94.\tObviněný R. K. uvedl, že odvolání státního zástupce bylo odvolacím soudem správně zamítnuto jako nedůvodné. Bylo nepřípadné vytýkat soudům nižších stupňů nesprávnou právní kvalifikaci pod bodem I. výroku jako zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, pokud pro něj trestní stíhání nebylo zahájeno a přípravné řízení vedeno. Sám státní zástupce skutek kvalifikoval a po celé přípravné řízení držel jako porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. K překvalifikování téhož skutku na zpronevěru došlo nečekaně až při podání obžaloby a podle jeho názoru nesprávně a ukvapeně, neboť výsledky přípravného řízení takovou odlišnou kvalifikaci skutků neodůvodňovaly, což se následně potvrdilo i v hlavním líčení. Soudy nižších stupňů se podle jeho přesvědčení velmi dobře vypořádaly s podílem jednotlivých osob a rozdělením jejich rolí. On sám se na poskytovaném poradenství nepodílel, nečerpal ho, to bylo plně v působnosti obviněného M. U. On měl pouze na starosti výrobu nikoliv poradenskou činnost. Jeho podíl na trestném jednání v nedbalostní formě zavinění byl prokázán listinnými důkazy a dále výpověďmi minimálně 13 svědků. Obviněný považoval uložený trest soudem prvního stupně za dostatečně výchovný a pro něj byl tento trest připomenutím, že musí věnovat více pozornosti a opatrnosti při podepisování obchodních listin. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl jako nedůvodné ve smyslu § 265j tr. ř. Současně sdělil, že souhlasí s projednání věci v neveřejném zasedání.
95.\tObviněná J. Š. ve svém vyjádření připomněla, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy či úpravy skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, zásah do skutkových zjištění bylo možné připustit jen tehdy, pokud by existoval extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Podle obviněné však taková situace v dané věci nenastala, proto bylo třeba vycházet ze zjištěného skutkového stavu, ze kterého bylo zřejmé, že žádný ze skutků označených v žalobním návrhu nebyl trestným činem. Dovolání nejvyššího státního zástupce směřovalo proti všem spoluobviněným a nebylo z něj jasné, který z tzv. opomenutých důkazů nebo nesprávně hodnocených důkazů se měl týkat právě jí a měl mít za následek odlišný právní závěr ohledně jejího jednání. Konstatovala, že námitky nejvyššího státního zástupce cílily naprosto nesprávně do oblasti skutkových zjištění, nelze tedy k nim v rámci dovolacího řízení přihlížet. Závěrem svého vyjádření navrhla, aby bylo jeho dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí.
96.\tObviněný J. K. se vyjádřil k oběma podáním označeným jako dovolání nejvyššího státního zástupce. Podle obviněného rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jsou zatížena extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a uskutečněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Došlo také k porušení práva na spravedlivý proces. V další části se věnoval konkrétním příkladům extrémního nesouladu. Uvedl, že soud prvního stupně správně konstatoval, že poradenství poskytované obchodní společností C. A., tedy obviněným P. K. ve prospěch obchodní společnosti O. CH. bylo fiktivní a fakticky neprobíhalo, avšak nesprávně hodnotil výpověď obviněného J. K., ve které uvedl, že obchodní společnost C. A. byla jen prázdnou schránkou, bez reálných zaměstnanců a faktické služby neposkytovala. Tento obviněný dále vypověděl, že obchodní společnost C. A. primárně sloužila k přeposílání peněz mezi jednotlivé benefiční vlastníky skupin zahraničních obchodních společností. Těmito benefičními vlastníky byly obvinění I. R., D. M. společně s obviněnou K. B., svědek M. D. a společně M. Č. a J. D. Soud prvního stupně v tomto případě dospěl k závěru, že se jednalo pouze o jeho domněnky přesto, že shodně vypovídali i další svědci jako např. P. E., O. B. a další bývalí zaměstnanci obchodní společnosti P. Soud prvního stupně však nesprávně dospěl k závěru, že tito svědci, zaměstnanci obchodní společnosti P., vycházeli pouze z informací, které jim předtím sdělil obviněný J. K. na základě svých domněnek a že neodpovídaly provedenému dokazování. Bylo přitom evidentní, že obviněný J. K. neměl a nemohl mít žádný vliv na svědky J. K., J. V., O. B., J. a další. Také nesouhlasil se závěrem, že on sám nemohl znát faktické fungování obchodní společnost C. A. Z důkazů, z provedených výpisů z účtů obchodní společnosti C. A. vyplynulo, že tato obchodní společnost měla obrovské příjmy za poradenství, ale proti těmto příjmům neměla vůbec žádné reálné náklady a šlo o tzv. prázdnou schránku.
97.\tSoud prvního stupně také nesprávně odmítl data vydaná obviněným, protože obviněný J. K. sám diskvalifikoval kvalitu jím vydaných informací, když uvedl, že do nich zasahoval a sumarizoval je z důvodu, aby se v nich vyznal, čímž sám důkaz znehodnotil. V této souvislosti uvedl, že v případě jejich sumarizace či zásahu, je vždy označil tak, aby bylo zřejmé, že šlo o původní data nebo jím provedenou sumarizaci, proto pro soud bylo jednoduché odlišit původní data od sumarizovaných dat. Soud prvního stupně se však těmito daty nezabýval. Tato data si stáhl u svého zaměstnavatele v obchodní společnosti P. a měl je uložena na 2 flashdiscích, které na základě výzvy vydal Policii České republiky a ta z nich vytvořila bitové kopie dat na flashdisky a vydané flashdisky obviněnému vrátila. Obviněný poté data z flashdisků přesunul na počítač, dále na externí disk a nakonec je vypálil na DVD a uložil je u svého obhájce a data z původního flashdisku byly smazány. Obviněný poté na výzvu soudu vydal data z výše uvedených DVD, když se později ukázalo, že se jednalo o data shodná s daty z původních flashdisků. Tato data odpovídala i dokumentům zajištěným prostřednictvím právní pomoci ze Švýcarska. Vytkl, že tuto skutečnost soud pro prvního stupně zcela pominul a vydaným datům nevěnoval pozornost. Rozpor shledal i v tom, že jím vydaná data korespondovala s dokumenty vydanými ve spolupráci se švýcarskými orgány, avšak soud zpochybnil informační kvalitu dat jím vydaných. Pokud šlo o přehledy pohybů finančních prostředků na účtu obchodní společnosti C. A., které vydal, ty se shodovaly s přehledy pohybů finančních prostředků na účtu obchodní společnosti C. A., které byly zajištěny švýcarskými orgány. Z toho je podle jeho přesvědčení zřejmé, že sám obviněný J. K. měl přehled o finančních tocích obchodní společnosti C. A. a že jím vydaná data minimálně v tomto rozsahu odpovídala skutečnosti.
98.\tDále k závěru soudu prvního stupně, že nebylo neprokázáno, kdo vystavoval faktury v zahraničním systému za obchodní společnost C. A., uvedl, že faktury sám tiskl a opatřoval razítky zahraničních společností, která byla umístěna v sejfu zahraničního oddělení. Následně faktury odnášel obviněné J. Š., která je podepisovala smyšlenými jmény a v případě obchodní společnosti C. A. používala jméno M. G. a u jiných zahraničních společností to byla jiná smyšlená jména. Také svědek M. F. ve své výpovědi v hlavním líčení uvedl, že konkrétně obvinění P. M. a J. Š. mluvili o tom, že obviněná J. Š. tyto faktury takto podepisovala a že se to dozvěděl při kuřácké pauze, když se obviněná J. Š. bavila s další zaměstnankyní obchodní společnosti P. A. Š., „jaké jméno si dále vymyslí, protože to byly pouze barevná jména a měla by vymýšlet nějaká zajímavější“. Výpověď obviněné J. Š. v hlavním líčení, že faktury obchodní společnost C. A. pro obchodní společnost O. CH. dostávala buď přímo od P. K. nebo od jeho asistentky, byla v přímém rozporu s výpovědí obviněného P. K., který tvrdil, že s fakturací neměl nic společného a že případné faktury přebíral naopak právě v obchodní společnosti P., kam měly přijít z Britských Panenských ostrovů. Výpověď obviněné J. Š. byla také v rozporu s výpovědí J. L., která uvedla, že faktury byly vystavovány v Praze. Konstatoval, že verze obviněného P. K. ohledně vystavování faktur, na kterou odkazoval i obviněný D. M., se absolutně vylučovala s verzí svědkyně J. L. a z toho bylo zřejmé, že výpověď obviněného P. K. byla zcela účelová, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že faktury obchodní společnosti C. A. byly vystavovány v Praze a podepisovala je obviněná J. Š.. Proto závěry soudu prvního stupně ohledně vystavování faktur obchodní společností C. A. byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
99.\tNesouhlasil ani se závěrem, že jako běžný analytik nemohl mít přehled o obchodních vztazích obchodních společností, zejména obchodní společnosti C. A. V této souvislosti uvedl, že v systému zahraničních společností, včetně obchodní společnosti C. A., se primárně převáděly finanční prostředky na základě pokynů obviněných D. M. a K. B. a bylo běžné, že se dokumentace, tj. právní důvod k těmto převodům, tedy smlouvy, dodělávaly až ex post. Bylo právě náplní jeho práce zajišťovat právní tituly (tedy „obchodní vztahy“), na základě kterých docházelo k převodům peněz. Nesprávný a provedeným důkazům neodpovídající byl i závěr, že transakce musela být vždy legální, pokud banka provedla bankovní převod nebo pokud existovala smlouva mezi odesílatelem a příjemcem peněz. K legalizaci výnosů z trestné činnosti dochází často právě prostřednictvím bankovních převodů, které jsou případně podloženy typicky smlouvou o půjčce nebo o poradenství. Nesprávné a neodpovídající provedeným důkazům byly také závěry soudu prvního stupně ohledně pozice svědkyně J. L., že byla faktickou ředitelkou obchodní společnosti C. A., neboť tato svědkyně pouze na základě pokynů z obchodní společnosti P. zadávala bankovní příkazy a zadávala listiny. Její výpověď byla dále podporována i výpověďmi dalších zaměstnanců obchodní společnosti P. a provedenými e-maily. Upozornil, že soud prvního stupně také nijak nehodnotil výpověď obviněných K. B. a P. M. ve vztahu k působení obviněného J. K. v obchodní společnosti P. Závěrem zopakoval, že z výše uvedeného bylo zřejmé, že rozhodnutí soudů nižších stupňů byla zatížena extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a že tento rozpor zakládá také porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudy nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný dal také souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
100.\tObviněný D. M. nesouhlasil s projednání věci v neveřejném zasedání a písemné vyjádření k dovolání neučinil.
101.\tObviněná K. B. nedala souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání a písemné vyjádření k dovolání neučinila.
102.\tK podaným dovoláním obviněných M. U., K. J. a P. K. se vyjádřil Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
103.\tStátní zástupce předně odkázal na stanovisko nejvyššího státního zástupce v jím podaném dovolání. Proto ani on, byť z jiných důvodů, nesouhlasil s právní kvalifikací skutku jako zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, popř. pomoci k němu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a trval na tom, že skutek měl být posouzen jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, popř. pomoc k němu. Úmyslné jednání obviněných totiž směřovalo nejenom ke způsobení škody na cizím majetku, ale též k obohacení jiného, a to obchodní společnosti C. A. Ustanovení § 220 tr. zákoníku je subsidiární k ustanovení § 206 tr. zákoníku. Pokud by ani dovolací soud neshledal, že skutek naplňuje všechny znaky zločinu zpronevěry nebo účastenství na něm, pak znaky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku skutek vykazoval podle jeho názoru zcela nepochybně.
104.\tPoté se státní zástupce vyjádřil k námitkám jednotlivých dovolatelů. K dovolání obviněného M. U. uvedl, že značná část jeho námitek směřovala do oblasti skutkových zjištění a do procesní oblasti a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídala. Zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu se nacházejí námitky, kterými podatel vytýkal údajné procesní vady přípravného řízení a tvrdil, že ve věci vůbec neměla být podána obžaloba. Skutkového charakteru byla též řada námitek týkající se jednotlivých právních kvalifikací.
105.\tVe vztahu k právní kvalifikaci podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku jsou to všechny námitky, ve kterých dovolatel na základě vlastního hodnocení důkazů odmítl zásadní skutkové zjištění obsažené v tzv. skutkové větě, podle kterého k žádnému plnění na základě poradenských smluv nedocházelo a podle kterých obviněný M. U. od počátku věděl, že k žádnému plnění ve smyslu uvedených smluv nebude docházet. Za bezpředmětnou považoval argumentaci dovolatele, pokud z některých formulací obsažených v odůvodnění rozhodnutí dovozoval, že k poskytování nějakých poradenských služeb s nezjištěným obsahem docházet mohlo. Podle zjištění uvedených ve skutkové větě mělo poradenství směřovat k uzavření kontraktu s vhodným subjektem na dodávku ekologického paliva pro vznětové motory FAME. Z plnění získaného prodejem tohoto produktu byly také vypláceny provize. Je tudíž bez významu, že snad společnost C. A., zřejmě prostřednictvím spoluobviněného P. K., měla poskytovat nějaké jiné rady nesouvisející s těmito konkrétními obchody.
106.\tPokud šlo o právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, pak i zde dovolatel opakoval irelevantní námitky, podle kterých poradenské služby dovolatele byly reálně poskytovány. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani obecné námitky dovolatele, že státní zástupce nepředložil jediný důkaz o naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Z námitek dovolatele nevyplývá ani existence tzv. extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a soudy nižších stupňů učiněnými skutkovými zjištěními. Za zcela bezpředmětnou považoval tu část námitek, ve které dovolatel odkazoval na obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
107.\tK dalším námitkám, které lze s jistou dávkou tolerance pod deklarovaný důvod podřadit, uvedl, že pokud se týká trestného činu porušení povinností při správě cizího majetku podle § 221 odst. 1, 3 tr. zákoníku, námitkám týkajícím se nedostatečného vymezení jednání, kterým dovolatel porušil povinnost spravovat nebo opatrovat cizí majetek, že odkaz na ustanovení § 194 odst. 5 obch. zákoníku považuji v kontextu s dalším v rozhodnutích konkrétně vymezeným jednáním obviněného za dostačující. Dalšími námitkami dovolatel pouze znovu prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které poradenské služby obchodní společnosti C. A. byly reálné a pro obchodní společnost O. CH. potřebné. Za nedůvodné označil též námitky, podle kterých majetek obchodní společnosti O. CH. ve vztahu k dovolateli nebyl cizím majetkem, neboť majetek společnosti O. CH. nepochybně byl pro obviněného majetkem cizím, a to bez ohledu na to, jaké množství jejich akcií vlastnil. Dovolatel tedy touto částí námitek fakticky nevytýká nesprávné právní posouzení skutku, ale domáhá se zásadní změny rozhodovací praxe českých soudů.
108.\tStátní zástupce označil za bezpředmětné námitky týkající se existence škody. Škodu představoval objem finančních prostředků vyvedených z majetku obchodní společnosti O. CH. ve formě plateb za neposkytnuté poradenské služby.
109.\tVe vztahu ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonanému, dílem nedokonanému ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jsou pod deklarovaný dovolací důvod podřaditelné námitky, podle kterých jednání dovolatele směřovalo pouze k navýšení daňové ztráty. Podle skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě se obvinění uvedeného zločinu dopustili třemi útoky. Námitky dovolatele se tedy týkaly pouze třetího útoku. Minimálně druhým útokem při tom byl spáchán dokonaný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle názoru státního zástupce byl dokonán i první útok, který soudy nižších stupňů posoudily jako pokus trestného činu podle § 240 tr. zákoníku proto, že daň byla doměřena a obchodní společnost ji zaplatila. Dodatečné zaplacení daně na základě výsledků daňové kontroly se značným časovým odstupem od termínu splatnosti daně je totiž podle jeho názoru na místě posuzovat obdobně jako dodatečnou náhradu škody. Pochybnosti vzbuzuje pouze třetí útok, který měl vést pouze ke zvýšení daňové ztráty, když žádný skutečný ani zamýšlený daňový únik není v tzv. skutkových větách vyčíslen. Úvahy soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozhodnutí (str. 250), kde odůvodnil trestnost uvedeného jednání v podstatě pouze tím, že daňové předpisy sankcionují i neoprávněné navýšení daňové ztráty, to považoval státní zástupce za nepřiléhavé. Znakem trestného činu podle § 240 tr. zákoníku je zkrácení daně, nikoli pouze uvedení nepravdivých údajů v daňovém přiznání. Jednání směřující k ovlivnění výše daňové povinnosti, která objektivně nevznikla, lze nicméně považovat za pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, byť se jedná o tzv. pokus nezpůsobilý. Především je pak nutno uvést, že i kdyby jednání spočívající v neoprávněném snížení daňové ztráty bylo považováno za trestněprávně irelevantní, resp. nebylo do popisu skutku vůbec pojato, nemělo by to z hlediska právní kvalifikace skutku žádný význam vzhledem k nepochybnému zkrácení daňové povinnosti za roky 2009 a 2010.
110.\tDůvodné nebyly ani námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. O odvolání rozhoduje odvolací soud vždy jako o celku. Shledá-li odvolání ohledně některého výroku důvodným, nerozhoduje již o jeho zamítnutí ve vztahu k ostatním výrokům. Jestliže odvolací soud vzhledem k legislativní změně nastalé v mezidobí a týkající se typů věznic (zákon č. 58/2017 Sb.) zrušil výrok o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody a nově rozhodl o zařazení obviněného pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou, činil tak i na podkladě odvolání obviněného, když nešlo o zhoršení jeho postavení. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 939/2018). Za této situace již nebylo na místě, aby odvolací soud ohledně dalších výroků rozhodoval o zamítnutí odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. ve vztahu k dalším výrokům.
111.\tK námitkám obviněného K. J. uvedl, že rovněž tento dovolatel uplatňoval v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. řadu námitek, které neodpovídaly formálně deklarovanému dovolacímu důvodu. Šlo především o námitky, kterými jak ve vztahu k výroku o vině zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tak ve vztahu k výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, na základě vlastního hodnocení důkazů zpochybňoval zjištění o fiktivnosti poradenských služeb a faktur za tyto služby vystavených. V tomto směru v celém rozsahu odkázal na to, co bylo uvedeno shora k obdobným námitkám obviněného M. U. Dodal, že ani z námitek tohoto dovolatele nevyplývá existence tzv. extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, když i obviněný se domáhal pouze „přehodnocení“ provedených důkazů.
112.\tPrimárně skutkového charakteru byly též námitky týkající se subjektivní stránky zločinu podle § 221 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť jsou založeny na (skutkové) polemice o míře informovanosti dovolatele o podstatě věci a na opakovaných poukazech na procesní, nikoli hmotněprávní zásadu in dubio pro reo. V tomto směru je třeba vycházet ze skutkového zjištění uvedeného v tzv. skutkové větě, podle kterého obvinění od počátku věděli, že k žádnému plnění ve smyslu poradenských smluv nebude docházet. Bezpředmětné jsou proto i v této souvislosti uvedené výklady o nemožnosti použití právní kvalifikace nedbalostního přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 221 tr. zákoníku. Poznamenal, že do jisté míry oprávněně dovolatel poukázal na skutečnost, že při obdobné skutkové situaci bylo u spoluobviněného R. K. shledáno pouze nedbalostní zavinění. K tomu jen podotkl, že nesprávnost posouzení subjektivní stránky činu u obviněného R. K. byla vytýkána též ve výše zmíněném dovolání nejvyššího státního zástupce. Z hlediska existence úmyslného zavinění na straně obviněného K. J. je ovšem irelevantní nesprávné posouzení subjektivní stránky trestného činu u jiného obviněného.
113.\tZcela mimo rámec formálně deklarovaného dovolacího důvodu se nacházela též procesní námitka týkající se porušení dvojinstančnosti řízení. Rozsudek soudu prvního stupně byl napaden též odvoláním státního zástupce podaným v neprospěch obviněného K. J., které výslovně směřovalo i proti výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Za této procesní situace nic nebránilo odvolacímu soudu rozhodnout o trestu. Připomněl, že zákaz obsažený v ustanovení § 259 odst. 5 tr. ř. dopadá pouze na případy, kdy byl obviněný soudem prvního stupně zproštěn obžaloby, nikoli na případy, kdy soud prvního stupně uznal obviněného vinným, avšak upustil od uložení souhrnného trestu.
114.\tPod deklarovaný dovolací důvod bylo možno formálně podřadit námitku, že popis skutku kvalifikovaného podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku neobsahoval konkrétní popis jednání, kterým by měl dovolatel porušit povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, že majetek obchodní společnosti O. CH. ve vztahu k dovolateli nebyl majetkem cizím, a námitku, že obchodní společnosti O. CH. nevznikla žádná škoda. V tomto směru znovu odkázal na to, co bylo uvedeno shora k obdobným námitkám obviněného M. U. Na výše uvedené stanovisko ke shodné námitce obviněného M. U. odkázal též ve vztahu k námitce, že jednání spočívající v navýšení daňové ztráty nelze podřadit pod ustanovení § 240 tr. zákoníku.
115.\tPokud šlo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pak ani zde nelze námitky obviněného považovat za důvodné. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ohledně tohoto obviněného změnil pouze ve výroku o trestu, neboť soud prvního stupně původně podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem ke skutečnosti, že ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 51/2013 byl obviněnému K. J. za jinou trestnou činnost uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let. Odvolací soud však rozhodoval za situace, kdy odsuzující rozhodnutí ve věci Krajského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 51/2013, byla na podkladě podaného dovolání zrušena a obviněný byl v novém řízení podle § 226 písm. b) tr. ř. pravomocně obžaloby zproštěn. Odvolací soud proto nově uložil obviněnému K. J. podle § 43 odst. 2 tr. ř. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let a též trest zákazu činnosti. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 46 T 6/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 4 To 23/2017. Těmito rozhodnutími byl původně obviněnému K. J. uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Změnou výroku tedy nedošlo ke zhoršení postavení obviněného. Zde bylo totiž nutné zohlednit, že upuštěním od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku se konstatuje, že trest uložený dřívějším rozsudkem, jímž byla odsouzena část sbíhající se trestné činnosti, je dostatečný i pro tu jinou část sbíhající se trestné činnosti, která byla projednána a o níž bylo rozhodnuto dodatečně dalším odsuzujícím rozsudkem, jímž by jinak byl ukládán souhrnný trest za celou trestnou činnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 855/2018). Soud prvního stupně dovodil, že dostačujícím je pro obviněného trest odnětí svobody ve výměře 6 let, vztahující se i na nyní projednávanou trestnou činnost, a proto odvolací soud, pokud obviněnému uložil souhrnný trest (zejména) odnětí svobody ve výměře 3 let, postupoval ve prospěch obviněného, a to i z podnětu jeho odvolání.
116.\tK námitkám obviněného P. K. státní zástupce konstatoval, že ačkoli tento dovolatel deklaroval svoji znalost rozsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., značná část jeho dovolacích námitek tomuto dovolacímu důvodu neodpovídala. Šlo zejména o všechny námitky, kterými dovolatel na základě vlastního hodnocení důkazů zpochybňoval skutková zjištění týkající se jak jeho samotného, tak hlavních pachatelů M. U. a K. J., a to jednak v obecné rovině, jednak ve vztahu k jednotlivým skutkovým zjištěním, popř. ve vztahu k hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí. Bezpředmětné byly i s touto skutkovou polemikou související opakované odkazy dovolatele na procesní (a nikoli hmotněprávní) zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. Část těchto námitek navíc směřovala pouze proti kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí, což je nepřípustné již vzhledem k ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. Pokud dovolatel zpochybňoval existenci subjektivní stránky trestného činu jak u sebe, tak i u hlavních pachatelů, pak tyto námitky vycházely primárně z námitek skutkových. O tom ostatně svědčily i použité formulace, podle kterých se závěr o existenci subjektivní stránky vymyká z mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., je v rozporu se zásadou in dubio pro reo apod. Dodal, že ani z námitek tohoto dovolatele nevyplývala existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy nižších stupňů učiněnými skutkovými zjištěními, ani tyto námitky svým obsahem nevybočují z rámce běžných skutkových námitek, kterými se obviněný domáhal jiného způsobu hodnocení provedených důkazů. Pokud dovolatel poukazoval na údajný extrémní rozpor mezi obsahem tzv. skutkové věty, podle které obchodní společnost O. CH. na základě poradenských smluv žádné plnění neobdržela, a odůvodněním soudních rozhodnutí, podle kterých společnost „něco“ obdržela, odkázal na to, co již bylo uvedeno shora k obdobným námitkám obviněného M. U. Skutkové námitky obviněného P. K. proto nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídaly ani námitky týkající se výroku o trestu.
117.\tPod deklarovaný dovolací důvod lze formálně podřadit námitky, podle kterých ve skutkové větě nebyly náležitě vymezeny znaky hlavního trestného činu ani znaky pomoci směřující k jeho spáchání. Je skutečností, že ve skutkové větě nebylo výslovně citováno ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, ze kterého obviněným M. U. a K. J. vyplývala povinnost spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře. Na citované ustanovení bylo odkázáno až v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Tato skutečnost souvisí s tím, že popis skutku fakticky odpovídá zločinu zpronevěry, když vyvádění finančních prostředků ve prospěch obchodní společnosti C. A. docházelo nejen ke vzniku škody, ale současně i k obohacení této obchodní společnosti. Pokud by se však dovolací soud neztotožnil s právní kvalifikací skutku podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, které se ve svém dovolání domáhá nejvyšší státní zástupce, pak uvedený nedostatek skutkové věty nepovažoval státní zástupce za natolik zásadní, aby byl důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Podstatné je, že ve skutkové větě je vymezeno konkrétní jednání hlavních pachatelů, které porušení citovaného zákonného ustanovení zakládá. Pokud se týká samotného dovolatele, pak ve skutkové větě jsou dostatečně vymezeny jak objektivní, tak subjektivní znaky účastenství ve formě pomoci. Je zde vymezeno jednak jednání dovolatele, kterým přispěl ke spáchání trestného činu a které spočívalo v podpisu předmětných smluv, tak i úmysl dovolatele přispět ke spáchání konkrétního trestného činu. Konkrétně je zde uvedeno, že dovolatel věděl, že k žádnému plnění ve smyslu této smlouvy nedojde a že smlouva bude sloužit k odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH. ve prospěch obchodní společnosti C. A. Námitky dovolatele v tomto směru vzbuzují dojem, že se s obsahem tzv. skutkové věty náležitě neseznámil.
118.\tDále státní zástupce uvedl, že příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a trestnou činností hlavních pachatelů byla evidentní. Pokud by obviněný P. K. předmětné smlouvy za obchodní společnost C. A. nepodepsal, nemohli by obvinění M. U. a K. J. na jejich podkladě vyvádět finanční prostředky z obchodní společnosti O. CH. Jednání obviněného P. K. mělo pro spáchání trestného činu zásadní význam, neboť bez jeho součinnosti by hlavní pachatelé nemohli trestnou činnost vůbec spáchat. Jednání obviněného P. K. dokonce podle názoru státního zástupce neslo určité rysy spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Takovéto právní kvalifikaci ovšem bránila skutečnost, že tento obviněný nesplňuje náležitosti speciálního subjektu trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku ani trestného činu zpronevěry.
119.\tPokud dovolatel opřel své dovolání též o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., učinil tak podle státního zástupce nepřiléhavě, neboť rozsudek odvolacího soudu žádný výrok o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku obviněného P. K. neobsahoval. V případě dovolatele byla procesní situace stejná jako v případě obviněného M. U., takže odvolací soud o zamítnutí dovolatelova odvolání samostatným výrokem nerozhodoval. Nebyly tudíž splněny procesní předpoklady k uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
120.\tStátní zástupce ze všech shora uvedených důvodů uzavřel, že dovolací námitky obviněných zčásti neodpovídaly formálně deklarovaným dovolacím důvodům, zčásti se jednalo o námitky zjevně nedůvodné. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných M. U., K. J. a P. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
121.\tNejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
122.\tDovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
123.\tObvinění M. U. a K. J. uplatnili dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, a obviněný P. K. a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) (v jeho druhé alternativě) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
124.\tDůvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
125.\tObecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
126.\tPodle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, lze podat dovolání, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
127.\tNejvyšší soud dále obecně připomíná, že v případě námitek, které dovolatelé uplatnili již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s nimi v dostatečné míře a správně vypořádaly, platí, jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, že dovolací soud zpravidla odmítne takové dovolání jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Na odůvodnění těchto rozhodnutí je pak možno dovolacím soudem odkázat (k tomu srov. též dále).
128.\tDále je třeba obecně upozornit, že dovolací soud se nezabývá těmi námitkami, které obvinění neuvedli přímo v textu svých včas a řádně podaných dovoláních, ale jsou obsaženy jen v dalších jejich podáních adresovaných orgánům činným v trestním řízení a v dovolání na ně obvinění jen odkážou, jako to činil například obviněný M. U., když namítl nezákonnost průběhu přípravného řízení s odkazem na své odvolání. Tuto námitku již uplatnil ve svém odvolání a odvolací soud se jí zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 34, bod 49. až 50. odůvodnění jeho rozsudku), když konstatoval, že v řízení předcházejícím napadenému rozsudku nezjistil podstatné procesní vady. Kromě toho námitka, která není součástí dovolání, nemůže být předmětem dovolacího řízení. Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání, dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně – viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.
129.\tDále je třeba upozornit, že předmětem dovolacího řízení mohou být jen ty námitky obviněných, které obvinění učinili ještě v rámci svých dovolání podaných v zákonem stanovené lhůtě, nemohou naopak být předmětem dovolání nové námitky uvedené v doplňcích či dodatcích dovolání nebo vyjádření k dovolání jiných stran. To vyplývá z ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř., podle nějž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
130.\tK tomu je třeba doplnit, že od 1. 1. 2022 došlo novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. k rozšíření dovolacích důvodů. Dovolací důvod do té doby uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je od 1. 1. 2022 zařazen pod písmenem h) téhož ustanovení, neboť pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl od 1. 1. 2022 vložen nový dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obvinění ani nejvyšší státní zástupce tento dovolací důvod ještě uplatnit nemohli, protože celá lhůta pro podání dovolání proběhla za předchozí právní úpravy před datem účinnosti zmíněné novely. Rozšiřovat či měnit dovolací důvody je zároveň možné jen po dobu trvání dovolací lhůty – viz § 265f odst. 2 tr. ř.
131.\tČást uplatněných dovolacích námitek obviněných a prakticky naprostá většina námitek nejvyššího státního zástupce byla ovšem koncipována tak, že by mohla tomuto dovolacímu důvodu odpovídat. Nejvyšší soud sice již rozhodoval za účinnosti nové právní úpravy, nicméně posuzoval dovolání obviněných i nejvyššího státního zástupce učiněných před její účinností. V tomto směru je ovšem třeba připomenout, že zmíněná novela reagovala na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování.
132.\tUrčitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [v tomto duchu měl být vykládán dřívější § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a tyto požadavky byly promítnuty do nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod.
133.\tTento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k jedné verzi (např. uvedené v obžalobě), pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeném jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněném pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „Sb. n. a u.“). Touto zmíněnou optikou proto Nejvyšší soud nahlížel i na dovolání obviněných.
134.\tZmíněná judikatura Ústavního soudu připouštějící mimořádný kasační zásah Nejvyššího soudu v případech tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a na jejich základě učiněných skutkových zjištění, která naleznou odraz v právním posouzení skutku, však byla utvořena k ochraně práv slabší procesní strany, tj. obviněného, k ochraně jeho práva na obhajobu a na spravedlivý proces a s tím souvisejícího principu presumpce neviny. Nemohl se jí však dovolávat nejvyšší státní zástupce, jak sjednotil dříve rozpornou judikaturu Nejvyššího soudu jeho velký senát v usnesení ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, které bylo uveřejněno pod č. 31/2019-I. Sb. rozh. tr. Podle tohoto rozhodnutí námitky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými jsou námitkami, které se dotýkají porušení základních práv obviněného jakožto jednotlivce ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb.) v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.). Uvedená základní práva však chrání obviněného, jakožto „slabší“ procesní stranu, a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na úkor této „slabší“ procesní strany dovolávat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněného na obhajobu byla stanovena na jeho ochranu. Nejvyšší státní zástupce proto může námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými v dovolání uplatnit pouze ve prospěch obviněného, ale nikoli v jeho neprospěch. V případě, kdy Nejvyšší soud porušení těchto základních práv obviněného na základě namítnutého extrémního rozporu shledá, má zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.).
b) K dovolání obviněných M. U., K. J. a P. K.
135.\tNejvyšší soud předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných ve svých dovoláních obvinění uplatnili již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, a tyto námitky byly i součástí odvolací argumentace proti rozsudku soudu prvního stupně.
136.\tVšichni obvinění svými námitkami brojili proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu (v intencích jím provedených doplnění a změn) a v dovoláních předkládali vlastní verze skutkového děje (všichni obvinění), případně namítali existenci tzv. extrémního rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených (a použitelných) důkazních prostředků na straně jedné a na základě jejich vyhodnocení dovozeným skutkovým stavem a jeho právním posouzením na straně druhé (všichni obvinění). Další velkou skupinou v zásadě typově shodných námitek ze strany obviněných bylo porušení jejich práva na spravedlivý proces, které spatřovali vedle již zmíněného tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a na jejich základě vyvozeného skutkového děje též v porušení práva na obhajobu z důvodu nemožnosti reagovat na názor odvolacího soudu (všichni obvinění), nedostatečnému vypořádání odvolacích námitek soudem druhého stupně (obviněný P. K.), porušení zásady in dubio pro reo či opomenutí některých důkazů.
137.\tPrvní okruh zásadně nepřípustných námitek v dovolacím řízení se týká výhrad proti skutkovému stavu zjištěnému soudy nižších stupňů, které tvořily jádro prakticky všech dovolání obviněných. Obvinění předkládali ve svých dovoláních vlastní verze skutkového děje odlišné od skutkových zjištění soudů nižších stupňů, dovozovali odlišné závěry z provedeného dokazování, jinak hodnotili důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků, popř. své závěry činili, aniž by k tomu byl podklad v opatřených důkazech. V zásadě však žádný tzv. extrémní rozpor mezi konkrétními závěry a obsahem důkazních prostředků neoznačovali, celá jejich dovolání se nesou v duchu polemiky se závěry soudů nižších stupňů, s hodnocením jednotlivých důkazů, jejich použitelnosti, věrohodnosti či pravdivosti. To ovšem není případ tzv. extrémního rozporu, jak je zmiňován v judikatuře, jde jen o snahu vtáhnout i Nejvyšší soud do procesu dokazování, žádat jej o přehodnocení důkazů, ač je Nejvyšší soud neprovedl a ani provést nemá, protože tak jeho postavení nebylo koncipováno (srov. k tomu zejména § 265r odst. 7 tr. ř.).
138.\tKonkrétně u jednotlivých dovolatelů se jedná o následující námitky. Všichni obvinění svými námitkami, kterými brojili proti svému odsouzení pro trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, zejména pokud jde o subjektivní stránku tohoto trestného činu a zavinění, nabízeli jiný průběh skutku, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, resp. poukazovali na nedostatek usvědčujících důkazů nebo hodnocení důkazů v jejich neprospěch. Obvinění M. U. a K. J. také brojili proti svému odsouzení pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a pod bodem II. a) ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný P. K. vytkl, že s ohledem na akcesoritu účastenství nebylo možno jeho jednání posoudit jako trestné. Obvinění v celkovém kontextu sice zpochybňovali nesprávné právní posouzení skutků kladených jim za vinu soudy nižších stupňů (k čemuž bude učiněno několik poznámek níže), ovšem ve své podstatě optikou jiného skutkového děje, než k němuž soudy nižších stupňů dospěly na základě dokazování před nimi provedeného a na základě vlastního hodnocení důkazů. Obvinění tak vůbec nekoncipovali svá dovolání prostřednictvím námitek nesprávné právní kvalifikace skutku vylíčeného (popsaného) v koncízní podobě ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, který akceptoval i soud odvolací. Naopak skutková zjištění si přizpůsobovali, jak to vyhovovalo jejich verzi obhajoby.
139.\tObviněný K. J. ve svém dovolání brojil také proti hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně a přenášení důkazního břemene na obviněné. Námitky částečně založil na zpochybnění provedených důkazů, jakož i na jejich základě učiněných skutkových zjištění, a to u obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Namítal extrémní rozpor mezi důkazy a na jejich základě zjištěným skutkovým stavem a hodnocení důkazů v jeho neprospěch. Nesouhlasil především s hodnocením svědecké výpovědi D. T., kterou soud prvního stupně hodnotil jako účelovou, a který potvrdil, že obviněný M. U. přivedl obviněného P. K. na schůzky, na nichž doplnil chybějící legislativně-odborné informace týkající se analýzy Evropské unie v oblasti biopaliv a jejich podpory a že to byl právě P. K., kdo přišel s myšlenkou pilotních projektů, kterou svědek D. T. převzal a rozvinul. Nesouhlasil ani s argumentací odvolacího soudu ohledně nepodepsané poradenské smlouvy ze dne 20. 5. 2010 a dalších dokumentů vztahujících se k obchodní společnosti C. A., které byly u něj nalezeny.
140.\tObviněný P. K. také zpochybňoval zjištěný skutkový stav a hodnocení důkazů. Podle jeho názoru byly důkazy nedostačující, dezinpretované a došlo k opomenutí některých důkazů (jako např. výpovědi M. V., J. V., M. Š. a P. L.), nebo že některé výpovědi nebyly hodnoceny v souvislostech (jako např. výpověď J. D.). Vytkl, že byl odsouzen na základě nepřímých důkazů, a to i přes to, že zde byly svědecké výpovědi, které svědčily v jeho prospěch (jako např. svědecké výpovědi M. U., M. N. a D. T.). Obviněný namítal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, brojil proti hodnocení důkazů soudem prvního i druhého stupně. Obviněný sice formálně napadal právní hodnocení skutku (absenci znaků subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu a jeho účastenství na něm), jež mu byly kladeny za vinu, avšak ve skutečnosti brojil primárně proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, s nimiž nesouhlasil, zpochybňoval rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů. Neustále po celou dobu trestního řízení a zvláště před soudy nižších stupňů opakoval svou obhajobu ohledně reálného poskytování poradenských služeb, vyjadřoval své přesvědčení, že obvinění M. U. a K. J. nejednali v úmyslu způsobit obchodní společnosti O. CH. škodu uzavřením těchto poradenských smluv, ačkoliv se soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování přiklonily k verzi státního zástupce uvedené v obžalobě.
141.\tNejvyšší soud k tomu souhrnně upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž jsou napadená rozhodnutí založena, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho všichni dovolatelé domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
142.\tV tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady ovšem se zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
143.\tNejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněných ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jak někteří dovolatelé tvrdili. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní (jak shodně tvrdili obvinění), mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. i následně v rozsudku soudu druhého stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci. O hodnocení řady důkazních prostředků ze strany soudů nižších stupňů lze polemizovat (ostatně je to patrné i ze shora provedené reprodukce podaných dovolání, v nichž jsou zcela odlišné pohledy na hodnocení řady důkazů soudy nižších stupňů ze strany obviněných a ze strany nejvyššího státního zástupce). To je ovšem běžná polemika stran, kterou soudy nižších stupňů vzaly v potaz a k některé verzi se důvodně přiklonily. V takovém případě ovšem nejde o zjevně excesivní hodnocení, které měl na mysli Ústavní soud.
144.\tK takto formulovaným námitkám proti skutkovému stavu, resp. provedenému dokazování, může Nejvyšší soud pouze na podkladě znalosti obsahu trestního spisu nad rámec své přezkumné povinnosti (tzv. obiter dictum) konstatovat, že neshledal tzv. extrémní nesoulad mezi soudy nižších stupňů zjištěným skutkovým stavem a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jak obvinění namítali. Dovolací soud má za to, že soud prvního stupně se velice podrobně a pečlivě zabýval žalobními tvrzeními státního zástupce, provedl poměrně rozsáhlé dokazování v rozsahu nezbytném proto, aby mohl na jeho základě učinit skutkové závěry, které nalezly svůj odraz ve skutkové větě výroku jeho rozsudku, přitom výsledná zjištění soudů nižších stupňů odpovídají obsahu důkazů, z nichž soud vycházel a které hodnotil vcelku logicky, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Je třeba také dovolatele upozornit, že samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (byť nikoli v celém jejím rozsahu, jak ostatně vyplývá i z dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem) a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak nepřípustně deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně hodnotil srozumitelně a vcelku logicky důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků, činil tak zčásti již při reprodukci jednotlivých důkazních prostředků, následně i ve vzájemných souvislostech souhrnně. Vysvětlil také konkrétně, proč některé důkazy považoval za věrohodné a proč z nich vycházel a naopak proč některé z nich nemohl vzít v potaz. V řízení bylo získáno velké množství důkazů, zejména svědeckých výpovědí, ale i listinných a věcných důkazů zajištěných při domovních prohlídkách, prohlídkách jiných prostor a pozemků a osobních prohlídkách. Soud prvního stupně se jimi zabýval a hodnotil je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, jak vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a to právě na rozdíl od obviněných, kteří jednotlivé dílčí otázky a důkazy vytrhávaly z kontextu. Hodnocení soudu prvního stupně ohledně těchto skutečností je pak především v odůvodnění jeho rozsudku (srov. souhrnné hodnocení na jeho str. 214 až 246, na které navazuje právní posouzení na str. 246 až 252), s těmito skutkovými závěry a také s hodnocením důkazů v zásadě souhlasil i soud odvolací ve svém rozsudku (viz zejména str. 33 až 58 odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud z takových závěrů musí, jak bylo shora vysvětleno, vycházet a na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů může odkázat.
145.\tNejvyšší soud může jen ve stručnosti zopakovat, že pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo obviněným M. U., K. J., P. K. a R. K. kladeno za vinu, že obvinění M. U. a K. J. uzavřeli za obchodní společnost O. CH. s obchodní společností C. A., zastoupenou obviněným P. K., 3 typově podobné poradenské smlouvy z let 2008, 2009 a 2010 (Konzultační smlouva na poradenské služby z roku 2008 byla podepsána za C. A. na základě plné moci obviněným D. M.) na poskytnutí poradenských služeb při jednáních o dodavatelských zakázkách a smlouvách a na výběrových řízeních, veřejných nabídkách a soutěžích, aby mohla obchodní společnost O. CH. získat možnost uzavřít s vhodným právním subjektem doporučeným poradcem kupní smlouvu nebo obdobný kontrakt, jehož předmětem měly být dodávky ekologického paliva pro vznětové motory FAME. Na základě těchto smluv docházelo k proplácení vystavených faktur formou tzv. provizí ve prospěch poradce obchodní společnosti C. A. K žádnému plnění však ve smyslu uvedených smluv nedocházelo, neboť tyto smlouvy sloužily k zastření pravého účelu převodu finančních prostředků mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A., jímž bylo prosté vyvádění financí z prvně uvedené obchodní společnosti. Tímto jednáním byla obchodní společnosti O. CH. způsobena škoda v celkové výši 19 977 318, 45 Kč.
146.\tV případě popsaném pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo obviněným M. U. a K. J. kladeno za vinu, že došlo k zaúčtování odsouhlasených a proplacených faktur za fiktivní poradenství do daňové evidence jako nákladových položek, což mělo odraz v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob v letech 2009, 2010 a 2011, čímž zkrátili daň z příjmů právnické osoby, konkrétně obchodní společnosti O. CH. v celkové výši 3 720 040 Kč. Následně pak dodatečně v roce 2012 uhradili doměřenou daň včetně penále za daňové období roku 2009.
147.\tProti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně u skutku pod bodem I. výroku o vině brojili všichni obvinění. Předně nesouhlasili s opodstatněnými a náležitě odůvodněnými závěry soudu prvního stupně, že šlo o fiktivní poradenské smlouvy a že odměny ve formě tzv. provizí byly vypláceny neoprávněně, zpochybňovali zejména subjektivní a objektivní stránku trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (obviněný M. U. a K. J.) a účastenství ve formě pomoci k tomuto zločinu (obviněný P. K.), neboť nebyl naplněn znak protiprávnosti i jejich zavinění. Soudy podle nich nesprávně dovodily jejich zavinění, ovšem tyto námitky byly založeny na jiné skutkové verzi, že o uzavření fiktivních smluv nešlo, že k poradenství reálně docházelo, že bylo reálně plněno na základě reálně poskytnuté plnění druhou smluvní stranou. Nesouhlasili ani s tím, že by došlo k porušení uložené povinnosti řádně spravovat či opatrovat majetek obchodní společnosti O. CH., že jí reálně škodu nezpůsobili, ale naopak jí prospěli, že tedy nemohli naplnit objektivní stránku uvedeného trestného činu. Obvinění ale i v tomto případě vycházeli ze zcela jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy nižších stupňů. Soudy nižších stupňů zcela důvodně uzavřely, že reálně k žádnému poradenství nedocházelo, to bylo pouze předstíráno, k žádnému protiplnění za reálně zaplacené služby tak nedocházelo, ani podle prvotního záměru docházet nemělo. Měly být pouze vyváděny finanční prostředky, zmíněné fiktivní smlouvy měly jen formálně deklarovat důvod těchto převodů peněz.
148.\tJednání obviněných pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo právně posouzeno jako zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustí, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu velkého rozsahu. Jde tak o skutkovou podstatu složitou, neboť více jejích znaků je stanoveno alternativně. Soud prvního stupně konkrétně kladl obviněným M. U. a K. J. za vinu, že společným jednáním porušili podle zákona jim uloženou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek a tím jinému způsobili škodu velkého rozsahu. Obviněný P. K. jim to měl usnadnit tím, že poskytl součinnost na straně fiktivního spolukontrahenta, když jednal za obchodní společnost C. A. Je tak zřejmé, že obviněným bylo vytýkáno porušení zákonné povinnosti, nikoli povinnosti smluvní, tato povinnost se měla týkat opatrování i spravování cizího majetku.
149.\tObvinění především nesouhlasili, že by uzavřené poradenské smlouvy z let 2008 až 2010 byly fiktivní, poskytované poradenství neodpovídalo uzavřeným smlouvám a nebylo poskytováno protiplnění a obchodní společnosti O. CH. vznikla škoda. Podle obviněného M. U. šlo o smlouvy innominátní, obviněný K. J. měl za to, že předmět smluv nebyl definován, byly stanoveny pouze cíle, které měly být dosaženy. Vyplácení odměn považoval za oprávněné, o tom ostatně svědčila i svědecká výpověď D. T. Obviněný P. K. zase vytýkal, že nebylo prokázáno, že tzv. provize byly vypláceny, aniž by bylo poskytnuto náležité protiplnění a byla způsobena škoda. Tyto námitky obviněných však byly provedenými důkazy přesvědčivě vyvráceny.
150.\tJak již bylo uvedeno shora, obvinění M. U. a K. J. uzavřeli v letech 2008, 2009 a 2010 smlouvy o poradenství s obviněným P. K., zástupcem obchodní společnosti C. A., na základě nichž mělo být poskytováno obchodní společnosti O. CH. poradenství v oblasti biopaliv a výroby FAME. Poradenství mělo spočívat v tom, že poradce obchodní společnost C. A. měl pomoci obchodní společnosti O. CH. vyhledávat partnery, se kterými by mohla tato společnost uzavřít dodavatelsko-odběratelské smlouvy na dodávku FAME. V případě uzavření takovéto smlouvy a uhrazení dodávky FAME náležela poradci odměna.
151.\tFiktivnost poradenských smluv a neoprávněnost vyplácení odměn bez jakéhokoliv prospěchu pro obchodní společnost O. CH. byla doložena celou řadou důkazů, které do sebe zapadají, a nelze přijmout jiný závěr, než jaký učinily soudy nižších stupňů (viz odůvodnění soudu prvního stupně str. 214 až 217). Odvolací soud v této souvislosti připustil (bod. 73, str. 39 odůvodnění jeho rozsudku), že obviněný M. U. vedl určitá jednání s P. K. již v roce 2007 a v následujícím období a že proběhlo několik schůzek mezi uvedenými obviněnými, avšak zcela vyloučil, že by na těchto jednáních bylo poskytováno ze strany obviněného P. K. a obchodní společnosti C. A. poradenství, jež by mělo zásadní význam pro budoucí směřování obchodní společnosti O. CH. Podle výpovědi obviněných M. U. a P. K. toto poradenství spočívalo v informacích z legislativy EU v oblasti biopaliv, mezinárodního práva, ve změně obchodní strategie společnosti a orientaci na výrobu FAME z živočišného tuku, orientaci na městské podniky typu DPP a dodávky koncovým zákazníkům přes obchodní společnost ČEPRO. To však neodpovídalo předmětu uzavřených poradenských smluv a vymezení předmětu činnosti poradce, kterým mělo být vyhledávání potencionálních kupujících a odběratelů FAME a uzavření dodavatelsko-odběratelských smluv. Navíc legislativní poradenství týkající se oblasti biopaliv pro obchodní společnost O. CH. zajišťovala Advokátní kancelář K., konkrétně jeho koncipientka B. F., což vyplynulo i z vyúčtování úkonů právních služeb (za období od dubna až září 2010), zaslaných touto advokátní kanceláří v e-mailu ze dne 22. 12. 2010 obchodní společnosti O. CH..
152.\tInformace, které poskytoval obviněný P. K. v rámci poradenství, měly být údajně tajné, avšak provedené důkazy, zejména listinné důkazy a svědecké výpovědi, toto vyvracejí. Bylo prokázáno, že obviněný P. K. poskytoval poradenství bez jakéhokoliv zázemí, listinných podkladů a odborných technologických vědomostí. Nebylo tedy možné, aby obviněný M. U. načerpal veškeré informace ohledně biopaliv pouze ústně a vše si velmi dobře zapamatoval z několika proběhlých schůzek, jak v průběhu řízení uváděl. Této verzi obhajoby soudy nižších stupňů důvodně neuvěřily.
153.\tZ listinných důkazů jasně vyplynulo, že se obchodní společnost O. CH. již dříve problematikou biopaliv intenzivně zabývala a prováděla testování možností nové výroby biopaliv. Informace o možnosti rozšíření FAME na český trh čerpala především od svědka D. T., který se novými biopalivy dlouhodobě zabýval a některých schůzek mezi obviněným M. U. a P. K., kde mělo dojít k poradenství, se zúčastnil. Tento svědek byl odborníkem na problematiku paliv, realizoval se svou společností D. C. několik pilotních projektů na dodávky FAME, zejména v DPP a dalších obchodních společnostech, na výrobu FAME z živočišných tuků se specializoval a snažil se o její rozšíření na českém trhu. Soud prvního stupně vzal také správně za prokázané, že to byl právě obviněný R. K., hlavní technolog obchodní společnosti O. CH., který vyvinul postup výroby FAME cestou kyselé esterifikace, což vedlo k vystavění linky na výrobu FAME z živočišných tuků v Liberci, a který se problematice biopaliv dlouhodobě věnoval, ověřoval výrobu FAME z kafilátu na specializovaných pracovištích již od roku 2008 a sledoval i příslušnou legislativu týkající se biopaliv. Tyto skutečnosti potvrzovaly i svědecké výpovědi J. N. (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 94 až 97) a P. L. (tamtéž na str. 90 až 94), ale také svědka J. Č., který prováděl dohled nad výrobou linky na výrobu FAME. To zcela vyvrací verzi, že by informace, které poskytoval obviněný P. K., byly zcela inovativní a tajné.
154.\tSoudy nižších stupňů také správně konstatovaly, že odměny vyplacené obchodní společnosti C. A. za předstírané poradenství poskytnuté obviněným P. K. neměly s dodávkami FAME vyrobeného z živočišných tuků žádnou reálnou souvislost, neboť tyto poradenské smlouvy byly vázány na uzavření velkého kontraktu s velkým odběratelem. Tím měly být dvě velké obchodní společnosti ČEPRO a DPP (kde již předtím probíhaly tzv. pilotní projekty a následně obchodní společnost O. CH. vyhrála výběrové řízení na dodávky FAME).
155.\tV případě obchodní společnosti ČEPRO mělo poradenství podle obviněného P. K. spočívat v doporučení obrátit se na ČEPRO a prostřednictvím této obchodní společnosti dodávat koncovým zákazníkům biopaliva. K uzavření smlouvy na dodávky FAME mezi obchodními společnostmi O. CH. a ČEPRO však došlo již dne 10. 1. 2008. Stalo se tak 7 měsíců před uzavřením konzultační smlouvy pro poradenské služby ze dne 1. 8. 2008. Z tohoto důvodu nemohl mít obviněný P. K. žádný vliv na její uzavření. Navíc jediná dodávka FAME z živočišných tuků byla dodána obchodní společností O. CH. do obchodní společnosti ČEPRO na základě smlouvy z 8. 9. 2011 a poté na základě smlouvy z 20. 3. 2012. Dodávka z roku 2012 byla dodána až po ukončení smluvního vztahu mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A. (k ukončení došlo ke dni 30. 9. 2011). Většina dodávek FAME od obchodní společnosti O. CH. do obchodní společnosti ČEPRO byla tedy vyrobena z biopaliv I. generace, tedy z řepkového oleje v kvalitě RME (MEŘO), nikoliv z kafilerního tuku. Linka kyselé esterifikace na výrobu FAME z živočišných tuků začala produkovat FAME až v roce 2010 a první dodávka FAME z živočišného tuku proběhla až na základě smlouvy ze dne 8. 9. 2011. Přesto, že obchodní společnost O. CH. dodávala FAME z rostlinných tuků z řepky olejné, pouze jednou z odpadních živočišných tuků, odměny pro poradce obchodní společnost C. A. byly počítány právě z těchto dodávek FAME do obchodní společnosti ČEPRO (viz. příloha č. 6 spisu).
156.\tAni v případě DPP nebyl prokázán podíl poradenství obviněného P. K. na zisku této zakázky. V obchodní společnosti DPP již předtím probíhaly tzv. pilotní projekty na ověření nového produktu FAME jako biopaliva, což mělo nepopíratelný význam na uvedení tohoto produktu na trh, jak připustily soudy nižších stupňů, avšak s poradenstvím obviněného P. K. to nemělo žádnou souvislost. Bylo prokázáno, že tyto pilotní projekty prováděl svědek D. T., který se specializoval na pilotní projekty v dopravních podnicích, a jako zástupce obchodní společnosti C. C. s obchodní společností O. CH. uzavřel dne 1. 10. 2010 smlouvu na pilotní projekt v DPP, který poté i písemně i prezentačně vyhodnocoval, což dokazují i materiály předané soudu obviněným M. U. Soud prvního stupně správně vyhodnotil tu část jeho výpovědi, v níž tvrdil, že tyto projekty vymyslel právě obviněný P. K., jako účelovou. Na základě takto provedených pilotních projektů obchodní společnost O. CH. dne 26. 12. 2010 vyhrála výběrové řízení na dodávku FAME z živočišných tuků. Následně dne 27. 12. 2010 uzavřela Rámcovou smlouvu o uzavírání smluv s DPP a související Prováděcí smlouvu na dodávky FAME ze dne 20. 4. 2011. Ani zde však nebyl prokázán žádný podíl poradenství obviněného P. K. na tomto výběrovém řízení. To bylo potvrzeno i zaměstnanci obchodní společnosti O. CH., zejména svědky P. L. (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 90 až 94), M. T. (tamtéž na str. 98 až 100) a R. L. (tamtéž na str. 102 až 105), kteří se připravovali na výběrové řízení v DPP a sami sledovali informace z veřejných zdrojů a veškerá vyhlášená výběrová řízení tak, aby se jich obchodní společnost O. CH. mohla účastnit. Jako účelové se proto jeví to, aby poradce obviněný P. K. Doplňkem č. 1 ze dne 11. 7. 2010 uzavřeným ke konzultační smlouvě ze dne 20. 5. 2010 doporučoval obchodní společnosti O. CH., aby se přihlásila do výběrového řízení vyhlášeného v DPP, jejímž předmětem měly být dodávky FAME, když se její zaměstnanci sami aktivně zajímali o toto výběrové řízení. Soudy nižších stupňů tedy správně dovodily, že se na tomto smluvním vztahu mezi obchodními společnostmi O. CH. a DPP obviněný P. K. nijak nepodílel.
157.\tSoudy nižších stupňů správně konstatovaly, že poradenství ze strany obchodní společnosti C. A. neproběhlo, že se jednalo o fiktivní smlouvy o poradenství a že finanční prostředky byly vyplaceny neoprávněně. Bylo prokázáno, že faktury, které vystavila obchodní společnost C. A. byly obchodní společností O. CH. propláceny na základě těchto fiktivních smluv, avšak nebyly na jejich základě poskytovány žádné služby. O tom, že tzv. provize byly vypláceny neoprávněně a bez jakéhokoliv legálního protiplnění, svědčilo mnoho důkazů, zejména účetnictví obchodních společností O. CH. a C. A., informace o dodávkách FAME, e-mailová komunikace obviněného R. K., ale i externí disk Western Digital zajištěný u obviněného K. J., ze kterého vyplynulo, že tzv. provize obchodní společnosti C. A. se odvíjela od množství dodaných litrů FAME obchodní společnosti ČEPRO (ve spise č. l. 2869). Také fakturace dodávek FAME do obchodní společnosti ČEPRO a tabulky založené ve spise dokazovaly, že výpočty odměn byly prováděny výhradně na základě dodaných litrů FAME do obchodní společnosti ČEPRO. Skutečný důvod převodu peněz (v ovlivnění zadání zakázky O. CH. ze strany dalších osob) konstruovaný policejním orgánem a státním zástupcem, jakkoliv logický, však nebyl prokázán natolik, aby s ním mohly soudy nižších stupňů dále pracovat.
158.\tNejvyšší soud odmítl námitku obviněných, že nedošlo k porušení uložené povinnosti ve smyslu zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obvinění M. U. a K. J. jednali jako členové statutárního orgánu poškozené obchodní společnosti O. CH. a ve vztahu k této obchodní společnosti porušili povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, neboť náležitě neopatrovali nebo nespravovali majetek této obchodní společnosti. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (na str. 247) takové porušení správně spatřoval v uzavírání nevýhodných obchodů na úkor jimi opatrovaného či spravovaného cizího majetku náležejícího obchodní společnosti O. CH. Takové jednání je pak typickým způsobem provedení trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Lze souhlasit s námitkou, že není vhodně formulován popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, že v něm chybí jednoznačný odkaz na jimi porušenou povinnost, která vyplývá především z § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „obch. zák.“). Rozsudek je ovšem třeba vnímat v celém kontextu spolu s jeho odůvodněním, v němž je obviněným vytýkáno porušení právě uvedeného ustanovení (srov. též pasáže na str. 248 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a je jasné, že jim bylo kladeno za vinu porušení zákonné povinnosti porušení péče řádného hospodáře. To ostatně potvrdil i odvolací soud v bodě 124. na str. 53 odůvodnění svého rozsudku. Obvinění si toho byli také dobře vědomi, nebyli tak v tomto směru významným způsobem zkráceni na svých právech, věděli po celou dobu trestního řízení, čemu se mají bránit. Jen z důvodu této formální vady proto v daném případě Nejvyšší soud nepřistoupil ke kasačnímu zásahu, kterým by byla prolomena právní moc rozhodnutí v trestní věci, v níž po dobu několika let probíhalo trestní stíhání, a to jen proto, aby následně bylo vyneseno stejné rozhodnutí, v němž by byl pouze drobně upraven popis skutku.
159.\tK námitce obviněného K. J., že obvinění nejednali po vzájemné dohodě, že obviněný dával pouze pokyny k proplacení faktur, spoléhal se ve všem na obviněného M. U. a veškeré dokumenty pouze formálně autorizoval, Nejvyšší soud uvádí, že tato tvrzení byla vyvrácena provedeným dokazováním, neboť bylo správně zjištěno, že obvinění jednali po vzájemné dohodě. O tom svědčily jejich společné kroky, zejména schvalování fakturací a uzavření dohody o narovnání. Byl to přitom obviněný K. J., kdo dával pokyn k proplacení odměn ve formě tzv. provizí při plném vědomí toho, za co byly poskytovány.
160.\tNelze přisvědčit ani opakované námitce obviněného K. J., že s obviněným M. U. jednali ve shodě s přáním vlastníků 100 % akcií, že se tak pro ně nejednalo o cizí majetek, neboť to byli oni, kdo držel akcie, majetek obchodní společnosti O. CH. tak pro ně nebyl cizím majetkem, ale vlastním. Nejvyšší soud v tomto směru může plně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (na str. 247 až 248) i odvolacího soudu (str. 247 až 248), které správně rozlišovaly mezi majetkem obchodní korporace a obviněných, vycházely přitom z uznávané judikatury. Lze tedy jen připomenout, že akcionáře nelze ztotožňoval s akciovou společností jako právnickou osobou, stejně tak nelze zaměňovat majetek akciové společnosti za majetek akcionáře, třebaže by byl akcionář vlastníkem 100 % akcií, neboť se jedná o dva odlišné subjekty, které mají svoji subjektivitu a vlastní jiné hodnoty. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že obchodní společnost, byť 100 % jejího obchodního podílu vlastní jediný společník, tvoří zcela samostatnou entitu, majetkově nezávislou na majetku společníka, společnost a společník jsou dvěma samostatnými a rozličnými subjekty (k tomu např. rozhodnutí č. 18/2006, č. 26/2007 a č. 41/2010-II. Sb. rozh. tr.).
161.\tAni výhrady obviněných proti závěru o naplnění zavinění v úmyslné formě jako obligatorního znaku subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku nemohly obstát. I v tomto případě obvinění primárně vycházeli z jiné skutkové verze, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů. Při respektu ke skutkovým závěrům soudů nižších stupňů není o úmyslném zavinění obviněných jakýchkoliv pochyb. Obvinění velmi dobře věděli, že dochází k vyvádění peněz na úkor majetku poškozené obchodní společnosti, jejíž majetek měli spravovat, přesto tak činili. Věděli tak jistě, že formálně plní na základě zcela fiktivní smlouvy a že za toto plnění neobdrží tvrzené protiplnění v podobě zprostředkování dalších smluv a poradenství. Při těchto závěrech není možno soudům nižších stupňů vytýkat posouzení případu jako úmyslné nevěrné správy cizího majetku (znovu je třeba připomenout, že nebyla prokázána provedeným dokazováním jiná verze skutkového děje spočívajícího např. v tom, že peníze byly určeny zčásti na úplatky dalším osobám za zařízení odběru poskytnutého předraženého zboží v podobě FAME, resp. že se tím alespoň zčásti legalizoval výnos z takové trestné činnosti spočívající v ovlivnění odběru předraženého zboží apod.). Obviněný K. J. též namítal, že nebylo možno dovodit vzájemnou dohodu s obviněným M. U., neboť on jako člen představenstva obchodní společnosti O. CH. dával pouze pokyny k platbám, ve všem spoléhal na obviněného M. U. a veškeré dokumenty pouze formálně autorizoval. Obviněný P. K. zase namítal absenci úmyslu, neboť ostatní dva obvinění nejednali v úmyslu způsobit škodu obchodní společnosti O. CH. Jak bylo uvedeno, veškeré tyto námitky byly založeny na jiných skutkových závěrech, a proto ze své podstaty uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídaly (viz k tomu výše).
162.\tNejvyšší soud v této souvislosti obecně připomíná, že trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku), postačí přitom zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Zde je na místě připomenout, že zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Úmysl se od nedbalosti odlišuje především právě volní složkou, která u nedbalosti chybí, zatímco u úmyslu je dána vždy. Předpokladem právního závěru o formě zavinění jsou vždy náležitá skutková zjištění týkající se obou uvedených složek, na nichž je zavinění založeno, a to ve vztahu ke všem rozhodným okolnostem, které musí být zaviněním kryty – především k tzv. deskriptivně-objektivním znakům skutkové podstaty, ale též ke znakům normativním, u nichž postačí laická představa pachatele.
163.\tSoudy nižších stupňů spolehlivě dovodily zavinění obviněných M. U. a P. K. ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť jejich cílem bylo vyvést finanční prostředky z obchodní společnosti O. CH. a u obviněného K. J. minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť byl srozuměn s tím, že obviněný M. U. jako předseda představenstva za obchodní společnost O. CH. tyto poradenské smlouvy uzavřel a věděl, že tímto způsobem mohl porušit zákon, pokud byly z obchodní společnosti placeny finanční prostředky, za které nebyla poskytnuta žádná protislužba. Obvinění tedy bezpochyby věděli o tom, že se jednalo o fiktivní poradenské smlouvy, na základě kterých byly neoprávněně vypláceny odměny formou tzv. provizí obchodní společnosti O. CH. bez jakéhokoliv protiplnění a že tímto jednáním zmenšují obchodní majetek poškozené obchodní společnosti O. CH., čímž jí způsobují škodu, a to dokonce velkého rozsahu. Obviněný P. K. uzavřením těchto fiktivních smluv za obchodní společnost C. A. a předstíráním poskytování poradenské činnosti, která měla být na základě nich poskytována, tuto činnost umožnil. Velmi dobře přitom věděl, že k žádnému protiplnění za poskytnuté finanční plnění nedochází.
164.\tNa podkladě shora uvedených skutkových zjištění nelze přisvědčit námitce obviněných, že soudy nižších stupňů nesprávně stanovily výši škody způsobenou poškozené obchodní společnosti O. CH. Soud prvního stupně, s jehož argumentací souhlasil i odvolací soud, správně dospěl k závěru, že v posuzovaném případě je nutno považovat za škodu způsobenou tímto trestným činem celkovou částku vyplacenou ve formě odměn formou tzv. provizí za údajně poskytnuté poradenské služby, která byla vyplacena obchodní společnosti C. A. obchodní společností O. CH. Nejvyšší soud s uvedeným závěrem soudu prvního stupně také souhlasí, neboť z rozhodných skutkových zjištění je patrné, že finanční prostředky za činnost poradce, kterou měl obviněný P. K. jako zástupce obchodní společnosti C. A. podle uzavřených poradenských smluv z let 2008, 2009 a 2010 vykonávat, byly vyplaceny obchodní společnosti C. A. bez poskytnutí jakéhokoliv protiplnění a nárok na tzv. provizi nevznikl. Tímto jednáním byla obchodní společnosti O. CH. na jejím majetku způsobena škoda v celkové výši 19 977 318,45 Kč, tedy škoda velkého rozsahu. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 214 až 224).
165.\tVzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud považuje závěr soudů nižších stupňů o naplnění všech zákonných znaků zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pomoci k němu (při uvedených skutkových závěrech) za správný a námitky obviněných, jimiž zpochybňovali naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, za neopodstatněné.
166.\tObvinění M. U. a K. J. dále vznesli námitky nesprávné právní kvalifikace skutku pod bodem II.) výroku rozsudku soudu prvního stupně, v němž byl shledán zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, pod bodem II. a) ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění zpochybňovali především naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu, nesouhlasili s tím, že by jednali úmyslně, podle nich bylo poradenství daňově uznatelným výdajem, takže bylo zaúčtováno do daňové evidence jako nákladová položka oprávněně, proto ani nemohlo dojít ke zkrácení daně z příjmů právnických osob. Opět tedy ve své podstatě obvinění nezpochybňovali právní kvalifikaci skutku, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn, ale dožadovali se revize skutkových zjištění, žádali pak právně kvalifikovat jiný skutek, než jaký zjistily soudy nižších stupňů. Takové námitky ale uplatněnému dovolacímu důvodu vůbec neodpovídají, jak bylo rozvedeno shora.
167.\tPřesto i k tomu se Nejvyšší soud stručně vyjádří. Zavinění je obligatorním znakem všech trestných činů (princip nullum crimen sine culpa), v případě daňového deliktu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku se žádá zavinění ve formě úmyslu – srov. § 13 odst. 2 tr. zákoníku. Otázkou zavinění se i v tomto případě soudy nižších stupňů náležitě zabývaly a vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, na něž lze proto odkázat (viz str. 249 až 252 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 136. a 137. na str. 56 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
168.\tJak již bylo řečeno shora, ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně jednoznačně vyplynula existence úmyslného zavinění, neboť obvinění M. U. a K. J. jako členové statutárního orgánu obchodní společnosti O. CH., když odsouhlasili fiktivní faktury obchodní společnosti C. A., které byly vydány na základě poskytnutí fiktivního poradenství obchodní společnosti O. CH. a když nechali tyto faktury zanést účetní L. V. do daňové evidence obchodní společnosti O. CH. s vědomím, že se tyto faktury stanou součástí účetnictví společnosti O. CH., věděli zároveň, že se zahrnutí těchto údajných výdajů nutně promítne do stavu hospodaření jimi spravované společnosti a že bude mít odraz i podávaných daňových přiznáních, tedy že tím zároveň zkrátí daň z příjmů právnických osob za příslušná daňová období.
169.\t Soudy nižších stupňů proto zcela správně dospěly k závěru, že obvinění jednali v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Úmyslně totiž zahrnuli do účetnictví obchodní společnosti O. CH. faktury, o kterých věděli, že jsou poskytovány za fiktivní plnění, neboť si byli plně vědomi, že za vyfakturované částky jim poradenství ze strany obchodní společnosti C. A. a obviněného P. K. poskytováno nebylo, avšak odsouhlasili zavedení těchto faktur do daňové evidence za účelem snížení daňové povinnosti obchodní společnosti O. CH. Tímto jednáním obviněných došlo k neoprávněnému snížení daňového základu pro výpočet daně z příjmů právnických osob v letech 2009, 2010 a 2011 a tato daň byla zkrácena ve značném rozsahu. Lze jen připomenout známé pravidlo, že s přímým úmyslem jedná i ten, kdo ví jistě, že zapovězený následek z jeho jednání povstane, třebaže si jej nepřeje (srov. například SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 222; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář § 1 – 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221). Závěr soudů nižších stupňů je tak i v tomto ohledu správný.
170.\tPokud jde o námitky týkající se navýšení daňové ztráty, lze souhlasit s názorem státního zástupce v jeho vyjádření k dovoláním obviněných, na nějž lze též odkázat. Předně se tato námitka týká jediného ze tří útoků, čímž nebyl nijak ovlivněn celkový značný rozsah zkrácené daně z příjmů právnických osob, tedy uvedení této části skutkového děje (u jednoho skutku) nemělo přímý vliv na právní kvalifikaci skutku (problematické označení prvního útoku za pokus jen proto, že dodatečně po téměř dvou letech došlo na základě provedené kontroly k uhrazení celé částky spolu s penále v souladu s dodatečným platebním výměrem správce daně, z pochopitelných důvodů nebylo obviněnými napadáno a Nejvyšší soud tak nemohl v tomto směru činit žádné závěry). Jednání spočívající v navýšení daňové ztráty by bylo možno označit za pokus uvedeného trestného činu, jak uváděl státní zástupce. I navýšení daňové ztráty totiž může mít vliv na deklaraci výše daňových odvodů subjektem daně v jiných zdaňovacích obdobích, neboť daňová ztráta se považuje za odčitatelnou položku od základu daně, a to nejdéle pro pět zdaňovacích období následujících po bezprostředně po zdaňovacím období, za které se ztráta vyměřuje (podle současné právní úpravy ji lze uplatnit dokonce i zpětně za dvě předcházející období) – srov. zejména § 34 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a to v příslušném znění účinném v rozhodné době. Proto i samotné navýšení daňové ztráty má zprostředkovaný vliv na budoucí daňové odvody poplatníka.
171.\tObvinění M. U. a K. J. uplatnili ve svém dovolání kromě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Obvinění namítli, že odvolací soud neučinil žádné výslovné rozhodnutí ohledně jejich odvolání, resp. odvolání státního zástupce podaného v jejich neprospěch proti rozsudku soudu prvního stupně, proto považovali výrok rozsudku soudu druhého stupně za neúplný, čímž řízení zatížil procesní vadou. Obviněný K. J. také namítl porušení dvojinstančnosti řízení, protože odvolací soud neměl sám rozhodovat o uloženém trestu a měl věc vrátit soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Také obviněný P. K., ovšem v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), namítal, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho odvoláním.
172.\tAni v tomto směru ovšem není možno dát obviněným za pravdu. Dosavadní běžná aplikační praxe i odborná literatura totiž považuje opravný prostředek v trestní věci za nedělitelný, čímž se přístup k opravnému prostředku znatelně odlišuje od civilního soudního řízení. V trestních věcech tak po desítky let platí pravidlo, že o tomtéž opravném prostředku nelze rozhodnout dvěma různými způsoby, jinými slovy, je-li alespoň zčásti opravnému prostředku vyhověno (byť jde z pohledu strany, která opravný prostředek podala, o část marginální) a napadené rozhodnutí je, byť jen zčásti, zrušeno, není možno ve zbývající části takový opravný prostředek zamítnout, odmítnout či o něm učinit jiné rozhodnutí. Pokud totiž odvolací soud zčásti napadený rozsudek zruší z podnětu podaného odvolání, zároveň tím rozhoduje tak, že ve zbývající části se odvolání nevyhovuje a vlastně jej tedy materiálně ve zbývající části zamítá, aniž by se o tom měl učinit samostatný formální výrok, neboť o jednom opravném prostředku nemůže být rozhodnuto dvěma protichůdnými výroky. Odvolací soud je totiž zároveň vázán ustanovením § 258 odst. 2 tr. ř. a nemůže zrušit celý napadený rozsudek, je-li vadná jen jeho část, kterou lze oddělit od ostatních. V tomto směru lze odkázat na odbornou literaturu (např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3050 – k § 256, bod 1.), jakož i na ustálenou judikaturu obecných soudů – srov. zejména publikovaná rozhodnutí č. 37/1965, č. 34/2000 a č. 14/2005 Sb. rozh. tr., totéž je explicitně vyjádřeno např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikovaném pod č. T 417. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002, a též v časopise Trestněprávní revue, č. 12/2002, na str. 367, dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikovaném pod č. T 486. ve svazku 20 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003 (podle nějž je ze stejných důvodů dokonce zcela nadbytečné uvádění jakékoliv formulace spočívající např. v tom, že „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“), jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikovaném pod č. T 531. ve svazku 23 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003, dále případně viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 640/2006, či z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 402/2017.
173.\tNejvyšší soud si je vědom toho, že v nedávné době bez podrobnějšího odůvodnění a snad pod vlivem znalosti praxe civilních soudů vytkl tuto praxi Ústavní soud (viz zejména jeho nálezy ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, a ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19), byť týž Ústavní soud, a to dokonce i stejné jeho senáty, v období dřívějším, ale dokonce i následujícím v jiných věcech nastíněnou běžnou aplikační praxi obecných soudů aproboval (viz například jeho usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3806/16, ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2135/18, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4042/2018, ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1836/18, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2710/19 ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2165/19, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2293/19).
174.\tNa tuto rozpornou rozhodovací praxi Ústavního soudu v nedávné době musel nejprve reagovat i Nejvyšší soud. Učinil tak například ve svém usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019 (a v podstatě shodně i v usnesení z téhož dne pod sp. zn. 8 Tdo 944/2019), při výkladu, zda je naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), nevysloví-li odvolací soud, že “jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“, případně dokonce že „ve zbývající části odvolání zamítá“, což odporuje dosavadní ustálené dlouhodobé aplikační praxi i názorům v odborné literatuře, jak bylo nastíněno shora. Pokud se odvolací soud s námitkami obviněného vypořádal, jak vyplývá z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí, není možné tvrdit, že se odvolacími námitkami nezabýval a nevypořádal s nimi jen proto, že formálně neučinil zamítavý výrok, vyplývá-li implicitně z jeho rozhodnutí, jak s námitkami odvolatele naložil. Na posledně zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu je možno plně odkázat a jeho argumentaci lze plně použít i pro účely rozhodnutí v této věci, ostatně akceptoval ji sám Ústavní soud, který svým usnesením ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 364/20, ústavní stížnost obviněného proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
175.\tDůvodně též Nejvyšší soud v citovaném usnesení naznačil, že shora uvedené nálezy Ústavního soudu vyžadující formální výrok o zbývající části námitek, které byly pro strany i obecné soudy značně překvapivé, by měly zřejmě vést k následující reakci ze strany dovolacího soudu, aby byl naplněn jejich duch. Nejvyšší soud by zřejmě měl v takových situacích reagovat v souladu s trestním řádem tak, že by rozhodl o vrácení věci z dovolacího řízení soudu druhého stupně bez věcného vyřízení k doplnění výroku, který byl zmíněnými nálezy Ústavního soudu označen za chybějící, a to usnesením podle § 265l odst. 2 tr. ř., pak by měla být věc vrácena soudu prvního stupně k provedení úkonů po rozhodnutí soudu druhého stupně (především k doručení rozhodnutí soudu druhého stupně, jakož i k provedení úkonů ve smyslu § 265h tr. ř.), aby následně tento soud po uplynutí lhůty pro podání dovolání, protože po dobu jejího běhu lze disponovat s dovoláním a měnit i jeho rozsah a dovolací důvody (viz § 265f odst. 2 tr. ř.), předložil dovolání k rozhodnutí Nejvyššímu soudu, který by o něm definitivně rozhodl. Pokud se ovšem odvolací soud námitkami odvolatele zabýval již ve svém prvním rozhodnutí a věcně se s nimi vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, lze očekávat, že by své rozhodnutí z týchž důvodů jen doplnil o výrok, že „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“. Pak by nastíněným postupem Nejvyšší soud spravedlivosti řízení jako celku vlastně nijak nepřispěl, pouze by oddaloval vlastní rozhodnutí o dovolání nejméně o několik měsíců (a to jen s ohledem na běh zákonných lhůt pro podání dovolání, ale i pro přípravu k veřejnému zasedání před odvolacím soudem, i kdyby jinak bylo všemi subjekty trestního řízení reagováno zcela promptně bez jakýchkoliv průtahů kýmkoliv ze zaviněných). Nijak by tím nepřispěl ani právní jistotě stran a spravedlivosti řízení jako celku, pokud takový výrok (některými rozhodnutími Ústavního soudu označený za chybějící) z rozhodnutí odvolacího soudu implicitně vyplývá a odvolací soud svůj postoj k ostatním námitkám obviněného, jimž nevyhověl, srozumitelně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí. Proto z důvodu celkového nazírání na spravedlivost řízení Nejvyšší soud nezvolil nastíněný postup, neboť by jej měl za přepjatě formalistický, rozporný s minimalizací zásahů do práv stran, zejména pak do práv obviněného, a se zásadou rychlosti řízení.
176.\tOstatně tuto argumentaci uznal v průběhu tohoto dovolacího řízení i sám Ústavní soud, když jeho plénum zaujalo dne 10. 5. 2022 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS - st. 56/22, podle nějž porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2 tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu § 265k odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami. Ústavní soud tak překlenul shora uvedené nálezy a připustil jako správnou dosavadní aplikační praxi, z níž vycházel i odvolací soud v této trestní věci. Není tedy třeba zvláště vyslovovat, že ve zbytku se odvolání obviněných či státního zástupce zamítá, je-li jim alespoň v části vyhověno.
177.\tV daném případě odvolací soud z podnětu podaných odvolání obviněných i státního zástupce měnil výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, když je podle nového aktuálního znění trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, která je v současné době nejmírnějším typem věznice, do kterého je možno podle § 56 odst. 1 a 2 tr. zákoníku odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody zařadit. Pro úplnost lze připomenout, že ustanovení § 56 tr. zákoníku bylo změněno zákonem č. 58/2017 Sb., který nabyl účinnosti dne 30. 9. 2017, tedy poté, co rozhodl svým rozsudkem soud prvního stupně, a předtím, než rozhodl odvolací soud. Odvolací soud tak na tuto úpravu reagovat musel, kdyby takto nerozhodl, nebo kdyby rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci před uvedenou novelou, beztak by obvinění následně nepodmíněný trest odnětí svobody vykonávali právě ve věznici s ostrahou, jak vyplývalo z čl. II odst. 1 zmíněného zákona č. 58/2017 Sb. V čl. II. odst. 2 zákona č. 58/2017 Sb. zase byla stanovena povinnost při rozhodování o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin spáchaný přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použít § 56 tr. zákoníku ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 10. 2017). Pokud tedy obvinění byli soudem prvního stupně zařazeni pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody do věznice s dozorem, tj. do typu věznice, který nová úprava nezná, nemohl odvolací soud správnost tohoto výroku potvrdit a musel z podnětu odvolání obviněných i státního zástupce tento typ věznice změnit na takový, který byl upraven v novém znění § 56 tr. zákoníku. Zdánlivě sice došlo ke zhoršení postavení obviněných, protože z věznice s dozorem byli zařazeni do věznice s ostrahou, je však třeba mít na paměti záměr zákonodárce a shora uvedenou povinnost uvedenou v čl. II odst. 2 zákona č. 58/2017 Sb., jednak šlo o zařazení do nejmírnějšího typu věznice podle nové právní úpravy. Ke zhoršení postavení tak fakticky nedošlo, proto takové rozhodnutí mohl odvolací soud učinit i z podnětu odvolání obviněných. Stejně tak mohl učinit i z podnětu odvolání státního zástupce, který sice v jiném ohledu podal odvolání v neprospěch obviněných, kterým zpochybňoval mimo jiné i mírnost trestní sankce, nicméně z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného lze změnit napadené rozhodnutí i ryze ve prospěch obviněného (viz stanovisko publikované pod č. 21/2013 Sb. rozh. tr.).
178.\tNejvyšší soud proto nepovažuje za vadu rozsudku odvolacího soudu, pokud výslovně ve výroku neučinil výrok o tom, jak naložil s odvoláním obviněných (resp. státního zástupce podaného v jejich neprospěch), neboť z jejich podnětu rozhodl o způsobu výkonu trestu odnětí svobody (tj. zčásti podaným odvoláním vyhověl, byť ve zcela marginální části). Rozhodující je, že se pak odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podanými odvoláními zevrubně zabýval a jednoznačně se vyjádřil, že stěžejním námitkám obviněných nebylo možno vyhovět.
179.\tObviněný P. K. vytýkal zejména nepřiměřenost uloženého peněžitého trestu, který označil za nerespektující požadavek proporcionality trestu vzhledem k jeho majetkovým poměrům. Obviněnému byl rozsudky soudů nižších stupňů uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let a peněžitý trest, který respektuje požadavek proporcionality trestní sankce, tj. spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na jeho stíhání a potrestání na straně druhé, a tím pádem nedošlo ani k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. práva obviněného na spravedlivý proces. Obviněný K. J. zase namítal nesprávné uložení souhrnného trestu odvolacím soudem, protože tím měla být porušena zásada dvojinstančnosti řízení.
180.\tK tomu lze doplnit následující. Námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu, resp. údajného porušení dvojinstančnosti řízení, jak je formulovali obvinění P. K. a K. J., nejsou způsobilé naplnit uplatněné ani žádné jiné dovolací důvody. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [resp. § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022], jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod ani jeden z obviněných neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu mohl být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 by znamenalo popření smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
181.\tŽádný dovolací důvod není způsobilá naplnit ani výhrada obviněného K. J. o údajném porušení principu dvojinstančnosti řízení. Je zcela nepochybné, že v dané věci bylo řízení vedeno jak před soudem prvního stupně, tak před soudem druhého stupně. Odvolací řízení v současném trestním řádu je přitom založeno především na principu apelačním, princip kasační je pravidlem jen doplňkovým (viz např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 670 a násl.). Platí zásada, že odvolací soud má sám rozhodnout, má-li pro takový postup prostor, zrušení rozhodnutí a vrácení soudu prvního stupně je výjimkou z pravidla (převažuje apelační prvek nad kasačním, s tím je spojeno i široké oprávnění odvolacího soudu pro doplnění dokazování). Odvolací soud si tak má sám doplnit dokazování, aby mohl ve věci rozhodnout tak, aby věc byla skončena, ledaže by tak učinit nemohl (viz zejména § 259 odst. 5 tr. ř.), popř. ledaže by tím zcela nahrazoval činnost soudu prvního stupně (viz § 263 odst. 6 tr. ř.). O žádný z uvedených případů v této věci rozhodně nešlo, ani sám obviněný neuvádí, jaké pravidlo trestního řádu měl odvolací soud porušit. Lze tak na závěr jen uvést, že nastíněným postupem odvolací soud rozhodně nepochybil, naopak dostál svým povinnostem rozhodnout ve věci tak, aby byla věc ohledně obviněného K. J. skončena (tj. aby šlo o konečné meritorní rozhodnutí).
c) K dovolání nejvyššího státního zástupce
182.\tNejvyšší státní zástupce uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Nejvyšší soud předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání nejvyšší státní zástupce uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci žalobních tvrzení, ale pak i následně byly součástí odvolací argumentace státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně. Především je ale třeba uvést, že nejvyšší státní zástupce vznášel výhrady zejména proti skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů, proti jimi provedenému hodnocení důkazů, resp. proti rozsahu provedeného dokazování. Ovšem již shora bylo vysvětleno, že takové námitky vůbec neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, nejvyšší státní zástupce se ani v neprospěch obviněných nemůže dovolávat judikatury Ústavního soudu k tzv. extrémnímu rozporu – viz pasáže shora a rozhodnutí č. 31/2019-I. Sb. rozh. tr. Stejně tak je třeba odmítnout ty námitky, které jsou založeny na požadavku právního posouzení skutkových zjištění, která neučinily soudy nižších stupňů (posouzení verze skutkového děje prosazovaného nejvyšším státním zástupcem coby dovolatelem).
183.\tOhledně obviněných M. U., K. J., R. K. a P. K. tak lze jen s jistou mírou benevolence připustit jako námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 ty, jimiž nejvyšší státní zástupce zpochybňoval právní kvalifikaci skutku pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku a žádal tento skutek posoudit jako zpronevěru, resp. pomoc k ní. Tohoto trestného činu se podle dovolatele měli dopustit obvinění M. U., K. J. a R. K. ve spolupachatelství, pomáhat jim k tomu podle dovolatele měl obviněný P. K. Jedná se o opakovanou námitku, s níž se vypořádal jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací.
184.\tNejprve je třeba uvést, že jednání obviněných M. U. a K. J. popsané ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I. bylo právně kvalifikováno jako zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Ohledně obviněného R. K. jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a u obviněného P. K. jako pomoc ke zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 24 odst. 1 písm. c), § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
185.\tJak již bylo řečeno shora, bylo prokázáno, že obvinění uzavřeli fiktivní poradenské smlouvy s obchodní společností C. A. a jejím zástupcem obviněným P. K., ve kterých se obchodní společnost O. CH. zavázala vyplácet odměnu poradci formou tzv. provizí, aniž by z těchto smluv měla prokazatelný prospěch.
186.\tNejvyšší soud připomíná, že z hlediska odlišení trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku a trestného činu zpronevěry je podstatné, že trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku je subsidiární ve vztahu k trestnému činu zpronevěry (k tomu srov. rozhodnutí č. 21/2002 Sb. rozh. tr.). U trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku je vznik škody spojen s nakládáním s cizím majetkem v rozporu s povinnostmi (zákonnými či smluvními) jej opatrovat nebo spravovat, avšak záměrem pachatele není ani vlastní prospěch, ani prospěch nikoho jiného (srov. vedle rozhodnutí č. 21/2002 Sb. rozh. tr. též rozhodnutí č. 17/2016 Sb. rozh. tr.). Zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se pak dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
187.\tSoudy nižších stupňů se touto námitkou státního zástupce již zabývaly v odůvodněních svých rozhodnutí. Soud prvního stupně při úvaze právního hodnocení (viz str. 246 odůvodnění jeho rozsudku) vyloučil na rozdíl od státního zástupce, který zvažoval jinou právní kvalifikaci, že by bylo možné kvalifikovat skutek kladený obviněným za vinu jako souběh zločinů zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a zločin zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. S tímto názorem souhlasil i odvolací soud (bod 129. a násl. na str. 54 a násl. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů lze odkázat. V řízení totiž nebylo prokázáno, že by se obvinění nebo někdo další obohatili, proto nebylo možné toto jednání posoudit jako trestný čin zpronevěry. Lze si jistě představit i jiné skutkové závěry a verze skutkového děje (nelogické se nezdají ani ty uváděné v dovolání nejvyššího státního zástupce), nicméně v tomto ohledu je i Nejvyšší soud limitován hodnocení důkazů a učiněnými skutkovými závěry soudů nižších stupňů, jež zásadně není oprávněn přezkoumávat, jak bylo opakovaně shora konstatováno (a už vůbec ne v neprospěch obviněných z podnětu nejvyššího státního zástupce).
188.\tJako nepřípustné námitky ryze skutkové povahy pak lze považovat i veškeré námitky nedostatků skutkových závěrů a zjištění soudů nižších stupňů, jejich neúplnosti (např. ohledně obviněného R. K.), nesprávnosti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, opomenutí některých důkazů svědčících o vině obviněných, nedůvodné zpochybnění zákonnosti jejich opatření, jejich významu pro utváření skutkových závěrů etc. V tomto duchu se nesly prakticky veškeré výhrady proti výrokům soudu prvního stupně, jimiž byli obvinění zproštěni obžaloby.
189.\tSnad jen pro úplnost se Nejvyšší soud stručně vyjádří k namítanému vadnému posouzení otázky zavinění u obviněného R. K. Jak již bylo řečeno, shora obviněný R. K. byl uznán vinným, že jako člen statutárního orgánu nevěnoval náležitou pozornost nejen poradenským smlouvám předloženým obviněným M. U., nezajímal se důkladně o jejich obsah ani o to, zda bude plnění poskytováno, a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že se bude jednat o plnění pro obchodní společnost O. CH. prospěšné. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný jednal hrubě nedbale, nikoli však s nepřímým úmyslem, proto se mohl dopustit jen nedbalostní nevěrné správy cizího majetku ve smyslu § 221 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, nikoli však úmyslné verze tohoto trestného činu, natož pak zpronevěry (viz výše), stejně tak z uvedeného důvodu nemohl spáchat úmyslný daňový delikt. Státní zástupce opět žádal změnu právní kvalifikace jednání obviněného, nicméně své námitky zakládal na odlišných skutkových závěrech, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů, což podpořil rozborem některých vybraných důkazů. Ovšem ani v tomto směru se nedržel skutkových závěrů soudů nižších stupňů, žádal přehodnocení důkazů a skutkového stavu dovolacím soudem, proto jeho námitky nemohly být vyslyšeny, jak bylo opakovaně zdůrazněno shora. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, zejména pak na str. 238 a 250 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
190.\tPokud jde o námitky nejvyššího státního zástupce proti výroku o zproštění obviněných podle § 226 písm. c) tr. ř., nelze souhlasit s konstatováním, že tento důvod zproštění byl užit vadně a měl být užit správně důvod uvedený v § 226 písm. b) tr. ř., který právě proto také může nejvyšší státní zástupce zpochybnit. Je třeba upozornit, že skutky kladené za vinu obviněným byly zjištěny, nicméně nebylo prokázáno, že by označení obvinění byli jejich pachateli. Jde tak o zproštění z důvodů nedostatečných skutkových závěrů o vině konkrétních obviněných (postačí přitom pochybnosti o jejich vině), zpochybnění takového výroku nutně předpokládá zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů, resp. jejich pochybností o tom, co je prokázáno a co prokázáno není. Ovšem takové zpochybnění je možno učinit toliko v rámci trestního stíhání v řízení o odvolání, nikoli však v řízení o dovolání, jak bylo shora opakovaně uvedeno.
191.\tUvedené závěry o nepřípustnosti námitek nejvyššího státního zástupce platí v plném rozsahu i o celém jeho druhém podání nazvaném dovolání v neprospěch obviněných M. D., K. B., J. Š. a J. K. V tomto druhém podání totiž nejvyšší státní zástupce zpochybňoval výlučně skutkové závěry soudů nižších stupňů, jimi provedené hodnocení důkazů, nedostatečnost provedeného dokazování, opomenutí usvědčujících důkazů apod. Takové námitky ovšem jsou v dovolání podaném v neprospěch obviněných ze strany nejvyššího státního zástupce nepřípustné, jak bylo opakovaně shora uvedeno (srov. zejména rozhodnutí č. 31/2019-I. Sb. rozh. tr.). Kromě toho prakticky stejné výhrady vůči rozsudku soudu prvního stupně byly vzneseny i v odvolání státního zástupce a odvolací soud se tak jimi zabýval a vypořádal se s nimi, takže na jeho rozhodnutí lze plně odkázat (i kdyby však některé z nich pominul a nevyhodnotil je správně, Nejvyšší soud by stejně nemohl z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných v takovém případě zasáhnout z důvodů shora uvedených). K nápravě vad skutkových zjištění po právní moci rozhodnutí ve věci samé slouží jiný mimořádný opravný prostředek, a sice obnova řízení, nikoli však dovolání.
192.\tPokud jde o opakovanou námitku nesprávného právního posouzení skutku, tedy zproštění obviněných obžaloby pro skutek, v němž obžaloba spatřovala zločin legalizace výnosů z trestné činnosti, nejvyšší státní zástupce vycházel z jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy nižších stupňů. Odvolací soud se touto jeho námitkou již zabýval ve svém rozhodnutí (v bodech 94. a 95. na str. 44 odůvodnění svého rozsudku), když plně souhlasil se závěry soudu prvního stupně a na ně proto odkázal. Konstatoval, že v průběhu celého trestního řízení nebylo žádným důkazem prokázáno, že by obviněná J. Š. vystavovala a fiktivním jménem podepisovala faktury, které byly předkládány obchodní společnosti O. CH. k proplacení a nebylo ani prokázáno, že by obvinění D. M., K. B., J. Š. a další obvinění tvořili organizovanou skupinu, prostřednictvím které by řídili trestnou činnost statutárních orgánů obchodní společnosti O. CH. a obviněného P. K., jakož ani to, že by obvinění K. B., J. Š. a P. M. řídili zastírání nelegálního původu takto získaných finančních prostředků, prováděné svědkem J. K. Státním zástupcem předložené důkazy podle soudu prvního stupně netvořily ucelený řetězec, vedoucí k jednoznačnému závěru o vině těchto obviněných. Podle soudů nižších stupňů proto tato verze skutkového děje zůstala jen v rovině určité pravděpodobnosti, která k uznání viny v trestním řízení nepostačuje (je zapotřebí prokázání viny bez důvodných pochybností, jak vyplývá z § 2 odst. 5 tr. ř., pochybnosti svědčí obviněným, jak vyplývá ze zásady presumpce neviny). Není přitom namístě vytýkat nedostatečnou aktivitu při prokazování viny soudům nižších stupňů, naopak je to státní zástupce, kdo je povinen prokazovat vinu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný ve svazku č. 49 pod č. 86 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle nějž se mimo jiné soud nikdy nesmí stát pomocníkem veřejné žaloby). Dále odvolací soud důvodně při daných skutkových závěrech konstatoval (v bodě 99. na str. 48 odůvodnění jeho rozsudku), že jednání obviněných D. M., K. B., J. Š. a J. K., která je spojovala s dalšími osobami či obchodními společnostmi v dané věci, souvisela s právními službami, případně správcovskými úkony, které pro tyto osoby a obchodní společnosti vykonávaly, a při absenci konkrétních zjištění o jejich vědomí o páchání trestné činnosti na nich nelze spatřovat nic, co by bylo v rozporu se zákonem. Odvolací soud proto souhlasil se závěry soudu prvního stupně a plně na ně odkázal.
193.\tZávěrem je proto možné shrnout, že napadená rozhodnutí odpovídají skutkovým závěrům učiněným po obsáhlém dokazování před soudy nižších stupňů. Z obsahu napadených rozhodnutí je patrné, že soudy nižších stupňů věnovaly případu mimořádnou pozornost, v určité části souhlasily s názorem předestřeným v obžalobě, část tvrzení se ovšem státnímu zástupci nepodařilo prokázat do té míry, aby o tom nebyly důvodné pochybnosti, část žalobních tvrzení naopak byla dokonce provedeným dokazování vyvrácena. Je zřejmé, především soud prvního stupně, ale následně i soud odvolací velmi vážily veškeré předestřené důkazy a jednotlivé verze skutkového děje, na základě vlastních úvah podrobně zdůvodněných v odůvodnění konečných rozhodnutí pak vysvětlily, jakými úvahami byly vedeny. Takový postup je zcela korektní, odpovídá právním předpisům, Nejvyšší soud neshledal důvodnými a opodstatněnými žádné předestřené námitky ohledně procesu dokazování, jimiž by se výjimečně mohl zabývat. Námitky zpochybňující proces dokazování a na jeho základě učiněné skutkové závěry tvořily naprosto převážnou část všech podaných dovolání. Jak bylo opakovaně shora rozvedeno, Nejvyšší soud se takovými námitkami zásadně v dovolacím řízení nezabývá, neboť nejsou způsobilé naplnit žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů. K těm několika námitkám, které by snad bylo možno akceptovat jako námitky nesprávného právního posouzení skutku, se Nejvyšší soud vyjádřil shora.
V. Závěrečné shrnutí
194.\tVzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných M. U., K. J. a P. K. i nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovoláních podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu