- ve vztahu ke společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., nárok na provize v celkovém objemu 10 750 572 Kč, přičemž z této částky byla společnosti Fintip Group, a.s., vyplacena částka nejméně 7 665 376 Kč (zbytek nevyplacen z důvodu včasného stornování pojistných smluv), kdy z předmětných smluv bylo uhrazeno prvotní pojistné ve výši 5 737 627 Kč, kdy tak byla způsobena škoda po odečtení uhrazeného pojistného ve výši nejméně 1 927 749 Kč,
tedy jednání Jany Veselé, bezprostředně směřovalo k tomu, aby byla vyplacena celková provize ve výši nejméně 25 038 320 Kč, kdy byla reálně z důvodu včasného stornování pojistných smluv vyplacena provize v celkové výši nejméně 15 972 639 Kč, přičemž po odečtení uhrazeného pojistného ze shora uvedených pojistných smluv v celkové výši 9 479 630,63 Kč byla způsobena škoda ve výši nejméně 6 493 008,37 Kč.
3) obžalovaná Jana Veselá (společně s A. H., jejíž trestní stíhání bylo podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu pravomocně zastaveno)
v období od 19. 10. 2011 do 13. 6. 2012 na různých místech České republiky Jana Veselá jednak jako osoba podnikající podle zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona, ve znění pozdějších předpisů, jednak na základě Dodatku č. 2 ze dne 1. 12. 2011 ke smlouvě o výhradním obchodním zastoupení č. 138320-12 uzavřené dne 1. 11. 2011 a Plné moci ze dne 1. 12. 2011, a jednak na základě Dodatku č. 1 Smlouvy o obchodním zastoupení a o pomoci při správě - o řízení skupiny č. 138320-R01 ze dne 1. 3. 2012 (účinného od 1. 1. 2012) jako manažer řídící a dohlížející na obchodní skupinu působící ve prospěch společnosti Česká pojišťovna, a.s., a A. H. jako člen této obchodní skupiny, dále jako výhradní pojišťovací agent společnosti Česká pojišťovna, a.s., činný na základě Osvědčení o zápisu do registru pojišťovacích zprostředkovatelů a samostatných likvidátorů pojistných událostí ze dne 13. 9. 2011 a jako výhradní pojišťovací agent na základě Smlouvy o výhradním obchodním zastoupení č. 13847112 ze dne 1. 11. 2011, a v neposlední řadě jako zprostředkovatel na základě Smlouvy o obchodním zastoupení a o pomoci při správě č. 138471-RO1 ze dne 14. 3. 2012,
v úmyslu zajistit pro Janu Veselou neoprávněný finanční prospěch v podobě výplaty „superprovize“ a pro A. H. neoprávněný finanční prospěch v podobě výplaty provize za sjednané pojistné smlouvy,
A. H. uzavřela s níže uvedenými osobami uvedenými v tabulce pojistné smlouvy životního pojištění DIAMANT, přičemž s vědomím Jany Veselé nedodržela povinnosti dané jim zákonem podle ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona, ve znění pozdějších předpisů, a povinnosti vyplývající se smluv uzavřených s Českou pojišťovnou, a.s., a povinnosti výhradního pojišťovacího agenta stanovené ve Smlouvě o výhradním obchodním zastoupení č.,138471-12 ze dne 1. 11. 2011, v článku V, bod 1.,7.,8., a ve Smlouvě o obchodním zastoupení a o pomoci při správě č. 138471-RO1 ze dne 1. 3. 2012 v článku VI, bod 2 písm. a), c), s), t), když podpisy pojistníků na pojistných smlouvách získávaly pod vědomě falešným příslibem, že pravidelné měsíční pojistné za ně bude hrazeno, a že tyto úhrady zajišťuje Jana Veselá, nebo dokonce za pojistníka podpis učinil někdo jiný, přičemž byly srozuměny s tím, že pojistníci by jinak o pojištění fakticky neměli zájem a že sami žádné platby pojistného poskytovat pojišťovně nebudou;
jedná se konkrétně o tyto smlouvy:
Příjmení a jménoPojišťovnaČíslo smlouvyDatum
sepsáníPodání
pojišťovnaVýše provizeSuperprovize
V. J.ČP376533451514.10.201119.10.201113 509,90
B. M.ČP376520831520.11.201123.11.201114 011,20
B. I.ČP376520811219.11.201123.11.201118 688,80
M. Ž.ČP376520821919.11.201123.11.201113 194,00
F. D.ČP382495141413.12.201114.12.201112 967,203 890,00
K. P.ČP376465871113.12.201114.12.201112 515,003 754,40
M. V.ČP376465881813.12.201114.12.201113 789,203 309,50
S. M.ČP376465891413.12.201114.12.201112 364,802 967,70
P. P.ČP704177201904.01.201206.01.20129 984,004 992,00
V. A.ČP704177151804.01.201206.01.201211 174,405 587,10
V. M.ČP704177241409.01.201213.01.201211 136,005 568,00
K. M.ČP704328641923.01.201202.02.20128 816,604 408,20
Ž. K.ČP704328651523.01.201202.02.20127 365,203 682,60
G. D.ČP381199901407.02.201215.02.201211 136,004 454,30
K. M.ČP381199911013.02.201215.02.20128 980,803 592,30
Ž. D.ČP382695211507.02.201215.02.201212 192,004 876,70
H. V.ČP381199921714.02.201216.02.201213 440,005 375,90
H. J.ČP381199931314.02.201222.02.201212 738,005 095,00
B. I.ČP704512221822.02.201227.02.201215 072,006 028,70
K. A.ČP704512211122.02.201227.02.201215 360,006 143,90
B. T.ČP704512241002.03.201202.03.201211 520,004 607,90
H. N.ČP704512231402.03.201202.03.201212 960,005 183,90
N. F.ČP382175591206.03.201208.03.201213 072,805 229,10
N. M.ČP704144931508.03.201208.03.201214 184,005 673,50
S. Š.ČP704144652807.03.201208.03.201211 520,004 607,90
V. M.ČP382175581608.03.201208.03.201213 115,005 245,80
J. V.ČP386639701213.03.201216.03.201211 332,804 533,00
P. M.ČP382175611413.03.201216.03.201212 256,804 902,50
B. M.ČP386551192820.03.201223.03.201212 541,205 016,30
H. J.ČP704512272820.03.201223.03.20128 956,803 582,70
P. R.ČP386551171720.03.201223.03.20128 217,103 286,80
Š. S.ČP386551181320.03.201223.03.201210 377,604 150,90
B. M.ČP386639721504.04.201205.04.201210 560,004 223,90
B. M.ČP707619901812.04.201213.04.201211 395,204 557,90
D. M.ČP386639731110.04.201213.04.201211 040,004 415,80
K. J.ČP707619921012.04.201213.04.20129 530,903 812,30
R. V.ČP386639741810.04.201213.04.201212 012,004 804,70
Příjmení a jménoPojišťovnaČíslo smlouvyDatum
sepsáníPodání
pojišťovnaVýše provizeSuperprovize
K. P.ČP386497201118.04.201220.04.201210 560,004 223,90
S. K.ČP386497182817.04.201220.04.201210 560,004 223,90
B. M.ČP707578312826.04.201226.04.201211 040,004 415,90
B. J.ČP386619951624.04.201226.04.20129 375,603 750,20
B. M.ČP386619971925.04.201226.04.20128 466,003 386,30
N. M.ČP386593771126.04.201226.04.20129 798,003 919,00
S. M.ČP386497211818.04.201226.04.201210 560,004 223,90
B. R.ČP386627831104.05.201207.05.20128 400,003 359,90
D. D.ČP386593791403.05.201207.05.201211 824,804 729,80
M. J.ČP386627821504.05.201207.05.20129 136,803 654,70
A. J.ČP386627841814.05.201214.05.201211 708,404 683,30
P. J.ČP386627851414.05.201214.05.201210 852,804 341,10
A. D.ČP386627861016.05.201217.05.201210 759,204 303,60
B. M.ČP386627911113.06.201215.06.201210 582,804 232,90
G. M.ČP386730421113.06.201215.06.20129 451,703 780,60
J. R.ČP386730411513.06.201215.06.201211 792,404 716,80
M. F.ČP386730401913.06.201215.06.20128 620,803 448,20
M. L.ČP386627871712.06.201215.06.201211 868,004 747,10
R. R.ČP386627901513.06.201215.06.201211 019,604 407,70
celkem 586 652,20230 110,00
takto podepsané pojistné smlouvy následně A. H. předávala sama nebo cestou Jany Veselé k zaevidování v České pojišťovně, a.s., a zároveň zajistily zaplacení pouze několika prvních plateb pojistného tak, aby pojišťovna vyplatila příslušné provize, a poté již v platbách za pojištěnce nepokračovaly, přičemž peněžní prostředky na tyto úhrady plateb pojistného čerpaly v podstatné části právě z dříve vyplacených provizí, tedy fakticky z finančních prostředků samotné pojišťovny, obě pojišťovně záměrně zamlčely podstatné údaje, totiž že pojistníci fakticky o pojištění zájem nemají a platby pojistného tak sami neprovádějí; o těchto principech uzavírání pojistných smluv však pojišťovnu neinformovaly, neboť pokud by tato znala způsob získávání nových pojistníků, k uzavření předmětných smluv by nikdy nedošlo;
Jana Veselá obdobný způsob neoprávněného získání zprostředkovatelských provizí použila již v souvislosti s činností společností Laeta Finance, s.r.o., a Fintip Group, a.s., a jako výhradní pojišťovací agent společnosti Česká pojišťovna, a.s., v období od 3. 11. 2011 do 3. 1. 2012,
na základě tohoto jednání Jany Veselé a A. H. vyplatila poškozená společnost Česká pojišťovna, a.s., (nyní Generali Česká pojišťovna, a.s.) Janě Veselé jako manažerovi obchodní skupiny superprovize ve výši 230 110 Kč a A. H. provizní odměnu zprostředkovatele za uzavření shora uvedených pojistných smluv ve výši 586 652,20 Kč, celkem tak byla na provizích vyplacena částka ve výši 816 762,20 Kč, kdy z předmětných smluv bylo uhrazeno prvotní pojistné ve výši 516 860 Kč, kdy tak byla způsobena škoda po odečtení uhrazeného pojistného ve výši 299 902,20 Kč.
4) obžalovaná Jana Veselá (společně s P. D., dříve H., M., jejíž trestní stíhání bylo podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu pravomocně zastaveno)
v období od 25. 8. 2011 do 3. 5. 2012 na různých místech České republiky Jana Veselá jednak jako osoba podnikající podle zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona, ve znění pozdějších předpisů, a jednak na základě Dodatku č. 2 ze dne 1. 12. 2011 ke smlouvě o výhradním obchodním zastoupení č. 138320-12, uzavřené dne 1. 11. 2011 a Plné moci ze dne 1. 12. 2011, a jednak na základě Dodatku č. 1 Smlouvy o obchodním zastoupení a o pomoci při správě - o řízení skupiny č. 138320-R01 ze dne 1. 3. 2012 (účinného od 1. 1. 2012) jako manažer řídící a dohlížející na obchodní skupinu působící ve prospěch společnosti Česká pojišťovna, a.s., a P. D., dříve H., M., jako člen této obchodní skupiny, dále jako výhradní pojišťovací agent společnosti Česká pojišťovna, a.s., činný na základě Osvědčení o zápisu do registru pojišťovacích zprostředkovatelů a samostatných likvidátorů pojistných událostí ze dne 28. 4. 2011 a jako výhradní pojišťovací agent na základě Smlouvy o výhradním obchodním zastoupení č. 135446-11 ze dne 1. 6. 2011 a v neposlední řadě jako zprostředkovatel na základě Smlouvy o obchodním zastoupení a o pomoci při správě č. 135446-RO1 ze dne 14. 3. 2012,
v úmyslu zajistit pro Janu Veselou neoprávněný finanční prospěch v podobě výplaty „superprovize“ a pro P. D., dříve H., M., neoprávněný finanční prospěch v podobě výplaty provize za sjednané pojistné smlouvy,
P. D., dříve H., M., uzavřela s níže uvedenými osobami uvedenými v tabulce pojistné smlouvy životního pojištění DIAMANT, přičemž s vědomím Jany Veselé nedodržela povinnosti dané jim zákonem podle ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona, ve znění pozdějších předpisů a povinnosti vyplývající se smluv uzavřených s Českou pojišťovnou, a.s., a povinnosti výhradního pojišťovacího agenta stanovené ve Smlouvě o výhradním obchodním zastoupení č. 135446-11 ze dne 1. 6. 2011 v článku V, bod 1., 7., 8., a ve Smlouvě o obchodním zastoupení a o pomoci při správě č. 135446-RO1 ze dne 14. 3. 2012 v článku VI, bod 2 písm. a,c,s,t ), když podpisy pojistníků na pojistných smlouvách získávaly pod vědomě falešným příslibem, že pravidelné měsíční pojistné za ně bude hrazeno, a že tyto úhrady zajišťuje Jana Veselá, nebo dokonce za pojistníka podpis učinil někdo jiný, přičemž byly srozuměny s tím, že pojistníci by jinak o pojištění fakticky neměli zájem a že sami žádné platby pojistného poskytovat pojišťovně nebudou;
jedná se konkrétně o tyto smlouvy:
Příjmení a jménoPojišťovnaČíslo smlouvyDatum
sepsáníPodání
pojišťovnaVýše provizeSuperprovize
V. A.ČP376876721925.08.201109.09.201112 720,00
G. J.ČP702516071112.09.201122.09.201112 124,80
K. M.ČP702516111616.09.201122.09.201114 966,40
T. J.ČP702538911215.09.201122.09.201112 480,00
B. J.ČP702538771514.09.201104.10.201114 966,40
H. R.ČP715212221914.09.201126.10.201115 691,20
H. I.ČP715212231519.10.201126.10.201114 195,50
M. A.ČP376504961514.10.201114.11.201116 404,00
R. P.ČP702516211914.10.201114.11.201115 840,00
R. J.ČP702516191714.10.201114.11.201114 976,00
B. J.ČP702539361316.11.201123.11.201111 437,20
D. J.ČP376732651216.11.201123.11.201110 947,60
K. R.ČP376732691813.12.201114.12.201110 089,603 026,70
K. M.ČP382495821013.12.201114.12.201114 472,004 341,50
F. M.ČP376732712813.12.201119.12.201114 858,404 457,40
Š. B.ČP376732721613.12.201119.12.201113 562,404 068,60
N. M.ČP382495831714.12.201121.12.201112 285,603 685,50
G. S.ČP704192341304.01.201206.01.201213 200,005 279,90
B. M.ČP704191681104.01.201213.01.201211 097,504 438,80
L. R.ČP704206501204.01.201213.01.201214 022,005 608,70
T. Z.ČP704192281604.01.201213.01.201212 444,004 977,40
U. I.ČP704206672804.01.201213.01.20129 072,003 628,70
V. M.ČP704192311404.01.201213.01.201211 456,404 582,40
H. P.ČP704206661316.01.201218.01.201210 070,404 028,10
K. R.ČP382651641603.02.201215.02.201213 166,405 266,40
B. O.ČP382651621301.02.201216.02.201211 280,004 511,90
B. M.ČP376504981808.02.201216.02.201212 393,604 957,40
H. R.ČP376504971108.02.201216.02.20129 772,803 909,00
S. M.ČP706427951615.02.201216.02.201211 224,804 489,80
B. J.ČP382495881914.02.201222.02.201212 854,405 141,60
C. S.ČP382056841723.02.201227.02.20125 760,002 303,90
M. A.ČP382056862823.02.201202.03.201212 480,004 991,80
H. L.ČP382169271106.03.201208.03.201212 067,201 810,00
B. L.ČP702722231920.03.201221.03.20126 674,401 001,00
F. O.ČP702722221220.03.201221.03.20129 888,001 483,10
F. P.ČP382683761820.03.201221.03.201211 145,601 671,70
M. F.ČP382683771420.03.201221.03.20125 389,20808,3
Příjmení a jménoPojišťovnaČíslo smlouvyDatum
sepsáníPodání
pojišťovnaVýše provizeSuperprovize
C. M.ČP702722251123.03.201226.03.201210 306,801 545,90
B. J.ČP382285681402.04.201205.04.20129 704,401 455,50
W. V.ČP382285691002.04.201205.04.201212 332,401 849,70
A. A.ČP382285731510.04.201213.04.201216 790,402 518,40
F. D.ČP707499521712.04.201213.04.20128 894,401 334,10
G. V.ČP707499511012.04.201213.04.20129 523,201 428,40
P. R.ČP382285721910.04.201213.04.201210 905,601 635,70
C. L.ČP382285711217.04.201220.04.201210 218,001 532,60
S. F.ČP707403831219.04.201220.04.20127 950,001 192,40
M. D.ČP707403861124.04.201226.04.201212 480,001 871,90
M. M.ČP386550741903.05.201211.05.201214 205,602 130,80
Celkem 570 786,60112 965,00
takto podepsané pojistné smlouvy následně P. D., dříve H., M., předávala sama nebo cestou Jany Veselé k zaevidování v České pojišťovně, a.s., a zároveň zajistily zaplacení pouze několika prvních plateb pojistného tak, aby pojišťovna vyplatila příslušné provize, a poté již v platbách za pojištěnce nepokračovaly, přičemž peněžní prostředky na tyto úhrady plateb pojistného čerpaly v podstatné části právě z dříve vyplacených provizí, tedy fakticky z finančních prostředků samotné pojišťovny, obě pojišťovně záměrně zamlčely podstatné údaje, totiž že pojistníci fakticky o pojištění zájem nemají a platby pojistného tak sami neprovádějí; o těchto principech uzavírání pojistných smluv však pojišťovnu neinformovaly, neboť pokud by tato znala způsob získávání nových pojistníků, k uzavření předmětných smluv by nikdy nedošlo;
Jana Veselá obdobný způsob neoprávněného získání zprostředkovatelských provizí použila již v souvislosti s činností společností Laeta Finance, s.r.o., a Fintip Group, a.s., a jako výhradní pojišťovací agent společnosti Česká pojišťovna, a.s., v období od 3. 11. 2011 do 3. 1. 2012,
na základě tohoto jednání Jany Veselé a P. D., dříve H., M., vyplatila poškozená společnost Česká pojišťovna, a.s., (nyní Generali Česká pojišťovna, a.s.) Janě Veselé jako manažerovi obchodní skupiny superprovize ve výši 112 965 Kč a P. D., dříve H., M., provizní odměnu zprostředkovatele za uzavření shora uvedených pojistných smluv ve výši 570 786,60 Kč, celkem tak byla na provizích vyplacena částka ve výši 683 751,60 Kč, kdy z předmětných smluv bylo uhrazeno prvotní pojistné ve výši 465 831 Kč, kdy tak byla způsobena škoda po odečtení uhrazeného pojistného ve výši 217 920,60 Kč“.
2. Za uvedené jednání byla obviněná Ing. Jana Veselá odsouzena podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních korporací, zabývajících se pojišťovnictvím, a to včetně jejich zastupování na základě plné moci a prokury a v zákazu výkonu činnosti pojišťovacího zprostředkovatele v trvání 5 let.
3. Za uvedené jednání byl obviněný M. P. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
4. Za uvedené jednání byl obviněný V. J. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti pojišťovacího zprostředkovatele v trvání 5 let.
5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému M. P. uložena povinnost nahradit poškozeným:
Generali České pojišťovně, a. s., IČ 45272956 (dříve Generali pojišťovně, a. s., IČ 61859869), způsobenou škodu ve výši 1 041 016 Kč,
ČSOB Pojišťovna, a. s., IČ 45534306, způsobenou škodu ve výši 2 810 634 Kč,
UNIQA pojišťovna, a. s., IČ 49240480 (dříve Axa životní pojišťovna, a. s., IČ 61859524), způsobenou škodu ve výši 7 833 764,26 Kč,
Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, způsobenou škodu ve výši 571 737 Kč.
6. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené Generali Česká pojišťovna, a. s., IČ 45272956, UNIQA pojišťovna, a. s., IČ 49240480, Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617 a ČSOB Pojišťovna, a. s., IČ 45534306, odkázány se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Allianz pojišťovna, a. s., IČ 47115971, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
8. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 63 T 6/2018, podali obvinění Ing. Jana Veselá, M. P. a V. J. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 4 To 63/2024, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
9. Nejvyšší soud k průběhu řízení předcházejícímu vydání shora popsaných, nyní dovoláním napadených rozhodnutí, rekapituluje, že ta byla vydána na základě předchozího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 4 Tdo 763/2021, jímž bylo podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 4 To 41/2019, v odsuzující části ve výrocích o vině v bodech 1), 2), 3), 4), ve výrocích o trestech u všech obviněných a ve výrocích o náhradě škody týkající se všech poškozených, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 63 T 6/2018, jakož i obsahově navazující rozhodnutí, a Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Tímto rozhodnutím Nejvyšší soud konstatoval nedostatky, jež shledal zejména v nevyslechnutí svědků, kteří v rámci podaného vysvětlení uvedli, že smlouvy o životním pojištění neuzavřeli, přičemž nebyli vyslechnuti k okolnostem uzavření smlouvy o životním pojištění, a uložil, aby soud prvního stupně odstranil vady, doplnil dokazování a znovu o věci při dodržení všech procesních i hmotněprávních zásad rozhodl.
10. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 4 To 63/2024, podala následně obviněná Ing. Jana Veselá prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy dovozená skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, resp. že soudy nedůvodně neprovedly podstatné navrhované důkazy.
11. Ke skutku pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně namítla, že popsaný skutkový děj je jednak nepříliš srozumitelný a je vykonstruovaný, když chybí objektivní důkazy, které by jej prokazovaly, zejména výslechy jednotlivých pojistníků. Soudy de facto skutkový děj stran skutečného počtu tzv. toxických smluv utvářely pouze na základě písemných smluv a zpráv od pojišťoven, resp. problematických svědeckých výpovědí pojišťovacích zprostředkovatelů, kteří ovšem měli vlastní zájem vypovídat účelově. Navíc je při porovnání počtu vyslechnutých svědků a dovozovaných toxických smluv zcela zřejmé, že soudy je za závadové označují paušálně, když 170 pojistníků vůbec nebylo vyslechnuto. Pokud přitom v řízení nebyli vyslechnuti zbývající pojistníci, není možné učinit kategorický závěr, že každý konkrétní pojistník neměl zájem uzavřít pojistnou smlouvu za účelem vlastního pojištění, nýbrž toliko jako podmínku vstupu do projektu U9 a zřízení účtu u banky Beluga AG. Za daného důkazního stavu měly soudy postupovat v duchu zásady in dubio pro reo a stran dovozovaného podvodného jednání měly být brány v potaz jen ty smlouvy, o nichž svědci výslovně uvedli, že nechtěli být pojištěni a smlouvu uzavřeli pouze z důvodu, aby získali půjčku na vstupní poplatek do systému U9 a založení účtu v bance Beluga AG. Případně měla být brána v potaz ta kategorie smluv, o nichž svědci uvedli, že pojistné smlouvy neuzavřeli, nepodepsali, neví, že na jejich jména byly smlouvy uzavírány, ale chtěli být součástí systému U9 a mít účet u banky Beluga AG a za tím účelem poskytli zprostředkovatelům své osobní údaje. Z hlediska trestným jednáním způsobené výše škody poté mělo být obviněným kladeno k tíži a případně měli být zavázáni pouze ke škodě ponížené o provize, které si ponechali pojišťovací zprostředkovatelé.
12. Rovněž u bodů 2 až 4 výrokové části rozsudku soudu prvního stupně obviněná namítla, že nebyli vyslechnuti všichni pojistníci a pokud u některých z nich soud odkazoval na jejich smrt, demenci, sešlost apod., nejedná se o důvody, proč by daná jednání měla být automaticky kladena k tíži obviněné. V daném kontextu poukázala na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byla zrušena prvotní rozhodnutí učiněná ve věci a připomenula, v jakém rozsahu měly soudy doplnit dokazování, jestli následně chtěly dovozovat trestní odpovědnost obviněných, což se podle obviněné nestalo. Soudy navíc nejen že nezjišťovaly, z jakých důvodů někteří pojistníci smlouvy uzavírali, ale nadto nebraly v potaz, že sama obviněná vracela vyplacené provize ze smluv, které pojišťovny vystornovaly, resp. že ve společnosti Fintip Group, a. s., nebyla statutárním orgánem a neměla tak žádný vliv na uzavírání pojistných smluv a jejich předkládání pojišťovnám. I kdyby byla výhradní akcionářkou, nedisponovala by žádnými pravomocemi k uzavírání pojistných smluv. Taktéž kontrolní pravomoci byly svěřeny statutárním orgánům. Krom toho, v době, kdy Fintip Group, a. s., začala pojišťovnám předkládat smlouvy, tak již spolupráce s obviněným J., resp. návaznost na projekt U9 a banku Beluga AG nefungovala. Závěry dovozované soudy jsou tudíž nepřesné.
13. Přítomnost tzv. opomenutých důkazů v projednávané věci obviněná spatřuje jednak v neprovedení výslechů všech relevantních svědků, zejména jednotlivých pojistníků, resp. pojišťovacích zprostředkovatelů, a poté i v neprovedení obviněnou navrhovaných listinných důkazů.
14. Další rozpor mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy, resp. nepřesnou interpretaci důkazů, obviněná spatřuje v dovozování informací z insolvenčního řízení stran obviněného J., neboť po odpočtu duplicitních záznamů by muselo být výsledné číslo poníženo, což se nestalo. V projednávané věci tak podle obviněné došlo ke zkrácení jejích práv a dále k dovozování nesprávných skutkových zjištění.
15. Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil „napadený rozsudek ze dne 18. 2. 2021 sp. zn. 4 To 41/2019“ a věc přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, k novému projednání a rozhodnutí.
16. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 4 To 63/2024, podal prostřednictvím svého obhájce také obviněný M. P., v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
17. Obviněný poukázal na jednání, pro které byl uznán vinným a vyjádřil názor, že nebyla zachována totožnost skutku. Dále uvedl, že popis jednání obviněného uchopený soudem prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, neodpovídá skutkové podstatě trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, ani dovozované formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Jelikož podle obviněného nebyl zjištěn „společný záměr“, resp. tento nevyplývá ani ze skutkové věty, není jednání popsané ve skutkové větě stran obviněného trestným činem. K právní kvalifikaci rovněž namítl, že pokud soudy jeho účast na trestním jednání dovozují z toho, že mělo dojít ke vzájemné dohodě všech tří obviněných, z čehož je tedy dovozován společný záměr stran páchání trestné činnosti, tak nejenže dohoda mezi obviněnými nebyla v řízení nijak prokázána, ale není ani uvedena v popisu skutku. V daném kontextu obviněný poukazuje na gramatický výklad popisu skutku a namítá jeho nepřezkoumatelnost. Vina obviněného je dle jeho názoru dovozována z viny zbylých dvou obviněných, avšak tito jednali zcela nezávisle na něm. Subjektivní stránka projednávané skutkové podstaty ve formě úmyslného zavinění je poté vyjádřena toliko odkazem, že obviněný měl vědět z jakých zdrojů plynou finanční prostředky. Přinejmenším v případě obviněného ani nebylo prokázáno, resp. dokonce bylo vyvráceno, že by obviněný v rámci prezentací projektů podmiňoval vstup do projektů uzavřením pojistné smlouvy a sliboval úhrady pojistného za pojistníky. Soudy poté podle obviněného nedokázaly náležitě reflektovat zjištění vyšlá najevo v průběhu trestního řízení. Např. obviněný J. uvedl, že na nákup kódů do systému Beluga AG či U9 měl sponzora a zájemcům tak půjčoval tyto prostředky. Rovněž nelze přehlédnout, že pokud se obviněný (jak ostatně konstatuje sám soud prvního stupně) nepodílel na uzavírání pojistných smluv, nemohl ani znát osobní údaje zainteresovaných osob, resp. okolnosti, zda pocházejí ze sociálně slabších vrstev. Soudy poté podle obviněného své právní závěry devalvují samy, jelikož popis skutku stran obviněného spíše směřuje k trestnému činu podílnictví (legalizace výnosů z trestné činnosti), byť i v tomto případě obviněný dodává, že by soudy musely prokázat jeho povědomí o původu finančních prostředků, což se nestalo. Současně, v některých ohledech popis jednání směřuje spíše k trestnému činu pojistného podvodu, neboť měly být uváděny v omyl pojišťovny. Obviněný poukázal na různé typy uzavíraných pojistných smluv a zdůraznil, že byly sjednávány bez jeho účasti, předchozího souhlasu či vůbec srozumění. Pro samotnou konstrukci ohledně fungování pyramidového systému, vyhledávání osob ze sociálně slabších vrstev či uchazečů o zaměstnání, zneužívání poskytnutých osobních údajů apod. nebyly v řízení provedeny žádné důkazy a podle obviněného se jedná o pouhé domněnky. Dále pak, jestliže bylo v řízení prokázáno, že se tzv. třetí osoby, tj. jednotliví zprostředkovatelé dopouštěli excesů a bez vědomí pojistníků sepisovali smlouvy obsahující cizí osobní údaje, přičemž tyto osoby ani nebyly stíhány, tak jejich jednání není podle obviněného možné klást k jeho tíži. Soudy v nastíněném kontextu ani neuvádějí, jak dospěly k závěru, že by o takovém jednání měl obviněný vůbec vědět.
18. Obviněný poukázal na dřívější závěry Nejvyššího soudu a namítl, že v novém řízení soudy nerespektovaly uložené pokyny a dokazování nedoplnily, případně dovozují trestní odpovědnost i tam, kde není zřejmé, jakým způsobem smlouvy vznikaly a jak byly cizí osobní údaje získány, načež soudní závěry jsou značně paušalizující. Jestliže tedy byly některé smlouvy uzavřeny bez vědomí pojistníků toliko v důsledku nekalé činnosti zprostředkovatele, nelze z nastalého stavu dovozovat trestní odpovědnost obviněného. Pokud přitom nebudou obviněnému přičítány k tíži smlouvy, se kterými nemá co dočinění, nelze mu současně klást k tíži škodu vycházející z těchto smluv. Výrok o náhradě škody tudíž není náležitě podložen, resp. i v případě uznání obviněného vinným by právní kvalifikace nemusela dosahovat kvalifikované skutkové podstaty podle § 209 odst. 5 písm. a) trestního zákoníku.
19. Za opomenutý důkaz obviněný označil výpisy z účtů obviněného J., resp. jejich vyhodnocení. Podle obviněného z nich přitom vyplývá, že přinejmenším v období uvedeném pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně prováděl veškeré činnosti stran registrace klientů obviněný J. sám a bez účasti obviněného P.
20. K výroku o trestu obviněný namítl, že soudy nedostály povinností dbát přiměřenosti ukládané sankce ve vztahu k proporcionalitě mezi účelem trestu a zásahem do základních práv a svobod, který je obviněnému uloženou trestní sankcí způsoben. Obviněný připomenul, že trestní řízení trvalo přes 12 let a jen samotné soudní stadium přes 7 let. Uvedená doba nebyla v ukládaném trestu dostatečně reflektována. Podle obviněného přitom došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. S předestřením důvodů, z jakých by měly spadat pod uplatněné dovolací důvody, poté obviněný poukázal na procesní vady v postupu soudů obou stupňů.
21. Podle obviněného došlo k porušení zásady bezprostřednosti a porušení ustanovení § 219 tr. ř. Během řízení došlo ke změně složení senátu soudu prvního stupně, a to v osobě jednoho přísedícího. Za situace, kdy následně nebyl dán souhlas stran se čtením protokolů o hlavním líčení, byl soud povinen provést hlavní líčení znovu, což se nestalo. Obviněný taktéž upozornil, že po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu jednal soud prvního stupně s velkým časovým odstupem, tudíž i v tomto případě měl po stranách řízení žádat souhlas se čtením protokolů, což neučinil. Mělo tak dojít zejména k porušení § 219 odst. 3 tr. ř. Dalším procesním pochybením je podle obviněného nerespektování závazných pokynů Nejvyššího soudu, neboť soudu prvního stupně bylo uloženo vyslechnout coby svědky všechny osoby, které měly uzavřít předmětné smlouvy, avšak soud vyslechl toliko některé z nich a jinak své závěry opřel o výpovědi zprostředkovatelů.
22. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek a aby obviněného zprostil obžaloby. Alternativně, aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, avšak s ohledem na nedodržení uložených pokynů Nejvyšším soudem, aby věc v případě vrácení odvolacímu soudu byla přikázána jinému senátu, než který ve věci rozhodoval. Současně obviněný navrhl, aby mu byl přerušen a odložen výkon rozhodnutí.
23. Obviněný V. J. proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že soudy svá rozhodnutí zatížily rozporem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy dovozují protiprávní jednání zahrnující uzavírání smluv se stovkami pojistníků, avšak u soudu jich bylo slyšeno pouhých 178. Návrhy na doplnění dokazování přednesené obviněnými poté byly nedůvodně zamítnuty, resp. důkazy provedeny nebyly. Závěry soudu prezentované ve skutkové větě, že pojistníci smlouvy podepisovali buď z důvodu zájmu o vstup do systému Universum 9, nebo případně nic nepodepsali, avšak byli součástí pyramidového systému, jsou vyvraceny samotnými svědky, kdy rozhodně nelze svědky kategorizovat zjednodušenou optikou, jak to učinil soud prvního stupně. Podle obviněného nebyly patřičně reflektovány výpovědi svědků, že projekt Universum 9 či banku Beluga AG vůbec neznají, že podpisy na smlouvách nejsou jejich apod. Obdobně další kategorie svědků uvedla, že Universum 9 či banku Beluga AG znají, ale pojistné smlouvy nepodepsali, resp. další uvedli, že Universum 9 ani banku Beluga AG neznají, avšak pojistné smlouvy podepsali. Obviněný tudíž namítá, že není zřejmé, jak soudy mohou kategorizovat nevyslechnuté pojistníky. Vyslechnout všechny pojistníky jako svědky přitom soudu prvního stupně uložil přímo Nejvyšší soud při posledním rozhodování o dovoláních obviněných. Soudy se podle obviněného taktéž náležitě nevypořádaly s otázkou, jak bylo naloženo s vylákanými provizemi. I v tomto bodě mělo dojít k pochybení soudů, pokud nevyslechly všechny pojišťovací zprostředkovatele. Oporu v provedeném dokazování nemají ani závěry soudů, že de facto ve všech případech obvinění jednali s úmyslem neoprávněně vylákat od pojišťoven finanční prostředky, neboť z vybraných svědeckých výpovědí se podává, že pojištěnci chtěli být pojištěni, sami si pojištění hradit apod.
24. Obviněný rovněž poukázal, že pokud se některý ze zprostředkovatelů dopouštěl excesů, či přímo trestného jednání, tak nelze automaticky dovozovat, že o tom obvinění věděli. Např. o nekalých případech v Pardubicích, Brně či Praze referovali někteří svědci a označili i osoby, které by potenciálně měly být odpovědné, přesto soudy dovozují odpovědnost právě obviněných namísto třetích osob. Taktéž dovozované „předchozí zkušenosti obviněných P. a J.“ s projektem Universum 9 nemají jakoukoli oporu v provedeném dokazování a jedná se o nepodložené domněnky. Obdobně není zřejmé, z čeho soudy dovozují porušení smluvních podmínek ze strany obviněných, když k hrazení pojistného apod. se svými podpisy výslovně zavázali pojistníci. Dovozovat poté nelze ani tvrzenou okolnost, že veškeré prostředky v systému Universum 9 pocházely právě z vylákaných provizí.
25. K právní kvalifikaci obviněný namítl, že se soudy nedokázaly vypořádat se všemi obligatorními znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, především samotným počátečním podvodným úmyslem, resp. taktéž otázkou dovozovaného spolupachatelství obviněných. Úmyslné zavinění je podle obviněného (v jeho případě) vyvraceno již jen skutečností, že byl obviněnou Veselou ujišťován, že zamýšlený proces je předjednán s pojišťovnami. O správnosti a funkčnosti celého systému Universum 9 jej navíc ujišťoval i obviněný P. Skutečnost, že obviněný P. jej uvedl v omyl, se dozvěděl až po zahájení trestního stíhání.
26. Z uvedených důvodů závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 63 T 6/2018 a aby věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí.
27. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovoláním obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že přestože obvinění ve svých obsáhlých dovoláních rozporují množství skutkových zjištění učiněných ze strany soudů prvního a druhého stupně, jedná se povětšinou o zcela totožné námitky, které uplatňovali již v předchozích fázích probíhajícího trestního řízení, přičemž (zejména tedy po doplnění dokazování v důsledku pokynů uložených Nejvyšším soudem) soudy se těmito námitkami dostatečně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Státní zástupce má tedy za to, že je namístě odkázat na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
28. Obviněná Jana Veselá de facto veškeré své dovolací námitky zaměřila na rozporování provedených důkazů, jejich hodnocení a dovozovaná skutková zjištění. Právně relevantní námitky stran naplnění znaků jí přisuzované skutkové podstaty či významných procesních pochybení soudů však v podaném opravném prostředku absentují a lze je dovozovat spíše nepřímo, a to např. z poukazu na absenci samotné objektivní stránky skutkové podstaty vyjádřeními typu, že se trestné činnosti nedopustila. Obdobně lze nahlížet na některé dovolací námitky obviněných M. P. a V. J. Ke kategorii námitek dovolatelů stran skutkových zjištění se lze vyjádřit souhrnně.
29. S obviněnými rozporovanou otázkou, zda vůbec soud respektoval závěry Nejvyššího soudu, jelikož ne všichni potenciální svědci byli vyslechnuti, se soud prvního stupně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí následujícím způsobem. Popsal, že se pokusil vyhledat veškeré zainteresované osoby, přičemž všechny dohledané osoby se snažil obeslat, resp. využil k doručení písemností taktéž součinnost policejních orgánů. Maximálně tak měl využít možností, jak zajistit přítomnost svědků u hlavního líčení. S ohledem na sociální skupinu obyvatelstva, která tvořila část pojistníků, věk či zdravotní stav některých pojistníků apod., bylo nakonec u soudu vyslechnuto jen několik set svědků. Jak vyplývá z bodu 375 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i z bodu 12 (potažmo 17) odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, soudy rozvedly, z jakých důvodů nebylo v podstatě ani reálně možné vyhovět beze zbytku pokynu Nejvyššího soudu, avšak zejména pak zcela jasným a přesvědčivým způsobem odůvodnily, proč lze vyslechnutou část (několik set) svědků považovat za dostatečný reprezentativní vzorek, zejména pak, když jsou svědecké výpovědi plně podporovány dalšími učiněnými zjištěními vyplývajícími z výpovědí jednotlivých zprostředkovatelů a z listinných pokladů, mj. od pojišťoven. Modus operandi je tak zcela patrný a nic by na něm podle všeho nezměnil výslech dalších pojistníků. Taktéž bylo ozřejměno nakládání s inkasovanými provizemi, a to při zjištění, že zprostředkovatelům nebyly provize vypláceny pojišťovnami napřímo. Nelze tak přisvědčit námitkám obviněných, že soudy své vlastní pochybení nahrazovaly pouhými domněnkami a paušalizováním. Ostatně lze poukázat na skutečnost, že není nijak neobvyklé, pokud v obdobných případech, kdy je zainteresováno větší množství možných svědků, tj. řádově v desítkách až stovkách, soud vyslechne toliko část z nich, tedy již zmiňovaný tzv. reprezentativní vzorek, a pakliže jsou podaná svědectví podporována ostatními ve věci učiněnými zjištěními, není potřeba vést další a další dokazování, která by se již jevila jako nadbytečná.
30. Pokud jde o namítanou přítomnost tzv. opomenutých důkazů, je pravdou, že soudy nepřistoupily na veškeré důkazní návrhy obviněných. Zároveň ovšem nelze konstatovat, že by se soudy přednesenými důkazními návrhy vůbec nezabývaly a zatížily tak svá rozhodnutí vadami, které by ve výsledku mohly mít vliv na konečnou podobu skutkových zjištění. K otázce výslechu všech pojistníků se státní zástupce již vyjadřoval a ve vztahu k dalším důkazním návrhům (zejména obviněné Jany Veselé) soudy dostačujícím a přezkoumatelným způsobem rozvedly, proč návrhy považují za nadbytečné, resp. de facto již odporující ustáleným skutkovým zjištěním. Plně lze poté odkázat na bod 375 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, případně taktéž bod 19 odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu.
31. Pokud jde o námitky obviněných stran právní kvalifikace projednávaného jednání, volbu výsledné kvalifikace soud prvního stupně přiléhavě rozvedl v bodě 396. odůvodnění svého rozsudku. Přestože během řízení bylo operováno taktéž s právní kvalifikací činu jako pojistný podvod podle § 210 tr. zákoníku, na kterou obviněný M. P. poukazuje, přičemž § 210 by měl charakter speciality, tak soudy správně dovodily, že účelem jednání obviněných nebylo narušit zájmy chráněné trestním zákoníkem právě v § 210, tedy práva vázaná na obsah pojistných smluv, nýbrž toliko vytvořit podmínky pro účelové vyplacení provizí za sjednání předmětných pojistných smluv. Podrobněji se poté k uvádění jednotlivých pojišťoven v omyl vyjádřil soud prvního stupně v bodě 377 odůvodnění rozsudku, na který lze plně odkázat. Námitky obviněného V. J., kterými se snaží vyvinit poukazem na jednání zbylých dvou obviněných, kteří jej měli ujišťovat o legálnosti postupů, byly soudy řešeny již v předchozích fázích trestního řízení, když soudy opakovaně reflektovaly snahu de facto všech obviněných přenést vinu buď na jednotlivé zprostředkovatele, anebo na sebe navzájem. Společný záměr, rozporovaný zejména obviněným M. P., je poté dovozován z dřívějších podnikatelských aktivit obviněného. Obviněný brojí proti závěrům soudů, že toliko na základě jeho dřívějších podnikatelských aktivit nelze dovozovat jeho trestní odpovědnost v nyní projednávané věci. Nicméně s nadnesenou výhradou se soudy dokázaly náležitě vypořádat. Obvinění Veselá, J. a P. museli v dílčích aspektech konat ve vzájemné shodě, aby pyramidový systém vůbec mohl fungovat. Výkonnou část poté zajišťovali jednotliví zprostředkovatelé. Obviněný P. sám připustil, že s obdobnou činností již měl dřívější zkušenosti, přičemž ze svědeckých výpovědí, mj. tzv. „školených“ zprostředkovatelů je zřejmé, že všichni obvinění byli velmi dobře srozuměni s fungováním mechanismu, který je aktuálně nazírán jako podvodný.
32. Obviněným M. P. namítaná procesní pochybení stran pokračování v hlavním líčení bez zopakování jeho dosavadního průběhu byla dle názoru státního zástupce reflektována soudy obou stupňů. Do jisté míry lze souhlasit s obviněným, že na zákonné mantinely vedení soudního řízení má pamatovat primárně soud, nikoli strany řízení, tudíž dle dikce zákona se měl předseda senátu na případný souhlas stran se zamýšleným procesním postupem dotázat. Přesto, i pokud by bylo shledáno, že soud v daném směru pochybil, nejedná se (zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že postupu soudu byly přítomny všechny strany a obvinění byli zastoupeni svými obhájci, přičemž nikdo zvolený procesní postup nerozporoval) o procesní vadu takového charakteru, že by negativně zasahovala do práv obviněného a musela tak být napravována mimořádným opravným prostředkem.
33. Ani námitkám obviněného M. P. stran zásadní změny skutku od prvotní podoby v obžalobě po konečnou v posledním rozhodnutí soudu prvního stupně není možné přisvědčit. Netřeba rozporovat, že oproti znění podané obžaloby se opravdu popis skutku pozměnil, nicméně nadále je operováno s rolí, resp. účastí obviněného na projektu U9, spoluprací s dalšími obviněnými, získávání nových pojistníků a zajišťování tak provizí z uzavřených smluv apod. Nad rámec uvedeného lze připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1548/2015, z nějž vyplývá, že dovolací námitku procesně právní povahy, jejímž prostřednictvím obviněný vytýká, že nebyla v řízení zachována totožnost skutku, nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů.
34. Podle státního zástupce nelze přisvědčit ani námitkám obviněného M. P. stran příliš přísného trestu a nezohlednění všech relevantních polehčujících okolností, zejména pak samotné délky probíhajícího trestního řízení. Námitky obviněného jsou ovšem liché již z důvodu, že soud výslovně délku řízení při ukládání trestu zvažoval a do svého rozhodnutí promítl (srov. bod 401 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pro úplnost lze poznamenat, že aniž by se takového postupu obviněný výslovně domáhal, pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody soud podmínky neshledal.
35. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních obviněných Ing. Jany Veselé, M. P. a V. J. tak, že se odmítají podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
36. Svého práva repliky k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil ze tří dovolatelů pouze obviněný V. J. Obviněný V. J. zdůraznil, že své dovolání považuje za důvodné a nadále na něm trvá.
37. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
38. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
39. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněnými vznesené námitky svým obsahem vyhovují jimi uplatněným důvodům dovolání.
40. Podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
41. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
42. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.).
K dovolacím námitkám obviněných
43. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněných lze až na výjimky (viz níže) formálně podřadit pod jimi deklarované dovolací důvody. Dovolatelé Ing. Jana Veselá a M. P. pochybili, pokud za dané procesní situace při jimi zvoleném způsobu argumentace výslovně neoznačili též důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (když jejich dovolání směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo jejich odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto podle § 256 tr. ř.), avšak toto pochybení nijak nebránilo tomu, aby se Nejvyšší soud jejich dovoláními věcně zabýval. Již na tomto místě je ovšem třeba uvést, že ani jednu z námitek, které obvinění napříč svými dovoláními uplatnili, Nejvyšší soud důvodnou neshledal.
44. Námitky dovolatelů jsou primárně soustředěny do oblasti dokazování (skutkové), přičemž se poukazuje na rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, případně na to, že soudy opomněly provést některé podle obviněných důležité důkazy. Až na tuto argumentaci pak navazuje (vychází z ní) tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jinými slovy řečeno, bude-li jinak posouzen skutkový stav, pak nebude namístě použitá právní kvalifikace (nepůjde o žádný trestný čin, neboť nebudou naplněny všechny jeho zákonné znaky). Takovouto konstrukci samozřejmě nelze přijmout, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na jejím základě nelze dovodit. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat pouze to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl chybně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Většina námitek obviněných (výjimky budou zmíněny níže) však ve skutečnosti směřuje k tomu, že soudy nižších stupňů údajně vadně zjistily skutkový stav, když vadně vyhodnotily provedené důkazy, tedy se vztahují pouze k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na základě toho jsou pak stavěna tvrzení, že byl porušen princip in dubio pro reo, právo obviněných na spravedlivý proces a soudní ochranu, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestných činů (když obvinění vůbec nevěděli, že se podílejí na něčem nezákonném) atd.
45. Je třeba zdůraznit, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
46. Současně je třeba připomenout i to, že Nejvyšší soud se může vyjádřit pouze ke skutečně konkrétním námitkám dovolatelů a nikoli k těm, jež se nesou jen v obecné rovině. Ve všech podaných dovoláních je obsaženo velké množství tvrzení, na která ovšem nenavazuje žádná skutečná (konkrétní) argumentace (viz níže). Nejvyšší soud ve svých předchozích rozhodnutích opakovaně konstatoval, že zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel ve své dovolací argumentaci osvědčit, tj. poukázat zcela konkrétně na to, proč se domnívá, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci některých rozporných, vzájemně si konkurujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit svou vlastní interpretaci. Stejným způsobem na výklad citovaného dovolacího důvodu nahlíží i Ústavní soud, jak vyplývá např. z jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22. Zde bylo uvedeno mj. následující: „Není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání … Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká, v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. V dané souvislosti lze odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012 (publikované pod č. 46/2013 Sb. Sb. rozh. tr.), podle něhož se Nejvyšší soud může v dovolacím řízení zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání.
47. V posuzované věci Nejvyšší soud žádný, natož zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal.
48. Jak už bylo řečeno, všichni dovolatelé se domáhají především právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jejich představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazují přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednili všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a všech vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů. Jak zdůraznil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jehož porušení obvinění též namítají, ať už výslovně nebo jen implicitně) nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení, resp. že mu zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Je jím zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. To se ovšem v projednávané trestní věci stalo.
49. Soud prvního stupně adekvátním způsobem a v potřebném rozsahu vyhledal a provedl důkazy, tak aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.), jež hodnotil způsobem korespondujícím s § 2 odst. 6 tr. ř. a nedopustil se excesivního nebo jinak nepřijatelného posouzení. Hodnotící úvahy rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem plně korespondujícím ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.
50. Pokud se týká pokynu Nejvyššího soudu k předvolání a vyslechnutí svědků, kteří měli v přípravném řízení do úředních záznamů popřít uzavření smluv, je nutné uvést, že soud prvního stupně vyvinul veškerou snahu zjistit současný pobyt svědků, činil dotazy na evidenci obyvatel, případně obesílal svědky na dřívější adresy známé ze spisu, volal na telefonní čísla uvedená ve spise a požádal o součinnost i Policii České republiky. Na základě těchto pokusů lze dospět k závěru o nemožnosti některé svědky vyslechnout, a to konkrétně osoby, které již zemřely, osoby, které jsou již několik let neznámého pobytu, když neměl soud prvního stupně možnost zajistit účast těchto svědků a rovněž byl nereálný výslech u osob jejichž výslech z důvodu krajně nepříznivého zdravotního stavu (např. z důvodu demence, dezorientace, nepohyblivosti, invalidity 3. stupně atd.)
51. Proto neobstojí námitka obviněných týkající se neúplnosti provedeného dokazování, pokud nebyly vyslechnuty jako svědci všechny osoby, které měly v přípravném řízení do úředních záznamů popřít uzavření smluv (s čímž úzce souvisí i výše zmíněná námitka opomenutých důkazů) a že soudy učinily závěr o vině pouze na základě části svědeckých, spojená s výhradou vůči způsobu, jakým soudy vyhodnotily seznamy pojistných smluv. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu totiž v tomto směru soud prvního stupně postupoval řádně, neboť zcela transparentním, logickým a přesvědčivým způsobem vyložil, proč považoval zmíněné seznamy pojistníků za dostatečně spolehlivý základ skutkových zjištění o rozsahu trestné činnosti obviněných (viz bod 13 odůvodnění usnesení vrchního soudu a zejména body 7 a 361–398. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Nejvyšší soud tak souhlasí se závěrem, že nebylo možné vyslechnout všechny svědky a že rozsah dokazování zvolený Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích byl racionální a plně dostačující. Nevyvstala proto nutnost provádět dokazování v rozsahu uvažovaném obhajobou jmenovaných obviněných.
52. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněných a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích a Vrchní soud v Praze v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněné vinnými ze spáchání předmětného jednání, jak tyto důkazy hodnotily, na základě čeho mají za vyvrácenou obhajobu obviněných, jakož i to, proč jejich další důkazní návrhy považovaly za nadbytečné a nepotřebné pro rozhodnutí ve věci. I podle názoru Nejvyššího soudu bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Při provádění a hodnocení důkazů tyto soudy postupovaly v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř., veškeré relevantní důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na velmi pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a na základě toho pak učinily správné skutkové i právní závěry.
53. Jak již bylo zmíněno, v posuzované trestní věci jde o druhé dovolací řízení, v předchozím Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 4 Tdo 763/2021, jímž zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 4 To 41/2019 i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 63 T 6/2018, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Stěžejní vadou, jež byla dovolateli důvodně vytýkána, a stala se tak podkladem kasačního výroku Nejvyššího soudu, bylo nevyslechnutí svědků, kteří v rámci podaného vysvětlení uvedli, že smlouvy o životním pojištění neuzavřeli, přičemž nebyli vyslechnuti k okolnostem uzavření smlouvy o životním pojištění. Za tímto účelem bylo uloženo soudu prvního stupně doplnit dokazování o výslech osob, které v rámci podaného vysvětlení uvedly, že smlouvy o životním pojištění neuzavřely a tyto vyslechnout jako svědky k okolnostem uzavření smlouvy o životním pojištění, zda měly o životní pojištění zájem, a dále k tomu, zda byly seznámeny se systémem Universum 9 či Beluga, resp. zda chtěly do tohoto systému vstoupit, případně konkrétního pojišťovacího zprostředkovatele a následně přezkoumat jeho postup při uzavírání této smlouvy, zjistit, zda takto „uzavírané“ smlouvy byly součástí systému Universum 9 a zda zprostředkovatel v tomto systém figuroval. V novém hlavním líčení i v následném veřejném zasedání bylo provedeno dokazování vyčerpávajícím způsobem a skutkovým ani právním závěrům přijatým soudy obou stupňů v rámci nového rozhodování není co vytknout.
54. Jak přiléhavě vysvětlil státní zástupce v rámci svého vyjádření k dovoláním všech tří obviněných, většina jimi předložených námitek se shoduje s obsahem výtek uplatněných v jejich původních dovoláních. V rámci druhého dovolacího řízení je podstatné, že Nejvyšší soud se s nimi ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 4 Tdo 763/2021, již vypořádal, a může na ně odkázat, neboť v rámci nového projednání této věci soudy prvního a druhého stupně zůstala zachována prakticky totožná skutková zjištění i jejich právní posouzení. V této souvislosti je možné znovu přisvědčit vyjádření státního zástupce, který odkazem na judikaturu popsal procesní situaci týkající se přezkumného oprávnění Nejvyššího soudu v řízení o dovolání podaném proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci (srov. rozhodnutí č. 29/2004 a č. 23/2019 Sb. rozh. tr.). Všichni tři spoluobvinění ve svých dovoláních v podstatě zopakovali veškeré argumenty, jimiž se snažili zvrátit původní odsuzující rozhodnutí soudů obou stupňů, přitom žádným způsobem nereagovali na předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž byly znovu předložené námitky podrobně vypořádány a shledány nedůvodnými.
55. V zájmu stručnosti odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) proto Nejvyšší soud nehodlá znovu podrobněji reagovat na stejnou obranu obviněných, již uplatňují v aktuálních dovoláních. Současně je rovněž významné, že také soud prvního stupně, resp. odvolací soud se při novém rozhodování v posuzované trestní věci řídily relevantními argumenty.
56. Obviněný M. P. znovu namítl, že žádné z jeho jednání obsažených ve skutkové větě výroku o vině nesměřuje k vylákání peněz od poškozených, k jejich uvedení v omyl, který by byl následně důvodem jejich majetkové dispozice a dále že chybí společný poškozující úmysl a jednotný záměr, směřující k témuž výsledku, přestože stejnou námitkou se Nejvyšší soud zabýval na str. 25–28 předešlého usnesení. Shodný závěr poté učinil Vrchní soud v Praze a dostatečně jej vysvětlil v bodě 20 napadeného usnesení. Jestliže obviněný M. P. znovu i v tomto dovolacím řízení zpochybnil naplnění znaku úmyslného zavinění, Nejvyšší soud připomíná, že této výtce již dříve nevyhověl (srovnej str. 28 původního rozhodnutí o dovoláních).
57. Rovněž obviněný V. J. zopakoval výhrady týkající se nenaplnění subjektivní stránky přisuzovaného trestného činu, neboť nebylo prokázáno jeho úmyslné jednání, dále nebylo prokázáno, že by byly naplněny znaky spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a že jednal v negativním skutkovém omylu, které byly odmítnuty jako nedůvodné, jak Nejvyšší soud vyložil na str. 28-30 svého předchozího usnesení, na nějž lze v podrobnostech znovu odkázat.
58. Uvedeným soudům nelze nic vytknout, pokud rozhodnutí o vině obviněných založily na výpovědích samotných obviněných a především na výpovědích několika stovek svědků, a to jak zástupců poškozených pojišťoven, tak i dalších svědků, kteří se podíleli jednak na systému propagace banky Beluga a na pyramidových systémech Universum 9 a Matrix, kteří se podíleli na nejrůznějších školeních či propagacích předmětného systému, a zejména svědků, kteří působili na pozici tipařů či podřízených zprostředkovatelů a v neposlední řadě i výslechy pojistníků, kteří všichni popsali způsob fungování systému tak, jak jim byl vysvětlován, a zejména popsali prakticky bez výjimky, že jejich prvotní úmysl rozhodně nebyl uzavřít pojistnou smlouvu o životním pojištění, v kombinaci s velkým množstvím listinných důkazů (které byly v rozhodnutí obou soudů detailně rozebrány). Modus operandi byl zcela patrný a nic by na něm nezměnil výslech dalších pojistníků. Rovněž bylo ozřejměno nakládání s inkasovanými provizemi, a to při zjištění, že zprostředkovatelům nebyly provize vypláceny pojišťovnami napřímo. Nelze tak přisvědčit námitkám obviněných, že soudy své vlastní pochybení nahrazovaly pouhými domněnkami a paušalizováním. V prvním rozhodnutí o dovoláních Nejvyšší soud uvedl, že bylo prokázáno, že obvinění za účelem realizace projektu Universum 9 vytvořili síť podřízených, tj. pojišťovacích zprostředkovatelů a také tipařů, kteří plnili stejný úkol, kterým bylo zajištění co největšího počtu zájemců o účast na projektu, potažmo zajištění co největšího počtu zájemců o uzavření pojistné smlouvy, k čemuž byli všichni motivováni vyplácenými provizemi, případně i slibem vyplácených provizí, pokud se jim podaří najít další zájemce. Ve výsledku tak došlo k uzavření stovek pojistných smluv a následně k výplatě provizí v celkové výši desítek milionů Kč, které byly dány k dispozici obviněným, přičemž z provizí byli následně vypláceni zprostředkovatelé, případně menší částky šly na úhradu pojistného. Na základě požadavku Nejvyššího soudu se soud prvního stupně opětovně zabýval otázkou, zda si některé prostředky neponechávali napřímo samotní zprostředkovatelé, přičemž bylo zjištěno, že nikoli. Taktéž související rozporovaná otázka faktické výše způsobené škody byla v rámci řízení dostatečně objasněna.
59. Dále platí, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
60. Jak už bylo naznačeno, dovolacím námitkám obviněných nebylo možné přisvědčit ani zčásti. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že se obvinění dopustili předmětného skutku, je správný a zcela správná je i použitá právní kvalifikace. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí, a to bez jakýchkoli důvodných pochybností. Nejvyšší soud se v podstatném ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí, a to především mimořádně detailního, precizního, obsahově vyčerpávajícího a logického odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho str. 73–231). Ke všem podstatným a odvoláními napadeným skutkovým a právním zjištěním se jasně vyjádřil i Vrchní soud v Praze (viz str. 17–52, body 7–18 odůvodnění jeho usnesení), a zároveň se patřičně věnoval i otázce návrhů na doplnění dokazování (viz str. 51–53, bod 19). Zmíněné pasáže odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů prakticky kompletně pokrývají uplatněnou dovolací argumentaci obviněných. Zejména odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích je natolik přesvědčivé a vyčerpávající (když jen zhodnocení provedených důkazů a odůvodnění z nich vyplývajících skutkových zjištění čítá zhruba 30 stran), že by bylo nadbytečné a neúčelné, aby Nejvyšší soud jeho jednotlivé části opakoval. Se všemi podstatnými skutkovými a právními závěry soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud ztotožňuje a dovolatele na příslušné části odůvodnění jejich rozhodnutí odkazuje.
61. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
62. V návaznosti na dosud řečené uvádí Nejvyšší soud specificky ke každému z dovolatelů, resp. k jimi vzneseným námitkám, následující skutečnosti.
63. Obviněná Ing. Jana Veselá, obdobně jako již v prvním mimořádném opravném prostředku, uplatnila námitky, které plynule přecházely od polemiky s přijatými skutkovými zjištěními až po zpochybnění zvolené právní kvalifikace skutku jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Znovu napadala závěry o počtu uzavřených tzv. toxických smluv a v daném směru především namítala nevyslechnutí všech pojistníků, jejichž pojistné smlouvy jsou zařazeny ve výrokové části I odsuzujícího rozsudku, spatřuje obviněná zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů – dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Právně relevantní námitky ohledně naplnění znaků jí přisuzované skutkové podstaty či významných procesních pochybení soudů však v podaném dovolání absentují a lze je dovozovat spíše nepřímo, např. z poukazu na absenci samotné objektivní stránky skutkové podstaty vyjádřeními typu, že se trestné činnosti nedopustila.
64. Ve vztahu k hmotněprávní argumentaci obviněných M. P. a V. J. je třeba v první řadě konstatovat, že námitky o nenaplnění objektivní a subjektivní stránky jim přisouzeného trestného činu stojí vně obsahového vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tomu tak proto, že je opřeli výhradně o vlastní skutková tvrzení odlišná od skutkových závěrů soudů nižších stupňů, zatímco tento dovolací důvod je dán v případě nesprávné právní kvalifikace skutku, jak byl zjištěn soudem. Pouze nad uvedený rámec proto postačí stručně konstatovat, že skutek obviněných, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, naplňuje znaky objektivní i subjektivní stránky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
K opomenutým důkazům
65. Všichni obvinění v rámci svých dovolání namítli existenci vad ve smyslu opomenutých důkazů, neboť soudy nevyhověly jejich návrhům na doplnění dokazování, když především neprovedly výslechy jimi navrhovaných svědků.
66. Nejvyšší soud především poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
67. Podle zásady volného hodnocení důkazů je na rozhodnutí nalézacího soudu, které skutečnosti považuje za relevantní k dokazování, které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede a jak tyto důkazy následně zhodnotí, přičemž není procesní povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka, neprovedení navrhovaného důkazu proto ještě neznamená, že je řízení jako celek nespravedlivé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 234/04 a sp. zn. I. ÚS 972/09).
68. Pokud jde o odůvodnění neprovedení navržených důkazů, soudy nižších stupňů byly důkazní návrhy obhajoby zamítnuty pro nadbytečnost, přičemž ve svých rozhodnutích poskytly odůvodnění svého postupu. Soud prvního stupně tak učinil v bodě 375 svého rozsudku a odvolací soud v bodě 13 svého rozhodnutí. V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje následující. Pokud jde o neprovedení některých důkazů, tj. rozsah dokazování, obvinění předložili návrhy na jeho doplnění, které ovšem soudy obou stupňů neopomněly, ale shledaly je nadbytečnými a svůj postoj přiměřeně odůvodnily.
Námitky P., J.
69. K námitce obviněného M. P. ohledně nesprávné právní kvalifikace projednávaného jednání jako zločin podvodu, Nejvyšší soud uvádí, že skutkový stav, který v posuzované věci zjistily soudy, naplňuje znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Soud prvního stupně nepochybil, pokud jednání obviněných nekvalifikoval jako zločin pojistného podvodu podle § 210 tr. zákoníku, když z provedeného dokazování vyplývá, že se obvinění dopustili podvodného jednání vůči konkrétním pojišťovnám, kdy všem poškozeným pojišťovnám byla zatajena existence, charakter činnosti a principy fungování systému provozovaného obviněnými, přičemž tyto smlouvy nemají klasický charakter pojistné smlouvy, která je definována jako smlouva o finančních službách, ve které se pojistitel zavazuje v případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění a pojistník se zavazuje platit pojistiteli pojistné. Naopak bylo prokázáno, že pojistné smlouvy byly uzavírány s pojistníky, kteří jednak neměli zájem na uzavření pojistných smluv, neměli dostatek finančních prostředků k jejich pravidelnému hrazení pojistného, přičemž důvodem pro uzavírání těchto pojistných toxických smluv na straně pojistníků byla snaha získat přivýdělek, popř. obdržet odměnu za uzavření takovýchto smluv. Soud prvního stupně se velmi podrobně zabýval jak uváděním jednotlivých pojišťoven v omyl (viz bod 377 odůvodnění rozsudku), tak i právní kvalifikací jednání obviněných (bodě 396 odůvodnění rozsudku), když na toto podrobné a přiléhavé odůvodnění lze odkázat.
70. Nejvyšší dsoud ále konstatuje, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje znaky trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku ani podílnictví z nedbalosti podle § 215 tr. zákoníku, jak tvrdí v rámci dovolání obviněný M. P. Je nutné podotknout, že celé jednání bylo komplikované, že se skládalo z řady více dílčích aktů, mezi nimiž byla věcná návaznost a časová posloupnost. Obviněný sice nepředkládal návrhy pojistných smluv poškozeným pojišťovnám, avšak prezentací systému Universum 9 po celé republice se podílel na získávání „zájemců“ o pojištění, věděl o provázanosti systému Beluga, Universum 9, Matrix s uzavíráním životních pojistek a věděl, z jakých sociálních skupin se rekrutují klienti, kteří do Belugy či Universa chtějí vstoupit a tito nemají dostatek finančních prostředků na úhradu vstupního poplatku, právě proto jsou uzavírány nejen smlouvy o půjčce od obviněného J., ale především je uzavíráno až několik pojistných smluv o životním pojištění. Soudy správně konstatovaly, že zřejmě nejvyšší podíl finančních prostředků získaných od poškozených pojišťoven skončil právě u tohoto obviněného, který patřil mezi přední představitele pyramidového systému – projektu s názvem Universum 9, kdy pod tento projekt lze řadit i společnost Beluga AG, což tvoří nedílnou součást, a právě tento pyramidový systém byl použit při páchání trestné činnosti. Zůstává skutečností, že obviněný M. P. se do tohoto jednáním zapojil způsobem představujícím provedení takových dílčích úkonů, které byly jádrem celé machinace, byly nezastupitelné a nenahraditelné z hlediska dosažení účelu jednání a měly rozhodující význam pro jeho uskutečnění. Proto nelze o účasti obviněného na celé věci uvažovat jinak než jako o pachatelství, resp. spolupachatelství trestného činu, jímž byly peníze získány.
71. Posuzovat skutek obviněného M. P. jako trestný čin podílnictví podle § 214 tr. zákoníku či podílnictví z nedbalosti podle § 215 tr. zákoníku je vyloučeno z toho důvodu, že peníze, které získal nebyly věcí, která by byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, to znamená osobou odlišnou od obviněného. Vztah mezi trestným činem podílnictví (§ 214 tr. zákoníku) a trestným činem, z něhož věc pochází (v daném případě trestným činem podvodu), je založen na tom, že pachatel trestného činu podílnictví nesmí mít žádnou účast na spáchání toho trestného činu, jímž byla věc získána, tedy nesmí být jeho pachatelem, spolupachatelem ani účastníkem ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci. V posuzovaném případě byl obviněný pachatelem, resp. spolupachatelem trestného činu podvodu, jímž byly peníze získány, a proto nepřichází v úvahu kvalifikovat jeho skutek jako trestný čin podílnictví.
72. Námitky obviněného V. J., kterými se snaží vyvinit poukazem na jednání zbylých dvou obviněných, kteří jej měli ujišťovat o legálnosti postupů, byly soudy řešeny již v předchozích fázích trestního řízení, kdy soudy opakovaně reflektovaly snahu de facto všech obviněných přenést vinu buď na jednotlivé zprostředkovatele, anebo na sebe navzájem. Společný záměr, rozporovaný zejména obviněným M. P., je poté dovozován z dřívějších podnikatelských aktivit obviněného. Obviněný brojí proti závěrům soudů, že toliko na základě jeho dřívějších podnikatelských aktivit nelze dovozovat jeho trestní odpovědnost v nyní projednávané věci. Nicméně s nadnesenou výhradou se soudy dokázaly náležitě vypořádat. Obvinění Veselá, J. a P. museli v dílčích aspektech konat ve vzájemné shodě, aby pyramidový systém vůbec mohl fungovat. Výkonnou část poté zajišťovali jednotliví zprostředkovatelé. Obviněný P. sám připustil, že s obdobnou činností již měl dřívější zkušenosti, přičemž ze svědeckých výpovědí, mj. tzv. „školených“ zprostředkovatelů je zřejmé, že všichni obvinění byli velmi dobře srozuměni s fungováním mechanismu, který je aktuálně nazírán jako podvodný. Pakliže obvinění profitovali z vyplacených provizí, není již nezbytně rozhodné, jakou měrou se konkrétní obviněný protiprávního jednání účastnil, aby mohlo být dovozováno jeho postavení přinejmenším v roli účastníka. Z jakých důvodů se nakonec soud prvního stupně přiklonil k posouzení jednání obviněného P. coby spolupachatele podle § 23 trestního zákoníku je vysvětleno zejména v bodě 397. odůvodnění rozsudku soudu, přičemž přiléhavě bylo poukázáno, že v případě spolupachatelství postačí, pokud se každý z obviněných dopustí pouze dílčí části protiprávního jednání, aniž by museli všichni obvinění konat totéž (obdobně viz bod 20 odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu).
P.
73. Podstatou další námitky dovolatele je údajné procesní pochybení soudu prvního stupně, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že po změně složení senátu a po uplynutí delší doby od hlavního líčení, nebylo respektováno ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř. Soud prvního stupně totiž nepožádal státního zástupce a obviněné o souhlas s přečtením podstatného obsahu protokolů o hlavních líčeních, takže nemohl pokračovat v hlavním líčení sdělením podstatného obsahu dosavadního jednání podle § 219 odst. 3, věta první, tr. ř., ale měl provést hlavní líčení znovu podle § 219 odst. 3, věta druhá, tr. ř. Ačkoli je zřejmé, že tato námitka nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je procesního charakteru, ale ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů, považuje Nejvyšší soud za potřebné, pouze nad rámec dovolání a z hlediska zachování zásad spravedlivého procesu, se s touto námitkou vypořádat.
74. Podle § 219 odst. 3 tr. ř., jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.
75. Ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř. tedy upravuje dvě různé alternativy dalšího postupu poté, co od předchozího hlavního líčení uplynula delší doba, když pokud dospěje soud k závěru, že uplynula delší doba od odročení hlavního líčení, může a) se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu přečíst podstatný obsah protokolu o (dřívějším) hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů, nebo b) není-li zde souhlasu státního zástupce nebo obviněného podle písm. a), musí být hlavní líčení provedeno znovu. Chybí-li souhlas státního zástupce nebo obviněného s přečtením protokolu ve smyslu uvedeném výše ad a), přičemž postačí nedostatek souhlasu kteréhokoli z nich, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Svým nesouhlasem, tedy mohou nejdůležitější procesní strany trvat na důsledném dodržení zásady bezprostřednosti. Pokud jde o obviněného, nezáleží na tom, zda nedostatek jeho souhlasu vyplývá z jeho výslovného vyjádření u hlavního líčení anebo je způsoben tím, že se obviněný nedostavil k hlavnímu líčení (bez omluvy či z omluvitelného důvodu) a nevyjádřil souhlas ani jinak (např. předem písemně, prostřednictvím obhájce). Rovněž není podstatné, z jakého důvodu státní zástupce nebo obviněný nesouhlasí s přečtením protokolu o dřívějším hlavním líčení a zda vůbec uvedli takový důvod. Nebyl-li dán souhlas státního zástupce nebo obviněného podle § 219 odst. 3 věty druhé, postupuje se dále tak, jako by před odročením vůbec nebylo hlavní líčení konáno, a je třeba ho celé provést od počátku znovu, včetně úkonů souvisejících se zahájením hlavního líčení (§ 205 a 206) a s celým potřebným dokazováním (§ 207 a násl.), v jehož rámci se – jestliže je to nezbytné a možné – zopakují důkazy již provedené v dřívějším hlavním líčení a případně se provedou i nové důkazy potřebné pro rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 219, Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, 2708-2714 s).
76. Je třeba uvést, že s argumentací týkající se časového hlediska se nelze ztotožnit, neboť v posuzované věci se nejedná o dobu „uplynulou od odročení hlavního líčení“, nýbrž dobu mezi rozhodnutími jednotlivých soudů o opravných prostředcích.
77. V dané věci nelze mít pochyb o tom, že se soud prvního stupně rozhodl povolat k prvnímu hlavnímu líčení po zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu (nařízenému na den 5.12.2022) nejen původní senát, ale i náhradního přísedícího, což vyplývá z písemného protokolu o hlavním líčení ze dne 5. 12. 2022 (čl. 72655). Z obsahu protokolu o hlavním líčení je patrno, že soud obeznámil všechny přítomné se situací, že k původnímu senátu tvořeného předsedkyní senátu Mgr. Annou Sobotkovou a přísedícími Mgr. Bc. Janem Štefáčkem a Ing. Karlem Outulným byl povolán náhradní přísedící Ing. Josef Bednář. Byli přítomni všichni tři obvinění, tedy Ing. Jana Veselá, M. P. a V. J. i obhájci všech obviněných. Z výše uvedeného je patrné, že předsedkyně senátu krajského soudu zopakovala dosavadní průběh hlavního líčení podle § 219 odst. 3 tr. ř., věta první, sdělila podstatný obsah dosavadního jednání, byly čteny protokoly z hlavních líčení, včetně provedených důkazů. Soud podle všeho dovozoval, že pokud strany jakýmkoli způsobem nevyjádřily nesouhlas, pochybnosti či jinou nevoli se zvoleným postupem, tak průběh jednání de facto považovaly za dostačující, což se týká rovněž povolání nového přísedícího a následné změny složení senátu.
78. Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat procesní pochybení soudu prvního stupně v nerespektování zákonného postupu upraveného ustanovením § 219 odst. 3, věta druhá, tr. ř., přičemž je nutno se zabývat tímto konkrétním pochybením z pohledu práva na spravedlivý proces jako celku. V daných souvislostech je nezbytné zdůraznit, že ne každé procesní pochybení dosahuje ústavněprávní roviny a vyžaduje zrušení napadeného pravomocného rozhodnutí. Jinak vyjádřeno, je nezbytné vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13). Dovolatel nenamítá, že by uvedeným postupem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích bylo porušeno nějaké z jeho práv, pouze uvádí, že nezopakování hlavních líčení mohlo mít vliv na rozhodnutí o vině a rozhodnutí o právní kvalifikaci. Není pochyb o tom, že jak státní
zástupce, tak tehdejší obhájce obviněného postup soudu prvního stupně akceptovali, když neuvedli, že by snad požadovali provést hlavní líčení znovu či popř. nějaké důkazy zopakovat provedené v předchozím řízení. Jinak vyjádřeno, ani státní zástupce ani obhájce neměli za to, že by v dané věci bylo nutno aplikovat ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř., věta druhá. Strany považovaly takto provedenou rekapitulaci dosavadního jednání za dostačující, když nevyjádřily žádnou pochybnost, ani s přihlédnutím k povolání náhradního přísedícího do stávajícího senátu, ani s přihlédnutím k provedené rekapitulaci dosavadního jednání. Měly možnost doplnit své výpovědi učiněné v přípravném řízení a u hlavního líčení, když tuto možnost využil pouze obviněný M. P., když i veškeré další důkazy byly provedeny v souladu se zákonem. Možnost plného uplatnění práv na obhajobu byla soudem prvního stupně obhajobě dána. Zde je ještě nutno akcentovat, že důkazy provedeny v předchozím řízení by i tehdy, pokud by bylo nutno provést hlavní líčení znovu, byly v tomto novém hlavním líčení použitelné (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z dne 4. 2. 2010, sp. zn. 6 Tdo 72/2009, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 7 Tdo 249/2017, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 446/2012) při formulování skutkového stavu a následně právních závěrů. Proto i přes toto pochybení soudu prvního stupně dovolací soud dospěl k závěru, že právo na spravedlivý proces v posuzované věci nebylo ve vztahu k obviněným porušeno v takové intenzitě, aby bylo nutno předmětné rozhodnutí zrušit, když obviněný soudem dostal příležitost k plnému uplatnění svých práv na obhajobu. Námitku dovolatele tak nelze shledat jako důvodnou.
79. Co se týká námitky obviněného M. P. ohledně zásadní změny skutku od prvotní podoby v obžalobě po konečnou v posledním rozhodnutí soudu prvního stupně, lze se ztotožnit s názorem státního zástupce, že se sice oproti znění podané obžaloby popis skutku pozměnil, avšak je i nadále operováno s rolí, resp. účastí obviněného na projektu U9, spoluprací s dalšími obviněnými, získávání nových pojistníků a zajišťování tak provizí z uzavřených smluv apod. Pro úplnost je třeba dodat, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1548/2015, dovolací námitku procesně právní povahy, jejímž prostřednictvím obviněný vytýká, že nebyla v řízení zachována totožnost skutku, nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů.
80. Podle dovolatele rovněž došlo i k nesprávnému posouzení podle § 38 a § 39 tr. zákoníku a k uložení příliš přísného trestu a nezohlednění všech relevantních polehčujících okolností Rovněž namítá, že soudy nezohlednily celkovou délku trestního řízení. Je přesvědčen, že soudy postupovaly v rozporu s § 39 odst. 3 tr. zákoníku.
81. K této argumentaci je třeba uvést, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34 in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015) platí, že jde-li o dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou, trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
82. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; oproti tomu k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49 a násl.] ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
83. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů, zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.
84. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, anebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
85. O žádný takový extrémní případ v posuzované věci, kdy obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, nejde, přičemž v tomto směru lze odkázat na správné úvahy a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodech 401 a násl., potvrzené odvolacím soudem v bodech 22 a násl. odůvodnění jeho rozhodnutí.
86. Pokud jde o délku trestního řízení, nejprve je vhodné upozornit na všechny významné okolnosti, které se na ní různou měrou podílely. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejenže v obecné rovině odporuje smyslu práva obviněného (ale i poškozeného) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení.
87. Byť skutečnou dobu trvání trestního řízení nelze považovat za zcela přiměřenou, nepochybně k ní přispěla samotná povaha a způsob páchání trestné činnosti, k níž docházelo za zdánlivě legitimních událostí, v zásadě prostřednictvím právních jednání, jež se navenek mohla jevit jako nezávadná. Nelze také přehlížet rozsáhlý spisový materiál čítající přes 76 000 listů, trestní řízení bylo vedeno proti třem spoluobviněným, jde o složitou věc vyvolávající potřebu opatřit si a seznámit se s příslušnou právní úpravou odvětví i mimo rámec trestního práva. V důsledku pochybení v otázce zjišťování okolností uzavírání smluv o životním pojištění došlo rovněž k zásahu Nejvyššího soudu do pravomocného rozhodnutí, což i při běžném chodu věcí vede k prodloužení trestního řízení. Přestože tedy bylo žádoucí skončit posuzovanou trestní věc v kratší době, nelze pominout, že všichni tři obvinění dosáhli kompenzace formou uložení mírných trestů odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně tedy při ukládání trestů obviněným významně přihlédly ke všem zákonným hlediskům a s důrazem na dobu, která uplynula od spáchání posuzované trestné činnosti v souladu s § 39 odst. 3 tr. zákoníku. Nejvyšší soud tak uzavírá, že obviněnému uložený trest odnětí svobody, nelze v žádném případě považovat za nepřiměřený, natož za extrémně přísný či zjevně nespravedlivý.
88. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., konkrétně dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podané s odkazem na tyto dovolací důvody jako celek zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Závěrečné shrnutí
89. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že výhrady obviněných Ing. Jany Veselé, M. P. a V. J., které uplatnili ve svých dovoláních, částečně neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., částečně nebyly opodstatněné, jak bylo vysvětleno v předcházejících částech tohoto usnesení.
90. Dovolání těchto obviněných byla proto odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto mohl rozhodnout v neveřejném zasedání.
91. Pokud jde o podnět, který obviněný M. P. učinil v rámci svého dovolání, tedy aby předseda senátu Nejvyššího soudu za podmínek § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti kterému podal dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř.) však není obligatorní a k aplikaci citovaného ustanovení by bylo třeba přistoupit v situaci, pokud by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však takové důvody pro odklad (přerušení) výkonu rozhodnutí neshledal a s ohledem na vlastní rozhodnutí o dovolání nebylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným negativním výrokem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 140/2018, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 11. 2025
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu