{"html": "

119.\tK dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatněném obviněnými Jiřím Uhlířem, Lutzem Kalbitzem a Halimem Al-Azawi státní zástupce po jeho stručné charakteristice uvedl, že dovolatelé, kteří jej uplatnili ve svých podáních, akcentovali jediný důvod nepřípustnosti stíhání, a to podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř., byť jej založili na dvou samostatných okolnostech. Soudy nižších stupňů správně nevyhověly jejich požadavkům na zastavení trestního stíhání z důvodu porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v podobě nepřiměřených průtahů řízení. Státní zástupce přisvědčil tomu, že nepřiměřená délka trestního řízení je závažným nežádoucím jevem odporujícím účelu trestního řízení a zasahujícím do práv obviněných. Takovýto zásah ale neznamená právo obviněného na automatické zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřípustnosti. Judikatura ESLP >19< vychází při posouzení přiměřené délky trestního řízení vždy z konkrétních okolností s přihlédnutím ke složitosti věci, chování stěžovatele, postupu státních orgánů etc. Závěr o porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení je proto vždy individuální. V případě, že je shledáno porušení tohoto práva, je přiznáno přiměřené zadostiučinění. Za dostatečnou kompenzaci lze považovat i zmírnění trestu na úrovni vnitrostátních úprav, a to v případě, kdy je výslovně uvedeno, že právo na přiměřenou dobu trestního řízení bylo porušeno, a právě proto je trest zmírněn >20< . V projednávaném případě k délce trestního řízení a době od spáchání trestného činu výslovně přihlížel již nalézací soud (bod 301.) a obviněným uložil výrazně nižší trest. Odvolací soud pak neúměrnou délku trestního řízení (ke které částečně přispěli i někteří obvinění) kompenzoval ještě výraznějším snížením trestů odnětí svobody, které uložil ve všech případech jako tresty podmíněné (body 159. – 160. odůvodnění jeho rozsudku). Vytýkanou vadu trestního řízení spočívající v jeho nepřiměřené délce tak soudy zhojily transparentně a způsobem objasňujícím míru aplikovaného zmírnění trestu. Nebylo proto na místě uvažovat o zastavení trestního stíhání z důvodu nepřípustnosti kvůli přílišné délce trestního řízení, neboť nebyly naplněny formální podmínky pro takový postup, tedy, že tak stanovuje mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy neobsahuje zastavení trestního stíhání jako důsledek porušení práv obviněných v trestním řízení, a není možné ani aplikovat § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky obsažené v jejím čl. 13, přičemž státy Úmluvy mají jistou diskreci ke zvolení konkrétního prostředku nápravy. >21< Důvod podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. totiž nelze vykládat tak, že nepřiměřená délka řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy zakládá použití citovaného ustanovení. >22<

120.\tPřisvědčit obviněným podle státního zástupce nelze ani v argumentaci, která tvrdila nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. s odvoláním na znění čl. 14 odst. 7 Smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o dodatcích k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. 4. 1959 (dále jen „Evropská úmluva o právní pomoci“) a usnadnění jejího používání ze dne 2. 2. 2000, že proti nim bylo dříve zahájeno, vedeno a nakonec odloženo trestní stíhání na území Spolkové republiky Německo. Vadnost jejich konstrukce byla vysvětlena již odvolacím soudem v bodech 227. – 229. a 300. – 304. odůvodnění jeho rozsudku. V citovaném ustanovení mezinárodní smlouvy není zakotven žádný zvláštní důvod nepřípustnosti trestního stíhání, ale ustanovení rozvíjející čl. 21 Evropské úmluvy o právní pomoci upravující procesní postup o předávání oznámení jedné smluvní strany, která mohou vést k trestnímu stíhání před soudy druhé smluvní strany. Dovolateli poukazované rozhodnutí o upuštění trestního stíhání bylo vydáno na podkladě operativní dohody s českou stranou s ohledem na to, že další trestní řízení bude vedeno v České republice. Tvrzení dovolatelů, že trestní stíhání bylo v Německu zastaveno, neboť tamní orgány dospěly k závěru, že se ničeho nedopustili, nestojí na reálném základu. S ohledem na argumentaci obviněných státní zástupce připomněl i dikci ustanovení § 11 odst. 2 písm. b) tr. ř. s tím, že předběžné opatření referenta Státního zastupitelství v Chemnitz podle § 154 německého trestního řádu ve vztahu k obviněným Jiřímu Uhlířovi, Wolfgangu Schneiderovi a Lutzi Kalbitzovi nemohlo být překážkou trestního stíhání těchto osob v České republice z důvodů uvedených v § 11 odst. 2 písm. b) body 1. a 2. tr. ř.

121.\tK námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež uplatnili všichni obvinění, státní zástupce po jeho stručné charakteristice uvedl, že námitky obviněných není důvod hodnotit jako opodstatněné.

122.\tNelze s nimi souhlasit, pokud namítají, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou zjevného nesouladu, a to ani v jednom případě. Nenastala totiž situace, že by rozhodnutí soudů obsahovala skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnoceni nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za takový případ nelze považovat pouze odlišné hodnocení důkazů ze strany soudů, naplňuje-li požadavky dané § 2 odst. 6 tr. ř. a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou z obsahu důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám formální logiky. Obvinění v dovolání brojili proti rozsahu dokazování, zákonnosti opatření důkazního podkladu a jednak proti způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů. V souladu se způsobem své dosavadní obhajoby, jež se u každého z obviněných v jistých jednotlivostech vycházejících z jejich postavení ve společně páchané trestné činnosti lišily, usilují o takové přehodnocení ve věci provedených důkazů, aby docílili závěru o své nevině, minimálně za použití zásady in dubio pro reo. Jejich tvrzením však není možné přisvědčit, když soudy provedly ve věci všechny potřebné důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a hodnotily je v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř., přičemž o správnosti jejich zjištění nevznikají žádné důvodné pochybnosti a rozhodně v nich nelze shledat zjevný rozpor ve vztahu ke skutečnému obsahu provedených důkazů hodnocených ve vzájemných souvislostech.

123.\tK námitce obviněných tvrdící nedostatečné zdůvodnění napadených rozhodnutí, nevypořádání se se vznesenými námitkami a neobjasňuje závěry soudů o vině obviněných, státní zástupce uvedl, že jí nelze přisvědčit. Naopak rozhodnutí obou soudů dostály požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. a není možné akceptovat tvrzení, že by byla nepřezkoumatelná. Odvolací soud se beze zbytku vypořádal s námitkami vznesenými obhajobou, včetně návrhů na provedení dalšího dokazování. Rozvedl, o které skutečnosti se mohl opřít nalézací soud, o které důkazy opřel své závěry o vině obviněných, a jakými úvahami se soudy při hodnocení důkazů řídily, přičemž na jeho závěry státní zástupce plně odkázal.

124.\tVe vztahu k námitce obviněného Ing. Stanislava Koleva, že soudy neměly dostatečný důkazní podklad pro závěru o páchání trestné činnosti již od roku 2004, státní zástupce uvedl, že závěry soudů nelze považovat za nelogické. Od počátku obchodování s produktem ZEP byla totiž prokázána existence řetězce společností nevyvíjejících ekonomickou aktivitu, přičemž pro využití takových velkých objemů produktu neexistovalo jiné ekonomické využití než to zjištěné soudy nižších stupňů. Stejně tak se státní zástupce nemohl ztotožnit se závěry, které tento dovolatel vyvozoval z provedených záznamů odposlechů. Nepřisvědčil ani jeho výtkám vztahujícím se ke způsobu hodnocení důkazů výpovědi některých svědků či spoluobviněného, které na rozdíl od něj neshledal vnitřně rozporným a nepřesvědčivým. Zdůraznil také, že činnost obviněného při organizování výroby a následného obchodování s produktem ZEP za legitimní označit nelze.

125.\tStátní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného Ing. Ladislava Mandíka, že mu nebyl prokázán podíl na úkonech, které vyžaduje zákon o spotřebních daních pro vznik daňové povinnosti. U trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se nevyžaduje existence speciálního ani konkrétního subjektu. Subjekt daně, poplatku nebo jiné povinné platby a subjekt trestného činu nemusí být totožný. Obviněný byl uznán vinným jako spolupachatel, o přenesení daňové povinnosti zde vůbec nešlo. K jeho výhradám s vyhodnocením odposlechu hovoru s Ch. státní zástupce uvedl, že se rozhodně nejednalo o jediný důkaz svědčící o jeho vině, k čemuž odkázal na body 174. – 175. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

126.\tK odmítnutí závěrů soudů o svém podílu na trestné činnosti obviněným Karlem Wojtowiczem s odkazem na svou absolutní odbornou neznalost a nemožnost určovat výrobní recepturu výrobku ZEP, státní zástupce uvedl, že se jedná o prostý nesouhlas se závěry soudů ve věci, které jeho úlohu označily za zásadní. >23< Odlišný způsob hodnocení důkazů a jiný náhled na skutečnosti z provedených důkazů vyvoditelných pro závěr o zjevném rozporu skutkových zjištění soudů nepostačuje.

127.\tVýhrady k hodnocení důkazů a z nich vyvozeným skutkovým závěrům vznesené obviněným Jiřím Uhlířem státní zástupce označil za opakování jeho dosavadní obhajoby, nezavdávajíc důvod hodnotící úvahy soudů, jakkoliv revidovat či označovat za vnitřně rozporné a nelogické. S odkazem na bod 274. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 306. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu státní zástupce konstatoval, že se soudy s rolí obviněného vypořádaly v souladu se skutečnostmi dovoditelnými z označených důkazů, a to včetně naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu.

128.\tStátní zástupce se rovněž ztotožnil s postupem soudů, které neakceptovaly verzi obviněného Wolfganga Schneidera založenou na tom, že jeho zapojení spočívalo pouze v uskladnění produktu ZEP nikoliv v jeho nákupu a prodeji. >24< Závěr, že obviněný byl v kontaktu s ostatními spoluobviněnými, byť ten mohl probíhat i prostřednictvím jiných osob, soudy opřely o jimi popsané důkazní podklady. Státní zástupce zdůraznil, že ani skutečnost, že se společně jednající pachatelé trestného činu vzájemně neznají, nevylučuje posoudit spáchání trestného činu ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. >25< Jeho úmyslné zapojení do trestné činnosti není pouhou domněnkou soudů, ale je podloženo ve věci provedenými důkazy.

129.\tJako nedůvodnou shledal státní zástupce i námitku uplatněnou obviněným Halimem Al-Azawim (i dalšími spoluobviněnými), že vydané faktury s produktem ZEP obsahovaly výslovné upozornění, že tento produkt není určen k pohonu motorových vozidel, což mělo vylučovat jeho úmyslné zavinění. Soudy obou stupňů totiž vysvětlily, proč zmiňovaný text na fakturách považovaly toliko za formální sdělení, kterým se ve skutečnosti obvinění neřídili a uvědomovali si přitom, že se jimi nebudou řídit ani další osoby v řetězci přeprodejců a proč dospěly k závěru, že obviněný věděl, že jeho odběratel produktu ZEP jej prodává dalším osobám jako motorovou naftu. >26<

130.\tStátní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného Ing. Jaroslava Maška, který uplatnil totožnou námitku jako obviněný Halim Al-Azawi. I v tomto případě je podle státního zástupce nutné dospět k tomu, že soudy disponovaly dostatečným důkazným podkladem pro závěr o jeho úmyslném zapojení do daňové trestné činnosti v souvislosti s prodejem produktu sloužícího fakticky k pohonu motorových vozidel. >27< K poukazu obviněného na znalecký posudek znaleckého ústavu BENE FACTUM v kontextu vlastností produktu ZEP (zda odpovídal parametrům motorové nafty ve smyslu ČSN EN 590) státní zástupce uvedl, že tento znalecký posudek nemohl být důkazem, který by mohl prokázat parametry produktu, který byl mezi společnostmi skutečně obchodován. Stejně tak se státní zástupce neztotožnil s námitkou, že je důkazně vyloučen závěr o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spočívající ve „spáchání činu nejméně se dvěma osobami“. Státní zástupce připomněl, že tento znak je naplněn, jestliže se na činu pachatele, který s tím musí být přinejmenším srozuměn ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku >28< aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické osoby, přičemž se nevyžaduje organizovanost jejich vzájemné součinnosti. >29< V projednávané věci přitom bylo prokázáno, že obvinění věděli o účasti dalších osob zapojených do řetězce firem, se záměrem zkrátit daň z minerálních olejů. Jednalo se o kooperované jednání několika obviněných, po předchozí domluvě s cílem získat majetkový prospěch. Jejich jednání (včetně obviněného Ing. Jaroslav Maška, který prokazatelně věděl o účasti nejméně dvou dalších osob na činu) naplňuje jak znak kvalifikované skutkové podstaty spáchání činu s nejméně dvěma osobami, tak závěr soudů o spáchání činu ve spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Osobami, jež se s obviněným podílely na činu a o jejichž existenci prokazatelně věděl, a alespoň v hrubých obrysech mu bylo známo, že toto jednání směřuje k naplnění shodného cíle, jsou spoluobviněný Tomáš Sahulka a minimálně jedna další osoba dodávající produkt společnosti PREKAP.

131.\tK námitkám směřujícím proti procesní nepoužitelnosti některých důkazů vznesených Ing. Stanislavem Kolem a Ing. Vasilem Legezou státní zástupce uvedl, že se jedná o opakovaně vznesené argumenty, s nimiž se již vypořádal přesvědčivě odvolací soud, se kterým se lze plně ztotožnit a odkázal na body 142. – 143. odůvodnění jeho rozsudku. Operativně pátrací prostředky byly na podkladě povolení státní zástupkyně ze dne 21. 8. 2006, č. j. 5 VZN 51/2005/V-230, nasazeny v souladu se zákonem a důkazy ze sledování osob a věcí vzešlé byly pro trestní řízení plně využitelné. Toto povolení netrpí žádnou vadou a splňuje náležitosti na ně kladené § 158d odst. 4 tr. ř., je dostatečně určité a obsahuje důvody nařízeného sledování. Realitě neodpovídá obviněným tvrzená absence protokolů o sledování, byť jsou tyto označené jako „úřední záznamy“. V tomto ohledu státní zástupce podotkl, že vyhotovení protokolu s časovým odstupem nemůže vést k procesní nepoužitelnosti záznamu pořízeného při sledování. Ustanovení § 158 odst. 7 tr. ř. určuje toliko náležitosti tohoto protokolu, které musí být v souladu s ustanovením § 55 tr. ř. a § 55a tr. ř., nikoliv požadavek na vyhotovení protokolu v nějaké zákonné lhůtě. Stejně tak nelze přisvědčit námitce o procesní nepoužitelnosti znaleckého zkoumání společnosti BENE FACTUM, neboť vznesené argumenty nemohou být považovány za relevantní a nemohou tak vést k závěru o procesní nepoužitelnosti tohoto důkazu >30< .

132.\tStátní zástupce nedal za pravdu ani námitce tzv. opomenutých důkazů vznesené obviněnými Ing. Stanislavem Kolevem a Ing. Vasilem Legezou. Poukázal na to, že odvolací soud napravil nedůslednost nalézacího soudu, který ve svém rozhodnutí podrobněji neodůvodnil proč zamítl další návrhy obviněných na doplnění dokazování ve vztahu ke každému ze vznesených důkazních návrhů. Ve věci byla vyslechnuta řada svědků, i z řad společnosti SETADIESEL, a je proto možné přisvědčit závěru o nadbytečnosti výslechu svědka R., který ze své pozice daňového poradce nemusel být obeznámen s pozadím výroby a obchodování s produktem, do jehož receptury bylo účelově zasahováno. >31< Ani v případě důkazního návrhu na výslech zpracovatelky znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult se nejednalo o opomenutý důkaz. Za tento ústav byl slyšen jeden z jeho zpracovatelů Ing. Cekota, tedy byla slyšena osoba, která posudek zpracovala a mohla jej osobně stvrdit a podat žádaná vysvětlení. >32< K tomuto státní zástupce doplnil, že pro znalecký ústav či znaleckou kancelář platí přiměřeně § 105–109 tr. ř. Za tento ústav podává znalecký posudek osoba, která pro to byla znaleckým ústavem určena. Je-li posudek zpracován písemně, tak postačuje, aby se na něj zpracovatel při výslechu odvolal. Znalkyně Ing. Žambůrková se výslechu nemohla z objektivních důvodů účastnit, a nelze proto v jejím případě hovořit jako o nedůvodně neprovedeném důkazu, natož podstatným ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním.

133.\tAni námitky brojící proti právnímu posouzení věci vznesené obviněnými Ing. Ladislavem Mandíkem, Karlem Wojtowiczem, Ing. Vasilem Legezou a Wolfgangem Shneiderem podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze podle státního zástupce považovat za opodstatněné. Zdůraznil, že soudům byla dobře známa právní úprava zákona o spotřebních daních, včetně okamžiku, kdy vzniká daňová povinnost, stejně jako distinkce mezi okamžikem vzniku daňové povinnosti (§ 8 odst. 2 zákona o spotřebních daních) a vznikem povinnosti daň přiznat a zaplatit, který se odvíjí od okamžiku uvedení vybraných výrobků do volného oběhu (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních). Podstatou vytýkané trestné činnosti je výroba minerálního oleje, který v podstatných parametrech odpovídal motorové naftě, aby se v uvedených objemech a předem naplánovaným způsobem předprodejů (blíže ve skutkové větě popsaným) dostal v konečné fázi do čerpacích stanic na pohonné hmoty a zde byl distribuován jako motorová nafta. O uvedení do volného daňového oběhu provázeného povinností daň přiznat a zaplatit, stejně jako o určení produktu označeného za ZEP k použití pro pohon motorů není podle názoru státního zástupce důvod na podkladě provedeného dokazování pochybovat, stejně jako o společném záměru v tomto směru všech obviněných do systému zapojených. Námitka, že měl být produkt používán převážně k výrobní činnosti společnosti OKD, byla vyvrácena porovnáním prodejů této společnosti s objemy prodejů, jež společnost SETADIESEL realizovala prostřednictvím společností ARTUCO-D, EKOTRADE-JL, s.r.o., a VICTORY s.r.o. Podle státního zástupce nelze než souhlasit s názorem nalézacího soudu, který při vymezení pojmů „uvedení do volného daňového oběhu“ a „výroba“ z ustanovení § 3 písm. j) a s) zákona o spotřebních daní >33< a dospět k závěru, že prodej při výrobě pozměněného produktu pod označením ZEP posloužil k oklamání správce daně, přičemž opravdovým účelem distribuce bylo použití tohoto výrobku osvobozeného od spotřební daně k jinému účelu, než na který se osvobození vztahovalo.

134.\tStátní zástupce nepovažoval za důvodné ani námitky obviněných směřující proti posouzení subjektivní stránky trestného činu kladeného jim za vinu. Zdůraznil, že obvinění zcela zjevně ve své argumentaci vycházeli z jiného skutkového děje, než byl v dané věci na podkladě provedeného dokazování ustanoven, a to včetně posouzení míry jejich účasti na činu. V bodech 269. – 277. odůvodnění svého rozsudku nalézací soud označil ve vztahu ke každému z obviněných důkazy (zejména odposlechy), ze kterých vzal za prokázanou vědomou účast obviněných na trestné činnosti. Vytvořený a soudy důkazně zmapovaný systém byl založen na profitu zapojených subjektů generovaného pouze v důsledku zkrácení spotřební daně produktu ZEP, který byl na konci obchodního řetězce prodáván jako motorová nafta. Na tomto závěru rozhodně nemůže nic změnit argumentace obviněných opírající se výhradně o jejich verzi skutkového děje, a nikoliv soudy stabilizovaná skutková zjištění. Státní zástupce také s ohledem na argumentaci některých obviněných zdůraznil, že pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby může být i osoba odlišná od subjektu, který má povinnost daň přiznat a zaplatit. Jestliže byla daň zkrácena jednáním spolupachatelů podle § 23 trestního zákoníku jako tomu bylo v posuzovaném případě, odpovídá každý z nich jak za celý rozsah společného jednání, tak za celý rozsah způsobeného následku, na němž se spolupodílel. Stejně tak podle státního zástupce nelze shledat nelogičnost či zjevné pochybení na straně nalézacího soudu stran určení výše způsobené škody v bodě 280. odůvodnění jeho rozsudku.

135.\t\tK námitce obviněného Ing. Vasila Legezy podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že jím vznesená námitka není důvodná. Obviněný shledává neúplnost výroku o vině v tom, že v něm není obsažen způsob zjištění množství produktu, které bylo určující pro rozsah zkrácení daně, tedy popis způsobu vyhodnocení skutkového stavu. To však není a ani nemůže být nezbytnou součástí skutkové věty a výroku o vině. Z hlediska úplnosti výroku o vině je podle státního zástupce v dané věci podstatné, že obsahuje, v jakém rozsahu zkrácení daně se obviněný měl svým jednáním spolupodílet. Neúplnost výroku o vině ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nelze spatřovat pouze v tom, že podle názoru obviněného není skutková věta popsána dostatečně konkrétně, když skutečnosti vážící se k naplnění jednotlivých objektivních znaků skutkové podstaty trestného činu v ní vymezeny určitým způsobem jsou.

136.\tProti uloženému peněžitému trestu brojil i obviněný Jiří Uhlíř, ten však podle státního zástupce ke své argumentaci neoznačil přiléhavý dovolací důvod, kterým nemůže být dovolací důvod založený na námitce nepřípustnosti trestního stíhání ani nový skutkový dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky směřující proti druhu a výměře uloženého trestu lze v řízení o dovolání zásadně uplatnit jen v rámci důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Nad rámec uvedeného pak státní zástupce dodal, že vzhledem k okolnostem uvedeným nalézacím soudem v odůvodnění jeho rozhodnutí nelze uvažovat o tom, že by uložený peněžitý trest byl trestem nedobytným. Podotkl, že obviněný složil kauci ve výši 500.000 Kč a je evidován jako jednatel v obchodních společnostech a vystupuje jako statutární orgán v zájmovém sdružení právnických osob s názvem Svaz českých podnikatelů v evropské unii.

137.\tK námitkám obviněného Ing. Stanislava Koleva směřujícím proti peněžitému trestu státní zástupce uvedl, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. odpovídají toliko námitky týkající se jeho zřejmé nedobytnosti, ale nikoliv námitky jeho nepřiměřenosti s výjimkou zcela výjimečných případů, kdy je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, případně subsidiarity přísnější trestní sankce. >34< Vzhledem ke značné závažnosti posuzovaného daňového trestného činu, způsobu jeho spáchání, počtu pachatelů zapojených do trestné činnosti, sofistikovanosti činu, míře zapojení obviněného do trestné činnosti a rozsahu zkrácení daně není možné dospět k závěru, že by trest uložený obviněnému byl v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky pro ukládání trestů. Argumentace obviněného nesměřuje k tomu, že by mu byl uložen trest nedobytný, ale toliko zmiňuje některé okolnosti, které se měly v jeho majetkových poměrech oproti počátku trestního řízení před soudem změnit s tím, že soudy vycházely pouze z poměrů zjištěných na počátku trestního řízení. Takové tvrzení však není pravdivé. Nalézací soud, jež ukládal peněžitý trest svým rozsudkem z roku 2020 v odůvodnění rozhodnutí výslovně zmínil, že obviněný mj. vlastní od roku 2019 motorové vozidlo Suzuki Vitara, od roku 2020 motorové vozidlo Ford Ranger (a dále, že ve věci složil kauci 1 mil. Kč). Zjevně tak nevycházel z jeho neaktuálních majetkových poměrů z počátku řízení před soudem v roce 2010.

138.\tStátní zástupce však částečně přisvědčil námitkám obviněného Ing. Stanislava Koleva vůči uloženému trestu propadnutí věci. Soudy v projednávané věci nevěnovaly příliš pozornosti vysvětlení, proč byl uložen trest propadnutí věci. Soud prvního stupně pouze uvedl, že byl uložen trest propadnutí věci jako výnosu z trestné činnosti. Odvolací soud se pokusil napravit nepřezkoumatelné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a rozvedl své úvahy k uloženému trestu propadnutí věci, ale podle státního zástupce nikoliv zcela jednoznačně.

139.\tStátní zástupce podrobně rozebral podmínky uložení trestu propadnutí věci a uvedl, že když je možné souhlasit s tím, že překážkou trestu propadnutí věci není, pokud konkrétní finanční prostředky získané trestným činem byly již spotřebovány či smíšeny s jinými finančními prostředky obviněných, tak není vhodné vycházet z rozhodnutí přijatého lidovým soudem za účinnosti zákona č. 86/1950 Sb. Dnešní konstrukce trestu propadnutí věci je totiž výrazně odlišná od té v zákoně č. 86/1950 Sb. Trestní zákoník nyní totiž důsledně rozlišuje mezi bezprostředním (§ 135b odst. 2 tr. zákoníku) a zprostředkovaným výnosem (§ 135b odst. 3 tr. zákoníku). Výnos z trestné činnosti je možné postihnout trestem propadnutí věci buď podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku, tzn. obligatorně, jde-li o bezprostřední výnos z trestné činnosti, anebo podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Státní zástupce v tomto ohledu zdůraznil, že se v takovém případě nelze spokojit s obecným konstatováním, že jde o zprostředkovaný výnos z trestné činnosti, ale je potřeba konkretizovat, o jakou ze tří různých variant uvedených v ustanovení § 135b odst. 3 tr. zákoníku se jedná, přičemž je potřeba tuto variantu zjistit ještě před uložením trestu propadnutí věci. >35< Soudy v projednávané věci tak však nepostupovaly a vyšly pouze z toho, že zajištěné peněžní prostředky při domovní prohlídce v místě trvalého pobytu obviněného jsou zřejmě výnosem z trestného činu. Vzhledem k užití ustanovení § 70 odst. 1 tr. zákoníku se státní zástupce domnívá, že soudy považovaly tyto prostředky za výnos bezprostřední. Odvolací soud však ve svém rozhodnutí hovořil o spotřebování peněz získaných trestnou činností či jejich smíšení s jinými finančními prostředky obviněných, čemuž by spíše odpovídalo uložení trestu podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

140.\tStátní zástupce se však neztotožnil s námitkou obviněného, že mu peněžité prostředky nenáležely, a tudíž nemohly být předmětem trestu propadnutí věci. Zdůraznil přitom, že uložení trestu propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku není podmíněno existencí vlastnického práva k dané věci v občanskoprávním smyslu. Lze je uložit i vůči věci, se kterou nakládá pachatel trestného činu jako s vlastní a fakticky vykonává práva spojená s vlastnictvím věci. Skutečný právní vlastník přitom nemusí být ani znám. >36< Pokud by však bylo prokázáno, že obviněný není výlučným vlastníkem propadlých peněžních prostředků, ale pouze jejich spoluvlastníkem (např. v SJM), nebylo by možné k uložení tohoto trestu přistoupit. >37< V případě projednávané věci však soudy neměly díky okolnostem případu a reáliím, za kterých byly posuzované finanční prostředky nalezeny, jakož i způsobu jejich uložení, pochybnost, že se jedná o výnos z trestné činnosti. S ohledem na argumentaci obviněného zdůraznil, že věc, kterou získá pachatel za doby trvání manželství, se nestává součástí společného jmění manželů a může být při splnění zákonných podmínek předmětem trestu propadnutí věci. >38<

141.\tZávěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. Stanislava Koleva odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., pokud se mu podaří odstranit nedůslednost ve zdůvodnění uloženého trestu propadnutí věci, konstatovat splnění všech zákonných podmínek pro jeho uložení a na podkladě ve věci již provedených důkazů doplnit odůvodnění správnosti výroku o tomto trestu ve smyslu § 70 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud by však Nejvyšší soud došel k přehodnocení povahy výnosu z trestné činnosti, který byl nalézacím soudem prostřednictvím trestu propadnutí věci v podobě předmětných finančních prostředků odčerpán, státní zástupce uvedl, že připadalo v úvahu, aby byl z podnětu dovolání obviněného Ing. Stanislava Koleva podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 15/2022, v části, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného Ing. Stanislava Koleva ohledně výroku o trestu propadnutí věci, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 48 T 6/2010, ve výroku o trestu propadnutí věci uloženému tomuto obviněnému, jakož i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a bylo podle § 265m odst. 1 tr. ř. znovu rozhodnuto, že se obviněnému Ing. Stanislavu Kolevovi podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ukládá trest propadnutí věci, a to částky 17.000 Kč, částky 2.800 € a částky 1.000 CHF. Takové rozhodnutí nicméně nemůže zásadně ovlivnit postavení obviněného (nejde o rozhodnutí, jímž by se jeho postavení mělo zhoršit) a uvedenou otázku nelze ani pokládat po právní stránce za zásadní. S ohledem na výše řečené proto státní zástupce navrhl odmítnutí dovolání obviněného Ing. Stanislava Koleva podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Dovolání ostatních dovolatelů státní zástupce navrhl odmítnout jako zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň s tím vyslovil státní zástupce souhlas, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř.

142.\tK vyjádření státního zástupce se vyjádřili obvinění Ing. Vasil Legeza, Jiří Uhlíř a Karel Wojtowicz v rámci svých replik zaslaných Nejvyššímu soudu.

143.\tObviněný Jiří Uhlíř ve své replice doručené Nejvyššímu soudu dne 5. 12. 2023 uvedl, že nezmínil, že vystupuje jako statutární orgán Svazu českých podnikatelů v Evropské unii, neboť na existenci tohoto sdružení založeného v roce 1999, kde nevykonával žádnou faktickou činnost zapomněl. Jeho účast v něm byla totiž čistě formální.

144.\tObviněný Karel Wojtowicz pak ve své replice doručené Nejvyššímu soudu dne 11. 12. 2023 uvedl, že na jedné straně nalézací sodu označil výpovědi svědků Ing. Š., H. a V. jako nevěrohodné, ale opřel o ně své úvahy, které měly vyvracet jeho výpověď ohledně jeho pozice při výrobě produktu ZEP. Stejně jako v podaném dovolání pak tvrdil, že okolnost, že byl výrobek skladován a distribuován, nemůže naznačovat, že by měl obviněný povědomí o tom, komu bude produkt prodán a jak bude nakonec využit. Nebylo ani řešeno, zda existovala neformální dohoda s celníky o možnosti skladovat produkt ZEP jinde, než je v povolení uvedeno. Rovněž zopakoval svou námitku, že proti němu nebyl proveden ani jeden validní důkaz usvědčující jej z vědomosti o dalším osudu produktu ZEP jakožto paliva do motorových vozidel. Jako příklad toho, že se mu nedostalo spravedlivého procesu, uvedl, že přesto, že uhradil uložený peněžitý trest, tak mu nebyla vyplacena uvolněná peněžitá záruka, která byla údajně užita na již zaplacený peněžitý trest, a naopak byl vyzván k jeho zaplacení. Závěrem pak setrval na svém návrhu v podaném dovolání.

145.\tObviněný Ing. Vasil Legeza se ve své replice doručené Nejvyššímu soudu dne 12. 12. 2023 reagoval zejména na argumentaci státního zástupce stran vypořádání jeho námitky tzv. opomenutého důkazu výslechem znalkyně Ing. Jitky Žambůrkové tvrzením, že státní zástupce zřejmě nepochopil podstatu jeho námitky. Pokud by byl Ing. Karel Cekota schopen reagovat na relevantní otázky obhajoby, tak by se o opomenutý důkaz jednat nemuselo. Na tyto otázky však nebyl schopen odpovědět a přiznal, že nebyl skutečným zpracovatelem posudku, ale toliko papírovým. Nejednalo se proto o výpověď znalce, ale o sdělení toho, co se údajně doslechl od skutečné zpracovatelky posudku, na podporu čehož poukazoval na vybrané části jeho výpovědi zaznamenané v protokolu o hlavním líčení ze dne 2. a 6. 12. 2019. Způsobem zvoleným soudy nižších stupňů podle obviněného nelze provádět výslech znalce, který by měl vysvětlit závěry svého posudku, jak k nim dospěl, a zda jsou vytýkané chyby či námitky stran relevantní. V rámci výslechu tyto předpoklady Ing. Karel Cekota však nenaplnil. Nevyslechnutí skutečného zpracovatele znaleckého posudku, navíc posudku s výraznými chybami, považuje obviněný za jednoznačné porušení jeho práva na spravedlivý proces, kdy se v tomto případě o tzv. opomenutý důkaz skutečně jedná. Obviněný rovněž podotkl, že se státní zástupce vůbec nezabýval jeho námitkou, že tvrzení soudů o přítomnosti značkovací látky v odebraných vzorcích je nepravdivé, k čemuž zopakoval část své argumentace z podaného dovolání. Závěrem pak setrval na svém návrhu z podaného dovolání, které je podle něj nutno považovat za důvodné.

III.

Posouzení opodstatněnosti podaných dovolání

146.\tNejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

147.\tDovolání všech obviněných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 15/2022, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněných zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výrocích o trestech jich se týkajících, o kterých poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

148.\tProtože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h), l), i) tr. ř.

149.\tÚvodem je vhodné podotknout, že v podstatě veškeré námitky vznesené obviněnými jsou opětovným opakováním jejich dosavadní obhajoby, přičemž tyto námitky byly rovněž obsahem jejich řádných opravných prostředků a byly tak odvolacím soudem řádně vypořádány. Je proto vhodné odkázat právě zejména na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který napravil některá pochybení soudu prvního stupně a současně se pečlivě vypořádal se všemi výhradami, které byly obsahem podaných odvolání. Je také možno konstatovat, že dovolání všech obviněných spojuje argumentace spočívající v hodnocení jednotlivých důkazů a dílčích skutkových zjištění izolovaně, a nikoliv v kontextu ostatních důkazů provedených ve věci, kdy obvinění na podkladě tohoto selektivního postupu dochází k závěru o své nevině, resp. neprokázání naplnění objektivní i zvláště pak subjektivní stránky trestného činu kladeného jim za vinu.

150.\tPro stručnost je možno uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili všichni dovolatelé. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnili pouze dovolatelé Ladislav Mandík, Karel Wojtowicz, Ing. Vasil Legeza a Wolfgang Schneider. Všichni dovolatelé však namítali nesprávnou právní kvalifikaci jejich jednání vycházejíc z vlastního hodnocení důkazů, případně namítali, že pro naplnění subjektivní či objektivní stránky trestného činu kladeného jim za vinu nebyl dán dostatečný důkazní podklad. Takto uplatněná argumentace je v obecné rovině podřaditelná právě pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V praxi se sice mohou uvedené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obsahově překrývat, resp. navazovat na sebe, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.

151.\tVšem podaným dovoláním lze rovněž vytknout, že přestože v nich obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu podaných dovolání je zřejmé, že obvinění svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o podaných odvoláních, ale především proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

152.\tNejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaných dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na podkladě obviněnými podaných dovolání přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolací důvodům uplatněných jednotlivými obviněnými podle § 265b odst. 1 písm. g), h), e), l), i) tr. ř.

153.\tVzhledem k počtu dovolatelů bude Nejvyšší soud pro přehlednost svého rozhodnutí vypořádávat vznesené námitky všech dovolatelů postupně. V případě, že by se jednalo o námitku obsahově se překrývající s námitkou, která již byla vypořádána, bude odkázáno na příslušnou předcházející pasáž tohoto rozhodnutí.

Námitky obviněného Ing. Stanislava Koleva

154.\tObviněný Ing. Stanislav Kolev v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), i) tr. ř.

155.\tDovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

156.\tUvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

157.\tObviněný namítl procesní nepoužitelnost výsledků sledování osob a věcí získaných na podkladě povolení podle § 158d tr. ř. vydaného na podkladě povolení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 8. 2006, č. j. 5 VZN 51/2005/V-230. Je přesvědčen, že povolení neobsahuje veškeré obligatorní náležitosti vyžadované zákonem, neboť z něj nevyplývá, co přesně má být sledováno, a je tedy nutné jej považovat za neúplné a nepřezkoumatelné. Současně ve spise absentují protokoly, které splňují náležitosti podle § 55, resp. § 55a tr. ř. Protokol ze dne 22. 4. 2008, č. j. PSV-3681-6/ČJ-2008-OD, byl navíc v rozporu se zněním § 55 tr. ř. vyhotoven až téměř dva roky po samotném úkonu.

158.\tNejvyšší soud připomíná, že procesně nepoužitelnými důkazy jsou takové důkazy, které nebyly opatřeny v souladu s trestním řádem a trpí tak podstatnou procesní vadou, která způsobuje jejich procesní neúčinnost. Neúčinnost důkazů v trestním řízení je tedy důsledkem, který vyplývá právě z toho, že určitý důkaz v řízení opatřený procesem dokazování sice existuje, ale je zatížen podstatnou procesní vadou, k níž došlo při jeho opatřování nebo provádění, případně je nepoužitelný z jiných důvodů, a proto z něj nelze činit žádné závěry o dokazované skutečnosti. Stěžejní je zde tedy postup realizovaný v rámci toho, co ustanovení § 12 odst. 10 tr. ř. nazývá trestním řízením.

159.\tPodle § 158d odst. 1 tr. ř. se sledováním osob a věcí rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky.

160.\tPodle § 158d odst. 2 tr. ř. sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce.

161.\tPodle § 158d odst. 4 tr. ř. lze povolení podle odstavců 2 a 3 vydat jen na základě písemné žádosti. Žádost musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány. V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může ten, kdo sledování povolil, na základě nové žádosti písemně prodloužit vždy na dobu nejvýše šesti měsíců.

162.\tNámitkou obviněného týkající se nedostatečné identifikace předmětu sledování se již zabýval odvolací soud v bodě 142. odůvodnění svého rozsudku. S jeho závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a nezbývá mu než konstatovat, že námitka obviněného není důvodná. V povolení vydaném státní zástupkyní dne 21. 8. 2006, č. j. 5 VZN 51/2005/V-230 (č. l. 6690 spisu), je jasně uvedeno, co a jakým způsobem má být sledováno, tj. plynový olejový rafinát (POR) označený speciálním značkovačem, který jej umožní sledovat a později identifikovat. Stejně tak povolení obsahuje dobu, na kterou je sledování povoleno, a to od 21. 8. 2006 do 28. 9. 2006. V žádosti o vydané povolení (č. l. 6689 spisu), stejně jako v povolení samotném, je uvedeno, že je žádáno právě o povolení k označení POR, který měl být výrobní surovinou pro výrobu produktu ZEP, který byl vyráběn a posléze distribuován z objektu pronajatého společností SETADIESEL v XY. Nelze tak mít za to, že by povolení státní zástupkyně nebylo dostatečně odůvodněno nebo že by nebylo dostatečně konkrétní.

163.\tJe možno dodat, že i pokud by povolení státní zástupkyně postrádalo v odůvodnění určitou kvalitu, tak by se nejednalo o vadu bez dalšího zakládající nepoužitelnost důkazů na jeho podkladě opatřených. Kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k vyloučení důkazu. Doktrína konkrétně ve vztahu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i ke sledování osob a věcí konstatuje, že případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo povolení ke sledování osob a věcí, které dostatečně podrobně neobsahuje všechny požadavky uvedené v § 158d odst. 4 tr. ř., nemusí bez dalšího založit nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených na jejich podkladě, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro jejich vydání [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§ 1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, s. 804, 877, 878, 1196]. Tento závěr je přitom v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i související judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), podle níž nedostatečné odůvodnění příkazů k odposlechům nemá dopad na přípustnost takto získaných důkazů v trestním řízení (viz rozhodnutí ESLP ve věci Bašić proti Chorvatsku ze dne 8. 10. 2020, stížnost č. 67334/13, nebo ve věci Dragojević proti Chorvatsku ze dne 15. 1. 2015, stížnost č. 68955/11).

164.\tK námitkám obviněného o absenci protokolů o sledování, případně absenci imanentních náležitostí těchto protokolů pak Nejvyšší soud uvádí následující.

165.\tPodle § 158d odst. 7 tr. ř. má-li být záznam pořízený při sledování použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v § 55 a 55a tr. ř.

166.\tPodle § 55 odst. 1 tr. ř. nestanoví-li zákon jinak, o každém úkonu trestního řízení se sepíše, a to zpravidla při úkonu nebo bezprostředně po něm, protokol, který musí obsahovat a) pojmenování soudu, státního zástupce nebo jiného orgánu provádějícího úkon, b) místo, čas a předmět úkonu, c) jméno a příjmení úředních osob a jejich funkce, jméno a příjmení přítomných stran, jméno, příjmení a adresu zákonných zástupců, opatrovníků, obhájců a zmocněnců, popřípadě jméno a příjmení dalších osob, kteří se úkonu zúčastnili, a u obviněného a poškozeného též adresu, kterou uvede pro účely doručování, a další údaje nutné k zjištění nebo ověření totožnosti, včetně data narození nebo rodného čísla; jsou-li při prováděném úkonu zjištěny údaje o bydlišti a doručovací adrese, o místě výkonu zaměstnání či povolání nebo podnikání poškozeného, svědka, zákonného zástupce, opatrovníka, zmocněnce nebo důvěrníka, pak se na žádost těchto osob do protokolu neuvádějí, není-li to nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení, ale vedou se tak, aby se s nimi mohli seznamovat pouze orgány činné v trestním řízení a úředníci Probační a mediační služby činní v dané věci; to platí také pro údaje o osobních, rodinných a majetkových poměrech poškozeného a svědka; je-li to nezbytné pro řádné uplatnění práva na obhajobu osoby, proti níž se trestní řízení vede, sdělí se této osobě potřebné údaje; o sdělení údaje a jeho důvodech se učiní záznam do protokolu a bez zbytečného odkladu se o tom informuje osoba, o jejíž údaj jde, d) stručné a výstižné vylíčení průběhu úkonu, z něhož by bylo patrné i zachování zákonných ustanovení upravujících provádění úkonu, dále podstatný obsah rozhodnutí při úkonu vyhlášených, a byl-li hned při úkonu doručen opis rozhodnutí, osvědčení o tomto doručení; pokud se provádí doslovná protokolace výpovědi osoby, je třeba to v protokole označit tak, aby bylo možné bezpečně určit počátek a konec doslovné protokolace, e) návrhy stran, udělené poučení, popřípadě vyjádření poučených osob, f) námitky stran nebo vyslýchaných osob proti průběhu úkonu nebo obsahu protokolu.

167.\tPodle § 55a odst. 2 tr. ř. byl-li o úkonu pořízen vedle protokolu i zvukový nebo obrazový záznam, poznamená se tato okolnost v protokolu sepsaném o úkonu, v němž se vedle údajů o čase, místě a způsobu jeho provedení uvede též údaj o použitém prostředku. Technický nosič záznamu se připojí ke spisu nebo se ve spise uvede, kde je uložen.

168.\tProtokol připojený k záznamu o sledování osoby nebo věci musí obsahovat obecné náležitosti podle § 55 a 55a tr. ř. (zejména uvedené v odstavci 2), které jsou obligatorní. Jedná se o dobu, kdy bylo sledování prováděno, místa, popř. prostory, kde bylo sledování prováděno, druh prováděného záznamu a popis činností sledované osoby v okamžiku pořízení záznamu nebo polohy věci, která byla předmětem sledování (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2681–2686). Samotný obsah protokolu je pak vždy přizpůsoben úkonu, který je prováděn. Nelze tedy stanovit podrobně konkrétní formu všech protokolů o všech v úvahu přicházejících úkonech.

169.\tU projednávané věci z obsahu spisového materiálu vyplývá, že u veškerých relevantních výstupů získaných na podkladě výše zmíněného povolení byly protokoly vyhotoveny, s výjimkou samotného označení obsahu cisteren s POR (srov. body 142. a 143. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). O označení obsahu cisteren nebyl vyhotoven protokol, ale „pouze“ úřední záznam (založen na č. l. 6906 spisu). Tento úřední záznam ovšem splňuje veškeré náležitosti požadované pro protokol stanovené v § 55 a 55a tr. ř., s přihlédnutím ke specifikům prováděného úkonu. Je z něj zřejmé, že úkon realizovala Policie ČR, ÚONVDK SKPV, expozitura Ústí nad Labem (označení policejního orgánu), v prostoru vlakové stanice Českých drah v XY (místo, kde byl úkon proveden), od 3:50 do 4:40 hod. (čas, ve kterém byl proveden), a to tak, že označila obsah cisteren značkovací látkou. Jedinou náležitostí, která v tomto úředním záznamu absentuje, je označení konkrétních jmen a příjmení policistů, kteří označení provedli. Ve shodě s názorem odvolacího soudu vysloveném v bodě 143. odůvodnění jeho rozhodnutí je Nejvyšší soud přesvědčen, že specifikace osob provádějících označení cisteren jako „příslušníci Policie ČR, ÚONVDK SKPV, expozitura Ústí nad Labem, a Celního ředitelství v Ústí nad Labem“ je dostatečná. Uvedenou problematikou se Nejvyšší soud nezabývá poprvé a považuje za vhodné připomenout, že již ve svém usnesení ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 482/2011, konstatoval, že „obsah protokolu je nutno přes obecný odkaz na ustanovení § 55 a § 55a tr. ř. vždy přizpůsobit konkrétnímu úkonu, přičemž z hlediska povahy tohoto úkonu by při sledování konkretizace osob z řad kriminalistů či jiných policistů, podílejících se skrytě na odhalování páchání trestné činnosti, byla v absolutním rozporu se smyslem a účelem úkonu, jímž jsou tyto důkazní prostředky pro trestní řízení opatřovány. Při tomto přístupu respektujícím povahu úkonu spočívajícího ve sledování osob a věcí a nutnost utajení osob z řad policistů provádějících sledování je tedy potřeba uvést dobu sledování, místa, příp. prostory, v nichž bylo prováděno, druh prováděného záznamu a popis činností sledované osoby v okamžiku pořízení záznamu nebo polohy věci, o kterou se jednalo.“ (k tomu shodně srov. LATA, J. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 1198 nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 11 Tdo 291/2020). Neuvedení jmen konkrétních policistů provádějících sledování proto nelze mít za pochybení, natožpak takové mající za následek procesní nepoužitelnost sledování osob a věcí.

170.\tK obviněným vytýkané prodlevě při vyhotovení protokolu ze dne 22. 4. 2008, č. j. PSV-3681-6/ČJ-2008-OD, lze uvést, že v § 55 tr. ř., a ani na jiném místě v trestním řádu, není obsažena konkrétní lhůta, do které je nutné protokol bezpodmínečně vyhotovit. Slovo „zpravidla“ nelze zaměňovat se slovem vždy, neboť zákonodárcem takto zvolená formulace předpokládá existenci situací, kdy protokol při úkonu nebo bezprostředně po něm vyhotoven nebude. Jedná se o vyjádření toho, že vyhotovení protokolu při úkonu nebo bezprostředně po něm je žádoucí a mělo by tak být učiněno ve většině případů, nezbytně nutně ne však pokaždé (srov. bod 144. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V již výše citovaném usnesení ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 482/2011, Nejvyšší soud uvedl, že „podle § 158d odst. 7 tr. ř., má-li být záznam pořízený při sledování použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v § 55 a § 55a tr. ř. Z tohoto ustanovení vyplývá, že protokol může být pořízen až dodatečně právě v případě, že se ukáže, že záznamy pořízené při sledování obsahují skutečnosti důležité pro trestní řízení (srov. § 158d odst. 8 tr. řádu a contrario)“ [k tomu shodně srov. také LATA, J. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 1197.]. Platí, tedy, že samotné pozdější vypracování protokolu podle § 158d odst. 7 tr. ř., který je připojen k záznamu o sledování osob a věcí podle § 158d odst. 2 tr. ř., nemá za následek nezákonnost důkazů vyplývajících ze samotného záznamu o sledování. Naopak, jde o trestním řádem předpokládaný postup, neboť ne vždy je možné k okamžiku pořízení záznamů o sledování osob a věcí bez dalšího určit, zda tyto obsahují poznatky důležité pro trestní řízení (a má tak k nim být připojen protokol s náležitostmi podle § 55 a § 55a tr. řádu) či nikoliv [a v takovém případě je na místě postup podle § 158d odst. 8 tr. řádu]“. K tomu lze dodat, že pozdější zpracování protokolu může být způsobeno jednak pokud se dodatečně ukáže, že pořízené záznamy obsahují skutečnosti důležité pro trestní řízení (jako tomu bylo v citovaném usnesení Nejvyššího soudu), jednak, že kvůli velkému množství záznamů byly tyto vyhodnoceny až s určitým časovým odstupem nebo vyhotovení záznamů bránila jiná faktická či právní překážka. Z obsahu protokolu o sledování ze dne 22. 4. 2008, č. j. PSV-3681-6/ČJ-2008-OD, na který obviněný v dovolání poukazuje, vyplývá, že k sepisu protokolu došlo až v dubnu 2008, jelikož dříve byly zprávy o sledování pod stupněm utajení. K jejich odtajnění pak došlo v březnu 2008 na základě žádosti Policie ČR, ÚOKFK SKPV Praha. Protokol byl tedy vyhotoven měsíc po odtajnění předmětných zpráv o sledování. V postupu orgánů činných v trestním řízení tedy nelze spatřovat nic nezákonného.

171.\tObviněný rovněž vznesl námitku opomenutých důkazů, a to konkrétně výslechu svědka R., daňového poradce společnosti SETADIESEL.

172.\tNejvyšší soud s ohledem na argumentaci uplatněnou obviněným Ing. Stanislavem Kolevem (i ostatními dovolateli) v projednávané věci zdůrazňuje, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. V rámci dovolání tak nelze namítat, že soudy měly ten, který důkaz posoudit jiným způsobem, jak činí obvinění v rámci svých námitek, kdy zcela nepřípadně polemizují se skutkovými závěry soudu stran provedených důkazů ve věci a předkládají vlastní náhled na to, co z provedených důkazů vyplývá, resp. jaká skutková zjištění. Důkazy je přitom třeba hodnotit ve vzájemných souvislostech, nikoli izolovaně, jak činí dovolatelé.

173.\tObecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy, nikoli tedy automaticky, založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 – svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).

174.\tJe nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozsudek ESLP ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

175.\tV projednávané věci vznesl obhájce obviněného návrh na doplnění dokazování výslechem R. ve svém podání ze dne 9. 10. 2013 (na č. l. 19020 spisu). O podaném návrhu rozhodl nalézací soud dne 1. 9. 2020 v hlavním líčení, kdy jej spolu s návrhem na vypracování revizního znaleckého posudku ke znaleckému posudku společnosti A-Consult a výslech P. a prof. Pecky zamítl [srov. protokol o hlavním líčení ze dnů 1. 9., 3. 9., 4. 9. a 7. 9. 2020 na č. l. 20698–20718 (č. svazku 66)]. Z odůvodnění rozsudku, z protokolu o hlavním líčení ani ze zvukového záznamu z hlavního líčení se však nepodává, proč tak učinil. Jedná se tak o pochybení nalézacího soudu, který o tomto důkazním návrhu sice rozhodl, ale své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Tuto vadu nalézacího soudu však napravil soud odvolací v rámci odůvodnění svého rozsudku v bodech 112. – 114., kdy namísto nalézacího soudu vysvětlil, že návrh na provedení důkazu výslechem svědka R. byl zamítnut z důvodu nadbytečnosti. Poukázal přitom na to, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Celkem bylo vyslechnuto 97 svědků, případně byly podle § 211 odst. 1 tr. ř. čteny jejich výpovědi z přípravného řízení. Mezi těmito svědky zmínil odvolací soud zaměstnance společnosti SETADIESEL (svědci Š., H., V., C., R., H., O., Š., K.) a zástupce odběratelských a přepravních společností. Bylo rovněž provedeno množství listinných důkazů včetně účetnictví zapojených společností, znaleckých posudků apod. Nic přitom nenaznačovalo, že by měl navrhovaný svědek R. přesnější informace než samotní zaměstnanci společnosti, či dokonce informace zcela nové. Odvolací soud tak zcela dostačujícím způsobem zdůvodnil zamítnutí důkazního návrhu obviněného. Je možno dodat, že z provedeného dokazování nelze dospět k závěru, že by navrhovaný svědek jako daňový poradce mohl mít přesnější informace o pozadí výroby produktu ZEP než osoby, které na jeho výrobě reálně pracovaly, nebo mít detailnější přehled o kapacitách výroby a obchodování s produktem nad rámec toho, co se podávalo z účetnictví společnosti SETADIESEL a dalších společností zapojených do trestné činnosti. Neobstojí tak ani námitka obviněného, že „tento svědek splňuje veškeré předpoklady pro jeho posouzení jako neopomenutelného svědka, jak má na mysli ustálená judikatura“.

176.\tS ohledem na výše uvedené je tedy možno konstatovat, že návrh obviněného na doplnění dokazování výslechem svědka R. nebyl soudy opomenut, byl však shledán nadbytečným, resp. jeho provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci. Nalézací soud sice opomněl své rozhodnutí o nadbytečnosti tohoto důkazního návrhu odůvodnit, ale tuto vadu zhojil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Neprovedení nadbytečného důkazu přitom vadu opomenutých důkazů nezakládá. Možnost neprovedení důkazu navrženého obviněným je dána mj. právě při jeho nadbytečnosti, tj. v situaci, kdy určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).

177.\tNamítá-li obviněný, že v řízení byly zcela opomenuty důkazy vyvracející jeho podíl na přípravě a výsledné podobě produktu ZEP, kdy na podporu tohoto tvrzení podává výčet svědectví a odposlechů, je třeba uvést, že se jedná o důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny a řádně vyhodnoceny. Vznesená námitka obviněného, kdy není spokojen s výsledkem hodnocení těchto důkazů a významu, které jim soudy ve svém rozhodnutí přisoudily, není ničím jiným než prostou polemikou, která rozhodně není způsobilá zpochybnit výsledky provedeného dokazování. Ani tyto důkazy proto nelze považovat za důkazy opomenuté.

178.\tV projednávané věci se rovněž nejedná ani o případ zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy.

179.\tJe třeba připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obvinění nejsou spokojeni s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Námitky obviněného (ale i všech dalších dovolatelů) přitom v drtivé většině nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje, přičemž obsahově totožné námitky uplatnili již v předcházejících fázích trestního řízení.

180.\tStručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Nejvyšší soud neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o situaci, kdy by soudy vycházely z důkazů získaných v rozporu s trestním řádem, tedy procesně nepoužitelných důkazů, případně by opomenuly navrhované podstatné důkazy, jak již bylo rozvedeno výše. Je možno konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

181.\tJe nutné odmítnout námitky obviněného, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů není zřejmé, z jakých důkazů byla ve vztahu k němu vyvozena skutková zjištění, resp. na podkladě jakých důkazů byla prokázána trestná činnost kladená mu za vinu. Nalézací soud své skutkové závěry opřel o mimořádně rozsáhlé dokazování, přičemž skutkový děj ustanovil zejména na podkladě operativních úkonů, zajištěných záznamů telekomunikačního provozu, protokolů o sledování objektů a pohybu jednotlivých dopravovaných dodávek přípravku ZEP, výpovědí svědků z řad zaměstnanců společnosti SETADIESEL, zaměstnanců celních úřadů a zaměstnanců dotčených firem, rozsáhlých účetních dokladů a dalších v rozsudku poukazovaných důkazů. Skutečnosti, které vyplývaly z jednotlivých důkazů, pak rozvedl v bodech 22. – 244. odůvodnění svého rozhodnutí. V bodech 246. – 269., 278. a 280. shrnul, jaký skutkový stav z provedeného dokazování vyplynul, a to poté, co veškeré provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu. Současně se přitom vypořádal s obhajobou obviněných. V bodech 270. – 277. pak u každého z obviněných shrnul, jakým způsobem se do trestné činnosti zapojoval, a ze kterých důkazů na míru zapojení toho kterého obviněného lze usuzovat. V případě dovolatele Ing. Stanislava Koleva tak učinil v bodě 270. odůvodnění rozsudku. V bodech 279. a 281. – 282. pak učiněná skutková zjištění zastřešil odpovídající právní kvalifikací.

182.\tNejvyšší soud považuje za důležité zdůraznit, že na skutek je třeba nahlížet v jeho celistvosti a vzájemných souvislostech. Jednotlivé jevy nelze izolovat a posuzovat samostatně, zejména, jedná-li se o koordinovanou součinnost většího množství osob jako v projednávané věci. Ze stejné premisy vycházel i nalézací soud, který v bodě 247. svého odůvodnění konstatoval, že „provedené důkazy nelze hodnotit odděleně, neboť pouze ve svém souhrnu a propojení poskytují celkový přehled o propojení obžalovaných a ve věci vystupujících společností a jejich trestné činnosti.“ V témže odstavci také poukázal na to, že se obvinění (včetně obviněného Ing. Stanislava Koleva) v rámci své obhajoby touto zásadou neřídili, když „se snažili bagatelizovat svou vlastní činnost v rámci stíhaného jednání a vytrhávat ji z kontextu jednání celé skupiny“. Uvedená premisa nabývá na významu s charakterem projednávané trestné činnosti, kdy se obvinění snažili vytvořit sofistikovaný systém distribuce produktu ZEP prodávaného konečným spotřebitelům na čerpacích stanicích jakožto nafty s cílem zakrýt neodvedení spotřební daně. A to dokonce prostřednictvím zapojení zahraničních subjektů, kdy tak docházelo k páchání trestné činnosti i na území jiných států.

183.\tNelze se tak ztotožnit s názorem obviněného, že soudy dovodily jeho vinu a vědomé zapojení do trestné činnosti toliko na podkladě formálního označení jeho pozice ve společnosti SETADIESEL. Obviněný sám sebe staví do pozice osoby, která v podstatě o ničem nerozhodovala, nic nevěděla a na ničem se nepodílela. Jím konstruovaný obraz je však vyvrácen provedeným dokazováním, na jehož základě dospěly soudy logicky bezvadným způsobem ke skutkovým závěrům deklarovaným v napadeném rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházejícího rozsudku soudu nalézacího. Stěžejními důkazy, vyjma výpovědí svědků, spoluobviněných a velkého množství listinných důkazů, byly zejména odposlechy, jež poskytovaly podrobný obraz o úloze jednotlivých aktérů a jejich vzájemných vztazích. Z podrobného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, a zvláště pak z bodů 269. a 270., je zřejmá úloha obviněného jak ve společnosti SETADIESEL, tak jeho zapojení do trestné činnosti. Není mu připisováno, že míchání produktu ZEP řídil, to byla podle bodu 269. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu úloha obviněného Karla Wojtowicze, ale že se na výrobě ZEPu organizačně podílel a následně řídil obchod s tímto produktem. To se podává například z odposlechu hovoru ze dne 25. 5. 2006 s Š., kde jej dovolatel informuje o blížícím se konci povolení produktu ZEP a o pořizování výrobního materiálu pro ZEP – frakce C9 (srov. bod 149. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Se spoluobviněným Karlem Wojtowiczem se dne 21. 7. 2005 telefonicky domlouvají na řešení reklamace cisterny obviněného Ing. Vasila Legezy. Při tomto rozhovoru obviněný Ing. Stanislav Kolev sděluje spoluobviněnému Karlovi Wojtowiczovi, že se má Ing. Vasil Legeza tak na 14 dnů „teďkon trošku srovnat“ kvůli kontrole celníků. S ekonomickou ředitelkou společnosti SETADIESEL poté obviněný například řešil, že celníci chtějí dodanit ZEP, a zároveň řešil, jak budou postupovat ohledně nevyhovujících vzorků ZEPu (srov. body 149. a 270. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 150. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V rámci své činnosti se tedy prokazatelně podílel přinejmenším z určité části na výrobě produktu ZEP a organizaci s tím související. Jeho hlavní role spočívala zejména v organizaci obchodu se ZEPem (co bude komu dodáno a v jakém množství) a určování cen. Produkt ZEP byl pak v konečném důsledku prodáván na čerpacích stanicích jako motorová nafta (srov. bod 152. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z mnoha odposlechnutých hovorů pak vyplývá i jeho organizační role v celé věci, kdy je možné příkladmo poukázat na odposlech ze dne 4. 9. 2006 mezi ním a spoluobviněným Ing. Josefem Podolkou, kde hovoří o finančních problémech, přerozdělování marže v obchodu a nespokojenosti s činností obviněného Jiřího Uhlíře, který je pro ně „nečitelný“, atd. (srov. bod 149. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nelze opomenout ani email ze dne 24. 10. 2005 obsahující zápis z jednání konaného dne 5. 10. 2005 v Německu, kterého se mimo osoby obviněného Ing. Stanislava Koleva účastnili obvinění Jiří Uhlíř, Wolfgang Schneider, Ing. Josef Podolka, František Malec a Halim Al-Azawi, v rámci něhož se řešil způsob obchodování se ZEPem a stanovení jeho cen (bod 220. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Řízení obchodu spadalo plně do jeho kompetence jako obchodního ředitele a v tomto duchu také úkoloval vedoucí obchodního oddělení svědkyni Š. V tom pokračoval i po svém oficiálním odstoupení z funkce člena představenstva, neboť vykonával nadále funkci obchodního ředitele a fakticky pokračoval v trestné činnosti identickým způsobem jako předtím, což opět dokládají zejména ve věci provedené odposlechy (srov. bod 270. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 155. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z výše uvedeného stejně jako z obsáhlých odůvodnění rozsudků obou stupňů je zřejmé, že soudy z provedených důkazů dovodily projevy obviněného ve vnějším světě, ze kterých nelze učinit jiný závěr než ten, že se do trestné činnosti zapojoval vědomě, a dokonce ji částečně řídil. Bylo prokázáno, že se stýkal s větším množství aktérů projednávané trestné činnosti a koordinoval je. Zajímal se a ovlivňoval obchody zapojených společností, a to i tam, kde pro to nebylo z obchodního hlediska akceptovatelné vysvětlení, například, když se bez zjevného důvodu potkával nejen se svými odběrateli, což by bylo pochopitelné, ale i s odběrateli svých odběratelů (spoluobviněný Wolfgang Schneider, Lutz Kalbitz) a jejich odběratelů (Halim Al-Azawi) (srov. bod 269. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

184.\tStejně tak nelze přisvědčit názoru obviněného Ing. Stanislava Koleva, že soudy ve věci neměly dostatečný důkazní podklad pro závěr, že se trestné činnosti dopouštěl již od roku 2004, čemuž měl v bodě 146. odůvodnění svého rozsudku přisvědčit i odvolací soud. Takový závěr je nutné odmítnout jako hrubě zjednodušující, vytržený z kontextu a deformující závěry odvolacího soudu. Odvolací soud v bodu 146. odůvodnění svého rozhodnutí sice uvedl, že „velké množství důkazních prostředků se váže především k období let 2005 až 2006 (zejména odposlechy, odběry vzorků a sledování)“, obviněný nicméně zcela opominul následující věty, ve kterých odvolací soud jeho námitku vyvrací. Návaznost na období roku 2004 je přitom zřejmá zejména z účetnictví společností SETADIESEL, PREKAP, EKOTRADE-JL a dalších. Z provedených důkazů byl zjištěn stejný způsob provedení činů jako v období let 2005 a 2006. Tento způsob spočíval v obchodu přes společnosti nevyvíjející reálnou ekonomickou aktivitu, které ani nebyly reálnými odběrateli produktu ZEP, neboť produkt ZEP jim byl pouze přeprodán k zakrytí jeho skutečné cesty, přičemž k těmto obchodům docházelo již v roce 2004 (srov. zejména body 241. a 277. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejdříve se jednalo o společnosti ZOKOS spol. s r.o., a ZEEL CONSULTING, s.r.o., později o společnosti KB COMPANY, WINKS, STATIM a PLASTIC PEOPLE. Již od roku 2004 je tak možné vysledovat koordinovaný postup obviněných při prodeji produktu ZEP těmto společnostem s cílem zastřít jeho konečný prodej jako pohonné hmoty. Uvedený závěr podporuje vyjma účetnictví dotčených společností i samotné množství produktu ZEP prodané v roce 2004, které nemohlo sloužit k účelům, které uváděli na svou obhajobu někteří obvinění, např. čištění cisteren (Ing. Vasil Legeza, František Malec). Prodávaný produkt měl totiž takové vlastnosti, že se pro takto označený účel nehodil, kdy naopak cisterna musela být po jeho přepravě vyčištěna (srov. bod 247. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 146. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Závěry soudů nižších stupňů opírající se především o důkazy vyplývající z účetnictví jednotlivých společností proto nelze označit za rozporné s obsahem provedeného dokazování.

185.\tObviněný v návaznosti na předcházející námitku rozporuje i závěry soudů o vlastnostech produktu ZEP. Jedná se o námitku opakovaně vznášenou v různých obměnách více obviněnými, a to po celou dobu trvání trestního řízení. Obviněný Ing. Stanislav Kolev akcentuje, že neexistují důkazy pro tvrzení, že měl produkt v roce 2004 vlastnosti motorové nafty. Stejně tak tvrdí, odkazujíc na vyjádření prof. Ing. Karla Pecky, CSc., že ZEP parametrům motorové nafty nevyhovoval. Již nalézací soud však v bodě 248. svého rozsudku uvedl, že „pro rozhodnutí v dané věci je naprosto nepodstatné, zda a do jaké míry předmětný vyrobený a ve shora zmíněném řetězci předprodávaný produkt nazvaný ZEP splňoval či svým složením se přibližoval parametrům motorové nafty, ale skutečnost, že s vědomím všech obžalovaných byl použit jako pohonná hmota, ač z něj nebyla odvedena spotřební daň.“ Stejně tak v reakci na totožnou námitku Ing. Stanislava Koleva zdůraznil odvolací soud v bodě 132. odůvodnění svého rozhodnutí, že je podstatné, že „byl (jak vyplynulo ze všech před soudem provedených důkazů) vyráběn produkt odpovídající v podstatných parametrech motorové naftě, který byl dodáván na čerpací stanice a prodáván k pohonu motorů, aniž by byla odvedena spotřební daň“. Uvedený závěr je pro danou věc směrodatný, neboť odpovídá tehdejší právní úpravě spotřebních daní (tato bude rozebrána podrobněji dále ve vztahu k námitkám vzneseným obviněným Ing. Ladislavem Mandíkem). Pro účely vypořádání se s námitkou obviněného Ing. Stanislava Koleva se jeví jako vhodné poukázat na dikci ustanovení § 45 odst. 4 zákona o spotřebních daních, podle které jsou minerální oleje uvedené v odstavci 3 předmětem daně pouze tehdy, jsou-li určeny k přímému použití, nabízeny k prodeji pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla nebo používány pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla bez ohledu na způsob spotřeby tepla. Podle § 8 odst. 2 a § 9 odst. 1 téhož zákona pak vzniká daňová povinnost výrobou a povinnost daň přiznat a zaplatit uvedením vybraných výrobků do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky. Podstatné je tedy skutkové zjištění, že společnost SETADIESEL vyráběla produkt, který nesplňoval jí deklarované a v povolení uvedené parametry a na území České republiky byl nabízen k prodeji pro pohon motorových vozidel. Samotné reálné složení ZEPu, a tedy i zjištění, jak kvalitní náhražkou „klasické“ motorové nafty mohl být, není pro právní posouzení věci stěžejní. Zde se sluší poznamenat, že soudy nikdy neuvedly, že by produkt ZEP byl ve skutečnosti motorovou naftou, nebo, že by jí jeho složení ze 100 % odpovídalo, ale toliko to, že odpovídal v podstatných parametrech. Jelikož byl produkt přes několik přeprodejců (včetně společností v Německu) dodán již jako pohonná hmota na čerpací stanice (vydáván za motorovou naftu), bylo nutné jej považovat za předmět daně, která vznikla jeho výrobou a prvotním uvedením na trh. Ani v tomto případě tedy Nejvyšší soud nemůže postupu soudu nižších stupňů ničeho vytknout.

186.\tV projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Je možno konstatovat, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř.

187.\tNeobstojí tak proto námitka obviněného, že soudy nesprávně hodnotily otázku jeho zavinění. V obecné rovině by bylo možno uvedenou námitku podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předpokladem existence tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti, přičemž ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Námitky obviněného jsou však bez výjimky námitkami skutkového charakteru, kdy obviněný na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů, prosazujíc vlastní hodnotící úvahy, předkládá vlastní verzi skutkových událostí, resp. závěr, že se skutek nestal.

188.\tVýchodiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou přitom v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

189.\tLze uvést, že obviněný námitku brojící proti posouzení subjektivní stránky argumentačně opřel výlučně o zpochybňování, případně ignoraci ve věci provedeného dokazování a skutkových zjištění, která z nich vyšla. Vědomé zapojení obviněného do projednávané trestné činnosti Nejvyšší soud již rozebral výše v bodech 181. – 184., když se vypořádával s jeho námitkami podřazenými pod dovolací důvod podle § 265g odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě tzv. zjevného rozporu mezi provedeným dokazováním a stabilizovanými skutkovými zjištěními, přičemž dospěl k závěru, že jeho námitky nejsou důvodné. Provedeným dokazováním před soudy nižších stupňů totiž byla prokázána jeho vědomá účast na trestné činnosti, kdy je vhodné opětovně odkázat zejména na bod 270. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Výrobu ZEPu organizoval stejně jako jeho prodej přes řetězec společností s cílem zakrýt krácení spotřební daně, kterou byla povinna společnost SETADIESEL odvést, neboť vyrobila produkt, který byl nabízen k prodeji pro pohon motorů, tedy pro jiné účely, než pro které by byl od spotřební daně osvobozen.

190.\tObviněný Ing. Stanislav Kolev i ostatní dovolatelé rovněž akcentují, že soudy hodnotily důkazy v jejich neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kdy obviněný uvedl, že je přesvědčen o tom, že „soudy hodnotily důkazy jednostranně“, a že soud měl v pochybnostech postupovat v jeho prospěch. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

191.\tNejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky).

192.\tLze tedy konstatovat, že soudy prvního i druhého stupně plně dostály požadavkům na odůvodnění svých rozhodnutí ve shodě s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a judikaturou Ústavního soudu.

193.\tObviněný Ing. Stanislav Kolev v podaném dovolání rovněž brojil proti uloženému peněžitému trestu ve výši 1.000.000 Kč a trestu propadnutí věci spočívajícího v propadnutí finančních prostředků ve výši 17.000 Kč, 2.380 € a 1.000 CHF.

194.\tDovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., je dán v případě, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy lze napadnout výrok o trestu, avšak pouze pro některou ze zde uvedených variant – nezákonný druh trestu, nebo výměra mimo zákonnou trestní sazbu, případně pro obě z nich. Současně lze prostřednictvím tohoto důvodu namítat nesplnění hmotněprávní podmínky dobytnosti uloženého peněžitého trestu ve smyslu § 68 odst. 6 tr. ř., a to pod jeho první variantou, tedy, že byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 530/2018).

195.\tZákladem dovolací argumentace obviněného stran uloženého peněžitého trestu je tvrzené nedostatečné zhodnocení jeho osobních a majetkových poměrů učiněné soudy v rámci posouzení dobytnosti uloženého peněžitého trestu a s ohledem na to nepřiměřenost uloženého trestu. Podle obviněného soudy nevycházely z aktuálních podkladů a nezohlednily výraznou změnu jeho sociální, ekonomické a zdravotní situace od doby, kdy byl trestný čin spáchán. Podle jeho názoru proto nebylo možné učinit závěr o splnění podmínky dobytnosti peněžitého trestu podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku (respektive nenaplnění negativní podmínky zde vyjádřené). Po prostudování předloženého spisového materiálu se Nejvyšší soud nemohl s názorem obviněného ztotožnit. Soudy obou stupňů provedly náležité dokazování stran majetkových poměrů obviněného, přičemž pro své úvahy o dobytnosti peněžitého trestu a jeho výměry vycházely z majetkové situace obviněného v době ukládání trestu. Nalézací soud uvedl, že obviněný je vlastníkem dvou motorových vozidel, od roku 2019 Suzuki Vitara a od roku 2020 Ford Ranger. Taktéž uvedl, že obviněný má ve věci složenu kauci ve výši 1.000.000 Kč (srov. bod 286. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nemůže tak obstát námitka obviněného, že soudy nevycházely z jeho aktuálních majetkových poměrů. Soudy si v rámci řízení opatřily dostatečné podklady pro posouzení všech zákonných podmínek pro uložení a výměru peněžitého trestu. Z těchto důkazů přitom nevyplynuly okolnosti svědčící pro naplnění negativní hmotněprávní podmínky podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku, neboť obviněný zcela zjevně disponoval dostatečným majetkem pro to, aby byl schopen peněžitý trest uhradit.

196.\tCo se týče vznesené námitky nepřiměřené výše uloženého peněžitého trestu, lze uvést, že tvrzená pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a ani žádného jiného z dovolacích důvodů, namítat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015). Obviněný jemu uložený peněžitý trest totiž neoznačuje ani za nepřípustný, ani za stanovený mimo trestní sazbu. Přestože námitku nepřiměřené přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu nelze v dovolání vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud přesto v minulosti výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, a to tehdy, pokud se tento jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným.

197.\tZásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí. V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřující vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde opatření k demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky“ (k tomu přiměřeně také nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

198.\tNejvyšší soud proto na základě výše uvedeného přezkoumal přiměřenost obviněnému uloženého peněžitého trestu ve výměře 400denních sazeb při stanovení výše denní sazby částkou 2.500 Kč, tedy v celkové výši 1.000.000 Kč. Jak konstatoval i odvolací soud v bodě 170. odůvodnění jeho rozsudku, zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku vedle dalších trestů byly splněny, neboť trestněprávní jednání obviněného směřovalo k získání majetkového prospěchu. Nelze odhlédnout od role obviněného v trestné činnosti, kdy z obsahu provedeného dokazování vyplývá, že vykonával ve skupině vůdčí roli, určoval ceny, řídil obchod se ZEPem (určoval komu bude dodáno a jaké množství), při jednání se na něj ostatní obvinění odvolávali. Dále je nutné přihlédnout k sofistikovanému způsobu jejího páchání, počtu osob zapojených do trestné činnosti, jakož i závažnosti následku, který byl takovým jednáním způsoben. V projednávané věci se soudy uložením peněžitého trestu nijak nezpronevěřily požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti při ukládání trestních sankcí. Tento závěr platí i s přihlédnutím k ostatním trestům uloženým obviněnému, a to trestu propadnutí věci, zákazu činnosti i uloženého trestu odnětí svobody. Poslední jmenovaný trest mu byl uložen za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku pod zákonnou sazbou, a na rozdíl od trestu odnětí svobody spojeného s přímým výkonem odvolací soud uložil trest odnětí svobody s podmíněným odkladem. Nejvyšší soud uzavírá, že ani ve spojení s ostatními tresty uloženými obviněnému nelze shledat, že by byl obviněnému uložen trest, který by bylo možno označit jakožto nepřiměřený.

199.\tV rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný brojil i proti uložení trestu propadnutí věci, a to finančních prostředků ve výši 17.000 Kč, 2.380 € a 1.000 CHF, kdy namítl, že z rozsudků soudů obou stupňů nevyplývá, že by tyto prostředky představovaly výnos z trestné činnosti. V tomto ohledu lze přiznat vznesené námitce jisté opodstatnění.

200.\tPodle § 70 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží trest propadnutí věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti.

201.\tPodle § 135b odst. 1 tr. zákoníku se výnosem z trestné činnosti rozumí jakákoli ekonomická výhoda pocházející z trestného činu.

202.\tPodle § 135b odst. 2 tr. zákoníku se bezprostředním výnosem z trestné činnosti rozumí věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, včetně plodů a užitků.

203.\tS dovolatelem je možno souhlasit pouze v tom směru, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně stran splnění podmínek pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty je nedostatečné (resp. fakticky chybí), což nenapravil ani odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Oběma rozsudkům je společné, že konstatují uložení trestu propadnutí věci. Odůvodnění, z něhož by vyplynulo, že trest propadnutí věci je ukládán ve vztahu k věcem, které jsou bezprostředním výnosem z trestné činnosti, v rozsudcích soudu prvního i druhého stupně absentuje. Nalézací soud v bodě 178. odůvodnění svého rozsudku konstatuje, že v rámci domovní prohlídky v místě trvalého bydliště obviněného Ing. Stanislava Koleva na adrese XY „byly zajištěny finanční prostředky, akcie, mobilní telefony, PC a listinné materiály…, … dosud jsou zajištěny finanční prostředky ve výši 17.000,- Kč, které jsou uloženy na účtu vedeném u ČNB číslo XY, a 2.380 EUR, které jsou uloženy na účtu vedeném u ČSOB a. s. č. XY…“ O částce 1.000 CHF nalézací soud referuje v bodě 189. odůvodnění rozsudku, kdy uvádí, že byla provedena domovní prohlídka v místě bydliště spoluobviněného Jaroslava Hampla, kde byly zajištěny finanční prostředky, mobilní telefon, PC, listinné materiály a cenné papíry, přičemž v době rozhodování nalézacího soudu se jednalo o peněžní prostředky ve výši 1.000 CHF, 184.500 Kč a 8.410 €. V bodě 302. odůvodnění rozsudku nalézací soud konstatoval, že byl obviněnému Ing. Stanislavu Kolevovi „podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to částky 17.000 Kč, částky 2.380 €, a částky 1.000 CHF, jako výnosu z trestné činnosti.“ Nalézací soud ve svém rozhodnutí neuvedl, zda tyto zajištěné finanční prostředky představují výnos z trestné činnosti, a zda se jedná o výnos bezprostřední nebo zprostředkovaný. Z užitého ustanovení, podle kterého byl tento trest ukládán, se sice lze domnívat, že nalézací soud měl za to, že se jedná o výnos bezprostřední, odůvodnění rozsudku však tuto specifikaci neobsahuje. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 8 Tdo 970/2021, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2021, stanovil, že „ukládá-li soud trest propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku ve vztahu k více věcem, je třeba, aby u každé z nich byly splněny zákonem stanovené podmínky pro uložení tohoto druhu trestu.“ V bodě 16. citovaného rozsudku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti nálezu finančních prostředků a charakter jejich uložení, tedy nalezení při domovní prohlídce, lze důvodně učinit závěr (samozřejmě s přihlédnutím k povaze páchané trestné činnosti), že pocházejí z trestné činnosti. V citované věci se jednalo o peníze z přijatých úplatků. Úvahu Nejvyššího soudu lze použít i na projednávaný případ. Při domovní prohlídce dne 5. 9. 2006 (protokol včetně pořízené fotodokumentace na č. l. 2891–2922 spisu), bylo v přízemí v kuchyni zajištěno 380 €, 50.000 Kč, 98.000 Kč ve dvoutisícikorunách a 93.000 Kč v tisícikorunách, v 1. patře v ložnici 1.000 € a 17.000Kč, v 1. patře v obývacím pokoji v trezoru 1.579.000 Kč, 14.207 $ a 78.000 €. Vzhledem k tomu, že obviněný participoval na trestné činnosti, jejímž cílem bylo opatřit značný majetkový prospěch, a vzhledem ke způsobu a místu uložených peněžitých prostředků lze učinit u částky 17.000 Kč a částky 2.380 € oprávněný závěr, že náleží obviněnému ve smyslu § 135 tr. zákoníku a § 70 odst. 3 tr. zákoníku, a tedy je ve vztahu k nim možno uložit trest propadnutí věci. Jak uvedl odvolací soud v bodě 184. odůvodnění svého rozsudku, „nemá, s ohledem na zjištěný rozsah daňové trestné činnosti, jíž se obžalovaní dopouštěli, žádné pochybnosti o tom, že uvedené částky odpovídají pouze velmi malé části neoprávněného majetkového prospěchu, který obžalovaní získali.“ Na tomto závěru nic nemění ani tvrzení obviněného, že propadnuté věci spadaly do režimu manželského majetkového práva. K tomu Nejvyšší soud může odkázat na starší, ale stále přiměřeně použitelnou judikaturu k této otázce, jak ostatně učinil i ve svém nedávném usnesení ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 5 Tdo 789/2023. Podle rozhodnutí č. 48/1961 Sb. rozh. obč. majetek, který byl získán trestnou činností některého z manželů, netvoří zákonné společenství majetkové. Podle rozhodnutí č. 31/1978 Sb. rozh. tr. věc, kterou získal pachatel za trvání manželství trestným činem nebo jako odměnu za něj nebo kterou pachatel nabyl za věc získanou tímto způsobem, se nestává bezpodílovým spoluvlastnictvím manželů (nyní jde o společné jmění manželů), a proto lze při splnění zákonných podmínek takovou věc prohlásit za propadlou ve prospěch státu. Z uvedeného vyplývá, že uvedené výnosy z trestné činnosti se nestaly součástí společného jmění manželů, ale lze je považovat za věci náležející obviněnému.

204.\tTakový závěr však nelze učinit u částky 1.000 CHF, neboť tyto peněžní prostředky byly zajištěny u obviněného Jaroslava Hampla a ani z odůvodnění rozsudků soudů ani z obsahu spisu není zřejmé splnění podmínky pro uložení peněžitého trestu podle § 70 odst. 3 tr. zákoníku. V této části Nejvyšší soud přiznal námitce obviněného opodstatnění a přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v části, ve které zamítl jeho odvolání proti trestu propadnutí věci – 1.000 CHF a zrušil ve vztahu k této věci i rozsudek soudu nalézacího.

Námitky obviněného Ing. Ladislava Mandíka

205.\tObviněný Ing. Ladislav Mandík uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

206.\tPředně namítl, že se odvolací soud nezabýval skutečností, kdy, za jakých podmínek a kdo je povinen daň přiznat a uhradit. Uvedenou námitku by bylo možné podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož základní východiska již byla rozebrána v bodech 186. – 187. tohoto usnesení. Není jí však možné přiznat opodstatnění. A to ze dvou důvodů.

207.\tNalézací soud již ve skutkové větě svého rozsudku uvedl, z jakých ustanovení zákona o spotřebních daních >39< ve znění účinném ke dni 30. 6. 2006 vycházel, kdy v bodě 279. odůvodnění rozsudku rozebral, jaká ustanovení tohoto zákona pro něj byla stěžejní. V tomto ohledu zmínil především ustanovení § 3 písm. j), k), § 9 odst. 1 a § 45 tohoto zákona.

208.\tPodle § 3 písm. j) zákona o spotřebních daních se uvedením do volného daňového oběhu rozumí 1. každé, i protiprávní, vyjmutí vybraných výrobků z režimu podmíněného osvobození od daně, 2. každá, i protiprávní, výroba vybraných výrobků mimo režim podmíněného osvobození od daně, 3. každý, i protiprávní, dovoz vybraných výrobků mimo režim podmíněného osvobození od daně. Podle písm. k) téhož ustanovení je daňovou povinností výše daně připadající na vyrobené nebo dovezené vybrané výrobky, u kterých vzniká povinnost daň přiznat a zaplatit podle § 9; u vybraných výrobků osvobozených od daně se daňovou povinností rozumí výše daně, u které by vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit, kdyby tyto vybrané výrobky nebyly od daně osvobozeny. Podle písm. s) se pak výrobou rozumí proces, při kterém 1. vybraný výrobek vznikne, 2. z vybraného výrobku, který je předmětem daně, vznikne vybraný výrobek, který je jiným předmětem daně, 3. z minerálního oleje, který je uvedený pod jedním kódem nomenklatury, vznikne minerální olej, který je uveden pod jiným kódem nomenklatury.

209.\tZe skutkové věty i odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že soud považoval společnost SETADIESEL za právnickou osobu, která byla povinna podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních daň přiznat a zaplatit. Uvedené ustanovení stanovuje, že povinnost daň ve stanovené lhůtě přiznat a zaplatit vzniká okamžikem uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky, pokud zákon nestanoví jinak. Z toho je možné usoudit, že společnost SETADIESEL je plátcem daně podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních, neboť ji soudy ve světle provedeného dokazování považovaly za výrobce, jemuž vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit v souvislosti s uvedením vybraných výrobků do volného daňového oběhu (§ 9 odst. 1 o spotřebních daních).

210.\tPodle § 45 odst. 3 zákona o spotřebních daních jsou předmětem daně také minerální oleje uvedené pod kódy nomenklatury uvedené pod písm. a) až m) tohoto ustanovení. Podle § 45 odst. 4 zákona o spotřebních daních pak u těchto minerálních olejů vznikne povinnost daň přiznat a zaplatit při jejich uvedení do volného daňového oběhu pouze tehdy, jsou-li určeny k použití, nabízeny k prodeji nebo používány pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla.

211.\tV tomto kontextu nelze nezmínit ustanovení § 8 odst. 2 zákona o spotřebních daních, které v tehdy platném znění stanovovalo, že daňová povinnost vzniká výrobou vybraných výrobků na daňovém území Evropského společenství nebo dovozem vybraných výrobků na daňové území Evropského společenství.

212.\tObviněnému nelze přitakat namítá-li nesprávnou aplikaci § 4 a 9 zákona o spotřebních daních s tím, že z těchto ustanovení „pregnantně vyplývá, pokud se jedná o vybrané výrobky „osvobozené“ od daně (v daném případě „zvláštní povolení CŘ Ústí n/L“), pak povinnost platit daň vzniká okamžikem užití pro jiné účely, nikoli jejich výrobou“. Naopak je nutné přisvědčit právním závěrům nalézacího soudu, který v bodě 281. odůvodnění svého rozsudku shrnul, že „výrobci a prodejci společnosti SETADIESEL tak vznikla daňová povinnost ke spotřební dani z minerálního oleje podle příslušných zákonných ustanovení a jejich uvedením do volného daňového oběhu na daňovém území ČR také povinnost ve stanovené lhůtě daň přiznat a zaplatit podle § 3 písm. j), s), § 8 a § 9 zák. o spotřební dani, což však obžalovaní odpovědní zástupci společnosti SETADIESEL neučinili“. Podle právní úpravy zákona o spotřebních daních účinné v době páchání předmětné trestné činnosti, tj. ve znění účinném ke dni 30. 6. 2006 jehož stěžejní ustanovení jsou citována výše, vznikla daňová povinnost samotnou výrobou produktu ZEP na území České republiky. Povinnost daň přiznat a zaplatit potom vznikla uvedením ZEP do volného daňového oběhu. To, že produkt ZEP lze považovat za vybraný výrobek ve smyslu § 8 a 9 zákona o spotřebních daních, u něhož vznikla daňová povinnost, stejně jako povinnost daň přiznat a zaplatit, lze potom dovodit z toho, že se jednalo o produkt, který záměrně v podstatných aspektech odpovídal motorové naftě a byl uveden do volného daňového objemu na území České republiky ve smyslu § 3 písm. j) zákona o spotřebních daních a v konečné fázi dodáván na čerpací stanice jako motorová nafta, tedy nabízen a prodáván k pohonu motorových vozidel. Závěrům nalézacího soudu stran určení osoby povinné daň přiznat a zaplatit není čeho vytknout.

213.\tI pokud by snad nalézací soud pochybil při určení konkrétní právnické osoby, u které vznikla daňová povinnost a povinnost daň přiznat a zaplatit, a tato by vznikla u jiného článku v řetězci společností mezi společností SETADIESEL a čerpacími stanicemi, nic by to na trestní odpovědnosti obviněného nezměnilo, neboť obviněný byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. V takovém případě je podstatný závěr, že s přispěním pachatele v řetězci, byla v rozporu se zákonem společností vyměřena a zaplacena nižší daň nebo k vyměření a zaplacení nedošlo.

214.\tTrestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku se totiž dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb nejméně se dvěma osobami (všichni obvinění) a způsobí škodu velkého rozsahu.

215.\tToto ustanovení chrání zájem státu na správném vyměření daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné podobné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb, z kterých je financována činnost státu, krajů a obcí a jiné činnosti vykonávané ve veřejném zájmu, zejména léčebná péče a sociální zabezpečení.

216.\tObjektivní stránka tu spočívá v tom, že pachatel

a) ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo

b) vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb.

217.\tObviněnému Ing. Ladislavu Mandíkovi (i ostatním dovolatelům) bylo kladeno za vinu naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu v jeho první variantě, resp. variantě uvedené pod písm. a). Zkrácením daně je jakékoli jednání pachatele, v důsledku, něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (viz R 55/2012). Ke zkrácení daně (poplatku, cla, pojistného, jiné povinné platby) může dojít jen do doby, než byla tato povinná platba ve stanovené výši zaplacena. Byla-li daň nebo jiná povinná platba správně vyměřena a zaplacena (či stržena), nelze ve vztahu k takové dani nebo jiné povinné platbě spáchat trestný čin podle § 240 tr. zákoníku (srov. R 5/1973) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3106–3111).

218.\tS ohledem na argumentaci obviněného, kterou dovozuje, že jedinou osobou, která může být pachatelem trestné činnosti, je osoba povinná k zaplacení daně, nebo osoba, které byl prokázán podíl na úkonech vyžadovaných ustanovením § 4 a 9 zákona o spotřebních daních, je vhodné uvést následující. Pachatelem i spolupachatelem tohoto trestného činu může být nejen subjekt daně, ale kdokoli – fyzická i právnická osoba, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu anebo i jinému subjektu (fyzické i právnické osobě) vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu (srov. přiměřeně R 25/1968-I.). Subjekt daně a pachatel tohoto trestného činu tak nemusí být totožný. V žádném případě proto nelze zaměňovat, jak to činí dovolatel, daňovou nebo jinou povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně nebo jiné povinné platby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1219/2019, dále rovněž Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3121–3122). Na výše uvedené ostatně poukázal i odvolací soud v reakci na námitku obviněného v bodě 173. odůvodnění svého rozsudku, když uvedl, že „pachatelem trestného činu § 240 trestního zákoníku (zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby) může být kdokoliv, tedy nejen subjekt daně, ale i ten, kdo svým úmyslným jednáním způsobí zkrácení daně, kam organizace výroby a prodeje minerálního oleje, který v podstatných parametrech odpovídá motorové naftě, a v konečné fázi slouží k pohonu motorů, v úmyslu neodvádět spotřební daň, bezpochyby patří.“

219.\tV kontextu projednávané trestné činnosti rovněž nelze nezmínit, že obviněný zcela pomíjí, že byl uznán vinným spácháním trestného činu ve spolupachatelství. Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Pokud byl obviněný Ing. Ladislav Mandík společně s dalšími obviněnými shledán vinným s tím, že se trestného činu kladeného mu za vinu dopustil jako spolupachatel, pak v souladu s principem, na němž je institut spolupachatelství založen, odpovídá každý z nich za celý rozsah spáchané trestné činnosti. Spolupachatelství vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězce společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, publikované pod č. 49/2009 Sb. rozh. tr.). Není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93, publikované pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).

220.\tU spolupachatelství trestného činu podle § 240 tr. zákoníku je lhostejné, zda subjektem daně byli všichni spolupachatelé či jen někteří z nich anebo zda subjektem daně byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně (event. jiné povinné platby), a to včetně vylákané výhody, či jen do její části (srov. R 25/1968-II.) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3122).

221.\tPokud obviněný namítl, že byl produkt ZEP dodáván i do OKD, na čemž nebylo shledáno nic závadného, tak Nejvyšší soud ve shodě se závěry odvolacího soudu obsaženými v bodě 172. odůvodnění jeho rozsudku podotýká, že receptura produktu ZEP dodávaného do OKD se výrazně odlišovala od receptury produktu ZEP formálně prodávaného společnostem ARTUCO-D, EKOTRADE-JL a VICTORY (srov. body 260. a 267. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Produkt ZEP, jež svým složením v podstatných ukazatelích odpovídal motorové naftě, se pak vyjma složení výrazně odlišuje i cestou tohoto produktu. Zatímco produkt dodaný do OKD nebyl dále přeprodáván přes řetězec společností a poté nabízen jako motorová nafta na čerpacích stanicích. V případech a objemech uvedených v odsuzujícím rozsudku tomu tak bylo. To, že produkt ZEP o výrazně jiném složení byl dodáván do OKD, na trestní odpovědnosti obviněného nic změnit nemůže.

222.\tCo se týče zapojení obviněného do trestné činnosti, tak je shodně jako u obviněného Ing. Stanislava Koleva nutné zdůraznit, že na skutek je třeba nahlížet v jeho celistvosti a vzájemných souvislostech. Zvláště pak za situace, kdy je trestná činnost spáchána ve spolupachatelství. O zapojení obviněného Ing. Ladislava Mandíka podrobně pojednává zejména bod 271. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde je vyloženo i z jakých důkazů lze jeho úlohu a zapojení do trestné činnosti dovozovat. Významnými důkazními prostředky jsou zde především odposlechy, ze kterých vyplývá, že obviněný řešil s P. Ch. a R. L. obchody se ZEPem v Polsku. Obsahem těchto hovorů vedených vysoce konspiračním způsobem, kde bylo o produktu ZEP referováno jako o vínu, zboží s příměsemi či vinnou chutí, bylo mimo jiné i řešení problémů s kvalitou produktu, a to zejména s hustotou a zápachem. Odchylky v těchto parametrech však nejsou podstatné pro obviněným tvrzené použití v hnědouhelných dolech, pro které měl být produkt do Polska dodáván. Přestože pro obchody v Polsku nebyla podána obžaloba, tak je z nich možno usuzovat na to, že „skutečnosti vyplývající ze zajištěných odposlechů jasně nasvědčovaly tomu, že jde o obchody nekalé, že produkt ZEP bude polskými společnostmi použit jako motorová nafta, a jako rizikový jej vnímali i Kolev a Podolka“. Z těchto obchodů je možné dovodit jistý modus operandi, který byl uplatňován i v projednávané trestné činnosti. O tom, že se obviněný zapojoval i do organizace obchodu v projednávané trestné činnosti, tedy přeprodeji produktu ZEP přes Spolkovou republiku Německo, svědčí mimo jiného zachycený hovor ze dne 4. 9. 2006, kde se obviněný Ing. Ladislav Mandík domlouvá s obviněným Jiřím Uhlířem na posílání peněz ohledně expedice ZEPu do Německa a strhávání marží dříve, než obchod proběhne. Rovněž je možno poukázat na hovor ze dne 12. 10. 2005 mezi obviněným Ing. Stanislavem Kolevem a Ing. Josefem Podolkou, kde hovoří o činnosti obviněného Mandíka. Nemůže tak obstát jeho námitka, že se o tuto větev obchodu vůbec nezajímal a řešil toliko dodávky do Polska. K tomu přistupuje i skutečnost, že byl společníkem společnosti ARTUCO-D, přes kterou probíhala podstatná část distribuce produktu ZEP právě do Spolkové republiky Německo. Je tak zjevné, že o obchodu se ZEPem v rámci exportu do Německa nejen věděl, ale aktivně na něm participoval.

223.\tVe vztahu k námitkám uplatněným obviněným Ing. Ladislavem Mandíkem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žádné z jeho vznesených námitek nebylo možné přiznat opodstatnění.

Námitky obviněného Karla Wojtowicze

224.\tObviněný Karel Wojtowicz v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

225.\tObviněný vznesl námitku nesprávného právního posouzení s tím, že byl nesprávně určen subjekt, kterému vznikla povinnost platit daň. Ta podle něj vznikla až užitím produktu ZEP pro jiné účely. Případné přimísení nafty do produktu ZEP či změna jeho receptury podle něj nemá na vznik daňové povinnosti vliv, to má až její užití v rozporu s původním účelem a vydaným povolením. Nejvyšší soud odkazuje na body 205. – 219. odůvodnění tohoto usnesení, kde se s totožnou námitkou vypořádal u obviněného Ing. Ladislava Mandíka. Dospěl přitom k tomu, že uvedenou námitku je možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale není jí možné přiznat opodstatnění, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, že nalézací soud správně aplikoval příslušná ustanovení zákona o spotřebních daních a určil, že osobou povinnou daň přiznat a zaplatit byla právě společnost SETADIESEL. Zadruhé pak proto, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240 tr. zákoníku není vyžadován speciální subjekt. Pachatelem může být jakákoliv osoba, která svou činností zapříčinila to, že daň byla zkrácena. V projednávaném případě, kdy byl obviněný uznán vinným spácháním trestného činu ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, není ani vyžadováno, aby svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu, ale postačí, že k jejímu naplnění přispěl, třeba i v podřízené roli. Jako ostatní obvinění i on pomíjí výsledky provedeného dokazování svědčící o jeho úloze v trestné činnosti a vědomém zapojení do této trestné činnosti.

226.\tK námitce vztahující se ke kvalitám produktu ZEP, který podle obviněného nemohl být používán jako pohonná hmota, o čemž svědčí i četné reklamace z čerpacích stanic, se Nejvyšší soud vyjádřil již u obviněného Ing. Stanislava Koleva, přičemž lze pro stručnost odkázat na bod 184. odůvodnění tohoto usnesení. K závěrům tam obsaženým lze dodat pouze to, že sám obviněný Karel Wojtowicz v podaném dovolání nerozporuje, že by byl produkt ZEP nabízen a prodáván na čerpacích stanicích jako pohonná hmota. Odmítá však jakoukoliv vědomost o této skutečnosti, stejně jako svou úlohu v trestné činnosti. I on opomíjí, že byl uznán spácháním trestného činu ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

227.\tObviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě. V bodech 154. – 155., 171. a 177. – 179. tohoto usnesení Nejvyšší soud shrnul východiska tohoto dovolacího důvodu ve variantě tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Zdůraznil přitom, že tento dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, jak činí obviněný, který zcela pomíjí výsledky provedeného dokazování, když uvádí, že nezasahoval do receptury a výroby výrobků, a měl povědomost pouze o expedici a prodeji.

228.\tObviněný Karel Wojtowicz se podobně jako ostatní obvinění snažil umenšovat svůj podíl na trestné činnosti a tvrdil, že míchání ZEPu nijak neřídil, do jeho receptur nezasahoval a vzhledem ke svému vzdělání tomu ani nerozuměl. Takto konstruovaná argumentace, kterou uplatňoval již v předchozích fázích tohoto trestního řízení, však byla vyvrácena již nalézacím soudem. Předně je nutno uvést, že obviněný pracoval ve společnosti SETADIESEL na pozici technického ředitele, tedy na pozici, které se zodpovídali zaměstnanci výroby i expedice. Nalézací soud v bodech 245. – 284. odůvodnění svého rozsudku podrobně shrnul závěry, ke kterým dospěl na podkladě provedeného dokazování. V bodě 273. podrobně vyložil, jaké důkazy a skutečnosti svědčí o vědomém zapojení obviněného do trestné činnosti. Zejména se jedná o výpovědi svědků H. Š., vedoucí obchodního oddělení společnosti SETADIESEL, K. V., zaměstnance společnosti SETADIESEL – obsluhy stáčiště u pracovišť „Halda“ a „Solňák“, a M. H., zaměstnance společnosti SETADIESEL – obsluhy stáčiště na pracovišti „Halda“, a rovněž záznamy telekomunikačního provozu. Ze zachycených hovorů vyplývá, že obviněný instruuje svědky V. a H. Kupříkladu v hovoru ze dne 21. 7. 2005 říká V., aby „nacpali šoférům do hlavy, že ZEP se nakládá na Solňáku“. Z hovorů ze dne 7. 6. 2006 mezi obviněným a svědkyní Š. a svědkem Š. lze dovodit, že byl ZEP používán při výrobě motorové nafty (srov. bod 149. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Rovněž je vhodné poukázat na hovory mezi obviněným a svědkem V., a obviněným a spoluobviněným Ing. Josefem Podolkou ze dne 20. 7. 2005, jejichž obsahem je řešení zájmu celníků o výrobu ZEPu a jeho vývoz do Německa skrze společnost ARTUCO-D (srov. body 149. a 273. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Významným je pak zejména hovor ze dne 10. 5. 2006, kde obviněný instruuje svědka V., „aby se zlikvidovaly sešity, jak se tam dřív psaly fůry, aby tam všechno uklidili. V. říká, že řekne Z., aby ty sešity, co tam mají z jiných firem, aby je zbalil a dal si je do aut“. K tomu svědek V. doplnil, že sešity obsahovaly poznámky o míchání s informacemi o číslech vagónů, množství zboží a místy uskladnění. Sešity se měly uklidit, protože se začali častěji objevovat celníci, tak aby do nich nekoukali a aby se jim nemuselo nic vysvětlovat. Veškeré informace byly stejně v PC (srov. body 24. a 273. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Z tohoto hovoru plyne, že při výrobě ZEPu docházelo k nestandardním postupům, které neměli celníci odhalit. Pokud tedy obviněný Karel Wojtowicz udílí pokyn, aby byly sešity uklizeny kvůli svému obsahu, musí mu tak být logicky známo, že obsahují informace, které nesmí být celníkům odhaleny. Pokud by vše probíhalo tak jak má, tedy v souladu s vydaným povolením k výrobě, tak by logicky k takovému pokynu nebyl důvod. Na podkladě výše uvedeného dospěl nalézací soud v bodě 273. odůvodnění svého rozsudku k závěru, že „obviněný zabezpečoval a řídil výrobu produktů společnosti, zodpovídal za provedení změn výrobních postupů podle požadavků ostatních členů vedení společnosti, zodpovídal za expedici výrobků ze skladu na základě pokynů obchodního oddělení, dával pokyny k výrobě ZEPu svým podřízeným M. H. a K. V. Tyto pokyny se týkaly konkrétního poměru komodit sloužících k výrobě produktu ZEP, přičemž poměry surovin jím stanovené neodpovídaly deklarovanému složení ZEPu……Měl tak přehled o výrobě ZEPU, smyslu a fungování celého obchodu s produktem ZEP, jeho účelu.“ Závěry nalézacího soudu stran skutkových zjištění i právní kvalifikace plně aproboval i odvolací soud v bodech 214. – 222. odůvodnění svého rozsudku. Závěrům soudů nižších stupňů nemá Nejvyšší soud čeho vytknout, neboť jsou opřeny o provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozeny. Lze pouze dodat, že za situace, kdy je prokázána jak subjektivní, tak objektivní stránka trestného činu, tedy, že se obviněný vědomě podílel na výrobě a prodeji produktu ZEP s tím, že bude následně přeprodáván a v konečném důsledku nabízen a použit jako pohonná hmota, není potřebné hlouběji zkoumat jeho pohnutku k trestnímu jednání.

229.\tNejvyšší soud ve vztahu k obviněnému Karlu Wojtowiczovi shrnuje, že žádnou z jím vznesených námitek nemohl považovat za opodstatněnou.

Námitky obviněného Jiřího Uhlíře

230.\tObviněný Jiří Uhlíř v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř.

231.\tDovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatnil s tím, že trestní stíhání mělo být zastaveno jako nepřípustné z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř., tedy, že tak stanovuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

232.\tNepřípustnost trestního stíhání spatřoval v tvrzeném porušení čl. 14 odst. 7 mezinárodní smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o dodatcích k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959 (dále „Smlouvy“) >40< , kdy orgány činné v trestním řízení měly v souladu s tímto ustanovením a ustanovením § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. trestní stíhání zastavit, neboť dovolatelé byli pro stejný skutek již stíháni Celním úřadem v Drážďanech, a to dokonce dříve než byli stíháni v České republice. V souladu s citovaným ustanovením bylo podle něj na místě trestní stíhání zahájené v České republice zastavit a respektovat rozhodnutí Státního zastupitelství v Chemnitzu, které od trestního stíhání upustilo. Podle obviněného je upuštění od trestního stíhání po obsahové stránce totožné jako zastavení trestního stíhání.

233.\tNepřípustnost trestního stíhání pak dovozoval i z neúměrné délky trestního stíhání, resp. poručení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručujícím právo na rozhodnutí v přiměřené době.

234.\tDovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

", "next": 237512}