134. Lze připomenout, že danou problematikou, tedy zda určité jednání je spácháno členy organizované skupiny, se opakovaně zabýval v rámci své judikaturní činnosti Nejvyšší soud, a to kupř. v usneseních ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 504/2015, ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017, ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1236/2015, ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 11 Tdo 501/2015, ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1193/2014, ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1001/2014, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1149/2015 a ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010. Právě v posledně uvedeném usnesení Nejvyššího soudu je přitom výslovně zdůrazněno, že k naplnění znaku „jako člen organizované skupiny“ ve smyslu § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku postačí, pokud bylo prokázáno, že mezi nejméně třemi skutečně existujícími a vzájemně spolupracujícími osobami existovala vzájemná součinnost na provedení trestné činnosti, pro kterou byla charakteristická taková míra plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinace úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvýšily pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví (nebo mohou jevit) jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 678/2017). Rozdělení úloh mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. Přitom okolnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny, tento znak bez dalšího nevylučuje, když jak vyplývá z výše citovaného rozhodnutí ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1193/2014, konkrétní jméno nebo totožnost osoby nemusí být dána, důležitá je vědomost pachatele o tom, že taková osoba existuje. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 122/2015, se pak podává, že k tomu, aby se obviněný dopustil trestného činu jako člen organizované skupiny, není nutné, aby se podílel na všech činnostech organizované skupiny, ani aby dopodrobna věděl o všech dílčích aktivitách ostatních členů, ale postačuje pouze srozumění s tím, čím se organizovaná skupina zabývala a k jakým cílům směřovala.
135. Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Plzni (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, vyplývá, že soud prvního stupně upozornil na všechny relevantní aspekty vyúsťující v přesvědčivý závěr o existenci organizované skupiny. Na spáchání skutku v bodě 1) se podílely nejméně 4 osoby, a to obvinění I. R., P. C., D. C. a M. P., lze tedy na jejich jednání nahlížet jak na organizovanou skupinu osob, tj. na sdružení osob, v kterém byla provedena dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení (odsouzený I. R. pěstoval konopí, obvinění D. C. a P. C. dodali zařízení a věci do pěstírny, řídili její činnost, obviněný M. P. poskytl k pěstování objekt a pomáhal se starat o osoby pěstující v tomto objektu konopí), a jehož činnost se v důsledku toho vyznačovala plánovitostí a koordinovaností, což zvyšovalo pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost. Na spáchání skutku v bodě 2) se pak podílelo nejméně 9 osob (kromě obviněných C. a C. též obvinění H., V., B., C., B. a samostatně stíhaný O. B.). I v tomto případě byl kvalifikační znak spáchání činu organizovanou skupinou osob podle § 283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku naplněn. Jednalo se o sdružení osob, v kterém byla provedena dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení. Obviněný J. B. a samostatně stíhaný O. B. pěstovali konopí, obvinění D. C. a P. C. dodali zařízení a věci do pěstírny, řídili její činnost, výsledný produkt v podobě marihuany od nich vykupovali a prodávali, obviněný H. a obviněná V. pro ně vedli potřebné evidence o dodaném vybavení a věcech, odebraných produktech, vydaných a dlužných penězích, zařizovali případně i odběr sazenic, předání věcí, obviněné C. a B. pro ně pěstovaly a dodávaly jim sazenice konopí potřebné pro vypěstování konopí. Činnost skupiny se v důsledku toho vyznačovala plánovitostí a koordinovaností, což zvyšovalo pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (k tomu srov. body 181, 189 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 213 a 241 rozsudku odvolacího soudu). Není tak sporu o tom, že jde o jednání všech obviněných jako členů organizované skupiny.
136. Důvodnost nelze přiznat ani námitkám obviněných P. C. a D. C., jimiž zpochybňují posouzení jejich jednání ohledně skutku 1) rovněž jako účastenství ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tvrzením, že toto nebylo prokázáno ani tomu žádný důkaz nenasvědčuje.
137. Organizátorem je ten, kdo trestný čin zosnoval nebo řídil, pokud byl trestný čin dokonán nebo se pachatel alespoň o něj pokusil. Organizátorství musí směřovat ke konkrétnímu trestnému činu, který musí být určen alespoň v hlavních rysech. Organizátor je účastníkem, který se na spáchání trestného činu ve skupinových věcech podílí rozhodujícím způsobem, aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel. Za zosnování trestného činu je třeba považovat činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vymýšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. Za řízení trestného činu je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám a vyžadování jejich splnění apod. Je nerozhodné, do jaké míry si osoby, které jsou organizovány, uvědomují činnosti organizátora. Organizátorství je ve srovnání s návodem závažnější a nebezpečnější formou účastenství. V konkrétním případě může přesáhnout i závažnost jednání hlavních pachatelů zejména, když organizované osoby byly jen vykonavateli vůle organizátora.
138. K tomu soud prvního stupně uvedl, že odsouzený I. R. pěstoval v objektu pěstírny v XY konopí a uschovával zde již usušené konopí, přičemž vzhledem k jeho velkému zajištěnému množství je zjevné, že se nemohlo jednat o drogu určenou pro osobní spotřebu, ale muselo jít o drogu určenou k další distribuci, I. R. ji tedy pěstoval, tj. přechovával za účelem dalšího prodeje. Nebylo sice prokázáno, že by obvinění C. a C. sami v objektu marihuanu vyráběli, a že by již hotovou marihuanu prodávali dalším osobám, lze však dovodit, že zřízení pěstírny konopí a výrobu marihuany v daném objektu zrealizovali, byla to jejich pěstírna a pěstitelé pracovali podle jejich pokynů, spáchání uvedeného trestného činu tedy zosnovali a řídili (§ 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku). Protože není prokázané, že by s konopím a zde získanou marihuanou sami nakládali, že by ji prodávali, bylo jejich jednání posouzeno jako účastenství, nikoli jako pachatelství samostatného trestného činu.
139. Na polemice se skutkovými zjištěními je založena námitka, jíž obviněný P. C. zpochybňuje rozsah své trestné činnosti tvrzením, že toto je značně nadnesené, když celkové množství vyrobené a distribuované drogy soudy opírají o nevěrohodná tvrzení jím uváděných svědků, přičemž až na tomto podkladě dovozuje nesprávnost užité právní kvalifikace skutku podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
140. Zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li tento čin ve velkém rozsahu.
141. Předně je třeba uvést, že Nejvyšší soud ve stanovisku svého trestního kolegia ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013 (uveřejněné pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.), dovodil, že za „množství větší než malé“ ve smyslu trestního zákoníku je obecně třeba považovat takové množství omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které vícenásobně – podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek – převyšuje běžnou dávku obvyklého konzumenta. V příloze k danému stanovisku jsou pak obsaženy orientační hodnoty určující „množství větší než malé“ u jednotlivých omamných látek, psychotropních látek a přípravků je obsahujících. Tato příloha je členěna do pěti sloupců: v prvním sloupci je uveden tzv. typ drogy, v druhém sloupci je uveden mezinárodní nechráněný název v českém jazyce, v třetím sloupci je uvedeno množství větší než malé, ve čtvrtém sloupci je uvedena účinná psychotropní či omamná látka a v pátém sloupci je uvedeno nejmenší množství účinné psychotropní či omamné látky, jež musí obsahovat látka, označená jako droga, aby bylo její zkoumané množství považováno za větší než malé. V případě marihuany je takovou orientační hodnotou „množství většího než malého“ více než 10 gramů sušiny, které současně musí obsahovat alespoň 1 gram účinné látky THC. Stanovení hodnoty považované za „množství větší než malé“ současně tvoří výchozí úroveň pro další trestním zákoníkem předpokládané hranice. „Větším rozsahem“ je pak desetinásobek množství většího než malého, „značným rozsahem“ je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a „velkým rozsahem“ je desetinásobek takto určeného značného rozsahu (srov. č. 44/2013 Sb. rozh. tr.).
142. Jak uvedeno shora, v případě marihuany je takovou orientační hodnotou „množství většího než malého“ více než 10 gramů sušiny, které současně musí obsahovat alespoň l gram účinné látky THC, při stanovení „velkého rozsahu“ tedy musí jít o více než 10.000 gramů sušiny s obsahem nejméně 1.000 gramů účinné látky THC.
143. V posuzované věci soud prvního stupně závěr o naplnění znaku „velkého rozsahu“ ohledně skutku 1) vycházel ze skutkových zjištění, podle nichž odsouzený I. R. v objektu pěstírny v XY konopí pěstoval a přechovával za účelem dalšího prodeje. Protože byly pěstovány zatím nesklizené rostliny konopí v různém pěstebním cyklu o celkové váze cca 49,2 kg a přechovávána konopná sušina o celkové váze cca 14,3 kg, s celkovým obsahem THC v rostlinách a sušině cca 7,3 kg, již v tomto případě se jednalo se o velký rozsah ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když ten podle judikatury činí nejméně 10.000 g sušiny s obsahem 1.000 g účinné látky (THC). Rovněž ohledně skutku 2) ze skutkových zjištění vyplynulo, že obvinění odebrali od obviněného J. B. (pěstírny v XY, část XY čp. XY a v XY, část XY čp. XY) přibližně 96 kg marihuany a od O. B. (XY) přibližně 12,8 kg marihuany, jejíž další prodej zajišťovali. Z tohoto pohledu tudíž soudům nelze vytknout, označily-li znak uvedený v ustanovení § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku za jednoznačně naplněný.
144. Obviněný P. C. bez odkazu na konkrétní dovolací důvod shledal rovněž vadným výrok o trestu. V této souvislosti je třeba připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit, a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
145. Obviněný D. C. rovněž namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Namítanou vadu shledal obviněný ohledně skutku 2) ve vztahu k procesnímu nakládání jednak s posudky znaleckých ústavů soudem prvního stupně v hlavním líčení, jednak stran zacházení s protokoly o sledování osob a věcí. Z těchto důkazů tak soud neměl vycházet ve smyslu doktríny plodů z otráveného stromu.
146. Předně vytýká, že soud prvního stupně provedl znalecké posudky z různých oborů kriminalistiky, vypracované příslušným znaleckým pracovištěm – Odborem kriminalistické techniky a expertíz (OKTE) krajského policejního ředitelství, resp. Kriminalistickým ústavem (KÚ) Praha v hlavním líčení konaném dne 23. 5. 2023 postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř., namísto postupu podle § 211 odst. 5 tr. ř.
147. Podle § 213 odst. 1 tr. ř. posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny a jiné věcné důkazy se při hlavním líčení předloží stranám k nahlédnutí, a pokud je to třeba, předloží se k nahlédnutí i svědkům a znalcům. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, pokud kterákoli ze stran navrhne přečtení listiny uvedené v odstavci 1, je soud povinen při hlavním líčení takovou listinu přečíst.
148. Podle § 211 odst. 5 tr. ř. místo výslechu znalce lze číst protokol o jeho výpovědi nebo jeho písemný posudek, jestliže znalec byl před podáním posudku poučen podle § 106, nejsou pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí. Ustanovení odstavce 1 věty druhé a třetí tu platí obdobně.
149. Pokud jde o námitky obviněného D. C. ke způsobu provedení znaleckých posudků ústavů, těmito se vrchní soud velmi podrobně zabýval a na ně reagoval, přičemž je shledal nedůvodnými. Namítá-li obviněný D. C., že odvolacím soudem citovaná judikatura již není aplikovatelná s ohledem na provedené novelizace předpisů upravujících znaleckou činnost (zejména zákon č. 255/2019 Sb.), tak je třeba připomenout, že ustanovení § 110 odst. 2 tr. ř. nedoznalo změn a posudek znaleckého ústavu tak musí být vždy podán písemně, přičemž osoby, jež jej vypracovaly, mohou být v případě potřeby vyslechnuty. Podstata právní úpravy zůstala zachována, a proto i odvolacím soudem zmiňovaná judikatura je nadále aplikovatelná. Ostatně stejný právní závěr (za již novelizované právní úpravy), podle něhož posudek ústavu (Kriminalistického ústavu Praha) se v hlavním líčení provede jako důkaz listinou a v případě potřeby se jeho zpracovatel vyslechne, vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2023 sp. zn. 4 Tdo 1063/2022, bod 71. in fine.
150. Obviněný D. C. dále uvádí, že jeho vina je dovozena též na základě výsledků provedeného sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř., kdy však má za to, že důkazy získané na základě tohoto operativně pátracího prostředku nelze v dané trestní věci použít a neměly být provedeny jejich předložením procesním stranám postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. jako listinný důkaz. Vyslovuje přesvědčení, že část předmětných protokolů, které blíže specifikoval, neobsahují jakýkoli zvukový či obrazový záznam, a poukazuje i na časovou prodlevu mezi vlastním úkonem a vyhotovením protokolu. Navíc sledování provedli policisté z odboru obecné kriminality a nikoli specialisté na takové úkony. Má tedy za to, že pokud byly přitom zajištěny nějaké věci, pak z toho soudy nemohly vycházet.
151. Nejvyšší soud považuje za nezbytné k uvedenému předně připomenout, že sledování osob a věcí představuje jeden z operativně pátracích prostředků ve smyslu § 158b a násl. tr. ř., tedy specifické opatření orgánů činných v trestním řízení směřující k předcházení, odhalování a objasňování trestné činnosti, pátrání po skrytých pachatelích či věcných důkazech. Podstatou sledování osob a věcí je získání poznatků o osobách a věcech, které je prováděno utajovaným způsobem za pomoci technických nebo jiných prostředků, které slouží k pozorování, případně i k pořizování obrazových, zvukových nebo jiných záznamů, popřípadě přímým osobním pozorováním a sledováním (srov. ŠÁMAL, P., MUSIL, J. KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 507-508, 509.).
152. Operativně pátracími prostředky podle § 158b a násl. tr. ř. dochází k zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života, jakož i do práva na ochranu soukromí v tzv. prostorové dimenzi. Musí se tak však dít toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných a výhradně na základě zákona (srov. článek 8 odst. 2 Úmluvy, článek 7 Listiny či článek 12 odst. 1, 3 Listiny). Mezi takové zájmy zajisté spadá i nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestání (§ 1 tr. řádu) [blíže srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. července 2014 sp. zn. I. ÚS 1983/13]. Dále platí, že garance ochrany dotčených základních práv, resp. požadavek jejich šetření ze strany orgánů činných v trestním řízení a zasahování pouze v odůvodněných případech, na základě zákona a v nezbytné míře (článek 1 odst. 1 Ústavy, článek 2 odst. 2 a článek 4 odst. 4 Listiny § 2 odst. 4 věta třetí tr. řádu), je v případě institutu sledování osob a věcí dle § 158d tr. řádu zajištěna stanovením podmínek jeho využití (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 662/17).
153. Policejní orgán je tak oprávněn použít jakýkoliv operativně pátrací prostředek pouze za předpokladu, že jde o řízení o úmyslném trestném činu (§ 158b odst. 1 tr. ř.). Používání operativně pátracích prostředků nesmí sledovat jiný účel než získání skutečností důležitých pro trestní řízení a tyto prostředky je možné použít pouze tehdy, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jeho dosažení podstatně ztížené. Práva a svobody osob lze při jejich použití omezit jen v míře nezbytně nutné (§ 158b odst. 2 tr. ř.). U sledování osob a věcí navíc platí, že má-li jím být zasahováno – mimo jiné – do nedotknutelnosti obydlí za použití technických prostředků, lze jej uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce (§ 158d odst. 3 věta první tr. ř.). Povolení ke sledování osob a věcí dále lze vydat jen na základě písemné žádosti, která musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost, a jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány (§ 158d odst. 4 věta první tr. ř.). V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno, přičemž nesmí být delší na šest měsíců; na základě nové žádosti může ten, kdo sledování povolil, písemně prodloužit dobu sledování vždy na dobu nejvýše šesti měsíců (§ 158d odst. 4 věta druhá a třetí tr. ř.).
154. Co se týče obviněného D. C., jím vznesené námitky stran sledování osob a věcí byly obsahem jeho obhajoby v podstatě od počátku řízení. Byly tedy rovněž obsahem řádného opravného prostředku, přičemž odvolací soud se s nimi zcela dostatečným způsobem vypořádal. Lze odkázat zejména na detailní odůvodnění v bodech 91. až 107. rozsudku odvolacího soudu, kde v rámci své argumentace zcela správně uvedl, že pokud jde o námitky, týkající se sledování osob a věcí ve smyslu § 158d tr. ř., tyto byly provedeny řádným způsobem a při rozhodování je z nich možno vycházet. K námitkám obviněného poukázal, že jestliže krajský soud jako listinný důkaz podle § 213 odst. 1 tr. ř. provedl protokoly pořízené o sledování, které nedoprovázejí záznamy pořízené technickými prostředky, nepostupoval vadně. Jestliže v projednávané věci předložil soud prvního stupně protokoly stranám k nahlédnutí ve smyslu § 213 odst. 1 tr. ř., obsah těchto protokolů je procesně použitelný a stejně tak použitelná je i reakce obviněných na takto provedené protokoly ve smyslu § 214 tr. ř. Rovněž konstatoval, že není na újmu validity protokolů o sledování, jestliže byly sepsány po několika měsících od provedeného sledování. Mohou totiž být sepsány prakticky kdykoli po vlastním úkonu a zákon nijak neupravuje dobu, do níž se tak má stát, byť ustanovení § 55a odst. 1 tr. ř. uvádí, že se tak má stát při úkonu nebo bezprostředně po něm. Je zřejmé, že protokoly jsou sepisovány na základě poznámek policistů provádějících sledování, přičemž není ani na újmu, pokud sledování neprováděli v konkrétních případech k tomu specializovaní policisté, ale běžní kriminalisté. Důležité je, že sledování bylo prováděno policejním orgánem, jímž v konkrétním případě byl vždy policista Policie České republiky, přičemž protokol o tom sepsaný tuto skutečnost obsahuje.
155. Shodný závěr lze podle odvolacího soudu vztáhnout i k námitce obviněných C. a C. o nálezu v kontejnerech na odpad v Chranišově, který souvisel s jejich sledováním dne 17. 6. 2021 (bod 120. rozsudku soudu prvního stupně), že protokol o tomto sledování byl sepsán až 7. 1. 2022, tudíž ještě nebyl sepsán v okamžik zahájení jejich trestního stíhání. Podle odvolacího soudu je z pohledu zahájení trestního stíhání důležité, aby bylo dáno dostatečně důvodné podezření, že se podezřelý dopustil skutku, který naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu (§ 160 odst. 1 tr. ř.). Pakliže toto podezření vyplývá z určitého množství důkazů, není nutné, aby bylo založeno na podkladě všech důkazů, jež mají policejní orgány k dispozici. Mnohdy je zahajováno trestní stíhání i v situaci, kdy dosud nejsou opatřeny všechny v úvahu připadající znalecké posudky, zprávy a vyjádření. Důležité je, zda je zahájení trestního stíhání odůvodněno, což je i případ nyní projednávané věci.
156. Je-li obviněným s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 757/2000, 19. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 3319/09 a ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3766/12 dovozováno, že pokud byly při tomto sledování zajištěny nějaké věci, pak z nich nemohl soud vycházet, protože stejnou vadou, jakou je neprocesní protokol o sledování, je zatížen i znalecký posudek Kriminalistického ústavu, a měla být aplikována tzv. doktrínu plodů z otráveného stromu, lze v tomto ohledu odkázat na podrobnou argumentaci k dovolání obviněného P. C., v níž je na obdobnou námitku již reagováno.
157. Podle odvolacího soudu vyhodnocení předmětů nalezených v kontejneru, které nebyly opatřeny v rozporu se zákonem, vedlo ke zjištění, že ve vyhozených taškách byly nalezeny plastové kbelíky se zbytky marihuany, latexovými rukavicemi, papírky s čísly a jmény a igelitový sáček s adresátem v osobě M. C., XY. Je možné vycházet z provedeného protokolu o sledování, a i bez výslechu policistů provádějících sledování uzavřít, že do kontejneru tyto předměty přinesli obvinění C. a C. Protokol o sledování osob a věcí tak může být jako důkaz použit v trestním řízení, předmětné věci lze považovat za řádně opatřené důkazy, tudíž úvahy o nepoužitelnosti takto získaného důkazu jsou nedůvodné. Nejvyšší soud se se závěry jak soudu odvolacího, tak soudu prvního stupně zcela ztotožňuje, přičemž nepovažuje za nutné tyto v detailu opakovat, kdy zejména soud odvolací věnoval pozornost každému namítanému aspektu.
Dovolání obviněného M. P.
158. Obviněný M. P. své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Pokud obviněný námitkami, které podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první alternativě vytýká, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jeho výhrady proti skutkovým zjištěním obsahují pouze nesouhlas s tím, že byl uznán vinným výlučně na základě nepřímých důkazů, které oba nižší soudy vadně vyhodnotily, ačkoliv netvořily ve svém souhrnu logickou a uzavřenou soustavu a jsou tak se skutkovými závěry v rozporu. Svými námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, obviněný ve skutečnosti brojí proti rozsahu a způsobu vyhodnocení důkazů ze strany obou soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení.
159. Podstata dovolací argumentace obviněného tak nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu, že skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, projevující se v závěru o jeho vině účastenstvím podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž vyšly oba nižší soudy zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněného příznivější) variantu skutkového děje.
160. Nejvyšší soud musí však konstatovat, že odsuzující rozhodnutí vadou zjevného rozporu podstatných skutkových zjištění a provedených důkazů zatížena nejsou. Žádný ze soudů nepominul popěrný charakter obhajoby obviněného, přičemž jak Krajský soud v Plzni, tak i Vrchní soud v Praze v jednotlivých pasážích odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě rozvedly důvody, pro které jeho tvrzením neuvěřily. Obviněným vytýkaný zjevný nesoulad skutkových zjištění a provedených důkazů je naplněn jen v případech, kdy skutková zjištění soudů nemají vůbec obsahový podklad v provedených důkazech, případně pokud jsou dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud nevyplývají z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Právě to obviněný přehlíží, neboť skutkové závěry soudů z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení souladném se zásadami elementární logiky, naopak plynou a prostým výkladem je tedy dovodit lze. Nic na tom nemůže změnit ani obviněným předkládané diametrálně odlišné hodnocení důkazů.
161. Provedeným důkazům byla oběma soudy nižších stupňů důvodně přiznána věrohodnost, přičemž není důvod od skutečností z nich jednoznačně a bezpochybně vyplývajících, odhlížet. Podstata dovolací argumentace obviněného totiž nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu spočívající v tom, že skutková zjištění soudů projevující se v závěrech stran přisouzeného protiprávního jednání nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněného příznivější) variantu skutkového děje. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, se rozhodně nejedná o žádný zjevný rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
162. Obviněným dále uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není naplněn námitkami, jimiž vyjadřuje nesouhlas s právním hodnocením posuzovaného jednání, což by sice obecně byly námitky pod tento dovolací důvod podřaditelné, Nejvyšší soud nicméně shledal, že dovolání je sice formálně opřeno o tento dovolací důvod, z jeho obsahu je však zřejmé, že žádné konkrétní námitky proti právnímu hodnocení posuzovaného jednání v něm obsaženy nejsou. Ve skutečnosti i svou argumentací že skutkové závěry soudu prvního stupně byly učiněny ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, kdy z obsahu provedených důkazů nevyplývají takové skutečnosti, jimiž by došlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterou uplatnil již v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti brojí proti skutkovému základu výroku o vině a nedostatkům v procesu dokazování a nikoli vůči právnímu hodnocení a tak deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově nenaplňují.
163. Na skutkovém základě jsou založeny rovněž námitky zpochybňující naplnění subjektivní stránky mu přisouzeného zločinu opírající se o tvrzení, že neexistuje žádný důkaz, ze kterého lze jednoznačně a nepochybně dovodit, že by o existenci pěstírny v jím pronajímaném objektu vůbec věděl či se to mohl důvodně domnívat. Údajně toto ani z výpovědí spoluobviněných, svědků či z jiných jím zmiňovaných důkazů nevyplývá. O provozování pěstírny neměl tušení ani neměl žádný důvod do objektu vstupovat. I těmito námitkami obviněný ve skutečnosti brojí proti skutkovým závěrům soudů. Byť to dovolatel popírá, jeho vědomost o tom, že se v jím pronajatém objektu nachází pěstírna konopí a že je účasten na činnosti organizované skupiny, i o jejím fungování, byla beze vší pochybnosti prokázána v rámci velmi podrobně vykonaného dokazování a jeho vyhodnocení jak ze strany soudu prvního stupně, tak zejména ze strany soudu odvolacího v odůvodnění jejich rozhodnutí, na nějž lze v podrobnostech odkázat.
164. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, především z analýzy elektronických zařízení, propojení P. C., D. C., M. P. a osob, které pěstovaly v předmětném objektu marihuanu bylo zjištěno beze vší pochybnosti. Obviněný M. P. tak nepochybně od počátku věděl, že objekt pronajal pro zařízení pěstírny. Opakovaně tam bylo vidět jeho auto, elektronickou cestou byl žádán o dovoz potravin a dalších věcí do pěstírny. Prokazatelně se znal s obviněnými P. C. a M. P. Rovněž odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že propojení obviněných P. C., D. C. a M. P. na pěstírnu v bývalém dole XY v XY (nebo XY) je bezprostřední a výpověď spoluobviněného J. B. toto uvádějící, pravdivá. Účast obviněného M. P. přitom spočívala v tom, že poskytl prostory svého domu k vybudování pěstírny konopí, věděl o jejím provozu i skupině pachatelů, která za ní stojí, podporoval pěstování marihuany dodáváním elektřiny a vody na své jméno a příležitostným předáním zprávy skutečným majitelům pěstírny, získával z toho blíže nezjištěné benefity. Umožňoval a usnadňoval tak jinému spáchání trestného činu opatřením prostředků a odstraněním překážek, tudíž jeho účast na trestné činnosti této skupiny spočívala v účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (bod 49. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 155. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
165. Pokud jde o obviněným M. P. výslovně uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, ten je dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož však Nejvyšší soud – z výše rozvedených důvodů – zjistil, že v napadených rozhodnutích obou nižších soudů nedošlo ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. k porušení zákona, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Navíc z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání obviněného M. P. bylo podáno z jiných než zákonných důvodů.
166. Vzhledem k dostatečně provedenému dokazování i vypořádání se s jednotlivými důkazy, Nejvyšší soud shledal, že oba ve věci činné soudy věnovaly dostatečnou pozornost prověření obhajoby obviněných. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014).
167. Závěrem je třeba konstatovat, že námitkami, které obvinění uplatnili v dovoláních, se již soudy nižších stupňů zabývaly, jak již bylo shora konstatováno, přičemž je nutné dodat, že svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě odůvodnily, tudíž nelze konstatovat, že by tato vykazovala znaky libovůle při hodnocení. Nejvyšší soud považuje za potřebné z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Nejvyšší soud taktéž konstatuje, že postupem obou ve věci činných soudů nebyly porušeny ani žádné obviněnými namítané zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny ani princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny ani z nich vyplývající zásada in dubio pro reo.
168. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných P. C. a D. C. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro jejich zjevnou neopodstatněnost, a dovolání obviněného M. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů než požaduje zákon. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
169. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného P. C. na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, když s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání nebyl ve věci k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. shledán důvod (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 140/2018).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2024
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu