87.\tJako zcela zavádějící a zcela neopodstatněnou je proto potřeba odmítnout též námitku M. I., podle níž sporná transakce mezi oběma obchodními společnostmi nemůže být hodnocena jako nástroj pro obcházení trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, neboť za předpokladu odsouzení M. by M. I. nemohla v zadávacích řízeních prokazovat kvalifikaci prostřednictvím M., protože by v souladu s § 83 odst. 1 písm. c) ZZVZ nemohla doložit, že M. splňuje základní způsobilost podle § 74 odst. 1 písm. a) ZZVZ. Převod části závodu, jímž došlo k převzetí relevantních výrobních, technických a lidských zdrojů na M. I., a to včetně příslušných referenčních zakázek, totiž naopak sloužil právě k tomu, aby M. I. nemusela kvalifikaci prokazovat prostřednictvím M. jakožto jiné osoby ve smyslu § 83 odst. 1 ZZVZ, a dokládat tak, že M. splňuje rovněž základní způsobilost. Tohoto výsledku si byla nicméně M. I. velmi dobře vědoma, čemuž nasvědčuje mimo jiné její tvrzení ve výše odkazovaném řízení před Úřadem. To je totiž ve zcela zásadním rozporu s její aktuální dovolací argumentací, neboť sama M. I. v označeném správním řízení naopak zdůrazňovala, že v důsledku převodu „Divize 4“ jako její nabyvatel právně i fakticky vstoupila do práv a povinností ze smluvních vztahů spojených s převáděnou částí závodu, včetně příslušných referenčních zakázek (srov. například bod 62. rozhodnutí Úřadu ze dne 7. 10. 2021, č. j. ÚOHS-33784/2021/500/AIv).
88.\tS ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že převod „Divize 4“ byl způsobilý umožnit, aby M. I. bez ohledu na trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži v trestním řízení hrozící, a nakonec i uložený M., plynule navázala na činnost M. a s využitím jejich předchozích zkušeností a veškerého nezbytného zázemí, jež na ni přešlo, se kontinuálně účastnila budoucích zadávacích řízení na úseku silničního dopravního stavitelství. Vzhledem k tomu, že jde o obchodní společnosti patřící do jednoho koncernu a M. je fakticky jediným akcionářem M. I., nelze mít podle Nejvyššího soudu žádných pochyb o tom, že převod části závodu mohl mít v posuzované trestní věci za následek obcházení trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži podle § 21 odst. 1 t. o. p. o. Námitky nesprávného hmotněprávního posouzení otázky právního nástupnictví M. I. ve smyslu § 10 odst. 1 t. o. p. o. proto nejsou opodstatněné.
89.\tNejvyšší soud rovněž neposoudil jako důvodnou výhradu M. I. ke způsobu, jímž Vrchní soud v Praze rozhodl ve veřejném zasedání o právním nástupnictví, a následně vyložil ve svém kasačním rozsudku ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 4 To 11/2019. Tím, že Vrchní soud v Praze po doplnění dokazování zavázal soud prvního stupně právním názorem v otázce právního nástupnictví, postupoval zcela v souladu s ustanoveními § 263 odst. 7 a § 264 odst. 1 tr. ř. Jak mj. vysvětlil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22, dokazováním ve věci samé včetně hodnocení důkazů v trestním řízení nejsou pověřeny jen soudy prvního stupně, ale též soudy odvolací. Posílením apelačního principu může odvolací soud provádět dokazování i ve výraznějším rozsahu a v závislosti na jeho výsledcích dokonce měnit skutkový stav rovněž způsobem podstatně korigujícím rozhodnutí ve věci samé. Pokud v takovém případě dojde k vrácení věci soudu prvního stupně a zároveň zůstane skutkový stav nezměněn, tj. soud prvního stupně pouze v novém hlavním líčení nezměněný skutkový stav subsumuje pod právní normu v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu, nejde o porušení práva na soudní ochranu ani na obhajobu jenom proto, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, takže možnosti argumentace v opakovaném hlavním líčení byly značně omezené. Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze provedl k otázce právního nástupnictví ve veřejném zasedání sám dokazování a dospěl ke skutkovému zjištění v rozsahu, který zůstal nedotčen i po provedení následného hlavního líčení, za těchto okolností vycházel Krajský soud v Hradci Králové správně ze závazného právního názoru instančně nadřízeného soudu v souladu s procesními pravidly, aniž by tím došlo k nepřípustnému zásahu do práva na obhajobu či obecného práva na spravedlivý proces obou obviněných obchodních společností. V tomto ohledu proto neshledal Nejvyšší soud důvod k jakékoli výtce vůči napadenému rozhodnutí či jemu předcházejícímu řízení.
C. 4.\tK výroku o trestu
90.\tVe vztahu k uloženému trestu M. I. namítla jeho částečnou nezákonnost spočívající v povinnosti uveřejnit mj. dva rozsudky soudů prvního stupně, které byly následně zrušeny odvolacím soudem. Výrok o trestu označila M. I. rovněž za nepřezkoumatelný, a to s ohledem na absenci hodnocení hledisek významných pro řádnou individualizaci trestu, což se v konečném důsledku promítlo také do nepřiměřenosti trestní sankce. Jak správně konstatoval též státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání M. I., tyto výhrady neodpovídají žádnému ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů.
91.\tJak bylo obecně vyloženo v bodě 38. tohoto usnesení, námitky proti výroku o trestu lze primárně uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. V tomto ustanovení zákon vymezuje pouze dvě vady, které může dovolatel úspěšně vytýkat, a to uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo trestu uloženého ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ani jednu z obou variant však M. I. svými dovolacími námitkami nenaplnila. Této obviněné byly uloženy druhy trestů, které zákon předpokládá a rovněž se tak stalo v rámci stanovených trestních sazeb, resp. právě u vytýkaného trestu uveřejnění rozsudku není žádná sazba stanovena, tudíž tato vada nepřicházela v posuzovaném případě v úvahu.
92.\tS velkou mírou tolerance lze nad rámec možností dovolacího přezkumu připustit, že výhradou proti uveřejnění dvou rozsudků soudů prvního stupně, ohledně nichž Vrchní soud v Praze jako odvolací soud v obou případech učinil kasační výroky, se M. I. mohla, byť nesprávně, domnívat, že jí byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že trest uveřejnění rozsudku je trestněprávní sankcí, jež má zvláštní charakter, protože přímo neomezuje majetek ani činnost odsouzené právnické osoby, ale jeho základním účelem je určitý veřejný odsudek trestné činnosti spáchané právnickou osobou a působení na ni prostřednictvím veřejného mínění. (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 492). Jeho podstata spočívá podle § 23 odst. 2 t. o. p. o. v tom, že odsouzená právnická osoba nechá na své náklady uveřejnit pravomocný odsuzující rozsudek nebo jeho vymezené části v soudem určeném druhu veřejného sdělovacího prostředku, a to s uvedením údajů obchodní firmy nebo názvu právnické osoby a jejího sídla. Údaje umožňující identifikaci fyzické osoby nebo právnické osoby, která je odlišná od odsouzené právnické osoby a je rovněž označena ve výroku rozsudku i v jeho odůvodnění, musí být před uveřejněním anonymizovány. Rozsah uveřejnění rozsudku vždy určuje podle § 23 odst. 1 věty druhé t. o. p. o. soud ukládající tento druh trestu. To znamená, že záleží výlučně na úvaze soudu, zda uveřejnění konkrétního rozsudku vymezí v rozsahu výroku o trestu, či jeho části, nebo bude ukládat povinnost uveřejnit také odůvodnění rozsudku, event. opět jeho určitou část.
93.\tV posuzované trestní věci byl napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze M. I. uložen podle § 23 odst. 1, 2 t. o. p. o. a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest uveřejnění celkem šesti rozsudků vydaných jak v posuzované trestní věci, tak příslušnými soudy za sbíhající se trestnou činnost obviněné. Dva rozsudky soudů prvního stupně přitom byly ohledně M. I. zrušeny v odvolacím řízení instančně nadřízeným soudem, který následně vyslovil nové výroky o vině i trestu. Konkrétně šlo o rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 4 T 42/2016, který byl změněn rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 2 To 127/2020, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 9. 2022, sp. zn. 62 T 4/2022, který byl změněn rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 5 To 4/2023.
94.\tPodle Nejvyššího soudu však souhrnný trest uveřejnění rozsudku v rozsahu vysloveném napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze nepředstavuje ohledně dvou zrušených rozsudků soudů prvního stupně nepřípustný druh trestu, jak se domáhala M. I. v dovolání. V obou jí namítaných případech šlo o rozsudky soudů prvního stupně, kterými byla M. I. uznána vinnou a odsouzena, rozsudky byly řádně vyhlášeny a vyvolávaly příslušné účinky. Přestože v odvolacím řízení došlo ke kasačnímu rozhodnutí ze strany odvolacího soudu, může mít vyhlášení především odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně vliv například právě při hodnocení souběhu trestné činnosti pachatele (např. § 43 odst. 2 tr. zákoníku), rovněž lze mít na zřeteli, že i kasační rozhodnutí nezřídka navazuje na alespoň částečně správná skutková zjištění, případně jejich právní posouzení soudem prvního stupně, o něž se může kasační rozhodnutí odvolacího soudu opírat, či na ně navázat. Z hlediska smyslu a účelu uložení tohoto druhu trestu obviněné právnické osobě nelze na zrušený prvostupňový rozsudek nahlížet jako na neexistující či jinak neúčinný, jak se mylně domnívala M. I. Rozsah zrušení a nové rozhodnutí ve věci samé ohledně M. I., tj. faktická změna těchto rozsudků, se navíc promítla do výroků rozsudků Vrchního soudu v Praze, jež byla M. I. rovněž povinna uveřejnit. Rovněž lze doplnit, že při zkoumání či citaci odsouzení pachatele v případech, v nichž v odvolacím řízení došlo ke zrušení prvostupňového rozhodnutí, se uvádí nejprve nový rozsudek soudu druhého stupně „ve spojení“ s rozsudkem soudu prvního stupně. V posuzované trestní věci ohledně M. I. tedy platí, že informace, kterou ohledně její trestné činnosti měla veřejnost obdržet z veřejných sdělovacích prostředků, byla správná a úplná a nemohla vyvolat jakékoliv pochybnosti o tom, který konkrétní výrok zůstal v platnosti. Ze všech stručně uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal žádnou vadu v rozsahu a vymezení trestu uveřejnění vyjmenovaných soudních rozhodnutí, a to jak z pohledu zákonnosti tohoto druhu trestu, tak i jeho přezkoumatelnosti, to však nad rámec dovolacího přezkumu.
95.\tNejvyšší soud nemohl přisvědčit ani druhé námitce M. I. uplatněné vůči výroku o trestu spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti z důvodu nedostatečného hodnocení hledisek důležitých pro individualizaci trestu. Z odůvodnění napadeného rozsudku je totiž naopak zřejmé, že Vrchní soud v Praze se této otázce poměrně důsledně a pečlivě věnoval. V první řadě lze odkázat na body 110. a násl. napadeného rozsudku, v nichž se tento soud podrobně zabýval povahou a závažností spáchané trestné činnosti ve vztahu k M. Jak vyplývá z bodu 120. napadeného rozsudku, z tohoto hodnocení následně Vrchní soud v Praze zcela správně vyšel také při svých úvahách o individualizaci trestu ukládaného M. I., neboť jde o právní nástupkyni M., na kterou podle § 10 odst. 1 t. o. p. o. přešla její trestní odpovědnost. Povaha a závažnost samotné trestné činnosti M. I. tak logicky vychází, resp. navazuje na tytéž charakteristiky týkající se M. Vrchní soud v Praze zároveň v souladu s § 10 odst. 2 t. o. p. o. při výměře trestních sankcí M. I. zohlednil, že na ni byla převedena pouze část závodu M., tj. „Divize 4“, která se dále podílela na určitém objemu veřejných zakázek své právní předchůdkyně a s přihlédnutím ke smyslu a účelu právního nástupnictví se snažil primárně docílit, aby nedošlo ke zmaření trestu původního pachatele trestné činnosti. Z tohoto důvodu M. I. také souběžně neuložil majetkovou sankci ve formě peněžitého trestu, nýbrž „pouze“ uveřejnění vyjmenovaných rozsudků a trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži. Výše jen ve stručnosti shrnuté skutečnosti podle Nejvyššího soudu dokládají, že Vrchní soud v Praze se okolnostmi významnými z hlediska uložení trestu M. I. řádně zabýval, jeho argumentace je přesvědčivá a rozhodně nelze tuto část odůvodnění napadeného rozsudku označit za nepřezkoumatelnou.
96.\tZ poměrně strohé argumentace této části dovolání je navíc zřejmé, že M. I. se dotčenou námitkou domáhala spíše vyslovení nepřiměřenosti trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, který, jak vyplývá i z celkového obsahu jejího dovolání, sama považuje za nejcitelnější. K tomu je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud při respektu k vlastní rozhodovací praxi a přijaté soudní judikatuře nepřezkoumává dovolací námitky, jimiž dovolatel vytýká napadenému rozhodnutí přílišnou přísnost, event. naopak mírnost trestu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 318/2019, ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 6 Tdo 432/2018, též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07). Podle názoru Nejvyššího soudu v posuzovaném případě nešlo ani o extrémní vybočení z pravidel pro ukládání druhu a výše trestní sankce ve vztahu k povaze a závažnosti trestného činu, který by byl neslučitelný s principem proporcionality trestní represe, jak shledal například Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. II. ÚS 103/23. Trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži byl M. I. uložen ve výměře tří let, což není ani jedna šestina zákonné trestní sazby jednoho až dvaceti roků ve smyslu § 21 odst. 1 t. o. p. o. Fakticky šlo tedy o výměru při samé dolní hranici zákonné trestní sazby, přestože byl M. I. ukládán souhrnný trest za několik trestných činů. Nejvyšší soud se ztotožnil také s úvahou Vrchního soudu v Praze o nezbytnosti uložení právě tohoto druhu trestu, neboť v opačném případě by došlo k popření smyslu a účelu právního nástupnictví podle § 10 odst. 1 t. o. p. o., k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil již v bodech 81. a násl. tohoto usnesení výše, na které v podrobnostech odkazuje. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži uložený M. I. není trestem extrémně přísným, či zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným, který by odůvodňoval výjimečný zásah dovolacího soudu ve shora nastíněném smyslu.
IV. Závěrečné shrnutí
97.\tZe všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného I. F. důvodným, proto ohledně tohoto obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 4 To 17/2023, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 7 T 11/2015, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 4 To 11/2019. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud následně z pozice odvolacího soudu podle § 265m odst. 1 tr. ř. per analogiam rozhodl ve věci sám podle § 256 tr. ř. o zamítnutí odvolání, které v neprospěch obviněného podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 7 T 11/2015. V důsledku tohoto procesního postupu zůstane ohledně obviněného I. F. v platnosti výrok z posledně zmíněného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. V souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. mohl Nejvyšší soud učinit toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť s tímto postupem souhlasil obviněný i nejvyšší státní zástupce.
98.\tDovolání M. I., a to v části námitek, které bylo možné podřadit pod uplatněné dovolací důvody, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněným, proto je na podkladě trestního spisu podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř. odmítl, aniž by ohledně této obviněné podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 6. 2024
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu