59.\tOdvolací soud, který přezkoumával též správnost a zákonnost výroků o uložených trestech, nezjistil v tomto směru žádná pochybení. Odvolací soud k tomu v podrobnostech dále poznamenal, že úvaha nalézacího soudu o druhu a výměře trestů s přihlédnutím k okolnostem případu obstála, neboť respektuje zákonné podmínky § 38 a § 39 tr. zákoníku a velmi odpovědně vyvažuje skutečnosti, které obviněnému prospívají i které naopak hovoří v jeho neprospěch. Velmi podstatné je zjištění soudu, že jednání obviněného v podstatné části zůstalo ve stadiu pokusu, který byl velmi vzdálený dokonání činu, neboť přípravné a představební postupy nebyly zdaleka dokončeny, včetně finančního zabezpečení projektu. Současně ve shodě s nalézacím soudem konstatoval, že do výměry trestu je nutno promítnout délku doby, která uplynula od spáchání činu a od okamžiku zahájení trestního stíhání, a to v návaznosti na vyhodnocení, zda vůbec a v jaké intenzitě došlo v daném případě k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Odvolací soud poukázal na komplexní posouzení okolností posuzovaného případu, zejména s přihlédnutím ke složitosti věci, k chování obviněného v průběhu řízení a k plynulosti úkonů orgánů činných v trestním řízení. Obviněný se trestné činnosti dopustil v letech 2005-2007, tj. od spáchání skutku uplynula doba deseti a více roků. Složitost věci je středně vysoká, důkazní materiál je vícesvazkový, vyšší obsáhlosti, s mezinárodním prvkem. Samotné trestní stíhání bylo zahájeno dne 19. 7. 2007 a obžaloba byla podána dne 31. 12. 2008. Soudní řízení neprobíhalo plynule, neboť po opakovaném prodloužení lhůty podle § 181 odst. 3 tr. ř. bylo hlavní líčení konáno až od září 2011. Poté již soudní řízení běželo standardně, ve věci byl vyhlášen odsuzující rozsudek dne 23. 2. 2012, odvolací soud rozhodl rozsudkem dne 17. 10. 2012, obviněný nastoupil do výkonu trestu 31. 12. 2012. Propuštěn byl dne 26. 6. 2013, kdy dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012 a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud znovu rozhodl usnesením dne 30. 8. 2013 a věc byla vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Následovalo nové hlavní líčení od června 2015, přičemž byl opatřen revizní znalecký posudek a druhý odsuzující rozsudek byl vyhlášen dne 13. 10. 2016. Obviněný se k úkonům trestního řízení dostavoval a žádné průtahy nezpůsobil. Na základě výše uvedeného odvolací soud dovodil, že doba od spáchání činu a doba trestního stíhání (cca 10 roků) jsou neúměrně dlouhé a již vybočují, a to středně intenzivně, ze standardních mantinelů přiměřené lhůty na projednání trestního obvinění. Odvolací soud dospěl k závěru, že právo na vyřízení trestního obvinění v přiměřené době v případě obviněného bylo porušeno ve střední intenzitě a v důsledku okolností na vůli obviněného nezávislých. Přiměřená kompenzace za toto porušení ve prospěch obviněného je nutností. Krajským soudem v Ústí nad Labem uložený trest odnětí svobody pod spodní hranicí zákonné trestní sazby ve výměře tří roků adekvátně vystihuje všechna zákonná hlediska pro ukládání trestu, včetně povinnosti soudu přiměřeně kompenzovat porušení práva na spravedlivý proces. I odvolací soud s ohledem na stadium pokusu výrazně vzdáleného dokonání činu (v dokonané části jednání obviněného je významně menšího rozsahu), okolnosti případu i osobu obviněného je přesvědčen, že výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody vyvolaný zásah do osobní svobody obviněného v souvislosti s délkou trestního řízení by nesplňoval hledisko potřebné proporcionality mezi účelem trestu a právem jedince na osobní svobodu, které je omezitelné pouze zákonem a za předpokladu, že nelze sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Proto podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody se zkušební dobou v maximální možné výměře pěti roků je správným rozhodnutím nalézacího soudu, které má oporu v zákoně. Odvolací soud uzavřel, že snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby postupem podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku je třeba považovat za zcela odůvodněné a zákonné, byť jde o mimořádný institut, který mohou odůvodnit pouze výjimečné skutečnosti. Odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně, důvody pro použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku shledal, a to jednak s odkazem na okolnosti případu nedokonaného stadia trestného činu, jednak s ohledem na povinnost soudu ve výroku o trestu kompenzovat neúměrnou délku trestního stíhání, která jde na vrub orgánů činných v trestním řízení (v podrobnostech srov. str. 13 a násl. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
60.\tK uvedeným odůvodněním soudů nižších stupňů stran uloženého podmíněného trestu odnětí svobody obviněnému A. R. Nejvyšší soud uzavírá, že oba soudy v dostatečné míře rozvedly, na základě jakých okolností případu bylo přistoupeno k aplikaci ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku a své postupy a úvahy současně také odůvodnily. Nalézací soud plně respektoval okolnosti případu a poměry pachatele, když současně vyjádřil i jejich neobvyklost, umožňující mimořádné snížení trestu pro případ, kdy ani trest na samé spodní hranici sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam a byl by pro pachatele nepřiměřeně přísný. Soudy nižších stupňů plně respektovaly hlediska uvedená v § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jelikož byl obviněný uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 21 odst. 1 k § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, pak i hlediska uvedená v § 39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 634/2012). Nejvyšší soud ke konkrétní argumentaci nejvyššího státního zástupce podotýká, že v projednávané trestní věci byly zjištěny konkrétní specifické okolnosti, vyplývající z toho, že pachatel je souzen za pokus trestného činu, přičemž oba soudy se zabývaly i tím, do jaké míry se jednání obviněného A. R. přiblížilo k dokonání trestného činu, jakož i okolnostmi a důvody, pro které k jeho dokonání nedošlo.
61.\tNejvyšší státní zástupce při své argumentaci o nepřiměřeně mírném trestu poukazuje na existenci dalších přitěžujících okolností, a to okolností podle § 42 písm. e) [porušení zvláštní povinnosti], f) [zneužití funkce], l) [získání vyššího prospěchu] a písm. m) [pokračování v trestném činu po delší dobu]. Odvolací soud k této úvaze odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který uvedl, že se nedomnívá, že by bylo možné obžalovanému klást za vinu v rámci přitěžujících okolností i skutečnost, že porušil zvláštní povinnost ve smyslu § 42 písm. e) tr. zákoníku, když porušení takové povinnosti je vyjádřeno již v zákonných znacích skutkové podstaty trestného činu, pro která je obžalovaný odsuzovaný, když tak nelze stejnou skutečnost obžalovanému klást k tíži dvakrát, jednak v rámci hmotněprávního posouzení jeho jednání a jednak v rámci přitěžujících okolností při úvahách o trestu. Nelze souhlasit s názorem státního zástupce, že tato přitěžující okolnost není součástí skutkové podstaty trestného činu, ačkoliv je pravdou, že na rozdíl od jiných trestných činů není ve skutkové podstatě explicitně vyjádřena. Je však nutné se vyvarovat dvojímu přičítání přitěžujících okolností i v takovém případě, kdy jen vyplývá ze znění jednotlivých znaků předmětné skutkové podstaty. Ustanovení § 255 odst. 2 tr. zákoníku upravuje trestnou činnost páchanou speciálním subjektem při výkonu zaměstnání, povolání, postavení či funkce. V případě obviněného je specialita subjektu naplněna jeho funkcí člena představenstva. S ohledem na zákonnou úpravu by každý člen představenstva zároveň porušil obecnou normu ukládající mu povinnosti v rámci společnosti a tím by automaticky a bez dalšího byla dána existence této přitěžující okolnosti, neboť tato zvláštní zákonná povinnost je přímo vázána na existenci dané funkce, když bez funkce by této povinnosti nebylo. Proto není podle názoru Nejvyššího soudu možné obviněnému, který se trestného činu dopustil při výkonu funkce, ještě znovu z hlediska uložení trestní sankce mu přičítat i povinnosti z této funkce přímo plynoucí jako okolnosti přitěžující.
62.\tJde-li o přitěžující okolnost spočívající ve zneužití funkce podle písm. f) § 42 tr. zákoníku, jak je výše uvedeno, tato okolnost je již znakem samotné skutkové podstaty trestného činu, proto nemůže být současně posuzována jako přitěžující okolnost.
63.\tNamítá-li nejvyšší státní zástupce nepřihlédnutí k přitěžující okolnosti podle písm. l), tedy získání vyššího prospěchu, Nejvyšší soud konstatuje, že mu částečně lze přisvědčit, neboť výše prospěchu sice byla zohledněna v kvalifikované skutkové podstatě, nicméně hranice prospěchu velkého rozsahu by byla v případě dokonání trestného činu převýšena hned několikanásobně. Na druhou stranu je ovšem nutné přihlédnout i ke skutečnosti, že projekt jako takový měl velice nízký předpoklad úspěšnosti (odpovídající toliko cca 8,6 %) a také k tomu, že do dnešních dnů k jeho realizaci nedošlo, tedy je třeba tuto přitěžující okolnost hodnotit ve světle těchto okolností svědčících ve prospěch obviněného, a proto nemůže ani ve spojení s ostatními okolnostmi odůvodnit nesprávnost použití ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku. Proto má Nejvyšší soud za to, že nezohlednění této přitěžující okolnosti nemělo vliv na správnost úvah soudu o výši trestu uloženého obviněnému.
64.\tNejvyšší soud se dále neztotožňuje s názorem nejvyššího státního zástupce, že mělo být přihlédnuto k přitěžující okolnosti podle písm. m) § 42 tr. zákoníku, neboť obviněný v trestné činnosti pokračoval delší dobu. Je pravdou, že obviněný v době od srpna do října 2005 jednal se společnostmi o vstupu do projektu, jenž by realizovala společnost PROVENTI, a v únoru 2006 činil konkrétní kroky pro realizaci projektu touto společností namísto společnosti Czech Venti. Jednání se obviněný dopouštěl v podstatě kontinuálně od srpna 2005 do června 2007. Zde však je nutné zohlednit specifičnost trestného činu, když jde o projekt velkého rozsahu, závislý na spolupráci více subjektů, kdy trestná činnost spočívala v jednáních s případnými investory a činění jednotlivých komplikovaných kroků k realizaci projektu jinou společností (udělení souhlasu s využitím studie žádosti o připojení k přenosové soustavě, smlouvy o připojení k přenosové soustavě apod.), což oba soudy náležitě ve svých rozhodnutích zhodnotily. Je tedy zřejmé, že délka trvání trestné činnosti zde nemá s ohledem na tyto specifické okolnosti případu povahu uvedené přitěžující okolnosti, která by spočívala na vůli obviněného, a ze všech i dalších okolností již shora uvedených, ani tato okolnost nemůže odůvodnit nesprávnost použití ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku. I v případě, že by jednání bylo kratšího trvání, nemělo by to vliv na zamýšlený trestný následek, ani na výši prospěchu. Není tedy možné bez takového specifického hodnocení uzavřít, že jde o dobu delší, než jaká jinak stačí k naplnění skutkové podstaty takového trestného činu s obdobným jednáním, která by naplňovala znaky přitěžující okolnosti ve smyslu § 42 písm. m) tr. zákoníku, neboť uplynulý čas, byť obecně šlo o delší trvání, v tomto konkrétním případě neměl podstatný vliv na větší rozsah či závažnost trestné činnosti.
65.\tTaké v případě, že by soudy nižších stupňů braly uvedeným způsobem v potaz přitěžující okolnosti, jež navíc k výčtu nalézacího soudu uváděl nejvyšší státní zástupce, shora předestřené úvahy soudů nižších stupňů by stále byly na místě. S odkazem na stanovisko odvolacího soudu týkající se porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě, s nímž se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, nelze připustit, že by se v případě obviněného A. R. jednalo pouze o omezené vybočení z něj. Nejvyšší soud tak snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby postupem podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku, stejně jako odvolací soud, považuje za odůvodněné a zákonné, a to zejména vzhledem k popsanému stadiu souzeného trestného činu, a to i s přihlédnutím do jaké míry se jednání obviněného A. R. přiblížilo k dokonání trestného činu a všem konkrétním shora uvedeným okolnostem posuzovaného případu, stejně tak jako s ohledem na povinnost soudu ve výroku o trestu kompenzovat neúměrnou délku trestního stíhání a obviněným nezaviněné průtahy v řízení (minimálně od 31. 12. 2008, tedy od nápadu obžaloby, do nařízení prvního hlavního líčení dne 10. 2. 2011, které bylo nakonec konáno až 10. 10. 2011, kdy je třeba dospět k závěru, že soudní řízení neprobíhalo plynule).
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
66.\tZ obsahu dovolání obviněného A. R. a nejvyššího státního zástupce je patrné, že rozhodnutí dovoláními napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Nejvyšší soud se již v minulosti zabýval dovoláním obou dovolatelů, kdy soudu nalézacímu zejména vytýkal nedostatky při stanovení výše škody, respektive prospěchu, a nevypořádané rozpory mezi jednotlivými znaleckými posudky. Nalézací soud však v novém řízení respektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu a učinil takové kroky, aby nedostatky v řízení odstranil. Jak je v podrobnostech uvedeno výše, Nejvyšší soud se se závěry nalézacího soudu ztotožňuje, při novém přezkoumání věci nenalezl v rozsahu uplatněných dovolacích námitek žádné pochybení, jež by mělo za následek nesprávné právní posouzení věci či jiné pochybení. Dovolací soud ani neshledal v předchozím řízení jiné závažné vady.
67.\tLze konstatovat, že se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly s objasněním a posouzením všech skutečností, které mohly být rozhodné pro skutková zjištění, tak i s právním posouzením jednání, které je obviněnému kladeno za vinu. Odvolací soud se při svém zamítavém usnesení také dostatečně vypořádal s argumentací stran a uplatněnými námitkami v rámci odvolání, kdy ani on nezjistil v postupu nalézacího soudu žádné pochybení. Oba soudy pak svá rozhodnutí náležitě a podrobně odůvodnily. Nelze z žádných objektivních důvodů přisvědčit ani tvrzení obviněného, že by rozhodnutí obsahovalo extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudu, když zjištěné skutkové okolnosti logicky vyplývají z učiněného rozsáhlého dokazování. Právní kvalifikace jeho jednání odpovídá zákonu. Pakliže obviněný trvá na svém přesvědčení, že jednání, pro které byl trestně stíhán, je relevantní pouze ve vztahu ke společnostem, jejichž řádné fungování bylo ze strany obviněného narušeno, pak mu, jak je uvedeno výše, také není možné přisvědčit. Společenská škodlivost činu není bezvýznamná, jak se sám obviněný mylně domnívá, nýbrž naopak značně vysoká, když jednáním naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu, a to včetně kvalifikované skutkové podstaty, byť jen ve stadiu pokusu. Je tedy zjevné, že jeho jednání dosáhlo takové intenzity, že by nebylo dostatečné chránit ohrožené zájmy pouze v rovině soukromého práva. Uložené tresty obviněnému jsou v zásadě přiměřené.
68.\tZ těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného A. R. a nejvyššího státního zástupce o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : \tProti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 5. 2018
prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
předseda senátu