91.\tOproti tomu přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku chrání osoby před dlouhodobým pronásledováním, které může probíhat několika způsoby. Objektivní stránka tohoto trestného činu zahrnuje dlouhodobé pronásledování jiného prováděné v konkrétních, zákonem taxativně stanovených formách jednání, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem všem formám pronásledování je záměr pachatele obtěžovat jiného tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Důvodná obava zde vyjadřuje stav poškozeného, který je objektivně způsobilý vyvolat u něj vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, jímž pachatel působí na poškozeného, přičemž však není nutné, aby byl takový pocit v poškozeném skutečně vyvolán. Dlouhodobostí se u tohoto trestného činu rozumí několik vynucených kontaktů pachatele s poškozeným nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé vyvolat v poškozeném důvodnou obavu. Zpravidla se bude jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání pachatele, která vybočují z běžných norem chování a mohou v některých případech i nebezpečně gradovat (k tomu přiměřeně srov. rozhodnutí publikované pod č. T 1424 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 79/2011, Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Úprava podle tohoto ustanovení má chránit nerušené mezilidské soužití konkretizována ochranou tělesné a duševní integrity, osobní svobody a soukromí. Ve vztahu k přečinu nebezpečného pronásledování se jinou újmou rozumí narušení sexuální integrity, rodinného soužití, způsobením škody na majetku, odborné pověsti aj. Újma zde není pojímána jako těžká újma, neboť v takovém případě by se jednalo o přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 písm. a) – e) tr. zákoníku buď samostatně, nebo v souběhu § 354 a § 353 tr. zákoníku. Tento závěr je podpořen i komentářovou literaturou (srov. Trestní zákoník a kol. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3301).
92.\tLze tedy uzavřít, že rozdíl mezi oběma přečiny spočívá nejen v chráněném zájmu, tedy objektu daného trestného činu, ale rovněž v normativních znacích těchto trestných činů. Zatímco u přečinu nebezpečného pronásledování se jedná o dlouhodobý stav, kdy ve formě pronásledování je vyhrožováno oběti ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, tak u přečinu nebezpečného vyhrožování se může jednat o jednorázový akt, kdy pachatel vyhrožuje oběti zásahem do tělesné integrity tím nejzávažnějším způsobem, tj. usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví, nebo jinou těžkou újmou, přičemž takové jednání musí být způsobilé vyvolat důvodnou obavu.
93.\tPřečin nebezpečného pronásledování podle § 354 tr. zákoníku ohrožuje mezilidské soužití včetně práva na soukromí, tělesnou i duševní integritu oběti nebo jí blízkých osob v nižší míře, než-li je tomu při nebezpečném vyhrožování podle § 353 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. U tohoto přečinu nejde o intenzitu hrozby újmy, nýbrž o intenzitu útoků vůči osobě poškozené. Podstata nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku pak směřuje do nejzávažnějších forem narušení tělesné integrity, bez ohledu na četnost útoků, s podstatným následkem, že takové jednání může vzbudit důvodnou obavu. Nejedná se tak o vztah subsidiarity a speciality, nýbrž o dva samostatné trestné činy, chránící jiné zájmy, působící jinou intenzitou, mířenými na odlišné obavy poškozených včetně možné rozdílnosti možného trvání útoků. U nebezpečného pronásledování jde v prvé řadě o trvající stav, kdy oběť či poškozený z důvodu opakovanosti útoků pachatele ztrácí svoje soukromí, ztrácí pocit bezpečí a jistoty, žije ve strachu, s vnitřním pocitem disharmonie, působí na ni zastrašování a vyhrožování pachatele. Jednáním pachatele je tak narušován soukromý a rodinný život včetně možného zásahu do majetku a dalších oblastí souvisejících s právem na soukromí a poklidné soužití ve společnosti, kdy jednáním pachatele může být ovlivněn i život dalších osob osobě oběti blízké v obdobné formě. Na druhé straně přečin nebezpečného vyhrožování je trestným činem zaměřeným na samotné vyhrožování jako takové, kdy je podstatné vzbuzení důvodné obavy. Míří tak na obavy o svůj život v těch nejtěžších formách (usmrcení, těžká újma na zdraví) a jinou těžkou újmu se srovnatelnými důsledky, kdy je například vyhrožováno škodou velkého rozsahu nebo usmrcením či těžkým ublížením na zdraví osobě blízké osoby oběti. Souběh trestných činů je možný s ohledem na shora uvedené závěry a vzhledem ke skutečnosti, že skutek, resp. skutky mají být kvalifikovány podle všech možných ustanovení zvláštní části trestního zákoníku (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 94/2017). V trestní věci obviněného se tak nejedná o případ speciality, kdy skutkové podstaty trestných činů směřují k ochraně stejného zájmu, ale jedna skutková podstata je více konkretizována a jsou k ní přidány i další specifické znaky (lex specialis derogat legi generali).
94.\tV projednávaném případě pak bylo zcela v souladu se zákonem jednání obviněného kvalifikováno jako dva přečiny, a to jako přečin nebezpečného pronásledování pole § 354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Zde se sluší poznamenat, že obviněný skutkovou podstatu přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku naplnil konkrétně jednáním ze dne 31. 8. 2016, kdy poškozeným vyhrožoval jinou těžkou újmou a usmrcením, když výslovně uvedl, že jim ten barák stejně zapálí a že je zlikviduje, což nepochybně představuje jinou těžkou újmu a pohrůžku těžkou újmou na zdraví, přičemž právě předchozí jednání obviněného vůči poškozeným v nich vzbuzovalo důvodnou obavu, že tak může učinit, zejména s přihlédnutím k incidentu ze dne 27. 8. 2016. Ve vztahu k naplnění skutkové podstaty podle § 354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jednalo o další výhrůžky, které vyslovil vůči poškozeným v průběhu období od července 2015 do února 2018, když jim vyhrožoval likvidací psa, ublížením na zdraví (např. že jim dá po tlamě), ovšem nikoliv těžkou újmou. Pokud jde o důvodnost obavy poškozených z obviněného, i Nejvyšší soud přisvědčil závěru obou soudů nižších instancí, že tyto byly důvodné. Závěr, že takovým chováním obviněného došlo k omezení poškozených v obvyklém způsobu života, je mimo jakoukoliv pochybnost, když v tomto směru je třeba odkázat na výpověď poškozených, ale i jejich faktické jednání, když tito z obavy z obviněného nechali postavit mezi svým domem a domem obviněného a jeho rodičů zděnou zeď a instalovali bezpečnostní systém a přemístili místo vjezdu ke svému obydlí. V tomto směru je třeba zdůraznit, že jednotlivé projevy obviněného nelze posuzovat izolovaně, nýbrž v jejich souhrnu. Svým jednáním obviněný vzbuzoval u poškozených pocity strachu a obav, narušoval jim každodenní život i tím, že u nich z podnětu obviněného často bezdůvodně zasahovala policie a neustále je sledoval ze svého střešního okna a fotografoval je. Poškození pak nabyli dojmu ztráty soukromí a bezpečí, kdy se ve svém domově cítili jako vězni, což trvalo déle než 2,5 roku.
95.\tPokud obviněný namítá, že soudy nižších stupňů posoudily jako trestněprávně relevantní jednání i jeho jednání, kterým se zákonným způsobem domáhal svých práv jako účastník řízení, tak je nezbytné uvést, že z provedeného dokazování je nepochybné, že obviněný zneužíval svých případných práv jako účastníka řízení k šikanování poškozených a jeho jednání fakticky nesměřovalo k uplatňování jeho práv, ale právě k tomuto, aby u poškozeným v kontextu jeho dalšího jednání (např. hrubé urážky, výhrůžky likvidací psa, sledováním jejich osob ze střešního okna a činění nepravdivých oznámení na Městskou policii, popř. Policii ČR, zjišťování soukromých informací o rodině poškozených) vyvolal obavy z jeho osoby a pocit ztráty jakéhokoliv soukromí. Ze strany obviněného se fakticky nejednalo u uplatňování jeho práv, ale šikanózní chování vůči poškozeným. Nadto je třeba uvést, že obviněný mohl být účastníkem stavebního řízení jen v případě stavby plotu poškozených, nikoliv údajné černé stavby týkající se restaurace poškozených. Pokud se týká stavby plotu, nelze pominout, že tento postavili poškození za situace, kdy nejméně od července 2015 čelili útokům poškozeného a poté, co došlo k incidentu ze dne 27. 8. 2016 (§ 273 odst. 1 tr. zákoníku) a tomu, že poškozená musela vyhledat odbornou lékařskou pomoc. Navíc je třeba zdůraznit, že obviněný se vůči poškozeným dopouštěl dalšího jednání, kterým samotným naplnil všechny znaky přečinu podle § 353 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) tr. zákoníku (viz výhrůžky ublížením na zdraví, usmrcením jejich psa, nadávky, sledování poškozených, zjišťování osobních údajů o jejich osobách).
96.\tObviněný rovněž namítá, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu obecného ohrožení podle § 273 tr. zákoníku. I tato argumentace je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, neboť obviněný zpochybňuje naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty, konkrétně znaku většího počtu osob a nebezpečí vzniku škody velkého rozsahu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení.
97.\tOhledně nenaplnění skutkové podstaty přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku, je potřeba uvést následující skutečnosti. Obecného ohrožení z nedbalosti se dopustí ten, kdo z nedbalosti způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, nebo kdo z nedbalosti takové obecné nebezpečí zvýší nebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění. Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněný byl výslovně uznán vinným tímto trestným činem v první alternativě, tedy tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár.
98.\tVe vztahu k přečinu obecného ohrožení podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku je nutné ještě dodat, že nestačí jakékoli jednání, jímž může být lidem způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví nebo na cizím majetku škoda velkého rozsahu, ale musí jít o jednání obecně nebezpečné, z něhož bezprostředně hrozí obecně nebezpečné následky, přičemž je typické přiblížení se k poruše (konkrétní nebezpečí), a dále určitá živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž porucha často závisí na nahodilých, vlivu pachatele se vymykajících událostech; nestačí tedy, když pachatelovým jednáním byla vytvořena pouze taková situace, z níž by obecně nebezpečný následek za určitých okolností a splnění ještě dalších podmínek teprve mohl vzniknout (srov. R I/1966, shodně R 27/1967 a R 62/1967). Obecné nebezpečí je takový stav, při němž nastává větší či menší pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsahem a intenzitou znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Obecné nebezpečí vzniká, když nebezpečí v zákoně uvedené povahy a intenzity hrozí bezprostředně, což znamená výrazné přiblížení se k poruše. Nestačí proto, když jednáním pachatele byla vytvořena jen taková situace, v níž obecně nebezpečný následek může sice vzniknout, avšak jen po splnění dalších podmínek, které jsou ještě v moci pachatele nebo jiných osob. Pro stav obecného nebezpečí – i když k poruše nemusí vůbec dojít – je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob (srov. R I/1966, R 12/1988). Zda takové bezprostřední nebezpečí vzniklo, je vždy nutno posuzovat v souvislosti se všemi okolnostmi konkrétního případu, se způsobem provedení činu, s časem i místem spáchání činu a s jeho povahou, zejména účinností prostředků, které pachatel použil. Obecně nebezpečný následek je způsoben již provedením jednání, z něhož bezprostředně hrozí nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví lidí nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Vyžaduje se, aby mezi obecně nebezpečným jednáním a uvedeným následkem byla příčinná souvislost. Jde o trestný čin ohrožovací.
99.\tZpůsobením požáru se rozumí založení ohně na takovém místě nebo za takových podmínek (teplotních, proudění vzduchu nebo povětrnostních apod.), z něhož hrozí rozšíření požáru, které se vyznačuje již živelností a neovladatelností jeho průběhu. Vydáním lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví ve smyslu znaků trestného činu obecného ohrožení se rozumí takové ohrožení nejméně sedmi osob. Zda byl v konkrétním případě ohrožen větší počet osob na životě nebo na zdraví, závisí na různých okolnostech, zejména na povaze místa, kde k ohrožení došlo, a způsobu, jakým k němu došlo (srov. R 39/1982). Zpravidla půjde o nejméně sedm individuálně neurčených osob, není však vyloučeno, aby osoby, jimž hrozí nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, byly individualizovány (cestující na lodi, ve vlaku nebo v letadle, obyvatelé osaměle stojícího domu apod.). Pro obecné nebezpečí tedy nestačí vznik nebezpečí jakékoli újmy na zdraví, ale musí jít přinejmenším o nebezpečí těžké újmy na zdraví. Škodou velkého rozsahu se ve smyslu zákonných znaků ustanovení § 273 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda nejméně ve výši 5 000 000 Kč. Škoda musí hrozit cizímu majetku, tedy majetku, který nenáleží pachateli nebo alespoň nenáleží mu výlučně (je třeba spoluvlastníkem; srov. R 20/1963). Ohrožení jen vlastního majetku pachatele nestačí. Při zjišťování, zda byl naplněn znak „vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu“, je třeba vycházet ze skutečné hodnoty cizího majetku, který byl bezprostředně ohrožen požárem nebo jinou obecně nebezpečnou událostí vyvolanou pachatelem.
100.\tStran první námitky obviněného vztahující se k použité právní větě, tedy k tomu, v jaké eventualitě se měl tohoto přečinu dopustit, je možno přisvědčit tomu, že soud prvního stupně neuvedl, v jaké eventualitě byl přečin obecného ohrožení z nedbalosti spáchán, takže by se navenek mohlo jevit, že došlo k naplnění jak varianty, že obviněný uvedl v nebezpečí smrti nebo těžké újmy nejméně 7 lidí, tak i varianty, že hrozilo nebezpečí škody velkého rozsahu. Nicméně ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně je explicitně patrno, že obviněný vydal cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu, když hrozila škoda ve výši minimálně 8 000 000 Kč, (odůvodněno níže), což soud dále rozvádí v odůvodnění rozsudku (str. 14, bod 23., str. 19-20, bod 33. rozsudku soudu prvního stupně). Pokud se týká naplnění požadavku na vyvolání nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví nejméně 7 osob lze připustit, že v tomto směru v rozhodnutích soudů, ale i ve skutkových zjištěních jakékoliv úvahy absentují, když soud prvního stupně toliko v popisu skutku výslovně uvádí, že v nebezpečí těžké újmy na zdraví byli vydání A. a L. V. (tedy 2 osoby) a následně obecně v odůvodnění uvádí, že bezprostředně hrozilo nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví obyvatel domu č. XY a XY, aniž by blíže specifikoval, koho dalšího kromě poškozených měl konkrétně na mysli (viz str. 19, bod 33. rozsudku soudu prvního stupně), kdy stejný závěr uvádí i soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, aniž by ovšem také jakkoliv své úvahy blíže rozvedl (viz str. 13, bod 25. usnesení soudu druhého stupně), když v popisu skutku nenašly závěry soudů žádné vyjádření. Z tohoto pohledu je třeba námitce obviněného částečně přisvědčit, a to právě ve vztahu k naplnění alternativy, že obviněný vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, když nějaké bližší úvahy ohledně naplnění této varianty v rozhodnutích soudů nižších stupňů absentují a z tohoto pohledu je jejich rozhodnutí nepřezkoumatelné.
101.\tZ pohledu tohoto závěru považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě zdůraznit, že právní věta rozsudku soudu prvního stupně obsahuje vylučující spojku NEBO namísto slučovací A, takže i z tohoto pohledu je právní věta nejasná. Je ovšem na místě vhodné uvést, že ze skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě je zřejmé, že soud prvního stupně měl za naplněnou skutkovou variantu spočívající v tom, že obviněný vydal cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu, takže je nepochybné, že soud prvního stupně měl přinejmenším za naplněnou tuto variantu, když ve vztahu k variantě vydání lidí v nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví ve skutkové větě toliko výslovně zmiňuje poškozené. Zde je na místě nezbytné uvést, že byť lze připustit, že obviněnému nelze přičítat ohrožení většího počtu lidí z pohledu jejich vystavení nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, když ze skutkových zjištění naplnění tohoto znaku nevyplývá, tak taková skutečnost nemůže mít vliv na právní posouzení skutku. Přečin obecného ohrožení z nedbalosti byl naplněn minimálně v ohrožení cizího majetku škodou velkého rozsahu, a proto i při změně právní věty by nedošlo k lepšímu procesnímu postavení obviněného ani k odlišnému výroku o vině, trestu a náhradě škody. Samotný tento nedostatek by, pokud by nebylo shledáno podané dovolání důvodné, odůvodňoval postup Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
102.\tObviněný dále v rámci argumentace vztahující se k přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku namítá, že ve věci nebyl ani naplněn znak dané skutkové podstaty spočívající v tom, že hrozilo způsobení škody velkého rozsahu. Z pohledu konkrétně zvolené dovolací argumentace je ovšem třeba uvést, že námitky obviněného jsou procesní povahy, když obviněný zpochybňuje výši hrozící škody z pohledu provedených důkazů, neboť zpochybňuje relevantnost odborného vyjádření založeného na č. l. 36 a odkazuje na jím přeloženou dražební vyhlášku. Takto uplatněné argumenty mají povahu skutkových námitek a jako takové nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, když se fakticky nejedná o námitky do právního posouzení skutku či jiného hmotněprávního posouzení skutku.
103.\tPřestože uplatněná argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod, považuje Nejvyšší soud za vhodné se k ní vyjádřit. V prvé řadě je nutno uvést, že nemovitost č. p. XY je ve vlastnictví syna poškozených F. V. a dům užívaný obviněným je ve spoluvlastnictví rodičů obviněného. Znak cizího majetku tak byl nade vši pochybnost naplněn. Obecně pro stanovení znaku vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu je potřebné vycházet z ustanovení § 138 tr. zákoníku v souladu s § 137 tr. zákoníku. Hranicí škody velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně 5 000 000 Kč. Zároveň platí, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav (§ 137 tr. zákoníku). Současně je třeba uvést, že obviněný fakticky ve vztahu k otázce výše hrozící škody uplatňuje stejnou argumentaci, jako před soudy nižších stupňů, které na ni reagovaly, tedy neignorovaly ji. V tomto směru je třeba odkázat pro stručnost na úvahy soudů nižších stupňů (viz str. 14, bod 23. rozsudku soudu prvního stupně, str. 10, bod 20. usnesení soudu druhého stupně). Soud prvního stupně výslovně v rámci odůvodnění svého rozhodnutí expressis verbis uvádí, v jaké výši vyhodnotil tržní cenu jednotlivých nemovitostí, kdy operoval se spodním rozmezím ceny každé nemovitosti, tj. 4 000 000 Kč v obou případech. Jestliže obviněný namítá, že předložil dražební vyhlášku ze dne 21. 11. 2013, kde je cena nemovitosti č. p. XY s veškerými pozemky určena ve výši 1 980 000 Kč (č. l. 667-671) a z této dovozuje pochybení soudu prvního stupně při stanovení výše hrozící škody, tak je třeba především zdůraznit, že i k této tvrzené skutečnosti se soud prvního stupně vyjádřil. S jeho závěry se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Zde je na místě zdůraznit, že soud není povinen vycházet z obhajobou předložených listin, nicméně je povinen svůj postup, proč k předloženému důkazu nepřihlédl či ho pro stanovení skutkového stavu nepovažoval za relevantní, zdůvodnit, což v rámci bodu 23. rozsudku zcela vyčerpávajícím způsobem učinil a pro stručnost na jeho závěry lze odkázat. Odborné vyjádření, na které odkazuje soud prvního stupně, splňuje všechny obsahové náležitosti, tj. informace důležité pro stanovení tržní ceny nemovitostí v době a místě obvyklé, oproti předložené dražební vyhlášce, která jednak nebyla zpracována pro účely daného trestního řízení a současně je již zastaralá, neboť nevychází z doby spáchání daného skutku, a tedy neodpovídá požadavku § 137 tr. zákoníku – ceně v době a místě obvyklé. Zde je třeba uvést, že je obecně známo, že ceny nemovitostí každoročně rostou, navíc byla předmětná nemovitost poškozených dostavěna. Nadto se sluší dodat, že oba domy se nachází v památkové zóně, kde je již logicky cena nemovitostí vyšší, což souvisí s atraktivností takové lokality. Jestliže tedy cena jedné z nemovitostí byla nejméně 4 000 000 Kč a druhé obdobná, celková výše hrozící škody byla soudem prvního stupně stanovena zcela správně ve výši minimálně 8 000 000 Kč, která dle zákonného měřítka odpovídá škodě velkého rozsahu, a tedy naplnění znaku přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku z toho pohledu, že hrozilo nebezpečí způsobení škody velkého rozsahu. Z pohledu námitek obviněného stran odborného vyjádření je třeba uvést, že z dikce ustanovení § 105 odst. 1 tr. ř. je nepochybné, že zákon upřednostňuje k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení odborné vyjádření, když jen tehdy, pokud by byl takový postup nedostačující přibere orgán činný v trestním řízení znalce. Jinak řečeno, není povinností soudu ani jiného orgánu činného v trestním řízení si opatřit primárně znalecký posudek, pokud k vyřešení otázky postačí jen odborné vyjádření a potřeba vypracování znaleckého posudku nevyplývá z dalších okolností věci, které soud či jiný orgán činný v trestním řízení posoudil ex ante (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 3 Tz 58/2014). Zároveň platí, že odborné vyjádření nemusí podávat znalec, když ovšem odborné vyjádření musí podat osoba, která má patřičné odborné znalosti. V praxi se musí jednat o vyjádření osoby, ať již fyzické nebo právnické, jež musí být odborníkem v dané oblasti, když se ovšem nevyžaduje, aby tyto odborné znalosti odpovídaly požadavkům pro odborné znalosti znalce. V dané věci se jednalo o odborné vyjádření ohledně odhadu ceny nemovitosti. Lze mít za to, že subjektem, který může podat odborné vyjádření ohledně cen nemovitostí je na poli tržních hodnot nemovitostí bezpochyby realitní kancelář, která nepochybně má odborné znalosti pro to, aby posoudila skutečnou cenu nemovitosti v daném místě a čase, když právě zajišťuje prodej nemovitosti, popř. jejich pronájem a na základě svých znalostí a zkušeností ví, za jakou cenu lze tyto nemovitosti reálně prodat či pronajmout. Na vlastní odborné vyjádření nejsou kladeny z pohledu ustanovení § 105 odst. 1 tr. ř. žádné formální požadavky, ale musí v něm být stanovena tržní hodnota nemovitosti v době a místě obvyklé, o níž nebudou důvodné pochybnosti. Pokud obviněný namítá, že není jasné, pro jaké účely bylo toto odborné vyjádření vypracováno, je třeba uvést, že z listiny založené na č. l. 36 je zřejmé v jaké věci bylo vydáno a kdo ho podal, a jaké domy byly odhadnuty, takže není důvod pochybovat o tom, že se jedná o odborné vyjádření ohledně cen předmětných nemovitostí.
104.\t Obviněný dále namítá, že reálně nehrozilo obecné ohrožení, neboť nehrozilo, že bude zapříčiněn požár. Byť by se navenek mohlo jevit, že obviněný uplatnil námitky právně relevantním způsobem, když zdánlivě se obviněný dovolává naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně znaku způsobení obecného nebezpečí, tak vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace je zřejmé, že obviněný zpochybňuje toliko obsah jednotlivých důkazů a jejich hodnocení. Obviněný totiž fakticky vyjadřuje nesouhlas s odborným vyjádřením, které vypracoval Hasičský záchranný sbor (viz č. l. 34) a způsob hodnocení tohoto důkazu soudy nižších stupňů, když podle jeho názoru se ani nejednalo o požár. Takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Přesto pokládá Nejvyšší soud za vhodné se k argumentaci obviněného stručně vyjádřit. Obviněný především zpochybňuje odborné vyjádření, které je založeno na č. l. 34, konkrétně vyjadřuje nesouhlas s jeho obsahem, když poukazuje na výpis z historie naměřených hodnot počasí, které předložil v rámci své obhajoby. Jak již bylo naznačeno v předchozím odstavci, soud musí svůj postup ohledně hodnocení důkazů řádně rozvést, což soudy nižších stupňů v dané věci nepochybně provedly (viz str. 19-20, bod 33. rozsudku soudu prvního stupně, str. 9-10, bod 19. usnesení soudu druhého stupně). K námitkám obviněného stran odborného vyjádření ECUD: 62 16 006955 ze dne 27. 9. 2016 Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje, ÚO Břeclav, je vhodné uvést, že z tohoto je nepochybné, že zpracovatel byl seznámen s místem, kde k požáru došlo, včetně příčiny požáru (vznícení polštáře vlivem hoření zábavní pyrotechniky, která byla na polštář hozena) a stupně prohoření zahradního nábytku. Odborné vyjádření explicitně uvádí, že požár se z místa vzniku rozšířil asi na plochu jednoho metru čtverečního a co je důležité, také jaké důsledky mohl mít v případě pozdního zpozorování silnějšího proudění vzduchu. Lze tedy uzavřít, že z odborného vyjádření vyplývá, jaké následky mohly nezpozorovaný požár mít. Zde je na místě uvést, že samotný nesouhlas obviněného s odborným vyjádřením nemůže vést k závěru, že by z tohoto odborného vyjádření nemohly soudy vycházet.
105.\tObecně je třeba uvést, že Nejvyšší soud nemá pochybnosti o odborných a profesních kvalitách hasičského sboru, který je na základě každodenních zásahů u požárů schopen s jistotou konstatovat možný průběh vývoje požáru/požárů, který i odborné vyjádření zpracoval v souladu s § 17 odst. 1 písm. a) zákona č. 133/85 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších přepisů. S ohledem na shora učiněné závěry Nejvyšší soud nemá důvod nevěřit nastíněnému sledu událostí možného požáru domu č. p. XY a č. p. XY, když z tohoto odborného vyjádření je zřejmé, že hrozilo reálné nebezpečí neovladatelnosti požáru a jeho velká živelnost. Nebezpečný následek mohl vzniknout zcela reálně a byl odvrácen pouze včasným uhašením požáru poškozenou, mírnějším poryvem větru a štěstím, že druhý kus pyrotechniky vyhořel dříve, než stihl vznítit střechu dřevěné kůlny. Jednalo se o výrazně vysokou pravděpodobnost, že dojde k průběhu situace, tak jak je nastíněna v odborném vyjádření hasičského sboru. Nadto je nezbytné při posuzování reálného nebezpečí vzniku požáru a možnosti naplnění skutkové podstaty podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku vzít v úvahu, že k jednání obviněného došlo jednak opakovaně, ale zejména v pozdních nočních hodinách, kdy bylo zcela reálné, že osoby žijící v domě XY budou spát, popř. nebudou vůbec doma (syn, manžel poškozené), stejně tak osoby v domě č. XY, k události došlo v letních měsících, kdy je více teplo a více sucho, takže bylo zcela reálné, že pokud by si poškozená požáru nevšimla, mohlo dojít k jeho nekontrolovanému rozšíření. Jinak vyjádřeno, v dané věci se jednalo o venkovní letní podmínky, hořlavé materiály, dostatečnou oxidaci k samovznícení, bezprostřední a reálné nebezpečí rozšíření sálavého tepla na další objekty. Zároveň je třeba zdůraznit, že samotný obviněný neučinil žádné kroky, aby toto nebezpečí eliminoval, např. tím, že by poškozenou či jinou osobu (např. požárníky) upozornil na skutečnost, že došlo ke vznícení látkové matrace na jejím zahradním nábytku, naopak k celé situaci se postavil tak, že se ho vůbec netýká a ukryl se v domě (viz výpověď zakročujících policistů, že v domě, kde bydlel obviněný, byla tma).
106.\tPokud obviněný namítá, že v dané věci se nejednalo o požár s odkazem na § 33 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně ve znění zákona č. 229/2016 Sb., tak je tento odkaz zcela nepřípadný, když § 33 tohoto zákona byl zrušen a definici požáru neobsahuje. Zde je na místě uvést, že z odborného vyjádření je nepochybné, že se jednalo o požár, když z odborného vyjádření se podává, že oheň byl založen za takových okolností, že hrozilo jeho rozšíření (nikdo ho nekontroloval) a přerostení do živelné formy, a to právě z pohledu místa, kde došlo k požáru, době požáru a možnosti přenosu požáru na další místa.
107.\tOhledně další námitky stran nenaplnění subjektivní stránky s poukazem na skutečnost, že k odpalování zábavní pyrotechniky dochází o Silvestru zcela běžně, je možno uvést, že tuto lze s velkou dávkou tolerance podřadit pod zvolený dovolací důvod, když námitka nedostatku zavinění se vztahuje k základům trestní odpovědnosti fyzické osoby. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal ve formě vědomé nedbalosti [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Především je třeba uvést, že pokud jde o používání zábavní pyrotechniky o Silvestru, tak se jedná o zcela jiné podmínky k šíření požáru, když v tomto ročním období jsou venkovní teploty mnohem nižší, je větší vlhkost vzduchu, čímž jsou podmínky pro šíření požáru jiné než v letních měsících. Navíc i při používaní zábavní pyrotechniky o Silvestru, jsou osoby, které ji tzv. odpalují povinny dbát zvýšené bezpečnosti, když by měly pyrotechniku používat tak, aby směřovala do prostředí, kde se nenachází obydlí, kde žijí osoby a kde hrozí zvýšené riziko požáru. Jinak vyjádřeno, každý, kdo užívá zábavní pyrotechniku, by ji měl používat tak, aby uživatel neohrozil zdraví či majetek svůj nebo dalších osob. S pyrotechnikou se manipuluje zásadně na volném prostranství, v dostatečné vzdálenosti od dalších objektů (domů, zaparkovaných aut, keřů, stromů), neboť hrozí vniknutí výbušnin do oken či zapálení střechy. Zábavnou pyrotechnikou nesmí dojít k ohrožení ani dalších osoby (srov. přiměřeně zpráva Policie ČR – KŘP Olomouckého kraje, dostupné na: www.policie.cz/clanek/silvestr-a-zabavna-pyrotechnika.aspx). Z jednání obviněného je však zřejmé, že takto nejednal, když ani nevzal v úvahu rady, jež se zpravidla nachází na obalu jednotlivých druhů zábavní pyrotechniky, těchto záměrně nedbal, a vědomě ohrozil život a zdraví a majetek svůj, poškozených a dalších osob. Obviněný nejenže zábavní pyrotechniku blíže neurčenou zcela vědomě a cíleně házel na místa, kde hrozilo reálné vznícení, vznik požáru a jeho rozšíření, nýbrž tak i činil opakovaně, tuto házel do míst, kde se nacházely materiály, které jsou velmi hořlavé (např. dřevo, látkové matrace), když vzduch, v němž je obsažen kyslík, způsobuje reálné rozšíření požáru. Zde je nezbytné zdůraznit, že pouze a jen zásluhou včasného zásahu poškozené, která požár uhasila, se požár dále nerozšířil na další části a v případě, že by poškozená včas požár neuhasila, hrozilo by reálné a bezprostřední nebezpečí požáru i domu užívaného poškozenými, ale i rodičů obviněného. Zde je na místě opětovně zdůraznit, že se jednalo o venkovní prostředí, kde vzduch je nasycen nejen kyslíkem, ale obecně dochází k proudění vzduchu, a tedy i rychlejšímu rozšíření požáru nežli třeba uvnitř budovy. Navíc o nebezpečnosti zábavní pyrotechniky obecně vypovídá i skutečnost, že fungují na výbušném systému a tato je obecně nebezpečná, což dokládá i zákon č. 206/2015 Sb., o pyrotechnických výrobcích a zacházení s nimi a o změně některých zákonů (zákon o pyrotechnice), ve znění pozdějších předpisů. Obsahuje mimo jiné i rozřazení pyrotechniky do základních skupin podle její nebezpečnosti, od níž se i odvozuje odstupňovaná věková hranice k prodeji (do 15 let, 18 let a 21 let). Již skutečnost, že používání pyrotechnických výrobků upravuje samostatný zákon, svědčí o tom, že se nejedná o výrobky zcela bezpečné, když zákonodárce považoval za nutné jejich používání upravit samotným zákonem.
108.\tS ohledem na shora uvedené závěry Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, nemá pochyb o naplnění subjektivní stránky trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti ve formě zavinění vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy tento nedbalostní přečin spáchal obviněný podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku z hrubé nedbalosti, neboť přístup obviněného k požadavku náležité opatrnosti, jež vyplývá nejen ze zákona o požární ochraně, ale rovněž z obecného užívání zábavní pyrotechniky, svědčí o zřejmé bezohlednosti obviněného k chráněným zájmům trestním zákoníkem. Obviněný si z okolností, za kterých použil předmětnou zábavní pyrotechniku, včetně místa, kam ji opakovaně házel a skutečnosti, že se jednalo o teplou letní noc, musel být vědom toho, že jeho jednáním může dojít k požáru, který může mít nekontrolovaný průběh a bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane.
109.\tStran námitek obviněného ohledně výroku o náhradě škody považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující skutečnosti. Poškození A. V. a L. V. se připojili s nárokem na náhradu majetkové škody ve výši 1 784 Kč před zahájením dokazování při hlavním líčení dne 13. 9. 2018 (č. l. 179), když se jednalo o škodu vzniklou na zahradním nábytku při požáru dne 27. 8. 2016. Lze tedy uzavřít, že nárok na náhradu majetkové škody uplatnili zcela řádně a včas podle § 43 odst. 3 tr. ř. a § 206 odst. 2 tr. ř., tedy ještě před zahájením dokazování. Posléze poškození při hlavním líčení dne 7. 6. 2019 v rámci provádění listinných důkazů svůj nárok na náhradu škody rozšířili o dalších 34 308 Kč s odůvodněním, že vynaložili částku 34 308 Kč na výstavbu oplocení z betonových panelů, kterou postavili kvůli zamezení přístupu nezvaných fyzických osob na své nemovitosti, který byl postaven na hranici s pozemkem obviněného (č. l. 637) a předložili doklady o této stavbě.
110.\tZ pohledu argumentace obviněného, že poškození uplatnili opožděně nárok na náhradu škody ve vztahu ke stavbě oplocení, je třeba zdůraznit, že této námitce nelze přisvědčit. Z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 797/2014, vyplývá, že výši požadované náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo rozsah požadovaného bezdůvodného obohacení, které byly uplatněny řádně a včas (§ 43 odst. 3, § 206 odst. 2 tr. ř.), je možno v průběhu dalšího řízení měnit, a to až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě v hlavním líčení, event. veřejném zasedání o odvolání (§ 217, § 218, § 238 tr. ř.). Proto je přípustné, aby poškozený v průběhu trestního řízení rozšířil a důkazně doložil svůj včas a řádně uplatněný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy anebo na vydání bezdůvodného obohacení, o kterém je možno poté rozhodnout podle § 228 odst. 1 tr. ř. (příp. i § 229 odst. 1, 2 tr. ř.), a to za splnění podmínky, že je dána obviněnému nebo jeho obhájci možnost se k takovému rozšíření nároku konkrétně vyjádřit a uplatnit proti němu námitky. O takový případ se jedná.
111.\tVe vztahu k samotné výši přiznané náhrady škody v rámci výroku o náhradě škody, je nutné uvést, že nebyly splněny podmínky pro uložení povinnosti uhradit poškozeným majetkovou náhradu škody ve výši 36 092 Kč, neboť postavená zeď nesplňuje podmínky § 43 odst. 3 tr. ř., neboť škoda nebyla způsobena trestným činem, za nějž byl obviněný odsouzen. Obecně řečeno platí, že se musí jednat o škodu nebo nemajetkovou újmu, resp. o bezdůvodné obohacení, které byly následkem (účinkem) tohoto trestného činu, bez ohledu na to, zda a jak se uvedená újma projevila v rámci právní kvalifikace trestného činu. O takovou škodu, nemajetkovou újmu nebo bezdůvodné obohacení se jedná, pokud jejich vznik je v příčinné souvislosti se žalovaným skutkem naplňující znaky tohoto trestného činu, přesněji vyjádřeno v příčinné souvislosti s jednáním pachatele jako základní složkou skutku a znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Majetkovou škodou, kterou pachatel způsobil trestným činem a jejíž náhradu lze v adhezním řízení uplatnit a přiznat, se ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. rozumí jen škoda jako penězi vyčíslitelná újma na majetku, jež vznikla v příčinné souvislosti s tím skutkem (s některým z více skutků), kterým byl obžalovaný uznán vinným jako pachatel (spolupachatel, nepřímý pachatel, účastník) tohoto trestného činu. Z hlediska náhrady škody způsobené trestným činem může jít nejen o skutečnou škodu, ale též o ušlý zisk, a to zisk skutečný nebo dosahovaný zpravidla v poctivém obchodním styku. Za škodu se považuje i újma, která poškozenému vznikla tím, že musel vynaložit náklady v důsledku porušení povinnosti škůdcem. Na tomto místě je tedy nutné poznamenat, že byť je z kontextu celé trestní věci zřejmé, z jakého důvodu poškození oplocení mezi pozemky poškozených a obviněného postavili, nejedná se o majetkovou újmu, která vznikla trestným činem nebo přímo v příčinné souvislosti s trestným činem. Nelze tedy postup soudu prvního stupně, jenž potvrdil i soud druhého stupně považovat za bezvadný. Proto v této části lze považovat podané dovolání důvodné.
Dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř.
112.\tVe vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř. obviněný neuvedl žádnou argumentaci. Jednalo se tedy toliko o formálně uplatněné dovolací důvody. Zde je zcela na místě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013).
113.\tPro úplnost lze dodat, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Zde je třeba jen stručně uvést, že o takový případ se v dané věci nejedná. Rovněž nebyl ani naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když soud druhého stupně o podaném odvolání rozhodl tak, že toto zamítl jako celek.
114.\tVzhledem ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud k zjištění, že podané dovolání je důvodné z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. toliko ve vztahu k otázce rozhodnutí ohledně přestupkových řízení a ve vztahu k § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve výroku o náhradě škody.
115.\tVzhledem ke shora naznačeným závěrům zrušil Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 8 To 301/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018).
116.\tPodle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Brně bude muset znovu projednat odvolání obviněného a rozhodnout o něm. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání obviněného, nemůže být v novém řízení rozhodnuto v jeho neprospěch (viz § 265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 4. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu