{"html": "

101.\tPředně je třeba uvést, že dovolací argumentace obviněného je velmi stručná a v podstatě je v základu založena na zpochybňování subjektivní stránky jeho jednání. Bez ohledu na tento závěr je možno jen stručně uvést, že k naplnění pojmu spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994, č. 49/2009-I, č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.). Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1133/2004, či ŠÁMAL, P., ŘÍHA, J. § 23 [Spolupachatel]. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 529 a násl. Platí tedy, že spolupachatelství je činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Rozhodný je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. trest.). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015). V tomto směru je třeba zdůraznit, že požadavek společného úmyslu je pokryt srozuměním obviněného s tím, že prostřednictvím společnosti DPR – INVEST, s. r. o., ve které působil obviněný jako tzv. bílý kůň, může být páchána trestná činnost, když obviněnému muselo být zřejmé, že právě jeho pasivita při plnění povinností statutárního orgánu umožňuje a je zároveň předpokladem páchání trestné činnosti ostatními spoluobviněnými, když musel být srozuměn i s tím, že se může jednat zejména o daňovou trestnou činnost, když společnost dovážela auta ze zahraničí, takže se páchání tohoto typu trestné činnosti nabízelo. V této souvislosti je však třeba nicméně odkázat na předchozí závěr ohledně otázky pokrytí celého vytýkaného období v tzv. skutkové větě nepravou lhostejností, resp. dovození nepřímého úmyslu u obviněného Filipa. Od tohoto posouzení je pak nepochybně odvislé, zda lze či nikoliv na dotyčného pohlížet jako na spolupachatele ve smyslu § 23 tr. zákoníku v rámci celého, ve skutkové větě popsaného, jednání.

102.\tObviněný rovněž rozporuje závěr odvolacího soudu, že u jeho osoby nejsou dány podmínky pro aplikaci mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku. Vyjadřuje přesvědčení, že v projednávané věci se naopak vyskytují okolnosti, které odlišují uvedený případ od jiných běžně se vyskytujících obdobných případů, což opírá i o závěry nalézacího soudu (bod 42 rozhodnutí soudu prvního stupně). Akcentuje, že jako tzv. „bílý kůň“ podal trestní oznámení, neměl z výkonu své funkce žádný profit. Přitom činil aktivní jednání směřující k tomu, jak své působení ve společnosti ukončit.

103.\tNejvyšší soud nejprve považuje za vhodné připomenout, že námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Žádné takové vady však obviněný v této věci nenamítl. Navíc ani neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu napadá proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který aplikoval ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, mu odvolací soud uložil trest v „běžné“ zákonné trestní sazbě.

104.\tPředně je třeba uvést, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu obviněný nemůže dovoláním úspěšně brojit proti tomu, že soud v jeho případě neaplikoval § 58 tr. zákoníku. Výjimkou za určitých okolností může být pouze neuložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby za užití ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, které se však týká specificky ukládání trestu pachateli označenému jako spolupracující obviněný, což není případ dovolatele. Použití tohoto ustanovení je totiž při splnění v něm stanovených podmínek na rozdíl od jiných případů vyjmenovaných v odstavcích 1, 2, 3, 6 a 7 § 58 tr. zákoníku obligatorní. V té souvislosti je třeba připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, jež bylo schváleno trestním kolegiem Nejvyššího soudu a na základě toho uveřejněno pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. V tom bylo výslovně konstatováno, že námitka spočívající v argumentaci, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky stran neaplikování § 58 odst. 1, 2, 3, 6 nebo 7 tr. zákoníku v dovolacím řízení, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů) je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Toto obviněný ani ve svém podání nenamítá. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

105.\tPro úplnost je ještě třeba dodat, že Nejvyšší soud si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23. Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu Nejvyššímu soudu vytkl, že jeho předchozí rozhodovací praxe v otázce, zda lze neaplikování § 58 tr. zákoníku připustit jako dovolací důvod nebyla v daném směru zcela jednotná (přičemž poukázal konkrétně na usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, v němž bylo toto připuštěno) a že tudíž daná trestní věc měla být předložena k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu nebo měla být vyřešena stanoviskem celého trestní kolegia tohoto soudu.

106.\tNejvyšší soud je toho názoru, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, v současné době již neodůvodňuje postup podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších přepisů (předložení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu). Uvedené usnesení je zcela ojedinělé a dávno a mnohokrát překonané. V době před jeho vydáním i po něm Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujímal názor opačný, tj. že nepoužití fakultativního ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezakládá žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Tato jednotná praxe byla v nedávné době potvrzena schválením trestním kolegiem a publikací již odkazovaného usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, a to konkrétně pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. Naprosto stejným způsobem na věc dosud ve své konstantní judikatuře nahlížel i sám Ústavní soud – viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21. V obou těchto rozhodnutích se Ústavní soud zabýval mj. i opakovaně zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, které označil za ojedinělé a z hlediska řešené problematiky za nevýznamné. Ve shodě s Nejvyšším soudem vycházel z toho, že ustanovení trestního zákoníku umožňující snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Uzavřel, že jestliže soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli odůvodní ukládaný trest a jeho výši, pak se námitka směřující proti neaplikování § 58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací důvody a ani Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat. Za této situace, a se zřetelem k tomu, že šlo o názor učiněný o procesnímu právu, rozhodující senát Nejvyššího soudu neshledal důvod pro předložení věci velkému senátu trestního kolegia ve smyslu § 20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 6 Tdo 402/2024).

107.\tVzhledem k výše předestřeným závěrům lze zopakovat, že odvolací soud v bodech 75–79 svého rozsudku rozvedl nesouhlas s postupem nalézacího soudu stran aplikace § 58 odst. 1, resp. 6 tr. zákoníku u obviněných Filipa a Pudila. Akcentoval, že jak vyplývá z názvu ustanovení, je zřejmé, že se musí jednat o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Odvolací soud zároveň v bodě 79 svého rozhodnutí konstatoval, že neseznal u obviněných žádnou skutečnost, která by odpovídala podmínkám (které v předchozích bodech vymezil) aplikace zmíněného ustanovení. Podle odvolacího soudu se nepochybně nejednalo o případ, kdy jsou dány okolnosti, které odlišují uvedený konkrétní případ od jiných běžných případů. Jednání obviněného Filipa proto odvolací soud vyhodnotil jako typické pro jednání tzv. bílého koně. Jestliže dolní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody u trestného činu § 240 odst. 3 tr. zákoníku činí pět let, uložil odvolací soud obviněnému trest na samotné spodní hranici trestní sazby.

108.\tK výše uvedenému Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, byť stručněji, odůvodnil svůj postup stran neaplikování § 58 odst. 1 tr. zákoníku, když neseznal jednání dovolatele Filipa jako vybočující z typického jednání tzv. bílého koně. Nejvyšší soud musí konstatovat, že je možno souhlasit s odvolacím soudem, že obhajobou namítané skutečnosti (to, že dovolatel Filip neměl z dané činnosti většího prospěchu a že se jedná o osobu méně intelektuálně vybavenou) nejsou ničím vybočujícím u tzv. bílých koní v případech obdobné trestné činnosti. V souvislosti požadavkem na aplikací § 58 tr. zákoníku se nabízí v jednání obviněného pouze ta skutečnost, že dotyčný podal trestní oznámení, kdy policejní orgán neshledal důvodu zahájit úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. (viz výše bod 97–98 tohoto rozhodnutí), když ovšem toto podal až poté, co již byla rozhodující část trestné činnosti spáchána (období od února 2012 do března 2013) a došlo ke zkrácení DPH o částku ve výši 151 460 179 Kč. Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že jak již bylo konstatováno, Nejvyšší soud shledal podané dovolání tohoto obviněného částečně důvodné, je třeba uvést, že pokud odvolací soud v novém řízení sezná, že celé v tzv. skutkové větě vytýkané období není „pokryto“ nepravou lhostejností, resp. min. nepřímým úmyslem dovolatele, pak se musí v novém rozhodnutí zabývat i zohledněním této skutečnosti při stanovení druhu a výměry trestu, přičemž není v základu vyloučeno, že by tato okolnost nemohla založit aplikaci § 58 tr. zákoníku.

109.\tPokud dovolatel zpochybňuje výrok o povinnosti nahradit rukou společnou a nerozdílnou České republice – Finančnímu úřadu pro hl. město Praha částku 71 579 465 Kč, když tento výrok nepovažuje za řádně odůvodněný, a současně namítá, že od bratrů Neymonových dostal pouze částku 5000 Kč při podpisu dokumentů k převodu společnosti DPR – INVEST, s. r. o., lze k těmto námitkám uvést následující. Předně tyto námitky nejsou vzhledem k svému obsahu podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Toliko obecně považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že podle § 228 odst. 1 tr. ř., podle něhož odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. To znamená, že v případě, kdy popis skutku obsahuje výši způsobené škody nebo výši bezdůvodného obohacení, musí soud ve svém odsuzujícím rozsudku rozhodnout o povinnosti k náhradě škody nebo bezdůvodného obohacení v této výši, pokud se poškozený řádně a včas připojil a nebyla-li škoda nebo bezdůvodné obohacení dosud uhrazeno, nesmí poškozenou osobu s jejím nárokem odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, pokud tomu nebrání zákonná překážka.

110.\tZde je nutno uvést, že samotný obviněný nezpochybňuje, že poškozená Česká republika – Finanční úřad pro hl. m. Prahu, se vůči jeho osobě s nárokem na náhradu zkráceného DPH řádně a včas připojila a že o tomto nároku ve vztahu k jeho osobě v době rozhodování soudů nižších stupňů nebylo rozhodnuto v jiném řízení (např. civilním). Za takové situace nic nebránilo soudům nižšího stupně v přiznání nároku na náhradu škody, když pro tento postup byly splněny zákonné podmínky. Námitka obviněného, kterou pouze namítá obecnou nespravedlnost takového výroku, tak nemůže spadat pod dovolatelem uplatněný důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný. Pokud se týká samotné možnosti rozhodnout v rámci trestního řízení o povinnosti uhradit zkrácenou daň, v dané věci konkrétně DPH, což ovšem obviněný ani nezpochybňuje, je třeba uvést, že předpoklady tohoto postupu se Nejvyšší soud bude zabývat v rámci vypořádání námitek dovolatele JUDr. Neymona.

111.\tStran tvrzení dovolatele, že pokud odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, měl povinnost ve svém rozsudku řádně odůvodnit výrok týkající se náhrady škody, a nikoliv pouze odkázat na již zrušený rozsudek soudu prvního stupně, z čehož dovozuje nepřezkoumatelnost tohoto výroku, lze jen stručně uvést následující. Předně i tuto námitku nelze podřadit pod žádný z taxativně uvedených dovolacích důvodů § 265b tr. ř., když i § 265a odst. 4 tr. ř. uvádí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Nadto Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatele, že by odvolací soud musel „otrocky přepisovat“ odůvodnění výroku o povinnosti náhrady zkráceného DPH, jestliže s tímto se plně ztotožnil (viz bod 85 rozsudku odvolacího soudu) a ke zrušení rozsudku nalézacího soudu přistoupil pro jiné pochybení soudu prvního stupně, jak tomu bylo v dané věci (zřejmá nesprávnost ve skutkové větě a nesprávná právní kvalifikace jednání nedopovídající skutkovým zjištěním soudu prvního stupně).

Dovolání obviněného Jana Pudila

112.\tObviněný ve svém dovolání předně namítá, že v jeho případě došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, neboť nalézací soud vyhlásil rozsudek bez jeho účasti. Předmětnou námitku pak vztahuje k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a jako takovou jí lze formálně podřadit pod tento zvolený dovolací důvod.

113.\tVe vztahu k naplnění tohoto dovolacího důvodu pak dovolatel konkrétně namítá, že souhlasil jen s konáním hlavního líčení dne 3. 11. 2022 v jeho nepřítomnosti (svoji nepřítomnost omluvil a požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti), ovšem tento souhlas neučinil ve vztahu k hlavnímu líčení, které proběhlo dne 4. 11. 2022. V souvislosti s touto námitkou, také zpochybňuje postup odvolacího soudu, který jednak odmítl tuto námitku s tvrzením, že ji vznesl spoluobviněný JUDr. Radek Neymon, nikoliv on sám, jednak uzavřel, že i pokud by ji vznesl, tak by nebyla důvodná, neboť podle odvolacího soudu se nechtěl účastnit ani hlavního líčení konaného dne 4. 11. 2022. S tímto odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu vyslovuje obviněný nesouhlas, když poukazuje na doplnění svého odvolání, kde tuto námitku uplatnil, což soud druhého stupně záměrně pominul. Zdůrazňuje, že obsah omluvy a žádost o konání hlavního líčení v jeho přítomnosti neznal ani jeho obhájce, jelikož ji směřoval přímo na soud. Proto tuto námitku nemohl uplatnit jeho obhájce u hlavního líčení dne 4. 11. 2022. Je toho názoru, že nemůže ani obstát argumentace, že nebyl zkrácen na svých právech, když omluvil svoji neúčast u veřejného zasedání o podaném odvolání.

114.\tJak již bylo naznačeno, předmětnou námitku lze po formální stránce podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Po obsahové stránce se ale jedná o námitku neopodstatněnou. Nejvyšší soud nejprve považuje za vhodné provést rekapitulaci daného stavu z pohledu skutečností, které vyplývají z předloženého spisového materiálu. Předně musí Nejvyšší soud přisvědčit dovolateli, že v rámci doplnění svého odvolání (č. l. 6634) skutečně uplatnil námitku, že omluvil jen svoji neúčast na hlavním líčení konaném dne 3. 11. 2022, nikoliv u hlavního líčení konaného dne 4. 11. 2022. Nadto i z omluvy doručené soudu prvního stupně dne 2. 11. 2022 (č. l. 6515) je zřejmé, že jmenovaný omlouvá svoji neúčast toliko na hlavním líčení konaném dne 3. 11. 2022. Respektive z obsahu písemnosti se podává, že obviněný slouží 24 hod. službu od 7:00 hod. dne 2. 11. 2022 do 7:00 hod. dne 3. 11. 2022, a proto se nemůže dostavit dne 3. 11. 2022 v 9. hod. k soudu. Z toho vyplývá, že omluvu cílí na den 3. 11. 2022, když již nijak neargumentuje směrem ke dni 4. 11. 2022. Proto v tomto směru lze uplatněné argumentaci obviněného, že neomluvil svoji neúčast u hlavního líčení konaného dne 4. 11. 2022 a že tedy nepožádal o konání tohoto hlavního líčení ve své nepřítomnosti, přisvědčit. Stejně tak lze přisvědčit jeho tvrzení, že již v rámci podaného odvolání on sám výslovně poukázal na to, že soud prvního stupně porušil ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení.

115.\tZ pohledu shora zjištěných skutečností není tedy pochyb o tom, že odvolací soud obsah zmíněného doplnění odvolání opomněl, když v bodě 51 odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že námitku stran nepřítomnosti obviněného Pudila u hlavního líčení konaného dne 4. 11. 2022 za tohoto obviněného předložil spoluobviněný JUDr. Radek Neymon, který jí podle odvolacího soudu uplatnit nemůže. Současně je však nutné upozornit na faktický postup odvolacího soudu, který přes závěr vyslovený v bodě 51 odůvodnění svého rozhodnutí následně v bodě 52 rozvádí důvody, pro které by bylo možno předmětnou námitku považovat za nedůvodnou, i kdyby ji obviněný Pudil uplatnil. Jinak vyjádřeno, byť soud druhého stupně pochybil, když nevzal v potaz obsah doplnění odvolání obviněného Pudila, tak se i přes tuto skutečnost s jím uplatněnou argumentací de facto vypořádal v bodě 52 svého rozhodnutí. Zde odvolací soud předně uvádí, že i kdyby se chtěl obviněný Pudil účastnit vyhlášení rozsudku, tak by se nejednalo o vadu, která by v posuzovaném případě vedla ke zrušení napadeného rozsudku. Akcentoval totiž, že dne 4. 11. 2022 došlo pouze k vyhlášení rozsudku, u něhož byl přítomen obhájce obviněného, takže podle tohoto soudu nedošlo ke zkrácení práva na obhajobu u tohoto obviněného. Současně taktéž zdůraznil, že jeho rozsudkem byl napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu a ve věci bylo rozhodnuto znovu rozsudkem. Akcentoval i skutečnost, že obviněný se neúčastnil ani veřejného zasedání o podaném odvolání, takže i napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen v jeho nepřítomnosti, ačkoliv měl obviněný možnost se vyhlášení rozsudku zúčastnit. Z pohledu faktického postupu odvolacího soudu proto nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že odvolací soud se otázkou jeho nepřítomnosti u hlavního líčení konaného dne 4. 11. 2022 nezabýval, byť skutečně není pochyb o tom, že odvolací soud nesprávně uvedl, že obviněný v rámci podaného odvolání tuto argumentaci neuplatnil.

116.\tNejvyšší soud musí konstatovat, že úprava přítomnosti osob při hlavním líčení je důležitým předpokladem a zárukou řádného a zákonného procesu vedeného proti obviněnému, resp. obžalovanému. Zároveň jde o určitou konkretizaci ústavního práva každého na to, aby nebyl odňat svému zákonnému soudci a aby rozhodoval řádně obsazený soud (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a dále ústavního práva každého na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Právo obžalovaného osobně se zúčastnit hlavního líčení, resp. řízení před soudem, se i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považuje za základní a nepostradatelný prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚLP (PÚRY, František. § 202 [Přítomnost při hlavním líčení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2551). Lze mít za to, že účelem práva obviněného osobně se zúčastnit hlavního líčení je tomuto zajistit, aby se zejména mohl k věci vyjádřit on sám, mohl se vyjádřit k jednotlivým provedeným důkazům, mohl navrhnou důkazy a zároveň využít svého práva na závěrečnou řeč (§ 216 odst. 2 tr. ř.) a práva na poslední slovo (§ 217 tr. ř.).

117.\tJak již bylo naznačeno, v předmětné věci obviněný namítá, že bylo porušeno jeho právo na účast u hlavního líčení, konkrétně ustanovení § 202 odst. 5 tr. ř., když nepožádal o konání hlavního líčení dne 4. 11. 2022 v jeho nepřítomnosti. Dovolací soud považuje za potřebné nejprve odkázat na relevantní právní úpravu. Podle § 202 odst. 4 tr. ř. platí, že hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného nelze konat, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Podle § 202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení věty první odstavce 4 nepoužije, pokud obviněný požádá, aby se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti.

118.\tV dané věci není pochyb o tom, že obviněný byl stíhán a posléze odsouzen pro trestný čin, jehož horní hranice stanovené trestní sazby převyšovala pět let, takže hlavní líčení bylo možno konat v jeho nepřítomnosti jen za předpokladu, že obviněný o tento postup výslovně požádal, což se v dané věci prokazatelně nestalo (varianta, že se obviněný nacházel ve výkonu trestu či ve vazbě nepřicházela v předmětné věci v úvahu). Jedná se nepochybně i o jisté procesní pochybení. Nejvyšší soud se následně zabýval tím, zda toto porušení ustanovení § 202 odst. 4, 5 tr. ř. mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces. Je tomu tak proto, že nikoliv každé porušení zákona dosahuje intenzity porušení práva na spravedlivý proces (srovnej např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/2004, sp. zn. IV. ÚS 4385/12, sp. zn. IV. ÚS 2684/14 a další). Jinak vyjádřeno, ne každé procesní pochybení zakládá rovnou vadnost celého řízení (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 338/15). Nelze proto kvůli jeho vzniku automaticky dovozovat porušení práva na spravedlivé projednání věci (srov. Bartoň, M. a kol. Základní práva. Leges, s. r. o. Praha, 2016, s. 534–535, obdobně taktéž rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v bodech 55–70 ve věci Monnell a Morris proti Spojenému království, 1987). Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo). Tedy ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. To může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva. S problematikou posuzování řízení jako celku souvisí rovněž otázka, zda porušení procesního práva má významný dopad na výsledek řízení z pohledu obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1273/16). Tento požadavek se projevuje ve dvou rovinách. Zaprvé je třeba zkoumat, zda shledané porušení procesního práva je z pohledu řízení jako celku dostatečně závažné. Zadruhé, zda porušení procesního práva, k němuž došlo v jedné fázi řízení, nebylo dostatečným způsobem napraveno v pozdější fázi (srov. Kühn, Z., Kratochvíl, J. Kmec, J. Kosař, D. a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 1250).

119.\tZ pohledu shora naznačených východisek dospěl Nejvyšší soud k závěru, že i přes určité pochybení v postupu soudu prvního stupně, nelze mít za to, že by vadný postup soudu prvního stupně dosahoval takové intenzity, že by došlo k porušení práva na spravedlivý proces u obviněného v daném řízení jako celku, tedy, že by řízení jako celek nebylo ve vztahu k tomuto obviněnému spravedlivé. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud z těchto důvodů. V předmětné věci není pochyb o tom, že obviněnému bylo známo, že hlavní líčení se má konat ve dnech 3. a 4. 11. 2022, když s termínem konání hlavního líčení v těchto uvedených dnech byl seznámen v rámci odročení předchozího hlavního líčení konaného dne 6. 10. 2022 (viz č. l. 6502). Pokud se týká hlavního líčení konaného dne 3. 11. 2022, tak toto se konalo v nepřítomnosti obviněného, a to na základě jeho žádosti o takový postup, ovšem za přítomnosti jeho obhájce. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 11. 2022 (č. l. 6517 a násl.) pak vyplývá, že soud konstatoval dosavadní průběh řízení, provedl určité listinné důkazy a rozhodl o návrzích stran na doplnění dokazování, které zamítl pro nadbytečnost. Následně prohlásil dokazování za skončené a bylo přistoupeno k závěrečným řečem. Jinak vyjádřeno, v rámci hlavního líčení dne 3. 11. 2022 bylo ukončeno dokazování, provedeny závěrečné řeči stran a poté bylo hlavní líčení odročeno na předem stanovený termín hlavního líčení dne 4. 11. 2022 toliko za účelem vyhlášení rozsudku. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 4. 11. 2022 pak vyplývá, že v daný den došlo jen k vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, přičemž tohoto hlavního líčení se účastnil obhájce obviněného JUDr. Štětina a ostatní spoluobvinění a jejich obhájci.

120.\tLze tedy uzavřít, že soud prvního stupně skutečně nesprávně vyhodnotil předmětnou omluvu obviněného a žádost obviněného o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti tak, že tato se vztahuje i na hlavní líčení konané dne 4. 11. 2022, přestože obviněný ji výslovně vztahoval toliko ke dni 3. 11. 2022. I přes tento vadný postup soudu prvního stupně nelze přisvědčit námitce obviněného, že tímto postupem skutečně došlo k zásahu do jeho práva na obhajobu, které by mělo za následek, že řízení proti němu nebylo jako celek spravedlivé. Jak již bylo uvedeno, dne 3. 11. 2022 po ukončení dokazování přednesl obhájce obviněného závěrečnou řeč a následující den byl vyhlášen „pouze“ rozsudek. Zde je také vhodné akcentovat, že z dovolací argumentace obviněného není ani konkrétně zřejmé a obviněný to ani nijak nerozvádí, jak by mohl být postupem nalézacího soudu zkrácen fakticky na svých právech na obhajobu (toto ani v dovolání nijak nekonkretizuje). Jinak řečeno, blíže nijak nerozvádí, jak toto naznačené pochybení vedlo k tomu, že bylo zkráceno jeho právo na obhajobu. Navíc nelze ani pominout, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně následně zrušil a poté sám vyhlásil ve věci nový rozsudek, když o podaných odvoláních se konalo jednak veřejného zasedání dne 3. 5. 2023, kterého se obviněný zúčastnil, takže měl možnost se opětovně nad rámec obsahu svého podaného odvolaní k věci vyjádřit, když obviněný se toliko neúčastnil vyhlášení rozsudku odvolacím soudem dne 10. 5. 2023.

121.\tLze tedy uzavřít, že obviněný pouze obecně namítá zásah do jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces, což však nijak nekonkretizuje. Nejvyšší soud proto může obviněnému v tomto směru skutečně pouze přisvědčit, že se sice jedná o jisté procesní pochybení nalézacího soudu, které však dosahuje pouze formální roviny, když reálně se jej tato vada nikterak fakticky nedotkla. Proto Nejvyšší soud tuto námitku obviněného vyhodnotil po obsahové stránce jako zcela neopodstatněnou. Nad rámec shora uvedeného lze pouze stručně poznamenat, že rovněž ani nepřítomnost obhájce obviněného v případě nutné obhajoby v hlavním líčení odročeném jen za účelem vyhlášení rozsudku, přestože v případě nutné obhajoby nelze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného a jeho obhájce (§ 202 odst. 4, věta druhá tr. ř.) sama o sobě není v zásadě důvodem pro zrušení napadeného rozsudku, přestože se jedná o podstatnou vadu řízení, neboť nemá vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozhodnutí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. Tpjn 300/2018, publikované pod č. 1/2020 Sb. tr. rozh.). Pokud není takovou vadou zakládající nutný kasační zásah ani nepřítomnost obhájce v případě nutné obhajoby při vyhlášení rozsudku, pak je Nejvyšší soud toho názoru, že pro jeho kasační zásah nepostačí ani nepřítomnost obviněného při vyhlášení rozsudku, když na druhou stranu byl tomuto úkonu přítomen obhájce obviněného. Přitom jak již opakovaně judikoval i Ústavní soud – samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces (srovnej např. nález sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009, či nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011). Spravedlivost řízení je totiž třeba posuzovat jako celek (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1273/16). K této námitce není taktéž nijak podstatná toliko obecná poznámka obviněného, že upozorňuje na procesní pochybení odvolacího soudu při vytvoření protokolu o veřejném zasedání, aniž by tvrzenou vadu blíže rozvedl. V tomto směru je třeba zdůraznit, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je založeno na tom, že právní argumentaci nevytváří a nedotváří Nejvyšší soud, právně fundovanou argumentaci má zajistit právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (viz § 265d odst. 2 tr. ř.).

122.\tStran námitky obviněného, že se domníval, že hlavní líčení se nebude konat 2 dny, tj. 3 a 4. 11. 2022, lze uvést, že tato námitka nemůže naplňovat žádný ze zvolených dovolacích důvodů. Nad rámec shora uvedeného je třeba předestřít, že ani obviněný nezpochybňuje, že hlavní líčení bylo stanoveno na 2 dny a že mu to bylo známo, takže mohl i logicky předpokládat, že soud prvního stupně skutečně hodlá konat hlavní líčení v těchto termínech, takže jeho případné přesvědčení, že tomu tak nebude, je irelevantní. Stejně tak mohl vzhledem k stavu řízení před soudem prvního stupně předpokládat, že soud může uzavřít dokazování a že může přistoupit k závěrečným řečem, včetně vyhlášení rozsudku, a to dokonce již dne 3. 11. 2022. Navíc byl v tomto řízení zastoupen obhájcem, takže i z logiky věci lze očekávat, že tento ho mohl o průběhu hlavního líčení informoval.

123.\tPokud obviněný dále obecně namítá, že soud prvního stupně neprovedl jeho zákonné poučení, přičemž odkazuje na dovolání spoluobviněného JUDr. Radka Neymona, pak je nutné zdůraznit, že obviněný následně nijak blíže tuto argumentaci nerozvádí. Zde je ovšem nutno uvést, že účinné dovolací námitky nelze založit odkazem na argumentaci jiného obviněného [srovnej přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012 (č. 46/2013 Sb. rozh. tr.)]. Proto se uvedenou námitkou ve vztahu k tomuto obviněnému Nejvyšší soud nezabýval. Jen stručně, nad rámec tohoto prezentovaného závěru, lze uvést, že touto námitkou se Nejvyšší soud bude blíže zabývat v případě dovolací argumentace dovolatele JUDr. Radka Neymona a dovolací soud na toto odůvodnění pro stručnost odkazuje (viz bod 180 a násl.).

124.\tDovolatel rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítá, že odvolací soud se nijak nezabýval jeho námitkami stran rozsahu provedeného dokazování a toliko odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, čímž podle něho porušil ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Současně uvádí, že odvolací soud se zcela nepřesvědčivě vypořádal s jeho námitkami stran zamítnutých návrhů na doplnění dokazování, takže v důsledku toho, podle jeho přesvědčení, existuje značný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Lze tedy mít za to, že obviněný tuto argumentaci směřuje k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho v první a třetí variantě. Podle Nejvyššího soudu formálně tuto argumentaci lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, když ovšem z hlediska obsahového se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.

125.\tPokud se týká první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak podle Nejvyššího soudu obviněný jen fakticky vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů, když zdůrazňuje, že to byl on, kdo jako jednatel zajišťoval poskytnutí informací do systému VIES. Takto uplatněná argumentace nemůže zakládat první variantu tohoto zvoleného dovolacího důvodu, tedy zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Navíc obsahově tato argumentace směřuje spíše do naplnění subjektivní stránky, když obviněný zpochybňuje svoje srozumění s tím, že umožňoval ostatním spoluobviněným páchat trestnou činnost, tedy do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ovšem ani neuplatnil. Bez ohledu na tento závěr lze mít za to, že fakticky dovolatel jen požaduje, aby Nejvyšší soud zcela akceptoval způsob, jakým obviněný hodnotí provedené důkazy, a změnil tak hodnocení důkazů soudy nižších stupňů v jeho prospěch, aniž by tyto důkazy sám Nejvyšší soud provedl v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti. Takový požadavek nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první alternativě.

126.\tPřes tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné na námitky obviněného blíže reagovat. Nejprve pokládá Nejvyšší soud za potřebné rozvést obecná východiska týkající se tzv. extrémního rozporu ve smyslu naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě. Platí, že, aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. O takovou naznačenou situaci se v dané věci nejedná. Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně své úvahy stran rozsahu a způsobu hodnocení provedených důkazů řádně rozvedl, když vzhledem ke skutečnosti, že v dané věci se jednalo o tzv. karuselový podvod na DPH, musel a správně věnoval zvýšenou pozornost posouzení vzájemných vztahů všech zúčastněných osob, včetně toho, že některé osoby vystupující v postavení svědků mohly a pravděpodobně i byly do páchání trestné činnosti jistým způsobem zapojeni. Zároveň musel vzít v úvahu ale i zapojení jednotlivých společností do těchto obchodů (viz zejména listinné důkazy), včetně toho, kdo předmětné společnosti fakticky ovládal, a to i z hlediska finančních toků, což prokazovaly zejména listinné důkazy (výpisy z účtu) a z pohledu těchto zjištěných skutečností hodnotit výpovědi obviněných a slyšených svědků. Na rozdíl od obviněného pak všechny provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, tak jak to vyžaduje § 2 odst. 6 tr. ř. Lze mít za to, že soud prvního stupně následně své úvahy přesvědčivě a řádně objasnil a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje (viz body 26–72 rozsudku soudu prvního stupně), když jeho hodnocení je logické a nevykazuje žádné známky svévole či libovůle. Rovněž soud druhého stupně na obhajobu obviněného řádně a dostatečně reagoval, byť lze připustit, že poněkud stručněji (viz bod 58 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud vzhledem k jisté strohosti odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně přímo ve vztahu k odvolacím námitkám obviněného Pudila považuje taktéž za vhodné dodat, že Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Proto samotná skutečnost, že soud druhého stupně reagoval na námitky obviněného stručněji, nemůže mít za následek porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, za situace, pokud obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání obdobné námitky jako v řízení před soudem prvního stupně a tento soud na ně reagoval, když zároveň reagoval i na námitky nové, které se týkaly tvrzených procesních pochybení (např. námitka stran konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, nedostatek poučení). Proto nebylo možno předmětné argumentaci obviněného přisvědčit.

127.\tNa závěr ve vztahu k uplatněné dovolací argumentaci týkající se naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, lze uzavřít, že námitky obviněného směřující na naplnění první varianty zvoleného dovolacího důvodu, tedy tvrzeného extrémního rozporu, nepřekračují meze pouhé polemiky se skutkovými závěry soudů nižších stupňů vzešlými na základě provedeného dokazování, a to zejména listinných důkazů. Fakticky jen obviněný vyslovuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména soudu prvního stupně (soud druhého stupně sice napadený rozsudek zrušil, ovšem toliko z důvodů jisté zřejmé nesprávnosti – viz bod 85 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Taková argumentace není podřaditelná pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný uvedený v § 265b tr. ř.

128.\tObviněný, jak již bylo naznačeno, v dalším okruhu námitek namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, když tvrdí, že odvolací soud se vůbec nezabýval jeho námitkami stran rozsahu provedeného dokazování, neboť toliko pouze formálně uvedl, že rozsah provedeného dokazování byl zcela dostačující při současném odkazu na odůvodnění soudu prvního stupně. Tvrdí, že jeho návrhy na doplnění dokazování měly právě přispět k prokázání jeho legální činnosti (vyžádání zpráv Finančního úřadu v Bratislavě, výslech daňového poradce, znalecký posudek ohledně možné výše způsobené škody). Podle jeho přesvědčení se soudy s jeho návrhy na doplnění dokazování vypořádaly nepřesvědčivě. Domnívá se tak, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

129.\tJak již bylo naznačeno, takto uplatněné dovolací námitky lze formálně podřadit pod obviněným zvolený dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, když po obsahové stránce se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Stran problematiky tzv. opomenutých důkazů je vhodné nejdříve obecně připomenout, že jde dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět. Současně je nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

130.\tV souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je třeba mít zároveň na paměti, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

131.\tZ hlediska aplikace uvedených východisek na posuzovanou věc je zapotřebí předně uvést, že obviněný ve svém dovolání výslovně zmiňuje, že navrhoval vyžádání zpráv o kontrolách Finančního úřadu v Bratislavě k společnosti, ve které byl jednatelem, výslech daňového poradce společnosti, jakož i znalecký posudek, týkající se případné škody, která mohla případnými nezákonnými obchody vzniknout a že provedení těchto důkazů bylo nekriticky odmítnuto. Současně dodává, že odvolací soud převzal argumentaci soudu nalézacího a zcela nepřesvědčivě se vypořádal se zamítnutím návrhů na doplnění dokazování.

132.\tNejvyšší soud předně musí zdůraznit, že soud prvního stupně se řádně a dostatečně vypořádal s důkazními návrhy všech obviněných, tedy nejen obviněného Pudila, a to v bodě 61 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Proto Nejvyšší soud pro stručnost na toto odůvodnění odkazuje, když toto odůvodnění je podrobné a přesvědčivé, neboť soud prvního stupně řádně objasnil, proč považoval navrhované důkazy za nadbytečné, popř. správně poukázal na to, že skutečnosti, které měly být tímto dokazováním objasněny, byly již řádně objasněny v průběhu řízení a pro posouzení věci je soud prvního stupně považoval za irelevantní (viz např. zprávy Finančního úřadu v Bratislavě o provedených kontrolách). Stejně tak se těmito důkazními návrhy zabýval i odvolací soud v bodě 58 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Závěry soudů nižších stupňů stran podaných návrhů na doplnění dokazování seznává Nejvyšší soud jako logické a přesvědčivé, když na rozdíl od obviněného má za to, že v dané věci byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí věci tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Proto podle Nejvyššího soudu nelze obviněnému přisvědčit stran tvrzené existence tzv. opomenutých důkazů, a proto i tyto námitky Nejvyšší soud odmítl jako neopodstatněné, kdy pro jistou stručnou odkazuje na argumentaci obsaženou ve zmíněných bodech rozhodnutí soudů nižších stupňů, kterou považuje za dostačující.

133.\tObviněný zároveň směřuje své námitky do naplnění subjektivní stránky, jak již bylo naznačeno. Tuto námitku ovšem nelze podřadit pod obviněným výslovně uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), i) tr. ř. Předmětná argumentace by byla podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním hmotném posouzení. Bez ohledu na skutečnost, že obviněný předmětný dovolací důvod řádně neuplatnil, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že předpokladem existence tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti, přičemž ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srovnej např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Stran bližších předpokladů naplnění tohoto dovolacího důvodu lze pro stručnost odkázat na bod 84 a 85 tohoto rozhodnutí.

134.\tPřestože obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně neuplatnil, považuje Nejvyšší soud za vhodné na uplatněnou argumentaci reagovat, byť stručněji. Lze mít za to, že dovolatel rozporuje závěr soudů nižších stupňů o jeho nepřímém úmyslu, když shledává v tomto směru rozhodnutí soudů nižších stupňů rozporuplné. Tvrzený rozpor dovozuje z toho, že soud prvního stupně dovodil, že měl být jakýmsi nástrojem, nicméně, že jednal zaviněně a že byl tedy přinejmenším srozuměn s tím, že poskytuje ostatním spoluobviněným pomoc. Tuto námitku současně spojuje s otázkou tzv. opomenutých důkazů. Absenci naplnění subjektivní stránky podporuje taktéž tím, že trestná činnost byla de facto zjištěna z informačního systému VIES, tedy z údajů, jejichž poskytnutí do tohoto systému zajišťoval on sám. Jinými slovy, vyjadřuje přesvědčení, že právě proto, že si nebyl vědom toho, že by se dopouštěl jakékoliv trestné činnosti, zajištoval řádnou evidenci v rámci tohoto systému a tuto skutečnost dokládal příslušnému finančnímu úřadu, kde absolvoval i řadu kontrol, a to vždy bez zjištění jakýchkoliv nesrovnalostí. Z tohoto postupu dovozuje neexistenci subjektivní stránky.

135.\tNejvyšší soud ve vztahu k námitkám stran naplnění subjektivní stránky u tohoto obviněného zejména odkazuje na bod 64 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, ve kterém soud rozvedl na základě jakých skutečností a důkazů shledal, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Soud prvního stupně i velmi přiléhavě poukázal na celkové jednání obviněného ve vztahu ke společnosti, ve které vystupoval jako jednatel, na reálnost některých obchodních případů v případě importu a exportu vozidel (viz např. tahače zn. Volvo, nákup vozidla Lexus, nákladní vozidlo zn. Man), ale i ekonomickou neodůvodněnost těchto obchodů, ale i na jeho jednání spočívající v „instalaci“ bílých koní do jím ovládaných či řízených společností, kdy i následně za takové společnosti jednal či aspoň disponoval jejich finančními prostředky, byť v některých případech striktně formálně oprávněně na základě udělených plných mocí. Jinak vyjádřeno, o jeho zaviněném jednání svědčí nepochybně i to, že se následně zbavoval svých povinností v dotčených obchodních společnostech angažováním tzv. bílých koní. Je tedy zřejmé, že nalézací soud dospěl k závěru o naplnění subjektivní stránky u tohoto obviněného z kontextu všech provedených důkazů, které hodnotil na rozdíl od obviněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, přičemž postup soudu prvního stupně akcentoval i odvolací soud (viz bod 58 jeho rozhodnutí). Nejvyšší soud tak neshledal předmětný závěr soudů nižších stupňů v rozporu s logikou či že by nevycházely z provedených důkazů.

136.\tLze tedy mít za to, že obviněný de facto pouze polemizuje se závěry soudů nižších stupňů stran naplnění subjektivní stránky jeho osobou, kdy izolovaně rozporuje některé závěry soudů (např. i relevanci fiktivních obchodů), snaží se toliko naznačovat, že některé obchodní případy, byť mohou vypadat nelogicky, mohly mít svůj význam, aniž by ovšem zároveň objasnil jaký. Na rozdíl od obviněného má tedy Nejvyšší soud za to, že z kontextu celého dokazování zřetelně vyplývá jeho (minimálně) nepřímý úmysl ve vztahu k naplnění všech znaků trestného činu zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku formou pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud tak nemohl přisvědčit těmto námitkám obviněného, když v předmětné věci neseznal existenci zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale taktéž neseznal relevanci ve vztahu k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který dovolatel ve svém podání ani nenamítá, byť právě posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu spadá primárně pod tento dovolací důvod.

137.\tPokud obviněný zdůrazňuje skutečnost, že zajišťoval řádné vedení evidence dovozených vozidel v systému VIES, což by jistě nečinil, pokud by si byl vědom toho, že je páchaná trestná činnost, tak je třeba uvést, že předmětná námitka nemůže vést k závěru, že u tohoto obviněného absentuje subjektivní stránka. V tomto směru je třeba pro stručnost odkázat na bod 55 rozhodnutí soudu prvního stupně, kde se předmětnou námitkou zabýval a vypořádal se s ní.

138.\tObviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ve své argumentaci brojí proti tomu, že odvolací soud, oproti soudu nalézacímu, neaplikoval u jeho osoby při ukládání trestu mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Závěr odvolacího soudu považuje obviněný v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1033/2022, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. [2016], sp. zn. 11 Tdo 15/2016. Akcentuje taktéž nutnost při ukládání trestu zohlednit otázku nezletilých dětí, kdy odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, a také délku řízení (nález Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 208/20, a nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Upozorňuje, že zmírnění trestu musí být výslovné a měřitelné, současně odkazuje na další judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, včetně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále také jako „ESLP“). Současně rozhodnutí soudu druhého trestu týkající se uloženého trestu jeho osobě považuje za překvapivé.

139.\tNejvyšší soud považuje za nutné předně zopakovat, že námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Byť tento dovolací důvod obviněný ve svém dovolání výslovně uplatnil, tak ale žádné takové vady, které by bylo možné pod tento dovolací důvod konkrétně podřadit, nenamítá. Jinak řečeno, nedožaduje se toho, aby mu byl uložen trest v rámci zákonem dané trestní sazby, ani netvrdí, že by mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Rozhodnutí odvolacího soudu napadá proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který aplikoval ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, mu odvolací soud uložil trest v rámci „běžné“ zákonné trestní sazby. Předně je třeba uvést, že aplikace zmíněného ustanovení je ovšem postup závislý vždy na úvaze soudu. Pokud jsou splněny všechny podmínky uvedené v citovaném zákonném ustanovení, pak soud takto postupovat (mimořádně snížit trest odnětí svobody) může, ale nemusí.

140.\tPlatí, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu obviněný nemůže dovoláním úspěšně brojit proti tomu, že soud v jeho případě neaplikoval § 58 tr. zákoníku. Výjimku za určitých okolností může představovat pouze neuložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby za užití ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, které se však týká specificky ukládání trestu pachateli označenému jako spolupracující obviněný (což není případ dovolatele). Použití tohoto ustanovení je totiž při splnění v něm stanovených podmínek na rozdíl od jiných případů (vyjmenovaných v odstavcích 1, 2, 3, 6 a 7) obligatorní. V té souvislosti je třeba opětovně připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, jež bylo schváleno trestním kolegiem Nejvyššího soudu a na základě toho uveřejněno pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. V tom bylo výslovně konstatováno, že námitka spočívající v argumentaci, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky stran neaplikování § 58 odst. 1, 2, 3, 6 nebo 7 tr. zákoníku v dovolacím řízení, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů) je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb).

141.\tZ předloženého spisového materiálu se podává, že nalézací soud v případě obviněného Pudila při ukládání trestu využil výše zmíněné ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, když seznal, že ačkoliv mohou z provedených důkazů vyplývat různé teorie o možném spolupachatelství, bylo třeba podle soudu přistoupit k posouzení zapojení obviněného pouze tak, jak bylo nade vši pochybnost prokázáno. Přitom za situace, kdy nebylo dostatečně prokázáno, že by obviněný znal vzájemnou propojenost vztahů mezi zainteresovanými subjekty a přesah páchané trestné činnosti, lze hodnotit jeho zapojení pouze jako účastenství ve formě pomoci, nadto ve formě nepřímého úmyslu (bod 78 rozhodnutí nalézacího soudu). Z těchto důvodů pak přistoupil k aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku, když samotnou výměru trestu uloženého trestu zdůvodnil v bodě 82 svého rozhodnutí.

142.\tOdvolací soud ve svém rozhodnutí ohledně předpokladů pro použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku při ukládání trestu tomuto obviněnému ovšem dospěl k jinému závěru (viz body 75 až 79 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Předně zopakoval obecná východiska aplikace § 58 odst. 1 a odst. 6 tr. zákoníku, když zdůraznil, že se musí jednat o mimořádný postup soudu, a nikoli o pravidelný postup soudu. Proto jej podle tohoto soudu nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Zároveň akcentoval, že aplikace odst. 6 zmíněného ustanovení není sice vázána na okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá § 58 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem bez jejich zhodnocení by nebylo možné stanovit, jak vysoký trest odnětí svobody je schopen zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti a jestli výměra tohoto trestu by skutečně byla nepřiměřeně přísná pro pachatele přípravy trestného činu, jeho pokusu nebo pomoci k trestnému činu. Protože i u přípravy, pokusu a pomoci jde podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku o snížení trestu odnětí svobody, které je mimořádné, vyžaduje se, aby příprava trestného činu, jeho pokus a pomoc k jeho spáchání nedosahovaly závažnosti jiných, obvyklých případů. Z pohledu těchto naznačených východisek pak odvolací soud neseznal podmínky pro aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku u obviněného Pudila (ale i Filipa) jako splněny (viz bod 79 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Zdůraznil, že jednání obviněného se nijak neodlišovalo – nevybočovalo z rámce jiných běžných případů. Akcentoval, že přestože obviněný jednal podle soudu prvního stupně v nevědomé nedbalosti [správně nepřímém úmyslu – pozn. NS viz bod 64 nalézacího soudu], podílel se na zvlášť závažném deliktu se škodou přesahující mnohonásobně hranici škody velkého rozsahu, přičemž není k dispozici, kromě znaků, které vymezují jeho trestní odpovědnost a které jsou z hlediska posouzení okolností rozhodných pro stanovení druhu a výměry trestu nižší než u ostatních odsouzených, nic, co by snižovalo škodlivost jeho jednání typově, nikoliv pouze komparativně ve vztahu k jednání ostatních obviněných, resp. zainteresovaných osob. Jestliže tedy dolní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody u trestného činu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku činí pět let, uložil odvolací soud obviněnému tento trest (viz bod 79 rozhodnutí soudu druhého stupně).

143.\tNejvyšší soud se současně zabýval odkazy obviněného na konkrétní rozhodnutí soudů ve vztahu k jeho námitce stran neaplikace § 58 odst. 6 tr. zákoníku při ukládání trestu. Pokud dovolatel namítá rozpor postupu odvolacího soudu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1033/2022, je nutno předestřít, že ze zmíněného rozhodnutí vyplývá, že pro aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku je nezbytné hodnotit osobní poměry pachatele, a to bez požadavku na jejich mimořádnost, která se zde (na rozdíl od § 58 odst. 1 tr. zákoníku) nevyžaduje. Současně považoval Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí také za vhodné připomenout, že pouhá okolnost, že došlo pouze k přípravě či pokusu trestného činu, nemůže sama o sobě odůvodnit snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve smyslu tohoto ustanovení. Soud podle tohoto rozhodnutí musí nezbytně zkoumat i splnění další ze dvou kumulativních podmínek (NS sp. zn. 10 Tz 108/64). Tedy, že uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a to vzhledem k povaze a závažnosti přípravy, pokusu a pomoci, a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Soud při posuzování uvedených kumulativně stanovených podmínek musí přitom vzít v úvahu, jak kritéria pro posuzování povahy a závažnosti trestného činu uvedená v § 39 odst. 2 tr. zákoníku a obecná kritéria pro rozhodování o druhu a výměře trestu uvedená v § 39 odst. 1 tr. zákoníku, tak i zvláštní kritéria vztahující se k vývojovým stadiím a účastenství uvedené v § 39 odst. 7 tr. zákoníku. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci zákonné trestní sazby bude podle tohoto rozhodnutí namístě až tehdy, jestliže příprava, pokus či pomoc nedosahovaly závažnosti jiných, obvykle se vyskytujících případů, tedy jestliže příprava či pokus nedosahuje v konkrétním případě takové závažnosti, jaké odpovídají trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené na dokonaný trestný čin (NS 7 Tdo 124/2016). Například jestliže se pachatel dopustil přípravy zvlášť závažného zločinu, přípravné jednání bylo sofistikované a úloha pachatele byla v trestním věci velmi významná, pak zpravidla nejsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku (srov. také ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. Svazek 1 § 1 až 204. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, 797–798 s.).

144.\tNa základě výše předestřených východisek musí Nejvyšší soud souhlasit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že okolnosti posuzované věci nelze ve vztahu k tomuto konkrétnímu obviněnému vnímat jako nijak výjimečné, aby odůvodňovaly použití § 58 odst. 1 nebo 6 tr. zákoníku. Není totiž pochyb o tom, že obviněný svým protiprávním jednáním umožnil hlavním pachatelům zkrátit DPH ve výši 87 056 296 Kč, tedy pomohl zkrátit DPH ve výši výrazně přesahující dolní hranici velkého rozsahu, přičemž tuto trestnou činnost páchal po dobu více než jednoho roku. Tedy Nejvyšší soud nemá za to (shodně jako odvolací soud), že by jednání obviněného ve formě pomoci nedosahovala závažnosti jiných, obvykle se vyskytujících případů. Naopak jedná se o jistým způsobem typickou formu pomoci k páchání tzv. karuselových podvodů na DPH. Přitom pro aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku je třeba, jak již bylo naznačeno, aby byly výše zmíněné podmínky splněny kumulativně, což se v dané věci nestalo. Proto Nejvyšší soud nemá za to, že v předmětné věci existuje tvrzený rozpor v postupu odvolacího soudu s dovolatelem namítaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 15/2016, když na toto navíc obviněný toliko obecně odkazuje. Nejvyšší soud proto tyto námitky obviněného odmítl i po materiální stránce, když ovšem ani po té formální (jak již bylo výše zmíněno) nebylo možné tyto pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podřadit.

145.\tJak již bylo konstatováno, Nejvyšší soud si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, na který obviněný ve svém podání odkazuje (a jak již konstatoval i v rámci dovolacích námitek dovolatele Filipa body 105–106 tohoto rozhodnutí). Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu Nejvyššímu soudu vytkl, že jeho předchozí rozhodovací praxe v otázce, zda lze neaplikování § 58 tr. zákoníku připustit jako dovolací důvod, nebyla v daném směru zcela jednotná (přičemž poukázal konkrétně na usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, v němž bylo toto připuštěno) a že tudíž daná trestní věc měla být předložena k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu nebo měla být vyřešena stanoviskem celého trestní kolegia tohoto soudu.

146.\tNejvyšší soud je ovšem i při vědomí zmíněného nálezu toho názoru, že usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, v současné době již neodůvodňuje postup podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších přepisů (předložení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu). Uvedené usnesení je předně zcela ojedinělé a dávno a mnohokrát překonané. Především v době před jeho vydáním i po něm Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujímal názor zcela opačný, tj. že nepoužití fakultativního ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezakládá žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Tato jednotná praxe byla v nedávné době potvrzena schválením trestním kolegiem a publikací již odkazovaného usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, a to konkrétně pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. Naprosto stejným způsobem na věc dosud ve své konstantní judikatuře nahlížel i sám Ústavní soud – viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21. V obou těchto rozhodnutích se Ústavní soud zabýval mj. i opakovaně zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, které označil za ojedinělé a z hlediska řešené problematiky za nevýznamné. Ve shodě s Nejvyšším soudem vycházel z toho, že ustanovení trestního zákoníku umožňující snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Jestliže tedy soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli odůvodní ukládaný trest a jeho výši, pak se námitka směřující proti neaplikování § 58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací důvody a ani Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat. Za této situace, a se zřetelem k tomu, že šlo o názor učiněný o procesnímu právu, rozhodující senát Nejvyššího soudu neshledal důvod pro předložení věci velkému senátu trestního kolegia ve smyslu § 20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích.

147.\tObviněný ve svém dovolání rovněž dále namítá, že soudy nezohlednily při ukládání trestu otázku nezletilých dětí. Před vypořádáním této námitky považuje Nejvyšší soud za vhodné předestřít následující východiska týkající se této uplatněné námitky. Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, konstatoval, že podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dětí, včetně soudního rozhodování, Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje. Podle autoritativního výkladu Výboru pro práva dítěte „vždy, když je činěno rozhodnutí s dopadem na konkrétní dítě, … musí rozhodovací proces zahrnovat posouzení možného dopadu (negativního nebo pozitivního) rozhodnutí na dotčené dítě. … z odůvodnění rozhodnutí musí být patrné, že [nejlepší zájem dítěte] byl vzat v potaz.“ [Obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 14 – o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration) z 29. 5. 2013, CRC/C/GC/14, § 6, obdobně § 29)]. V roce 2011 vydal Výbor pro práva dítěte v návaznosti na čl. 9 Úmluvy o právech dítěte i doporučení o právech dětí uvězněných osob. Uvedl v něm, že „Výbor zdůrazňuje, že by při ukládání trestu rodičům a hlavním pečovatelům mělo být všude, kde je to možné, zváženo uložení trestu nezahrnujícího odnětí svobody namísto trestu, který odnětí svobody zahrnuje, včetně předsoudní a soudní fáze řízení. Alternativy k odnětí svobody by měly být dostupné a používané případ od případu s plným zvážením možných dopadů možných trestů na nejlepší zájmy dotčených dětí.“ (bod 30 uvedeného doporučení). Obdobně judikatura ESLP zdůrazňuje, že soudy se musí nejlepším zájmem dítěte zabývat a posoudit jej v dané konkrétní situaci, pokud rozhodují ve věci s dopadem na dítě (viz např. rozsudek ze dne 28. 6. 2007 ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, stížnost č. 76240/01, § 135; ze dne 26. 6. 2014 ve věci Mennesson proti Francii, stížnost č. 65192/11, § 93; ze dne 21. 12. 2010 ve věci Anayo proti Německu, stížnost č. 20578/07, § 71; ze dne 20. 1. 2015 ve věci Gözüm proti Turecku, stížnost č. 4789/10, § 50–51; či ze dne 10. 2. 2015 ve věci Penchevi proti Bulharsku, stížnost č. 77818/12, § 71). Při aplikaci kritérií pro ukládání trestu, které obsahuje trestní zákoník a hodnocení rodinných poměrů pachatele (§ 39 odst. 1 tr. zákoníku) je proto nutné zohlednit právě i nejlepší zájem dítěte (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/27, bod 20 a násl.).

148.\tPředmětné závěry pak rozvedl Ústavní soud v dalším nálezu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. IV. ÚS 950/19, bod 29 a násl. Mimo jiné doplnil, že k problematice vlivu nejlepšího zájmu dítěte na možnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči se autoritativně a explicitně ESLP dosud nevyjádřil. Dospěl však např. k závěru, že hrozba trestní sankcí matce při návratu do cizí země za účelem navrácení stavu před únosem dítěte z takového státu není důvodem pro vyloučení povinnosti navrátit dítě, neboť šlo mimo jiné o předvídatelný důsledek jednostranného rozhodnutí matky (srovnej např. rozsudek ESLP ze dne 8. 1. 2009 ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. stížnosti 41615/07, body 90 a 91). Po předložení věci velkému senátu však ESPL tento závěr revidoval a konstatoval, že případné odsouzení matky k trestu odnětí svobody by nebylo v nejlepším zájmu dítěte, jelikož matka je patrně jediným člověkem, k němuž mělo nezletilé dítě vztah, přičemž vzhledem k osobní situaci otce byla velká pochybnost, že by se o nezletilé dítě postaral (srov. tamtéž body 149 a 150). Z pohledu rodiče pak ESLP konstatuje, že nepodmíněný trest odnětí svobody s sebou nese inherentní limitace práva na soukromý a rodinný život, které odsouzený musí snášet, což však neznamená, že by tak ztrácel právo na jakýkoliv kontakt se svou rodinou (srovnej např. rozsudek ESLP ze dne 17. 4. 2012 ve věci Hurych proti Polsku, č. stížnosti 13621/08, bod 122, či ve věci Epners-Gefners proti Lotyšsku, stížnost č. 37862/02, bod 61 a další). Jakkoliv tento kontakt může být omezený či kontrolovaný (např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 30. 6. 2015 ve věci Khoroshenko proti Rusku, č. stížnosti 41418/04, bod 123). Samotná možnost uložit nepodmíněný trest odnětí svobody rodiči, který pečuje o dítě, však z hlediska práva na soukromý a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy v judikatuře ESLP vyloučena není.

149.\tStran mezinárodního soft-law Ústavní soud v předmětném nálezu sp. zn. IV. ÚS 950/19 zopakoval, že např. v bodě 48 Směrnice o alternativní péči o dítě jakožto příloha rezoluce Valného shromáždění OSN č. A/RES/64/142 ze dne 18. 12. 2009, se uvádí, že v případech, kdy hlavní či výhradní pečující osoba může být podrobena odnětí svobody jakožto zajišťovacím opatřením či trestu, měly by být ve vhodných případech aplikovány opatření a tresty neomezující ji na svobodě, kdykoliv je to možné, a nejlepší zájem dítěte by měl být řádně zohledněn. Obdobně pak např. bod 69 písm. a) rezoluce Rady pro lidská práva OSN č. A/HRC/RES/19/37 či bod 56 písm. a) rezoluce Valného shromáždění OSN č. A/RES/68/147, či zohledňování dopadu trestu odnětí svobody i jiných trestů na dítě, byl-li uložen jeho rodičům (např. bod 28 rezoluce Valného shromáždění OSN č. A/RES/71/188 či bod 57 rezoluce Valného shromáždění OSN č. A/RES/68/147). Obdobně je možné odkázat na bod II.2 doporučení Výboru ministrů Rady Evropy členským státům č. CM/Rec/2018(5) o právech dětí s uvězněnými rodiči, kde je konstatováno, že při úvahách o trestu odnětí svobody rodiči by měly být zohledněny práva a nejlepší zájmy dítěte a že by mělo být využito v co největší míře tam, kde je to vhodné, trestů alternativních, zejména jde-li o rodiče, který je vůči dítěti primární pečující osobou.

150.\tÚstavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 950/19 k otázce zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při ukládání trestu pak shrnul základní závěry následovně. Z mezinárodních závazků, soft-law i z judikatury Ústavního soudu vyplývá požadavek na zohledňování nejlepšího zájmu dítěte v řízeních, která se jej přímo či nepřímo dotýkají. Tento požadavek vyžaduje toliko zabývání se nejlepším zájmem dítěte při rozhodování a přiložení mu značného významu, nikoliv však absolutní povinnost vždy rozhodnout jen v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Musí přitom být činěna určitá distinkce mezi rozhodnutími, která se týkají přímo práv a povinností dítěte (typicky rozhodnutí o péči či styku, o osvojení atd.), a rozhodnutími, která mají sice na dítě dopad, tento je však nepřímý. Ani ve druhé zmíněné kategorii případů nelze nejlepší zájem v žádném případě přehlížet. Čím menší a zprostředkovanější však dopad na dítě je, tím větší prostor pro upřednostnění jiného zájmu se vytváří. Ústavní soud ve zmíněném nálezu vytvořil tzv. čtyři kategorie právních řízení podle typu dopadu na dítě. Ukládání trestu odnětí svobody rodiči pečujícímu o nezletilé dítě patří do třetí kategorie. Tam spadají ta řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte (přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), ale která mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen s navazující změnou právního postavení dítěte. U této kategorie se přitom otevírá širší prostor pro převážení jiným konkurujícím zájmem, neboť se zde nestřetává jen zájem dítěte na jedné straně a jiným zájmem na straně druhé, ale zájem dítěte je jen jedním, byť nepochybně významným z vícera zájmů různých dalších subjektů, mezi kterými je třeba vyvažovat a které mohou být stejně významné či dokonce významnější.

151.\tObecně tedy není ovšem pochyb o tom, že ačkoli je trest odnětí svobody ukládaný jiné osobě než dítěti a dítě není ani procesním subjektem, uložení tohoto trestu má nezpochybnitelný přímý dopad i na život dítěte. To ostatně odráží i pozitivní podústavní právo v § 39 odst. 1 tr. zákoníku, velícím trestním soudům přihlížet při ukládání trestů mimo jiné i k rodinným poměrům pachatele. To však neznamená, že by nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte absolutně znemožňoval uložení tohoto druhu trestu jeho rodiči. Obecné soudy tak při ukládání tohoto druhu trestu musí k nejlepšímu zájmu dítěte přihlížet a přiznat mu náležitou váhu, neznamená to však, že by konkurující veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele nemohl v konkrétním případě převážit. Nejlepší zájem dítěte jako faktor pro neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči (či jiné pečující osobě) zesilují a zeslabují zejména tato kritéria: 1) míra péče obviněného o dítě (zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, či nikoliv); 2) míra faktické závislosti dítěte na obviněném (s ohledem na věk, zvláštní potřeby dítěte atd.); 3) hloubka emočního vztahu dítěte k obviněnému; 4) míra, v jaké byl čin spáchán vůči dítěti; 5) míra ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič zůstane na svobodě atd. Přitom skutečnost, že soud vzal nejlepší zájem dítěte v úvahu a opravdu se jím zabýval, musí být materiálně obsažena v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Všechna tato kritéria je třeba následně vážit proti dalším konkurujícím zájmům jako je závažnost činu, jeho následky atd. Přitom je třeba vycházet i z toho, že trest odnětí svobody je nejpřísnějším trestem, který podle českého trestního práva lze uložit. Nikdy proto jeho uložení nesmí být bráno na lehkou váhu a trestní soudy k němu smí sahat pouze jakožto k prostředku ultima ratio v systému trestů. Na druhou stranu, pokud je již uložení tohoto trestu nevyhnutelné, veřejný zájem na ochraně společnosti je v takovém případě značný a zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy (srov. body 29 až 56 nálezu sp. zn. IV. ÚS 950/19 – závěry učiněné v tomto nálezu přitom Ústavní soud zopakoval i v nálezu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, bod 38–40).

152.\tNa tomto místě je třeba připustit, že odvolací soud, který ukládal obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody, se hlediskem nejlepšího zájmu dítěte blíže nezabýval (zejm. body 75–81 rozsudku odvolacího soudu). Na druhou stranu, ani obviněný v rámci svého odvolání toto hledisko nijak nevznášel, a to i přes skutečnost, že státní zástupce ve svém odvolání právě navrhoval, aby odvolací soud uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody. Jinak vyjádřeno, obviněnému bylo před konáním odvolacím řízením známo, že státní zástupce nesouhlasí jednak se zvolenou právní kvalifikací (viz č. l. 6618–6619), jednak s uloženým podmíněným trestem za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku a požaduje uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, tedy konkrétně trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Nelze se tak předně ztotožnit s námitkou obviněného, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé a že mu tento soud odňal právo argumentovat k této změně v trestu. Není totiž pochyb o tom, že o tomto požadavku státního zástupce byl obviněný vyrozuměn, neboť obhajobě bylo doručeno odvolání státního zástupce (viz č. l. 6625). Přesto na tuto situaci obviněný nijak nereagoval, když teprve až v dovolání akcentuje potřebu podílet se na výchově svých dvou nezletilých dětí, narozených po datu spáchání trestné činnosti, včetně skutečnosti, že jeho manželka je v domácnosti na rodičovské dovolené a má diagnostikovány zdravotní obtíže, které mohou vyústit v nutný operační zákrok, který bude vyžadovat dlouhý interval pro doléčení. Zároveň presentuje i negativní dopad jeho nástupu do výkonu trestu na jeho děti, což má dokládat předložená zpráva klinického psychologa. Současně akcentuje, že rodina je odkázána výživou na jeho osobu a nutnost péče o osmdesátiletou matku jeho manželky, která má taktéž zdravotní komplikace. Obecně lze připustit, že podle § 92 odst. 2 tr. ř. se má soud při výslechu obviněného dotázat na jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry tak, aby pro případ rozhodnutí o vině a trestu obviněného byly zjištěny skutečnosti v rozsahu nezbytném pro stanovení druhu a trestu a jeho výměry. V této souvislosti je nutné ale akcentovat, že obviněný ovšem po vyjádření k obžalobě využil svého práva a k věci nevypovídat (č. l. 6227), stejně tak jako v řízení před soudem prvního stupně, přičemž nedal v řízení před soudy nijak najevo, že by se změnila jeho rodinná situace proti stavu v přípravném řízení, kde se k rodinným poměrům vyjádřil v rámci výslechu obviněného. Navíc, jak již bylo naznačeno, otázku svých rodinných poměrů ani nerozvedl v rámci odvolacího řízení, to vše za situace, kdy byl po celou dobu probíhajícího trestního stíhání řádně zastoupen obhájcem.

153.\tJak již ale bylo výše uvedeno, soud je povinen při ukládání trestu podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku přihlížet mimo jiné i k rodinným poměrům pachatele. Byť se odvolací soud výše zmíněným hlediskem blíže nezabýval, tak ze spisového materiálu v dané době nevyplývaly nijaké výjimečné okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení obviněného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými obdobnými případy pachatelů trestné činnosti. Tyto nakonec ani nevyplývají ze zpráv předložených v rámci dovolání, když nepochybně výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody představuje pro většinu dětí emoční zásah. Jedná se o předpokládaný následek toho, pokud jeden z rodičů, je ve výkonu trestu odnětí svobody. V tomto směru je ovšem třeba zdůraznit, že obviněný se dopustil úmyslné trestné činnosti, kterou páchal dlouhou dobu, navíc nebyl a ani není jedinou pečující osobou, když o nezletilé děti se stará jeho manželka a s předložených zpráv ohledně zdravotního stavu manželky nevyplývá, že by se tato nebyla schopna ze zdravotních důvodů o nezletilé děti pečovat, je zde pouze konstatováno, že v budoucnu to nelze vyloučit, ovšem po jistou omezenou dobu, když se ovšem jedná se o jistým způsobem nejistou událost, závislou na řadě faktorů (vývoj zdravotního stavu manželky obviněného). Lze tedy uzavřít, že ani ze zpráv, které byly předloženy v rámci podaného dovolání, nevyplývají žádné mimořádné rodinné poměry na straně obviněného.

154.\tNadto je třeba zdůraznit, že obviněný byl v dané věci stíhán pro zvlášť závažný zločin, kdy typová závažnost byla již vyjádřena samotnou trestní sazbou, když za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku činí dolní hranice zákonné trestní sazby 5 let, takže již z dolní hranice zákonné trestní sazby je nepochybné, že zákonodárce považoval tento trestný čin za natolik závažný, že vyloučil uložení podmíněného trestu, pokud nedojde k použití § 58 tr. zákoníku, což je mimořádné snížení trestu. Lze tedy mít za to, že již stanovením trestní sazby za daný trestný čin je vyjádřeno, že veřejný zájem požaduje uložení nepodmíněného trestu. Samotná trestní sazba stanovená za předmětný zločin by ovšem sama o sobě nemohla vést k závěru, že v dané věci zájem dítěte neodůvodňoval použití § 58 tr. zákoníku, pokud by byly shledány výjimečné okolnosti, pro které by převažoval zájem dítěte nad veřejným zájmen na ochraně společnosti před těmito pachateli. Jak již bylo konstatováno, tyto skutečnosti nebyly zjištěny. Taková situace tedy podle Nejvyššího soudu v předmětné věci nenastala. V tomto směru je zároveň třeba akcentovat další zjištěné skutečnosti, že výše zkráceného DPH skoro 9x přesahovala dolní hranici krácení daně ve velkého rozsahu (v době spáchání trestné činnosti to bylo dokonce 18x), když obviněný se také trestné činnosti dopustil s dalšími dvěma osobami a trestnou činnost páchal dlouhou dobu. Nadto je třeba zmínit, že „[j]iná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákona (nyní zejm. § 39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud tak nemůže výše zmíněné argumentaci dovolatele přisvědčit, když tuto nelze ani z formálního pohledu podřadit pod jakýkoliv dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř.

155.\tPokud obviněný dále namítá, že mu měl být trest snížen z důvodu délky trestního stíhání (sedm a půl roku) a doby, které uplynula od spáchání trestné činnosti (jedenáct let), pak Nejvyšší soud uvádí následující. Lze připustit, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí výslovně nezabýval délkou trestního řízení v rámci úvah při ukládání trestu. To však Nejvyšší soud nepovažuje za pochybení, když danou délku trestního řízení nelze vnímat jako vybočující, neboť je zjevné, že se jednalo o rozsáhlou daňovou trestnou činnost páchanou po dlouhou dobu a více pachateli, přičemž způsobu páchání této trestné činnosti lze přiznat jistou rafinovanost a sofistikovanost. Zároveň je nutno zohlednit i přesah trestné činnosti do zahraničí a s tím související nutnost mezinárodní právní pomoci, což nepochybně mělo vliv na celkovou dobu trestního řízení, zejména přípravného řízení. Ostatně při posuzování přiměřenosti délky trestního řízení je i podle judikatury ESLP třeba vždy vzít v úvahu okolnosti případu, kdy je nezbytné přihlížet ke složitosti věci, k chování pachatele, k postupu státních orgánů ve věci a také k tomu, o co se ve stěžovatelově sporu jedná (např. věc E. proti Německu, č. 8130/78, rozsudek ze dne 15. 7. 1982; věc C. proti Itálii, č. 9381/81, rozsudek ze dne 25. 6. 1987; věc I. S. r. l. proti Itálii, č. 12088/86, rozsudek ze dne 27. 2. 1992; věc K. proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. 10. 2000; věc W. proti Polsku, Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998). Soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou délku řízení považovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 4 Tdo 708/2021).

156.\tNad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že ze spisového materiálu skutečně neplyne vzhledem k podstatě trestné činnosti nějaká nepřiměřená délka trestního řízení, když se jednalo o skutkově složitou věc, u které z logiky věci lze očekávat, že řízení bude trvat delší dobu, a to zejména v případě organizované daňové trestné činnosti. Navíc nelze pominout ani to, že obvinění se i rozhodli využít svého zákonného práva nevypovídat, což jim není kladeno k tíži, nicméně v takovém případě musí počítat s tím, že taková strategie obhajoby může prodloužit celkovou délku trestního řízení. Toto se také stalo, když spoluobvinění se rozhodli k věci vypovídat poté, co došlo k seznámení s výsledky vyšetřování, když následně určité objektivní skutečnosti vedly k prodloužení přípravného řízení (nemoc jednoho ze spoluobviněných). Jak správně státní zástupce ve svém vyjádření uvádí, v posuzované věci bylo trestní stíhání obviněných zahájeno 3. 2. 2016 a obžaloba byla podána dne 2. 12. 2021. Soud prvního stupně přitom rozhodl ve věci obviněných 4. 11. 2022 a odvolací soud dne 10. 5. 2023. Krom delší doby vyšetřování nelze ve věci seznat neopodstatněné průtahy. Je zřejmé, že zmíněná delší doba vyšetřování vyplývala nejen z toho, že se jednalo o velmi rozsáhlou věc, ve které musela být vyslechnuta řada svědků a opatřeny důkazní prostředky též s využitím mezinárodní právní pomoci, ale bez významu není ani dopad COVID-19 na průběh trestního řízení či strategie obhajoby. Nadto je vhodné upozornit i na to, že ani nalézací soud svůj postup § 58 odst. 6 tr. zákoníku neodůvodňoval tvrzenou nepřiměřenou délkou trestního řízení. Nejvyšší soud přitom musí opětovně konstatovat, že ani tuto námitku dovolatele přitom nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ale ani žádný jiný, jak již bylo ostatně výše předestřeno.

157.\tZávěrem lze tedy uzavřít, že dovolání obviněného Pudila bylo sice částečně opodstatněné stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když ovšem zjištěná vada neměla vliv na skutečnost, že předmětné řízení vůči tomuto obviněnému bylo jako celek spravedlivé. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že o dovolání obviněného je možno rozhodnout postupem podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., aniž by bylo nutno přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí.

Dovolání obviněného JUDr. Radka Neymona

158.\tObviněný JUDr. Radek Neymon v rámci podaného dovolání uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. a současně namítá porušení práva na spravedlivý proces a porušení presumpce neviny (viz blíže body 42–52 tohoto rozhodnutí).

159.\tVe vztahu k tvrzenému porušení presumpce neviny namítá obviněný, že odvolací soud ve skutkové větě uvádí, že se předmětné trestné činnosti měl dopustit on, spoluobviněný Jaroslav Filip a odděleně trestně stíhaný obviněný Patrik Neymon, ačkoliv spoluobviněný Patrik Neymon nebyl účastníkem odvolacího řízení a neměl se tak možnost hájit. V tomto postupu odvolacího soudu spatřuje porušení presumpce neviny ve vztahu k obviněnému Patriku Neymonovi, ale i ve vztahu ke své osobě. Nejvyšší soud ve vztahu k této námitce musí předně akcentovat, že dovolatel nemůže uplatňovat dovolací námitky za jiného obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 446/2015), popř. ani na jeho dovolání odkazovat, nadto v situaci, kdy tento jiný obviněný sám podal dovolání v trestní věci, která byla vyčleněna do samostatného trestního řízení.

160.\tBez ohledu na shora uvedené skutečně jen velmi stručně lze uvést, že odvolací soud napadeným rozsudkem v žádném případě nerozhodoval o vině obviněného Patrika Neymona, což dostatečně a srozumitelně vyjádřil formulací „odděleně stíhaný“, tedy vyjádřil skutečnost, že proti tomuto obviněnému je vedeno samostatné trestní stíhání, aniž by ovšem toto vyjádření bylo možno interpretovat tak, že by rozhodl o tom, že tohoto spoluobviněného považuje za vinného. Tento postup je třeba považovat za logický, když z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že byla podána společná obžaloba na obviněné Patrika Neymona, JUDr. Radka Neymona, Jana Pudila a Jaroslava Fillipa, přičemž se podle podané obžaloby mělo jednat o trestnou činnost spáchanou těmito všemi obviněnými formou spolupachatelství (obvinění Patrik Neymon, JUDr. Radek Neymon a Jaroslav Filip) a formou pomoci (obviněný Jan Pudil). Proti všem obviněným bylo v rámci řízení před soudem prvního stupně vedeno společné řízení, přičemž proběhlo několik společných hlavních líčení, když teprve v rámci hlavního líčení konaného dne 3. 11. 2022 (dne 4. 11. 20022 byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně), došlo k vyloučení trestní věci spoluobviněného Patrika Neymona k samostatnému projednání a rozhodnutí z důvodu nemožnosti jeho účasti u tohoto hlavního líčení. Navíc nelze ani pominout, že byť nepravomocně v době konání veřejného zasedání o podaném odvolání dovolatele bylo již rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto, že i samostatně stíhaný Patrik Neymon byl uznán vinným spácháním skutku, kterým byl uznán vinným i JUDr. Radek Neymon a další spoluobvinění. Lze tedy mít za to, že postup soudu druhého stupně nepředstavoval zásah do presumpce neviny u dovolatele. Jednalo se toliko o vyjádření skutečnosti, že ze spáchání skutku je podezřelá i jiná osoba, která je stíhána samostatně.

161.\tDovolatel dále namítá vadné vyhlášení rozsudku soudu druhého stupně, přičemž tuto námitku směřuje do porušení práva na spravedlivý proces a čl. 96 odst. 2 Ústavy. Akcentuje, že znění výroku rozsudku je závazné ve stavu, v jakém byl vyhlášen ústně. To platí podle dovolatele vždy, ale především tehdy, když odvolací soud zrušil rozsudek nalézacího soudu, což znamená, že rozsudek nalézacího soudu de iure neexistuje a nelze se na něj odvolat. Dovolatel konkrétně namítá, že při vlastním ústním vyhlášení napadeného rozsudku odvolací soud tento soud odkázal na znění skutkové věty ze zrušeného rozsudku soudu prvního stupně. Tento postup považuje za vadný a zdůrazňuje, že je porušením zákona, pokud výrok neobsahuje popis skutku, pro který byl odsouzen a také pokud protokol a následný písemně vyhotovený rozsudek je v zásadním rozporu s ústně vyhlášeným rozsudkem. Současně doplňuje, že proti nesouladu protokolu s ústním vyhlášením rozsudku podal písemnou námitku s žádostí o opravu protokolu. Následně vydané usnesení o opravě protokolu ze dne 31. 7. 2023, č. j. 5 To 17/2023-6666, však považoval za nedostatečné, a proto proti němu podal stížnost k Nejvyššímu soudu, který usnesením ze dne 30. 8. 2023 pod č. j. 11 Tvo 12/2023-6675 usnesení Vrchního soudu podle § 149 odst. 1 tr. ř. zrušil.

162.\tNejvyšší soud považuje nejprve za vhodné zrekapitulovat relevantní právní úpravu týkající se vyhlášení rozsudku. Podle § 128 odst. 2 tr. ř. musí být vyhlášení rozsudku v naprosté shodě s obsahem rozsudku tak, jak byl odhlasován (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1089/2012, či ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 366/2012; a přiměřeně též rozhodnutí č. 22/1977 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 860/2015, nebo ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 111/2010). Vyhlášením plného znění výroku rozsudku předsedou senátu ve smyslu § 128 odst. 1, 2 tr. ř. se rozumí především jeho ústní přednes, může však být provedeno i jiným způsobem, kterým se strany i veřejnost mohou seznámit s jeho obsahem v jednací síni, zejména za využití technického zařízení (např. čtecího zařízení, zobrazení výroku rozsudku na obrazovku či plátno v jednací síni) nebo předložením písemného vyhotovení výrokové části rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023). Pokud tomu tak není, jedná se o závažnou vadu, pro niž je nutno v řízení o opravném prostředku rozsudek zrušit (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1709). Jestliže soud vyhlásil rozsudek v rozporu s ustanovením § 128 odst. 2 tak, že ve výroku o vině zcela chybí popis skutkových okolností, o něž se tento výrok opírá, pak jde o vadu rozsudku spočívající v neúplnosti výroku ve smyslu dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) [v současnosti písm. l)]. Taková vada nemůže být zhojena ani následným doplněním popisu skutku v písemném vyhotovení rozsudku, neboť podle § 129 odst. 1 musí vyhotovení rozsudku být ve shodě s obsahem vyhlášeného rozsudku (srov. § 128 In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer).

163.\tV této souvislosti je rovněž vhodné a žádoucí odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 11 Tvo 12/2023, který rozhodl o stížnosti obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. 5 To 17/2023, kterým podle § 57 odst. 1 tr. ř. opravil protokol o veřejném zasedání ze dne 10. 5. 2023. Již v tomto usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodujícím podkladem pro závěr o tom, co bylo v rámci soudního jednání kýmkoliv řečeno, je zvukový záznam pořízený ve veřejném zasedání podle § 55b odst. 1 tr. ř. Podle zvukové nahrávky zachycené na CD nosiči (na č. l. 6647 spisu), byl dne 10. 5. 2023 Vrchním soudem v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 5 To 17/2023 doslovně vyhlášen rozsudek ve znění „Vrchní soud v Praze projednal dnešního dne odvolání obžalovaných Jaroslava Filipa, JUDr. Radka Neymona, Jana Pudila a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2022, sp. zn. 73 T 11/2021, a rozhodl takto: Podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), e) tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že obžalovaní 1. Jaroslav Filip, trvale bytem Čestín č. p. 3, Čestín, 2. dr. Radek Neymon, trvale bytem Nad Palatou 16, Praha 5-Smíchov, 3. Jan Pudil, trvale bytem Ostrá 193, Ostrá, jsou vinni, že 1. obžalovaný Radek Neymon a obžalovaný Jaroslav Filip společně a odděleně s trestně stíhaným Patrikem Neymonem, dále skutek pod bodem I. zcela shodně jako v napadeném rozsudku, tedy ve velkém rozsahu zkrátili daň a spáchali takový čin nejméně se dvěma osobami. II. Obžalovaný Jan Pudil, skutek zcela shodně jako v napadeném rozsudku, tedy umožnil jinému opatřením prostředků ve velkém rozsahu zkrátit daň a spáchal takový čin nejméně se dvěma osobami, čímž spáchali …“. V písemném vyhotovení protokolu o veřejném zasedání ze dne 10. 5. 2023 Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 5 To 17/2023 (viz č. l. 6642 a násl. spisu) jsou pak obě skutkové věty I. a II. vyhlášeného rozsudku uvedeny v plném znění a není na ně pouze odkazováno (patrně z důvodu úspornosti), jak je zachyceno na zvukovém záznamu.

164.\tV odkazovaném usnesení sp. zn. 11 Tvo 12/2023 (body 13 až 14) Nejvyšší soud konstatoval, že protokol o veřejném zasedání byl doplněn o výrok, který nebyl předsedou senátu vyhlášen. Dále doplnil, že s ohledem na zjištěný postup odvolacího soudu vztahující se k neuvedení konkrétního popisu skutků, které sice nebyly vyhlášeny, nicméně se jedná o skutky, na něž bylo fakticky předsedou senátu v rámci veřejného zasedání odkazováno, nemohl v řízení podle § 57 odst. 1 tr. ř. napravit.

165.\tZ pohledu postupu odvolacího soudu a námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3726/14, podle kterého, pokud v rámci vyhlašování rozhodnutí obecný soud použije určitou zkratku formou odkazu na obsah obžaloby či třebas jiný dokument ve spise, avšak je stále dostatečně srozumitelné, co měl při vyhlašování na mysli, nelze to hodnotit jako vadu, která by nezbytně vyžadovala zrušení vyhlašovaného rozhodnutí. Podstatné je, že není žádná rozumná pochybnost o tom, z čeho byl v rámci vyhlašování rozsudku stěžovatel shledán vinným. Na tomto místě je vhodné poznamenat, že námitkou obdobného charakteru se zabýval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 3 Tdo 1208/2021. V této věci obvinění taktéž namítali, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces tím, že předseda senátu odvolacího soudu při vyhlašování výroku o vině pouze odkázal na zrušený rozsudek nalézacího soudu s odůvodněním, že projednávaný skutek je všem znám, aniž by vyhlásil plné znění skutkové věty (bod 11 předmětného usnesení). Danou námitku přitom podle Nejvyššího soudu nebylo možno podřadit jak pod dovolateli uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který se týká chybějícího nebo neúplného výroku, a to proto, že v projednávané věci odvolací soud při vyhlašování napadeného rozsudku neopomněl vyhlásit tzv. skutkovou větu výroku, nýbrž ji toliko nevyhlásil zákonným způsobem, kdy v zásadě odkázal na popis skutku v rozsudku nalézacího soudu. Nešlo tedy o obdobný případ jako ve věci projednávané u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 1089/2012, ve které byl rozsudek vyhlášen pouze tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem (bez vyhlášení skutkové věty, kdy na skutek nebylo ani odkázáno, jak tomu bylo v daném případě), byl mu uložen trest a bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody – absentovala tedy skutková a právní věta rozsudečného výroku a jednalo se o neúplný výrok ve smyslu posledně uvedeného dovolacího důvodu)]. Nejvyšší soud pak ve věci vedené pod sp. zn. 3 Tdo 1208/2021 konstatoval, že byť odvolací soud pochybil, pokud napadený rozsudek vyhlásil daným způsobem, že skutkovou větu nepřečetl v plném rozsahu, nýbrž toliko konstatoval, že projednávaný skutek se od posledního rozhodnutí nikterak nezměnil, byl všem přítomným znám skutek a že důvod ke zrušení napadeného rozsudku nalézacího soudu není v nesprávnosti skutkových zjištění, nýbrž v novém právním posouzení. Byť připustil, že takový postup neodpovídá požadavkům na vyhlašování rozsudku podle § 128 odst. 2 tr. ř., tak Nejvyšší soud ovšem v daném rozhodnutí dospěl k závěru, že jelikož nelze takovouto vadu podřadit pod žádný ze zákonem stanovených důvodů dovolání, mohl by zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího přicházet v úvahu pouze tehdy, jestliže by uvedený vadný postup znamenal ve svém důsledku zásah do některého z ústavně zaručených práv obviněných, zde konkrétně práva na spravedlivý proces. Takové porušení však Nejvyšší soud nedovodil, když se nejednalo o situaci, kdy by obvinění v důsledku chybného postupu soudu nevěděli, za co (za jaký skutek či skutky) byli odsouzeni. Podstatnou totiž zůstává skutečnost, že nebyla žádná rozumná pochybnost o tom, jakým skutkem byli obvinění shledáni vinnými (srov. již výše zmíněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. ÚS 3726/14).

166.\tVe vztahu k výše zmíněným východiskům je nutné konstatovat, že ze zvukového záznamu o veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v Praze dne 10. 5. 2023 vyplývají následující skutečnosti. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a následně sám ve věci rozhodl rozsudkem, když v rámci vyhlášení rozsudku nejprve ve výroku o vině napravil zjevnou vadu v návětí skutkové věty I. rozsudku nalézacího soudu, které se dopustil soud prvního stupně při popisu skutku a na kterou sám nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí upozornil – viz bod 85, kdy v dalším na tyto skutky popsané v rozhodnutí soudu prvního stupně v nezměněné formě odkázal a toliko změnil právní kvalifikaci, aniž by změnil skutková zjištění soudu prvního stupně stran požadovaného naplnění znaku spáchání skutku se dvěma osobami. Dále vyhlásil výroky o uložených trestech a o povinnosti náhrady zkráceného DPH vůči Finančnímu úřadu a zároveň zamítl odvolání obviněných Jaroslava Filipa a Jana Pudila. Z ústního odůvodnění tohoto rozsudku po jeho vyhlášení, ale i jeho písemného odůvodnění je zřejmé a nepochybné, že důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině byla skutečnost, že při vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně došlo k zjevné záměně jména obviněného JUDr. Radka Neymona s jménem Patrika Neymona, jehož trestní stíhání bylo vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí a to, že soud prvního stupně nesprávně nekvalifikoval jednání obviněných jako jednání podle odst. 2 písm. a) § 240 tr. zákoníku, byť tomu odpovídala skutková zjištění soudu prvního stupně. Do písemného vyhotovení rozsudku pak odvolací soud uvedl nezměněná skutková zjištění vyjádřena v původním odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně vyjma již výše zmíněné vadné části týkající se záměny jmen obviněných, které si byl vědom sám soud prvního stupně a upozornil na ni v písemném vyhotovení rozsudku (viz bod 85 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), kterou však odvolací soud nově naformuloval již při ústním vyhlášení rozhodnutí, včetně toho, že výslovně vyhlásil i změnu právní kvalifikace ve smyslu obsahu odvolání státního zástupce.

167.\tTakový postup odvolacího soudu je zjevně v rozporu s ustanovením § 128 odst. 2 tr. ř. V případě, že se odvolací soud chtěl vyhnout ústnímu přednesu rozsáhlejšího popisu skutku, pak mohl využití např. technického zařízení (např. čtecího zařízení, zobrazení výroku rozsudku na obrazovku či plátno v jednací síni) nebo předložením písemného vyhotovení výrokové části rozsudku. Nicméně podle Nejvyššího soudu je skutečně nutno zkoumat, zda tímto postupem došlo k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces, tedy k takové situaci, že by napadený rozsudek nemohl obstát. V tomto směru je totiž třeba zdůraznit, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a má sloužit jen k nápravě nejzávažnějším vad, pro které nemůže rozhodnutí přesto, že nabylo právní moci, obstát, což je podstatný rozdíl oproti řádným opravným prostředkům. Nejvyšší soud má předně za to, že v posuzované věci se jednalo o typově shodnou situaci jako ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3726/14 nebo ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 1208/2021, když důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně bylo pochybení týkající se záměn jména obviněného, a jistá úprava právní kvalifikace, která ovšem vycházela se skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, nikoliv vada skutkových zjištění stran skutku, kterým byli obvinění uznáni vinnými. Tedy je zjevné, že se i v této věci nejednalo o situaci, kdy by takovým vadným postupem soudu došlo k situaci, že by obvinění nevěděli, za co (za jaké skutky) byli odsouzeni. Proto i v tomto případě neshledal Nejvyšší soud ve zmíněném vadném postupu odvolacího soudu takový zásah do práv obviněných, aby to odůvodňovalo jeho kasační postup, a to i s přihlédnutím k tomu, že Nejvyšší soud v dalších částech neshledal podané dovolání obviněného jako důvodné, jak bude rozvedeno dále.

168.\tSoučasně vzhledem ke shora naznačeným závěrům považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že si je vědom rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 11 Tz 94/2023, ve kterém z důvodu nedodržení ustanovení § 128 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud vyhověl stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti a zrušil mimo jiné i rozsudek soudu prvního stupně z tohoto důvodů. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že důvodem zrušení tohoto rozsudku byla zejména skutečnost, že soud prvního stupně při ukládání trestu propadnutí věci odkázal obecně na věci zajištěné v rámci protokolů o domovních prohlídkách, ovšem v písemném vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, který se týkal výroku o uloženém trestu propadnutí věci nebyly uvedeny všechny věci, které byly zajištěny podle předmětných protokolů o domovní prohlídce, jednak i některé propadlé věci nepatřily obviněnému. Jedná se tedy o jinou situaci než v nyní projednávané věci, kde není pochyb o tom, že odvolací soud výslovně vyhlásil změny, které byly důvodem zrušení napadeného rozsudku a ve zbytku odkázal na výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně, se kterým byli všichni obvinění seznámení při vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a tento výrok zůstal i v rozsudku soudu druhého stupně vyjma vyhlášených změn stejný. Rovněž další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 4 Tdo 265/2024, řešilo zcela jinou situaci, kdy ve výroku rozsudku soudu druhého stupně zcela absentoval popis skutku, kterým byli obvinění obžaloby zproštěni.

169.\tDovolatel ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zaměřil svoji argumentaci rovněž do existence tzv. opomenutých důkazů, tedy do třetí varianty tohoto zvoleného dovolacího důvodu. Pokud se týká existence tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud pro jistou stručnost odkazuje na základní východiska k této problematice, které předestřel v bodech 129 až 130 tohoto rozhodnutí. Obviněný konkrétně namítá, že odvolací soud nijak nereagoval na jeho námitky stran toho, že soud prvního stupně neprovedl všechny jim navrhované důkazy. Následně konkrétně rozvádí, o jaké důkazy se jedná (např. výslech svědka R. M., výslech jednatelů společnosti Maxmobile). Nejvyšší soud musí připustit, že skutečně v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje konkrétní argumentace k obviněným tvrzeným opomenutým důkazům. Z pohledu tohoto závěru je ovšem nutno zdůraznit, že odvolací soud v bodě 58 svého rozhodnutí výslovně konstatoval, že považuje rozsah provedeného dokazování za odpovídající ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Již z tohoto postupu je zřejmé, že se odvolací soud ztotožnil s rozsahem provedeného dokazování soudem prvního stupně, včetně jeho postupu stran neprovedení všech požadovaných důkazů. Navíc v bodě 54 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně se tento soud vyjádřil k otázkám obchodních aktivit společnosti Maxmobile, kdy akcentoval skutečnost, že došlo k záměrné likvidaci účetních dokladů. Současně Nejvyšší soud považuje za vhodné odkázat na bod 61 rozsudku nalézacího soudu, ve kterém se tento dostatečně podrobně s důkazními návrhy obviněných vypořádal a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje, když tyto důkazy jednak považoval za nadbytečně, popř. měl za to, že tyto důkazy nelze provést z objektivních příčin. Zde je vhodné poznamenat, že svědek B. N. zemřel ještě před ukončením trestné činnosti, takže není zcela zřejmé, jak mohla být provedena navrhovaná rekognice in natura. Je třeba opětovně zdůraznit, že trestná činnost obviněných je založena zejména na listinných důkazech a prokázaných vzájemných vazeb obviněného na společnosti, které se na páchání trestné činnosti podílely, což ostatně uvedl odvolací soud v bodě 47 svého rozhodnutí. Současně je třeba upozornit, že dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě zdůrazňuje, že se musí jednat o „podstatné“ důkazy. Dovolatel přitom ve svém podání dělá de facto pouze výčet návrhů, kdy s většinou se nalézací soud vypořádal, přitom dovolatel nijak nekonkretizuje, v čem měly tyto neprovedené důkazy mít podstatný vliv na zjištěný skutkový stav věci. V tomto směru je také třeba zdůraznit, že nakonec i soud prvního stupně netvrdil, že všechny obchody, které prováděly společnosti ovládané dovolatelem byly fiktivní, nýbrž se jednalo pouze o část těchto obchodů, kdy předmětem trestního stíhání byly jen ty skutky, ohledně níž bylo shledáno, že předmětné obchody byly fiktivní a vedeny snahou o zkrácení DPH (viz bod 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud se tak nemohl ztotožnit s těmito námitkami obviněného, které lze, avšak pouze formálně, podřadit pod uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí variantě, když po obsahové stránce se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.

170.\tDovolatel rovněž pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatňuje námitku stran porušení zásady obžalovací a totožnosti skutku, neboť má za to, že ve věci bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba pro skutky týkající se neexistující společností DDR – INVEST, s. r. o., IČ 45970963, (blíže viz bod 47 tohoto rozhodnutí), ačkoliv podle rozsudku soudů nižších stupňů se trestná činnost měla týkat společnosti DPR – INVEST, s. r. o., IČ 27255913. Toto považuje obviněný za zásadní pochybení. Nejvyšší soud považuje nejprve za vhodné zdůraznit, že předmětná námitka dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje. Zmíněný pojem je totiž institutem trestního práva procesního (je upraven v ustanovení § 220 tr. ř.), nikoliv trestního práva hmotného. Pokud tedy obviněný výslovně namítá, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřují jeho námitky do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Takto formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně uplatnit nejen prostřednictvím deklarovaného dovolací důvodu, ale ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b tr. ř. Obecně je sice možno připustit, že výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017), pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. O takový případ se v dané věci nejedná.

171.\tBez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Platí, že pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku současně neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem uvedeným v rozsudku musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku nebo při částečném zachování totožnosti jednání a následku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku je také zachována v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014).

172.\tZ pohledu shora naznačených námitek je třeba předně uvést, že tuto námitku obviněný uplatnil již v rámci řízení před soudy nižších stupňů a tyto na ní reagovaly (viz bod 62 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu a 53 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Lze připustit, že není pochyb o tom, že v dané věci skutečně v rámci usnesení o zahájení trestního stíhání a v rámci podaní obžaloby došlo ke kombinaci zřejmé písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti týkající se společnosti DPR – INVEST, s. r. o., když ovšem v „návětí“ výroku usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby byla společnost DPR – INVEST, s. r. o., identifikována zcela správně. Navíc v obžalobě bylo správně uvedeno i sídlo uvedené společnosti, když i z výpovědi všech obviněných, ale i svědků, které byly učiněny jak v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení, není pochyb o tom, že obviněným i svědkům bylo zřejmé, o jakou společnost se jedná, když se vyjadřovali k činnosti a fungování společnosti DPR – INVEST, s. r. o., IČ: 27255913. Jinak vyjádřeno, obviněný i spoluobvinění se vyjadřovali k činnosti firmy DPR – INVEST, s. r. o., IČ 27255913, se sídlem Milady Horákové 548/55, Praha 7 (viz výpovědi obviněného a ostatních obviněných). Stejně tak slyšení svědci. V tomto směru lze souhlasit s nalézacím soudem, že je takové pochybení nežádoucí, ovšem lze mít za to, že toto pochybení nemá zásadní vliv na zákonnost trestního stíhání. Předmětnou změnou totiž nedošlo k takovým změnám, které by znamenaly porušení totožnosti skutku, jak tvrdí obviněný, když došlo k opravě toliko určitých zřejmých nesprávností týkající se přesné identifikace subjektu, který byl využit ke krácení DPH, ovšem způsob spáchaní byl shodný, tedy byla zachována shoda mezi jednáním a způsobeným následkem.

173.\tDovolatel pod dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dále vznáší námitky do vyčíslení způsobené škody a související uložené náhrady škody. Podle dovolatele není naprosto zřejmé, z jakého výpočtu a podle jakých důkazů dospěl soud k tomuto stanovení výše škody (správně výše zkrácené daně). Akcentuje, že v rozsudku byla České republice –Finačnímu úřadu pro hl. město Praha přiznána náhrada škody ve výši 71.665.721 Kč. Ovšem v obžalobě byla uváděna škoda 87.056.296 Kč a v usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vyčísleno zkrácení daně na částku 187.910.329 Kč. Nepřezkoumatelnost dovolatel spatřuje dále po stránce označení jednotlivých skutků – jednotlivé skutky, za které byla soudem stanovena, nikoli vypočtena, údajná škoda, není nikterak podložena výčtem jednotlivých skutků – vyčíslením jednotlivé škody za každý skutek. Soudem stanovená škoda nikterak nekoresponduje s údaji v daňových přiznáních za předmětná období a soud se s tímto ani nikterak ve svém odůvodnění nevypořádal. Nejvyšší soud má předně za to, že tyto námitky jsou procesního charakteru a jako takové je nelze podřadit pod zvolené dovolací důvody, když obviněný fakticky jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým na základě provedených důkazů soudy stanovily výši zkrácené daně – DPH.

174.\tNavíc je třeba uvést, že obviněný fakticky žádnou právně fundovanou argumentaci ve vztahu k těmto námitkám neuvádí, neboť jen vyjadřuje prostý nesouhlas s výší zkrácené daně – DPH a pravděpodobně výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. Takto uplatněné obecné námitky nelze podřadit pod žádný z těchto zvolených dovolacích důvodů, když obviněný ani blíže nerozvádí, pod který z uplatněných dovolacích důvodů je podřazuje. Navíc je třeba zdůraznit, že obecné námitky bez příslušné právní argumentace nemohou být předmětem přezkumného řízení u dovolacího soudu. Je tomu tak proto, že dovolací soud si nemůže dovolací argumentaci domýšlet či dotvářet, když právně fundovanou argumentaci zajišťuje povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř). Přesto je nutno konstatovat, že celkový rozsah zkráceného DPH soudy posoudily samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. na základě opatřených důkazních prostředků – zejména údajů vyžádaných od příslušného správce daně, který provedl daňovou kontrolu ve společnosti DPR – INVEST, s. r. o., IČ: 27255913, a následně vydal daňové výměry ohledně výše zkrácené daně s DPH při dovozu vozidel z jiného členského státu EU (výměry se týkaly přiznání k DPH za rok 2012 (viz daňové výměry na č. l.5709–5726 ) a listinných důkazů, zejména systému VIES, když i rozvedl, které obchody vykazují všechny znaky tzv. karuselových podvodů na DPH a své úvahy řádně rozvedly (viz body 26–62 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V této souvislosti je nutné, jak již bylo naznačeno, zdůraznit obecnost předkládaných námitek, když těmi obviněný neformuluje konkrétní rozpor dosahující intenzity ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě a Nejvyšší soud ho v dané věci ani neseznal. Není totiž pochyb o tom, že soudy nižších stupňů v tzv. skutkové větě dostatečně popsaly jednotlivé skutky, když tyto kooperují s následným odůvodněním. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že soudy vycházely při stanovení rozsahu trestné činnosti nejenom z výše uvedených podkladů od příslušného správce daně, ale taktéž ze systému VIES (evropský systém výměny informací o DPH) (viz bod 27 a 59 rozsudku nalézacího soudu) a z řady dalších důkazů, včetně důkazů zjištěných prostřednictvím mezinárodní justiční spolupráce, které hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

175.\tPokud ještě obviněný naplnění uvedených dovolacích důvodů dovozuje z toho, že škoda (správně výše zkrácení DPH) byla vyčíslena v usnesení o zahájení trestního stíhání odlišně než v obžalobě a že finanční úřad požadoval náhradu v částce nižší, tak i tato námitka nemůže zakládat naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toliko obecně lze uvést, že jak v usnesení o zahájení trestního stíhání, tak i v obžalobě byla celková výše zkráceného DPH za celé období určena na částku 187.910.329 Kč. Pokud se týká skutečnosti, že finanční úřad se připojil s částkou nižší, lze uvést, že tato skutečnost je bezpředmětná, neboť je právem poškozeného připojit se s nárokem na náhradu škodu, nikoliv jeho povinností, přičemž tento se může připojit s částkou nižší či vyšší, než je škoda vyčíslena ve výroku rozsudku, popř. se nepřipojit vůbec, což ovšem nelze interpretovat tak, že škoda nevznikla či že nedošlo ke zkrácení daně v stanovené výši. Navíc je třeba uvést, že částka, se kterou se připojil finanční úřad byla jen nepatrně nižší, než výše zkráceného DPH podle vydaných výměrů (71.809.497 Kč s tím, že 124.266 Kč bylo uhrazeno), takže se skutečně lze domnívat, že se jednalo o jistou administrativní chybu při připojování se s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení. Pro jistou přesnost je třeba uvést, že za zbývající období daňové výměry nebyly vůbec vydány, neboť společnost DPR – INVEST, s. r. o., již daňové přiznání vůbec nepodávala a stala se zcela nekontaktní.

176.\tLze tedy shrnout, že předmětnými námitkami obviněný de facto požaduje, aby Nejvyšší soud plošně ověřil všechny závěry soudů nižších stupňů stran rozsahu trestné činnosti, když konkrétně neidenfitikuje případná konkrétní pochybení. Zde je ovšem namístě opětovně zopakovat, že Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Jinak vyjádřeno, Nejvyšší soud si nemůže argumentaci za obviněného dotvářet, jestliže ten nepředloží dostatečně konkrétní dovolací námitky, kterými ve své podstatě vymezí mantinely přezkumu napadeného rozhodnutí. Nelze tedy akceptovat námitky toliko obecné, které kolidují již se samotnou podstatou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který slouží k odstranění těch nejzávažnějších vad trestního řízení. Proto i tyto námitky dovolatele Nejvyšší soud odmítl jako neopodstatněné.

177.\tObviněný pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rovněž uplatnil dovolací námitku týkající se výroku o povinnosti náhrady škody, která měla údajně vzniknout státu nezaplacením DPH. Akcentuje, že daň je veřejnoprávním závazkem a tuto může stát vymáhat jen v rámci veřejného práva jako veřejnoprávní dávku. Vyslovuje přesvědčení, že není možné ji převést institutem soukromého práva na jiné osoby, které nejsou podle daňových zákonů daňovými poplatníky (blíže viz bod 44 tohoto rozhodnutí). Poukazuje na skutečnost, že nebyl statutárním orgánem právnické osoby, u které daňová povinnost vznikla, a nenese tedy závazek k zaplacení daňové povinnosti jiné osoby a z napadeného rozsudku vrchního soudu vůbec neplyne, zda správce daně platební výměry s doměřením daně vydal.

", "next": 237705}