Z hlediska právní kvalifikace je třeba zmínit, že obhajoba má za to, že popis skutku spíše než zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku odpovídá zločinu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku. Přesto však obhajoba zdůrazňuje, že tato poznámka reaguje toliko na popis skutku a zvolenou právní kvalifikaci, když zdůrazňuje, že výsledky dokazování svědčí o tom, že se dovolatel nedopustil žádného trestného činu. Argumenty uvedené v této části dovolání navíc úzce navazují na pasáž, v níž je rozebrána vadnost právního posouzení nároku uplatněného poškozeným a je přijat závěr, že toto pochybení je projevem zmatečného hodnocení jak nalézacího, tak i odvolacího soudu v otázce naplnění objektivní stránky skutkové podstaty zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti.
Již bylo řečeno, že nebylo prokázáno, že by měl dovolatel mít povědomí o existenci tzv. zdrojového trestného činu. Pokud soudy nižších stupňů ve svých rozsudcích dovozují tento nutný předpoklad z toho, že společnost B. C. přijímala vysoké částky na svůj účet a následně je dále převáděla svému dodavateli, pak ani z této skutečnosti nemůže být dovozováno úmyslné zavinění, a to ani v mírnější formě úmyslu nepřímého.
Jednání, pro které byl dovolatel odsouzen, se událo za účinnosti starého trestního zákona. Ten obsahoval totožnou skutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Na rozdíl od aktuálně platného a účinného trestního zákoníku však předchozí trestní zákon neznal nedbalostní formu legalizace výnosů z trestné činnosti, jak je dnes zapracována ve skutkové podstatě přečinu podle § 217 tr. zákoníku.
Podle přesvědčení dovolatele totiž zmíněná okolnost, a sice že společnost B. C., v jejímž statutárním orgánu byl dovolatel členem, přijímala bezhotovostní platby na svůj účet a následně je dále převáděla svému dodavateli, v žádném případě nesvědčí o úmyslu obviněného M. P., ale nanejvýš by mohla podložit jeho případné nedbalostní zavinění, což však s ohledem na časovou působnost trestních předpisů vede k závěru o jeho beztrestnosti. Jak bylo již řečeno, v době spáchání skutku, nebylo možné dopustit se trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti v nedbalostní formě.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2017, č. j. 5 To 24/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015, č. j. 46 T 21/2013, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a podle § 2651 odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí a současně požádal o odklad výkonu rozhodnutí.
Obviněný I. K. odůvodnil své dovolání dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř., když k prvně jmenovanému dovolacímu důvodu uvedl, že trestní odpovědnost pro zločin podle ustanovení § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku je mimo jiné podmíněna tím, že byl spáchán zdrojový trestný čin, v tomto případě trestný čin podvodu. Jednání obviněných J. V., V. M. a L. V. však nelze jako trestný čin podvodu posuzovat, neboť nedošlo k naplnění základních znaků skutkové podstaty, a to uvedení v omyl a způsobení škody.
Soudy vztáhly závěr o podvodném jednání na veškeré činnosti vyjmenovaných subdodavatelů, avšak v rámci zdůvodnění je konkretizována pouze nepatrná část činností, jež jsou spatřovány jako pochybné. Zjištění v takto nepatrné části však nelze generalizovat na veškerou činnost.
Objednatel, kterým byl Úřad vlády ČR, obdržel plnění, které si objednal a zaplatil za něj sjednanou cenu. Komplex požadovaných služeb byl ze strany dodavatele objednateli v souladu s jeho požadavky řádně dodán. Vrchní soud vychází z konstrukce a závěrů nalézacího soudu, že předmětné práce ze strany subdodavatelů, jak jsou specifikovány ve znaleckém posudku, nebyly provedeny, a tudíž neměly být vůbec účtovány. Tento závěr však neposkytuje relevantní podklad pro naplnění znaku uvedení v omyl a způsobení škody. Pokud nalézací soud učinil např. skutková zjištění v tom směru, že obv. V. M. dodatečně účetně předstíral, že společnost N. C. prostřednictvím svých dalších subdodavatelů zabezpečila provedení činností, které ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny atd., nelze takový závěr považovat za dostačující k prokázání toho, že byl Úřad vlády ČR uveden v omyl a způsobena mu škoda. Pokud objednatel obdržel plnění, které si objednal, a navíc v ceně kterou akceptoval, je nerozhodné, jestli dodavatel např. následně pro účetní potřeby zdanitelné plnění v rámci např. „daňové optimalizace“ vykazoval po účetní stránce odchylně. I kdyby některé práce provedeny nebyly, je otázkou, jaká cena výsledného díla by byla účtována. Navíc z výslechu slyšených svědků a dalších provedených důkazů je zřejmé, že nebylo možné, aby tzv. skuteční dodavatelé zajistili služby v celém rozsahu.
Vrchní soud na str. 85 svého rozsudku uvádí, že „nejde o spor o výši ceny poskytnutého plnění, ale o to, že byla požadována (a zaplacena) platba za službu, která nebyla vůbec provedena, nebo která sice provedena byla, nikoliv však ve prospěch plátce“. V této souvislosti však nutno uvést, že odběratel plnění, které si objednal, také obdržel a nic na tom nemůže změnit ani znalecký posudek znaleckého ústavu A-Consult Plus, který selektuje dodavatele na skutečné a pochybné. Navíc pokud odvolací soud potvrzuje, že faktury dodavatele a subdodavatelů nebylo možno spárovat, potom nemohly být ani tyto položky dodavatelem odběrateli účtovány v podobě, jak uvádí znalecký posudek znaleckého ústavu A-Consult Plus.
Způsob, jakým byla zjištěna údajná škoda, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť citovaný znalecký posudek je nezákonným důkazem, který nemůže splňovat zákonná kritéria pro stanovení výše škody. Odvolací soud odmítl k důkazu provést již vypracovaný znalecký posudek obhajoby, tak jak byl u veřejného zasedání o odvolání ze strany obhajoby navržen. Pakliže bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu a tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, potom se realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Neprovedení znaleckého posudku je tak ve shora uvedeném smyslu nutno považovat ze tzv. opomenutý důkaz, přičemž takováto vada řízení ve svém důsledku vede k chybnému hmotněprávnímu posouzení skutku.
V této souvislosti znalecký ústav A-Consult plus, spol. s r. o., nezjišťoval obvyklou cenu, ale fakticky prováděl nepřípustně dokazování o tom, kdo činnosti prováděl a kdo nikoliv. Způsob výpočtu škody, jak činí tento znalecký ústav, však nemůže být ústavně konformní, navíc poté, co jeho metodika byla zásadně zpochybněna znaleckými posudky znaleckých ústavů BENE FACTUM, a. s., a NSG Morison znalecký ústav, s. r. o. Závěry nalézacího soudu potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu považuje za skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Ohledně nenaplnění znaků zdrojového trestného činu odkázal na argumentaci odvolatelů odsouzených pro spáchání zdrojového trestného činu, s jejímiž argumenty se odvolací soud důsledně nevypořádal. Dodal, že pokud jde o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu v té části, kdy vůči dodavateli měla být provedena fakturace služeb, které neměly s akcí předsednictví souvislost, potom není jasné, jakým způsobem je dovozována k tomuto jednání obviněného trestní odpovědnost zejména z hlediska zavinění a příčinné souvislosti. Popsaný skutek nemůže být trestným činem podvodu, neboť je pojmově vyloučeno, aby byl uveden v omyl někdo, komu je předložena nabídka služby, tato je včetně ceny akceptována, služba je bez jakékoliv reklamace zajištěna či dodána, poškozenou zkontrolovaná a sjednaná cena za objednané služby následně zaplacena. Výše ceny za poskytnuté služby nebyla složena pouze z jednotlivých konkrétních prací, ale především byla kvantifikována mimořádností akce, naprosto výjimečnou sankční zátěží pro dodavatele atd., což jsou aspekty, které z hlediska údajné výše škody nebyly nikterak reflektovány.
Skutek, nebyl správně právně posouzen. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Skutek, tak jak je popsán ve výroku napadeného rozhodnutí, resp. ve výroku nalézacího soudu je chybně právně kvalifikován, resp. způsob popisu skutku obsaženého ve výroku rozhodnutí neumožňuje jednoznačnou právní kvalifikaci. Právní závěr městského soudu zní tak, že obvinění zastírali původ věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky, spáchali takový čin jako členové organizované skupiny, ve vztahu k věci pocházející ze zvlášť závažného zločinu a v hodnotě velkého rozsahu a získali takovým činem pro jiného prospěch velkého rozsahu, čímž spáchali zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Městský soud fakticky odsuzuje každého samostatně, nikoliv jako spolupachatele, byť skutek kvalifikuje též podle § 216 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tj. skutek spáchaný členy organizované skupiny. Odvolací soud na str. 98 rozsudku výslovně konstatuje, že pachatel v takovém případě nemusí znát všechny členy skupiny a nemusí mít ani přesnou představu o celém rozsahu její činnosti. Dále uvádí, že není důvodu toto tvrzení zpochybňovat a lze předpokládat, že odvolatel nebyl seznámen ani s celým rozsahem jak predikativní trestné činnosti, tak i úkonů, jejichž cílem bylo „vyprání“ výnosu z ní. Není podmínkou, aby obviněný I. K. znal všechny pachatele trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Ze shora uvedeného je zřejmé, že musel znát a být v součinnosti s M. P. a R. P. a alespoň v hrubých rysech musel být informován o činnosti J. V. jako osoby, která je v přímém kontaktu s poškozeným.
Vrchní soud tedy akceptuje obhajobu obviněného, avšak zároveň aprobuje skutek popsaný ve výroku prvoinstančního rozsudku (str. 6 rozsudku městského soudu) konkrétně tak, že všichni obvinění společně s odděleně stíhanými L. V. a R. M. v Praze i na jiných dalších místech České republiky, a ve spojení s odděleně stíhaným L. V. též ve Vídni v Rakouské republice, po předchozí vzájemné dohodě s takto vylákanými finančními prostředky s vědomím absence skutečně odvedeného protiplnění činili níže popsané dispozice. Na jednu stranu tedy soudy tvrdí, že existovala vzájemná dohoda mezi všemi obviněnými, aniž by ve skutkové větě bylo specifikováno kdo s kým, kdy, kde a konkrétně jak a na čem se měl dohodnout a na druhou stranu akceptuje jeho obhajobu, že mimo obv. P. a obv. P. další obviněné neznal. Skutečnost, že žádná vzájemná dohoda uzavřena nebyla, tak připouští i vrchní soud. Pakliže tedy soud nemá vzájemnou dohodu všech obviněných za prokázanou, nemůže mít tento výrok oporu v provedeném dokazování a lze tak konstatovat že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Právní větu tak mimo otázku organizované skupiny, jejíž nejednoznačnou existenci v jeho případě připouští i vrchní soud, ve zbytku představují znaky, které jsou shodné stejně tak pro nedbalostní zavinění.
Nesouhlasí ani s tím, jak byl právně posouzen skutek pod bodem II., který je právně kvalifikován jako úmyslný trestný čin kvalifikovaný jako legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku. Dokazováním nebylo zjištěno, že by si měl nějakou část obdržených finančních částek ponechat, když tyto byly dále hrazeny dalším subjektům. Popis skutku, jímž byl uznán vinným odpovídá nikoliv úmyslnému trestnému činu podle § 216 tr. zákoníku, ale nejvýše nedbalostnímu trestnému činu podle § 217 tr. zákoníku. Způsob popisu subjektivní stránky je zavádějící, a ne zcela srozumitelný. I když se ve skutkové větě konstatuje, že se jednalo o převody finančních prostředků nabytých podvodnou trestnou činností, nalézací ani odvolací soud neuvádí ve výroku, odkud měl tuto vědomost mít. Obdobně na str. 9 rozsudku městského soudu se uvádí zcela neurčitě, že jsem jednal s cílem vyvést dále finanční prostředky pocházející z trestné činnosti. Pokud však není specifikováno, odkud tyto měly být vyvedeny, nelze považovat takový výrok za dostatečný. Tyto nedostatky popisu skutku pak nejsou natolik jednoznačné, aby bylo možno skutek posoudit způsobem, jak je uvedeno v napadeném rozsudku. Z hlediska zavinění potom odvolací soud nekonkretizuje jediný důkaz, z něhož lze dovodit, že by měl jakoukoliv vědomost o podvodné trestné činnosti dalších spoluobviněných zejména obviněných J. V., V. M. a L. V. Skutková zjištění soudu proto považuje za zjištění, která jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy.
Pokud odvolací soud vztahuje otázku vědomosti, k tomu že fakturované práce ve skutečnosti nebyly provedeny (viz str. 96 napadeného rozsudku), nemůže být tato okolnost důvodem pro právní kvalifikaci úmyslného trestného činu. Otázku zavinění je nutno vztahovat z hlediska vědomosti k původu finančních prostředků, které měly být legalizovány. Obdobně nalézací soud na str. 335 rozsudku konstatuje, že všichni obvinění věděli, odkud peníze pocházejí, je závěrem, který nemá žádného podkladu v provedeném dokazování. Tento závěr nalézacího soudu však zpochybňuje sám odvolací soud, který uzavírá, že lze předpokládat, že odvolatel (pozn. tj. dovolatel) nebyl seznámen ani s celým rozsahem jak predikativní trestné činnosti, tak i úkonů, jejichž cílem bylo „vyprání“ výnosu z ní (viz str. 98 napadeného rozsudku). S ohledem na shora uvedené tak považuje právní kvalifikaci skutku za nesprávnou. Nadto má za to, že výrok rozsudku nalézacího soudu je nedostatečně určitý v popisu skutku.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uloží povinnost k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže byl nárok včas podle § 43 odst. 3 tr. ř. uplatněn. Soudy se jeho námitkou promlčení uplynutím subjektivní dvouleté lhůty nezabývaly. Výrok o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení nemá oporu v provedeném dokazování, neboť skutková zjištění soudu nepotvrzují, že by se měl bezdůvodně obohatit ve stanovené výši. Naopak soudy potvrzují, že částky měly být zaslány na další účty, tudíž je pojmově vyloučeno, aby mohlo bezdůvodné obohacení na jeho straně vzniknout.
Za opomenutý důkaz považuje neprovedení již zpracovaného a v souběžném odvolacím řízení vedeném proti obv. V. M. předloženého znaleckého posudku obhajoby, tak jak byl u veřejného zasedání o odvolání ze strany obhajoby navržen. Obdobně nalézací soud odmítnul důkaz vyvracející výpověď svědka D., jehož výpověď byla čtena, neboť se svědka nepodařilo k jednání předvolat. Výpověď tohoto svědka chtěl vyvracet navrženými důkazy v podobě vyžádání zpráv z Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno, pokud jde o subjekt I. – S. a osobu tohoto svědka. Uvedeným důkazem měla být zpochybněna věrohodnost svědka D. a potvrzena jeho obhajoba, což mu však nebylo umožněno.
Z hlediska uloženého trestu má za to, že odvolací soud neodstranil vadu rozsudku nalézacího soudu, který rozhodl v rozporu s hmotným právem, a to ustanovením § 39 odst. 4 tr. zákoníku. Dvojí přičítání shledává v tom, že nalézací soud nedovoleně přihlížel k přitěžující okolnosti, přičemž podle § 39 odst. 4 tr. zákoníku, nelze přihlížet k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. Městský soud na str. 337 rozsudku mimo jiné poukazuje na přitěžující okolnosti, zejm. na vysoký stupeň plánovitosti a koordinovanosti. Pokud však zároveň kvalifikuje jeho jednání podle § 216 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku (spáchání činu jako člen organizované skupiny), jedná se o dvojí přičítání, neboť jmenovaný znak, je znakem organizované skupiny, kterou se podle dosavadní judikatury rozumí sdružení více osob, v kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. přiměřeně R 53/1976-11. a R 45/1986). Tato skutečnost je potom chápána též jako přitěžující okolnost podle § 42 písm. o) tr. zákoníku. Přitěžující okolnost podle citovaného ustanovení tedy nelze použít, jestliže spáchání trestného činu členem organizované skupiny je zákonným znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu.
Ohledně výroku o trestu, tak spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., když došlo k nesprávnému použití ustanovení § 39 odst. 4 tr. zákoníku, neboť v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení o přitěžující okolnosti podle § 42 písm. o) tr. zákoníku. Výrok o trestu tak spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, které navíc může mít vliv na výměru a druh trestu.
Z procesní opatrnosti dovolatel uplatňuje též dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Odvolací soud vůči němu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. Popis výroku vůči jeho osobě je neurčitý a nesrozumitelný, neboť zákonné ustanovení, podle něhož byl napadený rozsudek, resp. jeho část zrušován, není u jeho osoby (na rozdíl od ostatních) konkretizován. Dále má za to, že je výrok napadeného rozhodnutí odvolacího soudu neúplný v tom směru, že není zřejmé, jakým způsobem z hlediska výroku se odvolací soud vypořádal se zbývající částí odvolání. Odvolací soud tedy neuvádí, zda se ve zbytku odvolání zamítá nebo zda podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a navrhl dále případně přerušení výkonu napadeného rozhodnutí a to ve výroku o uložení trestu odnětí svobody.
Obviněný R. B., dříve P., odůvodnil své dovolání dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř., když ve vztahu k výroku o vině namítá:
- nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání neboli porušení právní povinnosti jakožto pojmového znaku trestného činu (nesprávné právní posouzení skutku);
- nesprávné hodnocení otázky zavinění jakožto pojmového znaku trestného činu (nesprávné právní posouzení skutku);
- nesprávné hodnocení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem jakožto pojmového znaku trestného činu (nesprávné právní posouzení skutku);
- jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dané nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi.
Soud prvního stupně se nezabýval důkladně provedenými důkazy, a návrhy na provedení důkazů přednesené obhajobou rovnou zamítal.
Zcela zásadním důkazem v předmětné věci je znalecký posudek A-Consult plus, s. r. o., který zpochybňovali nejen samotní obvinění, ale i znalecké posudky vypracované obhajobou. O skutečnosti, že znalecký posudek A-Consult plus, s. r. o., nemá žádnou vypovídací hodnotu, svědčí i samotné sdělení znalců: Vzhledem ke skutečnosti, že nelze přesně určit z postupu přes smluvní dokumentaci o kolik peněžních prostředků byla zakázka „evropského předsednictví“ předražena, je předražení propočítáno na základě analýzy, tj. znalecký ústav nemá dostatek podkladů (sám tuto skutečnost uvádí), ale přesto si propočtem jakési analýzy, která je mimochodem zcela mimo reálný trh, dovodí, že zakázka byla předražena o přesně 388.356.677,57 Kč.
Vrchní soud uzavřel celou záležitost slovy že, „Má-li soud pochybnost o správnosti znaleckého posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, nejdříve požádá znalce o vysvětlení ve smyslu § 109 tr. řádu. K vypracování znaleckého posudku revizního přikročí tehdy, pokud ani vysvětlení znalce nevedlo k výsledku. Rozhodnout o přibrání státního orgánu, vědeckého ústavu nebo vysoké školy je možno ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, které vyžadují zvláštního vědeckého posouzení, a to zejména tehdy, jestliže si navzájem odporují dva znalecké posudky a ani vysvětlením znalců ani zhodnocením znaleckých posudků není možné dospět ke spolehlivému závěru o skutečnosti důležité pro trestní řízení“.
Dále vrchní soud uzavírá, že „Námitka obviněného J. V. a V. Č., že znalecký posudek nijak nereflektuje význam předsednictví ČR v Radě EU, není relevantní. Jedinečnost, význam, rozsah a časové aspekty akce i vysoká míra zodpovědnosti za funkčnost celků se do jejího technického zabezpečení může samozřejmě promítnout specifickými požadavky (například kvalita materiálu, odbornost pracovníků, koordinace činností). Znalecký posudek společnost A-Consult plus, spol. s r. o., také nijak nezpochybnil dodávky velmi kvalitního materiálu na jednotlivé akce, nevyloučil nutnost nákupu nového slaboproudého materiálu po jeho deinstalaci, ani hodinové mzdy pracovníků, pokud se pohybovaly v rámci horního rozpětí obvyklých cen. Sám o sobě však mezinárodní význam akce ke zvýšení nákladů na její technické zabezpečení nevede“.
Takové závěry odvolacího soudu nepovažuje za důvodné a správné, neboť který jiný případ by mohl být považován za zvlášť obtížný, výjimečný, než právě tento konkrétní, kdy posudek objednaný obžalobou je zpochybňován posudky obhajoby, a soud bez přesvědčivého odůvodnění uvěří pouze obžalobě. Také závěr odvolacího soudu, že sám o sobě však mezinárodní význam akce ke zvýšení nákladů na její technické zabezpečení nevede, je zcela mimo realitu běžného života. V daném řízení zcela jednoznačně poukázal na chyby soudu prvního stupně, nedostatky v důkazech, nedostatku odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a navrhoval důkazy nové.
Podle jeho názoru v rozsudku vrchního soudu chybí výrok, jak soud rozhodl o jeho odvolání. Z výrokové části rozsudku dovozuje, že byl rozsudek i z podnětu jeho odvolání zrušen, ovšem již nedovozuje, když navrhoval zproštění obžaloby, jak odvolací soud rozhodl.
Dále se odvolací soud nevypořádal se změnou jeho příjmení, kdy jak rozsudek soudu prvního stupně, tak soudu druhého stupně odsuzují osobu R. P. a nikoliv R. B.
Takový postup (ať soudu prvního nebo druhého stupně) není v souladu se základními zásadami trestního řízení a takové úvahy jsou naprosto nepřijatelné. Nalézací soudy v trestním řízení rozhodují o osobní svobodě člověka, a na jejich rozhodnutí musí být kladeny nejpřísnější pravidla, a pokud je soudy nedodržují, není přece možné takový zásadní nedostatek „smést ze stolu“ a zhojit větou, že okresní soud jako soud nalézací měl být v tomto směru nepochybně důslednější a pečlivější. To potom v souladu s rozhodnutím krajského soudu nemusejí okresní soudy ad absurdum své rozsudky odůvodňovat vůbec.
Na základě všech výše uvedených skutečností proto navrhuje, aby dovolací soud podle § 265k v návaznosti na ust. § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se napadené rozhodnutí vrchního soudu zrušuje, a obviněný R. B. se zprošťuje obžaloby.
K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který zdůraznil, že všichni obvinění uplatnili v podaných dovoláních námitky extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obvinění J. V. a I. K. poukázali také na údajně opomenuté důkazy v posuzované trestní věci.
V této souvislosti lze uvést, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který všichni dovolatelé svoje dovolání opřeli, se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce citovaného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, když tyto postupy jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak mimo jiné vyplývá v nyní posuzované trestní věci z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz jeho s. 54 a 55), tento soud dostatečně odůvodnil, proč nevyhověl návrhům obviněných J. V. a I. K. (ale i některých jiných dovolatelů) na provedení dalších důkazů. Právo obviněných na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tak nebylo porušeno a řízení netrpí vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. V posuzované věci obviněných nelze shledat ani existenci extrémního nesouladu, ani vady spočívající v opomenutých důkazech, jak na ně upozorňovali obvinění J. V. a I. K. Zmiňované námitky obviněných proto nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o dovolání obviněného J. V., tento obviněný uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř. K prvně uvedenému dovolacímu důvodu obviněný zejména namítá, že v dubnu 2017 předsedkyně senátu (odvolacího soudu) po skončení veřejného zasedání vyhotovila jakýsi zkrácený rozsudek, který poskytla poškozenému k uplatnění podnětu k zahájení exekučního řízení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný založil především na argumentaci o opomenutých důkazech, dále na zpochybnění subjektivní stránky a existence škody u zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl rovněž uznán vinným, a na námitkách proti hodnocení závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s r. o. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že odvolací soud neprovedl ve věci řádný přezkum.
Obviněným namítaný postup předsedkyně senátu nevyplývá ze spisu a i kdyby však dotyčná předsedkyně senátu postupovala uvedeným způsobem po rozhodnutí ve věci, nezakládá to její podjatost ve smyslu § 30 tr. ř. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1417/2013-II, které lze přiměřeně použít i na tuto situaci, skutečnost, že soudce umožnil, aby se s nepravomocným rozhodnutím seznámily i další osoby, je sice v rozporu zejména s ustanovením § 80 a § 81 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, ale takový postup bez dalšího neznamená podjatost soudce ve smyslu § 30 tr. ř. Tím spíše by tedy nemohla podjatost předsedkyně senátu odvolacího soudu založit skutečnost, že dala poškozenému k dispozici část ještě nedoručeného, avšak již konečného pravomocného soudního rozhodnutí.
Z kontextu dovolání vyplývá, že další námitky obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Těmito námitkami především zpochybňuje rozsah provedeného dokazování, který považuje za nedostatečný z hlediska zjištění výše škody. Z toho, co již bylo výše uvedeno ke společným námitkám obviněných, vyplývá, že tyto námitky nemohou naplnit žádný z dovolacích důvodů obsažených v § 265b tr. ř., protože se netýkají otázek právního posouzení. Obviněný nesouhlasí především se skutkovými závěry soudů nižších stupňů o fiktivnosti fakturace za některé služby. Přitom přehlíží, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že v posuzované věci obvinění fakturovali Úřadu vlády České republiky nejen neexistující služby, nýbrž i služby výslovně neobjednané. Nešlo tedy o to, že by veškeré služby byly fiktivní, nýbrž soudy dospěly k závěru, že některé dodané služby vůbec nesouvisely se zakázkou, kupř. u G. K. K., byla z rozpočtu České republiky uhrazena investice do soukromého majetku, tedy do majetku obchodní společností E., ve které působili jako jednatelé obviněný J. V. a L. V. Absence znaku subjektivní stránky zločinu podvodu založil především na skutkovém tvrzení, že neodpovídal za fakturaci vůči Úřadu vlády České republiky a závažnou hmotněprávní vadu obou rozsudků vidí v tom, že se nezabývaly motivem ani pohnutkou žalovaného zločinu. Závěr o naplnění subjektivní stránky citovaného zločinu v této trestní věci vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného v příslušné skutkové větě ve výroku o vině a posouzení subjektivní stránky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku je správné a odpovídá zákonu. Uvedené závěry jsou výsledkem postupu orgánů činných v trestním řízení v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud jde o motiv a pohnutku zločinu, lze uvést, že nejde o obligatorní znaky subjektivní stránky zločinu podvodu, bez jejichž objasnění by nebylo možné vyvodit vůči obviněnému trestní odpovědnost.
Obviněný J. V. použil v podaném dovolání i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tento dovolací důvod je naplněn ve dvou alternativách. Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že citovaný dovolací důvod uplatnil v první variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku Městského soudu v Praze, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Takovouto vadou je rozhodnutí soudu druhého stupně zatíženo v případě, kdy tento soud rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku z některého z tzv. formálních důvodů bez meritorního přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli při správném postupu byl povinen takovýto přezkum provést (např. zamítl pro opožděnost odvolání, které bylo ve skutečnosti podáno včas, a odepřel tak některé z procesních stran přístup ke druhé instanci). V předmětné trestní věci však odvolání obviněného V. bylo zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. po věcném přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně a nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a uplatnění první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy nepřicházelo v předmětné věci v úvahu.
V případě obviněného V. Č., který poukazuje na existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, dále zpochybňuje naplnění subjektivní a objektivní stránky zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku. Pokud jde o subjektivní stránku žalovaného zločinu, argumentuje svým postavením zaměstnance v obchodní společnosti N. Vlastní úlohu v posuzované věci považuje za okrajovou, přičemž zpochybňuje i motivaci a pohnutku ke spáchání trestné činnosti. Podle jeho názoru soudy dostatečně neprokázaly existenci zdrojového trestného činu a své závěry založily na vadném znaleckém posudku obchodní společnosti A-Consuft plus, spol. s r. o. V rámci vznesených námitek proti posouzení objektivní stránky citovaného zločinu zpochybňuje význam svých podpisů na předávacích protokolech. Závěrem podaného dovolání obviněný V. Č. brojí proti nesprávné výši trestu odnětí svobody. Podle jeho názoru měly totiž soudy přistoupit k použití ustanovení § 58 tr. zákoníku. Lze konstatovat, že námitky obviněného V. Č. se zcela míjí s výše vymezeným rozsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který použil v podaném dovolání. Obviněný svými námitkami toliko zpochybnil skutková zjištění a rozsah provedeného dokazování. Rovněž jeho výhrady k nepoužití ustanovení § 58 tr. zákoníku nezakládají žádný dovolací důvod. Dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn pouze v případě, že trest odnětí svobody byl uložen pod spodní hranici sazby, ačkoli podmínky § 58 tr. zákoníku nebyly splněny. Jestliže soudy podmínky pro moderaci trestu neshledaly, nelze se aplikace § 58 tr. zákoníku dovoláním domáhat. Pokud podatel vytýká existenci tzv. extrémního rozporu, pak odkázal na výše uvedené ke společným námitkám obviněných.
V podaném dovolání obviněný M. P. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod spatřuje v tom, že soudy nesprávně posoudily otázku bezdůvodného obohacení, založily existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a učinily nesprávné právní posouzení skutku. V rámci námitky proti existenci bezdůvodného obohacení obviněný uvádí, že bezdůvodné obohacení nelze přičítat statutárnímu orgánu obchodní korporace v případě, že bezdůvodné obohacení získala toliko uvedená právnická osoba. Ustanovení § 114 tr. zákoníku se zde podle názoru obviněného neuplatní. Obviněný rovněž popírá, že by přijal jakékoli plnění od Úřadu vlády České republiky, se kterým obchodní společnost B. C., ani nebyla ve smluvním vztahu. Navíc uložení vydání bezdůvodného obohacení považuje za likvidační. V další části dovolání obviněný uvádí, že popis skutku dostatečným způsobem nevyjadřuje existenci subjektivní stránky zločinu, kterým byl uznán vinným. Nesouhlasí ani s posouzením skutku jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byli uznáni vinným obvinění J. V., V. M. a L. V. Obviněný rovněž zpochybňuje závěry znaleckého posudku, který vypracoval znalecký ústav A-Consult plus, spol. s r. o. Pochybení soudů činných dříve ve věci spatřuje i v tom, že odmítly závěry znaleckého posudku NSG Morison znalecký ústav, s. r. o. Namítá, že soudy nepoužily ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe. Obviněný je rovněž přesvědčen, že popis skutku odpovídá spíše trestnému činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, třebaže je přesvědčen, že se nedopustil žádného trestného činu.
K jednotlivým námitkám obviněného M. P. je vhodné uvést následující:
K otázce existence extrémního nesouladu lze odkázat na shora uvedenou argumentaci. Rovněž v případě tohoto obviněného není možné dospět k závěru o tom, že by soudy zatížily svá rozhodnutí obviněným namítanou vadou.
V posuzované věci totiž skutková zjištění nepostrádají obsahovou spojitost s důkazy, vyplývají z důkazů na základě logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a ani nejsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Pokud jde o výhrady obviněného k posouzení rozhodnutí o nároku poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení, není tato námitka důvodná. Nejprve lze v obecné rovině uvést, že odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením § 228 odst. 1 částí věty za středníkem tr. ř., neboť obviněný byl uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil. Objektem tohoto zločinu je přitom zájem na ochraně cizího majetku, kterým je zde vlastnictví fyzických osob, právnických osob a státu. Poškozený uplatnil svůj nárok řádně a včas (§ 43 odst. 3 tr. ř.), postupu podle § 228 odst. 1 tr. ř. nebránila žádná zákonná překážka a ve výši uvedené v popisu skutku nebylo v době rozhodování soudů bezdůvodné obohacení vydáno. Na tomto místě lze přiměřeně odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1391/2016. V označené trestní věci dospěl dovolací soud k závěru, že pokud bylo trestní řízení vedeno toliko proti trestně odpovědné fyzické osobě, a nikoli též proti právnické osobě, za kterou v době spáchání trestného činu tato fyzická osoba jednala, pak soud rozhodující o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. může k této náhradě zavázat toliko dotyčnou trestně odpovědnou fyzickou osobu. Jestliže pachatel nacházející se v postavení uvedeném v § 114 tr. zákoníku může být zavázán k náhradě škody, ačkoli obohacena trestným činem byla právnická osoba, za kterou jednal, pak nepochybně může být takový pachatel zavázán i k vydání neoprávněného majetkového prospěchu. V posuzované trestní věci to znamená, že pokud obviněný M. P. jednal v postavení statutárního orgánu za obchodní společnost B. C. a trestní stíhání bylo vedeno toliko proti němu, mohl soud uložit jmenovanému obviněnému za splnění i ostatních zákonných podmínek povinnost k vydání bezdůvodného obohacení. Obviněným namítaná okolnost, že obchodní společnost B. C. přímo nepřijala od Úřadu vlády České republiky žádné finanční prostředky, zde z hlediska adhezního výroku nemá žádný význam. Finanční prostředky byly na účet dotyčné obchodní společnosti převedeny po spáchání zločinu podvodu některými z obviněných, přičemž v řízení bylo prokázáno, že obviněný M. P. věděl o predikativním trestném činu a věděl též o tom, že předmětné finanční prostředky představují výnos z uvedeného trestného činu. V kontextu těchto okolností obviněný disponoval i s částí výnosu z trestné činnosti. Za této situace bylo namístě rozhodnout adhezním výrokem o povinnosti obviněného k vydání bezdůvodného obohacení bez ohledu na to, zda se výnos z trestné činnosti dostal do dispozice obviněného přímo nebo zprostředkovaně.
Nelze se ztotožnit ani s poněkud obecnými námitkami obviněného, že žalovaný skutek nenaplňuje znaky zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku. Naopak popis skutku dostatečně vyjadřuje všechny zákonné znaky citovaného zločinu, včetně obviněným zvláště zpochybňované subjektivní stránky. Forma úmyslného zavinění je v popisu skutku vyjádřena zejména formulacemi „… po vzájemné předchozí dohodě …“, „… s cílem vyvést dále finanční prostředky pocházející z trestné činnosti …“, „… činil tak s vědomím …“, přičemž příslušná skutková zjištění jsou blíže rozvedena v odůvodnění napadených rozsudků. Zmiňovaná skutková zjištění tak neumožňují závěr o nedbalostní variantě přečinu podle § 217 tr. zákoníku, jakož i závěr o tom, že by posuzovaným skutkem snad nemohl být spáchán žádný trestný čin, jak uvádí obviněný ve svém dovolání.
Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se pak uplatní jen za předpokladu, jestliže spáchaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Rozhodná skutková zjištění v nyní posuzované trestní věci ovšem odůvodňují společenskou škodlivost činu, které spáchal obviněný M. P. a nesvědčí o tom, že by tento čin neodpovídal z hlediska dolní hranice trestnosti ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku. Ostatně obviněný v dovolání ani nepoukázal na žádné takové konkrétní výjimečné skutečnosti. Zmiňované námitky obviněného jsou proto nedůvodné.
Obviněný I. K. uplatnil v podaném dovolání dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný zejména uvádí, že v posuzované věci nedošlo k naplnění znaků zdrojového trestného činu. Proto je také vyloučeno, aby spáchal zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným. V uvedené souvislosti obviněný namítá, že závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s r. o., nejsou dostatečným podkladem pro vyvození trestní odpovědnosti za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný uvádí, že soudy neprovedly důkaz znaleckým posudkem BENE FACTUM, a. s., který v řízení navrhoval, ani výslech některých svědků. Další výhrady obviněný vznáší proti popisu skutku, přičemž namítá, že ve skutkové větě není jednoznačně konkretizována dohoda obviněných o legalizaci výnosů z trestné činnosti. Obviněný je přesvědčen, že nebylo prokázáno, v jakém rozsahu si měl ponechat finanční prostředky. Rovněž zpochybňuje popis subjektivní stránky zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku. Podle jeho názoru není totiž náležitě popsáno, že věděl o nelegálním původu peněz. Obviněný má za to, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy existuje extrémní nesoulad. Jak dále obviněný I. K. uvádí ve svém dovolání, výrok o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení nemá oporu v provedeném dokazování. Soudy se podle jeho názoru ani nezabývaly námitkou promlčení zmíněného nároku. S odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. obviněný zpochybňuje i správnost výroku o trestu. Podle přesvědčení obviněného soudy porušily zákaz dvojího přičítání, neboť ve věci nebyly splněny podmínky pro použití § 42 písm. o) tr. zákoníku. Takový postup zakládá podle obviněného i porušení ustanovení § 39 odst. 4 tr. zákoníku. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný uvádí, že popis výroku je neurčitý a nesrozumitelný. Podle obviněného není z výroku odvolacího soudu zřejmé ani to, jak se vypořádal se zbývající částí jeho odvolání.
Námitky obviněného I. K., které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento dovolací důvod nenaplňují v části, ve které zpochybňuje závěry provedeného dokazování a vytýká, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy. V tomto směru lze odkázat na to, co již bylo uvedeno obviněnými shodně uplatňovaným námitkám týkajícím se tzv. extrémního rozporu a neprovedení některých důkazů soudy. Dodává, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno, a že extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen pouze na tom, že obviněný sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem, anebo že popírá soudy zjištěný skutkový stav.
Pokud se týká popisu skutku, pak ze zjištění, podle kterých dovolatel jako jednatel společnosti K.-F. C. po dohodě s dalšími obviněnými s cílem vyvést dále finanční prostředky pocházející z trestné činnosti, navodit zdání legálnosti prováděných převodů peněz a simulovat provedení subdodávek na zakázce týkající se předsednictví ČR v Radě EU, přijímal na účet společnosti K.-F. C. finanční prostředky v částce cca 80 milonů Kč, které dále převáděl nebo vybíral v hotovosti, odpovídá všem znakům zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, a to včetně jeho subjektivní stránky.
Nelze se ztotožnit ani s námitkou obviněného proti výroku o vydání bezdůvodného obohacení, byť tato námitka formálně odpovídá použitému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z hlediska hmotněprávních podmínek pro uložení povinnosti k vydání neoprávněného majetkového prospěchu je v posuzované věci podstatné zjištění, že obviněný neoprávněně přijal na účet obchodní společnosti K.-F., za kterou v inkriminované době jednal, částku ve výši 80.986.799 Kč. Jinak odkazuje na to, co bylo uvedeno k námitkám obviněného P. Pokud se týká promlčení, obviněný vznáší jedinou konkrétní námitku, podle které uplynula subjektivní dvouletá lhůta. Tato námitka není důvodná.
Dovolatel má zřejmě na mysli lhůtu podle § 107 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. dříve platného, podle kterého právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Dodává, že běh promlčecí lhůty u závazku z bezdůvodného obohacení se ve smyslu § 3036 občanského zákoníku posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Podle spisových materiálů, které má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, se poškozený dozvěděl o zahájeném trestním stíhání, a tedy i o konkrétních osobách, u kterých přichází v úvahu povinnost k vydání neoprávněného obohacení, nejdříve v dubnu 2012. (Dřívější trestní oznámení Finančního analytického útvaru MF ČR se týkalo toliko blíže neustanovených pracovníků Úřadu vlády ČR.) Se svými nároky se poškozený k trestnímu řízení připojil dne 26. 2. 2014 a je tedy zřejmé, že subjektivní dvouletá lhůta v době řádného uplatnění nároku dosud neuplynula.
Žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky směřující proti výroku o trestu. Jak již uvedeno, námitky proti druhu trestu a jeho výměře lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. K tomu však u obviněného nedošlo a dovolatel takovou vadu ani nevytýká. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je například pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitky dovolatele se však týkají nesprávné aplikace přitěžující okolnosti podle § 42 písm. o) tr. zákoníku. Pochybení soudu spočívají v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu však nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu. Navíc je třeba zdůraznit, že z rozsudku soudu prvního stupně vůbec nevyplývá, že by tento soud použil ustanovení § 42 písm. o) tr. zákoníku, resp. přičítal obviněnému tuto přitěžující okolnost (viz s 337 až 339 jeho rozsudku).
Formálně odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu, ale nedůvodná je námitka uplatněná v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Platí, že o odvolání rozhoduje odvolací soud vždy jako o celku. Jestliže shledá dovolání důvodným pouze ohledně některého napadeného výroku, pak již nepřichází v úvahu, aby ohledně výroků, které shledal bezvadnými, rozhodoval o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, uveřejněné ve svazku 17 pod č. T 417. Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Odvolací soudy sice v takových případech někdy ve výroku svého rozhodnutí uvádějí, že „jinak zůstal napadený rozsudek beze změny“ nebo jinou formulaci s podobným obsahem, ze žádného ustanovení trestního řádu ani z judikatury však nevyplývá povinnost odvolacího soudu učinit takovouto formulaci součástí svého rozhodnutí. Jestliže tedy odvolací soud shledal odvolání obviněného důvodným toliko ohledně výroku o náhradě škody, tento výrok podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil a sám rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř., pak nebylo třeba, aby rozhodoval o zamítnutí odvolání ve vztahu k výroku o vině a trestu. Jestliže současně výrok o vině ponechal nedotčen, vyjádřil tím, že jej shledal správným, a tudíž odvolání obviněného do tohoto výroku bylo neúspěšné. V rozhodnutí odvolacího soudu tudíž žádný výrok nechybí.
Obviněný R. B. uplatnil v podaném dovolání dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k), I) tr. ř. Pokud jde o první z citovaných dovolacích důvodů, obviněný namítl nesprávné právní posouzení porušení právní povinnosti, zavinění a příčinné souvislosti. Dále obviněný vznáší námitku nesouladu mezi právními závěry a skutkovými zjištěnými. V uvedených souvislostech poukazuje na nesprávné závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s r. o. Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který shledává v tom, že z rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, jak bylo rozhodnuto o jeho odvolání. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. cituje jeho zákonné znění. Navíc vytýká, že odvolací soud se nevypořádal se změnou jeho příjmení.
Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod podle citovaných ustanovení. Námitka nesprávného právního posouzení porušení právní povinnosti, zavinění a příčinné souvislosti je vznesena čistě formálně, když dovolatel na její podporu nevznáší žádnou kvalifikovanou právní argumentaci a brojí výlučně proti skutkovým zjištěním. V posuzované věci není možné shledat ani existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, který naznačuje dovolatel, kdy opět odkázal na shodné námitky ostatních obviněných.
Ohledně této námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze odkázat na výše rozvedenou argumentaci, která se týká stejné námitky vznesené obviněným I. K. Vzhledem k tomu, že odvolací soud částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v adhezním výroku, nepřicházelo již v úvahu odvolání obviněného ohledně dalších výroků částečně zamítnout. Námitka obviněného není proto důvodná.
Protože ohledně obviněného B. odvolací soud neučinil žádný zamítavý výrok, nepřicházelo vůbec v úvahu, aby tento dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Dovolacímu důvodu neodpovídá námitka obviněného B., podle které odvolací soud v rozsudku nezohlednil změnu jeho příjmení, navíc o identitě obviněného P., nyní B., jako osoby, proti které bylo trestní stíhání vedeno, nevznikly v dosavadním průběhu trestního řízení žádné pochybnosti, takže vytýkané pochybení nemůže být důvodem ke zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Ze všech rozvedených důvodů navrhl státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství dovolání obviněných J. V., R. B., I. K., M. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jsou zjevně neopodstatněná a V. Č. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu.
Nejvyšší soud k uplatněným dovolacím důvodům konstatuje následující. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně (zákoníku) za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Dovolací důvod vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Toto ustanovení tedy upravuje dvě alternativy. Podle první z nich nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném dovoláním chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Podle druhé alternativy sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoliv jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g), h), k) tr. ř., na která obvinění ve svém mimořádném opravném prostředku odkazují a na která reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení jednotlivých dovolání obviněných.
Nejprve je nutno se vypořádat se shodnými námitkami obviněných týkajících se nedostatku skutkových zjištění, úplnosti dokazování a od tohoto se odvíjejících výhrad. Je na místě připomenout, že Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy České republiky).
Nutnost takové ingerence Nejvyššího soudu by nastala v případě některé ze zásadních vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Pokud dále obvinění namítají, že nebylo vyhověno návrhům obhajoby na doplnění dokazování, tedy existenci tzv. opomenutých důkazů, tak k tomuto Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by sice byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Není možno však přisvědčit, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly. Nelze proto hovořit o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů. Podstatné je dále zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněných (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Pokud byl tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnily. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud přesto ve výjimečných případech zasahuje do samotného hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, a to především v případech, kdy projednávaná věc trpí přítomností tzv. extrémního rozporu právě mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku čehož došlo rovněž k nesprávné aplikaci právních norem. V těchto případech je zcela odůvodněna relevance dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010). Úvahy stran extrémního rozporu tedy připadají v potaz, pokud je dokazování zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě vyplynuly z provedených důkazů. Půjde tudíž zejména o situace, kdy je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozhodnutí, kdy jsou přítomny logické rozpory mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. vyvozenými právními závěry, skutek nemá žádnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, rovněž pokud došlo k deformaci důkazů, z nichž byla dovozována taková skutková zjištění, která z nich vůbec nevyplývají, anebo zůstaly opomenuty a nebyly hodnoceny stěžejní důkazy apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017). Zcela nepřípustné by poté bylo takové odůvodnění soudu, které by vycházelo z důkazů, které vůbec nebyly provedeny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09). Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Takový extrémní nesoulad je dán tehdy, pokud skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Nejvyšší soud tedy ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, nelze tuto zásadu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se jedná o případy shora uvedeného extrémního nesouladu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tak nikoli každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces (mj. právě v rovině náležitého provedení procesu dokazování a hodnocení důkazů jako takových) musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva apod. V daném kontextu Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení soudů prvního a druhého stupně stran zjištění průběhu skutků, přičemž předmětná skutková zjištění nejsou ani ve zmíněném extrémním rozporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, anebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09) s provedenými důkazy, který by zavdal oprávnění k mimořádnému zásahu Nejvyššího soudu právě do skutkových závěrů.
Pokud jde o opominuté důkazy v tom směru, že nebylo vyhověno důkazním návrhům, tak platí shora vyřčené, a v obecné rovině platí, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení. Je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy – nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z § 2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl. V této konkrétní věci se problematice důkazních návrhů a jejich zamítnutí nižší soudy náležitě věnovaly (bylo to odvislé od fáze řízení, kdy byl ten který návrh učiněn), a srozumitelně a velmi podrobně vysvětlily, co je vedlo k jejich postupu. Obviněný J. V. a také obv. I. K. zde namítají, že ve věci nebyly provedeny některé důkazy.
Na straně 54–55 rozsudku odvolacího soudu je však jasně rozvedeno, proč návrhy na doplnění dokazování protokoly o finanční kontrole provedené Finančním úřadem pro Prahu 9 u společnosti E., považuje odvolací soud za nadbytečný, když správná skutková zjištění soudu prvního stupně vyplývají podle názoru odvolací soudu „z výpovědi svědka T. B. a z listinných důkazů, konkrétně faktur č. 11/09 z 12. února 2009, č. 14/09 ze 17. března 2009 a č. 21/09 z 14. května 2009. Svědek T. B. uvedl, že celou zakázku od jejího zadání projednával pouze s J. V., který i vznášel připomínky k dílu, účastnil se kontrolních dnů a sám také dílo převzal … i z předávacího protokolu na č. l. 11372, podepsaného J. V. dne 13. května 2009, který pravost svého podpisu v hlavním lícení uznal“. Stejně je rozvedeno, proč je nadbytečným i výslech svědka D. C., bývalého jednatele společnosti D. Č. r. (důvody pro nepřijetí zakázky) a technického ředitele XY v druhé polovině roku 2008 a prvé polovině roku 2009, když „otázka rozsahu a průběhu technických prací v XY byla dostatečně objasněna provedenými důkazy“.
V případě znaleckého posudku souvisí úplnost provedeného dokazování též se společnou námitkou tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nicméně platí, že dovoláním napadené rozhodnutí se věnuje této problematice a uzavírá, že „Znalecký ústav A-Consult plus, spol. s r.o., byl k podání znaleckého posudku z oboru ekonomika, se zaměřením na odhady movitého majetku, strojů, technologických zařízení nájemních cen za zboží a služby s jeho instalací a obsluhou spojených, posuzování v oblasti účetnictví, ekonomiky podniků, financování a řízení peněžního toku přibrán a … že rozsah specializovaných odborných předpokladů je dostatečně široký, aby se zpracovatelé posudku mohli odborně vyjádřit ke všem posuzovaným otázkám.“, když cituje jeho zaměření zapsané v seznamu znaleckých ústavů. K této problematice uzavírá dovoláním napadené rozhodnutí na č. l. 58–63 současně to, proč odvolací soud nevyhověl jak návrhům na vypracování revizního posudku, tak též s ohledem na hodnocení důkazů, proč neměl pochybnosti o správnosti a úplnosti znaleckého posudku, když odkázal i na závěry obsažené na str. 326–327 a 331–332 rozsudku soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil. Tento postup odpovídá i ústavně zaručeným právům na spravedlivý proces v intencích shora rozvedených. K otázce znaleckého dokazování a znaleckého posudku podaného znaleckým ústavem A-Consult plus, spol. s r. o. se zde správně hovoří o tom, že již z citace závěrů znaleckého posudku EQUITA Consulting, s. r. o., je zřejmé, že znalecký ústav vznáší obdobné námitky, které již byly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně, ať již samotnými obviněnými, nebo v rámci předložených znaleckých posudků, s nimiž se soud prvního stupně vypořádal v napadených rozhodnutích, dodává se, že společný znalecký posudek znaleckých ústavů BENE FACTUM, a. s., a EQUITA Consulting, s. r. o., je ve značné míře pouhou kompilací samostatně zpracovaných posudků předchozích, včetně posouzení znaleckého posudku č. 14/2012 vypracovaného 31. ledna 2012 znaleckým ústavem A-Consult plus, spol. s r. o. K otázce odbornosti zaměření znaleckého posudku platí, že samotné tvrzení týkající se neodbornosti znalce je námitkou proti porušení procesních norem (rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 763/2011, 6 Tdo 530/2012 a 3 Tdo 356/2018 ve spojení s usnesením Ústavního soudu IV. ÚS 2314/18). Podle usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1895/18 platí, že při hodnocení závěrů znaleckých posudků záleží „… i na tom, zda obecné soudy pouze ‚slepě převzaly‘ znalecké závěry anebo zda bude z rozhodnutí obecných soudů či z výslechu znalce evidentní ..., že se znaleckým posudkem kriticky pracovaly a ověřovaly jej“, jak tomu bylo i v tomto případě, o čemž svědčí příslušné hodnotící pasáže odůvodnění rozhodnutí. Závěry posudku nejsou jediným důkazem pro zjištění škody, bylo vycházeno také z listinných důkazů (odvolací soud na str. 90 pátý odstavec).
Nyní k dalším konkrétním dovolacím námitkám, které obviněný J. V. uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zde se částečně jedná o snahu argumentaci podřadit pod hmotněprávní argumentaci, avšak vycházející z jiného skutkového základu. To platí pro námitku týkající se fiktivnosti fakturace za některé služby, kde se jednalo jednak o fakturování služby neexistující, ale i služby neobjednané, když soudy dospěly k závěru, že některé dodané služby vůbec nesouvisely se zakázkou (konkrétně popsaný případ G. K. K., kde byla z rozpočtu České republiky uhrazena investice do soukromého majetku E.), případně námitek ohledně údajného nezjištění škody, když další otázkou je údajná změna dokazování z předražených plnění na neexistující plnění anebo nesouvisející, z čehož dovozuje obviněný V. závěr, že došlo ke změně celé koncepce trestního jednání a z toho důvodu i je nepoužitelný znalecký posudek A-Consult, a. s., k jehož použitelnosti bylo shora uvedeno, proč je možno z něj vycházet. K žádné změně koncepce trestního jednání nedošlo, když totožnost skutku byla jednoznačně zachována.
V tomto konkrétním případě je evidentní, že bez jednání obviněného J. V. by nedošlo vůbec k trestnému jednání, neboť právě od účasti jeho osoby a firmy se odvíjejí další části jednání zbylých trestně stíhaných osob.
Údajná absence subjektivní stránky zločinu podvodu, je obviněným odůvodněna tím, že nebyl odpovědnou osobou za fakturaci vůči zadavateli a nejednal úmyslně společně s obviněným V. M., se týká opět zpochybnění skutkového stavu věci. Jeho úmyslné zavinění však vyplývá z dostatečně jasně popsaného jednání ve výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, i z ostatních rozhodných skutkových okolností v popisu skutku a je součástí všech širších skutkových okolností, které jsou jasně popsány v příslušných pasážích rozhodnutí soudů nižších stupňů. Z výše zmíněných teoretických předpokladů Nejvyšší soud dovodil, že jednání obviněného V. bylo odvolacím soudem posouzeno zcela správně jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, když společná snaha obviněného a spoluobviněných evidentně mířila k neoprávněnému získání prostředků od Úřadu vlády za neuskutečněné anebo nesouvisející práce. Trestného činu podvodu se podle § 209 tr. zákoníku dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku je způsobení takovým činem škodu velkého rozsahu, kterou se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000 Kč. Soudy bylo obviněnému kladeno za vinu, že ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl Úřad vlády v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Nalézací soud podrobně rozvedl své závěry v odůvodnění napadeného rozsudku a s těmi se ztotožnil i odvolací soud. S ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, je možné uzavřít, že také posouzení subjektivní stránky je správné a odpovídá zákonu. Uvedené závěry jsou výsledkem postupu orgánů činných v trestním řízení v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. V případě údajné absence motivu a pohnutky žalovaného zločinu je možno uzavřít, že u tohoto zločinu nejde o obligatorní náležitosti skutkové podstaty ve vztahu k zavinění, kdy se i bez jednoznačně vyjádřeného motivu a pohnutky činu dá usuzovat na spáchání trestného činu podvodu.
Podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tak jak je prezentuje obviněný J. V., nebyly splněny. Obviněný uvedl jednak to, že šlo o dehonestující způsob vedení řízení, překrucování obsahu důkazů, jež vyústilo v jeho (pro něj zcela překvapivé) odsouzení. Z obsahu spisu se však podává, že obviněný v rámci odvolacího řízení nenamítal, ani jeho obhájce, námitku podjatosti přítomné předsedkyně senátu. Obviněný námitku podjatosti soudkyně odvolacího soudu tedy vznáší až v rámci dovolacího řízení. Podmínka dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívající v tom, že dovolatel před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítl, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, nebyla splněna. Je však skutečností, že tuto námitku dovozuje až z postupu následného (po vyhlášení rozsudku soudu druhého stupně). Zde je nutno uvést, že vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení postupem podle § 31 odst. 1 tr. ř. je průlomem do ústavně stanovené zásady popsané v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Vyloučení soudce z projednávání již přidělené věci je tudíž nutno považovat za postup výjimečný, jenž musí být odůvodněn závažnými skutečnostmi, které odpovídají průlomu ústavní zásady. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Nelze na podjatost usuzovat jen proto, že poskytla poškozenému obsah rozhodnutí, jež se stalo podkladem pro exekuční řízení, a jež následně právě pro nedostatek seznatelnosti jeho obsahu neobstálo v řízení exekučním. V tomto směru bylo správně poukázáno na státním zástupcem v jeho vyjádření uvedené, že není tímto důvodem ani poskytnutí rozhodnutí jiným osobám, zde šlo o pravomocné rozhodnutí, kde však nebyl vyhotoven rozsudek v poradě senátu (což je vcelku logické), který byl poskytnut poškozenému, tedy osobě oprávněné. Fakt, že pro nedostatek formálních náležitostí se exekuční řízení v rámci řízení u Nejvyššího soudu vrátilo na počátek, na tom nic nemění, stejně jako nemůže implikovat bez dalšího důvod pro vyloučení soudce.
V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. platí, že je možno jej uplatnit ve dvou případech, je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zcela zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání obviněného V.) rozhodl tak, že bylo zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. po věcném přezkumu podle § 254 tr. ř. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoliv jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., na která obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje. Jelikož dovolací soud neshledal tyto dovolací důvody za naplněné, tak nemůže být naplněn ani tento dovolací důvod.
Obviněný V. Č. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a to jednak poukazem na existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, dále pak zpochybňuje naplnění subjektivní a objektivní stránky zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, když v případě subjektivní stránky zdůrazňuje své specifické postavení zaměstnance v obchodní společnosti N., kde (na rozdíl od zbylých obviněných nebyl článkem řetězu) jeho role byla spíše okrajová a rozhodně mu scházela motivace i pohnutka k páchání trestné činnosti. Nebyla podle něj prokázána existence zdrojového trestného činu a skutkové závěry byly založeny na vadném znaleckém posudku obchodní společnosti A-Consult plus, spol. s r. o. Z hlediska posouzení objektivní stránky zpochybňuje význam svých podpisů na předávacích protokolech. Závěrem podaného dovolání obviněný V. Č. brojí proti nesprávné výši trestu odnětí svobody, kde pochybil odvolací soud, který mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody. Podle něj měly soudy přistoupit k použití ustanovení § 58 tr. zákoníku.
K otázce existence tzv. extrémního rozporu, je možno odkázat na shora uvedené ke společným námitkám v zásadě všech obviněných. To platí i pro otázku vadného znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s r. o., kde platí shora uvedené hodnocení. V tomto směru se námitky obviněného V. Č. míjí s rozsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když svými námitkami zpochybňuje skutková zjištění a rozsah provedeného dokazování.
Ani výhrady obviněného k nepoužití zmírňujícího ustanovení § 58 tr. zákoníku pod tento, ale v zásadě ani žádný jiný dovolací důvod nedopadají [bylo by možno uvažovat o dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], tj. neuložení trestu odnětí svobody pod spodní hranici sazby, ačkoli podmínky § 58 tr. zákoníku byly splněny. Jestliže podmínky pro moderaci trestu nebyly shledány, nelze se aplikace § 58 tr. zákoníku dovoláním domáhat.
S jistou mírou tolerance lze pod tento dovolací důvod podřadit námitku nenaplnění objektivní stránky zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, a to v části, kde uvádí, že z pouhého podpisu předávacích protokolů nelze mít za naplněné spáchání citovaného zločinu. Nejvyšší soud je ve shodě s názory nižších soudů (strana 330-1 rozsudku soudu prvního stupně a strana 97 rozsudku odvolacího soudu). Správně bylo poukázáno na skutečnost, že zjištěnou činnost spočívající v tom, že podepsal účetní doklady, o nichž věděl, že nezobrazují skutečnost, nedůvodně bagatelizuje. Účelem fingovaných účetních dokladů bylo předstírání legálnosti převodů peněžních prostředků získaných podvodnou trestnou činností. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.
Naproti tomu námitky nenaplnění subjektivní stránky zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku mají podklad ve zpochybnění skutkových zjištění, tudíž dovolací důvod nenaplňující. Odvolací soud správně zdůraznil, že není podstatné, zda se jednání dopustil obviněný v postavení zaměstnance společnosti N. nebo v postavení jejího jednatele, neboť pro spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti trestní zákon nevyžaduje speciální subjekt, když jednal s vědomím fiktivnosti takových dodávek a neoprávněnosti fakturace v uvedeném rozsahu.
Obviněný M. P. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy nesprávné hmotněprávní posouzení.
Nejprve namítá existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy k tomuto je možno odkázat na shora uvedené s tím, že extrémní nesoulad dán není, neboť skutková zjištění i v jeho případě nepostrádají obsahovou spojitost s důkazy, vyplývají z důkazů na základě logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a ani nejsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. To platí i pro zpochybněné závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s r. o., a odmítnutí závěrů znaleckého posudku NSG Morison znalecký ústav, s. r. o.
Pod tvrzený dovolací důvod je možno podřadit námitky týkající se nesprávného posouzení bezdůvodného obohacení, kdy se obviněný domnívá, že bezdůvodné obohacení nelze přičítat statutárnímu orgánu obchodní korporace v případě, že bezdůvodné obohacení získala toliko uvedená právnická osoba. Ustanovení § 114 tr. zákoníku se podle jeho názoru neuplatní, uložení vydání bezdůvodného obohacení považuje za likvidační a nepřijal jakékoli plnění od Úřadu vlády České republiky, se kterým obchodní společnost B. C., ani nebyla ve smluvním vztahu. Obviněný byl uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, šlo o řádně uplatněný nárok a jeho přiznání nebránila zákonná překážka a nebylo dosud vydáno. V tomto směru je možno odkázat na závěry vrchního soudu, který se otázce bezdůvodného obohacení podrobně zabýval, když uzavřel, že s ohledem na § 228 odst. 1 částí věty za středníkem tr. ř. je zapotřebí použít podpůrný institut bezdůvodného obohacení vzniklého z plnění bez právního důvodu. Skutečnost, že poškozená má současně pravomocný titul na zaplacení téže částky proti J. V. z titulu náhrady škody, nemění nic na důvodnosti jejího nároku vůči obviněnému M. P., když jsou-li dva subjekty povinny ke stejnému plnění a nejde-li o solidaritu podle § 438 (nyní § 1872) občanského zákoníku, jako je tomu v posuzovaném případě, kdy jeden subjekt plní z právního důvodu náhrady škody a druhý z právního důvodu bezdůvodného obohacení, jedná se o tzv. falešnou solidaritu dlužníků. Jak poukázal státní zástupce ve svém vyjádření, tak skutečně lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1391/2016, kde je vysloven závěr, že pokud bylo trestní řízení vedeno toliko proti trestně odpovědné fyzické osobě, a nikoli též proti právnické osobě, za kterou v době spáchání trestného činu tato fyzická osoba jednala, pak soud rozhodující o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. může k této náhradě zavázat toliko dotyčnou trestně odpovědnou fyzickou osobu. Jestliže pachatel nacházející se v postavení uvedeném v § 114 tr. zákoníku může být zavázán k náhradě škody, ačkoli obohacena trestným činem byla právnická osoba, za kterou jednal, pak nepochybně může být takový pachatel zavázán i k vydání neoprávněného majetkového prospěchu, což je případ M. P. jako statutárního orgánu obchodní společnosti B. C.
Nesouhlas obviněného s posouzením skutku jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byli uznáni vinným obvinění J. V., V. M. a L. V. je sice z jeho hlediska logický, nenaplňuje však dovolací důvod, když stran důvodů užité právní kvalifikace je možno odkázat shora na argumenty ohledně obv. V., anebo dvou souvisejících věcí ohledně dovolání obv. V. M. a L. V.
Námitka, že popis skutku dostatečným způsobem nevyjadřuje existenci subjektivní stránky zločinu a odpovídá spíše trestnému činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, má skutkový základ. Ve shodě s odvolacím soudem je možno uzavřít, že zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku byl správně popsán a v popisu skutku dostatečně vyjadřuje všechny zákonné znaky trestného činu. Forma úmyslného zavinění (úmysl přímý) je vyjádřen formulací jednání obviněného „… po vzájemné předchozí dohodě s ... J. V. a V. M. s cílem vyvést dále peněžní prostředky pocházející z trestné činnosti, navodit zdání legálnosti prováděných převodů peněz a simulovat provedení subdodávek pro objednatele, společnost N., na zakázce předsednictví ČR v Radě EU ...“, „… s cílem vyvést dále finanční prostředky pocházející z trestné činnosti“. Takto zjištěný skutkový stav nesvědčí o tom, že by se jednalo o přečin spáchaný z nedbalosti, kdy je zdůrazněn fakt, že zmíněné účty byly založeny výhradně k tomuto účelu.
Pod tvrzený dovolací důvod je možno podřadit námitky v tom směru, že nebyla užita subsidiarita trestní represe. Je možné odkázat na závěry vyjádřené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Na tomto místě lze doplnit, že ani subsidiarita trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení povinností se soukromoprávním základem, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, neboť trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz např. usnesení ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 1211/14, obdobně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, usnesení ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005).
Nejvyšší soud stran otázky zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku zdůrazňuje, že došlo-li ke spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu, případně legalizace výnosů z trestné činnosti, jejichž skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva, správního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012), kdy samotný princip ultima ratio nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně trestními zákony chráněných hodnot. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). Jde o zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, kde tato hlediska nedostatečné společenské škodlivosti případu, se neuplatní, pro jeho závažnost z hlediska následku.
Obviněný I. K. uplatnil v podaném dovolání dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř.
Nejprve namítá existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy k tomuto je možno odkázat na shora uvedené s tím, že extrémní nesoulad dán není, neboť skutková zjištění i v jeho případě nepostrádají obsahovou spojitost s důkazy, vyplývají z důkazů na základě logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a ani nejsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. To platí i pro zpochybněné závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s r. o.
Dále namítá, že v posuzované věci nedošlo k naplnění znaků zdrojového trestného činu jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byli uznáni vinným obvinění J. V., V. M. a L. V. Tato námitka nenaplňuje však dovolací důvod, když stran důvodů užité právní kvalifikace je možno odkázat shora na argumenty ohledně obv. V., anebo dvou souvisejících věcí ohledně dovolání obv. V. M. a L. V.
Námitky obviněného I. K., o které opřel dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm, g) tr. ř. se týkají popisu skutku, že ve skutkové větě není jednoznačně konkretizována dohoda obviněných o legalizaci výnosů z trestné činnosti a nebylo prokázáno, v jakém rozsahu si měl ponechat finanční prostředky a že by věděl o nelegálním původu peněz. Pokud se týká popisu skutku, pak zjištění, podle kterých se měl jednání dopustit, odpovídá všem znakům zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, a to včetně jeho subjektivní stránky. K námitce, že popis skutku dostatečným způsobem nevyjadřuje existenci subjektivní stránky zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku platí, že skutek je popsán tak, že obviněný jako jednatel společnosti K.-F. C. po dohodě s dalšími obviněnými s cílem vyvést dále finanční prostředky pocházející z trestné činnosti, navodit zdání legálnosti prováděných převodů peněz a simulovat provedení subdodávek na zakázce týkající se předsednictví ČR v Radě EU, přijímal na účet společnosti K.-F. C. finanční prostředky v částce cca 80 milionů Kč, které dále převáděl nebo vybíral v hotovosti, je popsán správně a v popisu skutku dostatečně vyjadřuje všechny zákonné znaky trestného činu. Forma úmyslného zavinění (úmysl přímý) je vyjádřena formulací jednání obviněného „… po vzájemné předchozí dohodě s … J. V. a V. M. s cílem vyvést dále peněžní prostředky pocházející z trestné činnosti, navodit zdání legálnosti prováděných převodů peněz a simulovat provedení subdodávek pro objednatele, společnost N., na zakázce předsednictví ČR v Radě EU ...“, „… s cílem vyvést dále finanční prostředky pocházející z trestné činnosti“. Je tak vyjádřena i vědomost obviněného o původu peněz, jejich rozdělení zůstalo nezjištěno, což nebrání uznání viny.
Dále obviněný namítá, že závěr soudu prvního stupně o spolupachatelství nemá oporu v provedeném dokazování, neboť většinu obviněných neznal. K tomu uvedl odvolací soud na straně 98, že lze předpokládat, že odvolatel nebyl seznámen ani s celým rozsahem jak predikativní trestné činnosti, tak i úkonů, jejichž cílem bylo „vyprání“ výnosu z ní. Skutečnost, že se společně jednající pachatelé trestného činu vzájemně neznají, nevylučuje posoudit spáchání trestného činu ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jak bylo judikováno rozsudkem Nejvyššího soudu ze 14. října 2015, sp. zn. 3 Tdo 807/2015. Shora uvedené lze vztáhnout i na trestný čin spáchaný organizovanou skupinou. Není podmínkou, aby obv. I. K. znal všechny pachatele trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Ze shora uvedeného je zřejmé, že musel znát a být v součinnosti s M. P. a R. P. a alespoň v hrubých rysech musel být informován o činnosti J. V. jako osoby, která je v přímém kontaktu s poškozeným. Právě znalost takových hrubých obrysů (tedy vyvedení finančních prostředků získaných trestnou činností – podvodem jiných osob) je dostatečná a rozhodná i pro posouzení zavinění.
Námitka obviněného proti výroku o vydání bezdůvodného obohacení formálně odpovídá použitému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy podle obviněného výrok o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení nemá oporu v provedeném dokazování, když se soudy nezabývaly námitkou promlčení zmíněného nároku. Obviněný byl uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, šlo o řádně uplatněný nárok a jeho přiznání nebránila zákonná překážka a nebylo dosud vydáno. V tomto směru je možno odkázat na závěry vrchního soudu, který se otázkou bezdůvodného obohacení podrobně zabýval, když uzavřel, s ohledem na § 228 odst. 1 částí věty za středníkem tr. ř., že je zapotřebí použít podpůrný institut bezdůvodného obohacení vzniklého z plnění bez právního důvodu. Je na místě vydání neoprávněného majetkového prospěchu, když obviněný neoprávněně přijal na účet obchodní společnosti K.-F., za kterou jednal, částku ve výši 80.986.799 Kč. Pokud se týká promlčení, obviněný vznáší jedinou konkrétní námitku, podle které uplynula subjektivní dvouletá lhůta. Tato námitka není důvodná. V případě námitky do výroku o náhradě škody platí, že se nejednalo o promlčený nárok ze strany poškozeného uplatněný po marném uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí lhůty podle tehdy účinné právní úpravy. Je zřejmé, že subjektivní dvouletá lhůta v době řádného uplatnění nároku na náhradu škody neuplynula. Odvolací soud na str. 102 popsal, kdy „Česká republika zastoupená Úřadem vlády České republiky byla v tomto trestním řízení opakovaně poučena jako poškozený o svých právech, poprvé bezprostředně po zahájení trestního stíhání (17. dubna 2012), byla vyrozuměna o konání hlavního líčení a byla jí zaslána obžaloba. K trestnímu řízení se řádně … připojila podáním datovaným 26. února 2014, které bylo soudu doručeno 3. března 2014. Poškozená v něm vyčíslila uplatňovaný nárok včetně požadovaného úroku z prodlení …“. Dvouletá promlčecí lhůta podle § 107 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. dříve platného tak v době řádného uplatnění uvedeného marně neuplynula.
Další námitkou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) a současně písm. h) tr. ř. bylo, že mělo dojít k porušení zákazu dvojího přičítání téže okolnosti, neboť ve věci nebyly splněny podmínky pro použití přitěžující okolnosti podle § 42 písm. o) tr. zákoníku. Nicméně odvolací soud na straně 100 odstavec pátý uzavřel, že nešlo o zákaz dvojího přičítání téže okolnosti, když soud prvního stupně ani přitěžující okolnost podle § 42 písm. o) tr. zákoníku neužil. Tyto námitky nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který dopadá na případy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, k čemuž u obviněného nedošlo. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný namítl, že výrok je neurčitý a nesrozumitelný a není z výroku odvolacího soudu zřejmé ani to, jak se vypořádal se zbývající částí jeho odvolání. Deklarovanému dovolacímu důvodu tato námitka odpovídá, avšak je nedůvodná. Platí, že o odvolání rozhoduje odvolací soud vždy jako o celku. Jestliže shledá dovolání důvodným pouze ohledně některého napadeného výroku, pak již nepřichází v úvahu, aby ohledně výroků, které shledal bezvadnými, rozhodoval o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002). Odvolací soudy sice někdy v takových případech ve výroku rozhodnutí uvádějí, že „jinak zůstal napadený rozsudek beze změny“, ale z ustanovení trestního řádu nevyplývá povinnost odvolacího soudu učinit takovouto formulaci součástí svého rozhodnutí, kdy se jedná pouze o lepší srozumitelnost pro laické adresáty. V dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud shledal odvolání obviněného K. částečně důvodným a to pouze v oddělitelném výroku o náhradě škody, resp. podle § 228 odst. 1 tr. ř. Sám pak rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok podle § 228 odst. 1 tr. ř. (označen soudem prvního stupně jako výrok o náhradě škody) a sám podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl. Není pak ani možné, aby odvolací soud rozhodoval o zamítnutí odvolání ve vztahu k výroku o vině a trestu, když odvolání je nedělitelné. Výrok o vině (a trestu) zůstal nedotčen, je to jasně patrné z toho, že nebyl zrušen a byl shledán správným, a tudíž odvolání obviněného v tomto směru bylo neúspěšné. Z tohoto důvodu je zjevné, že logicky v rozhodnutí odvolacího soudu žádný výrok nechybí a ani tento dovolací důvod není opodstatněný.
Obviněný I. K. poukázal na to, že soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem a zprávami příslušného finančního úřadu. Zde platí shora vyřčené u dovolání obviněného J. V., tedy správné závěry o úplnosti provedeného dokazování, když v případě svědka D. platí, že jeho výpověď byla čtena a úvahy ohledně možného zpochybnění jeho věrohodnosti přesahují potřeby dokazování, stejně jako vypořádané námitky neprovedení důkazu znaleckým posudkem BENE FACTUM, a. s.
Obviněný R. B. (dříve P.) uplatnil v podaném dovolání dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. Pokud jde o první z citovaných dovolacích důvodů, obviněný namítl nesprávné právní posouzení porušení, právní povinnosti, zavinění a příčinné souvislosti. Dále obviněný vznáší námitku nesouladu mezi právními závěry a skutkovými zjištěnými. V uvedených souvislostech poukazuje na nesprávné závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s r. o.
Ohledně namítané existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy k tomuto je možno odkázat na shora uvedené ohledně předchozích obviněných (K. a P. a obv. V.) s tím, že extrémní nesoulad dán není, neboť skutková zjištění i v jeho případě nepostrádají obsahovou spojitost s důkazy, vyplývají z důkazů na základě logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a ani nejsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. To platí i pro zpochybněné závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s r. o.
Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod podle citovaných ustanovení. Námitka vytýkající nesprávné právní posouzení, porušení právní povinnosti, zavinění a příčinné souvislosti je vznesena čistě formálně, když obviněný na její podporu nevznáší žádnou kvalifikovanou právní argumentaci a brojí výlučně proti skutkovým zjištěním, od kterých odvíjí úvahy o své nevině.
Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který shledává v tom, že z rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, jak bylo rozhodnuto o jeho odvolání. Ohledně této námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze odkázat na výše rozvedenou argumentaci, která se týká stejné námitky vznesené obviněným I. K. Vzhledem k tomu, že odvolací soud částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř. (povinnost vydat bezdůvodné obohacení), tak nešlo odvolání obviněného ohledně dalších výroků částečně zamítnout. Výrok o odvolání je nedělitelný, a proto tato námitka není důvodná.
V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. platí, že je možno jej uplatnit ve dvou případech, je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zcela zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání obviněného B.) rozhodl tak, že bylo zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. po věcném přezkumu podle § 254 tr. ř. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoliv jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., na která obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje. Jelikož dovolací soud neshledal tyto dovolací důvody za naplněné, tak nemůže být naplněn ani tento dovolací důvod. V této věci však nemůže být dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. naplněn z důvodu absence zamítavého výroku stran odvolání obviněného [viz důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.].
Ryze procesního rázu je pak námitka obv. B., podle které odvolací soud v rozsudku nezohlednil změnu jeho příjmení, neboť o identitě obviněného B., dříve P. (tak byl označen soudem prvního stupně na straně 2), není pochyb, kdo vystupuje před soudem jako obviněný. Tato námitka není podřaditelná pod žádný obviněným uváděný ani jiný dovolací důvod.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněných J. V., V. Č., M. P., I. K. a R. B. (dříve P.) odmítl. Pokud byl některými z obviněných požadován odklad vykonatelnosti rozhodnutí, tak ten nebyl učiněn předsedou senátu soudu prvního stupně, ale jednalo se o návrh obviněných, o kterém s ohledem na výsledek dovolacího řízení nebylo třeba rozhodovat.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 9. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vyhotovil:
Mgr. Daniel Broukal