80.\tZ judikatury je k tomu možno připomenout zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 155/2012 Sb. rozh. obč., a sice jeho první dvě právní věty: „I. Rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena; k tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení. II. Poučení o důkazní povinnosti podle § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný.“
81.\tZ výše jen velmi stručně a zjednodušeně naznačeného rozboru problematiky povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a břemen s tím spojených vyplývá, že jde o procesní nástroje umožňující v některých situacích (při stavu nejasnosti – non-liquet) rozhodnutí v civilním řízení sporném. Nastavení těchto břemen umožňuje především soudu žádat po účastnících nezbytnou aktivitu a rozhodnout v případech, kdy ji nevyvinou, popř. ji nevyvinou v požadovaném rozsahu či kvalitě, takže zůstává stav nejasnosti ohledně rozhodných skutečností (non-liquet). Břemeno důkazní obecně lze vymezit jako procesní odpovědnost účastníka za prokázání rozhodných skutečností, k nimž se váže toto břemeno (a jemu předcházející povinnost prokazovat). Neunesení důkazního břemene obecně znamená, že se účastníkovi takovou skutečnost prokázat nepodařilo a nelze z ní vycházet. To je ale určité zjednodušené zobecnění, které není zcela přesné. I při pasivitě účastníka, resp. jeho nedostatečné aktivitě (např. účastník vůbec důkazy neoznačí, popř. označí takové, které nejsou způsobilé k prokázání tvrzení), může být určitá skutečnost základem rozhodnutí soudu i z jiného důvodu – především shodne-li se na tom účastník s protistranou (§ 120 odst. 3 o. s. ř.), anebo ji zjistí soud z vlastní aktivity (§ 120 odst. 2 o. s. ř.). Jinak ale obecně platí, že neunesení subjektivního důkazního břemene účastníkem řízení může mít (a zpravidla i má) za následek jeho prohru, ztrátu pře, protože se mu nepodařilo prokázat vlastní tvrzení naplňující normu jemu prospěšnou (ať již proto, že neoznačil potřebné důkazy k jejich prokázání, nebo označené důkazy nebyly dostatečné).
82.\tSamotné neunesení důkazního břemene a už vůbec neunesení břemene tvrzení není v žádném případě dokladem možného podvodného jednání, stejně tak nezakládá ani jakékoli podezření v tomto směru. Jde o ryzí procesní nástroj řešení civilněprávních sporů. Není tak možno směšovat výsledek civilního řízení sporného založený na závěru, že ta či ona strana sporu neunesla břemeno tvrzení či důkazní, s řešením otázky trestního práva hmotného, zda došlo či nedošlo k jednání podvodného charakteru vůči soudu, dokonce takový výsledek civilního sporu tuto otázku ani nijak neindikuje. Situací a kombinací totiž může nastat celá řada. Tak např. (jako tomu vlastně bylo v nyní projednávané věci, jakkoliv šlo o tzv. soukromoprávní větev soudní kontroly správních aktů) úspěšné oklamání soudu za pomoci zfalšovaných důkazů vede k vynesení věcně nesprávného rozhodnutí soudu na základě závěrů o skutkovém stavu, který je v rozporu s realitou, takže institutů tzv. neunesení břemene tvrzení nebo břemene důkazního se vůbec neužije, přesto lze hovořit o spáchaném trestném činu podvodu (bude-li překonán závěr, že soud nelze uvést v omyl). Ostatně na to, že rozhodnutí založené na (pozitivním) prokázání jiného než účastníkem tvrzeného skutkového stavu nelze zaměňovat s rozhodnutím založeném na neunesení důkazního břemene (pročež se ani neuplatní poučovací povinnost podle § 118a odst. 3 o. s. ř.), upozornil Nejvyšší soud v rozhodnutí pod č. 89/2020 Sb. rozh. obč. Na stranu druhou prosté neunesení důkazního břemene vedoucí ke ztrátě sporu (např. zamítnutí žaloby) samo o sobě nijak nedokládá, že by došlo k jednání podvodného charakteru, protože i zde může nastat mnoho modalit, které nemají s jednáním podvodného charakteru cokoliv společného. Tak např. mohlo dojít k zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene jen v důsledku vadného či dokonce zcela absentujícího poučení obecným soudem (ať již prvního či druhého stupně), jak dokládá četná judikatura jak Nejvyššího soudu (z mnohých např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1531/2021, rozsudek ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 29 Cdo 4022/2018), tak i Ústavního soudu (např. nález ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2151/23); stejně tak dobře může jít i o případy, kdy účastník sice je řádně poučen, nicméně své břemeno neunese, ať proto, že je z mnoha různých důvodů zcela nečinný, proto, že jím navržené důkazy nejsou způsobilé k prokázání jím uváděných tvrzení, anebo proto, že takové důkazy neexistují či nejsou pro účastníka dostupné, např. proto, že došlo v mezidobí k jejich zániku (např. listina byla zničena, svědek zemřel apod.).
83.\tZ výše uvedeného lze uzavřít, že procesní instituty povinnost tvrzení a povinnost důkazní, resp. břemeno tvrzení a břemeno důkazní, nijak nesouvisejí s tím, zda v civilním sporu došlo k lstivému oklamání soudu či nikoli, popř. zda se o to účastník řízení pokusil, ani případný závěr civilního soudu o tzv. unesení či neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního nijak neindikuje možný závěr, zda byl či nebyl soud uváděn v omyl, využíván jeho omyl či mu byly či nebyly zamlčovány podstatné skutečnosti. Ani v tomto ohledu tak nelze dát za pravdu argumentu, jímž byl v rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr. též odůvodněn názor, že soud nelze uvést v omyl (tj. že by v každé věci, v níž by žalobce neunesl břemeno tvrzení, vznikalo podezření z trestného činu podvodu).
84.\tV této spojitosti je možno zmínit též přístup moderní civilní procesualistické doktríny promítající se i do věcného záměru civilního řádu soudního, v němž má být výslovně zakotvena také zásada poctivosti v civilním řízení, která má být jedním z vůdčích principů vedle zásad dispoziční, modifikované projednací a procesní ekonomie. Připomíná se, že k této zásadě se přihlásil i zákonodárce při rekodifikaci civilního hmotného práva v § 7 o. z., jde však o obecnou zásadu platnou pro celý právní řád. Po vzoru zahraničních právních úprav (např. čl. 52 švýcarského civilního řádu soudního a čl. 11.1 UNIDROIT Principů nadnárodního civilního procesu) se má výslovně kodifikovat i pro budoucí civilní řízení sporné (zrevidovány tak mají být jisté snahy o její opuštění novelizacemi občanského soudního řádu na počátku nynějšího tisíciletí – srov. zejména změnu dikce ustanovení § 101 odst. 1 o. s. ř. provedenou zákonem č. 300/2000 Sb.). Více k tomu viz LAVICKÝ, P., WINTEROVÁ, A., DOBROVOLNÁ, E., DVOŘÁK, B., PULKRÁBEK, Z. Věcný záměr civilního řádu soudního z pohledu advokacie. Bulletin advokacie, 2018, č. 1, s. 11 a násl., zejména s. 13, 14 a 17; WINTEROVÁ, A., DOBROVOLNÁ, E., DVOŘÁK, B., PULKRÁBEK, Z., LAVICKÝ, P. Věcný záměr civilního řádu soudního. Právní rozhledy, 2017, č. 3-24, s. 801 a násl. Povinnost či zásadu pravdivosti a úplnosti spolu se zásadou poctivosti i pro současné civilní řízení sporné považuje za existující a za klíčové vůdčí ideje i významná část odborné literatury – viz k tomu zejména LAVICKÝ, P., DOBROVOLNÁ, E., DVOŘÁK, B. Civilní právo procesní. Díl první. 1. vydání. Brno: Česká společnost pro civilní právo procesní, 2023, zejména s. 52 až 58; MACUR, J. Povinnost pravdivosti a její legislativní úprava v civilním soudním řádu. Právní rozhledy, 1999, č. 4, s. 172 a násl. Dovozuje se tak na jedné straně povinnost strany v rámci břemene tvrzení uvádět veškeré rozhodné skutečnosti, o nichž ví, třebaže by byly straně nepříznivé (zamlčování skutkových okolností by bylo uváděním polopravdy, tedy porušením povinnosti pravdivosti a úplnosti), na druhé straně zákaz přednášet skutečnosti, jejichž nepravdivost je jí známa, resp. o níž musela vědět (zakazuje se úmyslná lež), stejně tak se zapovídá popírání tvrzení odpůrce, jehož pravdivosti si je protistrana vědoma. Za nejvýznamnější sankci porušení těchto principů se považuje snížení věrohodnosti strany při výsledném volném hodnocení důkazů. Pro současné civilní řízení sporné se tyto principy vyvozují v prvé řadě z účelu procesu v podobě poskytování ochrany porušeným ohroženým skutečným a nikoli jen fiktivním subjektivním soukromým právům (viz k tomu též nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 329/08), jakož i z logického provázání řady ustanovení týkajících se dokazování (z povinnosti svědků vypovídat pravdu, a nikoli vypovídat, co si strana přeje, ze zákazu zneužití práva ve smyslu § 6 o. s. ř., jakož i z něj vyplývající povinnosti spolehlivě zjišťovat rozhodné skutečnosti). Naplnění těchto idejí má zajišťovat tzv. materiální vedení řízení soudem, které spočívá v jeho spolupůsobení při shromažďování procesní látky (skutkových přednesů a důkazních návrhů) za účelem rozhodnutí soudu na skutkovém základě pokud možno co nejúplněji objasněném a co nejvíce se blížícím pravdě.
85.\tPřesvědčivý se dále nezdá ani argument, na němž je založeno odůvodnění odlišující civilní řízení sporná a nesporná, že v nesporném řízení lze uvést v omyl ostatní účastníky řízení, zatímco v řízení sporném nikoli, a proto v něm lze procesním úkonem spáchat podvod, je-li podvedeným další účastník řízení. Jednak není vyloučeno, že i v nesporném řízení (např. v řízení o pozůstalosti) druhý účastník bude velmi dobře znát veškeré skutkové okolnosti případu (např. proto, že se mu zůstavitel svěřil krátce před smrtí), a proto nemůže být oklamán, ale oklamán bude soud, popř. notář jako soudní komisař, jednak na stranu druhou není vyloučeno oklamání dalšího účastníka řízení, resp. jeho zástupce, i v řízení sporném. Lze si totiž představit takovou konstelaci, že žalovanou je právnická osoba, kterou v civilním řízení sporném zastupuje fyzická osoba (§ 21 o. s. ř.), jež ale nebyla přítomna jednání zakládajícímu skutkové okolnosti případu a jež jen reaguje na vývoj procesní situace (a vlastní procesní možnosti). Podařilo-li by se přitom druhé straně oklamat k tíži právnické osoby jejího zástupce, který by pak přistoupil na smír, šlo by o případ oklamání fyzické osoby odlišné od soudu a naplnění znaků trestného činu podvodu by pak zřejmě nic nebránilo (při přiměřeném uplatnění závěrů ze stanoviska č. 51/2011 Sb. rozh. tr.). Není ovšem důvodné odlišovat podvodné dosažení téhož výsledku odporujícího právu jen proto, že v daném případě byl oklamán i zástupce poškozené, od případu dosažení téhož výsledku oklamáním soudu samotného (není zřejmě rozdíl, dojde-li v soudním řízení ke schválení smíru anebo k věcnému rozhodnutí na základě stejných tvrzení). Rozhodné by mělo být, že lstivým oklamáním dalších osob bylo dosaženo výsledku v rozporu s hmotným právem, který znamená pro jednoho újmu a pro jiného výhodu.
86.\tKromě toho lze upozornit i na další nedůslednost při uplatňování názoru, že soud nelze uvést v omyl. Z toho se totiž obecně vyvozovalo, že tím pádem se uváděním soudu v omyl vůbec není možno dopustit trestného činu podvodu. Vyvození takového důsledku ovšem vůbec nekonvenuje obvyklé aplikační praxi založené na řádném užití pravidel plynoucích přímo z textu trestního zákoníku, jakož i z poznatků nauky o formách trestné činnosti (a to jejích vývojových stadií). Pachatel, který by nevěděl, že soud uvést v omyl nelze, přesto by se jej snažil obelhat, by se při aplikaci výchozích pravidel musel dopustit tzv. nezpůsobilého pokusu, protože by svůj čin směřoval proti nezpůsobilému předmětu útoku, budeme-li s ohledem na trojstrannost tohoto typu podvodu jej též považovat za předmět útoku (podobně jako je tomu např. u pokusu vraždy při střelbě do mrtvého, o němž se pachatel mylně domnívá, že žije), anebo tzv. nezpůsobilým prostředkem, pokud by soud nebyl považován za předmět útoku lstivého jednání, ale (správněji) za prostředek, tj. nástroj, který není způsobilý k oklamání (podobně jako je tomu např. u pokusu vraždy užitím nefunkční zbraně ke střelbě na člověka). Ostatně s takovými možnostmi nezpůsobilých pokusů, a to dokonce i přímo trestného činu podvodu, v jiných případech počítala i aplikační praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1220/2003, které bylo uveřejněno pod č. T 667. v sešitě 3 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004). Obecně k tzv. nezpůsobilému pokusu lze odkázat například na tato díla – SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva: Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, s. 266; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 487 a násl.; KUČERA, P. Nezpůsobilý pokus. Pokus nezpůsobilého subjektu. Trestněprávní revue, 2008, č. 5, s. 144 až 149. Nelogičnost závěru, že soud nelze uvést v omyl, by se pak projevila i v případě, že by byla nastíněná konstelace dovedena do důsledků. Při snaze uvést soud v omyl a jeho prostřednictvím se domoci neoprávněného majetkového prospěchu by tedy šlo o tzv. nezpůsobilý pokus, ovšem tento pokus by byl nezpůsobilý jen potud, pokud by soud lstivému jednání (zejména uvedení v omyl) odolal. Kdyby však soud podlehl klamání pachatele, stěží by bylo možno zmíněný pokus označit za nezpůsobilý (ať již by byla upřednostněna alternativa nezpůsobilého předmětu útoku nebo nezpůsobilého prostředku), když by jeho prostřednictvím další osoby dosáhly neoprávněného prospěchu ke škodě jiného. Lze tak uzavřít, že i při takové dedukci vede názor, že soud nelze uvést v omyl, k neudržitelným důsledkům (argumentum ad absurdum).D. Vyústění
87.\tVelký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu dospěl po zvážení shora předestřené argumentace k závěru, že je třeba odmítnout dříve přijatý názor, že soud nelze uvést v omyl, a naopak je namístě zaujmout nové stanovisko, že uvedení soudu v omyl není vyloučeno a že je možno se takovým způsobem dopustit i trestného činu podvodu. To však současně nutně neznamená, že by při každém klamání soudu měly být naplněny znaky trestného činu podvodu. Bude vždy záviset na posouzení okolností každého konkrétního případu, zda došlo k takovému klamání, které naplňuje všechny znaky trestného činu podvodu, nebo jeho pokusu. Výzvy k přehodnocení dosavadního přístupu judikatury k otázce možnosti uvedení soudu v omyl, zazněly i v odborné literatuře – odkázat lze především na komentář ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, na s. 2649 a 2650 (§ 209), s. 3040 a 3041 (§ 234) a na s. 4361 (§ 347a); dále viz též HŘEBÍČEK, V. K otázce uvedení soudu v omyl. Trestněprávní revue, 2017, č. 5, s. 105 až 111. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu vyslyšel uvedené kritické hlasy v tomto rozhodnutí, znovu se zabýval nastíněnou problematikou a přehodnotil svůj dosavadní postoj.
88.\tV daném konkrétním případě ve své podstatě nastala konstelace též shora zmíněná. Obviněný spolu s další osobou neuspěl při klamání katastrálního úřadu, po němž žádal vklad vlastnického práva k nemovitosti, ač to nebylo převedeno v souladu s civilním hmotným právem, o čemž obviněný dobře věděl, snažil se tak učinit za pomoci předložení návrhu na vklad opřeného o nepravdivou (falešnou – antedatovanou) smlouvu o převodu nemovitosti, kterou sjednal s osobou nemající v době jejího sjednání oprávnění jednat za poškozenou právnickou osobu. Takové jednání v daný okamžik by bylo podle dosavadního přístupu aplikační praxe, jak byla rozvedena shora, pokusem trestného činu podvodu, protože katastrální úřad lze uvést v omyl, avšak to se nezdařilo a katastrální úřad vklad neprovedl, tedy nebylo dosaženo obviněným zamýšleného výsledku v podobě jeho prospěchu a škody na straně poškozené. Následně ovšem obviněný dosáhl takového vkladu na základě jím vyvolaného přezkumu správního aktu (označeného rozhodnutí katastrálního úřadu) v řízení podle části páté občanského soudního řádu soudy, které se mu však podařilo oklamat, díky čemuž dosáhl předem zamýšleného shora označeného výsledku. Bylo by nelogické, umělé a ve výsledku věcně nesprávné, kdyby se v takovém případě lpělo na tom, že čin zůstal ve stadiu pokusu, když pachatel dosáhl lstivým jednáním přesně takového výsledku, jaký si předsevzal, jen se mu to nepodařilo ihned před správním orgánem, ale až („napodruhé“) při soudním přezkumu správního rozhodnutí.
89.\tVelký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ze všech výše uvedených důvodů shledal, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným z dokonaného trestného činu podvodu, jehož se dopustil shora popsaným způsobem, při němž oklamal za pomoci předložené nepravdivé smlouvy Krajský soud v Plzni, který ji považoval za správnou a vyjadřující pravou vůli poškozené a který na základě toho rozhodl rozsudkem o povolení vkladu vlastnického práva obviněného k označeným nemovitostem, což následně stvrdil svým rozsudkem i odvolací Vrchní soud v Praze, v důsledku čehož byla poškozené způsobena škoda ve výši nejméně 1 290 000 Kč. Soudy nižších stupňů se věcí obviněného po předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu znovu řádně zabývaly, odstranily dříve vytknuté vady svých rozhodnutí, označily subjekt, který byl uveden v omyl, v důsledku jehož rozhodnutí byla zasažena majetková práva poškozené. Soudy nižších stupňů se řádně vypořádaly i s dalšími námitkami obviněného, které směřovaly především proti skutkovým tvrzením státního zástupce, která soudy vzaly za prokázaná.VI. Závěrečné shrnutí
90.\tZe všech shora uvedených důvodů dospěl velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu k závěru, že odsouzení obviněného L. F. v tomto trestním řízení pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku je správné. Toto odsouzení je založeno mimo jiné též na názoru, že uvést v omyl je možno i soud, s čímž souhlasil i velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu, ač doposud ze shora označené judikatury (zejména pak rozhodnutí pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr.) vyplýval opak. Tímto rozhodnutím však došlo k prolomení uvedeného názoru, který takto obecně nemůže platit, soud není možno vyloučit z okruhu subjektů, jež je možno uvést v omyl. Tím ovšem Nejvyšší soud současně neuvádí, že by snad každé klamání soudu ohledně jakékoliv okolnosti mělo být bráno za jednání podvodné. Vždy totiž bude třeba se zabývat veškerými znaky trestného činu podvodu a v každém případě je individuálně zkoumat, nakolik byly naplněny (zejména pokud jde o zavinění jako znak subjektivní stránky a příčinnou souvislost jako znak objektivní stránky skutkové podstaty). Ve zbytku je možno odkázat na pasáže shora uvedené.
91.\tS ohledem na výše uvedené velký senát trestního kolegia shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanoveném § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení:\tProti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 19. 3. 2024
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda velkého senátu
trestního kolegia Nejvyššího soudu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.