69.\tJe nesporné, že délka doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti obviněných je poměrně značná, avšak u obdobných typů případů nejde o výjimečnou okolnost, nadto v posuzované věci došlo ke zdržení prověřování podezření z podvodného jednání při budování hotelu z důvodu zapůjčení listinných podkladů policejnímu orgánu ve věci jiných osob. Kromě toho, že kauzy dotačních podvodů a poškození finančních zájmů Evropské unie není vždy tak jednoduché odhalit a rozkrýt, trestní spis bývá často velice objemný (zde téměř 11 000 listů), tak i podezření na samotnou trestnou činnost většinou následuje s časovým odstupem a nebývá tak prověřována ihned poté, co je ukončena. Z hlediska účelu posuzování naplnění okolností případu pro použití mimořádného snížení trestu odnětí svobody se samotná delší doba uplynuvší od spáchání trestných činů tedy nejeví jako dostatečný důvod, resp. jako mimořádná okolnost případu ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a to navíc se zřetelem ke způsobu spáchání obou zločinů, k zištnému motivu obviněných i jejich nahlížení na spáchaný čin, jehož nelitují, k trestné činnosti se nedoznali, přetrvává u nich po celou dobu značně nekritický postoj a v podstatě vůbec nereflektují trestněprávní povahu svého jednání, což vyplývá z toho, že se jako členové statutárního orgánu žadatele o dotaci domáhají jejího vyplacení za další etapy projektu (srov. č. l. 10792 tr. spisu). Připomínku M. S. týkající se rozhodnutí č. 28/2020 Sb. rozh. tr., s nímž jsou podle obviněného argumenty v dovolání nejvyššího státního zástupce v rozporu, je nutné odmítnout. Přestože Nejvyšší soud v této trestní věci vyslovil možnost považovat delší dobu, která uplynula od spáchání trestného činu bez zavinění pachatele, jako významnou polehčující okolnost (§ 39 odst. 3 tr. zákoníku) umožňující využití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, musí jít o nezvykle dlouhou dobu, přičemž je nutné vždy současně zvažovat všechny okolnosti spáchání činu, jejichž souhrn by měl vést ke snížení společenské škodlivosti případu pod obvyklou mez a opodstatnit mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Jak ale vyplývá z celé řady argumentů, na něž Nejvyšší soud poukázal, posuzovaná trestní věc nevykazuje známky mimořádnosti provedení obou zločinů v tom smyslu, že by trestní postih obviněných podle odpovídající trestní sazby mohl být považován za příliš přísný. Pokud se týká osobních poměrů obviněných M. S., V. H. a P. D., ani v tomto ohledu nebylo dosud zjištěno nic, čím by mohlo být zdůvodněno mimořádné snížení trestu odnětí svobody, o což se ale dosud soudy prvního i druhého stupně ani nepokusily.
70.\tNejvyšší soud shrnul podstatné skutečnosti posuzované trestní věci, které byly zjištěny z dosud provedeného dokazování a o nichž se také zmínily soudy nižších stupňů (srov. např. body 57. a 74. rozsudku krajského soudu, kde je konstatováno, že k žádným nepředvídatelným změnám na stavbě nedošlo a že obvinění od samého počátku hodlali objekt stavět jinak, než podle projektové dokumentace a rozpočtu schválených stavebním úřadem, resp. Úřadem regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad; nebo body 161. a 162. rozsudku vrchního soudu). Oba soudy však uvedená zjištění nepromítly důsledně do svých úvah při ukládání trestu obviněným a prakticky je zcela pominuly při poměrně strohém zdůvodnění naplnění podmínek pro uplatnění institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud se v tomto ohledu přiklonil ke všem argumentům nejvyššího státního zástupce, jak je vyjádřil v rámci svých výhrad proti použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a považuje je za zcela legitimní i ve smyslu naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
71.\tVzhledem ke způsobu rozhodnutí v dovolacím řízení, který povede ke konání hlavního líčení před soudem prvního stupně, jehož nové rozhodnutí bude případně znovu přezkoumávat soud druhého stupně, zmíní Nejvyšší soud některé zásadní otázky významné pro úvahy při volbě druhu a výměry trestů, které budou obviněným opětovně ukládány. Obecně samozřejmě nelze vyloučit použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, ale jen v krajním případě by mohlo přicházet v úvahu uložení trestu odnětí svobody obviněným M. S., V. H. a P. D. nespojeného s omezením osobní svobody. Pokud by soudy za v zásadě shodného skutkového stavu, jak je v současnosti zjištěn, dospěly k opodstatněnému závěru o splnění zákonných podmínek využití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody u těchto obviněných, rozhodně by nebylo dostačující omezit se jen na tento jediný druh trestu (sníženého), ale bylo by třeba současně obviněným uložit jiný druh trestu spojený s majetkovým postihem tak, aby byl doplněn chybějící účinek té části trestu odnětí svobody, o kterou by byl zkrácen postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku (viz níže bod 72. tohoto usnesení). Jak již bylo naznačeno, nelze se přiklonit k argumentům soudu prvního stupně, jimiž zdůvodnil neuložení peněžitých trestů obviněným, např. již kritizovaná absence zištného motivu, kterým bylo podle soudu jen zajištění rychlého průběhu realizace dotačního projektu. Obecně platí, že čím citelnější a účinnější působení mimotrestní sankce lze důvodně předpokládat, tím může být mírnější trestní represe a sankce s ní spojená (viz též § 38 odst. 2 tr. zákoníku). Zejména v případě trestných činů proti majetku, které jsou spojeny se způsobením škody na cizím majetku a jejichž spácháním byli obvinění uznáni vinnými, má i z hlediska zájmu poškozeného stěžejní význam především uložení povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem jako zvláštní sankce postihující obviněného, byť jejím primárním účelem je reparace následků trestné činnosti (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 5 Tdo 331/2015). Krajský soud tedy sice původně zdůvodnil neuložení peněžitého trestu obviněným i tím, že jim v adhezním řízení uložil povinnost nahradit trestnými činy způsobenou škodu, avšak v dané trestní věci zůstává nevyjasněnou otázkou, zda bude vyslovena povinnost obviněných nahradit způsobenou škodu, pokud primárně odpovědným subjektem za její způsobení je příjemce dotační podpory, tj. K. (viz níže body 89. až 92. tohoto usnesení). Navíc je třeba upozornit na to, že u posuzovaného typu trestné činnosti by majetkový postih pachatelů měl být pravidlem, což ostatně avizoval sám krajský soud v bodě 145. svého rozsudku, byť se tím z nikoli srozumitelných důvodů sám neřídil.
72.\tV případě nového zkoumání použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku musí mít soudy na paměti to, že pro naplnění zákonem předpokládaných podmínek mimořádného snížení trestu odnětí svobody nestačí jen souhrn polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují jeho závažnost. Zásadně lze pak vycházet pouze z takových okolností, které byly nade vši pochybnost prokázány. Jak již bylo konstatováno, nelze v posuzované věci akceptovat dosavadní závěry spíše spekulativní povahy, které se týkaly například jakési předpovědi rozhodnutí dotačního orgánu při včasných hlášeních změn projektu, dále nikoli nadhodnocené ceny za vynaložené investice, neboť k této okolnosti vůbec orgány činné v trestním řízení nevedly dokazování, apod. Současně není možné, aby soudy přehlížely negativní faktory ovlivňující ukládání trestu za spáchané trestné činy, mezi nimi zejména výši způsobené a zamýšlené škody, dobu, po kterou byla trestná činnost páchána, promyšlenost a zastírání protiprávního jednání, vyšší počet nepravdivých dokladů, a v neposlední řadě také požadavek na dostatečnou ochranu společnosti a zájem na potírání právě tohoto druhu trestné činnosti, při níž dochází k neoprávněnému čerpání finančních prostředků jak z domácího rozpočtu, tak i z evropských fondů. Je třeba uvědomit si, že obvinění spáchali dva zločiny, úhrnný trest odnětí svobody jim byl, resp. pravděpodobně bude ukládán v trestní sazbě od 5 do 10 let, tudíž ze zákona jako trest nepodmíněný a v takových případech jde vždy o postih závažnějšího překročení zákona, resp. o trestní postih škodlivějších trestných činů a nebezpečnějších pachatelů. Nutno dodat, že i po změně hranic výše škody provedené s účinností od 1. 10. 2020 zákonem č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jež vyznívá ve prospěch pachatelů majetkových trestných činů, zůstane právní kvalifikace skutku spáchaného obviněnými v nejpřísnější trestní sazbě. Nejvyšší soud také doplňuje, že vedení řádného způsobu života obviněnými před spácháním trestných činů lze sice vyhodnotit jako polehčující okolnost, avšak nelze ji přeceňovat do té míry, že by mohla zásadně a bez dalších „polehčujících okolností“ opodstatnit aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, protože na bezúhonný způsob života občanů České republiky lze nahlížet spíše jako na běžný standard, nikoli okolnost neobvyklou či dokonce výjimečnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 730/2017). Navíc posuzovaného druhu trestné činnosti se v zásadě dopouští pachatelé, kteří nemají žádnou kriminální minulost, naopak jde o podnikatele, tudíž osoby dosud bezúhonné, či představitele, resp. zástupce obchodních společností. Za běžně se vyskytující skutečnosti, jež samy o sobě nemohou odůvodnit postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, dále judikatura považuje kromě bezúhonnosti také to, že se pachatel k činu doznal, což se ale v případě obviněných nestalo, a učinil kroky k náhradě způsobené škody. V té souvislosti je možné připomenout rozhodnutí uveřejněné pod č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud dokonce vyloučil, aby výjimečné okolnosti případu ve smyslu tehdy účinného ustanovení § 40 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, byly spatřovány jen v tom, že trest uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro obviněného příliš přísný. Za daného skutkového stavu a zjištěných okolností případu i poměrů obviněných se Nejvyššímu soudu tedy nejeví vhodné ukládat obviněným M. S., V. H. a P. D. podmíněné tresty odnětí svobody s nezbytným použitím ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, byť by jim současně byl uložen například peněžitý trest, protože působí jako tresty nepřiměřeně mírné, zcela neodpovídající závažnosti spáchaných trestných činů. Vhodnější se momentálně jeví uložit těmto obviněným nepodmíněné tresty odnětí svobody, byť mimořádně snížené pod dolní hranici zákonné trestní sazby, avšak za současného uložení dalšího druhu trestu. Bude proto nejprve na soudu prvního stupně, aby pečlivě a komplexně zvážil veškeré (skutečné) okolnosti případu a poměry obviněných a své rozhodnutí o trestní sankci poté důsledně a srozumitelně vyložil.
c) K dovolání obviněného M. S.
1. Neúplný výrok odvolacího soudu [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu]
73.\tNeúplnost výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze spatřoval obviněný M. S. v tom, že z něj není patrné, které odvolání bylo pro soud podnětem ke kasačnímu rozhodnutí, tudíž ani nelze zjistit, jak tento soud naložil s odvoláním obviněného.
74.\tVrchní soud v Praze jako soud odvolací v uvozující části svého kasačního výroku skutečně neoznačil ty řádné opravné prostředky, z jejichž podnětu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. Ohledně těchto tří obviněných vrchní soud poté sám rozhodl o jejich vině, uložil jim tresty a povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu. Posledním výrokem rozhodl vrchní soud podle § 256 tr. řádu a zamítl odvolání obviněných F. Š. a M. V. a také poškozené Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad. Jak soud naložil s odvoláními M. S., V. H., P. D. a státního zástupce, který podal odvolání v neprospěch všech obviněných, skutečně není z výrokové části rozsudku vrchního soudu zřejmé. Nicméně z celkového výsledku odvolacího řízení lze dovodit, že vrchní soud rozhodoval z podnětu odvolání podaných obviněnými M. S., V. H. a P. D., jak přiléhavě konstatoval státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním těchto obviněných. Shodně s tímto názorem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podal odvolání v neprospěch obviněných M. S., V. H. a P. D., které zaměřil jen proti výroku o jim uložených trestech. Naproti tomu jmenovaní obvinění uplatnili ve svých odvoláních námitky proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, které se jich týkaly, tj. jak proti výroku o vině a trestech, tak i proti adheznímu výroku. K uvedenému je možné doplnit, že odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové sice v části směřovalo proti posouzení viny soudem prvního stupně, ale pouze ohledně obviněných F. Š. a M. V., kteří byli zproštěni obžaloby. Současně je třeba připomenout, že se nejednalo o situaci, v níž by vadné posouzení výroku o trestech uložených obviněným M. S., V. H. a P. D. mělo svůj původ ve výroku o jejich vině (§ 254 odst. 2 tr. řádu). K přezkoumání a zrušení výroku o vině ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. tedy mohlo v odvolacím řízení z procesního hlediska dojít pouze na podkladě odvolání jmenovaných tří obviněných. Kromě toho nelze přehlédnout, že rozhodnutí vrchního soudu o vině obviněných zločiny dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie spáchanými v jednočinném souběhu jedním skutkem vyznívá v porovnání s právním názorem krajského soudu, který posoudil jednání obviněných jako pokračující zločiny, pro obviněné výhodněji. V případech spáchání pokračování v trestném činu po delší dobu může jít o jednu z přitěžujících okolností uvedenou v § 42 písm. m) tr. zákoníku. Vrchní soud však kvalifikoval skutek obviněných jako dva dokonané zločiny spáchané jedním skutkem v jednočinném souběhu, což také svědčí o zrušení výroku o vině z podnětu odvolání obviněných M. S., V. H. a P. D.
75.\tDovolací námitku proti neúplnému výroku rozsudku vrchního soudu tedy nepovažuje Nejvyšší soud za materiálně naplněnou, současně je však třeba ji podpořit v tom smyslu, že by odvolací soud v těch případech, v nichž je rozsudek soudu prvního stupně napadán týkající se více osob, které využily práva podat řádný opravný prostředek, měl vždy při svém rozhodování jasně vyjádřit, z podnětu kterého z nich rozhodl. Pouze tak bude možné následně přezkoumat, zda se odvolací soud vypořádal se všemi opravnými prostředky každé z oprávněných osob, které skutečně řádný opravný prostředek podaly. Takový požadavek neplní jen účel srozumitelnosti a nezpochybnitelnosti výroku odvolacího soudu, ale souvisí též s tím, že každý opravný prostředek je třeba posoudit samostatně a učinit o něm rozhodnutí (srov. rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 7 Tdo 91/2002, uveřejněné pod T 421 ve svazku 18 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Nejde však o vadu, která by sama o sobě mohla vést ke zrušení rozsudku odvolacího soudu napadeného dovoláním. Jak již bylo konstatováno v předcházejícím bodě tohoto usnesení, Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně zjevně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. v celém rozsahu z podnětu odvolání těchto obviněných, protože celkový výsledek takového postupu byl v jejich prospěch a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové omezil své odvolání v neprospěch těchto obviněných jen na výrok o trestu.
2. Vznik a výše škody [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu]
76.\tObviněný M. S. uplatnil též výhrady proti právnímu posouzení vzniku a výše škody způsobené trestnou činností. Jednak podle obviněného u objektů stavby B, C a D scházela příčinná souvislost mezi uváděním nepravdivých údajů a vznikem škody a dále mělo být rozlišeno, která část dotačních prostředků byla použita v souladu se žádostí o poskytnutí dotace a která nikoli, přičemž výhradně ta druhá mohla být z hlediska znaku následku, resp. účinku považována za škodu. Tuto námitku však Nejvyšší soud nepovažuje za důvodnou.
77.\tNejvyšší soud obecně připomíná, že zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v § 212 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku je způsobení škody velkého rozsahu takovým činem, jíž se v rozhodné době rozuměla škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč (srov. § 138 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020). Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele ve vztahu ke znakům základní skutkové podstaty (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku), přičemž k okolnosti způsobení škody velkého rozsahu, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby postačuje zavinění z nedbalosti [srov. § 17 písm. a) tr. zákoníku]. Zločinu poškození finančních zájmů Evropských společenství (soudy nesprávně označily pozdější název trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011, jak bylo připomenuto již v bodě 1. tohoto usnesení), se dopustil ten, kdo vyhotovil, použil nebo předložil nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo v takových dokladech uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující se k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropských společenství nebo rozpočtů spravovaných Evropskými společenstvími nebo jejich jménem anebo takové doklady nebo údaje zatajil, a tím umožnil nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého takového rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 260 odst. 5 tr. zákoníku bylo (a stále je) opět způsobení škody velkého rozsahu, jde-li o subjektivní stránku, platí také totéž, co bylo uvedeno shora k § 212 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
78.\tPrávní nauka přistupuje k výkladu znaku způsobení škody u kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 4, 5 písm. c), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve shodě s rozhodovací praxí soudů tak, že její vznik je vázán k době, kdy se peněžní prostředky uvolněné na základě nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů dostaly do dispozice obviněného (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1280). Obdobně je tomu u znaku škody způsobené jednáním, které naplňuje některou ze skutkových podstat trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 3, 4 písm. c), odst. 5 tr. zákoníku, kde platí, že neoprávněné zkrácení nebo použití finančních prostředků z uvedených evropských rozpočtů je z povahy věci spojeno s neopodstatněným úbytkem finančních prostředků z nich nebo se snížením přírůstků finančních prostředků do nich a částky, o které přitom jde, vyjadřují výši způsobené škody (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1991). Z těchto úvah také vychází stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017, uveřejněné pod č. 1/2018, v němž byl připuštěn jako možný jednočinný souběh trestných činů podle § 212 tr. zákoníku a § 260 tr. zákoníku, přičemž pokud je v takovém případě skutek spáchán zčásti ke škodě Evropské unie a zčásti ke škodě jiného subjektu (zpravidla České republiky nebo územního samosprávného celku), je třeba pachateli klást za vinu v rámci § 212 tr. zákoníku celou způsobenou škodu (tj. součet obou dílčích částek), zatímco v rámci § 260 tr. zákoníku jen její dílčí část způsobenou ve vztahu k finančním prostředkům Evropské unie. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1463/2012, přirovnal vznik škody u trestného činu dotačního podvodu ke vzniku škody u úvěrového podvodu (dříve byl tzv. dotační podvod součástí ustanovení o úvěrovém podvodu v § 250b zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, s účinností do 31. 12. 1997) tak, že ke vzniku škody dochází za splnění dalších podmínek poté, co peněžní prostředky opustily majetkovou sféru poskytovatele úvěru, resp. dotace. V zásadě shodně se Nejvyšší soud vyjádřil ve vztahu k trestnému činu poškození finančních zájmů Evropské unie ve svém usnesení ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1010/2019, tak, že škoda u tohoto trestného činu vylákaná podvodně z rozpočtů Evropské unie (srov. § 260 odst. 1 tr. zákoníku) dosahuje výše odpovídající celé přijaté dotaci poskytované z evropských rozpočtů.
79.\tZ uvedených právních názorů, které byly přijaty soudní praxí v návaznosti na právní nauku, vycházely také soudy obou stupňů při zjišťování vzniku a výše škody v posuzované trestní věci. Protože obvinění již v době podání žádosti o dotaci i v době uzavření smlouvy o jejím poskytnutí vědomě uváděli dotačnímu orgánu nepravdivé a hrubě zkreslené informace, tj. že se bude stavět podle původní projektové dokumentace, zatímco zhotovitel díla začal od samého počátku stavět výrazně pozměněný objekt podle nové projektové dokumentace, není pochyb o úmyslném podvodném vylákání dotačních prostředků ve smyslu obou dotčených skutkových podstat. V takovém případě škoda vzniká okamžikem, kdy dotační prostředky opustí majetkovou sféru poskytovatele dotace, a to jak v případě trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku, tak trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Co se týká výše způsobené škody, soudy nižších stupňů ji stanovily naprosto správně, pokud ji ztotožnily s celou poskytnutou dotací (resp. u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie s částkou odpovídající prostředkům vyplaceným z evropského rozpočtu, srov. bod 133. rozsudku krajského soudu, s nímž vrchní soud souhlasil pod body 174. a 175. svého rozsudku), k jejich způsobu vypořádání se s touto právní otázkou Nejvyšší soud nemá výhrady. Pouze pro úplnost dodává, že byla podána jedna žádost o dotaci vztahující se k jedinému projektu s názvem Relaxační a regenerační centrum XY, registrační č. XY, která byla posuzována dotačním orgánem souhrnně pod hlavičkou jednoho dotačního programu a rozhodnutí o poskytnutí dotace se taktéž týkalo celého projektu jako celku. Členění projektu na etapy nebo na objekty A, B, C a D bylo následným organizačním opatřením poskytovatele v zájmu toho, aby příjemce mohl čerpat dotaci v průběhu realizace stavební činnosti postupně, což dávalo logicky smysl při budování tak rozsáhlého a ekonomicky náročného díla. Námitky obviněného M. S., že nesrovnalosti se vyskytly pouze v rámci výstavby a čerpání dotace na objekt A, jsou tudíž naprosto bezvýznamné z hlediska určování vzniku a výše škodlivého následku a současně jsou také skutkového charakteru. Obviněný totiž předkládal vlastní verzi průběhu skutku, naprosto přehlížel, že i v rámci vybudování dalších objektů byly podle skutkových zjištění soudů poskytovateli dotace předkládány doklady s nepravdivými nebo hrubě zkreslenými údaji, pokud jimi bylo prokazováno, že byly provedeny a dodány i takové práce a dodávky, které ve skutečnosti nebyly provedeny/dodány vůbec nebo v menším množství, že projekt je realizován v souladu se smlouvou o poskytnutí dotace a s ní souvisejícími příručkami apod., popřípadě takovými doklady byl zastírán skutečný rozsah změn stavebních úprav a důvody jejich uskutečnění (srov. část skutkové věty vztahující se k časovému úseku od 31. 7. 2009, resp. str. 8 až 10 rozsudku vrchního soudu). Není možné souhlasit ani s tím, že by v důsledku toho, že nejdříve byl realizován objekt A, následně další objekty, byla přerušena příčinná souvislost mezi jednáním a vznikem škodlivého následku, resp. účinku. Ta byla vázána na vztah mezi podvodným jednáním vůči dotačnímu orgánu během vyřizování žádosti o dotaci a uzavřením smlouvy o jejím poskytnutí, což se týkalo celého dotačního projektu, a samotným poskytnutím dotačních prostředků bez ohledu na to, v rámci které etapy nebo za jaký objekt konkrétně by byla podpora po částech vyplácena. Je třeba dodat, že i kdyby těmto výtkám byla přiznána opodstatněnost, na samotnou právní kvalifikaci skutku by to nemělo jakýkoli vliv, protože již při stavbě objektu A dosahovala výše způsobené škody částky, která několikanásobně přesáhla hranici škody velkého rozsahu jako znaku nejpřísněji trestné skutkové podstaty u obou trestných činů, a to i po změně hranic škody v ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb. s účinností od 1. 10. 2020.
80.\tJestliže obviněný vznesl požadavek na přísné odlišení peněžních prostředků, které byly vyplaceny na podkladě fiktivních a skutečných faktur, vycházel z mylného právního názoru na podmínky naplnění objektivní stránky první ze dvou základních skutkových podstat trestného činu podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Způsobem uvažování, jaký předložil obviněný, by totiž bylo namístě přistupovat ke zjištění výše způsobené škody u skutkové podstaty podle § 260 odst. 2 tr. zákoníku, která postihuje mimo jiné neoprávněné použití finančních prostředků pocházejících z rozpočtů Evropské unie nebo z jí spravovaných rozpočtů. V praxi tak půjde o vyčerpání poskytnutých dotačních prostředků na jiný než smluvený, resp. schválený účel. Mezi druhou a první skutkovou podstatou ustanovení § 260 tr. zákoníku, jíž byl obviněný uznán vinným v jednočinném souběhu s trestným činem dotačního podvodu (také v jeho první skutkové podstatě, jež se od druhé liší velmi podobně, jako je tomu u skutkových podstat trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie), však není rozhodné, zda dotace byla použita na to, co bylo ujednáno a schváleno, nebo na něco jiného. Jinými slovy řečeno, skutková podstata § 260 odst. 1 tr. zákoníku, též § 212 odst. 1 tr. zákoníku, počítá s tím, že poskytnuté peněžní prostředky budou použity na daný účel, avšak významné z hlediska trestní odpovědnosti je, že finanční podpora bude čerpána při porušení podmínek, jejichž dodržení bylo poskytovatelem nastaveno a příjemcem podpory akceptováno. V těchto případech se postihuje nedisciplinovanost příjemce finanční podpory, který nerespektuje nastavená pravidla dotačního řízení, neposkytuje nebo zamlčuje pravdivé a úplné doklady a poskytovateli udává informace neodpovídající skutečnosti. V případě obviněného M. S. a jeho spoluobviněných je navíc zcela evidentní, že dotační orgán uváděli v omyl od samého počátku, když měli jistotu uzavření dotační smlouvy, realizovali výstavbu podle jiného stavebního projektu, než který připojili k žádosti o podporu, dále předkládali nepravdivé a hrubě zkreslené údaje i doklady o způsobu i rozsahu stavebních prací, resp. poskytovatele v omylu dále utvrzovali zcela záměrně po předchozím rozmyslu, což jim značně přitěžuje. Nešlo již o „pouhou“ nedisciplinovanost, ale o naprostou ignoraci dodržování sjednaných podmínek pro přiznání a poskytnutí nenávratné finanční podpory. Proto nelze přijmout úvahu, podle níž by škodou v případě jednání odpovídajícímu § 260 odst. 1 tr. zákoníku mohla být pouze ta část peněžních prostředků, která nebyla proinvestována na daný účel, ale celá částka, která byla poskytnuta na podkladě nepravdivých a hrubě zkreslených dokumentů. Z uvedených důvodů tedy nebylo možné rozlišovat, jaká část peněz byla v posuzované věci skutečně vynaložena na realizaci projektu a jaká nikoli, škodu zde představovala celá výše poskytnuté a přijaté dotace pocházející z evropských zdrojů (§ 260 odst. 1 tr. zákoníku).
81.\tJe vhodné také připomenout správnou úvahu soudu prvního stupně, který odmítl přijmout obhajobu obviněného, podle něhož bylo skutečně postaveno to, na co byla dotace poskytnuta. Krajský soud především v bodech 54. až 59. svého rozsudku srozumitelně vysvětlil, proč této obraně nepřiznal opodstatnění, což dále rozvinul i v dalších částech odůvodnění rozsudku. Zejména zdůraznil, že obvinění jednali podvodně, a to se znalostí všech relevantních skutečností, jinak by nebyl důvod pomocí fiktivních protokolů a faktur zastírat, že se staví s podstatnými změnami a podle jiné projektové dokumentace. Ohledně posouzení vzniku a výše škody Nejvyšší soud neshledal z uvedených důvodů v postupu soudů nižších stupňů pochybení, proto pokud v rámci nového rozhodování nedojde k zásadní změně skutkových zjištění, nebude důvod se od uvedených argumentů odchylovat.
3. Zavinění ve vztahu ke škodě velkého rozsahu
[dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu]
82.\tObviněný M. S. popřel úmysl způsobit jakoukoli škodu, natož škodu velkého rozsahu, a soudům obou stupňů vytkl, že se subjektivní stránkou ohledně kvalifikační okolnosti spočívající ve způsobení škody velkého rozsahu nezabývaly, resp. krajský soud vyjádřil úmysl obviněných v podstatě jejich snahou zjednodušit a urychlit čerpání dotace. Argumentace obviněného neměla opodstatnění, jejím podkladem se nepřípustně stal vlastní náhled obviněného na skutkový děj, podle něhož obvinění zvolili zcela správný postup, který se nepříčil dotačním podmínkám.
83.\tKrajský soud vyslovil v bodě 134. rozsudku poměrně stručný závěr, podle něhož se obvinění dopustili obou trestných činů, resp. zločinů v přímém úmyslu. Vrchní soud se otázce zavinění také příliš nevěnoval, výslovně ve vztahu ke způsobené škodě uvedl, že „z popisu skutku vyplývá prokazatelné zavinění obžalovaných ve vztahu ke způsobené škodě v rozsahu výroku o vině“ (srov. bod 212. rozsudku). Toto své právní posouzení však vrchní soud vyjádřil v rámci úvah o náhradě škody a nikoli při zdůvodnění právní kvalifikace skutku. Byť tedy v jiné části odůvodnění svého rozsudku, nicméně v zásadě správně vrchní soud vystihl stručně okolnosti významné pro posouzení znaku zavinění tak, že způsob spáchání zjištěného skutku neumožňuje jiný závěr, než že o přímém úmyslu obviněných i ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu nelze pochybovat. Obvinění opakovaně a dlouhodobě prezentovali v dokumentech předkládaných dotačnímu orgánu spolu s požadavkem na výplatu části přidělené dotace údaje odlišné od skutečnosti, bez jakýchkoli zábran přehlíželi pravidla čerpání dotace, k nimž se zavázali, novou prováděcí dokumentaci zadali ihned po uzavření smlouvy o podmínkách poskytnutí finanční podpory, výstavba probíhala od počátku podle nové projektové dokumentace, avšak poskytovateli dotace bylo nepřetržitě tvrzeno, že se staví podle původního projektu (spoluobviněný P. D. dokonce na tom, že soustavně lhali poskytovateli dotace tím, že vykazovali stav na stavbě podle původní projektové dokumentace, založil svou obhajobu, že dotační podmínky neporušil!). Hodnocení zavinění soudy obou stupňů tedy rozhodně nelze interpretovat tak, jak naznačil obviněný M. S., že by nebylo soudy uvažováno o tom, že by se přímý úmysl neměl vztahovat ke způsobení škody velkého rozsahu. Připomenout je třeba přehled a znalost obviněných o tom, jak vysokou částku žádají z evropských rozpočtů či fondů a že v předkládaných dokladech neuvádějí pravdivé informace o realizaci stavebních prací podle původní projektové dokumentace, podle níž ve skutečnosti postupovat nehodlali, a také tento svůj záměr uskutečnili, neboť stavba probíhala podle zcela nové projekční dokumentace. Uskutečněné změny stavební činnosti obvinění v některých případech oznamovali, resp. částečně přiznávali s uváděním opět nepravdivých příčin vedoucích ke změnám v projektu, a to opožděně až poté, co byly kontrolním orgánem poskytovatele odhaleny první nedostatky v čerpání dotace. Obviněný se sice současně ohrazoval, že dotační orgán investorovi delší dobu nic nevytkl, to však nemá pro posouzení zavinění žádný význam, neboť obvinění si byli velice dobře vědomi toho, že dotační podmínky nedodržují, naopak se jejich porušování snažili zastírat nepravdivými a zkreslujícími doklady. Ze strany obviněných proto nemohlo jít o situace, v nichž je posuzováno dodržení zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, neboť příjemce finanční podpory se jich nemůže dovolávat tehdy, pokud sám poruší dotační podmínky, resp. neplní povinnosti, které jej opravňují k čerpání přiznané finanční pomoci. Zásady legitimního očekávání se nemůže dovolávat příjemce, který se dopustil zjevného porušení platné právní úpravy (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 3. 2008, Vereniging Nationaal Overlegorgaan Sociale Werkvoorziening a další, spojené věci C-383/06 až C-385/06). Byť jde v citované věci posuzované Soudem o výklad práva Společenství týkající se zejména čl. 23 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 4253/88, je z rozhodnutí zřetelné, že uvedené nařízení Rady předpokládá u členských států Evropské unie přijetí nezbytných preventivních a kontrolních mechanismů pro nakládání finanční pomoci poskytované z evropských fondů či rozpočtů, stejně tak zajištění zpětného vymáhání prostředků ztracených v důsledku zneužití nebo nedbalosti. Nelze proto akceptovat jako relevantní obhajobu, která by dokonce mohla vést ke zbavení viny obviněných, tvrzení, podle něhož příslušné orgány kontroly odhalily nesrovnalosti se zpožděním, případně neupozornily investora na porušování dotačních podmínek od počátku provádění prací. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem vrchního soudu, že právě způsob provedení činu nedovoluje jinou úvahu o zavinění, než že obvinění jednali v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu ke všem znakům daných skutkových podstat obou trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. Byť by pro naplnění subjektivní stránky ke vzniku škody velkého rozsahu podle § 260 odst. 5, resp. § 212 odst. 6 tr. zákoníku postačovalo zavinění z nedbalosti ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku, je zřejmé, že za daného skutkového stavu u obviněných byl i k této okolnosti podmiňující použití nejpřísnější trestní sazby naplněn přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
84.\tV souvislosti s obhajobou obviněného, že zejména soud prvního stupně sám označil jako motiv podvodného jednání úmysl obviněných zjednodušit a urychlit čerpání dotace (srov. bod 46. rozsudku krajského soudu), musí Nejvyšší soud označit takové vyjádření za poněkud zjednodušený náhled na záměr obviněných, navíc neodpovídá a logicky nenavazuje na další skutkové okolnosti zjištěné soudem, a to i těch, které tvoří součást popisu skutku ve výroku o vině, s jehož průběhem se dokonce rozchází. Nanejvýše by bylo možné takto formulovanou motivaci obviněných chápat jako správnou v situaci, v níž by obvinění opožděně informovali dotační orgán o změnách předmětu dotace v nějakém objektivně odůvodněném případě jako například potřebu využít dodávky nějakého materiálu, který se musí v určitém čase zpracovat, jinak by byl znehodnocen apod. Na daný skutek však tímto způsobem evidentně nebylo možné pohlížet, žádné takové okolnosti nebyly tvrzeny ani zjištěny, naopak z obsáhlých skutkových zjištění soudů mimo jiné vyplývá, že obvinění nechtěli riskovat v první řadě samotné neschválení žádosti o poskytnutí dotace stejně jako žádosti o její proplacení v rozsahu I. etapy stavby. Soudy tedy ohledně úmyslu/motivu obviněných spočívajícím v „pouhém“ zjednodušení a urychlení čerpání dotace nedůvodně uvažovaly výrazně ve prospěch obviněných. Především je ale takový závěr vnitřně rozporný nejen s popisem skutku ve výroku o vině, ale s dalšími částmi odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Například v bodě 44. rozsudku je podrobněji popsáno výrazné porušení povinností příjemce dotace, které se týká dodávky betonových pilot, za něž investor K. neoprávněně uhradil zhotoviteli částku ve výši 16 601 822,70 Kč (z celkové částky 21 250 620 Kč), ačkoli na stavbu byly dodány a zabudovány piloty pořízené za 4 648 797,30 Kč, jak vyplývá z bodu 76. rozsudku. Jestliže soudy připustily možnost, aby změny projektu byly poskytovatelem dotace povoleny zpětně, jedná se o ničím nepodloženou hypotetickou úvahu, která ani nemohla mít vliv na trestní odpovědnost obviněných podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku. K ní postačuje ohrožení chráněného zájmu (obě základní skutkové podstaty jsou ohrožovacími delikty), ale zejména při dosud zjištěném skutkovém stavu, kdy ve skutečnosti změny průběhu výstavby nebyly příjemcem podpory oznámeny až do té doby, dokud nebylo schváleno její proplacení za I. etapu projektu, lze těžko argumentovat v čistě hypotetické rovině, jak by se ke změnám v projektu, resp. k jeho úplné „výměně“ za jiný vyjádřil poskytovatel, tudíž zda by vůbec a samozřejmě po jaké době změnu odsouhlasil.
4. Časová působnost trestního zákona
[dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu]
85.\tPodle obviněného předložením žádosti o poskytnutí dotace dne 14. 3. 2008 nemohla být naplněna objektivní stránka trestného činu porušení finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku, protože tato skutková podstata nebyla součástí právního řádu České republiky. Trestný čin poškozování finančních zájmů Evropských společenství se stal součástí českého právního řádu až od 1. 7. 2008 ustanovením § 129a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009. Uvedenou námitku obviněného však nebylo možné přijmout, a to z důvodů, jak je výstižně a podrobně popsal státní zástupce ve svém vyjádření k dovoláním obviněných. Nejvyšší soud se tedy omezí jen na stručné shrnutí základních skutečností významných pro reakci na výhradu obviněného. Podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Jestliže se zákon změní během páchání činu (jako v této trestní věci), užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán (§ 2 odst. 2 tr. zákoníku). Čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat; není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat (§ 2 odst. 4 tr. zákoníku).
86.\tJak vyplývá z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku vrchního soudu, prvním dokladem předloženým poskytovateli dotace byla finální verze žádosti o veřejnou podporu projektu ze dne 14. 3. 2008, což je zároveň jediný doklad, který předcházel zařazení skutkové podstaty podle § 129a tr. zákona (dnešní § 260 tr. zákoníku) do českého právního řádu. Ostatní doklady zmíněné v tzv. skutkové větě se vážou k časovému období po datu 1. 7. 2008 včetně uzavření smlouvy o podmínkách poskytnutí dotace, k němuž došlo ze dne 4. 9. 2008. Z hlediska posuzování trestní odpovědnosti obviněných v návaznosti na pravidla o časové působnosti trestního zákona jsou především zásadní veškeré zjišťovací protokoly a na jejich základě vystavené faktury, ty byly vyhotovovány průběžně od 30. 9. 2008 do 15. 6. 2010, dále monitorovací zprávy spojené se žádostmi o platby a doplněné o nepravdivá čestná prohlášení, to vše bylo předloženo příjemcem dotace až v termínech následujících, a to dne 28. 7. 2009, dne 27. 11. 2009 a dne 30. 6. 2010. Vedle toho je potřeba mít na zřeteli, že předmětem trestního řízení v posuzované věci byl jeden skutek, byť páchaný v čase, jímž byly naplněny znaky skutkových podstat dvou trestných činů. V tzv. skutkové větě výroku o vině proto mají být vyjádřeny veškeré okolnosti významné pro naplnění jednotlivých znaků každého z obou trestných činů, proto se některé z nich mohou vztahovat pouze k jednomu z trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, některé k oběma trestným činům. Přitom zejména až doklady pocházející z doby po zařazení skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie (dříve Evropského společenství) jsou jádrem protiprávního jednání, k jehož postihu je určeno ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákoníku, resp. předtím § 129a tr. zákona bylo určeno. Žádost o dotaci a smlouva o podmínkách poskytnutí dotace mají také význam pro skutkovou podstatu podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku nejen z důvodu obecných souvislostí celého skutku, ale i pro posouzení trestnosti, zejména pokud k nim byla přiložena původní projektová dokumentace, ale především se vztahují k naplnění objektivní stránky trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání vykazující znaky tohoto trestného činu přitom bylo trestné i v rozhodné době, včetně časového období před 1. 7. 2008, a to podle § 250b odst. 1 tr. zákona, kdy šlo o trestný čin úvěrového podvodu. Je proto možné uzavřít, že soudy zjištěné jednání bylo trestné v celém svém obsahu a rozsahu po celou dobu jeho páchání, a ty doklady, na něž se vztahovala trestní odpovědnost podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku, jak je vystihl správně krajský soud v bodě 132. svého rozsudku, byly jednoznačně vyhotoveny a předloženy poskytovateli dotace až v době po 1. 7. 2008, kdy nabyla účinnosti novela trestního zákona provedená zákonem č. 122/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jíž byla do trestního zákona začleněna speciální skutková podstata trestného činu poškození finančních zájmů Evropského společenství. Argumentace obviněného tedy nebyla opodstatněná.
5. Doklady ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zákoníku
[dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu]
87.\tNámitka obviněného proti naplnění znaku „doklad“ ve smyslu jednotlivých alternativ objektivní stránky ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákoníku ve skutečnosti úzce souvisí s výše uvedenou výhradou proti časové působnosti trestního zákona, protože i její obsah se týkal dokladů, jež obvinění měli předkládat dotačnímu orgánu. Již shora bylo řečeno, že Krajský soud v Českých Budějovicích v bodě 132. rozsudku označil listiny, které považoval za odpovídající pojmu „doklad“ ve smyslu znaku skutkové podstaty § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Zahrnul mezi ně mimo jiné zjišťovací protokoly (opomenul uvést i předávací protokoly) a k nim se vztahující faktury, monitorovací zprávy, žádosti o platbu, přílohy k těmto dokumentům a vyjádření obviněných k výzvám Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad. Mezi listiny, které krajský soud vyjmenoval jako významné pro naplnění znaků objektivní stránky první základní skutkové podstaty trestného činu podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku nezařadil právě obviněným zmíněnou smlouvu o podmínkách poskytnutí dotace. Ta má navíc zásadní roli ve vztahu k posuzování případného porušení jejího obsahu, tedy pro následnou kontrolu dodržování sjednaných povinností jak pro poskytovatele dotace, tak samozřejmě i pro jejího příjemce. Vrchní soud v Praze doplnil úvahy soudu prvního stupně v bodě 176. svého rozsudku o výklad tohoto znaku, tedy obecně bez vztahu k posuzované věci, pokud konstatoval, že dokladem podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku může být jakákoli listina, jejíž předložení je zapotřebí pro získání dotačních prostředků z evropských fondů, přičemž konkrétně jmenoval žádost o poskytnutí dotace, žádost o platbu, čestné prohlášení, výpis z obchodního nebo trestního rejstříku, podklady k veřejné zakázce. Žádný ze soudů ve věci rozhodujících tedy výslovně nepoukazoval na dotační smlouvu, která by měla odpovídat pojmu „doklad“, jehož předkládání může být za splnění dalších podmínek součástí objektivní stránky a samozřejmě i jiných nezbytných znaků skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie. Námitka obviněného proto směřovala proti tvrzení soudů, jež jim nelze přičítat, resp. jež vůbec nevyslovily, neměla tedy reálný základ.
6. Adhezní výrok [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu]
88.\tProti výroku o náhradě škody obviněný brojil z více důvodů. Namítl nedostatek právního posouzení hmotněprávního podkladu pro tento výrok, promlčení nároků poškozených na náhradu škody, jež navíc postrádaly soukromoprávní povahu, a dále zpochybnil aktivní legitimaci Ministerstva financí České republiky k uplatnění práva na náhradu škody. Nejvyšší soud přiznal opodstatnění výhradě týkající se nedostatečného zjištění soudů obou stupňů ve vztahu k vyvození odpovědnosti obviněných nahradit poškozeným subjektům vzniklou škodu za neoprávněné čerpání dotační podpory ve prospěch příjemce, jímž byla obchodní společnost K.
89.\tSoudy obou stupňů ve svých rozhodnutích nevěnovaly téměř žádnou pozornost vyřešení otázky odpovědnosti obviněných za porušení povinnosti, které vedlo ke vzniku škody se zřetelem na příslušnou mimotrestní úpravu, ačkoli jde o nezbytnou podmínku pro přiznání nároku poškozených subjektů na náhradu škody způsobené zjištěným protiprávním jednáním obviněných. V trestním, resp. v adhezním řízení může být uplatňován a přiznán jen takový nárok na náhradu škody, resp. na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, který lze obecně uplatňovat i v občanskoprávním řízení, resp. v řízení před jiným příslušným orgánem (srov. rozhodnutí č. 39/2014 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 52/1998-1. a č. 26/1999 Sb. rozh. obč.). Samotný adhezní výrok proto nelze opírat pouze o procesní předpoklady pro jeho vyslovení podle § 228 odst. 1 tr. řádu a o výsledek zjišťování skutkového stavu věci, že škoda (případně bezdůvodné obohacení) jako znak skutkové podstaty určitého trestného činu, za něž je obviněný odsouzen, je součástí popisu skutku ve výroku o vině. Citované ustanovení trestního řádu totiž vychází z předpokladu, že odpovědnost obviněného, jemuž má být povinnost k náhradě škody, případně k vydání bezdůvodného obohacení stanovena, vyplývá z jiného, mimotrestního právního předpisu hmotného práva, který je tudíž nutné označit a v jeho rámci posoudit povahu nároku, který poškozený uplatnil v trestním řízení vůči obviněnému. Vrchní soud v Praze se touto otázkou v napadeném rozsudku vůbec nezabýval a krajský soud v bodě 147. rozsudku velmi stručně odkázal na ustanovení § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „NOZ“), které upravuje vznik povinnosti „škůdce“ nahradit újmu poškozenému, kterou způsobil zaviněným porušením zákonné povinnosti. Vzhledem k tomu, že citovaný občanský zákoník nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014, tedy až po dokonání, resp. dokončení trestné činnosti obviněných, která je předmětem jejich trestního stíhání, bylo nutné respektovat § 3079 NOZ. Podle tohoto přechodného ustanovení se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzuje podle dosavadních právních předpisů. V posuzované trestní věci byla dotace čerpána v letech 2009 až 2010, a proto v souladu s citovaným přechodným ustanovením nebylo možné posuzovat předpoklady nutné ke vzniku povinnosti obviněných nahradit způsobenou škodu podle této nové právní úpravy občanského práva, jak učinil soud prvního stupně, s nímž souhlasil i soud odvolací. Nárok na náhradu škody způsobené trestnou činností obviněných proto v případě, že bude odpovědnost obviněných vyvozena z občanskoprávního předpisu, musí být posouzena podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „OZ“). V adhezním řízení jako součástí trestního řízení musí soud při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu škody aplikovat příslušné hmotněprávní předpisy, které se na projednávaný případ vztahují (srov. č. 17/1973 nebo č. 29/1965 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 7 Tdo 676/2007, uveřejněné pod T 1026 v sešitě 39 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 4 Tdo 460/2011, uveřejněné pod T 1404 v sešitě 77 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Obecné ustanovení občanského zákoníku (dříve § 420 OZ, resp. v současnosti § 2914 NOZ) o odpovědnosti za škodu porušením právní povinnosti lze užít jen tehdy, pokud se na daný případ nevztahuje nějaký zvláštní hmotněprávní předpis (např. zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013). V posuzované trestní věci se soudy těmito základními podmínkami pro adhezní výrok, resp. právním hodnocením odpovědnosti obviněných nahradit škodu podle předpisů občanského či jiného práva v podstatě vůbec nezabývaly. Jak již bylo uvedeno, soud prvního stupně nepatřičně pouze odkázal na ustanovení zákona, který ale nebylo možné vůbec použít. Soudy obou stupňů se tedy nevypořádaly důsledně se skutečnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody, přesto uložily obviněným povinnost zaplatit nároky na náhradu škody uplatňované poškozenými.
90.\tV rámci nového rozhodování v adhezním řízení bude třeba, aby soudy do svých hodnotících úvah zahrnuly skutečnosti významné pro posouzení odpovědnosti jednotlivých obviněných za způsobení škody, a to se zřetelem k právní úpravě účinné v době spáchání trestné činnosti. V závazkovém vztahu primárně za škodu odpovídá škůdce (obchodní společnost K., za niž vystupovali obvinění M. S. a V. H., přičemž obviněný P. D. pro K. vykonával na základě smlouvy o dílo technický dozor investora a další činnosti), resp. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost (§ 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obchodní zákoník“). Co se týká naplnění podmínek dotačního řízení, za jejich dodržení nese ve správním řízení odpovědnost výlučně příjemce dotace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 1 Afs 59/2012). Zároveň je třeba upozornit na nabytí účinnosti zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, až k 1. 1. 2012, tj. až poté, co byla posuzovaná trestná činnost obviněných spáchána. Vzhledem k tomu nemůže být ve smyslu § 228 odst. 1 tr. řádu v tomto případě ukládána povinnost k náhradě škody obchodní společnosti K., která v rozhodné době nemohla být trestně odpovědná za trestný čin, jímž byla poškozeným způsobena majetková škoda. Je nezbytné zodpovědět otázku, jestli K., vrátila poskytnutou dotaci, případně jestli je v jejích schopnostech ji vrátit, pokud bude na tomto škůdci vymáhána (s ohledem na převod podniku K., na obchodní společnost M.., by bylo vhodné posoudit skutečnosti spojené s případným právním nástupnictvím, pro což se však ve spise nenachází nezbytné podklady). V souvislosti s tím bude nezbytné posoudit, zda by připadalo v úvahu uplatnit vůči obviněným M. S. a V. H. institut ručení členů statutárního orgánu podle § 194 odst. 6 obchodního zákoníku (za použití § 135 odst. 2 obchodního zákoníku). V tomto ohledu bude nutné zjišťovat splnění právních důvodů a podmínek vzniku ručitelského závazku obviněných jednatelů, resp. členů statutárního orgánu příjemce dotace, neboť kromě odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti členů představenstva, která jim vzniká vůči společnosti podle § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, se stanoví za podmínek uvedených v odstavci 6 tohoto ustanovení pro členy představenstva zákonné ručení vůči třetím osobám, kterým z porušení jejich povinností vznikla škoda (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 698). V posuzované věci obvinění M. S. a V. H. skutečně byli členy statutárního orgánu příjemce dotace, tudíž bude třeba řešit, zda jim ze zákona nevznikl ručitelský závazek podle 194 odst. 6 za použití § 135 odst. 2 obchodního zákoníku [po 1. 1. 2014 srov. § 159 odst. 3, § 2910 a násl. NOZ a § 53 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů]. U obviněného P. D. by mohla připadat v úvahu odpovědnost za škodu podle § 420 OZ, avšak soudy by se musely pečlivě vypořádat se zněním odst. 2 tohoto ustanovení, podle něhož škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti užili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů tím není dotčena. S ohledem na v současnosti neobjasněnou situaci týkající se hmotněprávního podkladu pro přiznání náhrady škody obviněnými a také vzhledem ke skutečnosti, že dosud nebylo pravomocně skončeno řízení vedené proti K., Ministerstvem financí České republiky ve věci rozhodnutí Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad (původně vedeného pod č. j. MF-8609/2015/1203) o povinnosti zaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně v souvislosti s porušením podmínek výběrového řízení na realizaci projektu Relaxační a regenerační centrum XY, bude nutné eventuálně doplnit dokazování v tomto směru.
91.\tS možností přiznat poškozeným náhradu škody v posuzované věci také souvisí výhrada obviněného k povaze smlouvy o poskytnutí dotace. Rozhodně nelze vůbec polemizovat s tím, že jde o smlouvu veřejnoprávní povahy, ostatně opak ani orgány činné v trestním řízení, resp. soudy netvrdily. Obecně totiž veřejnoprávní povaha závazků nevylučuje posuzovat v rámci adhezního řízení takové nároky poškozených, pokud mají charakter škody nebo bezdůvodného obohacení pachatele, s nimiž trestní právo hmotné spojuje trestní odpovědnost, neboť tvoří znaky některých skutkových podstat trestných činů. Z toho vyplývá možnost posoudit v trestním řízení případné nároky poškozených, kterým v důsledku protiprávního jednání naplňujícího znaky objektivní stránky určitého trestného činu byla způsobena majetková újma, resp. škoda, neboť právě za tímto účelem tvoří adhezní řízení součást trestního řízení. Příkladem je právě případ z praxe, na který mj. odkazoval i obviněný, rozhodnutí č. 39/2014 Sb. rozh. tr. V citované trestní věci se jednalo o daňový delikt, přičemž subjektu povinnému k zaplacení daně zásadně nelze v trestním řízení uložit povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem podle § 240 tr. zákoníku z toho důvodu, že nárok finančního úřadu na zaplacení zkrácené (neodvedené) daně vyplývá přímo ze zákona (srov. také č. 34/1987 Sb. rozh. tr.). Uvedený výklad soudů však bezezbytku nelze aplikovat ve vztahu k nároku dotačního orgánu na náhradu škody způsobené trestnými činy dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie, na druhé straně nárok poskytovatele dotace na odvod poskytnuté podpory ze strany příjemce dotace vzniká až pouze v závislosti na porušení rozpočtových pravidel podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých zákonů (srov. § 15 citovaného zákona). Jak již bylo zmíněno, o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně příjemcem dotace rozhoduje úřad Regionální rady regionu soudržnosti [§ 22 odst. 11 písm. b) zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů], přičemž v posuzované věci také již došlo, byť nepravomocně k vydání rozhodnutí tohoto orgánu. Škodu způsobenou trestným činem dotačního podvodu nebo poškození finančních zájmů Evropské unie však nelze zaměňovat s odvodem za porušení rozpočtové kázně. Všechny spory o náhradu škody jsou přitom obecně považovány za spory ve věcech soukromého práva, bez ohledu na povahu porušené povinnosti a je zde dána pravomoc soudů, pokud není výslovně svěřena jinému orgánu; jde o majetkové spory z odpovědnostního vztahu, v nichž stojí proti sobě v rovném postavení poškozený, jenž uplatňuje právo na náhradu, a škůdce, jehož odpovídající závazek má být požadovaným rozhodnutím autoritativně deklarován (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4202/2011, uveřejněné pod C 13205 ve svazku 18 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha; a Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 22, 23). V této souvislosti je také možné odkázat na poměrně přiléhavé argumenty státního zástupce, které k této otázce přednesl ve svém vyjádření k dovoláním obviněných. Současně Nejvyšší soud opětovně připomíná, že přiznat nárok na náhradu škody v trestním řízení bylo vyloučeno v rozhodnutí č. 39/2014 Sb. rozh. tr., výhradně ve vztahu k subjektu povinnému uhradit příslušnou daň, nikoli již ve vztahu k fyzickým osobám vystupujícím za právnickou osobu v postavení plátce daně. Naopak v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil na rozdílnou situaci, která může nastat v případech, v nichž obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů nebo jinou daň této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr a doměřil právnické osobě zkrácenou daň, ale je zřejmé, že platební výměr je nevykonatelný, neboť právnická osoba nemá žádný majetek použitelný k výkonu rozhodnutí. Právě v těchto případech je třeba vyřešit otázku případné odpovědnosti z ručitelského závazku fyzických osob – členů statutárního orgánu takové právnické osoby, na základě kterého by mohl být pachatel jako fyzická osoba v adhezním řízení zavázán k náhradě škody způsobené trestným činem nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle § 240 a 241 tr. zákoníku. Ani judikatura citovaná obviněným v dovolání tedy nemohla sama o sobě vyloučit možnost soudu rozhodnout v trestním řízení o nároku na náhradu škody způsobené poškozeným v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněných skutkem, jímž budou uznáni vinnými.
92.\tNejvyšší soud považuje za předčasné podrobněji se zabývat adhezním výrokem, který je tímto usnesením zrušen, a soudy budou znovu rozhodovat o nárocích poškozených, kteří se řádně a včas připojili k trestnímu řízení. Přitom budou mít na paměti, že své úvahy o hmotněprávním podkladu adhezního výroku, pokud budou znovu ukládat obviněným povinnost zaplatit určitou částku na náhradu škody, je třeba pečlivě vyložit v odůvodnění rozhodnutí včetně odkazu na konkrétní ustanovení aplikovaných hmotněprávních předpisů tak, aby byly přezkoumatelné. Je nutné opakovaně zdůraznit poměrně významnou skutečnost ovlivňující výsledek adhezního výroku, kterou je nesporné zjištění, že příjemcem finanční podpory zde byla právnická osoba, proti níž je vedeno správní řízení, jehož předmět (porušení předpisů o veřejných zakázkách) sice není zcela totožný se skutkem, pro který jsou obvinění trestně stíháni (podvodné jednání vůči poskytovateli dotace) a který je podkladem pro adhezní řízení, avšak porušení závazných dotačních podmínek, k němuž reálně došlo, shodu vykazuje. V obou řízeních se také jedná o vrácení finanční podpory poskytnuté z rozpočtu České republiky, resp. z rozpočtů Evropské unie. Soudy se tedy dosud nezabývaly tím, že fakticky byla škoda způsobena příjemcem dotace, vůči němuž by primárně měli poškození směřovat svůj požadavek na její náhradu, případně by tento příjemce dotační podpory následně mohl, či měl požadovat jím uhrazenou výši škody na obviněných, ať z titulu již zmíněného ručení statutárních orgánů, či z titulu obecné odpovědnosti za škodu způsobenou protiprávním jednáním. Pokud by dokazování v tomto smyslu přesáhlo rámec potřeb trestního řízení, rozhodně nelze vyloučit ani postup podle § 229 odst. 1 tr. řádu a poškozené odkázat s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
93.\tObviněný zcela správně poznamenal, že poškozeným v posuzované věci není Ministerstvo financí České republiky, ale stát, tedy Česká republika, pokud ovšem poskytnutá finanční podpora byla skutečně uhrazena ze státního rozpočtu, nikoli v celém rozsahu z rozpočtu Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad, jak bylo tvrzeno v odvolání této poškozené. Obviněnému však již nelze dát za pravdu v tom, že by Ministerstvo financí České republiky, které jako organizační složka státu zastupovalo v trestním řízení poškozenou Českou republiku, nemělo aktivní legitimaci k uplatnění nároku na náhradu škody. Nejvyšší soud se ztotožnil se způsobem, jakým se Vrchní soud v Praze vypořádal se stejnou výhradou v bodech 181. a 182. napadeného rozsudku. Výslovné označení poškozeného „Česká republika“, resp. stát v písemném podání, jímž došlo k uplatnění nároku na náhradu škody, lze považovat za formální vadu, která by mohla sama o sobě vyvolat pochybnosti o tom, kdo tento nárok, z jakých důvodů a v čí prospěch fakticky uplatnil. Ministerstvo financí České republiky jednalo v oblasti vztahů, pro něž bylo zřízeno. Obecné zmocnění organizačních složek státu k vystupování v právních vztazích za stát vyplývá ze zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, zejména pak z jeho ustanovení § 6 až § 7. Ministerstvo financí České republiky jako organizační složka státu ve svém podání v rámci trestního řízení odkázalo na ustanovení § 3 a § 51 citovaného zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a to v textu Pověření, jímž ministryně financí JUDr. Alena Schillerová, Ph.D, pověřila zaměstnankyni ministerstva M. M., „k jednání za Českou republiku – Ministerstvo financí v řízení před soudy, rozhodčími orgány, správními úřady, orgány činnými v trestním řízením a jinými orgány v případech, kdy za stát vystupuje Ministerstvo financí“ (srov. č. l. 3783 tr. spisu). V tomto smyslu také bylo Ministerstvo financí České republiky vnímáno (tedy jako organizační složka státu – poškozeného) po celou dobu trestního řízení, jak o tom vypovídá například písemná odpověď Ministerstva financí České republiky na žádost policejního orgánu o vyčíslení a odůvodnění nároku na náhradu škody, založená na č. l. 3788 a násl. tr. spisu, v níž je doslova uvedeno „K Vaší žádosti sděluje Ministerstvo financí, jakožto organizační složka státu jednající za Českou republiku…“. Byť formálně naprosto bezvadným postupem by bylo ve veškerých listinných podkladech poškozeného doplnit označení Ministerstvo financí České republiky o dovětek: organizační složka státu jednající za stát/Českou republiku, s ohledem na shora uvedený výklad není reálný důvod považovat nárok poškozeného, kterým je Česká republika, za vadně uplatněný, jak se domníval obviněný M. S.
94.\tV rámci repliky k vyjádření státního zástupce k dovoláním obviněných dovolatel M. S. odkázal na judikaturu civilních soudů, aby zdůraznil vážnost pochybení, pokud se k trestnímu řízení připojil poškozený označený jako „Ministerstvo financí České republiky“, pokud takové procesní postavení náleží ve skutečnosti České republice. Podle civilní judikatury se jedná o vadu žaloby, jestliže byla podána proti subjektu bez právní subjektivity, ačkoli žalovaný právní subjektivitu má, a taková vada musí být odstraněna. Obdobný přístup obviněný požadoval i k připojení se poškozeného k trestnímu řízení. Na tuto argumentaci, jež netvoří součást dovolacích námitek obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, podle něhož se v dovolacím řízení přihlíží výlučně k těm námitkám, které byly uplatněny v řádné lhůtě pro podání dovolání, eventuálně též usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2, 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019), Nejvyšší soud nad rámec dovolání bude pouze stručně reagovat, aby nevznikly další pochyby o aktivní legitimaci poškozené České republiky zastoupené v trestním řízení organizační složkou - Ministerstvem financí České republiky. Nejprve k civilní judikatuře je potřeba podotknout, že ani ona nevyloučila, aby řízení o žalobě nemohlo proběhnout. V tomto smyslu je také třeba připustit rozdílnou úpravu civilních a trestních procesních předpisů. Již v předchozím bodě tohoto usnesení bylo vyloženo, že v posuzované věci nevyvstaly pochyby o tom, že by se s náhradou škody k trestnímu řízení připojil subjekt, kterému by nemělo být přiznáno postavení poškozeného ve smyslu § 43 tr. řádu. Kromě citovaných zákonných ustanovení pro toto konkrétní trestní řízení bylo podstatné, že nedílnou součástí obviněným zpochybňované listiny, jíž se poškozený stát připojil k trestnímu řízení (č. l. 3780 tr. spisu), bylo Pověření na č. l. 3783 tr. spisu, v němž je jednoznačně označen za poškozeného stát a Ministerstvo financí České republiky jako organizační složka vystupující za stát před orgány činnými v trestním řízení. Obdobně o této skutečnosti vypovídal např. obsah listiny na č. l. 3805 tr. spisu, na níž v úvodu žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu je uvedena poškozená Česká republika, zastoupená Ministerstvem financí České republiky. Ze všech rozvedených důvodů je zjevné, že po celou dobu v postavení poškozeného vystupoval stát, k jehož zastupování jsou zákonem zmocněny mj. organizační složky státu, zde Ministerstvo financí České republiky, a jím předložené listiny včetně vyslovených nároků na náhradu škody nemohou být jakkoli zpochybněny v tom smyslu, který naznačil obviněný M. S. v dovolání.
95.\t Nejvyšší soud se závěrem jen stručně vyjádří k výtce obviněného, podle níž by uložením povinnosti obviněným nahradit poškozeným škodu mohlo dojít k vytvoření dvou vykonatelných právních titulů k vymáhání shodného nároku. Obecně platí, že bylo-li splněno z jednoho právního titulu, v případě druhého se povinný může bránit návrhem na zastavení vymáhacího řízení z důvodu splnění závazku. Rozhodně není reálné, aby poškozený stát získal to samé plnění dvakrát, tuto představu je třeba odmítnout. Podle § 44 odst. 3 tr. řádu nelze v trestním řízení podat návrh podle § 43 odst. 3 tr. řádu, tedy návrh na uložení povinnosti obviněnému nahradit poškozenému způsobenou škodu, újmu na zdraví apod., bylo-li o takovém nároku již rozhodnuto v občanskoprávním nebo jiném příslušném řízení. Již bylo připomenuto, že v trestním řízení jsou stíhány fyzické osoby, jimž je kladeno za vinu způsobení škody, ale v řízení o povinnosti vrátit poskytnutou finanční podporu, resp. zaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně je povinným příjemce dotace – obchodní společnost K. V takových případech se může rozhodovat o nároku na náhradu škody v obou řízeních, což připouští i právní teorie (srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, str. 381). Není totiž na překážku pro rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody v adhezním řízení, jestliže se o témže nároku na náhradu škody vedle adhezního řízení, jež je součástí trestního řízení, rozhoduje ještě ve správním řízení, avšak proti rozdílným povinným osobám. Také v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007, uveřejněném pod T 1088 v sešitě 45 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck: Praha 2008, byla obviněnému, který spáchal jako jednatel a jediný společník společnosti s ručením omezeným trestný čin podvodu, uložena podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinnost nahradit škodu tímto činem způsobenou, přestože ke stejnému plnění, tj. k vrácení podvodně vylákaných peněz, již byla předtím pravomocně zavázána rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení i společnost s ručením omezeným, jejímž jménem obviněný jednal a která dosud nesplnila svůj závazek. Taková situace může nastat zejména v těch případech, v nichž je zjištěno, že povinná právnická osoba nemá dostatek majetku, eventuálně nemá žádné prostředky, aby uhradila svůj závazek vůči poškozenému, který se tak může domáhat uspokojení svého nároku nikoli pouze vůči přímému dlužníkovi, ale též proti ručiteli – obviněnému v trestním řízení. Podobná situace byla řešena v rozhodnutí č. 39/2017 Sb. rozh. tr., a týkala se možnosti uložit obviněnému povinnost nahradit škodu podle § 228 odst. 1 tr. řádu, kterou způsobil trestnými činy poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku nebo zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku, ačkoli poškození věřitelé přihlásili své neuspokojené pohledávky v insolvenčním řízení, které dosud neskončilo a které je vedeno nikoli ohledně majetku obviněného, ale ohledně majetku obchodní společnosti, jejímž jménem obviněný při spáchání trestné činnosti jednal. Proto ani v posuzované trestní věci obviněného M. S. nemůže jít o překážku ve smyslu § 44 odst. 3 tr. řádu, jestliže v jiném řízení bylo rozhodnuto (navíc dosud nepravomocně) o povinnosti zaplatit stejné plnění, jaké představuje uložená náhrada škody, ale povinnost byla uložena právnické osobě, za niž jednal obviněný.
d) K dovolání obviněného V. H.
1.\tNeúplný výrok odvolacího soudu
[dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu]
96.\tZcela shodně s obviněným M. S. se i obviněný V. H. ohradil proti neúplnému výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze. Byl přesvědčen, že soud opomenul ve výroku vyjádřit, z podnětu kterého z podaných odvolání zrušil rozsudek soudu prvního stupně a není tak ani zřejmé, jak tedy soud druhého stupně naložil s jeho odvoláním. Ke stejné výhradě nejasné formulace výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze a z ní vyplývající možnosti naplnění dovolacího důvodu spočívajícího v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí, lze plně odkázat na body 74. a 75. tohoto usnesení. Nejvyšší soud se s totožnými výtkami vypořádal a vyložil důvody, pro které i přes chybějící jasné označení podnětu ke kasačnímu výroku nelze mít pochybnosti o tom, že vrchní soud učinil zrušující výrok z podnětu odvolání obviněných M. S., V. H. a P. D.
2. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
97.\tDovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný V. H. podřadil převážně shodné námitky jako obviněný M. S., s nimiž se již Nejvyšší soud vypořádal, a proto na příslušné části odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud pro stručnost může odkázat. Důvodná byla výhrada obviněného proti pochybení odvolacího soudu, který neuvedl, na podkladě jakého hmotněprávního předpisu vznikly nároky poškozených na náhradu škody. To samé již bylo konstatováno a odůvodněno shora k totožné námitce obviněného M. S. pod body 89. a násl. tohoto usnesení. Naopak opodstatnění nebylo možné přiznat výtkám proti veřejnoprávní povaze smlouvy o poskytnutí dotace a nemožnosti přiznat na jejím podkladě nárok na náhradu škody, jak je uvedeno shora pod bodem 91. tohoto usnesení, proti vadnému uplatnění nároku na náhradu škody Ministerstvem financí České republiky, což bylo zdůvodněno pod body 93., 94. tohoto usnesení, a neopodstatněné byly i námitky proti povaze listin předkládaných poskytovateli dotace, která by měla odpovídat pojmu „doklady“, který představuje jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Také podle obviněného V. H. nemohla být za takový doklad považována smlouva o podmínkách poskytnutí dotace (obviněný ji označuje jako dotační smlouvu) ani její dodatky, s čímž se Nejvyšší soud neztotožnil a důvody pro takový závěr uvedl výše pod bodem 87. tohoto usnesení. Především je možné zopakovat, že citovanou skutkovou podstatu naplnili obvinění především použitím a předkládáním zjišťovacích a předávacích protokolů, z nich vycházejících faktur, monitorovacích zpráv, čestných prohlášení apod. Dále Nejvyšší soud shora věnoval poměrně obsáhlou pasáž námitce obviněného M. S. proti vzniku a výši škody, již zcela shodně uplatnil v dovolání také obviněný V. H. Proto i v rozsahu této dovolací argumentace Nejvyšší soud odkazuje na předchozí část tohoto usnesení, konkrétně body 76. až 81.
98.\tObviněný V. H. nesouhlasil také s tím, že by u něj byla naplněna subjektivní stránka ke všem znakům skutkových podstat obou trestných činů, zejména ke způsobení škodlivého následku. Ani tyto výhrady nepovažuje Nejvyšší soud za opodstatněné. Obviněný podle skutkových závěrů soudů v postavení nejprve člena výběrové komise na zhotovitele stavby a dále v postavení jednatele, resp. člena představenstva investora věděl (stejně jako další spoluobvinění), jaké stavební práce budou prováděny a podle jaké projektové dokumentace budou probíhat. Stejně tak byl od počátku obeznámen se způsobem i obsahem komunikace s poskytovatelem finanční podpory, tedy že je mylně informován o projektové předloze stavby a jsou mu předkládány nepravdivé údaje v dokumentech o průběhu prací. Obviněný V. H. sice v době podání žádosti o dotaci dne 14. 3. 2008 ještě nebyl statutárním orgánem investora, avšak prokazatelně se aktivně podílel na podnikatelské činnosti a byl obeznámen s vypracováním nové projektové dokumentace, ačkoli dotačnímu orgánu bylo uváděno, že se bude stavět podle původní (např. č. l. 862 tr. spisu, kde je založen e-mail architekty D. P. ze dne 21. 2. 2008 adresovaný mimo jiné i obviněnému na adresu „XY“, nebo e-mailová zpráva od obviněného ze dne 21. 2. 2008, v níž zaslal fakturační údaje investora za účelem vystavení faktury za projekt D. P., č. l. 880 tr. spisu). Působení obviněného v obchodní společnosti, která byla příjemcem finanční podpory a jeho přehled o jejím vystupování v záležitosti týkající se této dotace, stejně jako jeho součinnost s ostatními členy statutárního orgánu při vystupování vůči poskytovateli podpory svědčí o naplnění úmyslného zavinění ke všem znakům skutkové podstaty podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku a stejně tak ohledně znaků skutkové podstaty § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Všichni obvinění věděli o tom, že na listinách předkládaných poskytovateli dotace a v nich obsažených údajích (i nepravdivých) závisí vyplácení peněz z evropských fondů a o jaké částky v jednotlivých fázích výstavby jde. Proto v zásadě není důvod jakkoli zpochybňovat úmyslné zavinění i ve vztahu k okolnosti způsobení škody velkého rozsahu, která podmiňuje použití (nej)přísnějších skutkových podstat podle § 212 odst. 6 písm. a) a § 260 odst. 5 tr. zákoníku. V této době již obviněný V. H. vykonával vrcholnou funkci v obchodní společnosti K. Na trestní odpovědnost obviněného nemůže mít žádný vliv jeho tvrzení, že peníze byly použity na daný účel, přestavbu na tzv. pětihvězdičkový hotel. Pro postih případů užití poskytnuté dotace na jiný než stanovený účel jsou určeny druhé ze základních skutkových podstat u obou trestných činů podle § 212 odst. 2 a § 260 odst. 2 tr. zákoníku, což ale nebyl posuzovaný případ postihování za spáchání první z obou skutkových podstat trestných činů podle § 212 odst. 1 a § 260 odst. 1 tr. zákoníku.
99.\tObviněný také namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěnými skutečnostmi a zároveň v souladu s pravidlem ultima ratio vyplývajícího ze zásady subsidiarity trestní represe považoval za zcela zbytečné použít v posuzovaném případě prostředky trestního práva, jestliže již byl řešen ve správním soudnictví. Obviněný nepopíral, že změny projektu byly hlášeny se zpožděním, avšak mnohem podstatnější je podle jeho přesvědčení skutečnost, že byly vůbec nahlášeny, což také svědčí o vyloučení úmyslu obviněného získat majetkový prospěch. Sám dotační orgán přitom v té době přistupoval k opožděnému hlášení změn projektu velmi shovívavě, jak ostatně vypověděli tehdejší zaměstnanci poskytovatele dotace. Tyto výhrady však Nejvyšší soud rovněž nepovažuje za opodstatněné.
100.\tV rozporu s uvedenou obhajobou obviněného je již pouhá skutečnost, že dotační projekt byl pozastaven ze strany poskytovatele dotace. Ministerstvo financí jako auditní orgán v únoru 2014 zjistilo, že fakturované plnění na stavbě neodpovídá skutečně realizovanému plnění a jiné nedostatky (srov. jeho závěry na č. l. 2736 nebo 2740 tr. spisu). V zásadě shodné stanovisko ke zjištěným problémům zaujaly také interní kontroly Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad v červnu 2016 (srov. č. l. 2799 a násl. tr. spisu). Tento úřad rozhodně neposoudil zjištěné nedostatky na straně příjemce dotace jako bagatelní, jak se obviněný snaží prosadit, a dne 5. 9. 2014 oznámil příjemci dotace pozastavení administrace projektu na základě šetření podezření na nesrovnalost (srov. dokument Mapa projektu Relaxační a regenerační centrum v XY na č. l. 2667 tr. spisu). Významným argumentem o vážnosti celé situace, nikoli tedy omluvitelným pochybením příjemce dotace, je i samotné trestní oznámení ze dne 13. 9. 2016, podané Finančním analytickým útvarem Ministerstva financí České republiky (srov. č. l. 12 tr. spisu). V dosud provedeném dokazování bylo zjištěno, že obvinění od počátku předstírali řádné plnění smluvených podmínek dotace, zejména realizaci stavby podle dotačnímu orgánu předložené projektové dokumentace, ačkoli oslovili projektanta s žádostí o vypracování nové projektové dokumentace a stavba od samého počátku probíhala podle jiné projektové dokumentace, než té, s níž byl obeznámen poskytovatel dotace. V průběhu stavebních prací obvinění pokračovali v úmyslném předkládaní nepravdivých dokladů a poskytování nepravdivých informací a údajů, popřípadě v zamlčování pravdivých informací poskytovateli podpory, čímž bylo umožněno neoprávněné čerpání finančních prostředků z evropských rozpočtů v rozsahu několikanásobně přesahujícím hranici škody velkého rozsahu. Rozhodně nelze přijmout představu obviněného, že k postihu této vysoce závažné trestné činnosti postačují prostředky správního práva. Princip použití trestního práva jako „ultima ratio“ vyplývá ze zásady subsidiarity trestní represe. Co se týká zásady subsidiarity trestní represe, lze při jejím výkladu vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Při srovnání výsledku dosud provedeného dokazování v posuzované trestní věci s těmito výkladovými pravidly rozhodně není možné přijmout závěr, že trestní věc obviněného V. H. a dalších spoluobviněných by byla svou povahou v porovnání s jinými věcmi téhož typu bagatelní, aby vylučovala použití prostředků trestního práva jako ultima ratio, právě naopak. V tomto ohledu je shodný názor Vrchního soudu v Praze, jak jej vyjádřil v bodě 170. napadeného rozsudku, odpovídající zásadě subsidiarity podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
101.\tPokud se týká extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěnými skutečnostmi, obviněný tuto výtku nepřípustně založil na subjektivním způsobu hodnocení důkazních prostředků a na své vlastní verzi průběhu skutku, ačkoli o souladu mezi skutečnostmi zjištěnými soudy a jejich právním posouzením, které je vyjádřeno ve výroku o vině, v zásadě není důvod pochybovat. Pachatelství obviněného V. H. nezáviselo výhradně na okolnosti, jestli byl v postavení statutárního orgánu příjemce dotace. Skutková podstata podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku ani § 212 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje, aby pachatelem byl speciální subjekt, a navíc již v předchozím bodě 98. tohoto usnesení bylo vysvětleno, že na řízení obchodní společnosti K., resp. K., se obviněný podílel již před přijetím funkce jednatele, resp. člena představenstva. Nadto trestná činnost byla podle závěrů soudů spáchána obviněnými ve spolupachatelství, tj. nemusel to být přímo on, kdo poskytovateli dotace nepravdivé údaje předkládal nebo zamlčoval, mohl to být i někdo z ostatních spolupachatelů samozřejmě za splnění toho, že obviněný V. H. měl odpovídající znalosti o jejich součinnosti. V posuzované věci však ani o takovou situace nejde. Ze samotného popisu skutku je například patrné, že dne 28. 4. 2009 V. H. podal poskytovateli dotace průběžnou monitorovací zprávu, v níž nebylo kromě změny založení stavby nic uvedeno o tom, že je stavěno podle jiné než projektové dokumentace předložené poskytovateli, navíc přiznaná změna stavby byla později lživě zdůvodněna nepředvídatelnými okolnostmi. Na tomto tvrzení obviněný setrval i v dovolání, ačkoli bylo provedeným dokazováním spolehlivě vyvráceno. Dále dne 25. 9. 2009 obviněný zamlčoval informace Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad v písemné odpovědi na žádost o doplnění monitorovací zprávy. Jestliže obviněný nepodepsal smlouvu o poskytnutí dotace, ani tato skutečnost není překážkou trestní odpovědnosti obviněného V. H. za trestné činy dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie, protože uvedená smlouva rozhodně nebyla jediným dokumentem, jehož prostřednictvím obvinění naplňovali znaky obou uvedených skutkových podstat trestných činů. Dále se obviněný snažil zpochybnit autentičnost spisu vedeného u Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad. Touto námitkou se zabýval již vrchní soud v bodě 171. svého rozsudku, v němž domněnku obviněného neakceptoval. Nejvyšší soud nemá důvod se od názoru vrchního soudu odchylovat a pro stručnost na citovanou část jeho rozhodnutí odkazuje. Námitky o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním soudů, stejně jako tvrzení o porušení zásady ultima ratio svou povahou, byť by s velkou mírou tolerance mohly odpovídat dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neshledal Nejvyšší soud důvodnými.
e) K dovolání obviněného P. D.
1. Námitky proti výši škody
102.\tPrávní závěry soudů o výši způsobené škody obviněný zpochybnil tvrzením, že ji považuje za „absurdní“, aniž by však vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k takovému závěru. Pouze stručně uvedl, že postavený objekt již 10 let funguje, což odpovídá jeho postoji k trestnímu stíhání a obraně, kterou zvolil proti obžalobě. Obviněný zjevně vychází z mylného přesvědčení, že dotace byla využita na dohodnutý účel, tedy na stavbu relaxačního a regeneračního centra v XY. Tato okolnost však není významná pro naplnění znaků skutkových podstat podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011. Shora pod body 77. až 81. tohoto usnesení již bylo vysvětleno, že (ne)správné, resp. (ne)oprávněné použití dotačních prostředků na předpokládaný, resp. jiný než sjednaný účel je jednou z podmínek naplnění objektivní stránky u druhých základních skutkových podstat obou trestných činů podle § 212 odst. 2 a § 260 odst. 2 tr. zákoníku. Obecně Nejvyšší soud tedy dodává, že ke vzniku škody v důsledku jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku dojde tehdy, jakmile dotační orgán ztrácí oprávnění nakládat s dotačními prostředky, a to ve výši odpovídající celé poskytnuté, resp. přijaté podpoře. Pokud součástí dotačních prostředků byly zdroje z evropských rozpočtů, je vylákání takových peněž na podkladě nepravdivých, neúplných či zkreslených údajů postihováno podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Podobně je tomu například u trestných činů úvěrového a dotačního podvodu, u něhož je vznik škody vázán již k době, kdy se peněžní prostředky uvolněné na základě nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů dostaly do dispozice obviněného (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1280). Z uvedeného výkladu v zásadě vychází i právní věta již citovaného rozhodnutí č. 1/2018 Sb. rozh. tr., podle níž je-li při jednočinném souběhu trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie skutek spáchán zčásti ke škodě Evropské unie a zčásti ke škodě jiného subjektu (zpravidla České republiky nebo územního samosprávného celku), je třeba pachateli klást za vinu v rámci § 212 tr. zákoníku celou způsobenou škodu (tj. součet obou dílčích částek), zatímco v rámci § 260 tr. zákoníku jen její dílčí část způsobenou ve vztahu k finančním prostředkům pocházejícím z rozpočtu Evropské unie. Nejvyšší soud tudíž shrnuje, že škoda u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku vylákaná podvodně z rozpočtu Evropské unie nebo z rozpočtů spravovaných Evropskou unií dosahuje výše odpovídající celé přijaté dotaci poskytované z evropských rozpočtů a vzniká v momentě, kdy prostředky opustí majetkovou sféru poskytovatele dotace. Pro závěr o vzniku škodlivého následku u citovaných skutkových podstat je zásadní, že v důsledku obviněným vyhotovených nepravdivých dokladů bylo nejen umožněno nesprávné použití dotačních prostředků, ale skutečně také došlo k tomu, že opustily majetkovou sféru poskytovatele dotace, a to ve výši, jež přesáhla hranici škody velkého rozsahu.
103.\tNámitky proti výši škody z uvedených důvodů tedy nemohly v dovolacím řízení obstát. Zbývá doplnit, že obhajobou založenou na faktu, že byl postaven objekt, na který byla dotace poskytnuta, se zabýval již krajský soud. Srozumitelně vysvětlil, proč ji nelze akceptovat zejména v bodech 54. až 59. svého rozsudku, popřípadě to vyplývá z kontextu další části odůvodnění tohoto rozsudku. Nejvyšší soud se s přijatými úvahami krajského soudu v podstatě ztotožnil a nepovažuje za důvodné je jakkoli změnit při zachování dosavadních skutkových zjištění ani v rámci nového rozhodování v posuzované trestní věci.
2. Skutkové námitky
104.\tPřevážná část dovolání obviněného P. D. obsahovala výhrady proti způsobu hodnocení provedených důkazů a proti skutkovým zjištěním, k nimž soudy dospěly na podkladě provedeného dokazování, což zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nepřipouští. Obviněný zdůraznil, že poskytovateli dotace on sám nemohl zatajit jakékoli informace, neměl totiž vůči němu jakékoli povinnosti, případné technické podklady předával investorovi. Dále uvedl, že nebyl zodpovědný za přípravu podkladů ke smlouvě o podmínkách o poskytnutí dotace ani k žádosti o dotaci. Trval na své v trestním řízení konstantní obraně, tedy že bylo stavěno podle projektové dokumentace pro stavební povolení a změny v pilotovém založení stavby se této projektové dokumentaci nevymykaly, neboť konkrétní provedení této části projektu bylo ponecháno na subdodavateli. Obviněný opakovaně ve svém dovolání projevil zcela nepřijatelný názor, podle něhož postupoval zcela správně, pokud odsouhlasoval práce podle smlouvy o dílo ze dne 5. 1. 2009 (ve zkratce označovaná soudy i obviněným jako „SOD 2“) a podle projektové dokumentace ke stavebnímu povolení, protože kdyby odsouhlasil práce podle skutečnosti, byly by v rozporu s dotačními podmínkami! Obviněný také vyjádřil pochyby o správnosti znaleckého posudku znaleckého ústavu ČVUT, pokud jím byly určeny skutečně provedené stavební práce v závislosti na porovnání fakturace investora a subdodavatele, k čemuž namítl, že fakturace subdodavatele mu známa nebyla a opět zdůraznil, že jím byly fakturovány a odsouhlaseny pouze ty práce, které byly uvedeny v původní projektové dokumentaci.
105.\tPřestože Nejvyšší soud rozhodl v dovolacím řízení kasačním výrokem ve vztahu k oběma rozsudkům soudů nižších stupňů, s vědomím toho, že ve věci bude znovu konáno hlavní líčení, považuje za vhodné stručně vysvětlit důvody, pro něž neshledal tyto procesní námitky obviněného důvodnými. Pracovní náplň obviněného P. D. podrobně popsal krajský soud v bodě 52. svého rozsudku. I přes sporné datum uzavření smlouvy o dílo na inženýrskou činnost (ve smlouvě vytištěné datum 11. 2. 2008 někdo přepsal rukou na 11. 7. 2008) soud uzavřel, že obviněný P. D. se na realizaci projektu aktivně podílel již od samého počátku. Byl totiž jmenován v části 4. žádosti o dotaci jako člen realizačního týmu, svědkyně D. P. potvrdila, že ohledně nové prováděcí dokumentace s ní jednal nejčastěji právě obviněný P. D., a smlouva o dílo na inženýrskou činnost také ukládala obviněnému P. D. za povinnost mj. přípravu podkladů pro žádost o dotaci. Kromě toho podle textu samotné smlouvy o dílo byl obviněný P. D. zavázán zajistit předmět smlouvy podle jejího čl. 3, v souladu s nímž měl mít na starosti mimo jiné přípravu podkladů pro žádost o dotaci, podklady pro smlouvu s poskytovatelem dotace, zajištění technického dozoru stavby v rozsahu přílohy smlouvy a další povinnosti vyjmenované v čl. 3 (srov. č. l. 8841 tr. spisu). Přílohou smlouvy o dílo byl příkladný seznam činností, které měl obviněný P. D. jako technický dozor investora zajišťovat. Mezi ně se řadila kromě dalších i povinnost kontrolovat dodržení souladu projektu a realizace stavby a podmínek stavebního povolení (srov. č. l. 8844 tr. spisu). K porušení této základní činnosti technického dozoru investora se přitom obviněný v textu svého dovolání sám doznal, na svou obranu argumentoval totiž tím, že podepisoval provedené práce nikoli podle skutečného stavu, ale tak, aby byly formálně v souladu s projektovou dokumentací pro stavební povolení. Povinností obviněného přitom bylo zcela jednoznačně vykazovat a odsouhlasovat pouze reálně vykonané stavební úpravy a nikoli ty, které předpokládala původní projektová dokumentace, podle níž se ani nezačalo stavět. Obviněný se k hrubému porušování povinností při výkonu funkce technického dozoru investora doznal i během hlavního líčení konaného dne 6. 6. 2019, v němž kladl dotazy zástupkyním znaleckého ústavu ČVUT. Obviněný zpracovatelkám znaleckého posudku vytýkal, že v rámci znaleckého zkoumání nezohlednily opravu opěrné zdi. Ta však nebyla fakturována a ani zapsána do stavebního deníku, což bylo důvodem, proč se tato práce nepromítla do posudku, při jehož vypracování se znalkyně řídily zadáním posuzovat soulad fakturace se skutečným stavem na stavbě. Aby veškeré provedené práce byly řádně zaznamenány a vyfakturovány, přitom měl ohlídat především technický dozor investora. Z uvedeného tedy plyne, že znalkyně nemohly dohledat byť (údajně) provedené, avšak nevyfakturované práce a dodávky (srov. zejména č. l. 10359, 10359 verte, 10362 verte a 10363 tr. spisu). Není pochyb, že obviněný P. D. zcela úmyslně vyhotovoval či odsouhlasoval nepravdivé doklady, věděl přitom, že budou součástí podkladů předkládaných poskytovateli dotace, čímž tedy dotační orgán bude uveden v omyl a dotační prostředky poskytne na podkladě fiktivních dokladů a nepravdivých informací. Zcela mimo zásady logického uvažování se jeví již zmíněný způsob obhajoby obviněného předestřený v textu dovolání, v němž přiznal vlastní protiprávní jednání spočívající ve vykazování stavebních prací podle původní projektové dokumentace a rozpočtu, nikoli podle skutečného stavu jejich realizace. Obviněný z této své úvahy dospěl k přesvědčení, že nemohlo dojít k porušení smlouvy o podmínkách poskytnutí dotace, protože jím vyhotovené doklady odpovídaly této smlouvě, resp. její příloze v podobě projektové dokumentace. Jako zcela nezpochybnitelný fakt je však třeba brát skutečnost, že opakovaně na stavbě v rozporu s původní projektovou dokumentací některé práce neproběhly nebo byly dodány v jiném množství. Za příklad může sloužit fiktivní fakturace pilotů o průměru 900 mm, 1200 mm a 1500 mm, přestože realita byla taková, že na stavbu byly dodány pouze piloty o průměru 600 mm, což se také výrazně promítlo do ceny za piloty (rozdíl mezi cenou subdodavatele a zhotovitele díla za piloty činil částku ve výši 16 601 822,70 Kč). Tuto situaci pečlivě popsal krajský soud v bodě 44. svého rozsudku. Argumenty obviněného se tedy rozcházely se zjištěným skutkovým stavem a částečně odporovaly rozumnému uvažování o trestném jednání a jeho následcích.
106.\tNejvyšší soud nemohl přihlížet ani k procesním námitkám proti znaleckému zkoumání znaleckého ústavu ČVUT, který poukázal na fakturaci subdodavatele, aby na něm doložil skutečně vykonané práce a dodávky materiálu, tím také fiktivnost některých zjišťovacích protokolů a faktur vystavených dodavatelem investorovi. Jednoznačným výsledkem, který ze znaleckého posudku tohoto ústavu přejaly také soudy obou stupňů, je závěr o nesrovnalostech mezi údaji uvedenými v protokolech a fakturách zhotovitele a mezi skutečným stavem na stavbě, k čemuž se u hlavního líčení podrobně vyjadřovaly zpracovatelky znaleckého posudku Ing. Dana Čápová, Ph.D., a doc. Ing. Renáta Heralová, Ph.D., (srov. č. l. 10357 až 10363 tr. spisu). Není podstatné, jestli se obviněný P. D. dostal nebo nedostal k údajům z faktur vystavených subdodavatelem, na což obviněný významně poukazoval. Pro trestní odpovědnost byl významný fakt, že faktury subdodavatele zhotoviteli a zhotovitele investorovi vykazovaly diametrálně odlišný předmět plnění, resp. že byly fakturovány nevykonané práce nebo nedodaný materiál, eventuálně v jiném rozsahu či množství. Přitom k tomu, aby obviněný v postavení technického dozoru investora odhalil tuto vadu zjišťovacích a předávacích protokolů a na jejich podkladě vystavených faktur, nemusel mít k dispozici faktury od subdodavatele, k tomu postačovalo pečlivě sledovat realizované stavební práce a dodávky materiálu. Samozřejmě za situace, kdy by se faktury subdodavatele zhotoviteli a zhotovitele investorovi neshodovaly v ceně v tom smyslu, že by zhotovitel navýšil cenu subdodavatele o vlastní marži, mohlo by jít o běžný nesoulad fakturací subdodavatele a zhotovitele, jak jej naznačoval obviněný ve svém dovolání, avšak takový případ v posuzované věci nenastal. Znalecký posudek tedy podle Nejvyššího soudu nevykazoval vady vytýkané obviněným, což lze uvést pouze nad rámec dovolání, protože výhrady proti důkazním prostředkům a jejich hodnocení soudy nemohou naplnit zvolený dovolací důvod a ani žádný jiný z důvodů dovolání vyjmenovaných v § 265b tr. řádu.
107.\tPokud obviněný P. D. v rámci svého dovolání odkázal v podrobnostech na svůj řádný opravný prostředek, pak je třeba poukázat na přijatý výklad předmětu dovolacího řízení, který byl jasně zformulován v rozhodnutí č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud konstatoval, že se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích trestního řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně. Nejvyšší soud se proto zmíněnými námitkami obviněného blíže nezabýval.
V. Závěrečné shrnutí
108.\tPodkladem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo především dovolání nejvyššího státního zástupce v části, v níž důvodně vytýkal nesprávné hmotněprávní posouzení skutku spáchaného obviněnými F. Š. a M. V., jestliže v něm soudy nespatřovaly žádný z trestných činů, resp. žádnou z forem účastenství na trestné činnosti hlavních pachatelů, v důsledku čehož byli tito obvinění obžaloby nesprávně zproštěni a odvolání proti tomuto výroku soudu prvního stupně bylo fakticky zamítnuto jako nedůvodné, byť takový výrok vrchní soud formálně nevyslovil a vyplývá jen z odůvodnění jeho rozsudku. Dále Nejvyšší soud přisvědčil dovolání nejvyššího státního zástupce v námitce, podle níž soudy obou stupňů pochybily, pokud obviněným M. S., V. H. a P. D. uložily úhrnné tresty odnětí svobody mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za zločin čin dotačního podvodu podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku, resp. opřely aplikaci moderačního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o důvody, které nemohou být považovány za mimořádné okolnosti případu nebo poměry pachatele, s nimiž zákon spojuje možnost snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Avšak také obvinění M. S. a V. H. ve svých dovoláních vytkli oprávněně nedostatky rozsudku Vrchního soudu v Praze ve vztahu k výroku o náhradě škody, totéž však lze vztáhnout i na adhezní výrok rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu prvního stupně. Ačkoli se tedy v dovolacím řízení zjištěné vady rozhodování soudy prvního i druhého stupně primárně a převážně netýkají otázky viny obviněných M. S., V. H. a P. D., ale především viny obviněných F. Š. a M. V., Nejvyšší soud s ohledem na vhodnost konat společné řízení ohledně všech obviněných, jejichž trestná činnost spolu úzce souvisí a také vzhledem k zachování možnosti obviněných M. S., V. H. a P. D. hájit se proti novému výroku o trestu a o náhradě škody ve dvojinstančním řízení, vrátil trestní věc ohledně všech obviněných k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. Kromě toho je nutné připomenout nesprávné právní posouzení zjištěného skutku jako pokračujících trestných činů dílem dokonaných, dílem spáchaných v pokusu Krajským soudem v Českých Budějovicích, které napravil soud druhého stupně a jeho právní názor potvrzený Nejvyšším soudem bude třeba při novém rozhodování o obžalobě respektovat.
109.\tPokud nedojde v novém hlavním líčení před Krajským soudem v Českých Budějovicích k zásadním změnám ve výsledcích dokazování, tudíž budou zachována dosavadní skutková zjištění, bude třeba znovu rozhodnout o vině obviněných M. S., V. H. a P. D. dokonanými zločiny dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie, protože na těchto právních závěrech vrchního soudu nebyla v dovolacím řízení shledána jakákoli nesprávnost. Ohledně výroku o vině těchto tří obviněných bude třeba zohlednit výsledky doplněného dokazování, které se bude týkat nezpochybnitelného závěru o tom, který subjekt byl skutečně v posuzované věci poškozen, případně v jaké výši. Nelze totiž zcela pominout poměrně pádné argumenty Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad, které uplatnila v odvolání. V závislosti na objasnění této otázky nelze pak vyloučit změnu v části výroku o vině obviněných M. S., V. H. a P. D. právě ve vztahu k výši škody a označení poškozeného subjektu. Nově však bude třeba zabývat se otázkou trestní odpovědnosti obviněných F. Š. a M. V., jejichž přispění k páchání trestné činnosti za daného skutkového stavu nelze přejít strohým tvrzením, že jednali na pokyn nadřízených bez důsledného vyhodnocení všech zjištěných okolností, za nichž došlo ke spáchání trestné činnosti. Jak již bylo vyloženo v bodech 50. až 53. tohoto usnesení, dosud zjištěné okolnosti zapojení obou těchto obviněných na páchání protiprávního jednání značí, že jejich účast představovala významný článek v řetězci úkonů směřujících k vylákání dotačních prostředků, neboť, stručně shrnuto, vyhotovovali větší množství zjišťovacích a předávacích protokolů v delším časovém úseku a bez jejich přispění by nemohlo být dosaženo záměru hlavních pachatelů a způsobena škoda velkého rozsahu.
110.\tV návaznosti na nový výrok o vině bude nutné učinit také nový výrok o trestech u všech obviněných, a to s respektem k právnímu názoru vyslovenému Nejvyšším soudem v tomto dovolacím řízení. Nejvyšší soud pouze stručně shrnuje, že sice nepovažuje užití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody za jednoznačně vyloučené, nicméně soud musí skutečně důsledně zvážit veškeré zákonné podmínky umožňující použít ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku se zřetelem na zjištěný skutek a okolnosti jeho spáchání, případně osoby obviněných. Pokud soud shledá, že uložení trestů obviněným v zákonné sazbě by skutečně bylo v posuzované věci nepřiměřeně přísné, musí důsledně vyložit, na jakém podkladě takový svůj závěr učinil a v odůvodnění rozsudku se pak bude třeba vypořádat se všemi argumenty, které v odpovídající části svého dovolání předložil nejvyšší státní zástupce. Dosavadní úvahy jak soudu prvního, tak i soudu druhého stupně totiž nebylo možné považovat za dostatečné a odpovídající podmínkám využití moderačního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž se s ohledem na okolnosti případu nejeví jako případné uložení podmíněného trestu odnětí svobody obviněným M. S., V. H. a P. D., kteří navíc po celou dobu trestního řízení neprojevili jakoukoli sebereflexi nad spáchanými zločiny a v podstatě si vůbec nepřipustili překročení nastavených pravidel dotačního řízení. Dále bude na soudu prvního stupně, resp. případně i na soudu druhého stupně, aby v rámci adhezního výroku pečlivě vyložily hmotněprávní podklad pro eventuální přiznání nároků na náhradu škody poškozeným České republice a Regionální radě regionu soudržnosti Jihozápad. V této souvislosti je vhodné ještě dodat, že bude třeba se v novém hlavním líčení vypořádat s argumentací Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad, kterou uplatnila ve svém odvolání. Za tímto účelem bude zřejmě nezbytné doplnit dokazování tak, aby byl nepochybně zjištěn, resp. označen subjekt, který byl protiprávním jednáním obviněných poškozen, resp. u kterého z obou poškozených, kteří se připojili k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, došlo reálně ke zmenšení majetku v důsledku vyplacené části dotační podpory. Samozřejmě nelze vyloučit ani dosavadní variantu, podle níž soudy shledaly poškozenými jak Českou republiku, tak Regionální radu regionu soudržnosti Jihozápad. Vrchní soud v Praze sice reagoval na odvolací námitky poškozené Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad, nicméně tak učinil bez podrobnějšího vysvětlení důvodů, pro které nepovažoval výhrady poškozené za opodstatněné. Bude tak nezbytné odstranit určité pochybnosti o tom, z jakého rozpočtu byla vyplacena dotační podpora převyšující 50 milionů Kč za I. etapu projektu Relaxační a regenerační centrum XY. V popisu skutku ve výroku o vině je totiž uvedeno, že k tomuto účelu byly využity finanční prostředky z operačního programu „ROP NUTS II Jihozápad“, což podporuje odvolací tvrzení poškozené Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad o tom, že na základě smlouvy s příjemcem dotace, byly k podpoře využity peníze z rozpočtu tohoto poškozeného. Nelze proto vyloučit, že výhrady poškozené Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad mají opodstatnění, což je nutné v novém hlavním líčení objasnit a samozřejmě následně promítnout do rozhodnutí. Krajský soud pak musí mít současně na zřeteli, že v rámci nového rozhodování může obstát jen takový výrok o náhradě škody, který je založen na odpovídajících úvahách o odpovědnosti konkrétních obviněných za způsobení škody podle předpisů občanského, resp. obchodního práva, případně pracovního práva, což je podmínkou pro vyslovení povinnosti škodu nahradit.
111.\tNa základě všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že s výjimkou námitky proti právnímu posouzení obou zločinů jako dílem dokonaných dílem nedokonaných ve stadiu pokusu, shledal důvodnými v podstatě veškeré uplatněné výhrady nejvyššího státního zástupce, který podal dovolání v neprospěch všech obviněných včetně F. Š. a M. V., kteří byli obžaloby zproštěni, a to ve vztahu ke každému z nich. Opodstatnění měla i část námitek obviněných M. S. a V. H., kteří v dovoláních vytýkaly vady adhezního výroku v napadeném rozsudku, zbývající dovolací argumentaci těchto obviněných neshledal Nejvyšší soud opodstatněnou. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce a také z podnětu dovolání obviněných M. S. a V. H. zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 78/2019, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 17 T 30/2018, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozsudky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že důvod, z něhož Nejvyšší soud vyslovil kasační výrok, prospívá dalšímu spoluobviněnému, Nejvyšší soud za použití zásady beneficia cohaesionis uvedené v § 261 tr. řádu zrušil oba rozsudky také ohledně obviněného P. D., neboť jeho dovolání shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněným a odmítl je podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu.V rámci nového rozhodování v posuzované trestní věci bude nezbytné rovněž mít na zřeteli zásadu zákazu změny k horšímu ve smyslu § 265s odst. 2 tr. řádu s tím, že u obviněných M. S., V. H. by měla být zachována právní kvalifikace přijatá Vrchním soudem v Praze, u výroku o vině obviněných F. Š. a M. V., stejně jako u výroku o trestech ukládaných prvním třem obviněným nic nebrání zhoršení jejich postavení, neboť Nejvyšší soud rozhodoval na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch těchto pěti obviněných. U adhezního výroku k původně odsouzeným obviněným nepřichází ani v úvahu zhoršení jejich postavení, neboť jim byla původně uložena povinnost plně zaplatit částku odpovídající přijaté výši dotace. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud o dovoláních obviněných a nejvyššího státního zástupce rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení:\tProti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu