95.\tTakto popsaný skutkový stav plně odpovídá užité právní kvalifikaci, kdy „nezletilá poškozená vyrůstala ve značné nevyváženosti partnerského vztahu rodičů, kdy vnímala, jak dominantní obžalovaný prosazuje vlastní zájmy, názory a přesvědčení takřka absolutně nad zájmy, názory a potřeby její matky, nutil její matku vždy ustupovat, nereagovat na násilné projevy a snažit se vyhýbat konfrontacím, neboť jakékoli jiné jednání by se stalo zdrojem konfliktu a že vývoj nezletilé poškozené, vyrůstající v takovémto prostředí, může v budoucnu mít nepředvídatelné dopady na její osobnost a psychiku, anebo může vést k opakování vštípených a vypozorovaných schémat v rámci jejích vlastních partnerských vztahů“ (str. 24 rozsudku). Obviněný se jednání dopustil vůči své dceři, za niž byl z hlediska její výchovy, mravního a citového vývoje odpovědný, přičemž se jednalo o dobu 10 let, tedy značnou část jejího dětství a v podstatě celé její dospívání.
96.\tObviněný o poškozené mluví jako o nadprůměrně rozumově vyspělé a inteligentní osobě, na straně druhé v podstatě zpochybňuje vše, co uvedla ve své výpovědi. Na její rozumovou vyspělost poukazuje zejména v souvislosti se svým přesvědčením, že u ní nebylo zjištěno, že by jakékoli jeho jednání mělo na její život negativní vliv. Tím se nejspíš snaží říct, že jeho nezletilá dcera byla natolik rozumově vyspělá, že hádky mezi rodiči nemohly mít jakýkoli vliv na její vývoj (osobnost, charakter), případně, že se mu osobně nejeví, že by tomu tak bylo. Zaprvé obviněný není osobou, která by takové závěry mohla kvalifikovaně učinit, zejména za situace, kdy není, jak ostatně sám uvedl, s dcerou nadále v jakémkoli osobním kontaktu, zadruhé je třeba připomenout, že k naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 201 tr. zákoníku postačuje, aby jednání pachatele bylo způsobilé podle své povahy a intenzity vzbudit a upevnit u poškozené osoby návyky, zájmy a povahové vlastnosti projevující se nakonec v závadovém způsobu života. Není nutné, aby takové ohrožení dítěte skutečně nastalo (a negativně se projevilo v chování a způsobu života dítěte), postačí, že z jednání pachatele reálně hrozilo. Byla to sama poškozená AAAAA, která uvedla, že postupně začala vnímat, že to byl obviněný, kdo konflikty zpravidla vyvolával a byl v nich aktivnější. Popsala i to, jaké pocity v ní tyto konflikty zanechávaly, přičemž z jejích slov jasně vyplývá, že měla o matku strach, bála se o ni, a přestože si byla vědoma, že ji obviněný má rád a zajímá se o ni jako otec, jednání obviněného vůči její matce (a následně i vůči ní) ji velmi zraňovalo a vyvolávalo v ní úzkost často vedoucí k pláči. Ze skutečnosti, že se postupně stavěla na stranu matky a tuto se snažila vůči obviněnému bránit, lze dovodit, že situaci vyhodnocovala tak, že se obviněný vůči matce chová nesprávně, nevhodně a nespravedlivě. Odvolací soud uvedl, že „mezi povinnosti vyplývajícími z rodičovské zodpovědnosti dle § 858 občanského zákoníku, patří i péče o citový a mravní vývoj dítěte. Zajištěním mravního a citového vývoje dítěte se rozumí povinnost rodiče zajistit, aby si dítě osvojilo řádné sociální vztahy k ostatním členům své rodiny. Podstatou této povinnosti je vytvořit u dítěte normy chování odpovídající společenským normám a zajistit jejich dodržování v rámci rodiny (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1231/2019). Podle odvolacího soudu výše uvedená závažná porušení zákonné povinnosti ve vztahu k poškozené, nepochybně musela vést k ohrožení jejího citového vývoje“ (bod 11. usnesení odvolacího soudu). Obviněný napadá takto odvolacím soudem formulovaný závěr s tím, že soud neuvedl, k jakému ohrožení došlo. Odvolací soud však touto formulací zdůraznil, že jednáním obviněného byl ohrožen zejména citový vývoj poškozené, nikoli, že k takovému následku došlo. Toliko je konstatováno, že ohrožení citového vývoje u poškozené bylo reálné, s čímž se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Skutková věta jasně uvádí, že „vývoj nezletilé, poškozené, vyrůstající v takovémto prostředí, může v budoucnu mít nepředvídatelné dopady na její osobnost a psychiku, anebo může vést k opakování vštípených a vypozorovaných schémat v rámci jejích vlastních partnerských vztahů“. Jako bezpředmětné je proto třeba vyhodnotit i opakující se námitky obviněného, že mělo být znalecky zkoumáno, zda a případně v jaké míře jeho jednání negativně ovlivnilo život jeho dcery AAAAA.
97.\tPokud jde o subjektivní stránku, v případě trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku zákon na straně jednání pachatele předpokládá zavinění ve formě úmyslu (přímého či nepřímého), nicméně výslovně připouští i zavinění ve formě nedbalosti (vědomé či nevědomé). V každém konkrétním případě však musí být přímo v právní větě obžaloby, popř. návrhu na potrestání, jakož i rozsudku či trestního příkazu výslovně uvedeno, která z obou forem zavinění je pachateli přičítána (srovnej Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, str. 1115–1116).
98.\tK úmyslnému spáchání trestného činu je možno odkázat na výklad uvedený výše pod bodem 74. tohoto usnesení. Pokud se jedná o nedbalost, je možno uvést, že ve formě nedbalostního zavinění ve smyslu ustanovení § 16 tr. zákoníku je trestný čin spáchán tehdy, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač to vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). Zavinění ve formě nepřímého úmyslu a vědomé nedbalosti se v intelektuální složce shodují (vědění možnosti). Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že u nepřímého úmyslu pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn, přičemž srozuměním se rozumí i smíření pachatele s porušením nebo ohrožením zájmu chráněného trestním zákoníkem. Naopak pro jednání pachatele ve formě vědomé nedbalosti je rozhodující, že pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, bez přiměřených důvodů však spoléhal, že takový následek nezpůsobí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 6 Tdo 449/2015).
99.\tVe skutkové větě rozsudku je výslovně uvedeno, že stran skutku pod bodem I.3. výroku o vině bylo jednání obviněného nedbalostní („z nedbalosti vystavoval svou nezletilou dceru …). V rozsudku je pak na str. 24 jeho odůvodnění uvedeno, že se jedná o čin spáchaný v nedbalosti vědomé, neboť „obžalovaný věděl, že nezletilá poškozená jeho jednání vůči své matce vnímá, stejně tak věděl, že toto vnímání jeho ataků na matku nezletilé, resp. výchovné prostředí, které doma vytvářel, může mít negativní vliv na život nezletilé, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k ohrožení výchovy nezletilé nedojde“. S tímto závěrem se ztotožnil i soud odvolací (bod 11. usnesení odvolacího soudu). Byť soud prvního stupně připustil, že obviněný se snažil, aby poškozená nebyla konfliktům mezi ním a její matkou I. E. přítomna, lze si těžko představit, že by si nebyl vědom toho, že jeho dcera žijící s nimi ve společné domácnosti (v bytě), nebude vnímat (zrakem, sluchem) opakující se hádky mezi svými rodiči, při nichž obviněný například v pozdních či brzkých ranních hodinách bušil na dveře, hlasitě křičel a užíval vulgární výrazy, případně si nevšimne následků těchto incidentů v podobě zranění na těle matky či vysazených dveří v bytě, apod. Pokud pak spoléhal na to, že jeho nezletilá dcera vzhledem ke své předčasné rozumové vyspělosti nebude jeho jednání vůči její matce I. E. či vůči své osobě vnímat negativně či se jí nebude citově dotýkat, pak zcela zjevně beze zbytku naplnil premisu vědomé nedbalosti.
100.\tPrávnímu posouzení jednání obviněného popsaného pod bodem I.3. výroku o vině jako přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku spáchaném ve vědomé nedbalosti ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tedy nelze ničeho vytknout.
101.\tObviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
102.\tObviněný namítá, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští, tedy uplatňuje první alternativu předmětného dovolacího důvodu. Její naplnění spatřuje v tom, že došlo k vyslovení dohledu a k uložení povinnosti podrobit se vhodným programům psychologického poradenství podle § 85 odst. 3 tr. ř. ve spojení s § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku v rozporu se zákonem. Argumentuje tím, že se s poškozenými více než 2 roky nestýká a nevede rodinný život, a mimo tato odsouzení vedl a dosud vede řádný a společensky prospěšný život, přičemž z dokazování nijak neplyne, že by bylo nutné zvýšeně sledovat a kontrolovat jeho chování. Rozhodně není osobou, která by představovala nebezpečí pro své okolí. Soud rovněž nijak blíže nezkoumal, jakým způsobem by u něho mělo psychologické poradenství vést k odstranění příčin páchání trestné činnosti, ani nestanovil, co má být jeho obsahem, toliko se omezil na vágní formulaci uložení povinnosti podrobit se „vhodným programům psychologického poradenství“. Uvedené námitky lze pod předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. podřadit.
103.\tPodle § 84 tr. zákoníku je-li třeba zvýšeně sledovat a kontrolovat chování pachatele a poskytnout mu potřebnou péči a pomoc ve zkušební době, může soud za podmínek uvedených v § 81 odst. 1 podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta za současného vyslovení dohledu nad pachatelem. Na výkon dohledu se užije obdobně ustanovení § 49 až 51. Podle § 49 odst. 2 tr. zákoníku je účelem dohledu a) sledování a kontrola chování pachatele, čímž je zajištována ochrana společnosti a snížení možnosti opakování trestné činnosti, b) odborné vedení a pomoc pachateli s cílem zajistit, aby v budoucnu vedl řádný život.
104.\tUstanovení § 85 odst. 3 tr. zákoníku pak stanoví, že podmíněně odsouzenému, nad kterým byl stanoven dohled, může soud uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život. Podle § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku soud může jako přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uložit, aby se odsouzený podrobil vhodným programům psychologického poradenství.
105.\tSoud prvního stupně stran vyslovení dohledu uvedl pouze, že „shledal podmínky pro podmíněné odložení výkonu trestu za současného vyslovení dohledu úředníka probační a mediační služby“. Současně však shledal nutným uložit obviněnému i přiměřenou povinnost podrobit se vhodným programům psychologického poradenství, což zdůvodnil tím, že je třeba, aby obviněný změnil svůj náhled a přiznal sobě i navenek své pochybení, přičemž poukázal i na závěry znalkyně psychiatričky, která obviněného znalecky zkoumala, a uvedla, že budou nutné hodiny a hodiny psychologické práce s obviněným (str. 27 rozsudku). Odvolací soud se k otázce vyslovení dohledu i uložení přiměřené povinnosti vyslovil v závěru bodu 11. odůvodnění svého usnesení, kdy uvedl, že obviněnému je třeba poskytnout potřebnou psychologickou péči a pomoc ve zkušební době podmíněného odsouzení, neboť je zjevná naprostá absence jakékoli sebereflexe z jeho strany a bez sebereflexe nemůže dojít k jakékoli nápravě. Poukázal na to, že obviněný sice přerušil rodinné vztahy s poškozenými, ale je dostatečně mlád, aby mohl navázat nový partnerský vztah. Nejvyšší soud dodává, že stejně tak se může obviněný dostat do situace, kdy bude opět postaven do role osoby, která bude sdílet život s dětmi, na jejichž výchově se může podílet, např. dětmi své nové partnerky. Odvolací soud poukázal na to, že u pachatelů trestného činu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku existuje značné nebezpečí recidivy, „neboť pachatelé mají tendenci navyklá schémata chování, která vedla k jejich odsouzení, i v dalších vztazích stále opakovat a dopouštět se tak speciální recidivy“. Právě to je podle odvolacího soudu smyslem přiměřené povinnosti, která byla obviněnému podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku uložena.
106.\tJe možno souhlasit s tím, že soudy striktně neodlišily, jaké jejich úvahy se konkrétně vztahují k vyslovení dohledu a jaké se vztahují k uložení přiměřené povinnosti. Uvedené pochybení je však podle závěru Nejvyššího soudu marginální, neboť z odůvodnění rozhodnutí se jasně podává, že obviněný postrádá jakoukoli sebereflexi a náhled na jím spáchanou trestnou činnost a pro úspěšnou nápravu je třeba vedle uložení podmíněného trestu i psychologické pomoci, kdy nelze předpokládat, že by se této dobrovolně účastnil. Uložení přiměřené povinnosti bylo podle názoru Nejvyššího soudu v rozsudku soudu prvního stupně a navazujícím usnesení odvolacího soudu řádně a dostatečně zdůvodněno, resp. soudy uvedly, na podkladě jakých úvah dospěly k závěru, že je třeba, aby se obviněný podrobil vhodným programům psychologického poradenství. Obviněný ani jednou v průběhu trestního řízení nepřipustil, že by snad jeho jednání bylo jakkoli závadové, že by se dopustil, byť jediné chyby v úsudku, přehnaných či zcela nepřiměřených reakcí, nebo že by překročil rámec toho, co je možno vnímat jako vhodnou výchovu dospívající dívky. Naopak na svém jednání neshledává nic nesprávného, své jednání dokonce obhajuje a vysvětluje jako zcela přiměřenou reakci na chování druhých, jak uvádí, jejich lži, naschvály a podrazy, a situace, které nastaly, jen jako důsledky jejich jednání. Trestná činnost, jíž se obviněný dopustil, se přitom odehrávala v rodinném prostředí vůči jeho dětem a bývalé manželce, a to převážně v rovině psychologické, neboť k fyzickému násilí se uchyloval spíše sporadicky. Lze souhlasit s tím, že pachatelé domácího násilí, velmi často v nových vztazích opakují vzorce chování, neboť u nich nadále absentuje zdravý náhled na fungování v partnerských (obecně rodinných) vztazích. Obviněnému uložená povinnost podrobit se vhodným programům psychologického poradenství je tak zaměřena především na odstranění existujících nebo potenciálních faktorů v podobě psychologických aspektů jeho osobnosti, které se podílely na spáchání trestné činnosti. Pokud soudy neuvedly, jakým způsobem by mělo být psychologické poradenství směřováno a co by mělo být jeho obsahem a cílem, pak je třeba uvést, že soud, stejně jako dovolatel, nedisponuje potřebnými odbornými znalostmi k tomu, aby mohl v rozsudku konkretizovat plán, podle něhož má být psychologické poradenství uskutečňováno. K řádnému posouzení toho, co má být v konkrétním případě v rámci psychologické pomoci řešeno a jakým způsobem, je třeba spolupráce s odborníky.
107.\tJe nutno uvést, že vyslovení dohledu se nevztahuje výlučně na situace, kdy pachatel trestné činnosti představuje nebezpečí pro společnost, jak naznačuje obviněný v dovolání, ale rovněž na situace, kdy je dohled nad pachatelem vysloven primárně proto, aby se mu dostalo odborné pomoci, jejíž cílem je zajistit, aby v budoucnu vedl řádný život [viz § 49 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku]. Tedy, aby například v budoucnu neopakoval trestnou činnost v podobě domácího násilí, a proto je mu uložena přiměřená povinnost podrobit se vhodným programům psychologického poradenství podle § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Komentář k trestnímu zákoníku uvádí, že pokud jde o povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 písm. a) až d) tr. zákoníku, jejich splnění je vázáno na součinnost pachatele s příslušným odborným pracovištěm (resp. odborníkem, institucí) poskytujícím vhodné programy pro získání potřebné pracovní kvalifikace, programy sociálního výcviku a převýchovy, psychologického poradenství a léčby závislosti na návykových látkách. K realizaci takových programů by měla přispívat především spolupráce pachatele s příslušným probačním úředníkem v rámci vykonávaného probačního dohledu. Úloha probačního úředníka je zde nezastupitelná nejen proto, aby mohl pachateli podle potřeby zprostředkovat plnění uvedených povinností a jejich koordinaci, jestliže jich bylo uloženo více vedle sebe, ale aby rovněž rozvíjel pozitivní motivaci pachatele k realizaci stanovených programů, jejichž úspěšnost je do značné míry závislá právě na kladném postoji pachatele a na jeho vlastním zájmu. … Konkrétní způsob plnění jednotlivých povinností vyjmenovaných v § 48 odst. 4 písm. a) až d) není zatím blíže právně upraven, proto v každém jednotlivém případě bude závislý na potřebách pachatele, na jeho individuálních vlastnostech a možnostech, na příčinách a podmínkách, které ho vedly ke spáchání trestné činnosti, na sociálním prostředí, v němž žije, na tom, zda a popřípadě jaké vykonává zaměstnání, na jeho rodinných, majetkových, zdravotních, bytových a ostatních osobních poměrech. Limitem zde bude především přiměřenost těchto povinností a účel sledovaný jejich uložením (viz výše výklad k § 48 odst. 3). Ke konkretizaci povinností může docházet i podle toho, jaký bude průběh realizace těch probačních plánů, jimž se pachatel podrobuje (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 663).
108.\tS ohledem na výše uvedené závěry tedy Nejvyšší soud naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. neshledal.
109.\tZávěrem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – uvedeno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
110.\tPodle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. E. odmítl.
111.\tZa podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 11. 2024
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu