66.\tK principu nemo tenetur se ipsum accusare lze odkázat především na zevrubné výklady obsažené v odborné literatuře. Ze všech pramenů je možno zmínit především výklady v článcích Musil, J. Zákaz donucování k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare). Kriminalistika, č. 4/2009, s. 252 a násl.; Herczeg, J. Zásada „nemo tenetur“ a práva obviněného v trestním řízení. Bulletin advokacie, č. 1-2/2010, s. 38 a násl.; Holländer, P. Zrod a současnost principu nemo tenetur se ipsum prodere (hypostáze jednoho základního práva). Právník, č. 2/2017, s. 89 a násl.; Púry, F., Mates, P. Zákaz nucení k sebeobviňování. Bulletin advokacie, č. 3/2019, s. 7 a násl.; Bohuslav, L. Zásada nemo tenetur ve vztahu k trestnímu řízení proti právnickým osobám. In: Ústavněprávní limity trestního práva. K odkazu Jiřího Herczega. Praha: Leges, 2019, s. 175 a násl. S tímto principem pracuje judikatura obecných soudů (např. rozhodnutí pod č. 33/2020 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 136/2019) a zejména Ústavního soudu [z mnohých viz například jeho nálezy ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 528/06, nebo ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2369/08, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 30/10, kterým se sjednocoval dosavadní rozkolísaný přístup senátů Ústavního soudu; zevrubně k přehledu judikatury Ústavního soudu a jejího vývoje viz Holländer, P. Zrod a současnost principu nemo tenetur se ipsum prodere (hypostáze jednoho základního práva). Právník, č. 2/2017, s. 89 a násl.]. V českém právním řádu vyplývá tento princip zejména z čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny a § 33 odst. 1, § 89 odst. 3 a § 92 odst. 1 tr. ř. Je možno připomenout též mezinárodní závazky vyplývající z čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech uveřejněného pod č. 120/1976 Sb. Lze zmínit též judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který bez jasného a jednoznačného zakotvení tohoto principu v Úmluvě vychází zejména z jejího čl. 3 (zákaz mučení a nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestu) a čl. 6 (právo na spravedlivý proces) – viz např. rozhodnutí ve věci Jalloh proti Německu ze dne 11. 6. 2006, č. stížnosti 54810/00, rozhodnutí ve věci Funke proti Francii ze dne 25. 2. 1993, č. stížnosti 10828/84, a rozhodnutí ve věci Gäfgen proti Německu ze dne 1. 6. 2010, č. stížnosti 22978/05.
67.\tZmíněný princip zákazu nucení k sebeobviňování se podle odborné literatury i judikatury (zjednodušeně uvedeno) váže především k vynucení výpovědi osoby proti ní samotné, jak u nás výslovně zapovídají i ustanovení § 33 odst. 1, § 89 odst. 3 a § 92 odst. 1 tr. ř., podle nichž obviněný není povinen vypovídat, k výpovědi či k doznání nesmí být žádným způsobem donucován a důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení zásadně nesmí být v řízení použit, ledaže by šlo o řízení proti osobě, která se donucení dopustila. Má ovšem širší dosah v tom směru, že nikdo nesmí být nucen k tomu, aby aktivně přispěl ke svému odsouzení [k tomu lze odkázat např. i na rezoluci XV. Mezinárodního kongresu trestního práva v Rio de Janeiro z roku 1994, že „nikdo není povinen přispět aktivním způsobem, přímo či nepřímo, k vlastnímu odsouzení“ – viz Musil, J. Zákaz donucování k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare). Kriminalistika, č. 4/2009, s. 252 a násl.]. V širším smyslu tak na obviněném v souladu s uvedeným principem nesmí být vynucována aktivní spolupráce na jeho odsouzení (např. v podobě sepsání určitého textu pro porovnání písma, nesmí být ani nucen k tomu, aby určil místo, kde se nacházejí věci důležité pro trestní řízení apod., jak vyplývá z bohaté judikatury soudů), nicméně může být na něm vynucováno strpění určitých úkonů k zajištění důkazů objektivně existujících nezávisle na obviněném (např. sejmutí otisků prstů, pachové stopy, odebrání bukálního stěru apod. – viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 30/10). V daném případě ovšem ani sám obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, v dovolání neuváděl, v čem by mělo porušení principu nemo tenetur se ipsum accusare spočívat, čím měl být nepřípustně nucen k výpovědi, doznání či jiné aktivní spolupráci na svém odsouzení, když si pouze v době před zahájením trestního řízení (popřípadě po dobu utajeného prověřování) psal deník v elektronické podobě, který jej posléze usvědčoval z trestné činnosti. Z uvedeného je patrné, že jde o princip procesní, který zapovídá nepřípustné procesní techniky vedoucí k usvědčení obviněného, tento princip však užitím důkazního prostředku spočívajícího v provedení elektronického deníku k důkazu nebyl porušen. Jde totiž o důkaz jako jakýkoliv jiný, který předtím vytvořil sám obviněný a který následně v rámci trestního řízení orgány činné v trestním řízení zákonným způsobem zajistily a provedly k důkazu (podobně jako se zajistí a provede jakákoliv jiná listina předtím vytvořená obviněným – např. dopisy, faktury či jiné účetní záznamy apod.).
68.\tTaké je třeba odmítnout verzi, že šlo o fiktivní zápisky sloužící pro účely budoucího autorského díla; i touto obhajobou se soudy nižších stupňů zabývaly a přesvědčivě ji vyvrátily. Stejně tak se zevrubně zabývaly i dodatečně prováděnými změnami v tomto elektronickém diáři, které byly činěny jen pro účely zpochybnění věrohodnosti prvně zajištěné verze v trestním řízení. Konečně velká část pozornosti byla věnována i duševnímu stavu obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, při vytváření tohoto dokumentu a ani v tomto ohledu nebyly shledány důvody, pro které by soudy nižších stupňů neměly vycházet z uvedeného důkazu. Zcela důvodně soudy nižších stupňů poukazovaly i na tu část záznamů, z níž vyplývá, že i obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, si byl velmi dobře vědom toho, že jde o významný kompromitující a usvědčující materiál (viz např. poznámka ze dne 17. 3. 2011 o tom, že zažil největší paniku života, když se obával ztráty datového nosiče s elektronickým diářem – k tomu str. 412 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně sp. zn. 2 T 4/2015). Soudy nižších stupňů zevrubně hodnotily tento důkaz vyplývající z provedeného důkazního prostředku, důvodně přiřazovaly termínům užívaným obviněným náležitý věcný obsah, což také vysvětlily (viz zejména pojem „moo“ odvozený od „moolah“, tedy anglického slangového pojmu pro peníze, v daném případě úplatky – viz zejména str. 419 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně sp. zn. 2 T 4/2015; shodně str. 110 až 111 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně sp. zn. 57 T 1/2017).
69.\tSoudy nižších stupňů také pečlivě provedly i další dokazování a jeho prostřednictvím řádně vyhodnotily získané důkazy. V daném případě po jejich prostudování (stejně tak spisového materiálu) velký senát trestního kolegia neshledal nesoulad, natožpak extrémní, mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků a z nich vyvozeným skutkovým dějem. Soudy nižších stupňů se řádně zabývaly trestní věcí obviněného, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Jak bylo zdůrazněno již výše, samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů přiklonily z různých verzí skutkového děje k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, nemůže založit žádný nesoulad, tím spíše pak ani tzv. extrémní nesoulad.
70.\tJelikož i prakticky všechny další skutkové výhrady dovolatel uplatnil již v předchozích fázích řízení, může Nejvyšší soud ohledně jejich vypořádání odkázat na předchozí rozhodnutí učiněná v obou větvích této kauzy, neboť soudy nižších stupňů se zevrubně zabývaly obhajobou obviněného a důvodně dospěly k závěrům o skutkovém stavu, které promítly do popisu skutku ve výrokové části svých rozsudků. Především Městský soud v Praze se v obou řízeních pečlivě věnoval obhajobě obviněného, srozumitelně hodnotil důkazy, a to nejen jednotlivě, ale zejména i ve vzájemných souvislostech (což mnohdy svými námitkami právě obviněný pomíjel). Soud prvního stupně tak činil především v již zmíněných pasážích komplexního posouzení souvisejících důkazů a vyhodnocoval, jaké důkazy podporují závěry o vině obviněného a jaké naopak vyvrací jeho obhajobu. V případě obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, jde vedle str. 412 a násl. věnovaných elektronickému diáři zejména o str. 437 a násl. rozsudku soudu prvního stupně sp. zn. 2 T 4/2015, stejně tak se ovšem i v následujících pasážích věnoval obhajobě dalších obviněných, které se pochopitelně týkaly i spoluobviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, jenž byl ústřední postavou případu a účastnil se všech útoků. Stejně tomu bylo i ve druhé větvi vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 1/2017.
71.\tJen ve stručnosti proto může velký senát trestního kolegia zcela odmítnout výhrady obviněného vůči jednotlivým dílčím útokům. Obrana obviněného spočívala mimo jiné v tom, že do manipulací při zadávání veřejných zakázek nebyl nijak zapojen, resp. toto jeho zapojení nebylo prokázáno. Soudy nižších stupňů však v tomto směru zcela důvodně dospěly ke zcela opačnému závěru, neboť ústřední postavou všech manipulací popsaných ve výroku napadeného rozsudku byl právě obviněný. V případě pod bodem I. a) výroku rozsudku napadeného dovoláním bylo jednoznačně prokázáno, že na přípravě zadávací dokumentace se podílel následně zvýhodněný dodavatel R. Ž., který připravoval zadání veřejné zakázky právě tak, aby v něm uspěl společně s další obviněnou Ing. Emilií Bialešovou. To vyplývá mimo jiné i z výpovědi svědka J. K., ze zajištěné elektronické komunikace mezi R. Ž., a Ing. Lucií Bialešovou, dcerou obviněné. Pochopitelně by takový postup vůbec nebyl možný bez dohody a svolení obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, který měl později z takového zvýhodnění dostávat označený pravidelný příjem, který také obdržel. Tato veřejná zakázka byla zjevně připravena tak, aby zvítězil jediný možný uchazeč v podobě Sdružení, které získalo časovou přednost (znalo podmínky předem) a především bylo zvýhodněno stanovením diskriminačních podmínek spojujících účetní a medicínsko-právní služby. Takové jednání je zjevně v rozporu s principy podle § 6 odst. 1 ZVZ. Soudy nižších stupňů též zcela důvodně dospěly k závěru, že tyto jejich závěry nemohla zvrátit ani výpověď svědka Z. K., kterou důvodně soudy nižších stupňů nepovažovaly za příliš věrohodnou i s ohledem na řadu zápisů o setkáních s tímto svědkem a dalšími podezřelými osobami v elektronickém deníku obviněného (viz str. 59 až 64 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně sp. zn. 57 T 1/2017). Podstatou a důvodem pro stíhání obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, za jednání popsané pod bodem I. a) napadeného rozsudku není spolupráce s externími odborníky prosazovaná Ministerstvem zdravotnictví, ale především způsob provedení takového zadání, který nejenže nešetřil veřejné zdroje, a naopak je navyšoval, ale dokonce za úplatek diskriminačním způsobem upřednostnil předem vybraného dodavatele. Přitom korumpovanou osobou na straně veřejného zadavatele NNH byl (především) obviněný, bez jehož rozhodnutí by k takovému zvýhodnění dodavatele nedošlo.
72.\tNebylo možno akceptovat ani výhrady obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, proti skutkovým závěrům v případě jednání popsaného pod bodem I. b), tj. ohledně zakázky na digitalizaci chorobopisů. Ani v tomto směru nebylo obviněnému vytýkáno, že by byla vypsána veřejná zakázka na zjevně nepotřebnou službu, jak by se snad z některých jeho námitek mohlo zdát. Za vinu mu bylo kladeno provedení veřejné zakázky, která byla (stejně jako v dalších popsaných případech) zmanipulovaná tak, aby ji získal předem vybraný dodavatel, od něhož by pak obviněný spolu s dalšími spoluobviněnými mohl odčerpat jako vlastní výnos z trestné činnosti část peněz investovaných NNH jako veřejným zadavatelem. I v tomto případě lze odkázat především na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (sp. zn. 2 T 4/2015), konkrétně především na jeho str. 438 až 478. Rovněž zde vycházel soud prvního stupně, jehož postup důvodně akceptoval i odvolací soud, při stanovení výše škody z rozdílu mezi částkou skutečně proplacenou vítězné obchodní společnosti DISOL a nabízenou cenou nedůvodně vyřazeného uchazeče o veřejnou zakázku (dodavatele), tj. obchodní společnosti ICZ, tedy stanovil škodu ve výši 56 887 994 Kč, tento postup vysvětlil na str. 505 odůvodnění svého rozsudku (ke správnosti jeho postupu viz níže). Při aplikaci názorů zastávaných v judikatuře (k tomu rovněž níže) soud prvního stupně též náležitě vysvětlil, proč dospěl k závěru, že obchodní společnost ICZ byla vyřazena nedůvodně, a proč nebyla přijata argumentace obhajoby (v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně sp. zn. 2 T 4/2015, zejména na str. 502 až 508, ale též již předtím str. 442 a násl., zejména str. 447 až 452).
73.\tJde-li o skutek pod bodem II. a) výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu (nákup LGN), byla škoda stanovena jako minimální a odpovídala výši dojednaného a přijatého úplatku ve výši 4 % z kupní ceny LGN, o který mohla být kupní cena nižší (kdyby obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, jednal jako řádný hospodář v zájmu NNH a jím spravovaného majetku, a nikoli v zájmu osobním), tedy po provedeném dokazování byla stanovena ve výši 5 664 175 Kč. Ani proti takovému postupu a logickým úvahám soudu prvního stupně, které akceptoval i odvolací soud, nemá Nejvyšší soud námitek. Nebylo tak třeba provádět složité znalecké dokazování obvyklé ceny LGN jako specifického zařízení, které se běžně na trhu nenabízí a jehož cena může být modifikována v závislosti na dalších doprovodných službách a plněních, jak též namítali spoluobvinění, protože celá konstrukce stanovení výše škody je pojata jinak. Škodou je tak minimální částka spočívající ve výši úplatku poskytnutého podplaceným osobám jednajícím za objednatele, který využívá k nákupu zdroje z veřejných rozpočtů a za nějž jednal obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, v kooperaci s dalšími obviněnými, a ve svůj prospěch, nikoli ve prospěch jím zastupovaného subjektu, a sjednával podmínky plnění tak, aby z účtované ceny jemu a dalším osobám zůstala významná část jako úplatek. O něj mohla být cena nižší, kdyby byly upřednostněny zájmy NNH před jejich osobními zájmy. Je pak lhostejné, zda cena včetně marže pro dodavatele byla obvyklá, protože dodavatel zastoupený obviněným Ing. Jozefem Kalavským byl ochoten o uvedená 4 % snížit výnos z obchodu, a přesto jej realizovat, a částku odpovídající uvedeným 4 % předat dalším obviněným jako úplatek (jinými slovy snížil marži jím zastupovaného dodavatele ku prospěchu zástupců objednavatele, nikoli však ve prospěch tohoto objednavatele, který mohl mít cenu nižší o uvedenou částku). I v tomto směru lze plně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně sp. zn. 2 T 4/2015 na str. 508 až 512, jde-li o hmotněprávní posouzení skutku, str. 478 a násl., jde-li o skutkové závěry (k usvědčujícím důkazům a k vyvrácení obhajoby obviněných lze odkázat zejména na odůvodnění na str. 484 až 488, 491 až 494, jde-li o kalkulaci ceny, a na zdůvodnění stanovení výše škody především str. 494 a 495).
74.\tI v případě dalších vad vytýkaných obviněným vůči skutkovým zjištěním v případě dalších dílčích útoků pod body I. c), II. b) a II. c) v napadeném rozsudku odvolacího soudu (sp. zn. 2 To 81/2020) lze odkázat na velmi zevrubné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně sp. zn. 57 T 1/2017, které v části týkající se bodu I. c) [jakož i bodu I. a)] již dříve akceptoval i Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 991/2021, jak bylo zmíněno výše. Ani v tomto případě Nejvyšší soud neshledal, že by skutkové závěry soudů nižších stupňů byly zjevně rozporné s obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Námitky obviněného proti těmto skutkovým závěrům jsou také pouhou jeho polemikou se soudy nižších stupňů, jak hodnotit jednotlivé důkazy a jaké závěry je možno z nich vyvodit. V případě těchto dílčích útoků vlastně obviněný ani nevznášel žádné hmotněprávní námitky, tedy námitky nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení.
75.\tObviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, dále ve svém dovolání vytýkal, že v řízení před soudy nižších stupňů zůstaly opomenuty některé důkazy. Ani tyto námitky přímo nenaplňovaly dovolací důvod uplatněný obviněným uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, nicméně mohly by odpovídat dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, který byl zařazen do trestního řádu v reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, a to mimo jiné též k problematice opomenutých důkazů, které musel věnovat pozornost Nejvyšší soud i za předchozí právní úpravy.
76.\tV první řadě je třeba připomenout, že není úkolem soudu provést všechny navržené důkazy. Je zcela na úvaze soudu v trestním řízení, které z navržených důkazů provede. Samozřejmě takový postup nesmí vykazovat znaky libovůle. Důkazní prostředky, jejichž provedení soudy řádně zamítnou, a takové rozhodnutí náležitě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zdůvodní, nelze totiž hodnotit jako opomenuté důkazy. Ústavní soud v řadě svých nálezů podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí – z mnoha nálezů Ústavního soudu viz např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10/1995 ve svazku č. 3 na str. 51 SbNU, nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76/1997 ve svazku č. 8 na str. 231 SbNU, nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127/2002 ve svazku č. 28 na str. 95 SbNU, nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26 ve svazku 32 na str. 239 SbNU. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů opře své skutkové závěry (zjištění) a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Kromě shora uvedených viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 SbNU, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, publikovaný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str. 377 SbNU, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 SbNU.
77.\tJedním z ústavně konformních důvodů pro odmítnutí provedení navrženého důkazu je tak i jeho zjevná nadbytečnost, která se posuzuje vzhledem ke stávající důkazní situaci. V tomto směru nejde o tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, jimiž se soudy řádně nezabývaly, čímž by byla založena nepřezkoumatelnost, a tedy i protiústavnost rozhodnutí soudů nižších stupňů. V posuzovaném případě má dovolací soud za to, že se soudy nižších stupňů s návrhy obviněného na doplnění dokazování dostatečně vypořádaly, jak vyplývá zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně sp. zn. 2 T 4/2015 na str. 502, resp. na str. 41 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu sp. zn. 2 To 81/2020, stejně tak lze odkázat na bod 114. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně sp. zn. 57 T 1/2017 a bod 33. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu sp. zn. 8 To 67/2020. Zároveň ani Nejvyšší soud neshledal, že by navrhované důkazy mohly přinést nějaký zásadní zvrat v již ustáleném skutkovém stavu, nejde tedy o opomenuté důkazy.
78.\tLze tedy shrnout, že po prostudování spisového materiálu a rozsudků soudů nižších stupňů Nejvyšší soud neshledal obviněným tvrzená pochybení soudů nižších stupňů při provádění dokazování, ani při vyhodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, resp. ani při utváření skutkových závěrů, což by bylo možno označit za porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy.
c) K námitkám obviněného proti správnosti právní kvalifikace skutků jako trestných činů podle § 256 a § 331 tr. zákoníku
1. K procesnímu postupu
79.\tTrestní věc obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, byla původně vedena u Nejvyššího soudu ve společném řízení s věcí obviněných MUDr. Michala Toběrného, Petra Kutila, P. K., Mgr. Josefa Veselého a Ing. Jozefa Kalavského, kteří také podali dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020. Tato věc byla vedena pod sp. zn. 5 Tdo 284/2022, z níž ovšem byla věc obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, usnesením ze dne 24. 9. 2024 vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí podle § 23 odst. 1 tr. ř. a následně byla usnesením ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 5 Tdo 849/2024, postoupena velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, neboť jeho senát č. 5 dospěl k odlišnému právnímu názoru na možnost posouzení jediného skutku jako dvou trestných činů podle § 256 a § 331 tr. zákoníku, než jak tuto otázku předtím vyřešil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, jak bude rozvedeno níže. Kromě toho další odlišný postup naznačil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 4 Tz 81/2019. V podstatě senát č. 5 připustil jednočinný souběh trestných činů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku a přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku, naproti tomu senáty č. 4 a 6 vyloučily takovou možnost a upřednostňovaly bud prvně uvedené ustanovení (senát č. 6), anebo druhé ustanovení (senát č. 4). Senát č. 5 se tak přiklonil k názoru, jaký zaujal státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, jak bylo rozvedeno shora. Obviněný se naproti tomu dovolával názoru, který zaujal senát č. 6 Nejvyššího soudu v označeném usnesení ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, podle nějž z důvodu speciality má mít přednost ustanovení § 256 tr. zákoníku a ustanovení § 331 tr. zákoníku jako obecné se nemělo v jeho případě užít. Tato námitka obviněného pak odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, ale není opodstatněná.
80.\tVelký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu po přezkoumání věci vyslovil souhlas s názorem senátu č. 5, a tedy i soudů nižších stupňů, jakož i s názorem státního zástupce, jak vyplyne z níže uvedeného odůvodnění, tedy připustil jako možný jednočinný souběh trestných činů podle § 256 a § 331 tr. zákoníku.
2. Obecně k trestným činům podle § 256 a § 331 tr. zákoníku
a k vývoji právního postihu korupce v nedávném období
81.\tNejprve je třeba obecně zmínit jednotlivá ustanovení a stručně nastínit výklad některých jejich znaků.
82.\tTrestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů; za to bude potrestán odnětím svobody na 6 měsíců až 3 roky nebo zákazem činnosti. Podle § 256 odst. 2 tr. zákoníku bude pachatel potrestán odnětím svobody na 2 roky až 8 let, jestliže a) spáchá čin uvedený v § 256 odst. 1 tr. zákoníku jako člen hodnotící komise, vyhlašovatel nebo pořadatel veřejné soutěže nebo veřejné dražby, licitátor nebo jako člen organizované skupiny, b) způsobí takovým činem značnou škodu, nebo c) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Podle § 256 odst. 3 tr. zákoníku bude stejně jako v § 256 odst. 2 tr. zákoníku potrestán, kdo za okolností uvedených v § 256 odst. 1 tr. zákoníku žádá, přijme nebo si dá slíbit majetkový nebo jiný prospěch. Podle § 256 odst. 4 tr. zákoníku bude potrestán odnětím svobody na 3 roky až 10 let, kdo za okolností uvedených v § 256 odst. 1 tr. zákoníku žádá, přijme nebo si dá slíbit majetkový nebo jiný prospěch a spáchá takový čin jako úřední osoba. Ustanovení § 256 odst. 4 tr. zákoníku bylo doplněno novelizací provedenou zákonem č. 330/2011 Sb. s účinností od 1. 12. 2011.
83.\t Trestného činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek (alinea 1), nebo kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek (alinea 2); za to bude potrestán odnětím svobody až na 4 roky nebo zákazem činnosti. Podle § 331 odst. 2 tr. zákoníku bude potrestán odnětím svobody na 6 měsíců až 5 let, kdo za okolností uvedených v § 331 odst. 1 tr. zákoníku žádá úplatek. Podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku bude odnětím svobody na 3 roky až 10 let nebo propadnutím majetku pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v § 331 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch, nebo b) spáchá-li takový čin jako úřední osoba. Podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku bude odnětím svobody na 5 až 12 let pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v § 331 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu, nebo b) spáchá-li takový čin jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch. Toto ustanovení trestního zákoníku bylo změněno v průběhu let jednou, a to též shora uvedeným zákonem č. 330/2011 Sb. s účinností od 1. 12. 2011, jímž byly zpřísněny trestní sazby v § 331 odst. 1 tr. zákoníku (horní hranice trestu odnětí svobody byla zvýšena z původních 3 roků na 4 roky) a v § 331 odst. 3 tr. zákoníku (trestní sazba trestu odnětí svobody byla zvýšena z původních 2 roků až 8 let na 3 roky až 10 let).
84.\tUstanovením o trestném činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku se chrání (objekt trestného činu) zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele), jak vyplývá i z odborné literatury (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3401, § 256, marg. č. 1). Předmětem ochrany (objektem) trestného činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku je zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, resp. zájem na rovnosti podmínek soutěžitelů v hospodářské soutěži, která by mohla být narušena korupčním jednáním (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III. § 272 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4149, § 331, marg. č. 1).
85.\tV tomto směru je třeba upozornit, že obecný postih korupčních jednání obsažený nyní v § 331 a násl. tr. zákoníku byl při rekodifikaci trestního práva hmotného rozšířen i o případy korupce v souvislosti s podnikáním (vlastním nebo jiného), což obecná ustanovení postihující úplatkářství obsažená v předcházejícím § 160 a násl. tr. zák. neobsahovala. Potřebu zavést postih korupce v soukromoprávních vztazích i do obecných ustanovení o postihu úplatkářství odůvodnil zákonodárce při přijímání trestního zákoníku v roce 2009 požadavky vyplývajícími ze závazků na základě našeho členství v Evropské unii, konkrétně na základě rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 22. 7. 2003 č. 2003/568/SVV, o boji s korupcí v soukromém sektoru, a společné akce o korupci v soukromém sektoru ze dne 22. 12. 1998 přijaté Radou Evropské unie na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii. Později v roce 2011 pak ještě zákonodárce zostřoval trestní represi korupčních jednání shora zmíněnou novelizací provedenou zákonem č. 330/2011 Sb., kterou navrhla vláda v rámci plnění svého závazku z programového prohlášení o boji proti korupci, zejména pak úředních osob, jak vyplývá z důvodové zprávy k tomuto zákonu. Zmíněnou novelizací byla zostřena trestní represe u korupčních jednání obsažených v ustanoveních § 256, § 257, § 258 a § 331 tr. zákoníku. Bohužel ani při těchto změnách nebyla zevrubně zvažována možná konkurence dosavadních, nově zaváděných či měněných ustanovení, tzv. konkurence zákonů, a zákonodárce ani v jednom případě nenastínil její možné řešení. Přitom tato konkurence byla očekávatelná, zvláště pokud se upravovala korupce specificky u některých případů nežádoucího jednání v tržním hospodářství (jako specifický typ hospodářské kriminality, popřípadě i kriminality majetkové), současně se ale jako obecný delikt proti pořádku ve věcech veřejných spočívající v úplatkářství zavedl postih korupce v soukromoprávních vztazích, konkrétně v souvislosti s podnikáním. Právě zejména pro korupci při zadávání veřejných zakázek veřejným zadavatelem je typické, že jde současně o korupci činěnou v souvislosti s podnikáním, neboť o zadání veřejné zakázky typicky usilují podnikatelé při výkonu své podnikatelské činnosti (zpravidla jde o obchodní společnosti, zakládané obvykle za podnikatelským účelem). Současně je podobně typické pro tyto případy zadávání veřejné zakázky veřejným zadavatelem, že jde o věc obecného zájmu ve smyslu tradičního výkladu tohoto znaku první alternativy (alinea 1) úplatkářského jednání v § 331 odst. 1 i § 332 odst. 1 tr. zákoníku.
86.\tZa obstarávání věcí obecného zájmu se totiž obvykle považuje činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb, jak vyplývá z ustáleného výkladu v aplikační praxi (viz např. stanovisko uveřejněné pod č. 16/1988 Sb. rozh. tr. v bodě IV.) i v odborné literatuře (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III. § 272 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4151, § 331, marg. č. 4). Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina, zejména jde o činnost, jíž jsou plněny společensky významné úkoly přímo, např. rozhodování soudců, státních zástupců, policejních orgánů a jiná činnost policistů, odpovědných funkcionářů a úředníků státní správy i územní samosprávy (obcí a obecních úřadů, krajů a krajských úřadů), činnost lékařů a dalších osob činných ve zdravotnictví, ale i ve školství (např. při přijímání na vysoké a střední školy, při státních závěrečných zkouškách, maturitách) apod. (viz např. rozhodnutí č. 1/1978 nebo č. 13/1990-I. Sb. rozh. tr., jakož i zmíněné stanovisko pod č. 16/1988 Sb. rozh. tr.). Obstaráváním věcí obecného zájmu je nepochybně veškerý výkon veřejné moci (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III. § 272 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4151, § 331, marg. č. 4). Ovšem (a to historicky již od roku 2004) je významně rozšiřován tento pojem i do soukromoprávní oblasti výkladovým ustanovením, podle nějž se za obstarávání věcí obecného zájmu považuje též zachovávání povinnosti uložené právním předpisem nebo smluvně převzaté, jejímž účelem je zajistit, aby v obchodních vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají (nyní viz § 334 odst. 3 tr. zákoníku). Toto rozšíření pojmu obstarávání věcí obecného zájmu bylo zavedeno do českého právního řádu jeho novelizací provedenou zákonem č. 537/2004 Sb. s účinností od 22. 10. 2004 v reakci na závazky vyplývající z našeho členství v Evropské unii (v rámci tzv. 3. pilíře), konkrétně šlo o společnou akci o korupci v soukromém sektoru (č. 98/742/JVV) přijatou Radou Evropské unie na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii. Tato společná akce byla posléze zrušena již zmíněným rámcovým rozhodnutím Rady Evropské unie ze dne 22. 7. 2003 č. 2003/568/SVV, o boji s korupcí v soukromém sektoru, na jehož podkladě byl později též zaveden postih úplatkářství v souvislosti s podnikáním, jak bylo zmíněno výše, přesto zmíněné výkladové ustanovení bylo při rekodifikaci trestního práva hmotného (v letech 2007 až 2009) ponecháno a je tak v případech naplnění jeho znaků upřednostňován postih korupce jako úplatkářství při obstarávání věcí obecného zájmu (více k tomu ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III. § 272 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4192, § 334, marg. č. 3).
87.\tJe-li již poukazováno na vývoj právní úpravy alespoň v relativně nedávném období (posledních asi 30 let), je možno připomenout též to, že předobrazem právní úpravy obsažené nyní v § 256 tr. zákoníku bylo ustanovení § 128a tr. zák. (souhrnně s dalšími ustanoveními nazvané pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě) a v případě § 331 tr. zákoníku šlo o § 160 tr. zák. (přijímání úplatku). Ustanovení § 128a tr. zák. bylo zavedeno zákonem č. 557/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992 a za celou dobu své existence se až do 31. 12. 2009 nezměnilo. V § 128a odst. 3 tr. zák. byl stanoven postih korupce trestem odnětí svobody v trvání 2 roků až 8 let pro toho, kdo žádal, přijal nebo si dal slíbit majetkový nebo jiný prospěch za okolností uvedených v § 128a odst. 1 tr. zák., tj. při zjednání přednosti některému soutěžiteli nebo účastníku dražby nebo výhodnějších podmínek na úkor jiných soutěžitelů v souvislosti s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch. V době zavedení tohoto nového typu trestné činnosti ovšem obsahovalo obecné ustanovení o přijímání úplatku v § 160 tr. zák. sankci vždy mírnější, neboť zákonodárce i na nejtěžší případ obsažený v tehdejším § 160 odst. 3 tr. zák. (ve znění účinném do 8. 6. 1999) postihující korupci veřejných činitelů stanovil trest odnětí svobody v rozpětí 1 roku až 5 let. Ani v období mezi 9. 6. 1999 a 30. 6. 2008 neobsahoval § 160 tr. zák. přísnější trestní sazbu trestu odnětí svobody, buď byly mírnější (v § 160 odst. 1 až 3 tr. zák.), anebo byla stejná v § 160 odst. 4 tr. zák. (v rozpětí 2 roků až 8 let) pro případ přijetí úplatku za okolností zvlášť přitěžujících (jednání v úmyslu opatřit sobě nebo jinému úplatek velkého rozsahu, spáchání činu v postavení veřejného činitele s úmyslem opatřit sobě či jinému značný prospěch).
88.\tTento koncept byl ovšem narušen novelizací provedenou zákonem č. 122/2008 Sb. s účinností od 1. 7. 2008, jímž byly zpřísněny trestní sazby trestu odnětí svobody za přijímání úplatku v § 160 odst. 1 (z výměry až na 2 roky na výměru až na 3 roky), odst. 2 (z rozpětí 6 měsíců až 3 roky na 6 měsíců až 5 let), odst. 3 (z rozpětí 1 roku až 5 let na rozpětí 2 roky až 8 let) a odst. 4 (z rozpětí 2 roky až 8 let na 5 až 12 let) tr. zák. Tento krok byl odůvodněn plněním mezinárodních závazků v oblasti boje proti korupci a proti praní špinavých peněz na základě požadavků plynoucích z hodnotících zpráv mezinárodních organizací OECD a GRECO (šlo o vládní návrh zákona na základě usnesení vlády č. 1199 ze dne 25. 10. 2006). Stejnou novelizací byl rozšířen i pojem (zahraničního) veřejného činitele v § 162a odst. 2 tr. zák.
89.\tZ uvedeného vyplývá, že ustanovení § 128a odst. 3 tr. zák. původně obsahovalo buď přísnější sankci než ustanovení § 160 (v odst. 1 až 3) tr. zák., anebo stejně přísnou sankci jako byla v § 160 odst. 4 tr. zák., a to od roku 1992 až do poloviny roku 2008. V tomto období tak nemohla nastat situace, že by korupce naplňující zároveň obě ustanovení § 128a odst. 3 i § 160 (v jakékoliv variantě) tr. zák. mohla být přísněji postižena podle druhého z uvedených ustanovení. Za této dřívější úpravy proto mohlo dávat dobrý logický smysl, pokud se v odborné literatuře uvádělo, že není možno spáchat jedním skutkem trestné činy jak podle § 128a odst. 3 tr. zák., tak i podle § 160 tr. zák., a že je jejich jednočinný souběh v takovém případě vyloučen (počítalo se s přednostním uplatněním § 128a odst. 3 tr. zák.) – viz k tomu zejména ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl (§ 91 až 301). 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 845, k § 128a, marg. č. 16; shodně NOVOTNÝ, O., VOKOUN, R. a kol. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 185 (marg. č. 377). V této spojitosti je možno zmínit i názor uváděný v posledně citované učebnici, že bylo třeba zavést postih korupce vůči účastníkům veřejné soutěže nebo veřejné dražby, protože účast v nich nelze považovat za obstarávání věcí obecného zájmu, tedy nemůže být postiženo podle obecných ustanovení o úplatkářství v tehdejších § 160 až § 162 tr. zák., ale jen jako trestné činy podle § 128b nebo § 128c tr. zák. (nyní jde o ustanovení § 257 a § 258 tr. zák.), přičemž se odkazovalo na rozhodnutí č. 14/1993 Sb. rozh. tr. (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 10. 1992, sp. zn. 4 Tz 37/92). K tomu je ovšem vhodné doplnit, že naposledy uvedené rozhodnutí vychází z právní úpravy obsažené v trestním zákoně na počátku 90. let 20. století, kdy ustanovení § 128a tr. zák. obsahovalo přísnější úpravu pasivní korupce než § 160 tr. zák. (viz výše). V té době chybělo též shora citované ustanovení o výkladu pojmu obstarávání věcí obecného zájmu v obchodních vztazích, jež bylo do § 162a odst. 3 tr. zák. zavedeno až v roce 2004 (zákonem č. 537/2004 Sb.). Navíc zmíněný výklad v učebnici z roku 2007 se vztahoval k tehdy účinné právní úpravě a nepočítal ani s pozdějším rozšířením postihu úplatkářství na případy související s podnikáním, jak k němu došlo při rekodifikaci trestního práva hmotného v roce 2009 (viz výše). K tomu lze snad jen doplnit, že změny v oblasti postihu korupce zavedené jednak novelizací v roce 2008 (zákonem č. 122/2008 Sb.) a jednak při rekodifikaci trestního práva hmotného v roce 2009 (zákonem č. 40/2009 Sb.) byly plánovány v zásadě ve stejné podobě již v roce 2004 (k tomu lze odkázat na sněmovní tisk č. 744 z roku 2004 ze IV. volebního období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, konkrétně na § 234 o zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě a na § 306 o přijímání úplatku).
90.\tZ uvedeného hrubého nástinu vývoje právní úpravy je patrné, že vztah ustanovení o postihu úplatkářství a korupce při zadávání veřejných zakázek, při veřejných soutěžích a veřejných dražbách se může jevit v různém světle v závislosti na dikci jednotlivých ustanovení a jejich výkladu v příslušném období. Je tak namístě přehodnotit dříve přijímané odůvodnění a na první pohled správný názor, že specificky zaměřené ustanovení na úzkou dílčí oblast veřejných zakázek, veřejných soutěží a veřejných dražeb by mělo mít aplikační přednost před obecně vymezeným ustanovením o korupci při obstarávání veškerých věcí obecného zájmu, stejně tak dobrý smysl dávalo postihování korupce mezi účastníky veřejných soutěží (včetně uchazečů o veřejné zakázky) a veřejných dražeb jen podle zvláštního ustanovení s tím, že taková účast sama o sobě není věcí obecného zájmu. Náhled na to se ovšem postupem doby měnil, nejprve (v roce 2004) došlo k rozšíření pojmu obstarávání věcí obecného zájmu i na některé případy zachovávání povinností v obchodních vztazích (dnešní výkladové ustanovení § 334 odst. 3 tr. zákoníku, předtím § 162a odst. 3 tr. zák.), následně v roce 2008 zvýšením trestních sazeb u obecných trestných činů postihujících korupci, avšak ponecháním trestních sazeb u zvláštních případů postihu korupce, pak i při rekodifikaci trestního práva hmotného (v roce 2009) rozšířením dosahu obecného ustanovení o úplatkářství i na případy související s podnikáním, aby pak (v roce 2011) došlo ještě k dalšímu zpřísnění trestních sazeb korupčních trestných činů (podle § 257, § 258 a § 331 tr. zákoníku) a zavedení další okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v § 256 odst. 4 tr. zákoníku.
91.\tZlom nastal především v polovině roku 2008, když byla poprvé zavedena úprava obsahující vyšší trestní sazby u obecných ustanovení o postihu úplatkářství, konkrétně přijímání úplatku, než byla stanovená (a nezměněná) trestní sazba trestu odnětí svobody u postihu korupce v podobě pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě (podle § 128a odst. 3 tr. zák.). Na tom se nic nezměnilo ani při rekodifikaci trestního práva hmotného, ani při dalším pozdějším zostření trestní represe v této oblasti v roce 2011. Od té doby je tak v trestním zákoníku obsažena právní úprava, která za určité konstelace obsahuje přísnější postih korupce podle obecného ustanovení o úplatkářství, než je obsažen v ustanovení o specifickém typu korupce v určité dílčí oblasti života – při zadávání veřejných zakázek. Podobné případy lze ovšem nalézt i v jiných dílčích oblastech, např. v oblasti insolvenčního řízení (k tomu viz rozhodnutí č. 2/2015-I. Sb. rozh. tr. a s tím související pasáž níže).
3. Obecně k jednočinnému souběhu a jeho vyloučení
92.\tDále lze obecně připomenout základní princip, že jednání pachatele se zásadně má posoudit podle všech v úvahu přicházejících ustanovení, není-li důvodu některé z nich neužít pro jeho zvláštní poměr k jiným ustanovením zákona, konkrétně z důvodu speciality, subsidiarity nebo konzumpce (u níž se navíc někdy odlišuje konzumpce faktická od konzumpce zákonem předpokládané). Základním smyslem institutu jednočinného souběhu trestných činů, neboli tzv. ideální konkurence, je vystihnout povahu a závažnost jednání pachatele, jak vyplývá i z judikatury (tak např. rozhodnutí pod č. 25/1964 Sb. rozh. tr.).
93.\tStručně uvedeno případ, kdy jeden skutek naplňuje znaky více trestných činů, které vedle sebe obstojí, se považuje za jednočinný souběh, neboli ideální (současnou) konkurenci (concursus formalis), který se odlišuje od případu spáchání více trestných činů více skutky, tedy od souběhu vícečinného, neboli reálné (postupné) konkurence (concursus materialis), které dále nemusí být věnována pozornost (s ohledem na zaměření položené otázky). Souběh se ještě člení na stejnorodý a různorodý podle toho, zda je více trestných činů spáchaných pachatelem stejných nebo různých (členění platí jak pro souběh jednočinný, tak i vícečinný). V daném případě se otázka týkala posouzení, zda jde o souběh jednočinný různorodý, anebo zda je tento souběh vyloučen pro vzájemný poměr posuzovaných skutkových podstat trestných činů, neboli jde o případ tzv. nepravé konkurence (též zvané konkurence zákonné, někdy také „jednoty zákonů“). Prvním důvodem pro vyloučení jednočinného souběhu je specialita, tedy případ vyloučení obecné normy z důvodu upřednostnění normy zvláštní (lex specialis derogat legi generali). Speciální skutková podstata má zúžený rozsah oproti skutkové podstatě obecné. Typicky jde o ochranu téhož právního statku více ustanoveními, z nichž jedno je širší (obecné) a jedno užší (speciální), přičemž toto užší je specificky zaměřené na ochranu stejného právního statku (objektu – právního zájmu společnosti). Typickým případem je poměr tzv. vnořených kruhů, tedy užší skutková podstata naplňuje všechny znaky skutkové podstaty obecné a zároveň i nějaký další znak zvláštní (speciální), který ji od obecné skutkové podstaty odlišuje. Jde (podle majoritního názoru) především o případy kvalifikovaných nebo privilegovaných skutkových podstat vůči základním, o nichž se důvodně (především v německé nauce) hovoří jako o tzv. nesamostatných obměnách (např. poměr loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 173 odst. 1, 3 tr. zákoníku), jež se odlišují od tzv. samostatných obměn, tzv. delicta sui generis, které byly obměněny natolik podstatně (v jednom či více znacích), že byla vytvořena zcela nová samostatná skutková podstata s vlastním obsahem bezpráví (dochází přitom k uvolnění od výchozí skutkové podstaty, může jít i o spojení dvou výchozích skutkových podstat – např. braní rukojmí podle § 174 tr. zákoníku vůči omezování osobní svobody podle § 171 tr. zákoníku a vydírání podle § 175 tr. zákoníku) – více k tomu ŘÍHA, J. Ještě k privilegovaným skutkovým podstatám. Trestní právo, 2004, č. 3, s. 22 a násl., č. 4, s. 9 a násl. I u nás se obecně uznává, že poměr speciality je dán i v případech skutkových podstat složených vůči skutkovým podstatám, jež lze považovat za jejich části (např. loupež vůči krádeži a omezování osobní svobody). I v případě tzv. křížících se kruhů se někdy poměr speciality připouští, pokud ovšem má užší ustanovení současně znaky širšího, přičemž někdy se dodává, že tomu tak je pravidelně, v obvyklých případech – viz např. Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, s. 329; resp. Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D., Vanduchová, M. Systém českého trestního práva. Část II. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Novatrix, 2009, s. 433 (II. část). Účelem speciálních ustanovení přitom má být postižení útoku zvláštním způsobem odchylným od obecného tak, aby to odpovídalo zvláštnostem případu (ať přísněji nebo mírněji). Dále může být vyloučen jednočinný souběh, a to i v případě tzv. křížících se kruhů (tzv. interference), jde-li o subsidiaritu, tj. pokud obě ustanovení podobným způsobem chrání tytéž zájmy před obdobnými protiprávními jednáními, přičemž přednost před ustanovením podpůrným dostane ustanovení primární (lex primaria derogat legi subsidiariae). Jedna skutková podstata může být v určitém směru sice vymezena úžeji, v jiném zase šířeji oproti druhé. Subsidiarita jen doplňuje princip speciality, proto se někdy v teorii považuje za zbytečnou. Zpravidla je ustanovení postihující jednání méně závažné subsidiární k tomu postihujícímu závažnější jednání, směřují-li obě k ochraně týchž zájmů, typicky ustanovení o trestných činech ohrožovacích ve vztahu k poruchovým, dále ustanovení postihující vzdálenější vývojová stadia ve vztahu k bližším dokonání, ustanovení o méně závažných formách účastenství ve vztahu k závažnějším. Účelem subsidiárního ustanovení je doplnit ochranu právního statku poskytovanou ustanovením primárním (typicky proti sice závažnějšímu útoku, nicméně úžeji vymezenému).
4. Názor zaujatý v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020
94.\tSenát č. 6 Nejvyššího soudu zaujal ve svém již dříve zmíněném usnesení ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, názor, že ustanovení o trestném činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku, v němž je postih korupce v oblasti zadávání veřejných zakázek, veřejných soutěží a veřejných dražeb upraven v jeho odstavcích 3 a 4, má přednost před ustanovením o trestném činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku z důvodu speciality. Níže budou stručně nastíněny důvody takového přístupu citováním či rekapitulací vybraných pasáží z jeho odůvodnění, v němž se senát č. 6 zevrubně věnoval této otázce, a to zejména na str. 102 až 108 v bodech 303. až 328. (ve zbytku lze odkázat na toto usnesení).
95.\tSenát č. 6 nejprve připomněl text zákona, jeho výklad v odborné literatuře a principy, na nichž stojí přístup nauky i aplikační praxe při posuzování jednočinného souběhu a jeho vyloučení (v těchto východiscích není mezi senáty č. 5 a 6 rozporu, souhlasí s nimi i velký senát trestního kolegia, jak též vyplývá z porovnání pasáží uvedených shora). Dále pak senát č. 6 rozvedl své úvahy, proč je jednočinný souběh posuzovaných trestných činů podle § 256 a § 331 tr. zákoníku vyloučen a proč má podle něj mít přednost prvně uvedené ustanovení. V tomto ohledu s důrazem na některé aspekty daného případu, především pak ale ve výsledku užití obecných zásad, se však odlišoval od názoru pátého senátu, k němuž se přiklonil i velký senát trestního kolegia, proto budou některé argumenty šestého senátu předestřeny.
96.\tDále senát č. 6 v uvedeném rozhodnutí potvrdil správnost názoru odvolacího soudu, že „korupční jednání úřední osoby v rámci řízení o zadání veřejné zakázky, veřejné soutěže nebo veřejné dražby je vyjádřeno přímo v její nejpřísnější kvalifikaci (§ 256 odst. 4 tr. zákoníku), což vylučuje právní kvalifikaci skutku podle § 331 tr. zákoníku, jež postihuje korupci obecně“. Tento senát vyšel z toho, že § 256 odst. 4 tr. zákoníku jako speciální skutková podstata trestného činu má zúžený rozsah v poměru k obecné skutkové podstatě (§ 331 tr. zákoníku). Zákonné znaky obecnějšího trestného činu jsou v ní konkretizovány a doplněny znaky zvláštními. Byť mají rozdílný druhový objekt ochrany odvozovaný od zařazení předmětných trestných činů do různých hlav zvláštní části trestního zákoníku, obě skutkové podstaty těchto trestných činů chrání určité právní statky charakterizované jako veřejné. Jestliže objektem trestného činu podle § 331 tr. zákoníku je řádné, nestranné a zákonné obstarávání věcí obecného zájmu, tedy „ochrana čistoty veřejného života“, jde o širší pojetí aspektu „veřejnosti“, čímž je vyjádřen obecný charakter této skutkové podstaty, oproti pojetí užšímu, vyjádřenému ve skutkové podstatě trestného činu podle § 256 odst. 1, 3 a 4 tr. zákoníku, jejíž úprava slouží na ochranu stanoveného postupu za rovných podmínek pro účastníky (soutěžitele) při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě. Účelem úpravy obou skutkových podstat tak je ochrana před korupcí při obstarávání veřejných záležitostí, přičemž jejich vzájemný vztah a znaky těchto skutkových podstat mají odpovídat teoretickým základům o vyloučení jednočinného souběhu z důvodu poměru speciality. Obě skutkové podstaty daných trestných činů slouží k ochraně téhož zájmu, přičemž úprava trestného činu podle § 256 odst. 1, 3 a 4 tr. zákoníku je zaměřena na určitá specifická protiprávní jednání, tj. fakticky úplatkářství v oblasti veřejných zakázek, veřejných soutěží a veřejných dražeb, čímž je vyjádřena zvláštní povaha a škodlivost takových útoků pro společnost, a z čehož tak má být patrný zúžený rozsah této skutkové podstaty.
97.\tSenát č. 6 k tomu poukázal též na shodný názor obsažený v tehdejší relevantní odborné literatuře – ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2627; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. II. díl. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2015, § 256, dostupný v systému ASPI [cit. 2025-2-25], ID KO40_2009CZ, z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.
98.\tDále senát č. 6 rozvedl, proč neakceptoval argumentaci dovolatele (nejvyššího státního zástupce), který se dožadoval použití § 331 tr. zákoníku s odkazem na různé znaky v obou skutkových podstatách, a jak sám vyložil sporné pojmy prospěchu jako pojmu širšího na straně jedné (§ 256 tr. zákoníku) a úplatku jako pojmu užšího na straně druhé (§ 331 tr. zákoníku) s tím, že v obou případech je jejich esenciálním znakem neoprávněnost. Senát č. 6 pak vypořádal námitky dovolatele, který požadoval přiměřeně uplatnit myšlenky obsažené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017, uveřejněném pod č. 1/2018 Sb. rozh. st., nebo v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, uveřejněném pod č. 2/2015 Sb. rozh. tr., na posuzovanou věc, protože v těchto případech šlo o jiné typy souběhu. Podle něj nemůže mít vliv ani ustanovení § 334 odst. 2 tr. zákoníku o další kategorii speciálních subjektů spadajících pod pojem úřední osoby, významné z hlediska trestných činů podle § 331 až § 333 tr. zákoníku. Pro posouzení případu řešeného senátem č. 6 totiž ustanovení § 334 odst. 2 tr. zákoníku nehrálo roli, neboť obviněnému bylo kladeno za vinu, že byl úřední osobou ve smyslu § 127 tr. zákoníku, tedy podle ustanovení, které je určující jak pro skutkovou podstatu podle § 331 tr. zákoníku, tak i pro skutkovou podstatu podle § 256 tr. zákoníku.
99.\tSenát č. 6 pak připustil, že za určité konstelace může být posouzení činu jen podle § 256 odst. 4 tr. zákoníku mírnější než posouzení téhož skutku podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku, tedy v obou případech podle nejpřísnější varianty obou ustanovení, neboť v prvním je uvedena trestní sazba trestu odnětí svobody v rozpětí 3 roky až 10 let, zatímco u druhého v rozpětí 5 až 12 let. Přesto i za takové situace setrval na specialitě trestného činu podle § 256 odst. 4 tr. zákoníku. Připustil přitom, že právní úprava se nejeví být jednotnou a snadno uchopitelnou. Nápravu však podle něj může učinit jen zákonodárce. Dále rozvedl, že pro ty případy, kdy by bylo naplněno ustanovení § 334 odst. 2 tr. zákoníku, a tím i ustanovení § 331 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, nikoli však přímo ustanovení § 256 odst. 4 tr. zákoníku, se nabízí využít analogii, která by byla ve prospěch pachatele (in bonam partem), protože v posledně uvedeném ustanovení je obsažena mírnější trestní sazba.
100.\tNa závěr senát č. 6 shrnul, že v případě zmíněných dvou skutkových podstat jde o případ tzv. vnořených kruhů, a nikoli tzv. prolínajících kruhů, jak uváděl nejvyšší státní zástupce, protože ustanovení § 331 tr. zákoníku o trestném činu úplatkářství představuje obecnou úpravu, zatímco postih korupce podle § 256 tr. zákoníku je případem speciálním, užším, neboť při naplnění znaků uvedených v § 256 odst. 3, resp. 4 tr. zákoníku jsou vždy naplněny i znaky obecného ustanovení.
5. Názor zaujatý v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 4 Tz 81/2019
101.\tSenát č. 4 trestního kolegia Nejvyššího soudu zaujal názor, že ustanovení o trestném činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku je subsidiární vůči ustanovení o trestném činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku, což prezentoval ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 4 Tz 81/2019. Vycházel přitom z přiměřeného uplatnění názoru zaujatého velkým senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, které bylo uveřejněno pod č. 2/2015 Sb. rozh. tr. a podle nějž ustanovení § 226 odst. 3 tr. zákoníku o trestném činu pletich v insolvenčním řízení je subsidiární vůči ustanovením postihujícím úplatkářství podle § 331 a § 332 tr. zákoníku. Senát č. 4 pak navrhoval uplatnit stejný přístup i na ustanovení § 256 tr. zákoníku, které by bylo subsidiární vůči § 331 tr. zákoníku, dále však tuto myšlenku nerozvíjel.
6. Názor zaujatý velkým senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu v této věci
102.\tVelký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu se shodl na správnosti názoru, s jakým mu věc předložil senát č. 5, vyjádřeným v usnesení ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 5 Tdo 849/2024. Předně lze souhlasit se správností teoretických východisek uvedených nejen senátem č. 5, ale i senátem č. 6, který o ně opřel svůj závěr o vyloučení jednočinného souběhu trestných činů podle § 256 a § 331 tr. zákoníku a z důvodu speciality upřednostnil užití prvně uvedeného ustanovení. Je také možno souhlasit s tím, že při běžných (typických) průbězích skutkových dějů bude obvyklé (standardní), že v případě naplnění znaků obsažených v § 256 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku budou zároveň naplněny i znaky uvedené v § 331 odst. 1 alinea 1 nebo 2, popřípadě odst. 2 tr. zákoníku (a případně i vyšších odstavců). V tomto směru by tak šlo o překrývání znaků skutkových podstat obou trestných činů, tj. o průnik dvou množin. Případ výlučného naplnění znaků podle § 256 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku, aniž by byly naplněny znaky uvedené v § 331 tr. zákoníku, bude zřejmě hledán obtížně, a to i v rovině zcela teoretické (hypotetické), tím spíše pak v rovině konkrétní (v aplikační praxi), zřejmě ale nebude zcela vyloučen, jak se podává z rezolutivního závěru zaujatého senátem č. 6 (viz shrnující pasáž o tom, že jde jednoznačně o vnořené kruhy). Lze si totiž představit i případ, kdy by šlo o korupci ve smyslu § 256 odst. 3 tr. zákoníku v souvislosti s veřejnou soutěží, avšak zároveň by nešlo o věc obecného zájmu a ani by nebyla dána souvislost s podnikáním určité osoby (soutěžitelé by byli jen nepodnikající fyzické osoby, veřejná soutěž by se týkala relativně omezeného okruhu osob, třebaže předem nekonkretizovaných, týkala by se plnění, na kterém jistě nemá zájem celá společnost či určitá sociální skupina atd.). Již na tomto jednoduchém příkladu lze demonstrovat, že nejsou předem zcela vyloučeny případy, kdy by byly naplněny znaky jen ustanovení § 256 odst. 3 tr. zákoníku, a nikoli zároveň vždy i § 331 tr. zákoníku, jakkoliv půjde spíše o případy raritní. Pochopitelně mnohem častější a obvyklejší budou případy opačné, tedy že budou naplněny znaky podle § 331 tr. zákoníku, a nikoli i podle § 256 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku (viz například rozhodnutí č. 43/1987, č. 2/2015 a č. 38/2022 Sb. rozh. tr.).
103.\tJiž tím lze popřít závěr, který učinil senát č. 6, že by šlo o případ tzv. vnořených kruhů, a naopak lze souhlasit se senátem č. 5 i s opakovaným tvrzením nejvyššího státního zástupce, že jde o tzv. křížící se kruhy, tj. o případ interference. Při takové konstelaci křížících se kruhů pak nemůže být založeno vyloučení jednočinného souběhu (tzv. zdánlivá konkurence) na logickém vylučovacím poměru, neboť jedna (užší) skutková podstata neobsahuje (vždy) všechny znaky jiné (širší, generální) skutkové podstaty a k tomu nějaký další zvláštní znak, který ji odlišuje od výchozí skutkové podstaty typově i materiálně (co do obsahu bezpráví, tj. činí z ní případ privilegovaný či naopak kvalifikovaný). O případ speciality by tak jít nemělo. Mohlo by však jít ještě o normativní vylučovací nebo stupňující poměr, kterým je vylučován jednočinný souběh dvou trestných činů v případech tzv. subsidiarity, tedy v případech, kdy znaky ustupující skutkové podstaty trestného činu nejsou všechny nutně také v upřednostněné skutkové podstatě trestného činu, ale obě tyto skutkové podstaty slouží k ochraně týchž právních statků. To by se mohlo zdát příhodné i pro projednávané případy postihu korupce. Problém ovšem spočívá v určení, která z obou skutkových podstat by měla být primární, která tedy má dostat přednost, pokud při některých konstelacích je zjevné, že přísnější postih zakládá ustanovení § 256 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku, jindy zase některá z alternativ obsažených v § 331 tr. zákoníku, a to zcela v závislosti na tom, které okolnosti bude daný případ naplňovat. Je přitom zjevné, že při novelizacích, jimiž bylo zasahováno do ustanovení o přijímání, resp. přijetí úplatku, se nepomýšlelo na narušení dříve akceptovaného vztahu přednosti ustanovení o postihu korupce v rámci pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě, resp. při zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, rozhodně se pak ani jednou z uvedených změn nechtělo založit privilegování těchto případů korupce oproti obecnému postihu. Žádný takový záměr nevyplývá ani z jedné z důvodových zpráv, naopak je z nich jednoznačně patrný zájem na přísnějším postihování korupce obecně, a to bez ohledu na segment lidského života, v němž k ní dochází. Ani z toho nelze dovodit, že by bylo namístě privilegovat korupci při zadávání veřejných zakázek a postihovat ji mírněji.
104.\tKromě toho může velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu poukázat též na to, že nelze porovnávat výlučně základní skutkové podstaty, ale je třeba zohledňovat i jejich modifikace. Jak již bylo výše uvedeno, v části nauky (viz např. již shora citovaný článek ŘÍHA, J. Ještě k privilegovaným skutkovým podstatám. Trestní právo č. 3/2004, s. 22 a násl., č. 4/2004, s. 9 a násl.) se odlišují modifikace základní skutkové podstaty samostatné a nesamostatné. Za dřívější právní úpravy (i s ohledem na naprosté minimum případů privilegovaných skutkových podstat) se u nás příliš nerozvinuly teoretické koncepty, jak postihovat případy, které zároveň naplňují těžší i méně závažné formy určitého deliktu, tedy zároveň naplňují znaky mírnějšího i těžšího deliktu téhož typu, zejména pak znaky privilegovaných i kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů současně. Jde-li o tutéž okolnost zmíněnou v obou ustanoveních [např. věk dítěte mladšího 15 let v § 140 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, což splňuje i novorozené dítě ve smyslu § 142 tr. zákoníku], má mít při naplnění dalších znaků přednost ustanovení o privilegované skutkové podstatě za užití teleologického výkladu. Problematické je ovšem posouzení případu naplnění nekonkurujících si znaků, které nejsou pojmově a obsahově shodné [v uvedeném příkladu dvě osoby – novorozená dvojčata, popřípadě jiné zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu § 140 odst. 3 tr. zákoníku, např. podle písm. i), které by mohly být naplněny současně se znaky § 142 tr. zákoníku]. V případě tzv. samostatných obměn (delictum sui generis) se zpravidla uznává, že jde o samostatný delikt, který má vlastní obsah bezpráví, právní život a zvláštní okruh působnosti, má vlastní právní posouzení trestního rámce, vedlejších důsledků, procesních předpokladů atd., a proto došlo k jeho odtržení od výchozí skutkové podstaty. Vztah případné závislosti nebo naopak samostatnosti se má řešit za pomoci teleologického výkladu. Samostatná obměna a výchozí skutková podstata jsou, jak bylo naznačeno výše, v poměru speciality. Jde tedy o nepravou (zdánlivou, zákonnou) ideální konkurenci, kdy si zdánlivě konkurují dvě skutkové podstaty, mezi kterými je ale vylučovací poměr vycházející z přednosti speciální normy, tedy normy o minimálně jeden znak užší než normy obecné.
105.\tVýše uvedenou úvahu by do určité míry bylo možné uplatnit i na případ postihu korupce při zadávání veřejných zakázek. Do poloviny roku 2008 platila úprava, kterou by snad bylo možno označit za samostatnou obměnu uvedenou v § 128a odst. 1, 3 tr. zák., toto ustanovení přibylo zákonem č. 557/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992, stanovilo přísnější (nebo stejný) postih přijímání úplatku (nikoliv však i podplácení) v případech veřejných soutěží (včetně veřejných zakázek) i veřejných dražeb, tedy postih korupce v této úzce vymezené skupině případů se do určité míry osamostatnil, přitom v určitém ohledu byl i širší, tedy kriminalizoval se určitý typ jednání, který doposud trestným činem nebyl (neboť nešlo o věc obecného zájmu, navíc korupce v soukromoprávních vztazích se tehdy vůbec nepostihovala). Důvodně také byl tento typ deliktu zařazen do hlavy o hospodářských trestných činech. Postupnými změnami legislativy, jak byly vylíčeny shora, však došlo ke změnám, skutkové podstaty postihující korupci se postupným rozšiřováním dosahu obecného ustanovení o úplatkářství začaly stále více překrývat (přesto, jak bylo uvedeno výše, nejde ani dnes o úplný překryv, tedy vytvoření případu tzv. vnořených kruhů). Tím i do určité míry klesá význam osamostatnění tohoto typu korupce. Nadto postupnými novelizacemi došlo k zásadní změně spočívající ve zpřísnění kvalifikovaných skutkových podstat v případě obecného ustanovení o postihu úplatkářství formou přijímání úplatku v § 160 odst. 4 tr. zák., ve znění účinném od 1. 7. 2008, které bylo zachováno i v následném § 331 odst. 4 tr. zákoníku. V důsledku těchto změn zejména v roce 2008 (od 1. 7. 2008), jakož i následnými změnami v roce 2009 (od 1. 1. 2010), resp. poté i v roce 2011 (od 1. 12. 2011), došlo k narušení původně jednoznačně stanoveného vztahu mezi obecným postihem přijímání úplatku podle § 160 tr. zák. a zvláštním případem podle § 128a odst. 3 tr. zák., který tehdy dostával přednost. Tento vztah vyloučeného souběhu se zdál původně logický, neboť případy přijímání úplatku ve spojitosti s veřejnými soutěžemi a veřejnými dražbami se považovaly za velmi závažné, a to natolik, že bez ohledu na hodnotu úplatku (resp. výši prospěchu) měly být postihovány trestem odnětí svobody v trvání 2 roků až 8 let, tedy přísněji, než byl uveden postih korupce v tehdy platném § 160 odst. 1, 2 i 3 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008, resp. stejně přísně jako bylo přijetí úplatku podle § 160 odst. 4 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008. Pak ovšem došlo k uvedenému zvýšení trestních sazeb ve všech odstavcích § 160 tr. zák., čímž byly tyto vztahy narušeny. Nechtělo se tím ale zároveň říci, že jiné případy korupce mají být privilegovány. Jednoznačným cílem zákonodárce bylo jen zpřísnění postihu korupce.
106.\tPokud se vezme za základ úvah současná právní úprava, nemůže podle přesvědčení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu (ve shodě s jeho senátem č. 5) obstát dosavadní teze o přednosti § 256 oproti § 331 tr. zákoníku, jak uváděl senát č. 6, ani teze o přednosti § 331 před § 256 tr. zákoníku, jak uváděl senát č. 4. V závislosti na naplnění konkrétních okolností, které mohou podmiňovat použití vyšší trestní sazby, totiž mohou nastat různé případy, v nichž někdy bude přísnějším ustanovení § 256 tr. zákoníku, jindy zase ustanovení § 331 tr. zákoníku, jak se na to poukazuje i v nejnovější odborné literatuře (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3410, k § 256, marg. č. 14). Upozorňuje se i na to, že z hlediska legislativně-technického by sice zřejmě mělo dostat přednost ustanovení § 256 odst. 3 a 4 tr. zákoníku jako úžeji specificky zaměřené, neboť postihuje úzce vymezené případy korupce v určité oblasti, před obecným ustanovením § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 2 tr. zákoníku (a případně i vyšších odstavců). Stále však platí, co bylo uvedeno výše, že ustanovení § 256 odst. 3 tr. zákoníku nezahrnuje veškeré případy, které jsou postižitelné též podle § 331 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku. Přesto by snad bylo možno přijmout názor, že ustanovení § 331 tr. zákoníku má ustoupit do pozadí, ovšem nikoli z důvodu speciality (viz výše), ale subsidiarity, ovšem to jen v případě, kdyby šlo o vztah § 256 odst. 3 tr. zákoníku vůči § 331 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku, tedy o vztah základních skutkových podstat, neboť primární ustanovení by bylo přísněji trestné. Bylo by snad možno akceptovat upřednostnění i ustanovení § 256 odst. 4 tr. zákoníku vůči § 331 odst. 1 nebo 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (pachatel spáchá čin jako úřední osoba), neboť zde při stejných trestních sazbách trestu odnětí svobody nabízí druhé citované ustanovení alternativu v podobě propadnutí majetku (takové ustanovení se stejnou trestní sazbou trestu odnětí svobody obsahující alternativní trest se považuje za mírnější – viz rozhodnutí č. 2/1992 Sb. rozh. tr.). Tento vztah se ovšem jeví jako velmi problematický, jsou-li naplněny jiné okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 331 odst. 3 písm. a) (jednání v úmyslu sobě nebo jinému opatřit značný prospěch), popřípadě v odst. 4 tr. zákoníku (v jakékoliv tam uvedené alternativě), neboť tyto okolnosti jako zvlášť přitěžující neobsahuje ustanovení § 256 tr. zákoníku. Přitom trestní sazba trestu odnětí svobody v § 331 odst. 3 tr. zákoníku je vyšší než v § 256 odst. 3 tr. zákoníku, trestní sazba trestu odnětí svobody v § 331 odst. 4 tr. zákoníku je vyšší než v § 256 odst. 4 tr. zákoníku. Proto, aby nedošlo k nedůvodnému zvýhodnění pachatele, tedy jeho privilegování v závažných případech korupce ve spojitosti se zjednáním výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě (naplňující dokonce znaky více trestných činů), měla by v takových případech naplnění zmíněných kvalifikačních okolností dostat přednost obecná úprava obsažená v § 331 tr. zákoníku, setrvá-li se na názoru, že není možno užít obě ustanovení. Jinými slovy při těchto konstelacích dochází k obrácení poměru, neboť přísnějším ustanovením je to, které sankcionuje přijetí úplatku a postihuje korupci obecně.
107.\tNení ovšem možné přijmout názor, že jedno ustanovení je při určité skutkové konstelaci primární vůči druhému, při jiném skutkovém průběhu zase dojde k otočení tohoto poměru a ze subsidiárního se stane primární ustanovení. Jinými slovy není možné akceptovat názor, že jednou dostane přednost ustanovení § 256 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku, jindy zase ustanovení § 331 odst. 1 nebo 2, odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku. Již z toho vyplývá, že žádné z obou ustanovení není a nemůže být primární, které by při naplnění všech znaků mělo dostávat přednost před druhým.
108.\tDo doby, než nynější právní úpravu zreviduje zákonodárce a vyjasní vzájemný poměr jednotlivých ustanovení (což se doporučuje i v citované odborné literatuře, jakož i ve zmíněném rozhodnutí senátu č. 6), musí vyřešit užití současné právní úpravy judikatorně Nejvyšší soud, a to způsobem, který nebude zakládat nedůvodnou nerovnost a nebude privilegovat některé pachatele typově stejně závažné trestné činnosti, popřípadě dokonce ještě závažnější, před jinými pachateli. Takový důsledek by ale vyplýval z uplatnění dříve zaujatého názoru v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, neboť by byla upřednostněna určitá úzká skupina pachatelů, kteří svým jednáním naplní nejen všechny znaky trestného činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku [v příslušné alternativě – a sice při naplnění znaků zvlášť přitěžujících uvedených v § 331 odst. 3 písm. a) nebo odst. 4 písm. a) nebo b) tr. zákoníku], ale zároveň i všechny znaky trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku. Při takovém důsledku by byl vlastně pachatel závažnějšího protiprávního jednání, kterým naplňuje rovnou znaky dvou trestných činů, poněkud uměle zvýhodněn oproti jinému, který naplní „pouze“ znaky jediného trestného činu, a to jen proto, že by se setrvalo na právním názoru, že je jednočinný souběh obou trestných činů vyloučen pro jejich poměr speciality, který byl zaujat v minulosti při zcela jiné právní úpravě. Takové pojetí, kdy se na jednu skupinu pachatelů užije přísná právní úprava, zatímco na jinou nikoli, a to jen proto, že tato další skupina naplnila na rozdíl od první též znaky dalšího trestného činu, by zakládalo zjevnou nerovnost, která není ničím relevantním odůvodněna. Šlo by o zákonodárcem nezamýšlenou a ničím nezdůvodněnou pozitivní diskriminaci určité malé výseče pachatelů korupční trestné činnosti, pro kterou v trestní politice demokratického právního státu není místo. Jakékoli privilegování určité skupiny pachatelů oproti jiné, musí být náležitě přesvědčivě zdůvodněno sledovanými cíli a záměry zákonodárce, které musí obstát před veřejností. Zpravidla takové zvýhodnění bývá založeno na vnímání specifických okolností, za nichž byla určitá trestná činnost spáchána a které typovou závažnost činu v konkrétním případě významně snižují, což se promítne i do benefitu mírnějšího postižení (např. se zohledňuje lidsky pochopitelná náročnost situace, v níž se pachatel dopustil svého činu a kterou si třeba ani sám nezpůsobil, jako např. v § 141 tr. zákoníku). Nic z toho se ovšem nenabízí v případě korupce při zadávání veřejných zakázek, jakékoliv zvýhodnění korupce v takových případech není oproti jiným (mnohdy i v konkrétním případě méně společensky závažným případům úplatkářství) vůbec namístě. Uvedená argumentace je použitelná obdobně (obráceně) i vůči druhému názoru o upřednostnění ustanovení § 331 před § 256 tr. zákoníku (výše bylo uvedeno, že při naplnění toliko základní skutkové podstaty prvně jmenovaného trestného činu by došlo též ke zvýhodnění pachatele, byl-li by postižen jen podle § 331 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku, a nikoli i podle § 256 odst. 3 tr. zákoníku).
109.\tTaké lze připomenout, že obě posuzovaná ustanovení § 256 a § 331 tr. zákoníku jsou obsažena v různých hlavách zvláštní části trestního zákoníku, tedy chrání se jimi druhově odlišné společenské zájmy – druhové objekty. Zatímco u prvně uvedeného jde o zájem na řádném hospodářském životě, u druhého jde o zájem na veřejném pořádku v nejširším slova smyslu, v případě úplatkářství pak o ochranu řádného obstarávání věcí obecného zájmu (i podnikání) před negativními vlivy úplatkářství. Primárním objektem § 256 tr. zákoníku je zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele), ochrana před korupcí v této specifické oblasti je teprve sekundárním objektem, jenž je ale primárním pro ustanovení § 331 tr. zákoníku. Mají-li dvě ustanovení různý primární objekt, obvykle se připouští jejich jednočinný souběh (není-li vyloučen z dalších důvodů, zpravidla subsidiarity – to ale v tomto případě jednoznačně říci nelze, jak bylo uvedeno výše). Platí to především tehdy, jde-li o ustanovení poskytující ochranu různým právním statkům, obsažená z těchto důvodů v různých hlavách zvláštní části trestního zákoníku. Použití více ustanovení trestního zákoníku na jeden skutek, tedy vyslovení závěru o jednočinném souběhu, není při akceptaci absorpčního principu trestních sazeb (viz pravidla obsažená v § 43 odst. 1 tr. zákoníku) nijak zvláště nepříznivým důsledkem pro pachatele. Zostření trestní represe z důvodu naplnění znaků více trestných činů ve smyslu § 42 písm. n) tr. zákoníku nevede k diametrálně odlišnému výsledku, nadto v konkrétním případě nemusí být toto ustanovení využito, zvláště jde-li o důsledek jisté nedokonalosti zákonného vyjádření o určitém typu trestné činnosti uvedeném ve více ustanoveních.
110.\tZe všech výše uvedených důvodů dospěl velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu k závěru, že v daném případě bylo opodstatněné, pokud soudy nižších stupňů připustily souběh obou posuzovaných trestných činů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku a přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
d) K námitce proti posouzení jednání jako pokračování v trestném činu
111.\tObviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, dále zpochybňoval právní posouzení svého jednání odvolacím soudem jako pokračování v trestném činu, resp. trestných činech. Podle dovolatele nebyl naplněn znak jednotného záměru, který musí být dán již při prvním dílčím útoku. Tato námitka jen při určité míře tolerance odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, avšak nelze jí přisvědčit.
112.\tNejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
113.\tV posuzované věci dospěl odvolací soud, jak vyplývá z bodu 47. odůvodnění jeho rozsudku (sp. zn. 2 To 81/2020), k závěru, že z hlediska časové osy a dalších skutečností lze vysledovat zákonné znaky pokračující trestné činnosti ve smyslu § 116 tr. zákoníku, a to jednak u trestné činnosti obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 4/2015 a jednak v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 1/2017. Proto odvolací soud zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, ve výroku o vině ve vztahu k obviněnému MUDr. Vladimíru Dbalému, MBA, v důsledku toho i ve výroku o trestu a dalších výrocích navazujících na zrušené výroky, tak ve vztahu k obviněnému MUDr. Vladimíru Dbalému, MBA, také v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 2 T 4/2015. Znovu zároveň rozhodl tak, jak bylo popsáno v úvodu tohoto usnesení Nejvyššího soudu, a uložil za to obviněnému MUDr. Vladimíru Dbalému, MBA, společný a úhrnný trest za užití § 45 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku.
114.\tPodle odvolacího soudu spáchal obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, skutek pod bodem I. třemi útoky uvedenými v bodech I. a) až I. c) výroku jeho rozsudku [ad a) za jednání spáchané společně s již odsouzenou Ing. Emilií Bialešovou a R. Ž.; ad b) za jednání spáchané společně s obviněnými MUDr. Michalem Toběrným, Petrem Kutilem, P. K., Tomášem Kadlecem, Mgr. Josefem Veselým; ad c) za jednání spáchané společně s již odsouzeným Mgr. Bc. Davidem Michalem]. Tento skutek odvolací soud právně kvalifikoval jako více pokračujících trestných činů, a to zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku, zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), e), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku. Skutek pod bodem II. výroku rozsudku odvolacího soudu spáchal obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, též třemi útoky uvedenými pod body II. a) až II. c) [pod bodem a) společně s obviněnými Ing. Jozefem Kalavským a MUDr. Michalem Toběrným; pod bodem b) společně s již odsouzeným Z. Č.; pod bodem c) společně s již odsouzeným J. K.]. Tento druhý skutek pak odvolací soud právně kvalifikoval jako dva pokračující trestné činy, a to zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
115.\tJe pravdou, že odvolací soud se v odůvodnění zevrubně nevypořádal s jednotlivými znaky pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku, přesto lze souhlasit s jím učiněnou právní kvalifikací. Jednotlivé dílčí útoky pokračování v trestném činu musí a) naplňovat (byť i v souhrnu) stejnou skutkovou podstatu, b) být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), c) být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a d) být spojeny blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost). K tomu lze odkázat na judikaturu a odbornou literaturu (např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1645). Odvolací soud zmínil výslovně pouze souvislost časovou, což samo o sobě nepochybně nepostačuje.
116.\tDovolatel namítal i nedostatek jednotného záměru. Stranou lze nyní ponechat úvahu, nakolik je tato námitka ve prospěch obviněného, jak ji zmínil ve svém vyjádření státní zástupce. Záleželo by zde totiž na tom, které z dílčích útoků by neměly být součástí jednoho skutku, jakou právní kvalifikaci by pak jako samostatné skutky naplňovaly, zda by se případně právní kvalifikace měnila, či nikoli, zda by pak nebylo možno konstatovat spáchání většího počtu trestných činů a zvyšovat v důsledku toho horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody o jednu třetinu podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku apod.
117.\tPodmínka subjektivní souvislosti spočívá v postupné realizaci jednotného (společného) záměru pachatele, který musí mít již od počátku páchání pokračujícího trestného činu, tj. v době spáchání prvního dílčího útoku. Další dílčí útoky jsou pak uskutečňováním tohoto záměru pachatele. Právě jednotný (jediný a týž) záměr pachatele zpravidla odlišuje pokračování v trestném činu od stejnorodého vícečinného souběhu, tj. od opakování trestného činu. Z hlediska subjektivní stránky jsou jednotlivé dílčí útoky spojeny tímto záměrem pachatele, existujícím alespoň v hrubých rysech již v době spáchání prvního dílčího útoku. Z hlediska objektivní stránky se pak další útoky jeví jako postupné naplňování tohoto jediného záměru (viz rozhodnutí č. 3/1972 Sb. rozh. tr.). Na existenci takového záměru lze usuzovat zejména z ostatních objektivních podmínek pokračování v trestném činu (např. ze způsobu provádění jednotlivých útoků, z jejich časové a místní souvislosti). K tomu lze odkázat na odbornou literaturu – např. Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2015, s. 760.
118.\tV projednávané věci lze jak u skutku pod bodem I. výroku rozsudku odvolacího soudu (sp. zn. 2 To 81/2020), tak u skutku pod bodem II. výroku téhož rozsudku shledat jednotný záměr obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, již u prvního dílčího útoku, stejně tak i poté u dalších dvou následujících dílčích útoků. Tímto shodným záměrem byla snaha (úmysl) obviněného obohatit se, získat majetkový prospěch, za současného zneužití svého postavení ředitele Nemocnice Na Homolce, a to na její úkor a k její škodě (to platí u obou skutků, jež se ale liší ve způsobu provedení, což vedlo odvolací soud k jejich oddělení). Konkrétně v případě skutku pod bodem I. tak obviněný činil zneužitím, resp. ovlivněním zadávacího řízení na veřejnou zakázku tak, aby vyhrál předem vybraný spřátelený subjekt, za to přebíral pravidelně úplatky v podobě přímého majetkového obohacení a následně se snažil zlegalizovat (tzv. vyprat) tyto finanční prostředky předem promyšlenými kroky, jak bylo též popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. V případě skutku pod bodem II. výroku dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu obviněný jednal od počátku a po celou dobu veden snahou obohatit se tím, že poruší zákonem mu uloženou povinnost řádně opatrovat a spravovat majetek Nemocnice Na Homolce, naprosto nehospodárně nechával vyplácet vysoké odměny dalším osobám, aby si z nich pak nechával vyplatit podíl, to vše na úkor spravovaného majetku.
119.\tNad rámec dovolacích námitek k tomu velký senát trestního kolegia dodává, že v posuzovaném trestném jednání obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, lze rovněž shledat zbylé 3 zákonné znaky pokračování ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Jednotlivé dílčí útoky naplňují stejné skutkové podstaty trestných činů. Dílčí útoky byly provedeny prakticky shodným nebo velmi podobným způsobem (stejný modus operandi). Konečně jednotlivé dílčí útoky spojuje také blízká časová souvislost a shodný je i předmět útoku.
e) K dalším námitkám ohledně nesprávného právního posouzení skutku
120.\tDovolatel dále zpochybnil naplnění znaků trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, konkrétně znaku porušení závazných pravidel zadávacího řízení „závažným způsobem“. Takovou námitku lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, proto se k ní velký senát trestního kolegia též stručně vyjádří.
121.\tUstanovení § 248 tr. zákoníku chrání zájem na dodržování pravidel hospodářské soutěže v podmínkách tržního hospodářství, tedy na svobodném rozvoji hospodářské soutěže v rámci závazných pravidel hospodářského styku. Jde o velmi široké ustanovení obsahující několik samostatných skutkových podstat, kterými se chrání dodržování pravidel hospodářské soutěže stanovených v kogentních mimotrestních normách, jež určují meze (tj. „závazná pravidla podnikání“), za nichž se může svobodně rozvíjet a uskutečňovat hospodářská činnost soutěžitelů (subjektů) na trhu výrobků a služeb, na finančních trzích apod. K tomu lze odkázat na relevantní judikaturu (např. rozhodnutí pod č. 23/1999-I. Sb. rozh. tr.) a na odbornou literaturu (např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3187, § 248, marg. č. 1). Konkrétně skutková podstata trestného činu uvedená v § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku chrání veřejnost před porušováním (závažným způsobem) závazných pravidel při zadávání veřejných zakázek, což je jedna z významných forem narušování hospodářské soutěže. Jde tak vlastně o nejobecnější skutkovou podstatu trestného činu chránící před porušováním závazných zákonných pravidel při zadávání veřejných zakázek, ochrana je pak doplňována dalšími ustanoveními trestního zákoníku (zejména ustanoveními § 256 a § 257 tr. zákoníku).
122.\tUstanovení § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku obsahuje tzv. blanketní skutkovou podstatu, tedy odkazuje na právní předpis upravující zadávání veřejných zakázek, jímž byl v době spáchání skutků kladených obviněnému za vinu v tomto řízení již výše zmíněný zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (ZVZ), který byl později nahrazen dosud platným a účinným zákonem č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Prvně citovanou právní úpravou byla stanovena závazná kritéria a podmínky jednotlivých druhů zadávacích řízení jak pro zahájení konkrétního druhu řízení, tak i pro jeho průběh a ukončení zadávacího řízení. Tato pravidla byla obsažena v kogentních ustanoveních zmíněného zákona a bylo třeba je vykládat v souladu se zásadami zadávacího řízení stanovenými v § 6 odst. 1 ZVZ, podle nichž byl (a i nyní je) zadavatel povinen při postupu podle tohoto zákona dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace. Ovšem právě porušení již těchto základních pravidel bylo obviněnému zcela důvodně v tomto trestním řízení vytýkáno. Naplňování pravidel otevřené, transparentní, ničím neovlivněné a nediskriminující soutěže se zde jen formálně předstíralo, ve skutečnosti v žádném ze sledovaných případů u skutku pod bodem I. [pod písm. a), b) i c)] nešlo o takovou soutěž či o veřejnou zakázku, ale upřednostněni byli předem vybraní uchazeči, kteří se za to odměnili úplatky, jichž se dostalo (především) obviněnému jako hlavní hybné síle ovlivňující dění v Nemocnici Na Homolce. Obviněný přímo či prostřednictvím dalších osob ovlivňoval zadání veřejných zakázek již od samého počátku tak, aby byly vytvořeny podmínky pro výběr předem zvoleného dodavatele, kterému byly na míru připraveny zadávací podmínky, a ovlivňoval spolu s dalšími obviněnými i následný průběh výběru nejvhodnějšího dodavatele tak, aby skutečně zvítězil předem domluvený uchazeč o veřejnou zakázku. Reálně tak neproběhla žádná otevřená, transparentní a nediskriminující soutěž, v níž by měl zvítězit nejvhodnější uchazeč (poskytující službu v odpovídající kvalitě za nejvýhodnějších podmínek pro veřejného zadavatele, tj. včetně ceny). Takové flagrantní porušení již zcela elementárních pravidel, na nichž stojí celá právní úprava zadávání veřejných zakázek, je jasným porušením závazných pravidel „závažným způsobem“.
123.\tO naplnění pojmu „závažnosti“ porušení takových pravidel tak v daném případě nemůže být jakýchkoliv pochyb, pokud obviněný spolu s dalšími osobami jen předstíral provedení otevřené a předem neovlivněné soutěže, protože se neveřejně dohodl s předem vybraným dodavatelem na budoucím poskytování služeb.
124.\tDalší námitkou dovolatele, kterou by s určitou mírou benevolence bylo možno označit za námitku nesprávného právního posouzení, byla jeho výhrada proti postupu soudů nižších stupňů při stanovení výše škody. Obviněný zpochybnil, že by se výše škody měla určovat jako rozdíl mezi cenou nabízenou zvýhodněným vítězným uchazečem o veřejnou zakázku a dalším znevýhodněným uchazečem o veřejnou zakázku, který by, nebýt znevýhodnění, mohl být uchazečem vítězným. Soud prvního stupně postupoval správně a v souladu s ustálenou judikaturou, když neprováděl nákladné a zdlouhavé znalecké ocenění služeb a vyšel z prostého rozdílu nabízených cen mezi zvýhodněným a znevýhodněným uchazečem. Tento postup již dříve akceptoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 746/2014, podobně se ke stanovení výše škody přistupovalo i ve věci, v níž Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání usnesením ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1475/2015, které bylo uveřejněno pod č. 14/2018 Sb. rozh. tr. V takovém případě, kdy dojde k nedůvodnému vyřazení uchazeče o veřejnou zakázku, lze akceptovat postup soudů, pokud výši škody určí jako rozdíl mezi vítěznou nabídkou zvýhodněného uchazeče (resp. částkou mu proplacenou za dodání veřejné zakázky) a výhodnější cenou nabízenou nedůvodně vyřazeným uchazečem a jestliže tomu odpovídají i další skutková zjištění. Jinak i v tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů.
f) K námitkám obviněného proti výroku o trestu
125.\tObviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, dále vznesl námitky proti uloženému trestu, které podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
126.\tObecně lze uvést, že námitky proti výroku o trestu lze uplatnit zásadně s poukazem na dovolací důvod uvedený nyní v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, v době podání dovolání obviněného podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Tento dovolací důvod je vymezen pro případy, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pokud však byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (k tomu viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu totiž zásadně nepřísluší dále posuzovat, zda byl uložen trest příliš mírný, nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Námitku vytýkající porušení pravidel pro výběr druhu trestu a jeho výměry podle § 39 až § 42 tr. zákoníku tak nelze podřadit pod žádný z uvedených ani jiných dovolacích důvodů.
127.\tPod tento dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021] by bylo možno podřadit námitky obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, týkající se uloženého trestu propadnutí majetku, které spočívaly v tom, že nebyly splněny podmínky pro jeho uložení. Tomuto dovolacímu důvodu však neodpovídají námitky obviněného, kterými brojil proti nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody a zpochybňoval úvahy odvolacího soudu při jeho ukládání.
128.\tOdvolací soud uložil trest propadnutí majetku obviněnému MUDr. Vladimíru Dbalému, MBA, napadeným rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020, podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku. Podle něj může soud vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele uložit trest propadnutí majetku, odsuzuje-li pachatele k výjimečnému trestu anebo odsuzuje-li jej za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Obviněný namítal, že nebyla dostatečně zjištěna souvislost mezi zajištěným majetkem a spáchanými skutky. V posuzovaném případě Vrchní soud v Praze odsoudil tohoto obviněného (mimo jiné) za pokračující zvlášť závažné zločiny [jednak za zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jednak za zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku] spáchané v úmyslu opatřit sobě značný prospěch, resp. prospěch velkého rozsahu. Byly tak splněny formální podmínky druhé alternativy ustanovení § 66 odst. 1 tr. zákoníku, za nichž lze pachateli trestné činnosti uložit trest propadnutí majetku – trest je ukládán za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe získal majetkový prospěch (dostačující by byl i záměr jej získat, což stačí i pro vyvození trestní odpovědnosti za přijetí úplatku).
129.\tRovněž okolnosti páchané trestné činnosti a poměry pachatele plně odůvodňovaly uložení trestu propadnutí majetku. V řízení vyplynulo najevo, že obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, dlouhodobě páchal rozsáhlou trestnou činnost výlučně za účelem obohacení se, získal z ní značné příjmy a majetek (podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů získal na úplatcích nejméně částku převyšující 40 miliónů Kč, a způsobil tak škodu na cizím majetku převyšující 116 miliónů Kč). K tomu je možné odkázat na podrobné šetření soudů nižších stupňů, jak bylo uvedeno v odůvodnění jejich rozsudků, zejména pak v rozsudku soudu prvního stupně sp. zn. 2 T 4/2015 (str. 513 a 514), z něhož vyplynulo, že majetek obviněného byl z velké části pořízen právě z výnosů z trestné činnosti. Se závěry soudu prvního stupně souhlasil i odvolací soud, jak vyplývá z bodu 53. na str. 52 odůvodnění jeho rozsudku sp. zn. 2 To 81/2020. Nelze tak přisvědčit pouze obecné námitce dovolatele, že by se soudy nižších stupňů dostatečně nevěnovaly zjišťování původu majetku obviněného, když naopak logicky dovodily a odůvodnily, že převážná část majetku tohoto obviněného má souvislost s projednávanou trestnou činností či je jejím bezprostředním výnosem.
130.\tVelký senát trestního kolegia může k této otázce uzavřít, že podmínky pro uložení trestu propadnutí majetku podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku v použité alternativě byly v případě obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, splněny. Kromě toho byly naplněny také podmínky pro uložení téhož druhu trestu i podle § 66 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný byl odsouzen mimo jiné též pro zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za který lze také bez dalšího uložit takový druh trestu (viz § 331 odst. 3 tr. zákoníku).
131.\tV řízení před soudy nižších stupňů byly rovněž zcela dostatečně objasněny majetkové poměry obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, především rozsah a hodnoty jeho majetku, stejně tak si odvolací soud učinil rámcovou představu o dopadu tohoto druhu trestu do majetkových poměrů obviněného a jeho rodiny, jak žádá judikatura (k tomu viz rozhodnutí pod č. 12/2018 Sb. rozh. tr.). Uložení trestu propadnutí majetku je žádoucí především z důvodu celospolečenského požadavku na odčerpání výnosů z trestné činnosti, kterou byl obviněný uznán vinným, a to ať již jde o výnosy bezprostřední (peníze v hotovosti) či zprostředkované (zejména pokud jde o věci nakupované z přijatých peněz jako úplatků, kterými byly např. cenné poštovní známky, investiční mince a zlato, meče, hodinky, jízdní kolo apod.).
132.\tUvedené námitky proti uložení trestu propadnutí majetku tak shledal velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněnými.
133.\tDalší námitky obviněného týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu (a to především nepodmíněného trestu odnětí svobody) pak nelze zásadně uplatňovat cestou dovolání, jak bylo uvedeno již výše (k tomu lze odkázat na již zmíněné rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se použití hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které je dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Oba dovolací důvody mají hmotněprávní povahu, přičemž prvně uvedený je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem a druhý je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, by znamenalo popření smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo současně i „jiným nesprávným hmotněprávním posouzením“ ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Uvedené plně platí i za současné právní úpravy [pouze jsou tyto důvody uvedeny v § 265b odst. 1 písm. h), resp. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Zmíněný výklad se v judikatuře Nejvyššího soudu zastává dlouhodobě, a je tak ustálený (z mnohých viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 5 Tdo 326/2014, usnesení ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1009/2009, uveřejněné pod č. 52/2010 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017, uveřejněné pod č. 29/2018 Sb. rozh. tr., nebo usnesení ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 3 Tdo 834/2024).
134.\tPřesto se nad rámec výše uvedeného i k této problematice Nejvyšší soud stručně vyjádří. Obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, založil své výhrady vůči nepřiměřenosti trestu mimo jiné na tom, že vyměřený trest odnětí svobody neodpovídá délce trestního řízení. Pojem „nepřiměřená délka řízení“ není zákonem definován, a je proto nutné vycházet z příslušné judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015, ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1018/2019, ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 797/2019, a mnohá další). Předně je třeba uvést, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz k tomu též nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 600/03, uveřejněný ve svazku 32 pod č. 6/2004 SbNU). V kontextu trestního řízení nelze kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, publikovaný ve svazku 42 pod č. 157/2006 SbNU). Podobně judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále také ve zkratce jen „ESLP“) vychází z předpokladu, že jednotlivé případy je nutno posuzovat v závislosti na individuálních okolnostech a nelze v obecné rovině formulovat, jakou délku trestního řízení lze považovat za nepřiměřenou (viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 9. 2. 2010 ve věci Remes proti Finsku, č. stížnosti 21367/07). Při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba přihlédnout zejména ke složitosti případu, chování stěžovatele a postupu státních orgánů (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 3. 1999 ve věci Pélissier a Sassi proti Francii, č. stížnosti 25444/94). Podobně judikuje také Ústavní soud, že přiměřenost délky řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování obviněného a postupů příslušných orgánů. V případě trestního řízení může být významný pro posouzení přiměřenosti jeho délky např. počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti či přítomnost mezinárodního prvku (nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, publikovaný ve svazku 45 pod č. 65/2007 SbNU). Až v případě, že dojde k porušení práva na přiměřenou délku řízení, lze uvažovat o zmírnění trestu jako jedné z forem kompenzace tohoto porušení (tak např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982 ve věci Eckle proti Německu, č. stížnosti 8130/78).
135.\tPodle ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku, jímž bylo uvedené dřívější judikatorní pravidlo výslovně kodifikováno s účinností od 1. 1. 2010, soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a § 42 tr. zákoníku), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.
136.\tV posuzované věci s ohledem na závažnost případu, na potřebu rozsáhlejšího dokazování, jakož i procesní postup ve věci (obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, byl několikrát psychologicky zkoumán, a to i ústavně, zda je schopen účastnit se trestního řízení, což opakovaně zpochybňoval), nelze řízení jako celek považovat za nepřiměřeně dlouhé. V tomto případě byl navíc obviněnému ukládán celkový společný a úhrnný trest za rozsáhlou trestnou činnost po spojení dvou větví případu, v nichž šlo o různá korupční jednání (dva skutky po třech útocích). Nadto lze připomenout, že ve třetí větvi případu bylo trestní stíhání pro neúčelnost zastaveno s tím, že celkový trest uložený za první dvě části je dostačující. Obviněnému MUDr. Vladimíru Dbalému, MBA, tak byl ukládán trest za rozsáhlou trestnou činnost, která měla charakter majetkové a hospodářské trestné činnosti a trestné činnosti proti pořádku ve věcech veřejných spočívající v úplatkářství. Šlo přitom o celkem 6 případů (dílčích útoků) spojených do dvou větších celků. Důvodně mu tak byl ukládán trest odnětí svobody v horní polovině zákonné trestní sazby stanovené v rozpětí 5 až 12 let (polovina této sazby je 8,5 roku), nicméně nedosáhl ani 3/4 této trestní sazby (tj. 10 a ¼ roku). Odvolací soud při ukládání konečného trestu musel zohlednit celou řadu významných přitěžujících okolností, zejména pak spáchání více trestných činů, jejich páchání po delší dobu (několika let), velký rozsah prospěchu získaného trestnou činností několikanásobně převyšující dolní hranici tohoto nejzávažnějšího stupně ve smyslu zákonných pravidel, jakož i vysokou škodu významně a mnohonásobně (11x) převyšující hranici škody velkého rozsahu, promyšlenost páchání trestné činnosti, zneužití významného postavení v subjektu zřízeného a kontrolovaného státem, a to navíc v sektoru zdravotnictví, financovaného z veřejných zdrojů, jichž se zejména v této oblasti nedostává, jakož i vzhledem k řadě dalších okolností případu.
137.\tVelký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu proto jednak neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení závažné průtahy, které by měly nalézt odraz v zásadním zmírnění trestu odnětí svobody, stejně tak neshledal trest uložený obviněnému za zjevně nepřiměřeně přísný a odporující zásadám pro ukládání trestu či neodpovídající okolnostem případu. Rozhodně nejde o trest svou přísností nijak excesivní ani exemplární.
V. Závěrečné shrnutí
138.\tZe všech shora uvedených důvodů dospěl velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu k následujícím závěrům. Větší část námitek obviněného neodpovídala uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům, neboť šlo o pouhou polemiku obviněného se soudy nižších stupňů, jak měly hodnotit důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků, jaký měl být rozsah dokazování, případně k jakým skutkovým závěrům měly soudy na základě takového dokazování dospět. Ty námitky obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, které odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, pak velký senát trestního kolegia shledal neopodstatněnými. Tak tomu bylo i v případě tvrzené nepřípustnosti jednočinného souběhu trestných činů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku a přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku, která je důvodem k tomu, proč byla věc obviněného předložena k posouzení velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu s ohledem na různé názory jednotlivých senátů Nejvyššího soudu, jak bylo rozvedeno shora. Velký senát trestního kolegia shledal jako správný závěr, že tento jednočinný souběh uvedených trestných činů není vyloučen, takže právní kvalifikace užitá soudy nižších stupňů v tomto ohledu mohla obstát.
139.\tVelký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, jako zjevně neopodstatněné. Takové rozhodnutí bylo možné učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda velkého senátu
trestního kolegia Nejvyššího soudu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.