{"html": "

94.\tV pořadí další z obviněných M. J. uplatnil kromě již výše citovaných společných námitek s dalšími obviněnými v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu výtku, podle které lze mezi vyhlášeným zněním výroku v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně a jeho písemným vyhotovením shledat rozpor. V písemném vyhotovení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře je uvedeno, že obviněný trestnou činnost spáchal ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., přestože předseda senátu krajského soudu v průběhu vyhlášení tohoto rozsudku takové právní posouzení nevyslovil. Obviněný tak nepřímo prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu mínil zpochybnit svoji účast na zločinném spolčení podle § 43 tr. zák. Obviněným vyslovená výhrada však zcela ztrácí své opodstatnění vzhledem k novému vyslovení viny obviněného M. J. soudem druhého stupně poté, co na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch tohoto obviněného zrušil odpovídající část výroku rozsudku soudu prvního stupně týkající se jeho osoby.

95.\tNutno upozornit, že zejména ze stran 68 a 82 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je zřejmé, že shodná námitka tvořila podstatný obsah odvolání obviněného, ze stejného důvodu podal odvolání v neprospěch obviněného také státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Vrchní soud v Praze na podkladě obou shodných námitek přezkoumal vytýkané pochybení přehráním obsahu zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení ze dne 25. 11. 2015, během něhož byl odsuzující rozsudek nad obviněnými předsedou senátu krajského soudu vynesen (srov. č. l. 10255 a násl. trestního spisu). Při porovnání tohoto záznamu, písemného vyhotovení protokolu o tomto hlavním líčení a písemným vyhotovením rozsudku soud zjistil, že obviněný i státní zástupce pochybení soudu prvního stupně vytýkají důvodně. Ze zmiňovaného protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že v právní kvalifikaci jednání obviněného M. J. stejně jako v části týkající se ukládaného trestu chybí odkaz na ustanovení § 43 tr. zák., s čímž koresponduje i zvukový záznam průběhu předmětného hlavního líčení. V písemném vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně v tzv. právních větách výroku o vině soud nepřesně vyjádřil u obou trestných činů, že obviněný M. J. se „zároveň účastnil činnosti zločinného spolčení“. V následném označení trestných činů je uvedeno, že se trestných činů dopustil „ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák.“. V navazujícím výroku o trestu však chybí odkaz na ustanovení § 43 a § 44 odst. 1 tr. zák., které správně měly být použity při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému jako pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení.

96.\tProblematikou zločinného spolčení se soud prvního stupně zabýval na stranách 409 až 410 a 413 až 414 odsuzujícího rozsudku. Vrchní soud v rámci odvolacího přezkumu napadeného rozsudku zjistil, že obsahuje kromě vytčeného rozporu mezi vyhlášeným zněním a písemným vyhotovením výroku o vině obviněného M. J. i další nepřesnosti a rozhodl se je napravit. Přitom dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně mají oporu v provedeném dokazování, jak vyplývá z bodů A./2, 3, 4, 6 a 7 tzv. skutkové věty výroku o vině. Rovněž pokud jde o popis jednání obviněného a jeho roli v rámci páchání trestné činnosti, nevyvstaly žádné pochybnosti o jeho zapojení do zločinného spolčení s ostatními spoluobviněnými. Naopak podle vrchního soudu bylo správně zjištěno, že se obviněný M. J. trestné činnosti dopustil ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., jak uvedl soud prvního stupně v rámci právních vět na straně 29 svého rozsudku. V odůvodnění téhož rozsudku soud na stranách 409 až 410 blíže vysvětlil okolnosti naplnění znaků zločinného spolčení ve smyslu § 43 tr. zák. a na stranách 413 až 414 se podrobně zabýval právní kvalifikací jednání obviněného M. J.. Dovodil zde navíc i to, že skutečnosti a okolnosti páchání trestné činnosti obviněným společně s ostatními spolupachateli značně zvyšují stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost, z toho důvodu jím páchanou trestnou činnost posoudil jako páchanou ve prospěch zločinného spolčení. Vrchní soud přitom korigoval vlastním výrokem o vině obviněného ve vztahu k jednání popsanému pod body A./3, 6 a 7 a A./2 a 4 rozsudku soudu prvního stupně závěr, že obviněný tak učinil jako člen zločinného spolčení. Přitom vrchní soud vycházel z výsledků provedeného dokazování a jemu odpovídajícího skutkového zjištění soudu prvního stupně, připojil se tedy k argumentům soudu prvního stupně o důvodném použití ustanovení § 43 tr. zák. u obou trestných činů, za které byl M. J. odsouzen.

97.\tZávěrem k přednesené námitce obviněného M. J. je tedy možné shrnout, že vytýkaný rozpor mezi zněním výroku o vině a jeho písemným vyhotovením byl odstraněn postupem soudu druhého stupně, který v této části zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám uznal obviněného vinným v souladu s výsledky dokazování, přičemž se ztotožnil i s částí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v níž vyložil okolnosti, z nichž je zřejmé jeho zapojení do zločinného spolčení spoluobviněných. Nejvyšší soud neshledal v uvedeném procesním postupu žádné pochybení, které by mohlo vyvolat zkrácení či jen poškození základních práv obviněného. Jak bylo zmíněno, pro obviněného nemohla být změna v odvolacím řízení nijak „překvapivou“, jednak stejnou vadu vytýkal i státní zástupce ve svém odvolání podaném v jeho neprospěch, ale především zapojení obviněného do činnosti zločinného spolčení vyplývalo již z tzv. právních vět výroku o vině a též z příslušné části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Za naplněné jak po objektivní stránce, tak i po stránce subjektivní je tudíž třeba považovat všechny zákonné znaky skutkových podstat trestných činů, jimiž byl obviněný M. J. uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci a jichž se dopustil jako člen zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. Za to mu byl v mezích zákona uložen přiměřený a spravedlivý trest, v němž je dostatečně kompenzována i nepřiměřená délka trestního řízení (viz body 73. až 87. tohoto usnesení Nejvyššího soudu).

5) K dovolání obviněného P. T.

98.\tObviněný P. T. prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vyjma výše uvedených společných námitek, k nimž se již Nejvyšší soud vyjádřil, vytýkal výroku o trestu vyslovenému vrchním soudem přílišnou přísnost bez zohlednění nejen délky řízení, ale též všech polehčujících okolností. Rovněž považoval za nesprávný výrok o zařazení do věznice s ostrahou za použití zákona účinného v době rozhodování soudu, tj. tr. zákoníku ve znění zákona č. 58/2017 Sb., účinného od 1. 10. 2017, a dožadoval se zařazení do mírnějších typů věznice s dozorem či dohledem v souladu s jinak soudy aplikovaným trestním zákonem účinným v době spáchání činu. Současně obviněný považoval za vadné odůvodnění výroku o trestu v napadeném rozsudku vrchního soudu, které podle jeho názoru neodpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. řádu, je tudíž nepřezkoumatelné.

99.\tNejvyšší soud nejprve znovu upozorňuje na to, že k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu může dojít zásadně jen při nesprávném použití a výkladu některého z ustanovení hmotného práva, jak již bylo vyloženo v bodě 53. tohoto usnesení, ať jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Námitka vytýkající nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí není v dovolacím řízení vůbec přípustná vzhledem k ustanovení § 265a odst. 4 tr. řádu. Zcela nad rámec přezkumu však může Nejvyšší soud konstatovat, že s tímto názorem obviněného se neztotožňuje, naopak odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v části týkající se ukládaných trestů je poměrně podrobné, dostatečně vysvětlené se zřetelem ke všem významným okolnostem, které bylo nezbytné v rámci ukládání trestů za posuzovanou trestnou činnost zohlednit (srov. zejména strany 109 až 111 rozsudku). Otázka přiměřenosti uloženého trestu, resp. tvrzení dovolatele o nepřiměřeně přísném potrestání (zpravidla), nespadá zásadně pod žádný z dovolacích důvodů, nejen tudíž podle obviněným uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani podle speciálního důvodu určeného k nápravě vad výroku o trestu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jak vyplývá již z bodu 54. tohoto usnesení. Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí o trestu v daném případě bylo nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nacházelo se mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, jak vyplývají zejména z § 31 tr. zák., či by bylo založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku viny. Jak již bylo v tomto usnesení rovněž zmíněno, soud druhého stupně při ukládání trestů jednotlivým obviněným včetně P. T. přihlédl jak k polehčujícím okolnostem [§ 33 písm. g) tr. zák.], tak i k přitěžujícím okolnostem [§ 34 písm. h), j) tr. zák.], a především s ohledem na zjištěnou nepřiměřenou délku trestního řízení soud využil možnosti snížení výměry trestu odnětí svobody pod zákonnou dolní hranici trestní sazby podle § 40 odst. 1 tr. zák.

100.\tJak bylo již konstatováno v úvodu tohoto usnesení Nejvyššího soudu, došlo v odvolacím řízení ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně též v části výroků o trestech ohledně všech obviněných. Vrchní soud v Olomouci poté sám znovu uložil obviněným tresty podle zákona účinného v době spáchání trestné činnosti, neboť v rámci hodnocení pravidel o časové působnosti trestního zákona (srov. § 16 odst. 1 tr. zák. a § 2 odst. 1 tr. zákoníku) nezjistil ve shodě se soudem prvního stupně, že by pozdější právní úprava jako celek byla pro obviněné výhodnější, jak je vyloženo v bodě 59. tohoto usnesení. Výjimku však bylo nutné učinit ve vztahu k výroku o zařazení obviněných do typu věznice pro výkon nepodmíněných trestů odnětí svobody. Od 1. 10. 2017 nabyla totiž účinnosti novela tr. zákoníku provedená zákonem č. 58/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Touto právní úpravou došlo mimo jiné ke zrušení dosavadních čtyř typů věznic (s dohledem, dozorem, ostrahou a se zvýšenou ostrahou) a byly zavedeny pouhé dva základní typy věznic, a to s ostrahou a se zvýšenou ostrahou. Vrchní soud v Olomouci naprosto správně v bodě 40. svého rozsudku vyložil pravidla vyplývající ze zmíněné novely v její první části, čl. II. bodu 2. přechodných ustanovení, podle něhož se při rozhodování o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin spáchaný přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použije § 56 tr. zákoníku, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Soud druhého stupně tudíž musel respektovat takto změněnou právní úpravu týkající se způsobu výkonu trestu odnětí svobody, a přestože jinak na posuzovanou věc aplikoval trestní zákon dřívější, v tomto ohledu nezbylo než použít právě zákon pozdější v důsledku změny typů věznic. Vrchní soud tedy mohl u obviněného P. T. stejně jako u ostatních spoluobviněných zvolit pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody buď věznici s ostrahou, anebo věznici se zvýšenou ostrahou. Jelikož u obviněných neshledal splněné podmínky pro jejich zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou, rozhodl v souladu se zněním ustanovení § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zařadil je do věznice s ostrahou. Na tomto místě je třeba připomenout, že soud druhého stupně na rozdíl od soudu prvního stupně všem obviněným z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení (jak je již uvedeno výše) podle § 40 odst. 1 tr. zák. mimořádně snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené, stejně tak snížil i výměru vedlejšího trestu zákazu činnosti z původních 8 na 6 let. O zjištěné vadě týkající se trestu propadnutí majetku, uloženého též tomuto obviněnému bude pojednáno samostatně v další části tohoto usnesení.

101.\tDovolací argumentaci obviněného P. T. je proto třeba odmítnout zčásti pro její neopodstatněnost, zčásti se míjela se zákonným vymezením dovolacích důvodů podle § 265b tr. řádu, jak bylo vyloženo shora.

6) K dovolání obviněného L. K.

102.\tObviněný L. K. uplatnil dva dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu, tedy, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Argumentace, kterou předložil k těmto dovolacím důvodům a která je podrobněji rozvedena v bodech 25. a násl. tohoto usnesení, se v zásadě shoduje s tou, kterou obviněný učinil obsahem svého odvolání. Jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, tento soud se výhradami obviněného zabýval a náležitým způsobem se s nimi vypořádal (srov. zejména strany 91 a 92 rozsudku vrchního soudu). Mimo námitky týkající se porušení ustanovení § 219 odst. 3 tr. řádu, která je společná s více spoluobviněnými a na niž Nejvyšší soud již reagoval výše, obviněný L. K. namítl, že jeho trestní odpovědnost byla soudem prvního stupně konstatována bez toho, aniž by byla prokázána, dále že výše celkové škody způsobené v konkursním řízení úpadce Zbrojovky Brno, a. s., byla nepřesně vyčíslena, popřel rovněž své zaviněné jednání. Nepřípustnost svého trestního stíhání dovodil proto, že soudy ve vztahu k jeho osobě neaplikovaly aboliční ustanovení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, ačkoli tak učinit měly.

1. Námitky podřazené dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

103.\tObviněný prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, namítl nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů a současně mezi skutkovým stavem a právními závěry soudů. Soudům obou stupňů vytkl porušení procesních zásad stanovených v § 2 odst. 5, 6 a 12 tr. řádu. Nesouhlasil ani se způsobem, jakým soudy obou stupňů zhodnotily provedené dokazování, avšak za primárně neúplné a nesprávné označil samotné skutkové zjištění, které se stalo podkladem odsuzujícího výroku o vině. Obviněný rovněž napadl odůvodnění soudních rozhodnutí, která podle jeho mínění nesplňují požadavky ustanovení § 125 tr. řádu. V druhé části dovolání obviněný předložil vlastní verzi události, která je popsána v bodě A./9 výroku o vině, za jejíž spáchání byl obviněný uznán vinným a odsouzen. Podrobněji jsou konkrétní výhrady obviněného L. K. reprodukovány v bodech 25. až 31. tohoto usnesení. Žádná z těchto námitek však neodpovídá zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož obecné podmínky naplnění jsou uvedeny v bodě 54. tohoto usnesení.

104.\tPokud jde o tvrzení obviněného L. K. o porušení jeho práva na spravedlivý proces v posuzovaném řízení, Nejvyšší soud při výkladu citovaného důvodu dovolání vychází jak ze své konstantní rozhodovací praxe, tak z judikatury Ústavního soudu týkající se možných výjimečných zásahů do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně v dovolacím řízení (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, publikovaný pod č. 215 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Jde o případy, v nichž mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je shledán tzv. extrémní rozpor, který se promítne též v nesprávné právní kvalifikaci takto vadně zjištěného skutku. S uvedeným pochybením bývá zpravidla spojeno porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb.). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že dovolací důvody uvedené v § 265b tr. řádu nemohou být vykládány restriktivně způsobem, který by směřoval k odmítnutí zabývat se námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu. Citované ustanovení stejně jako všechny ostatní normy procesního práva musí být vykládány v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Ústavní soud dále upozornil, že ne každé pochybení v postupu obecných soudů otevírá v řízení o mimořádném opravném prostředku cestu k přezkumu, neboť musí jít o takové pochybení, u něhož by odepření přezkumu vyvolalo zásah do základního práva, který naopak měl být odčiněn (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, publikovaný pod č. 114 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Současně však Ústavní soud v citovaném stanovisku upozornil na to, že Nejvyšší soud není povinen v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. Nejvyšší soud je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu řízení přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (srov. bod 23. citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu).

105.\tNejvyšší soud však v projednávané věci přes obviněným L. K. tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces stejně jako porušení procesních zásad, které mělo podle obviněného k takovému zásahu vést, neshledal. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a obsahem důkazů, resp. právním posouzením skutku, jehož obecný výklad je uveden již výše v bodě 89. tohoto usnesení, by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, v níž hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované § 2 odst. 6 tr. řádu, promítají se do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Potom nelze přiznat důvodnost námitkám obviněného, který předkládá vlastní verzi průběhu skutku, či svou účast na něm zcela popírá.

106.\tPostup Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře z podnětu totožné námitky (nejenom obviněného L. K., ale i např. spoluobviněného J. B.) přezkoumal již Vrchní soud v Olomouci v odvolacím řízení a uzavřel, že po zrušení prvního rozsudku a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí provedl soud prvního stupně dokazování v rozsahu stanoveném v ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu, tedy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Soud prvního stupně své skutkové i právní závěry poměrně jasně a přesvědčivě zdůvodnil a ve svém rozhodnutí provedené důkazy zhodnotil tak, jak mu to ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu (srov. bod 27. rozsudku odvolacího soudu). S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje a dodává, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro stanovení relativní váhy určitých typů či druhů jednotlivých důkazních prostředků. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, jestli jsou například návrhy stran na doplnění dokazování opodstatněné pro rozhodnutí, nebo mají pouze okrajový, nepodstatný význam. Jde o výraz nezávislosti soudů zakotvené v čl. 82 Ústavy. Provedené důkazy potom soudy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do výlučné kompetence soudů.

107.\tStejně tak vyhověl krajský soud požadavkům na řádné odůvodnění svého v pořadí druhého rozhodnutí, v němž podrobně reprodukoval provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, podrobně vysvětlil, které z důkazů usvědčujících obviněného L. K. (stejně jako ostatní spoluobviněné) považuje za věrohodné a které nikoli. Poté, co byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí soudem druhého stupně, krajský soud již dostatečným způsobem rozvedl, které skutečnosti má na základě provedeného dokazování za prokázané, a vyložil, jak ke svým závěrům dospěl, a to i ve vztahu k obviněnému L. K. (srov. strany 359 a násl. a poté zejména strany 410 až 411, 416 rozsudku), to vše v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu. Soud prvního stupně přitom logickým a věcně přiléhavým způsobem hodnotil výsledky dokazování, jeho úvahy jsou přesvědčivé, v podstatě žádný z důkazních prostředků, jež mohly mít vliv na rozhodnutí o podané obžalobě, nezůstal soudem opomenut. Samotný závěr, o který je opřen výrok o vině obviněného L. K., odpovídá v souhrnu jednotlivým okolnostem spáchání žalované trestné činnosti s účastí obviněných. Svým povinnostem dostál i soud druhého stupně, který poté, co ve veřejném zasedání ještě doplnil dokazování (mj. k návrhu obhájkyně obviněného L. K., srov. strana 73 napadeného rozsudku), vyhodnotil argumentaci obviněného a v kontextu důkazů provedených Krajským soudem v Českých Budějovicích – pobočkou v Táboře shrnul, případně doplnil jeho úvahy o důvody, pro které považuje jeho obhajobu za vyvrácenou (srov. body 20., 24. a 26. rozsudku). Uvedl přitom, že krajskému soudu „nelze vytknout, že by hodnocení důkazů bylo provedeno v rozporu se zákonem, pravidly formální logiky či v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů.“ (srov. strana 74 rozsudku). Vrchní soud v Olomouci se také vypořádal s námitkami tohoto obviněného, které uplatnil v odvolání, mimo jiné upozornil na to, že „[o]bžalovaní (tj. i obviněný L. K.; pozn. Nejvyššího soudu) ve svých opravných prostředcích nabízejí svoji verzi o průběhu skutkových dějů, své hodnocení důkazů, kdy mají za to, že veškeré kroky, které činili, byly legitimní (…). Tyto jejich verze však nemají oporu v provedeném dokazování.“ (srov. bod 28. rozsudku).

108.\tNejvyšší soud považuje za nutné uvést, že z hledisek dodržení práva na spravedlivý proces je zásadní právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. řádu, příp. § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), kterému podle názoru Nejvyššího soudu soudy obou stupňů plně dostály, a to nejen s ohledem na celkový rozsah rozsudků soudů obou stupňů. Vrchní soud v Olomouci se navíc totožnou námitkou obviněných podrobně zabýval v bodě 28. svého rozsudku, přičemž vyloučil, že by snad odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl pro vady, jež by měly původ v nerespektování ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu, nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně totiž v jeho v pořadí druhém odsuzujícím rozhodnutí odstranil vrchním soudem vytýkaný nedostatek řádného odůvodnění, čímž byl zatížen v pořadí první odsuzující rozsudek, včetně vysvětlení svých hodnotících postupů a vyjádření stanoviska k výsledkům dokazování. Ve svém druhém rozhodnutí vrchní soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování nad rámec podaných obžalob a pokud nevyhověl návrhům na doplnění dokazování, pak své stanovisko dostatečným způsobem odůvodnil. Pro obviněného L. K. tudíž rozsudek soudu prvního stupně nemohl představovat ani rozhodnutí, které by pro něj bylo překvapující, jak tvrdí ve svém dovolání.

109.\tNejvyšší soud nepovažuje za opodstatněnou ani námitku obviněného, podle níž výrok o jeho vině v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu, protože v něm není vyjádřena povinnost, kterou měl v rámci svého jednání porušit. Jde přitom o jednu z podmínek naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. Obviněný byl odsouzen pro jednání popsané v bodě A./9 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, které spáchal z pozice správce konkursní podstaty v konkursním řízení úpadce ˗ obchodní společnosti Zbrojovka, a. s., do které byl ustanoven dne 28. 3. 2003 usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 K 22/2003, vydaným spoluobviněným J. B., v té době soudcem Krajského soudu v Ústí nad Labem. Nejenom z úvodní části výroku o vině v bodě A., v níž je zachyceno zejména zapojení obviněného a ostatních osob do zločinného spolčení, ale zejména z její části popsané v bodě A./9 týkající se zmanipulovaného konkursního řízení jmenovaného úpadce, je patrno, že obviněný poté, co byl ustanoven do funkce správce konkursní podstaty, k jejímuž výkonu přitom neměl dostatečnou erudici, neboť konkurs úpadce Zbrojovky Brno, a. s., byl jeho vůbec prvním, v němž tuto funkci vykonával (srov. výpověď svědka R. D., soudce Krajského soudu v Brně, na stranách 296 a 314 rozsudku soudu prvního stupně), začal činit úkony ke škodě úpadce, resp. jeho věřitelů, a to odčerpáváním majetku (zvýšením provozních nákladů úpadce) zahrnutého do konkursní podstaty úpadce (srov. strany 3 až 4 a 19 až 21 rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře). K dokonání poškozujícího jednání obviněného přitom z větší části došlo, z části zůstalo ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Pochybnosti nevznikají o tom, že obviněný jednoznačně postupoval v rozporu s povinnostmi, které jemu jako správci konkursní podstaty vyplývaly ze zákona o konkursu a vyrovnání, tj. zejména povinností jednat s odbornou péčí (§ 8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání) a povinností hájit zájmy poškozeného (§ 14a zákona o konkursu a vyrovnání), v důsledku čehož došlo ke snížení majetku zahrnutého do konkursní podstaty, tím byl poškozen úpadce, resp. jeho věřitelé, jimž se nemohlo dostat takové plnění, které by jim náleželo nebýt poškozujícího jednání obviněného L. K.. Skutkový děj podrobně popsaný ve výroku o vině soud prvního stupně rovněž náležitě odůvodnil (viz strany 359 a násl. a zejména strany 410 a násl. rozsudku). S tím vyslovil souhlas též Vrchní soud v Olomouci, jak vyplývá ze strany 92 jeho rozsudku. Nad rámec dovolacího přezkumu je třeba ještě upozornit, že námitka týkající se nerespektování požadavků vymezených ustanovením § 120 odst. 3 tr. řádu směřuje proti procesnímu ustanovení, nikoli hmotněprávnímu, což je v rozporu s vymezením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

110.\tVe vztahu k popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud pouze pro úplnost doplňuje, že obviněný L. K. byl původně uznán vinným i ze spáchání trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák., na který se však vztahovala amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 (srov. blíže strany 134 a 408 až 410 rozsudku krajského soudu), proto nemohlo dojít k odsouzení za tento trestný čin. Popis konkrétních skutků však zůstal nezměněn pro svůj význam z hlediska použití ustanovení § 43 a 44 odst. 1 tr. zák., jak již upozorňoval odvolací soud na straně 91 svého rozsudku. Účastí obviněného L. K. na zločinném spolčení se v dostatečném rozsahu zabývaly soudy obou stupňů, zejména Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, proto Nejvyšší soud na jejich úvahy odkazuje, bez toho aniž by je na tomto místě bylo třeba znovu opakovat.

111.\t Ačkoli s tím obviněný L. K. nesouhlasí, je nesporné, že v průběhu trestního řízení se podařilo jednoznačně prokázat subjektivní stránku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., jehož se dopustil ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., přičemž trestný čin zůstal dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Z průběhu skutkového děje zachyceného v tzv. návětí výroku o vině pod bodem A. a dále přímo v bodě A./9 je zřejmé, že obviněný se trestné činnosti dopustil v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. Poté, co obviněný J. B. prohlásil konkurs na majetek úpadce ˗ obchodní společnost Zbrojovka Brno, a. s., obviněný L. K. vystupoval jako správce konkursní podstaty a při výkonu své funkce činil úkony v insolvenčním řízení, realizoval je zpravidla prostřednictvím „spřátelených“ osob, resp. personálně propojených obchodních subjektů ke škodě úpadce, resp. majetku zahrnutého do konkursní podstaty. Na shodný argument obviněného reagoval stejně vrchní soud na straně 92 rozsudku, který rovněž uzavřel, že obviněný (stejně jako ostatní spoluobvinění) jednal zaviněně ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák.

112.\tOdmítnout je třeba i obhajobu obviněného, prostřednictvím které se snaží způsob svého působení ve funkci správce konkursní podstaty úpadce Zbrojovky Brno, a. s., omlouvat tím, že byl v časové tísni a musel jednat rychle. Podle jeho tvrzení právě tato okolnost jej nutila uzavřít kontrakty nevýhodné pro úpadce. Obviněný uvedeným způsobem v zásadě polemizuje s učiněnými skutkovými zjištěními soudů, z nichž je však zřejmý opak, a to že jednal zištným způsobem v neprospěch úpadce a ve prospěch zločinného spolčení. Proto, aby obviněný L. K. ve prospěch zločinného spolčení, jehož byl v rozhodné době účasten, získal z konkursní podstaty úpadce, co největší množství majetku, musel jednat tak rychle, jak jen mu to daná situace umožňovala, tedy dokud na něj nepadlo podezření ze strany insolvenčního soudu pro jeho nedostatečnou odbornost a nulové zkušenosti s vedením konkursů. To znamená, dokud nebyl zproštěn funkce správce konkursní podstaty usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2003, sp. zn. 45 K 77/99 (srov. strana 314 rozsudku soudu prvního stupně). Tuto námitku obviněného Nejvyšší soud vnímá pouze jako účelové tvrzení, jímž se obviněný snaží zlehčovat a ospravedlňovat své jednání, kterého se v neprospěch úpadce v období od března do července 2003 dopustil (srov. strana 309 rozsudku soudu prvního stupně). Finanční prostředky zahrnuté do konkursní podstaty úpadce Zbrojovky Brno, a. s., jím rozhodně nebyly vynaloženy účelně či dokonce opodstatněně.

113.\tNamítal-li dále obviněný, že panují pochybnosti o podílu jednotlivých obviněných na spáchaném skutku, jak je popsán v bodě A./9 výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, činil tak vytržením vybraných okolností z celkového komplexu skutkových zjištění soudů navazujících na obsah provedených důkazů. Na tuto formu námitek upozorňoval již Vrchní soud v Olomouci v bodě 28. svého rozsudku: „…obžalovaní ve svých opravných prostředcích vytrhávali různé skutečnosti z kontextu a na základě těchto pak budovali své skutkové závěry.“. Je sice pravdou, že Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře v odůvodnění rozhodnutí na straně 311 projevil úvahu, že se „[n]abízí otázka, nakolik se na této činnosti podíleli obžalovaní, když není zcela jasné, kdo byl skutečným organizátorem uvedeného jednání, co dalšího tímto jednáním sledoval, když sami obžalovaní podle doložených důkazů plnili úlohu směřující k prohlášení konkursu a zajištění osoby správce, který byl zjevně osobou nepříliš způsobilou k výkonu této funkce.“. Nicméně i přesto, že se nepodařilo jasně ozřejmit konkrétní úlohy pachatelů zapojených do tohoto konkursního řízení, je nesporné, že bylo zmanipulováno ve prospěch již fungujícího zločinného spolčení, do něhož byl tak zapojen právě obviněný L. K. ustavením do funkce správce konkursní podstaty spoluobviněným J. B. Přijetím této pozice obviněný L. K. na sebe převzal odpovědnost za řádné plnění povinností uložených mu zákonem, jak byly připomenuty v bodě 109. tohoto usnesení. Lze tak uzavřít, že také ve vztahu k uvedenému skutku učinily soudy dostatečná skutková zjištění, o nichž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí.

114.\tNejvyšší soud neshledal pochybení v rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně ani ve vyčíslení škody, která měla být způsobena v rámci konkursu vyhlášeného na majetek úpadce Zbrojovky Brno, a. s., v důsledku trestné činnosti obviněných. Soud prvního stupně v bodě A./9 výrokové části rozsudku popsal okolnosti, které vedly ke vzniku škodlivého následku v tomto konkursním řízení, současně konkretizoval i dílčí částky nedůvodně odčerpané z konkursní podstaty. Dospěl tak ke zjištění, že škoda způsobená obviněnými J. B., L. K. a P. T. v neprospěch konkursní podstaty, tudíž i v neprospěch věřitelů úpadce, dosáhla částky 14 296 418 Kč, přičemž o způsobení další škody ve výši 909 927 Kč se obvinění pokusili, celková škoda tak mohla činit nejméně 15 206 345 Kč. Výše škodlivého následku byla přitom objasňována jednak výpověďmi svědků, kterými byli jak noví správci konkursní podstaty I. S., tak M. K., dále zaměstnanci úpadce. Soudy rovněž vycházely z listinných materiálů a znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem A-Consult plus, s. r. o., ze dne 29. 3. 2004, č. 16/2004, a z výpovědí jeho zpracovatelů (srov. strana 302 a násl. rozsudku krajského soudu). Vrchní soud v návaznosti na shodný argument obhajoby uvedl, že způsobená škoda dosahující nejméně výše 15 206 345 Kč má podklad v provedeném dokazování, přičemž je výsledkem konkrétního aktivního jednání obviněného L. K. v postavení konkursního správce majetku úpadce Zbrojovky Brno, a. s., a ostatních spoluobviněných (srov. strany 91 a 92 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci). Nejvyšší soud dodává, že takto formulovaná námitka má výlučně skutkový, resp. procesní charakter, nemůže tak naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc, jak již bylo připomenuto, dovolání proti důvodům rozhodnutí není podle § 265a odst. 4 tr. řádu přípustné.

2. Námitky podřazené dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu

115.\tDovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu obviněný L. K. považuje za naplněný vadnou právní kvalifikací, tj. tím, že soudy posoudily jeho jednání jako spáchané ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. Podle jeho názoru neměla být tato kvalifikace použita, neměla tak být zvyšována horní hranice trestní sazby o jednu třetinu podle § 44 odst. 1 tr. zák. a mělo dojít k zastavení jeho trestního stíhání na podkladě rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 o amnestii.

116.\tJak už bylo konstatováno, Nejvyšší soud neshledal pochybení v právní kvalifikaci zjištěného skutku obviněného jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a) odst. 3 tr. zák., spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. V posuzovaném případě obviněný vychází z mylného přesvědčení, že se trestného činu, pro který byl odsouzen, nedopustil ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., a to i přestože soudy prvního a druhého stupně dospěly k opačnému závěru. Posuzovaná trestná činnost všech obviněných vykazovala dlouhodobý charakter (více než 2 roky), byla páchána na více než 10 obchodních společnostech, na jejichž majetek byl prohlášen konkurs, způsobená škoda mnohonásobně přesáhla hranici škody velkého rozsahu a do jejího páchání byly zapojeny osoby soudce působícího na insolvenčním úseku, konkursních správců, znalců aj. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře spáchání trestného činu ve prospěch zločinného spolčení dovodil z toho, že jednání obviněných byla uskutečňována v rámci plnění úkolů organizovaného zločinu a za okolností, které podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti pro společnost. Proto soud prvního stupně použil rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 pouze ve vztahu k ustanovení § 163a odst. 1 tr. zák. a ponechal kvalifikaci jednání obviněného L. K. jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dílem dokonaného dílem ve stadiu pokusu a spáchaného ve prospěch zločinného spolčení (blíže srov. strany 407 až 410 rozsudku krajského soudu).

117.\tPodle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu, trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, nařídí-li to prezident republiky uživ svého práva udílet milost nebo amnestii. Uvedené ustanovení trestního řádu v sobě zahrnuje tzv. aboliční právo prezidenta republiky, tedy jeho právo na rozhodnutí, v jehož rámci nařídí, aby pro určitá jednání (trestné činy) trestní stíhání nebylo zahajováno, a pokud již zahájeno bylo, aby bylo zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Takový případ ale u obviněného L. K. nenastal. Pro účely užití aboličního čl. II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 je závazná trestní sazba uvedená v trestním zákoně, která dopadá na konkrétní skutek. V případě, že horní hranice takto určené sazby převyšuje 10 let, nelze uvedený článek použít. Vzhledem k tomu, že obviněnému L. K. byl za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., dílem dokonaný dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., ukládán trest v rámci zvýšené trestní sazby v rozpětí od 6 roků a 4 měsíců do 10 let a 8 měsíců, nebyla splněna podmínka horní hranice nepřevyšující 10 let, a to jej vyloučilo z použití aboličního čl. II. citovaného rozhodnutí o amnestii. Ani v tomto ohledu tedy Nejvyšší soud neshledal pochybení v napadeném rozsudku ani v jemu předcházejícím řízení, jak je vytýkal obviněný L. K..

7) K dovoláním obviněných M. M. a K. M.

118.\tObvinění M. M. a K. M. uplatnili v rámci svých dovolání shodné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, pod které podřadili námitky, jež jsou již reprodukovány v bodech 33. a 34 tohoto usnesení.

1. Námitky podřazené dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

119.\tOba obvinění M. M. i K. M. především vytýkali soudu prvního stupně, že zcela ignoroval jejich návrhy na provedení důkazů. Taková námitka však nesměřuje proti porušení ustanovení hmotného práva, ale týká se výlučně procesní otázky rozsahu dokazování před soudy. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že v závěru hlavního líčení konaného krajským soudem dne 22. 6. 2015 (srov. č. l. 10108 trestního spisu) obhájce těchto obviněných JUDr. Milan Štětina (podobně jako další obhájci a státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze) vznesli požadavky na doplnění dokazování. Předseda senátu krajského soudu z toho důvodu hlavní líčení odročil na 14. 9. 2015 až 18. 9. 2015 (srov. č. l. 10108 verte trestního spisu), přičemž z obviněných se osobně zúčastnil pouze M. J. (a P. H., ohledně něhož však není vedeno toto dovolací řízení), ostatní obvinění svoji neúčast omluvili. Během tohoto hlavního líčení obhájce JUDr. Milan Štětina soudu předložil nad rámec již vznesených návrhů ještě další návrhy na doplnění dokazování (srov. č. l. 10151 trestního spisu). Některé z listinných důkazů soudu předložených tímto obhájcem byly podle § 213 odst. 2 tr. řádu předsedou senátu přečteny. Následně předseda senátu vyhlásil usnesení, podle kterého již další důkazy v hlavním líčení prováděny nebudou s tím, že o nových návrzích obhajoby rozhodl senát v závěrečné poradě (srov. č. l. 10151 verte trestního spisu). Procesním stranám byl ponechán prostor proto, aby přednesly své závěrečné řeči. V jejím rámci obhájce obviněných M. a K. M., JUDr. Milan Štětina poukazoval na vadný postup krajského soudu, který byl zapříčiněn tím, že předseda senátu nedoplnil dokazování podle návrhů obhajoby (srov. č. l. 10158 trestního spisu). Je třeba dodat, že obviněnou M. M. obhajoval současně také Mgr. František Pohanka, který se rovněž domáhal doplnění dokazování (srov. č. l. 10157 verte trestního spisu). V rámci hlavního líčení dne 18. 9. 2015 přítomní obvinění nevyužili práva posledního slova, předseda senátu hlavní líčení přerušil s tím, že v něm bude pokračováno ve dnech 25. 11. 2015 a 26. 11. 2015 (srov. č. l. 10160 trestního spisu). Na počátku hlavního líčení konaného dne 25. 11. 2015 bylo předsedou senátu vyhlášeno usnesení, jímž podle § 216 odst. 1 tr. řádu zamítl návrhy obviněných (zejména) M. M. a K. M. na doplnění dokazování předložené jejich obhájci. Předseda senátu rozhodnutí senátu také odůvodnil s tím, že návrhy obhajoby považuje za nadbytečné pro objasnění věci, poté předseda senátu prohlásil dokazování v posuzované trestní věci za skončené (srov. č. l. 10256 verte a násl. trestního spisu). Ještě téhož dne byl vyhlášen odsuzující rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře.

120.\tObvinění M. M. i K. M. uplatnili shodnou námitku týkající se nevyhovění jejich návrhů na doplnění dokazování v odvoláních, přičemž soud druhého stupně na ni reagoval v bodech 25. a 34. svého rozsudku. Obviněným dal v této souvislosti za pravdu v tom směru, že rozsudek soudu prvního stupně v písemném vyhotovení neobsahuje důvody, pro něž nebylo dokazování doplněno a návrhy byly zamítnuty (srov. č. l. 10256 trestního spisu). Nicméně jak ze zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení dne 25. 11. 2015, tak z protokolu o něm vyplývá, že předseda senátu sporné procesní rozhodnutí po vyhlášení tohoto usnesení zdůvodnil. Zjištěná vada spočívající v absenci písemného zdůvodnění zamítnutí důkazních návrhů v textu rozsudku krajského soudu má pouze formální povahu, podle vrchního soudu je významné, že se soud prvního stupně návrhy obviněných zabýval, nezůstaly bez adekvátní reakce senátu, evidentně se předseda senátu pouze opomenul vyjádřit k důvodům jejich nadbytečnosti v písemném vyhotovení odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud nad rámec správných úvah soudu druhého stupně může dodat, že k tomuto pochybení došlo s největší pravděpodobností z důvodu mimořádné složitosti věci a její obsahové rozsáhlosti, v důsledku které bylo možné očekávat, že se zejména při písemném vyhotovení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně určité drobné nesrovnalosti a nedostatky vyskytnou.

121.\tNa tomto místě lze pro úplnost ještě znovu zopakovat, že v soudním řízení (tj. včetně trestního řízení) platí, že závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Jde o vyjádření principu soudní nezávislosti zakotveného v čl. 82 Ústavy, z něhož vyplývá, že je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě v souladu s § 2 odst. 5 tr. řádu. V žádném případě soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní (např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, uveřejněný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V projednávané trestní věci tak Nejvyšší soud nezjistil žádnou okolnost, jež by mohla být posouzena jako porušení práva na obhajobu obviněných M. M. a K. M., resp. práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

122.\tI tito obvinění jsou přesvědčeni, že v průběhu trestního řízení vedeného v jejich věci došlo k extrémnímu rozporu mezi obsahem provedených důkazů, z nich vyvozených skutkových zjištění a následně i v právních závěrech v podobě viny obviněných M. M. a K. M.. Tzv. extrémní nesoulad obvinění spatřují v nesprávném vyčíslení výše odčerpaných finančních prostředků z konkursních podstat úpadců prostřednictvím obchodních společností I., a J. ovládaných obviněnými, a to za práce a služby, které nebyly realizovány vůbec, anebo jen v minimální části, a dále v hodnocení důkazů (nejrůznějších faktur a smluv), které měly dokládat, že se oba dopustili trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., obviněnou M. M. zčásti samostatným jednáním a zčásti ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a spoluobviněným K. M. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

123.\tPředně je třeba uvést, že uvedené námitky obou obviněných, prostřednictvím nichž se snaží prosadit existenci tzv. extrémního nesouladu, mají skutkovou povahu, tedy se míjí s obsahem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (k jeho výkladu srov. bod 89. tohoto usnesení). Nejvyšší soud v reakci na pochybnosti obviněných M. ohledně závěrů plynoucích ze znaleckých posudků vypracovaných znaleckým ústavem A-Consult plus, s. r. o. (srov. strany 201, 224, 255 a 277 až 278 rozsudku soudu prvního stupně), ke každému z úpadců, na jejichž podkladě byla stanovena výše škody, již jednotliví úpadci utrpěli a která vznikla v důsledku trestné činnosti obviněných blíže popsané v bodě B. výroku o vině, uvádí, že škoda byla vyčíslena a stanovena na základě zajištěných faktur, bankovních výpisů, smluv a jiných dokumentů tvořících zejména obsah svazků trestního spisu č. 1./II. až 15./II. Vypracování znaleckých posudků k jednotlivým insolvenčním řízením úpadců Krušnohorské strojírny, a. s., Báňské stavby Most, a. s., ZKL Klášterec nad Ohří, a. s., a Stavební podnik Ralsko, a. s., bylo rovněž řádně zadáno, ani v tomto směru nemůže být argumentace obviněných důvodná.

124.\tPokud jde o (nejenom obviněnými M.) vyzdvihovanou výpověď svědka L. K. (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 10. 3. 2009), jehož požádal obviněný K. M. o vypracování znaleckého posudku k vyčíslení ceny stavebních prací na nemovitostech nacházejících se v XY, je nutno upozornit, že svědek při své odborné činnosti vycházel z informací, které mu poskytl pouze obviněný K. M. (a to až z jejich 95 %, jak vyplývá ze strany 342 rozsudku krajského soudu). Jak již ke shodné námitce obviněných poznamenal Vrchní soud v Olomouci v bodě 34. svého rozsudku, důvodem, pro který svědek vypracování znaleckého posudku nakonec odmítl, byla skutečnost, že mu od obviněného K. M. nebylo dodáno potřebné množství listinných podkladů, které přitom po obviněném požadoval. Nakonec tento svědek vypracoval jen odborné vyjádření, jehož závěry však argumentačně zpochybnil správce konkursní podstaty úpadce Krušnohorské strojírny, a. s., JUDr. Antonín Stejskal (srov. přiměřeně strana 211 rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře). Soudy obou stupňů přitom důvodně považují znalecký posudek vypracovaný JUDr. Antonínem Stejskalem za přesvědčivý. Jmenovaný znalec dokonce podal žalobu na obchodní společnost I., z důvodu neodvedených, ačkoli smluvených prací. Nelze proto přisvědčit argumentu obviněných M. M. a K. M., podle kterých se soudy nezabývaly rozpory mezi tvrzeními L. K., JUDr. Antonína Stejskala a závěry plynoucími ze znaleckého posudku vypracovaného A-Consult plus, s. r. o. Oba soudy na tuto námitku obviněných reagovaly a dostatečným způsobem se s ní vypořádaly.

125.\tV průběhu trestního řízení bylo jednoznačně prokázáno, že obvinění M. M. i K. M. si byli vědomi, že svým jednáním maří uspokojení věřitelů jednotlivých úpadců, byť i jen částečně, a způsobují jim tak finanční škody. V případě úpadce Krušnohorské strojírny, a. s., byla škoda vyčíslena na 9 953 633 Kč, v případě úpadce Báňské stavby Most, a. s., na částku 549 000 Kč (tato částka byla odčerpána obchodním subjektem J. ˗ M. M., a proto je přičítána pouze této obviněné, nikoli i spoluobviněnému K. M.), v případě úpadce ZKL Klášterec nad Ohří, a. s., na 4 999 135,80 Kč a v případě úpadce Stavebního podniku Ralsko, a. s., na částku 628 701,50 Kč. Součtem jednotlivých finančních částek lze dospět k celkové sumě 15 612 969 Kč, resp. 16 161 969 Kč, které byly z konkursních podstat úpadců odčerpány, resp. úmyslně oběma obviněnými legalizovány (a to prostřednictvím účelově založených zahraničních obchodních společností P., resp. C.) a následně z větší části přerozděleny mezi jednotlivé členy zločinného spolčení.

126.\tZ provedených důkazů vyplynulo i to, že se obvinění M. M. a K. M. dlouhodobě znali se spoluobviněnými J. B., D. T., V. V. a P. T., rovněž věděli, jaké činnosti obvinění vykonávali a jakou úlohu při realizaci jednotlivých konkursních řízení zaujímali. O účasti a postavení obviněných M. na zločinném spolčení svědčí zejména výpověď spoluobviněného D. T. (napomáhajícího při legalizaci finančních prostředků), a dále listiny zajištěné při domovní prohlídce v XY (adresa, na které se oba obvinění dlouhodobě zdržovali), které svědčí o přerozdělování zisku jednotlivým členům zločinného spolčení, případně jim spřízněným osobám, které jim napomáhaly při realizaci trestné činnosti, zejména pracemi spočívajícími v ekonomickém poradenství a různých zprostředkovatelských pracích, dále řada e-mailů, které si mezi sebou zasílali obvinění K. M. s P. T.

127.\tNezpochybněn zůstal závěr soudů v tom, že činnost obchodních subjektů I., a J. realizovaná tzv. subdodavatelsky byla pouze předstíraná (srov. telefonní hovory V. V., ve kterých se mluví o vystavování a nakládání s většinou fiktivními fakturami za smyšlené práce a služby), neboť v jejich sídlech neprobíhaly žádné obchodní schůzky a jednání, žádní lidé tam nechodili a zaměstnávali pouze dvě osoby, což je ve zjevném rozporu s mnohamilionovým obratem obchodní společnosti, který byl součástí daňového přiznání. Navíc, jak přiléhavě upozornil soud prvního stupně na straně 378 rozsudku, o promyšleném postupu obviněných M. a K. M. a jejich součinnosti s ostatními spoluobviněnými svědčí rovněž skutečnost, že veškerou činnost, kterou obvinění M. M. a K. M. prostřednictvím obchodních společností I., a J. vykonávali, činili výlučně pro obchodní společnosti ovládané obviněnými, případně pro jejich rodinné příslušníky a osoby, jejichž prostřednictvím docházelo k odčerpání finančních prostředků z konkursních podstat, jak jsou uvedeny na stranách 378 a 379 rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře. Obvinění M. M. i K. M. tudíž vědomě tvořili významný článek zločinného spolčení, využívaný pro legalizaci utržených finančních prostředků prostřednictvím k tomu účelu ve Velké Británii založené obchodní společnosti P., případně obchodní společnosti C., se sídlem v XY, zámořském území volně přidruženém k Novému Zélandu. Proto, aby je bylo možné považovat za osoby účastnící se činnosti zločinného spolčení (§ 43 tr. zák.) přitom nemuseli osobně znát každého ze spoluobviněných, kteří se zločinného spolčení ˗ jako jeho členové ˗ účastnili, neboť to nepředpokládá ani zákonné ustanovení § 89 odst. 17 tr. zák. Zbývá ještě doplnit, že i na tuto argumentaci obviněných M. M. a K. M. bylo přiléhavě reagováno již v odvolacím řízení Vrchním soudem v Olomouci, jak je zřejmé ze strany 95 rozsudku tohoto soudu.

128.\tObviněným M. a K. M. rovněž nelze přisvědčit v tvrzení o porušení zásady ne bis in idem, které spatřovali v tom, že v pořadí druhá obžaloba byla podána pro tentýž skutek jako obžaloba první.

129.\tNa obviněné byly ze strany státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze podány skutečně dvě obžaloby. První ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 2 VZV 14/2005 (srov. č. l. 3567/II. a násl. trestního spisu), pro skutek kvalifikovaný jako trestné činy účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. a poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle druhé obžaloby státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 7 VZV 19/2008 (srov. č. l. 5156 a násl. trestního spisu) měli obvinění M. M. a K. M. spáchat žalovaným skutkem trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., a to ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., zčásti ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., zčásti obviněná M. M. samostatně.

130.\tNutno podotknout, že oba obvinění v této souvislosti přehlížejí, že jednání, které je jim kladeno za vinu obžalobou z roku 2008, je v této popisováno v návaznosti na časově předcházející skutek, pro který byla podána první obžaloba v roce 2006. Tomu odpovídá i formulace zvolená státní zástupkyní, doslovně „…kdy za toto jednání bylo proti M. M. a K. M. zahájeno trestní stíhání pro trestné činy účast na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. a poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák., spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., usnesením Policie České republiky (…) ze dne 14. 11. 2005, pod zn. OKFK 6/2-2005, následně podána obžaloba pod č. j. 2 VZV 14/2005-316, ze dne 3. 7. 2006, a k datu vypracování této obžaloby je vedeno hlavní líčení před Krajským soudem v Českých Budějovicích – pobočkou v Táboře pod sp. zn. 9 T 1/2007 (…).“ (srov. č. l. 5157 trestního spisu). Z Nejvyšším soudem citované pasáže obžaloby státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze z roku 2008 je evidentní, že ani obžaloba nemínila klást obviněným za vinu shodné protiprávní jednání, naopak jejím cílem bylo obviněné postavit před soud za skutek, který obžaloba z roku 2006 neobsahovala. Protože je objektem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a tr. zák. cizí majetek ve vztahu k věcem získaným trestnou činností, zcela logicky, a to v zájmu lepší srozumitelnosti zahrnula státní zástupkyně do popisu žalovaného skutku v pořadí druhé obžaloby i jednání, kterým se předtím obvinění měli dopustit trestného činu poškozování věřitele žalované v roce 2006. Vymezení tohoto skutku bylo nezbytné proto, aby byl popsán původ finančních prostředků, kterých se jednotlivým účastníkům zločinného spolčení dostalo díky zapojení obchodních společností I., a J., jenž ovládali obvinění M. a K. M. Soud prvního stupně ve svém odsuzujícím rozsudku jednání obviněných obsažená v obžalobách z let 2006 a 2008 zahrnul pod bod B. výroku o vině, z něhož je zcela zřejmé, jak na sebe zjištěná protiprávní jednání obou obviněných logicky navazují a nevylučují učinit závěr o použité právní kvalifikaci jak trestnými činy účasti na zločinném spolčení a poškozování věřitele, tak i trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti. U obviněných proto nedošlo k dvojímu potrestání za tentýž skutek a nebyla tak porušena zásada ne bis in idem.

131.\tNejvyšší soud se ztotožnil s úvahami Vrchního soudu v Olomouci v tom, že pokud jednání obviněných právně kvalifikované jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. obviněnou M. M. zčásti samostatným jednáním navazuje na jejich předchozí trestnou činnost spočívající ve spáchání trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák., nelze orgánům činným v trestním řízení vytýkat, že vycházely ze shodných důkazních prostředků. Vzhledem k tomu, že spolu jednotlivé trestné činy úzce souvisí, je zde dána i souvislost v použitelnosti důkazů. Další výhrady obviněných směřovaly výlučně proti znaleckým posudkům, a to jak proti jejich obsahu, tak i proti nevhodnému zadání. Opět je třeba poukázat na poměrně podrobné úvahy vrchního soudu týkající se výsledků provedeného dokazování i ve vztahu k obviněným M. a K. M. (srov. bod 34. rozsudku tohoto soudu). V této části odůvodnění se Vrchní soud v Olomouci snažil vždy na podkladě konkrétní odvolací námitky obviněných reagovat a poukázal na důkazní prostředky je vyvracející, či vysvětlil související okolnosti páchání trestné činnosti, z jejichž komplexního posouzení vyšel soud prvního stupně při formování svých skutkových zjištění. Jak již bylo konstatováno, Nejvyšší soud není třetí soudní instancí, aby znovu přezkoumával jednotlivé důkazní prostředky a hodnotil je, to přísluší především soudu prvního stupně, jehož úvahy či závěry může korigovat v odvolacím řízení soud druhého stupně.

132.\tS ohledem na uvedené, Nejvyšší soud argumentaci obviněných M. M. a K. M. podřazenou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je uvedena výše, považuje za zjevně neopodstatněnou, zčásti se jejich námitky míjí s tímto dovolacím důvodem.

2. Námitky podřazené dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu

133.\tPokud jde o druhý uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, obvinění M. M. a K. M. ve vztahu k němu namítli jednak, že jim uložený trest zákazu činnosti byl vymezen příliš široce, což jim fakticky znemožňuje vykonávat i jiné činnosti, než v souvislosti s nimiž měli spáchat žalovaný skutek, jednak jim byl uložen trest propadnutí majetku, aniž by byly objasněny jejich majetkové poměry. Nejvyšší soud předesílá, že k výhradě týkající se uložení trestu propadnutí majetku jak těmto, tak i dalším obviněným, se bude věnovat v samostatné části v závěru tohoto usnesení.

134.\tObecně lze uvést, že podle § 49 odst. 1 tr. zák. soud může, resp. mohl uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Podle § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti záleží v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje zvláštní předpis.

135.\tSoudní praxe v souladu s účelem ukládání tohoto druhu trestu (jehož principy byly v podstatě zachovány i v novém trestním zákoníku) konstatuje, že soud může pachateli trestného činu uložit trest zákazu jen takové činnosti, v souvislosti s jejímž výkonem se pachatel dopustil trestného činu; může přitom vyslovit i všeobecnější zákaz výkonu některých funkcí nebo činností, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s takovými funkcemi nebo činnostmi (srov. rozhodnutí č. 23/1963 Sb. rozh. tr.). Tato souvislost přitom musí být přímá, bezprostřední (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 169/2001, uveřejněný pod T 351 ve svazku 14 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002). Účel trestu zákazu činnosti spočívá v zabránění pachateli vykonávat jen takovou činnost (zaměstnání, povolání nebo funkci), která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu (srov. rozhodnutí č. 42/1967 Sb. rozh. tr.). Jde mimo jiné o vyjádření jeho generálně preventivního účinku. Podmínkou uložení trestu zákazu činnosti není spáchání trestného činu přímo při výkonu určité činnosti, která má být zakázána, ale postačí, jestliže taková činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo mu alespoň usnadnila jeho spáchání (srov. rozhodnutí č. 26/2007-III. Sb. rozh. tr.). Obviněnému nemůže být uložen trest zákazu veškeré činnosti, či výkon jakéhokoli povolání, např. obecně zákazu podnikání, ale pouze zákaz určité konkrétně charakterizované činnosti (srov. rozhodnutí č. 23/1963 Sb. rozh. tr., č. 10/1973 Sb. rozh. tr., č. 39/1978-II. Sb. rozh. tr., č. 38/1994 Sb. rozh. tr., č. 60/1994-II. Sb. rozh. tr., č. 20/1996 Sb. rozh. tr.). Zákaz činnosti je třeba v takovém případě omezit jen na ty druhy živnosti, jejichž výkon má přímou souvislost se spáchaným trestným činem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002, uveřejněný pod T 443 ve svazku 18 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002). To na jedné straně znamená, že vymezení druhu a rozsahu zakázané činnosti nemůže být příliš úzké, protože by nepostačovalo k nápravě pachatele a ochraně společnosti a ponechávalo by pachateli prostor k dalšímu zneužití svého postavení. Na druhé straně je druh a rozsah zakázané činnosti limitován souvislostí se spáchaným trestným činem. Proto příliš široké a obecné vymezení zakázané činnosti by bezdůvodně omezovalo pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele, snižovalo jeho resocializaci a bylo by rovněž obtížně kontrolovatelné (srov. rozhodnutí č. 20/1996 Sb. rozh. tr.).

136.\tObviněným byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci uložen jako vedlejší trest zákaz činnosti spočívající ve výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a zákazu podnikání jako fyzické osoby s předmětem podnikání investorsko-inženýrské činnosti ve stavebnictví a strojírenství, činnost organizačního a ekonomického poradce, činnost realitních kanceláří, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej včetně zprostředkování nákupu a prodeje zboží, a to na dobu 5 let obviněné M. M. a 6 let obviněnému K. M..

137.\tZe skutkových zjištění uvedených v bodě B. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obvinění prostřednictvím obchodních společností, které ovládali, konkrétně I., a M. M. J., po předchozí domluvě s ostatními osobami participujícími na zločinném spolčení, poskytovali správcům konkursních podstat nebo jimi pověřeným osobám k vedení podniků součinnost při vyvádění finančních prostředků z majetku zahrnutých do konkursních podstat úpadců Krušnohorské strojírny, a. s., Báňské stavby Most, a. s., ZKL Kláštěrec nad Ohří, a. s. a Stavební podnik Ralsko, a. s., zejména za stavební a zprostředkovatelské práce, které však ve skutečnosti nebyly provedeny vůbec, anebo pouze z malé části. Prostřednictvím obchodní společnosti I., byla z konkursních podstat úpadců odčerpána peněžní částka 15 612 969 Kč a prostřednictvím fyzické osoby vystupující pod obchodní firmou M. M. J. došlo k legalizaci dalších 6 849 000 Kč. Za účelem zastření skutečného původu financí obvinění následně předstírali uzavření kontraktů se zahraniční obchodní společností P., což dokládali fiktivními fakturami a pokladními doklady. Pochybnosti nepanují v tom, že se obvinění M. M. a K. M. činu popsaného v bodě B. výroku o vině dopustili v přímé a bezprostřední souvislosti s výkonem podnikání na základě jejich živnostenských oprávnění (některá z nich s předmětem podnikání, jak je vymezen v uloženém trestu zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 tr. zák.), stejně tak i z pozice členů statutárního orgánu I. Jednoznačně tak soud druhého stupně respektoval zákonné podmínky uvedené v § 49 odst. 1 tr. zák., jestliže obviněným M. M. a K. M. uložil tresty zákazu činnosti, jejichž znění bylo Nejvyšším soudem reprodukováno v předcházejícím bodě 136. tohoto usnesení. Není pochyb o tom, že právě tyto činnosti související s tehdejším postavením obviněných v podnikatelských subjektech byly prostředkem sloužícím a umožňujícím jak obviněným, tak ostatním členům zločinného spolčení odčerpat finanční prostředky z konkursních podstat úpadců, následně se snažit o zastření jejich skutečného původu a využít ve prospěch spřízněných osob.

138.\tNámitku obviněných, podle níž vymezený rozsah činností, které jim byly uloženým trestem zakázány (nazvali jej „příliš obecným“), jim fakticky znemožňuje podnikání ve všech oborech, je možné vyvrátit pouhým nahlédnutím do živnostenského rejstříku. Pokud by chtěli nadále provádět činnost související se stavebnictvím, mohou provozovat živnost, jejímž předmětem je provádění staveb, jejich změn a odstraňování; výkopovým pracím; malířství, lakýrnictví a natěračství, smluvní správě bytového a nebytového fondu (neopravňující k vlastnímu provádění údržby a oprav); a výrobě, obchodu a službám neuvedeným v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Obviněný K. M. je oprávněn na základě stávajícího živnostenského oprávnění k podnikání s předmětem smluvní správy bytového a nebytového fondu (neopravňující k vlastnímu provádění údržby a oprav); výrobě, obchodu a službám neuvedeným v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona; poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru; a silniční motorové dopravě ˗ osobní provozovaná vozidly určenými pro přepravu nejvýše devíti osob včetně řidiče. Jednoznačně tak, navzdory přesvědčení obou obviněných, nebyl žádnému z nich trest zákazu činnosti vymezen natolik obecným výčtem činností, aby jim bránil v podnikání jako takovém, či v natolik široké škále, kterou živnostenský rejstřík nabízí. Proto Nejvyšší soud posoudil jejich námitku jako zjevně neopodstatněnou, byť odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

8) K dovolání obviněného V. Š.

139.\tPokud jde o posledního z obviněných V. Š., který uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, je třeba úvodem poznamenat, že text jeho dovolání v převážné části představuje zkopírovanou argumentaci předloženou v jeho odvolání (viz č. l. 11140 a násl. trestního spisu), na kterou vrchní soud adekvátně ve svém rozsudku reagoval zejména v bodě 36. napadeného rozsudku. Tento soud současně konstatoval, že výhrady obviněného tvořily jeho obranu uplatňovanou již v řízení před soudem prvního stupně (srov. strana 99 rozsudku vrchního soudu). V podstatě jedinou námitku odlišnou od obsahu odvolání tvoří obecné konstatování, podle něhož popis skutku ve výroku o vině je natolik neurčitý, že nedovoluje přijmout závěr o naplnění všech zákonných znaků skutkových podstat trestných činů účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. a přijímání úplatku podle § 160 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. Rovněž tvrdil, že důkazní situace a skutková zjištění jsou zatížena extrémním rozporem mezi provedeným dokazováním, skutkovými zjištěními soudů a jejich následným právním posouzením.

140.\tV daném případě se obviněný v rámci svého dovolání předně domáhal přezkumu dovolacím soudem v souvislosti s poukazem na absenci důkazů pro možnost jeho odsouzení. Dále obviněný označil výrok o své vině za neurčitý, podle jeho názoru neobsahuje okolnosti, z nichž by vyplývaly znaky skutkových podstat trestných činů, za něž byl odsouzen. Především je nutné znovu upozornit na formu, jakou obviněný, resp. jeho obhájce, vypracoval dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vyslovil, že odkazovat v dovolání na obsah řádného opravného prostředku či jiných podání je nepřípustné, neboť Nejvyšší soud jako soud dovolací se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou konkrétně přímo v textu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.). Je pravda, že v posuzovaném případě obviněný na své odvolání „neodkázal“, nýbrž neskrývaně okopíroval část jeho textu do dovolání. Pomineme-li tento přinejmenším neprofesionální přístup k vypracování mimořádného opravného prostředku, je zásadní, že obsah dovolání žádným způsobem nereaguje na argumentaci vrchního soudu, kterou shodnou obhajobu obviněného přesvědčivě vyvrátil. Nejvyšší soud považuje úvahy soudu druhého stupně za naprosto logické, opírají se o konkrétní výsledky především záznamů o telekomunikačním provozu, jejichž části jsou v napadeném rozsudku dokonce citovány, avšak dovolání je naprosto pominulo. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud jako soud dovolací není třetí instancí, zákonem definovaná rozhodnutí může v dovolacím řízení přezkoumávat, avšak jen z taxativně vymezených důvodů a není jeho úlohou obhajobě připomínat správné, logické a jasné závěry, k nimž dospěly soudy prvního a druhého stupně. Obviněný tím, že v dovolání zcela ponechal stranou reakci soudu druhého stupně na své opakované výhrady, nezaujal k nim žádné kritické stanovisko, fakticky ani neposkytl prostor Nejvyššímu soudu pro případné doplnění či dokonce korekci úvah soudu druhého stupně. Navíc je třeba zdůraznit, že obviněný V. Š. se prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu domáhal ve skutečnosti aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily, což samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).

141.\tK vytýkanému extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich zjištěnými skutečnostmi se již Nejvyšší soud vyjadřoval (srov. bod 89. tohoto usnesení), ale obviněný jej primárně spatřuje v jím tvrzené absenci důkazních prostředků. Tento jeho názor je v příkrém rozporu se skutkem, jak byl zjištěn, a to v souladu s obsahem důkazních prostředků, jak pečlivě vyložily soudy obou stupňů ve svých rozsudcích. V této souvislosti je možné upozornit zejména na stěžejní důkazy, za něž soudy považovaly záznamy odposlechů telefonních hovorů, jejichž obsah krajský soud částečně reprodukoval na stranách 372 a násl. svého rozsudku, dále protokol o prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 24. 3. 2004, provedené v kanceláři V. Š. nacházející se v sídle jeho tehdejšího zaměstnavatele ˗ N., a též výpovědi řady svědků a další listinné důkazy (srov. strana 356 rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře). Z těchto důkazních prostředků jednoznačně vyplynulo, že mezi obviněným, který zastával pozici zaměstnance (ve funkci správního rady odboru právního a státního dozoru N. a později funkci ředitele kanceláře) N., a osobami V. V. a J. H. byly úzké vztahy, tito jej dokonce v prostorách N. navštěvovali a požadovali od něho informace. Obviněný těmto osobám přislíbil ovlivňování zájmových osob, jež byly informovány o plánovaných úkonech především v probíhajících trestních řízeních vedených proti spoluobviněným J. B., D. T., M. J., P. T., V. V., L. K. aj. Činili tak vedeni snahou o zajištění kontaktu na osoby pracující ve státní správě, jakož i v justici proto, aby od nich mohli získávat poznatky o plánovaných úkonech v trestním řízení, stejně tak jako prostřednictvím těchto osob ovlivňovat v té době již probíhající trestní řízení vedené proti členům zločinného spolčení v souvislosti s konkursními řízeními úpadců vyjmenovaných v bodě A. výroku o vině. Rovněž je nesporné, že obviněný byl za své „služby“ odměňován, což svědčí o jeho jasném úmyslu poskytovat součinnost osobám zapojeným do páchání trestné činnosti, zejména v zájmu zastřít její možné odhalení a zabránit opatření usvědčujících důkazů, za což přebíral odměny. Soudy tak měly dostatek důkazních prostředků, aby mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Takto zjištěný skutek byl také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestního zákona.

142.\tNad rámec dovolání jen pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se i k tvrzení obviněného V. Š. o neurčitosti skutku, v čemž spatřoval porušení svých obhajovacích práv. Obecně lze uvést, že popis skutku jako takový by zásadně měl vyjadřovat celkový, koncentrovaně vyjádřený skutkový podklad nezbytný pro náležitou, skutkovým zjištěním odpovídající právní kvalifikaci. V posuzovaném případě obviněný nespecifikoval, v čem by neurčitost skutku měla spočívat, tj. vyjádření jakého ze zákonných znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, postrádá. V části výroku o vině pod bodem C. v rozsudku soudu prvního stupně, který se obviněného týká, je pro Nejvyšší soud dostatečně zřejmé vyjádření toho, že obviněný V. Š. podporoval zločinné spolčení, které vzniklo seskupením osob okolo spoluobviněného J. B.. K naplnění znaku obstarávání věcí obecného zájmu sice soud prvního stupně ve výrokové části rozsudku i jeho odůvodnění na straně 414 odsuzujícího rozsudku chybně uvedl, že se obviněný trestné činnosti dopustil „v souvislosti s obstaráváním věcí veřejného zájmu“, avšak tato nepřesnost neměla vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného a jeho vinu, neboť se s největší pravděpodobností jedná o písařskou chybu, která se vyskytla na straně krajského soudu. Není pochyb o tom, že odhalení pachatelů trestné činnosti a jejich postavení před soud je v zájmu ochrany a prosazení principů demokratické společnosti, a že se obviněný zjištěným skutkem snažil zabránit prosazení tohoto zájmu v součinnosti s osobami J. H. a V. V. Jeho protiprávní jednání spočívalo zejména v ovlivňování příslušníků Policie České republiky, kteří obviněnému měli poskytovat informace o úkonech orgánů činných v trestním řízení v již probíhajícím trestním řízením vedeným proti J. B. a dalším osobám. Stejně tak měl obviněný dále napomáhat infiltraci osob J. H. a V. V. do N., kde byl obviněný v té době zaměstnán. K popsanému jednání byl obviněný V. Š. motivován hodnotnými úplatky, které od jmenovaných přijímal. Obsahuje-li popis skutku pod bodem C. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uvedené okolnosti, pak právě v těchto okolnostech jsou dostatečně vyjádřeny všechny zákonné znaky skutkových podstat trestných činů podle § 163a odst. 1 tr. zák. a § 160 odst. 1 a § 43 tr. zák, za něž byl obviněný V. Š. odsouzen. Nejvyšší soud proto neshledal ani v tomto smyslu pochybení v rozsudku soudu prvního stupně, které by se dotklo práva na obhajobu obviněného V. Š., jak ve svém dovolání tvrdil. Zcela správně tak neučinil ani soud druhého stupně.

143.\tVzhledem k tomu, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě bylo podmíněno úspěšným tvrzením o vadě odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, kterou Nejvyšší soud nezjistil, nemohl být shledán ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Dovolání obviněného V. Š., pokud částí námitek odpovídalo oběma uplatněným dovolacím důvodům, posoudil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.

b) K vytýkané vadě v uložení trestu propadnutí majetku

144.\tObvinění M. M., K. M. v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a obvinění P. T., též J. B. a D. T. v rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu směřovali své výhrady též proti výroku o trestech uložených Vrchním soudem v Olomouci v napadeném rozsudku. Každému z těchto obviněných byl jako vedlejší trest uložen též trest propadnutí majetku. Nejvyšší soud na podkladě těchto námitek, které vytýkaly mimo jiné nesplnění zákonných podmínek pro uložení tohoto druhu trestu (obzvláště obviněnými M. a K. M.), přezkoumal tuto napadenou část výroku o trestu a dospěl k následujícímu závěru.

145.\tPodle § 51 odst. 1 tr. zák. může soud, resp. mohl za účinností předchozí právní úpravy trestního zákona, vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele uložit trest propadnutí majetku jako vedlejší trest, a to vedle výjimečného trestu nebo vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody za závažný úmyslný trestný čin, jímž pachatel získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Podle § 52 odst. 1 tr. zák. propadnutí majetku postihuje celý majetek odsouzeného nebo tu jeho část, kterou soud určí; propadnutí se však nevztahuje na prostředky nebo věci, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat.

146.\tObecně lze ještě doplnit, že k možnosti uložení trestu propadnutí majetku podle § 51 odst. 1 tr. zák. nestačila pouze příslušná výměra trestu odnětí svobody (nepodmíněný trest odnětí svobody), zvláštní povaha (závažný úmyslný trestný čin) a závažnost činu (takový, jímž pachatel získal nebo se snažil získat majetkový prospěch), ale bylo potřeba, aby byla splněna i další podmínka spočívající v poměrech pachatele (srov. rozhodnutí č. 46/1961 Sb. rozh. tr.). Poměry pachatele jako takové (nyní rovněž uvedeny v § 66 odst. 1 tr. zákoníku) se týkají hodnocení jeho osoby, avšak nesouvisí se spácháním trestného činu. Jde o okolnosti, které charakterizují osobu pachatele jako objektu trestu, a o okolnosti, pro které je stejný trest pro různé pachatele různě citelný (srov. nadále zásadně použitelné rozhodnutí č. 49/1961-II Sb. rozh. tr.). V podstatě jde o rodinné a osobní poměry existující nikoli v době spáchání trestného činu, ale v době rozhodování o trestu, např. majetkové poměry pachatele, jeho zdravotní stav aj. Význam těchto okolností je třeba vždy posuzovat z hlediska trestu, který má být uložen konkrétnímu pachateli. Účinnost i tíže trestu není určována pouze jeho kvalitou a kvantitou, ale je závislá i na osobě pachatele. Tentýž trest totiž na různé pachatele může působit jinak (např. peněžitý trest na odlišně majetkově situované osoby) a stejně tak různé tresty mohou mít podstatně odlišnou citelnost v určité situaci téhož pachatele. Význam osobních poměrů pachatele při ukládání trestu však nelze přeceňovat a ve srovnání s ostatními hledisky budou mít zpravidla menší vliv (srov. rozhodnutí č. 50/1962 a č. 59/1973 Sb. rozh. tr.).

147.\t V posuzované věci ukládal stejným obviněným trest propadnutí majetku již soud prvního stupně, který však v podstatě žádným způsobem nezdůvodnil, v čem spatřuje naplnění jeho zákonných podmínek včetně poměrů těchto obviněných. Na straně 418 svého rozsudku se krajský soud omezil na tvrzení, že obvinění J. B., D. T. a P. T. (v odůvodnění dokonce zcela ponechal stranou obviněné M. M. a K. M., jimž trest propadnutí majetku rovněž uložil) jsou odsuzováni za zvlášť závažný úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, jímž získali, případně se snažili získat majetkový prospěch. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře tudíž vůbec nevysvětlil osobní, rodinné, majetkové či další poměry týkající se těchto obviněných, na jejichž podkladě by mohl rozhodnout o uložení tohoto druhu trestu ve smyslu naplnění citovaných podmínek § 51 odst. 1 tr. zák.

148.\tVrchní soud v Olomouci rozhodoval po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně mimo jiné též o trestech a obviněným J. B., D. T., P. T., M. M. a K. M. shodně jako soud prvního stupně uložil kromě nepodmíněného trestu odnětí svobody jako vedlejší trest propadnutí majetku podle § 51 odst. 1 tr. zák. V odůvodnění svého rozsudku na stranách 110 a násl. zmínil, že při ukládání tohoto druhu měl na paměti, že představuje poměrně přísnou sankci výrazně zasahující do majetkové sféry obviněných, proto pečlivě vážil, zda i v době jeho rozhodování (tj. ke dni 28. 11. 2018) jsou na straně jmenovaných obviněných splněny zákonné podmínky, aniž by však jejich naplnění u jednotlivých obviněných vysvětlil. Přitom vrchní soud dospěl ke kladnému závěru, obviněné proto odsoudil též k trestu propadnutí majetku.

149.\tNejvyšší soud však nemohl posoudit uvedené velmi strohé důvody Vrchního soudu v Olomouci jako dostatečné pro přezkoumání zákonnosti uložení tohoto druhu trestu, to znamená odpovídající jak hmotněprávním podmínkám ustanovení § 51 odst. 1 tr. zák., tak i soudní judikatuře. Na jedné straně nelze pochybovat o tom, že se obvinění dopustili závažných úmyslných trestných činů, jimiž se na úkor úpadců snažili získat nejenom pro sebe a jimi ovládané obchodní subjekty, ale i pro ostatní členy zločinného spolčení, majetkový prospěch. Tyto dvě podmínky pro uložení trestu propadnutí majetku podle § 51 odst. 1 tr. zák. byly bezesporu splněny u J. B., D. T., P. T., M. M. i K. M.. Na straně druhé vrchní soud, stejně jako předtím krajský soud, zcela opomenuly zabývat se osobními, rodinnými a majetkovými poměry těchto obviněných.

150.\tVrchní soud v Olomouci se v podstatě omezil na konstatování, podle něhož „[p]okud jde o naplnění znaku okolnosti trestného případu a poměry pachatele, pak těmito se zabýval již odvolací soud výše v rámci svých úvah ohledně druhu a výměry trestu (…). Při jeho ukládání bylo přihlédnuto i k poměrům obžalovaných. Těmto byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody, a to za závažné úmyslné trestné činy se zištnou pohnutkou.“ (srov. bod 41. rozsudku). Předně je třeba doplnit, že v rámci předcházejících částí odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší soud nenalezl žádnou pasáž, v níž by se vrchní soud skutečně zabýval „poměry“ obviněných. Ze samotné formulace citované části bodu 41. nakonec vyplývá, že tomu ani být nemělo, pokud v samostatné větě tento soud pouze konstatuje, že při ukládání tohoto trestu přihlédl „i k poměrům obžalovaných“. Rovněž s ohledem na rozsah dokazování v průběhu odvolacího řízení je zřejmé, že soud druhého stupně nezaměřil doplnění důkazů na opatření podkladů pro zjištění aktuálních osobních, rodinných i majetkových poměrů obviněných v době svého rozhodování. Jak již bylo zmíněno, ani v přípravném řízení a řízení před soudem prvního stupně nebyly opatřeny důkazní prostředky, z nichž by bylo možné si učinit představu o osobní situaci obviněných, o jejich rodinných závazcích a jimi vlastněném majetku. Vrchní soud v Olomouci proto ani nemohl mít alespoň rámcovou představu o dopadu uložení trestu propadnutí majetku do poměrů obviněných a jejich rodinných příslušníků (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 12/2018 Sb. rozh. tr., na které v rámci své dovolací argumentace přiléhavě poukázali obvinění M. a K. M.). Vrchní soud v Olomouci tedy neučinil v uvedeném směru relevantní skutková zjištění proto, aby mohl spolehlivě rozhodnout o splnění zákonných předpokladů § 51 odst. 1 tr. zák. a uložit obviněným trest propadnutí majetku jako vedlejší trest. Jde nesporně o chybu v postupu soudů obou stupňů, zásadně pak soudu druhého stupně, který znovu ukládal obviněným tresty. S ohledem na uvedené skutečnosti vyhověl Nejvyšší soud částečně dovoláním obviněných J. B., D. T., P. T., M. M. a K. M. a zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v části výroku o trestu, jímž byl jmenovaným obviněným uložen trest propadnutí majetku podle § 51 odst. 1 tr. zák.

151.\tNejvyšší soud současně zkoumal, zda je nezbytné pro zjištěnou vadu části výroků o trestu ohledně jmenovaných obviněných zrušit celé výroky o trestech uložených těmto obviněným a v tomto rozsahu věc vrátit Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí, nebo zda k postihu obviněných postačí uložení nepodmíněných trestů odnětí svobody, případně trestů zákazu činnosti (vyjma obviněného J. B.). Nejvyšší soud vycházel z ustanovení § 31 tr. zák., které vymezuje kritéria pro ukládání trestu, a to i z hlediska jeho přiměřenosti a ve své podstatě má na zřeteli i účel trestu ve smyslu § 23 tr. zák. Nejvyšší soud musel současně zohlednit důsledky pokračování trestního řízení v této části posuzované věci se zřetelem na jeho možný výsledek a reálnou možnost majetkového postihu dotčených obviněných jak z hlediska doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti, tak zejména od zahájení jejich trestního stíhání. Především je v této souvislosti nutné zohlednit uložené tresty odnětí svobody spojené s omezením osobní svobody obviněných, i to, že nižší výměra těchto trestů byla ovlivněna zjištěnou nepřiměřenou délkou trestního řízení, o níž se Nejvyšší soud zmínil v samostatné části tohoto usnesení. Zejména pod vlivem této skutečnosti považuje Nejvyšší soud za dostatečný postih obviněných nepodmíněným trestem odnětí svobody, který byl (kromě obviněného J. B.) doplněn vedlejším trestem zákazu činnosti, jehož výkon započne až po propuštění obviněných z výkonu trestu odnětí svobody.

152.\tZ těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ohledně obviněných J. B., D. T., P. T., M. M. a K. M., a to v části výroků o trestu u každého z těchto obviněných, v níž jim byl uložen trest propadnutí majetku podle § 51 odst. 1 tr. zák. včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která pozbyla zrušením podkladu. V ostatních výrocích a ve zbývající části výroku pod bodem IV. zůstal napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci nezměněn.

VI. Závěrečné shrnutí

153.\tNa podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že výhrady obviněných V. Š. a L. K., které uplatnili ve svých dovoláních, částečně neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, popř. též důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť směřovaly výlučně proti skutkovým zjištěním, způsobu hodnocení důkazů a rozsahu dokazování. Ty námitky, které směřovaly proti hmotněprávnímu posouzení skutků, nebyly opodstatněné, jak bylo vysvětleno v předcházejících částech tohoto usnesení. Dovolání těchto obviněných byla proto odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Protože dovolací námitky obviněného M. J. ve skutečnosti neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu, neboť směřovaly výlučně proti procesnímu postupu soudu, hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a učiněným skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně, Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Na podkladě důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že Vrchní soud v Olomouci nesprávně uložil podle § 51 odst. 1 tr. zák. trest propadnutí majetku obviněným J. B., D. T., P. T., M. M. a K. M., jak tito obvinění namítali ve svých dovoláních. Na podkladě dovolání jmenovaných obviněných proto Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu napadenou část výroku o trestu pod bodem IV. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu byla dále zrušena další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozsudku, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích a ve zbývající části výroku pod bodem IV. zůstává napadený rozsudek nezměněn. Podle § 265r odst. 1 písm. a), resp. podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu per analogiam, mohl Nejvyšší soud o všech dovoláních rozhodnout v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

154.\tNejvyšší soud nerozhodoval o žádostech obviněných D. T., M. J., L. K., M. M. a K. M. o přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž všichni obvinění podali svá dovolání. Předně obvinění nejsou oprávněnými osobami k podání takového návrhu, předseda senátu soudu prvního stupně nepředložil trestní spis s příslušným návrhem a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu neshledala důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

Poučení:\tProti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 19. 5. 2020

JUDr. Blanka Roušalová

předsedkyně senátu

", "next": 0}