94.\tNa druhé straně Nejvyšší soud částečně přisvědčil námitce obviněných, že s ohledem na specifika projednávaného případu, u skutků popsaných v bodech 1), 3), 4) a 7) nemůže obstát závěr o výši způsobené škody za stavu, kdy bylo na místě zohlednit výši rodičovského příspěvku jako tzv. netestované dávky, na kterou by měly obviněné P. V. a M. P. a spoluobviněné D. P. ml. a P. M. nárok za situace, že by k podvodnému jednání obviněných nedošlo. Jednalo by se totiž o prostředky, které by stát musel vynaložit namísto peněžité pomoci v mateřství. Absentuje-li takové posouzení v napadeném rozsudku i rozsudku nalézacího soudu, nelze mít za prokázanou výši způsobené škody.
95.\tObvinění (shodně jako státní zástupkyně ve svém vyjádření) v tomto ohledu poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015, v němž je uvedeno, že „objektem trestného činu podvodu je cizí majetek, v tomto případě majetek náležející České republice. Pokud by se soudům podařilo prokázat fiktivnost pracovněprávního vztahu mezi obviněnými, musely by se při následném určování výše škody pečlivě zaobírat veškerým pohybem na majetku českého státu v souvislosti s tímto neexistujícím poměrem, tedy všemi povinnými odvody, včetně daně z příjmu. Stejně tak by musely vzít v potaz i případný nárok na rodičovský příspěvek, který by obviněné nepochybně vznikl, pokud by nepobírala peněžitou pomoc v mateřství (srov. § 32 a násl. zákona č. 117/1995, o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů; nárok na výplatu peněžité pomoci v mateřství má sice přednost před nárokem na výplatu ostatních dávek, ovšem rodičovský příspěvek je peněžitá opakující se obligatorní dávka státní sociální podpory, která je poskytována bez ohledu na výši příjmu, jde tedy o tzv. netestovanou dávku; její výše může činit až 7.600 Kč měsíčně a náleží rodiči do čtyř let věku dítěte). Rodičovský příspěvek, jakožto dávka státní sociální podpory, je poskytován všem rodičům celodenně osobně a řádně pečujícím o nejmladší dítě v rodině nejdéle do věku 4 let bez ohledu na skutečnost, zda rodič, který dávku pobírá, vykonává nebo vykonával výdělečnou činnost. Náleží i rodiči, který nikdy výdělečnou činnost nevykonával. V této souvislosti lze jen stěží usuzovat, že účelem poskytování rodičovského příspěvku je náhrada příjmu z výdělečné činnosti. Na rozdíl od peněžité pomoci v mateřství, jejíž celková výše se odvíjí od denního vyměřovacího základu, zjednodušeně tedy od výše příjmu oprávněné osoby, a u jednotlivých pojištěnců se značně liší, je celková výše rodičovského příspěvku pro všechny rodiče stejná. Peněžitá pomoc v mateřství u matky dítěte účastnící se nemocenského pojištění poskytování rodičovského příspěvku předchází.“ (srov. JUDr. Jana Komendová, Ph.D., Brno [Právní rozhledy 4/2020, s. 126]
96.\tPobírání peněžité pomoci v mateřství a zároveň rodičovského příspěvku upravuje ustanovení § 30b odst. 3 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (resp. 30 b odst. 4 zákona o státní sociální podpoře ve znění do 31. 12. 2011), které stanoví, že má-li v rodině jeden z rodičů v kalendářním měsíci nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem, rodičovský příspěvek náleží, jen je-li vyšší, a to ve výši rozdílu mezi rodičovským příspěvkem a těmito dávkami nemocenského pojištění.
97.\tPro zjištění výše způsobené škody bylo proto nutné zohlednit, zda by místo dávky peněžité pomoci v mateřství (jako ve zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1002/2015), nebo jako v projednávaném případě současně s peněžitou pomocí v mateřství, měly P. V., D. P. ml., M. P. a P. M. nárok na vyplacení rodičovského příspěvku, t. j. netestované nárokové dávky a v jaké výši.
98.\t Jelikož v době spáchání všech skutků bylo možné rodičovský příspěvek čerpat zároveň s peněžitou pomocí v mateřství ve výši rozdílu mezi rodičovským příspěvkem a dávkami peněžité pomoci v mateřství, bylo na místě, v závislosti na jednotlivých časových znění zákona o státní sociální podpoře posoudit, zda a v jaké výši by měly P. V., D. P. ml., M. P. a P. M. nárok na rodičovský příspěvek v případě neuvedení České republiky zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení v omyl a jak by se toto zjištění promítlo do výpočtu výše způsobené škody. Zjednodušeně řečeno, pokud by část podvodně získaných prostředků stát oprávněně vyplatil obviněným (byť ne z titulu peněžité pomoci v mateřství, ale z titulu rodičovského příspěvku) musela by tato skutečnost být zohledněna ve výpočtu škody, jak je ostatně zmíněno výše.
99.\tSoudy v projednávané věci však této povinnosti nedostály, když nezjišťovaly případný nárok na jinou dávku, na jejíž vyplacení by měly P. V., D. P. ml., M. P. a P. M. nárok. V této části proto nelze považovat jejich závěr o výši způsobené škody a na to navazující povinnost k náhradě škody za úplný a správný. V novém řízení soudy musí i s ohledem na různá časová znění příslušeného zákona o státní sociální podpoře řádně posoudit, zda a v jaké výši by měly P. V., D. P. ml., M. P. a P. M. nárok na poskytnutí rodičovského příspěvku a jaký vliv by to mělo na výši způsobené škody na majetku poškozené České republiky.
100.\tSoudům obou stupňů lze rovněž vytknout, že ve svých rozhodnutích nevěnovaly téměř žádnou pozornost vyřešení otázky odpovědnosti obviněných za porušení povinnosti, které vedlo ke vzniku škody se zřetelem na příslušnou mimotrestní úpravu, ačkoli jde o nezbytnou podmínku pro přiznání nároku poškozených subjektů na náhradu škody způsobené zjištěným protiprávním jednáním obviněných. V trestním, resp. v adhezním řízení může být uplatňován a přiznán jen takový nárok na náhradu škody, resp. na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, který lze obecně uplatňovat i v občanskoprávním řízení, resp. v řízení před jiným příslušným orgánem (srov. rozhodnutí č. 39/2014 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 52/1998-1. a č. 26/1999 Sb. rozh. obč.). Samotný adhezní výrok proto nelze opírat pouze o procesní předpoklady pro jeho vyslovení podle § 228 odst. 1 tr. ř. a o výsledek zjišťování skutkového stavu věci, že škoda (případně bezdůvodné obohacení) jako znak skutkové podstaty určitého trestného činu, za něž je obviněný odsouzen, je součástí popisu skutku ve výroku o vině. Citované ustanovení trestního řádu totiž vychází z předpokladu, že odpovědnost obviněného, jemuž má být povinnost k náhradě škody, případně k vydání bezdůvodného obohacení stanovena, vyplývá z jiného, mimotrestního právního předpisu hmotného práva, který je tudíž nutné označit a v jeho rámci posoudit povahu nároku, který poškozený uplatnil v trestním řízení vůči obviněnému. Odvolací soud se otázkou náhrady škody zaobíral poměrně povrchně, kdy pouze v bodě 61. odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že nelze vytknout nic postupu nalézacího soudu, který převzal vyčíslení škody od poškozené České republiky, zastoupené ČSSZ. Nalézací soud pak v bodě 35. odůvodnění svého rozhodnutí toliko odkázal na splnění procesních předpokladů ČSSZ pro uložení náhrady škody, hmotněprávní povahou tohoto nároku se blíže nezabýval ani co do hmotněprávní podstaty uplatněného nároku na náhradu škody, ani s ohledem na nyní namítané promlčení, resp. prekluzi uplatněných nároků.
101.\tV adhezním řízení jako součástí trestního řízení ale musí soud při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu škody aplikovat příslušné hmotněprávní předpisy, které se na projednávaný případ vztahují (srov. č. 17/1973 nebo č. 29/1965 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 7 Tdo 676/2007, uveřejněné pod T 1026 v sešitě 39 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 4 Tdo 460/2011, uveřejněné pod T 1404 v sešitě 77 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Obecně lze říci, že hmotněprávní problematika řešící otázku odpovědnosti za vznik škody je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v ustanoveních § 2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Povinnost nahradit škodu stíhá toho škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného (§ 2910 o. z.). V případě, že je škůdců více, zakládá občanský zákoník v § 2915 o. z. solidární povinnost k náhradě škody („je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila“). Stran promlčení lze poukázat na ustanovení § 609-654 o. z.. a zvláště pak na ustanovení § 636 odst. 2 o. z., které stanovuje, že byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla a ustanovení § 648 o. z., které stanovuje, že uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. Vzhledem k tomu, že citovaný občanský zákoník nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014, tedy až po dokonání, resp. dokončení trestné činnosti obviněných v případě skutků označených pod body 1), 3) výroku o vině, bylo nutné respektovat § 3079 o. z. Podle tohoto přechodného ustanovení se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Nárok na náhradu škody způsobené trestnou činností obviněných proto v případě skutků 1) a 3), by měl být obecně posuzován podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „SOZ“). Občanský zákoník z roku 1964 ve svém § 420 odst. 1 stanovil, že každý odpovídá za škodu způsobenou porušením právní povinnosti a § 438 odst. 1 SOZ, že způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Promlčení je poté upraveno v § 100-114 SOZ. Podle § 106 odst. 2 SOZ se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Podle § 112 SOZ uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. Okamžikem uplatnění škody pak v kontextu trestního řízení je okamžik připojení se k trestnímu řízení s vyčísleným nárokem na náhradu škody. Česká republika zastoupená Českou správou sociálního zabezpečení tak učinila dne 10. 10. 2016 (na č. l. 445 spisu). K tomuto datu došlo ke stavění promlčecí doby jak podle § 112 SOZ, tak podle § 648 o. z. S ohledem na délku promlčecích dob stanovených v § 106 odst. 2 SOZ i v § 636 odst. 2 o. z., tak nelze mít za to, že by v daném případě došlo k namítanému promlčení nároku na náhradu škody o němž bylo soudy rozhodováno.
102.\tNejvyšší soud tedy shrnuje, že přisvědčil námitce obviněných, že způsobená škoda jako znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku a částky uložené jako náhrada škody byly u skutků pod body 1), 3), 4) a 7) výroku o vině zjištěny nesprávně.
103.\tNa závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněná I. N. v rámci podaného dovolání podala podnět na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jedná se o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na přerušení nebo odklad výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněné nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
IV.
104.\tZe shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných P. V., P. L., L. P., M. P. a I. N. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 209/2020, částečně zrušil, a to ohledně obviněného L. P., ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 1) ve vztahu k tomuto obviněnému, ohledně obviněné P. V., roz. H., ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 1) ve vztahu k této obviněné, ohledně obviněného P. L., ve výroku o vině pod bodem 3), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 3) ve vztahu k tomuto obviněnému, ohledně obviněné M. P., roz. Š., ve výroku o vině pod bodem 7), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 5) ve vztahu k této obviněné, ohledně obviněné I. N., ve výroku o vině pod bodem 4) a 7), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 4) a 5) ve vztahu k této obviněné.
105.\tPodle § 261 tr. ř. prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch (zásada beneficium cohaesionis). Ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. ukládá Nejvyššímu soudu použít ustanovení § 261 tr. ř. přiměřeně. V daném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že důvod, pro který byl rozsudek odvolacího soudu zrušen prospívá i obviněným P. M. a D. P. ml. a proto rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 209/2020, zrušil rovněž ohledně obviněné P. M. ve výroku o vině pod bodem 3), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 3) ve vztahu k této obviněné a ohledně obviněné D. P. ml. ve výroku o vině pod bodem 4), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 5) ve vztahu k této obviněné.
106.\tSoučasně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Brně nařídil, aby v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
107.\tV novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu