99.\tDovolací soud přitom shledal, že oba soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci neopomenuly konfrontovat průběh trestního stíhání se stěžejními hledisky relevantními pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tj. se složitostí věci, postupem orgánů činných v trestním řízení, významem trestního řízení pro pachatele a jeho jednání), přičemž oba shledaly, že délka řízení mohla relevantně ovlivnit druh a výměru uloženého trestu. Za této situace délku řízení zohlednil již Městský soud v Praze při svých úvahách o druhu a výměře trestu u obou dovolatelů, přičemž dále akceptoval ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku všechny okolnosti důležité pro odůvodnění ukládaného trestu ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. V tomto směru přihlédl zejména k povaze a závažnosti jimi spáchaných trestných činů, k jejich osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům, jakož i k jejich dosavadnímu způsobu života a k možnostem jejich nápravy, stejně jako k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jejich budoucí život. V této souvislosti soud prvního stupně konstatoval, že u dovolatelů neshledal žádnou polehčující okolnost, naopak u nich shledal řadu přitěžujících okolností, když tito trestné činy spáchali s rozmyslem, ze ziskuchtivosti způsobili vyšší škodu [neboť škoda způsobená skutkem popsaným pod bodem I. více než devítinásobně přesáhla hranici značné škody ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a škoda, již zamýšleli způsobit skutkem popsaným po bodem II., významně přesáhla hranici škody velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku], trestným činem získali vyšší prospěch, přičemž takto jednali dlouhodobě a jednalo se o závažnou trestnou činnost. Tato trestná činnost navíc u obviněného Marka Jánoše nepředstavovala vybočení z jinak řádného života, když nelze přehlédnout ani fakt, že do ní obviněný zapojil řadu dalších osob jako organizátor, přičemž se této trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Obviněný M. S. pak sice spáchal trestnou činnost v postavení pomocníka, avšak přesto se do ní úmyslně zapojil poměrně zásadním a intenzivním způsobem a jeho role v ní byla klíčová. Z těchto závěrů vycházel i odvolací soud, který stran odůvodnění výše uložených trestů neshledal žádného pochybení, přičemž i on výslovně uvedl, že tyto tresty svojí výměrou reflektovaly veškeré podstatné okolnosti dané věci, včetně délky vedeného řízení. Na uvedeném ničeho nemění skutečnost, že v případě obviněného Marka Jánoše odvolací soud přistoupil k zrušení výroku o jeho trestu z rozsudku soudu prvního stupně, jelikož tak učinil výlučně na základě skutečnosti, že u tohoto obviněného shledal (na rozdíl od soudu prvního stupně) naplnění všech zákonných podmínek pro uložení souhrnného trestu.
100.\tV návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud připomíná, že za spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku lze pachateli uložit trest odnětí svobody v zákonném rozpětí od pěti do deseti let. Pokud tedy Vrchní soud v Praze po reflektování závěrů Městského soudu v Praze zohledňujících všechna zákonná kritéria obviněnému Marku Jánošovi uložil za dva trestné činy, jichž se dopustil svým jednáním vymezeným pod body I. a II., a dále za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 5 T 178/2023, souhrnný trest odnětí svobody ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby, konkrétně ve výměře šesti let a šesti měsíců, nelze takový trest za žádných okolností označit za trest nezákonný, nepřiměřeně přísný, exemplární či dokonce za excesivní, a to pouze proto, že obviněný s tímto není spokojen a upřednostňoval by výraznější zohlednění délky řízení a trest v nižší výměře. Snaha obviněného Marka Jánoše v tomto směru tedy nemohla být úspěšná, jelikož námitky proti subjektivně vnímané nepřiměřenosti trestu nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ale ani pod žádné jiné zákonem taxativně vymezené dovolací důvody.
101.\tK danému nadto Nejvyšší soud pouze obiter dictum, jelikož rozhoduje v dovolacím řízení pouze na podkladě dovolání obviněného a je tak s ohledem na znění § 265p odst. 1 tr. zákoníku vázán zásadou zákazu reformationis in peius konstatuje, že jmenovanému obviněnému uložený trest nelze považovat za nepřiměřeně přísný, ale spíše naopak, a to nejen s ohledem na okolnosti spáchaných činů a skutečnost, že byl obviněný odsouzen celkem za tři úmyslné trestné činy, ale rovněž s ohledem na skutečnost, že obviněnému byl souhrnný trest odvolacím soudem uložen nesprávně. Je totiž nutno zdůraznit, že odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku rozumí první odsuzující rozsudek o tomto jiném trestném činu téhož pachatele bez ohledu na to, zda takový rozsudek byl případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele za uvedený trestný čin. Jestliže obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebaže tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému tedy předcházelo spáchání dalšího trestného činu, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 598 a rovněž např. R 41/1968).
102.\tTakováto situace nastala i v nyní projednávané věci, kdy byl obviněný Marek Jánoš před vynesením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 5 T 178/2023, pravomocně odsouzen za nyní projednávanou trestnou činnost spáchanou v roce 2015 již rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021. S pácháním své pokračující trestné činnosti, pro níž byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 5 T 178/2023, přitom započal dne 4. 1. 2022 a své jednání ukončil až dne 14. 10. 2022, přičemž za toto byl odsouzen podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen se stanovením zkušební doby v délce tří let. Vrchní soud v Praze tedy ve svém rozsudku pochybil, pokud obviněnému Marku Jánošovi ukládal trest souhrnný, přičemž tento trest je na místě označit za svým výsledkem pro obviněného mírnější, než kdyby odvolací soud k jeho uložení nepřistoupil a ponechal v platnosti jak trest odnětí svobody ve výměře pěti a půl roku uložený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 45 T 4/2021, tak podmíněný trest odnětí svobody ve výměře dvou let, který byl obviněnému Marku Jánošovi uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 5 T 178/2023.
103.\tRovněž v případě obviněného M. S. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud byl tomuto obviněnému, který byl ohrožen identickou trestní sazbou jako obviněný Marek Jánoš, Městským soudem v Praze po zvážení všech zákonných kritérií za dva trestné činy, kterých se dopustil svým jednáním vymezeným pod body I. a II., uložen úhrnný trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, konkrétně ve výměře pěti let, nelze takový trest za žádných okolností označit za trest nezákonný, nepřiměřeně přísný, exemplární či dokonce za excesivní, a to pouze proto, že s tímto trestem není obviněný spokojen a upřednostňoval by trest v nižší výměře při výraznějším zohlednění délky řízení a svých osobních poměrů. Snaha obviněného v tomto směru tedy nemohla být úspěšná, jelikož stejně jako v případě obviněného Marka Jánoše je třeba námitky proti subjektivně vnímané nepřiměřenosti trestu nutné označit za nepodřaditelné pod kterýkoli ze zákonných dovolacích důvodů.
104.\tNa uvedeném nemohlo ničeho změnit ani to, pokud obviněný M. S. podpořil svou argumentaci stran nepřiměřenosti jemu uloženého trestu odnětí svobody odkazem na to, že v jiných věcech byly uloženy soudy prvních stupňů obviněným za jednání směřující proti lidským životům a zdraví podmíněné tresty. Předmětem přezkumu na základě dovolání obviněného mohou být totiž pouze výroky vztahující se k osobě dovolatele, přičemž nelze toliko v souladu s jeho přáním reduktivně přistupovat k posouzení jednak trestu odnětí svobody uloženému obviněnému a na druhé straně k trestům uloženým osobám odsouzeným za zcela jinou trestnou činnost, nadto v jiné trestní věci, a to ryze z hlediska objektů, proti nimž trestná činnost směřovala. Identicky pak Nejvyšší soud za zcela irelevantní považuje poukaz jmenovaného obviněného na zákon č. 270/2025 Sb., kterým bude novelizován mimo jiné trestní zákoník s účinností od 1. 1. 2026, resp. jeho zásady, které měly být podle obviněného M. S. aplikovány i na jeho osobu jako na prvopachatele. Citovaný zákon totiž doposud nenabyl účinnosti a v době rozhodování soudu se jednalo pouze o návrh, který byl až 30. 5. 2025, tedy až po vydání rozsudku soudu druhého stupně, schválen Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR a následně postoupen k projednání Senátu Parlamentu ČR. V tomto směru Nejvyšší soud připomíná obecně platnou zásadu, podle které je každý soudce při výkonu své rozhodovací činnosti vázán jen zákonem, který je součástí právního řádu, což obviněným poukazovaný zákon v době rozhodování soudů nižších stupňů dosud nebyl.
VI.
Závěr
105.\tJak již Nejvyšší soud konstatoval výše oba obvinění v rámci svého dovolání uplatnili rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přičemž se tak stalo v případě obviněného M. S. implicitně a v případě obviněného Marka Jánoše výslovně. Učinili tak přitom v jeho druhé alternativě, když poukázali na zamítnutí jimi podaných řádných opravných prostředků odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byly – podle jejich názoru – dány důvody dovolání popsané v § 265b odst. 1 písm. g) či písm. h) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla skutečně zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu zbylých obviněnými uplatněných dovolacích důvodů, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohl být naplněn ani obviněnými výslovně uplatněný či v jimi podaných dovoláních implicitně vyjádřený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
106.\tV souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatelů je třeba opětovně zdůraznit, že oba převážnou většinu svých dovolacích námitek uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněných považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
107.\tOba soudy nižších stupňů se přitom v nyní posuzované věci s námitkami obviněných v rámci svých rozhodnutí řádně vypořádaly, aniž by došlo k porušení práva obviněných na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání jimi vznesených odvolacích námitek, resp. nevyhovujícího odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu. Odvolací soud se totiž v odůvodnění svého rozsudku sice stručně, avšak dostatečně vypořádal s hlavními procesními i hmotně právními aspekty dané věci, přičemž z jeho argumentace je zjevné, jakým způsobem se vypořádal se zásadními námitkami jednotlivých obviněných. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i ESLP zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do zákonných podmínek kladených na odůvodnění soudního rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, rozsudek velkého senátu ze dne 21. 1. 1999). V tomto směru lze poukázat rovněž na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
108.\tSoučasně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněných mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněných na spravedlivý proces. Současně byly projednávané skutky obou dovolatelů správně právně kvalifikovány, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněny.
109.\tNejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu oběma dovoláními napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 8 To 11/2025, jakož i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaných mimořádných opravných prostředků dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněných Marka Jánoše a M. S. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jimi uplatněných dovolacích důvodů, ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož byla dovolání obou dovolatelů z výše rozvedených důvodů shledána zjevně neopodstatněnými, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jimi podaná dovolání odmítl. O odmítnutí obou dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
110.\tJelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě dovolání obviněných Marka Jánoše a M. S. a obsahu příslušného spisového materiálu v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu ani v jemu předcházejícím postupu shledáno porušení zákona ve smyslu obviněnými namítaných, ale ani žádných jiných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., zejména práva obviněných na spravedlivý proces, nebyly shledány ani zákonné podmínky § 265h odst. 3 tr. ř. pro případný odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo dovoláními podanými ze strany obviněných napadeno. Za tohoto stavu tak Nejvyšším soudem nebylo vyhověno explicitně vyjádřenému podnětu obviněného Marka Jánoše na přerušení výkonu dotčeného rozsudku odvolacího soudu, aniž by bylo s ohledem na vlastní rozhodnutí o jím podaném dovolání třeba o tomto podnětu rozhodnout samostatným výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 11. 2025
JUDr. Tomáš Durdík \t předseda senátu