Obviněná právnická osoba H.-a. v rámci podaného dovolání přednesla požadavek na předložení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie, která by se měla týkat posouzení otázky fiktivnosti jednání při obejití restrikcí ze strany výrobce automobilů, resp. otázky vložení „umělého“ prostředníka do řetězce obchodů. Odvolací soud reagoval na uvedený požadavek v bodě 41. odůvodnění napadeného usnesení odkazem na nedostatek procesních předpokladů s tím, že žádosti o vyřešení předběžné otázky jsou zpravidla v kompetenci Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud nicméně neshledává s ohledem na výše rozvedené závěry, které zaujal k předloženým námitkám obviněných, že by otázka fiktivnosti obchodů v projednávané věci vzbuzovala jakékoli pochybnosti.
Předložení předběžné otázky k Soudnímu dvoru upravuje § 9a tr. ř. a podle § 9a odst. 3 tr. ř. se při podávání žádosti k Soudnímu dvoru o rozhodnutí o předběžné otázce řídí příslušnými předpisy upravujícími řízení před Soudním dvorem. Podle článku 267 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie může soud členského státu, jehož rozhodnutí lze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru a požádat ho o rozhodnutí o ní, jestliže potřebuje výklad Smlouvy nebo jiného unijního práva k tomu, aby mohl ve věci rozhodnout. Vzhledem k tomu, že však soud členského státu nemůže posuzovat platnost právního aktu unijního orgánu nebo právní normy unijního práva, musí vždy požádat o rozhodnutí o předběžné otázce, má-li za to, že právní akt unijního práva je neplatný, neboť jen Soudní dvůr může výlučně rozhodnout o neplatnosti právní normy evropského práva. V nyní projednávané věci však nevyvstává ani jeden z nastíněných problémů, neboť soud při posuzování v této věci nehodnotí žádný právní akt unijního práva a rovněž pro rozhodnutí ve věci nevyvstává potřeba výkladu jakéhokoliv unijního práva. Předložení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie na základě ustanovení § 9a tr. ř. nelze založit na nespokojenosti dovolatele s národní úpravou, případně jeho zájmu dozvědět se názor Soudního dvora na ni.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obvinění současně uplatnili v převážné většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
V. Závěr
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněných J. V., F. H., D. P. a právnické osoby H.-a. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 2. 2023\t\t JUDr. Petr Šabata
předseda senátu _______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) např. rozsudek ze dne 8. 6. 1986 ve věci Engel a další versus Nizozemí, rozsudek ze dne 24. 2. 1994 ve věci Bendenoun a další versus Francie, rozsudek ze dne 24. 9. 1997 ve věci Garyfallou versus Řecko, nebo rozsudek ze dne 27. 11. 2014 ve věci Lucky Dev versus Švédsko.
2) rozsudek velkého senátu ESLP ve věci A a B proti Norsku ze dne 15. 11. 2016 (č. 241130/11 a č. 29758/11)
3) Obviněná právnická osoba H.-a. využila možnosti podat správní žalobu.
4) Je třeba nicméně mít na paměti, že ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
5) Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, s.1670
6) Fiktivní plnění může být spatřováno i v takovém plnění, ke kterému skutečně v deklarovaném objemu ať již služeb či zboží došlo, avšak stalo se tak bez skutečného plnění jednoho z podnikajících subjektů, který byl zařazen do řetězce dalších takových subjektů deklarujících plnění, a to pouze s cílem vystavení faktur či jiných dokladů potřebných k vedení účetnictví okolních daňových subjektů s tím, že u tohoto daňového subjektu nebudou odváděny příslušné daně a tento daňový subjekt bude pro příslušný finanční úřad nekontaktní (R 22/2005 - v odůvodnění).
7) Např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 9 Afs 83/2009-232, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 3 Afs 41/2014-46, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 2 Afs 55/2016-38
8) Stejný postoj zaujal nalézací soud i k emailu předloženému obhajobou (JUDr. Lichnovský) u hlavního líčení dne 9. 3. 2021 (č. l. 5318).
9) Nelze opomenout, že v určitých případech dochází v průběhu doby ke kombinaci obojího, tedy jak ke krácení povinných plateb, tak k vylákávání výhod na nich. Tak mohou být ve vztahu k jedné a téže povinné platbě v určitých zdaňovacích obdobích vylákávány neoprávněné výhody na ní (například inkasováním jejího fiktivního přeplatku ve formě nadměrného daňového odpočtu), zatímco v jiných zdaňovacích obdobích může být krácena (například snižováním jejího odvodu neoprávněným daňovým odpočtem), anebo může souběžně docházet ke krácení jednoho jejího druhu (například daně z přidané hodnoty) a k vylákávání výhody na jiném jejím druhu (například na spotřební dani) - Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, s. 1680.