87.\tTento názor jistě ihned vyvolává otázku, jak posoudit, kdy jde ještě o zjevný exces, resp. kdy je ještě možné určitou skupinu rozhodnutí zastávající odlišný názor považovat za tak menšinovou a excesivní, že není možné na ni spoléhat. Odpověď ani u této obtížné otázky nemůže být jediná pro všechny situace. Jako základní východisko může posloužit, že exces je zpravidla důsledkem svévole či omylu, tedy vědomě či nevědomě nerespektuje již existující judikaturní závěry. Jinými slovy, exces si ani sám není vědom toho, že je excesem, nebo naopak excesem schválně sám chce být. Zpravidla to vysvítá jasně ze skutečnosti, že exces se argumentačně s touto jinou judikaturou nevypořádává, nepředkládá důvody, proč by měla být opuštěna a proč je lepší jiné řešení atd.; nejvýše se na adresu oponentního názoru vyslovuje emotivně, nesouhlasně bez odůvodnění atd. Aby exces nebyl excesem, ale judikaturním odklonem, který je obecně za určitých podmínek přípustný, vyžaduje se především to, aby řádně odklon od stávající judikatury odůvodnil (srov. sp. zn. IV. ÚS 451/05).
88.\tPrávní omyl negativní o trestnosti činu je pak vyloučen z povahy věci i tehdy, kdy rozkolísanost judikatury vyřeší stanovisko podle § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, které sice nemá charakter soudního rozhodnutí, takže u něj v pravém slova smyslu nelze hovořit o tom, že o věci, jíž se týká, rozhodovalo, nicméně nelze zapomenout, že celý problém s incidentní retrospektivitou judikatury řešíme nyní prizmatem omylu pachatele. Ten nemusí být vyvrácen jen soudním rozhodnutím Nejvyššího soudu, které je závazné jen v jiné konkrétní věci, ale i stanoviskem, byť to není závazné v žádné konkrétní věci. Rozhodující je totiž obsah stanoviska, jehož samotnou podstatou je odvrátit riziko nečekaného rozhodnutí o určité otázce. Obdobně tento závěr bude platit i pro stanoviska pléna Ústavního soudu vydávaná podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, která jsou v podstatě vůbec jediným prostředkem, jak překonat odlišné právní názory vyjádřené v nálezech Ústavního soudu.
89.\tProvazník dále dodává, že byť obecně se uplatňuje koncepce incidentní retrospektivity judikatury, lze se i v našich podmínkách setkat s prospektivním působením judikatury, tj. s tím, že právní závěry v ní obsažené se uplatní toliko do budoucna. Typické je to u judikatury Ústavního soudu ve věcech kontroly norem, u nichž je to dáno jejich povahou. Ústavní soud zde působí jako negativní normotvůrce, tedy jeho rozhodnutí v tomto typu řízení se blíží spíše právnímu předpisu. Zazní-li však v těchto nálezech kromě argumentace pro zrušení či nezrušení napadeného právního předpisu či jeho části i obecná právní argumentace (zejména neruší-li Ústavní soud napadenou úpravu, ale toliko ústavně konformně vykládá), což je již pochopitelně typickým „zjevem“ judikatury, Ústavní soud sám sobě přiznal pravomoc v takových případech stanovit, že právní názor tam vyslovený se uplatní toliko do budoucna (srov. například Pl. ÚS 4/14). Obdobně Ústavní soud umožňuje i prospektivní působení stanovisek pléna (srov. například Pl. ÚS-st. 38/14, č. 40/2014 Sb.), není to však pravidlem, na něž by bylo možné se plně spolehnout (srov. Pl. ÚS-st. 45/16, č. 460/2017 Sb.). Výjimečně se lze setkat i s tím, že Ústavní soud takto postupuje i v řízeních o individuálních ústavních stížnostech, kde dokonce již připustil zcela čistou podobu prospektivního působení judikatury, tj. uplatnění právního názoru vysloveného v nálezu pouze na budoucí řízení, tedy nikoli ve věci, v níž k danému právnímu názoru dospěl (srov. I. ÚS 1565/14 – dlužno dodat, že se tak stalo ve prospěch tamní stěžovatelky, tedy je otázkou, dovolil-li by si Ústavní soud tento přístup i v neprospěch). Máme za to, že byť se v judikatuře obecných soudů uplatňuje zásadně incidentní retrospektivita, jejímž stěžejním důvodem je vcelku intuitivní názor, že správný výklad právní normy je jen jeden, a ten se uplatní bez ohledu na to, kdy k němu obecné soudy dospějí, určitý prostor pro prospektivní působení se na úrovni přinejmenším Nejvyššího soudu otevírá (shodně s odkazem na IV. ÚS 3500/18 viz Gazda 2021 s. 293). K tomu vede právě onen stěžejní důvod. Pokud totiž například rozhodnutím velkého senátu či stanoviskem nějaká dosud sporná otázka dochází ze strany Nejvyššího soudu svého rozuzlení a Nejvyšší soud deklaruje, že určitý právní názor je správný, pak mělo-li později dojít k jeho překonání (dalším rozhodnutím velkého senátu, jiným stanoviskem) například v důsledku změny společenských poměrů, nehraje se již o to, že by byl hledán správný výklad (již víme, který to byl), ale o nahrazení dříve správného, nyní však již neaktuálního výkladu výkladem aktuálně správným. V takovém případě by bylo možné připustit, že tento nový aktuálně správný výklad se uplatní až pro futuro. Dokud však nějaká otázka není jednoznačně zodpovězena příslušným procesním postupem, je uplatnění incidentní retrospektivity teoreticky důsledné. Oproti řešení časových účinků judikatury v soukromoprávních věcech, v nichž za určitých okolností může hrát roli i skutečnost, kdy se rozhodl jednotlivec svého práva s oporou o určitý právní názor domáhat před soudem (srov. Gazda 2021 s. 294 a násl.), v rozhodovací praxi trestních soudů obvinění nejsou, resp. nemusí být způsobilí jakkoliv ovlivnit, zda, případně kdy vůči nim bude zahájeno trestní stíhání. Rozhodl-li by se tak některý trestní soud „odvážně vydat tam, kam se dosud nikdo nevydal” a následovat jinou cestu než incidentní retrospektivitu judikatury, nemohlo by zvolené řešení jakkoliv zohledňovat dobu zahájení řízení, jeho délku či komplikovanost vývoje. U trestných činů, jejichž spáchání není dílem okamžiku, by to však samozřejmě nebránilo tomu, aby takové řešení individuálně zohledňovalo, zda a jak mohl konkrétní pachatel nový právní názor promítnout do svého jednání v době, kdy čin páchal (například zda pachatel pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 využíval určitou praktiku i v daňových obdobích následujících poté, co již jednoznačně tato praktika byla uznána za protiprávní, ačkoliv její povaha byla dříve sporná). Eventuální modifikace časových účinků judikatury v neprospěch pachatele pak nevylučuje jeho právní omyl (viz výše), který musí být zkoumán samostatně.
90.\tI judikatura obou „evropských“ soudů hraje při výkladu vnitrostátního práva v dnešní době dosti důležitou roli. Povinnost respektovat judikaturu těchto soudů na sebe Česká republika dobrovolně převzala v rámci svých mezinárodních závazků. Primárně je tedy v případě právních závěrů vyslovených v rozhodnutích těchto soudů v tom rozsahu, v němž jsou pro Českou republiku závazná, třeba vycházet i z případných časových pravidel pro uplatnění těchto právních závěrů, jsou-li v daných rozhodnutích závazně vyslovena (například bude-li výslovně uvedeno, že určitý právní závěr se uplatní až od data vydání rozhodnutí). Byť takové situace sice nastat mohou, spíše však výjimečně. Běžně jak ESLP, tak SDEU uplatňují spíše princip incidentní retrospektivity judikatury ve shora nastíněném smyslu.
91.\t Šámal (ŠÁMAL, Pavel. § 1 [Zákaz retroaktivity]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 61.) k retroaktivnímu působení judikatury uvádí, že obecně platí, že zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele se vztahuje jen na právní předpisy, nikoli na judikaturu. Přesto ale nelze v moderní době podceňovat změnu judikatury, která nastala v neprospěch pachatele až po spáchání trestného činu, a která s sebou proto nese pro pachatele nepříznivé důsledky, neboť pachatel v takovém případě nemůže mít znalost takového nového soudního rozhodnutí vydaného až po dokončení jeho jednání a vzniká tedy otázka, zda mu lze obsah tohoto judikátu klást k tíži, resp. zda nejedná v právním omylu negativním, a v konečném důsledku, zda lze takový nový judikát proti němu použít a v jakém případně rozsahu. Ztotožňuje se s Kühnem v tom, že zásadou, která se aplikuje na změny judikatury ve všech zemích kontinentálního práva, je incidentní retrospektivita, tedy aplikace nové, soudem vytvořené normy na všechny aktuálně před nižšími soudy probíhající kauzy, popř. i na všechny obžaloby podané po dni vynesení nového rozhodnutí. To platí bez ohledu na to, kdy proběhlo jednání odpovídající skutkové podstatě právní normy. Nový právní názor se aplikuje do minulosti (retrospektiva), ale současně jsou vyloučeny mimořádné opravné prostředky proti pravomocným rozhodnutím, jsou-li podány jen z důvodu změny judikatury. Výjimkou je jen postup podle § 71 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, který stanoví, že byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním. V případech změn judikatury ve prospěch obžalovaného může v obdobných případech přicházet v úvahu podání stížnosti pro porušení zákona – srov. rozsudek velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021 –R 19/2021 a sérii stížností pro porušení zákona podaných ministrem spravedlnosti v obdobných věcech k Nejvyššímu soudu. Tento přístup vychází z premisy, že soud právo netvoří, ale pouze nalézá v jiných pramenech práva (zákony, právní principy apod.). Změna judikatury je v tomto pohledu jen „opravou omylu“ ve výkladu práva, není proto možné, aby na právní vztahy proběhlé v minulosti byly aplikovány mylné právní názory z doby před jejich změnou, která proběhla v důsledku rozhodnutí k tomu oprávněného soudního tělesa. Z toho důvodu není ani korektní hovořit o tom, že změna judikatury působí „retroaktivně“, neboť judikatura není nikdy samostatným a originálním pramenem práva. Nikdy nepůsobí jen sama o sobě. Podle jeho názoru je pouze moderní právo ve formálním smyslu (právní předpisy jako nositelé právních norem) spojeno se zásadou zákazu pravé retroaktivity se všemi tvrdými důsledky z toho plynoucími. Naproti tomu právo v materiálním smyslu se zásadou zákazu retroaktivity být spojeno nemůže. Právo v materiálním smyslu je totiž pestrou směsicí praxe adresátů právních norem, v trestním právu praxe orgánů činných v trestním řízení a v neposlední řadě rozhodovací praxe soudů. Vývoj práva v materiálním smyslu je kontinuitní, proměňuje se postupně, a proto může být i komplikovanější určit okamžik, kdy byla vlastně judikatura finálně změněna, pokud se tak neděje skrze velký senát či přijetím stanoviska Nejvyššího soudu. Formální změna judikatury rozhodnutím velkého senátu nebo stanoviskem Nejvyššího soudu je ideálně důsledkem předchozích trendů, které naznačují budoucí změnu právní normy (normativní nebo hodnotový konflikt uvnitř judikatury, akademická kritika judikatury, publikace rozhodnutí nižšího soudu v oficiální Sbírce, jakkoli toto rozhodnutí je v rozporu s dosavadní judikaturou vrcholného soudu, Nejvyšší soud naznačil v určitém rozhodnutí svou vůli v budoucnu svou judikaturu modifikovat atd.). Tyto předchozí trendy budou také určovat, do jaké míry je legitimní očekávání adresátů normy hodno ochrany. Podstatou soudcovské interpretace práva je nalézání správného významu právních norem. Změna judikatury se proto děje s přesvědčením, že předchozí judikatura byla nesprávnou interpretací práva. Z těchto důvodů nesouhlasí s názorem obecně vysloveným v literatuře, že normativní judikatura v oblasti trestního práva hmotného, jíž se myslí změny judikatury v neprospěch subjektivních práv obviněného a vůbec právního postavení příslušných právních subjektů, nemůže působit retrospektivně, přičemž řešením by měl být zákaz pravé kvaziretroaktivity judikatury v oblasti trestního práva hmotného. V důsledku těchto názorů se tzv. čistá prospektivita, ale i omezená prospektivita u nás (ale i v zahraničí) v podstatě neaplikuje a velmi výjimečně se používá i omezená retrospektiva (např. v určitých rozhodnutích Soudního dvora EU), což přiměřeně platí i v trestním právu u obecných trestních soudů. Vzhledem k tomu, že v některých případech může být aplikace nového právního názoru v trestním právu na jednání, jež se stala v minulosti, nepřiměřeně tvrdá, když svou roli v tom hraje i legitimní očekávání adresátů právních norem v trvající aplikaci právních norem, lze připustit z hlediska spravedlnosti ve výjimečných případech zvažování omezeného retrospektivního působení normy vytvořené novou judikaturou, určitě však nikoli v takovém rozsahu, v jakém je naznačováno v některých literárních pramenech zejména s poukazem na právní omyl (viz ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020. Str. 26-33). Proto přichází takový výjimečný postup v podstatě v úvahu jen v případě rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia nebo stanoviska Nejvyššího soudu, je její případné použití v praxi jen na konkrétním rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu, které by muselo výslovně stanovit, jak se budou negativní dopady změny právního názoru v praxi projevovat. Navíc od soudů nižších stupňů nelze ani očekávat, že jejich judikatura bude jak u jednoho soudu, tak i mezi těmito soudy navzájem vždy souladná, zvláště, když jsou povinny respektovat bezvýjimečně jen judikaturu Ústavního soudu a dále i sjednocující judikaturu Nejvyššího soudu, zejména jde-li o trestní rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, stanoviska trestního kolegia nebo pléna Nejvyššího soudu a ustálenou judikaturu publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Takové vhodné přístupy z hlediska výjimečného zvažování omezeného retrospektivního působení (popř. naprosto výjimečného prospektivního působení) nově vykládané normy (tzv. overruling) proto mohou vyplývat zejména z judikatury Ústavního soudu, byť tato byla vytvořena i v jiných právních oblastech než v trestním právu. Ústavní soud v tomto směru vychází z posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé, které musí být v souladu se zásadou proporcionality a dalšími ústavněprávními požadavky stanovenými v čl. 1 a 3 Listiny. Zásadní v tomto směru byl nález ÚS 253/2010n., ve kterém Ústavní soud konstatoval, že každá změna rozhodovací praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. Posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré víře v existenci práva daného soudy ustálenou intepretací zákona. Jeho obsahem zároveň musí být i zohlednění společenské naléhavosti takovéto změny. Tyto úvahy soudu musí být transparentně předestřeny veřejnosti. Šámal současně poukazuje na to, že kritéria, kterými se ESLP řídí při posouzení toho, zda kontradiktorní rozhodnutí různých vnitrostátních soudů rozhodujících v posledním stupni představují porušení práva na spravedlivý proces chráněného čl. 6 odst. 1 Úmluvy, spočívají v určení toho, zda v judikatuře vnitrostátních soudů existují „hluboké a přetrvávající rozpory“, zda vnitrostátní právo upravuje mechanismy směřující k odstranění těchto nesrovnalostí, zda byly tyto mechanismy uplatněny a jaké byly účinky jejich uplatnění v neúspěšných případech.
92.\tZde je namístě taktéž zmínit čl. 7 Úmluvy, který obsahuje pravidlo, že nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. To zahrnuje princip, podle kterého trestní právo nesmí být aplikováno extenzivním způsobem v neprospěch obviněného, zejména prostřednictvím analogie. Vyplývá z toho, že trestný čin musí být jasně definován zákonem. Tato podmínka je splněna, jestliže ten, komu je norma určena, může ze znění příslušného ustanovení zjistit – v případě potřeby za pomoci soudního výkladu nebo odborné porady – jaké konání nebo opomenutí konání způsobuje jeho trestní odpovědnost [Kokkinakis proti Řecku, rozsudek ze dne 25. 5. 1993, č. 14307/88, § 52]. V případech, kdy byl aplikován zákon pozdější a v situaci byl přítomen určitý prvek retroaktivity, zabývá se ESLP tím, zda daný čin nebylo možné považovat za trestný podle zákona v dané době účinného. K porušení čl. 7 tak nedojde, jestliže byl aplikován zákon, který sice vstoupil v účinnost ex post factum, ale čin byl trestný i na základě práva účinného v době činu, které bylo předvídatelné a dostupné [viz např. G. proti Francii, rozsudek ze dne 27. 9. 1995, č. 15312/89, § 25–27]. Při výkladu a aplikaci čl. 7 je tedy třeba mít zejména na paměti jeho prvotní účel, kterým je umožnit jednotlivci regulovat své chování [Achour proti Francii, rozsudek velkého senátu ze dne 29. 3. 2006, č. 67335/01, § 52], resp. předvídat právní důsledky svých činů a přizpůsobit tomu své chování. Přitom pojem právo užitý v čl. 7 odpovídá pojmu zákon uvedenému v jiných ustaveních Úmluvy. Tento pojem zahrnuje právo původu jak psaného, tak nepsaného a obsahuje rovněž kvalitativní požadavky, mezi jinými požadavky dostupnosti a předvídatelnosti. Znamená to tedy na jedné straně, že odsouzení obviněného je možno založit – a trest mu uložit – za použití nejen norem obsažených v zákoně jakožto klasickém normativním aktu zákonodárného sboru, ale případně též – do určité míry – v pramenech nižší právní síly či formulovaných v judikatuře soudů. Na druhé straně ovšem všechny tyto prameny práva musejí splňovat určité kvalitativní požadavky, konkrétně požadavky dostupnosti a předvídatelnosti. Mnohé zákony nutně používají více či méně nejasné formulace, aby se vyhnuly přílišné tuhosti a aby se mohly přizpůsobit měnícím se okolnostem. Rozhodovací funkce svěřená soudům slouží právě k tomu, aby rozptýlila pochybnosti, které mohou přetrvávat ohledně výkladu norem, a vzala při tom v potaz vývoj každodenní praxe. ESLP tak zkoumá, zda v konkrétním případě text zákonného ustanovení nahlížený ve světle rozhodnutí soudů, které jej vykládají, splňoval v době činu podmínku předvídatelnosti. Přitom obsah pojmu předvídatelnosti ve velké míře závisí na obsahu textu, o který se jedná, oblasti, kterou pokrývá, a počtu a postavení těch, kterým je adresován. Předvídatelnost zákona se nestaví proti tomu, aby se dotyčná osoba byla nucena obrátit k radám odborníků, aby zhodnotila – v míře přiměřené daným okolnostem – důsledky, které mohou vyplynout z určitého činu. Jsou případy, kdy ESLP shledal, že text zákona byl pro stěžovatele předvídatelný i za použití selského rozumu. Čl. 7 není možné vykládat tak, jako by zakazoval postupné vyjasňování pravidel trestní odpovědnosti prostřednictvím soudního výkladu v jednotlivých případech, a to za podmínky, že výsledek bude slučitelný s podstatou daného trestného činu a rozumně předvídatelný [C. R. prosti Spojenému království, § 34]. I v případě, že určitá otázka výkladu je soudy poprvé řešena až v případě stěžovatele, neznamená to, že takový výklad nemůže být považován za předvídatelný. Podstatné podle všeho je, zda použitý výklad mohl být předvídán alespoň jako možný, nikoli jako jediný možný [srov. též rozsudek Jorgic proti Německu]. ESLP akceptoval jako předvídatelný i výklad menšinový. Skutečnost, že příslušné zákonné ustanovení bylo následně upřesněno ve smyslu použitého výkladu, neznamená nutně, že do té doby byl takový výklad nepředvídatelný. Nebude tomu tak pochopitelně tehdy, pokud proti takovému výkladu svědčí ustálená judikatura soudů, případně odborná literatura z dané doby [Alimucaj proti Albánii, rozsudek ze dne 7. 2. 2012, č. 20134/05, § 154–162]. ESLP v zásadě zkoumá přístupnost a předvídatelnost trestnosti určitého činu čistě v rovině právní, tedy s ohledem na to, zda bylo možné předvídat, že určitý skutek je subsumovatelný pod zákonnou definici nějakého trestného činu. Z případů Custers, Deveaux a Turk proti Dánsku a Plechkov proti Rumunsku plyne, že zákonné vymezení musí být buď natolik přesné, aby v reálné situaci mohl jednotlivec bez dalšího předvídat důsledky svého jednání, nebo musí být za tím účelem zákonné vymezení v reálném světě alespoň doplněno určitými ukazateli (např. nevstupovat do určité vymezené zóny). Z povahy věci se podává, že pro účely čl. 7 Úmluvy by mělo být dostatečné, že pachatel mohl v době činu předvídat, že jeho jednání je trestné; není ale podstatné, zda pro něj bylo předvídatelné, že bude odsouzen právě za ten trestný čin, za který byl nakonec odsouzen.
93.\tStran zákazu rozšiřujícího výkladu a analogie lze odkázat ještě na věc Dragotoniu a Militaru-Pidhorni proti Rumunsku, kde měl vnitrostátní soud za to, že v nových podmínkách budování demokracie a tržního hospodářství je třeba ustanovení trestního zákoníku z roku 1969 o pasivním úplatkářství interpretovat rozšiřujícím způsobem tak, že se vztahuje také na pracovníky soukromé banky. ESLP konstatoval, že šlo o první rozhodnutí svého druhu a pro stěžovatele by bývalo bylo obtížné takovýto obrat v judikatuře předvídat, i kdyby se spolehli na rady právníků. Současně lze odkázat ale i na dva případy ze Spojeného království, kde stěžovatelé byli odsouzeni za znásilnění svých manželek, i když se hájili, že v době, kdy své činy spáchali, stále platila fikce, podle které manžel nemůže být shledán vinným ze znásilnění své manželky. Vnitrostátní soudy však v případech stěžovatelů dovodily, že tato fikce se již neuplatní. ESLP konstatoval, že jejich rozhodnutí pouze pokračovala ve zřetelné linii vývoje judikatury postupně rozkládající imunitu manžela vůči stíhání za znásilnění vlastní ženy, že i v dané době mohl být manžel za určitých okolností trestně stíhán a že vývoj trestního práva v daném směru dosáhl takového stadia, že soudní potvrzení neplatnosti uvedené imunity se stalo rozumně předvídatelným vývojem práva [C. R. proti Spojenému království, § 39–44, S. W. proti Spojenému království, rozsudek ze dne 22. 11. 1995, č. 20166/92, § 41–47].
94.\tV dané věci je ještě vhodné odkázat na věc ESLP Rohlena proti České republice. V předmětné věci byl stěžovatel v roce 2007 odsouzen za trestnou činnost vůči své manželce v průběhu let 2000–2006, přičemž jeho jednání bylo právně kvalifikováno jako pokračující trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 2 písm. b) tr. zák. (nyní § 199 tr. zákoníku). Jelikož tato skutková podstata byla do trestního zákona doplněna až s účinností od 1. 6. 2004, namítal stěžovatel porušení zásady zákazu retroaktivity trestního zákona. ESLP ve svém rozhodnutí zdůraznil, že stěžovatelovo jednání bylo i před 1. 6. 2004 trestné, byť podle jiných ustanovení trestního zákona (násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a a ublížení na zdraví podle § 221), takže nejde o retroaktivitu zakázanou čl. 7. Nepřisvědčil stěžovateli ani v názoru, že mu byl uložen trest přísnější, než jaký by mu mohl být uložen podle trestního zákona ve znění do 1. 6. 2004. ESLP nicméně konstatoval, že k porušení čl. 7 však došlo v případech, kdy byl stěžovatel odsouzen za celé období, kdy prováděl určitou činnost, která se však stala trestnou až v průběhu tohoto období [Veeber proti Estonsku (č. 2)], případně kdy výklad příslušných ustanovení prováděný vnitrostátními soudy byl natolik nejednoznačný, že nebylo možné spolehlivě určit, že jednání stěžovatelky bylo trestné i podle zákona účinného v době činu [Tristan proti Moldavsku, rozsudek ze dne 4. 7. 2023, č. 13451/15].
95.\tZ pohledu shora prezentovaných závěrů přistoupil Nejvyšší soud k posouzení předmětné dovolací argumentace obviněných. Předně je třeba akcentovat, že oba soudy se touto uplatněnou argumentací zabývaly, a to velmi podrobně, tedy nepominuly ji. Soud prvního stupně takto učinil pod body 52 až 56 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a soud druhého stupně v rámci bodů 51 až 54 odůvodnění svého rozhodnutí a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje. Nadto považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že na to, že jednání obviněných má naplňovat i znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, byli obvinění upozornění nejen při sdělení obvinění, ale i při podání obžaloby. Obvinění tedy byli od počátku trestního stihání upozornění a srozumění s tím, že orgány činné v trestním řízení mají za to, že soud lze uvést v omyl, a to i ve sporném řízení, čímž nepochybně daly najevo, že považují výklad v rozhodnutí publikovaném pod R 24/2006 za překonaný, na což mohli nepochybně reagovat v rámci své obhajoby, což také prokazatelně činili. Nadto nelze pominout, že soudy nižších stupňů se nespokojily s tím, že by jen uvedly, že nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 T 229/2004, publikovaným pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., nýbrž své úvahy řádně a právně rozvedly, a to jak soud prvního, tak soud druhého stupně. Lze mít za to, že již postup, kdy od zahájení trestního stíhání, včetně podané obžaloby, bylo jednání obviněných kvalifikováno i jako pokus zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku s tím, že obvinění se měli pokusit v omyl uvést soud, popř. exekutora, měl potenciál vyvolat postup podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, pokud by v meziobdobí nedošlo k přijetí rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023. Nejvyšší soud se proto s úvahami a závěry těchto soudů stran zvolené právní kvalifikace zcela ztotožnil a pro stručnost na ně odkazuje.
96.\tPřesto Nejvyšší soud ovšem považuje za vhodné ještě k dané argumentaci uvést následující. Na rozdíl o tvrzení obviněných neshledal, jak již bylo naznačeno, že by postupem soudu prvního a druhého stupně došlo k tvrzenému porušení trestního práva hmotného, pokud jejich jednání bylo kvalifikováno jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [od 1. 1. 2026 § 209 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku]. I Nejvyšší soud má za to, že v dané věci se uplatní tzv. incidentní retrospektivita (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3500/18, uveřejněný pod č. 209/2019 Sb. n. ú. ÚS), přičemž takový postup v předmětné věci nelze považovat za porušující čl. 7 Úmluvy. Při formulaci tohoto závěru nelze totiž skutečně přehlédnout, že jednání obviněných, které bylo předmětem skutku, bylo postižitelné podle trestního zákona v době jeho spáchání, a to jako trestný čin podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, když tento trestný čin je v dané věci nejpřísněji trestný (3–8 let). V tomto směru lze přiměřeně odkázat na závěry rozhodnutí ESLP Rohlena proti České republice. Současně nelze skutečně pominout, že již v době páchání trestné činnosti obviněnými docházelo k jistému zužování judikaturního významu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 T 229/2004, publikovaným pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. Jinak řečeno, docházelo k jistému postupnému rozmělňování významu tohoto citovaného rozhodnutí. Současně i započala odborná diskuze stran toho, zda závěry vyslovené v tomto rozhodnutí týkající se nemožnosti uvést soud ve sporném řízení v omyl jsou nadále platné a vždy zcela akceptovatelné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 533/2018). Nakonec i tato odborná diskuse vedla k přijetí rozhodnutí velkým senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023, které bylo přijato před pravomocným rozhodnutím v nyní projednávané věci. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem má tedy Nejvyšší soud za to, že předmětná námitka je zjevně neopodstatněná.
97.\tStran tvrzení obviněných (K. a K.), že nikoliv každé nepravdivé tvrzení před soudem lze považovat za pokus trestného činu podvodu, lze uvést následující. Obecně lze s tímto tvrzením souhlasit. Je tomu tak proto, že skutečně nelze zaměňovat výsledek civilního řízení sporného založený na závěru, že některá ze stran sporu neunesla břemeno tvrzení či důkazní, s řešením otázky trestního práva hmotného, zda došlo či nedošlo k jednání podvodného charakteru vůči soudu. Jinak vyjádřeno, skutečnost, že jedna ze stran sporu neunesla důkazní břemeno a dojde např. k zamítnutí žaloby, nelze samu o sobě interpretovat tak, že by došlo k jednání podvodného charakteru, protože i zde může nastat mnoho modalit, které nemají s jednáním podvodného charakteru cokoliv společného. Procesní instituty povinnost tvrzení a povinnost důkazní, resp. břemeno tvrzení a břemeno důkazní, nijak nesouvisejí s tím, zda v civilním sporu došlo k lstivému oklamání soudu či nikoli, popř. zda se o to účastník řízení pokusil, kdy ani případný závěr civilního soudu o tzv. unesení či neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního nijak neindikuje možný závěr, zda byl či nebyl soud uváděn v omyl, využíván jeho omyl či mu byly či nebyly zamlčovány podstatné skutečnosti (k tomu blíže srov. zejména odstavce 82 a 83 citovaného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023). Z pohledu tohoto závěru je podstatné, že v dané věci ze skutkových zjištění vyplývá, že se nejednalo o situaci, že by snad obvinění neunesli důkazní břemeno, ale o to, že obvinění si záměrně přesně nezjištěným způsobem opatřili padělanou směnku, čehož si byli vědomi, a její tvrzenou existenci uplatnili v rámci civilních řízení, čímž se pokusili soud a exekutora uvést v omyl a způsobit tak na cizím majetku škodu značnou. Samotná skutečnost, že se obviněným nepodařilo soud ani exekutora uvést v omyl, je v dané věci bezpředmětná, neboť jejich jednání skončilo ve stadiu pokusu. Proto i tato argumentace je zjevně neopodstatněná.
98.\tNásledně se Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který výslovně uplatnil obviněný K. a implicitně také obvinění K. a K. V nyní posuzované věci je zjevné, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho alternativě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož ovšem rozhodnutí soudů obou stupňů není zatíženo vadami, které by opodstatňovaly existenci důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nemohlo dojí ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
99.\tNejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněných nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jejich dovolací argumentace zčásti neodpovídala jimi uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, Nejvyšší soud podaná dovolání všech obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení:\tProti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 3. 2026JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu