76.\tBez ohledu na tento závěr, je nezbytné uvést, že subjektivní stránka nejen obviněné M. K., nýbrž všech obviněných, vyplývá i z jejich motivace, kterou byla ziskuchtivost, pro kterou se zapojili do předmětného řetězce obchodů s nezdaněnou komoditou a zkrácením českého státu na daních. Zde je vhodné poukázat i na závěry soudu druhého stupně, který správně dospěl k závěru, že vzhledem k množství dovezených minerálních olejů z Polské republiky na naše území v poměrně krátkém časovém období, je nepochybné, že by ani největší stavební firmy nemohly spotřebovat tuto komoditu, takže z tohoto pohledu byl dovoz minerálních olejů, pokud neměl sloužit k páchání předmětné trestné činnosti, zcela nelogický a bezdůvodný. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněná, jak sama připouští, že byla zaměstnankyní firmy S., jejímž jediným vlastníkem a jednatelem byl právě její druh A. Ch., přičemž tato firma s naftou obchodovala, takže jí jako zaměstnankyni této firmy obchodování s naftou bylo známo, včetně skutečností, jaká je reálná cena nafty na trhu a jak má být postupováno při vyplňování dokladů. Zde je nezbytné zdůraznit, že již samotná nízká cena nafty by v ní musela vyvolat podezření z nelegálnosti těchto obchodů, když také nelze pominout další okolnosti vzájemných obchodů, na které poukazují soudy nižších stupňů. Skutečně také nelze ani pominout, že obviněná jednala s osobami, které podle obchodního rejstříku nebyly oprávněny jednat za společnost Č. o. s., ačkoliv se jednalo o obchody ve vysokých částkách. Z pohledu těchto skutečností je nepochybné, že obviněná věděla, že ve skutečnosti dochází k přeměně minerálních olejů dovážených z Polska a uskladněných v XY na motorovou naftu a jejímu dodávání do čerpacích stanic v České republice a že faktury od firmy Č. o. s., jsou fiktivní a že se tak činí z důvodu zkrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty. Navíc skutečně nelze pominout ani obsahy pořízených záznamů telekomunikačního provozu, ze kterých se vědomost obviněné o krácení daní podává (viz např. akce XY - str. 155 rozsudku soudu prvního stupně, XY - str. 153 rozsudku soudu prvního stupně), ale i skutečnost, že z e-mailové komunikace je zřejmé, že některé firmy odmítly se společností S., obchodovat, protože nebyla schopna hodnověrně doložit původ zboží – nafty (viz str. 115 rozsudku soudu prvního stupně). Současně je třeba odkázat na doklady nalezené v rámci domovní prohlídky v bytě, který užíval jak spoluobviněný A. Ch., tak i obviněná M. K. Pokud obviněná namítá nesprávné hodnocení obsahu telekomunikačního provozu ve vztahu k její osobě, jedná se o námitku do způsobu hodnocení důkazů. Obecně z pohledu námitek obviněné je třeba zdůraznit, že na rozdíl od ní soudy nižších stupňů při posuzování subjektivní stránky vycházely ze všech provedených důkazů, které hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Obviněná totiž vytrhává jednotlivé provedené důkazy z kontextu ostatních provedených důkazů a na základě tohoto postupu prezentuje svoji verzi události. Takový postup jednak směřuje do způsobu hodnocení důkazů, jednak odporuje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., podle něhož musí soudy při hodnocení důkazů hodnotit provedené důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, což soudy nižších stupňů na rozdíl od obviněné činily.
77.\tNad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud ještě zdůrazňuje, že pro posouzení subjektivní stránky je skutečně nezbytné hodnotit všechny provedené důkazy v jejich vzájemném kontextu, když právě tento postup umožňuje vytvořit si ucelený obraz o jednání všech obviněných, které se nepochybně vyznačovalo koordinovaností a plánovitostí a směřovalo k tomu, aby došlo ke zkrácení DPH a dani z přidané hodnoty. Stran námitky naplnění subjektivní stránky je dále vhodné uvést, že zásadním momentem pro subjektivní stránku je taková cena prodávané komodity, která byla o 1 Kč až 1,50 Kč pod vyhlašovanou cenu Čepra, přičemž již z této skutečnosti si všichni obvinění museli být vědomi skutečnosti, že ze zboží není odváděna spotřební daň a pouze tímto způsobem lze libovolně s cenou manipulovat tak, aby byla kdykoli pod hranicí ceny vyhlašované Čeprem.
78.\tNejvyšší soud v kontextu s podanou argumentací obviněné M. K. ještě uvádí, že není stíhána a odsouzena pro svůj vztah s podnikatelem Ch., nýbrž pro svou aktivní účast na trestném jednání. Subjektivní stránka byla naplněna úmyslným jednáním obviněné, které spočívalo v tom, že jako jediná zaměstnankyně společnosti S., prováděla operace spojené s obchodováním s naftou pro pohon motorů, osobně byla na stáčišti přítomna dovozu minerálních olejů polskými dopravci a odvozu těchto olejů českou společností s příslušnými označeními jako přeprava paliva k pohonu motorů pro odběratele společnosti S. do sítě čerpacích stanic na celém území České republiky. Nelze také opomenout, že prováděla přepočet váhy dočasné komodity na litry a fakturovala dodavatelům a odběratelům a přicházela do styku s dalšími obviněnými. V jednu chvíli dokonce disponovala plnou mocí jednatelství za firmu S. Rovněž jako jediná zaměstnankyně vedla účetnictví společnosti S. - zakládala faktury a další doklady o fiktivních dodávkách motorové nafty od společnosti Č. o. s. Současně je nutno poznamenat, že sama jednala s koncovými odběrateli minerálních olejů vydávaných za motorovou naftu, přijímala objednávky na dodání tohoto zboží, vystavovala faktury a další účetní doklady k dodávkám tohoto zboží a jinak zajišťovala odběr minerálních olejů v podobě motorové nafty pro pohon motorů a zastírala původ tohoto zboží. Zde je nezbytné zdůraznit, že jednání této obviněné zapadalo do kontextu jednání ostatních spoluobviněných, když všichni obvinění hráli v celém procesu svou roli, byť se navzájem všichni neznali a nejednali všichni mezi sebou osobně přímo, když ovšem alespoň jeden znal další dva zúčastněné a ti zase jednali s dalšími obviněnými. Vytvořili tak poměrně široký okruh osob podílejících se na trestné činnosti a řetězec jejich jednání směřoval k tomu, aby se mohla trestná činnost realizovat a aby se zatajilo, že došlo k prodeji minerálních olejů na našem území jako nafty a bez odvedení příslušných daní, kdy součástí tohoto jednání bylo vytvoření fiktivních dokladů o tom, že minerální oleje byly vyvezeny z území České republiky a vytvoření fiktivních dokladů o dodávkách nafty od firmy Č. o. s. pro firmu S.
79.\tSoud prvního stupně tedy jednání obviněné M. K., jakož i ostatních obviněných kvalifikoval zcela správně jako jednání v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť tito si byli vědomi toho, že na území České republiky distribuují minerální oleje nakupované bez spotřební daně a DPH, protože byly určeny na vývoz do jiného státu Evropské unie. Následně však byly tyto minerální oleje rozprodány do čerpacích stanic na území ČR jako pohonné hmoty spalovacích motorů, když je nepodstatné, zda koncové články tohoto řetězce obchodování ze svých obchodů příslušnou daň odvedly či neodvedly, neboť obvinění při nákupu zjevně věděli, že nakupují komoditu neurčenou k pohonu spalovacích motorů nezatíženou daněmi a pod oficiální cenou určovanou oficiálním distributorem pohonných hmot spalovacích motorů v ČR. Jinak vyjádřeno, všichni obvinění bez výjimky, tedy i obviněná M. K., jednali s úmyslem přímým podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněná věděla, že se dopouští porušení zájmu chráněného trestním zákonem a chtěla shora uvedeným způsobem Českou republiku zkrátit na platbě spotřební daně a DPH. Všichni obvinění tak společným jednáním ve velkém rozsahu zkrátili daň, každý z nich čin spáchal nejméně se dvěma dalšími spoluobžalovanými v na sebe navazujícím řetězci, a proto bylo možné vytýkané jednání obviněné podřadit pod kvalifikovanou skutkovou podstatu úmyslného zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku platného do 30. 6. 2016.
80.\tObecně v souvislosti s další dovolací argumentací obviněné je nezbytné zdůraznit, že podstata této argumentace spočívá v tom, že obviněná zpochybňuje hodnocení důkazů a skutková zjištění soudů nižších stupňů, se kterými vyslovuje nesouhlas, byť tyto námitky váže k naplnění subjektivní stránky. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť ve své podstatě směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
81.\tBez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k určitým argumentům obviněné, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod. Obviněná namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014), a proto je třeba se touto námitkou zabývat. Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
82.\tVzhledem ke konkrétnímu obsahu námitek lze konstatovat, že obviněná ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Zde je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž následně tyto hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně, jak to činí obviněná. Rovněž odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá § 125 tr. ř. Obdobně postupoval soud druhého stupně. Zde se sluší poznamenat, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněná se trestné činnosti dopustila. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
83.\tPřesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaném dovolání, které směřují z části do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněné skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že soud prvního stupně v dané věci provedl rozsáhlé dokazování, přičemž důkazy neprováděl selektivním způsobem, když prováděl důkazy jak navržené obžalobou, tak i důkazy navržené obhajobou a pokud neprovedl všechny požadované důkazy, tak svůj postup zdůvodnil. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 183-188, bod 199. – 219. rozsudku soudu prvního stupně). Tento soud hodnotil každý provedený důkaz jak zvlášť, tak následně ve vzájemném kontextu s dalšími důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž zjistil takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Zde je třeba zdůraznit, že velkou pozornost i věnoval výpovědi svědků, když následně řádně odůvodnil, jaké skutečnosti z výpovědi jednotlivých svědků dovodil, včetně hodnocení jejich věrohodnosti (viz např. svědek H., svědek K.) a tyto poté hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů.
84.\tSoud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., když zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněná uplatnila v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 26-28, bod 8., str. 39-43, bod 44. – 49. usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, jako v podaném odvolání, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.“ O takovou situaci se v dané věci jedná.
85.\tNejvyšší soud považuje za vhodné podotknout, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněné podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněné v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
86.\tNejvyšší soud se nemůže ztotožnit ani s námitkou obviněné, že soudy nižší instance postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, presumpcí neviny a práva na spravedlivý proces. Namítané pochybení soudů nižších stupňů, které uvádí obviněná ve svém dovolání, spočívající v nesprávné aplikaci ryze procesních zásad, jakými jsou základní zásady trestního řízení ve smyslu § 2 tr. ř., princip in dubio pro reo, práva na spravedlivý proces, vůbec neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitka porušení zásady in dubio pro reo směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. V tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř. Jinak vyjádřeno, Nejvyšší soud musí konstatovat, že soudy nižší instance se nezpronevěřily zásadě in dubio pro reo, neboť verze, kterou obviněná preferovala, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v § 125 tr. ř.
87.\tNa závěr ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněnou lze uvést, že rovněž tato uplatněná námitka nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba zdůraznit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně této obviněné provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí a odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k této obviněné pak odpovídá § 125 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatelky. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
Obviněný M. T.
88.\tVzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný M. T. uplatnil námitky rovněž částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněnou námitku lze považovat argumentaci týkající se subjektivní stránky, byť s velkou dávkou tolerance, neboť převážná část zvolené argumentace míří do hodnocení důkazů, neboť obviněný primárně zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Bez ohledu na částečnou skutkovou povahu těchto námitek je třeba uvést, že soud prvního stupně výslovně uvedl, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 219. rozsudku soudu prvního stupně).
89.\tObecně je třeba uvést, že obviněný předně rozporuje závěry soudů o úmyslném spáchání trestné činnosti, kladenému za vinu. Namítá, že neměl v úmyslu zkrátit daň a rovněž, že nevěděl o osudu minerálních olejů a pokynech k vyskladňování.
90.\tNejvyšší soud se naplněním subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby věnoval již v rámci odůvodnění ve vztahu k obviněné M. K. Pro stručnost proto Nejvyšší soud na učiněné závěry odkazuje (viz bod 71. – 74., 76. – 77., 79. tohoto usnesení).
91.\tPro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z provedeného dokazování je nepochybné, že obviněný M. T. společně s J. F. byl hlavní osobou, která organizovala zkrácení České republiky na spotřební dani a DPH ve vztahu k distribuci minerálních olejů, potažmo motorové nafty. Byl to právě tento obviněný, který koordinoval jednotlivé dodávky minerálních olejů polskými přepravci pro společnost T.–E. z Polské republiky na území České republiky do skladu v XY, přičemž se následně podílel na zajišťování distribuce minerálních olejů jako motorové nafty pro pohon motorů do sítě čerpacích stanic na území celé České republiky, udílel dalším osobám pokyny spočívající v naskladňování minerálních olejů a následného vyskladňování minerálních olejů do cisternových souprav přepravce společnosti H. a přepravce společnosti P. T. P. Právě těmito přepravci byla uskutečňována distribuce minerálních olejů, deklarovaných již jako motorová nafta do sítě čerpacích stanic a skladů pohonných hmot na celém území České republiky prostřednictvím nekontaktních společností Č. o. s., když část těchto minerálních olejů poté prodával na čerpacích stanicích provozovaných společností T. r., jejímž byl jediným jednatelem a společníkem.
92.\tS ohledem na zjištěný skutkový stav a dovolací námitky je zřejmé, že obviněný M. T. prezentuje pouze svůj pohled na průběh skutkového děje a svoji verzi skutkového děje. Zde je na místě konstatovat, že soud prvního stupně se subjektivní stránkou jednání obviněného M. T. zabýval důsledně, což dokládá i skutečnost, že s jeho závěry se ztotožnil i soud druhého stupně. S naplněním subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve vztahu k obviněnému se soudy nižšího stupně tedy náležitě vypořádaly (viz např. str. 40, bod 5., rozsudku soudu prvního stupně). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že obhajoba obviněného je vyvrácena např. výpovědí spoluobviněného T., obviněné K., ale i jednotlivých svědků, když soud ve vztahu k výpovědi každého svědka uvádí, jaké skutečnosti z jeho výpovědi vyplývají, když posuzuje, jak již bylo naznačeno, i věrohodnost těchto svědků, dále listinnými důkazy zajištěnými při domovních prohlídkách, záznamy telekomunikačního provozu, ale i cenou, za kterou bylo zboží nakupováno a následně prodáváno, když se jednalo o cenu pod cenou oficiálně určovanou distributorem pohonných hmot na území ČR (ČEPRO) a další. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že při posuzování subjektivní stránky jednání obviněného je nezbytné všechny provedené důkazy hodnotit v jejich vzájemném kontextu, včetně vazeb mezi jednotlivými obviněnými.
93.\tSoud prvního stupně v případě obviněného M. T. zcela správně dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť si byl vědom, že se na území České republiky distribuují minerální oleje nakupované bez spotřební daně a DPH, protože byly určeny na vývoz do jiného státu Evropské unie, přičemž následně však byly rozprodány do čerpacích stanic jako pohonné hmoty spalovacích motorů a je skutečně nepodstatné, zda koncové články tohoto řetězce obchodování ze svých obchodů příslušnou daň odvedly či neodvedly. Nejvyšší soud zde pro stručnost odkazuje na bod 85. tohoto usnesení vztahujícímu se k hodnoticím úvahám soudů nižších stupňů.
94.\tObviněný dále namítá, že soudy nižšího stupně neprovedly jím navrhované důkazy, a to vyžádání zpráv celních úřadů. V souvislosti s touto námitkou Nejvyšší soud považuje za vhodné předestřít některá obecná východiska tykající se tzv. opomenutých důkazů. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
95.\tObecně lze tedy tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013) a svůj postup dostatečným způsobem zdůvodní.
96.\tVe vztahu k neprovedení důkazu zprávami celního úřadu o jednotlivých provedených kontrolách přepravovaného zboží, je třeba uvést, že tento návrh byl uplatněn již před soudem prvního stupně. Uvedený soud návrh na doplnění dokazování neignoroval, nýbrž ho zamítl z důvodu nadbytečnosti (viz str. 183, bod 200. rozsudku soudu prvního stupně). K tzv. opomenutým důkazům se vyjádřil rovněž soud druhého stupně v bodu 45. usnesení, který odkázal na rozsudek soudu prvního stupně v rámci hodnocení důkazů prováděného od strany 183. rozsudku, když se se závěry soudu prvního stupně ohledně nadbytečnosti provedení tohoto důkazů ztotožnil. Lze tedy uzavřít, že z tohoto pohledu se nejedná o tzv. opomenutý důkaz a Nejvyšší soud pro stručnost na přesvědčivé zdůvodnění soudu prvního stupně odkazuje (viz str. 183-184, bod 200. rozsudku soudu prvního stupně), když navíc se soud s některými protokoly o celní kontrole srozuměl.
97.\tObecně je třeba s požadavky obviněného na další doplnění dokazování za nezbytné zdůraznit, že dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost, meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, tedy i soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodování, o což se v tomto případě jedná. Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů zcela dostály.
98.\tPředevším, jak již bylo naznačeno (bod 88. tohoto rozhodnutí), však obviněný M. T. v rámci zvolené dovolací argumentace brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, se kterými vyslovuje nesouhlas, konktrétně zejména hodnocení výpovědi svědků I. B., P. P., J. D., e-mailové korespondence mezi společností T. r. a Č. o. s. či hodnocením věrohodnosti svědků M. a obviněného T. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť ve své podstatě směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Přesto pokud obviněný zpochybňuje výpověď svědka M. je třeba uvést, že soud prvního stupně k jeho výpovědi přistupoval a hodnotí její význam z pohledu obhajoby obviněného opatrně, když tento svědek jistým způsobem ztratil paměť, když ovšem jeho výpověď zapadala do kontextu dalších důkazů (viz str. 107, bod 23. rozsudku soudu prvního stupně).
99.\tNa podporu závěru, že ani v případě obviněného M. T. nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, který ani nenamítá, v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují společně s dalšími obviněnými. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 183-188, bod 199. – 219. rozsudku soudu prvního stupně), potažmo odůvodnění soudu druhé stupně viz str. 39-43 bod 44. – 50. usnesení soudu druhého stupně), s jehož závěry se tento soud ztotožnil a své úvahy náležitě rozvedl. Zde je také třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se i zabýval otázkou, kdo byl povinen daň z příjmu a DPH přiznat a za jakých předpokladů (viz str. 184-186, body 205. a 210. rozsudku soudu prvního stupně).
100.\tSoučasně je nezbytné podotknout, že obviněný uplatnil v podaném dovolání stejné námitky jako v rámci odvolacího řízení, byť trochu v zúžené podobě. Jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, přičemž své závěry řádně odůvodnily v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Proto odkazuje Nejvyšší soud na bod 84. tohoto usnesení, které se zabývá opakováním stejných námitek v rámci odvolaní a dovolání.
101.\tObecně je v souvislosti s hodnocením důkazů třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vést k vynesení rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 166 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „quod non est in foro, non est in mundo“ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „quod non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spise, není na světě).
102.\tNad rámec uvedeného ve vztahu k obviněnému M. T. Nejvyšší soud dodává, že obviněný v rámci podaného dovolání vytrhával jím zmíněné svědecké výpovědi a další důkazy z celkového kontextu a nehodnotil je tak jako soudy nižší instance ve vzájemném souladu. Je nutno opětovně připomenout, že i tento obviněný byl odsouzen na základě řady, byť nepřímých, důkazů, které však společně tvořily plynulý řetěz v jednotlivých článcích na sebe navazující. Na základě takto provedených a vyhodnocených důkazů podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. byl zjištěn náležitě skutkový stav, o němž nepanují důvodné pochybnosti a za takové jednání byl obviněný společně s dalšími obviněnými ve věci uznán vinným z předmětného trestného činu.
103.\tVzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že obvinění M. K. a M. T. uplatnili námitky částečně právně relevantním způsobem ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když tyto jsou ovšem zjevně neopodstatněné. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o nich způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích obviněných v neveřejném zasedání.
Obviněný L. T.
104.\tVzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný L. T. námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tyto pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit.
105.\tNamítaná pochybení soudů nižších stupňů, která uvádí obviněný ve svém dovolání, spočívající v nesprávné aplikaci ryze procesních zásad, neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný touto dovolací argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale toliko do otázky nakládání se zabavenými datovými nosiči a hodnocení jednotlivých důkazů. Takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný a nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
106.\tPřesto považuje Nejvyšší soud z pohledu práva na spravedlivý proces, jehož porušení by mohl naplnit zvolený dovolací důvod (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010) za vhodné uvést následující.
107.\tObviněný především namítá, že jednal ve spolupráci s Policií ČR a že jí pomáhal při objasňování spáchané trestné činnosti ostatních spoluobviněných. V prvé řadě hned na úvod je nutné poznamenat, že obviněný argumentaci ohledně napomáhání policejnímu orgánu uplatnil až v rámci odvolacího řízení. Nejvyšší soud, přestože respektuje, že záleží zcela na obviněném, jakou zvolí v průběhu trestního řízení obhajobu, při posuzování relevance této námitky a nutnosti jejího podrobnějšího zkoumání, nemůže nechat bez povšimnutí, že obviněný měl obhájce již od přípravného řízení, kdy ještě před zahájením trestního stíhání (viz usnesení policejního orgánu Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality, Ostrava vydaného podle § 160 odst. 1 tr. ř. dne 4. 10. 2012, č. j. KRPT-125533-154/TČ-2012-070082) využíval služeb advokáta Mgr. Martina Sadílka a dne 23. 11. 2012 mu byl ve smyslu § 36 odst. 3 tr. ř. soudkyní Okresního soudu v Ostravě ustanoven obhájce JUDr. Roman Nováček, sp. zn. 0 Nt 7535/2012 (č. l. 2797), jehož právních služeb v rámci práva na obhajobu využíval do konce odvolacího řízení (dovolání bylo podáno prostřednictvím Mgr. Martina Sadílka). Z protokolu o domovní prohlídce je pak patrné, že Mgr. Martin Sadílek byl přítomen části domovní prohlídky na adrese XY.
108.\tJak již bylo naznačeno, obviněný o údajné spolupráci s Policií ČR začal hovořit až v rámci odvolacího řízení (č. l. 12148). Z pohledu tvrzení obviněného uplatněného v rámci dovolání je třeba zdůraznit, že dovolatel využíval právní služby advokáta ještě před zahájením trestního stíhání, v tzv. přípravném řízení po zahájení úkonů trestního řízení, když po zahájení trestního stíhání mu byl obhájce ustanoven, takže nepochybně jeho právo na obhajobu bylo v průběhu trestního řízení plně respektováno. Obecně je třeba uvést, že obhájce je erudovanou osobou, která by měla vědět, jak tvrzenou spolupráci s Policií ČR, potažmo celním orgánem, v rámci trestního řízení využít ve prospěch obviněného (svého klienta). Za takové situace se jeví jako zcela kontraproduktivní a pochybné tvrzení obviněného, že si myslel, že nemá z důvodu své spolupráce s Policií ČR být důvod trestně stíhán. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že takovou představu by snad mohl mít do okamžiku zahájení trestního stíhání, ale v žádném případě poté, co byla na něho podána obžaloba. Přesto poprvé uplatnil tuto námitku až v rámci odvolacího řízení, což by bylo zcela logické, když jiné věci vydal a to i z pohledu jeho nyní tvrzené spolupráce s Policií ČR. Navíc nelze pominout, že obviněný ani není schopen uvést nějaké bližší údaje o této spolupráci, když pouze obecně zmiňuje o kapitánovi Z., bez nějaké bližší specifikace. Za takové situace nelze soudu druhého stupně vytýkat nějaké pochybení, pokud doplnění dokazování v tomto směru odmítl (viz str. 39, bod 44. usnesení soudu druhého stupně) a z tohoto pohledu se nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na úvahy tohoto soudu, se kterými se zcela ztotožňuje. Tvrzení obviněného nelze považovat za věrohodné, když nebyly zjištěny žádné další skutečnosti, které by jeho verzi potvrzovaly, a za takové situace lze souhlasit se závěry soudu druhého stupně ohledně nedůvodnosti požadavků na doplnění dokazování v tomto směru.
109.\tStran námitky nevrácení některých zajištěných věcí tohoto obviněného a manipulace s důkazy bylo zjištěno následující. Především je třeba uvést, že se jedná o procesní námitky (vrácení věci vydané v průběhu trestního řízení upravuje trestní řád), když samotné případné porušení ustanovení o vrácení věci vydané v průběhu trestního řízení nenaplňuje zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že na základě příkazu k domovní prohlídce soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 0 Nt 2141/2011 (č. l. 1733-1735), byla v nemovitosti užívané obviněným L. T. provedena domovní prohlídka bytu č. XY v 5. podlaží bytového domu na adrese XY, včetně prostor a objektů přináležejících (garáže, sklepního prostoru) Celním ředitelstvím Praha, o níž byl vytvořen protokol o domovní prohlídce ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. OL-1331/TS-18/2010 (č. l. 1736-1743). Obviněný po poučení a k výzvě k vydání věcí důležitých pro trestní řízení podle § 83 odst. 1 tr. ř. uvedl, že ví, o jakou činnost se jedná a že se v bytě nachází listinné dokumenty, které souvisí s trestnou činností a tyto dokumenty dobrovolně vydává. Tedy neuvedl, že by se v bytě nacházely nějaké jiné věci důležité pro trestní řízení. Obviněný byl během domovní prohlídky v bytě přítomen, když zavolal nynějšímu obhájci Mgr. Martinu Sadílkovi, který přislíbil účast při konání domovní prohlídky, aby mohl svému klientovi poskytnout právní pomoc, který se i okolo 7:25 hod. do bytu obviněného dostavil. Obviněnému a obhájci byla umožněna konzultace a následně advokát Mgr. Martin Sadílek opustil místo konání domovní prohlídky.
110.\tZe shora citovaného protokolu o domovní prohlídce je pak zřejmé, že nynější obhájce obviněného byl domovní prohlídce zprvu přítomen, až po poradě s klientem sám dobrovolně byt obviněného opustil. Zde je důležité poznamenat, že dle protokolu o předmětné domovní prohlídce byly obviněným dobrovolně vydány pouze listinné dokumenty a datové nosiče pak byly následně až během domovní prohlídky zajištěny pověřeným celním orgánem, přičemž obviněný během domovní prohlídky neuplatnil námitku, že by snad do vydaných datových nosičů bylo nějak přítomnými policisty zasaženo (viz tvrzení obviněného v dovolání), ačkoliv se domovní prohlídky účastnila nezúčastněná osoba.
111.\tPředmětný protokol o domovní prohlídce obsahuje seznam dobrovolně vydaných věcí obviněným L. T., když současně došlo k zajištění věcí důležitých pro trestní řízení, mezi nimiž byl i namítaný flash disk (stopa č. 2), notebook ACER ASPIRE 7520 G, č. XY, tmavé barvy a flash disk černé barvy (stopa č. 9.), a mobilní telefon NOKIA X6, černé barvy (stopa č. 12).
112.\tPoté se Policie ČR pokusila zajistit obsah dat na datových nosičích obviněného včetně flash disků, notebooku Acer Aspire a mobilního telefonu NOKIA X6 na základě odborných vyjádření a znaleckého posudku. Ve vztahu k notebooku ACER Aspire (stopa č. 9) požádal policejní orgán – Celní ředitelství Olomouc dne 8. 6. 2011, č. j. OL-1331/TS-18/2010–2. PC, podle § 105 odst. 1 tr. ř. Policii ČR, KŘP MsK – OKTE SKPV o podání odborného vyjádření v oboru kriminalistická technika, odvětví počítačová expertízy (č. l. 5510-5511). V žádosti se explicitně uvedlo, že zajištěné věci nebylo možno přesně identifikovat, nebylo možné prověřit obsah stop, neboť byly zapečetěny z důvodu zabránění jakékoliv manipulace s nimi před provedením odborného vyjádření. Výslovně byl stanoven rovněž požadavek, aby byly v případě zjištění informací datového charakteru na počítačových systémech pořízeny zálohy. Citovaná žádost byla dne 8. 2. 2012 zrušena (č. l. 5512). Na stejném principu požádal policejní orgán – Celní ředitelství Olomouc dne 9. 6. 2011, č. j. OL-1331/TS-18/2010–3. mob, podle § 105 odst. 1 tr. ř. Policii ČR, KŘP MsK – OKTE SKPV, o podání odborného vyjádření v oboru kriminalistická technika, odvětví počítačová expertíza (č. l. 5522-5523) ve vztahu k mobilním telefonům a flash diskům, mezi nimiž byl i flash disk stříbrné barvy s nápisem UniCredit Group (skupina 6, stopa č. 2) a mobilní telefon NOKIA X6 (skupiny 6, stopa č. 12) obviněného. Žádost obsahovala stejné pokyny k zajištění obsahu dat a zálohy informací datového charakteru. Rovněž i tato žádost byla posléze zrušena (č. l. 5524).
113.\tNásledně ve vztahu k notebooku ACER Aspire (skupina 6, stopa č. 9) požádal policejní orgán – Celní ředitelství Olomouc dne 8. 2. 2012, č. j. OL-1331/TS-18/2010–2. PC, podle § 105 odst. 1 tr. ř. Policii ČR, KŘP MsK – OKTE SKPV o podání odborného vyjádření v oboru kriminalistická technika, odvětví počítačová expertíza (č. l. 5529-5530) s pokyny jako v předchozí žádosti. Na č. l. 5533-5546 trestního spisu se pak nachází odborné vyjádření ve smyslu § 105 odst. 1 tr. ř. obor kriminalistika, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat ze dne 31. 7. 2012, č. j. OL-133/TS-18/2010 zpracované Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje, odbor kriminalistické techniky a expertíz. Z odborného vyjádření bylo zjištěno, že předmětný notebook byl zkoumán jako položka č. 4 a společně s ním byl dodán i USB flash disk zn. Protec o velikosti 4 GB, oboje uloženo v černé brašně zapečetěné lepicí páskou a opatřené podpisy. Předmětné odborné vyjádření obsahuje popis zálohy obsahu disku, flash disku a dalších médií a následný popis vykopírování uživatelských souborů. Po provedeném zkoumání byly zkušební položky vráceny nepoškozeny a zabaleny společně s přílohami.
114.\tS ohledem na skutečnosti uvedené v předchozím bodě je více než zřejmé, že s notebookem a flash diskem nemohlo být od zapečetění nikterak manipulováno a současně byl stanoven přísný postup, jak postupovat při zálohování dat z těchto médií, aby nedošlo ke ztrátě dat. Navíc obviněný sám v dovolání tvrdí, že k mazání dat mělo docházet v době, kdy byla prováděná domovní prohlídka.
115.\tVybrané zajištěné věci z domovních prohlídek byly pak podrobeny znaleckému zkoumání Ing. Jindřicha Balajky ve znaleckém posudku č. 125/2013 ze dne 3. 11. 2013 (5564-5572). U flash disku obviněného L. T. (skupina 6 – stopa č. 2) bylo konstatováno, že se na disku nachází soubory, které nesouvisí s trestnou činností a mělo následně dojít k vrácení, obdobně jako mobilní telefon NOKIA X6 (skupina 6 – stopa č. 12), který si však policie ponechala. Záloha dat byla provedena na CD nosič.
116.\tS ohledem na shora uvedené závěry je pak zřejmé, že se policejní orgán snažil nalézt data na zabraných datových nosičích i za pomoci znaleckého zkoumání, nicméně k zjištění žádných relevantních informací nedošlo. V kontextu takového závěru a rovněž obecných východisek učiněných k tzv. opomenutým důkazům v bodech 94., 95. a 97. tohoto usnesení, je nutno konstatovat, že se nejedná o opomenuté důkazy, neboť by do věci nepřinesly žádné nové skutečnosti, které by měly vliv na posouzení viny dovolatele.
117.\tNad rámec tohoto závěru z pohledu dovolací argumentace je nezbytné uvést, že je zcela absurdní, že by policejní orgán během domovní prohlídky data na nosičích smazal a obviněný by toto v rámci domovní prohlídky nenamítal, když nelze skutečně pominout ani okamžik uplatnění této námitky obviněným.
118.\tSoučasně je nezbytné dále zdůraznit, že na základě usnesení předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 77 T 3/2014, tedy ještě před rozhodnutím soudu druhého stupně o podaném odvolání, byly podle § 80 odst. 1 tr. ř. vráceny obviněnému L. T. věci zajištěné při domovní prohlídce a to stopa č. 9 flash disk šedé barvy – původně vložen v zajištěném notebooku ACER Aspire 7520 G, č. XY, a stopa č. 12 mobilní telefon Nokia X6, černé barvy. Obviněnému byly vráceny věci na základě jeho žádosti doručené Krajskému soudu v Ostravě dne 31. 7. 2018 (č. l. 12165). Flash disk stříbrné barvy s nápisem UniCredit Group – stopa č. 2 byl obviněnému vrácen již na základě usnesení Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odbor hospodářské kriminality, Ostrava, ze dne 14. 11. 2013, č. j. KRPT-125533/TČ-2012-070082 (č. l. 5445-5446), jakož i notebook ACER Aspire 7520G 74009730616 vč. nabíječky a brašny (stopa č. 9) na základě usnesení Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odbor hospodářské kriminality, Ostrava, ze dne 23. 1. 2014, č. j. KRPT-125533/TČ-2012-070082 (č. l. 5481).
119.\tZ pohledu dalších námitek obviněného týkajících se vrácení věci vydaných v průběhu trestního řízení je možno uvést, že podle § 80 odst. 1 tr. ř. podle něhož (věty první) platí, že není-li věci, která byla podle § 78 tr. ř. vydána nebo podle § 79 tr. ř. odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jsou-li obě výše uvedené podmínky splněny, je možné rozhodnout o vrácení nebo vydání věci, a to neprodleně poté, kdy již věci není třeba k dalšímu řízení. S vrácením věci důležité pro trestní řízení není nutno vyčkávat až do skončení trestního stíhání. Věc se především vrátí tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Byla-li ovšem doličná věc předložena, popř. odňata, za účelem předložení příslušnému orgánu (§ 78 odst. 1 první věta před středníkem, § 79 odst. 1 první věta per analogiam), příslušný orgán činný v trestním řízení (zejména policejní orgán) ihned poté, co věc ohledal, popř. identifikoval, ji vrátí tomu, kdo ji předložil, resp. komu byla odňata. Vrácení věci se vztahuje i na vydání nebo odnětí věci v širším smyslu.
120.\tLze připustit, že v předmětné věci obviněného nebyly tomuto ihned po odborném zkoumání či znaleckém zkoumání odňaté věci vráceny, když došlo k jejich vrácení až po skončení řízení u soudu prvního stupně na základě jeho žádosti zaslané Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím obhájce. Nicméně nelze opomenout, že v projednávaném případě došlo při domovních prohlídkách k zabavení rozsáhlého množství důkazního materiálu nejen u obviněného, ale rovněž i dalších osmi spoluobviněných, kdy navrácení zpět všech těchto věcí logicky nějakou dobu trvalo. Nadto je nutné zdůraznit, že trestní řád výslovně nestanovuje konkrétní lhůtu, během níž musí být věci vráceny. Jedná se o jistý nedůsledný postup orgánů činných v trestním řízení, který ovšem nenaplňuje zvolený dovolací důvod.
121.\tS ohledem na shora uvedené závěry tak nedošlo u obviněného k porušení základních zásad trestního řízení ve smyslu § 2 tr. ř., resp. konkrétně namítané zásady oficiality, materiální pravdy a zásady vyhledávací, když z předloženého trestního spisu nebylo žádné takovéto pochybení orgány činnými v trestním řízení zjištěno a argumentace obviněného je toliko obecná. Přesto je nezbytné zdůraznit, že policejní orgán se pokusil obsah na datových nosičích zjistit, když ovšem z těchto se nepodařilo žádnou relevantní informaci získat, když v současné době již zajištěné věci byly navráceny zpět obviněnému. V kontextu zajištěných médií tak nedošlo k porušení trestního zákona ani práv obviněného.
122.\t Ani námitku porušení práva na spravedlivý proces neshledal Nejvyšší soud důvodnou a pro stručnost odkazuje na bod 87. odůvodnění tohoto usnesení, v němž se Nejvyšší soud relevancí porušení práva na spravedlivý proces věnoval již ve vztahu k dovolání obviněné M. K., přičemž stejné závěry lze vztáhnout i na dovolání obviněného L. T. Nad rámec shora uvedeného je dále opětovné připomenout, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04), přičemž tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
123.\tS ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného L. T. je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 4. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu