k hodnotě zástavy přihlédl (viz bod 23. jeho rozsudku). Navíc totožnou argumentaci odvolací soud vypořádal v bodě 29. na straně 36, a soud prvního stupně se této otázce věnoval především v bodech 45. a 52. svého rozsudku. Oba soudy tak dospěly k závěru, že obviněný věděl, že nemovitost Landštejnský dvůr nabyl do svého vlastnictví za podstatně nižší cenu, a tudíž věděl, že hodnota této nemovitosti uvedená v posudcích je nadhodnocená. V dané věci nebyl pasivní, nýbrž aktivně předkládal listiny (fiktivní nájemní smlouvy) a byl podle zjištění soudů nižších stupňů osobou, která stála za všemi rozhodnými skutečnostmi pro danou trestnou činnost. Nejvyšší soud proto nemá výhrad vůči závěrům soudů nižších stupňů, neboť se námitce obviněného věnovaly a řádně ji vypořádaly.
95. Pokud jde námitky obviněného stran hodnocení znaleckého posudku Ing. Fišera, pak k těmto Nejvyšší soud uvádí, že je nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do rozsahu provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení soudy učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (mimo jiné právě patrně i v jeho první alternativě), po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) patrně dovozuje tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc Nejvyšší soud podotýká, že i touto argumentací obviněného se odvolací soud řádně zabýval (viz body 85. a 86. výše), jeho závěry shledává odůvodněnými, logickými a správnými.
IV. C
K dovolání obviněného Jana Meceroda
96. Pokud jde o argumentaci obviněného Meceroda, pak ten ve svém dovolání uplatnil dvě stěžejní námitky. První z nich se týká skutkových zjištění soudů nižších stupňů stran předávání nepravdivých údajů poškozené bance ze strany obviněného, v rámci níž trvá na tom, že v jeho případě nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty přisouzeného zločinu, a že z provedeného dokazování nevyplývá, že by doklady poškozené bance předával přímo on. Druhý okruh argumentů obviněného směřuje na relevantnost předaných dokumentů, když soudy podle jeho mínění měly zkoumat, zda jím předané podklady představovaly podstatné údaje.
97. Pokud jde o námitku stran posuzování relevantnosti nepravdivých údajů, pak této se Nejvyšší soud věnoval již v bodech 72. a násl. tohoto usnesení. Ve vztahu ke konkrétní argumentaci obviněného lze dodat, že jím předané podklady (nepravdivé účetní doklady společnosti Motox EuroTrucks a nepravdivá nájemní smlouva se společností CLABOAN) představovaly podstatné údaje. Obviněným předložená nepravdivá nájemní smlouva byla zohledněna v rámci vypracování posudků ke stanovení obvyklé ceny nemovitosti Landštejnský dvůr, přičemž z této smlouvy se podával výrazně vyšší nájem, než který byl reálně hrazen. V tomto směru tedy předložená nájemní smlouva ovlivnila bankou stanovený odhad obvyklé ceny nemovitosti. Současně též informace o finanční situaci společnosti Motox EuroTrucks (podávající se z obviněných předložených účetních dokladů), která měla vystupovat jako ručitel společnosti INTERBRANDS, poškozená banka zohlednila při posouzení možnosti zajištění závazku, kdy z předložených dokumentů vyplývalo, že společnost Motox EuroTrucks je solventní a v pozici ručitele pro poškozenou banku zvyšuje záruku splnění závazku. Všechny tyto skutečnosti představují podle názoru Nejvyššího soudu podstatné údaje, které byly schopny ovlivnit rozhodnutí poškozené banky o přiznání úvěru. To proto, neboť údaje o hodnotě nemovitosti mají význam pro stanovení výše úvěru a údaje o solventnosti ručitele pro banku představují vyšší záruku splnění závazku. V tomto ohledu tedy nemá Nejvyšší soud pochyb o tom, že předložené nepravdivé údaje mohly ovlivnit rozhodnutí poškozené banky natolik, že tato by při vědomí těchto skutečností smlouvu o úvěru neuzavřela a jedná se tedy o relevantní údaje ve světle výše uvedené judikatury. Pokud obviněný ve svém dovolání uvedl, že soudy se při svém rozhodování měly zabývat otázkou, zda poškozená banka byla uvedena v omyl natolik, že to ovlivnilo její rozhodnutí, pak Nejvyšší soud konstatuje, že soudy tak učinily, když uvedly, že poškozená banka by při vědomí všech okolností, tedy, že nemovitost je tzv. nadhodnocena, že společnost INTERBRANDS nemá dostatek finančních prostředků a že podklady, které předložil obviněný Mareček nejsou pravdivé, by smlouvu o úvěru se společností INTERBRANDS neuzavřela (srov. bod 29. na str. 34 rozsudku odvolacího soudu a bod 45. rozsudku soudu prvního stupně).
98. Jde-li o prvně zmíněnou argumentaci obviněného, pak tato není podřaditelná pod jím uplatněné dovolací důvody. Je tomu tak proto, neboť tato představuje skutkové námitky, jimiž obviněný prosazuje pro sebe příznivější verzi skutkového stavu. V tomto ohledu tak podle jeho přesvědčení nepředával poškozené bance nepravdivé dokumenty. Na tomto místě je třeba připomenout, že totožnou argumentací se zabýval jak odvolací soud (srov. bod 30. jeho rozsudku), tak především soud prvního stupně (srov. body 39. a 47. jeho rozsudku). Soud prvního stupně v tomto ohledu uvedl, jaké doklady byly obviněným Mecerodem předloženy poškozené bance, když se jednalo mimo jiné i o nájemní smlouvu uzavřenou mezi obviněným G. a společností CLABOAN ze dne 1. 1. 2015 a výkaz zisku a ztrát společnosti Motox EuroTrucks ke dni 31. 3. 2015 a účetní rozvahu ke stejnému dni. Tato skutečnost pak vyplývá ze sdělení poškozené banky ze dne 19. 1. 2016 (viz č. l. 1779). Z výpovědi svědka Čadíka (předchozí jednatel společnosti Motox EuroTrucks) přitom vyplynulo, že tato společnost v době, kdy ji převáděl na obviněného Meceroda nevyvíjela žádnou činnost. Navíc ze sdělení finančního úřadu se podává, že tato společnost od roku 2014 nepodala daňové přiznání a je nekontaktní. Odvolací soud v rámci svého odůvodnění odkázal na bod 39. rozsudku soudu prvního stupně, v němž soud prvního stupně poukazuje na sdělení poškozené banky ohledně toho, jaké doklady obviněný Mecerod poškozené bance předával a tuto skutečnost má za prokázanou. Odvolací soud dále doplňuje, že soud prvního stupně tuto námitku podrobně řeší v bodě 47. svého rozsudku (srov. bod 30 rozsudku odvolacího soudu).
99. Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že soudy nižších stupňů se otázkou předávání nepravdivých údajů zabývaly vcelku podrobně a na jejich závěry lze v tomto ohledu odkázat. Není pochyb o tom, že soudy dospěly k závěru, že to byl právě obviněný Mecerod, kdo výše uvedené doklady poškozené bance předal, ani o tom, že tyto byly nepravdivé. Jak totiž vyplynulo z provedeného dokazování, společnost Motox EuroTrucks nevyvíjela jakoukoliv činnost, a byla v rozhodné době nekontaktní. K argumentaci obviněného, že doklady předával prostřednictvím M. V., Nejvyšší soud dodává, že pro posouzení, zda tyto listiny předával obviněný není rozhodné, zda je předával přímo, či prostřednictvím jiné osoby, neboť z provedeného dokazování jasně vyplývá, že šlo o dokumenty, se kterými disponoval právě on a tyto sloužily jako podklady pro poskytnutí úvěru společnosti Motox EuroTrucks.
100. Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obviněný ve svém dovolání uvedl, že aplikace § 211 odst. 1 tr. zákoníku neodpovídá skutkovým zjištěním, a proto napadený rozsudek odvolacího soud spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, pak touto argumentací dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu až sekundárně, tj. na podkladě vlastní verze skutkového stavu věci, odlišné od té, která byla na základě provedeného dokazování zjištěna soudy nižších stupňů, přičemž je to právě soud a nikoliv obviněný, kdo je povolán a současně výlučně oprávněn činit v trestním řízení relevantní skutková zjištění. Taková argumentace obviněným uplatněnému, ale ani žádnému jinému, zákonnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Jelikož Nejvyšší soud v projednávané trestní věci nezjistil, že by soudy nižších stupňů na podkladě provedeného dokazování učinily vadná skutková zjištění, nemohl ani této námitce obviněného vyhovět.
IV. D
K dovoláním obviněného Daniela Marečka
101. Obviněný Mareček ve svém dovolání rozporoval, že by předal nepravdivé dokumenty (především upravené potvrzení od Finančního úřadu a Revírní bratrské pokladny) poškozené bance, odmítl, že by se dopustil protiprávního jednání, jímž byl uznán vinným, tím spíše ve spolupachatelství a nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že k realizaci podnikatelského záměru neměl dostatek financí. V rámci své argumentace též poukazoval na nestandardní postup poškozené banky a v neposlední řadě brojil proti tzv. opomenutým důkazům.
102. Obviněný v rámci uplatněných dovolacích důvodů vytýkal oběma soudům nižších stupňů nedostatečný rozsah provedeného dokazování a namítl, že tyto bez přiměřených důvodů neprovedly jím navržené důkazy, v důsledku čehož jejich rozhodnutí vykazují vadu tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud, jakkoli zmíněnou námitku shledal z hlediska citovaného důvodu dovolání jako částečně relevantně uplatněnou, a to pokud jde o argumentaci ohledně nevypořádání jeho důkazních návrhů. Tuto argumentaci totiž lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě, avšak nemohl této přisvědčit z hlediska její opodstatněnosti.
103. K problematice tzv. opomenutých důkazů je možné pro úplnost dodat, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. V posuzovaném případě soudy obou stupňů opřely své skutkové závěry o procesně použitelné důkazy a zjistily skutkový stav věci v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Takto zjištěný skutek pak soudy rovněž správně právně posoudily jako zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
104. Byť obviněný namítané tzv. opomenuté důkazy podrobně nekonkretizuje a odkazuje v tomto směru jen na návrh učiněný v řízení před soudem prvního stupně spolu s demonstrativním výčtem navržených důkazů, je z obsahu spisu zřejmé, že dne 7. 5. 2021 učinil u Krajského soudu v Brně podání (založeno na č. l. 3269 až 3271 spisu), v němž navrhoval provedení důkazů označených pod body 1. až 27. jeho podání. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 5. 2021 (založeného na č. l. 3314 až 3322 spisu) toliko vyplývá, že soud prvního stupně dané návrhy na doplnění dokazování vzal na vědomí a v odůvodnění svého rozhodnutí pak pouze výslovně uvedl, že návrhy na provedení dalšího dokazování zamítl, protože došel k závěru, že tyto by již nic nového pro rozhodnutí ve věci nepřinesly. I přes shora uvedené skutečnosti však Nejvyšší soud neshledal, že by se v případě těchto důkazů jednalo o tzv. opomenuté důkazy, a to z následujících důvodů.
105. Předně Nejvyšší soud uvádí, že soud prvního stupně návrhy na doplnění dokazování zamítl, neboť dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl na základě provedeného dokazování prokázán v míře požadované § 2 odst. 5 tr. řádu. Považoval tedy v tomto ohledu dokazování za úplné a jeho další doplnění by představovalo pouhé prodloužení trestního řízení (srov. bod 43. rozsudku soudu prvního stupně). K obdobnému závěru dospěl i soud odvolací, který uvedl, že soud prvního stupně měl k dispozici dostatečné množství důkazů, aby na jejich základě mohl dospět k jednoznačnému a nezpochybnitelnému rozhodnutí. Sám ve věci pak doplnil dokazování, přičemž jednotlivé návrhy na doplnění dokazování vypořádal v rámci jednotlivých odvolacích námitek (srov. body 19. a 20. rozsudku odvolacího soudu).
106. Pokud jde o obviněným navrhované důkazy uvedené pod body 1. a 2. (písemné materiály státního zastupitelství související s vlastním šetřením), tak k těmto obviněný toliko uvádí, že při prostudování spisu je nenalezl, a že jsou součástí tzv. operativního spisu. Z tohoto návrhu však není nijak zřejmé, k jaké skutečnosti jsou tyto důkazy navrhovány, tedy není zřejmá jejich relevance pro předmět dokazování. Pokud jde o obviněným navrhované důkazy uvedené pod bodem 3. (materiály Finančního úřadu k daňovým přiznáním K. B.) k nimž obviněný uvedl, že „svědek B. podle zjištění obviněného podával daňová přiznání k dani z příjmu v řádech milionů korun, což dokládá reálnost výše nájmu Landštejnského dvora ve výši 250 000 Kč až 300 000 Kč (viz protokol o výpovědi svědka Steinhauserové ze dne 16. 5. 2018, str. 8).“, k tomuto Nejvyšší soud uvádí, že byť se s ním v konkrétnostech ani jeden ze soudů nižších stupňů nevypořádal, lze tento návrh považovat za nadbytečný, neboť soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že nájemní smlouvy, které byly uvedeny v žádosti o úvěr byly nepravdivé, a že výše nájmu byla sjednána mezi obviněným G. a svědkem B. na výrazně nižší částku.
107. Co se týče obviněných navrhovaných důkazů pod body 4. a 6. (výslech realitní makléřky P. K. a Z. S.) pak tyto důkazy byly soudem prvního stupně vypořádány toliko obecně a povšechně v bodě 43. rozsudku soudu prvního stupně, nicméně Nejvyšší soud je toho názoru, že v projednávané věci tyto důkazní návrhy nepředstavují pokud jde o skutečnosti, které jimi měly být prokázány, podstatné důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě, které by byly schopny ovlivnit rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů.
108. V souvislosti s obviněným navrhovanými důkazy pod body 5., 11. až 13., 19. až 21. a 23. (podkladové materiály poškozené banky) pak Nejvyšší soud konstatuje, že tento důkazní návrh ohledně podkladových materiálů byl vypořádán v rámci rozsudku odvolacího soudu, přičemž tento návrh zmiňovaný soud zamítl jako nadbytečný, neboť měl k dispozici dostatek důkazů pro své rozhodnutí (srov. body 19. a 31. rozsudku odvolacího soudu). S uvedeným postupem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje.
109. Důkazními návrhy uvedenými pod body 7. až 10. a 14. až 18. a 22. (ustanovení a výslech svědků z poškozené banky zapojených na úvěrování nemovitosti Landštejnský dvůr) požaduje obviněný ustanovení a výslech téměř všech osob, které se podílely na zpracování žádosti o úvěr na koupi nemovitosti Landštejnský dvůr. Tyto důkazní návrhy soud prvního stupně vypořádal velmi obecně, a to v bodě 43. svého rozsudku. Nejvyšší soud v tomto případě považuje za důležité uvést, že obviněný u těchto důkazních návrhů opětovně neuvádí, jaké podstatné a konkrétní skutečnosti mají tyto důkazy prokazovat, přičemž to není zjevné jednak z důkazního návrhu, který učinil před soudem prvního stupně, ani z podaného dovolání. V tomto ohledu tedy Nejvyšší soud nepovažuje tyto důkazní návrhy za podstatné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě.
110. Stran důkazního návrhu uvedeného pod bodem 25. (posudek z oboru grafologie – písmoznalectví), Nejvyšší soud zjistil, že tento byl obviněným učiněn též v rámci veřejného zasedání dne 29. 5. 2023, přičemž odvolací soud jej pro nadbytečnost zamítl. Tento svůj závěr také řádně odůvodnil, když Nejvyšší soud takový postup považuje za správný (srov. bod 31. na str. 40 rozsudku odvolacího soudu). V tomto ohledu byl tedy tento důkazní návrh v předchozím řízení řádně vypořádán.
111. Obviněný též navrhoval provedení výslechu svědka – policisty Ivo Sloupala (bod 26. citovaného důkazního návrhu), a to „k okolnostem, které stály za zahájením trestního řízení“. V souvislosti s projednávanou trestnou činností však okolnosti jeho zahájení nepředstavují podstatné skutečnosti, které by mohly ovlivnit rozhodnutí soudu o vině obviněných. V této souvislosti tedy soud prvního stupně rozhodl správně, když tento důkazní návrh pro nadbytečnost zamítl (srov. body 19. a 31. rozsudku odvolacího soudu).
112. Pokud jde o důkazní návrh obviněného pod bodem 27. (konfrontace svědků V. a Steinhauserové) pak nutnost provedení tohoto důkazu shledal obviněný v tom, že „by vyjasnil okolnosti jeho žádosti o úvěr a okolností ohledně předání podkladů k žádosti o úvěr“. Na tomto místě je třeba uvést, že otázkou předání podkladů od obviněného Marečka se soudy nižších stupňů zabývaly a argumentaci obviněného směřující ke zpochybnění této skutečnosti Nejvyšší soud vypořádává níže. Navíc soud prvního stupně dospěl k závěru, že na základě provedených důkazů je možné dospět k rozhodnutí a další dokazování by ve věci již nic nového nepřineslo a pouze by prodloužilo trestní řízení (srov. bod 43. jeho rozsudku). Především s ohledem na rozsah provedeného dokazování považuje Nejvyšší soud uvedený důkazní návrh za nadbytečný, neboť neshledal žádné konkrétní důvody pro provedení tohoto zvláštního způsobu dokazování upraveného v § 104a tr. řádu. Současně Nejvyšší soud dodává, že navrhovaný důkaz neshledává podstatným pro rozhodnutí ve věci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě.
113. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak Nejvyšší soud uzavírá, že v posuzované trestní věci neshledal vadu tzv. opomenutých důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě. Nejvyšší soud totiž považuje obviněným učiněné další důkazní návrhy za nadbytečné a neúčelné, neboť skutkový stav věci již byl oběma soudy náležitě a bez důvodných pochybností zjištěn, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí v této trestní věci. Provádění dalších důkazů by tak bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie.
114. Pokud jde o argumentaci obviněného stran jeho účasti na organizované skupině, platí, že tuto Nejvyšší soud v obecné rovině vypořádal v bodě 79. tohoto usnesení. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve vztahu obviněnému uvádí, že své námitky staví především na popěrném stanovisku, přičemž konkrétní argumentaci nepřináší. V tomto ohledu Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka sice v obecných rysech směřuje na hmotněprávní posouzení skutku, avšak s ohledem na absenci relevantní právní argumentace není tato podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. V této souvislosti Nejvyšší soud toliko stručně poznamenává, že z rozsudků soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněný Mareček znal přinejmenším obviněné G. a Meceroda. Jak bylo uvedeno výše, účast na organizované skupině nevyžaduje, aby konkrétní obviněný znal všechny členy této skupiny. Oba soudy nižších stupňů přitom dovodily, že obviněný jednal jako článek řetězu v rámci organizované skupiny, neboť předal poškozené bance relevantní nepravdivé dokumenty (potvrzení od Revírní bratrské poklady, sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení a potvrzení od Finančního úřadu), byť si musel být vědom, že jím předkládané údaje nejsou pravdivé, neboť tyto představovaly pozměněné doklady vystavené původně na jeho osobu.
115. Další argumentace obviněného týkající se předání nepravdivých údajů poškozené bance pak též není podřaditelná pod obviněným uplatněné, ani žádné jiné zákonné dovolací důvody. Je tomu tak proto, neboť touto obviněný především rozporuje hodnocení provedených důkazů a na jejich základě učiněného skutkového stavu. V tomto směru lze dodat, že totožnou argumentací se zabýval i odvolací soud, který uvedl, že ze sdělení poškozené banky je zřejmé, jaké dokumenty společnost INTERBRANDS zastoupená obviněným Marečkem poškozené bance předala. Odvolací soud v tomto ohledu připomněl, že to byl právě obviněný, který jako jednatel společnosti, žádal o úvěr, a tudíž byl povinen konkrétní dokumenty předložit, což jak sám uvedl učinil skrze prostředníka. Z provedeného dokazování navíc odvolací soud dovodil, že dokumenty od Revírní bratrské podklady a Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj představují pozměněné dokumenty vystavené právě pro obviněného Marečka a neměl tak pochyb o tom, že s těmito doklady obviněný disponoval (srov. bod 31. rozsudku odvolacího soudu).
116. V další argumentaci obviněný Mareček vyslovuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že na realizaci jeho podnikatelského záměru s nemovitostí Landštejnský dvůr neměla společnost INTERBRANDS dostatek finančních prostředků. Tyto námitky obviněného však nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani jakýkoliv jiný zákonný dovolací důvod. Obviněný jejich prostřednictvím totiž nebrojí proti zjevnému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, což tento dovolací důvod předpokládá, nýbrž pouze prezentuje vlastní skutkové námitky. I zde přitom platí, že totožnou argumentací obviněného se již zabývaly oba soudy nižších stupňů. V tomto směru Nejvyšší soud poukazuje na závěry odvolacího soudu, který odkázal na pečlivé vypořádání této námitky v bodě 48. rozsudku soudu prvního stupně a zdůraznil, že ani obviněný Mareček, ani společnost INTERBRANDS neměli dostatečné finanční krytí pro realizaci podnikatelského záměru spočívajícího v nákupu Landštejnského dvora a jeho následné provozování (srov. bod 31. jeho rozsudku). S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje, neboť mají oporu v provedeném dokazování, a nelze proto v tomto ohledu přisvědčit obviněnému, který navíc nijak nerozporuje svou nepříznivou finanční situaci, nýbrž pouze poukazuje na to, že nemovitost Landštejnský dvůr má vysoký potenciál, který by generoval zisk a pokryl tak vstupní i provozní náklady.
117. Nejvyšší soud závěrem k dovolání obviněného konstatuje, že i argumentace ohledně nestandardního postupu a možného pochybení poškozené banky neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Je tomuto tak proto, neboť tyto skutečnosti Nejvyšší soud neshledává jakkoliv podstatné pro posouzení trestné činnosti obviněného, přičemž toto své tvrzení ostatně ani sám obviněný nijak dále nerozvíjí.
IV. E
K dovolání obviněného T. F.
118. Obviněný T. F. ve svém dovolání namítl existenci zjevného nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry spočívající v jeho srozumění s podmínkami úvěrové smlouvy a vědomím o částce 5 000 000 Kč zaslané z účtu jeho bývalé manželky, a déle též nesprávné hmotněprávní posouzení spočívající v závěru obou soudů, že se jednání dopustil ve spolupachatelství, resp. jako člen organizované skupiny. K této argumentaci Nejvyšší soud uvádí, že námitky obviněného z části odpovídají jím uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, to v části, v níž brojí proti právnímu posouzení jeho jednání, pokud jde o formu jeho účasti na trestné činnosti, a zjevnému rozporu ohledně jeho vědomí o vyplacení částky 5 000 000 Kč z účtu jeho bývalé manželky, které směřují na nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, resp. zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V části, v níž je dovolací argumentace podřaditelná pod uvedené dovolací důvody Nejvyšší soud shledal, že je však zjevně neopodstatněná.
119. Námitky obviněného stran organizované skupiny Nejvyšší soud vypořádal v obecné rovině již v bodech 79. a násl. tohoto usnesení. V souvislosti s obviněným F. lze uvést, že oba soudy nižších stupňů se totožnou argumentací již řádně zabývaly. Soud prvního stupně k účasti obviněného na organizované skupině uvedl, že obviněný se znal s obviněným G. velice dlouho a tito dva spolu s obviněným G. vymysleli mechanismus, jak před poškozenou bankou předstírat, že společnost INTERBRANDS zaplatila část kupní ceny nemovitosti z vlastních prostředků, což byla podmínka pro uvolnění úvěru. Obviněný F. byl přitom jediným, kdo disponoval dostatkem finančních prostředků v řádu milionů korun. Soud prvního stupně navíc obhajobě obviněného, že se nejednalo o podvod, a že částka 5 000 000 Kč sloužila jako splátka půjčky společnosti FPJDM, neuvěřil (srov. body 45. a 48. až 50. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak k této námitce obviněného uvedl, že do celého mechanismu, který tento soud podrobně popsal, byl obviněný F. zapojen jakožto osoba solventní, která navíc měla zájem na získání finančních prostředků pro obviněného G., neboť vůči obviněnému G. vystupoval jako věřitel v rámci zapůjčených nemalých finančních prostředků (srov. bod 33. rozsudku odvolacího soudu).
120. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že pokud jde o argumentaci obviněného ohledně právního posouzení jeho účasti na organizované skupině, nemá čeho by soudům nižších stupňů vytkl. Závěry o účasti obviněného F. jsou logické a řádně odůvodněné (srov. body 45. a 52. rozsudku soudu prvního stupně a body 26. až 27. a 33. rozsudku odvolacího soudu). Z jejich rozhodnutí vyplývá role obviněného v organizované skupině i jeho motivace. Soudy správně dovodily, že obviněný znal další členy organizované skupiny (obviněné G. a G.) a faktickým jednáním (zasláním 5 000 000 Kč z účtu jeho bývalé manželky) realizoval svou část jednání v rámci předem připraveného postupu. Také v právním posouzení skutkového stavu, k němuž dospěly soudy nižších stupňů Nejvyšší soud neshledává pochybení. Obhajoba obviněného F. byla soudem prvního stupně vyvrácena, přičemž zaslání vysoké finanční částky postrádá, s výjimkou dohodnutého postupu, ekonomický smysl. Nejvyšší soud tedy tuto část dovolací argumentace obviněného shledat zjevně neopodstatněnou.
121. Taktéž problematice pachatelství na trestném činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku se Nejvyšší soud věnoval v obecné rovině již v bodech 76. a násl. tohoto usnesení. V souvislosti s obviněným F. je třeba připomenout, že pachatelem přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku může být i osoba, která nepravdivé údaje uvede v rámci čerpání úvěru. Soudy nižších stupňů vzaly za prokázané, že obviněný zaslal společnosti FPJDM částku 5 000 000 Kč z účtu jeho bývalé manželky. Tyto finanční prostředky pak sloužily, jak bylo podrobně popsáno v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, k tomu, aby byl jejich účelovým a opakovaným převedením vzbuzen dojem, že společnost INTERBRANDS zaplatila část kupní ceny nemovitosti obviněnému G. z vlastních prostředků. To proto, neboť podmínka zaplacení části kupní ceny nemovitosti byla podmínkou pro uvolnění poskytnutí úvěru a bez prokázání zaplacení této části kupní ceny by úvěr nebyl uvolněn. Prokázání zaplacení části kupní ceny lze přitom jednoznačně označit za okolnost související s čerpáním úvěru. Nejvyšší soud navíc nemá pochyb o tom, že tato částka sloužila k uvedení poškozené banky v omyl, a proto nemohl argumentaci obviněného stran nesprávného hmotněprávního posouzení přisvědčit a tuto shledat důvodnou. Nad rámec uvedeného je třeba odmítnout názor obviněného, že jeho jednání mělo být případně právně kvalifikováno toliko jako účastenství ve formě pomoci. To proto, neboť ze závěrů soudů nižších stupňů se jednoznačně podává, že obviněný jednal jako člen organizované skupiny a posouzení svého jednání dovozuje toliko ze znění skutkové věty. Touto argumentací se navíc taktéž zabýval odvolací soud, přičemž tuto neshledal důvodnou. Odvolací soud v souvislosti s touto námitkou konstatoval, že obviněný vychází pouze se stylistického vyjádření jeho jednání ze skutkové věty (srov. bod 33. rozsudku odvolacího soudu).
122. K výše uvedenému Nejvyšší soud stran posouzení jednání obviněného F. uvádí, že tento zjevně jednal nikoliv jako pomocník, nýbrž jako člen organizované skupiny, kdy bez jeho zapojení by nemohlo vůbec dojít ke spáchání přisouzeného trestného činu, neboť právě obviněný F. spolu s obviněnými G. a G. vymysleli postup jak uvést poškozenou banku v omyl, přičemž obviněný F. též tento předem dohodnutý mechanismus realizoval odesláním částky 5 000 000 Kč ve prospěch společnosti FPJDM. Jednání obviněného přitom nemůže být posouzeno jako pouhá pomoc k přisouzenému trestnému činu, neboť z provedených důkazů a skutkových závěrů soudů nižších stupňů je zřejmé, že obviněný F. jednal též ve společném úmyslu s ostatními obviněnými (srov. bod 52. rozsudku soudu prvního stupně a bod 36. rozsudku odvolacího soudu). V tomto ohledu má Nejvyšší soud za to, že ani v případě tohoto obviněného není pochyb o jeho účasti na organizované skupině, kdy obviněný jednal jako tzv. článek řetězu a bez jeho zapojení by k trestné činnosti nedošlo (srov. přiměřeně Šámal P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 532 až 533).
123. Obviněný dále namítl, že ve věci existuje zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry ohledně finančních prostředků ve výši 5 000 000 Kč, které byly odeslány z účtu bývalé manželky obviněného na účet společnosti INTERBRANDS. Obviněný má za to, že společnost FPJDM měla dostatek vlastních finančních prostředků k provedení této transakce, přičemž z peněz zaslaných od jeho bývalé manželky vybral spoluobviněný G. 3 000 000 Kč. Tyto skutečnosti má dokládat výpis z účtu společnosti FPJDM (č. l. 2560 až 2564). K této argumentaci Nejvyšší soud konstatuje, že tato odpovídá uplatněné dovolací argumentaci podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť svou podstatou míří na jeho první alternativu. Jak ovšem Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu a napadených rozhodnutí zjistil, tak tato argumentace je zjevně neopodstatněná.
124. Je tomu tak proto, neboť obviněnému lze přisvědčit v tom, že z jím zmiňovaného výpisu z účtu (č. l. 2560 až 2564) skutečně odchozí částka ve výši 5 000 000 Kč figuruje jako první, což může navodit dojem, že tato transakce proběhla jako první a následně po ní až další transakce. Nicméně je třeba poukázat na dva stěžejní důkazy, kterými jsou jednak rozbor plateb na účtu společnosti FPJDM (č. l. 2756) a sdělení poškozené banky (č. l. 2903). Z obou těchto listin vyplývá jasná časová souslednost zmiňovaných transakcí (odeslání částky na účet společnosti FPJDM a odeslání stejné částky na účet společnosti INTERBRANDS). Vzhledem k tomu, že obviněným zmiňovaný výpis z účtu, na rozdíl od rozboru plateb a sdělení poškozené banky, neobsahuje časové značky, z nichž by bylo možné určit čas provedení této transakce, nelze z tohoto vycházet, jak ostatně správně učinily soudy nižších stupňů. Ze zmiňovaných důkazů pak jednoznačně vyplývá, že na účet společnosti FPJDM došla nejprve částka 5 000 000 Kč, a to z účtu bývalé manželky obviněného a až následně dochází k odeslání této částky společnosti INTERBRANDS. Oba tyto důkazy přitom byly provedeny při hlavním líčením konaném dne 12. 5. 2021 (č. l. 3284 verte), kdy obviněný nežádal nahlédnutí ani přečtení těchto listin. Soud prvního stupně pak tyto důkazy zmiňuje v bodě 41. svého rozsudku a soud odvolací v bodě 33. svého rozsudku, kdy poukazuje na výpis z účtu na č. l. 1361 a násl. (transakce na č. l. 1551 až 1552). V tomto ohledu lze též poukázat na skutečnost, že celková částka na zmiňovaném účtu před přijetím a následném odeslání 5 000 000 Kč činila cca 3 000 000 Kč. Další finanční prostředky na tento účet přišly až po provedení této platby. Nejvyšší soud tedy nemá o závěrech soudů nižších stupňů pochyb, když tyto správně a logicky z provedených důkazů dovodily, že společnost FPJDM neměla dostatek finančních prostředků na to, aby společnosti INTERBRANDS zaslala finanční prostředky ve výši 5 000 000 Kč, přičemž k provedení této transakce byly použity prostředky bývalé manželky obviněného F. Z tohoto důvodu shledal tuto část dovolací argumentace obviněného jako zjevně neopodstatněnou, jelikož jím prezentované skutečnosti nemají oporu v provedených důkazech a nadto se s nimi soudy nižších stupňů pečlivě vypořádaly.
125. Ani argumentaci obviněného stran jeho srozumění s podmínkami úvěrové smlouvy nemohl Nejvyšší soud dopřát sluchu. To proto, neboť tato sice míří na zjevný rozpor provedených důkazů a skutkového stavu a v tomto smyslu je pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v zásadě podřaditelná, je však zjevně neopodstatněná. Obviněný touto argumentací brojil proti závěru, že byl seznámen s podmínkami úvěrové smlouvy uzavřené mezi bankou a společností INTERBRANDS. Fakticky však obviněný nesouhlasil se skutkovými závěry ohledně jeho zapojení do trestné činnosti, když v rámci této části dovolání konstatuje, že znal pouze obviněné G. a G., nijak se nepodílel na sjednávání úvěrové smlouvy a ani se zaměstnanci poškozené banky nebyl v žádném kontaktu.
126. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za podstatné uvést, že tato námitka úzce souvisí s výše vypořádanou argumentací stran právního posouzení jednání obviněného jako spolupachatelství a jeho účasti na organizované skupině. Oba soudy nižších stupňů ve svých rozsudcích dovodily zapojení obviněného do trestné činnosti zasláním finančních prostředků z účtu jeho bývalé manželky na účet společnosti FPJDM. V tomto směru tak lze připomenout závěry soudu prvního stupně, který se ve svém rozsudku vypořádává s obhajobou obviněného a konstatuje, že této neuvěřil (srov. bod 50. rozsudku soudu prvního stupně). Ani odvolací soud námitkám obviněného nevyhověl, přičemž veškeré jeho námitky vypořádal bodě 33. svého rozsudku. V této části odvolací soud představuje jednak okolnosti uzavření předmětného úvěru, jakož i smlouvu mezi společnosti FPJDM a společností INTERBRANDS, přičemž je zřejmé, že prvně jmenovaná společnost, neměla dostatek finančních prostředků pro provedení platby ve výši 5 000 000 Kč, k čemuž potřebovala finanční prostředky od obviněného F., resp. jeho manželky. Oba soudy nižších stupňů jeho zapojení dovodily především z faktického konání spočívajícího v zaslání finančních prostředků. V tomto ohledu nemá Nejvyšší soud o těchto závěrech pochyb, navíc tato část argumentace obviněného spočívá spíše na popěrném stanovisku, kdy navíc soudy nižších stupňů z provedených důkazů učinily jednoznačné závěry o jeho zapojení na trestné činnosti. Nejvyšší soud se s touto argumentací ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
127. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněných A. G., Jana Meceroda, Daniela Marečka a T. F. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace všech obviněných zčásti neodpovídala jimi uplatněným (a ani žádným jiným) dovolacím důvodům a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání všech obviněných odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Petr Škvain Ph.D.
předseda senátu