Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů (tedy důkazů, o nichž soudy v řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění nezabývaly), případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněných směřovaly z převážné části právě do oblasti skutkové a procesní. Obvinění svými námitkami totiž soudům nižších stupňů vytýkali primárně nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž polemizovali se zjištěním, že souzený trestný čin byl skutečně spáchán. Brojili rovněž proti provedeným důkazům, když shledávali vadným znalecký posudek Ing. Miloše Ondruška či zpochybňovali věrohodnost svědeckých výpovědí, nebo jejich procesní použitelnost. Soudům vytýkali rovněž neprovedení některých obhajobou navrhovaných důkazů. Opětovně předkládali tvrzení, že neměli ponětí o existenci podvodného řetězce, žádná domluva mezi nimi v tomto směru neprobíhala, neměli ponětí ani o neodvedení daně z přidané hodnoty družstvem C., s. d., zastoupeným svědkem Z. P., a naopak tvrdili, že se z jejich strany jednalo o reálně uskutečněnou obchodní činnost bez úmyslu neoprávněně vylákat výhodu na dani. Pokud soudy učinily závěr opačný, nemá oporu v provedeném dokazování. Je možné proto konstatovat, že tak prezentovali (svá) jiná důkazní a skutková hodnocení, čímž měnili skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a až v návaznosti na to pak dospěli k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a je tak naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve spojení s písm. l) tr. ř.].
Uvedené se týká i námitek obviněných stran naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty souzeného trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a rovněž některými namítané absence naplnění znaku objektivní stránky, konkrétně znaku uvedeného v § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tj. spáchání činu nejméně se dvěma osobami.
Obvinění tedy v naznačené části dovolací argumentace primárně nenamítali rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, nýbrž soudům nižších stupňů vytýkali, že nedodržely zásady zakotvené v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i princip in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny. Předmětné zásady se přitom vztahují k procesu dokazování a k učiněným skutkovým zjištěním, a jako takové proto ani nejsou, s ohledem na výše uvedená východiska, zásadně způsobilé naplnit uplatněné a ani jiné dovolací důvody. Na tomto místě je však vhodné poznamenat, že všichni obvinění s výjimkou obviněného Y. M. N. M. v rámci svých dovolání vznesli námitku tzv. extrémního nesouladu.
Přestože námitky obviněných D. M. a M. K. ohledně absence subjektivní stránky byly také do určité míry spíše postaveny opět na jejich nesouhlasu s hodnocením důkazů a s učiněnými skutkovými zjištěními, ke kterým soudy dospěly, lze konstatovat, že s jistými výhradami dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. těmito námitkami formálně naplnili. Obviněný D. M. totiž namítal, že jednal v právním omylu, tudíž nezaviněně, což s naplněním subjektivní stránky nepochybně souvisí. Obviněný M. K. pak namítal, že v popisu skutku zcela chybí vyjádření intelektové a volní složky jeho úmyslu.
Nejvyšší soud v obecné rovině nejdříve uvádí, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek anebo jinou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb.
Citovaná skutková podstata má dvě části. Za prvé jde o zkrácení daně (nebo jiné povinné platby), čímž se rozumí jakékoliv jednání pachatele, v důsledku kterého je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Zjednodušeně řečeno pachatel v tomto případě v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah své daňové povinnosti, nebo že takovou povinnost vůbec nemá. Za druhé je zde vylákání daňové výhody, které lze charakterizovat jako fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněné plnění tomu, kdo zpravidla ani není plátcem příslušné povinné platby, od níž se výhoda odvíjí. V prvém případě tedy pachatel sníží svou existující daňovou povinnost, zatímco v druhém žádná daňová povinnost z důvodu předstírání rozhodných skutečností ani nevznikne. Popsaný rozdíl se pak rozhodujícím způsobem promítne do rozsahu zkrácení daně, resp. vylákání výhody na dani, kdy v prvém případě představuje výši zkrácení rozdíl mezi daní, kterou má poplatník (povinná osoba) zaplatit, a nižší daní, která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána vyměřena, stanovena, resp. kterou zaplatil. Jen pokud nebyla daň vůbec přiznána či vyměřena rovná se výše zkrácení celé výši této povinné platby. Naopak v druhém případě je za vylákanou výhodu na dani třeba vždy považovat celou vylákanou částku.
Z pohledu námitek, které uplatnili obvinění v podaných dovoláních, jež směřovaly primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy a do jimi učiněných skutkových zjištění [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněných nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněné vinnými ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který své úvahy ohledně hodnocení všech provedených důkazů řádně zdůvodnil (str. 54-60 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když uvedl, že soud prvního stupně dovodil z provedených důkazů odpovídající skutková zjištění a jednání obviněných na základě toho kvalifikoval podle odpovídajících hmotněprávních ustanovení. Odvolací soud se vypořádal s námitkami obviněných, které uplatnili v rámci podaných odvolání, a jež jsou v podstatě totožné s námitkami, které uplatnili i v rámci podaných dovolání (stran svědecké výpovědi svědka Z. P., procesní použitelnosti svědecké výpovědi M. H., zpochybňování znaleckých závěrů znalce Ing. Miloše Ondrušky, ale také s námitkami stran naplnění subjektivní stránky atd.).
V této souvislosti s opakováním námitek v dovolání, které již byly uplatněny v rámci podaných odvolání, je třeba poznamenat, že o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. půjde zpravidla tehdy, pokud je omezeno pouze na opakování námitek, uplatněných obviněnými již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení a se kterým se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Je nutno konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odpovídá ustanovení § 125 tr. ř. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Obhajoba obviněných spočívala v tom, že předmětné obchody fakticky proběhly, tedy že předmětné zboží existovalo, jednotlivé společnosti mezi sebou reálně toto zboží v rámci České republiky nakupovaly a následně prodávaly a poté bylo společnostmi B. a B. prodáváno a vyváženo do zahraničí, resp. do zemí mimo Evropskou unii, v nichž bylo převzato oprávněnými osobami. Jelikož tak k uskutečnění zdanitelných plnění došlo, jmenované společnosti měly nárok na uplatnění odpočtu z daně z přidané hodnoty, když zároveň obvinění P. S. a Y. M. N. M., tj. osoby jednající za tyto společnosti, nevěděli, že družstvo C., s. d., neodvedlo DPH. To přitom nevěděl žádný z obviněných podle jejich tvrzení, když ani jeden z nich neměl ponětí o existenci nějakého podvodného řetězce. Každý z obviněných jednal jen s tím z obviněných, se kterým bezprostředně obchodoval. Podle některých se mezi sebou navzájem ani neznali (př. M. K.). Obviněný R. P. zastupující společnost R. C. ani nevěděl, že docházelo k vývozu zboží a následnému uplatnění nadměrného odpočtu, neboť z jeho pohledu se jednalo o běžné vnitrostátní obchody. Lze však konstatovat, že zejména soud prvního stupně se řádně zabýval objasněním otázky, zda k obchodům skutečně došlo, či zda se jednalo o obchody fiktivní, a to i v souvislosti s tím, zda družstvem C., s. d., došlo k uhrazení DPH či zda to mohli obvinění reálně předpokládat. Pokud obvinění ve svých dovoláních tvrdili něco jiného a snažili se zpochybnit výsledky provedeného dokazování, je možno poznamenat, že tak činili za současného vytrhávání jednotlivých důkazů z kontextu celého hodnocení důkazů. Soudem prvního stupně přitom bylo konstatováno, že pokud by nazíral na jednání každého z obviněných zvlášť a posuzoval je izolovaně, na první pohled by se jednalo o běžné podnikání spočívající v nákupu různého druhu zboží a jeho dalším prodeji. Pokud bylo však jednání všech obviněných posuzováno ve vzájemných souvislostech, nemohl jejich obhajobám přisvědčit.
V obecné rovině, fiktivnost deklarovaných obchodních transakcí je dána tehdy, když by předmětem obchodu nebyla prohlašovaná věc; šlo by totiž vlastně o obchod s reálně neexistujícím zbožím. Za této situace pak nelze požadovat zkoumání skutečné hodnoty vyvezeného zboží. Takové zkoumání by již nebylo zapotřebí, neboť by postačovalo zjištění, že nárok na vyplacení nadměrného odpočtu byl odvozován od zcela nepravdivé (předstírané, fiktivní) skutečnosti. V opačném případě by to totiž v praxi neúměrně ztížilo, až znemožnilo, vyšetřování dalších případů obdobné sofistikované trestné činnosti, kdy by orgány činné v trestním řízení byly, nadneseně řečeno, povinny zkoumat přesnou povahu a přesnou hodnotu veškerého (třeba i odpadního či jiného obdobného) materiálu vyvezeného (za účelem obohacení se pachatelů na DPH) kamsi do exotických zemí a nepravdivě vydávaného za hodnotné zboží.
Podobně je pak nutno postupovat i v případě, pokud by samotná obchodní transakce (prodej/koupě zboží), z níž by plynul nárok na nadměrný odpočet, byla pouze účelová a k žádnému předávání a nabývání zboží, resp. vlastnických práv k němu by reálně nedocházelo s tím, že kupní smlouvy by pouze nepravdivě dokládaly skutečnost, která nenastala. Jednalo by se o obchodní transakci, která ve skutečnosti neproběhla. Pak už by nebylo vůbec potřebné jakkoliv se zabývat povahou a hodnotou vyvezeného zboží (a to dokonce i kdyby šlo o deklarované zařízení), jelikož by s ním ve skutečnosti nebylo obchodováno, nebyly by vynaloženy žádné náklady na jeho pořízení, z čehož by neplynula daň na vstupu, možnost jejího odpočtu a žádný nárok na nadměrný odpočet by tudíž nemohl nikomu vzniknout. Lze zopakovat, že v tomto i předtím popsaném případě by proto rozsahem vylákání výhody na dani byla celá částka, uplatněná v daňovém řízení jako nárok na nadměrný odpočet, a to mimochodem (a s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius jen čistě teoreticky) včetně nákladů na dopravu zboží do zahraničí, neboť proplacení výdajů na spáchání trestné činnosti pochopitelně nelze od státu žádat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 206/2017).
V návaznosti na to k povaze obchodní činnosti obviněných Nejvyšší soud uvádí, že nebylo zpochybněno, že by předmětné zboží existovalo a bylo vyvezeno. Nicméně v tomto směru byla relevantní následující zjištění. První, stran původu předprodávaného zboží, když původ zůstal zcela neobjasněn. Zároveň Z. P. (družstvo C. s. d., které stálo na počátku řetězce) jednoznačně vypověděl, že žádnou obchodní činnost v družstvu nevykonával a družstvo zastupoval pouze „formálně“. Potvrdil, že předmětné zboží, které měl prodávat, neměl vůbec k dispozici a ani za něj nedostával zaplaceno, obdržel pouze odměnu za podepisování faktur obviněnému M. K., jenž zastupoval společnost P., která stála v řetězci nad jmenovaným družstvem. Obviněný M. K. přitom v této části odmítl vypovídat. Rozhodně mu to však nebylo přičteno k tíži, jak bylo namítáno, avšak do jisté míry to nepochybně vypovídá a zapadá do celkového zjištění stran skutečného původu zboží. Jednou ze zásadních skutečností je i ta, že DPH za předmětné zboží nebylo nikdy družstvem C. s. d. odvedeno.
K tomu přistupují další zjištění, zejména způsob, jak k předprodávání zboží mezi společnostmi docházelo, kdy jednotlivé faktury na sebe navazují v rozmezí dnů, přitom se jednalo o přeprodej a převoz velkého množství zboží. Vypovídající je i marže, jakou si jednotlivé společnosti nasazovaly, když cena za zboží byla v rámci řetězce jen nepatrně navyšována v řádech jednotek korun českých, což by snad ani nemohlo pokrýt údajné vynaložené náklady, natož tak představovat zisk z takového obchodu. Pokud se pak toto zjištění spojí s výpověďmi obviněných, že obchod zboží probíhal tak, že se nejprve dotazovali u svých dodavatelů, zda mohou určité zboží sehnat, je třeba se přiklonit k závěru soudu prvního stupně, že toto značí již dříve předjednané obchody, které našly svůj odraz ve vytváření jednotlivých faktur majících dokladovat nákup a prodej jednotlivých druhů zboží, ke kterému však ve skutečnosti nedošlo. Nemůžou na tom ničeho změnit ani taková zjištění, jako že zboží bylo skutečně přepravováno, a to i v rámci České republiky, neboť se jednalo o zcela účelové úkony směřující k zastření skutečného důvodu této jejich činnosti. Navíc lze poukázat na výpověď svědka P. J., který měl provést vnitrostátní přepravu zboží, že vystavené faktury nebyly vydány jeho společností, razítko na nich bylo staré. Dále registrační značky přepravujících vozidel patřila osobním automobilům. Toto pouze na dokreslení však uváděl již soud odvolací. Některá vnitrostátní přeprava zboží čítajícího i několik tisíc kusů se jeví s ohledem na to proto pochybnou.
Pokud bylo namítáno, že byla fiktivnost obchodní činnosti dovozována skrze absenci písemných smluv, pojištění zboží, neexistenci předávacích protokolů apod., opět byly takové námitky vytrhávány z kontextu zjištění posouzených v jejich vzájemných souvislostech. Soud prvního stupně si byl samozřejmě vědom toho, že nebyla potřeba mít sepsané smlouvy či že například nebylo povinností mít zboží pojištěné. Takové počínání obviněných, kteří obchodují se zbožím v řádech milionů Kč, přepravují ho v rámci České republiky a vyvážejí navíc do zemí mimo Evropskou unii, se však jeví pochybným, když neměli jistotu, že o zboží nepřijdou například jeho poškozením či dokonce ztrátou, nebo zda za zboží dostanou vůbec zaplaceno. V této souvislosti je vhodné na tomto místě dodat, že svědek M. H. vypověděl, že za zboží, které jim bylo do Kanady dopraveno, ani nezaplatili. Relevantní je dále také zjištění, že částky za zboží vyvážené do Kanady, uvedené ve vývozních dokladech poskytnutých Českou republikou nesouhlasí s informacemi poskytnutými kanadskému úřadu pohraniční služby, neboť hodnoty byly v databázi výrazně nižší. I jmenovaný svědek H. při své výpovědi uvedl, že faktury v uváděných částkách neodpovídaly, resp. že faktury zněly na několikanásobně nižší částky. Zboží, resp. jeho ceny tedy byly fakturovány rozdílně.
Prováděným šetřením se nepodařilo dále ztotožnit prakticky žádného koncového odběratele zboží, které mělo být společnostmi B. a B. vyvezeno mimo území Evropské unie. Nelze vytknout ani odvolacímu soudu, že se vyjádřil tak, že společnosti v zemích mimo Evropskou unii namnoze neexistují. Podstatným totiž zůstává, že snad jen s výjimkou společnosti Atlantic Trading v Kanadě, za níž vypovídal svědek M. H., bylo šetřením zjištěno, že jednotlivé společnosti na uváděných adresách nesídlí apod. O adrese údajného přemístění sídla společnosti Atlantic Trading, a to na adresu 238 Tedlo Street Missisauga Ontario bylo zjištěno, že tato neexistuje. Pokud pak jde o libyjské společnosti typu tasharokit, byly využity jen jejich názvy, přičemž se opět nepodařilo ani zjistit jejich sídla. Proto je mj. zcela bezpředmětný výpis z rejstříku o společnosti TSHAROKIAT ALBAWADI, který k dovolání přiložil obviněný D. M. Mimoto, že Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zásadně ani důkazy neprovádí, pouhým seznámením se s touto listinou vyzjistil, že kontaktní údaje jsou nezjistitelné nebo nesedí s poskytnutými údaji s danou společností. To přitom bylo zjištěno právě již prováděným šetřením, jak bylo uvedeno a rozvedeno už v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nebylo možné odhlédnout ani od zjištění, že pro rodinné firmy typu tasharokit je naprosto nereálné, aby platili za zboží v řádech desítek milionů Kč.
Bylo sice zjištěno, že zboží bylo v zemích určení převzato, s ohledem na výše uvedené však vznikají pochybnosti o tom, kdo skutečně zboží převzal a zda za něj bylo zaplaceno. Zjištění svědčí o tom, že zboží bylo po domluvě převzato nějakými osobami v zemích určení, aniž by za něj zaplatily, opět jen pro účely věrohodného potvrzení, že dochází k jistým zdanitelným plněním.
Je třeba dodat, že zjišťování povahy a hodnoty zboží nebylo v tomto směru ani natolik důležité, když k závěru o fiktivnosti obchodů postačovala i jiná zjištění, a to s přihlédnutím k výše uváděným judikatorním závěrům Nejvyššího soudu. Nepochybně však i zjištění ohledně kvality zboží a jeho cen opět jen dokresluje celou povahu činnosti obviněných. Nejen znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že se jednalo o zboží střední kvality, v některých případech spíše kvality pochybné. Rovněž svědek M. H. se ke kvalitě jim dováženého zboží vyjádřil tak, že se jednalo o zboží „skladové, staré, vadné z výroby“. Znalec Miloš Ondrušek zboží oceňoval. Z jeho závěrů plyne, že se jednalo o zboží několikanásobně nadhodnocené. Jestliže bylo namítáno, že soud prvního stupně v bodě 168. svého odůvodnění nahradil svůj laický náhled a výpočet odborným zkoumáním, lze k tomu uvést, že toto jeho tvrzení neodporuje se závěry učiněnými znalcem. Nejvyšší soud si snad jen dovoluje k tomu také poznamenat a přisvědčit názoru soudu prvního stupně, že na ceny za textilní zboží jako dámské kalhotky a další je možno i laickým pohledem nahlížet jako na nadhodnocené, pokud v době před více než 10 lety cena za kus bez DPH čítala 422 Kč, aniž by se jednalo zároveň o zboží luxusní či zjednodušeně řečeno „značkové“.
Pokud jde o znalecké zkoumání stran posouzení hodnoty a kvality zboží a výhrady obviněných s tím spojené, je třeba uvést, že jimi bylo opět jen zasahováno do procesu dokazování a oblasti skutkových zjištění. Oba soudy se přitom k obhajobě obviněných v tomto směru již vyjadřovaly a obdobnými námitkami se zabývaly. Soud prvního stupně provedl postupem podle § 213 odst. 1, 2 tr. ř. obhajobou předložené odborné vyjádření či znalecký posudek ústavu Česká znalecká, a. s. Dostatečným způsobem taktéž zdůvodnil, proč z těchto důkazů nevycházel.
Ani námitky ohledně svědecké výpovědi Z. P. a jeho věrohodnosti, stejně tak námitka o použitelnosti výpovědi svědka M. H. nemůže obstát.
Svědek Z. P. měl v tomto řízení postavení svědka. Jak uváděly rovněž již soudy nižších stupňů, bylo na státním zástupci, aby případně postupoval v souladu se zásadou oficiality zakotvenou v § 2 odst. 3 tr. ř.
K ověření totožnosti svědka Z. P. Nejvyšší soud uvádí, že v přípravném řízení byla jeho totožnost ověřena podle dokladu totožnosti, tudíž nebylo pochyb o tom, že byla vyslechnuta právě osoba Z. P. Při hlavním líčení pak byla jeho totožnost ověřena podle data a místa narození, rodného čísla a trvalého bydliště, pravděpodobně v porovnání s údaji uvedenými v kopii cestovního pasu a občanského průkazu, která se nacházela ve spise z jiné trestní věci a kterou měl soud prvního stupně k dispozici (bod 141. rozsudku soudu prvního stupně) či s údaji z dostupné evidence, což lze považovat za dostačující způsob ověření totožnosti v případě, že vyslýchaná osoba nemá u sebe doklady totožnosti (srov. § 101 odst. 1 tr. ř., § 63 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky). Navíc lze dodat, že výpověď svědka z přípravného řízení a z hlavního líčení si vzájemně neodporovala. Jeho výpověď pak korespondovala i s výpověďmi dalších vyslechnutých svědků.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani výhradám stran údajného donucení svědka P. k jeho výpovědi orgány činnými v trestním řízení. Samotný svědek při své výpovědi v hlavním líčení vypověděl, že mu nebylo řečeno, jak má odpovědět a ani mu nebyla z jejich strany učiněna žádná nabídka. Z části výpovědi, kterou považoval obviněný D. M. či obviněný M. K. za pochybnou, nelze dovodit, že by měl být svědek k něčemu donucen či by mu mělo být něco přislíbeno. Ze samotné citace této výpovědi plyne, že pokud se svědkem bylo tímto způsobem v rámci výslechu v přípravném řízení komunikováno, pak se to týkalo případného využití institutu spolupracujícího obviněného podle § 178a tr. ř. V takovém sdělení nelze spatřovat nezákonný postup, stejně jako ve sdělení, že „se to k soudu ani nedostane“ pro nedostatek důkazů, čímž dojde pravděpodobně k odložení věci.
Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že výpověď tohoto svědka nebyla výlučným důkazem, na jehož základě by byli obvinění uznáni vinnými. K jeho věrohodnosti se vyjadřoval již soud prvního stupně, taktéž odvolací soud.
Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k námitce týkající se údajné podjatosti státního zástupce z důvodu údajného donucení svědka Z. P. k výpovědi. Je třeba uvést, že tuto nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř.
Se zřetelem k námitce obsažené v dovolání je zjevné, že nebyly splněny formální předpoklady pro použití označeného důvodu dovolání. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. totiž plyne, že jej lze úspěšně uplatnit jen ve vztahu k tomu orgánu, který je nejen z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen, ale který současně ve věci samé rozhodl, tj. vyloučenému soudu či soudci. K uplatnění tohoto dovolacího důvodu nestačí, že byla kterákoliv z osob podílejících se na vykonávání úkonů trestního řízení vyloučena, přičemž učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Nepostačovalo by dokonce ani, byl-li by za podjatého označen např. soudce, který se podílel na dřívějším stadiu řízení, nepodílel-li by se na vlastním rozhodnutí; stejně tak by nepostačovalo, byl-li by za podjatého označen státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až § 314s. Komentář. 7. vydání. Praha C. H. Beck, 2013, s. 3157).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze proto použít vůči státnímu zástupci Mgr. Radku Mezníkovi, jak bylo namítáno obviněným D. M., poněvadž tento subjekt se na rozhodnutí ve věci samé ani nepodílel. Nehledě na to, že nelze ani spatřovat v postupu jmenovaného státního zástupce s ohledem na výše uvedené, že by měl být podjatý ve smyslu § 30 tr. ř.
K procesní použitelnosti svědecké výpovědi svědka M. H. je třeba uvést, že jmenovaný svědek byl vyslechnut v Kanadě cestou právní pomoci. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a na to navazující judikatury Ústavního soudu plyne, že použití předchozího výslechu svědka, kterého se neměl obviněný (obhajoba) možnost účastnit a klást mu otázky, je možno pouze za splnění několika podmínek, které musí být splněny (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 12. 2011, č. 26766/05 a 22228/06, ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 12. 2015, č. 9154/10, ve věci Schatschaschwili proti Německu či nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14). V rámci třístupňového testu je třeba posoudit, zda existoval závažný důvod pro nepřítomnost svědka (u hlavního líčení), a tedy i pro připuštění výpovědi tohoto nepřítomného svědka jako důkazu, zda byla výpověď nepřítomného svědka výlučným nebo rozhodujícím základem pro odsouzení obžalovaného a zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly obtíže způsobené obhajobě v důsledku přijetí takové výpovědi a zajistily, aby řízení jako celek bylo spravedlivé.
Byť se opět i touto námitkou zabývaly soudy nižších stupňů, je třeba zopakovat, že požadované podmínky použitelnosti takovéto výpovědi je možno považovat za splněné. V první řadě výpověď svědka M. H. rozhodně nebyla výlučným základem pro odsouzení obviněných. Nejednalo se ani o nějak zásadní důkaz, přičemž platí, že čím důležitější výpověď svědka je, tím větší „záruky vyvažující obtíže obhajoby“ je třeba poskytnout. Zároveň bylo možno tento důkaz považovat za spolehlivý. Orgánům činným v trestním řízení byl poskytnut úplný přepis výslechu tohoto svědka, který byl následně přeložen. Primárně soud prvního stupně provedl komplexní a pečlivé hodnocení důkazů, k nimž připojil a do kontextu svého hodnocení zasadil i tento důkaz. Orgány činné v trestním řízení zároveň předtím vyvinuly snahu, aby se mohli obhájci zúčastnit výslechu přímo v Kanadě, když urgovaly kanadskou stranu s požadavkem sdělení termínu konání výslechu právě z důvodu zájmu obhájců účastnit se tohoto výslechu. Ze strany kanadských orgánů však bylo odpovězeno s delší časovou prodlevou, a to navíc zhruba 10 dní před konáním výslechu (srov. č. l. 1249). Obhájcům byl termín konání výslechu sdělen 7 dní před jeho konáním, žádný z obhájců přitom například ani nezaslal seznam otázek, které by svědkovi v rámci výslechu mohly být případně položeny. Vzhledem k tomu, že jmenovaný svědek se dlouhodobě nacházel v zahraničí a po výslechu měl opět z Kanady odcestovat, přičemž již realizace tohoto prvního výslechu byla spojena s jistými obtížemi (což sdělila přímo kanadská strana), lze si jen stěží představit, že by byl svědek vyslechnut znovu, či že by snad měl být vyslechnut při hlavním líčení v České republice. Závěrem lze ještě doplnit, že obvinění ani nenamítali nevěrohodnost tohoto svědka, pouze se snažili zpochybnit použitelnost tohoto důkazu v souvislosti s jeho získáním.
Soud prvního stupně tedy na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obvinění pouze předstírali prodeje a nákupy předmětného zboží, a tudíž se jednalo o činnost fiktivní, což potvrdil i odvolací soud, který svůj závěr rovněž dostatečně zdůvodnil. Zároveň byl na základě toho učiněn závěr o úmyslném a společném jednání obviněných.
Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Na takový úmysl je třeba přitom usuzovat z celého jednání pachatele.
Namítali-li obvinění, že nebylo v řízení prokázáno jejich úmyslné zavinění, opět lze poznamenat, že soudy k tomuto závěru dospěly a na úmyslu obviněných usuzovaly z jejich jednání, na něž bylo nahlíženo ve vzájemných souvislostech s ohledem na všechna zjištění po celkovém zhodnocení všech dostupných a provedených, především nepřímých důkazů. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že trestněprávní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů, jakým byl i tento s ohledem na sofistikovanost a promyšlenost jednání obviněných, nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé, než jsou důkazy přímé (srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 394-396). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy jen za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují a navazují na sebe. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kdy všechny úvahy, které soud prvního stupně a také soud odvolací vyjádřily ve svých rozhodnutích, vedly k závěru o skutečném smyslu vývozu zboží, které existovalo, bylo kontrolováno příslušným finančním i celním úřadem, bylo v námořních kontejnerech námořní přepravou dopravováno do místa určení a zde bylo i převzato. Obvinění však nevyvíjeli reálnou podnikatelskou činnost, nýbrž cílem jejich jednání, kdy se snažili vytvořit zdání legálnosti těchto obchodů, bylo využít příslušné právní úpravy k získání daňového zvýhodnění. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že trestní odpovědnost za předmětný trestný čin nevylučují právní ani faktická jednání, která by za jiných okolností byla v souladu s právem, jestliže jejich skutečným cílem je dosažení daňového úniku, ať již zkrácením daně, nebo vylákáním výhody na ní. Podstatné totiž je jednání, které k tomu směřuje bez ohledu na dodržení příslušných právních předpisů.
Námitka obviněného D. M. o jednání v právním omylu je s ohledem na učiněná zjištění zcela bezpředmětná. Obviněným navíc nebylo vytýkáno, že by porušovali právní předpisy při uplatňování nadměrného odpočtu, nýbrž že záměrně činili takové kroky, aby jejich jednání působilo zdánlivě v souladu s právem a aby bylo pro účely daňového řízení potvrzeno, že došlo k zdanitelnému plnění, ačkoliv tomu tak nebylo, čímž bylo vylákání nadměrného odpočtu neoprávněné.
S ohledem na učiněná zjištění pak není pochyb ani o naplnění znaku uvedeného v § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Není podstatné, že se někteří obvinění údajně neznali či že svědek Z. P. vypověděl, že kromě obviněného M. K. ostatní obviněné neznal. Relevantní totiž je, že tito věděli o vzájemné součinnosti k dosažení konkrétního cíle a za tím účelem činili jisté kroky. O tom svědčí všechna zjištění podrobně zdůvodněná a rozvedená v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, ačkoliv obvinění tvrdili, že k žádné dohodě mezi nimi nedošlo. Obvinění se opět svými námitkami jen pokoušeli vytrhávat a izolovat svá jednotlivá jednání.
Je tedy možno rovněž poznamenat, že odkaz obviněných na některá soudní rozhodnutí nebyl přiléhavý. Předmětem obchodu bylo zboží, jehož původ zůstal zcela nejasný, obvinění nemohli předpokládat, že v případě tohoto zboží byla uhrazena DPH. Naopak si této skutečnosti, která byla součástí celého podvodného scénáře, byli vědomi. Byť namítali, že tuto skutečnost nemohli vědět, když se mezi sebou ani neznali, ani nedošlo k žádné jejich vzájemné domluvě, Nejvyšší soud opakuje, že z celkového kontextu všech zjištění to nevyplývá. V dané věci nebylo pochyb o tom, že jisté zboží bylo skutečně vyvezeno do zahraničí, ovšem nikoliv proto, aby byla realizována obchodní činnost za účelem zisku. Přestože tedy obchody proběhly, což nerozporoval ani jeden ze soudů, nelze je posoudit jinak než jako účelové.
Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, i s ohledem na námitky obviněných, kteří svou obhajobu podporovali tvrzeními, že ze strany pracovníků příslušného finančního úřadu nebylo zjištěno žádné pochybení, že to byl nakonec právě Finanční úřad Brno I, který podával trestní oznámení.
Nejvyšší soud v tomto směru uzavírá, že nemá důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat, když se s nimi ztotožňuje, a v podrobnostech proto na obě rozhodnutí pro stručnost odkazuje. Nejvyšší soud považuje současně za vhodné uvést, že není ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněných, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Je zřejmé, že rozhodnutí soudů obou stupňů obviněným nevyhovují, a proto se snaží závěry soudů zpochybnit. Lze však konstatovat, že hodnocení důkazů odpovídá ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť soudy při provádění důkazů dodržely ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tedy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, přičemž následně provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, takže zjistily takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci. Obecně lze v souvislosti s námitkami obviněných, kteří vyjadřují nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů uvést, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Uvedené povinnosti soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu dostály.
Přezkoumáním obsahu spisu a odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů bylo shledáno, že v daném případě nedošlo k porušení postulátu spravedlivého procesu ani ve formě opomenutých důkazů. Bylo totiž zjištěno, že s návrhy obviněných se oba soudy nižších stupňů zabývaly. Dospěly přitom k závěru zejména o nadbytečnosti těchto důkazů s ohledem na dostatečný rozsah ostatních provedených důkazů. Zde je třeba též poznamenat, že není povinností soudu vyhovět absolutně každému návrhu obviněného, ale ani státního zástupce, na provedení jakéhokoli důkazu v řízení před soudem. Musí se vždy jednat o důkaz podstatný a nezbytný pro rozhodnutí soudu. V projednávaném případě tomu tak zjevně nebylo, když soudy nižších stupňů svůj postup o nevyhovění návrhů obviněného zároveň dostatečně a logicky zdůvodnily. Pro stručnost lze odkázat na body 152. až 156. rozsudku soudu prvního stupně a body 147. či 152. napadeného usnesení odvolacího soudu. Jestliže bylo namítáno, že odvolací soud nezdůvodnil, proč neprovedl důkaz znaleckým posudkem Bohemia Experts, s. r. o., ani této námitce nelze přisvědčit, neboť z odůvodnění je zjevné, že tak učinil proto, že stejně jako soud prvního stupně považoval závěry znaleckého posudku znalce Ing. Miloše Ondruška za správné, tudíž považoval za nadbytečné provádět další důkaz stran této otázky, když ke znevěrohodnění znaleckých závěrů Ing. Ondrušky již soud prvního stupně provedl důkazy navrhované obhajobou, avšak z nich nevycházel (znalecký posudek České znalecké, a. s., odborné vyjádření Pražské znalecké kanceláře).
S jistými výhradami byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplněn i námitkami obviněných stran rozsahu vylákání daňové výhody jako znaku skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Přesto ani tyto námitky neobstojí.
Skutek, kterým byli obvinění uznáni vinnými, a ve kterém je spatřováno spáchání shora uvedeného trestného činu, podle skutkových zjištění soudů spočíval v tom, že obvinění předstírali obchod s určitým zbožím, kdy zároveň za žádnou z komodit, o které se ve věci jednalo, nebylo DPH družstvem C. s. d. odvedeno. Protože obvinění si museli být vědomi skutečnosti, že za zboží, kterého se obchody týkaly, nebyla odvedena DPH (jedná se o skutkový závěr), tak při stanovení rozsahu výše daňové výhody, kterou vylákali, je třeba vycházet z částky, která byla fakticky požadována a následně také vyplacena. V případě fiktivnosti obchodů totiž žádný nárok na nadměrný odpočet nevzniká.
Jestliže obvinění namítali, že byl rozsah nesprávně vypočten, je třeba jim dát za pravdu. Soud prvního stupně totiž do rozsahu nezahrnul celou vylákanou částku, resp. částku, která byla požadována a která byla finančním úřadem vyplacena, nýbrž rozsah určil tak, že na základě příslušných vývozních faktur a dokladů vypočetl DPH, přičemž jen takto vypočtená částka podle něj představovala neoprávněně vylákaný nadměrný odpočet. Je však třeba zdůraznit, že takto zjištěná částka je ve prospěch obviněných, neboť neoprávněně vylákaná částka byla ve skutečnosti o několik desítek milionů Kč vyšší. V důsledku zásady zákazu reformationis in peius by tedy ani nebylo možné rozsah, v jakém byla výhoda na dani vylákána, upravit, neboť by to bylo značně v neprospěch obviněných. Takový postup by snad ani obvinění nepožadovali. Bylo-li namítáno, že soud prvního stupně dal tímto postupem najevo, že jen část obchodů považoval za fiktivní, nelze této námitce přisvědčit. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je patrné, že všechny obchody za fiktivní požadoval, pouze nesprávně postupoval při výpočtu rozsahu vylákání výhody na dani.
V případě obviněného D. M. lze navíc jeho námitkám přisvědčit v tom směru, že soud prvního stupně pochybil při poměrném vypočtení podílu tohoto obviněného na vylákání výhody na dani. Z odůvodnění totiž není zřejmé, jak při výpočtu jeho účasti na vylákání postupoval. Na druhou stranu sečtením požadovaných a zároveň vyplacených nadměrných odpočtů v bodech A 1) až 5) a 11) nutno dospět k vyšší částce, než která byla obviněnému D. M. přičtena i se zahrnutím vylákané výhody pod bodem A 6). Opět je tedy možno učinit závěr, že soudem prvního stupně vypočtená částka je ve prospěch obviněného, byť není z odůvodnění přesně seznatelný postup tohoto soudu. Totéž lze uvést i v případě druhého podvodného řetězce a vypočtení podílu jmenovaného obviněného na vylákání výhody. V tomto případě soud prvního stupně sečetl jím vypočtenou neoprávněně vylákanou výhodu pod body B 1) až 4), ačkoliv uvedl, že se společnost J., podílela jen v bodech B 4) a 5), a v bodě B 8) vypočetl 19 % z částky 7 470 000 Kč. Součet těchto částek je 24 523 370 Kč. Přestože tedy postup je zjistitelný, s ohledem na výše uvedené, není správný. Opět je však třeba konstatovat, že byl vypočten ve prospěch obviněného D. M., neboť kdyby byl rozsah stanoven sečtením skutečně požadovaných a finančním úřadem neoprávněně vyplacených částek, jen v případě vylákání daňové výhody pod body B 1) až 4), na nichž se tento obviněný podílel, by byl rozsah vyšší než ten vypočtený soudem.
Ani námitce stran výroku o náhradě škody, resp. přiznání nároku Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj – Územní pracoviště Brno I. v adhezním řízení nelze přisvědčit, byť se jedná o námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výrok soudu prvního stupně o náhradě škody, potvrzený odvolacím soudem totiž není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013), o níž obvinění D. M. a R. P. opírali svou argumentaci.
Nárok státu vyplývající ze zkrácené (neodvedené) daně je nárokem na náhradu škody, který však nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně (srov. přiměřeně č. 34/1987 a č. 22/2005-11. Sb. rozh. tr.). Proto je třeba, aby soud rozhodl na počátku hlavního líčení usnesením podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam, že tento nárok na náhradu škody nemůže uplatňovat v trestním (adhezním) řízení. V rozsudku pak soud již o takovém uplatněném nároku nerozhoduje ve smyslu § 228 a § 229 tr. ř.
Dle závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu jen tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Jde-li o akciovou společnost nebo o společnost s ručením omezeným a je-li obviněný členem jejich statutárního orgánu, je třeba řešit otázku, zda mu v takovém případě nevzniká ručitelský závazek podle § 194 odst. 6 obchodního zákoníku (resp. za použití § 135 odst. 2 obchodního zákoníku), na základě kterého by mohl být v adhezním řízení zavázán k náhradě způsobené škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle § 240 tr. zákoníku (příp. podle § 241 tr. zákoníku). Uplatnění nároku na náhradu škody by mohlo přicházet v úvahu i tehdy, jestliže by bylo možné dovodit odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně, jako pachatele trestného činu podle § 240 tr. zákoníku (příp. podle § 241 tr. zákoníku) za škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým trestným činem (srov. č. 25/1968-1. a č. 20/2002-11. Sb. rozh. tr.).
Ačkoliv je v citované části zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedené dáváno do souvislosti pouze se zkrácenou či neodvedenou daní, lze tento závěr vztáhnout i na případy týkající se neoprávněného vylákání výhody na dani ve smyslu § 240 tr. zákoníku. To z důvodu toho, že v adhezním řízení může být uplatňován a přiznán jen takový nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem, resp. na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, který lze obecně uplatňovat i v občanskoprávním řízení. Zkrácená nebo neodvedená daň se přitom nevymáhá žalobou ani v občanskoprávním řízení, ale na její nedoplatek vydá finanční úřad platební výměr, který je sám o sobě podkladem pro doplacení a vymáhání zkrácené (neodvedené) platby a zároveň exekučním titulem pro případný nucený výkon rozhodnutí. Vzhledem k tomu ani v adhezním řízení nepřichází v úvahu nahrazovat uvedený postup rozhodnutím soudu podle § 228 tr. ř. a vytvářet tak jiný podklad pro další postup a event. i pro výkon rozhodnutí. Rovněž nesrovnalosti při vyplacení nadměrného odpočtu by byly řešeny v rámci daňového řízení.
Námitky stran přiznaného nároku na náhradu škody byly vzneseny pouze obviněnými D. M. (J.) a R. P. (R. C.). Z toho důvodu je třeba s ohledem na citované judikatorní závěry konstatovat, že povinnost k náhradě škody těchto obviněných, stejně jako obviněného M. K., toho času jednatele společnosti P., je možno vyvodit už jen proto, že jmenované společnosti, za něž jednali, ani nebyly plátci daně, tudíž by ani vůči nim nebylo možné vydat platební výměr či jinak postupovat v daňovém řízení. Nadto společnosti P. a J., byly již zrušeny, společnost R. C. byla převedena na osobu D. H., k němuž bylo ovšem zjištěno, že tento neexistuje a převod obchodního podílu byl tak pravděpodobně proveden s využitím padělaných nebo pozměněných dokladů. Zároveň u těchto obviněných bylo možno vyvodit povinnost k náhradě škody proto, že se podíleli na vylákání výhody na dani ve spolupachatelství s obviněnými P. S. a Y. M. N. M. Ani v případě společností B. a B., jakožto plátců daně, by nebylo možné případné vymáhání daňového nedoplatku, neboť jakýkoliv případný exekuční titul by nebylo možno ani vykonat. Obě společnosti byly totiž zrušeny s likvidací (v době rozhodování soudu prvního stupně byla zrušena pouze společnost B., přičemž stran společnosti B. bylo zjištěno, že nemá žádný majetek a na uvedené adrese ve veřejném rejstříku ani nesídlila). Z tohoto pohledu je proto třeba uzavřít, že učiněný výrok o náhradě škody je správný, neodporující judikatuře Nejvyššího soudu.
Za právně relevantně uplatněnou námitku se dá považovat námitka obviněného D. M., jíž soudům nižších stupňů vytýkal neaplikování zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud považoval za vhodné se k této námitce vyjádřit až na závěr, přesto ani tato námitka nemůže obstát.
Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio, z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“.
Obviněný D. M. namítal, že jeho jednání nedosahovalo potřebné míry společenské škodlivosti nezbytné pro uplatnění případné trestní odpovědnosti. S tímto jeho názorem však nelze souhlasit. Jestliže obviněný namítal, že „jeho jednání nenaplnilo zákonodárcem vymezená kritéria v takové intenzitě, aby bylo nutno je postihovat v rámci nejpřísnější trestněprávní úpravy“, je k tomu třeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. mohly být a jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. Tím spíše, pokud byli obvinění v nyní posuzovaném případě odsouzeni za trestný čin daňový, jehož základy jsou v právu veřejném, nikoliv soukromém. Nadto lze poznamenat, že i tuto námitku obviněný uplatnil především ve spojitosti s námitkou stran naplnění subjektivní stránky a opět i v tomto případě spíše zpochybňoval učiněná skutková zjištění a až skrze ně dovozoval nedostatek společenské škodlivosti jeho jednání.
Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě doplnit, že ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu a to proto, že přestože je trestný čin v ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Dospěje-li soud po odpovědném a objektivním zhodnocení všech uvedených okolností k závěru, že z hlediska společenské škodlivosti trestného činu nevznikají pochybnosti o tom, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v předpokládané míře pro vyvození trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku, není třeba, aby se v podrobnostech zabýval zásadou subsidiarity trestní represe. To vyplývá z toho, že již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Hodnocení kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku se pak uplatní pouze z hlediska povahy a závažnosti spáchaného trestného činu při stanovení druhu a výměry trestu ve smyslu § 39 tr. zákoníku a násl. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
S ohledem na způsob, jakým obvinění v nyní posuzované věci jednali, je zjevné, že se nejedná o nějaký „hraniční“ případ, který by nevykazoval potřebnou míru společenské škodlivosti, a to i vzhledem k rozsahu, v jakém vylákali výhodu na dani z přidané hodnoty, který převyšoval mnohonásobně rozsah, který je znakem kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tj. velký rozsah (srov. § 138 odst. 1 tr. zákoníku). Nebylo na místě proto uvažovat o uplatnění materiálního korektivu, neboť se rozhodně nejednalo o trestný čin, který by neodpovídal ani nejméně závažným běžně se vyskytujícím případům a nějakým způsobem se vymykal typově podobným případům trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Naopak, i soud prvního stupně uvedl, že s ohledem na rozsah vylákání daňové výhody, a s tím tedy i související způsobenou škodu, konkrétní stupeň společenské škodlivosti jednání obviněných výrazně převyšoval typový stupeň společenské škodlivosti, se kterým se soudy setkávají v jiných obdobně se vyskytujících případech.
Ani v dovolání uplatněná námitka obviněných D. M. a R. P., jíž brojili proti výši, resp. nepřiměřenosti uloženého trestu, pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod nespadá. Pokud jde o námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze je uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. „Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákona (nyní zejm. § 39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.“ (R 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Určitý průlom do výše uvedených zásad – výlučně pokud jde o nepřiměřenou délku řízení – však představuje judikatura Ústavního soudu. Ústavní soud, který Nejvyššímu soudu rozhodujícímu o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, v rámci svých rozhodnutí opakovaně vytkl, že takovou situaci nevzal dostatečně v úvahu, jestliže ponechal v platnosti rozhodnutí nižšího soudu, které stanovilo stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by byl respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele. Důvodem takové neproporcionality bylo podle Ústavního soudu nezohlednění délky soudního řízení, stejně jako doby uplynuvší od spáchání skutků, pro které byl obviněný uznán vinným. Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, vyslovil názor, že jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. kompenzace jeho porušení, může být přitom dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Ústavní soud zde zdůraznil, že je povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Úvahy obecných soudů o trestu, případně přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou, která uplynula od spáchání trestných činů, s ohledem na délku trestního řízení, musí být podle Ústavního soudu strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní), a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy o mezinárodněprávní odpovědnosti).
Z rozsudku soudu prvního stupně v nyní posuzované věci je zjevné, že tento při ukládání nepodmíněných trestů odnětí svobody zohlednil mj. právě i délku řízení a dobu, která od spáchání trestného činu uplynula. Z odůvodnění je patrné, že bylo přihlédnuto ke složitosti věci, jakož i k průtahům, jež stály na straně soudu. Také z napadeného usnesení soudu odvolacího, který i v tomto směru rozsudek soudu prvního stupně již přezkoumával, se podává, že daná trestní věc je složitější a rozsáhlejší, s poměrně velkým rozsahem prováděného dokazování a také obtížnější dostupností některých důkazních prostředků (využití právní pomoci v zahraničí). Bylo rovněž konstatováno, že se jedná o závažnou trestnou činnost, na druhé straně však nebyly zjištěny žádné průtahy na straně obviněných. Samotná délka trestního stíhání cca čtyři roky byla soudy vyhodnocena jako přiměřená. Tato doba se jeví přiměřenou i Nejvyššímu soudu, když zároveň nemůže ničeho vytknout soudům v posouzení a zohlednění jednotlivých okolností a jejich řádnému zdůvodnění. Soudy ve svých rozhodnutích respektovaly podmínky stanovené v § 39 odst. 3 tr. zákoníku, a proto z tohoto pohledu nelze výši uložených nepodmíněných trestů posoudit jako nepřiměřenou.
Nejvyššímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že obvinění naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, včetně subjektivní stránky. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že úmyslné zavinění obviněných je náležitě vyjádřeno i ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Soudy zjištěné skutkové okolnosti rovněž svědčí o takové míře společenské škodlivosti, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nepřipadalo v úvahu. Napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 3 To 153/2018, ani jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 53 T 1/2017, proto netrpí žádnými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněné námitky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněných P. S., R. P., D. M. a M. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Jediné dovolání obviněného Y. M. N. M. odmítl podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
K návrhu obviněných P. S., D. M. a M. K. na odložení, resp. přerušení výkonu napadeného usnesení Nejvyšší soud uvádí, že předsedou senátu soudu prvního stupně mu nebyl předložen návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. S ohledem na to, jak rozhodl Nejvyšší soud, neshledal ani důvod postupovat podle § 265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 4. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu