Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
96.\tVe vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba předně zdůraznit, že dovolatel tento dovolací důvod uplatňuje ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), i) tr. ř., takže jeho uplatnění je poněkud zmatečné. Proto považuje Nejvyšší soud za vhodné opětovně akcentovat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzen skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod tedy slouží k nápravě právních vad v rozhodnutí ve věci samé. Z pohledu námitek obviněného je třeba uvést, že vzhledem k novelizaci trestního řádu, konkrétně dovolacích důvodu od 1. 1. 2021, je třeba mít za to, že skutkové námitky nelze již podřazovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť k přezkumu skutkových námitek za stanovených předpokladů slouží dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
97.\tBez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu, ale nejen k němu (viz jistá zmatečnost při rozlišování dovolacích důvodů) namítá jednak porušení zásady reformationis in peius [tuto namítá i v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.], námitku promlčení trestní odpovědnosti za trestné činy, pro které byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, že mu měl být ukládán trest společný, nikoliv souhrnný, že nebyly provedeny všechny jím požadované důkazy, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování [nemohl poškozené obtěžovat každodenně, věrohodnost poškozených a upření práva na obhajobu (vypořádáno u dovolacího důvodu pod písm. g)], existenci tzv. opomenutých důkazů [rovněž vypořádáno u dovolacího důvodu pod písm. g)], rozporuplnost skutkové věty.
98.\tSoučasně tvrdí, že soud prvního stupně nerespektoval pokyn odvolacího soudu, aby se zabýval společenskou škodlivostí. Obviněný dále napadá naplnění znaku omezování v obvyklém způsobu života u trestného činu v § 354 tr. zákoníku. Dovolatel dále požaduje zastavení řízení ode dne 22. 6. 2016 do 26. 1. 2017 zahájené u Komise k projednání přestupků města Břeclav sp. zn. MUBR-S 4976/2017-KPP 17045 [vypořádáno u dovolacího důvodu pod písm. e)]. Období září 2017 do 6. 2. 2018 považuje za nepřesné a zaměnitelné s jiným, když ani nadávka jednou za měsíc nelze považovat za prvek soustavnosti a systematičnosti. Rovněž navrhuje vypuštění části skutkové věty o pronásledování syna poškozených.
99.\tPokud se týká námitky obviněného, že mu neměl být ukládán souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, nýbrž trest společný podle § 45 tr. zákoníku, tak je třeba uvést, že tuto lze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když obviněný fakticky namítá nesprávné hmotněprávní posouzení ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 45 tr. zákoníku a fakticky i ustanovení § 116 tr. zákoníku (pokračování v trestném činu). Jedná se tedy o námitku podřaditelnou pod zvolený dovolací důvod (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 426/2004). V tomto směru je ovšem pro stručnost možno odkázat na body 71–73 tohoto rozhodnutí, které se týkají toho, zda se v případě skutku z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2019, jedná o pokračování v trestném činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku či nikoliv ve vztahu k nyní projednávané věci. Vzhledem k tomuto shora prezentovanému závěru nepřicházelo uložení společného trestu podle § 45 tr. zákoníku v úvahu, neboť společný trest se ukládá za pokračující trestný čin, resp. za dílčí útok u pokračujícího trestného činu, za jehož ostatní útoky byl pachatel odsouzen rozsudkem, který již nabyl právní moci. O takovou naznačenou situaci se v dané věci nejedná. Proto lze tuto námitku považovat za neopodstatněnou.
100.\tStran námitky promlčení trestní odpovědnosti za trestné činy z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, je předně nutno zdůraznit, že tato námitka by měla být uplatněna výslovně pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Bez ohledu na tento závěr, musí Nejvyšší soud zdůraznit, že v dané věci není předmětem dovolacího řízení rozhodnutí o vině z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2019, když proti tomuto rozhodnutí nebyl ze strany obviněného podán nejen řádný opravný prostředek, ale ani dovolání. Za takové situace se nemůže Nejvyšší soud zabývat správností a zákonností tohoto rozhodnutí. Nad rámec tohoto závěru je možno uvést, že napadeným rozhodnutím, proti kterému bylo podáno dovolání, nebylo a ani nemohlo být rozhodováno o vině ve věci vedené u Okresního osudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 164/2019, pro soudy rozhodující v dané věci je tento výrok z hlediska viny závazný a dovolatel by mohl toliko namítat, že v dané věci byly splněny ve vztahu k tomuto citovanému rozsudku důvody pro uložení společného nebo souhrnného trestu, což nakonec i učinil. Bez ohledu na tento závěr je nutno skutečně jen velmi stručně uvést, že v trestní věci vedené pod sp. zn. 3 T 164/2018 u skutku ze dne 28. 9. 2017 činila promlčecí doba podle § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku 5 let, když nejzávažnější trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným byl přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž promlčecí doba začala běžet ode dne 29. 9. 2017 a odsuzující rozsudek byl vyhlášen dne 17. 12. 2019, takže k promlčení trestní odpovědnosti by ani nemohlo dojít. Nelze také pominout ustanovení § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, tedy že vyhlášením odsuzujícího rozsudku začala běžet nová promlčecí doba (viz § 34 odst. 5 tr. zákoníku). Pokud obviněný naznačuje, že rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 To 301/2019, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2019, začala pokračovat promlčecí doba, tak toto pomíjí skutečnost, že rozsudkem Krajského soudu byla vina jednak znovu vyslovena, a jednak od okamžiku vyhlášení rozsudku krajským soudem počala běžet nová promlčecí doba podle ustanovení § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a § 34 odst. 5 tr. zákoníku.
101.\tDovolatel rovněž namítá naplnění znaku „omezování v obvyklém způsobu života“ ve vztahu k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. I tato námitka je obecně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zde ovšem musí Nejvyšší soud zdůraznit, že se ve svých předchozích rozhodnutí naplněním tohoto znaku zabýval, konkrétně v bodě 94 usnesení ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020, přičemž v bodě 95 téhož rozhodnutí se zabýval námitkou stran uplatňování práv obviněného jako účastníka stavebního řízení, tedy k těmto otázkám zaujal závazný právní názor. Ze takové situace jsou tyto námitky obviněného nepřípustné (viz bod 70 tohoto rozhodnutí).
102.\tK námitce dovolatele ohledně kvality popisu skutku ve výroku o vině, musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tuto by bylo možno právně relevantně v rámci uvoleného dovolacího důvodu uplatnit pouze v případě, že by v popisu skutku absentovaly skutkové okolnosti odpovídající některému ze znaků trestného činu. O takový případ se v dané věci nejedná, když ve skutkové větě jsou vyjádřeny všechny okolnosti, které naplňují všechny znaky zvolených skutkových podstat. Přes tento závěr Nejvyšší soud připouští, že si lze představit skutkovou větu formulovanou precizněji a přehledněji, ovšem důležité a rozhodující je, že soud prvního stupně ve skutkové větě vyjádřil všechny okolnosti potřebné pro naplnění všech znaků zvolených skutkových podstat.
103.\tNejvyšší soud považuje dále za vhodné, byť skutečně stručně, když obviněný toliko velmi stroze namítá neaplikování zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k trestným činům, kterými byl uznán vinným, na tuto námitku reagovat. Předně je třeba uvést, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod.
104.\tNejprve je třeba zdůraznit, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Současně platí, že podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio, z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
105.\tZároveň je třeba ještě uvést, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Jinak vyjádřeno, neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 1 tr. zákoníku, přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, v takových, kdy okolnosti případu jsou mimořádné a při formulaci dané skutkové podstaty zákonodárcem nepředpokládatelné.
106.\tSoučasně je nutno zdůraznit, že subsidiaritu trestní represe nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“.
107.\tZ pohledu těchto shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolací argumentace, i přes její strohost. Především je nutné zdůraznit, že jednání obviněného, kterým spáchal přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku, nijak nevybočuje z běžných případů posuzovaných a právně kvalifikovaných jako tyto uvedené trestné činy. Lze mít za to, že společenská škodlivost dosahovala intenzity obvyklé pro tento typ trestné činnost. Nelze totiž skutečně pominout, že obviněný poškozené šikanoval dlouhodobě a soustavně, přičemž jednání obviněného bylo natolik intenzivní, že poškozená musela vyhledat odbornou zdravotnickou pomoc. Celé jednání dovolatel zintenzivnil i tím, že poškozeným i opakovaně vyhrožoval ujmou na zdraví, ale i jinou těžkou újmou, když obavy poškozených nepochybně posílila skutečnost, že dovolatel způsobil požár dřevěné kůlny a zahradního nábytku poškozených. Toto jednání muselo být pro poškozené velmi stresující, neboť to posilovalo jejich obavy z toho, že své jednání obviněný skutečně uskuteční, a navíc vedlo k jisté ztrátě pocitu bezpečí v místě svého bydliště. Navíc skutečně nelze přehlédnout, že předmětného jednání se obviněný dopustil za situace, kdy proti obviněnému byla zahájena přestupková řízení právě pro jeho nevhodné chování vůči poškozeným a přes vědomí této skutečnosti obviněný svého protiprávního jednání nezanechal, nýbrž naopak toto začalo být intenzivnější. Lze tedy uzavřít, že jednání dovolatele odpovídá běžným případům obou přečinů, které ničím nevybočují z mezí jiných případů srovnatelných s projednávanou věcí.
108.\tPouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že jestliže soud druhého stupně ve výroku o vině potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, tak ani on nedospěl k závěru, že by snad subsidiarita trestní represe měla být soudem prvního stupně aplikována.
109.\tNásledně se Nejvyšší soud zabýval námitkou stran porušení zásady reformationis in peius ze strany odvolacího soudu (§ 259 odst. 4 tr. ř.). Předně je třeba uvést, že předmětná námitka porušení zásady reformationis in peius je procesní povahy a jako taková není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Přesto se Nejvyšší soud touto námitkou věcně zabýval, neboť nerespektování zákazu reformationis in peius lze považovat za porušení práva na spravedlivý proces (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05, II. 304/04, nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22). Zde je třeba uvést, že námitku stran porušení práva na spravedlivý proces obviněný výslovně uplatnil v bodě IV dovolání. Nejvyšší soud má za to, že tato námitka měla být podřazena pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 391/2019). Navíc je třeba zdůraznit, že v minulosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uložení určitého druhu trestu nebo v určité výměře s porušením zákazu reformationis in peius by bylo možno považovat za dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [od 1. 1. 2021 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 246/2015)].
110.\tDovolatel fakticky dovozuje porušení zásady reformationis in peius z postupu odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně, který ho uznal vinným i ze spáchání přečinů nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle 358 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2019, a následně mu uložily souhrnný trest podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru obviněný poukazuje na skutečnost, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 To 301/2019, kdy tento soud rozhodoval toliko na podkladě jeho odvolání, a kterým byl zrušen celý výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2019, byl nově uznán vinným přečinem obecného ohrožení podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle 354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku (do výroku o vině byly zahrnuty i výroky z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2019), a uložen úhrnný trest podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku rámci trestní sazby stanovené § 273 odst. 1 tr. zákoníku. Současně zdůrazňuje, že tento citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně byl zrušen toliko z jeho podaného dovolání. Má za to, že pokud mu byl nyní uložen trest podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku, byla porušena zásada reformationis in peius, neboť za tento trestný čin byl ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí 0-3 roky, přičemž v případě trestní sazby podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku byl ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí od 0–2 let.
111.\tPředně je třeba uvést, že zásadu zákazu reformationis in peius upravuje v případě odvolání ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. Podle tohoto ustanovení odvolací soud může v neprospěch obviněného změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Předmětné ustanovení vyjadřuje, jak již bylo naznačeno, zásadu reformationis in peius v rozhodnutí odvolacího soudu, tj. zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obžalovaného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání podaného v neprospěch obžalovaného; přičemž tento zákaz platí, třebaže je zřejmé, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je vadný, ale náprava vady by znamenala rozhodnutí v neprospěch obžalovaného. Tento zákaz platí pro odvolací soud za předpokladu, že došlo ke zrušení rozsudku jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného. Neuplatní se v případě, když byl rozsudek zrušen pouze nebo i v důsledku odvolání, které podal státní zástupce v neprospěch obžalovaného, popřípadě jen ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení též v případě odvolání podaného poškozeným. (Šámal, P. a kol. Trestní řád, Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 3078-3090). Tato zásada platí i v případě dovolacího řízení (viz § 265s odst. 2 tr. ř.), ale i v případě, že věc je vrácena toliko na podkladě odvolání obviněného soudu prvního stupně, když v takovém případě je touto zásadou vázán i soud prvního stupně (viz § 264 odst. 2 tr. ř).
112.\tV neprospěch obviněného je rozsudek změněn tehdy, dojde-li k jakékoli změně kterémkoliv výroku rozsudku, jenž se přímo dotýká obžalovaného [§ 246 odst. 1 písm. b)], a to v tom směru, že zhoršuje jeho postavení. Změna k horšímu může nastat ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v ochranném opatření i v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení (R 22/1999 a PR 10/1998, s. 518). Nejvyšší soud ještě považuje za vhodné uvést, že ve smyslu zásad vyjádřených v § 43 odst. 1 tr. zákoníku se ukládá pachateli, který spáchal dva nebo více trestných činů v rámci jednoho odsouzení, trest na trestný čin nejpřísněji trestný. Stejné zásady se uplatí ve vztahu k ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, jak již bylo naznačeno dříve.
113.\tV projednávané věci není pochyb o tom, že nejpřísnější trestný čin představoval sbíhající se přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za který byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody od 0 do 3 let. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněný ohrožen trestní sazbou až 1 rok trestu odnětí svobody a v případě nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku rovněž stejným trestem.
114.\tPředně musí Nejvyšší soud opakovaně uvést, že v případě prvního odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 2 T 76/2018, nebyl obviněnému ukládán souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, ani nemohl být uložen, neboť v době rozhodování soudu prvního stupně (7. 6. 2019), ještě rozsudek v trestní věci vedené o Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 164/2018 vyhlášen nebyl. O odvolání obviněného proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku v nyní projednávané věci rozhodoval Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 8 To 301/2019, kterým odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. Teprve poté byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2019, který měl ukládat trest souhrnný k tomuto citovanému rozsudku, když tento podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu. Protože ovšem následně bylo rozhodnuto o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 8 To 301/2019, Nejvyšším soudem (usnesení ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020), včetně zrušení výroku o upuštění o uložení souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2019 (důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že byl zrušen výrok o trestu z rozhodnutí, ohledně kterého bylo rozhodnuto podle § 44 tr. zákoníku), měl o uložení souhrnného trestu rozhodovat Krajský soud v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 8 To 301/2019, kterému byla věc vrácena dovolacím soudem. Je tomu tak proto, že pokud byl dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu téhož pachatele zrušen, soud rozhodující později o jiném trestném činu téhož pachatel, nemusí čekat, až bude dřívější řízení pravomocně skončeno, a uloží pachateli trest, přičemž o případném uložení souhrnného trestu rozhodne soud, jehož dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu tohoto pachatele byl v opravném řízení zrušen (srov. NS 1 Tzn 13/97, Rt 33/1998). Z pohledu dalšího postupu je důležité, že Krajský soud v Brně rozhodnutím dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 To 301/2019, zrušil podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku, byť nesprávně, výrok o vině i trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, jakož i další výroky, které ve zrušené části měly svůj podklad. Následně Krajský soud citovaným rozsudkem uznal obviněného vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku. V tomto případně tak soud druhého stupně rozhodoval nesprávně, když ukládal trest za pokračující trestný čin, navíc zcela pominul, že rozsudkem, který byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen, byl obviněný uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle 358 odst. 1 tr. zákoník, čemuž nedal význam v novém výroku o vině, přičemž pokud by takto postupoval, musel by trest být ukládán i v tomto případě v trestní sazbě podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku. Toto rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 Tdo 301/2019, bylo na základě dovolání obviněného rovněž zrušeno Nejvyšším soudem, a to usnesením ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1323/2020, čímž obživl rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2019, právě ve výroku o vině.
115.\tLze mít za to, že jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, správně ukládaly trest souhrnný k rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2019, přičemž samotný tento postup by neznamenal porušení zásady reformation in peius. Při respektování ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku měl být souhrnný trest ukládán podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku, tedy za sbíhající se přečin nebezpečného vyhrožování z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze 17. 12.2019, sp. zn. 3 T 164/2018 (zásada reformation in peius by se uplatnila toliko ve vztahu k uloženému trestu). Soudy nižších stupňů ovšem zcela pominuly, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 8 To 301/2019, bez ohledu na další vady (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1323/2020), nesprávně neuložil trest podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku, ale ani tímto trestným činem neuznal obviněného vinným. Za naznačené situace měl tedy soud prvního stupně ukládat trest podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku právě s odkazem na nutnost respektování zásady reformation in peius.
116.\tVzhledem ke shora naznačeným závěrům lze považovat námitku obviněného stran porušení zásady reformation in peius co se týče uložení trestu podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku za důvodnou. Při zvažování dalšího postupu ovšem vzal Nejvyšší soud v úvahu, že obviněnému byl soudem druhého stupně uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 30 měsíců a peněžitý trest ve výměře 30 000 Kč. Stejný trest byl obviněnému uložen i v případě prvního rozhodnutí ve věci dne 7. 6. 2019 sp. zn. 2 T 76/2018, jen tehdy podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku jako nejpřísněji trestaného trestného činu. Lze tedy mít za to, že k faktickému zhoršení postavení obviněného z pohledu uloženého trestu nedošlo. Navíc uložení souhrnného trestu je považováno vždy pro obviněného za příznivější.
117.\tVzhledem ke shora uvedeným závěrům, přes jisté pochybení v postupu soudů nižších stupňů, Nejvyšší soud neshledal důvody pro zrušení jejich rozhodnutí a vrácení věci soudu druhého stupně k nápravě. Jak již bylo naznačeno, takovýto postup by totiž jen stěží mohl ovlivnit postavení obviněného. Jelikož je zřejmé, že nové projednání věci před soudem druhého stupně by nemělo vliv na druh a výši uloženého trestu, navíc ani otázka, která by byla předmětem dalšího řešení, není po právní stránce zásadního významu. Z uvedených důvodů se tedy Nejvyšší soud ke zrušení dřívějších rozhodnutí neuchýlil.
118.\tS poukazem na uvedené proto Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu