129. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
130. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obvinění uplatnili již v předchozích stádiích trestního řízení. Konstantní judikatura pamatuje na tuto situaci např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2002, sp. zn. 11 Tdo 170/2022, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
131. Dovolatelé Z. B., B. N. T., C. V. Q., L. V. T., P. N. T., P. V. Q. a Z. Ž. byli uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
132. Dovolatel A. D. pak byl uznán vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, ve značném rozsahu.
133. Nejvyšší soud se v rámci svého rozhodnutí postupně vyjádří k jednotlivým námitkám, které jednotliví dovolatelé v rámci svých dovolání uplatnili. Z důvodu přehlednosti jsou pak obsahově shodné argumenty dovolatelů posouzeny společně.
K dovolání obviněných Z. B., A. D., C. V. Q., P. V. Q. a Z. Ž.
134. Výše označení obvinění (vyjma obviněného C. V. Q.) dovolání podali s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
135. Za relevantní, nicméně neopodstatněné, je třeba považovat námitky proti učiněným skutkovým zjištěním, které obsahují nesouhlas obviněných s tím, že byli uznáni vinnými na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a důkazů, které soudy vyhodnotily podle jejich názoru nesprávně. V důsledku toho shledali, že stávající skutkové i právní závěry jsou založeny na skutečnostech a důkazech, které se z jejich obsahu nepodávají, tedy jsou s nimi ve zjevném rozporu. Svými námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, nicméně tito obvinění ve skutečnosti brojí proti způsobu vyhodnocení důkazů ze strany nižších soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. To platí např. ve vztahu k námitkám obviněného Z. B., který rozporoval skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž v případě skutku pod bodem I. 5 převážel 29 kg pervitinu, přičemž namítal, že droga zajištěna nebyla a podle opatřených důkazů bylo v rámci této první cesty pašováno jen cca 8 kg pervitinu; obviněný A. D. poukazuje, že skutkový stav v míře dostatečné pro uznání jeho viny zjištěn nebyl, stejně jako absentuje důkaz, který by jej ze spáchání jednání usvědčil a zpochybnil též věrohodnost původně spoluobviněného K. V. D.; obviněný P. V. Q. zdůrazňuje, že rozsudek odvolacího soudu neobsahuje argumenty pro konstatování jeho viny, že absentují jakákoli skutková zjištění o jeho konkrétním jednání, které by bylo možno posoudit jako trestný čin, a tak vytkl vadu zjevného rozporu, neboť ho neusvědčují žádné zásadní důkazy, popřel, že by byl ve spojení s některými spoluobviněnými, zpochybnil vypovídací hodnotu výpovědi původně spoluobviněného K. V. D. v části týkající se jeho osoby, zdůraznil, že on sám nemá s trestnou činností ostatních pachatelů nic společného; stejně tak pokud obviněný Z. Ž. namítá, že jeho trestná činnost z provedených důkazů nevyplývá, že pokud ho má usvědčovat obviněný K. V. D., jedná se o ojedinělý, ničím jiným nepodpořený důkaz, přičemž vytýká, že soudy výpověď tohoto spoluobviněného nepodrobily adekvátnímu hodnocení. Tím vším se však tito dovolatelé primárně domáhají změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usilují o změnu právního posouzení skutku, ovšem v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustili. Taková vadná zjištění však v posuzované věci nejsou.
136. K tvrzenému zjevnému rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, který někteří obvinění shledali v závěrech soudů, které hodnotily provedené důkazy ve zjevném rozporu s jejich obsahem, když pominuly zejména jinou, obviněnými předestřenou variantu skutkového děje, nutno zdůraznit, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
137. V obecné rovině je nutno konstatovat, že podstata této dovolací argumentace obviněných nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu spočívající v tom, že skutková zjištění krajského soudu projevující se v závěru o jejich vině přisouzeným zločinem nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž vyšel i odvolací soud, zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněné příznivější) variantu skutkového děje. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný, obviněnými namítaný zjevný rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
138. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat.
139. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
140. Za relevantní nelze považovat ani tvrzení těchto dovolatelů (a stejně tak obviněných B. N. T., L. V. T. a P. N. T.), že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
141. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.
142. Obviněný C. V. Q. své dovolání směřující proti výrokům pod body I. 12, I. 13 a II. 4. napadeného rozsudku výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení.
143. V rámci své dovolací argumentace nicméně i tento obviněný vznesl výhrady vůči skutkovým závěrům námitkami, že se přisouzené trestné činnosti nedopustil, že to nevyplývá ani z výpovědí svědků ani z provedených odposlechů či sledování osob a věcí. Ani ze záznamu o poskytnuté mezinárodní spolupráci nevyplývá, že by byl osobou, která by se na páchání trestné činnosti podílela. Do Holandska jel s kamarádem K. V. D. jako turista, nikoli jako kurýr. Neexistuje tak žádný důkaz, který by jeho obhajobu vyvracel. Zdůraznil též, že omamné a psychotropní látky ani nevyrobil, neodvezl, nevyvezl ani nenabídl, nezprostředkoval ani neprodal, a nemohl tak naplnit ani základní skutkovou podstatu trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku.
144. Takto pojaté námitky jsou ovšem koncipovány způsobem, který se naprosto rozchází s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť dovolací argumentaci obviněného lze spíše podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání vyjadřuje pouze na bázi vlastního hodnocení důkazů, diametrálně odlišného od hodnocení důkazů soudy, a na vlastní verzi skutkového děje, z níž se má podávat přinejmenším to, že svým jednáním nemohl naplnit ani základní skutkovou podstatu trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Takto koncipovanými námitkami nicméně – přes jejich formální označení nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení fakticky vytýkáno není.
145. Na skutkovém základě jsou založeny rovněž námitky dovolatele zpochybňující naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu opírající se zejména o tvrzení, že nevěděl o tom, že se podílí na trestné činnosti spojené s distribucí omamných a psychotropních látek, neboť jel do Nizozemí se svým známým K. V. D. pouze jako turista. I zde totiž obviněný brojí proti nedostatkům v procesu dokazování a nikoli vůči právnímu hodnocení, které soudy přijaly. Nicméně i v rozsahu těchto námitek lze znovu poukázat na velmi podrobně vykonané dokazování a jeho zhodnocení, zejména ze strany soudu prvního stupně v odůvodnění rozsudku, kde se věnoval všem okolnostem, které mu umožnily učinit závěr o vině obviněného bez důvodných pochybností, a to pochopitelně též z hlediska subjektivní stránky daného zločinu, přičemž nedospěl k žádnému poznatku, který by měl byť jen zpochybňovat otázku povědomí obviněného o jeho zapojení do činnosti organizované skupiny i o tom, že se dopouští trestného jednání.
146. S velkou dávkou tolerance, lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitku, že nemohl být naplněn znak organizované skupiny, navíc působící ve více státech, neboť ohledně této žádná výslovná dohoda nebyla, a on se s ostatními spolupachateli neznal.
147. Organizovanou skupinou se rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení, a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, pročež lze tímto způsobem spáchat i jen ojedinělý trestný čin. Současně se nevyžaduje výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině, když zcela postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i jen konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Pro účast na organizované skupině není rovněž třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, když naopak postačuje, že se svým jednáním do takové koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem (k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016). Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, resp. ve spojení s organizovanou skupinou, rovněž nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny (k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017). O organizovanou skupinu působící ve více státech jde tehdy, pokud působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně České republiky (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 504/2015). Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 678/2017). Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou. Zákonnou dikcí „ve spojení“, obsaženou v § 283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jsou přitom postiženy i volnější formy vztahu pachatele k uvedené skupině, než je jeho členství ve skupině, a není tak nutno detailně prokazovat naplnění pojmu členství v „organizované skupině“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015, a ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 526/2013). Zákonná dikce „ve spojení s organizovanou skupinou“, obsažená v § 293 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přitom dopadá i na volnější formy vztahu pachatele k takové skupině, než je jeho členství v ní. K naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty tak může dojít i významnější spoluprací s organizovanou skupinou, jež působí ve více státech, z nichž jedním může být Česká republika, v zásadě srovnatelnou s jeho členstvím v takové skupině (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 42/2022 Sb. rozh. tr.).
148. Promítne-li Nejvyšší soud shora připomenuté závěry své rozhodovací praxe do poměrů nyní projednávané trestní věci, pak je třeba konstatovat, že námitky obviněného C. V. Q. jsou zjevně neopodstatněné a právní posouzení jeho jednání soudy nižších stupňů jako „spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ je zcela na místě, když v nyní posuzované věci soud prvního stupně přiléhavě upozornil na všechny relevantní aspekty ústící v přesvědčivý závěr o existenci organizované skupiny působící ve více státech, z nichž jedním byla Česká republika a dalšími zejména Nizozemí a Německo, kde tato skupina taktéž působila. Obviněný přitom naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku rozporoval především námitkou, podle které ohledně této žádná dohoda nebyla a on se s ostatními spolupachateli neznal, což spojil se svými skutkovými námitkami zpochybňujícími skutkový stav s ohledem na otázku vědomého zapojení do činnosti organizované skupiny. Rozhodným je v dané věci mezinárodní přesah trestné činnosti spočívající v teritoriálním hledisku vztahujícím se k státnímu území, jelikož část trestné činnosti byla za účelem jejího utajení páchána na území Nizozemí a Německa, tedy mimo dosah českých orgánů činných v trestním řízení.
149. K dovolacím námitkám obviněného P. V. Q. opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. lze dále uvést, že žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá námitka, jíž obviněný vytýká, že odvolací soud dostatečně nereagoval na jeho odvolací argumentaci, když se téměř nevyjadřuje k odvolacím námitkám, případně jen velmi obecně, přičemž v jeho rozsudku nejsou obsaženy argumenty pro konstatování viny a absentují jakákoli skutková zjištění o jeho konkrétním jednání, které by bylo možno posoudit jako trestný čin.
150. Na skutkovém základě jsou založeny rovněž dovolací námitky uplatněné obviněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zpochybňující naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu ve vztahu k právní kvalifikaci podle odst. 4 písm. c) § 283 tr. zákoníku, opírající se o tvrzení, že pokud jde o působení ve více státech, nebyl proveden jediný důkaz a ani žádná okolnost nesvědčí, že by věděl o existenci organizované skupiny působící na území více států, přičemž popřel, že by byl ve spojení s některými spoluobviněnými a vědomě činil to, co je mu kladeno za vinu. I zde totiž obviněný brojí proti nedostatkům v procesu dokazování a nikoli právnímu hodnocení, které soudy zaujaly. Byť to dovolatel popírá, jeho vědomost o tom, že je členem takové organizované skupiny, která působila na území více států i o jejím fungování, byla beze vší pochybnosti prokázána v rámci velmi podrobně vykonaného dokazování a jeho zhodnocení zejména ze strany soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku. Ohledně této námitky lze odkázat na výše uvedený podrobný závěr k obdobné námitce obsažené v dovolání spoluobviněného C. V. Q.
151. Obvinění C. V. Q. a P. V. Q. shledali rovněž vadným výrok, kterým jim soudy uložily nepodmíněný trest odnětí svobody, přičemž namítají jeho nepřiměřenost. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že v úvahu přicházející dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se vztahuje na případy, když obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až 34 tr. zák. (resp. § 41, § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). O takovou situaci v posuzované věci evidentně nejde (k tomu např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07).
152. Námitkou obviněného Z. Ž. spočívající v tvrzení, že pro skutek pod bodem II. 1 rozsudku proti němu nebylo řádně zahájeno trestní stíhání, se obviněný v podstatě dovolává respektování principu totožnosti skutku.
153. K námitce stran totožnosti skutku je zapotřebí poukázat předně na to, že jde o institut trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného, a takto formulovaná výhrada stojí mimo rámec nejen deklarovaného dovolacího důvodu, ale nelze ji v rámci podaného dovolání podřadit ani pod žádný jiný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 474/2009, publikované pod č. 21/2010 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 318/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 528/2020, a další). Přes tento naznačený závěr je možno připustit, že výjimečně by taková námitka mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017 a ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1071/2010), pokud by porušení této zásady mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. O takový případ se v dané věci nejedná.
154. K tvrzení obviněného, že proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání ohledně jednání pod bodem II. 1 výroku rozsudku soudu prvního stupně nutno zdůraznit, že trestní stíhání mj. proti obviněnému bylo zahájeno usnesením Policie České republiky, Národní protidrogové centrály SKPV, Odboru Praha, č. j. NPC-1478-675/TČ-2017-2200PR ze dne 26. 8. 2019, pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jehož se měl dopouštět jednáním v rámci organizované skupiny, v níž působil jako kurýr pervitinu a konopí. Došlo-li následně na podkladě dalších opatřených důkazů při nezměněné právní kvalifikaci k „Upřesnění popisu skutku“ spočívající v precizování množství a případů převáženého konopí, není pochyb o tom, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno řádně. Z tohoto upřesněného popisu skutku vyplývá i zjištění ve vztahu k jednání obviněného spočívající v jeho působení jako kurýra, přičemž pro totožné jednání spočívající v jeho kurýrní činnosti v rámci organizované skupiny byla na něj podána obžaloba Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 1 KZV 75/2019 a za totožné jednání popsané ve skutkové větě pod bodem II. 1 byl obviněný uznán vinným i rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 1. 10. 2021, sp. zn. 1 T 9/2020.
155. Není pochyb o to, že rovněž obviněný Z. Ž. svým jednáním popsaným pod body I. 10., II. 1. a II. 2. výroku rozsudku naplnil znaky objektivní stránky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přičemž v případě skutku popsaného pod bodem II. 2. jeho jednání dospělo pouze do stádia pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Konkrétně dovezl omamnou a psychotropní látku (nejméně šestkrát vezl sušené konopí od dodavatele S. pro K. V. D. v celkové hmotnosti nejméně 40 kg v případě skutku pod bodem II. 1.; jednou se o převoz konopí o hmotnosti 7 kg neúspěšně pokusil v případě skutku pod bodem II. 2. a v době své zdravotní indispozice, kdy nemohl kurýrní cestu sám vykonat, se pak v případě skutku pod bodem I. 10. podílel na realizaci převozu nejméně 3,7 kg pervitinu z Holandska tím, že místo sebe zajistil pro K. V. D. jako kurýra obviněného F. S., jemuž pro tento účel zapůjčil své vozidlo VW Passat, za což byl následně finančně odměněn), spáchal takový čin ve velkém rozsahu (v rámci skutku pod bodem I. 10. zajistil kurýra pro převoz pervitinu v množství, které množstevní znak „velkého rozsahu“ překročilo více než 2×; sám množstevní znak „velkého rozsahu“ naplnil 4× též množstvím převážené marihuany u skutku II. 1. a o převoz dalšího 0,7 násobku se dále pokusil u skutku II. 2.) a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
156. Obviněný o účelu cest věděl, přičemž jeho motivace byla ryze finanční; trestné činnosti se dopouštěl opakovaně a koordinovaně s dalšími osobami právě za účelem zisku. Uvedené platí též o jeho jednání popsaném pod bodem II. 2., jehož se dopustil v úmyslu daný trestný čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedošlo, a tudíž dospělo pouze do stádia pokusu.
Obviněný věděl a byl srozuměn s tím, že drogy mohou být převáženy ve velkém rozsahu. Marihuanu určenou pro K. V. D. obviněný Z. Ž. sám přebíral a vozil, tudíž musel být s jejím množstvím alespoň zhruba seznámen. Množství pervitinu, které vezl z Holandska obviněný F. S., pak obviněný Z. Ž. mohl přinejmenším rámcově dovodit z výše odměny (50 000 Kč) určené pro F. S., u jejíhož sjednání byl dle výpovědi K. V. D. přítomen, ze vzdálenosti, která musela být za tímto účelem ujeta, a z výše odměny (5 000 Kč), kterou za pouhé zapůjčení vozidla obdržel on sám; množství převážené drogy pak logicky muselo být alespoň takové, aby celá operace byla i přes nevyhnutelnou míru rizika rentabilní. V tomto směru není rozhodné, zda obviněný Z. Ž. znal přesný druh a konkrétní množství převážené drogy.
157. Při svém jednání též věděl a byl srozuměn s tím, že se činu dopouští ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Skutečnost, že spolupracuje s organizovanou skupinou mu musela být zřejmá přinejmenším z toho, že své úkoly opakovaně vykonával z pokynů K. V. D., pro něhož zajistil jako dalšího kurýra F. S. a že marihuanu pro K. V. D. opakovaně přebíral přinejmenším od dodavatele s přezdívkou „Say“, což je počet pro naplnění tohoto znaku dostačující. Mezinárodního charakteru skupiny si Z. Ž. pak musel být vědom přinejmenším v případě skutku popsaného pod bodem I. 10. obžaloby, kde pro cestu do Holandska zajistil jako náhradu za sebe obviněného F. S. právě z toho důvodu, že sám takto dlouhou cestu, o jejíž uskutečnění K. V. D. žádal původně přímo jeho, ze zdravotních důvodů nebyl schopen a ochoten realizovat. Obviněný Z. Ž. byl navíc i přítomen tomu, kdy K. V. D. uskutečnění cesty sjednával s F. S. (k tomu srov. bod VI. 6. 22 rozsudku soudu prvního stupně).
Dovolání obviněného Z. B.
158. Ve vztahu k námitkám zahrnutým pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze odkázat na výše uvedený podrobný závěr, jež Nejvyšší soud zaujal k obdobným námitkám obsaženým v dovoláních ostatních spoluobviněných.
159. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídá námitka obviněného zpochybňující závěry soudů, podle nichž jsou skutky pod body I. 5 a I. 6 dvěma dílčími útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku, kde o každém z nich je zapotřebí rozhodnout, a nikoli trestný čin spáchaný jedním neděleným útokem. Má za to, že se jedná v podstatě o totožné skutky, kdy v rámci každé z jeho dvou cest fakticky nakládal s jednou a tou samou zásilkou drog. K tomu uvedl, že pro skutek I. 6 již byl v minulosti odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 46 T 6/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 11 To 1/2019, čímž byla založena překážka věci rozhodnuté. Pro skutek I. 5 tedy nemělo být zahajováno trestní stíhání, neměl být vyhlášen další odsuzující rozsudek ani nebyl důvod pro ukládání společného trestu. Jedná se o námitku neopodstatněnou.
160. Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
161. Trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku přitom může mít podle okolností případu povahu trestného činu trvajícího i pokračujícího. Pro určení povahy konkrétního skutku je podstatné to, zda jednotlivé útoky lze v rámci uvedeného celku samostatně vymezit, resp. rozdělit na samostatné skutky nebo na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. V případě, že takto učinit nelze, je nutno takové jednání posuzovat v hmotněprávním smyslu jako jeden skutek, a to tehdy, pokud časově neurčené jednání pachatele bylo kontinuální a jednotlivé akty mající alternativní znaky objektivní stránky skutkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku byly spolu kauzálně propojeny.
162. Danou problematikou, tedy zda určité jednání je pokračováním v trestném činu podle ustanovení § 116 tr. zákoníku, či zda se o pokračování trestného činu nejedná, přičemž všechna popsaná jednání tvoří jeden skutek, se přitom ve vztahu k drogové trestné činnosti opakovaně zabýval v rámci své judikaturní činnosti Nejvyšší soud, a to kupř. v usneseních ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 801/2012, ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 11 Tdo 125/2017 a ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 11 Tdo 1021/2021 a další).
163. Jak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, obviněný Z. B. s obviněným L. T. H. uskutečnil dvě kurýrní cesty, kdy první se uskutečnila dne 6. 12. 2017 (bod I. 5 výroku o vině), druhá pak dne 14. 12. 2017 (bod I. 6 výroku o vině), přičemž o této druhé cestě bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2018, č. j. 46 T 6/2018-271. Rovněž bylo zjištěno, že obviněný jel v obou případech stejným vozidlem, část pervitinu byla vyložena v městě XY v Německu, a část převezl uschovanou ve vozidle zpět do České republiky. Soud prvního stupně, který proto posuzoval, zda obě kurýrní cesty tvoří jedno jednání, dospěl k závěru, že přestože ve druhém případě převážel zpět do České republiky část pervitinu, který předtím do XY přivezl již v prvním případě, nepochybně se nemohlo jednat o jeden trvající skutek, neboť obviněný předmětnou drogou v mezidobí nedisponoval, a nemohl ji tak pro jiného přechovávat.
164. K tomu nutno připomenout, že jednání pachatele, který se na spáchaném činu podílí např. tak, že jako tzv. kurýr na výzvu jiné osoby takovou látku „doveze, vyveze, příp. proveze“, dále s ní sám nenakládá a takto jedná opakovaně, je třeba považovat za jednání vymezené ustanovením § 116 tr. zákoníku, tj. jako trestný čin pokračující.
165. Jak se z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podává, skutečnost, že pervitin zanechaný v XY zde měl být předán či prodán další osobě, ve své výpovědi uvedli obvinění V. P. C. i K. V. D., kteří následně zjistili, že o drogu není v Německu zájem a až posléze řešili převoz jejího zbytku do České republiky. Obviněný potvrdil, že sice nevěděl, jaké zboží převáží, nicméně zjevně byl najat na dvě samostatné cesty, byl vybaven transportním vozidlem, byl o cíli obou cest postupně informován a byla dohodnuta i odměna za každou jednotlivou jízdu. To, že ve skutečnosti pervitin nezůstane v Německu, zpočátku nevěděli ani samotní výrobci pervitinu a organizátoři kurýrních cest, když až následně po jeho vyložení v XY vyšlo s odstupem času najevo, že pervitin bude nutné převézt zpět z Německa do České republiky.
166. Na podkladě toho soud prvního stupně konstatoval, že pouhý fakt, že v obou skutcích popsaných pod body I. 5 a I. 6, jakožto dvou dílčích útocích pokračujícího trestného činu ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., mohla figurovat stejná hmotná věc (zde tentýž pervitin), nemůže vést bez dalšího k závěru, že je zde dána totožnost jednání či totožnost následku. Těmto jeho závěrům, pokud v jednáních ze dne 6. 12. 2017 a 14. 12. 2017 neshledal totožný skutek, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze, nýbrž, že se jedná ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř. o dva dílčí útoky pokračujícího jednání, pak přisvědčil i odvolací soud (srov. str. 247-250 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 26 str. 33-34 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
167. Neopodstatněnou se jeví i námitka, jíž obviněný dále zpochybnil své zavinění ve formě nepřímého úmyslu tvrzením, že byl přesvědčen o tom, že má v rámci cest převážet pouze vietnamské dělníky, přičemž nevěděl ani nebyl srozuměn s tím, že měl převážet drogy. Správný shledal Nejvyšší soud rovněž závěr soudů o úmyslném zavinění přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k naplnění kvalifikovaných skutkových podstat. Obviněný věděl a byl srozuměn s tím, že se činu dopouští ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Tato skutečnost mu musela být zřejmá již z toho, že jej s požadavkem kurýrní cesty opakovaně oslovil V. K. na pokyn V. P. C., s nímž se obviněný setkal jak v Praze na tržnici XY, tak i v Nizozemí, kde si od něj V. P. C. převzal kurýrní vozidlo, a v Německu, kde si od něj vozidlo převzal znovu. Dovolatel kromě toho věděl též o dalších Vietnamcích spolupracujících s V. P. C. při realizaci kurýrní cesty. Stejně tak musel být s ohledem na výši své odměny a vzdálenosti obou cest přinejmenším srozuměn s tím, že droga může být převážena ve velkém rozsahu. Z tohoto pohledu není rozhodné, pokud neznal přesný druh a konkrétní množství drogy.
168. Vytýkal-li obviněný dále, že mu soudy nesprávně uložily společný trest za skutky I. 5 a I. 6, ačkoliv byl za skutek č. I. 6 již shora citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze pravomocně odsouzen, nutno připomenout, že podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (skutek I. 5.), za jehož ostatní útoky (skutek I. 6.) byl odsouzen rozsudkem, který již nabyl právní moci (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2018, č. j. 46 T 6/2018-271), zruší v tomto dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku.
Dovolání obviněného A. D.
169. Obviněný A. D. předně poukázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže „obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl“. Z obsahu jeho dovolací argumentace na straně 5 dovolání, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo nepřípustné, a mělo tak být podle § 11 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno, je nicméně zjevné, že takto vytýkaná vada uplatněný dovolací důvod nenaplňuje. Lze ji však podřadit pod obviněným neuplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tj., že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
170. Toto své tvrzení obviněný opřel o přesvědčení, že bylo zahájeno jeho trestní stíhání také pro jednání, ohledně kterého byl již dříve odsouzen rozsudkem Zemského soudu v Kleve, Spolková republika Německo, ze dne 16. 5. 2018, č. j. KLs-204 Js2/18-8/18, a který byl uznán rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2019 sp. zn. 67 T 36/2018, přičemž toto jednání bylo ohledně jeho osoby zahrnuto i do bodu I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byl také on uznán vinným.
171. Lze připomenout, že podle § 11 odst. 2 písm. a) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno také, bylo-li soudem nebo jiným justičním orgánem členského státu Evropské unie nebo státu přidruženého mezinárodní smlouvou k provádění schengenských předpisů pro týž skutek vydáno rozhodnutí, kterým byl osobě pravomocně uložen trest nebo ochranné opatření, které vykonává, nebo již vykonala, nebo je nelze podle práva tohoto státu vykonat, nebo kterým bylo pravomocně upuštěno od uložení trestu.
172. V tomto ohledu nicméně nutno zdůraznit, že pro jednání, za které byl obviněný A. D. odsouzen citovaným rozsudkem Zemského soudu v Kleve, trestní stíhání jeho osoby v posuzované věci zahájeno nebylo, ani pro ně nebyla podána obžaloba. Případné nejasnosti ve vztahu k jeho odsouzení výše označeným cizozemským soudem odstranil odvolací soud, když u obviněného A. D. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a na podkladě shodných skutkových zjištění rozhodl znovu, přičemž do popisu jednání v bodě 2) výroku rozsudku zahrnul toliko dva případy přepravy konopí v množství vždy nejméně po 4 kg (srov. bod 24. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
173. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitku, že za jednání spočívající v převážení marihuany po České republice, k němuž došlo před dnem 2. 1. 2017, měl být obviněnému ve vztahu k citovanému cizozemskému rozsudku Zemského soudu v Kleve ze dne 16. 5. 2018, č. j. KLs-204 Js2/18-8/18, který byl uznán rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 67 T 36/2018, podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest. Jedná se o námitku neopodstatněnou.
174. Postup podle jeho § 43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu jen tam, kde byl dřívější rozsudek vydán soudem České republiky. České soudy nemohou rušit výrok o trestu z cizozemských rozsudků, a to ani tehdy, jde-li o rozsudek vydaný členským státem Evropské unie, nebo tehdy, byl-li cizozemský rozsudek uznán např. podle § 118 a násl. zákona o mezinárodní justiční spolupráci.
175. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud ve vztahu k dovolání obviněných Z. B., A. D., C. V. Q., P. V. Q. a Z. Ž. dospěl k závěru, že jde o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je výrokem pod bodem I. tohoto usnesení podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Dovolání obviněných B. N. T., L. V. T. a P. N. T.
176. Naproti tomu Nejvyšší soud shledal důvodnými dovolání obviněných B. N. T., L. V. T. a P. N. T., pokud tito dovolatele uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. /obviněný L. V. T. v tomto směru své dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř./. Lze jen připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
177. Tito dovolatelé v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., v podstatě shodně zejména s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, vyjádřili přesvědčení o podjatosti senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť schválil dohody o vině a trestu ohledně části spoluobviněných, přičemž ve skutkové větě, aniž by proběhlo dokazování, označil také je (a další spoluobviněné) za spolupachatele posuzované trestné činnosti, a to včetně popisu jejich údajného jednání. Tím podle jejich názoru krajský soud v rozporu se zásadou in dubio pro reo v podstatě předjímal jejich vinu, aniž by byla prokázána.
178. Tato námitka podjatosti byla učiněna v rámci odvolacího řízení, přičemž Vrchní soud v Praze se s ní vypořádal v bodě 25. svého rozsudku s tím, že není důvodná, neboť soud prvního stupně vykonal vlastní obsáhlé dokazování k prokázání viny obviněných, oproti uzavřeným dohodám o vině a trestu upravil i některá skutková zjištění a jednoho z obviněných (N. L. M.), výslovně uvedeného v těchto dohodách, zprostil obžaloby. Podle názoru odvolacího soudu je tak zřejmé, že soud prvního stupně uzavřením předmětných dohod nijak nepředjímal vinu spoluobviněných, kteří tyto dohody neuzavřeli. Na základě toho uzavřel, že nejsou pochybnosti o nestrannosti ve věci rozhodujícího senátu soudu prvního stupně.
179. Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že po podání obžaloby byla rozsudkem schválena dohoda o vině a trestu mezi státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a spoluobviněnými K. V. D. (dne 14. 12. 2020, č. l. 14232 spisu), N. Q. D. (dne 16. 2. 2021, č. l. 14411 spisu) a V. P. C. (dne 10. 3. 2021, č. l. 14540 spisu). Tyto dohody Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně postupem podle § 314r odst. 4 tr. ř. schválil, a to v senátě, jemuž předsedal Mgr. Jan Michanek, který byl činný jako předseda senátu i v nyní posuzované věci Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 1 T 9/2020, jakož i někteří přísedící, kteří se podíleli na rozhodování této věci. Přitom popis skutku v uzavřených dohodách schváleného výroku o vině obsahuje i popis jednání dalších spoluobviněných (včetně všech dovolatelů), s nimiž takováto dohoda učiněna nebyla. Např. rozsudkem ze dne 10. 3. 2021 Krajský soud v Ústí nad Labem schválil dohodu s V. P. C. (č. l. 14540 spisu), podle které tento obviněný je vinen, že „společně s obžalovanými Z. B., B. H. A., B. N. T.,…A. D., C. V. Q.,…L. T. K., L. V. T., L. T. H., N. V. S., P. N. T.,…Z. Ž.…v přesně nezjištěné době nejméně“…a následuje popis skutku uvedený na str. 2 a násl. tohoto usnesení. Obdobně to platí i ve vztahu k rozsudku o schválení dohody o vině a trestu ze dne 14. 12. 2020 a ze dne 16. 2. 2021.
180. Přitom v těchto schválených dohodách jsou výslovně uvedena jména obviněných B. N. T., L. V. T., P. N. T., Z. B., A. D., C. V. Q., P. V. Q., Z. Ž., B. H. A., L. T. K., L. T. H., N. V. M., a N. V. S. s uvedením popisu jejich konkrétního zapojení do posuzované trestné činnosti, a to bez jakéhokoliv dovětku stran toho, že o jejich trestní odpovědnosti nebylo dosud pravomocně rozhodnuto a že jsou nadále trestně stíháni.
181. Nevyšší soud pokládá za potřebné připomenout některá obecná východiska pro posuzování nepodjatosti (nestrannosti) orgánů činných v trestním řízení. Z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se podává, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle § 2 odst. 2 tr. ř. platí, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.
182. K otázce podjatosti soudce dříve rozhodujícího o vině a trestu spoluobviněných nyní existuje již ustálená judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Tato judikatura prošla určitým vývojem (viz k tomu i usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 459/2023 ze dne 7. 6. 2023), který vyústil i v nedávný rozsudek ve věci Bouša proti České republice, č. 34067/23, ze dne 3. 6. 2025, jehož závěry jsou akcentovány v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2025, I. ÚS 1941/25 (viz níže).
183. Z judikatury ESLP stran obecných zásad týkajících se nestrannosti v kontextu podílení se soudce na předchozích rozhodnutích ve stejné (trestní) věci, lze poukázat např. na rozsudek ze dne 16. 2. 2021, Meng proti Německu, č. 1128/17, zejména v bodech 46. až 48. V této věci dospěl ESLP (mimo jiné) k závěru, že „samotná skutečnost, že soudce již v minulosti rozhodl o totožném trestném činu, nemůže sama o sobě odůvodňovat obavy o jeho nestrannosti. Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce již rozhodoval o obdobných, avšak nesouvisejících trestních obviněních nebo že již soudil spoluobviněného v samostatném trestním řízení, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby vyvolala pochybnosti o nestrannosti tohoto soudce v pozdější věci“. Otázka nestrannosti soudce však podle ESLP vyvstává tehdy, „pokud již dřívější rozhodnutí obsahuje podrobné posouzení role osoby, jež byla následně souzena za trestný čin spáchaný vícero osobami, a to zejména tehdy, pokud dřívější rozhodnutí obsahuje konkrétní kategorizaci účasti stěžovatele nebo je z něj zřejmé, že později souzená osoba naplnila všechny podmínky nezbytné pro spáchání trestného činu. V závislosti od okolností konkrétního případu mohou být takové skutečnosti považovány za předjímání otázky viny osoby souzené v pozdějším řízení, a mohou tak vést k objektivně odůvodněným pochybnostem, že vnitrostátní soud má již na počátku soudního řízení s později souzenou osobou předpojatý názor ohledně skutkových okolností týkajících se této osoby.“ Tyto závěry přitom ESLP dále rozvedl ve svém pozdějším rozsudku ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19. Právě ve svém rozsudku ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, se ESLP zabýval otázkou, jestli v případě stěžovatele nedošlo k porušení jeho práva na projednání věci nestranným soudem a práva na presumpci neviny ve smyslu článku 6 Úmluvy tím, že byl za trestné činy odsouzen stejným senátem, který předtím schválil dohodu o vině a trestu ohledně dalších osob, které se k těmto trestným činům samy doznaly. Dospěl přitom k závěru, že v dané trestní věci došlo k porušení presumpce neviny. Jednak proto, že odsuzující rozsudky schvalující dohody o vině a trestu spolupachatelů stěžovatele obsahovaly podrobný popis skutků, kterými měli procesně dosud „nevinní obvinění“ spolupachatelé trestné činy spáchat, včetně role, kterou v nich hrál stěžovatel jako spolupachatel. Dále proto, že přesný popis některých jimi spáchaných trestných činů byl shodný s přesným skutkovým popisem trestných činů připisovaných stěžovateli. Konečně ESLP dále rozsudku schvalujícímu dohody o vině a trestu vytkl, že se v něm nikde neobjevuje žádná formulace ani jiné vysvětlení v tom smyslu, že stěžovatelova vina nebyla dosud pravomocně prokázána. Podle ESLP je přitom „nezbytné důsledně rozlišovat mezi prohlášením, že je někdo pouze podezřelý ze spáchání trestného činu, a jasným prohlášením, že dotyčná osoba předmětný trestný čin spáchala, aniž by byla pravomocně odsouzena.“ (srov. bod 57. citovaného rozsudku). Odsouzení stěžovatelových spolupachatelů za trestné činy na základě popisu skutků, které byly formulovány soudem prvního stupně v rozsudku o schválení dohod o vině a trestu stejně jako později v rozsudku odsuzujícím stěžovatele za jím spáchané trestné činy (tj. včetně konkrétního vymezení role stěžovatele), v zásadě tedy mohlo vyvolat pochybnosti, zda soud nepředjímal otázku o tom, jestli stěžovatel naplnil všechny podmínky nezbytné k závěru o jeho vině (srov. bod 55. citovaného rozsudku). Při posuzování otázky nestrannosti soudu a respektování práva na presumpci neviny je možné vycházet i z dalších rozsudků ESLP, a to např. z rozsudku ze dne 12. 11. 2019, Adamčo proti Slovensku, č. 45084/14, či rozsudku ze dne 5. 7. 2001, Erdem proti Německu, č. 38321/97.
184. Nejvyšší soud vývoj své judikaturní činnosti v této oblasti uzavřel usnesením ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, uveřejněným pod č. 10/2024 Sb. rozh. tr., z něhož se podává že „Důvodem pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného není bez dalšího zjištění, že soudce dříve uznal vinným týmž skutkem kvalifikovaným jako trestný čin jinou osobu. Nejde ani o porušení zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), jestliže v takovém svém předcházejícím rozsudku ve věci jiné osoby soud do popisu skutku zahrnul i obviněného, bylo-li to nezbytné pro správné vystižení právní kvalifikace, pokud přitom jednoznačně vyjádřil, že tento obviněný je stíhaný v samostatně vedeném trestním řízení, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázaná a tento rozsudek se jej netýká. Přitom jsou významné především použité slovní formulace a také kontext, v němž byly učiněny, a to jak ve výroku takového předcházejícího rozsudku, tak i v jeho odůvodnění.“ Obdobné právní závěry vyplývají též z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 546/2023-11 Tdo 486/2023.
185. Výše rozvedené právní závěry nebyly dotčeny usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 1941/25, v němž Ústavní soud opětovně zdůraznil, že předchozí rozhodování o vině a trestu (původně) spoluobviněných ohledně souvisejících skutků samo o sobě nevzbuzuje pochybnosti o podjatosti soudce při rozhodování o vině a trestu dalších obviněných. Při posuzování, zda lze mít pochybnosti o podjatosti soudce, který dříve rozhodoval o vině a trestu (původně) spoluobviněných ohledně souvisejících skutků, je potřeba zabývat se všemi okolnostmi věci, zejména tím, zda a jakým způsobem je v předešlém rozhodnutí popsána činnost osoby, o jejíž vině má být teprve rozhodováno, a zda je v něm uvedeno, že o vině této osoby dosud nebylo rozhodnuto. Tyto závěry Ústavní soud opřel o rozsudek ve věci Bouša proti České republice, č. 34067/23, ze dne 3. 6. 2025, kdy ESLP v tomto kontextu naznačil hlediska, ke kterým je třeba přihlédnout, a nicméně znovu zdůraznil, že odkazy na obviněného v rozsudku, jímž byl odsouzen spoluobviněný, musí být formulovány tak, aby z nich přinejmenším vyplynulo, že obviněný je stíhán samostatně.
186. Ačkoliv rozsudky soudu prvního stupně, jímž tento schválil výše citované dohody o vině a trestu, sice přímo neobsahují závěr o vině spoluobviněných uvedených pod bodem 180. shora, tak vzhledem k formulaci popisu skutků v těchto dohodách, které se výslovně váží k těmto spoluobviněným, k jejich míře a konkrétní podobě zapojení do posuzované trestné činnosti, je podle Nejvyššího soudu zjevné, že soud prvního stupně nijak nereflektoval odlišné procesní postavení těch obviněných, s nimiž dohody sjednány nebyly a o jejichž vině měl teprve následně meritorně rozhodovat. V rozsudcích, jimiž soud prvního stupně schválil výše citované dohody o vině a trestu, není sebemenší zmínka o tom, že v těchto dohodách uvedení spoluobvinění, kteří tyto dohody neuzavřeli, jsou trestně stíhání samostatně, a že o jejich vině dosud nebylo rozhodnuto. S ohledem na výše citovanou judikaturu tímto postupem soud prvního stupně, pokud v posuzované věci rozhodoval ve složení, v němž předtím schválil tyto dohody (přinejmenším vždy stejným předsedou senátu), porušil princip presumpce neviny zakotvený v § 2 odst. 2 tr. ř. a článku 40 odst. 2 Listiny, neboť zavdal objektivní pochybnosti o nepodjatosti členů senátu rozhodujícího v této věci. Pokud následně rozhodl o vině spoluobviněných uvedených pod bodem 180., pak takové rozhodnutí učinil vyloučený orgán. Protože odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil a námitky obviněných nepovažoval za důvodné, dopustil se shodného pochybení jako soud prvního stupně, ačkoliv mohl a měl podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušit napadený rozsudek soudu prvního stupně pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, a podle § 262 tr. ř. nařídit, aby věc projednal a rozhodl soud prvního stupně v jiném složení senátu. Protože se tak však nestalo, platí, že i v jeho procesním postupu je třeba spatřovat porušení principu presumpce neviny.
187. Na těchto závěrech nic nemění ani skutečnost, že jeden ze spoluobviněných (N. L. M.), rovněž uvedený ve schválených dohodách, byl zproštěn obžaloby, popřípadě že u některého z dílčích skutků došlo k mírné korekci v popisu skutku. Stejně tak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je irelevantní pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že výše citované rozsudky, jimiž byly schváleny dohody o vině a trestu podle § 314r odst. 4 tr. ř., kromě samotného výroku o schválení dohody, neobsahují další samostatný výrok o vině a trestu (k tomu viz rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 89/2020). V takovém případě výše uvedené formální požadavky vyplývající z citované judikatury nebyly naplněny.
188. S ohledem na skutečnosti shora podrobně rozvedené Nejvyšší soud k dovolání obviněných B. N. T., L. V. T. a P. N. T. věcně se opírajících o dovolací důvod předvídaný v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 15 To 72/2022, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 10. 2021, sp. zn. 1 T 9/2020.
189. Protože důvody pro které Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadená rozhodnutí z podnětu dovolání obviněných B. N. T., L. V. T. a P. N. T. vyznívají též ve prospěch ostatních dovolatelů (tj. Z. B., A. D., C. V. Q., P. V. Q. a Z. Ž.), jakož i dalších spoluobviněných uvedených ve výroku pod bodem II. tohoto usnesení (tj. B. H. A., L. T. K., L. T. H., N. V. M. a N. V. S.), když i vůči nim postupovaly soudy nižších stupňů nesprávně a takový jejich vadný postup je důvodem pro zrušení jejich rozhodnutí z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
190. S ohledem na § 265k odst. 2 větu třetí tr. ř. a § 261 tr. ř. totiž platí, že v případě zrušení rozhodnutí v dovolacím řízení se přiměřeně použije zásada beneficium cohaesionis, tj. dobrodiní v souvislostech, a proto Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí i ve vztahu k těmto obviněným.
191. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. dále Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
192. Vzhledem k důvodu svého kasačního rozhodnutí, tj. vyloučení členů senátu soudu prvního stupně z projednání a rozhodování této trestní věci, Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
193. Pokud jde o ostatní dovolací námitky obviněných B. N. T., L. V. T. a P. N. T., tak za současného procesního stavu, kdy bude ve věci konáno nové hlavní líčení v jiném složení senátu soudu prvního stupně, by bylo předčasné se k nim jakkoliv vyjadřovat. Ve věci bude znovu prováděno dokazování, jehož výsledky v tomto stádiu trestního řízení nelze předjímat, neboť teprve na jejich základě bude znovu rozhodováno o vině a trestu obviněných.
194. Úkolem soudu prvního stupně, jemuž se projednávaná trestní věc vrací k dalšímu řízení, bude v novém složení senátu při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu a výše citované judikatury, jakož i s ohledem na výše uvedený závazný právní názor Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.), věc obviněných na podkladě původně podané obžaloby znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. Soud prvního stupně v rámci svého postupu v dané věci mimo jiné zajistí dodržení všech pravidel, jež právní řád spojuje s právem obviněných na spravedlivý proces a vyvaruje se úkonů, jež by mohly zavdávat důvod k pochybnostem o jeho nepodjatosti, tedy k pochybnostem o jeho objektivním a nestranném přístupu k dané věci a osobám všech obviněných. Nejvyšší soud dále připomíná, že věc se vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který bude konat nové hlavní líčení, přičemž je povinen respektovat zásadu zákazu reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
K rozhodování o vazbě
195. Vzhledem k tomu, že obvinění B. N. T., L. V. T., P. N. T., P. V. Q., B. H. A., L. T. K., L. T. H., N. V. S., Z. B. a Z. Ž., jichž se dotýká kasační zásah Nejvyššího soudu, vykonávají nepodmíněné tresty odnětí svobody, které jim byly uloženy již zrušenými rozsudky nižších soudů, bylo nutné, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodoval o vazbě těchto obviněných, když pro další výkon trestů odnětí svobody již chybí zákonný podklad.
196. Nejvyšší soud pro potřeby rozhodnutí o případném vzetí obviněných do vazby podle § 265l odst. 4 tr. ř. tyto obviněné vyzval k vyjádření, zda požadují být slyšeni k rozhodování o vazbě, či zda nepožadují být slyšeni a žádají, aby rozhodování o vazbě proběhlo v jejich nepřítomnosti, včetně případné videokonference. Právo na osobní slyšení uplatnili pouze obvinění B. N. T., L. V. T., P. N. T., B. H. A., Z. B. a Z. Ž.
197. V případě obviněných B. N. T., L. V. T., P. N. T. a B. H. A. následně Nejvyšší soud shledal existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. a proto rozhodl o jejich vzetí do vazby, a ze stejných vazebních důvodů rozhodl o vzetí do vazby obviněných P. V. Q., L. T. K., L. T. H. a N. V. S., tak, jak je uvedeno pod bodem V. výroku tohoto usnesení.
198. Podle § 67 písm. a) tr. ř. obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.
199. Podle § 72a odst. 5 věty první tr. ř. platí, že doba trvání vazby, o níž bylo rozhodnuto mimo jiné v řízení o dovolání (§ 265l odst. 4 tr. ř.) se posuzuje samostatně a nezávisle na vazbě v původním řízení.
200. Při posuzování existence či neexistence důvodů pro vzetí obviněných do vazby Nejvyšší soud u jednotlivých obviněných vycházel z následujících poznatků:
Obviněný B. N. T. v rámci osobního slyšení konaného prostřednictvím videokonferenčního zařízení dne 11. 12. 2025 uvedl, že k České republice nemá žádný bližší vztah, nemá zde stálý pobyt, neudržuje zde kontakt s bývalou manželkou, přičemž jeho rodinní příslušníci žiji v Holandsku, kde také sám většinou pobývá.
Obviněný je i nadále trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a za tento trestný čin přitom zákon aktuálně stanoví trest odnětí svobody ve výměře 10 až 18 let. Dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. I při respektování principu presumpce neviny nelze přehlédnout, že v posuzované věci se má jednat o rozsáhlou sofistikovanou trestnou činnost s účastí přibližně dvou desítek osob, spočívající ve výrobě a obchodování s pervitinem a s konopím, a to v rámci organizované skupiny působící ve více státech. Je přitom ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, a to vzhledem k aplikaci zásady zákazu reformationis in peius ve výši až 14 let. Nelze též pominout, že soudní řízení se vůči obviněnému vedlo vazebně.
Za takové situace obviněným předložený příslib zaměstnání, popř. ubytování, jakož i pozitivní hodnocení ze zaměstnání v rámci výkonu trestu odnětí svobody, nejsou s to rozptýlit důvodnou obavu, že by v případě stíhání na svobodě neuprchl, případně se neskrýval, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání. Je tak opodstatněno jeho vzetí do vazby z důvodu předvídaného ustanovením § 67 písm. a) tr. ř.
Obviněný L. V. T. v rámci osobního slyšení konaného prostřednictvím videokonferenčního zařízení dne 11. 12. 2025 uvedl, že v České republice žije manželka a jeho desetileté dítě, s nimiž se během výkonu trestu pravidelně stýká. Má možnost bydlet se svou rodinou, má zajištěno i zaměstnání. Předložil písemný slib ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. Poukázal též na příznivé hodnocení ze zaměstnání ve výkonu trestu.
Stejně jako v případě spoluobviněného B. N. T. je L. V. T. i nadále trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a za tento trestný čin zákon aktuálně stanoví trest odnětí svobody ve výměře 10 až 18 let. Dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. I při respektování principu presumpce neviny nelze přehlédnout, že v posuzované věci se má jednat o rozsáhlou sofistikovanou trestnou činnost s účastí přibližně dvou desítek osob, spočívající ve výrobě a obchodování s pervitinem a s konopím, a to v rámci organizované skupiny působící ve více státech. Z podané obžaloby se pak podává, že ,obviněný měl mít významný podíl na posuzované trestné činnosti. Je přitom ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, a to vzhledem k aplikaci zásady zákazu reformationis in peius ve výši až 13 let. Nelze též pominout, že soudní řízení se vůči tomuto obviněnému vedlo vazebně.
Proto obviněným předložený příslib zaměstnání, popř. ubytování, jakož i pozitivní hodnocení ze zaměstnání v rámci výkonu trestu odnětí svobody, nejsou s to rozptýlit důvodnou obavu, že by v případě stíhání na svobodě neuprchl, případně se neskrýval, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání. Tyto obavy nemůže odstranit ani obviněným předložený písemný slib. Je tak opodstatněno jeho vzetí do vazby z důvodu předvídaného ustanovením § 67 písm. a) tr. ř. Současně Nejvyšší soud postupem podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario nepřijal jeho písemný slib.
Obviněný P. N. T. v rámci osobního slyšení konaného prostřednictvím videokonferenčního zařízení dne 11. 12. 2025 uvedl, že v České republice žije manželka a jeho 3 děti, s nimiž se i během výkonu trestu pravidelně stýká. Má možnost bydlet se svou rodinou, má možnost pracovat v obchodě u své manželky.
Nejvyšší soud u obviněného P. N. T. může plně odkázat na důvody opodstatňující vzetí do vazby uvedené výše u spoluobviněných B. N. T. a L. V. T. Rovněž nelze přehlédnout, že také měl mít významné postavení v rámci trestné činnosti organizované skupiny a že je ohrožen uložením trestu odnětí svobody ve výši až 11 let. Též u něj se konalo soudní řízení vazebně. Je tak opodstatněno jeho vzetí do vazby z důvodu předvídaného ustanovením § 67 písm. a) tr. ř.
Obviněný B. H. A. v rámci osobního slyšení konaného prostřednictvím videokonferenčního zařízení dne 11. 12. 2025 poukázal na to, že v České republice žije jeho sestra a přítelkyně. Předložil příslib budoucího zaměstnání, možnost ubytování v České republice a příznivé hodnocení ze zaměstnání vykonávaného během výkonu trestu.
Též u tohoto obviněného Nejvyšší soud neshledal tyto skutečnosti natolik významné, aby mohly rozptýlit důvodnou obavu, že by v případě stíhání na svobodě neuprchl, případně se neskrýval, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání. Obviněný byl v soudním řízení stíhán vazebně a je ohrožen uložením trestu odnětí svobody ve výši až 11 let. V ostatním lze odkázat na výše uvedené skutečnosti u spoluobviněných.
Pokud jde o existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. u obviněných P. V. Q., L. T. K., L. T. H. a N. V. S. jejich trestní stíhání v rámci soudního řízení probíhalo vazebně a nic se nezměnilo na tom, že jsou i nadále trestně stíháni pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a za tento trestný čin přitom zákon aktuálně stanoví trest odnětí svobody ve výměře 10 až 18 let. Vzhledem k aplikaci zásady zákazu reformationis in peius jim pak hrozí tresty odnětí svobody ve výši 10 let (P. V. Q., N. V. S.), ve výši 11 let (L. T. H.) a ve výši 12 let (L. T. K.). Jsou tedy ohrožení vysokým trestem a s ohledem na povahu, rozsah, závažnost a jejich údajné konkrétní zapojení do této trestné činnosti, na níž se podílely zhruba dvě desítky osob, přičemž jejich trestní stíhání před soudy se vedlo vazebně, jsou dány i nadále důvodné obavy, které nebyly ničím rozptýleny, že by v případě stíhání na svobodě neuprchli, případně se neskrývali, aby se tak vyhnuli trestnímu stíhání. Je tak opodstatněno jejich vzetí do vazby z důvodu předvídaného ustanovením § 67 písm. a) tr. ř.
Dále Nejvyšší soud rozhodoval o vazbě obviněných Z. B. a Z. Ž., přičemž u obou provedl jejich slyšení prostřednictvím videokonferenčního zařízení dne 11. 12. 2025.
Obviněný Z. B. poukázal na skutečnost, že v této věci nebyl vazebně stíhán, výkon trestu odnětí svobody nastoupil dobrovolně. Je otcem dvou dětí a žil s nimi a se svou družkou. Před nástupem výkonu trestu pracoval v Německu a v případě propuštění tam bude znovu pracovat.
Obviněný je sice i nadále trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ovšem z obsahu spisu vyplývá, že ve věci měl figurovat toliko jako kurýr a měl patřit k nejnižším článkům v rámci posuzované zločinecké skupiny. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud u obviněného Z. B. neshledal žádné důvody pro jeho vzetí do vazby, a proto výrokem pod bodem VII. rozhodl, že se obviněný Z. B. nebere do vazby.
Obviněný Z. Ž. především zdůraznil svůj krajně nepříznivý zdravotní stav, je invalidní a ve výkonu trestu není schopen pracovat. Také uložený trest odnětí svobody nastoupil dobrovolně.
I tento obviněný je nadále trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ovšem kromě výše uvedených skutečností z obsahu spisu vyplývá, že jako kurýr měl rovněž patřit k nejnižším článkům v rámci posuzované zločinecké skupiny. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud také u obviněného Z. Ž. neshledal žádné důvody pro jeho vzetí do vazby, a proto výrokem pod bodem VIII. rozhodl, že se obviněný Z. Ž. nebere do vazby.
201. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 12. 2025
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu