84.\tV souvislosti s námitkami obviněného, jaké vozidlo bylo zaparkováno v garáži jeho domu při domovní prohlídce a otázky vlastnictví benzínových pump, je třeba zdůraznit, že extrémní rozpor dovolatel dovozuje z rozporů, jež jsou pouze okrajového charakteru, neboť tyto drobné nepřesnosti ze strany soudu prvního stupně nemají na posuzovanou věc zásadní význam. Zde je namístě dodat, že již soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí připustil existenci dílčích nepřesností v odůvodnění soudu prvního stupně (viz bod 18. – 19. usnesení soudu druhého stupně), jež však nemohly mít vliv na správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a Nejvyšší soud pro stručnost na úvahy soudu druhého stupně zcela odkazuje.
85.\tJak již bylo naznačeno, obviněný namítá rovněž nezákonnost prostorových odposlechů, z čehož dovozuje jejich nepoužitelnost v předmětném řízení. V souvislosti s touto námitkou neuvádí žádnou konkrétní argumentaci a pouze odkazuje na své předchozí námitky, které uplatnil v předchozích řízeních. Dovolací soud však musí konstatovat, že pro řádné uplatnění námitek v dovolacím řízení dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Přesto je třeba uvést, že soud druhého stupně se otázkou zákonnosti a použitelnosti prostorových odposlechů zabýval (viz bod 15. usnesení) a Nejvyšší soud na jeho úvahy zcela odkazuje, neboť ve vlastním dovolání obviněný žádnou bližší argumentaci v tomto směru neuvádí a není povinností dovolacího soudu si dovolací argumentaci domýšlet.
86.\tObviněný dále zpochybňuje způsob hodnocení výpovědi svědka R. soudy nižších stupňů. I tato námitka směřuje do způsobu hodnocení důkazů, když konkrétně poukazuje na skutečnost, že ve vztahu k němu soud prvního stupně považuje výpověď tohoto svědka za nevěrohodnou, ovšem následně dospívá k závěru, že ve vztahu ke spoluobviněného B. je tato výpověď věrohodná. Bez ohledu na skutečnost, že se jedná o procesní námitku, považoval Nejvyšší soud za vhodné na tuto námitku reagovat. Především je třeba uvést, že postup soudu prvního stupně ve vztahu k hodnocení výpovědi svědka R. nevykazuje známky libovůle a nelze ho považovat za nelogický. V tomto směru je totiž třeba uvést, že je zcela běžné, že svědci ve věcech, ve kterých je více obviněných, mají různé vazby k jednotlivým obviněným, což může mít vliv na věrohodnost jejich výpovědi ve vztahu ke každému z nich a tuto je třeba vždy hodnotit zvlášť ve vztahu ke každému z těchto obviněných. Jinak vyjádřeno, soud musí hodnotit věrohodnost svědka ke každému z obviněných samostatně, takže není vyloučeno, že ve vztahu k jednomu z obviněných považuje svědka za věrohodného a ve vztahu k jinému z obviněných nikoliv, když ovšem musí svůj postup srozumitelným způsobem odůvodnit. O takový případ se v dané věci jednalo (viz body 107. a 113. rozsudku). Navíc je nezbytné uvést, že závěr soudu prvního stupně o tom, že považuje za věrohodnou výpověď spoluobviněného B. z přípravného řízení, nebyl založen jen na výpovědi svědka R., nýbrž i na dalších provedených důkazech (např. výpověď spoluobviněného S., závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická audioexpertíza-fonoskopie, listinné důkazy, zvukové záznamy). V dané věci lze také pro jistou přesnost odkázat na dovolání obviněného B., ve kterém se vyjádřil, která z jeho výpovědi učiněná v předmětné věci je pravdivá.
87.\tK argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
88.\tPravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.
89.\tK námitce porušení zásady presumpce neviny Nejvyšší soud ještě stručně dodává, že ani tato námitka nemůže naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v § 2 odst. 2 trestního řádu má procesní charakter a týká se jen způsobu hodnocení důkazů. Jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz obdobné závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
Obviněný P. N.
90.\tRovněž dovolání obviněného P. N. se formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, ale ani pod žádný jiný. Uplatněné argumenty, jak již bylo naznačeno, totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění, když obviněný soudům vytýká především nesprávné hodnocení provedených důkazů, přičemž namítá vadná skutková zjištění (je nevinen; neřídil spoluobviněného S.; nebylo zjištěno, proč B. volal na linku společnosti A. a vydával se za S.) a přitom současně prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci. Následně vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Zde je na místě zdůraznit, že byť by se na první pohled mohlo jevit, že obviněný uplatnil použitou argumentaci právně relevantně, když navenek namítá neobjasnění subjektivní a objektivní stránky, jakožto i porušení práva na spravedlivý proces, tak fakticky žádnou právně relevantní argumentaci neuvádí. V tomto směru je třeba zdůraznit, že za takového stavu se nemůže Nejvyšší soud s touto argumentací vypořádat, neboť není úkolem Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, právně fundovanou argumentaci zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Proto nebylo možno uplatněnou námitku podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť obecně se námitky ohledně naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu týkají hmotněprávního posouzení a jako takové jsou podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
91.\tPřesto je možno se k některým námitkám obviněného blíže vyjádřit. Obviněný především namítá, že nebylo objasněno, jak byla založena firma P. a jak fungovala, a jak došlo k jejímu převedení na svědka K., a jak bylo naloženo s finančními prostředky firmy P. Zde je třeba uvést, že tyto skutečnosti byly v rámci provedeného dokazování objasněny (viz např. výpis z obchodního rejstříku, výpověď spoluobviněného S., výpověď spoluobviněného B. z přípravného řízení, výpověď svědků, výpisy z účtu firmy P. a další provedené důkazy). Pokud obviněný namítá, že svědek K., na kterého byla společnost P. následně převedena, nebyl v řízení vyslechnut, tak toto jeho tvrzení je liché, když svědek byl vyslechnut v rámci v přípravném řízení a u hlavního líčení byla jeho výpověď přečtena za souhlasu stran postupem podle § 211 odst. 1 tr. ř. Rovněž námitky obviněného ohledně hodnocení výpovědi spoluobviněného S. vyjadřují toliko nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů, tudíž mají procesní charakter. Nad rámec tohoto závěru je možno uvést, že věrohodnost výpovědi spoluobviněného S. ve vztahu k ostatním spoluobviněným podporuje nejen výpověď spoluobviněného B. z přípravného řízení, ale výpovědi svědků – např. svědek H., a další provedené důkazy, jako např. zvukový záznam schůzky ze dne 17. 10. 2013 uskutečněný mezi obviněným B. a spoluobviněným S., zvukový záznam ze dne 19. 11. 2013 mezi těmito obviněnými a svědkem R., nahrávky ze společnosti A.
92.\tObecně je třeba konstatovat, že porušení práva na spravedlivý proces, jež je ze strany obviněného namítáno, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obecně je třeba uvést, že pokud namítá obviněný porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, je povinností dovolacího soudu v takovém případě na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Platí, že jen v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány) by bylo možno prolomit kritéria vymezující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) t. ř. (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1271/2017). Naznačený závěr odpovídá konstantní judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). O takovou situaci se v dané věci nejedná, když Nejvyšší soud neshledal, že by mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem byl dán extrémní rozpor (viz výše). Nejvyšší soud naopak dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, věci věnoval náležitou pozornost a řádně rozsah a způsob hodnocení provedených důkazů zdůvodnil, čímž dostál povinnostem podle § 125 odst. 1 tr. ř. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Platí, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů bez výhrad dostály.
93.\tPokud obviněný zmiňuje možnost právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu podílnictví z nedbalosti, pak je nezbytné zdůraznit, že dovolatel toto dovozuje z vlastní skutkové konstrukce, přičemž tato nijak nesouvisí se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů. Ani tato námitka tedy nemůže založit přezkumnou činnost dovolacího soudu. Nejvyšší soud však považuje za vhodné ve stručnosti uvést, že když bude vycházet ze skutkových zjištění, tak jak byly soudy zjištěny a vyjádřeny ve skutkové větě, což učinit musí, nepřipadá právní kvalifikace jednání obviněného N. jako trestného činu podílnictví podle § 215 tr. zákoníku v úvahu.
94.\tAni zmínka o nezákonnosti nahrávky nezakládá povinnost přezkumu Nejvyššího soudu, neboť tato námitka je dovolatelem rovněž uplatněna čistě obecně, bez nějaké právně fundované argumentace. Zde je na místě odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu ohledně nutnosti uplatnění právně fundované argumentace obhájcem obviněného (bod 85. tohoto rozhodnutí). Pouze obecně je třeba odkázat na úvahy soudů nižších stupňů ohledně zákonnosti zvukových záznamů (viz bod 55. rozsudku soudu prvního stupně), když nějaká bližší argumentace v podaném dovolání ze strany obviněného absentuje.
Obviněný R. S.
95.\tObviněný R. S., jak již bylo uvedeno, rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze konstatovat, že zdánlivě právně relevantně uplatnil obviněný S. námitku stran naplnění objektivní stránky trestného činu. Je tomu tak proto, že obviněný ve vztahu k objektivní stránce fakticky pouze odmítá závěry znaleckého posudku znalce JUDr. Richarda Švejdy, LL.M., rozporuje prodejní ceny pohonných hmot, podpisy na fakturách, zpochybňuje, zda měla být za uvedené zboží odváděna daň z přidané hodnoty, zpochybňuje způsob stanovení zkrácení daně, takže jeho námitky směřují výhradně do skutkových zjištění a neodpovídají zvolenému důvodu. Tyto námitky nelze tedy podřadit pod zvolený dovolací důvod, neboť směřující do skutkových zjištění a způsobu hodnocení důkazů, takže obviněný neuvádí žádnou právní argumentaci, proč by jeho jednáním nebyla naplněna objektivní stránka zvoleného trestného činu.
96.\tBez ohledu na tento závěr lze uvést následující. Pokud jde o vyčíslení rozsahu zkrácení daňové povinnosti, této otázce se již náležitě věnoval soud druhého stupně (viz bod 17. usnesení) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje, neboť se s nimi ztotožnil. Je skutečností, že znalec neměl k dispozici originální účetnictví firmy P., protože toto nebylo objektivně k dispozici (viz výpověď svědka K.). Znalec stanovil daňovou povinnost daňového subjektu společnosti P. za 3. čtvrtletí 2011 na základě údajů získaných z výpisů z bank, ale i faktur, které předložili odběratelé PHM (firma Gedal a. s., MARIN OLI, s. r. o., a jedné faktury firmy Celron a. s.), ale i dalších dokladů, které prokazovaly bez jakýchkoliv důvodných pochybností, že došlo k dovozu PHM ze zahraničí a že tyto PHM firma P. prodala firmám, které jsou uvedeny ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (např. údaje firmy T.-O.), když následně provedl vlastní výpočty a stanovil výslednou daňovou povinnost právě na komplexním zhodnocení všech těchto dokladů a to na částku 44.001.926 Kč. Z vyjádření znalce a závěrů znaleckého posudku je zřejmé, že znalec při výpočtu důsledně oddělil plnění, která podléhají daňové povinnosti od plnění, která jí nepodléhají, čímž nepochybně stanovil daňovou povinnost v minimální výši, vyloučil určité transakce, které nezahrnul do výpočtu daňové povinnosti, neboť se podle jeho závěru jednalo o plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet. Nutno konstatovat, že takovýto postup byl z hlediska obviněných pro ně příznivější. Z pohledu námitek obviněného je třeba zdůraznit, že o tom, že došlo k dovozu PHM a jejich následnému prodeji firmou P. není pochyb, když v tomto směru lze nad rámec předložených listinných důkazů poukázat i na výpovědi svědků, ze kterých je nepochybné, že platby proběhly bezhotovostně (např. svědek J. S. – společnost Celron, výpisy z účtu odběratelských společností), čemuž nakonec odpovídají i výpisy z účtu společnosti P. Obecně je třeba uvést, že skutečnost, že se nepodařilo získat originální účetnictví firmy P. neznamená, že nelze stanovit výši zkrácené DPH, neboť takový závěr by znamenal, že pokud firma tzv. ztratí účetnictví, nelze jí prokázat, že došlo ke zkrácení její daňové povinnosti. Lze mít za to, že výši zkrácení daňové povinnosti lze stanovit na základě jiných důkazů, pokud tyto nevzbuzují pochybnosti o své pravosti a relevantnosti. O takovou situaci se v dané věci jednalo, když DPH byla stanovena právě na základě listinných důkazů, které se podařilo v rámci provedeného dokazování získat a které nezpochybnitelným způsobem prokazují, že firma P. PHM ze zahraničí dovezla a tyto následně prodala uvedeným subjektům.
97.\tVe vztahu k tomu, že obviněný nepovažuje znalecký posudek za přesvědčivý, je třeba zdůraznit, že sama skutečnost, že obviněný se závěry znalce nesouhlasí, neodůvodňuje závěr o jeho nesprávnosti, když znalec objasnil, z jakých podkladů vycházel, a jak dospěl ke svým závěrům. Obecně k předloženému znaleckému posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, daně a cla JUDr. Richarda Švejdy, LL.M., Nejvyšší soud uvádí, že tento splňuje veškeré nezbytné náležitosti v souladu s § 13 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění účinném do 31. 12. 2020, přičemž byl splněn i konkrétní úkol znalce (na základě výpisů z bankovních účtů společnosti P. a na nich zaznamenaných převodů vyčíslit za 3. čtvrtletí 2011 vzniklou daňovou povinnost, za předpokladu, že všechny odeslané platby představují platbu za přijatá zdanitelná plnění, tj. základ DPH včetně daně na vstupu při základní sazbě daně a přijaté peněžní prostředky představují platbu za uskutečněná zdanitelná plnění, tj. základ DPH včetně daně na výstupu při základní sazbě daně a měl sestavit daňové přiznání k DPH společnosti P.), který je v souladu s § 13 odst. 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb., vyhlášky Ministerstva spravedlnosti k provedení zákona o znalcích a tlumočnících. Ze samotného znaleckého posudku (č. l. 1268-1339) a dodatku ke znaleckému posudku (č. l. 1340-1357) je zjevné, že znalec zodpověděl veškeré otázky, které mu byly v zadání posudku položeny, a současně z protokolu o hlavním líčení konaném dne 7. 11. 2018 (č. l. 2800-2802) vyplývá, že znalec odpověděl i na veškeré doplňující otázky, které mu byly v souvislosti s vypracovaným znaleckým posudkem během výslechu položeny. Lze proto uzavřít, že ze strany obviněného se jedná jen o vyjádření nesouhlasu s hodnocením tohoto důkazu a skutkovými závěry soudů nižších stupňů.
98.\tNavíc je nezbytné zdůraznit, že znalecký posudek představuje důkaz jako každý jiný, nelze mu přičítat vyšší důkazní hodnotu, a je třeba ho pečlivě hodnotit v kontextu dalších provedených důkazů, v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/09-1). Takto bylo v dané věci soudy nižších stupňů nepochybně postupováno, když tento znalecký posudek nepředstavuje jediný usvědčující důkaz, a závěry znalce zapadají do kontextu ostatních provedených důkazů, jak již naznačily soudy nižších stupňů.
99.\tVe vztahu k nadměrnému odpočtu lze konstatovat zkreslování závěrů soudu druhého stupně dovolatelem, neboť tento soud nedospěl k závěru o nesprávném výpočtu částky zkrácení daně. Uvedený soud toliko shledal jisté nepřesnosti ve výroku napadeného rozsudku, když ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že byl nárokován i nadměrný odpočet daně ve výši 127.842 Kč, když ovšem podle soudu druhého stupně mělo být za takové situace ve výrokové části uvedeno, že jednak byla zkrácena daňová povinnost, jednak byl vylákán nadměrný odpočet. Soud druhého stupně však následně zdůraznil, že nemohl ve výroku provést změnu v souladu s tímto svým závěrem, neboť by se jednalo o změnu prvostupňového rozhodnutí v neprospěch obviněných, když vylákání nadměrného odpočtu je považováno za závažnější formu krácení daňové povinnosti (daňový subjekt neplní daňovou povinnost, a současně láká finanční prostředky od státu). Soud druhého stupně dále rovněž zmínil, že při výši přijatých finančních prostředků by výše zkrácení daňové povinnosti při sazbě 19 % měla být ve výši 45 360 708 Kč, což byla částka vyšší než částka stanovená soudním znalcem. V tomto směru výslovně zdůraznil, že nápravu nelze provést, neboť by se jednalo o změnu v neprospěch obviněných. Již z tohoto postupu je nepochybné, že výše zkrácené DPH byla stanovena v minimální výši, když bylo postupováno ve prospěch obviněných.
100.\tMimo rámec uplatňovaného dovolacího důvodu rovněž stojí námitka obviněného S. týkající se osoby svědka R. Je třeba akcentovat, že soudy skutková zjištění nezaložily na informacích poskytnutých R. jako informátorem, ale na výpovědi R. R. v postavení svědka, když v rámci svědecké výpovědi vypovídal o tom, co vnímal vlastními smysly. Současně není jasné, na základě čeho obviněný dospěl k závěru, že svědek R. byl policejním informátorem. Nejvyšší soud považuje navíc za vhodné zdůraznit, že výpověď svědka R. nepředstavovala v dané věci jediný usvědčující důkaz, obviněný byl usvědčován řadou dalších provedených důkazů, které soudy nižších stupňů právě hodnotily v jejich vzájemném kontextu (viz např. výpověď spoluobviněného B. z přípravného řízení, výpověď svědka H., listinné důkazy), když nakonec nelze pominout ani samotnou výpověď obviněného S., který doznává skutkové okolnosti, toliko zpochybňuje subjektivní stránku. V daných souvislostech je nutno konstatovat, že trestní řád nevylučuje, aby informátor podle § 73 zákona č. 273/2008 Sb., zákona o policii, mohl vypovídat jako svědek v trestním řízení o tom, co vnímal vlastními smysly, tedy viděl, slyšel, přičemž rovněž není zákonem vyloučeno k jeho výpovědi při skutkových závěrech přihlížet (viz přim. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 812/06). Obecně je třeba uvést, že pokud je svědek zároveň policejním informátorem ve smyslu § 73 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., sama tato skutečnost jeho výpověď nemůže diskreditovat z hlediska její věrohodnosti, mohla by toliko ve spojení s jinými skutečnostmi vést k závěru o nutnosti výpověď takového svědka obzvláště pečlivě hodnotit právě v kontextu s ostatními provedenými důkazy a skutečnostmi z nich vyplývajících.
101.\tObviněný dále namítá, že v dané věci došlo k porušení institutu spolupracujícího obviněného podle § 178a odst. 1 tr. ř., když postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení zákazu sebeobviňování. Protože obdobnou námitku již uplatnil spoluobviněný B., považuje Nejvyšší soud pro stručnost odkázat na své závěry k této problematice obsažené v bodech 60. – 74. tohoto rozhodnutí, ve kterých bylo reagováno na tuto argumentaci i z pohledu námitek obviněného S. Nejvyšší soud ovšem ještě považuje za vhodné nad rámec těchto úvah zdůraznit, že obviněný v dané věci nesplnil nejen podmínku podle § 178a odst. 1 písm. c) tr. ř., ale zejména podmínku doznání, když, jak již bylo naznačeno, doznáním se rozumí nejen doznání se ke skutkovým okolnostem, které naplňují objektivní stránku zvoleného trestného činu, ale i k subjektivní stránce tohoto trestného činu. Právě naplnění této stránky jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudy nižších stupňů, ale i v podaném dovolání zpochybňuje. Již z tohoto pohledu nebylo v přípravném řízení možno uvažovat o použití institutu spolupracujícího obviněného podle § 178a odst. 1 tr. ř.
102.\tJak již bylo naznačeno, obviněný S. uplatnil námitku nedostatku zavinění ve formě přímého úmyslu spáchat posuzovaný trestný čin částečně právně relevantním způsobem, když posouzení formy zavinění podle § 15 tr. zákoníku, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení.
103.\tNejvyšší soud z pohledu zvolené argumentace, považuje za nutné zdůraznit následující. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dáno v době činu, když závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
104.\tTrestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku je v základní skutkové podstatě trestným činem úmyslným, přičemž se ovšem nevyžaduje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a)], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§ 15 odst. 1 písm. b)]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům, ale i jeho chování při vedené společnosti apod. Ustanovení § 240 odst. 1 sice používá právní pojmy, které je třeba vykládat podle výše uvedených daňových, poplatkových, celních a dalších právních předpisů (tzv. normativní znaky skutkové podstaty), ale nejde o skutkovou podstatu s tzv. blanketovou dispozicí, proto je třeba pachateli prokazovat všechny skutkové okolnosti naplňující obsah uvedených právních pojmů a případný omyl pachatele v tomto směru se bude posuzovat jako omyl skutkový. Z toho plyne, že i subjektivní stránku tohoto trestného činu je třeba prokazovat stejně jako každý jiný znak skutkové podstaty (In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2432-2433 s).
105.\tK naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 2 písm. b), jakožto i podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku postačuje nedbalostní zavinění. Dovolací soud dále uvádí, že k naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 240 odst. 2 písm. a), totiž že čin byl spáchán nejméně se dvěma osobami, postačuje součinnost dalších osob (fyzických nebo právnických), aniž by tyto osoby musely o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět, a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce (srov. R 37/1965). Pachatel (fyzická nebo právnická osoba) však o součinnosti s nimi ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku vědět musí (In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2433 s). V případě zkrácení daně ve větším rozsahu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku se jednalo o částku nejméně 5.000.000 Kč (od 1. 10. 2020 nejméně částku 10.000.000 Kč).
106.\tZe shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení otázky zavinění u obviněného S., když vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Lze připustit, že soudy nižších stupňů se ve svých rozhodnutích otázkou zavinění zabývaly velmi stručně (viz bod 134. rozsudku soudu prvního stupně), respektive odvolací soud se touto otázkou nezabýval vůbec. Nalézací soud však dospěl k závěru, že se všichni obvinění dopustili protiprávního jednání v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy i dovolatel S., protože od samého počátku věděli, že se dopouštějí trestné činnosti spočívající v neoprávněném získání majetkového prospěchu v důsledku zkrácení daňové povinnosti, čímž bude způsobena škoda České republice zastoupené příslušným finančním úřadem. Z ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vyplývá, že pachatel jedná v úmyslu přímém, pokud chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
107.\tZ pohledu uplatněné dovolací argumentace je třeba uvést, že byť dovolatel zdůrazňuje, že byl pouze tzv. bílým koněm, tak rozhodně nebyl typickým „bílým koněm“. Pro osoby v pozicích tzv. bílého koně je typické, že vystupují v orgánech obchodní společnosti a podepisují předložené dokumenty pouze za drobnou úplatu a nijak se nezúčastní jednání společnosti ve vztahu k třetím subjektům, když za společnost zpravidla jednají jiné osoby na základě plné moci či jiného zmocnění. V souvislosti s námitkou pozice tzv. bílého koně, rovněž nelze opomenout, že i osoba v pozici „bílého koně“, jež je statutárním orgánem, má z titulu své funkce určité zákonné povinnosti, a proto pokud se jedná o osobu trestně odpovědnou, tak může být stíhána pro trestnou činnost, na které se podílí s ostatními osobami ovládajícími skutkové dění, přičemž tato trestná činnost může spočívat i v daňových či jiných podvodech (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1425/2016).
108.\tZ pohledu shora naznačených východisek je třeba vyzdvihnout, že v posuzované věci role dovolatele nespočívala pouze ve formálním zastávání funkce jednatele společnosti, neboť ze skutkových zjištění je zjevné zapojení obviněného do dalších činností, když zakládal účty v bankách, vkládal peníze na tyto účty, jakožto je i vybíral a předával spoluobviněným a účastnil se jednání se společnostmi (T.-O., A. a C.). Za svou činnost neobdržel jen drobnou odměnu, jak je u osob v pozici bílého koně typické, ale dostal odměnu ve výši 700 000 Kč. Argumentace dovolatele, že byl jen nastrčenou osobou a nevěděl o činnosti ostatních spoluobviněných, neobstojí, neboť sám obviněný během své výpovědi v přípravném řízení řekl, že zpočátku nevěděl, čím se bude společnost zabývat, ale zjistil to po návštěvě ve společnosti T.-O., kde podepisoval smlouvu na pohonné hmoty (viz protokol z přípravného řízení na č. l. 896). Současně nelze opomenout to, že během své výpovědi při hlavním líčení na otázku, co si o tom myslel, když za zednické práce dostával 80-100 Kč/hod. a najednou mu bylo přislíbeno 500 000 Kč a 1 mil. Kč uvedl, že už potom věděl, že z toho bude „průšvih“, ale bylo mu to jedno, měl z toho peníze a oni říkali, že se na nic nepřijde. V hlavním líčení rovněž přiznal, že o dluzích společnosti P. se sice dozvěděl až v průběhu vyšetřování, ale před tím bylo jasné, že bude problém s daní (obě shodně viz protokol z hlavního líčení na č. l. 2437, 2438 verte). Z uvedeného je tedy zcela evidentní, že byť dovolatel jednal na pokyn jiných osob a sám se plně neorientuje v problematice týkající se daně z přidané hodnoty, musel si být vědom skutečnosti, že se podílí na obchodování s pohonnými hmotami, a že zjednodušeně řečeno zisk z této činnosti souvisí s daněmi, tj. že zisk společnost generuje zkrácením daňové povinnosti. Byl si rovněž vědom toho, že tato činnost je protiprávní, když sám připouští, že tušil, že z toho bude „průšvih“. Dovolatel musel mít povědomí i o rozsahu páchané daňové trestné činnosti, neboť to byl právě on, kdo vkládal a vybíral peníze z účtů společnosti, přičemž vhledem k tomu, že milionové částky nebyly neobvyklé, musel si být vědom toho, že se zisk z protiprávní činnosti pohybuje v řádech desítek miliónů korun. Současně věděl, že se na činnosti podílí více osob (přinejmenším spoluobvinění N. a B.), když B. s N. si předávali peníze, které vybral nebo vkládal na účet, B. např. přinesl do restaurace faktury k podepsání a spoluobviněný N. dával obviněnému S. instrukce ohledně jednotlivých úkonů, jež má vykonat, přičemž si byl jist tím, že spoluobviněný N. dostával pokyny od někoho dalšího, když uvedl, že spoluobviněný byl také jen poskok jako on sám. Lze tedy uzavřít, že úmysl obviněného směřoval k neoprávněnému získání majetkového prospěchu v důsledku zkrácení daňové povinnosti, přičemž dovolatel věděl, že se této činnosti dopouští spolu s dalšími nejméně dvěma osobami, a současně měl povědomí i o rozsahu páchané činnosti. Nelze proto pochybovat o tom, že v případě obviněného S. byl dán přinejmenším nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Naznačený závěr nemá vliv na správnost rozsudku soudů nižších stupňů, které dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém, neboť se v obou případech jedná o úmyslnou formu zavinění. Proto lze uzavřít, že uplatněná námitka stran nenaplnění subjektivní stránky je zjevně neopodstatněná.
109.\tNejvyšší soud bez ohledu na závěr, že obviněný nesplňoval podmínky pro přiznání statutu spolupracujícího obviněného podle § 178a odst. 1 tr. ř. považuje za vhodné se vyjádřit k otázce uloženého trestu, neboť přiznání statusu spolupracujícího obviněného má rozhodující význam při ukládání trestu, když tento status umožňuje upustit od potrestání pachatele či upustit od potrestání pachatele s dohledem či mu uložit za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby (do 1. 10. 2020 podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku). Zde je na místě zdůraznit, že byť se obviněný k trestné činnosti nedoznal z hlediska naplnění subjektivní stránky, tak soudy nižších stupňů k jeho doznání ke skutkovým okolnostem výrazně přihlédly jako k polehčující okolnosti § 41 písm. l) tr. zákoníku, když současně přihlédly jako k polehčujícím okolnostem k lítosti obviněného, k tomu, že vede spořádaný rodinný život a že se trestné činnosti dopustil pod vlivem tíživé osobní situaci a pod vlivem závislosti na spoluobviněném N. (viz bod 138. rozsudku soudu prvního stupně). Jinak řečeno, soud přihlédl při ukládání trestu k řadě polehčujících okolností, na které je poukazováno i v podaném dovolání (např. tíživá osobní situace, na kterou je poukazováno v dovolání při posuzování subjektivní stránky). Právě těmto skutečnostem dal soud prvního stupně výraz ve výroku o trestu, když použil § 58 odst. 1 tr. zákoníku a trest uložil obviněnému pod dolní hranici zákonné trestní sazby, byť pro tento postup nebyly splněny beze zbytku všechny zákonné podmínky, když zároveň poukázal i na skutečnosti, které obviněnému přitěžovaly z pohledu ustanovení § 42 tr. zákoníku (předchozí odsouzení, zneužití funkce jednatele). Soud prvního stupně po zvážení všech těchto skutečností uložil obviněnému podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 roků za situace, kdy byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody od pěti do deseti let. Z uvedeného je patrné, že soud prvního stupně při úvaze o trestu výrazně zhodnotil všechny okolnosti, které obviněnému polehčovaly, zejména jeho podíl na objasnění celé trestné činnosti. Nejvyšší soud uzavírá, že tento trest by se jevil jako odpovídající i za situace, pokud by byl obviněnému přiznán status spolupracujícího obviněného, když bez ohledu na skutečnost, že obviněný výrazně napomohl k objasnění spáchané trestné činnosti ve vztahu k ostatním spoluobviněným, tak zároveň výrazně na majetkové trestné činnosti profitoval (za dva měsíce tzv. práce získal 700.000 Kč), což se výrazně liší odměn tzv. bílých koní. Zde je třeba ještě uvést, že přiznání statusu spolupracujícího obviněného neznamená, že státní zástupce musí navrhnout upuštění od potrestání či upuštění od potrestání s dohledem u takového obviněného (§ 178a odst. 3 tr. ř.), tento postup je zpravidla mimořádný. Jinak řečeno, i pokud by obviněnému byl přiznán status spolupracujícího obviněného, neznamenalo by, že by mu nebyl uložen žádný trest.
110.\tLze tedy uzavřít, že vzhledem ke shora uvedeným závěrům je nepochybné, že se obviněný P. H. svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný. Jelikož nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění dovolací důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. u tohoto obviněného. Rovněž obvinění P. N. a M. B. vznesli ve svém dovolání námitky, jež nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v případě obviněného B. ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněných P. H., P. N. a M. B. je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
111.\t Ve vztahu k obviněnému R. S. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl sice uplatněn částečně právně relevantním způsobem, ovšem zjevně neopodstatněně. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Proto bylo dovolání obviněného R. S. odmítnuto podle§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
112.\tZa podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
113.\tNejvyšší soud závěrem uvádí, že neshledal důvod pro odklad výkonu trestu u obviněného P. H. podle § 265o odst. 1 tr. ř., a proto nerozhodl o odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Zde se sluší poznamenat, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle § 265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně či pozitivně. V dané věci ovšem předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh věci neučinil. V případě navrhovaného postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. se jedná toliko o podnět obviněného, o kterém nemusí být rozhodováno ať již pozitivně či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu