Obvinění Z. T. a J. Š. ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněnými v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných Z. T. a J. Š.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolací argumentace obviněných, v jejichž rámci namítali zejména nesprávné hodnocení důkazů (např. znaleckých posudků Česká znalecká, a. s.) a vytýkali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (např. zjištění výše škody, zjištění ceny obvyklé řepkového oleje, záměnu řepkového a slunečnicového oleje, rozporné uvedení času údajného spáchání trestného činu, průběh obchodních transakcí nebo skutečnost, že provedenými důkazy nebylo zjištěno, že by spol. C. byla tzv. profitující osobou), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Jde o pouhou polemiku s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení soudy nižších stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Je třeba mít na paměti, že zjevný rozpor však nelze shledávat v tom, že obvinění nejsou spokojeni s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Zároveň se ukazuje, že podstata dovolací argumentace obviněných je, jak je uvedeno výše, pouhým opakováním obhajoby uplatňované z dřívějších fází trestního řízení, resp. jejím pokračováním, k níž se soudy nižších stupňů již vyjadřovaly. Obvinění pouze zpochybňují způsob a výsledky hodnocení důkazů soudy, předestírají vlastní pohled na hodnocení důkazů a prosazují svá vlastní, pro ně příznivější skutková zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř., které byly uplatněny.
Za naprosto zásadní vadu napadeného rozsudku považují obvinění skutečnost, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněnými namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněných. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněných po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména ze svědeckých výpovědí svědků M. K., J. F., M. M., K. B., K. P., L. Č., dříve S., z listinných důkazů, zejména z jednotlivých faktur o obchodech či obchodech souvisejících, jednotlivých daňových přiznání k DPH u společností popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně k výši přiznané daně, ze zpráv a sdělení finančního úřadu coby správce daně, kterými bylo prokázáno za které období a kterými subjekty nebylo přiznání k DPH podáno, kdy došlo k registraci plátce DPH, či případně jejímu zrušení a ze zpráv a sdělení finančního úřadu k průběhu daňových řízení, která byla vedena v souvislosti s popsaným jednáním. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Určující pro posouzení věci a přisouzení odpovídající právní kvalifikace jsou právě tato skutková zjištění soudů a nikoli vlastní představy obviněných o tom, jak se měl skutkový děj odehrát, neboť ty jsou živeny výlučně jejich účelovou snahou zbavit se trestní odpovědnosti a vyhnout se tak uložení trestu.
Obviněný Z. T. konkrétně uvedl, že ve zjevném nesouladu s provedenými důkazy jsou skutková zjištění ohledně výše škody. Také obviněný J. Š. poukázal na to, že jsou zde důvodné pochybnosti o tom, zda vůbec došlo ke vzniku škody, má za to, že z provedeného dokazování vzniklá škoda, popř. její přesná výše vůbec nevyplývá. Nejvyšší soud k této námitce jen ve stručnosti odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně na bod 36, v němž je uvedeno, že výše škody byla nalézacím osudem stanovena na základě dostupného důkazního materiálu. Lze dodat, že pro stanovení výše zkrácené daně z přidané hodnoty soud vyšel z neoprávněně nárokovaného a vyplaceného nadměrného odpočtu DPH Z. T., jak je specifikováno ve výroku u jednotlivých zdaňovacích období. O existenci škody zde proto není pochyb.
Obviněný Z. T. ve svém dovolání dále tvrdí, že pro posouzení jeho vědomosti o tom, že společnosti, se kterými obchoduje, jsou součástí obchodního řetězce, je zásadní, aby bylo postaveno najisto, za jakou cenu nakupoval řepkový olej. Taktéž obviněný J. Š. ve svém dovolání odkazuje na skutečnost, že obviněný T. nakupoval i prodával rostlinné oleje za ceny obvyklé. Nejvyšší soud uvádí, že i zde jde o námitku vztahující se primárně k rozsahu dokazování. Nezjištění hodnoty řepkového oleje nemá na podstatu posouzení v projednávané věci vliv. Podstatou jednání pachatelů bylo vyinkasování nadměrných odpočtů DPH. Nejvyšší soud dodává, že řepkový olej pocházel z Polska od producenta K., přičemž z jeho faktur vyplývá, za jakou obvyklou cenu byl olej prodáván. Díky účelově vytvořenému řetězci daňových subjektů nakupoval obviněný T. olej za cenu, která byla v průměru nižší než cena, za kterou olej prodával polský producent.
Obviněný T. dále s odkazem na znalecký posudek České znalecké, a. s., č. 5725-26-2020 uvedl, že došlo ke smíšení několika na sobě nezávislých obchodů. Taktéž obviněný Š. konstatuje, že detailní argumentace o smíšení více obchodů je obsahem celého znaleckého posudku České znalecké, a. s., včetně doložení všech souvisejících dokladů o obchodech, které soudy žádným relevantním způsobem nezpochybnily. Nejvyšší soud zde stručně konstatuje, že se nelze ztotožnit s názorem obviněných o smíšení několika na sobě nezávislých obchodů, a to vzhledem k okolnostem deklarovaných obchodů a zjevné existenci missing traderů a bufferů. Ke shodnému názoru dospěl i správce daně a správní soud (výsledek kontrolního zjištění Finančního úřadu pro Pardubický kraj, územního pracoviště XY, č. j. 1215119/17/2809-60562-601958 (č. l. 4324 a násl.), či rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 52 Af 3/2019 (č. l. 7469 a násl.).
Obviněný Z. T. dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný Z. T. pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podřadil námitku, že nebyla prokázána subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu.
Totožnou námitku uvedl také obviněný J. Š., který ji podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedl, že skutkovým zjištěním, které je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, je podle něj zejména zjištění soudů obou stupňů o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Další skutkové zjištění, které je dle obviněného Š. ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, je i zjištění soudů o naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu.
Nejvyšší soud zde uvádí, že obviněný Š. ani neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který směřuje vyloženě k vadám nesprávného hmotněprávního posouzení. Lze připomenout, že zjevný rozpor nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
K námitkám obviněných, týkajících se absence úmyslné formy zavinění lze uvést, že obvinění tyto námitky nevystavili ryze na vadách hmotněprávního posouzení, ale do značné míry odkazovali opět na neprokázání některých skutečností týkajících se existence obchodního řetězce, pozici dotčené obchodní společnosti a nákupu za nepřiměřeně nízkou cenu.
Nárok na odpočet daně je nedílnou součástí systému DPH. V této souvislosti je vhodné zmínit, že DPH se odvádí z uskutečněných zdanitelných plnění. Dani z přidané hodnoty podléhá jak pořízení určitého zboží a poskytnutí určité služby – v této souvislosti se mluví o zdanění na vstupu – tak i další podnikatelské aktivity s tím spojené, zvláště pak prodej zboží – v tomto kontextu se hovoří o zdanění na výstupu. Základem DPH na výstupu je vše, co plátce jako úplatu obdržel nebo má obdržet za zdanitelné plnění od osoby, pro kterou je takové plnění uskutečněno. Plátce daně, který má za povinnost platit DPH, získává možnost odečíst daň zaplacenou dodavateli od daně vybrané od svých odběratelů (poplatníků). Jinak řečeno DPH, kterou zaplatil dodavatelům během nákupů svých vstupů – alias DPH na vstupu – si může odečíst od daně, kterou obdrží za své výstupy (produkty) od svých odběratelů (poplatníků) – alias DPH na výstupu. Pokud převýší nárok na odpočet daně zaplacené na vstupu daňovou povinnost na výstupu za zdaňovací období, vznikne tzv. nadměrný odpočet a v tomto případě se vlastně stát stává dlužníkem plátce, a je povinen subjektu takový přeplatek vrátit. V případě, že daňový subjekt nedodrží všechny podmínky stanovené právním řádem, mu však může být nárok na odpočet DPH odepřen. Jedním z takových případů je právě účast daňového subjektu na „daňovém podvodu“, který se týká daně z přidané hodnoty.
Pokud jde o zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016), dopustí se ho ten, kdo ve větším rozsahu zkrátil daň, vylákal výhodu na takové povinné platbě, čin spáchal nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu. V případě zkrácení daně nebo podobné povinné platby jde zpravidla o zvláštní případ podvodného jednání, jímž se nezákonně ovlivňuje daňová či obdobná platební povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo se chová tak, jako by takovou povinnost vůbec neměl. Pachatel tedy zfalšuje příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb, nepořídí je, úmyslně je zkreslí nebo je vůbec nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu a zaplacení daně či podobné platby nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou nebo jinou podobnou povinnost. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2420).
Jak vyplývá z popisu skutku vtěleného do výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (zkráceně vyjádřeno), podnikatelská činnost obviněných vedla jednak k neoprávněnému vylákání výhody na DPH (konkrétně šlo o tzv. karuselové podvody v období únor–červenec 2014), jednak ke zkrácení daně z přidané hodnoty, k čemuž byl vytvořen řetězec vzájemně personálně propojených právnických osob (období září 2014– listopad 2015). Karuselový řetězec, probíhající v období od února do července 2014, byl fiktivní, což vyplynulo zejména ze skutečnosti, že obchody mezi zúčastněnými subjekty probíhaly vždy v jeden den. Řepkový olej byl fakturačně prodán kyperskou společností C. tuzemskému odběrateli a následně byl přes další společnosti přeprodán obviněnému T., který olej prodal zpět kyperské společnosti C., přičemž správce daně zjistil, že k přepravě oleje do jiného členského státu EU vůbec nedošlo, tedy vývoz byl pouze fingován. Vědomá účast všech obviněných na předmětném daňovém podvodu byla prokázána zejména skutečností, že zúčastněné subjekty vystavovaly faktury nepodložené konkrétním plněním, případně fiktivní CMR listy.
Od září 2014 do listopadu 2015 se poté jednalo o řetězové podvody na DPH, při nichž obvinění využívali účelově vytvořených řetězců tuzemských společností jednak k tomu, aby konečný odběratel zboží v ČR – obviněný T.– získal výhodu ve formě nákupu zboží za neobvykle nízkou cenu a jednak k tomu, aby mohl nárokovat odpočet daně z přidané hodnoty za pořízení zboží od dodavatele v tuzemsku. Fiktivnost řetězce obchodních společností je zde patrná ze způsobu nakládání s dodávkami řepkového oleje na území ČR bez jakéhokoliv vykázání převzetí spojeného s ověřením množství a jakosti, bez jakéhokoliv patrného uskladnění, kdy olej byl přímo navážen koncovému článku řetězce – obviněnému T. Významná je i skutečnost, že mezičlánky řetězce, tedy společnosti na pozicích missingtradera reálně nepodnikají, nedisponují ani náležitými finančními prostředky potřebnými k realizaci předmětných obchodů, nemají provozovnu ani prostory k uskladnění oleje, sídlí povětšinou na virtuálních adresách nebo jejich sídlo není správcem daně dohledatelné.
Nejvyšší soud je tak zcela přesvědčen o míře zavinění ve formě úmyslu přímého. Z mechanismu trestné činnosti, který nalézací a posléze i odvolací soud popsal, vyplývá, že se jednalo o trestnou činnost, kterou si lze jen velmi těžko představit bez vědomé spolupráce zúčastněných subjektů. Z rozhodných skutkových zjištění učiněných v trestní věci obviněných, které není Nejvyšší soud oprávněn v dovolacím řízení zpochybňovat, zejména ze způsobu a charakteru jednání obviněných, je patrné, že se v předmětné věci jednalo ze strany obviněných o úmyslné podvodné jednání učiněné za účelem získání výhody v systému fungování daně z přidané hodnoty. Přestože nebyly provedeny důkazy, které by svědčily o zřetelné domluvě obviněných navzájem, nemá Nejvyšší soud pochyb, že jejich jednání bylo koordinované a cílené na podvod s DPH. Lze mít za prokázané, že došlo k deklarování obchodů podrobně popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a že záměrem obviněných bylo dopustit se podvodu na DPH. O zavinění ve formě přímého úmyslu vypovídá nejen postavení pachatele ve vazbě na rozhodný daňový subjekt, ale také rozsah a počet spáchaných útoků, systematičnost trestně relevantního jednání, aniž byly přítomny indicie, které by toto zavinění rozumně vylučovaly. Ač se souzený případ daňové trestné činnosti s fakturačním kolotočovým obchodem jeví být složitý, přesto byla na základě provedených důkazů vina obviněných Z. T. a J. Š., společně s dalšími osobami, prokázána bez důvodných pochybností. Pokud tedy soudy po pečlivém vyhodnocení všech provedených důkazů nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech dospěly k závěru, že obvinění T. a Š. svým jednáním naplnili znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, lze tomuto závěru přisvědčit.
Obvinění ve svém dovolání dále namítli, že oba rozsudky jsou zatíženy zásadní vadou, a to zcela nedostatečným odůvodněním. Nejvýznamnějším pochybení v tomto směru shledávají v absenci vypořádání se s předloženým znaleckým posudkem znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., č. 5725-26-2020 ze dne 12. 10. 2020.
Nejvyšší soud souhlasí s obviněnými, že v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 64 T 11/2019 je možné vysledovat dílčí nedostatky úrovně jeho odůvodnění. Přesto lze konstatovat, že vyhovuje hlediskům vtěleným do § 125 odst. 1 tr. ř. Vrchní soud v Praze podrobněji rozvedl některé úvahy, jak je zřejmé z odstavce 16 a násl. odůvodnění jeho rozsudku a dodal, že nalézací soud důkazy částečně hodnotil již při jejich představení v popisné části odůvodnění, konkrétně např. v odst. 10. až 18. a v odst. 26.–27. Limity ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., vyžadující, aby soud ve svém rozsudku stručně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, lze proto mít v projednávané věci za dostatečně naplněné.
K namítané absenci vypořádání se s předloženým znaleckým posudkem znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., č. 5725-26-2020 odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který uvedl, proč soudy nepřihlédly ke znaleckým posudkům České znalecké, a. s. Podstatnou vadou předmětných posudků, prezentovaných dr. Hálkem, byl mimo jiné i fakt, že tento při své analýze zcela vynechal u posudku týkajícího se kyperské společnosti C. skutky 1.–6. obžaloby. Při svém výslechu potvrdil, že tak učinil z popudu zadavatelů posudku, ač měl k dispozici náležité podklady i k těmto skutkům. Skutkové závěry proto soudy vystavěly na základě důkazů ostatních, především faktur, daňových přiznání, nákladových listů a zpráv správce daně.
K námitce obviněných, že v rozhodnutích obou soudů absentuje řádné odůvodnění, čímž bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle článku 36 LZPS, jehož součástí je i garance odůvodněného přezkoumatelného rozhodnutí, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces neshledal. Třebaže je součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného. Toto stanovisko zastává ve své judikatuře rovněž Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva. Soud nemusí budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví svůj ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti závěrů je sama o sobě dostatečná (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne
14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Obvinění dále poukázali na to, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř., když ve snaze napravit absenci řádného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně doplnil skutková zjištění uvedená v rozsudku soudu prvního stupně, aniž by provedl jakýkoliv důkaz.
Zde Nejvyšší soud opakuje, že Vrchní soud v Praze pouze podrobněji rozvedl některé úvahy, přičemž dodal, že nalézací soud důkazy částečně hodnotil již při jejich představení v popisné části odůvodnění. Dokazování bylo doplněno pouze listinným materiálem. Šlo konkrétně o aktuální opisy rejstříků trestů všech obviněných. Dále byl proveden důkaz listinou – potvrzením správce daně - Finančního úřadu pro Pardubický kraj o stavu osobního daňového účtu Z. T. K obviněnými učiněným důkazním návrhům lze odkázat na bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž tento soud uvedl, že důkazní návrhy obviněných, které učinili v rámci svých opravných prostředků ve vztahu k odvolacímu řízení, neakceptoval, jelikož je má s ohledem na dosud realizované dokazování za nadbytečné.
Nejvyšší soud k námitkám obviněných pro úplnost dodává, že odlišná zjištění soudů, která se míjí s jejich představami, nemohou být důsledkem porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů. Podle celé řady respektovaných rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu se totiž nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině obviněných neměl.
Posledně k námitce obviněného J. Š. ohledně v dovolání zmíněných dopadů výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody na jeho zdraví lze poznamenat, že pokud jde o otázku zdravotního stavu, nabízí se konstatovat, že Vězeňská služba ČR poskytuje zdravotní služby ve svých zařízeních osobám ve výkonu trestu odnětí svobody. V souvislosti s nástupem do výkonu trestu odnětí svobody je prováděna vstupní prohlídka, jejímž účelem je zjistit zdravotní strav odsouzeného a na základě tohoto zjištění provést u něj adekvátní zdravotnická opatření, zejména zabezpečit posouzení zdravotní způsobilosti k výkonu trestu, rozhodnout o zdravotní způsobilosti k pracovnímu zařazení stanovením zdravotní klasifikace a stanovit plán potřebných léčebně preventivních opatření. V každé věznici je zdravotní středisko poskytující primární péči prostřednictvím praktického lékaře. Jestliže zdravotní stav odsouzeného vyžaduje zdravotní péči, kterou není možno zajistit ve věznici, a výkon trestu nelze přerušit, poskytne se mu ve zdravotnickém zařízení mimo věznici. Je-li třeba odsouzenému neodkladně poskytnout zdravotní péči, kterou nelze zajistit ve věznici nebo ve specializovaném zdravotnickém zařízení Vězeňské služby ČR, může ředitel věznice na dobu nezbytně nutnou výkon trestu odsouzenému přerušit. Předseda senátu Nejvyššího soudu vzhledem k výše uvedenému neshledal u obviněného Š. důvody pro postup podle § 265o tr. ř.
S ohledem na vše výše uvedené je možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný Z. T. a obviněný J. Š. svým předmětným jednáním naplnili všechny zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných Z. T. a J. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení:\tProti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu