11.\tStátní zástupce dále vymezil zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019. Zdůraznil, že při stanovení prospěchu velkého rozsahu nelze mechanicky vycházet jen z hodnoty věcí, jejichž původ je zastírán, ale je třeba zvažovat skutečně docílený prospěch, který může být odlišný od hodnoty věcí, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 669/2010. Zastává názor, že soudy nižších stupňů výslovně otázku naplnění znaku spočívajícího v dosažení prospěchu velkého rozsahu blíže nerozvedly. Vzhledem k nejednoznačnosti jejich rozhodnutí nelze ani zcela najisto postavit, že vycházely z hodnoty vozidel, která byla stanovena odborným vyjádřením a jehož původ obviněný spolu se spoluobviněným zastírali.
12.\tDále státní zástupce poukazuje i na skutečnost, že se soudy nevypořádaly ani s tím, zda vzhledem k procesnímu vývoji ve věci bylo možno vůbec k právnímu posouzení podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku přistoupit. Připouští, že odvolací soud si uvědomil nutnost respektování zásady zákazu reformationis in peius v projednávané věci, když na rozdíl od soudu prvého stupně nepřipustil právní posouzení jednání obou obviněných podle § 329 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a dále nevyhověl návrhu státního zástupce na uložení peněžitého trestu. Ale ani on nezaujal postoj k tomu, zda zákaz reformationis in peius vzhledem k obsahu odsuzujícího prvního rozsudku, který napadli odvoláním pouze obvinění, nebrání možnosti použití právní kvalifikace podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, která v onom prvním rozsudku soudu prvního stupně zrušeném výhradně k odvolání obviněných zahrnuta nebyla. O tom, že této otázce soud druhého stupně nevěnoval dostatečnou pozornost svědčí i skutečnost, že soud druhého stupně přes použitou právní kvalifikaci podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku argumentačně odůvodňoval právní kvalifikaci podle § 216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Státní zástupce si tak pokládá otázku, zda soud druhého stupně nemohl pochybit, jestliže obviněného v napadeném rozsudku uznal vinným krom jiného zločinem podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, účinného do 31. 1. 2019, zatímco soudem prvního stupně byl původně v rozsudku ze dne 26. 2. 2019, jenž v neprospěch obviněného napaden nebyl, obviněný uznán vinným stejným zločinem podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, účinného od 1. 2. 2019, a zdali již tím nemohlo dojít k porušení principu zákazu refomationis in peius. Bude-li se totiž vycházet výlučně z číselných označení obou shora uvedených ustanovení, je nutno konstatovat, že z porovnání trestních sazeb v těchto ustanoveních uvedených vychází jako příznivější to ustanovení, které bylo původně použito v prvním rozhodnutí soudu prvního stupně (byť zjevně nesprávně). Navíc vznikají pochybnosti, zda v původním odsuzujícím rozsudku, nenapadeným odvoláním v neprospěch obviněných, byl vůbec znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku vyjádřen.
13.\tStran znaku zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle státního zástupce bez vysvětlení zůstalo i to, proč po zrušení prvního rozsudku prvoinstančního soudu se v úvahách soudů již vůbec neobjevila varianta naplnění znaku některé z kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, jež by byla navázána na hodnotu věci, ve vztahu k níž byl čin kvalifikovaný podle § 216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchán, ačkoli právě o takovou hodnotu bylo v původním odsuzujícím rozsudku použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 216 tr. zákoníku opřeno. Není tedy ani zřejmé, zdali soudy v konečném důsledku tuto alternativu nepominuly právě proto, aby se tím vyhnuly závěru o porušení zákazu refomationis in peius. Dalším námitkám dovolatele podle státního zástupce přisvědčit nelze, když neshledal v posuzované věci extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, neboť při hodnocení důkazů došlo k pečlivému hodnocení podle vnitřního přesvědčení podle § 2 odst. 6 tr. ř. s požadavky na odůvodnění podle § 125 odst. 1 tr. ř. a nikterak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů.
14.\tV závěru vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného M. B. a s přiměřeným užitím § 261 tr. ř také ohledně spoluobviněného P. B. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 61 To 716/2020, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 5 T 173/2016, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v nyní posuzované věci je nutno rozhodnout způsobem předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
15.\tNejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
16.\tProtože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
17.\tVe smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud zdůrazňuje skutečnost, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není tedy povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom právě zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
18.\tDůvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu [od 1. 1. 2022 obsahově samostatný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19.\tZe skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20.\tNa podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
21.\tVzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) zakládá na tvrzení o extrémním nesouladu, porušení spravedlivého procesu, porušení vybraných zásad trestního řízení, nenaplnění subjektivní stránky u obou trestných činů kladených mu za vinu a nenaplnění kvalifikované skutkové podstaty objektivní stránky u zločinu legalizace výnosů trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku. S velkou dávkou tolerance lze pod zvolený dovolací důvod podřadit námitku týkající se naplnění subjektivní stránky, přestože většina námitek dovolatele směřuje do způsobu hodnocení důkazů a rovněž naplnění objektivní stránky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, když obviněný zpochybňuje naplnění (zdůvodnění) objektivní stránky spočívající ve znaku dosažení velkého rozsahu. Ve vztahu ke zbývajícím argumentům obviněný soudům především vytýká významný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Lze tedy uzavřít, že fakticky obviněný primárně namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků. Touto argumentací obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), ale ani žádný jiný a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
22.\tBez ohledu na shora prezentovaný závěr Nejvyšší soud považuje za vhodné se k určitým argumentům dovolatele stručně vyjádřit, přestože tyto nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod. Obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, přičemž z konkrétního obsahu podaného dovolání je pak zřejmé, že dovolatel předně namítá existenci extrémního rozporu, který obecně zakládá na neodůvodnění subjektivní stránky obou trestných činů kladených mu za vinu a odkazuje na právo na spravedlivý proces. Z pohledu této argumentace je nezbytné především naznačit určitá obecná východiska týkající se problematiky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Předně je třeba zdůraznit, že podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2022 tvoří samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. skutečnost, že rozhodná skutková zjištění, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy. V dané souvislosti je nezbytné podotknout, že již před 1. 1. 2022 bylo možno se v rámci dovolacího řízení v jistých případech zabývat i námitkou extrémního nesouladu. Bylo tomu tak proto, že podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu případné procesní pochybení mohlo za jistých okolností naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Tzv. extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu byl dán tehdy, když rozhodná skutková zjištění byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech, ovšem za předpokladu, že tato procesní pochybení byla takového rázu, že měla za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který by byl pro formulování skutkového stavu podstatný, takže takové procesní pochybení mohlo zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). Jinak vyjádřeno, podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu byl a je dán extrémní rozpor tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
23.\tSoučasně je nutno zdůraznit, že ani před 1. 1. 2022 ani od 1. 1. 2022 nestačí pouhé tvrzení existence extrémního rozporu. Tento musí být objektivně prokázán, nestačí pouhé jiné hodnocení důkazů ze strany dovolatele rozdílné od způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
24.\tZ pohledu uplatněných námitek týkajících se tzv. tvrzeného extrémního rozporu je třeba především akcentovat, že dovolatel nezpochybňuje rozsah dokazování, tedy, že by nějaký důkaz nebyl proveden, vyslovuje toliko nesouhlas s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, se kterým se fakticky ztotožnil posléze soud druhého stupně (viz body 34-47 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud z pohledu uplatněné argumentace odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně, který své úvahy ohledně rozsahu dokazování, ale zejména hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil a rozvedl, byť lze připustit, že rozsudek soudu prvního stupně je poněkud nepřehledný (některé body se opakují, např. bod 83 a 120, bod 84-86 a 121). Soud prvního stupně zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Soud druhého stupně se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k hodnocení důkazů a z nich vyvozených skutkových závěrů ztotožnil (viz bod 35 rozsudku soudu druhého stupně), když ovšem s přihlédnutím k nutnosti respektování zásady reformation in peius (první odsuzující rozsudek nebyl napaden odvoláním státního zástupce v neprospěch obviněných) musel zrušit napadený rozsudek v celém rozsahu, přičemž následně uznal oba obviněné vinnými na stejném skutkovém základě, když ovšem změnil právě při respektu k zásadě reformation in peius použitou právní kvalifikaci ve prospěch obou obviněných a to ve vztahu k trestnému činu podle § 329 tr. zákoníku. Lze tedy uzavřít, že soud druhého stupně tak neměl výhrady vůči zjištěnému skutkovému stavu a hodnocení důkazů soudem prvního stupně, nýbrž proti právní kvalifikaci jednání obviněných jako zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
25.\tLze mít za to, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k základním skutkovým podstatám zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nadto Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel v podstatě zopakoval v podaném dovolání argumentaci známou již z řízení před soudy nižší instance. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná s jistou výhradou, které bude rozvedena dále.
26.\tObecně je dále v souvislosti s hodnocením důkazů třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vést k vynesení rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 166 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „quod non est in foro, non est in mundo“ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „quod non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spise, není na světě).
27.\tLze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění do 31. 12. 2021) otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů, nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (z mnohých rozhodnutí srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr.; dále rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 432/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 907/2014). Jistou výjimku z tohoto pravidla, jak již bylo naznačeno, představuje zjištěná existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který ovšem v dané věci nebyl shledán.
28.\tNejvyšší soud považuje ještě za vhodné uvést, že uváží-li se způsob, jakým se soudy nižších stupňů s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly (ve vztahu k základním skutkovým podstatám), neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo, neboť verze, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že případ odlišného hodnocení důkazů ze strany obviněného v opozici s tím, jak je hodnotily soudy, nelze bez dalšího považovat za porušení zásady in dubio pro reo, pokud při perfektnosti hodnotícího procesu provedených důkazů nepřetrvávají skutkové pochybnosti.
29.\tStran namítaných porušení jednotlivých zásad trestního řízení - zásady materiální pravdy (tato zásada byla trestním řadem opuštěna a nahrazena zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností), zásady legality, zásady volného hodnocení důkazů, zásady zákonnosti - je předně nezbytné uvést, že vlastní dovolací námitka obviněného je velmi kusá. Za takové situace se nemůže Nejvyšší soud s dovolací argumentací blíže a podrobněji vypořádat, neboť není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet či vytvářet, když právně fundovanou argumentaci v rámci dovolacího řízení zajištuje povinné zastoupení obviněného v tomto řízení obhájcem, ale zejména povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (viz § 265d odst. 2 tr. ř.). Lze tedy toliko obecně uvést, že tyto námitky nelze považovat za uplatněné právně relevantním způsobem ve vztahu ke zvolenému dovolacímu důvodu, neboť jde o zásady procesní a nikoli hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo jejich dodržení zkoumáno v dovolacím řízení.
30.\tK námitce obviněného, že je z podivem, že v dané věci nebyla stíhána svědkyně N., je třeba uvést, že tato rovněž stojí zcela mimo zvolený dovolací důvod. Nejvyšší soud toliko dodává, že soudy jsou vázány zásadou obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.) a nemohou zasahovat do pravomoci státního zástupce, který je jediný oprávněn podávat obžaloby k soudu. Bez ohledu na tento závěr je třeba akcentovat, že svědkyně N. nebyla odpovědna za zpracování žádosti o schválení technické způsobilosti nebo přijetí technické způsobilosti. Toto bylo zcela v gesci obviněného a spoluobviněného, jak vyplývá z provedených důkazů, a to nejen z výpovědi svědků, ale nakonec samotné výpovědi obviněného a spoluobviněného. Jinak vyjádřeno, svědkyně neměla postavení oprávněné úřední osoby při rozhodování předmětné agendy.
31.\tStran právně relevantně uplatněné námitky týkající se subjektivní stránky, byť s jistou dávkou tolerance, Nejvyšší soud podotýká, že posouzení formy zavinění, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve znění účinném do 31. 12. 2021, od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení.
32.\tObecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 28/70-III). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník I. § 1 až 139, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dáno v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
33.\tPro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku a trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, když postačí i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 939/2017)]. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku obecně postačí nedbalost. Je tomu tak proto, že u základních skutkových podstat platí zásada, že pravidlem je úmyslné zavinění a že v zákoně musí být vždy výslovně vyznačeno, pokud k trestnosti stačí zavinění z nedbalosti (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). U zvlášť přitěžujících okolností (neboli o okolnostech podmiňujících použití vyšší trestní sazby) platí zásada opačná, z které vyplývá, že nestanoví-li trestní zákon něco jiného, postačí zde zavinění z nedbalosti. Jinak vyjádřeno, obecně ve vztahu k těžšímu následku postačí zásadně nedbalost, a to i ve formě nevědomé nedbalosti, ledaže by i zde zákon vyžadoval zavinění úmyslné (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 244-248). Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
34.\tZ pohledu námitek obviněného je třeba především konstatovat, že soud prvního stupně se otázkou naplnění subjektivní stránky zabýval, když dospěl k závěru, že obviněný jednal ve vztahu k trestnému činu podle § 329 tr. zákoníku ve formě přímého úmyslu a ve vztahu k trestnému činu podle § 216 tr. zákoníku přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz bod 118 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud druhého stupně se s jeho závěry ztotožnil (bod 31 rozsudku soudu druhého stupně). Nad rámec úvah soudu prvního stupně, které jsou poněkud stručnější, a jak již bylo naznačeno jistým způsobem i méně přehledné, považuje Nejvyšší soud ve vztahu k naplnění subjektivní stránky za nutno zdůraznit, že o tom, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém, svědčí zjištěný skutkový stav. Z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný pracoval na odboru dopravy, oddělení registru vozidel a řidičů, Městského úřadu XY, a to před vlastním skutkem řadu let, takže měl s předmětnou agendou mnohaleté zkušenosti, když tuto agendu vykonával on a spoluobviněný, nikdo jiný (viz např. výpovědi svědků H., M., G., Č.). Není také pochyb o tom, že dovolatel absolvoval řadu školení tykajících se této agendy (viz řada osvědčení a certifikátů založených ve spise), které se právě zaměřovaly na jednotlivě dovážená osobní motorová vozidla a jejich registraci a současně na proškolení oprávněných úředních osob v oblastí správního práva, zejména správního řádu. Současně není pochyb o tom, že na základě zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), vyhlášky č. 341/2002 Sb. Ministerstva dopravy a spojů o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, Metodologického pokynu odboru schvalování vozidel a předpisu Ministerstva dopravy č. 1/2006, bylo náplní práce dovolatele v předložených dokladech přečíst jednotlivé technické položky, zkontrolovat všechny náležitosti podstatné pro vyplnění českého technického průkazu. Přičemž je nutno zdůraznit, že část evidenční kontroly probíhala tak, že podle zahraničních předložených dokladů byly vyplňovány doklady v češtině. Lze tedy nepochybně bez jakýchkoliv důvodných pochybností uzavřít, že obviněný byl tedy velmi zkušený pracovník odboru dopravy, když právě náplní jeho práce bylo rozhodnout o schválení technické způsobilosti jednotlivých vozidel.
35.\tZ provedeného dokazování také vyplývá, že předmětné žádosti obviněnému a spoluobviněnému předkládala svědkyně N., což vyplývá nejen z její výpovědi, ale i výpovědi svědka V. G. Zde je také třeba akcentovat, že přebírání žádosti o registraci vozidel mohli sice realizovat i jiní pracovníci odboru dopravy, tedy nejen obviněný a spoluobviněný, ovšem pouze za situace, že tito nebyli na pracovišti, což se stávalo podle výpovědi svědků velmi málo (svědek H., jehož první výpověď u hlavního líčení považovaly soudy nižších stupňů za věrohodnou - viz body 27-29 rozsudku soudu prvního stupně). Je tedy zřejmé, že obviněný a spoluobviněný přebírali žádosti od svědkyně N., která je přebírala od svědka G., za situace, kdy byli na pracovišti, když svědkyně N. nehovořila o tom, že by se jednalo z její strany o přebírání žádosti za stavu, že by ani jeden z obviněných nebyl na pracovišti. Již tento postup byl zcela nestandartní, a svědčil o tom, že si obvinění neplnili své pracovní povinnosti. Navíc samotný obviněný připustil, že se stávalo, že svědkyně N. za ním přišla, že potřebuje schválení pro nějaké známé a že ji vyhověl (sama svědkyně hovoří nejméně o 70 žádostech), a to již v den podání žádosti (viz č. hl. líčení dne 12. 8. 2018), takže jeho přístup k žádostem, které mu předávala svědkyně N., byl nestandardní. V tomto směru je také nezbytné akcentovat, že již ze samotného počtů dílčích útoků je zřejmé, že se skutečně nemohlo v případě jednotlivých žádostí jednat o situaci, že by ani jeden z obviněných nebyl na pracovišti a nemohl by tedy převzít žádost, jak bylo standardně obvyklé.
36.\tJinak řečeno obvinění věděli, že jím žádosti předává svědkyně N., které je přebírala v době, kdy byli obvinění na pracovišti, a přesto tento její postup akceptovali, nikdy jí ho nevytkli. Vzhledem k počtů jí předložených žádosti se ani nemohli domnívat, že se jedná o skutečně ojedinělý postup z její strany, vyvolaný snahou pomoci svým známým, a že by jí chtěli vyhovět z důvodu „dobrých pracovních vztahů“ a že by se skutečně mohlo jednat o známé svědkyně (viz např. opakovaní žadatelé - právnické osoby). Z jednotlivých žádostí pak nevyplynulo, že by byla skutečně ověřena totožnost žadatelů, jak to činili jiní pracovníci, což zároveň vyznačili na žádosti (např. číslem OP), kteří žádosti za obviněné v době jejich nepřítomnosti přijímali (viz např. svědkyně M., G.), přičemž žádosti ani neobsahovaly plné moci v případě, že žádost předkládal někdo jiný (v dané věci podle svědkyně N. žádosti předkládal svědek G.). Obvinění všechny tyto skutečnosti ponechali záměrně bez povšimnutí a rovněž se nijak nezajímali, zda byli řádně ověřeni účastnici řízení a žádosti vyřídili ve stejný den, kdy byly podány, když následně vyřízené žádosti nepředali účastníkům řízení a tyto opět předali svědkyni N. Současně v případě žadatelů právnických osob nebyla nijak ověřena osoba, která žádosti podávala, tedy zda se jedná o osobu oprávněnou za právnickou osobu jednat či zda jedná na základě plněné moci, a to za situace, kdy právnické osoby opakovaně žádaly o schválení technické způsobilosti (viz např. společnost I. S. - skutky 7, 8, 11, 12, 18, 20, 26, společnost G. E. T. - skutky 28, 3, 31-38). V dané věci také nelze pominout, že se ve většině případů jednalo o vozy patřící do kategorie tzv. luxusních aut, u kterých bývá při dovozu ze zahraničí zvýšené riziko, že jejich původ může být nejistý.
37.\tZ provedeného dokazování není tedy pochyb o tom, že v případě jednotlivých dílčích útoků obvinění nikdy nejednali s účastníky řízení nebo osobou, která žádosti měla podat, nezajímali se o to, zda byla ověřena totožnost žadatelů. Obvinění v rozhodujícím počtů žalovaných útoků vždy jednali se svědkyni N., které také vyřízené žádosti předávali. Zároveň nelze pominout, že relevantnost předložených dokladů k žádostem nijak blíže neověřovali, ačkoliv nikdy přímo s účastníky řízení nejednali, nevěděli, zda byla ověřena jejich totožnost, k ověření jejich totožnosti nečinili žádné kroky. Pokud obviněný namítá, že žádosti převzala svědkyně N., tak je třeba zdůraznit, že tato skutečnost je nemůže vyvinit. Nelze totiž pominout, že předmětnou agendu vyřizoval obviněný a spoluobviněný, tito byli oprávněnými úředními osobami, nikoliv svědkyně, přičemž za dané situace bylo jejich povinností ověřit relevantnost předmětné žádosti a přiložených dokladů, včetně toho, zda skutečně tyto byly podány osobami, které jsou uvedeny jako žadatelé a pokud nikoliv, zda osoby jednají jménem žadatelů, mají plnou moc pro dané řízení, což prokazatelně nečinili, a to ani v minimální míře. Zde je třeba opětovně poukázat na určitý nestandartní postup obviněného při vyřizování žádosti, které jim předložila svědkyně N. (sám hovoří o tom, že ji chtěli vyhovět do druhého dne). Z pohledu námitek obviněného, které se vztahují k tomu, že ani sami neměli žádnou možnost padělané doklady původu vozidel poznat, když neměli žádnou odbornou přípravu a že řada vozidel prošla STK, je třeba zdůraznit, že obviněným není kladeno za vinu, že neověřovali VIN předmětných vozidel, nýbrž, že nevěnovali pozornost dokladům, které jim byly předloženy k žádostem a které měly dokládat původ vozidel (např. technické průkazy vozidel ze zahraničí, COC listy), a které prokazatelně obsahovaly evidentní chyby (např. gramatické chyby, neměly ochranné prvky, obsahovaly nesprávné údaje, byly vyplněny v jiném jazyce než v úředním jazyce země původu apod.), kterých si obviněný jako dlouholetý a zkušený pracovník odboru dopravy zabývající se právě agendou schvalovacího řízení dovezených vozidel musel všimnout, pokud by se žádostem řádně věnoval, což by nepochybně muselo vést k tomu, že by žádost nevyhověl, přinejmenším v den podání a aby následně pravost a relevantnost předložených dokladů podrobněji přezkoumal např. dotazem na výrobce, dotazem do systému DAVOZ apod. Zde je třeba akcentovat, že v případě tzv. COC listu musel být předložen pouze originální COC list, když lze sice připustit, že podle písemných zpráv autorizovaných dovozců vozidel (např. Kia, Audi, Seat, Volksfagen, BMW, Porsche, Suzuki, Toyota, Mercedes-Benz, Škoda) formát překládaných COC listů na první pohled odpovídal formátu COC listů vydávaných výrobcem, ovšem detailnějším prozkoumáním bylo evidentní, že některé kolonky jsou nesprávně napsané a některé parametry v nich chybně uvedené.
38.\tNejvyšší soud má tedy stejně jako soudy nižších stupňů za to, že pokud by obviněný postupoval v souladu se všemi (interními) předpisy, řádně a svědomitě a kontroloval údaje, které měl, tak by si vzhledem k jeho dlouholetým zkušenostem musel všimnout, že některé údaje buď úplně chyběly, nebo jsou nesmyslné, což by nepochybně muselo vést dovolatele k závěru, že s velkou pravděpodobností se jedná o padělky těchto dokladů. Jinak vyjádřeno, zjevné nesrovnalosti měly minimálně obviněného přivést k pochybnostem o pravosti těchto dokladů a v důsledku toho větší obezřetnosti v řádném působení jeho schvalovací gesce. Nejvyšší soud posléze poukazuje na jednotlivé zprávy autorizovaných dovozců, z nichž jednotlivé zjevné nesrovnalosti vzbuzující minimálně pochybnosti mohly vzejít (např. č. l. 4140B, 4196B, 1975A, 2040A, 3564A, 3969A, 3966A, 3972A, 7330A), např. zcela chybějící údaj o výrobci, který v originále vždy uveden je, chybějící verze vozu, chybně uvedené jednotky, chybně uvedená barva (jež se v originále metalíza neuvádí), vystavený COC list pro trh Austrálie (přičemž, jak bylo shora uvedeno, COC listy jsou vydávány pouze pro trh EU), symbolizace FF42 označující pravostranný provoz, nepoužívání výrazu COMMONRAIL, lingvistické chyby, výrazy v různých jazycích v rámci jednoho dokumentu atd. V tomto směru a z pohledu námitek obviněného, které uplatnil v rámci řízení před soudy nižších stupňů, je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování je nepochybné, že úředníci měli možnost soudního překladu dokladu či doplnění od navrhovatele v případě, že by nerozuměli danému jazyku nebo žádost s přílohami byla neúplná (viz výpovědi svědků M. a P.). Nejvyšší soud na základě spisového materiálu nezpochybňuje, že obviněný měl posuzovat řadu dokumentů z různých zemí (např. často se opakující Francie, Španělsko, Nizozemí, Rakousko, Německo, atd.), nicméně pro zkušenou úřední osobu v daném oboru a s možností obrátit se na ministerstvo, nemohl být problém padělané předkládané dokumenty, nebýt jeho (nepravé) lhostejnosti, odhalit. Jak avizoval již soud prvního stupně v bodě 23, obviněný byl zkušený dlouhodobý odborník, nejedná se tak o lehkou nevšímavost nebo lajdáctví, nýbrž o úmyslné přehlížení nedokonalostí svědčících o padělcích COC listů a cizozemských technických průkazů, když tento závěr je podporován i tím, že obviněný akceptoval, že totožnost žadatelů nebyla řádně ověřena. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že neexistovala kompletní oficiální sbírka vzorů všech předkládaných dokladů včetně ochranných prvků (žádný z dokladů neobsahoval zabezpečující prvky), nicméně v rámci ministerstva neoficiálně sbírka existovala, přičemž jak bylo uvedeno shora, na základě školení si obviněný byl vědom možnosti obrátit se na ministerstvo v případě jakýchkoliv pochybností či případně využít odborného vybavení a kapacit celních orgánů.
39.\tLze tedy uzavřít, že na základě způsobu, jakým byly dovolateli předkládané jednotlivé žádosti, jejich četnost a jeho následného postupu ve věci, musel být obviněný minimálně srozuměn s tím, že žádosti nemusely podat osoby uvedené v žádosti, přičemž tento stav fakticky akceptoval a neučinil žádné kroky k tomu, aby byla v řízení ověřena totožnost účastníků řízení a postaveno na jisto, kdo je žadatel či zda osoba podávající žádost jedná za účastníka, zda v tomto případě má plnou moc k zastupování v řízení. Poté svým dalším postupem ve věci, kdy relevantnost přeložených dokladů nijak neověřoval, ačkoliv tyto obsahovaly zřejmé nesprávnosti a nepřesnosti, musel být srozuměn s tím, že ve spojení s řádným neprověřením osob podávajících žádosti, mohou předmětné vozidla pocházet z trestné činnosti, a že tedy může docházet i k legalizaci věcí pocházejících z trestné činnosti a k tomuto závěru svým faktickým postupem ve věci vyjadřoval kladné stanovisko.
40.\tV souvislosti se shora naznačenými závěry lze odkázat na výkladovou definici srozumění na podkladě tzv. teorie smíření, podle které je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, když lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem a spadá pod eventuální úmysl. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě reflektovat skutečnost, že se nejednalo o jediné pochybení obviněného, resp. několik málo pochybení, které mohl s ohledem například na únavu, stereotyp práce, množství práce atd. přehlédnout, ale jednalo se s ohledem právě na množství takto nezákonně schválených žádostí o úmyslné jednání, které nelze považovat za pouhou nepozornost a běžné pochybení úředníka (úřední osoby ve smyslu § 127 tr. zákoníku). Podle Nejvyššího soudu je tedy nepochybné, že obviněný pro případ, že následek relevantní pro trestní právo způsobí, myšleno protizákonné rozhodnutí o žádosti, byl s tím následkem vzhledem k lhostejnosti k výsledku registračního řízení z pohledu všech skutečností, které mu byly v době jeho rozhodování známy, srozuměn. Nešlo tak o situaci, kdy obviněný o možném následku nevěděl a neměl k němu žádný kladný volní vztah. Obviněný o možnosti nezákonného schválení žádosti věděl a jeho lhostejnost spočívala v tom, že akceptoval jak řádné schválení žádosti v souladu se zákonem, tak i pochybné schválení žádosti na základě neúplných, vadných a leckdy nesmyslných žádostí. Takovýto volní vztah dovolatele k vyhovujícímu následku odpovídá minimálně tzv. nepravé lhostejnosti, tj. smíření s následkem ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1160/2020).
41.\tZde je třeba zdůraznit, že obviněný jednal v postavení úřední osoby jako odpovědný úředník územní samosprávy [§ 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku], když pouze on se spoluobviněným byl pověřen schvalováním technické způsobilosti jednotlivě dovezených vozidel. Dovolatel ovšem v případě daných vozidel soustavně porušoval své zákonné povinnosti v rámci správního řízení o schvalování technické způsobilost, když je nutno zdůraznit, že se nejednalo o ojedinělý případ, nýbrž o 45 skutků v případě dovolatele a 46 skutků u spoluobviněného. Závěr o úmyslném jednání obviněného je tak zcela přiléhavý a Nejvyšší soud se s posouzením subjektivní stránky obou trestných činů v základní skutkové podstatě, kladených obviněnému za vinu, ztotožňuje (v obou případech minimálně ve formě nepřímého úmyslu).
42.\tNejvyšší soud se dále zabýval námitkou dovolatele, k níž se obšírně vyjadřuje i státní zástupce, že soudy se dostatečně nevypořádaly s argumentací stran použití kvalifikované skutkové podstaty zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kdy měl dovolatel získat trestným činem pro jiného prospěch velkého rozsahu. Zde je třeba pro jistou přesnost připustit, že dovolatel výslovně při formulování této námitky nezmiňuje trestný čin podle § 216 tr. zákoníku, ovšem protože odkazuje na kvalifikovanou skutkovou podstatu, není pochyb o tom, že má na mysli zločin podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku [přečin zneužití pravomoci úřední osoby byl podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl totiž naplněn v základní skutkové podstatě]. Obecně lze připustit, že dovolací argumentace obviněného je velmi kusá, když v podstatě dovolatel namítá, že v rozhodnutí absentuje jakákoliv argumentace ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě. Přes tuto velmi stručnou argumentaci shledal dovolací soud tuto námitku uplatněnou právně relevantním způsobem, a jak již bylo naznačeno, podřaditelnou pod zvolený dovolací důvod.
43.\tObviněný a spoluobviněný byli uznáni vinnými zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku účinného do 31. 1. 2019. Zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (účinného do 31. 1. 2019) se dopustí pachatel, který zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za něj, a získá takovým činem pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu. Prospěch velkého rozsahu s přihlédnutím k § 138 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a tomu, že obviněný a spoluobviněný byli uznáni vinnými podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, činil 5 000 000 Kč (od 1. 10. 2020 je to částka 10 000 000 Kč), neboť se na jeho určení vztahuje obdobné výkladové pravidlo jako pro určení výše škody [§ 138 tr. zákoníku]. Prospěch velkého rozsahu může být získán pachatelem jak „pro sebe“, tak pro jiného, činem uvedeným v odst. 1 § 216 tr. zákoníku, když v dané věci byla zvolena varianta, že obviněný získal prospěch velkého rozsahu pro jiného. Platí, že při stanovení prospěchu velkého rozsahu nelze mechanicky vycházet jen z hodnoty věci, jejíž původ je zastírán, ale je třeba zvažovat skutečně docílený prospěch, který může být rozdílný od hodnoty věci a zpravidla i bude. Soudy nižších stupňů výslovně otázku naplnění znaku spočívajícího v dosažení prospěchu velkého rozsahu nijak blíže nerozvedly, toliko konstatovaly naplnění dané kvalifikované skutkové podstaty. Zde je třeba pro jistou přesnost zdůraznit, že navíc soud druhého stupně v bodě 49 odůvodnění rozsudku výslovně uvedl, že obvinění naplnili všechny znaky skutkové podstaty podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, když toliko uvedl, že soud prvního stupně pochybil, pokud uvedl, že se jedná o trestní zákoník ve znění účinném od 1. 2. 2019, když měl uvést, že se jedná o trestní zákoník účinný do 31. 1. 2019 (ovšem bez nějakého bližšího odůvodnění). Lze se toliko domnívat, že soudy nižších stupňů ve vztahu k naplnění této kvalifikované skutkové podstaty vycházely z hodnoty jednotlivých vozidel, jejichž hodnota byla stanovena znaleckým posudkem a jejichž původ obviněný spolu se spoluobviněným napomohli zastřít.
44.\tNejvyšší soud z pohledu zvolené dovolací argumentace uvádí, že v dané věci obviněný a spoluobviněný nepochybně získali pro jiného prospěch, ovšem oba soudy se již důsledně nevypořádaly s výší tohoto prospěchu jako znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 216 tr. zákoníku, jakož i explicitním vyjádřením komu, v jaké podobě, prospěch jinému vznikl. Návětí bodu II. skutkové věty (stejně jako návětí bodu I. skutkové věty týkající se spoluobviněného) obsahuje pouze zmatečné vyjádření o vzniku materiálního prospěchu, což však samo o sobě budí minimálně pochybnosti o tom, zda vznik prospěch jinému se vztahuje k trestnému činu legalizace výnosů trestné činnosti nebo k vážné poruše k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby, a to vzhledem k původní právní kvalifikaci podle § 329 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zvolené soudem prvního stupně. Nejvyšší soud však ozřejmění naplnění tohoto znaku nenašel ani v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, který své odůvodnění pojal velmi stroze, a ne příliš pregnantně, jak již bylo naznačeno, když pouze uvedl, že soud prvního stupně řádně odůvodnil naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, když ovšem pochybil, pokud uvedl, že se jedná o trestní zákoník účinný v době od 1. 2. 2019, ačkoliv se jedná o trestní zákoník účinný do 31. 1. 2019. Soud prvního stupně ovšem uznal obviněného vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, což i akceptoval soud druhého stupně v napadeném rozsudku, když toliko uvedl, že se jednalo o trestní zákoník ve znění účinném do 31. 1. 2019. V rozsudku soudu prvního stupně pak jakékoliv úvahy ohledně naplnění kvalifikované skutkové podstaty § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku zcela absentují.
45.\tDovolací soud považuje za vhodné uvést, že při naplnění znaku, že pachatel pro sebe nebo jiného získal prospěch velkého rozsahu, tedy naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle § 216 odst. odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, kterým byl obviněným napadeným rozsudkem uznán vinným, je nutno vycházet z tzv. čistého prospěchu, který vyjadřuje skutečnou výši obohacení pachatele nebo jiné osoby. To znamená, že je nutno odečíst náklady, které pachatel na věc, respektive na získání určitého prospěchu vynaložil, což platí především v případě, kdy se nepodaří prokázat, jakým způsobem pachatel věc získal, a nelze proto vyloučit, že na její opatření musel vynaložit takovou finanční částku, po jejímž odečtení od hodnoty převedené věci by nešlo o prospěch v určité zákonem předpokládané výši (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 1997, sp. zn. 7 To 515/1997, uveřejněný pod č. 1/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Jinak vyjádřeno, při stanovení výše prospěchu velkého rozsahu získaného zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku je nutno vycházet z tzv. čistého prospěchu, který vyjadřuje skutečnou výši obohacení, když podle okolností případu je nutno brát zřetel i na existenci skutečností, jež mohou snižovat čistý prospěch. Může se např. jednat o náklady, které musel pachatel vynaložit v souvislosti s obstaráním věci a zastíráním původu věci (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 669/2010). Jak již bylo naznačeno v tomto směru v rozsudku soudu druhého stupně, ale i prvního stupně, jakékoliv úvahy zcela chybí, když se lze vzhledem ke skutkovým zjištěním domnívat, že soudy při naplnění znaků získání prospěchu vycházely toliko z prostého součtu hodnoty jednotlivých vozidel, aniž by vzaly v úvahu, zda a jaké náklady musely být v souvislosti s legalizací vynaloženy (např. odměna pro svědka G., náklady na pořízení vozidla apod.). Nejvyšší soud považuje ještě za vhodné dodat, že v případě získání velkého prospěchu podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, u této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazbu, lze - na rozdíl od hodnoty věci z hlediska základní skutkové podstaty zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti - prospěch získaný ve vztahu k jednotlivým věcem z hlediska celkové výše prospěchu, sčítat. Zde je třeba pro jistou přesnost uvést, že v případě právní kvalifikace podle § 216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (tuto právní kvalifikace zvolil soud prvního stupně v prvním odsuzujícím rozsudku), nelze jednotlivé hodnoty sčítat (arg. „ve vztahu k věci ), když ovšem za jednu věc se považuje věc hromadná např. jídelní servis, sbírka poštovních známek apod.).
46.\tV souvislosti s vyjádřením státního zástupce k podanému dovolání považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. V dané věci zároveň není pochyb o tom, že dovolání proti rozhodnutí soudu druhého stupně bylo podáno pouze obviněným, a nikoliv státním zástupcem ve prospěch obviněného. Za takové situace nemůže Nejvyšší soud překračovat své pravomoci a oprávnění a domýšlet ku prospěchu obviněného argumentaci podaného mimořádně opravného prostředku. Jestliže tedy státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání akcentuje, že soudem druhého stupně nebylo zvažováno, zda by nemohlo dojít k porušení zásady zákazu reformation in peius ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku z pohledu původně zvolené právní kvalifikace soudem prvního stupně v prvním odsuzujícím rozsudku [§ 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku], proti kterému podal odvolání toliko obviněný a spoluobviněný, tak domýšlí námitky za obviněného. Pakliže státní zástupce hluboce polemizuje nad pochybením soudu druhého stupně a nevyslovenou námitku obviněného zákazu reformation in peius subsumuje pod uplatněné tvrzení porušení práva na spravedlivý proces, hledá v podaném dovolání něco, co v něm Nejvyšší soud ze strany dovolatele nenalézá. Tento závěr ovšem nebrání tomu, aby se soudy v novém řízení naznačenou námitkou státního zástupce nezabývaly a nevypořádaly se s ní, když takový postup bude na místě.
47.\tJak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněného důvodné, když dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (podle znění účinném do 31. 12. 2021), nyní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byl naplněn, neboť rozhodnutí soudů nižší instance spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 61 To 716/2020, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 5 T 173/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
48.\tVěc se tak vrací do stadia, kdy Obvodní soud pro Prahu 2 bude muset znovu projednat odvolání obviněného a musí ve věci znovu rozhodnout. V novém řízení je povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Bude za tedy muset zabývat otázkou, zda došlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty, a jaké a to i z pohledu toho, jakými trestnými činy byl obviněný uznán vinným v prvním odsuzujícím rozsudku a zásady zákazu reformation in peius, včetně toho, jaká byla skutečná výše prospěchu pro jiného z pohledu shora naznačených závěrů (pokud tato právní kvalifikace bude připadat v úvahu). Musí rovněž zabývat otázkou, ve znění jaké účinnosti trestního zákoníku skutek spáchal, když je nezbytné vzít v úvahu, že se jedná o jeden skutek de iure a také změny trestního zákoníku z pohledu ustanovení § 138 tr. zákoníku.
49.\tNejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že za situace, kdy shledal ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. dovolání obviněného B. důvodným a přistoupil ke kasaci napadeného rozsudku odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně, musel se dále zabývat i možností obdobného rozhodnutí ve prospěch spoluobviněného B., který si nepodal dovolání. Podle § 265k odst. 2 věty třetí tr. ř. platí, že při rozhodování o dovolání se použije přiměřeně ustanovení § 261 tr. ř. Z uvedeného ustanovení se pak podává, že prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obviněného, také dalšímu spoluobviněnému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch obviněného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve prospěch zúčastněné osoby. Předpokladem takto vyjádřené zásady (tzv. beneficium cohaesionis) je, že o všech obviněných bylo rozhodnuto v témže řízení a týmž rozsudkem. Důvod, z něhož má soud, jemuž byla věc přikázána, rozhodnout, musí být pro všechny spoluobviněné osoby společný a nesmí jít o důvod, který je třeba u každé z těchto osob zkoumat individuálně.
50.\tNejvyšší soud proto považuje za potřebné závěrem zdůraznit, že je třeba ve vztahu ke spoluobviněnému B. uplatnit zásadu beneficium cohaesionis, neboť je zřejmé, že důvod, pro který bylo v řízení o dovolání zrušeno rozhodnutí soudu druhého stupně a soudu prvního stupně, prospívá i již pravomocně odsouzenému B.. Je tomu tak proto, že spoluobviněný B. byl rovněž uznán (mimo jiné) vinným zločinem legalizace výnosu z trestné činnost podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku z důvodu naplnění podmínky spáchání činu „získá pro jiného prospěch velkého rozsahu“. Vzhledem k závěru Nejvyššího soudu stran absence odůvodnění a postupu kvalifikačního znaku získá pro jiného prospěch velkého rozsahu“, pak i u tohoto spoluobviněného lze dovodit nesprávné právní posouzení v důsledku neúplného odůvodnění.
51.\tProto se vrací i věc spoluobviněného B. a soud prvního stupně musí při respektu k zásadě beneficium cohaesionis vyjádřenou v § 261 tr. ř., znovu rozhodnout i stran spoluobviněného B. V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). V novém řízení nemůže být rozhodnuto v neprospěch obviněného ani spoluobviněného proti původnímu rozsudku, když dovolání bylo podáno toliko obviněným, a nikoliv nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu