108.\tPodle § 44 odst. 2 o. s. ř. každému, kdo na tom má právní zájem nebo kdo pro to má vážné důvody, předseda senátu na žádost povolí, aby nahlédl do spisu a aby si z něho učinil výpisy nebo opisy, ledaže jde o spis, o němž právní předpisy stanoví, že jeho obsah musí zůstat utajen.
109.\tPodle § 44 odst. 4 o. s. ř. odstavce 1 až 3 se použijí obdobně pro přehrávání záznamů, poskytování jejich kopií nebo pro jiné způsoby zachycení obsahu listiny.
110.\tPodle § 116 odst. 1 o. s. ř. je jednání veřejné.
111.\tPodle § 6 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), dále jen „ZSS“, je řízení před soudy ústní a veřejné. Výjimky stanoví zákon.
112.\tPodle § 6 odst. 3 ZSS uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v průběhu soudního jednání lze jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce. S vědomím předsedy senátu nebo samosoudce lze pořizovat zvukové záznamy; kdyby způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání, může předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat.
113.\tK podstatě a smyslu zásady veřejnosti judikoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 28/04, toto: „Obecné právní vědomí tradičně vnímá právo na veřejné projednání věci jako nástroj veřejné kontroly justice. Účelem veřejného jednání »jest, aby se každý přesvědčiti mohl o tom, jak ze strany státu koná se spravedlnost, kteroužto kontrolou obecenstva nemožnou se stává všeliká strannost soudců« (srov. heslo »Veřejný«, in: Riegrův slovník naučný, IX, Praha 1872, str. 997). Tento účel veřejného projednání věci byl po dlouhou dobu v českých zemích pokládán za jediný. Z judikatury prvorepublikového československého Nejvyššího soudu se opakovaně podává, že »účel, který zákon ustanovením o veřejnosti hlavního líčení jedině sleduje, jest, by se soudní řízení nekonalo bez umožnění veřejné jeho kontroly. V tomto jediném účelu veřejnosti hlavního přelíčení není podle zákona rozdílu mezi řízením před porotou a před senátem a nesleduje zákon zejména ani při porotě záměr, by bylo mocným dojmem nálady posluchačstva v porotní síni působeno na porotu« (srov. rozhodnutí č. 4336/1932 in: F. Vážný, Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech trestních, XIII, 1932, str. 568). Obdobně pak dospěl prvorepublikový Nejvyšší soud k závěru, že »účelem zákona je veřejná kontrolovatelnost konání spravedlnosti, souzení na bílém dni, nikterak v temnu tajnosti soudního řízení. Podává se tudíž pojem veřejnosti jako protiklad tajnosti a je jen otázkou praktikability, do jaké míry zjednán býti může obecenstvu přístup k líčení za šetření neporušitelného postulátu nepřípustnosti vlivů nepříznivě působících na zákonný postup řízení a na činitele na něm súčasněné« (srov. rozhodnutí č. 1729/1925, in: Vážný, VI, 1925, str. 549).“
114.\tZásadu veřejnosti nelze chápat jenom jako pojistku před uzavřenou a kabinetní justicí, ale také jako právo občana na informace ze soudních síní – informační komfort musí odpovídat moderním komunikačním prostředkům, nikoliv však směrem k bulvarizaci soudního řízení. Jednání je zásadně (tedy až na vzácné výjimky) veřejné a platí, že když někdo není schopen své záležitosti vyřešit rozumně smírem a obrátí se na soud, musí počítat s tím, že se budou veřejně probírat i záležitosti pro něj nepříjemné (srov. Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. § 79-180 občanského soudního řádu. 3. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 255).
115.\tZásada veřejnosti se však vztahuje pouze k jednání ve smyslu § 115 a násl. o. s. ř. a nelze ji bez dalšího rozšiřovat na celé řízení a veškeré s řízením související materiály, zejména soudní spis. Z § 44 o. s. ř. je zřejmé, že soudní spis není bez dalšího veřejně přístupným, nýbrž naopak možnost nahlížet do spisu a činit si z něj výpisy a opisy je omezena pouze na účastníky řízení a se souhlasem předsedy senátu na toho, kdo na tom má právní zájem nebo kdo pro to má vážné důvody, což ve smyslu odst. 4 téhož ustanovení obdobně platí pro zvukové záznamy.
116.\tZ uvedeného ustanovení tak plyne právo účastníka řízení pořídit si opis protokolu z jednání a kopii zvukového záznamu. Další nakládání s těmito materiály již však není procesními předpisy nikterak upravováno, z čehož však nelze dovodit, že další nakládání s nimi je neomezené, nýbrž pouze to, že z důvodu absence zvláštní úpravy se prosadí úprava obecná. Účastník soudního řízení je tak oprávněn s opisem protokolu z jednání a s kopií zvukového záznamu nakládat pouze v takovém rozsahu, v němž mu to umožňují soukromoprávní předpisy (zejména § 81 a násl. o. z.).
117.\tPři ústním projevu v rámci soudního jednání účastník řízení není nadán jakoukoliv imunitou. Z hlediska veřejnoprávního je povinen respektovat důstojnost soudního jednání. Z hlediska soukromoprávního je stále povinen zdržet se takových vyjádření, která by zasáhla do osobnostních práv jiných účastníků řízení. Již v usnesení ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 137/2007, Nejvyšší soud uzavřel, že i při výkonu účastnických oprávnění v rámci civilního řízení soudního nelze vyloučit možnost odůvodněnosti sankcí podle § 13 obč. zák., avšak jen v případě excesu osoby, která by se takového zásahu do osobnostních práv dotčené fyzické osoby dopustila. Je nepochybné, že o exces v těchto případech může jít tehdy, pokud jedna ze stran sporu bez vztahu k předmětu řízení nedůvodně osočí jiného účastníka z nečestného jednání, označí jej hanlivě nebo se jiným způsobem dotkne jeho práva na ochranu cti a vážnosti. Kritériem je proto vždy posouzení, zda tvrzený zásah je třeba v konkrétním případě ještě podřadit pod kategorii plnění zákonem stanovených povinností, resp. výkonu zákonem předpokládaných oprávnění, nebo zda se již jedná o exces z takovýchto možností. V případě úkonů osob zúčastněných na soudním jednání je prvním z kritérií pro posouzení této otázky to, zda předmětný zásah bezprostředně spočíval v realizaci jejich procesních práv a povinností. Z tohoto zorného úhlu je třeba vážit i případné užití eventuálních expresivních výrazů. Určujícím tak v tomto případě je zvážení obsahu příslušného sdělení a jeho vztahu k projednávanému předmětu řízení a současně i míry jeho akceptovatelnosti v rámci něho volených výrazů.
118.\tDopustí-li se účastník řízení uvedeného excesu, může být z hlediska veřejnoprávního následkem tohoto jednání pořádkové opatření ve smyslu § 53 o. s. ř. Došlo-li totožným jednáním k zásahu do osobnostního práva jiného účastníka řízení, má dotčený účastník řízení právo domáhat se ochrany prostřednictvím § 82 o. z. Je-li takovéto vyjádření účastníka řízení, které se dotýká osobnostního práva jiného, učiněné při soudním jednání účastníkem řízení dále uváděno ve známost prostřednictvím dalšího zveřejňování protokolu z jednání či zvukového záznamu, může toto jednání představovat další zásah do osobnosti dotčené osoby, jemuž se tato osoba může rovněž bránit. Je totiž třeba rozlišit moment samotného pořízení protokolu či nahrávky od momentu jeho/jejího následného zveřejnění, neboť teprve zveřejněním může reálně vzniknout kolize s osobnostním právem [srov. Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 51].
119.\tSoud prvního stupně tedy pochybil, pokud ze zásady veřejnosti jednání bez dalšího dovodil, že zveřejnění protokolu a zvukového záznamu z jednání nemůže představovat zásah do osobnosti, aniž by se zabýval tím, co je jejich obsahem a za jakých okolností byly zveřejněny.
120.\tNejvyšší soud tak rovněž zrušil rozsudek odvolacího soudu v části výroku II, jíž byl potvrzen výrok XIII rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o body XXI až XXIII petitu žaloby.
e) K otázce formy a výše zadostiučinění
121.\tK požadované finanční satisfakci dovolatelé namítají překvapivost soudního rozhodnutí, kterou spatřují v tom, že soud jim nejprve při předběžném projednání žaloby sdělil své stanovisko o oprávněnosti žaloby včetně požadavku na finanční satisfakci, avšak následně své stanovisko změnil, aniž by žalobce s touto změnou seznámil a umožnil jim se k ní vyjádřit. Uvedená námitka žalobců však neodpovídá protokolu z jednání před soudem prvního stupně ze dne 4. 9. 2019, z nějž se podává, že soud prvního stupně nejprve obě strany sporu poučil o tom, jaká tvrzení jsou dosud nedostatečná a jaká tvrzení bude třeba prokázat. Následně se k meritu sporu vyjádřil tak, že žaloba by mohla být úspěšná, neboť některá tvrzení a výroky uveřejněné na internetových stránkách žalovaného a dalších kanálech by mohla být vnímána jako dehonestující, urážlivá a schopná zasáhnout do osobnostních práv žalobců. Zároveň soud nepovažoval za „přemrštěné“ finanční požadavky žalobců.
122.\tO překvapivé rozhodnutí jde zejména tehdy, nedostanou-li účastníci řízení příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů nebo k odlišnému právnímu hodnocení. Zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové nebo právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, bod 23, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 514/19, bod 10). V situaci, v níž soud hodlá založit své rozhodnutí na vyřešení otázky, již účastníci předtím vznesli ve svých podáních, není soud povinen účastníkům předem oznamovat, s jakým výsledkem a odůvodněním otázku vyřeší (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20, bod 17). Obdobně Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, č. 136/2017 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1638/2020).
123.\tJestliže si žalobci vyložili sdělení soudu prvního stupně při prvním jednání tak, že v řízení budou v plném rozsahu úspěšní, pak takový závěr z protokolu o jednání neplyne, neboť soud toliko vyjádřil názor, že v případě unesení procesních břemen, o nichž žalobce poučil, a neunesení procesních břemen žalovaného by žaloba mohla být částečně důvodná a že požadované finanční zadostiučinění nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Nadto z výše citované judikatury plyne, že soud nemá povinnost předběžně poučovat o předpokládaném výsledku řízení. Dovolací soud tak námitku dovolatelů vztahující se k porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí neshledal důvodnou.
124.\tPodle ustálené judikatury dovolacího soudu k nemajetkové újmě působené skupinou článků (zejména rozsudek Nejvyššího soud ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, č. 73/2021 Sb. rozh. obč.) v obecné rovině platí, že zpravidla každý tiskový článek dotýkající se osobnostních práv osob, o nichž informuje nepřiměřeným a nedovoleným způsobem, představuje samostatný zásah, který je odškodnitelný samostatnou částkou. Nemajetková újma vzniká nikoliv z článku jako takového, ale z informace (obsahu), kterou článek sděluje, jestliže je způsobilá přivodit dotčené osobě zásah do soukromí či se nepříznivě dotknout její cti, vážnosti a důstojnosti, případně jestliže neoprávněným způsobem zachycuje a šíří podobu člověka (§ 84 až 90 o. z.). Jestliže ovšem určitá skupina článků sděluje tutéž či obdobnou informaci, resp. vyjadřuje se v různých obměnách ke společnému tématu, spoluvytváří ve výsledku jednotnou újmu, a povyšuje tak svou negativní kvalitu na úroveň celistvého působení, aniž by bylo dost dobře možné určit, jakou část celkové újmy ten který článek způsobil.
125.\tRovněž v nyní posuzované věci se žalovaný skupinou článků vyjadřoval k témuž tématu. Soudy nižších stupňů tak správně újmu žalobců posuzovaly jako jednotnou. Jelikož na základě výše uvedených důvodů Nejvyšší soud co do základu rozsudky soudů nižších stupňů zrušil, je nezbytné v dalším průběhu řízení též nově posoudit rozsah újmy žalobců a tomu odpovídající přiměřené zadostiučinění. Již z toho důvodu tak Nejvyšší soud zrušil rovněž rozsudek odvolacího soudu v části výroku II, jíž byly potvrzeny výroky XXV, XXVI a XXVII rozsudku soudu prvního stupně.
126.\tVe výše citovaném rozsudku se Nejvyšší soud vyjádřil též k případné sankční funkci náhrady škody, přičemž dospěl k závěru, že český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční náhrady škody (újmy). Sankční postih je vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, a judikaturu, na kterou odkazuje). Lze proto uzavřít, že hlavní funkce peněžité náhrady za zásah do osobnostních práv je satisfakční. Preventivní (preventivně-sankční) funkce peněžité náhrady sice není vyloučena, nelze jí však bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu. Je proto třeba zdůraznit význam uložení povinnosti zdržet se zásahů. Spíše až v následné fázi, není-li vydavatel schopen či ochoten akceptovat omezení či povinnosti plynoucí mu ze soudního rozhodnutí, vzniká prostor pro výjimečné zvyšování náhrady. Zejména v situaci, kdy není respektována osobnost poškozeného ani poté, co vyjádřil svůj nesouhlas podáním žaloby, či dokonce poté, kdy žalobě bylo vyhověno pravomocným soudním rozhodnutím, je opodstatněné, aby výše náhrady překročila rámec běžných náhrad, i zde je však důvodem zvýšení především zvýšená intenzita újmy působené takto svévolným jednáním poškozenému.
127.\tSoud prvního stupně tak pochybil, pokud při posuzování přiměřeného zadostiučinění skutečnost, že jednání žalovaného je pokračováním jednání, které bylo řešeno ve věci sp. zn. 6 C 101/2016, zohlednil tím způsobem, že žalovaný již byl za toto jednání dostatečně „potrestán“ povinností poskytnout žalobcům finanční zadostiučinění. Přiměřené zadostiučinění totiž primárně nepředstavuje trest žalovanému, nýbrž primárně má odčinit újmu působenou žalobcům. Pokračuje-li žalovaný v útocích do osobnostní sféry žalobců i poté, kdy je toto jeho jednání pravomocně shledáno protiprávním, je újma působená žalobcům o to závažnější, což je třeba zohlednit při posuzování přiměřeného zadostiučinění.
128.\tPrávo žalobců na přiměřené zadostiučinění v penězích nemohou zcela vyloučit ani majetkové poměry žalovaného, které lze zohlednit jen v omezeném rozsahu, totiž tak, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2091/2020).
129.\tZe všech těchto důvodů je rozsudek odvolacího soudu ve výše vymezeném rozsahu nesprávný, a proto jej dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v uvedené části zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí (včetně závislých výroků) a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
130.\tSoudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
131.\tO náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 9. 2024
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu