123.\tJak požadavek dodávání energie do sítě, tak požadavek, aby se tak dělo na základě licence, je v souladu se zněním a účelem zákona č. 180/2005 Sb. a tvoří s ním logický a přirozeně provázaný celek. Citovaná cenová rozhodnutí ERÚ žádné nové povinnosti neukládají. Vyjadřují v rovině cenové regulace, že k výkupu energie je třeba energii dodávat a je tak třeba činit legálně. Jedná se tudíž spíše o technickou specifikaci stavu, v němž lze výrobnu považovat za uvedenou do provozu pro účely uplatnění podpory formou výkupních cen. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 432/2019). Lze tak uzavřít, že stricto sensu v předmětné době nebyla ze strany FVE XY legálně naplněna ani jediná podmínka pro získání garantovaných výkupních cen v roce 2010, kdy uvedením ERÚ v omyl a dodáváním elektřiny do distribuční soustavy na podkladě podvodně získané licence a nepravdivých informací F. P. získala nárok na garantované výhodnější výkupní ceny.
124.\tJak již bylo uvedeno výše, tak v nyní projednávané věci je pro stanovení výše škody, ať už skutečně vzniklé nebo hrozící (pokud by byl trestný čin v celém rozsahu dokončen), rozhodující, že bez uvedení příslušných institucí v omyl by F. P. nesplnila minimálně jednu z imanentních podmínek pro získání výhodnějších cen specifikovaných v předcházejících bodech 121. - 123., a to získání licence do konce roku 2010. V takovém případě by se na tuto výrobnu vztahovaly výkupní ceny (popř. zelený bonus) určené pro provozovny uvedené do provozu v roce 2011, které byly podstatně nižší než pro provozovny uvedené do provozu v roce 2010.
125.\tVe vztahu k určení výše škody nalézací soud v bodě 78. na podkladě provedeného dokazování konstatoval, že F. P. za období let 2011, 2012 a 2013 vyrobila a dodala do sítě celkem 6.229.767 kWh elektrické energie. Rozdíl mezi platbou, kterou společnost F. P. vyfakturovala a obdržela a částkou, která měla být řádně nárokována, činil bez vlivu solární daně (tj. bez odpočtu solární daně) 40.880.707,70 Kč. S odpočtem tzv. solární daně za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 byl vzniklý rozdíl v cenách na základě data připojení F. (2010 x 2011) ve výši 23.378.621,70 Kč. Z této částky bylo 15.450.611 Kč na úkor společnosti E.ON Distribuce za odběr elektřiny v letech 2011 a 2012 a 8.928.010 Kč na úkor společnosti E.ON Energie za odběr elektřiny v roce 2013. Ke zmíněné částce 23.378.621 Kč je však třeba přičíst solární daň ve výši 20.502.086 Kč. Celkový rozdíl se započtením solární daně, tj. finálně vzniklá škoda oběma poškozeným subjektům, představovala částku 43.880.707 Kč. Jedná se o sumu představující rozdíl mezi částkou, kterou společnost F. P. fakturovala distribučním společnostem, tj. odběratelům vyrobené elektrické energie, když vystupovala jako zdroj uvedený do provozu v roce 2010 a částkou, kterou měla fakturovat v případě, že by byla reálně dokončena a získala licenci v roce 2011. Vedle toho se soud zabýval i výpočtem škody, která reálně hrozila vzniknout. V případě F. totiž garantovaná doba podpory činila 20 let, a to v souladu s vyhláškou č. 140/2009 Sb., resp. 475/2005 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Ze sdělení ERÚ nalézací soud zjistil, že pokud by se po celou dobu těchto 20 let hradila neoprávněně získávaná cena pro společnost F. P., vznikla by škoda ve výši cca 160.879.340 Kč. Pro úplnost je třeba podotknout, že za skutečně vzniklou škodu považoval nalézací soud výpočet, kdy součástí škody je i tzv. solární daň. V úvahu je třeba vzít skutečnost, že solární daň by distribuční společnost musela uhradit a v konečném důsledku by došlo k reálnému snížení jejího majetku (bod 78. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
126.\tVe vztahu k tzv. solární dani a její součásti jako výše způsobené škody je nutno uvést, že ačkoliv skutková podstata trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku vyžaduje, aby pachatel sebe nebo jiného obohatil (v tomto případě byla jednáním obviněných obohacena společnost FVE XY), okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je nikoliv výše obohacení, nýbrž výše způsobené škody. Obohacení se přitom nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (srov. Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2057, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 6 Tdo 275/2005).
127.\tDlužno podotknout, že výše způsobené škody byla stanovena jako nejmenší možná v souladu se zásadou in dubio pro reo, kdy nalézací soud považoval závěry a výpočty znalce Ing. Josefa Michálka jako orientační, neboť v jednotlivých měsících let 2011 až 2013 byly stanoveny tržní ceny elektřiny. Zohledňujíce tuto skutečnost dospěl nalézací soud k závěru, že rozdíl mezi skutečně fakturovanou a uhrazenou částkou, získanou prodejem elektřiny za výkupní cenu z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 oproti částce, která by byla hrazena v cenách tržních v průběhu období od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2013, byl zjištěn v částce 71.566.409,22 Kč (srov. bod 79 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). S uvedeným mechanismem způsobu výpočtu výše škody, a tedy i závěrem nalézacího soudu o výši škody způsobené jednáním obviněných se plně ztotožnil odvolací soud, kdy je možno plně odkázat na body 73. – 74. odůvodnění jeho rozsudku.
128.\tS ohledem na shora uvedené je nepochybné, že škoda byla stanovena plně v souladu se stabilizovanou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kdy postupu nalézacího soudu aprobovaným soudem odvolacím není čeho vytknout. Námitku obviněného je tak nutno shledat zjevně neopodstatněnou.
129.\tNejvyšší soud se dále zabýval výhradami obviněného proti subjektivní stránce skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, tedy jeho zaviněním. Ačkoliv některé námitky obviněného týkající se zavinění jsou skutkového charakteru (s nimi se již Nejvyšší soud vypořádal výše v bodech 92. a 93.), námitky týkající se naplnění subjektivní stránky daného trestného činu již spadají pod rozsah právního posouzení zjištěného skutku. Ani tyto jinak relevantně uplatněné námitky obviněného týkající se naplnění subjektivní stránky však nelze shledat opodstatněnými. Obviněný namítl, že nebyla prokázána jeho vědomost o tom, co vše je nutné pro vydání licence předložit ERÚ a že neměl tušení o stavu stavby F. P.
130.\tVe vztahu k námitce obviněného ohledně subjektivní stránky trestného činu jemu za vinu kladenému lze uvést, že jak nalézací tak odvolací soud posoudily jeho jednání jako jednání v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil.
131.\tZe zjištěných skutečností vyplývá, že společnost obviněného se i dle jeho slov podílela v předmětné době na výstavbě mnoha F. elektráren. Význam předávacího protokolu jako dokladu osvědčují přechod vlastnického práva díla na objednatele mu musel být znám již z toho důvodu, že dne 10. 9. 2010 podepsal za společnost H. K. se společností F. P. smlouvu o dílo, týkající se právě vybudování předmětné F. P., kde v čl. 3. 9. bylo uvedeno, že „vlastnické právo k dílu přechází na objednatele dnem předání jednotlivých samostatně plně funkčních etap díla minimálně vždy po 1 MW, podle čl. 3.5.1 konkretizujícího způsob předání a převzetí díla měl být o předání díla sepsán Protokol o předání a převzetí díla, a podle čl. 3.5.3, resp. 3.5.5, v případě, že by byly shledány vady a nedodělky bránící užívání díla, objednatel dílo nepřevezme až do doby jejich odstranění a plnění díla by bylo považováno za nesplněné“ (srov. bod 48 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nalézací soud správně uvedl, že bylo zcela v dispozici dovolatele zkontrolovat a prověřit v jakém stavu dílo přebírá od svých dodavatelů a v jakém stavu dílo předává objednateli. V tomto ohledu považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na obsah výpovědi svědka L. M., člena představenstva společnosti H. K., který byl vyslechnut k návrhu dovolatele, a který uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí na stavbu F P., kdy poté předal tento obchodní případ dovolateli, který podepisoval další dokumenty a stavbu řídil i z tohoto důvodu, že obviněný měl ve společnosti H. K. na starosti finanční záležitosti (bod 69. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). V uvedeném kontextu nelze přehlédnout ani to, že obviněný podepsal krom předmětného předávacího protokolu ze dne 12. 11. 2010 i řadu jiných listin přímo souvisejících se stavbou elektrárny, počínaje smlouvou o dílo a konče smlouvou o odstoupení od smlouvy o dílo ze dne 8. 3. 2011. Ze zmíněného odstoupení od smlouvy o dílo pak jednoznačně vyplývá, že H. K. jako zhotovitel nedodržel termín vyhotovení díla ani jako celku, ani jeho jednotlivých částí určený dnem 31. 12. 2010, a následně ani k dodatečnému termínu 15. 1. 2011, resp. 28. 2. 2011, přičemž zhotovitel částečně vyhotovil ke dni 28. 2. 2011 první část F. P. I o výkonu 2 MWp a dílčí část F. P. II v oddíle zemních prací, konstrukcí a částečné elektroinstalace NN a VN, avšak kontrolou společností E.ON nebyla funkční výroba v části F. P. II. uznána.
132.\tPodpis předávacího protokolu je úkonem, který ostatně sám dovolatel vnímal jako závazný. Svým podpisem stvrdil a dal najevo, že údaje uvedené v předávacím protokolu považuje za pravdivé, že mezi společnostmi H. K. jako zhotovitelem a společností F. P. jako objednatelem byla předána podstatná část díla zahrnující konstrukce s upevněnými fotovoltaickými panely instalovaného výkonu 3,3 MWp, kompletní rozvody NN technologie, střídače, rozvaděče (celkem pro 4,4 MWp), rozvod VN včetně čtyř trafostanic a rozvodny VN (celkem pro 4,4 MWp), kompletní vyvedení výkonu k místu napojení na distribuční síť E.ON. Objednatel zastoupený spoluobviněným D. E. dílo bez výhrad přijal, kdy tímto krokem na něj přešlo vlastnického právo v rozsahu tohoto předání a byl tak získán dokument vyžadovaný zákonem, a koneckonců i výzvou ERÚ, potřebný pro získání licence na provoz F. do konce roku 2010 a splnění jednoho ze dvou imanentních požadavků pro výhodnější výkupní cenu elektrické energie. Odvolací soud v reakci na námitku nedostatku subjektivní stránky vznesenou obviněným v podaném odvolání správě poukázal na postavení dovolatele jako místopředsedy představenstva H. K., na jeho manažerské a pracovní zkušenosti pramenící nejen z jeho postavení, ale hlavně kooperace při výstavbě několika dalších F. v tomtéž období (což potvrzuje i sám v textu podaného dovolání), a dospěl k jedinému možnému závěru, že si obviněný musel být vědom významu listiny, kterou podepisuje. Podpisem předávacího protokolu dne 12. 11. 2010 právně stvrzoval skutečnosti, jejichž významu si musel být vědom, jakož i všech následků s tím spojených. Jako zcela absurdní je nutno odmítnout tvrzení, že důvodem, proč nevěděl, že reálný stav F. neodpovídá obsahu předávacího protokolu, je, že se spoléhal na informace třetí osoby (svědka B.). „Nelze totiž přehlédnout, že jen několik málo dní poté, kdy potvrdil předání díla s celkovým výkonem 3,3 MW bez konečných terénních úprav, podepsal dne 30. 11. 2010 škodní protokol, podle něhož mělo být dne 30. 11. 2010 zjištěno, že zhotovitelem byly v množství 3,3 MW dodány pouze moduly jedné značky (místo modulů dvou značek), a navíc jiné watáže, to vše navíc za situace, kdy dne 24. 11. 2010 byla vyhotovena poslední ze tří revizních zpráv konstatujících shodu s projektovou dokumentací a stvrzující bezpečný provoz fotovoltaické elektrárny. Škodní protokol je s protokolem o předání díla v naprostém rozporu, navíc ani doklady o rozsahu výměny údajně nesprávně osazených panelů neodpovídají obsahu škodního protokolu“ (bod 62. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 50. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). O jeho znalosti průběhu výstavby pak svědčí mimo jiné i podpisy dalších předávacích protokolů ve dnech 15. 11. 2010, 6. 12. 2010 a 10. 12. 2010, a v konečném důsledku i výše zmiňované odstoupení od smlouvy. Obviněnému muselo být zřejmé, že podepisuje listinu, kde deklaruje skutečnosti, které nejsou v souladu s realitou, a tedy se vědomě podílí na tvorbě dokumentu způsobilého uvést v omyl osoby neobeznámené s faktickou situací na stavbě F. P. Závěr soudů obou stupňů o tom, že se obviněný M. K. dopustil jednání kladeného mu za vinu ve spolupachatelství se spoluobviněným D. E. v nepřímém úmyslu ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, je nutno podle názoru Nejvyššího soudu považovat za správný a námitky obviněného za zjevně neopodstatněné.
133.\tNa výše uvedeném nemůže nic změnit ani námitka, že nebyl prokázán jakýkoliv jeho motiv. Byť se jedná opět o námitku ryze skutkovou, založenou toliko na kritice závěrů dokazování provedeného zejména nalézacím soudem a představení vlastní verze událostí, považuje Nejvyšší soud vhodné poukázat na bod 58. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který připustil, že z provedeného dokazování není motivaci obviněného možné přesvědčivě určit, nicméně zároveň zdůraznil, že samotné neobjasnění motivu nevyvrací závěr o jeho úmyslném zavinění, které je na podkladě provedeného dokazování jasně dáno.
134.\tNamítl-li obviněný, že odvolací soud překročil své oprávnění a vnutil nalézacímu soudu svůj náhled na hodnocení jednotlivých důkazů, což vyústilo až v odsouzení dovolatele a bylo tímto postupem zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud připomíná, že totožnou námitkou se zabýval odvolací soud v bodě 34. odůvodnění usnesení, kdy konstatoval, že této námitce nelze přiznat žádné opodstatnění.
135.\tNejvyšší soud k tomu uvádí, že situace, kdy je rozsudek nalézacího soudu zrušen a vrácen na podkladě nedostatečně zjištěného skutkového stavu nebo v případě hodnocení důkazů v rozporu se zásadami formální logiky jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.), je předvídána trestním řádem, který umožňuje zrušit napadené rozhodnutí, vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně [§ 258 odst. 1 písm. c) tr. ř.], nebo pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí [§ 258 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. V tomto směru lze připomenout závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96 (publikovaném v Souboru soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 20/1997), z něhož se podává, že „pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, případně k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. V případě, že odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí uvážit, zda rozsah důkazů, které by bylo třeba opakovat ve veřejném zasedání odvolacího soudu, nepřekračuje meze uvedené v § 263 odst. 6 tr. řádu. Pokud by tomu tak bylo, musel by odvolací soud postupovat podle § 259 odst. 1 tr. řádu; přitom by však mohl soud prvního stupně jen upozornit, čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny.“ Uvedené teze potvrzuje jak starší judikatura (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 13. 10. 1983 sp. zn. 5 Tz 78/83), tak i novější judikatura (viz především nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, a ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 6 Tdo 366/2014, či ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 336/2016). Zároveň je možné poukázat i na judikaturu Ústavního soudu, která k uvedenému sděluje následující. „Oprávnění soudu vyššího stupně dávat soudu nižšího stupně závazné pokyny vyplývá z instanční koncepce soudního řízení, která sama o sobě neodporuje zásadám ústavnosti“ (srov. nález sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002). „Z hlediska ústavních záruk nesmí uplatnění instanční pravomoci kolidovat s žádnou ze zásad spravedlivého procesu“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 a přiměřeně i nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999). „Nařizovací oprávnění soudu vyššího stupně má stanoveno jasné meze… Soud vyššího stupně může vyslovit právní názor, který je pro nižší soud závazný, avšak nesmí jej zavazovat k určitému hodnocení důkazů“ (viz nálezu sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008). „Instanční cestou nelze vnutit nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů“ (nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008).
136.\tJe vhodné rekapitulovat, že se v projednávané věci je napadáno v pořadí druhé rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, kdy nejprve rozhodl nalézací soud rozsudkem ze dne 14. 12. 201, č. j. 40 T 4/2015-4789, jímž podle § 226 písm. b) tr. ř. obžalované M. K., T. G., jakož i D. E. a T. H., zprostil obžaloby. O odvoláních státního zástupce a obžalovaného T. G. tehdy rozhodl Vrchní soud v Olomouci dne 29. 11. 2018 v neveřejném zasedání usnesením č. j. 2 To 42/2018-5029 tak, že podle 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu s pokyny k doplnění dokazování a k následnému hodnocení všech provedených důkazů v souladu s principy zakotvenými v § 2 odst. 6 tr. ř., a důslednému vypořádání se s obsahem všech provedených důkazů. Uložil přitom nalézacímu soudu, aby správně zjistil stav dokončenosti F. P. ke dnům vypracovaných revizních zpráv a ke dni podpisu předávacího protokolu, a to za účelem posouzení, zda podklady dodané ERÚ v licenčním řízení spoluobviněným D. E. odpovídaly skutečnosti či nikoliv, kdy mu zároveň uložil, aby vyžádal originál spisu ERÚ týkající se povolení obnovy řízení o udělení licence F. P., aby se důsledně vypořádal s obsahem důkazů (listinných důkazů i výpovědí svědků, jež byly v usnesení odvolacího soudu konkrétně jmenovány), popřípadě aby provedl i jiné důkazy, pokud s ohledem na vývoj důkazní situace vyvstane potřeba doplnit dokazování v dalším směru, a následně aby všechny provedené důkazy hodnotil důsledně v souladu s principy zakotvenými v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.
137.\tLze shrnout, že odvolacím soudem uložené pokyny nepřekročily hranice jeho pravomoci ani nutnosti napravit nesprávnost úvah a hodnocení důkazů soudem prvního stupně [srov. dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1967, sp. zn. 9 Tz 78/67 (publikované v Souboru soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 36/1968)]. V souladu s výše citovanou judikaturou odvolací soud uložil nalézacímu soudu, kterými otázkami se zabývat s poukazem, aby veškeré důkazy hodnotil samotně i v kontextu s jiným provedenými důkazy. Nejednalo se tak o pokyn, který by vnucoval a předjímal právní hodnocení věci, pročež není možné námitce obviněného přiznat opodstatnění.
138.\tObviněný M. K. dále brojil proti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, neboť uložený trest citelně zasahuje do jeho rodinného života, jelikož nadále nemůže efektivně pomáhat své rodině, neboť jeho manželce byla přiznána invalidita prvního stupně a jak ona, tak jeho nezletilé dítě jsou na něm závislé výživou.
139.\tObecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
140.\tTeoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k tomuto zákonnému dovolacímu důvodu je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
141.\tPokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu. Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022 však nebyl obviněným uplatněn, byť s ohledem na jím přednesenu argumentaci lze usoudit, že by k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo.
142.\tZ uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
143.\tSvou námitkou se obviněný nepřímo domáhá aplikace § 58 tr. zákoníku a tím mimořádného snížení trestu, kdy brojí proti postupu odvolacího soudu, který zrušil rozsudek nalézacího soudu v části týkající se uloženého trestu nalézacím soudem za použití ustanovení § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku a následně mu uložil trest v rámci standardní trestí sazby. Nejvyšší soud uvádí, že takováto námitka fakticky směřuje do výměry a přiměřenosti trestu odnětí svobody, k čemuž je nutno uvést, že takovéto námitky nejsou způsobilé naplnit namítaný a ani žádný jiný dovolací důvod (usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. R 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012). Je vhodné zdůraznit, že se jedná o fakultativní postup soudu, použitelný v případě, pokud soud dospěje při úvahách o výši trestu k tomu názoru, že jsou zde natolik mimořádné okolnosti, které takovéto snížení ospravedlňují. Uplatněný dovolací důvod by byl naplněn toliko v případě, že by bylo aplikováno ustanovení § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku v rozporu se zákonem.
144.\tPodle § 58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
145.\tUplatnění ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je třeba posuzovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Jde o ustanovení obecné, které je subsidiární ve vztahu k ostatním zvláštním případům uvedeným ve vyšších odstavcích § 58 tr. zákoníku. Již z názvu tohoto ustanovení, podle něhož jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, vyplývá, že nebude možno jej použít pravidelně, na jakoukoliv věc, ale na situace něčím zvláštní, neobvyklé, které se odlišují od případů vyskytujících se běžně, byť jinak podmínky užití citovaného ustanovení nejsou vázány na „výjimečné“ okolnosti případu či „mimořádné“ poměry pachatele. Proto bude velmi záležet na individuálním posouzení každého konkrétního případu soudem a na jeho řádném odůvodnění, přičemž je obtížné tyto situace vzájemně porovnávat a paušalizovat.
146.\tUstanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze aplikovat především v těch případech, kdy určitá okolnost, která dokonce může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje z ostatních případů, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele. Může jít ovšem také o situaci, kdy více okolností daného případu teprve ve svém souhrnu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí mírnější postih pachatele. Postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně rozhodnutí č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.).
147.\tPodle § 58 odst. 5 tr. zákoníku ve znění do 30. 9.2020 (v současnosti odst. 6) může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.
148.\tMimořádné snížení trestu odnětí svobody za přípravu k trestnému činu, za jeho pokus nebo za pomoc k trestnému činu se uplatní tehdy, jestliže příprava, pokus nebo pomoc nedosahují v konkrétním případě takové závažnosti, jaké odpovídají trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené na dokonaný trestný čin, resp. za trestný čin spáchaný pachatelem. To znamená, že i trest odnětí svobody uložený na samé dolní hranici takové sazby by byl nepřiměřeně přísný a že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku není vázáno na okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá § 58 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem bez jejich zhodnocení by nebylo možné stanovit, jak vysoký trest odnětí svobody je schopen zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti a jestli výměra tohoto trestu by skutečně byla nepřiměřeně přísná pro pachatele přípravy trestného činu, jeho pokusu nebo pomoci k trestnému činu. Protože i u přípravy, pokusu a pomoci jde podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku o snížení trestu odnětí svobody, které je mimořádné, vyžaduje se, aby příprava trestného činu, jeho pokus a pomoc k jeho spáchání nedosahovaly závažnosti jiných, obvyklých případů (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 798-799).
149.\tNejvyšší soud rekapituluje, že obviněný byl ohrožen trestní sazbou v rozmezí 5 až 10 let, přičemž mu nalézací soud za použití ustanovení § 58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., účinnou od 1. 10. 2020, uložil trest výhradně pod spodní hranicí trestní sazby. K odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Vrchní soud v Olomouci rozsudek nalézacího soudu ve vztahu k uloženému trestu zrušil a nově rozhodl tak, že obviněnému uložil trest při samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Dospěl totiž k názoru, že pro aplikaci ustanovení umožňujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod zákonnou hranici trestní sazby nebyl dán prostor (srov. body 78. – 81.). Soud neshledal žádné výjimečné okolnosti ani z hlediska samotného charakteru trestné činnosti (bod 79.), ani z pohledu osobních poměrů obviněného či ohledně povahy a závažnosti pokusu trestného činu (bod 80.). Vzhledem k výši způsobené škody a závažnosti trestné činnosti obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že uložený trest je trestem mírným, a to i s ohledem na dlouhou dobu trestního řízení, neboť obviněný společně se spoluobviněným D. E. způsobili škodu ve výši 43.880.707 Kč. Pokud by jejich jednání nebylo odhaleno a nadále by byla neoprávněně přiznaná podpora vyplácena, hrozil vznik škody ve výši cca 160.879.340 Kč (srov. bod 78. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
150.\tNejvyšší soud neshledal, že by v jakémkoli ohledu došlo ke kolizi uloženého trestu s právem obviněného na spravedlivý proces.
151.\tNejvyšší soud ve vztahu k obviněnému M. K. shrnuje, že nepřisvědčil žádné z jím vznesených námitek.
152.\tNejvyšší soud shledal námitky obviněných neopodstatněnými. Oba obvinění současně uplatnili námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
153.\tPodle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných M. K. a T. G. odmítl.
154.\tZa podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu