spol. P., s.r.o.,
spol. L. l. Q., a.s.,
spol. G. C., s.r.o.,
K. T.,
L. H.,
PhDr. M. K.,
L. M. a V. M.,
L. Š.,
M. D.,
J. O.
T. V.,
L. P.,
J. P.,
Z. S.,
P. L.,
J. R.,
MUDr. O. P.,
Ing. J. M.,
které tak neoprávněně obohatili,
17.4. na nákup hmotného a nehmotného investičního majetku použili z finančních prostředků vylákaných od klientů K. Q., a.s., částku ve výši nejméně 28 mil. Kč,
na úhradu dalších výdajů použili z finančních prostředků vylákaných od klientů K. Q., a.s., částku ve výši nejméně 16,7 mil. Kč, které použili na následující účel
- úhrady pokuty uložené KCP K. Q., a.s., ve výši 3 mil. Kč,
- úhrady přeplatku ve výši 1,5 mil. Kč poslané dne 26. 9. 2000 na bankovní účet N. H. za odkup cenných papírů emitenta M. B., a.s.,
- úhrady manka vzniklého v K. Q., a.s., zpronevěrou vkladů a výběrů klientů K. Q., a.s., autorizovanými finančními poradci (AFP) ve výši 12,2 mil. Kč, které tak s výjimkou KCP neoprávněně obohatili,
když i tímto způsobem a ku škodě oprávněných ekonomických zájmů dále neoprávněně obohatili sebe, další spřízněné osoby a následující společnosti:
17.5. S. a. m., s.r.o., nejméně o částku celkem 208,5 mil. Kč, když obvinění za spol. K. Q., a.s., zakoupili dne 16. 11. 2001 od spol. SAM 2.900 ks akcií emitenta Ch., a.s., za přemrštěnou cenu 188,5 mil. Kč, když SAM tyto akcie koupil dne 15. 11. 2001 od spol. D. G. F. S. L., a tím umožnili realizovat spol. SAM zisk během 24 hodin ve výši 68,5 mil. Kč a když zakoupili dne 24. 10. 2001 od spol. SAM 53 ks akcií emitenta S., a.s., za přemrštěnou cenu 220 mil. Kč, zatímco SAM tyto akcie zakoupil dne 22. 3. 2001 od Ing. K., a M. N., za 80 mil. Kč, a tím umožnili společnosti SAM realizovat zisk ve výši 140 mil. Kč,
17.6. Q. P., a.s., o částku nejméně ve výši 134,2 mil. Kč, když zakoupili od spol. Q. P., a.s., neveřejně obchodovatelné cenné papíry spol. M. B., a.s., v počtu 1.221.600 ks za celkovou částku 882.580.000,- Kč a umožnili realizovat zisk spol. Q. P., a.s., ve výši minimálně 134,2 mil. Kč,
17.7. P. I. L. (dále jen P.) nejméně o částku 419 mil. Kč, když dne 8. 9. 2000 obviněný K. T. uzavřel smlouvu o úvěru mezi spol. P. jako věřitelem a K. Q., a.s., jako dlužníkem na částku 115 mil. Kč, přičemž K. Q., a.s., však ve skutečnosti obdržel pouhých 80 mil. Kč a zároveň dne 8.9.2000 uzavřel obviněný K. T. se spol. P. Dohodu o přistoupení k závazku a smlouvy o zajišťovacím převodu akcií mezi společností P. a M. B., a.s., na základě které došlo dne 13. 9. 2000 k převodu 299.062 ks akcií L. l. J., a.s., z majetku spol. M. B., a.s., na majetkový účet spol. P., když tyto akcie podle posudku znaleckého ústavu Č. z., a.s., ze dne 22. 4. 2002 mají mít údajně tržní hodnotu 499 mil. Kč a spol. P. získala akcie L. l. J., a.s., za pouhých 80 mil. Kč (výše čerpaného úvěru),
17.8. M. E. L., o částku 10.225.000,- Kč, když obviněný K. T. za spol. K. Q., a.s., uzavřel dne 26. 4. 1999 s touto společností smlouvu o dílo na nesmyslný předmět činnosti ze strany této společnosti, spočívající např. v průzkumu kapitálového trhu i v afrických a islámských zemích, ač v těchto oblastech prakticky žádný takový trh neexistuje, a tím umožnil převést uvedenou částku v několika po sobě jdoucích platbách ode dne 14. 9. 1999 do dne 12. 12. 2000 na účty společnosti M. E. L., která byla takto obohacena,
17.9. N. H., o částku 34 mil. Kč, když obviněný K. T. uzavřel s N. H. dne 7. 10. 1999 smlouvu o prodeji cenných papírů v počtu 238.095 ks akcií M. B., a.s., za 249.999.750,- Kč a dne 10.8.2000 tyto akcie odkoupil na základě smlouvy o převodu cenných papírů za částku 300 mil. Kč a tím umožnil realizovat N. H. realizovat zisk ve výši 50.000.250,- Kč za dobu kratší než 10 měsíců, což představovalo čistý výnos z této transakce pro pí. H. ve výši 32,5 mil. Kč při zohlednění časové hodnoty peněz, když jmenovaná zároveň obdržela o 1,5 mil. Kč více než byla dohodnutá cena, která je vedena do současné doby jako pohledávka za jmenovanou,
17.10. Společnost R. L., o 10.711.504,- Kč, když obviněný Ing. O. B. prodal z majetku K. Q., a.s., na základě Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 11. 2000, soubor pohledávek vzniklých na základě smluv o půjčkách v nominální hodnotě 75.435.287,- Kč za dohodnutou cenu 64.723.783,- Kč,
tedy celkem obviněný K. T. obohatil jím ovládané společnosti a především sám sebe nejméně o částku 916.642.435,- Kč výnosem z trestné činnosti, z toho přímo sebe jako fyzickou osobu a svou rodinu přinejmenším obohatil o částku nejméně 53,842.435,- Kč,
a to vše ku škodě zejména těchto poškozených ve výši nejméně cca 3.906.000.000 Korun českých, neboť jen část vkladů klientů K. Q., a.s., vč. příslušenství byla obviněnými vyplacena, a to pouze té části poškozených klientů, kteří s K. Q., a.s., uzavřeli komisionářskou smlouvu o produktu SÚSA dříve, avšak nikoli z výnosů z hospodaření K. Q., a.s., které mělo být podstatou nabízeného produktu SÚSA, či z výnosů z podnikání K. Q., a.s., se svým vlastním majetkem, které v obou případech, soustavně, po celou dobu páchání trestné činnosti vykazovalo ztrátu a také skončilo s celkovou ztrátou - 273 milionů Korun českých (slovy mínus dvě stě sedmdesát tři milionů Korun českých), ale z vkladů právě té části poškozených klientů K. Q., a.s., kteří s K. Q., a.s., uzavřeli komisionářské smlouvy o produktu SÚSA později a na které se již z těchto důvodů nedostalo.“
Tato obžaloba byla podána u Městského soudu v Praze, který věc předložil Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti; Vrchní soud v Praze pak usnesením ze dne 31. 8. 2004, sp.zn. 6 Ntd 22/2004, věc podle § 25 tr. ř. Městskému soudu v Praze odňal a přikázal ji Krajskému soudu v Hradci Králové k projednání a rozhodnutí.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 2 T 10/2004, bylo rozhodnuto tak, že podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. se trestní věc obviněných K. T. a Ing. O. B., v níž je obžalobou Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 7.6.2004, sp. zn. 2 VZv 7/2002, spatřován trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., vrací státnímu zástupci k došetření. V odůvodnění usnesení Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že je třeba odstranit závažné procesní vady přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, a v návaznosti na charakter trestné činnosti je pak třeba objasnit základní skutkové okolnosti, bez nichž není možno v hlavním líčení věc rozhodnout a v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení.
Proti výše citovanému usnesení podal stížnost státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 4 To 56/2005, tuto stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění usnesení Vrchní soud v Praze přisvědčil závěrům Krajského soudu v Hradci Králové o nedostatcích usnesení o zahájení trestního stíhání i obžaloby, pro které je nelze považovat za zákonný podklad pro trestní stíhání obviněných, o neúčinnosti opatřených důkazů a nutnosti nového provedení přípravného řízení včetně vydání nového řádného usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř., přičemž bude třeba, aby v přípravném řízení důslednějším způsobem než dosud byly objasněny základní skutkové okolnosti, bez nichž nelze ve věci rozhodnout, a to i na podkladě znaleckého posudku, který by se zabýval stejnou problematikou jako již vyžádané odborné vyjádření, přičemž by z něho bylo patrno nejen to, jaká škoda byla způsobena jednotlivým poškozeným, ale i to, jaký je součet škod způsobených poškozeným v jednotlivých měsících, dále za každý rok a škoda celkem za celé období, v němž by se měl každý z obviněných trestné činnosti dopouštět. Při opětovném podání obžaloby je třeba dbát na dodržení všech jejích náležitostí, u důkazů navrhovaných k provedení je nutné uvést č. l. spisu, kde budou založeny. Dále Vrchní soud v Praze uvedl, že opodstatněný je i požadavek krajského soudu na redukci spisu, vyřazení opakujících se či nadbytečných důkazů listinných či jiných důkazů, které by mohly být zařazeny jako přílohy, přičemž za nezbytné považuje Vrchní soud v Praze vyhotovení takového seznamu obsahu spisu, ze kterého by bylo zřejmé, ve kterých svazcích se příslušné důkazy nacházejí.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 4 To 56/2005, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných K. T. a Ing. O. B. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a podrobně popsal podanou obžalobu. Ve stížnosti pro porušení zákona především namítl, že se v daném případě nelze ztotožnit s právním názorem obou soudů, že skutek popsaný v obžalobě je pokračujícím trestným činem, jehož podstatou má být, že na základě velkého množství (kolem 28.000) uzavřených komisionářských smluv měli obvinění vylákat finanční prostředky ke škodě poškozených za účelem obohacení sebe nebo jiného. Žádný z dílčích skutků založených na shora uvedené podstatě nemůže být postaven samostatně k jednání obviněných, neboť obchodní strategie obviněných nezohledňovala každého jednoho klienta SÚSA, nýbrž finanční zdroj jako celek, který podle předem promyšleného schématu byl z účtu SÚSA použit na uspokojování těch klientů, kteří včas požádali o výplaty, dále na jakousi sféru vnitřního bankovnictví K. Q., a.s., kdy spřízněným osobám byly z tohoto zdroje poskytovány půjčky, dále do oblasti odčerpávání zdroje nákupem nebonitních, tedy z obchodního hlediska nelikvidních, veřejně neobchodovatelných akcií společností S., M. B., Ch. a do dalších prodělečných aktivit uvedených v obžalobě. Pro podporu názoru, že jednání obviněných není pokračujícím trestným činem, je třeba uvést, že žádný dílčí skutek v jednání obviněných nemůže být posouzen jako samostatný trestný čin, neboť každý klient K. Q., a.s., po uzavření smlouvy de facto své finanční prostředky vkládal do portfolia této společnosti, z něhož bylo prováděno čerpání shora popsaným způsobem. Z portfolia společnosti, které tvořilo množinu vkladů, pak obdržel výplatu, pokud další klienti vytvořili jeho potřebnou likviditu. V daném případě byl podle stěžovatele vyvolán protiprávní stav již zřízením účtu SÚSA, neboť nebyl a ani nemohl být zřízen pro obstarávání kapitálových obchodů pro klienta (ve Středisku cenných papírů v P. nebyly řádně založeny klientské účty, přes které by tyto obchody K. Q., a.s., pro ně zajišťovalo) a tento protiprávní stav byl udržován po celou dobu vytváření jeho zdroje.
Dále ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona uvedl, že za tohoto stavu je zbytečné vyslýchat všech 28.000 poškozených (jak se toho po státním zástupci domáhají oba soudy), aby bylo možno učinit spolehlivý závěr o škodě způsobené jednotlivým poškozeným, když výše této škody je dána výší investice každého klienta do systému SÚSA bez ohledu na to, zda obdržel výplatu či nikoliv. Škoda každému klientovi vznikla tím, že svoje finanční prostředky dal do projektu, který nebyl určen pro obchod s cennými papíry s cílem zhodnotit vloženou investici, nýbrž jeho investice byla zmařena již na počátku právního vztahu ke K. Q., a.s., tím, že byla vložena do jakéhosi hazardního procesu na modifikované bázi pyramidového efektu, přičemž návratnost pouhého vkladu navýšeného o smluvní pokutu byla závislá na objemu zabezpečení zdroje z investic dalších klientů a časového okamžiku požadavku výplaty, jakož i z jiných okolností, zejména objemu půjček společnosti K. Q., a.s., pro určitý okruh osob a dalších aktivit s výnosem pro klienta nesouvisející.
Proto podle stěžovatele nelze v této souvislosti považovat za správný ani názor Vrchního soudu v Praze o výši způsobené škody, který rozporuje částku 3.906.000.000,- Kč uvedenou v obžalobě, když konstatuje, že výše škody by měla představovat rozdíl mezi souhrnem vkladů všech klientů a tou částí vkladů, která byla klientům řádně vyplacena v souladu s podmínkami uzavřených smluv. Pokud totiž právní režim uzavření komisionářské smlouvy spočívá v tom, že se jedná o obstarání koupě nebo prodeje cenného papíru a jeho obsahem je závazek komisionáře zařídit vlastním jménem pro komitenta a na jeho účet koupi nebo prodej cenného papíru nebo uskutečnění činnosti k dosažení tohoto výsledku, je zřejmé, že žádná výplata části klientů nemohla být uskutečněna v souladu s podmínkami uzavřené komisionářské smlouvy. V systému vytvořeném obviněnými bylo uspokojení jednoho klienta spojeno s poškozením jiného klienta, neboť se snižovala likvidita portfolia, z něhož sám mohl být vyplacen. Pro určení výše škody je tak zapotřebí zásadně vycházet z částky 3.906.000.000,- Kč, která se rovná celkové promarněné investici klientů. Je třeba poukázat na to, že částka, kterou někteří šťastní klienti od K. Q., a.s.,obdrželi, nebyla produktem jejich počáteční investice, a to ani jako výnos z kapitálového obchodu, ani jako kompenzace za ztrátu z kapitálového obchodu.
Důvod vrácení věci do přípravného řízení, kde je vytýkán nedostatečný popis skutku v obžalobě, jakož i v usneseních, na základě kterých bylo zahájeno trestní stíhání a trestní stíhání rozšířeno, a kde je s poukazem na pokračující trestný čin sestávající z 28.000 dílčích skutků poukázáno na to, že procesně validní způsob zahájení trestního stíhání spočívá ve sdělení obvinění každého dílčího skutku, je nesprávný. Podle ministra spravedlnosti oba soudy nesprávně vyhodnotily podstatu a jednotu skutku specifického jeho vázaností na činnost obchodníka s cennými papíry společnosti K. Q., a.s., při tvorbě a použití produktu SÚSA. Zejména pak podcenily základní zjištění Komise pro cenné papíry při výkonu státního dozoru v K. Q., a.s., že klienti této společnosti řádně nemají založeny ve Středisku cenných papírů samostatné účty, což prakticky vylučovalo, aby investice každého klienta mohla být skrze zaknihované cenné papíry nejen prakticky, natož pak transparentně zobchodována na burzovních nebo jiných trzích. Proto je třeba považovat pokyny k došetření dané oběma soudy ke skutkovým okolnostem za nadbytečné a vrácení věci státnímu zástupci z těchto důvodů je v rozporu se zákonem.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr.ř., že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 4 To 56/2005, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, a to ve prospěch obviněných.
K obsahu stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se navrhl stížnosti pro porušení zákona vyhovět.
Obviněný Ing. O. B. prostřednictvím svého obhájce vyjádřil nesouhlas se stížností pro porušení zákona, neboť napadená rozhodnutí považuje za správná a zákonná.
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Podle § 266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Ve stížnosti pro porušení zákona stěžovatel uvádí, že se nelze ztotožnit s názorem obou soudů na nutnost došetření věci vzhledem k tomu, že základní skutkové okolnosti nebyly v usneseních o zahájení trestního stíhání a v obžalobě náležitě objasněny. Dále podle stěžovatele nelze souhlasit s právním názorem obou soudů, že jednání obviněných je pokračujícím trestným činem, a proto procesně validní způsob zahájení trestního stíhání spočívá ve sdělení obvinění každého dílčího skutku.
V odůvodnění usnesení ze dne 28.4.2005, sp. zn. 2 T 10/2004, Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že popis jednání obviněných tak, jak byl orgány přípravného řízení jak ve sdělení obvinění, tak v podané obžalobě proveden, nevyjadřuje subjektivní stránku trestné činnosti a nevyjadřuje, čím byl zaviněn vznik škody, když jak sdělení obvinění, tak i obžaloba pouze popisují nedostatky, pochybení či obcházení rozhodnutí komise pro cenné papíry, kterých se obvinění při své činnosti dopouštěli, když však všichni poškození podepisovali smlouvy dobrovolně, mohli se s nimi seznámit a rovněž tak dobrovolně své finanční prostředky na předmětný účet složili. Ke sdělení obvinění došlo po novelizaci trestního řádu, která vstoupila v účinnost dne 1. 1. 2002. Podmínkou vedení trestního stíhání proti určité osobě, která je podezřelá ze spáchání trestného činu, je zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu musí výrok usnesení obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a v odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání, včetně okolností, z nichž je dovozována účast toho kterého obviněného na spáchání trestného činu, je-li to podle povahy věci zapotřebí a jež byly podkladem pro zahájení trestního stíhání. Rozhodnutí týkající se sdělení obvinění a následná obžaloba jsou velmi rozsáhlé a jsou kompilací několika různých rozhodnutí, která se vzájemně prolínají, a totožnost jednání popsaného v pokračujících sděleních obvinění se skutkem, který je popsán ve výroku obžaloby, lze dovodit pouze s velkými obtížemi. Jediným vztyčným bodem mezi sdělením obvinění a obžalobou je použití peněz získaných od jednotlivých klientů, kteří však ve sdělení obvinění nejsou specifikování, k jejich specifikaci (28.000 fyzických osob) došlo až v obžalobě, avšak v této části je obžaloba zcela nepřezkoumatelná, když u jednotlivých poškozených není vyčíslena škoda, která jim měla být způsobena a která je znakem trestné činnosti, a rovněž tak není uvedena doba, kdy konkrétně k žalovanému jednání mělo dojít, a rovněž tak je třeba, aby u popisu skutku podvodného jednání byl uveden čas, ve kterém měl být závazek plněn. V rámci vývoje procesních úkonů v této trestní věci, opakovaných či rozšiřujících sdělení obvinění či podané obžaloby, pak nevyplývá podstatná náležitost vyžadovaná zákonem v ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř., kdy je třeba trvat na konkrétním způsobu vyjádření jednání obviněného, pokud jde o naplnění zákonných znaků stíhaného činu, včetně znaku uvedení v omyl a zejména i pokud jde o uvedení subjektivní stránky jednání obviněného. Tato podstatná náležitost vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 6.6.1996, sp. zn. I. ÚS 46/96, že pokud jde o úmyslný trestný čin, musí být již v záznamu o sdělení obvinění uvedena subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění. Vedle této podstatné skutečnosti pak musí být v popisu skutku vyjádřeny i další vyžadované náležitosti a ty musí být vyjádřeny popisem skutkových okolností tak, aby nevzbuzovaly pochybnosti o naplnění základních znaků trestného činu v daném konkrétním případě, to je uvedení doby trestné činnosti, způsobu páchání trestné činnosti a výše způsobené škody. Pravdou je, že v obžalobě jsou vyjmenovány okolnosti, které byly jednotlivým poškozeným zamlčeny, a jako podvodné je spatřováno jednání v poskytování půjček z prostředků klientů K. Q., a.s. Z obžaloby však nevyplývá, jakou konkrétní částku ten který poškozený na účet společnosti vložil, kdy se tak stalo a rovněž tak z obžaloby nevyplývá, v čem bylo porušeno právo toho kterého klienta či v čem byla porušena povinnost společnosti K. Q., a.s., jak při nákupu akcií, tak při poskytování půjček. Pokud poškození své finanční prostředky společnosti K. Q., a.s., svěřili na základě nějaké smlouvy či dohody, neznamená to, že již v tento okamžik je obžalovaný prostřednictvím společnosti uváděl v omyl, aby se k jejich majetku obohatil, když k naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu se vyžaduje, aby jednal v úmyslu příslušné finanční částky nevyplatit nebo alespoň s vědomím, že to nebude moci učinit a že tím jiného uvádí v omyl, aby se k jeho škodě obohatil. Takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno dovozovat přímý nebo nepřímý úmysl obviněných, však v usnesení o zahájení trestního stíhání, tak i v samotné obžalobě chybí. Popis jednání obviněných by bylo možno považovat za trestný čin podvodu za předpokladu, že v době převzetí finančních částek od poškozených si přinejmenším museli být vědomi toho, že jim finanční situace nedovolí částky vyplatit, být s tím srozuměni, avšak obviněným nic takového kladeno za vinu není a je jim kladeno za vinu pouze to, že postupovali v rozporu s předpisy komise pro cenné papíry či nakupovali akcie, případně poskytovali půjčky. Jako podstatné soud pak spatřuje to procesní pochybení, že ani v jednom usnesení o zahájení trestního stíhání ani v obžalobě není konkrétním způsobem vyjádřeno, jak a kdy byl ten který poškozený poškozen, jaká škoda mu byla způsobena a kdy mělo nastat plnění z uzavřené smlouvy. Tudíž chybí podstatná náležitost popisu naplnění všech znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu. Vyčíslení a způsobení škody je tzv. jinou skutečností, kterou je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, a má stejnou důležitost jako např. jméno a příjmení poškozeného, jeho datum narození či bydliště.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění usnesení ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 4 To 56/2005, uvedl, že považuje za opodstatněné výtky Krajského soudu v Hradci Králové o zcela nedostatečném popisu skutku ve výrocích všech usnesení o zahájení trestního stíhání i v žalobním návrhu, neboť v nich nejsou formulovány okolnosti umožňující rozlišit ten který dílčí skutek, zda ten který dílčí skutek bude považován za dokonaný či nedokonaný, není v nich náležitě vyjádřena subjektivní stránka jednání obviněných, tj. zavinění a dále v nich není uvedeno a ani to nebylo zjišťováno, konkrétně komu, kdy a v jaké výši obvinění zatajováním a předstíráním nepravdivých skutečností způsobili škodu, tj. kdy a v jaké výši poškození finanční prostředky vložili, zda jim bylo plněno v souladu se smlouvami a v jaké výši a pokud ne, z jakých důvodů. Dílčím útokem pokračujícího trestného činu podvodu za splnění zákonných podmínek o pokračování v trestném činu uvedených v § 89 odst. 3 tr. zák. by bylo v daném případě podvodné jednání obviněných ve vztahu ke každému z těch klientů, s nimiž by uzavřeli smlouvu SÚSA v tzv. podvodném úmyslu, tj. úmyslu vylákat jejich finanční prostředky zatajováním podstatných skutečností a pod záminkou jejich značně výhodného zhodnocení, které se zaručuje, a pod slibem jejich navrácení se zhodnocením na požádání ve sjednaných lhůtách s úmyslem tyto sliby nesplnit, klientům způsobit škodu a obohatit sebe i jiné subjekty, k čemuž by také došlo, pokud by obvinění měli jednat v úmyslu přímém, jak vyplývá z odůvodnění obžaloby. Podle ní jednání obviněných mělo být vedeno s cílem neprovádět žádnou vážně míněnou skutečnou ekonomickou činnost ve prospěch oprávněných ekonomických zájmů klientů obchodníka s cennými papíry společnosti K. Q., a.s., která také prováděna nebyla, dále se popisuje jednání obviněných, které se týká zejména způsobu používání klientských finančních prostředků, záměrného nezajištění předpokladů pro splnění závazků, vyplácení zákazníků za použití finančních prostředků nových klientů, nikoliv z vlastní činnosti – z výnosů z hospodaření K. Q., a.s., které mělo být podstatou nabízeného produktu SÚSA a které mělo být od počátku ztrátové, pořízení veřejně neobchodovatelných a nelikvidních kmenových akcií, používání finančních prostředků od poškozených k nákupům na vlastní účet společnosti K. Q., a.s., v neprospěch klientů, odčerpávání finančních prostředků pod záminkou půjček třetím subjektům, zbavení se pohledávek, které vznikly mezi K. Q., a.s. a těmito třetími subjekty z titulu půjček a obohacování dalších subjektů pod záminkami úhrady služeb, materiálu apod. Je třeba přisvědčit Krajskému soudu v Hradci Králové v tom, že skutkové okolnosti, z nichž bylo možno dovozovat přímý či nepřímý úmysl obviněných a všechny zákonné znaky stíhaného trestného činu, měly být vyjádřeny srozumitelně a jednoznačně, a to jak ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání, tak i v obžalobě. Krajský soud správně zdůraznil, že o trestný čin podvodu by se mohlo jednat v případě, pokud u každého dílčího skutku bude prokázáno, že obvinění již v době uzavření smlouvy jednali v úmyslu podmínky smlouvy neplnit, peníze poškozeným nevrátit, použít je k jejich škodě podle vlastního uvážení k obohacení sebe i jiného, a to již od počátku a prvních vkladů klientů, pokud obžaloba vychází jako ze způsobené škody z částky, která zahrnuje vklady poškozených již od roku 1996. Pokud by až po uzavření smluv vznikly překážky, které by jim bránili závazky plnit a které nemohli v době uzavírání smluv ani předvídat, když jinak by byli schopni závazky plnit, pak by se o trestný čin podvodu nejednalo.
Dále vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v obsáhlém a nepřehledném žalobním návrhu a ve výrocích všech usnesení o zahájení trestního stíhání nejsou jasně a srozumitelně vyjádřeny ty základní skutečnosti, které by měly vystihovat podstatu úmyslného podvodného jednání obviněných, řada skutečností se v ní uvádí nadbytečně, zejména pokud jde o zatajování, porušování, ač by na ně stačilo poukázat či je rozvést až v odůvodnění obžaloby či usnesení. Vyplývá z nich popis jednání obviněných, které má spočívat především v zatajování, v menší míře v předstírání skutečností, uvádí se celková výše způsobené škody, dále je patrný podrobný popis skutkových okolností svědčících o obohacení obviněných či jiných subjektů, přičemž jsou uvedeny i některé skutkové okolnosti, které by mohly svědčit o úmyslném jednání obviněných. Z obsáhle popsaného objektivního průběhu stíhaného skutku je státním zástupcem dovozována existence podvodného úmyslu obviněných, který je vyjádřen tak, že obvinění vylákali na základě předem promyšleného plánu, s cílem neprovádět žádnou vážně míněnou skutečnou ekonomickou činnost, v rozporu s oprávněnými ekonomickými zájmy klientů jednali s cílem se obohatit atd. K naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu je třeba, aby bylo popsáno a prokázáno, že obvinění již v době uzavírání smluv jednali v úmyslu peníze nevyplatit vůbec nebo ve sjednaných lhůtách a za dohodnutých podmínek nebo jednali alespoň s vědomím, že peníze ve smluvených lhůtách nebudou moci vyplatit a že tím uvádí poškozené v omyl, aby sebe nebo jiného ke škodě jejich majetku obohatili. Podstata takového úmyslného podvodného jednání obviněných však náležitě popsána není. Pokud je dovozován podvodný úmysl obviněných z jejich následného jednání, tj., že pokud se chovali zjištěným způsobem, museli od počátku jednat v úmyslu klientům způsobit škodu, jde dle názoru vrchního soudu o otázku podložení závěru o úmyslném zavinění obviněných. K tomu, aby o něm nevznikaly pochybnosti a nemuselo být složitě dovozováno a domýšleno z náznaků a nepřehledného množství uváděných nejrůznějších, někdy ani ne zcela relevantních skutečností, bylo třeba v daném případě popsat co možná stručně a výstižně nejen podvodné jednání obviněných spočívající v klamání poškozených a zatajování jim podstatných skutečností při uzavírání smluv, dále jakým způsobem a jakou škodu způsobili každému z poškozených a koho a jakým způsobem a v jaké výši obohatili, ale bylo třeba uvést i to, že uzavírali smlouvy s poškozenými s tím, že závazkům z nich vyplývajícím nedostojí a finanční prostředky poškozeným nevrátí, jak slibovali.
Vrchní soud byl dále toho názoru, že obvinění podle § 160 odst. 1, odst. 5 tr. ř. mělo být obviněným sděleno konkrétně pro všechny jednotlivé dílčí skutky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. ř., jež jsou představovány podvodným vylákáním konkrétní finanční částky na základě velkého množství uzavřených komisionářských smluv obviněnými od jednotlivých konkrétních poškozených za účelem obohacení sebe či jiného. Každý z těchto dílčích útoků je totiž nutno považovat z procesního hlediska za samostatný skutek (§ 12 odst. 12 tr. ř.). Pouze takovéto vymezení předmětu trestního řízení je dostatečné z hlediska zachování totožnosti skutku v dalších jeho stadiích, neboť soud může rozhodovat pouze o skutku, pro který bylo sděleno obvinění a poté podána obžaloba. Je třeba, aby popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání byl co nejvýstižnější a aby zahrnoval souhrn všech trestněprávně relevantních skutečností, které odpovídají znakům skutkové podstaty stíhaného trestného činu, neboť i kdyby byl pak skutek popsán zcela vyčerpávajícím způsobem v obžalobě (k čemuž však v posuzovaném případě nedošlo), nebylo by možno nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání takto napravit. Má-li se jednat o pokračující trestný čin, popis skutku každého dílčího útoku musí být podán takovým způsobem, aby nemohl být zaměněn s jiným. Protože znaky dílčích skutků v usneseních o zahájení trestního stíhání nebyly popsány, nemohl být tento nedostatek napraven ani v podané obžalobě, při jejímž podání došlo k pokusu o nápravu, když jsou v ní vyjmenováni poškození, ne však již následek v podobě výše způsobené škody, která vzniká z každého dílčího jednání.
Nejvyšší soud v posuzované trestní věci považuje za nutné uvést následující:
Podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2002, nasvědčují-li prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3 nebo § 159b odst. 1. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§ 120 odst. 2). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání.
Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. změnila způsob zahájení trestního stíhání, když neformální úkon sdělení obvinění nahradila usnesením o zahájení trestního stíhání. Samotný institut zahájení trestního stíhání však zůstal ve své podstatě zachován v původní podobě. Je jím uskutečněna zásada řádného zákonného procesu vyjádřená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a také § 2 odst. 1 tr. ř. spočívající v tom, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Zahájením trestního stíhání je také určen předmět trestního řízení, neboť obžalobu je možno podat jen pro skutek, pro nějž bylo trestní stíhání zahájeno (§ 176 odst. 2 věta první tr. ř.), a soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu - § 220 odst. 1 tr. ř. Zahájení trestního stíhání (sdělení obvinění) má také výrazný vliv na výkon oprávnění obhájce obviněného - § 165 tr. ř.
Rozhodující pro posouzení, zda bylo usnesením zahájeno trestní stíhání, je popis skutku, proto musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání popsány všechny potřebné znaky trestného činu – objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka a protiprávnost. Důležitým požadavkem popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání je tedy uvedení subjektivní stránky jednání obviněného, tj. zavinění, popř. i pohnutka, důležitý je i následek. Tato podstatná náležitost vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 46/96, že pokud jde o úmyslný trestný čin, musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání uvedena subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění. Všechny tyto okolnosti by v usnesení o zahájení trestního stíhání měly být vyjádřeny popisem skutkových okolností tak, aby nevzbuzovaly pochybnosti o naplnění těchto základních znaků trestného činu.
Z výše uvedené citace skutku tak, jak byl vymezen v usneseních o zahájení trestního stíhání a v obžalobě, je patrno, že zde chybí popis skutečností vymezujících základní zákonné znaky stíhaného trestného činu. Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Trestný čin podvodu je úmyslným trestným činem, tudíž v popisu skutku musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, popřípadě i pohnutka, která charakterizuje trestní stíhání, stejně tak by měl být uveden následek. Všechny tyto okolnosti musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání vyjádřeny popisem skutkových okolností tak, aby nevzbuzovaly pochybnosti o naplnění tohoto základního znaku trestného činu v konkrétním případě. V posuzované trestní věci policejní orgán subjektivní stránku trestného činu podvodu pominul, když neuvedl skutkové okolnosti, z nichž by bylo nepochybné, že obvinění spáchali úmyslný trestný čin, když zejména u trestné činnosti spáchané v letech 1996-1997 lze mít pochybnosti o tom, zda se obvinění již od počátku dopouštěli jednání spočívajícího v klamání poškozených a zatajování jim podstatných skutečností při uzavírání smluv v podvodném úmyslu ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatit. (srov. nálezy Ústavního soudu I. ÚS 46/96, ÚS 43/96, IV. ÚS 582/99, ÚS 30/2000, ÚS 356/2001). V této souvislosti lze poukázat na odborné vyjádření společnosti P. C., s.r.o., v němž je uvedeno, že produkt SÚSA byl při svém zahájení vybudován způsobem, který by mohl být při řádném obchodování na likvidních finančních trzích z finančního pohledu životaschopný, ale absencí vnitřních kontrolních mechanismů, změnou investiční politiky a jejím zaměřením na nelikvidní investice do lázeňství, se stal extrémně rizikovým. Nejvyšší soud má za to, že bude nutné pro posouzení případného podvodného úmyslu obviněných přesně objasnit, zda a za jakých podmínek byl produkt SÚSA životaschopný, kdy a z jakých důvodů začalo docházet ke ztrátám, zda již od počátku (tj. od prvních vkladů) bylo patrno, že K. Q., a.s., nebude schopno dodržet slíbené podmínky, jak podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly soudy obou stupňů.
Trestný čin podvodu je páchán vždy ke škodě cizího majetku, a proto by popis skutku měl definovat ke škodě koho, jakého cizího majetku, byl skutek spáchán. Z popisu skutku také musí vyplývat, komu byla skutkem škoda způsobena, což usnesení o zahájení trestního stíhání postrádá. Jde přitom i o procesní stránku věci, tedy o to, kdo je oprávněn v trestním řízení vykonávat práva poškozeného. Přitom je zřejmé, že v době, kdy obvinění bylo sdělováno, již reálně existovali konkrétní poškození. Tuto skutečnost lze dovodit z výroku usnesení o zahájení trestního stíhání, kde je uvedeno „…od cca 28 000 fyzických osob…“. Je nepochybné, že vyšetřování bylo v počátečním stadiu a zdaleka ještě nebyli známi všichni poškození, avšak jména konkrétních osob s uvedením konkrétních částek, o něž měly být podvodným jednáním obviněných poškozeny, musí být v popisu skutku uvedeny, neboť jen tak je možno posoudit, zda je vyšetřovatelem zvolená právní kvalifikace činu v souladu se zákonem.
Výklad náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání u úmyslných trestných činů je významný potud, že v případě jejich absence s ohledem na ustanovení § 2 odst. 1 tr. ř. (nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů) vůbec nenastávají následky zahájení trestního stíhání obviněného.
Na tomto místě je třeba připomenout obecný smysl institutu zahájení trestního stíhání, který je významným prvkem ochrany práv obviněného. Jeho smyslem je obviněnému umožnit obhajovat se proti takovému obvinění, z kterého je jednoznačné, jaké konkrétní skutečnosti naplňují znaky trestného činu, se mu kladou za vinu. Obviněný totiž musí mít možnost budovat svou obhajobu vůči konkrétnímu skutkovému ději. Nejde tedy jen o teoretickou otázku popisu skutku a následného zachování jeho totožnosti z pohledu doktrinálního, ale především o interpretaci v intencích práva obviněného na spravedlivý proces, jež je garantováno článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pokud by Nejvyšší soud sdílel právní názor vyjádřený ministrem spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, mohlo by to znamenat při takovémto extenzívním výkladu faktické znemožnění realizace práva obviněného na obhajobu, neboť ten by teprve v pozdějších fázích trestního stíhání mohl zjistit, že její koncepce s ohledem na změnu popisu skutku byla nesprávná. Protože následkem se rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek a nikoli určitý typ následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn 12/94), musí být i ten v popisu skutku jednoznačně specifikován. Jedině tak lze jednoznačně konstatovat jeho zachování v dalších stadiích řízení.
Pokud jde o rozsah zahájení trestního stíhání obviněných, je nutno se ztotožnit s právním názorem obou soudů, jež je v napadených usneseních vyjádřen. Trestní stíhání bude nutno zahájit pro jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. ř. Každý z těchto dílčích útoků pokračujícího trestného činu je nutno považovat za samostatný skutek ve smyslu ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. Jen takovéto vymezení předmětu trestního řízení bude dostatečné z hlediska zachování totožnosti skutku v dalších stadiích trestního řízení v situaci, kdy soud může rozhodovat pouze o skutku, pro který bylo sděleno obvinění a poté podána obžaloba. Ostatně této skutečnosti si byl vědom státní zástupce, který se v podané obžalobě snažil původní nedostatečně konkretizované zahájení trestního stíhání konvalidovat, když jsou v ní jmenovitě uvedeni všichni poškození, avšak již chybí následek v podobě výše způsobené škody, která vznikla z každého dílčího jednání (tj. každému konkrétnímu poškozenému).
Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s názorem soudů obou stupňů, že se v daném případě jedná o pokračující trestný čin. Podle § 89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. V posuzovaném případě jsou obvinění stíháni pro trestný čin majetkové povahy, který byl spáchán za podmínek pokračování, tj. jednáním obviněných má být stále naplňována skutková podstata trestného činu podvodu, jejímž podstatným znakem je způsobení určité konkrétní škody konkrétnímu poškozenému. To jsou skutečnosti, stejně jako datum uzavření smlouvy, na základě které bylo poškozenými plněno, dále doby a výše plnění, jakož i případné vyplacení finančních prostředků v souladu s uzavřenou smlouvou, kterých je třeba k tomu, aby stíhané dílčí skutky nemohly být zaměněny s jinými. Jak krajský, tak vrchní soud zcela oprávněně vytkly, že výše škody způsobené jednotlivým poškozeným je podstatnou náležitostí popisu skutku a že ani při zohlednění enormního množství poškozených nemůže obstát vedení trestního stíhání pro pokračující trestný čin podvodu, kterým měla být způsobena vyčíslená škoda celkem neurčitému počtu anonymních klientů. Škody způsobené jednotlivými dílčími útoky pokračujícího trestného činu konkrétním poškozeným se sčítají, proto je nezbytné tyto škody nejdříve zjistit.
Dále ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona uvedl, že je zbytečné vyslýchat všech 28.000 poškozených (jak se toho po státním zástupci domáhají oba soudy), aby bylo možno učinit spolehlivý závěr o škodě způsobené jednotlivým poškozeným.
V odůvodnění usnesení ze dne 28.4.2005, sp. zn. 2 T 10/2004, Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že v návrhu obžaloby jsou sice návrhy na výslech některých z poškozených, avšak pouze v minimálním zlomku z celkového počtu, ač jich bylo vyslechnuto velké množství. Z obžaloby pak nevyplývá, že by tyto svědecké výpovědi byly navrženy ke čtení, a je tedy otázkou, proč v již tak nepřehledném a obsáhlém spise je takové množství svědeckých výpovědí shromážděno, když se jich obžaloba nedomáhá, tudíž tyto důkazy zřejmě nebudou prováděny a navíc řada z těchto svědeckých výpovědí trpí procesními vadami. Z výslechu těchto navržených svědků tak nelze dovodit skutečnou výši způsobené škody.
Rovněž Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého usnesení ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 4 To 56/2005, uvedl, že v daném případě byl vyslechnut pouze zlomek poškozených a pouze v případě těch poškozených, jejichž výpovědi by nebyly zatíženy procesními vadami a kteří doložili při výslechu svá tvrzení i příslušnými listinnými důkazy, tyto jsou připojeny k protokolu o jejich výslechu a není tedy nutno je dohledávat, by byly opatřeny důkazy pro stanovení výše jim způsobené škody. Nelze však vycházet z toho, že soud, případně za pomoci znalce, bude vyhledávat listinné důkazy, které se váží k podstatné části z 28.000 poškozených, a dovozovat z nich, v jaké finanční výši prostředky poskytli, co jim případně bylo řádně vyplaceno a jaká škoda jim tedy vznikla, přičemž v případě nejasností a neúplnosti listinných důkazů, které nelze vyloučit, bude opatřovat chybějící doklady a k výši způsobené škody bude sám vyslýchat poškozené, jejichž dřívější výpovědi budou z důvodů procesních vad neupotřebitelné, popř. nebude dán souhlas s přečtením jejich výpovědí nebo bude provádět výslechy těch poškozených, kteří v přípravném řízení vyslechnuti nebyli. Pro soud by šlo o složitou a časově náročnou záležitost, a proto by s došetřením věci v takovém rozsahu v řízení před soudem nebylo možno souhlasit ani za situace, kdyby nebyly shledány závažné procesní vady v řízení před soudem neodstranitelné. Při hodnocení možností soudu v porovnání s možnostmi došetření v přípravném řízení je třeba v dané věci mít vždy na paměti její mimořádný rozsah a nelze na ně nahlížet např. tak, že závažnou procesní vadu spočívající v porušení práva na obhajobu, která má původ v nesprávném výslechu svědků, lze snadno napravit v řízení před soudem tím, že soud sám důležité svědky předvolá a vyslechne. V daném případě by pro rozsah věci její došetření bylo pro krajský soud výrazně obtížnější a je tedy třeba trvat na řádném provedení výslechů důležitých svědků v přípravném řízení. Nebylo by nutné vyslýchat všech 28.000 poškozených za situace, pokud by v přípravném řízení byla škoda způsobená jednotlivým poškozeným objasněna jiným způsobem, např. znaleckým posudkem.
V posuzovaném případě se Nejvyšší soud s úvahami soudů obou stupňů týkajícími se výslechů svědků plně ztotožňuje. Současně považuje za potřebné poznamenat, že ani Krajský soud v Hradci Králové ani Vrchní soud v Praze nepožadují výslechy všech 28.000 poškozených, jak uvedl stěžovatel ve stížnosti pro porušení zákona, ale pouze důležitých svědků, jak je uvedeno v odůvodněních rozhodnutí výše uvedených soudů. Orgány přípravného řízení sice vyslechly jakýsi vzorek poškozených, avšak alespoň listinnými důkazy a znaleckým posudkem musí být u každého jednotlivého konkrétního poškozeného škoda doložena. Tato škoda v přípravném řízení vůbec zjišťována nebyla, a to přesto, že zjištěna být musí, pokud je obviněným kladeno za vinu spáchání trestného činu podvodu. Pro úplnost zbývá dodat, že při vyšetřování trestných činů, o nichž koná řízení v prvním stupni krajský soud, je policejní orgán oprávněn provádět podle § 168 odst. 1 a § 169 odst. 1 tr. ř. nejen výslechy svědků bez omezení uvedených v ustanovení § 164 odst. 1 tr. ř., ale také postupovat podle § 158 odst. 3 tr. ř., tedy vyžadovat vysvětlení, o kterých sepisuje úřední záznam.
Podle stěžovatele také nelze považovat za správný názor Vrchního soudu v Praze o výši způsobené škody, který rozporuje částku 3.906.000.000,- Kč uvedenou v obžalobě, když konstatuje, že výše škody by měla představovat rozdíl mezi souhrnem vkladů všech klientů a tou částí vkladů, která byla klientům řádně vyplacena v souladu s podmínkami uzavřených smluv.
V odůvodnění usnesení ze dne 28.4.2005, sp. zn. 2 T 10/2004, Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že nejpodstatnějším důvodem, pro který rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, je škoda, a to jak z hlediska procesně-právního, tak i hmotně-právního. Právě výše škody a doba páchání trestné činnosti u jednotlivých poškozených je podstatnou náležitostí popisů skutků trestného činu a postavení poškozených má pak i další podstatný vliv na průběh dokazování u hlavního líčení, když tak, jak je obžaloba koncipována, není patrno, jaká škoda a kdy tomu kterému poškozenému byla způsobena. Při takto podané obžalobě by pak bylo nutné před soudem vyslýchat k výši způsobené škody všech 28.000 poškozených, což je naprosto nereálné, avšak z důkazů shromážděných v přípravném řízení není možno vycházet a pokud jde o výši způsobené škody, tato je vždy stanovena pouze v celkové výši. Ani seznam klientů K. Q., a.s., žádným způsobem neobjasňuje tuto základní otázku, neboť opět se pouze jedná o jména a adresy klientů, bez výše vložených vkladů a bez data uzavření smlouvy. Vedle této podstatné skutečnosti pak musí být v popisu skutku vyjádřeny i další vyžadované náležitosti a ty musí být vyjádřeny popisem skutkových okolností tak, aby nevzbuzovaly pochybnosti o naplnění základních znaků trestného činu v daném konkrétním případě, to je uvedení doby trestné činnosti, způsobu páchání trestné činnosti a výše způsobené škody. Pravdou je, že v obžalobě jsou vyjmenovány okolnosti, které byly jednotlivým poškozeným zamlčeny a jako podvodné je spatřováno jednání spočívající v poskytování půjček z prostředků klientů K. Q., a.s. Z obžaloby však nevyplývá, jakou konkrétní částku ten který poškozený na účet společnosti vložil, kdy se tak stalo a rovněž tak z obžaloby nevyplývá, v čem bylo porušeno právo toho kterého klienta či v čem byla porušena povinnost společnosti K. Q., a.s., jak při nákupu akcií, tak při poskytování půjček. Dále krajský soud uvádí, že není konkrétním způsobem vyjádřeno, jak a kdy byl ten který poškozený poškozen, jaká škoda mu byla způsobena a kdy mělo nastat plnění z uzavřené smlouvy. Tudíž chybí podstatná náležitost popisu naplnění všech znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu. Vyčíslení a způsobení škody je tzv. jinou skutečností, kterou je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, a má stejnou důležitost jako např. jméno a příjmení poškozeného, jeho datum narození či bydliště. Uvedení způsobené škody je pak nutné i z hlediska přezkoumatelnosti obžaloby, neboť z takové obžaloby, u které není uvedena konkrétní částka škody u toho kterého poškozeného, nelze vycházet a nelze přijmout tvrzení o celkové způsobené škodě. Vyčíslení škody má podstatný význam pro posouzení jednání obviněných, a to například i v případě částečného zprošťujícího výroku. Jestliže tedy obžaloba bude chtít klást obviněným za vinu jejich obohacení se, musí být v obžalobě řádně specifikována i výše škody toho kterého poškozeného, když, jak bylo uvedeno, právě výše škody jednotlivých poškozených je podstatnou náležitostí popisu skutků trestného činu. Z obsahu spisu a především z podané obžaloby není tedy možno vypočítat a přezkoumat, proč obžaloba tvrdí, že byla poškozeným způsobena škoda právě ve výši 3.906.000.000,- Kč, když z výroku obžaloby toto není patrno, není to patrno ani z odůvodnění a nevyplývá to ani z výslechu svědků – poškozených. Obžaloba se opírá o odborné vyjádření společnosti P. C., s.r.o. Toto odborné vyjádření je velmi rozsáhlé, avšak dle názoru krajského soudu mělo být v rámci přípravného řízení v takto obsáhlé a složité trestní věci znalecky objasněno, zda-li byl celý produkt SÚSA a činnost K. Q., a.s., životaschopný a možný a pokud ano, kdy a za jakých podmínek, zda-li zpočátku byla možná existence tohoto produktu a pokud ano, kdy a proč začalo docházet k ztrátám či naopak, zda-li od počátku byl produkt SÚSA neschopný existence. Přesto, že vypracované odborné vyjádření je velmi obsáhlé, je krajský soud toho názoru, že v takovéto složité trestní věci nepostačuje pouhé odborné vyjádření a měl ve věci být vypracován znalecký posudek.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění usnesení ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 4 To 56/2005, uvedl, že jak uvedl Krajský soud v Hradci Králové, ve výroku obžaloby na č. l. 2- 469 je uveden jmenný seznam poškozených. Obsah spisu svědčí o tom, že v přípravném řízení nebyla zaměřena pozornost na zjištění dílčích škod, v odborném vyjádření stanoveny nebyly a nebyly opatřeny ani jiné důkazy takového charakteru, aby z nich tato skutečnost jednoznačně vyplývala bez nutnosti nalézání příslušných dokladů vztahujících se ke každému z poškozených a následného výpočtu škody v případech, kdyby byla část finančních prostředků poškozeným řádně vyplacena. Krajský soud dále správně zdůraznil, že odborné vyjádření společnosti P. C., s.r.o., mělo kromě jiného posoudit objem finančních prostředků svěřených za jednotlivá období klienty K. Q., a.s. Z předložených účetních dokladů bylo podle odborného vyjádření zjištěno, že peněžní vklady na SÚSA činily od roku 1996 do roku 2001 – 3.906.000.000,- Kč. Byla tedy zjištěna pouze souhrnná výše vkladů poškozených a dále i souhrnná výše peněžních výběrů ze SÚSA včetně zisků ve výši 3.115.000.000,- Kč, a to zejména z peněz nově přicházejících klientů. Souhrnná výše vkladů poškozených podle názoru Vrchního soudu v Praze by nemohla být způsobenou škodou, pokud by značná část vkladů (z částky 3.906.000.000,- Kč se má jednat o částku 3.115.000.000,- Kč) byla klientům řádně vyplacena v souladu s podmínkami uzavřených smluv, jak by tomu nasvědčovaly výpovědi některých poškozených. Odpovědi na otázky, které krajský soud považuje za neobjasněné, nelze nalézt v obžalobě ani v odborném vyjádření a je otázkou, zda za situace, kdy byl vyslechnut pouze nepatrný zlomek poškozených, byly opatřeny listinné důkazy v takovém rozsahu, aby vůbec bylo možno spolehlivý závěr o škodě způsobené jednotlivým poškozeným učinit. Jedná se nepochybně o složitou a obtížnou záležitost, která vyžaduje nejen opatření všech smluv o SÚSA, ale i všech dokladů o vkládání finančních prostředků, které mělo být i v podobě cenných papírů, v tom případě je nutné zjistit jejich hodnotu (nestačí jejich ohodnocení obchodníkem s cennými papíry, které nemusí jejich skutečné ceně odpovídat), dále dokladů o případných výběrech, zjistit, zda šlo o výběry v souladu s uzavřenými smlouvami a po vypořádání se s těmito doklady a případně i s výpověďmi poškozených vypočítat výši způsobené škody těm poškozeným, ohledně kterých bude vedeno trestní stíhání. Vzhledem k tomu, že těchto poškozených má být cca 28.000 a škoda měla být stanovena zřejmě z podstatné části pouze na základě účetních dokladů, přičemž nelze vyloučit opatření dokladů chybějících ani nutnost výslechů některých poškozených, je třeba vyžádat k objasnění této důležité otázky znalecký posudek.
K výše uvedenému Nejvyšší soud podotýká, že citované názory a argumentaci obou soudů považuje za správné.
Nejvyšší soud shledává důvodným požadavek obou soudů na opatření znaleckého posudku na objasnění problematiky finančních toků, nakládání se svěřenými finančními prostředky a výší způsobené škody. Přestože se ve spise nacházelo odborné vyjádření společnosti P. C., s.r.o., měly soudy za to, že odborné vyjádření má být vyžádáno pouze v jednodušších případech, proto v dané trestní věci, která je složitá a rozsáhlá, nepostačuje. Charakter znaleckého posudku by toto vyjádření mohlo nabýt toliko tehdy, byl-li by jeho zpracovatel jako znalec přibrán k trestnímu řízení příslušným orgánem činným v trestním řízení postupem podle § 105 tř. ř. Zcela důvodně pak měl vrchní soud pochybnosti o výši způsobené škody. Nejvyšší soud považuje za nespornou skutečnost, že pro rozhodnutí soudu v posuzované věci je nezbytné objasnění výše škody, kterou měli obvinění K. T. a Ing. O. B. svým protiprávním jednáním způsobit. Otázka zjištění škody má podstatný význam nejen pro správnou kvalifikaci trestného činu, ale i pro řešení otázky adekvátního trestu (míra intenzity naplnění zákonného znaku skutkové podstaty). Zjištění přesné výše škody v případě podvodného vylákání finančních prostředků je otázkou odbornou, kterou nemůže soud řešit bez pomoci v úvahu přicházejících důkazů. Zodpovězení této otázky přísluší znalci dané odbornosti, který by ve zpracovaném znaleckém posudku stanovil výši škody způsobem stanoveným trestním zákonem, tj. dle zásad upravených ustanovením § 89 odst. 12 tr. zák. Trestní odpovědnost za trestný čin podvodu je vymezena zákonnou dikcí „kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí … a způsobí tak na cizím majetku škodu …“, proto je nezbytné zjistit škodu skutečně nastalou, její přesnou výši. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen (§ 442 odst. 1 obč. zák., § 89 odst. 12 tr. zák., § 228 odst. 1 tr. ř.). V posuzované trestní věci nelze na výši způsobené škody nahlížet pouze jako na souhrn vkladů všech poškozených (částka 3.906.000.000,- Kč). V daném případě je třeba započítat náklady obviněných, tzn. odečíst částky, které byly klientům řádně vyplaceny v souladu s podmínkami uzavřených smluv, neboť obvinění v souvislosti s vylákáním finančních prostředků od poškozených museli některým klientům vyplatit jejich vložené finanční prostředky včetně jejich garantovaného zhodnocení (srov. rozhodnutí č. 27/1996 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/1996). Tyto vyplacené částky by pak byly součástí podvodného úmyslu obviněných (museli předpokládat zisk z trestné činnosti snížený právě o tyto vyplacené částky poškozeným), protože pokud by obvinění již od počátku žádnému z klientů nevyplatili finanční prostředky včetně jejich garantovaného zhodnocení, pak by nabízený produkt, resp. celá společnost, nepůsobily důvěryhodně a nedošlo by k dalšímu přílivu klientů, resp. jejich finančních prostředků, do společnosti K. Q., a.s.
Podle názoru Nejvyššího soudu však za škodu nelze považovat pouze rozdíl mezi souhrnem vkladů všech poškozených a započítanými náklady obviněných (tj. částkami vyplacenými poškozeným), dále bude třeba přičíst určitý „průměrný úrok“, jež představuje takové zhodnocení finančních prostředků, které mohl každý jednotlivý poškozený získat z vložených finančních prostředků, a to za časový úsek, po který měl finanční prostředky vloženy ve společnosti K. Q., a.s., při bezpečném investování na českém finančním trhu. Z tohoto důvodu bude nutné zjistit přesnou dobu páchání trestné činnosti u jednotlivých poškozených a přesnou výši škody, jaká jim byla způsobena, a vypočítat tento „průměrný úrok“ u každého z poškozených.
Z hlediska jednání obviněných je popis skutků obsažených jak v usneseních o zahájení trestního stíhání, tak i v obžalobě, velmi nekonkrétní, že si pod ním lze představit různé formy spáchání trestných činů. V usneseních o zahájení trestního stíhání tedy nedošlo ke splnění požadavku konkretizace skutku a je v nich pominuta jak subjektivní stránka trestného činu (popis zavinění), tak i stránka objektivní, tedy popis jednání pachatelů a vzniklý následek. Bude proto nezbytné náležitým způsobem vyhodnotit charakter jednání obviněných v době uzavření smlouvy, zda jednali od počátku a prvních vkladů klientů v úmyslu podmínky smlouvy neplnit, peníze poškozeným nevrátit a použít je k jejich škodě k obohacení sebe či jiného. Pokud by bylo vycházeno pouze z toho, že obvinění poškodili jiného tím, že špatně spravovali svěřený majetek, jedná se o zcela jiný trestným čin než v případě, že by bylo prokázáno, že takovéto jednání bylo vědomě, od počátku konáno s podvodným úmyslem obohatit sebe či jiného. V prokázání úmyslu pachatele je totiž rozdíl mezi trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák. a např. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 tr. zák.
Pro úplnost zbývá dodat, že Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze v části týkající se vztahu tohoto rozhodnutí k usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 556/03, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost obviněného Ing. O. B. podaná proti dvěma usnesením příslušného policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 8. 2003, ČTS: OKFK-58/1-2-2002 a ze dne 20. 2. 2004, ČTS: OKFK-2/1-2-2004, ve spojení s usneseními Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dnů 21. 8. 2003 a 16. 3. 2004, sp. zn. 2 VZv 7/2002. V tomto směru však stížnost pro porušení zákona napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze nic nevytýkala.
Z výše uvedeného je zřejmé, že podle názoru Nejvyššího soudu vrchním soudem konstatované procesní vady přípravného řízení nejsou napravitelné v řízení před soudem a jejich odstranění vyžaduje, aby věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž bude nezbytné objastnit i základní skutkové okolnosti, týkající se zejména výše škody způsobené trestnou činností jednotlivým poškozeným a celkové výše škody, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout. V řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi a bylo by zřejmě na újmu rychlosti řízení.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných K. T. a Ing. O. B., tak, že není důvodná, a proto ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal