73.\tObviněný rovněž ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům poukazuje na skutečnost, že nebyl proveden důkaz celým účetnictvím společnosti ILTON, s. r. o. Zde je namístě uvést, že z provedeného dokazování vyplývá, že zajištěné účetnictví nebylo zcela kompletní (viz vyjádření znalce Ing. Zdražila), když také není pochyb o tom, že cela řada účetních operací nebyla v účetnictví prokazatelně zachycena (např. náklady na mzdy zaměstnanců, chybějící mzdové listy). Současně je třeba poukázat na skutečnost, že tzv. zmizelo účetnictví realizované v elektronické podobě. Navíc nelze pominout, že součástí spisového materiálu jsou materiály, které byly předloženy společností ILTON, s. r. o., v rámci insolvenčního řízení, včetně knihy závazku a faktur, která byla předložena v insolvenčním řízení. Tuto předloženou knihu závazku lze považovat nepochybně za dané situace za tzv. jediný pevný bod, když dlužník v insolvenčním řízení tímto stvrzuje své nesporné závazky. Proto je třeba mít za to, že ani komplexní provedení účetnictví společností by nemohlo vést k jiným skutkovým zjištění, když relevance je sporná již z toho důvodu, že toto neobsahovalo všechny potřebné údaje a informace podle zákona o účetnictví. Již z tohoto pohledu se nemůže jednat o případ tzv. opomenutých důkazů.
b)\tNámitka stran zákonnosti znaleckého posudku Ing. Zdražila
74.\tObviněný dále zpochybňuje závěry znaleckého posudku vypracovaného Ing. Zdražilem, když především uvádí, že tento byl podle něho vypracován vyloučeným znalcem. Ve vztahu k této námitce pak dovolatel odkazuje na vyjádření znalce ze dne 27. 4. 2022, kterým znalec písemně reagoval na výtky, které uplatnil jeho obhájce k podanému znaleckému posudku. Lze mít za to, že touto námitkou se fakticky obviněný dovolává existence tzv. nezákonného důkazu, což je námitka směřující do dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud shledal tuto námitku za uplatněnou právně relevantním způsobem, ale ovšem za zjevně neopodstatněnou. Předně je nutno zdůraznit, že znalecký posudek Ing. Zdražila byl vypracován v přípravném řízení, přičemž obviněný využil i svého oprávnění a uplatnil námitky proti formulaci otázek, tedy nikoliv proti osobě znalce a jeho odbornému vyjádření. Jeho uplatněným námitkám pak bylo vyhověno. Následně byl znalec vyslechnut v hlavním líčení, když teprve po jeho výslechu byly obhajobou písemně uplatněny výhrady k tomuto znaleckému posudku. K těmto výhradám se znalec písemně na základě žádosti soudu vyjádřil, přičemž soud prvního stupně toto vyjádření považoval za dostatečné a znalec již nebyl ve věci opětovně slyšen. Zde je nutno zdůraznit, že toto ani nepožadovala obhajoba. Nejvyšší soud shledal, že ze samotného vyjádření znalce učiněného až po podání znaleckého posudku v hlavním líčení, ve kterém reagoval na písemné výtky obhajoby vůči vypracovanému znaleckému posudku a závěrům znalce, nelze dovodit jeho podjatost v době vypracování tohoto znaleckého posudku a jeho přednesu v hlavním líčení, ale ani později. Je tomu tak proto, že samotná skutečnost, že znalec považoval uplatněné výtky za nepravdivé a měl za to, že jsou již takového charakteru, že ho obhajoba obviňuje z podání nepravdivého znaleckého posudku, nemůže vést k závěru o jeho vyloučení z podání znaleckého posudku ve smyslu § 18 zákona č. 254/2019 Sb. o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Proto ani tuto námitku nelze považovat za důvodnou.
75.\tOhledně námitky dovolatele směřující do relevance znaleckého posudku Ing. Zdražila, když obviněný mu vyčítá zásadní nedostatky a dovozuje z toho jeho nepoužitelnost, lze uvést následující. Obviněný i tuto argumentaci, byť to výslovně neuvádí, zaměřuje na naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k obsahu uplatněné argumentace je možno konstatovat, že obviněný jen zpochybňuje způsob hodnocení tohoto důkazu soudy nižších stupňů. Taková argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod, neboť ze strany obviněného se jedná jen o prostý nesouhlas se způsobem hodnocení tohoto konkrétního důkazu soudy, který sám o sobě nemůže zakládat tvrzený extrémní rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že zejména soud prvního stupně se relevantností tohoto znaleckého posudku zabýval, když znalce velmi podrobně vyslechnul v rámci hlavního líčení a své závěry ohledně hodnocení znaleckého posudku velmi podrobně rozvedl (viz body 32–38 a bod 43 rozsudku soudu prvního stupně). Na tuto námitku reagoval i soud druhého stupně, který se rovněž tvrzením stran nepoužitelnosti a tvrzených vad znaleckého posudku Ing. Zdražila zabýval (viz bod 7 rozsudku soudu druhého stupně), když i sám doplnil dokazování. Navíc je třeba zdůraznit, že závěry znalce Ing. Zdražila nestojí osamoceně, podporují je i další provedené důkazy (viz např. kniha závazků předložena v rámci insolvenčního řízení, přehled neuhrazených závazků).
76.\tPokud obviněný poukazuje na vyjádření znalce Ing. Zdražila v rámci hlavního líčení, které se týkalo skutečnosti, zda kniha závazků měla vypovídající hodnotu, tak je třeba zdůraznit, že byť znalec připustil, že kniha závazků mohla být určitým způsobem zkreslena, tedy to nevyloučil, tak to nemůže vést k závěru o nesprávnosti tohoto znaleckého posudku. Navíc je třeba uvést, že obviněný nepochybně jistým způsobem zkresluje vyjádření znalce. Obviněný totiž pomíjí, že podle znalce výše závazků, tak jak byla vyjádřena v knize závazků, je minimální a že tedy nelze vyloučit, že existovaly ještě další závazky, které se v knize závazků nenacházejí. Jinak vyjádřeno, podle znalce mohly být závazky společnosti ILTON, s. r. o., ještě vyšší, než se podávají z knihy závazků. Nakonec tento závěr odpovídá i listinným důkazům, ze kterých je zřejmé, že společnost ILTON, s. r.o., měla i další závazky, které nebyly přihlášeny do insolvenčního řízení, což je nakonec i jistým způsobem logické, neboť ne všichni věřitelé se vždy přihlásí do insolvenčního řízení. Skutečnost, že výše závazků společnosti ILTON, s. r. o., mohla být vyšší, nemůže vést k závěru o nesprávnosti znaleckého posudku znalce Ing. Zdražila ve vztahu k tomu, že společnost ILTON, s. r. o., byla k 31. 3. 2014 v úpadku ve formě platební neschopnosti. Je tomu tak proto, že další závazky po lhůtě splatnosti by mohly vést k závěru, že úpadek předmětné společnosti nastal ještě před 31. 3. 2014. Z pohledu správnosti vedení účetnictví je také třeba pro stručnost odkázat na závěry soudu prvního stupně (viz bod 59 rozsudku soudu prvního stupně) včetně úvah o tom, kdo mohl mít reálný zájem na tom, aby nebylo k dispozici řádně vedené účetnictví.
77.\tNadto považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že pro konstatování stavu úpadku ve formě platební neschopnosti není nutno vždy provést znalecké zkoumání. Jinak vyjádřeno, posouzení, zda a kdy se dovolatel dozvěděl nebo při náležité péči měl dozvědět o stavu úpadku společnosti, není posouzením skutečností, k nimž je třeba vždy odborných znalostí (§ 127 odst. 1 o. s. ř.), a toto nemusí být předmětem znaleckého zkoumání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016). Zde je namístě opětovně akcentovat, že není pochyb o tom, že to byl právě obviněný, který fakticky dlouhodobě ovládal společnost ILTON, s. r. o. (viz bod 44–54 rozsudku soudu prvního stupně, bod 10 rozsudku odvolacího soudu) a který rozhodoval o všech objednávkách a platbách společnosti ILTON, s. r. o., včetně výplat zaměstnancům, a ovládal účty společnosti (viz č. l. 106 spisu soudu prvního stupně). Tedy fakticky společnost zcela ovládal a řídil. Současně je z provedeného dokazování také patrno, že společnost ILTON, s. r. o., měla dlouhodobě nesplacené závazky ještě před koncem roku 2013 (např. č. l. 294 – společnost L., č. l. 1092, dluh vůči Z. O. D. N. z roku 2013, dluhy vůči Pražské správě sociálního zabezpečení, VZP). Navíc prokazatelně již počátkem roku 2014 pozastavila další povinné platby vůči FÚ, ČSSZ, VZP. Přesto za této situace obviněný pokračoval v objednávkách zboží a služeb, ačkoliv se prokazatelně finanční situace společnosti ILTON, s. r. o., nezlepšovala, naopak se zhoršovala (viz č. l. 594, č. l. 652, viz č. l. 752, č. l. 863), tedy nesplacené závazky firmy ILTON, s. r. o., se zvyšovaly a směřovala k insolvenci. Lze mít za to, že obviněný i využíval toho, že společnost I. D., která dodávala společnosti ILTON, s. r. o., zboží v předmětném období (podzim roku 2014) rovněž fakticky ovládal, takže jí nehradil faktury za dodané zboží právě pro společnost ILTON, s. r. o. Právě toto neuhrazování faktur společnosti I. D. nepochybně přispělo k tomu, aby v tomto období společnost ILTON, s. r. o., některé platby uhradila, i když prokazatelně byla v platební neschopnosti. I tato skutečnost přispívala k záměrnému klamání poškozených společností, neboť občasné platby záměrně vzbuzovaly dojem, že finanční problémy společnosti ILTON, s. r. o., jsou skutečně jen přechodného rázu a vedly tyto společnosti k poskytování služeb a zboží.
78.\tLze tedy uzavřít, že obviněný si musel být v době objednávání služeb a zboží vědom toho, že společnost ILTON, s. r. o., nebude schopna hradit za poskytnuté zboží či služby ve lhůtě splatnosti (viz přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1528/2015) popř. vůbec a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Zde je třeba zdůraznit, že „platební neschopnost představuje situaci, kdy tvorba zisku a peněžní toky dlužníka nejsou schopny vytvářet hotovost postačující ke krytí splatných dluhů (S. 2017, s. 52). Musí se ovšem jednat o systémovou neplatnost, tedy nikoliv o dočasnou platební neschopnost, která spočívá v tom, že platební neschopnost je vyvolána nenadálými okolnostmi, kdy splatné dluhy sice není možné pokryt aktuálními disponibilními zdroji, avšak tento stav bude v krátké době překlenut a finanční stabilita bude obnovena (A. a kol., s. 7). Z provedeného dokazování pak není pochyb o tom, že se skutečně jednalo o systémovou platební neschopnost, když od roku 2013 se finanční situace společnost ILTON, s. r. o., nezlepšovala, naopak se dlouhodobě zhoršovala a jak již bylo naznačeno, obviněnému jako osobě, která společnost ILTON, s. r. o., fakticky ovládala, to muselo být známo. V tomto směru je třeba uvést, že vlastní páchání trestné činnosti obviněného není vázáno k 31. 3. 2014, ale až k období od 27. 8. 2014, kdy se nepochybně finanční situace společnosti ILTON, s. r. o., oproti stavu k 31. 3. 2014 ještě zhoršila, jak vyplývá z listinných důkazů.
79.\tObdobné povahy je i odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 886/2021, ve kterém ve vztahu k jeho odsouzení pro trestný čin podle § 241 tr. zákoníku, bylo v odůvodnění tohoto rozhodnutí shledáno, že společnost ILTON, s. r. o., se nenacházela v úpadku. Předně je třeba uvést, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 9/2020 (v této věci bylo podáno dovolání vedené pod sp. zn. 5 Tdo 886/2021) nebyl vypracován znalecký posudek právě ohledně případného úpadku společnosti. Navíc je třeba zdůraznit, že společnost ILTON, s. r. o., se nacházela v úpadku ve formě platební neschopnosti, nikoliv předlužení, tedy není pochyb o tom, že určité finanční prostředky v předmětném období k dispozici měla, jak bylo nakonec konstatováno v rozhodnutí Nejvyššího soudu vedeném pod sp. zn. 5 Tdo 886/2021. Nad rámec tohoto závěru je třeba poukázat na bod 59 tohoto rozhodnutí, ohledně toho, že již samotné neinformování o špatné finanční situaci společnosti by postačilo k naplnění znaku zamlčení podstatné skutečnosti.
c)\tNámitka stran jednání vůči společnosti M. C., s. r. o.
80.\tObviněný rovněž dovozuje rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy ve vztahu k bodu I.4 napadeného rozsudku (poškozená společnost M. C., s. r. o.). I v případě těchto námitek ovšem obviněný jen zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Taková argumentace nemůže naplňovat tvrzenou existenci extrémního rozporu, neboť obviněný jen zpochybňuje právní závěr soudů nižších stupňů, že předmětná objednávka byla závazná. Předně se věcně jedná o námitku, kterou obviněný uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a tento na ní reagoval (viz body 49–51 rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. Zároveň nelze pominout, že na totožnou námitku reagoval i odvolací soud (viz bod 13 rozsudku soudu druhého stupně). Nad rámec shora uvedeného je třeba poukázat na to, že obviněný jednal s poškozenou společností za společnost ILTON, s. r. o., přičemž z jeho postupu vůči poškozené společnosti je nepochybné, že k objednávce reklamních služeb došlo a že si toho byl obviněný vědom a že jejich realizaci za společnost ILTON, s. r. o., požadoval (viz uznání dluhu ze dne 17. 8. 2015 na č. l. 1228 spisového materiálu soudu prvního stupně. Z pohledu obhajoby obviněného je třeba rovněž uvést, že by bylo zcela nelogické, že by uznal dluh za společnost ILTON, s. r. o., pokud by si tyto reklamní služby za společnost ILTON, s. r. o., neobjednal a nepožadoval je. Proto ani tato námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Samotnou skutečnost, že poškozená společnost vystavila zálohovou fakturu, kterou společnost ILTON, s. r. o., neuhradila ve stanovené lhůtě, nelze interpretovat tak, že k trestněprávnímu jednání ze strany obviněného nedošlo. V tomto směru je třeba poukázat na listinné důkazy založené na č. l. 1192–1239, ze kterých je nepochybné, že přes neuhrazené zálohové faktury obviněný souhlasil s realizací reklamní kampaně. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 je nepřípadný, když o trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku se může jednat i v případě, že poškozený se mohl omylu vyvarovat a jistým způsobem si počínal nedbale (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1046/2017). Nadto není také vyloučeno spáchání trestného činu podvodu v rámci civilního vztahu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1079/2015).
d)\tNámitky ohledně skutku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně
81.\tObviněný dále namítá naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i ve vztahu ke skutku pod bodem II, v němž je spatřováno spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Tvrdí, že odvolací soud dezinterpretoval důkazy v jeho neprospěch. I v případě těchto námitek dovolatel jen zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když poukazuje na závěry soudu prvního stupně stran úlohy svědka H. ve společnosti I. D., s. r. o., a že on sám nepodával daňové přiznání. Taková argumentace ovšem nemůže sama o sobě naplňovat tvrzený extrémní rozpor. Prostřednictvím uvedených námitek se totiž obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
82.\tBez ohledu na tento závěr Nejvyšší soud odkazuje na skutkové závěry soudů nižších stupňů ohledně fungování a vzájemných vztahů mezi společností ILTON, s. r. o., společností I. D., s. r. o., a společností P. C., s. r. o. (viz body 66 a 67 a bod 76 rozsudku soudu prvního stupně, bod 15 rozsudku soudu druhého stupně), ke kterým dospěl na základě provedeného dokazování. Z pohledu námitek obviněného je třeba zdůraznit, že způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k tomuto skutku odpovídá zásadám formální logiky a nevykazuje znaky žádné libovůle či svévole. Pokud obviněný odkazuje na závěry soudu prvního stupně stran postavení svědka H. ve společnosti I. D., s. r. o., tak je možno připustit, že soud prvního stupně dospěl k závěru, žeúloha tohoto svědka mohla být aktivnější než v případě svědka K. Zde je namístě uvést, že případná účast další osoby na páchání trestné činnosti nevylučuje trestní odpovědnost obviněného za uvedený přečin. Obecně je třeba konstatovat, že u přečinu podle § 240 tr. zákoníku se nevyžaduje existence speciálního ani konkrétního subjektu ve smyslu § 114 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 5 Tdo 117/2011, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 118/2016). Důležité a rozhodující je, že v dané věci bylo bez jakýchkoliv důvodných pochybnosti prokázáno, že to byl právě obviněný, který ve skutečnosti fakticky jednal a ovládal společnost ILTON, s. r. o., stejně jako společnost P. C., s. r. o., a společnost I. D., s. r. o. Rovněž námitka, že obviněný sám daňové přiznání nepodával, je z hlediska skutkových zjištění nepodstatná. Nakonec tuto skutečnost vyjádřil odvolací soud přímo ve skutkových zjištěních, když výslovně uvedl, že obviněný „nechal podat dne 29. 12. 2014 správci daně přiznání k dani z přidané hodnoty“. Byť lze mít za to, že tato námitka obsahově směřuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je nutno uvést, že pachatelem trestného činu podle § 240 tr. zákoníku může být kdokoli, kdo se podílí na zkrácení daně, tj. nejen osoba podávající daňové přiznání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1014/2013). Jinak vyjádřeno, pachatelem takového daňového trestného činu může být nejen subjekt daně, respektive jeho statutární zástupce, ale obecně kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, respektive se společně s dalšími osobami vědomě podílí na způsobení stavu, kdy zákonná daň nebyla vyměřena buď vůbec, nebo nikoliv v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu. O takovou situaci se jedná v případě obviněného.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
83.\tDovolatel rovněž namítá otázku dokonání trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku a otázku náhrady škody, které jistým způsobem spojuje. Jednak konkrétně namítá, že splatnost závazku nemůže být kritériem oddělující dokonání trestného činu od pouhé náhrady škody. Současně uvádí, že rozlišujícím kritériem může být subjektivní stránka nebo omyl či zamlčení podstatných skutečností, které jsou příčinou majetkové dispozice poškozeného. Jinak vyjádřeno, obviněný tvrdí, že pouhé neuhrazení závazku ve lhůtě splatnosti nemůže vést k závěru o naplnění všech znaků trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku a že škodu mohou představovat toliko nesplacené závazky. Současně vyslovuje přesvědčení, že škodu nemůže představovat výše neuhrazených závazků, pokud předmětem plnění byla reklama, kde jsou náklady a tedy možná škoda dodavatele podstatně nižší než výše fakturovaných částek. Tvrdí, že pro dodavatele právě proto, že jsou jejich náklady nižší, je přijatelná vyšší míra rizika, že jeho pohledávka nebude uhrazena. Toto podle obviněného vysvětluje, proč byli dodavatelé při absenci jakéhokoliv omylu ochotni pokračovat v dodávkách, přestože věděli o špatné finanční situaci společnosti ILTON, s. r. o. Dále zpochybňuje otázku úmyslu, když podle jeho názoru soudy úmysl řádně nezjišťovaly a fakticky se spokojily s jeho předpokládaným úmyslem. Poukazuje rovněž na skutečnost, že on sám se nijak neobohatil.
84.\tVzhledem k obsahu této uplatněné argumentace lze mít za to, že tyto námitky je možno podřadit pod zvolený dovolací důvod, přestože dovolatel částečně zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně zatajení podstatných skutečností.
85.\tObecně platí, že trestný čin podvodu je dokonán, jakmile pachatel uvedl svým lstivým předstíráním a jednáním nějakou osobu v omyl, aby ji tak přiměl k jednání, jež má poškodit ji nebo kteroukoliv třetí osobu [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 4. 1922, sp. zn. Kr II. 606/21 (uveřejněné pod č. 808 Sbírky rozhodnutí československých soudů)]. Jinak vyjádřeno, trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného, přičemž mezi omylem a následnou majetkovou transakcí u poškozeného na jedné straně a škodou u poškozeného a obohacení jiné osoby musí být příčinná souvislost. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy (viz ŠÁMAL, P. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012 s. 2056-2057). Z pohledu tohoto shora prezentovaného závěru, je třeba mít za to, že trestný čin podvodu je dokonán v okamžiku, kdy dojde k obohacení pachatele či jiné osoby, tedy v okamžiku, kdy je věc či zboží či služba pachateli či jiné osobě na základě podvodného jednání poskytnuta. Zároveň platí, že pokud je trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku dokonán, tak případná pozdější úhrada závazku je považována jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003 (uveřejněné pod č. 32/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Stejné závěry lze vztáhnout k dodávkám zboží. Zároveň se nevyžaduje, aby se obohatil pachatel.
86.\tSoučasně lze připustit, že samotná skutečnost, že pachatel neuhradí splatný závazek ve lhůtě splatnosti, nestačí k naplnění jak objektivní, tak i subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Z hlediska objektivní stránky musí být prokázáno na základě provedeného dokazování, že pachatelem došlo k uvedení jiného v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatné skutečnosti a způsobení tak na cizím majetku alespoň škody nepatrné. Z hlediska subjektivní stránky, tedy na podvodný úmysl pachatele nelze usuzovat jen z okolnosti, že neposkytl protiplnění za odebrané zboží nebo služby ve sjednané lhůtě, protože takový závěr nenaplňuje volní složku zavinění ve formě úmyslu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1013/2009). Vyžaduje se, aby podvodný úmysl byl dán u pachatel v době páchání trestné činnosti.
e)\tNámitky stran naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu
87.\tZ pohledu těchto shora naznačených východisek je třeba zdůraznit, že obviněný zpochybňuje, že byl naplněn objektivní znak trestného činu podvodu spočívající v zamlčení podstatné skutečnosti. Lze mít za to, že obviněný ve vztahu k této námitce zpochybňuje skutkové zjištění soudů nižších stupňů, že se společnost ILTON, s. r. o., nacházela v době uzavírání předmětných objednávek ve stavu úpadku. Proto tuto námitku lze pod zvolený dovolací důvod podřadit jen s velkou dávkou tolerance. Pro jistou stručnost odkazuje Nejvyšší soud v tomto směru na závěry soudů nižších stupňů stran naplnění tohoto znaku (viz 45 až 67 a bod 75 rozsudku soudu prvního stupně, bod 10 až 14 a bod 19 rozsudku soudu druhého stupně). Současně lze odkázat na úvahy Nejvyššího soudu obsažené v bodě 59 tohoto rozhodnutí, kde byly rozvedeny závěry Nejvyššího soudu stran naplnění znaku zamlčení podstatné skutečnosti. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že zamlčení podstatné skutečnosti nepochybně představovala nejen samotná skutečnost, že obviněný neinformoval poškozené subjekty o stavu úpadku společnosti (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 293/2017), ale i další rozhodné skutečnosti, jako např. to, že společnost ILTON, s. r. o., přestala dlouhodobě hradit své povinné platby vůči státu, nebo že fakticky společnost ILTON, s. r. o., neovládá jednatel, nýbrž právě obviněný.
f)\tNámitka stran naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu
88.\tObviněný rovněž zpochybňuje naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, když namítá, že u něho neexistoval úmysl poškozené podvést. Nejvyšší soud nejprve předestírá obecná východiska týkající se zavinění. Platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář., 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, 366 s) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, anovit curia ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
89.\tO zavinění ve formě úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
90.\tU trestného činu podvodu se v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K naplnění kvalifikované skutkové podstaty postačí nedbalost [viz § 17 písm. a) tr. zákoníku]. Předně je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů se naplněním subjektivní stránky zabývaly. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování uzavřel, že obviněný jednal úmyslně, byť přímo neuvedl, zda v úmyslu nepřímém či přímém. Otázkou subjektivní stránky se posléze zabýval na základě námitek uplatněných v rámci podaného odvolání i odvolací soud, který konstatoval, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém (viz bod 19 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud pro stručnost na jeho závěry odkazuje. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů je třeba akcentovat, že obviněný nejenže věděl o špatné finanční situaci společnosti ILTON, s. r. o., když společnost fakticky ovládal (blíže viz body 58–60, 77–78 tohoto rozhodnutí), ale zejména mu bylo známo (rozhodoval o všech podstatných záležitostech společnosti), že finanční stav ILTON, s. r. o., se v čase nezlepšuje, naopak zhoršuje. Jinak vyjádřeno, obviněný buď sám či prostřednictvím jím pověřených osob objednával a odebíral zboží a služby, přestože mu bylo známo, že se zvyšuje počet dlouhodobě neuhrazených závazků společnosti ILTON, s. r. o., tedy že finanční stav společnosti se nezlepšuje, ale naopak zhoršuje. Zároveň ale důvodně nemohl předpokládat, že se jedná o krátkodobý nedostatek finančních prostředků a ani nemohl očekávat, že by došlo k nějakému zlepšení platební schopnosti společnosti ILTON, s. r. o. (viz výpověď obviněného). Přesto všechny poškozené opakovaně ubezpečoval, že závazky budou uhrazeny ve lhůtě splatnosti a následně v tom, že se jedná jen o krátkodobý nedostatek finančních prostředků, který bude v přiměřené době vyřešen. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem si musel být obviněný již v době sjednávaní předmětných obchodů přinejmenším vědom toho, že společnost ILTON, s. r. o., nebude schopna svým závazkům dostát, a to nejen ve lhůtě splatnosti, ale vůbec a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Proto lze mít za to, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Proto lze považovat námitku stran absence zavinění za zjevně neopodstatněnou.
g)\tNámitka ohledně výše způsobené škody
91.\tObviněný dále zpochybňuje výši způsobené škody, když namítá, že výše způsobené škody nepředstavuje cena objednaného zboží či objednané služby (viz bod 4 rozsudku soudu druhého stupně), nýbrž jen náklady vynaložené ze strany poškozených společností při realizaci předmětných objednávek od společností ILTON, s. r. o. Tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod.
92.\tŠkoda se v trestním právu chápe obdobně jako v odvětvích práva upravujících majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, která je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a lze ji napravit – nedochází-li k naturální restituci – poskytnutím majetkového plnění, především peněz (srov. rozhodnutí č. 34/2010-II. Sb. Rozh. Tr. a č. 55/1971 Sb. Rozh. Obč.). Za škodu na cizím majetku je třeba považovat újmu majetkové povahy, kterou představuje nejen zmenšení majetku (damnum emergens), ale i ušlý zisk (lucrum cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek poškozeného oprávněně zvětšen. Rozhodující je přitom hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen, nikoli obohacení pachatele (srov. rozhodnutí č. 71/1971 Sb. Rozh. Tr.). V případě škody způsobené trestným činem se pro trestní řízení výše škody stanoví podle § 137 tr. zákoníku, podle něhož se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě. Uvedené pravidlo pro výpočet škody se užije obecně u všech trestných činů, u nichž je znakem škoda. Při stanovení výše škody ve smyslu ustanovení § 137 tr. zákoníku, které vyjadřuje celkem tři kritéria, a to cenu, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav, se postupuje tak, že vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou shora uvedených kritérií (srov. rozhodnutí č. 39/2002 Sb. rozh. tr.). Současně je třeba uvést, že není ani vyloučeno, aby za škodu ve smyslu § 137 odst. 1 tr. zákoníku byla považována smluvní cena dohodnutá stranami kupní smlouvy, ale to jen v případě, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že tato smluvní cena je cenou, za kterou se v době a v místě činu věc obvykle prodávala. To platí zejména tehdy, pokud je cena věcí nebo služeb dohodnutá v rámci poctivého závazkového vztahu uzavřeného mezi účastníky smlouvy při dodržení pravidel smluvní svobody zpravidla odpovídá ceně, za niž se věc (služba) v době a místě činu obvykle prodává, pokud z okolností není zřejmé něco jiného (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 198/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, svazek 17, č. T 804). Přestože ustanovení § 137 tr. zákoníku hovoří o škodě na věci, je třeba toto ustanovení použít i při stanovení škody, např. při vylákání nebo jiném zneužití poskytnutí služby či podobném plnění [Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1831–1842, viz př. Rozhodnutí R 27/1996)].
93.\tVzhledem ke shora uvedenému má Nejvyšší soud za to, že soudy nižších stupňů postupovaly správně, pokud při stanovení výše způsobené škody vycházely z cen uvedených v uzavřených objednávkách, neboť není pochyb o tom, že se jednalo o cenu, za kterou se služby v dané době a v místě činu prodávaly. Jinak řečeno, v případě jednání pod body I. 2, 3, 4, 5 se jednalo o cenu reklamní služby, kterou poškozené společnosti poskytovaly podle svého sazebníku všem případným objednávatelům v daném místě a čase v rámci poctivého závazkového vztahu uzavřeného mezi účastníky smlouvy při dodržení pravidel smluvní svobody. Obdobná je situace v případě jednání pod bodem I. 1 (nájemné za pronájem nemovitostí). Předně je třeba zdůraznit, že výše nájemného za předmětné prostory byla v daném místě stanovena dlouhodobě, neboť před společností ILTON, s. r. o., si tyto prostory pronajímaly jiné společnosti (např. společnost I. D., E. C.), takže lze mít za to, že se jednalo o cenu pronájmu stanovenou v rámci poctivého závazkového vztahu a že pronajímatel v žádném případě nevyužíval svého postavení k tomu, aby stanovil výši nájemného zřejmě nepřiměřenou cenám za obdobné pronájmy v daném místě a čase. Nakonec toto netvrdí ani sám obviněný, když jen naznačuje, že pronajímatel neměl pro dané prostory lepší využití, a tedy měl vědomě akceptovat případné riziko neuhrazení nájemného. V tomto směru je třeba zdůraznit, že samotná skutečnost, zda by snad neměl pronajímatel v daném místě a čase k dispozici jiného nájemce, nemůže vést k závěru, že by neuhrazením smluvně určeného nájemného pronajímateli nevznikla škoda ve výši nájmu. Naopak lze mít za to, že tato skutečnost se nepochybně promítla do výše nájemného, které muselo jistým způsobem reagovat na skutečnost, že pronajímatel si byl vědom toho, že jiného nájemce v dané době nemají k dispozici, což spolu s manipulativním jednáním obviněného, který neustále sliboval, že dluhy na nájemném budou uhrazeny, vedlo i k tomu, že přes předchozí problémy s uhrazením nájemného nebyla nájemní smlouva vypovězena dříve.
94.\tOhledně námitky obviněného spočívající v tom, že výše způsobené škody mohla představovat jen platby, které skutečně nebyly uhrazeny, a že do výše způsobené škody neměly být zahrnuty platby, které se uskutečnily, byť po splatnosti, je třeba uvést, že tato námitka fakticky směřuje jen do způsobu hodnocení provedených důkazů soudy nižšího stupně a jako taková nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný uvedený v § 265b tr. ř. Bez ohledu na tento závěr odkazuje Nejvyšší soud na bod 85 tohoto rozhodnutí ohledně dokonání trestného činu podvodu a významu pozdější úhrady závazku. Současně je nutno odkázat na úvahy soudu druhého stupně ohledně stanovení výše způsobené škody ve vztahu k jednotlivým poškozeným společnostem, které vedly tento soud k určitým skutkovým změnám ve prospěch obviněného (blíže viz body 11–14 rozsudku soudu druhého stupně), z jehož závěry se Nejvyšší soud zcela ztotožnil.
h)\tNámitka ohledně trestného činu podle § 240 tr. zákoníku
95.\tVe vztahu ke skutku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu lze pod zvolený dovolací důvod podřadit námitku stran tvrzeného nedostatku subjektivní stránky, tedy úmyslu obviněného zkrátit daň, byť část námitek je skutkového charakteru (tvrzení, že obchody řádně proběhly). Dále námitku, že i pokud by se uvedeného jednání obviněný dopustil, bylo by namístě jeho jednání kvalifikovat podle § 241 tr. zákoníku.
96.\tPokud se týká naplnění subjektivní stránky tak je třeba uvést, že soud prvního stupně stejně jako v případě skutku pod bodem I dospěl k závěru, že obviněný jednal úmyslně (viz bod 76 rozsudku soudu prvního stupně, bod 15 a 19 rozsudku soudu druhého stupně). Z pohledu zvolené dovolací argumentace lze skutečně připustit, že pro uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty v souladu s § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, se obecně nevyžaduje, aby si subjekt, který uplatňuje nárok na odpočet daně z připadané hodnoty (dále jen „DPH“) ověřil, zda dodavatel zboží či služby splnil svoji daňovou povinnost. Tento závěr ovšem platí za předpokladu, že nejsou zjištěny skutečnosti, ze kterých je zřejmé, že subjekt uplatňující nárok na DPH věděl, že dodavatel zboží či služby si prokazatelně svoji daňovou povinnost nesplnil a že smyslem vystavených daňových plnění má být neoprávněné vylákání nadměrného odpočtu DPH. O takovou situaci se v předmětné věci jednalo a tento závěr odpovídá provedenému dokazování (viz bod 66 až body 67 rozsudku soudu prvního stupně, bod 15 rozsudku soudu druhého stupně). Jinak vyjádřeno, pokud obviněný fakticky ovládal všechny tři společnosti zúčastněné na jednání pod bodem II, musel si být vědom toho, že společnosti P. C., s. r. o., a D. I., s. r. o., žádné DPH neuhradily a že tedy požadovaný nárok na DPH nevznikl. Navíc nelze pominout, že předmětné faktury ani nebyly ze strany společnosti ILTON, s. r. o., uhrazeny, tedy nevznikl jim daňový náklad. Jestliže byl následně požadován ze strany společnosti ILTON, s. r. o., od správce daně nárok na odpočet DPH, směřoval úmysl obviněného k získání výhody na dani, když obviněnému byly známy všechny relevantní skutečnosti předmětných obchodů. Zde je třeba zdůraznit, že uvedené jednání zapadá do kontextu podvodného jednání obviněného, o kterém se zmiňuje již soud prvního stupně (viz body 45–47, 51–54, 59, 73 rozsudku soudu prvního stupně), když je třeba i zdůraznit, že trestný čin podle § 240 tr. zákoníku představuje speciální druh podvodu spáchaného vůči státu.
97.\tStran námitky, že i pokud by byla skutková zjištění včetně subjektivní stránky správná, tak že by mělo být jednání obviněného kvalifikováno jako trestný čin podle § 241 tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obviněný v tomto směru žádnou argumentaci neuvádí. Proto tato argumentace nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet či dotvářet, neboť právně fundovanou argumentaci zajišťuje povinnost obviněného podat dovolaní prostřednictvím obhájce (viz § 265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
98.\tObviněný uplatnil námitku stran nezákonného uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu funkce osoby zastupující právnické osoby na základě plné moci. Jak již bylo naznačeno, tato argumentace je podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, ovšem je zjevně neopodstatněná. Podstata námitky obviněného je, že se nejedná o zaměstnání, ani povolání a ani funkci a že pro zastupování na základě plné moci se nevyžaduje žádné povolení a že výkon neupravuje žádný právní předpis. Tedy fakticky podle obviněného tento uložený trest zákazu činnosti neodpovídá ustanovení § 73 odst. 4 tr. zákoníku.
99.\tPředně je třeba uvést, že obviněnému byl uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy obchodní korporace a spolku, jakož i osoby zastupující tyto právnické osoby na základě plné moci, a to na dobu 7 (sedmi) let. Zde je namístě uvést, že podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Platí, že smyslem trestu zákazu činnosti je zabránit pachateli vykonávat určité zaměstnání, povolání nebo funkci nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení a která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu (viz rozhodnutí pod č. 42/1967 Sb. rozh. tr. a č. 22/1985 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o rozsah zákazu činnosti, je nutno vycházet především ze souvislostí činnosti se spáchaným trestným činem, když zároveň platí, že příliš úzké vymezení nebude zaručovat dostatečnou ochranu společnosti před opakováním trestného činu ze strany pachatele, příliš široké určení může bezdůvodně omezovat pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele a jeho resocializaci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 169/2001, rozhodnutí pod č. 60/1994-II. Sb. rozh. tr.). Současně je třeba zdůraznit, že podmínkou uložení trestu ve smyslu § 73 odst. 1 tr. zákoníku není spáchání trestného činu přímo při výkonu určité činnosti, která má být zakázána, když se ani nevyžaduje, aby pachatel trestný čin spáchal přímo v rámci výkonu činnosti, která se zakazuje.
100.\tJak již bylo naznačeno, obviněný v případě uloženého trestu zákazu činnosti zpochybňuje jen tu část uloženého trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu zastupování právnických osob na základě plné moci. Lze mít za to, že obviněný v rámci této výhrady zcela opomenul souvislost označené části trestu se zbývající částí uloženého trestu zákazu činnosti, kterou je třeba chápat právě v celém kontextu. Obviněnému byl uložen zákaz výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a prokuristy obchodních korporacích a spolku, jakož i osoby zastupující tyto právnické osoby na základě plné moci. To znamená, že zákaz jednání na podkladě plné moci se pro obviněného vztahuje výlučně na jednání zástupce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu označených obchodních společností a družstev, který sice projevuje vlastní vůli, ale jedná jménem a s důsledky pro zastoupeného. Lze mít za to, že by bylo popřením účelu tohoto druhu trestu, aby mu byl zakázán přímý, resp. osobní výkon funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy obchodní korporace a současně mu bylo dovoleno jednat jako zástupce statutárního orgánu na podkladě dohody o plné moci ve smyslu § 441 až 448 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Zde je také třeba zdůraznit, že pokud má být právnická osoba zastupována na základě plné moci, pak toto zastoupení předpokládá určité formalizované náležitosti, které musí být v řízení prokázány. Jedná se tedy o případ určité regulované činnosti, jejichž výkon je upraven zvláštním předpisem. Pokud by odvolací soud a předtím soud prvního stupně nezahrnul do předmětu zákazu činnosti také zákaz zastupování právnických osob na podkladě plné moci, jednalo by se o vytvoření podmínek obviněnému, které by velmi snadno umožňovalo obejít vyslovený zákaz výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a prokuristy, čímž by celý trest ztratil jakýkoli smysl. Navíc není pochyb, že ani v předmětné věci obviněný záměrně nevystupoval jako statutární orgán či člen statutárního orgánu či prokurista obchodních korporací, naopak využíval k ovládání společnosti ve vztahu k jiným subjektům případně plné moci, které ho opravňovaly k jednání za společnost ILTON, s. r. o. Za naznačené situace je předmětné vymezení trestu zákazu činnosti plně důvodné, věcně správné, v justiční praxi dlouhodobě ustálené, Nejvyšším soudem akceptované a nečiní žádné interpretační potíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 8 Tdo 489/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 6 Tdo 632/2018). Nejvyšší soud proto neshledal výhradu obviněného proti uložené části trestu zákazu činnosti za důvodnou, nýbrž za zjevně neopodstatněnou. Odkaz obviněného na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 106/2009 je nepřípadný, neboť v této věci se jednalo o trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel cyklistovi, který sice způsobil dopravní nehodu, ovšem v době dopravní nehody neřídil motorové vozidlo, nýbrž jízdní kolo, přičemž k jízdě na kole není potřeba zvláštního povolení či oprávnění.
101.\tNejvyšší soud považuje na závěr za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
102.\tVzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze částečně podřadit pod zvolené dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h), i) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 3. 2024
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu