{"html": "

96.\tDne 22. 7. 2021 zaslal obviněný Z. V. prostřednictvím obhájce Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k jeho dovolání, když tuto také doplnil o důkazy v replice označenými. Dovolatel předně v reakci na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství nejprve uvádí vždy konkrétní bod z tohoto vyjádření a k tomuto se následně vyjadřuje. Dovolatel zdůrazňuje, že absolutně nemůže souhlasit s tvrzením, že soud prvního stupně, jakožto i soud druhého stupně, se vypořádaly s jeho obhajobou zcela adekvátním a přiléhavým způsobem. Podle jeho názoru jsou rozhodnutí obou soudů brutálně excesivní. Stran jednotlivých listin, jež měl předložit ERÚ a jejich posouzení soudy nižších stupňů, odkazuje na doplnění dovolání ze dne 3. 3. 2021. Považuje za zcela nepochopitelné, že poté, co svědek P. K. uvedl, že neví, zda podpis na předávacím protokolu je jeho podpis, policejní orgán jeho trestní stíhání zastavil právě z toho důvodu, že nelze spolehlivě prokázat, zda se jedná skutečně o podpis svědka. Pokud ovšem on sám zvolil stejnou argumentaci, tak soudy obou instancí dospěly k závěru, že v jeho případě to neplatí a náleží mu trest odnětí svobody. To platí vedle toho, že do licenčního řízení nikdy žádnou fotokopii předávacího protokolu nedoložil, pouze podepsal žádost o vydání licence a plnou moc. Podle něho je otázkou, jakými nepravdivými údaji měl vyvolat v pracovnicích ERÚ dojem, že elektrárna je dokončena a splňuje po stavebnětechnické stránce všechny podmínky pro udělení licence. Akcentuje, že předávací protokol nepředložil, ERÚ ho také nechtěl a nepodepsal ho. Navíc poukazuje na jeho nulový význam pro licenční řízení ve vztahu k prokázání vlastnictví, vlastnictví k FVE prokázal smlouvou o dílo. Ve vztahu ke kolaudačnímu souhlasu tvrdí, že nechápe, jaké nepravdivé údaje měl ERÚ dodat, když protokol ke kolaudačnímu souhlasu výslovně obsahoval informaci o tom, že FVE XY není dokončena. V daných souvislostech předkládá Nejvyššímu soudu vnitřní dokument ERÚ, podle kterého pracovníci ERÚ kontrolovali stav FVE XY hned dvakrát, konkrétně dne 19. 11. 2010 a 10. 12. 2010, tudíž FVE měl informace o stavu FVE XY V souvislosti s revizní zprávou uvádí novou argumentaci, kdy s odkazem na znalecké posudky ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 127/2019 obviněný ve shodě s Českým vysokým učením technickým v Praze, Vysokým učením technickým v Brně a znalcem Ing. Jiřím Táborským tvrdí, že zpráva o výchozí revizi elektrického zařízení Z. W. nerevidovala fotovoltaické panely na FVE XY, a to ve smyslu předmětu této revizní zprávy, resp. měřících protokolů. Podle něj se nejednalo o výchozí revizi celé FVE XY, ale o výchozí revizi části elektrárny. Pracovníci ERÚ tak nemohli vnímat revizní zprávu a měřící protokoly jako revizní zprávu osvědčující bezpečnost celé FVE XY Obviněný uvádí, že revizní zpráva FVE XY a FVE XY jsou totožné, stejně jako znalecké závěry ČVUT, VUT i Ing. Táborského. Proto znalecké závěry ve věci FVE XY jsou podle dovolatele uplatnitelné i na posuzovanou věc. Soudy nižších stupňů se podle jeho názoru dostatečně nezabývaly otázkou, zda revizní zpráva revidovala celou FVE XY nebo pouze její část a zda tuto revizní zprávu mohli pracovnici ERÚ vnímat jako revizní zprávu osvědčující bezpečnost celé FVE XY Zároveň doložil znalecký posudek Ing. Táborského

97.\tPodáním ze dne 10. 8. 2021 pak obviněný V. zaslal Nejvyššímu soudu znalecký posudek zpracovaný Vysokým učením technickým v Brně ze dne 28. 7. 2021, jehož doložení avizoval ve své replice.

98.\tDalší vyjádření zaslal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Brože, dne 13. 1. 2022, kde zdůraznil, že primárním účelem práva není zabezpečovat stát, ale uskutečňovat spravedlnost. Namítá, že ze strany soudů a státního zastupitelství jde o skrytou apologetiku selhání ERÚ, což se projevilo v tom, jak se odvolací soud vypořádal s důkazy pod bodem 13 zdůvodnění jeho rozsudku (povinnost zajistit licenci L.). Způsob vypořádání se s provedenými důkazy považuje v rozporu s požadavkem spravedlivého procesu, když soud postupoval zcela svévolně. Podle jeho názoru odvolací soud zcela ignoroval skutečnost, že byl v řízení před ERÚ zastoupen. Má za to, že pokud by měla být odpovědnost zmocněnce prolomena, tak by muselo být např. prokázáno, že šlo o tzv. zastoupení na oko a že licenční řízení bylo realizováno v jeho režií. Současně odkazuje na stanovisko prof. V. Čermáka vyjádřené v jeho odlišném stanovisku k nálezu IV. ÚS 140/02. V závěru konstatuje, že soudy se při hodnocení důkazů dopustily libovůle a svévole.

99.\tRovněž obviněný Z. W. využil dne 13. 8. 2021 možnosti podat repliku k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k jeho dovolání, když soudu zaslal své stanovisko zpracovaného jeho obhájcem. Obviněný uvádí, že státní zástupce pojal vyjádření jako obhajobu napadených rozhodnutí bez aplikace vůle zákonodárce, přičemž zákon č. 330/2010 Sb., vynechal úplně. Obviněný nesouhlasí s vyjádřením státního zástupce, který v odstavcích 12-19 svého podání neguje všechny jeho argumenty a tvrdí, že jeho dovolání směřuje do hodnocení důkazů. V daných souvislostech obviněný poukazuje na odstavec 37 svého dovolání, ve kterém odkazuje na judikaturu, podle které může dovolací soud v odůvodněných případech zasáhnout i do skutkových zjištění (v případě extrémního nesouladu skutkových zjištění soudu s obsahem provedeného dokazování). Následně obviněný cituje konkrétní pasáže vyjádření státního zástupce a na tyto reaguje.

100.\tMá za to, že státní zástupce v odstavci 17 svého podání nepochopil, o co mu v jeho dovolání (odstavci 31) šlo. Podle obviněného se žádný ze soudů nezabýval otázkou, která zpráva sloužila jako podklad v licenčním řízení. Z tabulky ERÚ (součástí spisu) vyplývá jako podklad v licenčním řízení zpráva ze dne 10. 12. 2010. Tímto je však přetržený kauzální nexus mezi jeho jednáním a soudem tvrzeným následkem, tudíž obviněný neměl být odsouzen.

101.\tZa podstatný považuje obsah revizní zprávy ze dne 2. 11. 2010, když konstatuje svou oprávněnost provést pouze takovou revizi, na jakou zněla objednávka (tj. izolační měření stavu, kdy elektrárna musí mít nulové napětí). Otázky spojené s revizními zprávami jsou odborné, přičemž s přihlédnutím k reakci státního zástupce zdůrazňuje, že v současnosti došlo v tomto směru ke sjednocení odborných názorů. Poukazuje na znalecké posudky, které byly Nejvyššímu soudu zaslány spolu s dovoláním obviněného V. (znalecké posudky VUT Brno, Ing. Jiřího Táborského a ČVUT Praha), stejně jako na nový ústavní znalecký posudek VUT Brno (který soudu zaslal jako přílohu svého stanoviska), který konstatuje, že revizní zpráva ze dne 2. 11. 2010 není výchozí revizní zprávou celé fotovoltaické elektrárny, nýbrž dílčí výchozí revizní zprávou, která zahrnuje pouze nízkonapěťovou část FVE, konkrétně nízkonapěťové rozvody od fotovoltaických panelů a čtyř technologických kontejnerů TK1-TK4. Jejím předmětem nebyly fotovoltaické panely ani další části FVE, uvedené v odstavci 4.1. tohoto znaleckého posudku. Obviněný požaduje, aby dovolací soud při posouzení jeho mimořádného opravného prostředku přihlédl i k obsahu tohoto posudku.

102.\tPodle obviněného nemůže obstát ani argumentace státního zástupce, která se vztahuje k jeho námitkám stran výše způsobené škody (odstavec 19-31). Je přesvědčen, že v českém právním řádu není škoda definována (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 1320/08), a proto je nutné tento pojem interpretovat v kontextu příslušného právního předpisu. Za nemožné považuje naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, pokud byl za účinnosti zákona č. 180/2005 Sb., tento důsledně aplikován. Tvrzenou škodu považuje za fiktivní a účelově vytvořenou, odůvodněnou pouze pochybným odborným vyjádřením znalce Ing. Michálka, v důsledku čehož považuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná. Namítá, že nemohl napomoci způsobit škodu MPO, když ministerstvo na výrobu a spotřebu zelené energie dohlíželo a plnění tohoto společenského zájmu přímo garantovalo. Svou účastí na plnění tohoto společenského zájmu (výroba a spotřeba zelené energie) za zákonodárcem schválených garancí, nemohl naplnit pojmové znaky trestného činu podvodu, ale ani přestupku. Obviněný v další pasáži svého podání naznačuje plnění závazku České republiky vůči Evropské unii stran zelené energie podvodem, když České republika požaduje po výrobci elektrické energie z fotovoltaického zdroje, vrátit významnou část prostředků garantovaných státem za vyrobenou elektřinu a vyplacených podle zákona o cenách. Podle dovolatele státní zástupce při stanovení výše škody ignoruje zákon č. 330/2010 Sb., který měl zaručit, aby mohli držitelé již udělených autorizací dokončit realizaci svých záměrů za stávajících podmínek (garantovaná možnost realizace a dokončení záměrů u zdrojů využívajících slunečního záření a větrné energie o celkové kapacitě 2352 MW). Smyslem bylo, že dále bude v rozvoji těchto zdrojů elektrické energie pokračováno za stejných podmínek, až pořizovací náklady klesnou. Ministerstvo navrhovalo, aby při opětovném otevření přidělování autorizací byly startovní ceny u větších FVE nastaveny na výši 6 500 Kč/MWh. ERÚ tuto cenu budoucnosti v cenovém rozhodnutí č. 2/2010 stanovil na 5 500 Kč/MWh. Zákonnou výši výkupní ceny pro investory, kteří získali autorizaci do února 2010 a mohli uvést zařízení do provozu v roce 2011, ERÚ pochybením nestanovil. Má za vyloučeno, aby mohli být výrobci, selháním tohoto úřadu poškozeni. ERÚ se se zněním zákona č. 137/2010 Sb. a zákona č. 330/2010 Sb., neseznámil, a proto zákonnou výši výkupní ceny pro zdroje nad 100 KW využívající sluneční záření a uvedené do provozu v roce 2011 nestanovil. Tímto pochybením ERÚ nemohl výrobcům zaniknout nárok na zákonem garantovanou výši výkupní ceny. Chybějící výši zákonné výkupní ceny nelze podle dovolatele řešit neúčinnou výkupní cenou budoucnosti, která by znamenala protiústavní zhodnocení investic. Cenové rozhodnutí pro ceny roku 2011 musí nepochybně, jako nižší právní norma, respektovat vyšší právní normu, v daném případě zákon č. 180/2005 Sb. ve znění novel zákona č. 137/2010 Sb. a zákona č. 330/2010 Sb. Zákon č. 180/2005 Sb. ve znění uvedených novel je pro projednávanou věc neslučitelný s cenovým rozhodnutím ERÚ č. 2/2010. Rozhodnutí ERÚ se tak zákonu naprosto vymyká. ERÚ nemůže být v řízení postaven nad zákon, tím dochází k porušení zákazu arbitrárnosti. Proto nemohl dovolatel s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1320/08, naplnit materiální, objektivní ani subjektivní stránku pomoci k trestnému činu podvodu.

103.\tObviněný považuje za další podstatnou otázku problematiku kontrol FVE XY pracovníky ERÚ. Předně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 As 313/2015, konkrétně bod 54 tohoto rozhodnutí, a současně na trestní oznámení ERÚ ze dne 29. 11. 2013 v jeho věci. Trestní oznámení v závěru o fyzické kontrole FVE obsahuje údaj, ze kterého vyplývá, že před vydáním licence nebyla provedena pracovníky ERÚ fyzická kontrola G. Toto však označuje za fabulaci, když skutečný stav svědčí o nekvalitní činnosti ERÚ v závěru roku 2010. Úřad musel vědět o tom, že u FVE XY proběhla fyzická kontrola opakovaně. Zjištění, o které se opírá trestní oznámení, není nikým podepsáno a dovolatel jej považuje za účelové. Úřední osoby M. S., jenž byl přítomen u obou kontrol, se nikdo na nic neptal. Otázka, zda k datu 13. 12. 2010 byla provedena pracovníky ERÚ fyzická kontrola FVE XY je pro všechny dovolatele významná. Pokud byla provedena, pracovníci ERÚ museli skutečný stav FVE XY znát a přesně věděli, čeho se revizní zpráva obviněného W. z 2. 11. 2010 týkala. Je proto vyloučeno, aby byli pracovníci ERÚ uvedeni v omyl. Dovolatel již v předchozí fázi řízení doložil tabulku provedených místních šetření, vypracovanou ERÚ. Dovolatel vyslovuje názor, podle kterého osoba, která kontrolní zjištění uvedené v trestním oznámení prováděla s M. S., tyto skutečnosti ověřila a zjistila, ale jelikož se do trestního oznámení nehodily, tak pravdivý stav účelově zpochybnila. Pokud je v uvedeném zjištění uvedena informace o tom, že P. a S. nebyli oprávněnými osobami z důvodu jmenování podle zastaralého vnitřního předpisu, pak toto mu nelze klást k tíži. Akcentuje, že v seznamu kontrol se FVE XY jako jediná vyskytuje dvakrát, přičemž výsledkem druhé kontroly ze dne 10. 12. 2010 bylo po doplnění nové revize o reklamované panely udělení licence dne 13. 12. 2010. V daných souvislostech obviněný připomíná, že se na doplněné revizi řádným způsobem nepodílel.

104.\tDovolatel dále zmiňuje závěr orgánů činných v trestním řízení o neexistenci „solárního tunelu“ v roce 2010, když tyto orgány již dříve zjistily, že výkupní ceny fotovoltaické energie byly nastaveny v souladu se zákonem (prostá návratnost dosahovala 12 let - srov. usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 5 VZN 406/2013). Toto usnesení uvádí správné nastavení výkupní ceny tak, aby se investoři mohli pro realizaci investic rozhodnout. Pro rok 2010 byla výkupní cena 12 150 Kč/MWh, pro rok 2011 pak 11 542 Kč/MWh. Po odečtení solární daně je výsledná cena roku 2010 a 2011 zcela srovnatelná, respektive je srovnatelný cenový profit. Vůle zákonodárce a MPO o srovnatelné výši výkupních cen v daném období je logická i z toho důvodu, že zcela srovnatelné byly také výše investic.

105.\tStran uvedeného obviněný zdůrazňuje nejdelší dobu návratnosti zdrojů využívajících sluneční záření. Přestože citované usnesení vrchního státního zastupitelství uvádělo návratnost 12 let, státní zástupce ve svém vyjádření konstatuje návratnost 7 let, přičemž o této době návratnosti nemá žádný důkaz a pomíjí ničím nevyvrácené tvrzení obviněného V. o době návratnosti investice 20 let. Připomíná existenci znaleckých posudků v obdobných kauzách, jež vyvrací tezi státního zástupce a potvrzují dobu návratnosti investic delší než 11 let, důležitých z hlediska rozhodnutí ERÚ. Dovolatel uvádí, že v případě zákonné podpory obnovitelných zdrojů energie je sice správně nastavena návratnost investic na dobu delší než obvyklou (5-7 let), ale nelze akceptovat jakoukoliv snahu o znehodnocení investic. Státním zástupcem zmíněné usnesení kolegia NKÚ č. 11/XVIII/2014 ze dne 10. 11. 2014 považuje za zavádějící, když není znám postup NKÚ ani metodika výpočtu. V žádném případě není pravda, že 7 let, které jsou zde uvedeny, je nejméně ze všech obnovitelných zdrojů energie.

106.\tSoučásti vyjádření obviněného byl znalecký posudek Vysokého učení technického v Brně ze dne 28. 7. 2021, vypracovaný na základě žádosti advokátní kanceláře obviněného V., usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, sp. zn. 5 VZN 406/2013, ze dne 11. 11. 2013, trestní oznámení ERÚ ze dne 28. 11. 2013.

107.\tV závěru své repliky obviněný považuje vyjádření státního zástupce za nepřípadné a setrvává na svém dovolání.

III.

Přípustnost dovolání

108.\tNejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [dovolání obviněného Z. V. podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., dovolání obviněného Z. W. a K. S. podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůty k podání dovolání byly ve smyslu § 265e tr. ř. zachovány, přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

109.\tProtože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

110.\tVe smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

111.\tNejvyšší soud dále považuje za vhodné uvést, že dovolání obviněných byla podána před 1. 1. 2022, tedy před novelou trestního řádu 220/2021 Sb., takže je nutno vycházet ze znění dovolacích důvodů před touto novelou.

112.\tDůvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci přichází v případě obviněného Z. W., který uplatnil tento dovolací důvod, v úvahu druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodů, když odvolací soud řádně podané odvolání projednal v rámci veřejného zasedání.

113.\tDůvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu [od 1. 1. 2022 obsahově samostatný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ] – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

114.\tZe skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

115.\tNa podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněných.

116.\tDovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 uplatňují ve svých podáních všichni tři obvinění, když jeho naplnění dovozují z nesprávného hmotněprávního posouzení. Za právně relevantně uplatněné námitky lze u dovolatele K. S. považovat námitky stran nesprávné aplikace ustanovení stavebního zákona z hlediska časové působnosti, porušení zásady subsidiarity trestní represe a námitku, že popis skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje ve vztahu k jeho osobě znaky subjektivní stránky trestného činu podle § 329 tr. zákoníku. Obviněný Z. V. uplatnil právně relevantně pouze námitky ohledně výše způsobené škody. Navenek by se dále mohlo jevit, že i argumentace tohoto obviněného týkající se absence naplnění objektivní a subjektivní stránky posuzovaného trestného činu (konkrétně příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobenou škodu, jakožto i absence zavinění) byla uplatněna právně relevantně, ovšem vzhledem k tomu, že fakticky je tato část námitek dovolatele skutkového charakteru, stejně jako námitky, jimiž obviněný namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, nelze proto tuto argumentaci podřadit pod zvolený dovolací důvod. Obviněný Z. W. ve svém dovolání neuplatnil žádné právně relevantní námitky, byť by se i u něho mohlo na první pohled jevit, že argumentace ohledně vzniku neúplné revizní zprávy v důsledku nevědomé nedbalosti nikoliv nepřímého úmyslu, byla použita právně relevantně, tak obviněný ve skutečnosti pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a prosazuje svou vlastní verzi událostí.

117.\tObecně je třeba uvést, že za právně relevantním způsobem uplatněnou argumentaci nelze považovat tu část argumentace, jejímž prostřednictvím obvinění Z. W. , K. S. a Z. V. zpochybňují skutková zjištění soudů nižších stupňů a vyjadřují nesouhlas s výpověďmi svědků, jakožto i s dalšími provedenými důkazy, ale zejména se způsobem hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že tyto jejich námitky mají procesní charakter a nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, a to ani za účinnosti novely trestního řádu č. 220/2021 Sb. Takto formulované námitky totiž primárně směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obvinění v podstatě vyjadřují nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a předestírají vlastní verzi události, která je pro ně příznivější. Obvinění tedy fakticky neuvádí žádné konkrétní hmotněprávní argumenty vztahující se ke skutkovému základu zjištěnému soudy nižších stupňů, pouze soudům vytýkají především vadné řízení spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů a následně vadná skutková zjištění. Jak již bylo naznačeno, touto argumentací obvinění zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, ale ani žádný jiný.

118.\tBez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné a potřebné na určité argumenty obviněných blíže reagovat, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod a to z pohledu jednotlivých námitek obviněných.

A) Dovolání obviněného Z. W.

119.\tJak již bylo konstatováno, obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Přesto jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Namítané vady nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (zpochybňuje zda, je povinností revizního technika v rámci zpracování revizní zprávy počítat fotovoltaické panely; jeho revizní zpráva byla neúplná nikoliv nepravdivá; nerevidoval celou elektrárnu, ale pouze část; nevěděl, že by revizní zpráva mohla sloužit jako podklad pro licenční řízení; nebylo prokázáno, že se elektroinstalace, na kterou byla revizní zpráva prováděna, v době provedení nenacházela na místě), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv proti nesprávnému právnímu posouzení skutku. Zde je na místě zdůraznit, že byť by se na první pohled mohlo jevit, že obviněný uplatnil dovolací argumentaci právně relevantně, když namítá, že neúplná revizní zpráva vznikla v důsledku nevědomé nedbalosti, nikoliv nepřímého úmyslu (zdánlivě se tak argumentace obviněného týká subjektivní stránky), a že současně nevěděl, že revizní zpráva bude použita k získání licence, tak z pohledu zvolených konkrétních dovolacích námitek pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedených důkazů a prosazuje své vlastní závěry a hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

120.\tVzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek je vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí (viz body 17-22 rozsudku soudu prvního stupně, body 13-18 usnesení soudu druhého stupně). V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.

121.\tBez ohledu na shora prezentovaný závěr lze připustit, že do jisté míry je možno souhlasit s názorem obviněného, podle kterého v roce 2010 neexistoval ani v rámci odborné veřejnosti zcela jednotný názor na to, zda má revizní technik v rámci zpracování revizní zprávy nízkého napětí (dále jen „NN“) počítat fotovoltaické panely či nikoliv. Závěr, že úkolem revizního technika bylo ověření shody reálného stavu s projektovou dokumentací (včetně instalace fotovoltaických panelů), kontrola typů panelů, jejich počtů v porovnání s projektovou dokumentací a změření izolačního stavu řetězců panelů (tzv. stringů), kontrola uzemnění panelů v souladu s projektovou dokumentací a kontrola, že zapojené předměty nesou označení CE, byl vysloven až Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015, a to na podkladě znaleckého posudku Českého vysokého učení technického (ČVUT) ve spojení se znaleckým posudkem Vysokého učení technického (VUT). Vzhledem k odlišnosti stanovisek vědeckých institucí, ale obecně odborné veřejnosti v té době k tomu, co přesně bylo úkolem zpracovatele výchozí revizní zprávy NN, lze konstatovat, že otázka nezbytnosti počítání fotovoltaických panelů při vypracování výchozí revize NN mohla být v roce 2010 sporná. Samotný tento závěr však nelze prezentovat tak, že by sám o sobě vylučoval možnost, že by se obviněný mohl dopustit žalovaného trestného činu, kterým byl pravomocně uznán vinným. Při posuzování celé věci je nezbytné výchozí revizní zprávu NN a postup obviněného konfrontovat s provedenými důkazy. Předně nelze pominout, že svědek M. S. (v roce 2010 pracoval na ERÚ na odboru licencí) v hlavním líčení konaném dne 14. 10. 2019 uvedl, že před vydáním licence pro ně bylo důležité, co bylo předmětem revize, zda je zařízení z hlediska bezpečnosti schopné provozu a počet panelů. To bylo důležité pro udělení licence, neboť takto bylo možno zjistit instalovaný výkon provozovny. Svědek vypověděl, že počet panelů musel odpovídat vlastnickému vztahu, takže vyžadovali, aby v revizních zprávách tato informace byla (č. l. 349). Svědek rovněž uvedl, že ředitel odborů licencí požadoval po zaměstnancích, aby vyžadovali po žadatelích informaci o počtu FV panelů (viz výpověď na č. l. 3492). Pokud tedy ERÚ, konkrétně odbor licencí, v rozhodném období trval na tom, aby žadatelé o licenci předkládali výchozí revizní zprávu NN obsahující údaj o počtu panelů, pak se jednalo o důležitý údaj a tato skutečnost musela být obviněnému, jakožto zkušenému reviznímu technikovi a odborníkovi známa, neboť výchozí revizní zprávu NN bez tohoto údaje by ERÚ hodnotil jako nedostatečnou a žadatelé by jistě na revizního technika vypracovávající takovou revizní zprávu apelovali, aby zprávu o tento údaj doplnil. Ostatně, o tom, že dovolatel si byl nezbytnosti uvést údaj o počtu FV panelů do revizní zprávy vědom svědčí i fakt, že tento údaj do jím vypracované revizní zprávy výslovně zanesl (viz část B revizní zprávy v licenčním spise na č. l. 169 verte). I při respektu k obhajobě obviněného je třeba zdůraznit, že v dané věci není trestní odpovědnost obviněného založena na prostém závěru, že bylo jeho povinností v rámci revizní zprávy počítat FV panely, nýbrž zejména na věcném obsahu této zprávy. Pokud se totiž dovolatel v roce 2010 domníval, že výchozí revizní zpráva nemusí obsahovat údaj o počtu FV panelů, pak by obviněný tento údaj neměl důvod ve zprávě výslovně uvádět nebo by uvedl skutečný počet FV panelů v době jeho revize, popř. by uvedl, že FVE XY není dosud osazena všemi FV panely. Nad rámec tohoto závěru je nezbytné také akcentovat, že obviněný je, jak sám uvádí zkušený revizní technik (50 let praxe), takže si musel být vědom toho, jaké důsledky má jeho výchozí revizní zpráva nejen v licenčním řízení vedeném u ERÚ, ale nakonec i ve stavebním řízení, které muselo řízení o vydání licence časově předcházet, když právě výchozí revizní zpráva NN byla jedním s nezbytných podkladů pro vydání kolaudačního souhlasu (viz výpověď spoluobviněného K. S.), bez kterého by nemohla být vůbec licence ERÚ vydána. Jinak řečeno, obviněnému muselo být zřejmé, že bez jeho výchozí revizní zprávy NN, která musela prokazovat bezpečnost všech instalovaných FV panelů, by nemohl být vydán ani kolaudační souhlas a bez tohoto by nemohlo být ani zvažováno vydání licence pro podnikání v energetických zařízeních pro právnické osoby. Navíc je třeba odkázat na výpověď svědka S., ze které je zřejmé, že fakticky muselo být v revizní zprávě uveden počet FV panelů.

122.\tZ pohledu argumentace dovolatele Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že z revizní zprávy není evidentní, že by obviněný údaj o počtu FV panelů převzal z technické zprávy. Naopak celá zpráva vytváří záměrně dojem, že údaj o počtu, druhu a celkovém výkonu FV panelů byl zjištěn revizním technikem, tedy zpracovatelem revizní zprávy, což byl právě obviněný. Ve zprávě o výchozí revizi elektrického zařízení NN (č. l. 434 a násl.) je výslovně uvedeno, že předmětem revize je NN elektrická instalace FVE XY s tím, že přesný rozsah revidovaného elektrického zařízení je uveden dále v popisu v kapitole B. Jinak řečeno, tato revizní zpráva v části A odkazuje z pohledu předmětu revize na část B, ve které je uveden přesný rozsah revidovaného zařízení. Z části B revizní zprávy (technické údaje o zařízení) pak vyplývá, že zpráva reviduje rozvody od 15.825 ks panelů LDK 230p a 4 ks technologických kontejnerů TK 1, TK 2, TK 3 a TK 4. Z dikce této pasáže je zcela zjevný text, že „[s]olární panely jsou umístěny na pevných FeZN konstrukcích v řadách.“ (…) „[n]a oploceném pozemku určeném pro výstavu FVE je umístěno celkem 15 825 kusů fotovoltaických panelů o celkovém výkonu 3,64 MWp.“ Revizní zpráva nepochybně vyznívá tak, že revizní technik kontroloval skutečný počet FV panelů, a navozuje dojem o celkové dokončenosti FVE XY Z pohledu námitek dovolatele je nutno uvést, že ani samotný obviněný, jestliže se (jak tvrdí) v době provedení výchozí revize NN domníval, že počet FV panelů není pro provedení revize rozhodný, nedokázal logicky vysvětlit, proč formuloval předmět revizní zprávy výše uvedeným způsobem a dokonce výslovně odkázal na část B z pohledu předmětu revize.

123.\tVe vztahu k argumentaci dovolatele, podle které nerevidoval celou elektrárnu, ale pouze to, co bylo objednáno a co bylo předmětem posuzované revizní zprávy, tj. nízkonapěťovou elektrickou instalaci kabelů této elektrárny, lze uvést následující. Z pohledu námitek obviněného je třeba akcentovat, že v dané věci není pochyb o tom, že dovolatel měl provést revizi NN. V tomto směru je třeba poukázat i na výpověď svědka M. (zástupce společnosti L.), který vypověděl, že obviněný prováděl finální revizi NN. Zde je třeba uvést, že ostatně ani jeden ze soudů nižších stupňů netvrdí, že by dovolatel měl vyhotovovat i revizní zprávu na vysokonapěťovou část. V dané věci ani dovolací soud nezpochybňuje, že se jednalo o výchozí revizi nízkonapěťové elektrické instalace FVE XY, přičemž ve zprávě bylo deklarováno, že jde o celkový posudek se závěrem, že elektrické zařízení je z hlediska bezpečnosti schopné provozu. Není tedy pochyb o tom, že se mělo jednat o revizi NN celé FVE XY a že výchozí revizní zpráva NN záměrně vyvolává dojem, že celá FVE XY byla v době výchozí revize nízkého napětí dokončena, tedy osazena 15.825 FV panely. Závěry soudů, podle kterých obviněný měl revidovat nízkonapěťovou část FVE XY jsou tak zcela v souladu s tvrzením obviněného ohledně toho, co měl revidovat.

124.\tObviněný se rovněž snaží svou argumentací naznačit, že jím vypracovaná revize NN měla být pouze dílčí revize. Jedná se o argumentaci, kterou se již zabýval soud prvního stupně a řádně se s ní vypořádal a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje (viz body 18-20 rozsudku soudu prvního stupně). Nad rámec tohoto závěru je třeba zdůraznit, že tato obhajoba obviněného je nakonec v rozporu s výpovědí svědka M., který potvrdil, že si u obviněného objednali finální revizi NN, nikoliv dílčí revizi, což by bylo i nelogické, když předmětná výchozí revize NN byla nutná nejen pro licenční řízení u ERÚ, ale i nezbytným podkladem v rámci stavebního řízení pro vydání kolaudačního souhlasu. Navíc je třeba akcentovat, že ze samotné revizní zprávy je zjevný opak. Již v hlavičce tohoto dokumentu je uveden údaj: „Zpráva o výchozí revizi“ (č. l. 434 a násl.). Co se rozumí pojmem výchozí revize, upravuje technická norma ČSN 33 1500, která je základní normou pro provádění revizí elektrických zařízení a zařízení pro ochranu před účinky atmosférické a statické elektřiny (podle které měl provádět revizi i obviněný Z. W. ) a kterou nepochybně dovolatel jako velmi zkušený revizní technik znal. Podle této normy je výchozí revizí elektroinstalace první revize provedená po dokončení elektroinstalace nutná k předání díla a zahájení využívání elektroinstalace. Proto nelze argumentaci dovolatele přisvědčit.

125.\tZ pohledu dovolací argumentace obviněného je třeba uvést, že pro posouzení věci je stěžejní, že z výchozí revizní zprávy NN vypracované obviněným, která byla předložena v licenčním řízení (ale i v řízení o vydání kolaudačního souhlasu k prokázání bezpečnosti stavby) k prokázání technických předpokladů FVE XY vyplynulo, že tato záměrně vyvolávala dojem o kompletnosti provedené revize na nízkonapěťovou část celé elektrárny. Z žádné části vypracované revizní zprávy dovolatele se nepodává, že se má jednat o dílčí revizní zprávu (v samotné hlavičce je údaj o výchozí revizi nikoliv dílčí revizi, a současně z předmětu revizní zprávy není patrný údaj o dílčí revizi NN rozvodů), případně že kontrolované elektrické zařízení není kompletní, není dokončeno nebo že by na revizi měla navazovat nějaká další „konečná“ revize nízkonapěťové části elektrárny. Naopak, je zde údaj o celkovém posudku se závěrem, že elektrické zařízení je z hlediska bezpečnosti schopné provozu. Ve zprávě revizní technik výslovně konstatuje, že revize řeší rozvody NN od 15.825 ks panelů LDK 230p a 4 ks technologických kontejnerů TK 1, TK 2, TK 3 a TK 4. Solární panely jsou umístěny na pevných FV ZN konstrukcích v řadách, kdy obdobné údaje o počtech kusů FV panelů jsou rovněž na straně 3 této zprávy. Obviněný ve zprávě popsal i uchycení panelů na ocelové konstrukci, propojení konstrukce pro panely, společné uzemňovací soustavy způsobem, o kterém nelze mít pochyb, že technik konstatuje, jakým způsobem jsou do jednotlivých inventorů připojeny FV panely v konkrétním počtu kusů. V závěru revizní zprávy obviněný uvedl, že postup prováděné revize byl stanoven tak, aby prohlídkou a zkoušením byl ověřen stav elektrického zařízení z hlediska základních požadavků bezpečnosti. Není tedy pochyb o tom, že způsob, jakým je tato revizní zpráva koncipována měl jednoznačně vyvolat dojem, že popisuje revizi kompletní elektroinstalace a napojení rozvodů FVE a že celá FVE v její nízkonapěťové části je schopná bezpečného provozu, bez toho, že by bylo nutno bezpečnost elektrárny před uvedením do provozu ověřovat nějakou další zprávou o výchozí revizi. Lze tedy uzavřít, že vyhodnocení výchozí revizní zprávy NN vypracované obviněným soudy nižších stupňů (viz bod 22 rozsudku soudu prvního stupně, bod 13 usnesení soudu druhého stupně) tak bylo zcela správné, logické a postrádá znaky libovůle či svévole.

126.\tStran tvrzení obviněného o neprokázání, že elektroinstalace, na které byla podle obsahu revizní zprávy prováděna měření, se v době provedení revize nenacházela na místě a že by tedy provedení měření byla pouze předstírána, odkazuje v tomto směru dovolací soud především na precizní odůvodnění soudů nižších stupňů (viz bod 22 rozsudku soudu prvního stupně, bod 13 usnesení soudu druhého stupně), když soudy jen vyslovily určité pochybnosti o tom, zda vůbec obviněný na FVE XY revizi prováděl a to právě z pohledu dalších provedených důkazů (viz např. zápisy ve stavebním deníku), netvrdí ovšem toto kategoricky, byť se jistým způsobem tento závěr skutečně nabízí. Nadto Nejvyšší soud musí konstatovat, že obviněnému není podle skutkových zjištění kladeno za vinu, že by snad žádné měření na FVE XY neprováděl, nýbrž že jeho revizní zpráva byla koncipována tak, aby záměrně vyvolávala dojem o kompletnosti provedené revize na nízkonapěťovou část celé elektrárny. Jinak vyjádřeno, že z obsahu jeho revizní zprávy vyplývalo, že FVE XY v době revize provedené obviněným byla již zcela osazena FV panely a z hlediska revize nízkého napětí odpovídala požadavků na bezpečný provoz. Zde je třeba akcentovat, že v dané věci není na základě provedených důkazů (např. fotodokumentace na č. l. 494, 501, 888 a násl., č. l. 1380 a násl., protokol o závěrečné kontrolní prohlídce na č. l. 469, satelitní snímky na č. l. 1206, stavební deník společnosti A. B. C. na č. l. 1217-1260, výpověď svědka V. V. na č. l. 3505-3506, výpověď svědka L. F. na č. l. 3499-3501, výpověď svědka P. H. na č. l. 3511-3515, ale i výpověď spoluobviněného K. S. aj.) pochyb o tom, že v době, kdy měla být revize obviněným prováděna, FVE XY nebyla dokončena a ani nemohla, což bylo tzv. na první pohled viditelné, neboť na stavbě prokazatelně chybělo 8 599 ks FV panelů a tyto ani nebyly dodány (viz stavební deník). Chyběla tak více než polovina FV panelů z celkového počtu 15 824 kusů FV panelů, který tento dovolatel deklaroval ve své výchozí revizní zprávě. Z uvedených důkazů se dále podává, že ke dni 3. 11. 2010 nestály ani některé kovové konstrukce. Z příslušné fotodokumentace a satelitních snímků je jednoznačné, že FVE XY byla z více jak poloviny nedokončená v době provádění výchozí revize obviněným, když stav nedokončenosti je patrný pouhým okem i pro laika. Odborník s tak bohatými zkušenostmi, jaké měl obviněný, tento stav nemohl přehlédnout. Nedokončenost stavby dokonce i ke dni 31. 12. 2010 potvrzuje i stavební deník vedený V. V., do kterého byl zanesen údaj o ukončení prací k tomuto datu, z důvodu absence panelů, a tudíž v pracích nemohli pokračovat. Předmětné důkazy byly podrobně rozebrány ve výše uvedených pasážích odůvodnění soudů nižších stupňů, přičemž Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožnil. Uvedené svědčí o tom, že obviněný musel být srozuměn s tím, že jím vypracovaná revizní zpráva ze dne 2. 11. 2010 obsahuje záměrně nepravdivé informace. Námitku o neúplnosti, nikoliv nepravdivosti revizní zprávy tak nelze akceptovat. Navíc skutečně nelze pominout, že obviněný opakovaně vypověděl, že u FVE XY byla revize dokončena, že všechny FV panely byly na místě, což se evidentně nezakládá na pravdě a vzhledem k stavu nedokončenosti FVE XY by si této skutečnosti musel obviněný tzv. na první pohled všimnout. Právě množství chybějících FV panelů vylučuje, že by se ze strany obviněného jednalo o pouhý omyl (chyběla více než polovina FV panelů). Pokud se obviněný dovolává svědectví M. a že tento svědek potvrdil, že na stavbě pracoval několik dní, z čehož dovozuje, že skutečně revizi prováděl několik dní, tak obviněný zcela pomíjí, že výpověď tohoto svědka soudy nižších stupňů nepovažovaly za zcela věrohodnou, když poukazovaly na evidentní rozpory jeho výpovědi s ostatními provedenými důkazy (např. satelitní snímky, fotodokumentace, stavení deník společnosti A. B. C.). Za takové situace lze jen stěží jeho výpověď hodnotit jako věrohodnou, nýbrž je třeba k ní přistupovat velmi obezřetně a vycházet z ní jen v těch částech, které jsou v souladu s dalšími provedenými důkazy, které považovaly soudy za věrohodné, jinak řečeno, podporují jí.

127.\tOhledně tvrzení dovolatele, že jeho revizní zpráva byla toliko neúplná, nikoliv nepravdivá, když následně na základě tohoto tvrzení se snaží naznačit, že by mohl jednat maximálně v nevědomé nedbalosti, je třeba především uvést, že se jedná o námitku do hodnocení důkazů. Obviněný totiž fakticky setrvává na svojí obhajobě, že jeho revizní zpráva byla toliko neúplná. Z pohledu této argumentace považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na předchozí úvahy týkající se toho, zda se jednalo o zprávu neúplnou či záměrně zkreslenou. Nadto je nezbytné opětovně zdůraznit, že skutečně nelze pominout, že jak sám dovolatel připouští je odborníkem, dlouhodobě činným v oblasti revizí elektrických zařízení (50 let). Jako odborně erudovaná osoba tedy musel vědět, že jaký význam má výchozí revizní zpráva NN jednak v rámci stavebního řízení, jednak v řízení o udělení licence k výrobě elektrické energie z FVE, když v obou řízeních bylo nezbytné kromě jiných skutečnosti prokázat bezpečnost FVE a její dokončenost. Je zcela nemožné, aby se domníval, že samotná výchozí revize se vyhotovuje a vypracovává jen pro účely provozovatele elektrárny, takže mu muselo být zřejmé, že tuto potřebuje pro další řízení, aby mohla být FVE XY provozována jednak z hlediska stavebních předpisů (získání kolaudačního souhlasu), jednak aby mohla získat licenci od ERÚ k dodávkám elektrické energie. Obecně je také třeba akcentovat, že v předmětné době se problematika FVE probírala v tisku, byla předmětem určité společenské debaty, přičemž bylo také všeobecně známo, že dojde ke změně výkupní ceny elektrické energie z tzv. solárních elektráren k určitému datu. V tomto směru je třeba zdůraznit, že samotný obviněný byl dlouholetý revizní technik, takže mu muselo být zřejmé, k čemu primárně revize NN slouží a jaký je jejich smysl a účel. Jinak vyjádřeno, obviněný si s ohledem na své mnohaleté zkušenosti musel být vědom toho, že revizní zpráva bude sloužit jako doklad k prokázání bezpečnosti elektrárny alespoň v nějakém řízení, přičemž vzhledem k tomu, že se jednalo o FVE, musel být srozuměn s tím, že se bude jednat o řízení o vydání licence pro ERÚ a musela mu být důležitost této zprávy zřejmá, zejména z pohledu její správnosti a úplnosti.

128.\tLze uzavřít, že za situace, kdy dovolatel jednoznačně věděl, resp. musel si toho být vědom, že do výchozí revizní zprávy NN uvedl nepravdivé informace, které záměrně vyvolávaly dojem o úplné dokončenosti FVE XY a současně si byl vědom toho, že revizní zpráva bude sloužit jako dokument k prokázání skutečností v ní uvedených v řízení týkající se fotovoltaické elektrárny, lze ve vztahu k subjektivní stránce dospět přinejmenším k závěru o zavinění v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný totiž byl jednoznačně srozuměn s tím, že vytvořením výchozí revizní zprávy obsahující nepravdivé skutečnosti může napomoci provozovateli elektrárny, aby za pomoci této revizní zprávy uvedl jednak stavební úřad, jednak ERÚ v omyl ohledně dokončenosti FVE a její celkové bezpečnosti. V daných souvislostech proto není ani tak důležité, zda měl obviněný detailní vědomosti o licenčním řízení a jeho podmínkách. Stěžejní je, že vydal výchozí revizí zprávu (u které byla presumována správnost) obsahující nepravdivé údaje a musel si být vědom toho, že zpráva bude objednatelem zprávy dále předkládána v nějakém správním řízení.

129.\tStran argumentace týkající se existence druhé revizní zprávy ze dne 10. 12. 2010, když podle dovolatele oba soudy nižších stupňů existenci této revizní zprávy záměrně ignorovaly a nezabývaly se jí, má dovolací soud za to, že toto neodpovídá skutečnosti, byť lze připustit, že na tuto zprávu mohly soudy nižších stupňů reagovat podrobněji. Předně je třeba uvést, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (viz bod 32 rozsudku) je patrné hodnocení Zprávy o doplňující revizi elektrického zařízení ze dne 10. 12. 2010 tímto soudem, když z jeho hodnocení je nepochybné, že dospěl k závěru, že zpráva je kompletním padělkem a že nebylo prokázáno, že by jí vyhotovil právě dovolatel. Soud proto tuto zprávu o doplňující revizi nezahrnul do skutkového děje ať už ve vztahu k obviněnému Z. W. nebo obviněnému Z. V. Z pohledu námitek obviněného, který namítá, že není jasné, která revizní zpráva sloužila jako podklad pro vydání licence, Nejvyšší soud pokládá za vhodné uvést, že obviněný zcela pomíjí, že padělaná zpráva ze dne 10. 12. 2020 netvrdila, že revize NN se týká všech FV panelů, nýbrž výslovně zmiňovala, že se týká 7 200 ks FV panelů, které měly být nově osazeny po reklamaci původních FV. Z uvedeného je tedy nepochybné, že padělaná revizní zpráva netvrdí ani nepředstírá, že se týká revize všech FV panelů, tedy 15.824 ks nýbrž pouze jejich části. Lze tedy uzavřít, že samotná padělaná revizní zpráva ze dne 10. 12. 2010 by jako podklad pro licenční řízení nestačila, k získání licence byly důležité obě revizní zprávy, ale zejména právě revizní zpráva, kterou vypracoval právě dovolatel a ze které se podávalo, že ke dni 2. 11. 2010 byla z pohledu revize NN FVE XY zcela dokončena, tedy osazena všemi FV panely. Jinak řečeno, příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a způsobeným následkem se nepřerušila, jestliže k jeho jednání přistoupila další skutečnost (revizní zpráva ze dne 10. 12. 2010), která spolupůsobila při vzniku následku (udělení licence a vzniku škody), neboť bez jednání dovolatele by k následku nemohlo dojít (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 882/2019). V tomto směru je také třeba odkázat na výpověď svědka S. týkající se toho, jaký postup ERÚ zvolilo, pokud by ve výchozí revizní zprávě byla disproporce mezi počtem FV panelů podle stavebně technické dokumentace a podle revizní zprávy (blíže viz bod 121 tohoto rozhodnutí).

130.\tNad rámec uvedeného je také třeba uvést, že z provedených důkazů není pochyb o tom, že součástí předpokladů pro vydání licence k provozování FVE byla výchozí revizní zpráva týkající se NN, když na ERÚ vždy požadovali revizní zprávu týkající se nízkého napětí (blíže viz výpověď svědka M. S. u hlavního líčení dne 14. 10. 2019), když revize vysokého napětí je nezajímala. Z uvedeného je patrné, že revizní zpráva vypracovaná obviněným jednoznačně sloužila jako podklad pro vydání licence a byla nepochybně důležitým listinným důkazem.

131.\tPokud dovolatel naznačuje, že ve věci existují opomenuté důkazy, konkrétně odborné vyjádření P. M. tak k tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Opomenuté důkazy, jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).

132.\tPředně je třeba zdůraznit, že ze spisového materiálu se podává, že odborné vyjádření P. M. bylo provedeno v hlavním líčení konaném dne 11. 12. 2019, když bylo soudem prvního stupně podle § 213 odst. 1 tr. ř. předloženo procesním stranám k nahlédnutí (č. l. 3528 verte). Byť skutečně soud prvního stupně tento důkaz následně ve svém rozhodnutí explicitně neposuzoval, tak nezůstal soudy opomenut, neboť soud druhého stupně jeho hodnocení zahrnul do odůvodnění svého usnesení (viz bod 14 usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2020). Pokud dovolatel namítá, že před soudem druhého stupně navrhoval vyslechnutí M., pak se toto tvrzení nezakládá na pravdě. Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 10. 11. 2020 je zjevné, stejně jako ze zvukového záznamu tohoto veřejného zasedání, konkrétně v čase 1 hod. 27 min. (CD na č. l. 3959), že obviněný navrhoval doplnění dokazování přečtením odborného vyjádření M. a tabulku předloženou u veřejného zasedání (č. l. 3957), přičemž o těchto důkazních návrzích bylo soudem druhého stupně rozhodnuto tak, že byly zamítnuty (č. l. 3957 verte). Soud druhého stupně ve svém odůvodnění současně dostatečně zdůvodnil, proč návrhům na provedení dokazování nevyhověl (viz bod 10 usnesení). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se v projednávané věci nejedná o opomenuté důkazy, přičemž nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadeného rozhodnutí [srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405); ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293); ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407), či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04], když se soud druhého stupně s důkazními návrhy obviněného v potřebném a nezbytném rozsahu vypořádal (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 339/14, či ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1432/11).

133.\tNadto lze dodat, že z argumentace obviněného ani není patrná námitka opomenutých důkazů, ale dovolatel v podstatě pouze vyjadřuje svou nespokojenost se způsobem, jakým se soud druhého stupně vypořádal s tímto důkazem. Námitka obviněného tak fakticky směřuje do hodnocení důkazů.

134.\tStran výše způsobené škody obviněný nesouhlasí s argumentací soudu druhého stupně, když tento nijak nereagoval na v odvolání označenou judikaturu týkající se výše způsobené škody a na zákon, aniž by blíže specifikoval na jaký zákon. Lze mít za to, že obviněný odkazuje fakticky na svoji argumentaci obsaženou ve svém předchozím podání (odvolání). Zde je na místě ovšem uvést, pokud obviněný odkazuje na své předchozí podání, konkrétně na odvolání a argumenty v něm uvedené, nebylo možno k tomu přihlížet, neboť Nejvyšší soud se může v rámci řízení o dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz například na předchozí podání apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Bez ohledu na uvedené se však dovolací soud k výši škody a způsobu jejího stanovení v posuzované věci níže vyjádří, neboť námitku týkající se výše škody uplatnil ve svém dovolání i spoluobviněný Z. V. (k tomu viz body č. 167-180 tohoto rozhodnutí).

135.\tPokud obviněný dále velmi stručně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018, ve vztahu k posouzení věrohodnosti revizní zprávy, odkazuje Nejvyšší soud na své předchozí úvahy stran výchozí revizní zprávy NN, kterou vypravoval dovolatel a co z ní vyplývá a z jakých důvodů ji je nutno považovat za záměrně nepravdivou (blíže viz body 121-123 tohoto rozhodnutí).

B) Dovolání obviněného K. S.

136.\tDovolatel naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 dovozuje ze skutečnosti, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení stavebního zákona, když mu přičetl k tíži výkon pravomoci v rozporu s ustanovením § 122 odst. 3, odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., přičemž jeho jednání vztáhl ke znění ustanovení, jež se stalo součástí právního řádu až na základě novely č. 169/2018 Sb. Naplnění citovaného dovolacího důvodu dále spatřuje v tom, že popis skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se jeho osoby neobsahuje znaky subjektivní stránky trestného činu podle § 329 tr. zákoníku, tzv. druhého úmyslu, dále v existenci tzv. opomenutých důkazů a porušení zásady subsidiarity trestní represe.

137.\tVzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky rozhodující měrou právně relevantním způsobem, neboť za ty lze považovat argumentaci týkající se nesprávné aplikace ustanovení stavebního zákona, vyjádření subjektivní stránky v popisu skutkové věty výroku rozsudku a porušení zásady subsidiarity trestní represe. Námitka opomenutých důkazů byla v době podání dovolání čistě procesního charakteru a vztahovala se k rozsahu dokazování, a jako taková nespadala pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (s jistými výjimkami), ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Zde je třeba pro jistou přesnost uvést, že od 1. 1. 2022 je tato námitka za jistým předpokladů podřaditelná pod nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto se Nejvyšší soud k této námitce z hlediska nyní platné právní úpravy dovolacích důvodů, ale i s přihlédnutím zásadě zachování spravedlivého procesu vyjádří.

138.\tPředně lze bez jakýchkoliv pochybností přisvědčit námitce dovolatele, podle které soud prvního stupně použil ve skutkové větě nesprávné znění stavebního zákona z hlediska jeho časové působnosti, když výslovně uvedl, že: „…vykonal svoji pravomoc v rozporu s ustanovením § 122 odst. 3, odst. 5 zák. č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu ve znění pozdějších předpisů…“. Prvostupňový soud totiž nespecifikoval, v jakém znění měl obviněný uvedené ustanovení stavebního zákona porušit. Zde je třeba uvést, že zásadně platí, že pokud není ve výroku soudu uvedeno číslo zákona, pod nímž byl publikován ve Sbírce zákonů, tak platí, že byl v dané trestní věci aplikován zákon účinný v době, kdy soud ve věci rozhodl (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1444/2003). Tomuto závěru také odpovídá skutečnost, že soud prvního stupně v popisu skutku výslovně citoval odstavec 3, ale i odstavec 5 příslušného ustanovení stavebního zákona a slovně vyjádřil jako podmínku vydání kolaudačního souhlasu úplnost a dokončenost stavby, přičemž v případě opačném, při nesplnění podmínek pro vydání kolaudačního souhlasu, uvedl postup dle § 122 odst. 5 v aktuálním znění stavebního zákona, který spočívá v nutnosti zahájit kolaudační řízení vedoucí k odstranění závad, čímž dal nepochybně najevo, že ve skutkové větě reálně použil znění stavebního zákona po novelizaci zákonem č. 225/2017 Sb. (tj. znění stavebního zákona účinného od 1. 12. 2018). Následně však v odůvodnění rozsudku (viz bod 26 rozsudku soudu prvního stupně) již explicitně vztáhl porušení povinností obviněného S. k ustanovení § 122 odst. 3, odst. 5 stavebního zákona, v jeho znění účinném do 31. 12. 2010, jež rovněž cituje, kdy z citace je patrné, že soud skutečně měl na mysli znění tohoto ustanovení účinné v době rozhodování obviněného, když výslovně odkazuje na povinnost vydat rozhodnutí, kterým užívání stavby stavební úřad zakáže.

139.\tPodle § 122 odst. 3 stavebního zákona účinném v době spáchání skutku (pozn. úprava kterou soud prvního stupně použil v odůvodnění svého rozhodnutí) stavební úřad při závěrečné kontrolní prohlídce zejména zkoumá, zda byla stavba provedena v souladu s ohlášením stavebnímu úřadu, podle vydaného stavebního povolení a ověřené projektové dokumentace a zda jsou dodrženy obecné požadavky na výstavbu, včetně bezbariérového užívání stavby, pokud je právním předpisem vyžadováno. Dále zkoumá, zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí. Jestliže stavební úřad nezjistil závady bránící bezpečnému užívání stavby nebo rozpor se závaznými stanovisky podle odstavce 1, vydal do 15 dnů ode dne provedení závěrečné kontrolní prohlídky kolaudační souhlas, který byl dokladem o povoleném účelu užívání stavby. Kolaudační souhlas nebyl správním rozhodnutím. Na toto citované ustanovení navazoval odstavec 4, jež v daném znění zní: Jsou-li na stavbě zjištěny závady bránící jejímu bezpečnému užívání nebo rozpor se závaznými stanovisky podle odstavce 1, stavební úřad kolaudační souhlas nevydá a rozhodnutím, které je prvním úkonem v řízení, užívání stavby zakáže; účastníkem řízení je stavebník, vlastník stavby, popřípadě budoucí uživatel stavby. Odvolání proti rozhodnutí nemá odkladný účinek. Stavebník oznámí písemně odstranění nedostatků stavebnímu úřadu, který po ověření, že oznámení odpovídá skutečnosti, vydá kolaudační souhlas do 15 dnů ode dne, kdy mu došlo oznámení stavebníka. Podle odstavce 5 tohoto ustanovení pak stavebník mohl doložit žádost o vydání kolaudačního souhlasu podle odstavce 1 též odborným posudkem (certifikátem) autorizovaného inspektora. V takovém případě mohl stavební úřad upustit od závěrečné kontrolní prohlídky stavby a vydat kolaudační souhlas na základě tohoto posudku.

140.\tPodle § 122 odst. 3 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 8. 2018 (pozn. úprava, kterou soud použil ve skutkové větě rozsudku), je-li žádost o kolaudační souhlas úplná a dokončená stavba, popřípadě část stavby schopná samostatného užívání, je v souladu s povolením stavby a dokumentací, nebo ověřenou projektovou dokumentací, v souladu se stanovisky nebo závaznými stanovisky, popřípadě rozhodnutími dotčených orgánů, byla-li vydána podle zvláštních právních předpisů, jsou dodrženy obecné požadavky na výstavbu a skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život nebo zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí, stavební úřad vydá do 15 dnů ode dne provedení závěrečné kontrolní prohlídky kolaudační souhlas, který je dokladem o povoleném účelu užívání stavby. Podle odstavce 5 dojde-li stavební úřad k závěru, že žádost není úplná nebo nejsou splněny podmínky pro vydání kolaudačního souhlasu, rozhodne usnesením o provedení kolaudačního řízení; toto usnesení se oznamuje pouze stavebníkovi a nelze se proti němu odvolat. Právní mocí usnesení je zahájeno kolaudační řízení. Žádost o kolaudační souhlas se považuje za žádost o vydání kolaudačního rozhodnutí; pokud je to pro posouzení záměru nezbytné, vyzve stavební úřad žadatele k doplnění žádosti. Na tomto místě se sluší poznamenat, že uvedené znění ustanovení § 122 odst. 3, odst. 5 stavebního zákona účinné do 31. 8. 2018 bylo do stavebního zákona zakomponováno novelou č. 225/2017 Sb., nikoliv jak namítá dovolatel novelizaci zákonem č. 169/2018 Sb., která sice přinesla drobné změny stavebního zákona, nicméně tyto se netýkaly úpravy kolaudačního souhlasu ani kolaudačního řízení. Obviněný tedy měl pravděpodobně na mysli novelu stavebního zákona č. 225/2017 Sb. Pro jistou přesnost považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné uvést, že v době rozhodování soudu prvního stupně byl účinný stavební zákona ve znění novely č. 312/2019 Sb., kdy ovšem znění § 122 stavebního zákona bylo totožné se zněním zákona č. 225/2017 Sb.

141.\tZde je třeba na místě zdůraznit, že obviněný námitku nesprávné aplikace znění stavebního zákona uplatnil již v podaném odvolání. Proto se touto námitkou zabýval soud druhého stupně. Tento obviněnému přisvědčil, když výslovně uvedl, že prvostupňový soud měl vycházet ze stavebního zákona č. 183/2006 Sb., ve znění zákona č. 424/2010 Sb. (viz bod 24 rozsudku soudu druhého stupně). Konstatoval však, že s ohledem na absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného a na zásadu zákaz reformace in peius nemohl zasáhnout do skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť by takový postup mohl v konečném důsledku vyznít v neprospěch obviněného. Soud druhého stupně totiž považoval právní úpravu účinnou v době rozhodování obviněného o vydání kolaudačního souhlasu za přísnější, když v případě nevydání kolaudačního souhlasu by bylo nutno vždy užívání stavby zakázat (na rozdíl od aktuální právní úpravy, podle které by na nevydání kolaudačního souhlasu tzv. rovnou navazovalo kolaudační řízení). Přestože odvolací soud vyhodnotil jako přiléhavější porušení výkonu pravomoci obviněného S. v rozporu s § 122 odst. 3, odst. 4, odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., znění účinném do 29. 12. 2010 (tedy ve znění tehdy reálně existujícího předpisu), nešlo podle jeho závěru vzhledem k tomu, že stavební úřad byl vždy povinen, tedy ať podle právní úpravy platné v době rozhodování obviněného, tak právní úpravy stavebního zákona platné v době rozhodování soudu prvního stupně, přezkoumat stavbu, zejména co do souladu se stavebním ohlášením, s projektovou dokumentací a dodržením obecných požadavků na výstavbu, o podstatné pochybení, které by odůvodňovalo postup podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a pochybení, které by mohlo mít vliv na věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel však s takovýmto postupem soudu druhého stupně nesouhlasí, neboť považuje vydání rozhodnutí stavebního úřadu o zákazu užívání stavby za duplicitní, když § 119 stavebního zákona v dřívějším i pozdějším znění podmiňovala užívání stavby kolaudačním souhlasem, a proto stále namítá nesprávné znění stavebního zákona ve skutkové větě z hlediska jeho časové působnosti.

142.\tNejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že pro naplnění znaku přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spočívajícího ve „[v]ýkonu pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“ se vyžaduje, aby pachatel porušil konkrétní povinnost uloženou mu podle konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází. Přitom je třeba vždy zjistit konkrétní způsob porušení povinnosti a toto zjištění uvést v popisu rozhodných skutkových okolností v tzv. skutkové větě. Takové zjištění je totiž významné pro závěr, zda jednání obviněného naplnilo znak „výkon pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 167/2010). Tedy do skutkové věty výroku o vině je u tohoto trestného činu vždy nezbytné uvést konkrétní ustanovení právního předpisu, které měl obviněný svým jednáním porušit, neboť odkaz na takové ustanovení v odůvodnění rozsudku není dostačující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1432/2012, dále viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 186/2016). S ohledem na výše uvedené je proto v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkaz na porušení povinnosti obviněného S. ve správném znění nedostatečný a je proto nezbytné posoudit skutkovou větu, tedy zda tato vyjadřuje konkrétní způsob porušení povinnosti obviněného způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.

143.\tDovolatel opírá svou argumentaci o ustanovení § 119 stavebního zákona. Lze konstatovat, že toto ustanovení nezaznamenalo v průběhu času žádných podstatných změn. Uvedené ustanovení vždy obsahovalo pravidlo, že lze užívat pouze dokončenou stavbu, rozdělovalo stavby stran nezbytnosti povolování na dvě kategorie (stavby nevyžadující kolaudační souhlas, oznámení záměru o užívání stavby stavebnímu úřadu a stavby, jejichž užívání je podmíněno oznámením záměru o užívání stavby nebo kolaudačním souhlasem). Jak podle právní úpravy platné v době spáchání činu, tak i podle novelizace stavebního zákona č. 225/2017 Sb., platilo, že při závěrečné kontrolní prohlídce byl tak obviněný S. povinen zkoumat stavbu ve stejném rozsahu. Zde je na místě odkázat na ustanovení § 133 stavebního zákona upravující kontrolní prohlídku stavby, které se beze zbytku vztahuje i na závěrečnou kontrolní prohlídku stavby, kdy znění tohoto ustanovení nedoznalo z hlediska svého obsahu a smyslu tohoto institutu nijakých podstatných změn. Obecně cílem kontrolní prohlídky bylo sledovat „zejména, zda jsou dodržována jeho rozhodnutí či opatření týkající se stavby, zda je stavba prováděna technicky správně a zda není ohrožován život a zdraví osob nebo zvířat a není ohrožováno životní prostředí.“ (HEGENBART, M., SAKAŘ, B. a kol. Stavební zákon. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 327). Podle § 133 odst. 2 stavebního zákona při kontrolní prohlídce stavební úřad musí a musel zjišťovat zejména „a) dodržení rozhodnutí nebo jiného opatření stavebního úřadu týkajícího se stavby anebo pozemku, b) zda je stavba prováděna technicky správně a v náležité kvalitě, popřípadě použití stanovených stavebních výrobků, materiálů a konstrukcí, c) stavebně technický stav stavby, zda není ohrožován život a zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí, d) zda prováděním nebo provozem stavby není nad přípustnou míru obtěžováno její okolí, jsou prováděny předepsané zkoušky a měření, e) zda stavebník plní povinnosti vyplývající z § 152, f) zda je stavba užívána jen k povolenému účelu a stanoveným způsobem, g) zda je řádně prováděna údržba stavby, h) zda je zajištěna bezpečnost při odstraňování stavby.“ Samotná kontrolní prohlídka podle § 133 odst. 3 stavebního zákona pak probíhala na podkladě ověřené projektové dokumentace, popřípadě dokumentace zpracované do úrovně dokumentace pro provedení stavby. Zde je třeba zdůraznit, že porušení zákonné povinnosti podle jiného právního předpisu je u dovolatele dovozováno z toho, že obviněný v rozporu se stavebním zákonem, po provedení závěrečné kontrolní prohlídce, porušil ustanovením § 122 stavebního zákona a vydal kolaudační souhlas, ačkoliv pro tento postup nebyly splněny zákonné předpoklady, přičemž předpoklady pro vydání kolaudačního souhlasu byly totožné jak ve znění stavebního zákona v době spáchání skutku, tak i ve znění stavebního zákona účinného i v době, kdy věc projednával soud prvního stupně.

144.\tNejvyšší soud po přezkoumání dané věci musí obecně souhlasit s právním názorem soudu druhého stupně, podle kterého právní úprava stavebního zákona platná v době spáchání skutku byla přísnější, když v případě nemožnosti vydat kolaudační souhlas po provedení závěrečné kontrolní prohlídky stavebním úřadem, měl tento vždy povinnost vydat rozhodnutí o zákazu užívání stavby. Novelizací stavebního zákona tato povinnost stavebnímu úřadu ubyla, když stavební úřad v případě nemožnosti vydat kolaudační souhlas byl povinen zahájit kolaudační řízení, ve kterém bylo možné nedostatky projednat a odstranit, tedy nemusel vydat rozhodnutí o zákazu užívání stavby. Je tedy nepochybné, že v době rozhodování obviněného byly požadavky na postup a rozhodnutí stavebního úřadu v kolaudačním řízení přísnější. Proto lze souhlasit s argumentací soudu druhého stupně, že s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius nemohl zasáhnout do skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť úpravou skutkové věty a uvedením znění stavebního zákona účinného v době jeho rozhodování by dovolateli musel přičíst k tíži i nevydání rozhodnutí o zákazu užívání stavby podle § 122 odst. 4 stavebního zákona ve znění účinného do 31. 12. 2010. Jednalo by se tak o uvedení dalšího konkrétního porušení zákonné povinnosti obviněného, což by soud musel reflektovat ve svých úvahách o zavinění, a současně o trestu. Úprava skutkové věty by tak v konečném důsledku vyzněla v neprospěch obviněného.

145.\tNejvyšší soud připouští, že pokud by soud druhého stupně zvolil postup, který naznačil státní zástupce ve vyjádření k podanému dovolání obviněného, tedy doplnil by skutková zjištění soudu prvního stupně pouze v tom směru, že by upřesnil časové znění příslušných ustanovení stavebního zákona, které měl obviněný svým jednáním porušit (v rozporu se kterým měl dovolatel vykonat svou pravomoc), pak by tento postup sám o sobě nevedl ke zhoršení postavení dovolatele oproti rozsudku soudu prvního stupně, pokud by v popisu skutku nebylo zmiňováno další zákonné porušení povinnosti obviněného, které nebylo výslovně ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně uvedeno (tj. nevydání usnesení o zákazu užívání stavby) a bylo by zachováno pouze porušení povinností v rozsahu zmiňovaném soudem prvního stupně (povinnost nevydat kolaudační souhlas v případě zjištění závad bránících bezpečnému užívání stavby). Naznačený postup ovšem soud druhého stupně nezvolil, když vycházel ze striktního pojetí zásady reformace in peius a Nejvyšší soud, jak již bylo naznačeno, jeho postup považuje za správný a zákonný a ve své podstatě vycházející ze smyslu předmětné zásady. Nejvyšší soud ještě nad rámec těchto úvah považuje za vhodné uvést, že soud prvního stupně alespoň v odůvodnění svého rozsudku citoval znění stavebního zákona účinného v době spáchání skutku, zejména tím, že výslovně uvedl, že na místě bylo vydat rozhodnutí o zákazu užívání stavby (viz bod 26 rozsudku soudu prvního stupně), čímž dal jistým způsobem najevo, že vycházel při stanovení právní povinnosti, kterou dovolatel porušil ze znění stavebního zákona účinného v době spáchání skutku, když ovšem toto ve skutkových zjištěních výslovně nevyjádřil. Lze tedy uzavřít, že není pochyb o tom, že se soud prvního stupně dopustil jistého pochybení stran znění stavebního zákona, podle kterého porušil dovolatel svoji zákonnou povinnost, když naznačené pochybení ovšem nemohl soud druhého stupně napravit ze shora uvedených důvodů. Nejvyšší soud ovšem zároveň dospěl k závěru, že vadu napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího není třeba napravit kasačním rozhodnutím ani vydáním nového rozhodnutí ve věci. Je tomu tak proto, že případné projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, nebyla po právní stránce zásadního významu.

146.\tK argumentaci obviněného stran toho, že skutková věta výroku o vině neobsahuje v části vztahující se k jeho osobě skutkové okolnosti, jež by odpovídaly pohnutce (tj. že by obviněný jednal v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě či jinému prospěch), považuje dovolací soud za vhodné uvést následující.

147.\tTrestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, přičemž přísněji bude potrestána, pokud podle odst. 3 písm. b) téhož ustanovení způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu.

148.\tPodstatou tohoto trestného činu je výkon pravomoci úřední osoby způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, a to úmyslně (§ 15 tr. zákoníku). Navíc zde musí být dán úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, neboli musí zde být dán tzv. úmysl přesahující objektivní stránku skutkové podstaty (někdy též druhý úmysl či dolus coloratus). Zavinění pachatele tak musí zahrnovat i úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Přitom ke způsobení škody (příp. jiné závažné újmy) ani k opatření prospěchu jinému (či sobě) nemusí dojít, postačí, pokud k tomu jednání pachatele směřuje. Úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku může být naplněn i ve formě nepřímého úmyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 939/2017).

149.\tJak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně ve zjištěném skutku shledaly znaky tohoto trestného činu. Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněnému je kladeno za vinu, že jako úřední osoba v úmyslu způsobit jinému škodu vykonal svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu, a jednak se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo ke spáchání trestného činu spočívajícího v tom, že jako úřední osoba v úmyslu způsobit jinému škodu vykonal svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.

150.\tPokud jde o skutková zjištění popsaná ve skutkové větě rozsudku soudu prvého stupně a posouzení, zda naplňují znak specifického úmyslu, tak dovolací soud dospěl k závěru, že druhý úmysl je ve skutkových zjištěních vyjádřen. Z rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že obviněný, přestože věděl, že FVE XY je ve velké míře nedokončená (v době vydání kolaudačního souhlasu byla dokončena pouze ze 49,5 %), a tudíž vzhledem k rozestavěnosti stavby nebylo možné dovodit splnění zákonem stanovených podmínek pro vydání kolaudačního souhlasu, vydal záměrně v rozporu s § 122 odst. 3 stavebního zákona kolaudační souhlas, kterým bylo povoleno užívání stavby FVE XY Ve skutkové větě je dále výslovně uvedeno, že dovolatel takto jednal, přestože věděl, že kolaudační souhlas bude sloužit jako jeden z podkladů pro udělení licence pro výrobu elektrické energie z fotovoltaických zdrojů pro společnost G. ještě v roce 2010. Společnost G. přitom licenci takto neoprávněně získala a tím jí vznikl neoprávněný nárok na výhodnější výkupní ceny elektřiny pro výrobny uvedené do provozu ještě v roce 2010. Vzhledem k uzavření smluv s odběrateli elektrické energie došlo také k neoprávněné fakturaci částek za dodávku elektrické energie, a tudíž k neoprávněnému obohacení společnosti G. ve výši 151 761 773,89 Kč, když současně hrozil vznik další škody až ve výši 436,3 miliónů Kč. Přestože skutková věta explicitně neobsahuje popis toho, co dovolatel svým jednáním sledoval, tak vzhledem k uvedeným skutečnostem (sled jednotlivých událostí, postavení obviněného, výsledkům kontrolní prohlídky, jichž si byl dovolatel vědom), je evidentní srozumění dovolatele s tím, že v důsledku jeho jednání získala společnost G. neoprávněný prospěch (získání kolaudačního souhlasu za podmínek, za kterých jej nebylo možné vydat, a současně možnost předložit tento neoprávněně získaný dokument v licenčním řízení před ERÚ). Přitom nepochybně došlo i ke vzniku škody na straně subjektů, povinně vykupujících solární elektřinu, byť toto nebylo výslovně v právní větě zmíněno, tedy nebylo vyjádřeno, že obviněný jednal i v úmyslu způsobit jinému neoprávněný prospěch. Jinak vyjádřeno, srozumění obviněného se tak vztahovalo nejenom na srozumění způsobit jinému škodu, ale i na srozumění vzniku neoprávněného prospěchu jiného (společnosti G.). U obviněného je tak zjevný obmysl ve formě nepřímého úmyslu, když dovolatel byl srozuměn s hrozbou vzniku majetkových škod na straně subjektů vyplácejících zvýhodněné výkupní ceny elektrické energie dodávané ze solárních zdrojů FVE XY, jakožto i se vznikem neoprávněného zvýhodnění společnosti G. Lze skutečně připustit, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně absentuje zdůvodnění tohoto druhého úmyslu, ovšem tento jistý nedostatek napravil soud druhého stupně, který se touto otázkou zabýval (viz bod 25 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 4 To 24/2020) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje.

151.\tPokud dovolatel namítá, že se pouze snažil vyjít účastníkům stavebního řízení vstříc a urychlit vydání kolaudačního souhlasu, tak tato argumentace nemůže obstát a stojí zcela mimo zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr je třeba akcentovat, že úkolem dovolatele nebylo pouze rychle splnit pracovní úkol, natožpak zcela vágním způsobem. Obviněný byl úřední osobou, tedy zastupoval veřejnou moc a byl ze své pozice povinen posoudit faktický stav elektrárny FVE XY (což v rámci závěrečné kontrolní prohlídky dne 4. 11. 2010 provedl), a následně měl zhodnotit, zda je na místě povolit užívání stavby s ohledem na schopnost bezpečného a trvalého užívání FVE, tedy vydat kolaudační souhlas či nikoliv. Nezbytnou součástí jeho pracovních povinností bylo posouzení, zda byla stavba provedena podle uzavřených veřejnoprávních smluv č. j. 8618/20-SK, 8802/2010-SK, 14445/2010-SK a 12446/2010-SK a ověřené projektové dokumentace a zda jsou dodrženy obecné požadavky na výstavbu, včetně bezpečnosti. Dále měl zkoumat, zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí (§ 122 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu ve znění účinném do 29. 12. 2010). Avšak vzhledem k tomu, že FVE XY nebyla prokazatelně v době závěrečné kontrolní prohlídky a následného vydání kolaudačního souhlasu (o den později) prokazatelně dokončena a to z poloviny, nemohl obviněný takový závěr učinit. Ignorace skutečnosti, že stavba nebyla z poloviny dokončena, rozhodně nepředstavuje toliko vstřícnost obviněného vůči účastníkům řízení, ale je projevem vědomého porušení jeho zákonných povinností, jakožto kontrolního orgánu, přičemž vzhledem k dalším okolnostem musel být dovolatel minimálně srozuměn s tím, že v důsledku jeho jednání dojde k neoprávněnému obohacení investora stavby na jedné straně a ke vzniku škody (vzhledem k velikosti FVE XY si musel být vědom i možného rozsahu této škody) na straně druhé. Zde je třeba akcentovat, že obviněný jakožto vedoucí stavebního úřadu byl zkušeným pracovníkem s mnohaletou praxí v oblasti stavebního řízení, přičemž si sám současně vyhradil k posouzení výstavbu několika FVE, které se stavěly v obvodu jeho stavebního úřadu, když jednou z nich byla i FVE XY. Obviněný se tudíž nepochybně orientoval v otázce fotovoltaických elektráren a vzhledem k solárnímu boomu v letech 2009 a 2010, o kterém se hovořilo nejenom v odborných kruzích, ale i v široké veřejnosti a ve sdělovacích prostředcích, musel vědět, že zvýšený zájem o výstavbu fotovoltaických elektráren byl zapříčiněn výhodným financováním dodávek elektrické energie z těchto zdrojů. Současně musel mít informace o tom, že tyto finanční prostředky pochází od státu, když problematika snížení podpory státu ve formě výkupních cen elektrické energie pocházející z fotovoltaických elektráren byla veřejnosti prezentována ve sdělovacích prostředcích. Nelze ani pochybovat o tom, že v odborných kruzích, včetně stavebních úřadů, byla tato otázka rovněž hojně probírána, když právě připravované změny výkupních cen za solární energii vedly k tomu, že jednotliví investoři měli zvýšený zájem výstavbu fotovoltaických elektráren ukončit do konce roku 2010 a do konce tohoto roku získat licenci, přičemž obviněného lze vzhledem k jeho postavení a roli v procesu zprovozňování fotovoltaických elektráren vnímat jako člověka orientujícího se alespoň částečně v této problematice. Pokud tedy obviněný prováděl závěrečnou kontrolní prohlídku FVE XY, která nebyla z poloviny dokončená a v té době se vědělo o blížícím se termínu ukončení výhodných výkupních cen elektřiny z těchto zdrojů, což bylo všeobecně známo, musel si být vědom toho, že společnost G. má na získání kolaudačního souhlasu, jakožto i následné licence, evidentní finanční zájem, neboť v případě, že by do konce roku licenci nezískala, tak by nedosáhla na výhodné výkupní ceny elektřiny pocházející z fotovoltaických zdrojů a tím pádem by provozování fotovoltaické elektrárny již nebylo tak výnosnou činností. Zde je třeba také akcentovat, že obviněný podle vlastní výpovědi při závěrečné prohlídce stavby zcela akceptoval tvrzení ohledně vedení reklamačního řízení na FV panely, které se mělo týkat poloviny FVE XY, aniž by se pokusil nějak toto tvrzení relevantně ověřit (např. předložením reklamačním protokolu apod.). Tedy vzal toto tvrzení jen na vědomí. Nelze také pominout, že ani svědek T., který měl právě obviněnému podle jeho výpovědi při závěrečné kontrolní prohlídce sdělit, že probíhá reklamace FV panelů, toto nepotvrdil. Dovolatel si musel být vzhledem ke svému pracovnímu zařazení vědom nezbytnosti kolaudačního souhlasu k získání licence k výrobě elektřiny a prokázání bezpečnosti celé elektrárny, tím pádem musel být srozuměn s tím, že bez jím vydaného kolaudačního souhlasu by společnost G. nemohla vůbec do konce roku 2010 požádat ERÚ o vydání licence a tuto získat a zajistit si tak od státu výhodné výkupní ceny za vyrobenou elektrickou energii. Nelze tudíž pochybovat o tom, že dovolatel si byl vědom toho, že v důsledku jeho jednání, konkrétně jeho nečinnosti a bezvýhradné akceptace tvrzení o údajné reklamaci FV panelů, může dojít k neoprávněnému obohacení společnosti G. (když její elektrárna nesplňovala podmínky nejenom pro vydání kolaudačního souhlasu, ale také pro všechny následující kroky, jež na vydání kolaudačního souhlasu navazovaly). Musel si být také vědom toho, že může dojít ke vzniku škody na straně státu (když peněžní profit z provozování fotovoltaických elektráren byl zapříčiněn výhodným financováním ze strany státu). Ze strany obviněného tak zjevně došlo k naplnění specifického úmyslu u trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když srozumění je plně postačující pro naplnění tohoto znaku uvedeného trestného činu.

152.\tRovněž námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe nemůže dovolací soud přisvědčit. Z pohledu zvolené dovolací argumentace týkající se subsidiarity trestní represe je třeba zdůraznit, že obecně námitka týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Subsidiarita trestní represe se totiž vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2021 formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky poukazuje na to, že krajský soud dospěl k závěru, že stupeň společenské škodlivosti trestného jednání všech obviněných vylučuje úvahy o projednání věci v jiném řízení než v řízení trestním, aniž by měl přesvědčivě osvědčen stav dokončenosti FVE XY v prosinci 2010, tj. ke dni udělení licence. Má za to, že tato skutečnost se musí, promítnou do stupně společenské škodlivosti, ale ve věci nebyl dokazováním prokázán skutečný stav elektrárny ke dni 31. 12. 2010.

153.\tObecně je třeba uvést, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

154.\tSpolečenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

155.\tV dané souvislosti považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) týkající se subsidiarity trestní represe, podle kterého, „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. § 179c odst. 2 písm. f), g), h), § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“ Nejvyšší soud považuje také za vhodné připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“

156.\tNejvyšší soud považuje za nutné uvést, že v případě obviněného K. S. nebylo v posuzované věci zjištěno ničeho, co by vylučovalo možnost a důvodnost uplatnění trestní represe vůči jeho osobě. V daném případě je stěžejní především výše způsobené škody, jež činila 151 761 773,89 Kč, což je v současné době částka 15krát vyšší než je dolní hranice škody velkého rozsahu podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku (do 30. 9. 2020 30krát vyšší). Nelze také opomenout, že v budoucnu (po dobu předpokládané životnosti fotovoltaické elektrárny a garantované výkupní ceny za dodávky elektřiny z fotovoltaických zdrojů) hrozil dokonce vznik škody ve výši cca 436,3 miliónů Kč. Už pouze ze samotné výše způsobené škody a s ohledem na výši možné škody v budoucnu, je zjevné, že v dané věci nelze hovořit o nízké společenské škodlivost jednání dovolatele. Současně nelze opomenout, že jednáním obviněného byl uveden v omyl státní orgán a peněžní prostředky, které tímto způsobem společnost G., resp. spoluobviněný Z. V., získali, pocházely ze státního rozpočtu. Obviněný K. S. se posuzovaného trestného jednání dopustil jako státní zaměstnanec. Pokud jde o obviněným namítaný stav dokončenosti FVE XY ke dni 13. 12. 2020 (přičemž následně dovolatel uvádí termín 31. 12. 2010, není tedy zjevné, ke kterému datu se námitka dovolatele má vztahovat), je nutno akcentovat, že trestný čin, jež je obviněnému kladen za vinu byl ve vztahu k obviněnému dokonán před tímto datem (oběma daty) a to tím, že obviněný vydal kolaudační souhlas. Navíc nelze pominout, že FVE XY nebyla dokončena ještě ani koncem roku 2010 [viz výpověď svědka V., který výslovně uvedl, že stavební práce zastavili, protože neměli FV panely (viz č. l. 3505 - stavební deník)]. Proto nemá tato skutečnost žádný vliv na posouzení viny obviněného, neboť případná tvrzená dokončenost stavby po dokonání posuzovaného trestného činu nemůže snížit společenskou škodlivost jednání obviněného K. S. natolik, aby nedosahovalo ani toho nejnižšího stupně společenské škodlivosti případů posuzovaných běžně jako trestné činy zneužití pravomoci úřední osoby, natož pak aby nedosahovala nezbytné společenské škodlivosti ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě tohoto trestného činu ve smyslu § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soud prvního stupně (viz bod 44 rozsudku Krajského soudu v Brně) správně vyloučil možnost aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a to zejména s ohledem na výši spáchané a hrozící škody.

157.\tNad rámec shora naznačeného závěru ohledně správnosti postupu soudů nižších stupňů stran nepoužitelnosti zásady subsidiarity trestní represe, považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně reagovat na námitku obviněného týkající se toho, že soudy nezkoumaly stav dokončenosti v době vydání licence ERÚ. Z pohledu této argumentace je nutné uvést, že není pochyb o tom, že kolaudační souhlas musel osvědčovat stav FVE XY v době jeho vydání, tedy obviněný vydáním kolaudačního souhlasu osvědčil, že stavba je dokončena z hlediska stavebních předpisů, což bylo jednou z nezbytných podmínek pro vydání licence ERÚ (blíže viz § 9 písm. a) vyhlášky o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích účinné do 26. 11. 2011). Jinak řečeno, pokud by kolaudační souhlas obviněný nevydal, tak by ERÚ žádosti o vydání licence nemohl vyhovět, když se jednalo o jeden z nezbytných podkladů pro vydání licence v případě energetických zařízení, které byly stavbou podle stavebního zákona. Z pohledu tvrzení obviněného je třeba zdůraznit, že ani samotný obviněný nemohl vědět, kdy bude společnosti G. licence ERÚ udělena, když správní úřad měl na vydání licence sice 30 dní, toto ovšem byla maximální lhůta (pokud nedošlo k přerušení řízení). Takto stanovená lhůta avšak neznamenala, že licenci může ERÚ vydat až za 30 dní ode dne podání žádosti, neboť správní úřad je povinen rozhodovat bez zbytečného odkladu (viz § 6 odst. 1 správního řádu), takže v případě předložení všech požadovaných dokladů při podání žádosti by nic nebránilo tomu, aby rozhodl v řádu několika dní, popř. následující den po vydání kolaudačního souhlasu.

158.\tJak již bylo uvedeno, obviněný dále uplatnil námitku tzv. opomenutých důkazů. Předně je třeba uvést, že co se rozumí tzv. opomenutými důkazy, rozvedl dovolací soud již u spoluobviněného Z. W., který stejně jako obviněný K. S. uplatnil námitku opomenutých důkazů, a dovolací soud na tuto pasáž svého rozhodnutí stran obecných východisek stran tzv. opomenutých důkazů pro stručnost tudíž odkazuje (viz bod 131). Jak již bylo naznačeno, zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny, je nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné, přičemž tomuto procesnímu právu obviněného odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout. Soud tedy není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí se důkazními návrhy zabývat, ať již jim vyhoví či je odmítne, nemůže je bez dalšího ignorovat. Pokud důkazním návrhům nevyhoví, měl by ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

159.\tObviněný spatřuje opomenuté důkazy v tom, že odvolací soud neprovedl jako důkaz emailové zprávy o vyjádření díků účastníky řízení jeho osobě za jeho slušné, vstřícné a korektní jednání, jimiž chtěl dokázat skutečnou pohnutku svého jednání, kterou měla být snaha o plnění pracovních povinností. Je však třeba zdůraznit, že soud druhého stupně se důkazním návrhem obviněného zabýval, přičemž zhodnotil, že jde o listiny, které se bezprostředně netýkají projednávané trestné činnosti, a proto o tomto návrhu rozhodl tím způsobem, že jej procesním usnesením zamítnul (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 20. 10. 2020 na č. l. 3911 verte), což je nakonec i patrno z odůvodnění usnesení tohoto soudu ze dne 20. 10. 2020. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se v projednávané věci nejedná o tzv. opomenuté důkazy, tudíž nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadeného rozhodnutí. V daných souvislostech lze dodat, že pokud obviněný nesouhlasí se způsobem, jakým soud druhého stupně rozhodl o jeho důkazním návrhu, a jakým způsobem toto zamítnutí odůvodnil (přičemž se jedná o jeden z možných důvodů pro zamítnutí návrhu na doplnění dokazování), nejedná se o totožnou situaci, jakoby odvolací soud o jeho návrhu nerozhodnul, a proto tyto důkazy nelze vyhodnotit jako opomenuté. Nejvyšší soud si je vědom znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. od 1. 1. 2022, podle kterého předmětný dovolací důvod mj. spočívá v tom, že v řízení nebyly nedůvodně provedeny důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu ovšem není založeno na jakémkoliv neprovedení požadovaných důkazů, nýbrž na tom, že dovolací soud shledá, že neprovedení navržených důkazů bylo nedůvodné. O takovou situaci se v dané věci nejednalo. Nadto je třeba uvést, že právě dosud bezproblémové chování obviněného, jeho dosud bezúhonná profesní kariéra, byly kromě dalších okolností případu důvodem pro použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestu tomuto obviněnému (zejména bod 46 rozsudku soudu prvního stupně). Jinak řečeno, ani soudy nižších stupňů nezpochybňovaly, že obviněný byl dosud řádný pracovník.

C) Dovolání obviněného Z. V.

160.\tVzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantně uplatněnou argumentaci lze považovat námitky stran výše způsobené škody, jako znaku dané skutkové podstaty.

161.\tVe vztahu ke zbývající dovolací argumentace je nutno konstatovat, že dovolatel primárně brojí proti způsobu hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, se kterými vyslovuje nesouhlas, a prezentuje svou vlastní verzi skutkového děje, založenou zejména na tvrzení, že získání licence bylo povinností společnosti L.; že nebylo prokázáno, že by kopie podpisu na předávacím protokolu byla jeho podpisem; že okamžik přechodu vlastnických práv k FVE XY byl určen smlouvou o dílo, že předávací protokol byl bezvýznamný, a proto nebyl významný ani pro licenční řízení; že S. nenaváděl k vydání kolaudačního souhlasu, ani ho neovlivňoval; že věřil ve správnost kolaudačního souhlasu a presumoval jeho správnost; že se nepodílel na vzniku a předložení zprávy o výchozí revizi do licenčního spisu; že neměl informace o tom, za jakých podmínek lze revizi provést; svědčila mu dobrá víra v revizní zprávu; a že pokud by nalézací soud předvolal někoho z pracovníků VUT, konstatovali by, že pro řádné provedení tzv. výchozí revize není potřeba, aby byly fotovoltaické panely nainstalovány; že podle výpovědi S. nebylo nezbytné, aby revizní zpráva obsahovala počet panelů; že nevěděl, že revizní zpráva obsahuje nepravdivé informace; nijak se v licenčním řízení neangažoval, a že není pravdou, že úkolem zhotovitele nebylo zajistit licenci a že nebyl zplnomocněn k udělení licence. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť ve své podstatě směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jako takové nenaplňují zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Obviněný totiž své námitky směřuje proti hodnocení důkazů a snaží se dát soudy provedeným důkazům jiný obsah, jeho námitky tak vychází z jeho vlastní verze skutkového děje, jež se odlišuje od skutkových závěrů soudů nižších stupňů, když po Nejvyšším soudu požaduje, aby přehodnotil způsob hodnocení důkazů, aniž by důkazy prováděl a byl vůbec oprávněn provádět (blíže viz § 265o odst. 2 tr. ř.), takže fakticky požaduje, aby dovolací soud postupoval jako soud prvního stupně.

162.\tJe možno připustit, že na první pohled by se mohlo jevit, že obviněný uplatnil i další část zvolené argumentace právně relevantně, když navenek namítá absenci objektivní stránky a subjektivní stránky trestného činu, pro který byl odsouzen, konkrétně nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobenou škodou, jakožto i absenci zavinění. Obviněný konkrétně namítá, že jeho přítomnost na závěrečné kontrolní prohlídce dne 4. 11. 2010 a podání návrhu na zahájení licenčního řízení nejsou dostatečně významné skutečnosti pro naplnění příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobenou škodou. Akcentuje, že on na ERÚ dokumenty potřebné k licenci nedodával a že v licenčním řízení byl zastoupen P. H. na základě plné moci. Nedostatek zavinění pak dovozuje z toho, že při výstavbě FVE XY zvolil koncepci výstavby na klíč, a současně z toho, že na předávacím protokole o předání díla není jeho podpis. Zdůrazňuje, že žádný z provedených důkazů nevypovídá o jeho úmyslu, má za to, že u něho lze uvažovat maximálně o nevědomé nedbalosti. Z pohledu takto konkrétně zvolených dovolacích námitek, lze uzavřít, že dovolatel vychází z odlišného skutkového stavu, než který byl zjištěn soudy nižších stupňů a pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedených důkazů. Jinak vyjádřeno, obviněný hodnotí jinak provedené důkazy než soudy nižších stupňů a na podkladě vlastní verzi události dovozuje odlišné právní závěry než soudy nižších stupňů. Taková argumentací, jak již bylo naznačeno, zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, ale ani žádný jiný a to ani ve znění dovolacích důvodů od 1. 1. 2022 a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

C) a) k namítané existenci extrémního rozporu

163.\tBez ohledu na shora prezentovaný závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k určitým argumentům obviněného, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Předně je třeba konstatovat, že tato námitka od 1. 1. 2022 představuje samostatný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud zároveň považuje na nutné uvést, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně již v minulosti uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 3136/09), mohla existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, obdobě např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014) již dříve před 1. 1. 2022. Nestačilo a nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti. Existence extrémního rozporu musela a musí být vždy prokázána a to ve vztahu k takovým skutkovým okolnostem, které jsou rozhodující pro naplnění zvoleného trestného činu. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné akcentovat, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví a ani v minulosti nestanovil žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je (a však i byl) klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).

164.\tZ pohledu shora naznačených závěrů lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. V tomto směru je ovšem nezbytné zdůraznit, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž následně tyto hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. Rovněž odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř. Obdobně postupoval soud druhého stupně. Zde se sluší poznamenat, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

165.\tPřesto považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se k námitkám obviněného, které směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, ale ani ve znění účinném od 1. 1. 2022], a to pro podporu závěru, že v případě obviněného skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu ve smyslu výkladu Ústavního či Nejvyššího soudu. Zde je nutné konstatovat, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba zdůraznit, že nelze mít ani za to, že by snad důkazy prováděl selektivním způsobem, když prováděl, jak důkazy navržené obžalobou, tak i důkazy navržené obhajobou. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 28-36 a 38-45). Z pohledu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je třeba uvést, že tento předně nastínil relevantní právní úpravu a správně předestřel podstatu trestního jednání všech třech obviněných, tj. posouzení pravdivosti údajů uvedených v rozhodujících dokumentech, což v konečném důsledku mělo za následek posouzení, zda společnost G. získala licenci pro provozování FVE XY oprávněně či neoprávněně, jakožto i toho, zda k neoprávněnému udělení licence ERÚ došlo na základě trestněprávně významného jednání obviněného V. a spoluobviněných W. a S. či nikoliv. Soud prvního stupně podrobně uvedl, jaká skutková zjištění vyplývají z jednotlivých provedených důkazů, přičemž neopomenul zmínit, které důkazy spolu vzájemně korespondují, případně které jsou spolu v rozporu a jak tyto rozpory hodnotí. Soud prvního stupně velmi obezřetně přistupoval ke všem provedeným důkazům, když podrobně analyzoval důkazy, které výpověď dovolatele, (ale i ostatních spoluobviněným) podporují, jakožto i ty, které ji vyvracejí. Uvedený soud se také zabýval podrobně věrohodností výpovědi slyšených svědků, když si byl vědom skutečnosti, že věrohodnost výpovědi některých svědků je nepochybně ovlivněna tím, že tito svědci byli spojení se společností L., která byla zhotovitelem FVE XY a která nepochybně měla zájem na tom, aby FVE XY získala od ERÚ licenci do konce roku 2010 (v případě nesplnění smlouvy o dílo jí hrozila smluvní pokuta včetně odpovědnosti za způsobenou škodu čl. XII a XIII smlouvy), stejně jako obviněný, který na výstavbu FVE XY získal vysoký úvěr, který musela jeho společnost uhradit. Nadto se soud prvního stupně zabýval i okolnostmi ukončení působení dovolatele ve společnosti G. a prodejem obchodních podílů společnosti. Hodnotil i předchozí zkušenosti obviněného, zda měl před tím nějaké zkušenosti jako podnikatel, v jakém oboru a zda tedy měl vědomost o svých povinnostech jako statutárního orgánu společnosti. Soud prvního stupně se explicitně věnoval tomu, v čem spočívalo trestněprávní jednání obviněného, které souviselo s jednáním ostatních obviněných a bylo s nimi provázáno, a které ve svém souhrnu s trestněprávním jednáním dalších spoluobviněných vedlo k naplnění dané skutkové podstaty. Podrobně se věnoval i otázce výše škody, když tuto skutečnost namítal obviněný již v řízení před soudem prvního stupně. Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., když zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz body 16-21, 25 rozsudku soudu druhého stupně), jak to vyžaduje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, jako v podaném odvolání, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná také.

166.\tNad rámec shora uvedených závěrů je třeba uvést, že podstata námitek obviněného týkající se extrémního rozporu je založena na způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily rozhodující dokumenty pro udělení licence a jeho úlohu při získání licence. Nejvyšší soud považuje na vhodné uvést, že významu jednotlivých dokumentů pro získání licence ERÚ a úloze obviněného při získání licence se již věnovaly soudy nižších stupňů a Nejvyšší soud na jejich úvahy pro stručnost odkazuje (viz např. body 30-33, 35-36 rozsudku soudu prvního stupně, body 17-21 rozsudku soudu druhého stupně). Přesto dovolací soud na některé tyto námitky bude stručně reagovat dále, když je ovšem třeba opětovně zdůraznit, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a Nejvyšší soud nemůže subsumovat činnost soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu a provést komplexní hodnocení důkazů, které provedly tyto soudy.

C) b) k námitkám týkajícím se vzniklé škody

167.\tJak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil námitku týkající se posouzení vzniklé škody právně relevantním způsoben. Posouzení vzniku škody u trestného činu podvodu, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu, neboť se týká naplnění objektivního znaku nejen základní skutkové podstaty, ale i kvalifikované skutkové podstaty podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení.

168.\tArgumentace dovolatele spočívá v tvrzení, že škoda nebyla vyčíslena na podkladě pravidel ukotvených v zákoně č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů“) a jeho novelách (zákon č. 137/2010 Sb., zákon č. 330/2010), ale že byla vyčíslena na základě nezákonného odborného vyjádření znalce Ing. Josefa Michálka, jež vycházelo z nezákonného cenového rozhodnutí ERÚ ze dne 8. 11. 2010 (rozhodnutí č. 2/2010, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů).

169.\tNejvyšší soud považuje za vhodné nejprve připomenout následující. ERÚ je správním úřadem, jež byl zřízen za účelem výkonu regulace v energetice. Do působnosti tohoto úřadu spadá podle § 17 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“) regulace cen v energetických odvětvích vč. energie z obnovitelných zdrojů a podpora užívání energie z obnovitelných zdrojů energie. Podle tohoto zákona ERÚ vykonává svou působnost nezávisle a v souladu s právními předpisy, to znamená, že nepřijímá pokyny od prezidenta republiky, Parlamentu ČR, vlády ani jiného orgánu výkonné moci. ERÚ vydává prováděcí předpisy k zákonům upravujícím využívání podporovaných zdrojů energie. Zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů vymezuje odpovědnost ERÚ za stanovení cen vykupované elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a cen zelených bonusů, jakožto i podmínky, ze kterých musel ERÚ vycházet při stanovení těchto cen. Účinnost podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie byla a je prostřednictvím ERÚ každý rok vyhodnocována a ceny a kvóty na další rok jsou nastaveny tak, aby vytvářely podmínky pro dosažení národního indikativního cíle podílu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie na hrubé spotřebě elektřiny.

170.\tPodle § 6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění zákona č. 330/2010 Sb., byl ERÚ zmocněn ke stanovení výkupní ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů a zelené bonusy, a to vždy na kalendářní rok dopředu. ERÚ tak své právní předpisy (cenová rozhodnutí) vydával na základě zákonného zmocnění (§ 6 a § 12 odst. 3 zákona č. 180/2005 Sb., ve znění zákona č. 330/2010 Sb.). Cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů ve svém záhlaví explicitně zmiňuje, že bylo vydáno podle § 6 zákona č. 180/2005 Sb., zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.

171.\tPodle § 6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů (účinnost do 19. 5. 2010) nesměly být výkupní ceny stanovené ERÚ na další kalendářní rok nižší než 95 % hodnoty výkupních cen platných v roce, ve kterém se o novém stanovení rozhodovalo. Toto ustanovení ovšem bylo novelizováno zákonem č. 137/2010 Sb., (účinnost od 20. 5. 2010), kterým se měnil zákon č. 180/2005 Sb., zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Účelem této novely byla úprava § 6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., které bylo uvedeným zákonem rozšířeno o větu: „Ustanovení věty první se nepoužije pro stanovení výkupních cen pro následující kalendářní rok pro ty druhy obnovitelných zdrojů, u kterých je v roce, v němž se o novém stanovení výkupních cen rozhoduje, dosaženo návratnosti investic kratší než 11 let; Úřad při stanovení výkupních cen postupuje podle odstavců 1 až 3“. Uvedený postup měl ERÚ aplikovat při stanovení výkupních cen pro zdroje uváděné do provozu v roce 2011 ode dne 20. 5. 2010.

172.\tObecně je třeba uvést, že zákon č. 137/2010 Sb. byl reakcí na nekontrolovatelný rozvoj fotovoltaických zdrojů koncem roku 2008 a v roce 2009, který měl vliv na řízení celé elektrizační soustavy a především měl dopad na koncové zákazníky v celé České republice. Tzv. boom fotovoltaiky byl zapříčiněn značným meziročním poklesem investičních nákladů v důsledku snížení cen FV o 40 %. Výkupní ceny solární energie tak neodrážely náklady na výstavbu FVE. ERÚ ale nemohl reagovat na uvedenou situaci snížením výkupní ceny elektřiny z FVE, jelikož podle § 6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb. v jeho původním znění mohl meziročně snížit výkupní cenu elektřiny pro nové zdroje pouze o 5 %. Tím bylo zapříčiněno zvýhodnění nově budovaných FVE proti ostatním druhům obnovitelných zdrojů energie (blíže viz důvodová zpráva k zákonu č. 137/2010 Sb.).

173.\tPředmětná novela nabyla účinnosti až v roce 2010, tudíž ERÚ nemohl vydat cenové rozhodnutí stanovující výkupní ceny na rok 2010, aniž by nebyl vázán podmínkou snížení výkupní ceny elektřiny nových zdrojů o maximálně 5 %. Po přijetí zákona č. 137/2010 Sb. a od okamžiku jeho účinnosti, měli investoři nově budovaných FVE do konce prosince 2010 dostatek času k dokončení FVE (vice jak 7 měsíců), aby dosáhli na původně stanovené vysoké výkupní ceny. Výkupní ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů a tzv. zelené bonusy byly pro inkriminované období stanoveny cenovým rozhodnutím ERÚ č. 4/2009 Sb. ze dne 3. 11. 2009, resp. č. 5/2009 ze dne 23. 11. 2009. Pro zařízení vyrábějící elektřinu s využitím slunečního záření s instalovaným výkonem nad 30 kW uvedené do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 byla stanovena výkupní cena elektřiny dodané do sítě částkou 12 150 Kč za 1 MWh a výše zeleného bonusu byla stanovena částkou 11 180 Kč za 1 MWh. Na tomto místě se sluší uvést, že předpokladem pro získání této výkupní ceny bylo vždy udělení licence (tj. oprávnění k podnikání v energetickém odvětví) a uvedení příslušné výrobny do provozu do konce roku 2010.

", "next": 236345}