83.\tJak již bylo rozvedeno výše v bodě 70. tohoto usnesení, obvinění nebyli od počátku zařazeni do akce Asanace, nicméně akce B. i M. byly uzavřeny s tím, že bylo v případě manželů H. dosaženo cíle akce Asanace, tj. vystěhování poškozených z ČSSR. Obvinění byli shledáni vinnými zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku. Lze odkázat na odůvodnění soudu prvního stupně zejména v bodě 52. odůvodnění jeho rozsudku, kde soud prvního stupně podrobně rozvedl, na podkladě jakých závěrů lze mít bezpečně za to, že obvinění jednali v postavení úřední osoby a jaká ustanovení právních předpisů byla jejich jednáním porušena. „Lze konstatovat, že obžalovaní připravovali, navrhovali, vypracovávali, realizovali, doporučovali, schvalovali postupy a další opatření vůči manželům H., tyto realizovali, pořizovali záznamy, zápisy a protokoly, a to především vynucené kontakty a následné výslechy a pohovory mimo protokol. Toto ve svém souhrnu vytvářelo předpoklady k vystěhování manželů H., přičemž na základě navržených, doporučených, schválených a realizovaných postupů docházelo k vyvíjení soustavného, systematického, cíleného psychického tlaku na manžele H., zasahování do jejich životů v podobě profylakticko-rozkladných opatření, což byl vynucený kontakt a následné výslechy, jejichž účelem bylo nalomit jejich psychiku, vyvolat strach a v tomto je udržovat.“ Je namístě uvést, že i pokud by nešlo o akci Asanace, byť podle závěru zpracovatele odborného vyjádření PhDr. Prokopa Tomka, Ph.D., se projednávaný případ shoduje s nejméně osmi dalšími případy vedení svazků StB, které byly taktéž ukončeny s tím, že bylo dosaženo cílů akce Asanace, jednání obviněných by i tak naplnilo skutkovou podstatu zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, neboť obvinění úmyslně a společným jednáním v postavení úředních osob způsobili poškozeným závažnou újmu v podobě zásahu do jejich osobnostních práv a občanských svobod, a to z důvodu politických postojů poškozených coby signatářů Charty 77 a členů či podporovatelů VONS, a zneužili jejich tísně coby osob politicky a společensky pro tehdejší komunistický režim nežádoucích, což je jednání, kterému odpovídá závěr, že výkon jejich pravomoci byl odporující i tehdejším právním předpisům.
84.\tRozhodně tedy nelze mít za to, že by obvinění byli pouze vykonavateli příkazů shora, případně, že se jejich činnost omezovala na administrativní úkony. Jejich jednání bylo vědomé, soustavné a plánované, přičemž v průběhu akcí B. a M. byly vypracovávány průběžné zprávy (vyhodnocení) a návrhy na další postup. Nejen z těchto vyhodnocení se podává, že obvinění si byli plně vědomi toho, že poškození byli z jejich strany vystaveni zvyšující se psychické zátěži v důsledku opakujících se tzv. vynucených kontaktů a dalších svou povahou represivních opatření, jakým byla např. i sedmihodinová domovní prohlídka, při níž jim byla natrvalo zabavena osobní korespondence, knihy, časopisy či produkty vlastní tvůrčí činnosti, kdy záminkami pro takové zásahy do osobnostních práv a občanských svobody byly často ničím nepodložená či zcela absurdní tvrzení. S tím je zcela v souladu závěr obecných soudů, že obvinění jednali v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
85.\tObvinění dále uplatnili námitky, které jsou v drtivé většině námitkami procesního charakteru. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitky obviněných však svým obsahem tomuto neodpovídají.
86.\tNámitka obou obviněných, že nebyla dodržena totožnost skutku ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., kdy obviněný V. N. namítá, že se soudy zcela odchýlily od podané obžaloby, takže zde neexistuje totožnost jednání ani následku, a obviněný M. K. namítl, že orgány činné v trestním řízení opakovaně měnily skutkovou větu i popis skutku oproti podané obžalobě, není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů. Obviněný V. N. tuto námitku doplňuje o tvrzení o porušení zákazu reformationis in peius. Stejně tak je nepodřaditelnou pod některý z dovolacích důvodů námitka M. K., že nebyl upozorněn soudem odvolacím na změnu „koncepce v posouzení tohoto případu“, a byla mu tak odňata možnost navrhnout důkazy a vyjádřit se k tomu, co je mu kladeno za vinu. Jedná se o námitky, které se v obecné rovině dotýkají samotného práva na spravedlivý proces. Nelze jim však přisvědčit.
87.\tK uvedeným námitkám uvádí Nejvyšší soud následující. V první řadě je třeba rozlišovat mezi skutkem a popisem skutku. Skutkem je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, tedy určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu; jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání atd.). Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně jeho popisu.
88.\tProtože podstata skutku je tvořena jednáním pachatele (obžalovaného) a následkem, který tím byl způsoben, z významu jednání a následku pro podstatu skutku vyplývá i jejich význam pro řešení otázky totožnosti skutku. Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se tedy při posuzování totožnosti skutku soudem porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny v obžalobě a jak byly zjištěny v rámci dokazování u hlavního líčení. Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání (komisivní delikt) nebo v opomenutí, nekonání (omisivní delikt). Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákonem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.). Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Tak na podstatě skutku nic nezmění např. upřesnění data spáchání trestného činu oproti obžalobě nebo upřesnění způsobu provedení činu. Totožnost skutku zůstane zachována, jestliže odpadnou nebo se změní některé skutečnosti uvedené v obžalobě, které se vztahují k jiným okolnostem než k relevantnímu jednání nebo následku (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha C. H. Beck 2008, str. 1741–1751).
89.\tTotožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu [§ 120 odst. 3, § 134 odst. 1 písm. c), § 138 tr. ř.]. Pochybnosti o zachování totožnosti rovněž nebudou, jestliže při uvedené úplné shodě ve skutkových okolnostech je odchylné toliko právní posouzení skutku. Teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je totožnost skutku zachována i tehdy, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku – jednání ani následek přitom nemusí být popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí i shoda částečná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 115/2019, publikované pod č. 24/2020 Sb. rozh. tr.). Stejně tak je totožnost skutku zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 474/2009, publikované pod č. 21/2010 Sb. rozh. tr. a tam citovanou judikaturu). Rozhodující je shoda v podstatných okolnostech (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021 sp. zn. 5 Tdo 750/2021), přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. R 6/1962, R 19/1964, R 9/1972 v odůvodnění, R 64/1973, R 24/1981-II. a ÚS 21/2002-u).
90.\tNejvyšší soud neshledal, že by v projednávané věci nebyla zachována totožnost skutku. Obviněný V. N. uplatnil totožnou námitku i vůči rozsudku soudu prvního stupně. Stejně jako soud odvolací i soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování upravil skutek uvedený v obžalobě tak, aby byl v souladu se závěry vyplývajícími z dokazování, a to za současného respektování zásady in dubio pro reo. I s ohledem na v odvolání vznesené námitky obviněných, kteří namítali dílčí nepřesnosti (např. znemožnění výkonu zaměstnání poškozené, která však byla na mateřské dovolené, nedostatečné rozdělení úkonů mezi spoluobviněné, neúčast na domovní prohlídce obviněného V. N.), přistoupil odvolací soud poté, co doplnil dokazování v souladu s ustanovením § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř., k úpravě skutkové věty, kdy došlo zejména ke zpřesnění operativních úkonů, kterých se účastnili jednotliví obvinění, a to buď samostatně nebo ve vzájemné spolupráci. Na podkladě provedeného dokazování doplnil některé skutkové okolnosti, zejména ve vztahu k obviněnému M. K. (viz bod 82. výše tohoto usnesení týkající se domovní prohlídky a výkonu zaměstnání poškozeného). Pokud jde o jednání obviněných, to ve své podstatě žádné změny nedostálo, pouze byly upřesněny jednotlivé úkony, přičemž v souladu se zásadou in dubio pro reo byly některé v obžalobě uvedené skutečnosti na podkladě provedeného dokazování vypuštěny. Jednání obviněných stále spočívalo v jejich aktivním podílu na operativních opatřeních kontrarozvědky vůči poškozeným manželům H. Následek byl rovněž zachován, byť na podkladě provedeného dokazování dospěly soudy k závěru, že akce B. a M. nebyly od počátku vedeny s cílem donutit poškozené k vystěhování z ČSSR, což byl cíl akce Asanace, nicméně v určité fázi rozpracování obvinění začali s touto verzí pracovat, aby byly obě akce ukončeny s tím, že se cíl akce Asanace podařilo docílit, neboť manželé H. se nakonec rozhodli k nedobrovolnému opuštění ČSSR, které bylo spojeno se ztrátou občanství. Skutková věta rozsudku odvolacího soudu tak předmětné jednání obviněných vyjadřuje dostatečně určitě a způsobem odpovídajícím ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.
91.\tS ohledem na uvedený závěr nelze mít za to, že by bylo jakkoli porušeno právo obviněného M. K. na obhajobu, pokud nebyl na modifikaci skutkové věty odvolacím soudem upozorněn. V úvahu přichází situace, kdy by nebyl obviněný upozorněn na změnu právní kvalifikace, což by zakládalo možné porušení práva na obhajobu a nepřípustnou překvapivost rozhodnutí soudu, nicméně v projednávané věci byla již obžaloba, byť byla skutkově následně na podkladě provedeného dokazování modifikována, podána rovněž pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011. Ke změně právní kvalifikace v projednávané věci nedošlo.
92.\tRovněž neobstojí námitka obviněného V. N., že v projednávané věci došlo k porušení zákazu reformationis in peius. Je namístě připomenout, že zákon v ustanovení § 259 odst. 4 část věty před středníkem tr. ř. stanoví, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Tím je současně vyjádřen zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti dosahuje svou intenzitou porušení práv na spravedlivý proces chráněných ústavním pořádkem České republiky, neboť se může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, přičemž žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05, sp. zn. II. ÚS 304/04). Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, publikovaný pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Změna k horšímu se tedy může projevit např. ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, či v druhu a formě ochranného opatření, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich (srov. přiměřeně R 22/1999) (srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3292).
93.\tV posuzované věci se uvedenou námitkou již zabýval soud odvolací, a to v bodě 40. odůvodnění svého rozsudku, kdy poukázal na to, že „jestliže použitá právní kvalifikace přichází v úvahu (není zcela vyloučena), avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval“. Obviněný tvrzení o porušení zákazu reformationis in peius navázal na námitku nezachování totožnosti skutku a související námitku promlčení, které byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako neopodstatněné. Je možno konstatovat, že postavení obviněného nebylo zásahem odvolacího soudu změněno k horšímu. Nedošlo ke změně právní kvalifikace na právní kvalifikaci přísnější, nedošlo ke změně stran uloženého trestu na trest přísnější co do druhu a jeho výkonu, pouze došlo k upřesnění skutkových zjištění na podkladě provedeného dokazování, resp. pouze k modifikaci skutkové věty, a to zcela přípustným způsobem (viz body 87. – 90. výše tohoto usnesení). Za uvedené situace nelze shledat, že by byl soudem odvolacím porušen zákaz reformationis in peius.
94.\tStran zásady in dubio pro reo, jejíž porušení oba obvinění v několika pasážích svých dovolání namítají („soud vytěsňuje důkazy, svědčící ve prospěch obviněného M. K.“; „napadené rozhodnutí je tendenční v jeho neprospěch“, … „nejsou vztahy v potaz důkazy svědčící pro jeho nevinu“) („odvolací soud naprosto rezignoval na svou povinnost hodnocení věci prizmatem právního principu in dubio pro reo“; „odvolací i nalézací soud hrubě dezinterpretují zjištěné skutečnosti v neprospěch obviněného N.“), lze obecně uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). V judikatuře Nejvyššího soudu bylo mnohokrát poukazováno na to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není samo o sobě způsobilé naplnit obviněnými zvolené dovolací důvody. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněným Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť i Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky). Zásah do takto garantovaných práv obviněných však Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal.
95.\tNa závěr se Nejvyšší soud jen ve zkratce považuje za důležité vyjádřit k tvrzení obou obviněných, že jejich trestní stíhání je politicky motivované, vedené snahou o potrestání bývalých příslušníku StB v rámci kolektivní viny. Oba obvinění rovněž poukazují na své působení u StB jako na zcela běžnou činnost, srovnatelnou s činností dnešních zpravodajských služeb, např. Bezpečnostní informační služby. Srovnání činnosti XY. oddělení XY. odboru X. Správy SNB, tedy Správy kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli, jejíž akce byly namířeny zejména proti vlastním občanům ČSSR, kteří se neztotožňovali s ideologií tehdejšího komunistického režimu a dožadovali se záruk vyplývajících pro ně z mezinárodních paktů, k nimž se ČSSR zavázala, či pouze záruk občanských svobod a politických práv, se zpravodajskými službami působícími v demokratické společnosti, se jeví jako nevhodné. Zatímco činnosti a pravomoci zpravodajské služby jsou dnes pevně vymezeny zákonnými předpisy a ústavním pořádkem při respektování základních práv a svobod každého jednotlivce, a podléhají kontrole ze strany moci zákonodárné, výkonné i soudní, tedy všech tří složek zajišťujících dělbu moci tak, aby žádná nezískala absolutní kontrolu a nedošlo k ohrožení svobody občanů (tzv. princip vzájemných brzd a protiváhy), činnost Správy kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli byla před rokem 1989 represivním nástrojem tehdejšího komunistického režimu, jehož prostřednictvím byly rovněž potírány osoby vymezující se vůči tehdejší ideologii, tedy političtí oponenti. Správa kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli používala metody vyznačující se nezákonnými a nepřiměřenými zásahy do soukromého, rodinného, společenského i profesního života zájmových osob, čímž současně docházelo ke kontrole při prosazování narativu vládnoucí komunistické strany, neboť tím bylo eliminováno či dokonce trestáno jeho zpochybňování. Trestní stíhání obviněných je důsledkem jejich velmi závažného protiprávního jednání, kterého se dopustili jako úřední osoby, přičemž jsou odsouzeni za konkrétní jednání, jímž se podíleli na protiprávním jednání a vůči konkrétním poškozeným, nikoli z důvodu své tehdejší příslušnosti ke Státní bezpečnosti. Tomu ostatně odpovídá i skutková věta, kde je jednání jednotlivých obviněných z pozice úředních osob popsáno a rovněž je zde uvedeno, jaké předpisy byly z jejich strany porušeny.
IV.
96.\tPodle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných M. K. a V. N. odmítl.
97.\tZa podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 7. 2026
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu