46.\tNejvyšší soud předně konstatuje, že k naplnění skutkové podstaty zločinu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se vyžaduje, aby pachatel způsobil škodu velkého rozsahu (srov. § 138 odst. 1 tr. zákoníku) tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatou trestného činu podle § 220 tr. zákoníku je tedy jednání (konání nebo opomenutí), kterým vzniká škoda na cizím majetku, ale nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Předmětem útoku je zde cizí majetek. Majetkem ve smyslu § 220 tr. zákoníku se rozumí souhrn všech majetkových hodnot, tj. věcí hmotných a nehmotných, všech aktiv, tedy souhrn hodnotou kladných majetkových práv osoby. Cizím je majetek tehdy, nepatří-li zcela nebo zčásti pachateli. Škodou na cizím majetku, která je znakem objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, se tedy rozumí nejen zmenšení dotčeného opatrovaného nebo spravovaného majetku, ale i nedostatek přírůstku na něm. Vznik škody musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tj. porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek musí být alespoň jednou z příčin, bez nichž by škoda nevznikla buď vůbec, nebo nikoli v takové výši, v jaké k tomu došlo. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud je v tom zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Nositelem povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může být i právnická osoba, resp. fyzická osoba jednající v rámci činnosti právnické osoby, přičemž povinnost jí vzniká podle okolností buď ze zákona, nebo na základě smlouvy (občanskoprávní, obchodní, pracovní, manažerské smlouvy, dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování, nepojmenované smlouvy). Pokud má nést trestní odpovědnost konkrétní fyzická osoba, lze v takových případech rozlišovat dvě základní situace, v nichž poruší povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu § 220 odst. 1 tyto fyzické osoby: a) člen statutárního orgánu právnické osoby, jiný její člen nebo pracovník, a to ve vztahu k cizímu majetku, který byl této právnické osobě svěřen jinou osobou do správy (opatrování), b) člen statutárního orgánu právnické osoby, jiný její člen nebo pracovník ve vztahu k majetku, který patří této právnické osobě – vztah mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního či jiného orgánu, včetně jeho vztahu k majetku právnické osoby, může být založen přímo zákonným ustanovením, nebo přichází v úvahu některá ze smluv (pracovní, manažerská, o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování) a pak zde platí stejná situace jako ve vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít především konáním pachatele (aktivní činností), zejména takovými dispozicemi s cizím opatrovaným nebo spravovaným majetkem, při kterých pachatel neobdrží do opatrovaného nebo spravovaného majetku odpovídající protihodnotu, např. když prodá cizí majetek za nepřiměřeně nízkou cenu, nedůvodně zřídí zástavní právo na opatrovaném nebo spravovaném majetku, dlouhodobě a za nepřiměřeně nízký úrok (nebo zcela bezúročně) půjčí tento majetek jiné osobě, nedůvodně daruje či jinak bezplatně převede majetek na jinou osobu, použije opatrovaného nebo spravovaného majetku k nepřiměřeně rizikovým investicím, pronajme tento majetek za nepřiměřeně nízké nájemné atd. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít též opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen, tj. neodůvodněnou nečinností (§ 112 tr. zákoníku). Toto opomenutí pak může spočívat např. v nevymáhání majetkového plnění od druhé smluvní strany za plnění poskytnuté z opatrovaného nebo spravovaného majetku, v opomenutí úkonů, které by zabránily promlčení pohledávky nebo zániku práva náležejícího do opatrovaného nebo spravovaného majetku, v neuplatnění majetkových sankcí vůči jinému subjektu v souvislosti s porušením jeho povinností týkajících se obchodů s tímto majetkem, v nepožadování úroků za půjčku peněz či cenných papírů, v nedostatečné údržbě a opravách spravované nemovitosti, v nezajištění včasné a řádné sklizně úrody atd. Způsoby porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, ať již konáním nebo opomenutím, mohou být velmi různorodé, jak vyplývá z výše uvedeného širokého okruhu osob, jichž se to může týkat, a z jednotlivých druhů povinností, včetně důvodů, na kterých je jejich vznik založen. Kromě případů vyplývajících z porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek osobami za podmínek uvedených v jednotlivých případech ze zákona nebo na podkladě smlouvy přichází v úvahu postih za trestný čin podle § 220 tr. zákoníku (někdy jako subsidiární) i v dalších oblastech, kde pachatel činí dispozice s cizím majetkem, zejména pak v souvislosti s podnikatelskou nebo jinou činností. Půjde především o uzavírání nevýhodných obchodů či jiných smluv na úkor opatrovaného nebo spravovaného majetku. Pachatelem trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku může být jen osoba, která je nositelem zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 15 tr. zákoníku), přičemž postačí i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], tj. pokud pachatel ví o tom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a že tím jinému způsobí škodu nikoli malou, a je s tímto následkem (účinkem) srozuměn. Úmysl se tedy musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. Okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, je podle § 220 odst. 3 tr. zákoníku způsobení škody velkého rozsahu na cizím opatrovaném nebo spravovaném majetku (nebo i na jiném majetku). Škodou velkého rozsahu ve smyslu § 220 odst. 3 tr. zákoníku se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku). Z hlediska zavinění pak postačí způsobení tohoto těžšího následku z nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2183 – 2195).
B.1 K povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu § 220 tr. zákoníku
47.\tNejvyšší soud se zejména zabýval otázkou, zda obviněný Ing. V. H., jenž se měl jako člen výkonného výboru a jednatel občanského sdružení Sportovní klub AC Start Karlovy Vary dopustit v rozsudku odvolacího soudu specifikované trestné činnosti, měl z titulu těchto funkcí zákonem uloženou či smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, konkrétně majetek občanského srdužení AC Start. Jedná se totiž o stěžejní námitku, kterou oba dovolatelé učinili předmětem svého nesouhlasu s odsuzujícím rozsudkem odvolacího soudu a v níž vytýkají nesprávné hmotněprávní posouzení skutku.
48.\tNejvyšší soud považuje za vhodné zde připomenout vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k této námitce dovolatelů. Státní zástupce s odkazem judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že má za to, že z žádného ustanovení stanov citovaných v odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá povinnost obviněného Ing. H. spravovat nebo opatrovat majetek sdružení. Z těchto ustanovení vyplývá oprávnění obviněného H. disponovat s majetkem sdružení a jeho odpovědnost za tyto dispozice, povinnost tento majetek spravovat a opatrovat mu však uložena není. Takovouto povinnost nelze dovodit ani z ustanovení, že jednatel a výkonný výbor odpovídají za hospodaření. Povinnost ke správě a opatrování cizího majetku nelze automaticky dovozovat z oprávnění s tímto majetkem disponovat; rozhodovací praxe vyžaduje, aby takováto povinnost byla pachateli trestného činu podle § 220 tr. zákoníku alespoň v obecné podobě (povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře, povinnost majetek střežit a ochraňovat apod.) Pokud tedy odvolací soud z § 14 odst. 2 stanov dovodil povinnost obviněného Ing. H. nakládat s majetkem v prospěch sdružení tak, aby se tento majetek nezmenšoval (str. 28 rozsudku odvolacího soudu), šlo o extenzivní výklad nevycházející ze znění citovaného ustanovení (blíže srov. str. 7 a 8 vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním obviněných).
49.\tNalézací soud se zabýval otázkou, zda obviněný Ing. H. jako člen výkonného výboru AC Start měl podle zákona uloženou, či smluvně převzatou povinnost opatrovat či spravovat cizí majetek. V této souvislosti nalézací soud poukázal na ustanovení § 3 odst. 3 zákona o sdružování občanů, podle něhož práva a povinnosti člena sdružení upravují stanovy sdružení. Toto zákonné ustanovení je tedy ustanovení, které zmocňuje občanské sdružení k tomu, aby si upravilo své vnitřní poměry a to včetně stanovení práv a povinností členů a představitelů tohoto sdružení. Občanské sdružení AC Start Karlovy Vary na základě tohoto zákonného zmocnění pak přijalo v červnu 2006 své stanovy, kdy v § 10 odst. 4 písm. e) těchto stanov je uvedeno, že výkonný výbor, který řídí činnost AC Startu, zároveň nakládá s jeho majetkem a podle § 14 odst. 2 těchto stanov výkonný výbor a jednatel odpovídá za hospodaření AC Startu. Ze zde uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný Ing. H. jako člen výkonného výboru AC Startu odpovídal za hospodaření tohoto občanského sdružení (srov. str. 41 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud dále dospěl k závěru, že obviněný Ing. H. je osobou, která splňuje zákonný znak objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu, kterým je podle zákona uložená, či smluvně převzatá povinnost opatrovat či spravovat cizí majetek. Jak vyplývá z ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 83/1990 sb., o sdružování občanů, tak práva a povinnosti člena takovéhoto sdružení upravují stanovy sdružení. Stanovy občanského sdružení AC Start byly řádně schváleny valnou hromadou dne 20. 1. 2006 a podle těchto stanov obviněný Ing. V. H. jako člen výkonného výboru a jednatel občanského sdružení AC Start odpovídal za hospodářskou činnost občanského sdružení, měl řídit, organizovat a zastupovat AC Start při provozování hospodářské (podnikatelské) činnosti a podle těchto stanov také spolu s dalšími členy výkonného výboru odpovídal za hospodaření AC Startu. Jak je v těchto stanovách dále uvedeno, tak každý člen AC Startu je povinen přijatá pověření vykonávat odpovědně. Soud tedy konstatuje, že obviněný Ing. H. byl nepochybně osobou, která měla povinnost odpovědně opatrovat a spravovat majetek občanského sdružení AC Start (srov. str. 44 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
50.\tOdvolací soud v rámci svého přezkumu k pokračujícímu pokusu zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1, § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku konstatoval, že podle § 3 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění účinném v době spáchání činů, práva a povinnosti člena sdružení upravují stanovy sdružení. AC Start Karlovy Vary byl nepochybně občanským sdružením podle tohoto zákona. Podle zprávy Ministerstva vnitra ČR z čl. 1600 byly poslední stanovy občanského sdružení před dobou páchání trestné činnosti odsouhlaseny valnou hromadou konanou dne 20. 1. 2006 (viz usnesení z čl. 1607). Jednání valné hromady byl Ing. V. H. přítomen. Podle § 10 odst. 4 písm. e) stanov výkonný výbor nakládá s majetkem AC Start. Podle odst. 7 tohoto ustanovení je výkonný výbor statutárním orgánem AC Start. Jménem výkonného výboru jednají a zavazují se předseda výkonného výboru AC Start nebo jednatel, nestanoví-li tyto stanovy něco jiného. Podle § 11 odst. 1 věta druhá stanov jednatel řídí, organizuje a zastupuje AC Start při provozování jeho hospodářské (podnikatelské) činnosti, nestanoví-li výkonný výbor jinak. Podle § 14 odst. 2 stanov za hospodaření AC Start odpovídá jednatel a výkonný výbor. Z těchto ustanovení zcela jednoznačně vyplývá, že obviněný Ing. V. H. byl v předmětné době jednatelem a členem výkonného výboru AC Start a z titulu této funkce byl odpovědný za hospodaření občanského sdružení. Byl tedy odpovědný i za to, aby se s majetkem sdružení nakládalo v jeho prospěch a aby se tento majetek bezdůvodně nezmenšoval. Tuto povinnost porušil jednáním popsaným v této části výroku o vině napadeného rozsudku. Porušil tím povinnost tento majetek opatrovat (srov. str. 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
51.\tNejvyšší soud předně konstatuje, že nalézací soud sice v souladu s pokynem odvolacího soudu, který mu uložen v usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 4. 2014, č. j. 6 To 569/2013-3225 (srov. str. 14 a 15 odůvodnění tohoto usnesení), dovodil, že obviněný Ing. H. měl povinnost opatrovat a spravovat majetek občanského sdružení AC Start Karlovy Vary, ale neuvedl, zda se konkrétně jednalo o zákonem uloženou či smluvně převzatou povinnost. Tento nedostatek se pokusil napravit odvolací soud v rozsudku, když odůvodnil svůj závěr, že obviněný Ing. H. porušil povinnost opatrovat a spravovat majetek AC Start, jež mu byla uložena na základě zákona, neboť žádná smlouva ve vztahu k této povinnosti nebyla zjištěna (srov. str. 28 odvodnění rozsudku odvolacího soudu).
52.\tNejvyšší soud po přezkoumání spisového materiálu zjistil, že Stanovy občanského sdružení Sportovního klubu AC Start Karlovy Vary (dále též jen „stanovy“) založené na č. l. 1601 – 1606 spisu byly schváleny na řádné valné hromadě občanského sdružení dne 20. 1. 2006 (srov. usnesení z řádné valné hromady AC Start Karlovy Vary konané dne 20. 1. 2006 na č. l. 1607 spisu). Z ustanovení § 10 odst. 4 písm. e) stanov se podává, že výkonný výbor nakládá s majetkem AC Start. Podle § 11 odst. 1 věty druhé stanov jednatel řídí, organizuje a zastupuje AC Start při provozování jeho hospodářské (podnikatelské) činnosti, nestanoví-li výkonný výbor jinak. Podle § 11 odst. 3 stanov jednatel odpovídá za řádné vedení účetní evidence a dodržování předpisů, zejména daňových a pracovně právních při podnikatelské činnosti AC Startu. Podle § 14 odst. 2 stanov odpovídá za hospodaření AC Start jednatel a výkonný výbor. Výkonný výbor AC Start byl zvolen valnou hromadou občanského sdružení dne 1. 10. 2007 ve složení Mgr. B. M., Ing. V. H. a Mgr. V. H. (srov. usnesení z řádné valné hromady na č. l. 516 spisu). Téhož dne byl na schůzi výkonného výboru AC Start jmenován jednatelem občanského sdružení Ing. V. H. (srov. zápis ze schůze výkonného výboru AC Strart na č. l. 516 p. v. spisu).
53.\tNejvyšší soud zde považuje za nutné připomenout, že povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud je v tom zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se rozumí opatrováním nebo správou cizího majetku. Povinnost může být formulována též jako péče o majetek, péče řádného hospodáře, odborná péče, náležitá péče, obhospodařování majetku, nakládání nebo hospodaření s majetkem, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním, investovat ho atd. Vznik uvedené povinnosti, zejména nastává-li přímo ze zákona, není podmíněn svěřením majetku zvláštním aktem do péče (dispozice) pachatele, byť při vzniku povinnosti na základě smlouvy může tato obsahovat i ujednání o způsobu převzetí opatrovaného (spravovaného) majetku. V konkrétních případech může být obtížné rozlišit, zda jde o opatrování cizího majetku či o jeho spravování, protože samotné znění zákona neposkytuje dostatek argumentů pro jednoznačné vzájemné vymezení obou pojmů. Ačkoli se v určitých aspektech mohou tyto pojmy prolínat, v povinnosti opatrovat cizí majetek je zdůrazněn spíše požadavek ochrany majetku před jeho znehodnocením, poškozením či odcizením, zatímco v povinnosti spravovat cizí majetek lze spatřovat – kromě jeho ochrany – i nutnost aktivnějšího přístupu povinné osoby k majetku, který předpokládá širší okruh možných majetkových dispozic včetně jeho zcizování za odpovídající protihodnotu, investování, zhodnocování apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2185 – 2186). S ohledem na právě uvedené se Nejvyšší soud vedle dovolacích námitek obou obviněných zabýval i vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že v právě projednávaném případě došlo k extenzivnímu výkladu § 14 odst. 2 stanov, pokud z něho odvolací soud dovodil povinnost obviněného Ing. H. nakládat s majetkem ve prospěch sdružení tak, aby se tento majetek nezmenšoval, přičemž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 869/2003.
54.\tNa základě uvedeného obecného vymezení pojmu „povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek“ považuje Nejvyšší soud k uvedenému vyjádření státního zástupce a k souhlasným námitkám obou obviněných za potřebné především zdůraznit, že obviněný Ing. V. H. byl v předmětné době jednak členem výkonného výboru občanského sdružení AC Start, jednak jeho jednatelem (srov. výše uvedené listinné důkazy na č. l. 516 a 516 p. v. spisu). Podle stanov tak měl jako člen výkonného výboru oprávnění nakládat s majetkem tohoto občanského sdružení. Vedle toho však stanovy v § 14 odst. 2 zdůraznily, že z titulu obou uvedených funkcí měl navíc odpovědnost za hospodaření AC Start. Hospodařením je třeba chápat jakékoli ekonomické činnosti společnosti související s nakládáním majetku společnosti, jejichž cílem je efektivita, tedy hospodárné nakládání v tom směru, aby nedocházelo k nedůvodnému snižování celkového majetku, tedy vedle vlastního nakládání i péče v tomto směru. Výsledkem hospodaření je pak rozdíl mezi výnosy a náklady, přičemž jsou-li výnosy vyšší než náklady, společnost dosahuje zisku; v případě, že jsou vyšší náklady, je společnost ve ztrátě. Pojem hospodaření je tedy z hlediska významového širší, neboť v sobě zahrnuje nejen nakládání s majetkem, ale i péči o něj. Z tohoto hlediska je tedy třeba nahlížet i na výše citovaná ustanovení stanov občanského sdružení AC Start [srov. § 10 odst. 4 písm. e) a § 14 odst. 2 stanov]. Jak již bylo konstatováno, podle § 10 odst. 4 písm. e) stanov výkonný výbor nakládá s majetkem AC Start, tedy toto ustanovení upravuje vlastní oprávnění k nakládání s majetkem, které měl obviněný Ing. H. jakožto člen výkonného výboru AC Start. Zatímco podle § 14 odst. 2 stanov pak za hospodaření AC Start odpovídá jednatel a výkonný výbor, z čehož nepochybně vyplývá, že obviněný Ing. H. měl vedle oprávnění k nakládání s majetkem ještě zvláště stanovenou odpovědnost za toto hospodaření, která znamená ve smyslu shora uvedeného obecného vymezení v bodě 53. náležitou péči o tento majetek (ve smyslu znaku „povinnost opatrovat“), neboť při jiném výkladu by bylo ustanovení § 14 odst. 2 stanov nadbytečné (dublující), když vlastní nakládání v úzkém slova smyslu bylo upraveno v § 10 odst. 4 písm. e) stanov. Takový výklad odpovídá i shora uvedenému obecnému vymezení, kde se též rozlišuje nakládání a vlastní péče ve vztahu k majetku (ve smyslu hospodaření s majetkem – srov. slova „nakládání nebo hospodaření s majetkem“). Není tedy správný právní názor státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že z uvedených ustanovení vyplývá pouze „…oprávnění obviněného Ing. H. disponovat s majetkem sdružení a jeho odpovědnost za tyto dispozice…“, zatímco „povinnost tento majetek spravovat a opatrovat mu však uložena není“, a to proto, že oprávnění obviněného Ing. H. disponovat s majetkem sdružení a jeho odpovědnost za tyto dispozice vyplývá bezprostředně z ustanovení § 10 odst. 4 písm. e) stanov, které státní zástupce ve svém výkladu vůbec nezmínil, zatímco povinnost majetek opatrovat vyplývá z § 14 odst. 2 stanov, které stanoví odpovědnost za hospodaření ve smyslu náležité péče o tento majetek, jak správně uzavřel i odvolací soud ve svém rozsudku. Z těchto důvodů nejde o extenzivní výklad uvedených ustanovení stanov, ale naopak o výklad adekvátní. Je třeba připomenout, že při adekvátním (doslovném) výkladu se smysl určitého ustanovení interpretovaného textu nezmění ani při zohlednění jeho kontextu (srov. Gerloch, A. Teorie práva. 6. vyd. Plzeň: Aleše Čeněk, 2013. s. 137). Naopak při extenzivním (rozšiřujícím) výkladu se obsah právní normy stanoví šířeji, než vyplývá z jejího doslovného znění (blíže srov. Osina, P. Teorie práva. Praha: Leges, 2013, s. 141). Jen pro úplnost je třeba dodat, že obecně ani extenzivní výklad příslušných ustanovení by nebyl zásadně nepřípustný, pokud by nepřekročil obsah a smysl uvedených ustanovení, neboť takový výklad zůstává v mezích skutečného správného smyslu normy, přičemž koriguje doslovné znění normy a s ohledem na všechny souvislosti jej rozšiřuje (srov. k tomu Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 64; Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 147; Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část 1. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 86). Proto nejsou v zásadě důvodné shora uvedené shodné námitky obou obviněných, které nakonec ani neobsahují konkrétní rozbor předmětných ustanovení stanov.
55.\tNejvyšší soud dále dospěl k závěru, že argumentace obou dovolatelů a rovněž tak státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jež spočívala v odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 869/2003, není přiléhavá. Předně je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud sice v rozsudku ze dne 21. 4. 2004, č. j. 11 Tdo 869/2003-21, dospěl k závěru, že v tomto dřívějším konkrétním případě z článku stanov odborové organizace, jež je z hlediska zákonné úpravy sdružením občanů podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, podle kterého závodní výbor hospodaří s finančními prostředky, nevyplývala pro jednotlivé členy závodního výboru žádná konkrétní povinnost k opatrování nebo správě majetku této organizace. Stanovy přitom mají zákonný podklad, když úpravy práv a povinností členů sdružení obsažená ve stanovách se opírá o ustanovení § 3 odst. 3 zákona o sdružování občanů. Je však třeba zdůraznit, že v rozhodnutí citovaný článek stanov uváděl, že s finančními prostředky odborové organizace hospodaří závodní výbor podle rozpočtu a zásad schválených členskou schůzí. Řídí se přitom obecně závaznými právními předpisy, stanovami, finančním řádem. Nebyla zde tedy vedle vlastního nakládání s majetkem stanovena konkrétní „odpovědnost za hospodaření“ jako v posuzované věci. Nejvyšší soud v uvedeném předchozím případě dospěl k závěru, že se nejedná o ustanovení, které by ve vztahu k obviněnému jako předsedovi závodního výboru výslovně upravovalo jeho povinnost spravovat a opatrovat cizí majetek. Přitom rovněž dovodil, že samotné členství v závodním výboru odborové organizace bez dalšího nezakládá zákonnou povinnost každého jednotlivého člena závodního výboru (včetně jeho předsedy) k opatrování nebo ke spravování majetku odborové organizace, jejíž nesplnění by mohlo vést až k vyvození trestní odpovědnosti. Argumentace obviněných Ing. V. H. a J. M. tedy náležitě nezohledňuje konkrétní znění rozhodných ustanovení stanov, neboť v obou srovnávaných případech bylo rozdílné znění příslušných ustanovení stanov, a to navíc při zcela jiných skutkových okolnostech, na které byla příslušná ustanovení stanov aplikována.
56.\tV návaznosti na tyto právní úvahy Nejvyšší soud přesto dospěl k závěru, že námitka obou dovolatelů je částečně důvodná, byť poněkud z jiných důvodů, než namítali, neboť odvolací soud nesprávně uzavřel, že obviněný Ing. V. H. měl jakožto jednatel a člen výkonného výboru občanského sdružení AC Start Karlovy Vary zákonem uloženou povinnost opatrovat a spravovat majetek tohoto občanského sdružení. Uvedený závěr je totiž v rozporu s ustálenou judikaturou, která dopadá na právě projednávaný skutkový stav (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 Tdo 330/2016-39). Jak již bylo uvedeno výše, obviněný Ing. H. porušil povinnost opatrovat cizí majetek uloženou mu jako jednateli, ale rovněž i jako členovi výkonného výboru. Tato povinnost byla uložena stanovami občanského sdružení AC Start, které představují smlouvu sui generis. Obdobně i stanovy obchodních společností a družstev (tj. obchodních korporací) jsou konstantně soudní praxí považovány za smlouvu sui generis a jejich právní úprava spadá do oblasti práva soukromého (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 382/2005, uveřejněný pod C. 4526 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ve svazku č. 4/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1633/99, uveřejněný pod č. 51/2001 Sb. rozh. obč.; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003, uveřejněný pod C. 2120 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ve svazku č. 27/2004). Výše uvedený závěr lze nepochybně vztáhnout i na stanovy občanského sdružení, neboť právní povaha stanov družstva a sdružení je shodná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3196/2007). Stanovy tedy nemají povahu zákonného, resp. podzákonného předpisu, a nelze je tedy považovat za obecně závazný normativní akt. Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, jehož předmětem byla až do 31. 12. 2013 realizace ústavního práva občanů svobodně se sdružovat výslovně zakotveného v čl. 20 Listiny základních práv a svobod, neobsahovalo žádné „zmocňovací“ ustanovení k vydání stanov jako vnitřního předpisu. Zákon o sdružování občanů v § 3 odst. 3 jen stanovil, že „práva a povinnosti člena sdružení upravují stanovy sdružení“. To znamená, že vnitřní uspořádání a způsob fungování občanského sdružení, resp. spolku a práva a povinnosti jednotlivých členů neupravoval žádný zákonný předpis, nýbrž tato pravidla byla a jsou vymezena výlučně ve stanovách, s nimiž je každý vstupující člen povinen se seznámit, neboť se pro něho přijetím za člena stávají závaznými. Citovaný zákon označuje v § 6 odst. 2 povinné náležitosti stanov, které jsou nezbytnou součástí návrhu na registraci sdružení, o němž rozhoduje ministerstvo vnitra. V otázce nahlížení na stanovy občanských sdružení, resp. spolků jako na smlouvu sui generis nedošlo k žádnému odchýlení se od dosavadní judikatury ani přijetím nové právní úpravy spolkového práva provedené zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti 1. 1. 2014, a zcela nahradil původní zákon o sdružování občanů (zavedl též nový pojem pro občanské sdružení – spolek, viz § 214 a násl. občanského zákoníku). Podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku je spolek založen přijetím stanov, tedy smlouvou uzavřenou buď konvenčním způsobem, nebo přijetím stanov na ustavující schůzi. K založení spolku tak nově dochází jednoznačně vymezenou procedurou na základě vícestranného soukromoprávního úkonu, a to buď dohodou zakladatelů o obsahu stanov, nebo usnesením ustavující schůze (srov. Eliáš, K. a kol., Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, s. 145, 146).
57.\tS ohledem na právě uvedené je třeba přisvědčit námitce dovolatelů, že obviněnému Ing. H. nebyla povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek stanovena zákonem, jak dovodil odvolací soud. Jak vyplývá ze shora uvedené ustálené judikatury, stanovy skutečně nejsou zákonným (ani tzv. podzákonným) předpisem. Povinnosti vyplývající ze stanov pro členy občanského sdružení (spolku) nejsou stanoveny zákonem, tudíž jejich porušení nemůže být považováno za „porušení zákonné povinnosti“, jak vyžaduje shora citovaná alternativa skutkové podstaty trestného činu podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, kterou dovodil odvolací soud v napadeném rozsudku. To však nemění nic na skutečnosti, že stanovy občanského sdružení AC Start z hlediska práv a povinností jednotlivých členů občanského sdružení (spolku) i jeho výkonného výboru a jednatele jsou závazné (srov. zásadu pacta sunt servanda, tedy smlouvy se mají dodržovat). K závaznosti stanov občanského sdružení se vyjádřil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. III. ÚS 195/98, uveřejněném pod č. 50 ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a taktéž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2669/2006, uveřejněném pod C. 4854 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ve svazku č. 6/2008. Z této judikatury vyplývá jednoznačný závěr, že registrací stanov příslušného sdružení se tyto stávají závaznými a závazně upravují otázky, které byly k úpravě stanovami svěřeny. Stanovy nemají tudíž povahu „soukromé listiny“, ale jsou závazným dokumentem, u něhož sice neplatí princip formální publikace jako u zákona, jehož obsah musí být prokázán, avšak předmětné otázky jsou v nich závazně upraveny. Jestliže tedy v ustanovení § 6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb. je stanoveno, že ve stanovách jsou obsažena ustanovení o organizačních jednotkách, pokud budou zřízeny a pokud budou jednat svým jménem, vyplývá z toho zcela jednoznačně, že právě a jedině stanovy upravují vnitřní strukturu a postavení jednotlivých jednotek této struktury včetně jejich právní subjektivity. Stejně tak platí, že jestliže podle § 6 odst. 2 písm. f) zákona č. 83/1990 Sb. obsahují registrované stanovy obligatorně zásady hospodaření občanského sdružení, pak tyto zásady jsou závazné nejen pro sdružení samotné, ale také – z povahy věci – i pro každou organizační jednotku tohoto sdružení. Proto v okamžiku vzniku členství je každý člen povinen respektovat pravidla, na něž při dobrovolném vstupu do určitého občanského sdružení (spolku) přistoupil. Lze tedy uzavřít, že obviněný Ing. V. H. měl ze všech těchto důvodů smluvně převzatou odpovědnost opatrovat majetek občanského sdružení AC Start, jak předpokládá skutková podstata trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku. Tento závěr není pro oba dovolatele překvapující, neboť smluvně převzatou odpovědnost uváděla obžaloba (srov. č. l. 2435 – 2457 spisu) a dovozoval ji ve svých rozsudcích (č. l. 3060 – 3107, 3471 – 3518 spisu) opakovaně i nalézací soud (a oba obvinění tedy měli možnost se k ní v průběhu řízení vyjádřit. Pro úplnost pak Nejvyšší soud konstatuje, že námitka obviněného Ing. H., že odvolací soud postavil naroveň jednatele občanského sdružení a obchodní společnosti Nejvyšší soud konstatuje, že tato skutečnost není v rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o výrok o vině, nikde uvedena, když je vycházeno jen z příslušných ustanovení stanov občanského sdružení AC Start. Uvedená námitka dovolatele je proto rovněž nedůvodná, na čemž nemůže ničeho změnit ani rozsah uloženého trestu zákazu činnosti odvolacím soudem, který byl s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu stanoven nejen ve vztahu k určeným orgánům občanských sdružení (nyní spolků), ale i ve vztahu k obchodním korporacím.
58.\tK vyjádření intervenujícího státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že skutek pod bodem A. výrokové části rozsudku odvolacího soudu měl být právně kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést. že byť by mohlo mít toto vyjádření oporu v ustanovení o trestném činu zpronevěry podle § 206 tr. ř., nelze přehlédnout, že takový postup by byl s ohledem na to, že dovolání podali jen obvinění Ing. V. H. a J. M., v rozporu s principem zákazu reformationis in peius, poněvadž tato právní kvalifikace podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, byť ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, by byla podstatně přísnější než pokračující pokus zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a to už jen z hlediska porovnání trestních sazeb odnětí svobody u těchto ustanovení. Z tohoto důvodu je zcela irelevantní, pokud dovolatelé ve svých replikách jinak správně uvedli, že v průběhu trestního řízení nebylo tímto směrem vedeno dokazování. Nejvyšší soud podotýká, že z uvedených důvodů neshledal podmínky pro zrušení rozsudku odvolacího soudu. Rovněž tak nemohl Nejvyšší soud změnit rozsudek odvolacího soudu a uznat obviněné vinnými trestným činem zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, byť ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť by tím došlo k porušení principu zákazu reformationis in peius podle § 265p odst. 1 tr. ř. [srov. i § 265m odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Pro úplnost pak Nejvyšší soud s ohledem na právě uvedené konstatuje, že odkaz státního zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1474/2008, uveřejněné pod č. 45/2009 Sb. rozh. tr., v němž bylo judikováno, že je možný jednočinný souběh trestných činů zpronevěry podle § 248 zákona č. 140/1961Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. z.“), a poškozování věřitele podle § 256 tr. z. (poznámka Nejvyššího soudu – podle nyní platné trestního zákoníku se jedná o trestné činy podle § 206 a § 222) je možný, je irelevantní. Jak již bylo uvedeno výše, jednání obviněného Ing. H. specifikované pod bodem A. výrokové části rozsudku odvolacího soudu bylo správně posouzeno jako pokračující pokus zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1, § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
C) K souběhu trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku a poškození věřitele (body A. a C. v napadeném rozsudku)
59.\tOba dovolatelé dále shodně namítali, že jednání vymezené pod bodem C. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu je totožné s jednáním vymezeným pod bodem A. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu, resp. pod dílčími útoky A. 1, 2., 9. a 15. tohoto skutku. Uvedené jednání tedy mělo být posouzeno jako jednočinný souběh trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a pokusu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 221 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku u obviněného Ing. V. H. a trestných činů pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k pokusu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pokusu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku u obviněného J. M., a nikoli jako dva samostatné skutky.
60.\tNalézací soud se otázkou souběhu trestných činů (skutků A./II. a B. výrokové části rozsudku nalézacího soudu) v odůvodnění svého rozsudku náležitě nezabýval. Přesto je z právní věty výrokové části rozsudku nalézacího soudu (srov. str. 13 rozsudku nalézacího soudu) zřejmé, že nalézací soud jednání specifikované pod skutky A./I. a A./II., kterým se měl obviněný Ing. V. H. dopustit jednak pokračujícího zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (ad. I.), dílem dokonaného (ad II.), jednak zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4, písm. d) tr. zákoníku. (ad II.), posoudil jako jednočinný souběh.
61.\tOdvolací soud po přezkoumání rozsudku nalézacího soudu dospěl k závěru, že nalézací soud, jak vyplývá z právní věty vztahující se k této části výroku o vině napadeného rozsudku, jednání obviněného posoudil jako jednočinný souběh (dílčího útoku pokračujícího) zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1, § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle názoru odvolacího soudu takovýto jednočinný souběh není možný. Obě výše popsaná jednání jsou samostatná a každé z nich vedlo ke vzniku jiného následku. Podstata jednání zakládajícího znaky trestného činu zpronevěry spočívala v tom, že obviněný použil část finančních prostředků získaných od společnosti Tubex k jinému účelu, než k němuž byly určeny. Použil je v rozporu s účelem svěření na úhradu fiktivní půjčky pro společnost Tubex. Následkem je reálně vzniklá škoda ve výši 1 500 000 Kč. Podstatou jednání naplňujícího znaky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku je, že nezaplatil splátku kupní ceny za pozemek Ministerstvu obrany a v důsledku toho občanskému sdružení AC Start hrozilo, že bude povinno zaplatit smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč. Odvolací soud z těchto důvodů jednání obviněného rozdělil na dva samostatné skutky. První (B./1.) právně posoudil jako dílčí útok (společně s jednáním pod bodem A./I.) pokračujícího zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku nedokonaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, druhý (B./2.) jako dokonaný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (srov. str. 30 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
62.\tNejvyšší soud předně zdůrazňuje, že jednání obou obviněných specifikované pod písmenem C. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu bylo původně označeno jako skutek B. skutkové věty výrokové části rozsudku nalézacího soudu. Jednání vymezené pod bodem A. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu odpovídá původnímu označení skutku A./I. skutkové věty výrokové části rozsudku nalézacího soudu. Pro úplnost pak Nejvyšší soud upozorňuje, že jednání specifikované pod bodem A./II. skutkové věty výrokové části rozsudku nalézacího soudu je nově označeno bodem B., resp. bylo rozděleno na dílčí útoky B. 1. a B. 2. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud dále konstatuje, že výše uvedená změna vymezení jednotlivých skutků spočívá pouze v jejich označení písmeny A. – C. (A., B. 1, B. 2. a C.), oproti původnímu označení písmeny A./I., A/II. a B., byla odvolacím soudem provedena toliko z důvodu lepší přehlednosti vymezeného jednání obviněných. Vzhledem ke složitosti a značné nepřehlednosti slovního vyjádření jednání specifikovaného pod bodem A. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu, tedy uzavření dvou smluv o půjčce a na ně navazujících dalších právních úkonů specifikovaných pod dílčími útoky 1. – 15. tohoto skutku, je třeba postup odvolacího soudu posuzovat velmi obezřetně. Slovní vyjádření jednání, jímž se obviněný Ing. H. dopustil pokusu zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1, § 222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a obviněný M. pomoci k pokusu zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1, § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, bylo pro přehlednost vyčleněno jako samostatný skutek pod bodem C. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu (bod B. rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud však souhlasí s námitkou dovolatelů, že jednání vymezené pod bodem C. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu je totožné s jednáním specifikovaným pod dílčími útoky 1., 2., 9. a 15. skutku pod bodem A. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Je však na místě opět připomenout, že toto jednání bylo zjevně v návaznosti na vymezení jednání v rozsudku nalézacího soudu vyčleněno pod samostatný bod pod písmenem C. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu (původně bod B. rozsudku nalézacího soudu) toliko z důvodu přehlednosti (viz dále).
63.\tNejvyšší soud připomíná, že jednočinný souběh přichází v úvahu všude tam, kde jsou jediným skutkem de iure, tzn. v jeho rámci, resp. na jeho základě zcela nebo alespoň zčásti shodným jednáním zasaženy či ohroženy různé individuální objekty ochrany a tím způsobem vyvolány různé právně významné následky (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 393). Při jednočinném souběhu nestejnorodém bylo porušeno či ohroženo více zájmů chráněných trestním zákoníkem, pachatel tedy jedním skutkem spáchá více trestných činů různých skutkových podstat. Tak tomu bylo i v právě projednávaném případě. Lze tedy přisvědčit námitce obou dovolatelů, že se uvedeného jednání dopustili v jednočinném souběhu. Nejvyšší soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a závěry soudů nižších stupňů a jednání specifikované pod body A. a C. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu považuje za spáchané v rámci jednočinného souběhu. S ohledem na uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitka dovolatelů je důvodná v tom směru, že odvolací soud se skutečně zabýval posuzováním souběhu (srov. bod 46 tohoto usnesení) pouze pokud jde o souběh zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1, § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (body A., B./1.) a zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (bod B./2.) a v rámci svého rozsudku se vůbec nezabýval otázkou souběhu trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku a poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, a to ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku vymezenými skutkově pod body A. a C. rozsudku Krajského soudu v Plzni, což ovšem bylo zřejmě důsledkem i toho, že v odvoláních obou obviněných nebyla tato otázka vůbec namítnuta. Za této situace je třeba řešit uvedenou problematiku z hlediska, zda jde pouze o formální vadu rozsudku spočívající v nedostatku odůvodnění napadeného rozsudku, neboť vzhledem ke slovnímu popisu obou skutků (A. a C.) je zcela zřejmé, že se o jednočinný souběh jedná, a to i přes to, že to není v odůvodnění rozsudku výslovně uvedeno, přičemž oddělení skutkového popisu do samostatných bodů A. a C. by mohlo nasvědčovat vícečinnému souběhu, anebo bylo toto vymezení učiněno s tím, že tím má být vyjádřen vícečinný souběh. V tomto směru nelze přehlédnout, že body A. a C. rozsudku odvolacího soudu byly takto vymezeny již v žalobním návrhu obžaloby ze dne 24. 4. 2012 jako body I. a II., konkrétně bod I. obžaloby slovním popisem odpovídá bodu C. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a bod II. obžaloby koresponduje s bodem A. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu (srov. č. l. 2435 spisu), přičemž jak soud prvního stupně (body A. a B.), tak i odvolací soud (body A. a C.) toto vymezení při jasném popisu skutku, kdy části uvedené dílčími útoky A. 1, 2., 9. a 15. a C. se jednoznačně překrývají, převzaly do skutkového popisu svých rozsudků. Zváží-li se poměrně složitý a rozsáhlý popis skutkového stavu v rozsudcích nalézacího soudu i odvolacího soudu a dále skutečnost, že nesprávný popis skutku vymezeného ve dvou samostatných bodech z hlediska typu souběhu nebyl namítán obhajobou ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení před soudem druhého stupně, ale teprve až v rámci mimořádného opravného prostředku, kterým je dovolání, když odvolací soud se v napadeném rozsudku k této otázce nevyjádřil, je možno dospět k závěru, že k formálnímu oddělenému popisu skutku ve dvou bodech došlo z hlediska přehlednosti a jasnosti toho, kterou část skutku je třeba podřadit pod trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku a kterou část totožného skutku je možno podřadit pod trestný čin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, a to ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. V praxi soudů totiž není nic neobvyklého, že v takovýchto složitějších případech, kdy je třeba při složitém skutkovém ději vyjádřit odlišnosti skutkového popisu jednotlivých znaků různých trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu, se tento popis jednoho a téhož skutku vyjádří ve více bodech žalobního návrhu nebo skutkové věty odsuzujícího nebo zprošťujícího rozsudku. Z tohoto hlediska není totiž podstatné, zda je popis posuzovaného jednání vyjadřujícího jeden skutek uveden v jednom bodě, či pro přehlednost ve dvou samostatně vymezených bodech, jak u zmíněných trestných činů učinily oba nižší soudy, ale jak k takovému popisu přistupuje rozhodující soud. Byť se odvolací soud k této otázce jednočinného souběhu jednoznačně nevyjádřil, je možno právě vzhledem k tomu, že popis skutku v namítaných částech je zcela jednoznačně totožný, dospět k závěru, že odvolací soud v návaznosti na vyjádření nalézacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku (srov. str. 44 rozsudku nalézacího soudu) posoudil jednání obou obviněných popsané v bodech A. a C. výroku o vině napadeného rozsudku jako trestné činy porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a pokusu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku u obviněného Ing. V. H. a trestné činy pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k pokusu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a pokusu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku u obviněného J. M. v jednočinném souběhu. Takové posouzení jako jednočinného souběhu totiž jednoznačně plyne z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ve kterém tento soud uvedl, že má-li „…tedy soud shrnout dokazování v této trestní věci, tedy dokazování k bodům A./I., II. i k bodu B., musí konstatovat, že bylo podle jeho názoru prokázáno, že půjčka, která měla být údajně poskytnuta společností Quatro LTD na základě dvou smluv o půjčce z 26. 1. 2011 občanskému sdružení AC Start v celkové výši 8 000 000 Kč je pouze fiktivní. Obžalovaný Ing. V. H. a obžalovaný J. M., kteří tyto smlouvy o fiktivní půjčce s plným vědomím uzavřeli, jednali s cílem neoprávněně vyvést z prostředků občanského sdružení AC Start nejméně částku 37 000 000 Kč, přičemž si byli oba zároveň vědomi toho, že tímto postupem může dojít ke zmaření pohledávky dalšího věřitele občanského sdružení AC Start, a to společnosti Tubex…“ (srov. str. 44 druhý odstavec rozsudku nalézacího soudu). Z toho je třeba podle Nejvyššího soudu jednoznačně dovodit, že nalézací soud považoval toto jednání za jeden skutek, který vzal za základ obou předmětných bodů ve svém rozsudku (A./I. a B.), které posoudil u obviněného Ing. V. H. ad A./I. jako pokračující zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a ad B. jako pokus zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 221 (správně § 222) odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, a u obviněného J. M. ad A./I. jako pokus zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 k § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchaný formou pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a ad B. jako pokus zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Proto, jestliže šlo podle závěru nalézacího soudu o jeden skutek, posoudil spáchání uvedených trestných činů v jednočinném souběhu (při jednočinném souběhu je jedním skutkem naplněno více skutkových podstat trestných činů), neboť vícečinný souběh vyžaduje spáchání více trestných činů více skutky (srov. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 342; Jiří Herczeg v Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 276). Odvolací soud v tomto směru ničeho na závěrech nalézacího soudu nezměnil a naopak z nich vycházel, když je s výjimkou jednočinného souběhu (dílčího útoku pokračujícího) zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1, § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, který v napadeném rozsudku po zrušení rozsudku nalézacího soudu posoudil jako vícečinný souběh, považoval za správné (srov. str. 26 až 29 a 30 až 33 rozsudku odvolacího soudu), a to logicky i pokud jde o posouzení uvedeného jednání obou obviněných jako jeden skutek a jednočinného souběhu trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a pokusu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku u obviněného Ing. V. H. a trestných činů pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k pokusu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a pokusu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku u obviněného J. M. V té souvislosti Nejvyšší soud, aniž by chtěl snižovat význam posouzení předmětné problematiky jednočinného nebo vícečinného souběhu uvedených trestných činů, navíc považuje za potřebné připomenout, že otázka, o jakou formu souběhu šlo, tedy zda o jednočinný či o vícečinný, neměla pro žádného z obviněných v této konkrétní posuzované věci praktický význam. Obě formy souběhu zakládají přitěžující okolnost spáchání více trestných činů ve smyslu § 42 písm. n) tr. zákoníku. Otázka formy souběhu neměla významný vliv ani při ukládání souhrnného trestu obviněnému Ing. H. a úhrnného trestu obviněnému M.. Odvolací soud obviněnému Ing. H. uložil v souladu s § 43 odst. 2 tr. zákoníku podle zásad uvedených v § 43 odst. 1 první věta před středníkem tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 5,5 let těsně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby uvedené v § 255 odst. 4 tr. zákoníku jako trestného činu nejpřísněji trestného, a zpřísnění z hlediska vícečinného souběhu, které umožňuje první věta za prvním středníkem § 43 odst. 1 tr. zákoníku tedy zcela zjevně nepoužil. Obviněnému M. odvolací soud uložil úhrnný trest, tedy trest, který se ukládá při souběhu trestných činů, a to ať už jde o jednočinný nebo vícečinný souběh stejnorodý či nestejnorodý (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 584). Ostatně odvolací soud mu vyměřil trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby uvedené v § 222 odst. 4 tr. zákoníku jako trestného činu nejpřísněji trestného (§ 43 odst. 1 první věta před středníkem tr. zákoníku), a zpřísnění z hlediska vícečinného souběhu, která umožňuje první věta za prvním středníkem § 43 odst. 1 tr. zákoníku také zcela zjevně nepoužil (blíže k odůvodnění uložených trestů srov. str. 33 – 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dospěl k závěru, že uvedená námitka odvolatelů směřující do typu souběhu uvedených trestných činů, byť formálně by se mohla jevit jako opodstatněná, není důvodná, neboť skutečnost, že odvolací soud se sám nevyjádřil v odůvodnění svého rozsudku k typu souběhu (jednočinný či vícečinný) v zásadě nezpochybňuje závěr o jednočinném souběhu předmětných trestných činů, který lze vyvodit z odkazu odvolacího soudu na správnost závěrů nalézacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku (citovaných shora), byť tyto výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí nezopakoval ani je neparafrázoval a byť by rozdělení do dvou bodů v popisu skutku mohlo navozovat jiný závěr, přičemž tato formální vada nemohla ovlivnit správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí.
D) Ke spolupachatelství
64.\t Oba dovolatelé shodně namítli, že ve výroku a ve slovním popisu skutku pod bodem C. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu absentuje vyjádření spolupachatelství obviněných podle § 23 tr. zákoníku.
65.\tNalézací soud po provedeném dokazování dospěl ohledně skutku specifikovaného pod bodem B. skutkové věty výrokové části rozsudku nalézacího soudu (nově pod bodem C. skutkové věty výrokové části rozsudku nalézacího soud) k závěru, že obviněný Ing. H. společně s obviněným M. pouze předstírali, že společnost Quatro poskytla občanskému sdružení AC Start půjčku ve výši 8 000 000 Kč s tím, že si byli oba velmi dobře vědomi toho, že tímto jednáním nejenže připraví společnost AC Start o většinu jejího majetku, ale zároveň tím zmaří uspokojení pohledávky společnosti Tubex CZ v částce 10 000 000 Kč (srov. str. 43 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Jednání obviněných Ing. H. a M. popsané pod bodem B. výrokové části rozsudku nalézacího soudu spočívající v předstírání a uznání neexistujícího závazku v úmyslu zmařit uspokojení pohledávky společnosti Tubex CZ v částce 10 000 000 Kč, které tato společnost měla za občanským sdružením AC Start, pak soud kvalifikuje jako trestný čin poškození věřitele podle § 221 (správně § 222 – viz výrok pod bodem B.) odst. 1 písm. d, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku u obviněného Ing. H. a tentýž trestný čin podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku u obviněného J. M.. U obou obviněných se jedná o úmyslný trestný čin spáchaný v úmyslu přímém, neboť jak obviněný Ing. H., tak obviněný M. si byli plně vědomi závazku občanského sdružení AC Start vůči společnosti Tubex CZ a z výpovědi obou obviněných vyplývá, že si byli také plně vědomi skutečnosti, že předstíráním a uznáním neexistujícího závazku ze strany obviněného Ing. H. a uplatněním neexistující pohledávky ze strany obviněného M. bude buď v plně výši, nebo alespoň částečně zmařeno uspokojení pohledávky Tubex CZ za občanským sdružením AC Start. Oba obvinění se tedy zcela úmyslně pokusili předstíráním a uznáním neexistujícího závazku a uplatněním neexistující pohledávky zmenšit majetek AC Startu v důsledku čehož by věřitel Tubex CZ nedosáhl uspokojení svých majetkových nároků buď vůbec, nebo v celém rozsahu (blíže srov. str. 46 a 47 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K tomu Nejvyšší soud uvádí, že z uvedeného odůvodnění jednoznačně vyplývá, že nalézací soud považoval jednání obou obviněných za „úmyslné společné jednání“ ve smyslu spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
66.\tOdvolací soud se v podstatě ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu nalézacího, přesto část výroku o vině rozsudku nalézacího soudu zrušil a znovu rozhodl (nově pod bodem C. výrokové části rozsudku odvolacího soudu). K tomu odvolací soud uvedl, že při nezměněném hodnocení provedených důkazů zpřesnil popis skutku. Vypustil pasáž hovořící o tom, že se obviněný Ing. V. H. tohoto jednání dopustil jako osoba odpovědná za hospodaření AC Startu. Tato skutková zjištění jsou z hlediska použité právní kvalifikace nepodstatná. V právní větě doplnil, že oba obžalovaní výše uvedeným způsobem jednali v úmyslu trestný čin spáchat, ovšem k dokonání trestného činu nedošlo (srov. str. 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ze skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu specifikující jednání obviněných pod skutkem C. zkráceně vyplývá, že oba obvinění jednali po předchozí vzájemné domluvě a v úmyslu nevrátit věřiteli společnosti Tubex CZ pohledávku ve výši 10 000 000 Kč a dále zabránit věřiteli společnosti Tubex CZ v uplatnění zástavního práva k nemovitostem zapsaným na LV č. ... pro katastrální území T., obec K. V., a předkupního práva k těmto nemovitostem (srov. str. 10 a 11 písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu). Nic tedy na závěru nalézacího soudu o úmyslném společném jednání obou obviněných a jejich spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku přes nové upřesněné vymezení skutkového zjištění pod bodem C. napadeného rozsudku podle Nejvyššího soudu nezměnil.
67.\tNejvyšší soud předně podotýká, že spolupachatelem je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli (spolupachatelé). V souvislosti s tím zákon stanoví důležitou zásadu, že každý ze spolupachatelů odpovídá tak, jako by trestný čin spáchal sám. Spolupachatelství tedy předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže: a) každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, b) jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, c) jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72, uveřejněný pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr., shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66, uveřejněné pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). V posledně uvedeném případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, když je nutné, aby působily ve vzájemné návaznosti současně nebo sice postupně, ale v bezprostřední časové souvislosti, a ve svém celku tvořily skutkovou podstatu stejného trestného činu. Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí však vždy naplňovat znaky jednání popsaného v příslušném trestném činu ve zvláštní části trestního zákoníku. Pokud ustanovení zvláštní části trestního zákoníku charakterizuje objektivní stránku trestného činu alternativním způsobem, je možné spolupachatelství v té formě, že každý ze spolupachatelů naplní jinou z možných alternativ jednání, jež jsou v daném ustanovení postiženy. Podobně, liší-li se popis v příslušném ustanovení jen s ohledem na vymezení konkrétního nebo speciálního subjektu, je možné spolupachatelství v té formě, že každý ze spolupachatelů s ohledem na své postavení naplní jinou z možných alternativ uvedených v témž trestném činu. U spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Při spolupachatelství se čin každého ze spolupachatelů posuzuje tak, jako by ho spáchal sám. Každému spolupachateli se tak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně celého následku, resp. účinku (celá škoda, celé zranění poškozeného apod.), pokud byly způsobeny společným jednáním a vztahoval se k nim jejich společný úmysl (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 328 – 332).
68.\tJak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a dospěl k závěru, že jednání obou obviněných směřovalo nejen k neoprávněnému vyvedení částky 37 000 000 Kč z občanského sdružení AC Start (bod A. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu), ale i k zabránění společnosti Tubex jakožto věřiteli v uplatnění zástavního práva k nemovitostem na LV č. ... pro katastrální území T., obec K. V., tak i k zabránění uplatnění předkupního práva k těmto nemovitostem (bod C. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu). Je tedy nepochybné, že obvinění Ing. V. H. a J. M. jednali společně jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Ostatně obdobný závěr již Nejvyšší soud učinil v obdobném případě, když dovodil, že jednání dvou nebo více pachatelů trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, které vykazuje všechny znaky podle § 23 tr. zákoníku, je třeba posoudit jako spolupachatelství, byť vzhledem ke konstrukci § 222 tr. zákoníku je třeba jednání jednoho z nich právně kvalifikovat podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jednání druhého z nich podle § 222 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Rozhodující je, že obě tyto skutkové podstaty jsou podřazeny pod týž trestný čin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, přičemž rozdíl mezi těmito skutkovými podstatami je při shodné objektivní stránce, spočívající v poškození majetku dlužníka, jen v tom, že v odstavci 1 jde o poškození vlastního věřitele, kde popsaného mařícího jednání, spočívajícího v poškození alespoň části svého majetku, se dopouští sám dlužník, zatímco v odstavci 2 jde o poškození cizího věřitele, kde popsaného mařícího jednání se dopouští jiná osoba než dlužník (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 414/2009, uveřejněné pod č. 36/2010 Sb. rozh. tr.).
69.\tNejvyšší soud zdůrazňuje, že spolupachatelství není zvláštní formou trestného činu a výslovné označení obviněných za spolupachatele není obligatorní náležitostí výroku o vině (obdobně viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Tdo 944/2003). Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a jak vyplývá z dalších skutečností popsaných v odůvodnění zejména rozsudků obou soudů nižších stupňů, poskytuje dostatečný podklad k právnímu závěru, že se obvinění dopustili trestného jednání kvalifikovaného u obviněného Ing. H. jako pokus zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem C. skutkové části výroku o vině rozsudku odvolacího soudu), u obviněného M. jako pokus zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1, § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (také pod bodem C. skutkové části výroku o vině rozsudku odvolacího soudu) úmyslným společným jednáním jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Vzhledem k uvedené ustálené judikatuře Nejvyššího soudu nelze však dovozovat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jen z důvodu, že soud při jinak správném právním posouzení výslovně v právní kvalifikaci skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku neoznačil obviněné za spolupachatele ve smyslu § 23 tr. zákoníku.
E) Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
70.\tNejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že dovolání obou obviněných zčásti vychází z námitek, jež neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a byly shledány nedůvodnými. Jen částečně jsou námitky dovolatelů důvodné. Přestože se Nejvyšší soud ztotožnil s částí výhrad obou obviněných, jež uplatnili v rámci svých mimořádných opravných prostředků, a které odpovídaly označenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neshledal současně podmínky pro zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu ani jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně. Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku lze spatřovat pouze v právním názoru soudů obou stupňů ohledně povahy povinnosti obsažené ve stanovách občanského sdružení AC Start jako povinnosti uložené zákonem. Proto i přes nesprávné označení alternativy znaku skutkové podstaty § 220 tr. zákoníku v právní větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu je z výsledků provedeného dokazování zcela zřejmé, že obviněný Ing. H. svým jednáním porušil povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, která mu vyplývala ze smlouvy (z citovaných článků stanov jako smlouvy sui generis). Případná náprava zjištěné vady v novém řízení před soudy nižších stupňů by nemohla vést k jiné změně odsuzujícího rozhodnutí než označení správné alternativy objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Obdobný závěr lze učinit ohledně námitek dovolatelů ohledně absentujícího vyjádření spolupachatelství a jednočinného souběhu skutků vymezených pod body A. a C. výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Současně je zcela zjevné, že projednání dovolání v rozsahu, v němž jsou částečně důvodná, by nemohlo nijak zásadně ovlivnit postavení obviněných Ing. H. a M. a otázky, které mohly být z podnětu jejich dovolání řešeny, nejsou po právní stránce zásadního významu, neboť byly již opakovaně řešeny v judikatuře Nejvyššího soudu. Z těchto všech důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolací soud rozhodl v neveřejném zasedání.
71.\tPokud jde o návrh obviněného Ing. V. H. na přerušení výkonu rozhodnutí a návrh obviněného J. M. na odklad výkonu rozhodnutí, Nejvyšší soud konstatuje, že podle ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. může takový návrh učinit předseda senátu soudu, jenž ve věci rozhodoval v prvním stupni, který však takový návrh nepodal. Bez takového návrhu může předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Předseda senátu neshledal pro takový postup opodstatnění, a to s přihlédnutím k shora uvedeným důvodům, pro které dovolání obou obviněných Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
P o u č e n í :\t Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2017
prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
předseda senátu