136. Pokud jde o námitky, týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů s tím, že důkazy, které navrhl, soudy bez náležitého či žádného odůvodnění neprovedly, a jedná se tak o tzv. „opomenuté důkazy“, konkrétně jde o výslech svědků J. Č., J. Ch., L., osob z příslušného Finančního úřadu (návrh ze dne 2. 8. 2024 č. l. 1762 spisu), jakož i návrh soudu doručený dne 15. 1. 2024, spočívající ve vyžádání vyšetřovacích spisů specifikovaných pod bodem A, B, vedených u PČR Brno a Olomouc, návrh soudu doručený dne 16. 1. 2024 spočívající ve výslechu svědkyně D. a opětovný výslech svědků J. P. a M. S., které soud prvního stupně nerealizoval, je nutno v tomto ohledu zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).
137. Dle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soud prvního stupně řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy, resp. návrh na jejich opětovné provedení, by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv.
138. V tomto směru soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§ 2 odst. 5 tr. ř.), skutkové závěry, ke kterým dospěl, jsou přesvědčivé a mají svůj podklad v obsahu provedených důkazů. Rovněž v bodech 29–39 odůvodnění rozsudku, na něž lze plně odkázat, přesvědčivě odůvodnil a důkladně objasnil neprovedení důkazů navrhovaných obhajobou. S těmito jeho úvahami v daném směru se plně ztotožnil i odvolací soud, když konstatoval, že: „Soud nalézací se rovněž vypořádal s důkazními návrhy, které byly vzneseny ze strany obžalovaného Ing. Antona Kolly prostřednictvím jeho obhájce, především pod body 33.-38. odůvodnění napadeného rozsudku. Důkazním návrhům nepřisvědčil, tyto neprovedl, neboť především svědci O. L., P. Š. a R. B. využili svého zákonného práva k věci nevypovídat ve smyslu § 100 odst. 2 tr. ř. Pokud jde o návrh, týkající se připojení vyšetřovacích spisů vedených u PČR Brno, Krajské ředitelství, odbor hospodářské kriminality, II. oddělení, č. j. KRPM-178861-206/TČ-216-060082-HH, a věc vedenou u PČR, Krajského ředitelství Olomouckého kraje, odboru hospodářské kriminality, č. j. KRPM-34038-307/TČ-2020-140080, jde o spisové materiály, v nichž je obžalovaný Ing. Anton Kolla stíhán za obdobné skutky ve dvou samostatných trestních věcech, v nichž figurují stejné osoby. Soud nalézací tomuto důkaznímu návrhu nepřisvědčil, neboť jde o vyšetřovací spisy z řízení přípravného v jiných trestních věcech. Výslech svědkyně L., ekonomky a asistentky ve společnosti ZE-KOV METAL s. r. o., byl navrhován bez bližšího zdůvodnění, k čemu by se měla jmenovaná vyjádřit. Výslech zaměstnanců správce daně byl soudem nalézacím považován za nadbytečný, když správce daně se v rámci kontrolního zjištění detailně a vyčerpávajícím způsobem zabýval všemi podstatnými okolnostmi, souvisejícími s kontrolou zaměřenou zejména na daňový subjekt AK Unit s. r. o. Soud nalézací tedy vysvětlil a přesvědčivě zdůvodnil, proč a z jakého důvodu nevyhověl návrhům na doplnění dokazování obžalovaného Ing. Antona Kolly a v daném případě i podle odvolacího soudu rozhodně nejde o důkazy opomenuté. Ani v tomto směru pak odvolací soud nepřisvědčil námitce odvolatele v tom směru, že neprovedením navrhovaných důkazů bylo porušeno jeho právo obhajoby. Závěrem po připomenutí podstatných skutečností, vyplývajících z provedeného dokazování, dospěl i odvolací soud k závěru, že skutkový děj tak, jak je popsán ve výroku o vině napadeného rozsudku, je přiléhavý a zejména odpovídající výsledkům provedeného dokazování, které bylo provedeno v rozsahu dostačujícím pro učinění objektivních skutkových i právních závěrů“ (bod 16. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
139. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že ačkoliv obviněný spáchání uvedeného zločinu popírá, není pochyb o tom, že soud prvního stupně odvodil své skutkové závěry z výsledků provedeného obsáhlého dokazování, které poskytovalo dostatečný obraz o jeho protiprávním jednání. Jejich dostatečné ukotvení shledal zejména ve výpovědích svědků M. S., J. P., zčásti pak i ve výpovědi svědka L. B. Pokud jde o výpověď již pravomocně odsouzeného svědka Ing. Petera Vasky, který shodně jako obviněný popřel vědomost o účelu obchodní činnosti v rámci karuselového řetězce, tedy zkrácení DPH, dospěl soud k závěru, že bez předchozí dohody všech zúčastněných zástupců společnosti FeCom s. r. o., VINATICO s. r. o., AK Unit s. r. o. a bez detailního plánování a součinnosti těchto subjektů by nebylo jednání popsané ve výroku o vině možno fakticky realizovat. Skutkové závěry soudu jsou dále podporovány řadou dalších, zejména listinných důkazů a písemných dokladů, které společně s výpověďmi svědků M. S. a J. P. tvoří ucelený řetězec důkazů bezpochyby svědčících o vědomosti obviněného o vlastním účelu obchodu s měděnými katodami a zinkem v červnu roku 2014. Zejména listiny vztahující se ke všem třem společnostem tvořícím karuselový řetězec, tedy společnostem VINATICO, s. r. o., AK Unit s. r. o. a FeCom s. r. o., dále zpráva o daňové kontrole, týkající se společnosti AK Unit s. r. o. (viz bod 44.-45. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), jakož i předložené faktury a listiny, týkající se finančních toků mezi jednotlivými společnostmi, jež jsou souhrnně rozvedeny především pod bodem 71. odůvodnění napadeného rozsudku, pak soud označil za významné pro objektivizaci skutkového děje. Nevycházel tedy toliko z této zprávy o daňové kontrole, ale ze všech v trestní věci provedených důkazů, přičemž měl k dispozici všechny podstatné listiny, jako faktury, objednávky, dodací listy, doklady o dopravě, stejně jako výpovědi svědků M. S., J. P. a dalších, včetně výpovědi a obhajoby obviněného Ing. Antona Kolly (body 13–14 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
140. Byť to obviněný popírá, jeho vědomost o tom, že se dopouští předmětného trestného jednání byla beze vší pochybnosti prokázána v rámci velmi podrobně vykonaného dokazování a jeho vyhodnocení jak ze strany soudu prvního stupně, v bodě 23 rozsudku soudu prvního stupně tak i ze strany soudu odvolacího v odůvodnění jejich rozhodnutí, na nějž lze v podrobnostech odkázat (k tomu též srov. bod 17 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Podle soudu prvního stupně si obviněný byl vědom nepravdivosti uváděných údajů v rámci vystavování faktur, dodacích listů, které následně sloužily jako podklad pro podání daňového přiznání, v němž bylo lživě deklarováno pořízení zboží v tuzemsku, ačkoli nepochybně věděl, že v případě dodávek popsaných blíže ve výroku o vině napadeného rozsudku se nejednalo o tuzemské přijaté zdanitelné plnění, ale ve skutečnosti o pořízení zboží z jiného členského státu.
141. Pokud obviněný zpochybnil závěry soudu prvního stupně, týkající se věrohodnosti těchto svědků, nutno zdůraznit, že se i těmito námitkami náležitě zabýval, přičemž poukázal, že pokud jde o M. S., ten v procesním postavení svědka vypovídal konstantně o principu a mechanismu obchodní činnosti všech tří obchodních společností a jejich jednatelů, jejímž účelem byla primárně „optimalizace daně“, tedy dle svědka zkrácení DPH. Tato jeho výpověď pak není osamocena, když o vzájemné schůzce z jara roku 2014 vypovídal obdobně i svědek J. P. Za této situace i odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně v tom směru, že výpověď svědka M. S. je věrohodná, neboť odpovídá a je v souladu s dalšími provedenými důkazy, tedy jak s výpovědí svědka J. P., tak zejména s listinnými a písemnými doklady spisového materiálu. V tomto směru odvolací soud připomněl výpověď svědka J. P., který setrval opakovaně na svém tvrzení, že dříve spoluobvinění M. S., Ing. Peter Vaska a nyní obviněný Ing. Anton Kolla se všichni znali, kdy nejen, že obviněný byl přítomen schůzce všech jmenovaných v Brně na ulici XY v kanceláři M. S. na jaře roku 2014, ale vyslechl i telefonicky rozhovor M. S., který předával přesné instrukce, jak k celému obchodu má dojít, kdy uváděl doslova „materiál od B. pojede k tomu, materiál od Kolly pojede tam a tam apod.“ V této části lze v podrobnostech odkázat především na body 25.-27. odůvodnění rozsudku prvního stupně.
142. Zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň a vyláká výhodu na dani a spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami a tento čin spáchá ve velkém rozsahu.
143. K uvedenému zločinu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že „zkrácením daně“ ve smyslu shora citovaného ustanovení je jakékoli jednání, v důsledku, jehož byla poplatníkovi (resp. plátci) neoprávněně vyměřena a jím zaplacena nižší daň, než jaká by měla být vyměřena a zaplacena nebo k jejímu vyměření a zaplacení vůbec nedošlo, ačkoliv podle zákona měla být daň vyměřena (přiznána) a zaplacena. „Vylákáním výhody na dani“ je v zásadě jakékoliv úmyslné předstírání skutečností zakládajících povinnost státu nebo jiného příjemce takové povinné platby poskytnout peněžité plnění subjektu, jenž ve skutečnosti nemá na takové plnění nárok, a to bez ohledu na to, zda takový subjekt sám je či není poplatníkem nebo plátcem povinné platby ve vztahu k níž je uplatňován požadavek na poskytnutí daného plnění. V určitých případech dochází i v průběhu doby ke kombinaci obojího, tedy jak ke krácení povinných plateb, tak vylákávání výhod na nich. Konkrétní kroky vedoucí k vylákávání neoprávněných výhod na povinných platbách se odvíjí od toho, jaká daňová povinnost určitému subjektu vznikla, od toho, zda skutečně reálně vznikla nebo její vznik byl pouze fingován a od toho, jakým způsobem bylo ve vztahu k ní možné dosáhnout neoprávněného prospěchu. Ve zmíněných případech jde zpravidla o zvláštní případ „podvodného jednání“, jímž pachatel nelegálně ovlivňuje daňovou povinnost svou nebo jiného daňového subjektu tak, že v rozporu se skutečností předstírá buď nižší rozsah této povinnosti, nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá, ačkoliv mu podle zákona vznikla. Jednání pachatele tohoto trestného činu tudíž v praxi spočívá v tom, že zfalšuje, nepořídí, nezařadí do účetnictví nebo úmyslně zkreslí příslušné účetní a daňové doklady či jiné doklady sloužící ke stanovení daňové povinnosti a jejího rozsahu, anebo tam naopak zařadí i fiktivní doklady, a to vše proto, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou povinnost. Zkrácení daně v uvedeném smyslu lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, tak i opomenutím, kdy daň může být zkrácena již zmíněným opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen, kdy tento například úmyslně nepodá daňové přiznání, ačkoliv tak podle zákona byl povinen učinit, protože dosáhl určitého zdanitelného příjmu, který uvedenou povinnost odůvodnil.
144. Pokud jde o znak velký rozsah spáchání tohoto trestného činu, ten je daný tím, v jaké výši byla zkrácena příslušná daň či jiná povinná platba, tj. rozdílem mezi výší skutečně přiznané a zaplacené daně nebo jiné povinné platby a její výší, ve které měla být podle zákona přiznána a zaplacena. Protože daň nebo jiná povinná platba se přiznává, vyměřuje a platí zásadně v penězích, při posuzování rozsahu jejího zkrácení se neuplatní žádná jiná než finanční hlediska, takže tento rozsah zpravidla odpovídá peněžnímu vyjádření příslušné zkrácené platby. Vzhledem k tomu lze dovodit větší, značný či velký rozsah ve smyslu § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) a odst. 3 tr. zákoníku při dosažení stejných částek, jaké jsou stanoveny pro větší škodu, značnou škodu a škodu velkého rozsahu, resp. pro větší prospěch, značný prospěch a prospěch velkého rozsahu podle § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Znak způsobení „škody velkého rozsahu“ je naplněn tehdy, dosahuje-li zkrácená daň částky nejméně 10.000 000 Kč. Ostatně zkrácená daň nebo jiná povinná platba v podstatě není ničím jiným než škodou na straně státu či jiného příjemce takové platby (kterému se nedostane důvodně očekávaného přírůstku na majetku) a prospěchem na straně pachatele či jiného plátce (poplatníka) daně nebo jiné podobné platby (který neoprávněně ušetří majetkové hodnoty odpovídající výši příslušné zkrácení platby).
145. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že zákonným znakem této skutkové podstaty není způsobení škody, ale podstatným je rozsah zkrácení daně (nebo jiné povinné platby) či vylákání výhody na ní. Výši rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty obviněný předně zpochybnil tvrzením, že do skutku nemohou být zahrnuty faktury z 30. 5. 2014 a 2. 7. 2014, vystavené společností FeCom na společnost VINATICO, jelikož z výroku rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že do skutku je zahrnuto výlučně období od 1. 6. do 30. 6. 2014, tedy pouze daňové doklady, které jsou součástí daňového přiznání k DPH za měsíc červen 2014. Ani v případě fakturace společnosti VINATICO na společnost AK Unit s. r. o., kdy jsou do skutku zahrnuty dvě faktury z 30. 6. 2014, podle nichž bylo zboží dodáno 1. 7. 2014, tedy zdanitelné plnění, které je předmětem odvodu DPH je za měsíc červenec 2014, přičemž k úhradě došlo 4. 7. 2014, nemohou tyto faktury být součástí daňového přiznání k DPH za měsíc červen 2014. Na základě toho dospěl k rozdílnému určení výše zkrácení daně, aby dosáhl na takový rozsah, jež by nedosahoval velkého rozsahu vyžadovaného kvalifikovanou skutkovou podstatou podle § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
146. Lze uvést, že v prvním případě se obviněný snažil z obchodních případů, na podkladě jejichž realizace bylo dosaženo zkrácení daně z přidané hodnoty daňového subjektu AK Unit s. r. o., vyřadit dva případy podle dat vyznačených na fiktivních fakturách předstírajících pořízení zboží společností VINATICO s. r. o. z jiného členského státu, neboť data faktur neodpovídají měsíci červnu 2014. Ve druhém případě při určení výše zdanitelného plnění obviněný nesprávně vycházel ze základu daně navázaného na fiktivně vykazovaná plnění o údajných obchodech v tuzemsku mezi údajným dodavatelem VINATICO s. r. o. a odběratelem AK Unit s. r. o. Z popisu skutku přitom vyplývá, že tyto obchodní případy byly jen fiktivní, kupní cena u nich hrazena nebyla a základ daně na podkladě faktur vystavených společností VINATICO s. r. o. byl toliko fiktivním, z něhož rozsah zkrácení daně z přidané hodnoty však vypočítávat není možné.
147. Nutno zdůraznit, že pro určení rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty nemůže být rozhodný údaj o datu jeho vyhotovení uvedený na fiktivním daňovém dokladu, který deklaruje nepravdivý nákup určitého zboží do řetězce kooperujících firem nastrčeným subjektem. Rozhodující jsou totiž obchodní případy, které obviněný jako poplatník daně vykazoval před daňovým orgánem za předmětné zdaňovací období ve svém daňovém přiznání, a současně na podkladě fiktivně vykázaných nákupů od společnosti VINATICO s. r. o. uplatnil v tomto svém daňovém přiznání neoprávněně nárok na odpočet daně s vědomím, že se o nákupy v tuzemsku nejednalo. Současně je třeba si uvědomit, že karuselové (kolotočové) obchody využívají toho, že dodání zboží do jiného členského státu EU je od DPH osvobozeno a povinnost odvést daň se hromadí u prvního obchodníka, který zboží získá z jiného státu a prodává ho v rámci stejného státu, ve kterém on sám působí, nikoli u nastrčeného subjektu činícího simulované úkony, aniž by tyto byly vedeny s cílem naplnění podnikatelské činnosti. Tímto povinným subjektem k dani z přidané hodnoty byla v daném případě společnost AK Unit s. r. o. Proto nejsou významné operace na vstupu, ale naopak na výstupu, kdy první tuzemská firma, tj. společnost AK Unit s. r. o., za niž jednal obviněný z pozice jednatele, měla odvést vypočtenou daň na výstupu, což neučinila, a zkrátila tak daň o 14 225 918 Kč.
148. Z popisu rozhodných skutkových okolností uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že obviněný Ing. Anton Kolla s již odsouzenými Ing. Peterem Vaskou a M. S. společným jednáním na území České republiky dovezli a zde zobchodovali během měsíce června 2014 zboží v celkové hodnotě bez daně z přidané hodnoty ve výši 2 205 565,29 EUR, tj. 67 742 468 Kč. Hodnota takto pořízeného zboží je základem daně, který byl použit k výpočtu škody na dani způsobené. Na tomto stanovisku nic nemění fakt, že obvinění zboží posléze prodali hluboko pod nákupní cenou. Za zmíněnou cenu totiž bylo zboží pořízeno z jiného členského státu (od spol. FeCom, s. r. o.) bez daně z přidané hodnoty. Následným prodejem tohoto zboží bez řádného odvodu daně z přidané hodnoty tak byla českému státu zastoupenému příslušným správcem daně způsobena škoda na dani z přidané hodnoty ve výši odpovídající 21 % z tohoto základu daně, tj. částky 67 742 468 Kč. Daň z přidané hodnoty tudíž byla zkrácena o 14 225 918 Kč, což je 21 % ze základu daně, tzn. částky 67 742 468 Kč.
149. V souvislosti s uvedeným propočtem je nutno odkázat na § 36 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění, dle kterého je základem daně vše, co jako úplatu obdržel nebo má obdržet plátce za uskutečněné zdanitelné plnění. Dle § 37 odst. 1 citovaného zákona se daň vypočte jako součin základu daně a sazby daně. Dle § 47 odst. 1 písm. a) citovaného zákona se v roce 2014 u zdanitelného plnění uplatňovala základní sazba daně ve výši 21 %. V daném případě se jednalo o prostý výpočet a případný součet nezaplaceného DPH na výstupu, který měla zaplatit první tuzemská společnost, zde společnost AK Unit s. r. o., jež při nezohlednění fiktivně vykázaného obchodu v tuzemsku reálně nabyla zboží od zahraniční společnosti, a která ho následně přeprodala další české společnosti. Soudy přitom správně vyšly při určení výše základu z ceny zboží, která byla určena při pořízení zboží z jiného členského státu. Následné vykazování obchodů v tuzemsku s oceněním zboží pod cenou již nemůže být pro právní posouzení věci rozhodné, neboť jde o jednání charakteru zlegalizování výnosu z trestné činnosti. Provedeným dokazováním tak vzal soud za prokázané, že výše daňového úniku překročila hranici 10 000 000 Kč. Jestliže obviněný ve své terminologii namítá chybné určení „způsobené škody“, přičemž namítá, že právní kvalifikace podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku je chybná, nutno konstatovat, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, rozsah zkrácení daně z přidané hodnoty v daném případě určily správně.
150. Má-li obviněný za to, že je pro něj příznivější současná právní úprava, je nutno poukázat na skutečnost, že v mezidobí došlo k novelizaci tr. zákoníku, a to zákonem č. 333/2020 Sb., účinným ode dne 1. 10. 2020. Pokud jde o časovou působnost trestních zákonů, pak platí, že podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, přičemž dle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. V projednávané věci se tudíž uplatní nejen novelizované ustanovení § 138 tr. zákoníku, které vymezilo hranici škody velkého rozsahu na částku 10 000 000 Kč, ale i ustanovení o ukládání trestu a okolnosti pro stanovení druhu trestu a jeho výměry (konkrétně §§ 39, 41, 58 tr. zákoníku). Porovnáním ustanovení trestního zákoníku ve znění po 1. 10. 2020 a před tímto dnem je zjevné, že účinná úprava ode dne 1. 10. 2020 je pro obviněného příznivější, když jednak nově ve prospěch je upravená škoda velkého rozsahu a jednak došlo k rozšíření okruhu skutečností, které musí vzít soud v úvahu při stanovení druhu a výměry trestu. S ohledem na zásadu, že příznivějšího zákona se užije jako celku, pak soud postupoval podle tr. zákoníku účinného ode dne 1. 10. 2020.
151. Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o správně zjištěném rozsahu zkrácení daně (v terminologii obviněného – „vzniklé škody“) soudy nižších stupňů, konkrétně soudem prvního stupně, jehož závěry byly potvrzeny i soudem odvolacím. Nejvyšší soud setrvává na potvrzení toho, co uvedly soudy nižších stupňů, tj. že daň z přidané hodnoty je jasně vypočitatelná s ohledem na základní vstupní informace, tedy s ohledem na prokázání toho, jaké zboží bylo ze zahraničí bez zaplacení daně z přidané hodnoty dovezeno a v jaké výši měla být DPH zaplacena. Nejvyšší soud rovněž setrvává na tom, že soud prvního stupně měl dostatečné podklady pro objektivizaci výše zkrácené daně z přidané hodnoty ve formě příslušných faktur reprezentujících pohyb zboží v řetězci jednotlivých firem. Argumentaci dovolatele týkající se určení rozsahu způsobené škody proto neshledal důvodnou.
152. Obviněnému rovněž nelze přisvědčit, že soud měl při určení výše zkrácené daně zohledňovat nákladové a výdajové položky jednotlivých společností začleněných do řetězce ve svých daňových přiznáních. Za vhodné lze v tomto směru připomenout závěry vyplývající z rozhodnutí uveřejněného pod č. 45/2014 Sb. rozh. tr., že celkový rozsah zkrácené daně nelze snižovat o náklady pachatelem vynaložené na spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Při zjišťování rozsahu zkrácení daně se neuplatní stejná hlediska jako v případě určování výše prospěchu, který pachatel získal trestnou činností. Zatímco při určování výše prospěchu má význam čistý prospěch stanovený teprve po odpočtu všech nezbytných nákladů, které by jinak musely být v souvislosti s uskutečněním nějakého cíle ze strany pachatele či jiné osoby z jejich prostředků vynaloženy (viz např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 4/2009 a č. 31/2009 Sb. rozh. tr.), při zkrácení daně pachatel zčásti nebo vůbec neplní své zákonné povinnosti přiznat a zaplatit daň a využívá k tomu postupy, které nejsou v souladu se zákonem. Výše zkrácené daně pak respektuje to, jaká byla skutečná daňová povinnost příslušného plátce či poplatníka, do které se promítají všechny slevy, odpočty, náklady a další položky, jimiž lze legálně snižovat daňový základ. Byla-li daň a výše jejího zkrácení takto zjištěna, není už namístě při určování rozsahu zkrácení daně odečítat od zkrácené daně nějaké další náklady na provedení trestné činnosti. [srov. Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., a kol. Trestní zákoník, Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1696].
153. Pakliže je obviněným rovněž namítáno, že nebyl prokázán výnos z popsané trestné činnosti, popřípadě jeho obohacení, ze skutkových zjištění vyplynulo, že se společně s již pravomocně odsouzenými M. S. a Ing. Peterem Vaskou dopustil jako spolupachatel jednání popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a to tím způsobem, že správci daně v úmyslu zkrátit daň a vylákat výhodu na DPH lživě tvrdil pořizování zboží od tuzemského daňového subjektu s daní na vstupu a zatajoval, resp. zastíral, faktické pořízení zboží z jiného členského státu a úmyslně tak zkresloval základ DPH, kdy u zboží dováženého z jiného členského státu s nulovou daní na vstupu deklaroval jeho pořízení od tuzemského dodavatele včetně DPH na vstupu.
154. Rovněž z výpovědi svědka M. S. je zřejmé, že bez aktivní účasti společnosti AK Unit s. r. o., resp. obviněného Ing. Antona Kolly, by popsaná trestná činnost nemohla být vůbec realizována ve smyslu „daňové optimalizace na DPH“. Bylo také bez pochyb prokázáno, že obviněný Ing. Anton Kolla na základě fakturace dodaného materiálu zasílal finanční prostředky poměrně ve vysokých objemech přímo na účty společnosti FeCom s. r. o., kdy se jednalo o částky cca 120 000–130 000 EUR za kamion, a současně zasílal i částky kolem 700–800 EUR za kamion společnosti VINATICO s. r. o. Za situace, kdy se jednalo o společnost, míněno AK Unit s. r. o., která byla v podstatě bez zaměstnanců, bez skladových prostor, sám obviněný aktivně nevyhledával dodavatele ani odběratele, nepodílel se na vyjednávání kupní ceny, nesjednával žádnou kupní smlouvu ani nezajišťoval přepravu, nelze než dovodit, že bez finančního profitu by se obviněný jen stěží mohl zapojit do popsaného karuselového obchodního řetězce. Ani v této části tedy námitkám obviněného odvolací soud nepřisvědčil.
155. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování Nejvyšší soud konstatuje, že vina obviněného Ing. Antona Kolly byla provedeným dokazováním spolehlivě prokázána. Skutková zjištění Krajského soudu v Ostravě, s nímž se ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci, podstatná pro právní posouzení věci mají odpovídající obsahové zakotvení v celé řadě důkazů, jež do sebe logicky zapadají, čímž vytvořily ucelený důkazní řetězec, ze kterého byl bez důvodných pochybností prokázán výše popsaný a obviněným zpochybňovaný skutek, a tím i vyloučen jakýkoli jiný (alternativní) skutkový stav, jak je obviněným namítáno.
156. S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze tedy shrnout, že všechna rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jsou v jednoznačné shodě s obsahem provedených důkazů, pročež lze uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu tohoto zločinu, a to jak po objektivní, tak subjektivní stránce. Nejvyšší soud tedy v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ani v rozsudku Krajského soudu v Ostravě, či v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
157. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že dovolání obviněného je sice formálně opřeno o uvedený dovolací důvod, avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že tento není podložen relevantní hmotněprávní argumentací, z níž by vyplynuly vady, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. V rámci své dovolací argumentace, již obviněný vztáhl i k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se tak domáhá změny právního posouzení jeho jednání toliko v návaznosti na požadavek odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, a z něhož vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž své námitky směřuje. Teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení jemu přisouzeného jednání v tom smyslu, že za této situace mělo být jeho jednání právně kvalifikováno toliko podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově nenaplňují.
158. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
159. Obviněný v doplnění dovolání s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. shledal rovněž vadným výrok o trestu odnětí svobody z rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, přičemž namítá uložení trestu mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má za to, že mu měl být trest uložen toliko v rámci zákonné trestní sazby podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v rozmezí dvou až osmi roků, namísto jemu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 5 roků uloženého v rámci jemu nesprávně přisouzené právní kvalifikace skutku podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.
160. K těmto námitkám Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který se vztahuje na případy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až 34 tr. zák. (resp. § 41, § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
161. Namítá-li obviněný uložení trestu ve výměře mimo rámec zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž měl podle jeho názoru být uznán vinným, takováto námitka by nemohla mít naději na úspěch. Svou argumentací totiž obviněný přehlíží zákonnou podmínku, že lze brojit jen proti takovému trestu, který byl ukládán ve vztahu k trestní sazbě stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
162. Není sporu o tom, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu a v rámci zákonné trestní sazby, dokonce při samé dolní hranici jejího rozmezí. V této souvislosti je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, za nějž lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v rozpětí od pěti do deseti roků. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vyšel ze zásad ukládání trestů zakotvených v § 37 a násl. tr. zákoníku, zohledňující okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a zejména pak vysokou míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání.
163. Lze dodat, že ani v případě právního posouzení jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, kterého se obviněný domáhá, a u něhož činí zákonná trestní sazba dvě léta až osm let, by nebylo možno hovořit o trestu odnětí svobody uloženém mimo zákonnou trestní sazbu. Důvod dovolání podle písm. i) tr. ř. tedy na jeho případ nedopadá, když vzhledem k právnímu posouzení, jež lze mít za správné, nejde v případě nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 5 let ani o trest zákonem nepřípustný, ani o trest uložený ve výměře mimo trestní sazbu.
164. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť odvolací soud zkoumal podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedl veškeré okolnosti, které posuzoval. Vysvětlil i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil a na jejichž základě dospěl k závěru o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby. Způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou, lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
165. V neposlední řadě je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., (nyní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.), a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56).
166. V souvislosti s nesprávným způsobem doručování obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Přestože konkrétně nepoukázal na jeho konkrétní variantu, zjevně jej uplatnil jak v jeho první, tak i druhé variantě.
167. Pokud jde o první variantu (obviněný neuvedl žádný jiný dovolací důvod, který by v předcházejícím řízení měl být současně chybným doručováním naplněn), z obsahu napadeného usnesení odvolacího soudu je nicméně zjevné, že o takový případ se nejedná. Není sporu o tom, že odvolací soud, který jako soud druhého stupně konal odvolací řízení z podnětu odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně podaného prostřednictvím jeho obhájce se jeho námitkami řádně zabýval, po věcné stránce náležitě přezkoumal a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Obviněný se odvolacího řízení sice osobně nezúčastnil, neboť den před termínem veřejného zasedání o odvolání požádal o jeho odročení ze zdravotních důvodů, jeho obhájce nicméně u veřejného zasedání předložil žádost obviněného o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Přístup k odvolacímu soudu mu tak nebyl odepřen. Obviněným uplatněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho první alternativě tak v posuzovaném případě naplněn být nemohl.
168. Uvedený dovolací důvod nebyl naplněn ani v jeho druhé alternativě, který je dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. Jelikož však Nejvyšší soud – z výše rozvedených důvodů – zjistil, že v napadených rozhodnutích obou nižších soudů ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů nedošlo k porušení zákona, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
169. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatele již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňoval, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Na podkladě obou dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněný spáchal předmětnou trestnou činnost. Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani z toho vyplývající zásada in dubio pro reo.
170. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. Antona Kolly proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
171. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odklad či na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, když s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání nebyl ve věci k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. shledán důvod (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 140/2018).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný \tprostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 11. 2025
Za správnost vyhotovení: JUDr. Antonín Draštík v. r. Eva Veškrnová předseda senátu