98.\tNalézací soud dospěl ohledně subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku k závěru, že obviněný spáchal tento trestný čin v úmyslu přímém [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], kdy v bodě 94. uvedl, z čeho naplnění subjektivní stránky dovodil. Přitom vzal v úvahu dlouhodobou praxi dovolatele, jeho zkušenosti v pozici statutárního orgánu, jakož i skutečnost, že mu muselo být zřejmé, že podpisem nepravdivého předávacího protokolu osvědčuje nepravdivé skutečnosti, a že podal žádost o licenci a zajistil předání potřebných dokumentů. Jeho obhajobu, že měl najatý tým odborníků, na které se vzhledem ke své omezené znalosti problematiky spoléhal a vlastně na projektu aktivně neparticipoval, odvolací soud odmítl jako účelovou, když uvedl, že o jeho vědomosti o stavu projektu, stejně jako o jeho zapojení svědčí také „jeho podpisy dalších předávacích protokolů ve dnech 15. 11. 2010, 6. 12. 2010 a 10. 12. 2010, či podpis dohody o odstoupení od smlouvy o dílo ze dne 8. 3. 2011, ve které bylo konkretizováno, že zhotovitel (H. K.) nedodržel termín vyhotovení díla ani jako celek, ani jeho jednotlivých částí ke dni 31. 12. 2010, ani k dodatečnému termínu 15. 1. 2011, a ni k dodatečnému termínu 28. 2. 2011, a že zhotovitel částečně vyhotovil ke dni 28. 2. 2011 pouze první část FVE XY o výkonu 2 MWp a dílčí část FVE XY v oddíle zemních prací, konstrukcí a částečné elektroinstalace NN a VN, avšak kontrolou společností E.ON nebyla uznána funkční výroba v části FVE XY“ (srov. bod 34. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Přijetím díla bez výhrad na podkladě předávacího protokolu ze dne 12. 11. 2010 na FVE XY přešlo vlastnického právo v rozsahu tohoto předání a byl tak získán dokument vyžadovaný zákonem, a koneckonců i výzvou ERÚ, potřebný pro získání licence na provoz FVE do konce roku 2010 a splnění jednoho ze dvou imanentních požadavků pro výhodnější výkupní cenu elektrické energie. Nalézací soud bodě 62. odůvodnění rozsudku a odvolací soud v bodě 35. odůvodnění rozsudku poukázaly na to, že 18 dní po předání díla v deklarovaném rozsahu 3,3 MW bez konečných terénních úprav, a to bez vad či nedodělků, obviněný podepsal dne 30. 11. 2010 škodní protokol, který uvedené přímo popíral, neboť podle tohoto protokolu (čl. 476) byly dodány nesprávné panely v množství 3,3 MW. Je tak zjevné, že klíčové skutečnosti jsou v těchto dvou dokumentech rozporovány samotným dovolatelem. Obviněnému tak muselo být zřejmé, že podepisuje listinu – předávací protokol, kde deklaruje skutečnosti, které nejsou v souladu s realitou, a tedy se vědomě podílí na tvorbě dokumentu způsobilého uvést v omyl osoby neobeznámené s faktickou situací na stavbě FVE XY. Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky nelze odhlédnout od dalších aktivit obviněného, kdy „vyplnil a vlastnoručně podepsal žádost o vydání kolaudačního souhlasu pro FVE XY s kapacitou 4,4 MWp ze dne 22. 11. 2010, ve které bylo mj. uvedeno, že zkušební provoz již trvá 1 měsíc a předpokládaný termín dokončení stavby je 15. 12. 2010 či dodatek č. 1 k Dohodě o předčasném užívání stavby ze dne 6. 12. 2010, kterou bylo toho dne mezi F. P., jednající obžalovaným, a H. K., jednající M. K., sjednáno převedení zbylého úseku FVE XY (bloku č. 4) do režimu předčasného užívání stavby s tím, že po předčasném uvedení stavby do provozu budou pokračovat dokončovací práce nutné pro závěrečnou kolaudaci díla. Obžalovaný jako zástupce F. P. tedy podepisoval ne jednu, ale několik listin deklarujících dokončenost FVE XY, a nelze přisvědčit jeho tvrzení, že tak činil bez znalosti reálného stavu výstavby FVE a spoléhal se na informace od třetích osob“ (bod 36. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Závěr soudů obou stupňů o tom, že se obviněný D. E. dopustil jednání kladeného mu za vinu ve spolupachatelství se spoluobviněným M. K. v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je nutno podle názoru Nejvyššího soudu považovat za správný a námitky obviněného za zjevně neopodstatněné.
99.\tVe vztahu k námitce porušení dvojinstančnosti soudního rozhodování, kdy podle názoru obviněného byl nalézacímu soudu vnucen názor odvolacího soudu o jeho vině, Nejvyšší soud připomíná, že totožnou námitkou se zabýval odvolací soud v bodě 34. odůvodnění svého rozsudku, kdy konstatoval, že této námitce nelze přiznat žádné opodstatnění.
100.\tNejvyšší soud ve stručnosti připomíná, že případ, kdy je rozsudek nalézacího soudu zrušen a vrácen na podkladě nedostatečně zjištěného skutkového stavu nebo v případě hodnocení důkazů v rozporu se zásadami formální logiky jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.), je předvídán trestním řádem, který umožňuje zrušit napadené rozhodnutí, vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně [§ 258 odst. 1 písm. c) tr. ř.], nebo pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí [§ 258 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. V tomto směru lze připomenout závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96 (publikovaném v Souboru soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 20/1997), z něhož se podává, že „pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, případně k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. V případě, že odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí uvážit, zda rozsah důkazů, které by bylo třeba opakovat ve veřejném zasedání odvolacího soudu, nepřekračuje meze uvedené v § 263 odst. 6 tr. řádu. Pokud by tomu tak bylo, musel by odvolací soud postupovat podle § 259 odst. 1 tr. řádu; přitom by však mohl soud prvního stupně jen upozornit, čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny.“ Uvedené teze potvrzuje jak starší judikatura (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 13. 10. 1983 sp. zn. 5 Tz 78/83), tak i novější judikatura (viz především nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, a ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 6 Tdo 366/2014, či ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 336/2016). Zároveň je možné poukázat i na judikaturu Ústavního soudu, která k uvedenému sděluje následující. „Oprávnění soudu vyššího stupně dávat soudu nižšího stupně závazné pokyny vyplývá z instanční koncepce soudního řízení, která sama o sobě neodporuje zásadám ústavnosti“ (srov. nález sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002). „Z hlediska ústavních záruk nesmí uplatnění instanční pravomoci kolidovat s žádnou ze zásad spravedlivého procesu“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 a přiměřeně i nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999). „Nařizovací oprávnění soudu vyššího stupně má stanoveno jasné meze… Soud vyššího stupně může vyslovit právní názor, který je pro nižší soud závazný, avšak nesmí jej zavazovat k určitému hodnocení důkazů“ (viz nálezu sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008). „Instanční cestou nelze vnutit nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů“ (nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008).
101.\tV nyní posuzované věci je napadáno v pořadí druhé rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, kdy nejprve rozhodl nalézací soud rozsudkem ze dne 14. 12. 201, č. j. 40 T 4/2015-4789, jímž podle § 226 písm. b) tr. ř. obžalované M. K., T. G., jakož i D. E. a T. H., zprostil obžaloby. Proti tomuto rozhodnutí však podal státní zástupce odvolaní. O odvolání státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci dne 29. 11. 2018 v neveřejném zasedání usnesením č. j. 2 To 42/2018-5029 tak, že podle 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu s pokyny k doplnění dokazování a k následnému hodnocení všech provedených důkazů v souladu s principy zakotvenými v § 2 odst. 6 tr. ř., a důslednému vypořádání se s obsahem všech provedených důkazů. Uložil přitom nalézacímu soudu, aby správně zjistil stav dokončenosti FVE XY ke dnům vypracovaných revizních zpráv a ke dni podpisu předávacího protokolu, a to za účelem posouzení, zda podklady dodané ERÚ v licenčním řízení zajištěné dovolatelem odpovídaly skutečnosti či nikoliv, kdy mu zároveň uložil, aby vyžádal originál spisu ERÚ týkající se povolení obnovy řízení o udělení licence FVE XY, aby se důsledně vypořádal s obsahem důkazů (listinných důkazů i výpovědí svědků, jež byly v usnesení odvolacího soudu konkrétně jmenovány), popřípadě aby provedl i jiné důkazy, pokud s ohledem na vývoj důkazní situace vyvstane potřeba doplnit dokazování v dalším směru, a následně aby všechny provedené důkazy hodnotil důsledně v souladu s principy zakotvenými v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.
102.\tNejvyšší soud shrnuje, že odvolacím soudem uložené pokyny nepřekročily hranice jeho pravomoci ani nutnosti napravit nesprávnost úvah a hodnocení důkazů soudem prvního stupně [srov. dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1967, sp. zn. 9 Tz 78/67 (publikované v Souboru soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 36/1968)]. V souladu s výše citovanou judikaturou odvolací soud uložil nalézacímu soudu, kterými otázkami se zabývat s poukazem, aby veškeré důkazy hodnotil samotně i v kontextu s jiným provedenými důkazy. Nejednalo se tak o pokyn, který by vnucoval a předjímal právní hodnocení věci, pročež není možné námitce obviněného přiznat opodstatnění.
103.\tVe vztahu k námitce, že odvolací soud nebyl oprávněn hodnotit důkaz rozhodnutí Rady ERÚ ze dne 20. 11. 2018, č. j. 12422-126/2010-ERU, když nalézací soud tento důkaz nehodnotil, Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud v bodě 30. svého rozhodnutí toliko uvedl, že nalézací soud opomenul pojmout hodnocení tohoto důkazu provedeného před nalézacím soudem do textu svého rozhodnutí, kdy zdůraznil, že na podkladě obsahu tohoto rozhodnutí a skutečností z něj vyplývajících nepředstavuje toto pochybení tak závažnou vadu, pro kterou by bylo nutné napadené rozhodnutí rušit. Nejedná se tak o odlišné hodnocení důkazu, pro které by bylo nutné postupovat v souladu s ustanovením § 263 odst. 6 tr. ř. a uvedený důkaz znovu provést. Nelze proto dojít k závěru, že by tímto krokem odvolací soud překročil své zákonné pravomoci a zasáhl do práv obviněného na spravedlivý proces.
104.\tVe vztahu k námitce obviněného o porušení principu ultima ratio ve vztahu k jeho osobě, kdy by plně postačovala eventuální odpovědnost podle energetického zákona Nejvyšší soud uvádí, že se sice jedná o námitku, kterou lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. plně podřadit, nicméně se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
105.\tPodle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
106.\tZásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněný namítá, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
107.\tPorušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (v projednávaném případě správního), jimiž lze zajistit nápravu.
108.\tJe přinejmenším vhodné zmínit, že nalézací soud se otázkou aplikace zásady subsidiarity trestní represe zabýval v bodě 96. svého rozsudku, kdy poukázal na výši způsobené škody mnohonásobně překračující zákonnou hranici škody velkého rozsahu, skutečnost, že byl v omyl uveden státní orgán a skutečnost, že prostředky, které neoprávněně získala společnost F. P. nebo získat mohla, bylo možno užít k podstatně důležitějším účelům v rámci činnosti, ať už státních orgánů nebo samotného státu. S uvedeným názorem se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a ve shodě se státním zástupcem podotýká, že společenská nebezpečnost trestného činu podvodu je dána kvantitativním znakem způsobené škody. Obviněný svým jednáním zapříčinil vznik škody ve výši nejméně 43.880.707 Kč, kdy v případě neodhalení jeho trestné činnosti by mohla škoda dosáhnout částky mnohanásobně vyšší. Za situace, kdy obviněný překročil čtyřnásobně nejvyšší možnou hranici škody, již trestní zákoník zná a naplnil tak kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, nelze hovořit o uplatnění jiné než trestněprávní odpovědnosti.
109.\tNamítl-li obviněný, že odvolacím soudem uložený trest je zjevně nepřiměřený a nevhodný Nejvyšší soud k tomu uvádí, že obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
110.\tTeoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k tomuto zákonnému dovolacímu důvodu je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
111.\tPokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu. Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022 však nebyl obviněným uplatněn, byť s ohledem na jím přednesenu argumentaci lze usoudit, že by k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo.
112.\tZ uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
113.\tSvou námitkou se obviněný nepřímo domáhá aplikace § 58 tr. zákoníku a tím mimořádného snížení trestu, kdy brojí proti postupu odvolacího soudu, který zrušil rozsudek nalézacího soudu v části týkající se uloženého trestu za použití ustanovení § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku a následně mu sám uložil trest v rámci standardní trestí sazby. Nejvyšší soud uvádí, že takováto námitka fakticky směřuje do výměry a přiměřenosti trestu odnětí svobody, k čemuž je nutno uvést, že takovéto námitky nejsou způsobilé naplnit namítaný a ani žádný jiný dovolací důvod (usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. R 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012). Je vhodné zdůraznit, že se jedná o fakultativní postup soudu, použitelný v případě, pokud soud dospěje při úvahách o výši trestu k tomu názoru, že jsou zde natolik mimořádné okolnosti, které takovéto snížení ospravedlňují. Uplatněný dovolací důvod by byl naplněn toliko v případě, že by bylo aplikováno ustanovení § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku v rozporu se zákonem.
114.\tPodle § 58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
115.\tUplatnění ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je třeba posuzovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Jde o ustanovení obecné, které je subsidiární ve vztahu k ostatním zvláštním případům uvedeným ve vyšších odstavcích § 58 tr. zákoníku. Již z názvu tohoto ustanovení, podle něhož jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, vyplývá, že nebude možno jej použít pravidelně, na jakoukoliv věc, ale na situace něčím zvláštní, neobvyklé, které se odlišují od případů vyskytujících se běžně, byť jinak podmínky užití citovaného ustanovení nejsou vázány na „výjimečné“ okolnosti případu či „mimořádné“ poměry pachatele. Proto bude velmi záležet na individuálním posouzení každého konkrétního případu soudem a na jeho řádném odůvodnění, přičemž je obtížné tyto situace vzájemně porovnávat a paušalizovat.
116.\tUstanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze aplikovat především v těch případech, kdy určitá okolnost, která dokonce může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje z ostatních případů, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele. Může jít ovšem také o situaci, kdy více okolností daného případu teprve ve svém souhrnu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí mírnější postih pachatele. Postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně rozhodnutí č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.).
117.\tPodle § 58 odst. 5 tr. zákoníku ve znění do 30. 9. 2020 (odst. 6 v účinném znění) může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.
118.\tMimořádné snížení trestu odnětí svobody za přípravu k trestnému činu, za jeho pokus nebo za pomoc k trestnému činu se uplatní tehdy, jestliže příprava, pokus nebo pomoc nedosahují v konkrétním případě takové závažnosti, jaké odpovídají trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené na dokonaný trestný čin, resp. za trestný čin spáchaný pachatelem. To znamená, že i trest odnětí svobody uložený na samé dolní hranici takové sazby by byl nepřiměřeně přísný a že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku není vázáno na okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá § 58 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem bez jejich zhodnocení by nebylo možné stanovit, jak vysoký trest odnětí svobody je schopen zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti a jestli výměra tohoto trestu by skutečně byla nepřiměřeně přísná pro pachatele přípravy trestného činu, jeho pokusu nebo pomoci k trestnému činu. Protože i u přípravy, pokusu a pomoci jde podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku o snížení trestu odnětí svobody, které je mimořádné, vyžaduje se, aby příprava trestného činu, jeho pokus a pomoc k jeho spáchání nedosahovaly závažnosti jiných, obvyklých případů (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 798-799).
119.\tNejvyšší soud rekapituluje, že obviněný byl ohrožen trestní sazbou v rozmezí 5 až 10 let, přičemž mu nalézací soud za použití ustanovení § 58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., účinnou od 1. 10. 2020, uložil trest výhradně pod spodní hranicí trestní sazby. K odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Vrchní soud v Olomouci rozsudek nalézacího soudu ve vztahu k uloženému trestu zrušil a nově rozhodl tak, že obviněnému uložil trest při samé spodní hranici zákonné trestní sazby ve výměře 5 let a 6 měsíců. Dospěl totiž k názoru, že pro aplikaci ustanovení umožňujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod zákonnou hranici trestní sazby nebyl dán prostor (srov. body 50. – 53.). Soud neshledal žádné výjimečné okolnosti ani z hlediska samotného charakteru trestné činnosti ani z pohledu osobních poměrů obviněného či ohledně povahy a závažnosti pokusu trestného činu (bod 51.). Vzhledem k výši způsobené škody a závažnosti trestné činnosti obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že uložený trest je trestem přiměřeným a nelze dospět k závěru, že by kolidoval s právy obviněného na spravedlivý proces.
120.\tPokud obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
121.\tZe všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal námitky obviněného částečně neopodstatněnými a částečně nepodřaditelnými pod jím uplatněné dovolací důvody.
122.\tZároveň považuje za potřebné uvést, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání podal podnět na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na přerušení nebo odklad výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
IV.
123.\tPodle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného D. E. odmítl.
124.\tZa podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2022
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata