Jako nesprávné, neúplné a nezohledňující všechny rozhodné skutečnosti hodnotil státní zástupce i výhrady dovolatele k posouzení vlastního jednání a jednání spoluobviněných coby spolupachatelství. Podotkl, že o jednotlivých krocích členů skupiny nebylo možno uvažovat izolovaně. V konkrétním případě nešlo o individuální akci svědka D., nýbrž o situaci, kdy dva ze spoluobviněných, a sice Z. L. a J. Š., s ním dopředu připravili obsah podávaného oznámení, které mělo být nadále vydáváno za jeho autentické vysvětlení. Zásah obou obviněných zde byl natolik významný, že jej rozhodně nebylo možno pokládat jen za jednání účastníků na trestném činu (návodců či pomocníků). Jestliže byl právně posouzen jako spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, je bezpředmětné se blíže zabývat otázkou nepřímého pachatelství včetně úmyslu použití tzv. živého nástroje. O přerušení příčinné souvislosti rovněž nelze hovořit, a to ani v důsledku procesního postupu Policie ČR, který příčinou křivého obvinění nebyl. Stejně tak lze podle státního zástupce vyloučit, že v posuzované věci byla dána okolnost vylučující protiprávnost, spočívající ve svolení poškozených. Naopak lze potvrdit nesouhlas dotčených příslušníku Policie ČR s takovým počínáním pachatelů, které je mohlo závažným způsobem poškodit v zaměstnání. Rozhodně v nynější věci nebylo možno konstruovat závěr o nějakém jejich konkludentním souhlasu k jednání, které se dotýkalo jejich osobních zájmů na zachování cti, svobody a postavení v zaměstnání a ve společnosti. Jednání dovolatele a spoluobviněných nebylo založeno na třeba i jen předpokládané existenci takového kvalifikovaného souhlasu.
K výtkám dovolatele zaměřeným proti právní kvalifikaci skutku, jako trestného činu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce uvedl, že jsou pouze opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím průběhu řízení, s níž se již dostatečně vypořádaly soudy obou stupňů. Ta přitom odhlížela od příslušných skutkových zjištění, z nichž je patrná snaha dovolatele napomoci i obviněným V., R. a R. v jiné trestní věci, přičemž jeho počínání v tomto směru nelze považovat jen za jakýsi vedlejší produkt jeho snahy dosáhnout vlastního vyvinění v daňové kauze. V případě jmenovaných osob nešlo o vzájemně neoddělitelné jednání ve vztahu k jeho daňové trestné činnosti. Pokud dovolatel namítl, že v řízení mělo být provedeno dokazování, zda se jmenovaní skutečně dopustili trestných činů, které jim byly kladeny za vinu, nebylo to pro vyvození jeho trestní odpovědnosti podstatné. Zde státní zástupce zdůraznil, že trestní odpovědnost a trestnost pachatelů nadržování nezávisí na trestnosti pachatelů trestných činů, jimž pomáhají.
Za správnou považuje státní zástupce i odvolacím soudem zvolenou právní kvalifikaci skutku popsaného v bodě ad II. výroku rozsudku jako přečinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. S oběma soudy se ztotožnil v názoru, že i činnost tlumočníka v rámci trestního řízení může být vnímána jako obstarávání věci obecného zájmu, přičemž aktivní i pasivní úplatkářství ve vztahu k němu může mít negativní dopad na řádný průběh a dosažení účelu řízení. Ani v tomto ohledu nepřisvědčil dovolateli v námitce, že by byl závěr o jeho vině stíhaným skutkem založen na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a skutečným obsahem provedených důkazů. Jestliže dovolatel zdůraznil, že svědek M. nebyl zproštěn povinnosti mlčenlivosti, státní zástupce k tomu poznamenal, že žádné ustanovení zákona neupravuje povinnost tlumočníka zachovávat mlčenlivost a možnost zproštění této povinnosti ze strany obviněného. Podle zákona o advokacii se povinnost mlčenlivosti vztahuje na advokáta, na advokátní koncipienty a na další osoby, které advokát (společnost nebo zahraniční společnost) při poskytování právních služeb zaměstnává nebo které s advokátem spolupracují na základě jiného smluvního vztahu. Tlumočníka přibraného orgánem činným v trestním řízení za takovou osobu označit nelze. Jde-li pak o mlčenlivost tlumočníka, svědek M. k vlastnímu obsahu tlumočnického úkonu, tzn. obsahu tlumočených listin z trestního spisu, nevypovídal. Jeho výpověď se týkala trestné činnosti v podobě nabídky úplatku.
K námitce obviněného, že neměl motiv zdržovat průběh úkonu seznámení se spisem, protože souvisejícího překročení maximální lhůty trvání vazby v přípravném řízení trestním mohl docílit i jinak, státní zástupce a contrario podotkl, že se tím méně lze dopátrat motivu na straně svědka M., aby si účelově a v neprospěch dovolatele vymýšlel nabízení úplatku ve snaze ho očernit a přivodit mu trestní stíhání za další skutek. Ve výpovědích svědka nebylo možno dohledat žádné podstatné rozpory, a pokud dovolatel zpochybňoval jeho věrohodnost, znovu brojil proti hodnocení důkazů, čímž se dostal mimo meze důvodů dovolání. Kromě toho se soudy otázkou posouzení věrohodnosti svědka zabývaly a důvodně dospěly k závěru, že jeho výpověď nestojí osamoceně, ale je podpořena dalšími skutečnostmi.
Žádné opodstatnění nebylo podle státního zástupce možno přiznat ani argumentaci dovolatele, na jejímž podkladě soudům vytýkal nesprávné vyhodnocení výhodnosti novější právní úpravy trestního zákoníku, ve znění zákona č. 287/2018 Sb. V uvedené souvislosti zmínil, že při celkovém posouzení příznivosti právních úprav v daném případě nehrálo nejvýznamnější roli porovnání trestních sazeb dovolatelem zdůrazňovaného ustanovení § 345 odst. 3 tr. zákoníku. Při přijetí nového znění § 345 tr. zákoníku v důsledku změn kodifikovaných zákonem č. 287/2018 Sb. totiž nedošlo jen k úpravě trestní sazby v odstavci 3 tohoto ustanovení, ale došlo též k doplnění kvalifikovaných skutkových podstat pro páchání trestného činu křivého obvinění, a to mimo jiné organizovanou formou. Od 1. 2. 2019 tak podle § 345 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku platí, že odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny. Dovolatel byl přitom v odsuzujícím rozsudku odvolacího soudu shledán vinným trestným činem spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 129 tr. zákoníku, když úmyslnou trestnou činnost měl páchat jako její člen. Pak ovšem bylo nutno dospět i k závěru, že trestný čin křivého obvinění spáchal jako člen organizované skupiny. K závěru o naplnění tohoto znaku ani nebylo třeba upravovat skutkovou větu. Ze vzájemného srovnání trestních sazeb kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu křivého obvinění uvedených v § 345 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, a § 345 odst. 4 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019, pak vyplývá, že jsou totožné. Aplikace znění zákona účinného v době spáchání činu zde tedy byla zcela namístě.
Státní zástupce nespatřoval u obviněného Z. ani důvody pro mimořádnou revizi výroku o trestu v dovolacím řízení mimo dovolací důvody. Podotkl, že obviněný fakticky namítal prostou nepřiměřenost trestu jinak uloženého v zákonem předvídané sazbě, když odvolací soud údajně nepřihlédl k jeho osobním a rodinným poměrům a délce trestního řízení. Ta podle státního zástupce nebyla nikterak mimořádná a odpovídala složitosti kauzy a rozsahu nezbytného dokazování. Řízení nebylo provázeno nějakými neodůvodněnými průtahy, jež by snad zapříčinily soudy či ostatní orgány činné v trestním řízení. Přestože byl dovolateli uložen přísný trest, nelze jej z hlediska výměry označit za abnormální. Obligatorním důsledkem označení dovolatele jako pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny zde bylo použití zpřísňujícího ustanovení § 108 odst. 1 tr. zákoníku a odvolací soud byl tedy při ukládání trestu limitován nikoli trestní sazbou od 2 do 8 let, nýbrž sazbou od 6 let a 4 měsíců do 10 let a 8 měsíců. Uložil-li obviněnému trest ve výměře 8 let, stále se ještě pohyboval ve spodní polovině zákonné trestní sazby. Kromě toho využil moderačního oprávnění podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku a zařadil obviněného do mírnějšího typu věznice. Respektoval také zákonné požadavky pro ukládání trestu tak, jak je stanovuje § 39 tr. zákoníku. Při stanovení jeho výměry bylo vedle osobních poměrů obviněného a jeho bezúhonnosti nutno zohlednit i povahu a značnou závažnost spáchaných trestných činů, v nichž figuroval jako organizátor, a také přitěžující okolnost podle § 42 písm. n) tr. zákoníku. O extrémně disproporční či exemplární trest se zde tedy nejednalo.
Z mezí zákonných dovolacích důvodů podle mínění státního zástupce vybočila mnohými svými výhradami také obviněná E. H. Konkrétně šlo zejména o ryze procesní námitku, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí jejích návrhů na doplnění dokazování samostatným výrokem přímo v rozsudku a nikoli zvláštním usnesením. K ní státní zástupce znovu zopakoval, že z pohledu zásad spravedlivého procesu bylo podstatné, že odvolací soud o těchto návrzích rozhodl a jejich zamítnutí řádně odůvodnil. Forma, jakou se tak stalo, není rozhodná. Procesní a pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelná byla dále výtka obviněné, že odvolací soud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně i podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. Takový postup přitom nepřipadal v úvahu, jelikož nebyla naplněna podmínka nezbytného opakování dokazování či provádění takových dalších důkazů, že by jejich provádění před odvolacím soudem znamenalo nahrazování činnosti soudu prvního stupně. Odvolací soud podle názoru státního zástupce postupoval zcela v souladu s apelačním principem, když v posuzovaném případě nebylo kvůli nezbytnému a nikoli obtížnému a rozsáhlému doplnění dokazování zapotřebí opakovat hlavní líčení. Z procesních výhrad směřujících do skutkových zjištění obou soudů vycházela obviněná podle státního zástupce i v té části dovolání, v níž namítla nesprávné posouzení svého jednání jako trestného činu křivého obvinění. Ve vztahu k jejím hmotněprávním námitkám uvedl, že především není podstatné, zda sama podala či nepodala trestní oznámení. Rozhodné je, že podle skutkových zjištění soudů společně s dalšími obviněnými úmyslně kooperovala na vytváření dokumentů ve formě notářských zápisů a prohlášení s ověřenými podpisy, o nichž jí bylo známo, že obsahují nepravdivé skutečnosti a jejich součástí je i vykonstruované tvrzení o páchání trestných činů jinými osobami. Dovolatelka si byla vědoma, že prostřednictvím těchto prohlášení se smyšlenými skutečnostmi má být docíleno ovlivnění probíhajících trestních řízení ve věcech označených ve výroku odsuzujícího rozsudku. Zároveň byla srozuměna s tím, že předmětné listiny jsou vytvářeny s předpokladem jejich předložení orgánům činným v trestním řízení, jakož i s tím, že budou součástí či podkladem trestních oznámení ze strany osob, po nichž vyhotovení těchto listin současně vyžadovala. Ve své argumentaci pak přehlédla, že byla uznána vinnou z trestného činu křivého obvinění spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a dokonce ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Přitom bylo třeba odmítnout její tvrzení o mechanickém postupu odvolacího soudu při určování právní kvalifikace v případě jednotlivých obviněných a jeho údajném rozhodování na základě principu kolektivní viny. Státní zástupce dále nepřisvědčil obviněné v námitce, že jí soudy nesprávně přiřkly postavení účastníka organizované zločinecké skupiny, přestože o její činnosti nic nevěděla, znala se jen se dvěma spoluobviněnými, přičemž skupina nevykazovala soustavnou činnost a neexistovala v ní ani žádná vnitřní pravidla společenství. K těmto argumentům zdůraznil, že k postihu trestného činu podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku postačí i pouhé členství pachatele v organizované zločinecké skupině, aniž by ten nutně musel spáchat další úmyslnou trestnou činnost. Členství obviněné v organizované zločinecké skupině řízené na nejvyšším článku spoluobviněným Z. bylo v posuzovaném případě na základě provedeného dokazování zjištěno zcela bezpečně a navíc byla usvědčena i ze spáchání další trestné činnosti, jež spočívala v křivém obvinění, vydírání a nadržování. Aktivně se účastnila takového společenství, které naplňovalo všechny zákonné znaky podle § 129 tr. zákoníku. Za vinu jí přitom byla kladena druhá alternativa trestného činu podle § 361 tr. zákoníku, kdy i pouhé členství v organizované zločinecké skupině představuje dokonaný trestný čin. Neopodstatněnou byla i související námitka obviněné, že u jednoho skutku je vyloučeno právní posouzení účasti na organizované zločinecké skupině a současně posouzení stejného jednání v rámci organizované skupiny. Pokud dovolatelka naplnila svým jednáním skutkovou podstatu zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, pak lze také dovodit, že svým jednáním naplnila i kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tj. že se vydírání dopustila jako člen organizované skupiny. Za nedůvodnou označil státní zástupce také její námitku, že svým jednáním nenaplnila kvalifikační znak skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, protože osoby, na něž měla protiprávně působit s cílem ovlivnit jejich svědectví, do té doby ani nebyly orgány činnými v trestním řízení předvolány k podání svědectví a neměly tedy postavení svědků. Ta totiž podle státního zástupce vycházela z formalistického a tudíž nesprávného pojetí pojmu svědek. Trestní zákoník naopak vychází z materiálního pojetí, podle nějž vydíraná osoba nemusí být v procesním postavení svědka, ale postačí, je-li nositelem svědectví.
Také obviněný M. V. se podle názoru státního zástupce s podstatnou částí svých námitek ocitl mimo meze uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jednalo se o výhrady ve vztahu k jednotlivým skutkovým podstatám trestných činů, jimiž byl uznán vinným, které vesměs vycházely z odlišného skutkového děje, než toho, k němuž dospěl na podkladě provedených důkazů odvolací soud a který našel svůj odraz ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku. Podle něj dovolatel ve skutečnosti jednal v součinnosti s dalšími spoluobviněnými s jednotícím záměrem, úmyslem a cílem protiprávním způsobem ovlivnit nejen probíhající trestní řízení vedené proti němu pro zločin vydírání, ale i v zájmu ovlivnění dalšího probíhajícího trestního řízení ve věci týkající se rozsáhlé daňové trestné činnosti obviněného Z. a spol. Obviněný při své argumentaci pominul, že podle zaznamenaných svědectví ze strany spoluobviněného O. K. učinil již ono prvotní písemné prohlášení s nepravdivými skutečnostmi se souhlasem spoluobviněného Z., a to dokonce za finanční odměnu požadovanou a následně poskytnutou právě od tohoto spoluobviněného. Už ze samotného obsahu prohlášení bylo možno bez jakýchkoli pochybností uzavřít, že mělo sloužit právě především zájmům spoluobviněného Z. a jeho obhajobě v daňové trestní věci. Tím však úloha dovolatele v celé věci neskončila. Byl pevně začleněn do struktury zločinného uskupení budovaného spoluobviněným Z., přičemž jeho konkrétní role spočívala v plnění dalších úkolů od uvedeného řídícího článku s cílem dosáhnout úspěchu v trestních řízeních prostřednictvím zdiskreditování jednotlivých osob z řad orgánů činných v trestním řízení. Jestliže dovolatel tvrdil, že se mu údajně již nepodařilo spojit spoluobviněného K. se svědkem V., zároveň opomenul, že sám tomuto svědkovi vysvětloval, co od něj spoluobviněný Z. za předpokládanou finanční odměnu požaduje a čemu má vyžadovaná změna výpovědi posloužit. Po vzetí dovolatele do vazby pak na jeho místo v hierarchii organizované skupiny s pevným rozdělením rolí fakticky nastoupila jeho přítelkyně E. H., která se z důvodu blízkého kontaktu s dovolatelem měla i přestěhovat. Také ona plnila pokyny spoluobviněného Z., které jí byly tlumočeny spoluobviněným K. Dovolatel byl po svém vzetí do vazby nadále informován o jednotlivých krocích spoluobviněných, s nimiž musel být koordinován, jak lze dovodit z obsahu nepravdivého oznámení, které sám učinil ve vazební věznici, a ostatně i z toho, že se kopie prohlášení svědka V. nalezla v jeho cele. Státní zástupce nepřisvědčil ani další procesní námitce dovolatele, jíž brojil proti tomu, jak byla v napadeném rozsudku naformulována skutková věta v otázce časového vymezení skutku. V tomto směru neshledává na popisu skutku nic závadného, nesrozumitelného či neurčitého, co by vzbuzovalo pochybnosti o správnosti právního posouzení věci, včetně otázky zaměření skupiny, jejíž činnosti se dovolatel účastnil, na soustavném páchání úmyslné trestné činnosti.
Ve vztahu k hmotněprávní námitce dovolatele stran nesprávného vyhodnocení výhodnosti novější právní úpravy trestního zákoníku, ve znění zákona č. 287/2018 Sb., (obhajobou podřazené eventuálně i pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.) zopakoval státní zástupce tytéž argumenty, jaké formuloval ve vyjádření k dovolání obviněného S. Z. (viz výše). Na jejich podkladě pak konstatoval, že v této části je dovolání M. V. neopodstatněné.
Obviněný J. Š. podle mínění státního zástupce nenaplnil zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v prvé řadě procesní námitkou, že krajský soud zvolil chybný postup při vydání rozhodnutí v odvolacím řízení, jestliže po zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve věci sám rozhodl odsuzujícím rozsudkem v meritu věci, a to významně v neprospěch obviněných, kdy razantně pozměnil právní kvalifikaci jejich jednání a zpřísnil jim uložené tresty. Této výtce státní zástupce nepřisvědčil ani z věcného hlediska, když uvedl, že odvolací soud naopak postupoval zřetelně v souladu s posíleným apelačním principem, podle nějž měl ve veřejném zasedání provést důkazy potřebné k tomu, aby mohl o odvoláních rozhodnout sám a nemusel věc vracet k projednání zpět nalézacímu soudu, když v zásadě nešlo o rozsáhlé, obtížně proveditelné doplnění dokazování. Napadený rozsudek pak nebylo možno vnímat ani jako tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť rozhodovací proces odvolacího soudu nenesl znaky libovůle. Krajský soud se sice do jisté míry odchýlil od způsobu hodnocení důkazů provedených městským soudem, avšak příslušné důkazy nejprve sám opakoval nebo případně doplnil tak, jak mu to umožňuje § 259 odst. 3 tr. ř. ve spojení s § 263 odst. 7 tr. ř. Státní zástupce s dovolatelem nesouhlasil ani v názoru, že nynější případ lze připodobnit k situaci předvídané v § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. Stejný náhled pak měl i na jeho další procesní námitku vůči znění skutkové věty výroku napadeného rozsudku. Ta byla naopak formulována dostatečně přehledně a zcela jednoznačně z ní vyplývala i role jednotlivých obviněných a dalších osob zainteresovaných do činnosti organizované zločinecké skupiny. Ve vztahu k procesní argumentaci dovolatele, jejímž prostřednictvím brojil proti způsobu pořízení zvukového záznamu z podání trestního oznámení dne 5. 10. 2016, státní zástupce bez dalšího doplnění toliko konstatoval, že zákonnost tohoto důkazu byla předmětem posouzení v odvolacím řízení, přičemž krajský soud se s danou otázkou vypořádal pečlivě na str. 63-64 odůvodnění rozsudku.
Hmotněprávní námitky dovolatele nebyly podle názoru státního zástupce důvodné. Připomněl, že k postihu pachatele za trestný čin podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku postačí pouhé členství v organizované zločinecké skupině, aniž by bylo nutně třeba spáchání další úmyslné trestné činnosti. Dovolatel se navíc v rámci tohoto členství další trestné činnosti dopustil. Ta spočívala v křivém obvinění, zneužití pravomoci úřední osoby a nadržování. Jeho členství v organizované zločinecké skupině bylo prokázáno dostatečně. Jednoznačně si byl vědom toho, že veškerá činnost osob začleněných do skupiny je organizována spoluobviněným Z. Tuto skutečnost pochopil z informací a podkladů, které mu byly k dispozici. Z obsahu připraveného záznamu o podání vysvětlení svědka D. jednoznačně vyplývalo, že nezákonný postup při podání trestního oznámení je činěn především v zájmu Z., stíhaného v medializované kauze rozsáhlých daňových úniků ve zcela mimořádném rozsahu, který v něm byl vykreslován jako obětní beránek. Právě v zájmu ovlivnění tohoto trestního stíhání dovolatel vědomě spoluvytvářel zjevně nepravdivé oznámení, což mu muselo být zřejmé již ze způsobu přípravy a dojednávání jeho obsahu. Muselo mu být jasné, že článků v organizované skupině je mnohem více. Osobně s ním vešel v kontakt spoluobviněný Z. L., o němž věděl, že je pouze zprostředkovatelem na nižším stupni hierarchizace skupiny. Seznámen byl i s působením O. K., s nímž spoluobviněný Z. L. za jeho přítomnosti v době sepisu úředního záznamu o podaném vysvětlení konzultoval osoby příslušníků policie, vůči kterým nepravdivé informace v oznámení měly směřovat. Jako o další osobě účastné na činnosti organizované skupiny musel obviněný uvažovat i o J. D., o němž v té době neměl povědomí, že učinil oznámení na policii a spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení. Není tedy pochyb o tom, že dovolatel vstoupil do struktury zločineckého uskupení, v rámci něhož hodlali pachatelé ingerovat nezákonným způsobem do činnosti orgánů činných v trestním řízení, v zájmu znevěrohodnit jejich postupy. Byť k ní přistoupil ve srovnání s ostatními spoluobviněnými až jako poslední, jeho odpovědnost za trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině to nevylučuje. Podmínkou posouzení jednání v podobě účastenství na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku není totiž to, že se pachatel musí na činnosti organizované zločinecké skupině podílet vědomě již od jejího založení. U dovolatele bylo podle státního zástupce bezpečně prokázáno i to, že svým jednáním naplnil veškeré formální znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s trestným činem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, když jako úřední osoba ve smyslu § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, tedy jako služebně zařazený příslušník Policie ČR, v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch vědomě zanesl nepravdivé údaje o možné trestné činnosti jiných osob (včetně svých kolegů) vůči pachatelům závažné hospodářské trestné činnosti, kterým zároveň úmyslně pomáhal v tom, aby unikli trestnímu stíhání. Sledovaný záměr takto pomoci pachatelům trestné činnosti byl vzhledem k tomu, jakými prostředky spoluobvinění hodlali docílit vyvinění pachatelů daňové trestné činnosti, provázen i úmyslem způsobit jinému jinou závažnou újmu, a to konkrétně zejména příslušníkům bezpečnostních sborů, vůči nimž byl vytvářen komplot o jejich protiprávních postupech.
O dílem irelevantní a dílem neopodstatněné námitky opřel své dovolání podle státního zástupce i obviněný Z. L. Mimo meze zvoleného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se ocitl výtkami, jimiž brojil proti rozsahu provedeného dokazování (resp. opomenutí jím navrženého důkazu), poté zpochybnil skutková zjištění soudů a na podkladě vlastního odlišného hodnocení důkazní situace vystavěl hmotněprávní argumentaci zpochybňující správnost krajským soudem použité právní kvalifikace jeho jednání. Ta přitom ani v jeho případě žádné vady nevykazuje. Obdobně jako u ostatních dovolatelů byla i u něho jednoznačně prokázána jeho vědomá účast na organizované zločinecké skupině založené Z., která nesla veškeré charakteristiky předpokládané v § 129 tr. zákoníku. To, že dovolatel do skupiny vstoupil až později, nebylo stejně jako u spoluobviněného J. Š. rozhodné, a to ani z pohledu naplnění znaku zaměření na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Z hlediska právní kvalifikace skutku tak u dovolatele nemělo význam, že se do činnosti skupiny zapojil až v konečné fázi a podle svých slov jen okrajově, ani to, že většinu jejích ostatních členů osobně neznal. Ze skutkové věty výroku rozsudku odvolacího soudu je dobře patrná i koordinovanost v jednání všech obviněných a její hierarchická struktura, přičemž myšlenka začlenění dovolatele do činnosti skupiny jakožto právně erudované osoby pocházela přímo z vrcholu této struktury, tj. od Z. Jednotlivé články skupiny pak byly provázány systémem jejího financování, s původem prostředků u hlavního článku skupiny. Podle státního zástupce nemohl obstát ani argument dovolatele vztahující se k právnímu posouzení jeho jednání jako trestného činu křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku, a sice že on sám nebyl autorem původního textu, který byl převtělen do podání vysvětlení svědka D. Z hlediska zvolené právní kvalifikace totiž bylo určující, že dovolatel byl dobře informován o tom, kdo za formulacemi tohoto nepravdivého textu stojí, a zpraven byl i o účelu podání trestního oznámení, resp. podaného vysvětlení před spoluobviněným Š., kterého pro tyto účely sám „zajistil“. Pokud se posléze hájil tím, že chtěl v oznámení činit nějaké změny, odporuje to zjištění, že byl spoluobviněným K. předem upozorněn na to, že Z. si žádné takové úpravy nepřeje a že je v tomto směru velmi pečlivý. Zásadní role dovolatele pak spočívala v instruktáži svědka D. ohledně popisu policistů, na něž mělo oznámení směřovat, a ve zjišťování, která jména mají být do oznámení uvedena.
Důkazně podpořené skutkové závěry soudů nižších instancí opomenul i při svých námitkách vůči posouzení jeho jednání jako návodu k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby. Ve vztahu k příslušné argumentaci státní zástupce zdůraznil, že spoluobviněnému J. Š. nebylo vytýkáno jednání v souladu s trestním řádem, nýbrž v něm bylo shledáno porušení označených ustanovení zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný Š. nadto podle trestního řádu nepostupoval, když záměrně zvolil procesní cestu sepisu podání vysvětlení podle § 61 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., aby se vyhnul administrativnímu zavedení věci do trestních věcí a zejména ihned nezaložil dozor státního zastupitelství. Z popudu a za souhlasu navádějícího dovolatele si počínal protiprávně, jelikož mu byly dopředu známy obsahové náležitosti podání vysvětlení z jiných zdrojů, než bylo vlastní vysvětlení osoby, která údajně měla toto vysvětlení podat o vlastní vůli. Skutkovým zjištěním neodpovídá verze dovolatele L., že spoluobviněnému J. Š. poslal jen text, aby si mohl připravit úřední záznam o podání vysvětlení. Z provedených důkazů naopak vyplynulo, že ještě předtím, než spoluobviněného kontaktoval, byl informován o nepravdivosti zmíněného prohlášení, které mělo být z důvodu posílení věrohodnosti přeneseno do formalizovaného úkonu vytvořeného prostřednictvím úřední osoby. S tímto vědomím i se znalostí cíle organizované zločinecké skupiny aktivně zajistil účast spoluobviněného na její činnosti a musela mu být zároveň zřejmá i protiprávnost vlastního jednání.
Státní zástupce odmítl rovněž tvrzení dovolatele, že on ani spoluobviněný Š. nevěděli o trestním stíhání obviněného Z. a nemohli tak spáchat trestný čin nadržování. Z provedených důkazů podle jeho názoru vyplývá pravý opak, tj. že dovolatel byl K. informován o zájmu tohoto obviněného iniciovat trestní stíhání příslušníků Policie ČR a minimálně z textu podání musel dovodit i jeho účel, jímž bylo zdiskreditovat policisty vyšetřující daňovou trestnou činnost obviněného Z.
Ve vztahu k námitkám dovolatele ohledně nesprávného posouzení otázky, zda použití pozdějšího znění zákona bylo pro pachatele příznivější či nikoli, státní zástupce zopakoval své stanovisko vyjádřené již k dovolání spoluobviněných Z. a M. V. (viz výše). Totéž učinil i ohledně procesní výtky dovolatele, že jemu přisouzené jednání je výsledkem policejní provokace, jak namítal i spoluobviněný Z. (viz výše).
Státní zástupce nepřisvědčil dovolateli konečně ani v námitkách směřujících do výroku o trestu. Zdůraznil, že prostou nepřiměřenost trestního postihu prostřednictvím žádného dovolacího důvodu namítat nelze. Právě to však podle jeho poukazu učinil dovolatel, když mimo jiné reklamoval porušení zásad stanovených v § 37 a § 38 tr. zákoníku, zdůrazňoval svoji dosavadní bezúhonnost a rodinné poměry. Ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. mu sice byl uložen trest odnětí svobody mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným, ovšem soud aplikoval moderační ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku v jeho prospěch.
Ze všech výše rekapitulovaných důvodů pak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud všechna dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby věc byla projednána v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Pokud jde o podání C. L. a J. L., podle státního zástupce nejsou osobami oprávněnými podat dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud s jejich podáním naložil způsobem předvídaným v § 265d odst. 2 tr. ř.
Na vyjádření státního zástupce reagoval replikou obviněný J. Š. V ní setrval na tom, že skutková zjištění odvolacího soudu a na ně navazující právní kvalifikace skutku nebyly správné. Znovu zdůraznil, že nebyla prokázána jeho spojitost s činností členů údajné organizované zločinecké skupiny řízené Z., natož aby se na ní vědomě a aktivně podílel. Dovolatel se neztotožnil ani s názorem státního zástupce ohledně zákonnosti opatření zvukového záznamu z podání trestního oznámení dne 5. 10. 2016 a jeho použitelnosti jako důkazního prostředku. Znovu odmítl i tvrzení, že skutková věta výroku odsuzujícího rozsudku dostatečně vyjadřuje jeho zapojení do struktury organizované zločinecké skupiny, že mu musela být zřejmá povaha a účel přijatého trestního oznámení, jež mělo za cíl zdiskreditovat osoby podílející se na vyšetřování daňové trestné činnosti Z. a dalších osob, nebo že by se dokonce aktivně podílel na přípravě obsahu tohoto oznámení. Závěrem pak opětovně navrhl, aby jeho dovolání bylo vyhověno a rozhodnutí nižších soudů ve vztahu k jeho osobě zrušena.
Nejvyšší soud konstatoval, že obvinění S. Z., E. H., M. V., Z. L. a J. Š. jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jejich přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a současně i podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť odvolací soud mimo jiné samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání všech obviněných jako nedůvodná.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda námitky, o které je obvinění opřeli, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) tr. ř., na které v různých kombinacích odkázali. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady rozhodnutí soudu druhého stupně spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy byl řádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl zamítnut přesto, že již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu byla v předložené trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Brně projednal odvolání všech obviněných i státního zástupce ve veřejném zasedání a rozhodl o nich po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř. (či alespoň jednoho z nich), které obvinění rovněž uplatnili.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který samostatně uplatnil obviněný S. Z., jen dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, v daném případě vyloučený soud nebo soudce (samosoudce, předseda senátu, jiný člen senátu, přísedící) soudu prvního nebo druhého stupně. Důvody vyloučení ve smyslu tohoto zákonného ustanovení se však musí vztahovat jen k takovému rozhodnutí vyloučené osoby, které bylo učiněno ve věci samé. Takovou charakteristiku tedy nebude splňovat námitka podjatosti osob, jež se podílely na vyšetřování věci v přípravném řízení (tzn. příslušníků policejního orgánu, státního zástupce a soudce rozhodujícího o procesních postupech). Naplnění předmětného dovolacího důvodu je navíc podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Vyloučení orgánů činných v trestním řízení z rozhodování je upraveno v § 30 tr. ř. a § 31 tr. ř. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je důvod vyloučení vázán na poměr k projednávané věci nebo k určitým osobám. Příslušný orgán činný v trestním řízení je takto z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen, pokud u něj lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nebo pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům či k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Podle § 30 odst. 2 tr. ř. je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení také soudce, který v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Podle odst. 3 je z rozhodování u soudu vyššího stupně kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Vyloučení soudce se v těchto případech předpokládá bez dalšího. Obdobně je z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn (odst. 4 se na posuzovaný případ ani teoreticky nevztahuje). Výčet důvodů vyloučení soudce z rozhodování uvedený v § 30 tr. ř. je taxativní.
Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak na této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci), nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, zda orgán činný v trestním řízení nemá z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení) bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, případně ve vztahu úzce přátelském anebo naopak nepřátelském. Negativní vztah soudce např. k obviněnému však nelze vyvozovat toliko ze subjektivního pocitu obviněného, že je soudce vůči němu zaujat, ale musí být podložen konkrétními objektivními skutečnostmi.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti dlouhodobě vychází z pojetí, podle nějž poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, v kvalitě předpokládané v § 30 odst. 1 tr. ř. musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (k tomu srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001 sp. zn. 4 Tz 196/2001, nebo např. usnesení ze dne 8. 1. 2002 sp. zn. 4 Tvo 157/2001 nebo usnesení ze dne 22. 1. 2016 sp. zn. 6 Tdo 1599/2015 aj.). Za poměr k projednávané věci tudíž nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá typicky do způsobu vedení řízení, v hodnocení důkazů a v posouzení hmotněprávních otázek. Pak se totiž nejedná o osobní poměr soudce k věci samé, ale toliko o odlišnou interpretaci obsahu hodnocených důkazů a jiný právní názor stran právního posouzení skutku.
Údajnou podjatost senátu nalézacího soudu dovozoval obviněný S. Z. především z toho, jakým způsobem jeho členové postupovali v hlavním líčení. Konkrétně zmínil „absenci rozhodnutí o stížnosti proti rozhodnutí o nevyloučení členů senátu soudu prvního stupně a nezajištění překladu rozhodnutí, zvýhodňování a ovlivňování svědků obžaloby předsedou senátu, ovlivnění svědecké výpovědi M. V., krácení práv obhajoby při výslechu M., odmítnutí svědectví k možným rasovým předsudkům předsedy senátu, jeho předchozí sdělení, že obviněný (míněno dovolatel) bude odsouzen a bude mu uložen přísný trest, dále způsob, jakým předseda senátu vedl řízení při prezentaci námitky podjatosti vznesené dovolatelem v hlavním líčení konaném ve dnech 30. a 31. 8. 2018, nevypořádání argumentace uplatněné v této námitce podjatosti, vydání meritorního rozhodnutí ve věci před rozhodnutím o ní, nedůvodné zvýhodňování spoluobviněného O. K.“ aj. Názor o zaujatosti členů senátu městského soudu opíral i o skutečnost, že vůči nim podal žalobu na ochranu osobnosti. Ti se tak mohli cítit být dotčeni tím, že se ocitly v postavení žalovaných v občanskoprávním řízení. A konečně, dovolatel spatřoval podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně i ve skutečnosti, že jeho tehdejším asistentem byl D. K., který se dříve měl podílet na jeho obhajobě jako advokátní koncipient v kanceláři M. K. Podjatost členů senátu krajského soudu pak podle dovolatele vyplynula ze zapojení soudců trestního úseku do „petice“ týkající se jeho mediálních vyjádření obviněného a z nerespektování závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. III. ÚS 1056/19 týkajícího se rozhodování o dalším trvání vazby.
Z uvedeného výčtu je patrné, že obviněný do svého dovolání téměř bezezbytku vtělil veškerou argumentaci, kterou ve svých četných podnětech k vyslovení podjatosti členů obou soudních senátů uplatnil již v dřívějších fázích řízení. Z hlediska dovolacího přezkumu na podkladě důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je nicméně podstatné, že většina jeho námitek se týkala pouze a jen procesního postupu soudů v hlavním líčení, resp. ve veřejném zasedání o odvolání. Dovolatel jimi v podstatě vyjádřil nesouhlas s tím, jakým způsobem byl veden proces dokazování a k jakému konečnému výsledku řízení dospělo. Okolnost, že v řízení před soudy nebylo provedeno dokazování v kvantitě, kterou obviněný očekával a požadoval, a shromážděné důkazy nebyly hodnoceny podle jeho představ, ovšem důvodem k vyloučení soudců podle § 30 odst. 1 tr. ř. není (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017 sp. zn. 3 Tdo 136/2017). Podle názoru Nejvyššího soudu současně není možno spatřovat podjatost členů senátu nalézacího soudu ani v tom, že rozhodnutí o jejich nevyloučení z úkonů trestního řízení nebylo dovolateli předloženo v překladu do jím ovládaného jazyka. Z tohoto prostého faktu totiž nelze vyvozovat jejich bytostně nepřátelský vztah k jeho osobě ani jejich specifický poměr k projednávané věci, jak má namysli § 30 odst. 1 tr. ř. Nehledě k tomu je namístě připomenout, že rozhodnutí, zda orgán činný v trestním řízení je či není podjatý, nepatří do taxativního výčtu listin, které je třeba obviněnému překládat do jazyka, o němž prohlásil, že jej ovládá (k tomu viz § 28 odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Negativní vztah členů senátu městského soudu vůči dovolateli neplyne ani z toho, že o jedné z mnoha jeho námitek podjatosti, uplatněné pouhý den před plánovaným vyhlášením rozsudku, bylo rozhodnuto až následně, tj. poté, co byl rozsudek vyhlášen. Také zde nejde o nic víc než o otázku procesního postupu soudu. Důvody pro vyloučení zákonného soudce podle § 30 tr. ř. obecně nezakládá ani fakt, že na něho obviněný v průběhu řízení podal občanskoprávní žalobu na ochranu osobnosti. Ani taková skutečnost sama o sobě automaticky podjatost soudce nezakládá (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 3 Tdo 751/2014). Vedení řízení na ochranu osobnosti k žalobě obviněného vůči rozhodujícímu soudci by mohlo vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudu jen tehdy, pokud by dotčený soudce na takový právní krok zareagoval naprosto neadekvátně a přehnaně. Taková reakce předsedy senátu z předloženého procesního spisu patrná není. Ukončení hlavního líčení po podání informace o podání žaloby na ochranu osobnosti za přehnanou reakci rozhodně považovat nelze. Věcně vzato byl navíc takový postup předsedy senátu nalézacího soudu odůvodněný, neboť se mu tím otevřel časový prostor k tomu, aby před provedením dalších procesních úkonů nejprve zvážil možnost vydání rozhodnutí ve smyslu § 31 odst. 1 tr. ř. Materiální základ pro takový postup konečně nezakládala ani prostá skutečnost, že asistent předsedy senátu D. K. měl být údajně v minulosti činný jako koncipient u advokáta, který obviněného obhajoval v jiné trestní věci. Ani takové tvrzení, byť by mělo oporu v realitě, nezavdává pochybnosti o schopnosti předsedy senátu nestranně rozhodovat. Dovolatel zde zřejmě vycházel z nepodložené premisy, že asistent předsedy senátu jakožto bývalý advokátní koncipient porušil při výkonu nového zaměstnání povinnost mlčenlivosti podle § 21 a § 39 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a současně i z předpokladu, že takové jeho počínání determinovalo konečné rozhodnutí soudu v nynější věci. Takovou skutečnost však z procesního spisu dovodit nelze.
Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nepovažoval dovolací senát za důvodné ani argumenty obviněného, jimiž podpořil svůj názor o vyloučení členů senátu Krajského soudu v Brně, kteří rozhodovali o jeho odvolání, resp. tohoto soudu z možného rozhodování o tomto opravném prostředku. Jejich „zjevnou zaujatost“ vůči své osobě dovozoval obviněný ze sepsání „petice“ vyjadřující výhrady vůči tendenčnímu televiznímu zpravodajství a podpisu tohoto prohlášení 27 soudci krajského soudu. Na tomto místě je především nutno uvést, že obviněný se mohl domáhat vyloučení jen těch konkrétních soudců, kteří byli rozvrhem práce určeni k projednání a rozhodnutí věci; nikoliv tedy všech soudců činných na trestním úseku Krajského soudu v Brně, který byl příslušný v jeho věci rozhodnout. S myšlenkovými výstupy obviněného o nezbytnosti vyloučit z rozhodování všechny soudce odvolacího soudu se nadto dotčený soud ve svých rozhodnutích týkajících se podjatosti vypořádal dostatečně, a to způsobem, jenž jako správný aproboval i Vrchní soud v Olomouci ve stížnostním řízení. Dovolatel jimi v podstatě namítal místní nepříslušnost Krajského soudu v Brně k rozhodování o jeho odvolání (což nezakládá žádný zákonný dovolací důvod), kterou dříve učinil také předmětem rozhodování Nejvyššího soudu. Ten přitom usnesením ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. 7 Td 57/2019 jeho návrhu na delegaci, opírajícímu se o zcela totožné argumenty jako nyní projednávané dovolání, nevyhověl. Rozhodl o něm tak, že podle § 25 tr. ř. se věc Krajskému soudu v Brně neodnímá. Již tehdy byl přitom Nejvyšší soud konfrontován s tvrzením obhajoby, že žádný ze soudců Krajského soudu v Brně není schopen v nynější trestní věci nestranně rozhodovat, a to z důvodu podjatosti a nepřátelského postoje k obviněnému a jejich viditelné snaze odsoudit ho „za každou cenu“. I tehdy obviněný Z. spojoval své pochybnosti o nestrannosti soudců s mediální kampaní týkající se A. N. (jakožto předsedy senátu ve věci vedené pod sp. zn. 46 T 5/2015), kdy ve sdělovacích prostředcích vyjadřoval nesouhlas a kritiku s procesními postupy tohoto soudce ve zmíněné trestní věci. Ze zapojení soudců trestního úseku Krajského soudu v Brně do „petice“ týkající se těchto mediálních vyjádření, v níž vyjádřili podporu svému kolegovi, pak presumoval jejich apriorně negativní postoj vůči jeho osobě a pochybnosti o jejich schopnosti rozhodovat v jeho věci nestranně. Nejvyšší soud ve výše zmíněném rozhodnutí tyto argumenty odmítl s tím, že „petice“ soudců trestního úseku Krajského soudu v Brně byla míněna jako kritika způsobu zpravodajství TV Nova a TV Prima ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2015 a nic víc z ní nevyplývalo. Dodal, že pozornost médií, kterou vyvolala rozsáhlá daňová trestná činnost obviněného, není ničím neobvyklým ani výjimečným, přičemž zásadně nemůže být pravidlem, že soud jako celek pozbývá medializací případu způsobilost věc spravedlivě a nestranně rozhodnout a ta mu proto musí být odňata postupem podle § 25 tr. ř. Zdůraznil, že mezi předpoklady výkonu funkce soudce patří i jeho schopnost odolávat vnějším vlivům. Současně konstatoval, že obviněný v návrhu na odnětí této trestní věci Krajskému soudu v Brně a její přikázání Městskému soudu v Praze neuvedl žádné závažné výjimečné argumenty, které by jednoznačně prokazovaly důvodnost jeho požadavku. Dovolací senát přitom neshledal sebemenší objektivní důvod k tomu, aby se od výše uvedených závěrů Nejvyššího soudu v nynější fázi řízení distancoval a dodatečně je zpochybnil tím, že by totožné námitky obviněného posoudil jako opodstatněné.
Možnou podjatost předsedkyně odvolacího senátu JUDr. Haliny Černé pak nebylo možno dovozovat ani z toho, že obhajobu neseznámila s obsahem stížnosti státního zástupce v termínech podle představ obviněného, zvlášť když ten byl vzhledem k předchozímu průběhu řízení s podstatou této stížnosti obeznámen. I zde byla nestrannost soudkyně namítána s poukazem na její procesní postup (porušení principu kontradiktornosti řízení), což za důvod pro její vyloučení ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. (jak bylo uvedeno výše) brát nelze.
Pakliže se dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. vztahuje výhradně k osobám, které vydaly rozhodnutí ve věci samé, zajisté takovou podmínku nemohla splnit námitka dovolatele stran podjatosti osob z řad orgánů činných v přípravném řízení trestním, tj. policejního orgánu a dozorujícího státního zástupce. Jestliže v uvedené souvislosti dovolatel setrval na tom, že předmětem dovolacího přezkumu může být i otázka podjatosti policejního orgánu, potažmo státního zástupce v dalších stadiích trestního řízení, nelze takovou možnost striktně zavrhnout. Obecně však půjde jen o zcela výjimečné případy, kdy by důvody podjatosti dotčených orgánů byly nezpochybnitelně doloženy a současně by vedly k nepoužitelnosti důkazů z přípravného řízení, na jejichž podkladě by došlo k nesprávnému právnímu posouzení stíhaného skutku /srov. níže § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./. Takovou vadou však přípravné řízení v dané trestní věci zatíženo nebylo. Dovolatelem zmiňovaný státní zástupce A. S. dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení ohledně skutku, který byl v odsuzujícím rozsudku odvolacího soudu vymezen pod bodem I. nevykonával. Ve fázi prověřování vykonával dozor toliko ve věci podezření ze spáchání přečinu podplacení podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku /a vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jak byla věc v prověřování předběžně právně posuzována/ vůči tlumočníkovi R. M., jímž byl nakonec dovolatel uznán vinným za jednání popsané pod bodem II. výroku napadeného rozhodnutí. Státní zástupce zde však neměl ani postavení podezřelého nebo poškozeného a nebyl tak ani dán žádný důvod k pochybnostem o jeho nepodjatosti. Výkon jeho dozoru nadto skončil již ve fázi prověřování. Podstatné je, že dozor nad zachováním zákonnosti v trestním řízení, v němž byla prověřována a následně i vyšetřována trestná činnost organizované zločinecké skupiny, vykonávali jiní státní zástupci. U nich pak jakýkoliv důvod podjatosti pro vztah k věci nebo osobám na řízení zúčastněným spatřovat nelze, a to ani v tom, že působili u téhož státního zastupitelství jako S. (k tomu srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 67/04, podle nějž pouhá kolegialita mezi jednotlivými soudci, vyplývající ze společného výkonu funkce u určitého soudu, sama o sobě není takovou skutečností, která by ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. vedla k závěru, že žádný soudce tohoto soudu nemůže ve věci nestranně rozhodovat, a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018 sp. zn. 3 Tdo 725/2018, podle nějž dokonce ani skutečnost, že soudce je v postavení poškozeného v dřívější trestní věci obviněného, ve které byl obviněný stíhán pro jednání, jímž měl soudce v nyní posuzované věci zcela účelově křivě obvinit ze spáchání trestného činu, nemůže sama o sobě vyvolat podjatost soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř). Dovolací senát zde ve shodě s vyjadřujícím se státním zástupcem neshledal žádný důvod, aby zmíněná výkladová pravidla neplatila i pro státní zástupce vykonávající dozor v přípravném řízení a následně podávající obžalobu, nebo pro policejní orgán. Účast jeho příslušníků, kteří měli v následujícím průběhu řízení získat postavení poškozených, přitom na úkonech trestního řízení nebyla zásadní.
V této části lze tedy shrnout, že námitky obviněného S. Z. k podjatosti orgánů činných v trestním řízení neměly z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. ani podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádné opodstatnění.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnili všichni dovolatelé, lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je třeba zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Určitý průlom do výše uvedených výkladových východisek k § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nicméně přinesla bohatá judikatura Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny i Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi připouští, že zásadu, s níž standardně přistupuje k hodnocení procesních (skutkových) námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze prohlásit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Optikou tohoto ústavně konformního výkladu Nejvyšší soud nahlížel na typicky procesní námitku vznesenou zejména obviněnými S. Z. a Z. L., že jednání, které je jim kladeno za vinu, bylo výsledkem tzv. nedovolené policejní provokace. Při jejím věcném posouzení vycházel v obecné rovině z vlastního stanoviska trestního kolegia ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. Tpjn 301/2014, podle nějž se za policejní provokaci považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta. Závěr, že se v konkrétním případě jednalo (či naopak nejednalo) o policejní provokaci, se musí opírat o zjištění existence (či naopak absence) úmyslu pachatele spáchat trestný čin, který u něho musí být dán od samého počátku. V tomto směru se nelze obejít bez jasných odpovědí na otázky, co vedlo pachatele ke spáchání trestného činu, jestli se pro něj rozhodl sám nebo spolu s dalšími osobami (spolupachateli) anebo zda k tomuto rozhodnutí přispěla skrytá aktivita policie, případně zda ve chvíli, kdy se s pachatelem dostal do kontaktu policejní orgán, již ten měl záměr dopustit se určitého konkrétního jednání naplňujícího znaky některého trestného činu a jeho kroky směřovaly k jeho spáchání (k tomu srov. státním zástupcem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 5 Tdo 497/2012). O policejní provokaci tak zásadně nepůjde tehdy, pokud policejní orgán toliko reaguje na již projevený zájem pachatele realizovat zamýšlenou trestnou činnost a k monitoringu jeho jednání využije zákonem předvídaných operativně pátracích prostředků podle § 158a až § 158e tr. ř. Policejní orgán však nesmí do probíhajícího trestného jednání zasáhnout aktivním způsobem tak, aby jeho „příspěvek“ představoval významný nebo dokonce určující prvek trestného činu. Jinými slovy, je nutno odlišovat vyprovokování trestného činu na straně jedné, od použití legitimních utajených technik v průběhu vyšetřování trestných činů na straně druhé, které samo o sobě nemůže znamenat porušení práva na spravedlivý proces.
Jedním z leitmotivů obhajoby obviněných v nynější trestní věci byla opakovaně prosazovaná idea, že svědkové M. V. a J. D. působili jako policejní „quasiagenti“, kteří v kontaktu a komunikaci se spoluobviněnými E. H. a O. K. používali metod, jimiž se tyto členy údajné organizované zločinecké skupiny aktivně a úspěšně snažili přimět ke spáchání či dokonání trestného činu, a proto důkazy získané s jejich přispěním byly pro účely trestního řízení zcela nepoužitelné. Ani takové argumentaci však Nejvyšší soud nepřiznal dovolateli přisuzované opodstatnění.
Na tomto místě je nutno konstatovat, že s příslušnou námitkou se důsledně vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně. Ty v souladu se spisovým materiálem příznačně zdůraznily, že cílem policie rozhodně nebylo získat usvědčující důkazy proti skupině obviněných tím, že by na ně „dopředu nasadila“ svědky V. a D. jako provokatéry a jakési „pseudoagenty“, kteří měli za úkol v obviněných vzbudit úmysl páchat trestnou činnost a povzbuzovat je v dalších krocích směřujících k jejímu dokonání. Z úředního záznamu o podání vysvětlení svědkem M. V. ze dne 14. 6. 2016 (č. l. 563 spisu) vyplývá, že jmenovaný se na policejní orgán obrátil v době, kdy ho již poměrně vehementně kontaktovala obviněná E. H. a použila vůči němu mimo jiné vyděračské praktiky popsané ve výroku napadeného rozsudku. Obdobný předchozí scénář mělo i vysvětlení podané svědkem J. D., jak je patrno z úředního záznamu na č. l. 731 spisu. Až v návaznosti na tyto prvotní informace naznačující, že dochází k páchání závažného protiprávního jednání, přistoupily orgány činné v trestním řízení k využití operativně pátracích prostředků zakotvených v trestním řádu s příslušným povolením soudu. Pasivní monitoring trestné činnosti obviněných tedy započal až poté, co policejní orgán získal relevantní poznatky a podezření o jejím uskutečňování, tj. o tom, že obvinění již pojali úmysl spáchat trestnou činnost (ve smyslu jejího dokonání) a zároveň již podnikly reálné kroky směřující k její realizaci. Z důkazů založených ve spise nevyplývá, že by tento záměr byl jakkoli ovlivněn a vyprovokován aktivními pobídkami ze strany policejního orgánu, splňujícími parametry provokace podle shora citovaného judikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Dovolací senát nepokládal za důvodnou ani další procesní námitku obviněného J. Š. stran nezákonnosti použití záznamu schůzky se svědkem J. D., která se uskutečnila dne 5. 10. 2016 za účelem formulace jeho trestního oznámení. Nepoužitelnost tohoto důkazu v řízení spatřoval obviněný pouze v údajných vadách příslušného protokolu, který neměl splňovat náležitosti podle § 55 tr. ř. Tato výtka byla ovšem naprosto lichá, jak správně dovodil odvolací soud, na jehož úvahy prezentované v bodě 23 odůvodnění rozsudku lze pro stručnost plně odkázat.
Další významnou procesní námitku, o kterou někteří z obviněných opřely svá dovolání, představoval argument o překvapivosti rozhodnutí krajského soudu, jímž měly být překročeny zákonem vymezené mantinely odvolacího přezkumu. Ani s tou se však dovolací senát neztotožnil.
Dovolatelé tuto výhradu založili v zásadě na tvrzení, že výsledek odvolacího řízení v podobě uložených citelných sankcí oproti rozsudku soudu prvního stupně pro ně znamenal šokující změnu, na níž se reálně nemohli v rámci své obhajoby dopředu připravit a účinně se před takovým rizikem ubránit. K tomu je ovšem nutno poznamenat, že na možnost právního posouzení jejich jednání jako zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea první resp. druhá tr. zákoníku byli všichni upozorněni již na počátku svého trestního stíhání (viz příslušné usnesení policejního orgánu ze dne 3. 12. 2016 na č. l. 14 a násl. spisu), uvažovaná právní kvalifikace byla předmětem právního hodnocení jejich jednání i v obžalobě (viz č. l. 4219 a násl. spisu) a odvolávající státní zástupce se jí domáhal také v rámci námitek, jimiž v neprospěch obviněných odůvodnil svůj řádný opravný prostředek. Vedle toho dovolatelé ignorovali nezpochybnitelný fakt, že Krajský soud v Brně postupoval plně v mezích oprávnění (a povinností) odvolacího soudu zakotvených v § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř., která mu v souladu s posíleným apelačním principem ukládala povinnost, aby o vině a trestu obviněných rozhodl rozsudkem sám bez toho, aby se omezil toliko na zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení podle § 259 odst. 1 tr. ř. Pokud se odchýlil od právní kvalifikace skutku zvolené nalézacím soudem, učinil tak až po doplnění a opakování podstatných důkazů ve veřejném zasedání dne 5. 9. 2019 (viz protokol na č. l. 9288 a násl. spisu), a to nikoli v takovém rozsahu, aby bylo oprávněně možno tvrdit, že tím suploval činnost soudu prvního stupně v hlavním líčení. Zároveň nedošlo k tomu, že by svým postupem porušil zásady přímosti a bezprostřednosti podle § 2 odst. 11, odst. 12 tr. ř. a tím zkrátil obviněné v právu na obhajobu. Krajskému soudu rozhodně nelze vytýkat, že si při nastalé procesní situaci takříkajíc „neusnadnil práci“ a nepostupoval podle § 259 odst. 1 tr. ř., ale naopak plně respektoval existující ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř., která určovala postup odvolacího soudu zcela jasně.
Mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili dovolatelé rovněž námitky, jimiž brojili proti rozsahu provedeného dokazování oběma soudy. Ani takovou vadou, jež by zároveň znamenala neakceptovatelný zásah do jejich ústavně garantovaného práva na obhajobu a porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, však řízení před soudy zatíženo nebylo.
K dané problematice se sluší připomenout, že trestní řád žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti neurčuje a je tedy zásadně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými, a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Je třeba mít na paměti, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ten v nynější trestní věci naplněn byl. Dovolatelům lze v obecné rovině přisvědčit potud, že ani při rozhodování o důkazních návrzích procesních stran nesmí soud vybočit z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces, jehož integrální součástí je i právo účastníka navrhnout takové důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné k prokázání svých tvrzení. Tomuto oprávnění odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, vyložit důvody tohoto odmítavého postoje minimálně v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, tak v podstatě vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny důkazy, jež navrhla ta či ona procesní strana (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí i v tomto směru jeho rozhodnutí respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
Výše rozvedeným postulátům „fair procesu“ však Krajský soud v Brně vyhověl. O odmítnutí návrhů obhajoby na doplnění dokazování transparentně rozhodl, přičemž ze skutečnosti, že tak neučinil samostatným procesním usnesením, ale v rámci vyhlášení vlastního rozsudku, nelze dovozovat, že by předmětné důkazy opomenul. V písemném vyhotovení rozsudku na str. 65 až 69 pak podrobně a ústavně konformním způsobem uvedl, proč příslušným návrhům na doplnění dokazování nevyhověl. V tomto ohledu snese odůvodnění rozsudku ta nejpřísnější měřítka. Pokud jde o námitku obviněného Z. L., že bez jakéhokoli zdůvodnění zůstalo neprovedení návrhu obhajoby na prozkoumání obsahu jeho mobilního telefonu a počítače, jímž měla být prokázána absence jeho povědomí o existenci organizované zločinecké skupiny kolem Z., je třeba uvést, že takový návrh obviněný (soudě podle obsahu spisového materiálu) neuplatnil v hlavním líčení, ani v písemném vyhotovení svého odvolání a konečně ani přímo před odvolacím soudem ve veřejném zasedání. Nehledě k tomu dovolací senát nesdílí jeho přesvědčení, že by provedení takového důkazu (i kdyby před soudem navržen byl) ověřovalo či vyvracelo jeho tvrzení, že o podstatě a účelu oznámení svědka D. nic netušil a rozhodně se „nezištnou pomocí“ kamarádovi, spoluobviněnému K., nemínil aktivně podílet na kriminálním jednání zmíněného zločinného uskupení. Provedení požadovaného důkazu by mohlo vést pouze ke zjištění, že mezi obviněným a dalšími členy skupiny došlo (případně nedošlo) ke kontaktům právě prostřednictvím obhajobou „nabízeného“ telefonu a počítače. Nebylo by z něj ovšem možno učinit spolehlivý závěr, že se s konkrétním subjektem nekontaktoval za použití jiných prostředků. Dovolateli navíc není kladeno za vinu, že by se stýkal s jinými spoluobviněnými než s K. a Š., což sám nikterak nezpochybňuje. Není tedy příliš jasné, co přesně měl údajně opomenutý důkaz vlastně potvrdit či vyvrátit.
Nejvyšší soud neměl za relevantní ani námitky jednotlivých obviněných, jimiž každý ze svého pohledu zpochybňoval správnost skutkových zjištění vyjádřených (v konečné podobě) ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Nezjistil totiž, že by byl skutkový děj rekonstruován na základě nezákonného shromažďování důkazů a jejich následného selektivního, neobjektivního, nekritického či záměrně deformativního hodnocení. Skutková zjištění mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné flagrantní nelogičnosti ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., svá rozhodnutí odůvodnily s potřebnou pečlivostí a plně v souladu s kritérii požadovanými ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. Precizně vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Obvinění naproti tomu s poukazem na údajný extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými závěry předkládali vlastní, pro sebe výhodnější verze skutkového děje. V mnoha směrech v dovoláních pouze opakovali obhajobu uplatňovanou od počátku řízení, s níž se soudy ve svých rozsudcích již vypořádaly. K jejich skutkovým námitkám dovolací senát podotýká, že Ústava České republiky ani Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí vydaného v odvolacím řízení v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. I proto zákonodárce mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat. Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Posledně uvedený závěr lze vztáhnout i k námitce obviněného Z., že v řízení byla soustavně narušována jeho důvěrná komunikace s obhájcem, z čehož opět dovozoval porušení práva na spravedlivý proces. Nad rámec toho, jak se s ní vypořádal již odvolací soud v bodech 16. a 18. odůvodnění rozsudku, lze toliko znovu připomenout, že pokud k takové nezákonnosti mělo v nějakém řízení docházet, pak rozhodně ne v nynější trestní věci. Nic takového alespoň z předloženého spisového materiálu neplyne. Totéž platí i pro námitku obviněného J. Š., podle níž byl závěr o jeho vině důkazně vystavěn na nezákonném důkazu, a sice zvukovém záznamu, který z jejich schůzky pořídil na svůj mobilní telefon svědek D., a nikoli policejní orgán. Tuto jeho domněnku navíc přesvědčivě vyvrátil již odvolací soud na str. 64 odůvodnění svého rozsudku.
Jako procesní a tudíž nepodřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud vyhodnotil i výhrady některých obviněných vůči formulaci tzv. skutkové věty výroku rozsudku odvolacího soudu. K nim stručně uvádí, že podle ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Skutková věta musí představovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, aby jednotlivé části popisu skutku odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Žalovaný skutek musí být ve skutkové větě vyjádřen stručně a výstižně, uvedením konkrétních údajů týkajících se místa, času a způsobu spáchaného skutku. Z tohoto pohledu napadený rozsudek obstál. V relativně přehledném popisu skutku je adekvátně vyjádřeno počínání všech obviněných s přesným vymezením a přiřazením jejich rolí při páchání trestné činnosti v rámci organizované zločinecké skupiny.
Mimo meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konečně směřovaly i dílčí námitky obviněného Z. vztahující se k výroku o jeho vině skutkem pod bodem II. Konkrétně jde o jeho tvrzení, že svědek M. v řízení vypovídal, přestože ho on sám nezprostil povinnosti mlčenlivosti. Ve shodě s vyjadřujícím se státním zástupcem k ní Nejvyšší soud toliko podotýká, že z dovolatelem citovaného zákona o advokacii žádná povinnost tlumočníka zachovávat mlčenlivost ani možnost obviněného ho této povinnosti zprostit nevyplývá. Povinnost mlčenlivosti se podle tohoto právního předpisu vztahuje jen na advokáta, advokátního koncipienta a na osoby, které advokát při poskytování právních služeb zaměstnává, anebo s ním tyto spolupracují na základě jiného smluvního vztahu. Tlumočník přibraný orgánem činným v trestním řízení žádnou z těchto osob evidentně není. Svědek M. navíc v řízení nevypovídal k vlastnímu obsahu tlumočnického úkonu, tzn. obsahu tlumočených listin z trestního spisu, ale toliko k trestné činnosti obviněného spočívající v nabízení úplatku.
Klíčovou hmotněprávní námitkou, která již respektovala obsahové vymezení ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly výhrady obviněných vůči právnímu posouzení jejich jednání jako zvlášť závažného zločinu Účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku. Z obsahu některých podaných mimořádných opravných prostředků je zřejmé, že jádrem sporu se zde stal výklad ustanovení § 129 tr. zákoníku, podle jehož znění účinného do 31. 1. 2017 byla organizovaná zločinecká skupina společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, která byla zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Podle nyní platné a účinné úpravy je organizovaná zločinecká skupina společenstvím nejméně tří trestně odpovědných osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Tato nepatrná změna v ustanovení § 129 tr. zákoníku přitom neměla na výsledné posouzení jednání obviněných v přezkoumávané věci žádný podstatný vliv.
S dovolateli bylo nutno v obecné rovině souhlasit potud, že za organizovanou zločineckou skupinu ve smyslu výše citovaného ustanovení trestního zákoníku nelze automaticky označovat každé společenství více (nyní nejméně tří trestně odpovědných) osob, mezi nimiž v rámci páchání úmyslné trestné činnosti došlo k určitému rozdělení úkolů v zájmu zvýšení pravděpodobnosti její úspěšné realizace. Jistá plánovitost a koordinovanost je totiž vlastní i „prosté“ organizované skupině (srov. § 42 písm. o/ tr. zákoníku), která nemusí mít a zpravidla ani nemá trvalejší charakter, kdy tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý skutek (trestný čin). Naproti tomu organizovaná zločinecká skupina se vyznačuje pevnější vnitřní organizační strukturou založenou na vztazích nadřízenosti a podřízenosti a především svým zaměřením na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Onu „soustavnost“ lze pak dovodit tehdy, jestliže jednotliví pachatelé trestné činnosti ve prospěch organizované zločinecké skupiny jednají nepřetržitě, pravidelně nebo opakovaně po delší dobu (např. po několik měsíců), nebo tehdy, když navazují na předchozí obdobně páchanou trestnou činnost. Zde je však nutno současně připomenout, že soustavnost se nevyžaduje při páchání úmyslných trestných činů jednotlivými pachateli (členy), ale postačí, když je tento znak dán ve vztahu ke konkrétní posuzované organizované zločinecké skupině jako celku. Zákon zde vyjadřuje okolnost, že znak soustavnosti musí být posuzován z hlediska celé takové skupiny (k tomu srov. v právní nauce Šámal P. a kol.: Trestní zákoník I - Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 1378). Za organizované zločinecké skupiny tak bývají v praxi obvykle považována zejména taková zločinná uskupení osob, jejichž soustavná (dlouhodobá) a rozsáhlá trestná činnost je zaměřena na dosahování vysokých finančních zisků prostřednictvím nelegálních obchodů nebo jinými formami protiprávního jednání (typicky vymáhání výpalného).
Je nesporné, že nyní posuzované jednání obviněného Z. a spol. se z rámce typických oblastí „organizovaného zločinu“ zřetelně vymyká. Této skutečnosti ostatně byla poplatná i argumentace obhajoby, podle níž by znak soustavnosti mohla naplnit pouze dlouhodobá a koordinovaná nelegální činnost většího počtu osob, jež by se do budoucna zaměřila na ovlivňování „většího množství“ trestních řízení vedených např. v rozsáhlých daňových trestních kauzách, a to jen ve prospěch osob odlišných od členů organizované zločinecké skupiny a zpravidla za úplatu.
Taková interpretace ustanovení § 129 tr. zákoníku vychází z do jisté míry zjednodušující myšlenky, že jakýmsi nepsaným pojmovým znakem organizované zločinecké skupiny je její zaměření na dosahování finančních zisků nelegální činností (např. právě „obchodováním“ s nepravdivými či přímo falešnými důkazními materiály, vytvořenými takříkajíc „na objednávku“ trestně stíhané osoby). Nejvyšší soud ovšem a contrario zdůrazňuje, že samotný motiv trestné činnosti konkrétního zločinného uskupení (resp. jeho zakladatelů) není pro naplnění znaků organizované zločinecké skupiny rozhodný. Ta tedy nutně nemusí sledovat jen výdělečné cíle, ale může například vyvíjet nezákonné aktivity k prosazení čistě politických nebo jiných mocenských zájmů, aniž by její čelní představitelé, hnáni ryze ideologickými motivy, do budoucna počítali s masivním finančním zhodnocením svého úsilí. Za organizovanou zločineckou skupinu tak lze při splnění dalších znaků podle § 129 tr. zákoníku nepochybně považovat např. i teroristickou nebo extrémistickou skupinu, jejímž cílem je zosnování pádu legitimní vlády a změny politického režimu v té či oné zemi nelegálními prostředky, poškození ústavního zřízení nebo územní celistvosti státu, vyvolání rasového, etnického nebo náboženského ozbrojeného konfliktu na určitém území apod. Na takovém „nekomerčním“ zaměření organizované zločinecké skupiny přitom nic nemění ani případné zjištění, že jednotlivé osoby, které se do struktury skupiny začlenily a svým angažmá vědomě přispívaly nebo měly přispět k úspěšné realizaci jejích cílů, tak činily za finanční odměnu nebo její příslib.
V konfrontaci s výše uvedenými výkladovými východisky nemohla obstát ani související úvaha obhajoby, která činnost Z. a ostatních spoluobviněných bagatelizovala jen jako nezákonnou formu jeho vlastní obhajoby v probíhající daňové trestní kauze. I ta totiž ve své podstatě vycházela ze zúženého a od základu nesprávného pojetí organizované zločinecké skupiny jako „podnikatelského projektu“ sui generis, právem zapovězeného ať už co do podstaty (předmětu) výdělečné činnosti nebo co do dílčích prostředků využívaných k její realizaci. Podle názoru dovolacího senátu ovšem prostý fakt, že Z. zosnoval, řídil a průběžně financoval vzájemně koordinovanou činnost dalších spoluobviněných ve snaze protiprávním způsobem ovlivnit výsledek probíhajícího trestního řízení, v němž (mimo dalších osob) sám vystupoval v pozici obžalovaného, aplikaci příslušných ustanovení trestního zákoníku o organizované zločinecké skupině a účasti na ní nevylučoval. Tak jako mohou být různorodé cíle organizované zločinecké skupiny (viz výše), mohou být různorodé a mnohdy i ryze sobecké také motivy jednotlivců, s nimiž takovou skupinu zakládají a následně řídí.
K tomu, aby bylo ve vzájemně koordinovaném jednání skupiny pachatelů možno spatřovat znak zaměření na soustavné páchání trestné činnosti, zároveň není na překážku ani zjištění, že taková skupina byla založena a následně směřovala svou činnost byť i jen k jedinému konkrétnímu cíli, po jehož dosažení měla své aktivity ukončit a rozpustit své řady. Je nutné si uvědomit, že samotné páchání úmyslné trestné činnosti může být buď vlastním cílem organizované zločinecké skupiny, anebo může být jen prostředkem k naplnění jiného, dokonce i jinak legitimního cíle. Znak „soustavnosti“ zde tedy nelze definovat jen tím, že organizovaná zločinecká skupina byla zakládána a poté fungovala se záměrem páchat trestnou činnost takříkajíc „na dobu neurčitou“ (tj. do budoucna časově neohraničenou žádnou konkrétní událostí). Není žádný racionální důvod tento znak nespatřovat také v činnosti skupiny pachatelů společně sledujících třeba jen jeden jasně vymezený záměr, pro jehož zdárné uskutečnění jsou připraveni dlouhodobě a systematicky páchat jinou trestnou činnost nebo ji dokonce reálně páchají.
Právě tak lze charakterizovat skupinu kolem obviněného Z., který podle skutkových zjištění odvolacího soudu inicioval založení struktury zločinného uskupení, v jehož rámci hodlali pachatelé nezákonným způsobem ingerovat do činnosti orgánů činných v trestním řízení ve snaze znevěrohodnit jejich postupy při vyšetřování jeho údajné rozsáhlé daňové trestné činnosti a další závažné trestné činnosti jiných osob. Právě od něho jako „hlavy“ celé skupiny vzešlo zapojení dalších osob do její struktury, jejichž jednotlivé kroky (byť různě osobně motivované) jednoznačně sledovaly jednotný záměr. Skupina byla ustavena v roce 2015, kdy Z. postupně začal udělovat dalším spoluobviněným pokyny a ti pak, i pod příslibem finančního profitu, který jim byl ochoten poskytovat, uváděli jeho požadavky do praxe. Jeho instrukce a podněty na nižší úrovně skupiny předával především spoluobviněný O. K., po určitou dobu ve spolupráci se spoluobviněným M. V. Ti tak reprezentovali spojující články skupiny, jejíž hierarchická soustava se tudíž skládala minimálně ze tří stupňů. Jejími dalšími účastníky plnícími pokyny zejména K. byli spoluobviněná E. H. a posléze i spoluobvinění Z. L. a J. Š. To, že Z. sám nezasahoval do konkrétních úkonů spoluobviněných na nižších úrovních skupiny a sám vůči nim nevyužil žádnou sankční pravomoc za případné nesplnění zadaných úkolů (protože ani nemusel), ještě neznamená, že šlo pouze o „ad hoc“ vytvořené společenství osob, mezi nimiž neexistovala žádná jasně definovaná organizační struktura. Plně totiž postačovalo, pokud organizující a zastřešující článek v jeho osobě ovlivňoval jednotlivé kroky členů skupiny zprostředkovaně. Bez významu pak není ani to, že skupina vyvíjela poměrně sofistikovanou trestnou činnost, prováděnou za kooperace vícero pachatelů a za využití předem domluvených a promyšlených postupů, nezřídka posvěcených odbornými právními radami. Přitom se nejednalo o činnost krátkodobou, ba právě naopak. Od počátku zde existoval předpoklad systematického, soustavného a dlouhodobějšího dotváření kompromitujících materiálů především proti osobě P. P. a proti příslušníkům Policie ČR F. K., R. F. a L. D., přičemž z vůle Z. se do této činnosti měly zapojovat další a další osoby, jejichž svědectvími mělo být podpořeno údajně smyšlené obvinění vyšetřujících orgánů v trestní věci obviněného Z. a dalších osob vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2015. Činnost skupiny, do níž bylo a neustále mělo být zapojováno stále více subjektů, se přitom neomezila jen na několik ojedinělých kroků, ale směřovala k postupnému křivému obvinění hned několika osob, to celé s cílem dosáhnout reálného zpochybnění zákonnosti přípravné fáze trestního řízení v již zmíněné trestní věci sp. zn. 46 T 5/2015. Tato činnost reálně trvala po dobu několika měsíců (skupina byla aktivní více než jeden rok) a nebýt zásahu orgánů činných v trestním řízení, pokračovala by s největší pravděpodobností i nadále. Tudíž i znak zaměření na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti u této skupiny pachatelů jednoznačně naplněn byl.
Ve vztahu k posuzované právní kvalifikaci podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku zbývá doplnit, že trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině je z hlediska subjektivní stránky trestným činem úmyslným, přičemž k trestní odpovědnosti postačuje úmysl nepřímý (eventuální) ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Pachatel tedy musí alespoň vědět, že seskupení, na jehož činnosti se účastní, nebo které podporuje, může být organizovanou zločineckou skupinou, tedy může mít znaky uvedené v § 129 tr. zákoníku, a pro takový případ je s tím srozuměn. Tudíž postačuje, pokud skutečnosti podřaditelné pod zákonné znaky organizované zločinecké skupiny jsou v jeho představě zahrnuty alespoň v obecných rysech. Přitom nemusí vědět, kdo všechno k organizované zločinecké skupině patří a je jejím členem, ani detaily trestné činnosti, k jejímuž páchání byla organizovaná zločinecká skupina založena. Plně postačuje jeho vědomost a srozumění s tím, že se účastní činnosti určitého společenství více osob, které v tomto společenství mají různé funkce a plní různé úkoly, a že toto společenství je zaměřeno na soustavné páchání trestné činnosti. Takové charakteristiky zákonem předpokládaného zavinění dovodil krajský soud důvodně u všech dovolatelů.
Ve světle skutkových zjištění popsaných ve výroku odsuzujícího rozsudku bylo jednání všech obviněných oprávněně posouzeno též jako zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) a v případě obviněných Z. a M. V. též podle písm. e) tr. zákoníku, jako spolupachatelů podle § 23 tr. zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud jde o obviněného Z., bylo obsáhlým a logicky vyhodnoceným dokazováním postaveno najisto, že vytváření nepravdivých informací o smyšlené trestné činnosti policistů a dalších osob inicioval a minimálně ideově se na něm i spolupodílel. Realizaci křivého obvinění organizovanou zločineckou skupinou také řídil a usměrňoval zejména prostřednictvím spoluobviněného K. S ohledem na jeho nesporně vysoký intelekt a vzdělání byl učiněn odůvodněný závěr, že chtěl či minimálně mohl předpokládat, že lživá nařčení v písemných prohlášeních (vysvětleních) mohou dotčené osoby vážně poškodit v zaměstnání a zejména vyvolat jejich trestní stíhání. V přímém rozporu se skutkovými zjištěními soudů byla též námitka obhajoby, že nedošlo ke lživému obvinění konkrétní osoby. Bylo jednoznačně prokázáno, že vysvětlení svědka D. podané na služebně policie, které přímo vycházelo z prohlášení v notářském zápisu koncipovaného podle pokynů dovolatele, směřovalo především vůči policistům F. K. a R. F. a dále vůči P. P. Přestože zmínění policisté nebyli v podaném vysvětlení specifikováni přímo jmény, byli v něm za aktivního přispění spoluobviněného L. individualizováni takovým způsobem, aby bylo možno spolehlivě dovodit, o koho se jedná.
Správně bylo počínání všech spoluobviněných posouzeno také jako jednání ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Krajský soud při něm vzal v úvahu celkový kontext žalovaného skutku a dospěl k odpovídajícímu závěru, že o něm nelze uvažovat izolovaně jako o „sólo akci“ J. D., neboť v daném případě nešlo o běžné podání vysvětlení či trestního oznámení, ale o situaci, kdy dva ze spoluobviněných, a to L. a J. Š., v součinnosti se svědkem a především podle zadání pocházejícího od Z. společně připravovali a upravovali obsah údajně autentického vysvětlení svědka. Jejich zásahy byly natolik významné, že je rozhodně nelze vydávat za jednání účastníků na trestném činu (návodců či pomocníků). Skutek nesestával jen ze samotné schůzky na služebně policie. Předcházelo mu z hlediska trestní odpovědnosti významné vytvoření prohlášení svědka M. V. a tomu odpovídajícího prohlášení svědka J. D., která měla být následně podpořena i svědectvím dalších k tomu zajištěných svědků. Vysvětlení J. D. bylo jen jedním z mnoha dílčích kroků, které měly v souladu se zaměřením organizované zločinecké skupiny vést ke zdiskreditování činnosti orgánů činných v trestních řízení, jež se týkala v rozsudku označené daňové trestné činnosti a trestné činnosti proti svobodě, s cílem vyvinit v nich stíhané osoby. Celé systematické jednání, na jehož dílčích krocích se jednotliví spolupachatelé (řízení Z. prostřednictvím K.) podíleli v jiném postavení v rámci organizované zločinecké skupiny a plnili odlišné úkoly, směřovalo k naplnění společného záměru. Jestliže byla aktivita spoluobviněných Z. L. a J. Š. při vytváření dokumentu, vydávaného následně za podání vysvětlení J. D., správně posouzena jako jednání ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a nikoli jako některá z forem účastenství podle § 24 tr. zákoníku, bylo bezpředmětné se blíže zabývat i teoretizujícími úvahami dovolatele k institutu tzv. nepřímého pachatelství, využití tzv. živého nástroje ke spáchání trestného činu a k zásadě akcesority účastenství, která měla jeho počínání degradovat toliko na beztrestnou přípravu křivého obvinění.
Námitky ostatních dovolatelů vůči právní kvalifikaci skutku podle § 345 tr. zákoníku vycházely vesměs z popření rozhodných skutkových zjištění zejména v tom směru, že by měli jakékoli povědomí o nepravdivosti smyšlených údajů obsažených v příslušných prohlášeních. Na ně již Nejvyšší soud reagoval výše. Vzhledem k tomu, co uvedl k otázce spolupachatelství, znovu zdůrazňuje, že s ohledem na specifika posuzované trestné činnosti (jako celku), není podstatné, zda a nakolik se ten který z obviněných podílel na vlastním sestavení obsahu lživých obvinění. Rozhodné je, že všichni byli s povahou i sledovaným účelem těchto materiálů dostatečně obeznámeni, a přesto každý z nich svým dílem vědomě, byť s různou motivací, přispíval k tomu, aby se dostaly do rukou příslušných orgánů a staly se podnětem k diskreditaci a trestnímu stíhání dotčených osob. Tento závěr lze bezpochyby vztáhnout i k obviněnému J. Š. I ten si musel být s ohledem na to, jakým způsobem byl úřední záznam o podání vysvětlení svědkem D. koncipován, vědom nepravdivosti vznášených obvinění. Stejně tak věděl, jak bude dále s úředním záznamem naloženo a jaký je jeho účel. Pokud tvrdí opak a namítá neexistenci svého úmyslného zavinění ve vztahu k trestnému činu křivého obvinění, znovu tím pouze popírá soudy učiněné skutkové zjištění, podle nějž ho o nepravdivosti uváděných informací výslovně a předem informoval sám svědek D. Obhajoba tohoto obviněného nemohla obstát ani vzhledem ke zjištění jeho vlastního nestandardního postupu, když mimo jiné svědka instruoval, aby si dopředu nastíněný a dodatečně upravený obsah úředního záznamu zapamatoval nazpaměť vzhledem k očekávanému výslechu na GIBS.
Dovolací senát odmítl i námitku obviněného Z., že v nynější věci byla dána okolnost vylučující protiprávnost činu ve smyslu § 30 odst. 1 tr. zákoníku, podle nějž trestný čin nespáchá ten, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Obviněný při ní odhlédl od skutečnosti, že takové svolení má význam jedině tehdy, jestliže se vztahuje k jednání a z něj vzešlému následku, které nezasahují do zájmů společnosti ani do práv a zájmů jiných osob chráněných společenským zájmem a o nichž tedy může poškozený rozhodovat bez jakéhokoliv omezení. V případě trestného činu křivého obvinění je takový souhlas poškozeného naprosto bez významu. Jeho objektem (přímým předmětem) je totiž zájem společnosti na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřujícího k trestnímu stíhání. Celospolečenským zájmem totiž není trestně stíhat či dokonce postihovat osobu lživě obviněnou, tedy ve skutečnosti nevinou, byť by se tak mělo dít s jejím souhlasem. Zájem na řádném výkonu trestní spravedlnosti spojený se zaručením ochrany základních lidských práv je tak nadřazen individuálnímu zájmu jednotlivce, do jehož cti by mělo být lživým obviněním zasaženo. Kromě toho nelze v daném případě dovodit ani splnění potřebných podmínek svolení poškozeného podle § 30 odst. 2 tr. zákoníku, který vyžaduje, aby takové svolení bylo projeveno jasně a srozumitelně navenek, bylo míněno vážně a vydáno dobrovolně, a to před či nejpozději současně s činem. Závěr o nějakém konkludentním souhlasu poškozených policistů k jednání, jež se týkalo jejich osobních zájmů na zachování cti, svobody a případně i postavení v zaměstnání a ve společnosti, v posuzované věci z ničeho dovozovat nelze. Ostatně ani jednání dovolatele a spoluobviněných nebylo založeno na třeba i předpokládané existenci takového svolení.
Procesnímu postupu Policie ČR, která od určité chvíle zákonným způsobem monitorovala trestnou činnost organizované zločinecké skupiny, pak nelze přisuzovat ani význam v podobě přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a následkem (zákonem předvídaným účinkem), k němuž směřovalo. Použití operativně pátracích prostředků z její strany nepředstavovalo výlučnou či samostatnou příčinu, která by způsobila tento účinek bez ohledu na jednání obviněných.
Ve vztahu k právní kvalifikaci skutku jako přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, spáchaného spolupachateli podle § 23 tr. zákoníku a ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, uplatnili obvinění S. Z., Z. L., M. V. a J. Š. převážně irelevantními a věcně vzato také nedůvodnými námitkami procesního (skutkového) charakteru.
Pokud obviněný Z. soudům vytkl, že se nevypořádaly s faktem, že v případě trestného činu nadržování musí být pomoc poskytována jinému, odhlédl od zásadního skutkového zjištění vyplývajícího z výpovědi spoluobviněného K., podle nějž tomuto spoluobviněnému udělil pokyn, aby „poté, co udělali V., udělali též R.“. Zároveň k tomu K. vybavil anglicky psaným textem prohlášení pro svědka V., který měl K. přeložit do češtiny. Posléze oba společnými silami text notářského prohlášení stylisticky upravovali a následně K. z pokynu dovolatele předal po jedné jeho kopii právnímu zástupci M. R. a (prostřednictvím spoluobviněné E. H.) spoluobviněnému M. V. Obě jmenované osoby přitom byly stíhány v trestní věci vedené policejním orgánem Národní centrály proti organizovanému zločinu, Expozitura Brno, pod sp. zn. NCOZ-979/TČ-2016-417600 pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, která neměla žádnou souvislost s projednávanou daňovou trestnou činností dovolatele. Ten tedy nenapomáhal výhradně sobě a dalším obviněným ve vlastní trestní kauze, jak opakovaně předestíral. Pokud dovolatel v návaznosti na tom bagatelizoval své jednání na výkon práva na obhajobu a v tomto smyslu namítl absenci protiprávnosti činu, dovolacímu senátu se taková úvahová konstrukce jevila jako absurdní. I zmíněné ústavně zaručené právo má jisté hranice a jedním z takových limitů je bezesporu vytváření důkazních prostředků, jež mají vést ke křivému obvinění jiného. V takovém momentě již nelze uvažovat o jednání, jež by právní řád připouštěl, resp. je přímo nezakazoval. Legitimní součástí práva na obhajobu nemůže být páchání dalšího trestného činu, včetně nadržování jinému pachateli trestné činnosti. Pokud dovolatel namítl, že soudy neučinily předmětem dokazování, zda se osoby stíhané v jiných trestních věcech, jimž měl nadržovat, skutečně dopustily trestných činů, pro něž byly stíhány, nezbývá než mu oponovat, že vyvození trestní odpovědnosti pachatelů trestného činu podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku nezávisí na trestnosti pachatelů trestných činů, jimž pomáhají. V tomto směru lze plně odkázat na precizní výklad zmíněného zákonného ustanovení, jak jej podal nalézací soud v bodě 182. odůvodnění svého rozsudku. Námitka dovolatele, že z provedeného dokazování nikterak nevyplynulo, že by měl v úmyslu použít inkriminovaných notářských zápisů a čestných prohlášení jako důkazů k vlastnímu či cizímu vyvinění, byla opět ryze skutková a pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nepodřaditelná. Z obsahu zmíněných dokumentů a při současném zohlednění následně podaného vysvětlení J. D. ze dne 5. 10. 2016 na Policii ČR i výslechu obviněného M. V. je navíc motivace obviněných využít při obhajobě zápisy a prohlášení osob s nepravdivými tvrzeními více než zřejmá.
Výhrady obviněných M. V., Z. L. a J. Š., vztahující se k právní kvalifikaci jejich jednání podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku pak znovu vycházely vesměs z prosazování jiné verze skutkového děje než té, k níž dospěl odvolací soud po doplněném a opětovně hodnoceném dokazování. U dovolatele M. V. je třeba zmínit, že podle závěru soudu jednal v součinnosti s dalšími spoluobviněnými se společným jednotícím záměrem, a to protiprávním způsobem ovlivnit nejen probíhající trestní řízení vedené proti němu pro zločin vydírání, ale i další souběžně probíhající trestní řízení týkající se rozsáhlé daňové trestné činnosti organizované zločinecké skupiny kolem Z. Již prvotní písemné prohlášení s nepravdivými skutečnostmi učinil dovolatel se souhlasem Z. a dokonce za finanční odměnu, který mu tento spoluobviněný přislíbil. Není tedy pravdou, že by jednal pouze v zájmu vlastního vyvinění a jeho prohlášením se ostatní spoluobvinění inspirovali až ex post a nezávisle na jeho vůli. Naopak bylo prokázáno, že byl pevně začleněn do struktury zločinného uskupení budovaného Z., kdy jeho role spočívala v plnění pokynů pocházejících od tohoto řídícího článku skupiny s cílem dosáhnout úspěchu v trestních kauzách prostřednictvím zdiskreditování jednotlivých osob z řad orgánů činných v trestním řízení. Obviněný M. V. např. sám zasvětil svědka V. do toho, co od něho spoluobviněný Z. očekává a čemu má vyžadovaná změna jeho výpovědi posloužit. Poté, co byl vzat do vazby, jeho roli v hierarchii skupiny fakticky převzala jeho přítelkyně E. H., která rovněž plnila pokyny Z., jak jí byly tlumočeny spoluobviněným K. Dovolatel byl i po svém vzetí do vazby průběžně informován o jednotlivých krocích členů skupiny a jednal s nimi ve vzájemné koordinaci, což je patrné nejméně z toho, že jedna kopie prohlášení svědka V. se nalezla v jeho cele. Jeho součinnost s ostatními členy skupiny odvolací soud logicky dovodil i z obsahu křivě obviňujícího oznámení, které sám učinil až ve vazební věznici. V žádném případě tedy nešlo o důkazně nepodloženou spekulaci.
Totéž pak platí i u skutkových a na ně navazujících právních závěrech stran jednání dovolatelů L. a J. Š. Oba jmenovaní byli bezpochyby zpraveni o tom, kdo stojí v pozadí nepravdivého oznámení svědka D. a co je jeho pravým účelem. L. s tímto vědomím do textu oznámení, jež mělo být vydáváno za autentické prohlášení jmenovaného svědka, aktivně zasahoval a obsahově jej upravoval. Stejně tak se na jeho dotváření aktivně podílel obviněný J. Š., který rovněž věděl o nepravdivosti v něm uváděných informací i jejich účelu, a přesto nebo či snad právě proto svědka instruoval, aby se obsah „společnými silami“ upraveného oznámení naučil nazpaměť a připravil se tak na očekávaný výslech na GIBS. Přitom i jemu muselo být s ohledem na text oznámení naprosto jasné, že jeho původcem ve skutečnosti není svědek D. a že prospěch z něj má mít především obviněný Z.
S přihlédnutím k takto učiněným skutkovým zjištěním krajský soud důvodně kvalifikoval jednání obviněných J. Š. a Z. L. i jako trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby resp. jako návod k tomuto trestnému činu, jež byly spáchány ve prospěch organizované zločinecké skupiny. J. Š. z popudu Z. L. jako úřední osoba ve smyslu § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku vědomě vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu, konkrétně § 11 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR a § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, podle nichž měl jako policista dbát, aby žádné osobě v důsledku jeho postupu nevznikla bezdůvodná újma, a byl povinen zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo v prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby a v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody. Takové úmyslné a společensky navýsost škodlivé počínání rozhodně nebylo možno vnímat jen jako kázeňské provinění, jak se pokoušel prosazovat dovolatel L., coby účastník na tomto trestném činu ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Zdaleka nešlo jen o to, že by J. Š. (slovy dovolatele) obešel „interní předpisy“, když si nechal od advokáta dopředu zaslat text prohlášení J. D. s tím, že si ho přepíše a pak teprve svědkovi případně položí doplňující otázky. Pro právní posouzení skutku pak nebylo podstatné ani to, zda jednal či nejednal přímo v rozporu s trestním řádem. Pojem výkonu pravomoci způsobem „odporujícím jinému právnímu předpisu“ ve smyslu § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je nutno vykládat jako porušování nebo obcházení jakéhokoli zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané, jestliže takové porušení či nerespektování právní normy zároveň může zaútočit na přímý předmět trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, jímž je zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob v souladu s právním řádem a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob.
Jako zjevně neopodstatněné Nejvyšší soud posoudil i hmotněprávní námitky dovolatelky E. H., že její jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zákoníku. Předně jí nebylo možno přisvědčit v tom, že v případě jediného skutku je vyloučeno právní posouzení účasti na organizované zločinecké skupině a současně posouzení jednání v rámci organizované skupiny (§ 175 odst. 2 písm. a/ tr. zákoníku). Z úpravy obsažené v § 107 odst. 2 tr. zákoníku (výkladem a contrario) plyne, že pokud se pachatel dopustil trestného činu jako člen organizované zločinecké skupiny nebo ve spojení s organizovanou zločineckou skupinou (jako v tomto případě), není taková skutečnost překážkou pro závěr, že se tohoto trestného činu dopustil i jako člen organizované skupiny nebo ve spojení s organizovanou skupinou. Je třeba mít na zřeteli, že znaky organizované zločinecké skupiny podle § 129 tr. zákoníku se do určité míry shodují a překrývají se znaky organizované skupiny a vzájemně se nevylučují. Platí tedy, že pokud se pachatel dopustí trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku, může případný další trestný čin uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku spáchat jako člen organizované skupiny. Jinými slovy, jestliže obviněná svým jednáním naplnila skutkovou podstatu zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, lze spolehlivě dovodit i to, že jím současně spáchala i zločin vydírání podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Pokud rozporovala naplnění kvalifikačního znaku podle § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku s argumentem, že nevěděla o tom, že J. D. a M. V. jsou svědci, přičemž ti ani v době spáchání trestného činu takové postavení objektivně neměli, vycházela při své obhajobě z formalistického pojetí pojmu svědek, ačkoli trestní zákoník vychází z pojetí materiálního. Podle něj vydíraná osoba nemusí být v přímo procesním postavení svědka, ale postačí, je-li nositelem svědectví; tedy osobou, která vnímala skutečnosti, jež mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku pak nese každé jednání páchané s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích svědeckých povinností vyplývajících z trestního řádu (v právní nauce viz Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II - Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 1755). Osoba „svědka“ tedy požívá ochrany trestního zákona již od okamžiku, kdy svým vnímáním získala příslušné poznatky. M. V. i J. D. v takovém postavení nesporně byli, přičemž tato skutečnost byla zahrnuta i v představě dovolatelky. Ostatně její vyděračské praktiky, stejně jako vyhrožování spoluobviněného K., sledovaly právě záměr přimět oba jmenované, aby „svým jménem“ křivě obvinili policisty vyšetřující v rozsudku označené kauzy Z. a spol. a M. V. a spol. a v budoucnu poskytli v těchto řízeních „průlomová svědectví“, která stíhaným osobám umožní uniknout před trestní odpovědností.
Opodstatnění postrádala i námitka některých dovolatelů týkající se údajně nesprávného vyhodnocení výhodnosti novější právní úpravy trestního zákoníku, ve znění zákona č. 287/2018 Sb., účinného od 1. 2. 2019. Nejvyšší soud k ní úvodem připomíná, že rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, a to s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Jestliže jsou okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele stejně významné podle nové i dřívější právní úpravy, pak je pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku pro pachatele příznivější, rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit. Pro posouzení otázky trestnosti činu z hlediska časové působnosti trestních zákonů má význam i to, zda pachatel přisouzené trestné činy spáchal v jednočinném souběhu. V takovém případě není rozhodující jednotlivá trestnost v úvahu přicházejících právních kvalifikací podle dřívější a pozdější právní úpravy, ale jen celkový výsledek srovnání obou právních úprav. Skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro pachatele nejpříznivější, a to zásadně bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Úhrnný trest se pak uloží podle toho ustanovení příznivější právní úpravy, které se vztahuje na čin nejpřísněji trestný. Současně platí zásada, že se ve všech směrech použije buď jen práva účinného v době spáchání činu, anebo jen práva pozdějšího. Ohledně trestnosti jediného skutku je tedy třeba užít dřívějšího nebo nového zákona jako celku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010 sp. zn. 5 Tdo 1103/2010).
Dovolatelé při své argumentaci vycházeli z předpokladu, že odvolací soud měl při posouzení příznivosti toho kterého znění trestního zákoníku vycházet pouze z porovnání trestních sazeb stanovených v § 345 odst. 3 tr. zákoníku, a to ve znění účinném do 31. 1. 2019 a ve znění účinném po tomto datu. V takovém případě by pro ně byla pozdější úprava vskutku příznivější, neboť zmíněnou novelou došlo ke změně citovaného zákonného ustanovení, v němž byla původní slova „dvě léta až osm“ nahrazena slovy „jeden rok až pět“. Došlo tedy ke snížení trestní sazby, která byla pro pachatele nově stanovena příznivěji. Srovnání obou znění § 345 odst. 3 tr. zákoníku však při celkovém posouzení příznivosti právních úprav v daném případě nehrálo rozhodnou roli. Vyjadřující se státní zástupce k dané problematice příhodně připomněl, že ustanovení § 345 tr. zákoníku doznalo v důsledku novely přijaté zákonem č. 287/2018 Sb. nejen změny v úpravě trestní sazby v odstavci 3, ale současně bylo nově doplněno mimo jiné o kvalifikovanou skutkovou podstatu spáchání trestného činu křivého obvinění organizovanou formou. Od 1. 2. 2019 tak podle § 345 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku platí, že odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny. Obvinění přitom byli rozsudkem odvolacího soudu krom jiného uznáni vinnými trestným činem křivého obvinění, který spáchali jako členové organizované zločinecké skupiny a ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Jestliže ve smyslu § 107 odst. 2 tr. zákoníku může být za pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny označen i pachatel, který úmyslný trestný čin současně spáchal jako člen organizované skupiny nebo ve spojení s organizovanou skupinou, a to bez ohledu na to, že tato skutečnost je u něj současně pokládána za okolnost zvláště přitěžující (jak bylo vysvětleno výše), pak by nutně v případě posouzení skutku vymezeného ve výroku o vině musel soud dospět i k závěru, že obvinění trestný čin křivého obvinění spáchali jako členové organizované skupiny. Ze vzájemného porovnání trestních sazeb kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu křivého obvinění uvedených v § 345 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, a § 345 odst. 4 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019, pak plyne, že obě jsou totožné, neboť podle nich lze uložit trest odnětí svobody na dvě léta až osm let. Jestliže žádná z obou úprav nebyla pro pachatele příznivější, bylo v duchu pravidla zakotveného v § 2 odst. 1 tr. zákoníku namístě aplikovat zákon účinný v době, kdy byl čin spáchán, tedy ve znění trestního zákoníku účinného do 31. 1. 2019. Krajský soud tedy nepochybil ani v tomto ohledu, byť lze jinak dovolatelům dát za pravdu v tom, že odůvodnění jeho rozsudku k dané otázce žádné konkrétní úvahy neobsahuje. To však samo o sobě nemůže být chápáno jako vada, jež by zakládala dovolací přezkum (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.), a tím méně jako vada, která by odůvodňovala zrušení napadeného rozhodnutí.
Vadu zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neshledal Nejvyšší soud ani v právním posouzení skutku obviněného Z. popsaného bodě II. výroku odsuzujícího rozsudku krajského soudu jako přečinu podplacení podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku. Předně ani zde nedovodil, že by odvolacím soudem použitá právní kvalifikace vycházela z obviněným tvrzeného extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Jeho námitky zpochybňující věrohodnost svědka M. znovu představovaly pouhou polemiku s kvalitou hodnocení důkazů a ocitly se tak mimo zákonné vymezení dovolacích důvodů. Lze jen doplnit, že oba soudy se věrohodností jmenovaného svědka zabývaly důsledně, přičemž ji konfrontovaly i s dalšími zjištěnými skutečnostmi. S dovolatelem nelze souhlasit ani potud, že údajný příslib úplatku z jeho strany „nepadl“ v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, jak vyžaduje § 332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Předmětem ochrany zmíněným zákonným ustanovením je zájem na řádném, nestranném, nezištném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života v právní nauce viz Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II - Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 3160). Obstaráváním věcí obecného zájmu se rozumí činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, kulturních a jiných potřeb. Jde přitom o širší zájmový okruh vztahů, než jaký lze zahrnout pod plnění úkolů společnosti a státu spadajících do pravomoci úřední osoby. Pojem obstarávání věcí obecného zájmu zahrnuje činnosti spjaté s plněním společensky významných úkolů, a to nejen osob, které věci obecného zájmu samy obstarávají a jsou přitom nadány rozhodovací pravomocí, ale i osob, které věci obecného zájmu samy přímo neobstarávají a rozhodovací pravomocí nadány nejsou. I jejich činnost totiž obstarávání věci obecného zájmu může bezprostředně podmiňovat a v tomto smyslu se na něm mohou podílet. Takovou charakteristiku tlumočnická činnost v trestním řízení nesporně naplňuje, neboť jejím prostřednictvím se realizuje zájem společnosti na dosažení účelu trestního řízení a jeho řádném průběhu, a to včetně naplnění zásady rychlosti řízení.
Pod deklarovaný dovolací důvod nebylo možno podřadit ani různorodé námitky některých obviněných směřující proti pravomocnému výroku o trestu.
Za tzv. „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu považovat jen vady výroku o trestu záležející v nesprávném závěru o tom, zda pachateli měl či neměl být ukládán úhrnný nebo souhrnný trest podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku resp. § 43 odst. 2 tr. zákoníku, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Žádné takové pochybení však nikdo z obviněných napadenému rozsudku krajského soudu nevytkl.
Jiná pochybení soudu, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku či v § 41 tr. zákoníku a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho v uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, v dovolání obecně namítat nelze (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publ. pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného, než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. To zajisté úmyslem zákonodárce nebylo.
Jak opět přiléhavě podotkl vyjadřující se státní zástupce, k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který výslovně uplatnili obvinění Z., M. V. a L. Tento důvod však explicitně postihuje pouze dvě nejzávažnější pochybení soudu, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ani jednou z těchto vad však rozsudek odvolacího soudu v projednávaném případě zatížen nebyl. Dovolatelé byli odsouzeni mimo jiné za trestný čin křivého obvinění podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku. Nevyhnutelným důsledkem takové právní kvalifikace bylo použití zpřísňujícího ustanovení § 108 odst. 1 tr. zákoníku pro stanovení výměry trestů, podle kterého se horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené v trestním zákoně u pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny zvyšuje o jednu třetinu, přičemž takovému pachateli soud uloží trest odnětí svobody v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody, nejsou-li zároveň splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58. Krajský soud se tedy při ukládání trestů odnětí svobody obviněným podle uvedeného pravidla nepohyboval v trestní sazbě od dvou do osmi let, ale v sazbě od šesti let a čtyř měsíců do deseti let a osmi měsíců. Z takto vymezené hranice přitom u žádného z obviněných nevybočil a obviněným tak uložil zákonné sankce jak co do druhu, tak i co do jejich výměry.
Co se týče námitky obviněného Z. L. stran nesprávného posouzení „naplnění specifických podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku“, Nejvyšší soud především odkazuje na svůj dlouhodobě zastávaný právní názor, že obviněný se v dovolání vůbec nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranicí příslušné trestní sazby stanovené zákonem. Jinými slovy, pokud soud nevyužije reklamovaného moderačního oprávnění, ale trest vyměří v rámci zákonné trestní sazby, nejde o pochybení, jež by bylo možno napravit cestou dovolání. Jen nesprávné použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku při výměře trestu odnětí svobody může založit dovolací přezkum (výhradně z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného). Naproti tomu nepoužití § 58 odst. 1 tr. zákoníku a uložení trestu v rámci jeho normální (nesnížené) hranice trestní sazby žádný z dovolacích důvodů nenaplňuje (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002 sp. zn. 7 Tdo 356/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí NS, svazek 17/2002, č. 416, a dále např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 11 Tdo 530/2002, sp. zn. 3 Tdo 311/2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, sp. zn. 4 Tdo 1051/2014, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, sp. zn. 3 Tdo 1735/2016, sp. zn. 8 Tdo 672/2017, sp. zn. 11 Tdo 286/2020, sp. zn. 8Tdo 333/2020, sp. zn. 4 Tdo 963/2020 aj.). Tím méně se tedy dovolatel mohl v jím předloženém mimořádném opravném prostředku relevantně domáhat toho, že mu krajský soud v rámci postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku měl ukládaný trest snížit pod dolní hranici trestní sazby ještě výrazněji, než jak učinil.
Nejvyšší soud zároveň nespatřoval žádný racionální důvod k tomu, aby obviněným korigoval jinak zákonné tresty, a to nad rámec zákonných dovolacích důvodů. Takový výjimečný postup by uplatnil jen za předpokladu, že by tyto tresty měly povahu extrémně přísných, zjevně nepřiměřených a tudíž nespravedlivých sankcí (k tomu srov. např. usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). V posuzovaném případě však o neadekvátně přísném postihu obviněných, jimž byly tresty odnětí svobody uloženy v dolní polovině příslušné trestní sazby (obv. Z. a M. V.), na její samé spodní hranici (obv. E. H.) či dokonce pod ní (obv. J. Š. a L.) hovořit nelze. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí v nynější trestní věci rozhodně atakovány nebyly, a to ani s přihlédnutím k délce trestního řízení, během nějž k žádným nedůvodným průtahům na straně orgánů činných v trestním řízení, jež by bylo nutno kompenzovat právě při ukládání trestu, nedošlo. V podrobnostech lze znovu odkázat na transparentní úvahy krajského soudu obsažené v bodech 46. až 52. odůvodnění rozsudku, jimž dovolací senát neměl co vytknout.
Nejvyšší soud tak uzavírá, že námitky obviněných S. Z., E. H., M. V., Z. L. a J. Š. dílem vůbec nerespektovaly věcné zaměření dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. a dílem z pohledu deklarovaných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) tr. ř. postrádaly věcné opodstatnění. Proto byla tato dovolání (v konečném výsledku) odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná, přičemž tak za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo učiněno v neveřejném zasedání.
O podání (označeném jako dovolání) C. L. a J. L. (rodičů obviněného Z. L.) Nejvyšší soud samostatným výrokem nerozhodoval. Vycházel z toho, že osobami oprávněnými k podání dovolání jsou podle § 265d odst. 1 tr. ř. pouze nejvyšší státní zástupce, příslušný orgán evropského veřejného žalobce, pokud veřejnou žalobu před soudem zastupoval evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce, a obviněný, který tak může učinit výhradně prostřednictvím obhájce. Nikdo jiný dovolání podat nemůže. Jen pokud by byl obviněný omezen ve svéprávnosti, mohl by v jeho prospěch podat dovolání jeho opatrovník nebo obhájce, a to dokonce i proti jeho vůli. Omezení L. ve svéprávnosti ani opatrovnický status jeho rodičů z obsahu předloženého spisu nevyplynuly. Podle § 265d odst. 2 tr. ř. pak platí, že podání osob, které mohou podat za obžalovaného odvolání (podle § 247 odst. 2 tr. ř. tedy i příbuzných v pokolení přímém), za dovolání považovat nelze a Nejvyšší soud o něm nerozhoduje. V důsledku toho dovolací soud na výhrady výše jmenovaných vtělených do jejich podání ve svém rozhodnutí nereagoval.
Pokud pak jde o návrhy, přesněji toliko o podněty obviněných k rozhodnutí o odkladu či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, předseda senátu Nejvyššího soudu vzhledem ke specifikům předložené trestní věci (resp. její obsáhlosti i skutkové a právní složitosti) shledal důvody a zároveň i splnění potřebných procesních podmínek k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. pouze u obviněných E. H., Z. L. a J. Š., o čemž rozhodl již dne 17. 12. 2020 příslušnými usneseními vydanými pod sp. zn. 4 Tdo 737/2020.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu