85.\tZ dosud provedeného dokazování se tak podává, že obviněný Dvořák pravděpodobně mohl vědět o podvodném dosazení Heleny Dvořákové jako jednatelky a jediného společníka společnosti TULIP a že při vědomí této skutečnosti se aktivně účastnil jednání směřující k prodeji předmětné nemovitosti Radomírovi Tomšů. Nejvyšší soud považuje tento závěr ovšem vzhledem ke skutečnosti, že doposud nebyl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (významná část předmětného závěru byla vystavěna na přepisech tel. hovorů, které nemusí být vždy přesné), tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., za nikoliv kategorický, ale zatím toliko pravděpodobný, neboť není pochyb o tom, že ve věci je třeba provést další dokazování (např. přehrát relevantní záznamy hovorů a vycházet primárně z nich, nikoliv pouze z přepisů), tak aby tento závěr mohl být postaven najisto, když pokud by tomu tak nebylo, bylo by namístě postupovat podle zásady in dubio pro reo. Závěrem k této části ovšem považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že musí souhlasit s názorem soudu druhého stupně (bod 27 jeho rozhodnutí), že struktura odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně není zcela obvyklá a přispívá k určité složitosti a nepřehlednosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Zde je namístě uvést, že jelikož Nejvyšší soud shledal, jak již bylo naznačeno, podané dovolání částečně důvodné (viz bod 79 odůvodnění tohoto rozhodnutí), měl by soud prvního stupně ve vztahu k jednání pod bodem č. 3, zpřehlednit odůvodnění svého rozhodnutí tak, aby odpovídalo ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.
86.\tDovolatel dále rovněž namítá, že ve svém písemném doplnění odvolání navrhnul výslech svědků K. a D., a to na podporu jeho argumentace, že nemohl během jednání na Okresním soudu v Mostě provést kontrolu předmětné kupní smlouvy. Tuto námitku vztahuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě a jako taková je formálně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod.
87.\tNejvyšší soud nejprve považuje obecně za vhodné a potřebné k problematice tzv. opomenutých důkazů připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Zároveň je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
88.\tZároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).
89.\tNadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).
90.\tZ pohledu shora naznačených závěrů je třeba uvést, že z rozhodnutí soudu druhého stupně, konkrétně z bodu 35 vyplývá, že se soud těmito důkazními návrhy věcně zabýval, tedy vypořádal se s nimi a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. I podle Nejvyššího soudu totiž není pochyb o tom, že kontrola předmětné smlouvy by zabrala skutečně pouze pár minut a svědci jistě neměli obviněného pod drobnohledem po celou dobu, kdy mohl zmíněnou smlouvu zkontrolovat. Je třeba uzavřít, že danou námitku obviněného lze (avšak pouze po formální stránce) podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho třetí variantě), když po obsahové stránce se jedná o námitku zcela zjevně neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
91.\tPředevším lze mít za to, že pod tento dovolací důvod obviněný podřazuje námitku, že z tzv. skutkové věty nalézacího soudu zcela zřetelně nevyplývá, které okolnosti jsou z hlediska posouzení jeho viny vlastně relevantní, tedy které konkrétní zde uvedené okolnosti naplňují jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Předně je třeba uvést, že se jedná o námitku značně obecnou, když dovolatel neformuluje, že by ve skutkové větě absentoval nějaký konkrétní znak skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že nemůže dovolací námitky za obviněného dotvářet, když právně fundovanou argumentaci v rámci dovolacího řízení zajišťuje povinné zastoupení obviněného v dovolacím řízení obhájcem. Za takové situace může Nejvyšší soud uplatněnou argumentaci vypořádat toliko obecně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Navíc nelze pominout, že vzhledem ke skutečnosti, že dovolací soud, jak již bylo naznačeno, shledal podané dovolání důvodné, lze považovat jakékoliv podrobnější úvahy Nejvyššího soudu v tomto směru za předčasné, pokud obviněný neuvádí konkrétní dovolací argumentaci. Pouze skutečně obecně Nejvyšší soud musí konstatovat, že ve zmíněné skutkové větě nalézacího soudu byly podle Nejvyššího soudu vyjádřeny všechny podstatné skutečnosti nezbytné pro posouzení skutku jako trestného činu podvodu § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku a ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a jež byly následně detailněji rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
92.\tDovolatel rovněž namítá v doplnění dovolání, že spoluobviněný C. získal předmětnou nemovitost do své dispoziční moci dokonaným trestným činem podvodu, a proto následné jednání týkající se předmětných nemovitostí nelze podle něj kvalifikovat jako trestný čin podvodu. Akcentuje, že v zásadě je další jednání pachatele týkají se předmětných nemovitostí nutno považovat za součást původního trestného jednání. Prodá-li pachatel odcizenou věc, jde o nakládání s věcí, které je zahrnuto již v přisvojení si věci třeba krádeží a nemůže jít z jeho strany též o podvod, protože dalším prodejem odcizené věci již nevznikne škoda. Přes jistou nepřehlednost této námitky je třeba mít za to, že obviněný namítá nesprávnou právní kvalifikaci jednání, které podle něho nemůže naplňovat znaky trestného činu podvodu, když tento trestný čin byl dokonán a že v případě dalšího nakládání s předmětnými nemovitostmi by mohlo být zvažováno toliko naplnění trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, když ovšem i naplnění této právní kvalifikace rozporuje.
93.\tPředmětnou námitku lze vztáhnout pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když tato námitka souvisí s otázkou skutku a otázkou dokonání trestného činu. Nejprve je vhodné obecně uvést, že dokonání trestného činu, jako vývojového stadia trestného činu, se vyznačuje naplněním všech požadovaných znaků skutkového podstaty úmyslného trestného činu, k němuž pachatel směřoval. Dokonání trestného činu je kategorie objektivně právní povahy, neboť se jako taková váže na existenci skutkové podstaty trestného činu stanovených objektivním právem (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 340 s.). Naplnění všech znaků skutkové podstaty je třeba vždy posuzovat ve vztahu ke každému typu trestného činu zvlášť, neboť každý z nich je tvořen více či méně odlišnými znaky skutkové podstaty. Jelikož dokonání trestného činu je stav, kdy pachatel svým jednáním naplní všechny znaky dané skutkové podstaty, je zřejmé, že okamžik dokonání je u jednotlivých typů trestných činů odlišný, neboť jejich znaky se nikdy zcela nepřekrývají, resp. nejsou nikdy zcela shodné.
94.\tNejvyšší soud současně považuje za nutné rozvést, co se rozumí skutkem, když tento pojem s uplatněnou dovolací argumentací nepochybně souvisí a jistým způsobem na ni navazuje. Předně je vhodné připomenout, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě, jejíž základ je v jednání člověka a který může mít znaky jednoho, dvou nebo více trestných činů (jednočinný souběh), ale nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Z toho vyplývá, že nikoli každý skutek je trestným činem. Naproti tomu každý trestný čin je skutkem (srov. § 13 In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 276, marg. č. 18, nebo PÚRY, František. Skutek v trestním řízení. In: HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, dále viz také ÚS 21/2002-u). Z rozlišování trestného činu a skutku tedy vyplývá, že témuž skutku nemusí odpovídat vždy jeden trestný čin. Tedy i jedním skutkem může být spácháno několik trestných činů (RŮŽEK, Antonín. Právní moc a vykonatelnost rozhodnutí v trestní věcech. Československá akademie věd, 1958. Str. 83 a násl.).
95.\tPodstatu skutku tvoří jednání a jím způsobený následek. Jednání je projevem vůle ve vnějším světě a může záležet jak v jednáním omisivním, tak komisivním a může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Rámec aktů zahrnutých do jednání je však určen trestněprávně konkrétním následkem, jehož příčinou musí být jednání. Jde o následek, který je znakem některého jednotlivého trestného činu. Následek ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky, akty do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (např. aby šlo o jediný skutek, musí být výstřel příčinou usmrcení). K tomu, aby šlo o jeden skutek je třeba, aby akt jednání byl příčinou následku, který je znakem skutkové podstaty některého trestného činu, a v době jednání pachatel jednal zaviněně, resp. aby jednal v té formě zavinění, která je relevantní pro příslušnou skutkovou podstatu. Hlediskem, které rozlišuje lidské jednání do více skutků významných pro trestní právo, je tedy následek. Proto nelze pokládat za samostatné skutky takové akty, které všechny směřují k témuž následku relevantnímu pro trestní právo (např. více bodných ran, které vedly k usmrcení). Týž následek spojuje tyto akty, neboť je tu k němu příčinný vztah i zavinění. Při posuzování souběhu je tedy třeba především rozhodnout, zda je tu v konkrétním případě jediný skutek nebo více skutků (k tomu viz ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T., BOHUSLAV, L., NOVOTNÝ, O., HERCZEG, J., VANDUCHOVÁ, M., a kol. Trestní právo hmotné.9. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 309; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 8. vyání. Praha: Leges, 2022, s. 356; dále např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 60/2012 Sb. rozh. tr. a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02).
96.\tZa jeden skutek lze tedy považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 5. 1984, sp. zn. 3 Tz 6/84 [R 8/1985]). Obdobně pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 3 Tz 2000 [R 10/2001 tr.], či taktéž viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1374/2020. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1374/2020, pak jednočinný souběh přichází v úvahu všude tam, kde jsou jediným skutkem de iure, tzn. v jeho rámci zcela nebo alespoň zčásti shodnými jednáními zasaženy či ohroženy různé individuální objekty ochrany a tím způsobeny právně významné následky. Jednotu skutku de iure lze taktéž vyjádřit tím způsobem, že dva nebo více trestných činů má alespoň zčásti společné jednání. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 3 Tz 73/2000 [R 10/2001 tr.], dále vyplývá, že jde o jeden skutek, jestliže jednání, které je prostředkem ke spáchání trestného činu druhého, je součástí jednání, které znamená uskutečňování jednání popsaného ve skutkové podstatě trestného činu druhého. To platí i v případě, kdy jednání, které vyvolalo určitý následek závažný z hlediska trestního práva, muselo nejprve způsobit jiný následek, bez něhož by k vyvolání druhého následku nedošlo. Ústavní soud pak ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 143/02 [21/2002 Usu.] k uvedenému doplňuje, že jelikož základní trestněprávní předpisy nedefinují, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné zkoumat tyto otázky vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci.
97.\tV dané souvislosti je dále třeba uvést, že byť lze připustit, že subjektivní stránka není hlavní dělící složkou mezi jednotlivými skutky, nelze ji nechat při řešení toho, zda určité jednání představuje jeden skutek či více skutků, nepovšimnutou. Již v minulosti bylo v odborné literatuře uváděno, že subjektivní složka se uplatní při dělení skutků potud, pokud existuje příčinný vztah. Růžek jako příklad uvádí situaci, ve které pachatel vyvolá obecné ohrožení (následek) za užití výbušniny, kterou si k tomuto trestněprávně významnému následku opatřil – v takovém případě se bude jednat o jeden skutek. Opatří-li si obviněný však výbušninu bez zřetele na tento cíl a pak nicméně výbušninu použije k provedení obecného ohrožení, souvisí sice opatření výbušniny s provedením obecného ohrožení, je mezi nimi příčinný vztah, ale netvoří součást jednání způsobivšího obecné ohrožení. Subjektivní stránka v době opatření výbušniny nezahrnovala příčinný vztah mezi opatřením výbušniny a obecným ohrožením. Proto zásadu, že příčinný vztah je rozhodný při vymezování okruhu projevů navenek, které tvoří jedno jednání, je nutno subjektivní stránkou korigovat. Proto tvoří jeden celek všechny ty projevy vůle navenek, které jsou pro daný následek kausální, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Jedno jednání tvoří tedy především ty projevy vůle navenek, které jednající učinil proto, aby nastal následek závažný pro trestní právo, který přímo chtěl vyvolat (srov. RŮŽEK, Antonín. Právní moc a vykonatelnost rozhodnutí v trestní věcech. Československá akademie věd, 1958. Str. 83 a násl., zejména pak str. 93). Určitý význam subjektivní stránce při dělení skutků pak přikládá i judikatura srovnej např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 1993, sp. zn. 5 To 60/93 [R 15/1994 tr.], či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 2 To 54/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 5 Tdo 232/2025.
98.\tV dané věci bylo jednání obviněného právně kvalifikováno jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl obviněný dopustit společně se spoluobviněnými S. a C. jednáním popsaným bod bodem 3 rozsudku soudu prvního stupně. Tedy i jednání spoluobviněných bylo kvalifikováno jako zločin podvodu § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Z pohledu dovolací argumentace je třeba uvést, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, kterou aproboval i odvolací soud, není pochyb o tom, že se spoluobviněný C. měl účastnit všech 3 jednání uvedených ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a měl svým jednáním naplňovat skutkovou podstatu zločinu podvodu § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1 až 3 rozsudku soudu prvního stupně), kdy zároveň tímto jednáním měl naplnit v jednočinném souběhu i zločin zkreslování údajů o hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první, odst. 4 tr. zákoníku a zločin padělání a pozměňování [správně pozměnění – poznámka Nejvyššího soudu] veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku (bod 1 rozsudku soudu prvního stupně).
99.\t Současně je třeba zdůraznit, že v dané věci z provedeného dokazování není pochyb o tom, že primární trestný čin, k naplnění jehož skutkové podstaty směřovalo jednání obviněného C., jenž se aktivně účastnil všech třech jednání popsaných ve skutkové větě, představoval zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kdy s dokonáním tohoto trestného činu souvisí i spáchání dalších trestných činů, kterými byl obviněný C. uznán vinným. Není totiž pochyb o tom, že zločin zkreslování údajů o hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první, odst. 4 tr. zákoníku a zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku z pohledu předpokladů dokonání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jako primárního trestného činu, k naplnění jehož skutkové podstaty směřovalo jednání obviněného C. a spoluobviněného S. a podle napadených rozsudků i jednání dovolatele, představovaly tzv. přípravné trestné činy, neboť naplnění jejich skutkových podstat bylo jedním z předpokladů pro to, aby mohl být spáchán zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Jinak řečeno, aby vůbec byly vytvořeny předpoklady pro to, aby mohl být spáchán zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, muselo dojít k tomu, že jediným společníkem a jednatelem společnosti TULIP se na základě padělaných listin stala Helena Dvořáková, přičemž tímto jednáním došlo k naplnění skutkové podstaty zločinu zkreslování údajů o hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první, odst. 4 tr. zákoníku a zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku.
100.\tZe shora prezentovanými závěry souvisí posouzení otázky, kdy je dokonán trestný čin podvodu, jako tzv. hlavní trestný čin, k jehož naplnění celá předmětná trestná činnost směřovala. Z hlediska této otázky, je nepochybné, že k dokonání trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku nestačí samotné podvodné jednání, tj. uvedení někoho v omyl, nebo využití jeho omylu, nýbrž musí být pachatel nebo někdo jiný obohacen (viz B 3/1978-27-I).
101.\tZ pohledu shora naznačených závěrů nelze rovněž pominout, že jednání obviněného, jak již bylo naznačeno, mělo souviset a mělo navazovat na předchozí protiprávní jednání spoluobviněného C., popsané v bodě 1 a 2 rozsudku soudu prvního stupně, a na jednání obviněného S. vyjádřené v bodě 3 rozsudku soudu prvního stupně. V tomto směru je třeba akcentovat, že ze skutkových závěrů soudu prvního stupně je zřejmé, že právě spoluobviněný C. byl tím, kdo se zjednodušeně řečeno z toho důvodu, aby se obohatil, popř. obohatil další osoby a získal neoprávněný majetkový prospěch prodejem nemovitosti na adrese Náměstí Míru 1356/8, Praha 2 – Vinohrady, které byly v majetku firmy TULIP, tak pomocí padělaných notářských zápisů dosáhl toho, že obchodní rejstřík zapsal změnu v osobě společníka a jednatele u společnosti TULIP, která vlastnila předmětné nemovitosti, kdy takovou osobou se stala Helena Dvořáková. Následně právě tento obviněný činil aktivní kroky, a to buď sám nebo prostřednictvím dalších osob, tj. zejména spoluobviněného S., ale patrně i dovolatele k tomu, aby předmětná nemovitost byla prostřednictvím Heleny Dvořákové, která vystupovala před případnými zájemci o koupi jako společník a jednatelka společnosti TULIP, prodána třetímu subjektu. Jinak vyjádřeno, trestněprávní jednání obviněného C. od počátku nesměřovalo k tomu a ani nebylo jeho primárním cílem, aby se Helena Dvořáková stala jediným společníkem a jednatelem firmy TULIP, tím jeho trestná činnost nekončila, nýbrž k tomu, aby došlo k prodeji nemovitosti náležející této společnosti. Není tudíž pochyb o tom, že fáze spočívající v převodu obchodního podílu společnosti TULIP a ustanovení nové jednatelky, představovalo jistou přípravnou fázi k vlastnímu podvodnému jednání, kterým byl prodej nemovitosti patřící firmě TULIP jinému subjektu. Až prodejem těchto nemovitostí mělo dojít k dokonání trestného činu podvodu. Jinak vyjádřeno, trestný čin podvodu měl být dokonán až okamžikem, kdy by došlo k prodeji předmětných nemovitostí, čímž by byl naplněn znak objektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tedy způsobení škody velkého rozsahu, když tímto okamžikem by došlo až k obohacení obviněného C., popř. dalších obviněných nebo i jiných osob. Tento závěr nakonec vyplývá i z časového průběhu skutku, když již v červnu 2017, tedy v době, kdy probíhal převod obchodního podílů na základě padělaných dokladů na Helenu Dvořákovou byly již činěny aktivní kroky k tomu, aby byl nalezen kupující na předmětnou nemovitost a došlo k jejich prodeji. Tento závěr vyplývá z výpovědí svědků, a to zejména z výpovědi svědků z přípravného řízení (viz např. výpověď svědka P. Z., Radomíra Tomšů, H., T.). Nejvyšší soud si je vědom toho, že tito svědci v rámci svého výslechu v řízení před soudem se podrobněji k časovým údajům již nevyjádřili (na rozdíl od svých výpovědí z přípravného řízení), takže namístě bylo postupovat podle § 211 odst. 3 tr. ř.
102.\tLze tedy mít za to, že v dané věci nebyl tzv. primární trestný čin dokonán už v okamžiku, kdy došlo k zápisu změny v obchodním rejstříku na základě padělaných dokladů, jak tvrdí dovolatel, nýbrž tento měl být dokonán až v okamžiku, kdy by se podařilo předmětné nemovitosti prodat. Tento závěr vychází z toho, že z hlediska naplnění všech znaků předmětné skutkové podstaty je nepochybně nutno vzít v úvahu i skutečný trestněprávní záměr pachatele, tedy k čemu jeho jednání od počátku směřovalo. Z pohledu tohoto závěru nelze totiž skutečně pominout, že obviněný C. sice jednáním popsaným pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně nepochybně ovládl společnost TULIP, ovšem toto nebylo účelem a smyslem jeho protiprávního jednání, neboť byť obviněný tak „získal obchodní podíl“ , respektive Helena Dvořáková, tak se jednalo o vedlejší důsledek jeho trestněprávního jednání, když obviněný nechtěl se společností podnikat, neměl ani v úmyslu ji prodat, nýbrž jeho úmysl od počátku směřoval k prodeji nemovitosti, patřící této společnosti. Jinak vyjádřeno, trestněprávní následek, který od počátku páchání trestné činnosti obviněný C. zamýšlel a chtěl primárně způsobit, nespočíval ve vlastním protiprávním zmocnění se předmětné společnosti, toto zmocnění představovalo z hlediska jeho jednání a následného jednání dalších osob na páchání této trestné činnosti se podílejících jen tzv. přípravnou fázi k od počátku zamýšlenému trestněprávnímu následku spočívající v tom, že chtěl za součinnosti dalších osob prodat předmětné nemovitosti a tak způsobit škodu velkého rozsahu a tím se obohatit. Tento závěr vyplývá i z dalších kroků spoluobviněného C. poté, který již v době převodu společnost TULIP fakticky začal činit aktivní kroky směřující k rychlému prodeji předmětných nemovitostí, když jinak ve vztahu k společnosti TULIP žádné kroky nečinil ani on, ani žádný ze spoluobviněných (např. nepokusil se ji použít k podnikání, nechtěl ji prodat apod.). Jinak vyjádřeno, jednání pod bodem 1 představovalo jeden z tzv. kroků, který byl ze strany obviněného C. realizován, aby následně mohlo dojít k naplnění všech znaků objektivní stránky zločinu podvodu, zejména k naplnění znaku obohacení, když na toto jednání navazovaly logicky další kroky, které realizoval obviněný C. sám (bod 1 rozsudku soudu prvního stupně), ale i za aktivní účasti dalších osob (body 2 a 3 rozsudku soudu prvního stupně). Zde je třeba také zdůraznit, že z provedeného dokazování je zřejmé, že předmětné nemovitosti byly nabízeny k prodeji případným zájemcům ještě předtím, než bylo realizováno jednání vyjádřené ve skutkové větě pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně, tedy než došlo k provedení změn v obchodním rejstříku, což prokazuje, k jakému trestněprávnímu následku od počátku směřovalo jednání obviněného C. a dalších osob na věci se zúčastněných.
103.\tNejvyšší soud tedy uzavírá, že v dané věci není pochyb o tom, že podvodné jednání primárně směřovalo k následku, který spočíval ve způsobení škody společnosti TULIP, resp. jejímu majiteli společnosti GREVLIN (jak bude rozvedeno dále) tím, že obvinění neoprávněně prodají předmětnou nemovitost třetí osobě skrze podvodné praktiky, čímž sebe nebo jiného obohatí. Jak již bylo výše uvedeno, jednání popsané pod bodem 1 přitom bylo pouze prostředkem směřujícím k tomuto následku. Tedy jinak vyjádřeno, jednání, které vyvolalo určitý následek závažný z hlediska trestního práva, muselo nejprve způsobit jiný následek, bez něhož by k vyvolání tohoto druhého (hlavního) následku nedošlo. Nadto je zjevné, že minimálně u obviněného C. byl od počátku přítomen úmysl způsobit tento hlavní následek, proto se podle Nejvyššího soudu jedná o jeden skutek, který by byl, pokud by jednání obviněných neskončilo v pokusu, dokonán až obohacením obviněných. Jednání vyjádřené v bodě 1 až 3 skutkové věty tedy nelze považovat za 3 samotné dílčí útoky (ani 3 samostatné skutky), nýbrž fakticky za jedno navazující postupné jednání více obviněných směřující k jednomu předem stanovenému následku, tj, k podvodnému prodeji předmětné nemovitosti.
104.\tZ pohledu tohoto závěru ovšem považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že za jistou vadu rozhodnutí nalézacího soudu, která se promítla i do popisu skutku, a kterou již naznačil i odvolací soud v bodě 34 svého rozsudku, byť ani jeho úvahy nejsou odpovídající a správné, lze považovat chybnou identifikaci poškozených, a to jak ze strany nalézacího, tak ale i odvolacího soudu. Jak bylo podrobněji rozvedeno v předchozích bodech tohoto rozhodnutí (viz body 98 a násl.) primárním trestným činem, k němuž směřovalo jednání hlavního pachatele C., byl zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Přičemž celé popsané jednání v tzv. skutkové větě představovalo jeden skutek. Zločin zkreslování údajů o hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první, odst. 4 tr. zákoníku a zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, z pohledu jednání obviněných směřujícího k dokonání zločinu podvodu, přitom představovaly pouze nezbytná přípravná jednání, když části pod body 1, 2, a 3 tzv. skutkové věty nezakládala pokračování v trestném činu, ale jednalo se o jednočinný souběh dokonaného trestného činu zkreslování údajů o hospodaření a jmění a dokonaného trestného činu padělání a pozměňování [správně pozměnění – poznámka Nejvyššího soudu] veřejné listiny se zločinem podvodu, který však dospěl jen shodou okolností pouze do stadia pokusu (kdy jednočinný souběh je možný u těchto trestných činů – srov. § 254 In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 69, a § 348 marg. č. 47 tamtéž, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 88/2014, oproti tomu ve vztahu k dokonanému trestnému činu podvodu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1169/2012, a § 254 In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3347, marg. č. 26.).
105.\tV tomto ohledu je třeba připomenout, že spol. GREVLIN byla 100% společníkem, resp. majitelem společnosti TULIP, přičemž primární cíl podvodného jednání obviněných byl prodej nemovitosti na adrese Náměstí Míru 1356/8 Praha 2 – Vinohrady, na pozemku parc. č. 89, LV č. 1159 (blíže specifikovaná pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně), čímž chtěli neoprávněně získat finanční prostředky převyšující škodu velkého rozsahu. Mechanika trestné činnosti přitom (zjednodušeně) spočívala v ovládnutí společnosti skrze padělané listiny a podvodný zápis Heleny Dvořákové (resp. „bílého koně“) jako jediné jednatelky a majitelky společnosti TULIP, kterou následně obvinění fakticky řídili a skrze ni mohli nakládat s předmětnou nemovitostí ve vlastnictví společnosti TULIP. Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že obvinění se snažili společnost prodat třetí osobě v co nejkratší době tak, aby byla co nejnižší šance, že jejich jednání zaregistruje původní (a skutečný) vlastník společnost GREVLIN, přičemž vše mělo na potencionálního kupujícího budit dojem pravosti. V případě úspěšného prodeje by se pak musel řešit střet mezi principem ochrany dobré víry nabyvatele nemovitosti (kupujícího), který se spoléhal na stav zapsaný ve veřejné, státem vedené evidenci a principem ochrany skutečného vlastníka (společnosti GREVLIN).
106.\tZde je namístě uvést, že již v minulosti Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, konstatoval, že „osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana.“ (srov. přim. pak také nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12). V současném občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb. dále také jako „OZ“) je zakotveno pravidlo § 984 odst. 1 OZ (ve spojení s §§ 6–7 a §§ 980, 985 a 986 OZ) – „Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.“. Ve vztahu k nabyvateli práva chráněnému zásadou materiální publicity se hledí, jako by zapsaný stav byl skutečným právním stavem, i když tomu tak ve skutečnosti není. Nabyvatel je v dobré víře, pokud nevěděl a při obvyklé míře opatrnosti ani nemohl vědět, že zapsaný stav neodpovídá skutečnému stavu. Tyto účinky však mohou být prolomeny § 985 a 986 OZ. [srov. přim. § 984 In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024].
107.\tLze mít za to, že v případném sporu mezi kupujícím a původním (skutečným) vlastníkem – spol. GREVLIN, by tak bylo primární otázkou to, zda kupující nabyl nemovitost v dobré víře v informace z veřejného seznamu, zda a kdy byly k dané nemovitosti vyznačeny poznámky rozepře, spornosti, příp. byla vyznačena tzv. plomba, zda neexistovaly nějaké objektivní okolnosti odůvodňující aktivitu kupujícího ve vztahu ke konkrétním okolnostem vzbuzující důvodné pochyby o správnosti stavu zápisu v katastru nemovitostí. Jinak vyjádřeno, bylo by nutné hodnotit řadu individuálních okolností věci. Z obecného pohledu však lze uzavřít, že pokud by nebyla vyvrácena dobrá víra kupujícího, pak by se tento stal novým vlastníkem předmětné nemovitosti a primárním poškozeným z tohoto pohledu by byla právě již zmíněná spol. GREVLIN. Jelikož k dokonání trestného činu nedošlo, považuje Nejvyšší soud za primárního poškozeného právě zmíněnou společnost GREVLIN, přičemž potencionální kupující spol. REZIDENCE NÁMĚSTÍ MÍRU, a. s., a spol. BOARD-INVESTMENT, by byly až sekundárními (kvazi) poškozenými, a to v případě, pokud by byla vyvrácena jejich dobrá víra při nabytí předmětné nemovitosti, čímž by se obvinění na jejich úkor obohatili. Nejvyšší soud tak považuje závěr soudu prvního stupně, jenž akceptoval soud druhého stupně, že poškozenými měli být případní zájemci o koupi těchto nemovitostí, za nesprávný.
108.\tPodle Nejvyššího soudu samotné toho pochybení v osobě poškozeného by však samo o sobě nemohlo mít významnějšího důsledku pro závěry o vině dovolatele z toho pohledu, že by nemohlo rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát (srovnej přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 795/2016), neboť není pochyb o tom, jaká byla výše hrozící škody a jednání skončilo ve stadiu pokusu, takže ke vzniku škody fakticky nedošlo. Tento závěr je ovšem jen teoretický, když, jak již bylo naznačeno, dovolací soud shledal podané dovolání obviněného částečně důvodné, byť z jiných důvodů.
109.\tDovolatel pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ještě uplatnil námitku, že nejednal jako spolupachatel ve smyslu § 23 tr. zákoníku, když z rozhodnutí soudů nižších stupňů podle jeho názoru není zřejmé, kterou z definic spolupachatelství podle odborné literatury naplnil. Tato námitka je obecně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Nejvyšší soud ovšem vzhledem k tomu, že shledal podané dovolání částečně za důvodné, nepovažuje za potřebné tyto námitku blíže vypořádávat, když v předmětné věci doposud nebyl řádně ustálen skutkový stav věci. Teprve po ustálení skutkového stavu bude možno posoudit, zda jednání obviněného naplňovalo znaky určitého trestného činu a jakého a zda spolu s ostatními obviněnými jednal jako spolupachatel či se jednalo o nějakou jinou formu účastenství ve smyslu § 24 písm. c) tr. zákoníku, když v dané věci by přicházela zejména v úvahu pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k tomuto zločinu. Toliko obecně je třeba připustit, že v rozhodnutí soudů nižších stupňů nějaké bližší úvahy stran toho, proč se jednalo ze strany obviněného o spolupachatelství, absentují. Nad rámec těchto závěrů je třeba uvést, že otázka, zda dovolatel v dané věci jednal jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku či zda z jeho strany jednalo o formu součinnosti podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku ke spáchání trestného činu podvodu je nepochybně odvislá od toho, jak na základě doplnění provedeného dokazování bude ustálen skutkový stav ve vztahu k dovolateli, kdy tedy bude nutno objasnit, kdy se obviněný do celé věci tzv. zapojil a jakým způsobem a zda a odkdy mu byl znám pravý stav věci a jak na to reagoval.
110.\tPokud ještě dovolatel v závěru svého doplnění dovolání uvádí, že cílená kriminalizace zájmu dovolatele získat pro sebe zastoupení ať prodávajícího, nebo kupce, při realizaci prodeje nemovitosti na Náměstí Míru, nemůže nahradit odůvodněné zjištění, že znal povahu spáchaných zločinů a svými radami chtěl těmito zločiny dosažený stav úmyslně uchovat tím, že zastře původ nemovité věci jejím prodejem, je třeba uvést, že i tato argumentace je poněkud nejasná. Lze se domnívat, že dovolatel tuto námitku směřuje k otázce zachování totožnosti skutku, pokud by mělo být jednání uvedené v bodě 3 rozsudku soudu prvního stupně posouzeno jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku.
111.\tTato námitka je podle Nejvyššího soudu vzhledem ke shora prezentovaným závěrům nepřípadná. Přesto se Nejvyšší soud k ní velmi stručně vyjádří, a to bez ohledu na skutečnost, že tato námitka není pod žádný ze zvolených dovolací důvodů podle § 265b tr. ř. podřaditelná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 454/2016). Pro jistou přesnost je ovšem nutno připustit, že výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017), pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. Taková úvaha je ovšem v dané věci pouze hypotetická, když, jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud se s námitkami obviněného stran nesprávné právní kvalifikace neztotožnil. Nadto je třeba uvést, že byť skutečně bylo trestní stíhání obviněného zahájeno pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (viz č. l. 35), tak toto by nevylučovalo následnou možnost právní kvalifikace jednání uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání jako trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, neboť i v popisu skutku v předmětném usnesení o zahájení trestního stíhání bylo výslovně uvedeno, že dovolatel byl od počátku seznámen s tím, že Helena Dvořáková není oprávněnou majitelkou a jednatelkou spol. TULIP, a tudíž ani oprávněnou osobou, která může jednat o prodeji předmětné nemovitosti a přesto se aktivně účastnil osobních jednání o prodeji této nemovitosti. Jinak řečeno o podvodném získání předmětné nemovitosti podle skutku uvedeném v usnesení o zahájení trestního stíhání věděl, a přesto na prodeji předmětné nemovitosti participoval. Zde je namístě uvést, že požadavek totožnosti skutku ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem uvedeným v rozsudku musí být plná shoda. Totožnost skutku je tedy dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku nebo při částečném zachování totožnosti jednání a následku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku je také zachována v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014). V dané věci by pak v případě změny právní kvalifikace, tak jak ji naznačuje obviněný, byla nepochybně zachována částečná totožnost jednání a způsobeného následku.
112.\tNejvyšší soud vzhledem ke shora uvedenému uzavírá, že dovolání obviněného je částečně důvodné, neboť dosud učiněná skutková zjištění ke skutku uvedeném pod bodem 3 rozhodnutí nalézacího soudu jsou v rozporu s provedenými důkazy, čímž byl naplněn požadavek zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a dosud zjištěným skutkovým stavem [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], v důsledku čehož se soudy ani dostatečně nevypořádaly s naplněním všech znaků objektivní stránky přisouzeného trestného činu.
113.\tNejvyšší soud současně považuje za nutné zdůraznit, že za situace, kdy shledal ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. dovolání obviněného částečně důvodným, musel se současně zabývat i možností obdobného rozhodnutí ve prospěch dalších spoluobviněných, kteří si nepodali dovolání. Podle § 265k odst. 2 věty třetí tr. ř. totiž platí, že při rozhodování o dovolání se použije přiměřeně ustanovení 261 tr. ř. Z uvedeného ustanovení se pak podává, že prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obviněného, také dalšímu spoluobviněnému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch obviněného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve prospěch zúčastněné osoby. Předpokladem takto vyjádřené zásady (tzv. beneficium cohaesionis) je, že o všech obviněných bylo rozhodnuto v témže řízení a týmž rozsudkem. Důvod, z něhož má soud, jemuž byla věc přikázána, rozhodnout, musí být pro všechny spoluobviněné osoby společný a nesmí jít o důvod, který je třeba u každé z těchto osob zkoumat individuálně.
114.\tNejvyšší soud dospěl k závěru, že není třeba ve vztahu, k již odsouzeným M. C. a P. S. uplatnit zásadu beneficium cohaesionis, neboť je zřejmé, že důvod, pro který byla zrušena rozhodnutí soudů nižších stupňů ve vztahu k dovolateli, nijak neprospívá již pravomocně odsouzeným, kteří si dovolání nepodali. V dané věci totiž není pochyb o tom, že ve vztahu k jednání pod bodem 3 se tito dva spoluobvinění pokusili prodat předmětné nemovitosti svědkovi Radomírovi Tomšů, a že těmto byl znám pravý stav věci, když jejich jednání popsané ve skutkové větě nepochybně dosáhlo formy pokusu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku k § 21 tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to přinejmenším do doby než zjistil svědek Radomír Tomšů tzv. pravý stav věci, pokud ho ovšem zjistil (to je mimo jiné předmětem dalšího dokazování). Nejvyšší soud si je v dané souvislosti samozřejmě vědom toho, že skutková zjištění vyjádřená ve vztahu k obviněnému C. v bodě 1 rozsudku soudu prvního stupně nejsou zcela odpovídající závěrům dovolacího soudu stran skutku poškozeného subjektu a v čem měl spočívat zamýšlený následek, když, jak již bylo naznačeno, na rozdíl od soudu nižších stupňů má Nejvyšší soud za to, že k způsobení škody a vlastnímu obohacení mělo dojít až prodejem předmětných nemovitostí. Není totiž pochyb o tom, že vlastním protiprávním převodem společnosti na osobu Heleny Dvořákové nedošlo ještě k tomu, že by tyto nemovitosti přestaly být majetkem společnosti TULIP, vlastní od počátku zamýšlená škoda měla být způsobena až jejich prodejem, tedy jejich vyvedením z majetku společnosti TULIP. Proto skutkový závěr vyjádřeny v bodě 1 rozsudku soudu prvního stupně stran způsobení škody ve výši 92.700.000 Kč na nemovitostech není odpovídající, tento skutkový závěr bylo nutno vztáhnout až k realizovaným pokusům o prodej nemovitostí. Nejvyšší soud má ovšem za to, že tento nepřesný popis skutkových zjištění nemůže vést k závěru o nutnosti zrušit rozsudek soudu prvního stupně i ve vztahu ke spoluobviněným C. a S. Je tomu tak proto, že případná náprava tohoto pochybení by nemohla vést k zlepšení postavení obviněného C. a spoluobviněného S., když by nepochybně byla zachována částečná totožnost jednání a následku, včetně právní kvalifikace jednání těchto spoluobviněných. Proto ani tato jistá nedokonalost popisu skutku neodůvodňuje postup podle § 265k odst. 2, věta třetí tr. ř.
115.\tNejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil z podnětu dovolání obviněného Mgr. Mateje Dvořáka rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 5 To 55/2023-3289, a to ve všech výrocích týkajících se obviněného Mgr. Mateje Dvořáka. Dále podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2023, č. j. 1 T 9/2021-3190, v části týkající se Mgr. Mateje Dvořáka. K ostatním obviněným ponechal rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 5 To 55/2023-3289, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2023, č. j. 1 T 9/2021-3190, nezměněny. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části výše uvedených rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby ve zrušené části věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud neshledal důvody pro přikázání věci jinému senátu soudu prvního stupně postupem podle § 265l odst. 3 tr. ř., jak požadoval dovolatel, když důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl naplněn a ve věci nebyl shledány žádné skutečnosti (např. opakované nerespektování právního názoru odvolacího soudu, které by tento výjimečný postup odůvodňovaly.
116.\tVěc se tak vrací Městskému soudu v Praze, který je v novém řízení povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). V novém řízení nemůže být rozhodnuto v neprospěch obviněného oproti původnímu rozsudku (§ 265s odst. 2 tr. ř.), když dovolání bylo podáno toliko obviněným, a nikoliv nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného.
117.\tV dané věci po zrušení rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně by přicházelo v úvahu rozhodnutí o vazbě, když obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody (§ 265l odst. 4 tr. ř.). Protože ovšem obviněný, jak bylo zjištěno, dosud výkon nepodmíněného trestu nezahájil, nepřicházelo rozhodování o vazbě v úvahu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu