85.\tV souvislosti s potřebou znaleckého zkoumání je nutno odkázat na ustanovení § 158 odst. 3 tr. ř. Podle § 158 odst. 3 písm. b) tr. ř. po zahájení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřuje policejní orgán potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zajišťuje stopy trestného činu, zejména vyžaduje odborné vyjádření od příslušných orgánů, a je-li toho pro posouzení věci třeba, též znalecké posudky, a to s jediným zákonným omezením spočívajícím v tom, že toho je třeba pro posouzení věci. Tímto omezením zákon zejména poukazuje na znění § 105 odst. 1 věty druhé, které váže přibrání znalce na okolnost, že pro složitost posuzované otázky není postačující postup spočívající ve vyžádání odborného vyjádření (Šamal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až § 314s. Komentář. 7, vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1950). Vzhledem k dikci § 158 odst. 3 písm. b) tr. ř. je nepochybné, že vyžádání znaleckého posudku před zahájením trestního stíhání není vázáno na požadavek, aby se jednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 781/2015, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 2116/11, obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2616/10), nýbrž na požadavek, že pro posouzení věci je nutno znalecký posudek vypracovat před zahájením trestního stíhání, tedy nestačí v této fázi řízení vypracování odborného vyjádření. Protože znalce lze přibrat před zahájením trestního stíhání, tak současně ovšem platí, že pokud je znalec přibrán k podání znaleckého posudku před zahájením trestního stíhání vychází znalec z podkladů, které byly ve fázi prověřování opatřeny, tedy i z úředních záznamů o podaných vysvětleních opatřených postupem podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř., ale i např. z protokolu o prověrce z místa, přestože se tato konala před zahájením trestního stíhání (srov. přim. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 2999/16).
86.\tZe shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti uplatněná argumentace. Předně je třeba mít za to, že pokud lze vypracovat znalecký posudek před zahájením trestního stíhání, aniž by se muselo jednat o neodkladný či neopakovatelný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř., tak je nepochybné, že jestliže je pro vypracování znaleckého posudku před zahájením trestního stíhání nutno provést určité úkony trestního řízení, jejichž provedení je pro řádné vypracování znaleckého posudku potřebné, je ve vztahu k těmto úkonům možno mít za to, že tyto nemusí splňovat podmínky pro neodkladné či neopakovatelné úkony ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. Jinak vyjádřeno, jestliže předpokladem řádného vypracování znaleckého posudku je provedení prověrky na místě podle § 104e odst. 1 tr. ř. (blíže viz § 107 odst. 1, věta pátá tr. ř.) za účasti znalce, nemusí prověrka na místě splňovat podmínky neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, přestože je prováděna před zahájením trestního stíhání. Bylo by totiž proti smyslu ustanovení § 158 odst. 3 písm. b) tr. ř., který umožňuje přibráni znalce a vypracování znaleckého posudku před zahájením trestního stíhání, aniž by se muselo jednat o neodkladný či neopakovatelný úkon, aby musel úkon, který má význam pro vypracování znaleckého posudku a bez kterého by nebylo možno znalecký posudek řádně vypracovat, splňovat předpoklady § 160 odst. 4 tr. ř. Z pohledu tohoto závěru je nezbytné akcentovat, že v opatření o přibrání znalce bylo výslovně zmíněno, že znalec se zúčastnil prověrky na místě podle § 104e tr. ř. (viz č. l. 187), přičemž jeho osobní účast je patrna i z protokolu o prověrce na místě (viz č. l. 176 a násl.). Je nepochybné, že prověrka na místě představovala úkon, jenž byl nezbytný pro řádné vypracování znaleckého posudku z oboru doprava a pro objasnění toho, zda k poškození vozidla, zejména vozidla BMW došlo způsobem odpovídající verzi události prezentované odsouzeným B. či podle verze ostatních obviněných (normální dopravní nehoda), když právě posouzení těchto otázek vyžadovalo znalecké posouzení a úsudek o těchto otázkách si vzhledem k jejich odbornosti nemohly učinit samy orgány činné v trestním řízení, v dané věci policejní orgán.
87.\tZ pohledu argumentace obviněných právem na spravedlivý proces je nutno uvést, že o prověrce na místě podle § 104e odst. 1 tr. ř., byl vyhotoven protokol, ze kterého je zřejmé, že tehdy podezřelý B. byl řádně poučen podle trestního řádu. Předmětný protokol má povahu listinného důkazu (viz § 112 odst. 2 tr. ř.) a strany se k němu mohly v rámci řízení před soudem vyjádřit. Navíc o prověrce na místě a způsobu její realizace byl pořízen rovněž audiozáznam (viz č. l. 179), který byl stranám, tedy i obhajobě k dispozici (je součástí spisového materiálu). Samotný protokol o prověrce na místě byl předložen obviněným v rámci hlavního líčení jako listinný důkaz (viz č. l. 1599), včetně pořízeného videozáznamu o prověrce na místě (tento je součástí protokolu o prověrce), takže obvinění si mohli o způsobu prověrky na místě udělat bezprostřední úsudek, přičemž ani jeden z obviněných neměl k prověrce na místě samém žádné připomínky. Pro jistou přesnost je třeba zdůraznit, že obhájce dovolatele M. již v rámci přípravného řízení požádal o kopii pořízeného videozáznamu a tato mu byla poskytnuta, takže obhajobě nic nebránilo v tom případné námitky stran způsobu realizace prověrky na místě uplatnit, popř. nechat si vypracovat znalecký posudek obhajoby, když znalec obhajoby by měl k dispozici stejné podklady jako znalec přibraný policejním orgánem.
4. obviněný M.
88.\tVe vztahu k dovolání obviněného M. lze nejprve uvést, že tento především namítá porušení zásady kontradiktornosti řízení, jejichž porušení vztahuje ke skutečnosti, že se jeho obhájce nemohl zúčastnit prověrky na místě realizované podle § 104e tr. ř. a že znalec z oboru doprava, Ing. Řehák, byl přibrán k vypracování znaleckého posudku před zahájením trestního stíhání, přičemž akcentuje i skutečnost, že proti znaleckému posudku nemohl vznést námitky podle § 105 odst. 2 tr. ř. Z porušení této zásady dovozuje porušení práva na spravedlivý proces. Dále namítá jako ostatní dovolatelé, že ve věci existují tzv. opomenuté důkazy, neboť soudy nižších stupně zamítly znalecké zkoumání duševního stavu odsouzeného B., přičemž následně rozvádí, z čeho vyplývá nevěrohodnost odsouzeného B. Poukazuje i na nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů nižších stupňů a na skutečnost, že soud druhého stupně toliko odkázal na závěry soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil a rezignoval na své vlastní úvahy z pohledu námitek uplatněných v rámci podaných odvolání.
89.\tNejvyšší soud považuje za vhodné nejprve obecně reagovat na námitku stran porušení zásady kontradiktornosti řízení. Především je nutno konstatovat, že podstatnou složkou práva na spravedlivý proces, resp. na soudní ochranu, v trestním řízení je požadavek na kontradiktornost dokazování, tedy záruka, že obhajoba bude mít možnost se seznámit s důkazy, o něž veřejná žaloba opírá svůj závěr o vině obviněného, tyto důkazy zpochybnit co do jejich obsahu i co do spolehlivosti jejich nosiče, způsobu provedení i skutkových zjištění, která z nich vyplývají, jakož i možnost navrhovat či předkládat důkazy na podporu stanoviska obhajoby za stejných podmínek jako veřejná žaloba na podporu svého stanoviska. Z judikatury ESLP vykládající čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy vyplývá, že byť se tato garance dle Úmluvy vztahuje primárně na výslech svědků či jinak ústně podané důkazy, týká se i ostatních druhů důkazů, resp. nosičů důkazu, jako jsou listiny, znalecké posudky a další dokumenty (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 5. 2003 ve věci Perna proti Itálii, stížnost č. 48898/99, bod 32; rozsudek ESLP ze dne 9. 5. 2003 ve věci Georgios Papageorgiou proti Řecku, stížnost č. 59506/00, bod 37.; či rozsudek ESLP ze dne 25. 7. 2013 ve věci Khodorkovskiy a Lebedev proti Rusku, stížnosti č. 11082/06 a 13772/05, bod 711. aj.).
90.\tSoučasně je ovšem nutno uvést, že ani Evropský soud pro lidská práva z pohledu své rozhodovací praxe nevyžaduje bezvýjimečně kontradiktorní provedení každého jednotlivého důkazu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 11. 12. 2008 ve věci Mirilashvili proti Rusku, stížnost č. 6293/04, bod 216). Požaduje ovšem, aby nekontradiktorně provedené důkazy bylo možno velmi důkladně posoudit (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 2. 7. 2002 ve věci S. N. proti Švédsku, stížnost č. 34209/96, bod 53.; rozsudek ESLP ze dne 9. 1. 2007 ve věci Gossa proti Polsku, stížnost č. 47986/99, bod 55.; či rozsudek ESLP ze dne 14. 2. 2002 ve věci Visser proti Nizozemí, stížnost č. 26668/95, bod 44.), když takový postup musí být výjimečný, odůvodněn protichůdným převažujícím konkurujícím legitimním zájmem (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2011 ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, stížnosti č. 26766/05 a 22228/06, bod 119, nesmí být výlučným či rozhodujícím důkazem (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 14. 12. 1999 ve věci A. M. proti Itálii, stížnost č. 37019/97, bod 25; či rozsudek ESLP ze dne 10. 11. 2016 ve věci Sitnevskiy a Chaykovskiy proti Ukrajině, stížnosti č. 48016/06 a 7817/07, bod 102) a provedení takového důkazů musí být vyváženo dalšími faktory ve prospěch obhajoby (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2015 ve věci Schatschaschwili proti Německu, stížnost č. 9154/10, bod 115), úměrnými významu takového nekontradiktorně provedeného důkazu (srov. např. usnesení ESLP ze dne 4. 7. 2000 ve věci Kok proti Nizozemí, stížnost č. 43149/98).
91.\tSrovnatelně přistupuje k požadavku na kontradiktornost v trestním řízení i Ústavní soud, který se judikaturou ESLP k tomuto tématu hojně inspiruje [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3206/08 ze dne 27. 4. 2009 (N 99/53 SbNU 251) či nález sp. zn. I. ÚS 1860/16 ze dne 3. 11. 2016 (N 208/83 SbNU 299)]. Pro dodržení požadavku celkové spravedlivosti trestního řízení tedy musí být osobě, proti níž se řízení vede, umožněno vyjádřit se jak k jednotlivým důkazům, tak k věci jako celku, jakož i navrhovat důkazy [nález sp. zn. II. ÚS 2564/12 ze dne 8. 7. 2014 (N 136/74 SbNU 69)], klást otázky svědkovi a zpochybňovat obsah jeho výpovědi i jeho věrohodnost, a to zásadně při provádění důkazu v hlavním líčení, či v jiném okamžiku [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.), nález sp. zn. IV. ÚS 569/11 ze dne 12. 7. 2011 (N 129/62 SbNU 27), nález sp. zn. I. ÚS 375/06 ze dne 17. 12. 2007 (N 225/47 SbNU 951) či nález sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. 2. 2022; či FENYK, J.; GŘIVNA, T.; CÍSAŘOVÁ, D. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 80].
92.\tLze tedy uzavřít, že v judikatuře ESLP je zásada kontradiktornosti úzce spjata se zajištěním, že obhajoba bude mít vědomost o důkazech a přístup k nim, a s tzv. rovností zbraní, která vyžaduje, aby obhajoba měla stejnou možnost ovlivnit výsledek řízení jako veřejná žaloba, tedy zejména aby měla možnost předkládat důkazy, napadat důkazy veřejné žaloby a přednést vlastní argumentaci (srov. např. MULÁK, J. Zásada kontradiktornosti v trestním řízení – evropské souvislosti a česká reflexe. In: Bulletin advokacie, rok 2019, č. 3, s. 36; či FENYK, J. Zásada kontradiktornosti v trestním řízení anglosaského a kontinentálního typu. In: FENYK, J. (eds.). Pocta Dagmar Císařové k 75. narozeninám. Praha: Lexis Nexis, 2007, s. 16).
93.\tS tzv. rovnosti zbrání souvisí i skutečnost, že obhajoba může nejen navrhovat důkazy – např. výslechy svědků, ale i to, že si může sama důkazy v rámci trestního řízení opatřovat např. předkládat listiny, ale i znalecké posudky, které soud nemůže odmítnout jen proto, že se jedná o znalecký posudek předložený obhajobou za předpokladu, že tento splňuje všechny náležitosti znaleckého posudku [viz § 110a tr. ř.].
94.\tJak již bylo naznačeno, obviněný namítá, že prověrka na místě podle § 104e tr. ř. a znalecký posudek představují nezákonné důkazy, a tudíž jsou procesně nepoužitelné, neboť byly provedeny před zahájením trestního řízení. Nejvyšší soud ve vztahu k námitce týkající se postupu orgánu činných v trestním řízení ve vztahu k prověrce na místě podle § 104e tr. ř. odkazuje pro stručnost předně na body 82–87 tohoto rozhodnutí. Pokud obviněný namítá, že se jeho obhájce nemohl osobně zúčastnit prověrky na místě, neboť tato byla realizována před zahájením trestního stíhání, tak je třeba opětovně poukázat na předchozí závěry Nejvyššího soudu týkající se prověrky na místě podle § 104e tr. ř. Nad rámec těchto závěrů je třeba uvést, že je nutno při posuzování této námitky také vzít v úvahu povahu prověrky na místě, když podstatou prověrky na místě je to, aby již dříve vyslechnuta osoba ukázala nebo označila místa a objekty spojené s vyšetřovanou událostí a popsala na místě okolnosti potřebné k objasnění vztahu určitých objektů k této události a demonstrovala určitou činnost, o které vypovídala. Z pohledu tohoto závěru je tedy třeba zdůraznit, že účast obhajoby při takovém úkonu nespočívá v rozhodující míře v aktivním výkonu obhajoby, nýbrž zejména v tom, že se obhajoba může takového úkonu účastnit a tento sledovat jeho průběh z pohledu dodržování zákonnosti tohoto úkonu, neboť se nejedná o výslech svědka či obviněného, popř. znalce. V tomto směru je ovšem nezbytné poukázat na skutečnost, že se prověrky na místě zúčastnila nezúčastněná osoba, ale že především o prověrce na místě byl pořízeném videozáznam, jenž je součásti spisového materiálu, takže jak již bylo naznačeno, strany si mohly učinit bezprostřední vjem o způsobu provedení tohoto úkonu a uplatnit případné konkrétní námitky proti způsobu realizace tohoto úkonu. Navíc je třeba akcentovat, že obviněný zcela pomíjí vyjádření znalce, že k dopravním nehodám nemohlo dojít způsobem, jaký popisují údajní řidiči, když tento závěr znalce vychází nejen z prověrky na místě a výpovědi odsouzeného B., ale i z dalších listinných důkazů, především stop zajištěných po nahlášení dopravní nehod dopravní policií.
95.\tPokud dále obviněný namítá, že znalec z oboru doprava, Ing. Řehák, při vypracování znaleckého posudku vycházel jako z podkladů pro vypracování znaleckého posudku i z úředních záznamů o podaných vysvětleních a z protokolu o prověrce na místě podle § 104e tr. ř., ale i jiných podkladů (např. fotodokumentace nehody, hlášení o dopravní nehodě apod.), tak takový postup odpovídá zákonu (blíže viz body 85–86 tohoto rozhodnutí). Zásada kontradiktornosti řízení pak byla zachována v dané věci tím, že ustanovený znalec Ing. Řehák byl vyslechnut v řízení před soudem, takže obhajoba měla možnost na závěry znalce reagovat a relevantním způsobem zpochybnit jeho závěry, když jak již bylo uvedeno, mohla si i sama přibrat znalec k vypracování znaleckého posudku. K tvrzení obviněného, že nemohl uplatnit námitky vůči osobě znalce a formulaci otázek musí Nejvyšší soud konstatovat, že právo obviněného vznést námitky proti formulaci otázek znalci není omezeno žádnou lhůtou pro jejich uplatnění. Námitky je možné vznést kdykoli v průběhu trestního řízení, tedy jakmile byl znalec orgánem činným v trestním řízení přibrán, ale i kdykoli později, když se pro ně objeví důvod. Pro jistou přesnost je ovšem vhodné uvést, že přestože uplatnění námitek není vázáno žádnou lhůtou, tak platí, že zásadně by měly být uplatněny do právní moci rozhodnutí, neboť sice nic nebrání tomu, aby byly vzneseny i v rámci mimořádného opravného prostředku, ale zde již musí být splněny podmínky pro podání takového opravného prostředku. Nad rámec tohoto závěru třeba uvést, že ze strany obviněného se jedná o jisté teoretické úvahy, když námitky proto osobě znalce ani položeným otázkám, popř. odbornosti ustanoveného znalce neuplatnil ani v řízení před soudy nižších stupňů, ale ani kvalifikovaně v rámci podaného dovolání. Lze tedy uzavřít, že zásada kontradiktornosti řízení ve vztahu k vypracovanému znaleckému posudku z oboru dopravy byla dodržena. Stejně tak byla zásada kontradiktornosti dodržena i ve vztahu k prověrce na místě podle § 104e tr. ř. (viz bod 88 tohoto rozhodnutí).
96.\tRovněž tento dovolatel, stejně jako ostatní dovolatele, namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, konkrétně neprovedení znaleckého zkoumání duševního stavu odsouzeného B. Lze současně konstatovat, že dovolatel nutnost znaleckého zkoumání duševního stavu odsouzeného B. zakládá na stejné argumentaci jako ostatní obvinění. Proto Nejvyšší soud v tomto směru pro stručnost odkazuje na body 56–64 tohoto rozhodnutí. Nad rámec těchto závěrů musí opětovně dovolací soud akcentovat, že výpověď odsouzeného B. nepředstavuje jediný usvědčující důkaz, jak namítá dovolatel. Zde je třeba poukázat znovu na skutečnost, že věrohodnost jeho výpovědi podporují pořízené odposlechy a závěry znaleckého posudku z oboru doprava, ale i další důkazy, jako např. způsob nabytí vozidla BMW a jiné. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že pořízené odposlechy se týkají skutku pod bodem I a III rozsudku soudu prvního stupně. Tedy netýkají se přímo skutku pod bodem II skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně. Zde je ovšem nutno zdůraznit, že pořízené odposlechy právě podporují závěr o věrohodnosti výpovědi odsouzeného B. jako celku.
97.\tVe vztahu k námitkám obviněného stran způsobu realizace výslechu odsouzeného B. v rámci hlavního líčení Nejvyšší soud odkazuje především na bod 58 tohoto rozhodnutí. Nad rámec těchto závěrů je nutno zdůraznit, že ani Nejvyšší soud neshledal v postupu soudu prvního stupně stran způsobu realizace výslechu odsouzeného B. nějaké procesní pochybení. Především je třeba akcentovat, že odsouzený B. byl v rámci hlavního líčení po řádném poučení k věci vyslechnut, když výslovně uvedl, že vypovídat bude a že platí to, co řekl v přípravném řízení, přičemž se blíže nejprve vyjádřil k jeho vědomosti o tom, že se dopouští trestné činnosti v době, kdy z jeho strany bylo realizováno záměrné nabourání uvedených vozidel. Poté byl vyzván předsedou senátu, aby se vyjádřil k jednotlivým skutkům, když z pohledu námitek dovolatele, ale i ostatních obviněných není pochyb o tom, že obviněný hovořil nejprve o „dopravní nehodě s passatem“ (viz zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 19. 12. 2015, line in track 03.), přičemž protože jeho výpověď byla jednak jistým způsobem stručná a jednak odsouzený B. tzv. skákal z jednoho skutku na druhý, tak předseda senátu kladl tomuto odsouzenému upřesňující otázky. V takovém postupu nelze spatřovat nějaké procesní pochybení, když způsob vyjadřování nepochybně souvisí s osobností vyslýchané osoby a s tím jakým způsobem se vyjadřuje, když některá osoba se vyjadřuje stručně a věcně, bez nějakých bližších podrobností a některá osoba naopak vypovídá velmi podrobně a má určité sklony k objasňování skutečností, které s předmětem řízení nesouvisí či souvisí velmi vzdáleně, popř. jen v představách vyslýchané osoby, popř. má sklony k určité zabíhavosti. Jistou roli nepochybně může hrát při výslechu před soudem i přítomnost ostatních obviněných. Z vlastní výpovědi odsouzeného B. učiněné u hlavního líčení je zřejmé, že jeho výpověď byla jednak stručná, jednak si již určité okolnosti nebyl schopen vybavit nebo si je nepamatoval, což také výslovně soudu sdělil. Je nepochybné, že obviněný měl i tendenci tzv. skákat z jednoho skutku na druhý, takže z jeho výpovědi nebylo někdy úplně zřejmé, o kterém skutku přesně mluví, popř. nerozuměl otázce. Pokud za takové situace předseda senátu kladl odsouzenému doplňující otázky, kterými chtěl věc náležitě objasnit, tak takový postup byl zcela v souladu s ustanovením § 92 odst. 1 tr. ř., podle něhož se výslech koná tak, bylo možno získat úplný a přesný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení.
98.\tZ pohledu námitek obviněného je třeba akcentovat, že z výpovědi odsouzeného B. je z hlediska časového zřejmé, že první skutek představovala fingovaná dopravní nehoda vozidla Volkswagen Passat a druhý skutek dopravní nehoda vozidla BMW, takže odsouzený B. si byl vědom i časové posloupnosti, byť obžaloba byla i jistým způsobem nelogická, neboť z hlediska časového skutky na sebe nenavazovaly (skutek II předcházel skutku I). Rovněž nelze souhlasit ani tvrzením obviněného, že by snad nejprve musel předseda senátu tzv. připomenout odsouzenému B. obec XY. Ze zvukového záznamu hlavního líčení dne 17. 12. 2015 vyplývá, že odsouzený B. nejprve sám hovořil o obci XY jako o místu, v jehož blízkosti měl spáchat první fingovanou dopravní nehody (viz zvukový záznam dne 19. 12. 2015, line in track 03.). Navíc je třeba zdůraznit, že ani jedna z dopravních nehod se nestala v obci XY, takže samotná skutečnost, že by si snad odsouzený nebyl vědom toho, že někde v blízkosti místa dopravních nehod měla být obec XY, je bezpředmětná, když důležité je, že označil místo fingovaných dopravních nehod a tam se prokazatelně předmětné fingované dopravní nehody udály. V tomto směru je třeba poukázat i na skutečnost, že byť se podle výpovědi spoluobviněných M. a H. (skutek I obžaloby a rozsudku soudu prvního stupně) u předmětné dopravní nehody vozidla BWV odsouzený B. vůbec nevyskytoval, tak tento odsouzený dokázal přesně určit místa dopravní nehody, včetně toho, kam vozidlo měla přesně narazit, takže se nabízí zcela logická otázka, jak by tento byl schopen určit způsob a místo dopravní nehody, pokud by se jí skutečně neúčastnil. Stejně logické závěry lze učinit i ve vztahu ke skutku pod bodem II, byť spoluobvinění stran tohoto skutku využili svého práva nevypovídat.
99.\tNejvyšší soud z pohledu námitek obviněného stran toho, že pokud odsouzený B. o určité skutečnosti v rámci hlavního líčení nevypovídal, tak mu nebylo možno přečíst jeho výpověď z přípravného řízení postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř. popř. ji předestírat podle § 212 tr. ř., neboť se nejedná o situaci, kdy by mezi jeho výpovědí a výpovědí z hlavního líčení vznikl podstatný rozpor, musí uvést následující. Lze mít za to, že výpověď obviněného z přípravného řízení lze číst postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř., popř. podle § 212 tr. ř. předestírat i za situace, jestliže obviněný u hlavního líčení o určité podstatné skutečnosti buď výslovně nevypovídá, přestože o ní v přípravném řízení vypovídal, nebo pokud na dotaz soudu, popř. některé ze stran výslovně uvede, že si určitou skutečnost již nepamatuje. Takovou situaci je nutno chápat tak, že mezi výpovědí obviněného u hlavního líčení a z přípravného řízení existuje podstatný rozpor, který je založen tím, že obviněný o určité skutečnosti u hlavního líčení výslovně nehovoří, ačkoliv se této skutečnosti vypovídal v přípravném řízení. Jinak vyjádřeno, tím, že obviněný o určité podstatné skutečnosti nevypovídá u hlavního líčení, ačkoliv o ní vypovídal v přípravném řízení, je dán objektivní rozpor mezi jeho výpovědi z přípravného řízení a hlavního líčení bez ohledu na to, zda o této skutečnosti skutečně nevypovídá či výslovně uvede, že si na ní již nepamatuje. Za takové situace, lze obviněnému výpověď u hlavního líčení přečíst buď postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř., popř. jí předestřít podle § 212 tr. ř. a dotázat na příčinu rozporů. Není vyloučeno, a naopak je to praxi časté, že příčina zjištěných rozporů může spočívat v tom, že si vyslýchaná osoba na určitou skutečnost nevzpomene právě pro odstup času, když v takovém případě je nutno přihlížet k objektivně zjištěnému uplynutí času, ale i k tomu, o jakou událost se jednalo, zda byla např. vysoce traumatizující, ale i k určitým osobnostním rysům vyslýchané osoby. Obecně z pohledu námitek obviněného je třeba konstatovat, že soudy prvního stupně na rozdíl od spoluobviněných výpověď odsouzeného B. logicky hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., včetně výpovědí spoluobviněných, které hodnotil nejen z výpovědi odsouzeného B., ale i dalšími provedenými důkazy (např. závěry znaleckých posudků, výpovědi svědků Ť., Č., záznam telekomunikačního provozu).
100.\tZ pohledu námitek obviněného stran postupu soudu prvního stupně při provádění výslechu odsouzeného B., je uvést, že nelze pominout, že soud prvního stupně při formulování skutkového stavu vycházel zejména z výpovědi odsouzeného B. u hlavního líčení, když jak již bylo naznačeno, vzal v úvahu i to, že na některé skutečnosti si nebyl schopen vybavit, popř. se v některých skutečnostech rozházel se svoji výpovědi z přípravného řízení. Obecně lze mít za to, že i pokud by soud prvního stupně u hlavního líčení určité části výpovědi odsouzeného z přípravného řízení nepřečetl, a tedy vycházel skutečně toliko z výpovědi odsouzeného B. učiněné u hlavního líčení, tak by tato postačila spolu s dalšími provedenými důkazy k formulovaní skutkového stavu, který je vyjádřen ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. V tomto směru je totiž nezbytné uvést, že odsouzený B. i v rámci své výpovědi u hlavního líčení v nezbytném rozsahu objasnil spáchání předmětné trestné činnosti, včetně účasti obviněného F., popsal i způsob záměrného způsobení předmětných dopravních nehod (nabourání vozidel), když pokud si nepamatoval určité podrobnosti (např. kdo ho na místo dovezl, jak přesně se seznámil s obviněným F.), tak tyto byly nepochybně vyvolány odstupem času. Výpověď odsouzeného B. učiněná u hlavního líčení by sama o sobě nepochybně ve spojení s dalšími důkazy postačila k usvědčení ostatních spoluobviněných, byť obvinění H. a M. v rámci hlavního líčení vypověděli, že se dopravní nehoda skutečně stala (skutek pod bodem I), neboť tato jejich obhajoba byla vyvrácena jednak výpovědi odsouzeného B., ale nakonec i závěry znaleckého posudku z oboru doprava, ale nakonec i pořízenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Obdobná je situace v případě obviněného M., když tento k věci nevypovídal, ovšem je usvědčován výpovědi odsouzeného B., který u hlavního líčení popsal okolnosti fingování dopravní nehody pod bodem II, přičemž věrohodnost jeho výpovědi podporují závěry znaleckého posudku v oboru doprava a vyjádření znalce. O účasti tohoto obviněného na spáchání předmětné trestné činnosti nakonec svědčí skutečnost, že to byl právě tento obviněný, který před dopravní policii vystupoval jako účastník této dopravní nehody, přičemž z výpovědi odsouzeného B. a dalších důkazů vyplývá, že dopravní nehoda se nestala tak, jak byla nahlášena dopravní policii.
101.\tObviněný rovněž tvrdí, že rozhodnutí soudů, zejména soudu druhého stupně, jsou nepřezkoumatelná. Předně je třeba akcentovat, že obviněný napadá odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. V tomto směru je třeba uvést, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání proti důvodům rozhodnutí je nepřípustné. Důvody dovolání (§ 265b tr. ř.) totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části rozhodnutí, popřípadě v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoliv jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí (Šamal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až § 314cs. Komentář. 7. vydán. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3147). Co se rozumí výrokem rozhodnutí upravuje § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř., § 121 až § 124 tr. ř., v případě rozsudku, a § 134 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 138 tr. ř. v případě usnesení. Lze připustit, že jistou výjimku by představovala situace, že by v napadeném rozhodnutí skutečně absentovalo jakékoli smysluplné odůvodnění ve smyslu § 125 odst. 1, § 134 odst. 2 tr. ř. V takovém případě by bylo nutné ze zásady vázanosti soudu zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit, neboť takový postup dovolacího soudu by byl zřejmě zatížen přepjatým formalismem, a tudíž v rozporu s čl. 4 Ústavy i garancemi podle čl. 36 a násl. Listiny (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 558/02, a ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04).
102.\tO takovou naznačenou situaci se však ve věci obviněného evidentně nejedná. Především nelze přisvědčit výtkám obviněného, že by odvolací soud nijak neodůvodnil výrok svého rozsudku, jímž podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání všech obviněných. V předmětné věci soud druhého stupně napadeným usnesením rozhodoval o odvoláních dovolatele a dalších 4 obviněných (obvinění F., H. a M. si následně rovněž podali dovolání), kteří se společně podíleli na výše popsané trestné činnosti. Všichni obvinění pak uplatnili v odvolání podobné argumenty, na něž také odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí blíže reagoval (viz body 9–31 rozhodnutí soudu druhého stupně), takže předně je nutno odmítnout tvrzení, že by snad soud druhého stupně rezignoval a toliko odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nad rámec tohoto závěru je nutno uvést, že nelze bez dalšího považovat za porušení práva na spravedlivý proces, jestliže soud druhého stupně ve svém rozhodnutí neopakuje tu část odůvodnění, jež se vztahuje k odvolacím námitkám vícero obžalovaných, ve vztahu ke každému z nich. Stejně tak nelze a priori za porušení práv odvolatelů považovat ani postup, kdy odvolací soud na argumentaci obžalovaných reaguje odkazem na podrobnější odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu, který se již s totožnými námitkami obhajoby vypořádal. Na rozhodnutí soudu druhého stupně nelze z uvedených důvodů hledět jako na rozhodnutí, které by bylo zatíženo zcela zjevnými flagrantními vadami, jež by Nejvyšší soud z podnětu dovolání zavazovaly k vykročení z mezí dovolacích důvodů a následné kasaci.
103.\tPokud obviněný poukazuje na bod 27 rozhodnutí soudu druhého stupně a z argumentace tohoto soudu dovozuje, že soud druhého stupně nesplnil svojí přezkumnou povinnost a že se staví do pozice dovolacího soudu, tak je třeba uvést, že soud druhého stupně předně reagoval na námitky obviněných, když tyto shledal neopodstatněné. Následně pak akcentoval, že předestírání vlastní verze událostí není důvodem pro změnu rozhodnutí, pokud shledá úvahy soudu prvního stupně logické a nevykazují známky libovůle, přičemž v rámci odvolacího řízení není předložen žádný důkaz, který by skutková zjištění soudu prvního stupně zpochybnil, když o takový případ se v dané věci podle soudu druhého stupně nejednalo. Lze mít za to, že odvolací soud stanovil meze, za kterých může ve věci věc zrušit a vrátit soudu prvního stupně, když pak poukázal na jedinou výjimku z tohoto pravidla, která spočívá v tom, že bez ohledu na to, zda je stranami navržen nějaký důkaz, shledal existenci extrémního rozporu. Z pohledu odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je možno připustit, že toto odůvodnění není zcela pregnantní, když odvolací soud může sám zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud dospěje k závěru, že skutková zjištění jsou neúplná takže postačí toliko toto zjištění a nevyžaduje se, aby byl shledán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem (viz blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, body 41–43), přičemž ani není rozhodující, zda strany navrhnou doplnění dokazování (viz blíže § 254 tr. ř.). Tato jistá nepřesnost ovšem nemohla mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí, když jak již bylo naznačeno, soud druhého stupně dostatečným a přezkoumatelným způsobem reagoval na odvolací námitky obviněných, přičemž uzavřel, že rozsah dokazování realizovaný soudem prvního stupně shledal dostatečný z hlediska požadavku na zjištění takového skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (blíže viz 2 odst. 5 tr. ř.) a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci samé.
104.\tDovolatel dále namítá nepřezkoumatelnost úvah soudů nižších stupňů stran toho, jak hodnotily provedené důkazy. Zde je třeba předně zdůraznit, že dovolatel byl uznán vinným skutkem pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně nerozvedl, když se ve vztahu k jejich výpovědím, tedy výpovědím obviněného F., H., M. a T., uvedl v bodě 23 rozsudku, že tyto se jeví jako účelové. V tomto směru je třeba odkázat na bod 21 rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém soud prvního stupně výslovně poukazuje na důkazy, na jejichž základě dospěl k předmětným skutkovým zjištěním a na jejichž podkladě obhajobě obviněných, pokud ve věci vypovídali, neuvěřil a má ji za vyvracenou. Nakonec jak již konstatováno, i odvolací soud reagoval na podaná odvolání, když je třeba zdůraznit, že nespokojenost s tím, jak se podle obviněného odvolací soud vypořádal s jejich námitkami, sama o sobě nemůže zakládat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když tento dovolací důvod dopadá na nesprávné hmotněprávní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, nikoliv na proces dokazování. Námitky ohledně rozsahu dokazování (existence tzv. opomenutých důkazů), způsobu hodnocení důkazů (existence extrémního rozporu) a tvrzených nezákonných důkazů z pohledu práva na spravedlivý proces lze uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dané věci ovšem neshledal Nejvyšší soud naplnění ani tohoto dovolacího důvodu.
105.\tNejvyšší soud považuje v této souvislosti na závěr rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
106.\tNejvyšší soud uzavírá, že všichni dovolatelé uplatnili dovolací námitky částečně relevantním způsobem, podřaditelným pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem tyto jsou zjevně neopodstatněné. V případě obviněného M. rovněž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněných nejsou důvodné, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který uplatnili obvinění M. a fakticky obvinění H. a M.
107.\tPodle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání všech obviněných, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněných v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu