Nalézací soud na straně 14 odůvodnění svého rozsudku zachytil výpověď svědka R. S., který vypověděl, že pracoval jako řidič pro firmu pana N., byl v P. krátce, přišel z M., ulice v P. neznal. Dopravákům, kteří zajišťovali nehodu, na místě řekl, že vyjížděl z Ú., v K. na policii pak řekl, že vyjížděl z Ú. Nevzpomíná si, že by ho v den nehody ještě následně někdo z dopravních policistů kontaktoval. Policistu, který ho vyslýchal v K., neznal, nikoho v souvislosti vyřízením dopravní nehody neovlivňoval. V rámci správního řízení byl postižen peněžitou pokutou ve výši 13.000 Kč a proti rozhodnutí se odvolal a to na radu známého, neboť v rozhodnutí bylo něco špatně z právního hlediska. Rozhodnutí pak bylo Ministerstvem dopravy zrušeno. Přepis nalézacího soudu odpovídá obsahu protokolu z hlavního líčení v části týkající se výslechu svědka R. S. (č. l. 723 – 724 spisu). Jelikož svědek R. S. byl řidičem ve věci dopravní nehody vozidla tov. zn. Iveco Daily, ke které došlo dne 21. 3. 2009 v 06:50 hod. v P., na S. u., a jež se stala předmětem skutku vedeného pod bodem 2) výroku rozsudku nalézacího soudu, je zřejmé, že tento svědek neměl zájem vypovídat v neprospěch stíhaných pachatelů, tedy ani v neprospěch obviněného P. P. Jeho výpověď tedy není možné hodnotit jako věrohodnou, navíc z provedeného dokazování je zřejmé, že jeho výpověď by ani nebyla způsobilá zvrátit ostatní důkazy svědčící o vině obviněného P. P.
V neposlední řadě obviněný P. P. uvedl, že vedle podmíněného trestu odnětí svobody mu byl uložen také trest zákazu činnosti a peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku, avšak podle dovolatele uložení tohoto trestu bylo v rozporu s § 37 a násl., ale i v rozporu s § 67 a násl., obojí tr. zákoníku.
Obviněný P. P. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky směřující proti druhu a výměře trestu lze uplatňovat toliko v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o který však podatel své dovolání neopřel. Navíc i tyto námitky jsou formulovány jako námitky především skutkové, když podatel vytýká, že nebyly náležitě objasněny jeho majetkové poměry. Velký senát Nejvyššího soudu se přesto zaměřil na peněžitý trest uložený dovolateli a neshledal žádné pochybení v postupu odvolacího soudu, který uložení tohoto trestu odůvodnil tím, že hlavním motivem jmenovaného byla zištnost (srov. str. 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V případě postupu podle § 53 odst. 1 tr. zák. je pro uložení peněžitého trestu rozhodující forma zavinění – musí jít o úmyslný trestný čin a zištný motiv činu, což v případě obviněného P. P., jak již bylo shora rozebráno, bylo prokázáno. Majetková povaha peněžitého trestu z něj činí vhodný prostředek k dosažení účelu trestu zejména v případech, kdy se pachatel dopustil trestného činu motivovaného snahou o neoprávněný majetkový prospěch. Z těchto důvodů peněžitý trest přichází v úvahu zejména při postihu obdobných trestných činů, o jaké se jedná i v tomto případě (srov. zejména trestný čin přijímání úplatku). Peněžitý trest nevykazuje znaky nepřiměřenosti ani vzhledem k povaze posuzované trestné činnosti, ale ani vzhledem k majetkovým poměrům obviněného.
Obviněný JUDr. Z. B. ve svém mimořádném opravném prostředku, pokud jde o návod k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, namítal, že popis skutku ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu ani skutková zjištění nalézacího soudu, vyplývající z odůvodnění rozsudku, ani doplněná skutková zjištění rozvedená v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, neposkytují žádné zjištění v tom směru, že by úmyslně vzbudil v obviněném P. rozhodnutí spáchat přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tedy že by ho vůbec k jakémukoli jednání naváděl. Slovní spojení „po vzájemné dohodě“ nevyjadřuje podle jeho názoru iniciativu z jeho strany ve vztahu k budoucímu jednání obviněného P. a neposkytuje žádné zjištění v tom směru, že tato údajná dohoda byla uzavřena z jeho popudu.
Velký senát Nejvyššího soudu k této námitce uvádí, že formy návodu zákon blíže nevymezuje, a proto mohou být jakékoli (např. může jít o rozkaz, přemlouvání, poučení či o jinou formu vyvolání rozhodnutí). Z hlediska trestní odpovědnosti tedy není rozhodující jakým způsobem je vzbuzeno rozhodnutí, které vede alespoň k pokusu trestného činu. V případě obviněného JUDr. Z. B. bylo provedeným dokazováním náležitě zjištěno, že obviněný P. P. manipuloval se spisem ve věci obviněného A. F. na základě instrukcí, které měl od obviněného JUDr. B. Byl to obviněný JUDr. B., který obviněného P. P. kontaktoval po dohodě s obviněným M. M. a vzbudil v obviněném P. rozhodnutí spáchat trestný čin tím, že bude manipulovat se spisem tak, aby znemožnil trestní postih obviněného F. Byť formulace ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu není zcela vystihující tento zjištěný skutkový stav, na druhé straně z ní dostatečně vyplývá, že rozhodující informace o záměru zajistit, aby obviněný F. nebyl jako pachatel dopravní nehody postižen, dostal obviněný P. právě od obviněného B. a tím došlo u něj k vzbuzení rozhodnutí řízení protahovat a oddalovat provedení jednotlivých úkonů ke zjištění pachatele, byť potřebné informace v tomto směru již původní spisový materiál obsahoval. Není tedy žádných pochyb o tom, že obviněný JUDr. Z. B. vzbudil v obviněném P. P. rozhodnutí spáchat trestný čin, což je podstatou návodu podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný P. P. sám obviněného F. neznal, nepřišel s ním ani s obviněným M. v této věci do kontaktu, a proto by sám – nebýt intervence JUDr. B. – nejednal tím způsobem, kterým na základě návodu obviněného JUDr. B. jednal. Přitom postačuje, aby návodce znal v hrubých rysech skutkové okolnosti trestného činu, ke kterému navádí, a nebylo tedy nutné, aby obviněný JUDr. B. měl detailní představu o konkrétních postupech, kterými bude obviněný P. mařit uplatnění trestního postihu vůči obviněnému F. Nepochybně to tedy byl obviněný JUDr. B., kdo vzbudil v obviněném P. rozhodnutí spáchat trestný čin, což je podstatou návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Pokud pak obviněný JUDr. Z. B. vytrhává ze souvislosti část výroku o vině, a to slovní spojení „po vzájemné dohodě“, při pominutí ostatních důležitých okolností, na které shora poukázal velký senát Nejvyššího soudu a které vyplývají ze skutkové věty pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu a z navazujícího odůvodnění tohoto rozsudku, nelze takové námitce přiznat důvodnost.
K přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku [bod 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu] obviněný JUDr. Z. B. namítal, že popis skutku ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu ani skutková zjištění soudu vyplývající z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, která převzal též odvolací soud, neposkytují žádné zjištění v tom směru, jakým konkrétním způsobem měl pomáhat obviněnému F., aby tento unikl trestnímu stíhání. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu podle jeho názoru nevyplývá skutkové zjištění, že by znal obviněného F., ani že by v době, kdy zkontaktoval obviněného P. věděl, o co se ve věci dopravní nehody jedná, kdo měl být řidičem vozidla a tedy možným pachatelem trestného činu. Zcela pak absentuje popis konkrétního jeho jednání, jímž měl naplnit skutkovou podstatu přečinu nadržování. Ze slovního spojení „poté, co byl spis předmětné dopravní nehody přidělen ke zpracování obž. P. tohoto kontaktoval a po vzájemné dohodě obž. P. v úmyslu zajistit“ nelze dovozovat jeho úmysl napomáhat tomu, aby obviněný F. unikl trestnímu stíhání. Skutečnost, že obviněného P. kontaktoval, nevypovídá nic o jeho úmyslu napomáhat obviněnému F., aby unikl trestnímu stíhání.
Velký senát Nejvyššího soudu k této námitce obviněného JUDr. Z. B. zdůrazňuje, že z výroku o vině pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu jednoznačně vyplývá, že jednání obviněného JUDr. Z. B. bylo motivováno snahou, aby obviněný F. unikl tr. postihu za dopravní nehodu s těžkým zraněním chodkyně a následném ujetí z místa činu, a to za úplatek ve výši 250 000 Kč, což vyplývá z dikce „obžalovaný F., po té co při řízení osobního automobilu zn. BMW X5 dne 30. 3. 2009 v podvečerních hodinách na křižovatce P. – A. v P. způsobil dopravní nehodu, při které na přechodu pro chodce srazil a těžce zranil chodkyni M. D. a z místa nehody ujel, v úmyslu za úplatu se vyhnout trestnímu postihu téhož dne v restauraci S. z. v P., D. M., K. požádal o součinnost při realizaci svého záměru obviněného M., který následně dne 31. 3. 2009 zkontaktoval obviněného B., jenž po dohodě s obviněným M. uskutečněné v období od 31. 3. do 9. 4. 2009, že celá věc bude vyřízena tak, aby obviněný F. unikl tr. postihu za dopravní nehodu s těžkým zraněním chodkyně a následném ujetí z místa činu, a to za úplatek ve výši 250 tis. Kč…“. Tyto závěry jsou blíže rozvedeny v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, na které velký senát Nejvyššího soudu v podrobnostech odkazuje.
Velký senát Nejvyššího soudu k tomu dále považuje za nutné uvést, že uvedená obhajoba obviněného JUDr. Z. B. v podstatě zopakovaná v dovolání je vyvracena zjištěními, která učinil již nalézací soud, a to zejména na základě telefonních odposlechů, pokud zejména uvedl, že obviněný A. F., který řešil otázku, jak se z nehody vyvinit, se schází s neztotožněnými osobami v restauraci Sluneční zahrada a kontaktuje obviněného M. M., který ho již dne 31. 3. 2009 informuje zcela jednoznačně o tom, že má kontakt na osobu, která obviněnému F. pomůže. Obviněný M. pak navštěvuje obviněného B. na Magistrátu P., jak uvádí v telefonním hovoru v „J.“ a na schůzce dne 9. 4. 2009 ho pak informuje o výsledku schůzky s obviněným B. a rovněž sděluje do telefonu, jakou částku za to musí zaplatit. Doslova se uvádí částka 250.000 Kč. O tom, že jeho věc bude vyřízena v jeho prospěch a zařídí to policisté, hovoří opakovaně, zmiňuje se o tom svědku B., tak i osobě P. Následně pak dochází ke schůzkám obviněného M. s obviněným B., obviněný F. shání potřebnou hotovost, přitom uvádí jednotlivé částky, které předává obviněnému M., který ho dokonce o zaplacení upomíná. Z odposlechů je dále zřejmé, že obviněný M. obviněného F. informuje, že věc byla přidělena obviněnému P. V době, kdy již spisový materiál byl přidělen k vyřízení obviněnému P. se v hovoru mluví o obviněném J. V. a dne 2. 7. 2009 je zachycen jediný hovor, kde komunikuje právě obviněný V. s obviněným B., kdy evidentně hovoří o dvou věcech, přičemž je zřejmé, že jedna z nich je právě věc dopravní nehody obviněného F. Naprosto jednoznačně pak vyznívá hodnocení prostorového odposlechu pořízeného až s časovým odstupem v době, kdy byl obviněný F. ve vazbě pro jinou trestní věc; zde ve vazbě se spoluvězni naprosto evidentně a jednoznačně uvádí, jakou částku prostřednictvím obviněného M. policistům za kladné vyřízení dopravní nehody a jeho vyvinění zaplatil a jasně uvádí, že jedna z osob, která ve věci byla zainteresovaná, je právě obviněný B., o kterém hovoří jako o Z. na M. (srov. str. 28 – 29 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud tedy zcela jasně popisuje, jakým konkrétním způsobem měl dovolatel pomáhat obviněnému F., aby tento unikl trestnímu stíhání, přičemž na základě uvedených skutečností nevznikají ani žádné pochybnosti o jeho úmyslném zavinění.
K přečinu nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku obviněný JUDr. Z. B. uvedl, že z popisu skutku ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu a z právní věty rozsudku vyplývá, že ze dvou možných alternativ skutkové podstaty tohoto přečinu vycházel soud z toho, že přijal úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci úřední osoby. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu podle jeho názoru vyplývá, že soud nemá jasno v tom, komu byla vlastně údajná částka ve výši 250.000,- Kč jako úplatek za vyřízení věci dopravní nehody určena, ani komu, resp. pro koho byla obviněným F. prostřednictvím obviněného M. údajně poskytnuta. Tomu pak nasvědčuje i nesprávná právní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému P., neboť pokud soud dospěl ke skutkovému závěru, že finanční částka musela jít právě za obviněným P., neprojevilo se to v odpovídající právní kvalifikací skutku ve vztahu k jeho osobě. O přesvědčení nalézacího soudu, že částka poskytnutá jako údajný úplatek obviněným F. musela jít i za obviněným P., vypovídá i právní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému F., neboť ve vztahu k němu nalézací soud učinil skutkové zjištění, že …pro jiného v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu poskytl úplatek a spáchal takový čin vůči úřední osobě a skutek právně kvalifikoval jako zločin podplácení podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, což je v rozporu s právní kvalifikací skutku ve vztahu k němu jako k dovolateli, neboť poskytnutí úplatku jeho osobě nemělo souvislost s obstaráváním věcí obecného zájmu jeho osobou, navíc nemohl být v tomto případě v postavení úřední osoby. Z odůvodnění rozsudku je tak patrno, že nalézací soud nebyl schopen přesvědčivě popsat a zdůvodnit, jaká byla dovolatelova úloha ve věci poskytnutí údajného úplatku za kladné vyřízení dopravní nehody, tj. zda měl úplatek přijmout pro sebe, nebo pro jinou osobu (v takovém případě by vystupoval pouze jako „prostředník“) a tyto nejasnosti se nalézací soud snažil zakryt neurčitými a nejednoznačnými formulacemi skutkové věty rozsudku.
Rovněž v této části obhajoby je v zásadě možné obviněného JUDr. B. odkázat na již učiněné závěry soudem prvního stupně, který uvedl, že obviněný JUDr. Z. B. naplnil svým jednáním jak po objektivní, tak i subjektivní stránce veškeré formální znaky skutkových podstat návodu k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečiny nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku tím, že poté, co ho zkontaktoval obviněný M. M. dne 31. 3. 2009, s nímž se dohodl v období od 31. 3. 2009 do 9. 4. 2009 na tom, že celá věc dopravní nehody obviněného F. bude vyřízena tak, aby obviněný F. unikl trestnímu postihu za předmětnou dopravní nehodu s těžkým zraněním chodkyně a následným ujetí z místa činu, a to za úplatek ve výši 250.000 Kč, přičemž poté, co byl předmětný spis týkající se dopravní nehody přidělen ke zpracování obviněnému P. P., toho kontaktoval a po vzájemné dohodě pak obviněný P. v úmyslu zajistit, aby obviněný F. nebyl jako pachatel dopravní nehody postižen, řízení protahoval, oddaloval provedení jednotlivých úkonů, byť potřebné informace v tomto směru již spisový materiál obsahoval, a takto postupoval až do ledna 2010, přičemž na základě dohody mezi obviněným B. a obviněným M., v přesně nezjištěné dny do 29. 6. 2009, předal obviněný F. obviněnému M. sám nebo prostřednictvím dosud nezjištěné osoby, vystupující pod jménem L., v několika částkách sumu nejméně 145.000 Kč a tuto částku v přesně nezjištěné době do 1. 7. 2009 obviněný M. předal jako úplatek za vyřízení věci právě obviněnému B. (srov. str. 32 – 33 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Velký senát Nejvyššího soudu k tomu doplňuje, že těmto závěrům nalézacího soudu odpovídá protokol o obsahu záznamu telekomunikačního provozu uskutečněného dne 30. 6. 2009, kde volajícím byl M. M. a volaným A. F., kdy předmětem sms zprávy byl tento text: Ahoj pane, tak nechal jsi tady jenom jednou 10.000,- + 135.000,-. Takže schází 105.000,- (srov. č. l. 364 spisu). Podle skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu obviněný JUDr. B. převzal úplatek nejméně 145.000 Kč za to, že chtěl působit a také působil na výkon pravomoci obviněného P., jako policisty vyřizující předmětnou věc obviněného F., při provádění úkonů trestního řízení. Z provedeného dokazování vyplývá, že pokud jde o skutek pod bodem 1) sám obviněný JUDr. B. žádnou pravomoc úřední osoby ve věci nehody obviněného F. nevykonával. Stejně tak z uvedené skutkové věty nevyplývá, že by nějakou část těchto peněz předal nebo přislíbil obviněnému P., byť se o tom nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku spíše jako o předpokladu také zmiňuje. Právní kvalifikace podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku tedy podle závěru velkého senátu Nejvyššího soudu odpovídá skutkovým zjištěním, které jsou ve vztahu k obviněnému JUDr. B. v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu uvedena. Uvedeným skutkovým zjištěním neodpovídá tvrzení obviněného JUDr. B., že soudy vycházely z toho, že obviněný JUDr. B. působil jako prostředník při předání peněz obviněnému P., což vyplývá také z toho, že pak by musely použít výrazně přísnější právní kvalifikaci zločinu podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, popř. účastenství na tomto zločinu. Takovému právnímu posouzení by v současné době bránila zásada zákazu reformationis in peius. Dovolateli je ovšem nutno přisvědčit v tom, že nesprávná je právní kvalifikace skutku podle § 332 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve vztahu k obviněnému A. F. S ohledem na skutkové okolnosti výše uvedené mělo být také u něj použito právní kvalifikace nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný F. ovšem ve věci dovolání nepodal, podmínky postupu podle § 265k odst. 2 poslední věta tr. ř. o tzv. beneficiu cohaesionis s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. u něj splněny nejsou (především zde není společný prospívající důvod) a z hlediska trestní odpovědnosti obviněného JUDr. B. je tato okolnost bez významu. Pro pachatele trestného činu nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku neplatí žádná zásada akcesority ve vztahu k trestní odpovědnosti osoby, která „nepřímý úplatek“ poskytla a navíc by takový postup byl v neprospěch obviněného JUDr. Z. B.
Rovněž pokud jde o bod 2) výroku rozsudku kvalifikovaného jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. l písm. a) tr. zák., obviněný JUDr. Z. B. namítal, že ani soud nalézací, ani soud odvolací se nezabývaly skutečností, zda v případě, že měl spáchat trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, takovou pravomocí, kterou měl zneužít, vůbec disponoval. Ani nalézací ani odvolací soud neodůvodnil, v jakém dovolatelově konkrétním jednání spatřuje výkon pravomoci veřejného činitele v rozporu se zákonem ani jaký konkrétní zákon nebo jinou právní normu měl porušit nebo obejít. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k užité právní kvalifikaci potom namítal, že jednání obviněného B. v tomto bodu výroku rozsudku mělo být posouzeno spíše jako trestný čin podle ustanovení § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Předně pokud se týká námitek dovolatele JUDr. Z. B., nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku popsal, že jednal jako veřejný činitel ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák., který stanoví, že veřejným činitelem je volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena, a kterým nepochybně vedoucí Odboru dopravních přestupků Magistrátu hl. m. Prahy je (srov. str. 34 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Pokud se týká určení toho, jaký zákon nebo jakou normu měl dovolatel porušit, ze znění skutkové věty výroku rozsudku vyplývá, že obviněný B. jednal v rozporu s článkem 6 odst. 2 Organizačního řádu Magistrátu hl. m. Prahy, který byl vydán na základě § 68 odst. 2 písm. f) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, a který je přílohou usnesení Rady hl. m. Prahy č. 0252 ze dne 1. 3. 2005, a článku II. Popisu pracovní činnosti ze dne 27. 2. 2007. Není proto ani tato námitka obviněného B. důvodná.
Pokud se týká shora uvedeného právního názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch překročí svou pravomoc. U pojmu „vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu“ jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu se zákonem. O překročení pravomoci jde, když pachatel vykonává činnost, která patří do pravomoci jiného veřejného činitele, popř. jiného orgánu, a to buď nadřízeného, nebo též podřízeného, nižšího, pokud veřejný činitel nemá právo vztáhnout vyřízení věci na sebe.
Z Popisu pracovní činnosti Z. B. datovaného 27. 2. 2007 se podává, že jmenovaný zajišťuje, řídí, organizuje, kontroluje a odpovídá za výkon státní správy v přenesené působnosti v oblasti přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a projednávání přestupků na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi a jiných správních deliktů podle zákona o provozu na pozemních komunikacích činností, přestupků podle § 49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, k jejichž spáchání dojde v souvislosti s porušením právních předpisů o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, podle zákona o hlavním městě Praze a zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, dále pak rozhoduje o svěřených záležitostech, zakotvených v Organizačním řádu MHMP a dalších vnitřních normách MHMP, zabezpečuje spolupráci s ústředními orgány státní správy, Policií České republiky, Městskou policií hl. m. Prahy, s jednotlivými městskými a místními úřady HMP v rozsahu svěřených činností. Dále je povinen např. zabezpečovat dodržování právních a jiných předpisů, zejména vést podřízené zaměstnance k pracovní kázni (srov. č. l. 467 – 468 spisu). Podle čl. 6 Organizačního řádu Magistrátu hlavního města Prahy (č. l. 469 a násl. spisu) ředitel odboru magistrátu zajišťuje plnění úkolů v samostatné působnosti a přenesené působnosti (srov. č. l. 488 – 489 spisu). Podle Nařízení ředitele odboru dopravních přestupků Magistrátu hl. m. Prahy č. 1/2009 (č. l. 885 a násl. spisu) ředitel odboru dopravních přestupků pověřuje, v souladu se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako oprávněné úřední osoby k vyřizování věcí a k provádění úkonů ve správním řízení o přestupcích, správních deliktech, o řidičských průkazech a o řidičských oprávněních metodiky a referenty správního řízení zařazené v oddělení správního řízení odboru dopravních přestupků Magistrátu hl. m. Prahy. Příslušnost konkrétní oprávněné úřední osoby ke konkrétní správní věci se zakládá zaevidováním konkrétní správní věci v programu SSL a zapsáním konkrétní úřední osoby v této věci jako vlastník spisu. Tištěný přehled oprávněných úředních osob zakládá do spisu oprávněná úřední osoba neprodleně po fyzickém převzetí přiděleného spisu a zanesení povinných dat z tohoto spisu do programu MP ORGA (srov. čl. 1). Schvalování návrhů vyřízení a v souvislosti s tím vyhotovovaných dokumentů přísluší vedoucímu oddělení. Vedoucí oddělení může zmocnit další zaměstnance oddělení, kteří se mohou na zajištění tohoto úkolu spolupodílet. Písemnosti typu rozhodnutí, korespondence s ministerstvem dopravy a ostatních ústředních orgánů státní správy, včetně korespondence mezi odbory MHMP nadále podléhají kompletnímu schvalovacímu (kontrolnímu) řízení vedoucího oddělení a jím zmocněných zaměstnanců. Vedoucí oddělení, popř. jím zmocnění zaměstnanci jsou nadále oprávněni provádět podle potřeb kontrolu a aprobaci i u těch dokumentů, které podle tohoto nařízení schvalovacímu řízení nepodléhají (§ 302 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – srov. čl. 3.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konkrétně ve svém vyjádření uvedl, že podle skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě dovolatel z titulu své funkce zajistil, aby řízení proti R. S. v rozporu se skutkovými okolnostmi bylo ukončeno rozhodnutím, jímž byl S. uznán vinným toliko spácháním přestupku. Podle rozvedení tohoto zjištění v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu toto „zajištění“ spočívalo v působení na zpracovatelku spisu nebo na další osoby. Možnost takovéhoto „působení“ nepochybně vyplývala z postavení dovolatele jako ředitele odboru; spornou může být otázka, zda zásahem do konkrétního přestupkového řízení obviněný svoji pravomoc vykonával způsobem odporujícím zákonu [§ 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.] nebo spíše svoji pravomoc překročil [§ 158 odst. 1 písm. b) tr. zák.]. Zákonné formy „vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu“ a „překročí svou pravomoc“ se prakticky překrývají. I sám státní zástupce uvádí, že je sporné, kterou formou stíhaného trestného činu měl být dovolatel uznán vinným, přičemž v závěru svého vyjádření se přiklání k právní kvalifikaci podle ustanovení § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák. Velký senát Nejvyššího soudu je toho názoru, že ačkoliv obviněný JUDr. Z. B. neměl pravomoc zasahovat do přestupkového řízení ve věci R. S., z titulu své funkce ř. Odboru dopravních přestupků Magistrátu P. tak přesto činil. Dovolatel by svou pravomoc překročil tehdy, pokud by věc R. S. přidělil k rozhodnutí sám sobě nebo přímo vykonával konkrétní úkony při vyřizování přestupku. Obviněný JUDr. Z. B. však podle učiněných skutkových zjištění působil na zpracovatelku spisu nebo na další osoby. Přitom dovolatel disponoval pravomocí k tomu, aby mohl zpracovatele spisu úkolovat, neboť ve vztahu k zaměstnancům odboru měl pravomoc je řídit, organizovat jejich práci a také ji kontrolovat. Velký senát Nejvyššího soudu proto uzavírá, že obviněný Z. B. na sebe nevztáhl vyřízení věci R. S., ani nevykonával konkrétní úkony při vyřizování přestupku, čímž by překročil svou pravomoc, ale v rámci své pravomoci ř. Odboru dopravních přestupků magistrátu hl. m. P. dával pokyny zpracovatelce spisu, ovšem v rozporu s uvedenými zákony a předpisy vydanými na základě zákona a také v rozporu se svým postavením, tedy vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Nalézací soud na základě provedených důkazů měl možnost kvalifikovat jednání obviněného JUDr. B. podle ustanovení § 158 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zák. Nalézací soud z těchto dvou překrývajících forem zvolil právní kvalifikaci podle ustanovení § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., což následně akceptoval i odvolací soud. Velký senát Nejvyššího soudu se s touto užitou právní kvalifikací rovněž ze shora uvedených důvodů ztotožňuje.
K trestnému činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. obviněný JUDr. Z. B. uvedl, že v jeho případě shledaly soudy obou stupňů za naplněnou tu alternativu skutkové podstaty trestného činu, že si dal úplatek slíbit, přičemž však skutková věta rozsudku nalézacího soudu neobsahuje natolik konkrétní skutková zjištění, aby bylo zřejmé, pro kterou ze dvou možných alternativ skutkové podstaty trestného činu přijímání úplatku se nalézací soud rozhodl, zda pro přijetí úplatku nebo pro slib úplatku – viz soudem zvolená formulace „za úplatek“. Dále tento obviněný namítal, že je nesprávné užití kvalifikované skutkové podstaty uvedené v odstavci 3 písm. b) § 160 tr. zák., neboť nalézací soud se omezil pouze na konstatování, že jako vedoucí Odboru dopravních přestupků nepochybně byl veřejným činitelem, aniž by zjišťoval, zda v souvislosti s jednáním, k němuž se úplatek vztahuje, měl odpovídající pravomoc.
Velkým senátem Nejvyššího soudu již bylo shora potvrzeno, že obviněný JUDr. Z. B. se stíhaného trestného jednání dopustil jako veřejný činitel. Velký senát Nejvyššího soudu proto odkazuje na tu část odůvodnění tohoto rozhodnutí, kde se již se shodnou námitkou dovolatele vypořádal. Pokud se jedná o to, jakou alternativu trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 1 tr. zák. měl dovolatel naplnit, z právní věty výroku o vině nalézacího soudu je zřejmé, že dovolateli je kladeno za vinu, že v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu si dal slíbit úplatek a takový čin spáchal jako veřejný činitel. Přijetí úplatku předpokládá, že se pachateli skutečně dostalo neoprávněné výhody. K přijetí úplatku může dojít i bez předchozí nabídky nebo slibu. Je nerozhodné, zda k přijetí úplatku dojde před obstaráváním věci obecného zájmu, v jeho průběhu nebo dodatečně po obstarání věci obecného zájmu, a to i bez předchozí úmluvy. Znak dá si slíbit úplatek je formou přípravy, která je povýšena na dokonaný trestný čin. Tento znak je naplněn, jestliže pachatel nabídku neodmítne a výslovně nebo konkludentně s ní souhlasí. Je nerozhodné, zda dojde ke splnění slibu. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se potom podává, že „5 pro každého“ stanovil obviněný B., dále nalézací soud uvádí, že předání a přijetí úplatku je zřejmé z obsahu odposlechů (srov. str. 31 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Z protokolu o obsahu záznamu telekomunikačního provozu uskutečněného dne 30. 6. 2009 mezi volajícím Z. B. a volaným P. P. vyplývá, že obviněný B. informuje obviněného P. o tom, že pokud jde o toho „zahradníka“, nastavil to na „pět pro každýho“ (srov. č. l. 37 spisu). Ačkoliv nemusí být jednoznačně zřejmé, zda dovolatel přijal nebo si dal úplatek slíbit, tato skutečnost nemůže ničeho změnit na jinak správné kvalifikaci jednání obviněného JUDr. Z. B. jako trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 1 tr. zák., pokud se jedná o přijetí nebo dání si slíbení úplatku, jestliže tohoto činu se současně dopustil jako veřejný činitel ve smyslu odstavce 3 písm. b) § 160 tr. zák.
S odkazem na svou předcházející argumentaci pak rovněž obviněný JUDr. Z. B. namítal, že nejsou splněny předpoklady pro jednočinný souběh trestných činů přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 tr. zák. s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zák., a dále, že nebyla splněna materiální podmínka zakotvená v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. pro kvalifikaci kvalifikované skutkové podstaty u trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Pokud se týká možnosti jednočinného souběhu trestných činů přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 tr. zák. a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zák., velký senát Nejvyššího soudu odkazuje dovolatele na ustálenou judikaturu, ze které vyplývá, že jednočinný souběh těchto trestných činů je možný (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1003). Za nedůvodné považuje velký senát Nejvyššího soudu taktéž námitky týkající se absence materiální podmínky § 88 odst. 1 tr. zák. pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle § 160 odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť jak zdůraznil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, je třeba vycházet z toho, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96, publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). V této konkrétní trestní věci tedy ani velký senát Nejvyššího soudu neshledal žádné konkrétní okolnosti, pro které by stupeň společenské nebezpečnosti činu nedosahoval ani stupně nebezpečnosti nejlehčích korupčních jednání spáchaných veřejnými činiteli v souvislosti se správním řízením, neboť šlo o slib úplatku obviněným jako veřejným činitelem v souvislosti s trestním řízení, přičemž toto jednání obviněného JUDr. Z. B. směřovalo k tomu, aby jiná osoba (R. S.) unikl trestnímu stíhání pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a byl uznán vinným pouze ze spáchání přestupku, což jsou jistě okolnosti, které s přihlédnutím k výši slíbeného úplatku podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák.
K trestnému činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. dovolatel JUDr. Z. B. uvedl, že kromě toho, že nebylo prokázáno, že by se do způsobu vyřízení věci na Odboru přestupků Magistrátu hlavního města Prahy jakýmkoli způsobem angažoval v úmyslu pomoci pachateli S. uniknout trestnímu stíhání, v popisu skutku ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu nebylo ani konkretizováno jakým jednáním měl zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu nadržování naplnit, a to přesto, že soud je povinen uvést způsob provedení činu, tedy skutkově jej popsat. Slovní vyjádření použité ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu… „následně zajistil“ případně … „vedl řízení“… nevyjadřuje konkrétní jednání směřující k úmyslné pomoci pachateli trestného činu S. a popis skutku ve skutkové větě rozsudku nenaplňuje ani subjektivní stránku tohoto trestného činu.
Trestného činu nadržování podle ustanovení § 166 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu. Z dovolatelem napadeného znění skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že obviněný JUDr. Z. B. spolu s dalšími obviněnými ovlivňovali řízení ve věci dopravní nehody vozidla tov. zn. Iveco Daily, řízeného R. S., ke které došlo dne 21. 3. 2009 v 06:50 hod. v P., na S. u., tak, aby R. S. unikl trestnímu postihu pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., přičemž obviněný B. v návaznosti na předcházející jednání ostatních obviněných zajistil, aby bylo řízení ukončeno rozhodnutím sp. zn.: S-MHMP 564177/2009/Sta ze dne 21. 7. 2009, jímž byl R. S. uznán vinným toliko spácháním přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Velký senát Nejvyššího soudu tak má za to, že ze znění skutkové věty, byť není zcela výstižná, lze dovodit naplnění všech zákonných znaků trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., kterým byl obviněný JUDr. Z. B. uznán vinným.
Je tedy možno uzavřít, že z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se podává, že tento obviněný v bodě 2) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu naplnil svým jednáním jak po stránce objektivní, tak i subjektivní veškeré formální znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaného v jednočinném souběhu s trestnými činy přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., když obviněný jako veřejný činitel ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák., kterým nepochybně vedoucí Odboru dopravních přestupků Magistrátu hl. m. Prahy je, v úmyslu opatřit sobě a jinému, v daném případě R. S., neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu si dal slíbit úplatek, přičemž spáchal takový čin jako veřejný činitel, a dále pomáhal pachateli trestného činu R. S. uniknout trestnímu stíhání (srov. str. 34 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále obviněný JUDr. Z. B. namítal, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou v extrémním rozporu s právními závěry nalézacího soudu, které byly posléze převzaty i soudem odvolacím. Skutková zjištění nalézacího soudu popsaná ve skutkové větě výroku o vině ve vztahu k dovolatelově osobě nemají oporu v provedených důkazech, a to dokonce ani v důkazech odposlechy, které tvoří těžiště odsuzující argumentace soudu ve vztahu k jeho osobě a fakticky jako důkaz jediný, jej mají z trestné činnosti usvědčovat. S obhajobou dovolatele ani s provedenými důkazy se soud přesvědčivě nevypořádal a úvaha soudu vztahující se k důkaznímu řízení není založena na racionální argumentaci. Dovolatel následně předestřel obsáhlé vlastní hodnocení ve věci provedených důkazů, a to zejména výpovědí svědků a telefonních odposlechů.
Jak již bylo v tomto rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu shora zdůrazněno, důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není tedy obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.) – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 4 Tdo 119/2010. Uvedené závěry platí tím spíše, jestliže je z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů zřejmé, že se tyto dostatečně vypořádaly jak s výpověďmi slyšených svědků, tak i s pořízenými telefonními odposlechy. Oproti tvrzení dovolatele má tak velký senát Nejvyššího soudu za to, že oba nižší soudy se správně, logicky a přesvědčivě vypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro jejich rozhodnutí. Zejména nalézací soud potom rozvedl, které důkazy provedl, jak je hodnotil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Soudy byl v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Byl to zejména nalézací soud, který potom provedené důkazy hodnotil ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. při řádném uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu.
Obviněný J. V. ve svém dovolání argumentoval tím, že s obviněným P. byli dlouholetí kolegové, ne-li přátelé. Jejich, podle rozsudku již sama o sobě kriminální součinnost, ve skutečnosti spočívá v tom, že si jako spolupracovníci povídají o své práci. Z provedeného důkazu, policejního odposlechu, pak vyplývá zcela zřetelně, že obviněný P. žádá obviněného V., aby podezřelého S. buď vyslechl a v tom případě zjistil počátek jeho jízdy, nebo jej předvolal na jiný termín. Tedy podle jeho názoru to nebyla žádná vzájemná zločinná součinnost, ale prosba o běžnou kolegiální službu.
K této námitce obviněného J. V. považuje za nutné velký senát Nejvyššího soudu zdůraznit, že z protokolu o obsahu záznamu telekomunikačního provozu uskutečněného dne 28. 5. 2009 mezi volajícím P. P. a volaným J. V. vyplývá, že obviněný P. P. má na osmou hodinu pozvaného „maníka, toho alkoholika“, jak se o tom již měli bavit, že by mu řekl, že „pil těsně u toho, předtím, někde u toho, ne u A., na tom Ú. Takže po obviněném V. chtěl, jestli by mu to neudělal nebo mu nezavolal, aby přišel jindy. Následně obviněný P. P. uvedl, že: „Buďto stopadesátosmičku, že chlastal těsně předtím, že od toho Ú. zajel na tu S., během chvilky, anebo ho poslat pryč …“ Obviněný J. V. na to reagoval „Jasně. A spis je kde, P.?“ (srov. č. l. 35 – 36 spisu sp. zn. IN-TC-192/2010). Z předestřeného přepisu rozhovoru mezi obviněnými P. P. a J. V. tak vyplývá, že když obviněný V. akceptoval prosbu obviněného P., věděl, že po něm chce, aby upravil výpověď R. S. tak, že uvede nepravdivý údaj o počátku jeho jízdy, čímž by mu pomohl uniknout trestnímu stíhání. Nemohlo se tak v žádném případě jednat o pouhou kolegiální či přátelskou službu. Ostatně, a to zdůraznil již nalézací soud, J. V. byl zkušeným policistou, a proto musel být srozuměn s tím, že stanovení počátku jízdy R. S. v této trestní věci má podstatný vliv na posouzení trestnosti jeho jednání (v podrobnostech srov. str. 32 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Podle obviněného J. V. oba soudy nesprávně posoudily projednávaný skutek, neboť aby pochybení dovolatele mohlo být posouzeno jako trestný čin (dokonce jako dva trestné činy v jednočinném souběhu) nebo jinak, muselo vykazovat převažující znaky některého z ustanovení § 3 odst. 1 – 4 tr. zák. Podle dovolatele jeho jednání postrádalo potřebné znaky trestných činů, podle nichž bylo soudy postiženo, neboť vykazovalo nanejvýš znaky kárného přestupku podle § 50 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb.
Zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, poněvadž trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10 (svazek 57, nález č. 95/2010 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu např. v nálezu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04, konstatoval: „Z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Srov. svazek č. 37, nález č. 116/2005 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 563/2008, 5 Tdo 1454/2008, 5 Tdo 315/2010 atd.). V případě obviněného J. V. však bylo soudy nižších stupňů bezpečně prokázáno, že tento naplnil svým jednáním jak po stránce objektivní, tak i subjektivní veškeré formální znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., kdy jako veřejný činitel ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák., tedy jako policista České republiky, v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch tím, že uvedl nepravdivý údaj o počátku jízdy, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, a jednak pachateli trestného činu – R. S. – pomáhal v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnému stíhání. Rovněž společenská nebezpečnost činu, jako materiální znak, byla naplněna, neboť obviněný svým jednáním zasáhl zájem na ochraně důvěryhodnosti úkonů orgánů veřejné moci a úředních osob, přičemž se podílel na tom, že věc obviněného R. S. nebyla projednána v trestním řízení, ale byla odevzdána k projednání Odboru dopravních přestupků Magistrátu hl. m. Prahy k projednání přestupku, přičemž stíhaného jednání se dopustil jako policista, tedy jako osoba, která má trestnou činnost potírat, nikoliv se jí dopouštět.
Obviněný J. V. konečně také namítal, že rozsudek ve svém výroku mu vytýká jednání v rozporu s ustanovením § 45 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Obsah tohoto ustanovení, ač je součástí rozsudečného výroku, však není v rozsudku nikde ani zmíněn a není nijak odůvodněno jeho vztažení na jednání obviněného V., přestože má odůvodnit jeho kriminalizaci.
Ačkoliv nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku oproti skutkové větě výroku rozsudku již nepoukazuje na porušení ustanovení § 45 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, obviněným J. V., nemá tato okolnost žádný vliv na posouzení jeho viny. Provedeným dokazováním totiž bylo prokázáno, že aby R. S. unikl trestnímu postihu pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., obviněný P. prováděl manipulaci v jemu přiděleném spisovém materiálu č. j. KRPA-934/TČ-2009 tím způsobem, že úmyslně ze spisu č. j.: KRPA-3037/DN-2009-423-TČ odstranil úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 21. 3. 2009 v 19:59 hod., obsahující výpověď podezřelého S., v níž bylo uvedeno, že jízdu před dopravní nehodou započal dne 21. 3. 2009 v 06:00 hod. v Ú., a to v úmyslu upravit dobu a místo započetí jízdy s cílem stanovení nižší hladiny alkoholu v krvi, přičemž se dále dohodl se svým kolegou obviněným V., aby dne 28. 5. 2009 vyslechl podezřelého R. S. a výpověď sepsal nepravdivě tak, že změní průběh jízdy podezřelého S. před dopravní nehodou a obviněný V. jako k. Odboru vyšetřování dopravních nehod SKPV Krajského ředitelství Policie České republiky P. na základě této dohody úmyslně ve výpovědi R. S. dobu započetí jízdy stanovil bezprostředně před dopravní nehodou a místo započetí této jízdy upravil na Ú. – P., P. P., ač ve skutečnosti šlo o Ú. n. L. – P., čímž dobu jízdy zkrátil před dopravní nehodou minimálně o 40 min., přičemž obviněný P. a obviněný V. takto jednali v rozporu s ustanovením § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, které stanoví, že příslušník je povinen zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo v prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby a v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody. Byť samozřejmě jde o ustanovení obecné, bylo nepochybně zejména v první části jednáním obviněného J. V. porušeno, neboť toto popsané jednání mohlo vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a bylo schopno ohrozit důvěru v nestranný výkon služby.
Námitky obviněného J. V. směřující proti výroku o trestu deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají z důvodů, které již byly výše uvedeny ve vztahu k obdobným dovolacím námitkám obviněného P., neboť námitky směřující toliko proti přílišné přísnosti trestu nelze uplatnit ani v rámci již zmíněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jinak k nápravě vad výroku o trestu určen. Námitka, podle které se obviněného V. netýká zájem na ochraně před korupcí, je také z tohoto hlediska zcela bezpředmětná. Spáchání žádného trestného činu korupčního charakteru nebylo podateli přičítáno a trestné činy podle § 158 odst. 1 tr. zák. a podle § 166 odst. 1 tr. zák. může policista nepochybně spáchat celou řadou jednání, která vždy nemusí mít korupční charakter. Objektem tohoto trestného činu není primárně ochrana před korupcí, ale zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, resp. podle terminologie nyní platné zákonné úpravy úředních osob. Již s ohledem na to je třeba takové jednání, jakého se dopustil obviněný J. V., postihnout adekvátním trestem, jakým je uložený samostatný trest zákazu činnosti. Pro úplnost považuje velký senát Nejvyššího soudu za nutné ještě uvést, že na rozdíl od obviněného J. V. tento uložený trest ani z hlediska jeho délky trvání v rozsahu tří let za nepřiměřeně přísný nepovažuje, neboť při jeho ukládání soudy obou nižších stupňů přihlédly i k poněkud menší míře účasti tohoto obviněného na společném jednání obviněných.
Ze všech těchto důvodů velký senát Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 61 To 370/2011, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 51 T 156/2010, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některých důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení. Uvedené v zásadě správné závěry nalézacího soudu řádně a důkladně přezkoumal soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po náležitém posouzení napadeného rozsudku i řízení mu předcházejícího v případě obviněných P. P. a JUDr. Z. B. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl o trestech, a v případě obviněného J. V. jeho odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal s relevantními námitkami obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v nich uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněných P. P., JUDr. Z. B. a J. V. o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je velký senát Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 3. 2014
Předseda velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.