72.\t Nelze přitom akceptovat obhajobu obviněných, že na posuzovanou trestní věc mělo být aplikováno rozhodnutí č. 33/2017 Sb. rozh. tr. a nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2227/10, uveřejněný pod č. 47 ve svazku 60 Sb. n. a u. Ústavního soudu, resp. nález z téhož dne, sp. zn. I. ÚS 2445/09, uveřejněný pod č. 46 ve svazku 60 Sb. n. a u. Ústavního soudu. Obvinění prosazovali vlastní skutkové okolnosti ohledně jejich vlastnického vztahu jak k prodávajícím, tak ke kupujícím obchodním společnostem, které Vrchní soud v Praze stejně jako předtím Krajský soud v Hradci Králové vyhodnotily odlišně. Obvinění totiž prosazovali skutkovou verzi, podle níž jim patřily D., F., A., A., I., a D., a v důsledku toho nikoli jednotlivé obchodní společnosti, ale oni sami jako fyzické osoby stáli jak na straně obchodních společností stižených úkorem, tak na straně subjektů, jimž byl opatřen prospěch. Vlastnické struktury zainteresovaných obchodních společností přitom podle právního názoru Nejvyššího i Ústavního soudu musí být při posuzování naplnění skutkové podstaty podle § 128 odst. 2 tr. zákona zohledněny v úvahách obecných soudů, což se podle obviněných v jejich trestní věci nestalo.
73.\tJedním z předpokladů pro to, aby na trestní věc dopadala citovaná judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu, je podmínka, aby pachatel nejen působil u obou podnikatelských subjektů uzavírajících smlouvu, ale aby současně oba vlastnil jako fyzická osoba, například jako akcionář u akciové společnosti nebo společník ve společnosti s ručením omezeným, případně prostřednictvím další obchodní společnosti, v níž by však opět vystupoval jako vlastník obchodního podílu, akcií apod. V trestní věci posuzované Nejvyšším soudem v dovolacím řízení, které se týká rozhodnutí publikovaného pod č. 33/2017 Sb. rozh. tr., pachatel působil jako jediný jednatel a zároveň i společník ve všech třech zúčastněných obchodních společnostech s ručením omezeným, majetek dvou z nich byl vyváděn na třetí subjekt. Ústavní soud zase řešil věc, v níž dva obvinění byli jedinými společníky a současně jednateli společnosti s ručením omezeným, která vlastnila společně s obviněnými akcie nově založené akciové společnosti, do níž byl vyveden majetek obchodní společnosti s ručením omezeným. V obou těchto věcech se tedy kromě pachatele, popřípadě pachatelů majetkově nepodílela na zúčastněných podnikatelských subjektech jiná osoba. Tak tomu však v trestní věci obviněných K. Š. a D. Š. nebylo. Vrchní soud v Praze dospěl v napadeném rozsudku ke zjištění, že celkem 319 kusů akcií obchodní společnosti D., (tedy cca 51 % z celkového počtu 625 akcií) vlastnila obchodní společnost Ch., ostatní akcie vlastnili obvinění a D., ovládaná obviněnou (srov. v podrobnostech níže body 94. a 95. tohoto usnesení). Obchodní společnost F., měla také více akcionářů, a to D., D., (jí vlastněné akcie obvinění na sebe dne 15. 3. 2000 smluvně převedli, srov. č. l. 4215 a 4223 tr. spisu) a K., jehož jediným společníkem i jednatelem byl v období od června 1999 až do roku 2004 F. K. Bez ohledu na okolnost, zda obvinění skutečně získali akcie obchodní společnosti F., od D., na základě smlouvy ze dne 15. 3. 2000, majetkově se na ní podílela další osoba odlišná od obviněných (F. K.) a již vzhledem k tomu nemohla F., stoprocentně patřit obviněným. Pro objasnění faktické akcionářské struktury v rozhodné době u obchodních společností A., a A., se v trestním spise nachází podklady vedoucí k závěru, že ani tyto akciové společnosti nebyly výlučně v majetku obviněných. Akcie těchto dvou akciových společností na sebe obvinění oficiálně převedli smlouvami ze dne 25. 6. 1999 (č. l. 4232, 4240, 4250 a 4258 tr. spisu), avšak ještě v dubnu roku 2003 nebyl proveden rubopis na převáděných akciích A., A. (a ani F.), což vyplývá z písemných výzev obviněných K. Š. a D. Š. k vydání akcií ze zástavy z let 2001 a 2003 (k zajištění úvěrů měla akcie původně v držení IPB, a. s.), jež byly adresovány ČSOB, a. s., a ČKA (srov. č. l. 4321, 4324 a 4325 tr. spisu), což ostatně potvrdil vyšetřovateli i obviněný (srov. úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 3. 6. 2003 na č. l. 213 tr. spisu). V daném případě však rubopis potvrzující změnu v majiteli akcie jako nenahraditelné podmínky převodu vlastnického práva k akcii v rozhodný okamžik naplněna nebyla, a proto tehdy nemohlo být na obviněné pohlíženo jako na majitele předmětných akcií. Bylo tomu tak i přesto, že obvinění jako statutární zástupci právnické osoby prodávající akcie podepsali za prodávající smlouvu o převodu cenných papírů na sebe jako fyzické osoby a ze stejného postavení v akciových společnostech, jejichž akcie byly převáděny (A., a A.), mohli vyhotovit seznam akcionářů, do něhož byli také oba zahrnuti. Podle tehdy platného ustanovení § 156 odst. 6 zákona obchodního zákoníku, byla listinná akcie na jméno převoditelná rubopisem a předáním; provedením rubopisu a předáním akcií tedy přecházely akcie do vlastnictví kupujícího (srov. Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 529). Tato dovolací argumentace zakládající se na tvrzeném vlastnickém vztahu obviněných k jednotlivým obchodním společnostem tedy evidentně vychází z jiných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy prvního i druhého stupně, a nemá oporu v obsahu trestního spisu. Právní závěry soudu o trestní odpovědnosti obviněných podle § 128 odst. 2 tr. zákona tedy nebylo možné zvrátit na základě údajného vlastnického vztahu obviněných k dotčeným obchodním společnostem, v nichž současně působili v postavení statutárních orgánů, jako tomu bylo ve věci řešené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1482/2016 (samotné rozhodnutí poté publikováno pod č. 33/2017 Sb. rozh. tr.). Odlišným prvkem mezi judikatorně řešenou trestní věcí a trestní věcí obviněných byl dále zasažený chráněný zájem, jímž ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 1482/2016 byl zájem na ochraně práv věřitelů, ale v této trestní věci se skutečně jednalo přinejmenším o ohrožení rovnosti dotčených obchodních společností na trhu (viz výše body 65. až 70. tohoto usnesení), jak předpokládá skutková podstata podle § 128 odst. 2 tr. zákona (nyní § 255a odst. 1 tr. zákoníku). Obvinění pokračovali v podnikání za využití zcizovaného majetku, který však byl fakticky bez náhrady odstraněn z prodávajících subjektů. S ohledem na zcizování majetku včetně zástavních práv na něm váznoucích nebylo obviněným vytýkáno jednání úkorné vůči věřitelům, jejichž dlužníci byly zbavováni movitého a nemovitého majetku. Obviněnými citovaná judikatura proto nebyla v trestní věci obviněných použitelná.
74.\tProspěch, který obvinění hodlali opatřit kupujícím obchodním společnostem, nebyl ve skutkové větě finančně vyjádřen. Výjimkou je v tomto ohledu pouze bod 4) b) výroku o vině, v němž je sice vyčíslen neoprávněný majetkový prospěch ve výši 3 059 000 Kč a zopakován je i v závěrečném odstavci tzv. skutkové věty, avšak tento prospěch se žádným způsobem neprojevil v právní kvalifikaci skutku, což Nejvyšší soud považuje za správný postup. Nicméně naprosto bezvadný by byl stav, pokud by popis skutku neobsahoval jakékoli peněžní vyjádření prospěchu. Na uvedenou nepřesnost, která má zjevně původ v převzetí předchozího popisu skutku, však nebylo třeba reagovat kasačním výrokem Nejvyššího soudu. Nejen že se tato vada nijak nedotkla právní kvalifikace zvolené Vrchním soudem v Praze v napadeném rozsudku, nemohla ovlivnit ani výrok o trestu a zasáhnout některé z ústavně zaručených práv obviněných v předmětném trestním řízení. Nejvyšší soud dal přednost zachování právní moci napadeného rozhodnutí také s ohledem na skutečně dlouhou dobu vedení trestního řízení proti obviněným, kterou lze navíc v naprosté většině přičítat orgánům činným v trestním řízení a soudům nikoli obviněným. Soud druhého stupně v bodě 39. svého rozsudku vysvětlil, že k okolnosti opatření značného prospěchu nepřihlédl ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zákona, neboť pro svou závažnost podstatně nezvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu, zejména vzhledem k enormní délce doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti, resp. k délce trestního řízení, a také s ohledem na jistou výjimečnost oproti ostatním dílčím útokům, u nichž nebylo shledáno podhodnocení kupní ceny za převáděný majetek. Kvantifikace znaku prospěchu tedy nebyla obviněným vytýkána ve výroku o vině. To je zároveň zásadní poznatek, pokud se jedná o námitky obviněných směřujících proti znaleckému posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., ale také proti rozsahu dokazování, jestliže nebyl před soudem vyslechnut Radim Krček nebo jiní znalci a proveden důkaz znaleckým posudkem obhajoby. Zjištění vyplývající z těchto důkazních prostředků mohla ovlivnit pouze možnou penězi vyjádřenou výši prospěchu, o němž však soud při právním posouzení skutku neuvažoval (k těmto procesním námitkám viz níže bod 92. tohoto usnesení).
b) 4. Materiální stránka trestného činu
75.\tTrestní zákon definoval trestný čin v § 3 odst. 1, 2 tr. zákona tak, že jde o pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky byly uvedeny v trestním zákoně. O trestný čin se jednalo, pokud v konkrétním případě byly naplněny typové znaky trestného činu, tj. znaky skutkové podstaty, dále též věk a příčetnost pachatele (srov. § 11 a § 12 tr. zákona), přičemž po naplnění těchto formálních znaků bylo nutné zkoumat, zda jde o čin společensky nebezpečný, tzv. materiální znak trestného činu. Tento znak byl vymezen v trestním zákoně negativně v § 3 odst. 2, podle něhož čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný (u dospělých pachatelů), není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Základní kritéria spoluurčující společenskou nebezpečnost činu trestní zákon demonstrativně vyjmenoval v § 3 odst. 4 tr. zákona. Zařadil sem význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku. Jednotlivé okolnosti pak byly blíže konkretizovány v dalších ustanoveních trestního zákona zejména v ustanoveních § 33 a § 34 tr. zákona o polehčujících a přitěžujících okolnostech.
76.\tSe závěrem Vrchního soudu v Praze o naplnění materiální stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku obvinění nesouhlasili, přednesli okolnosti, jež podle nich snižovaly stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, resp. vylučovaly, aby byl naplněn materiální znak trestného činu. Obvinění se v této souvislosti prezentovali jako osoby v konečném důsledku poškozené i zvýhodněné současně, neboť se cítili být vlastníky všech zainteresovaných obchodních společností. Tento argument má však jiný skutkový podklad, než výrok o vině rozsudku vrchního soudu, jak již bylo vysvětleno výše pod body 68., 72. až 73. tohoto usnesení. Stručně je možné připomenout, že obvinění v rozhodné době majetkově stoprocentně neovládali obchodní společnosti D., F., A., ani A., a jejich tvrzení o vlastnictví těchto podnikatelských subjektů proto nemohla obstát. Podobně také dalším argumentem absence reálné konkurence uvedených obchodních společností a dále obchodních společností I., a D., se Nejvyšší soud zabýval shora pod body 67. až 70. V nich zopakoval judikaturou zastávaný právní názor, že k trestnosti podle § 128 odst. 2 tr. zákona není bezpodmínečně nutné shledat faktický konkurenční vztah na trhu obchodních společností se stejným nebo podobným předmětem činnosti, v nichž pachatel současně působí a jež uzavřely pro jednu z nich nevýhodnou smlouvu (srov. rozhodnutí č. 39/2006-II. Sb. rozh. tr.). K této otázce Nejvyšší soud již poukázal na propojenost podnikání jednotlivých obchodních společností, kterou obvinění záměrně přerušili za tím účelem, aby vytvořili velmi podobnou kooperaci v podnikatelské sféře s odlišným složením na ní se podílejících obchodních společností, což bylo provázeno převody majetku popsanými pod body 1) až 7) výroku o vině rozsudku vrchního soudu. Uvedené výtky obviněných tedy byly mylné a závěr o naplnění materiální stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zákona nemohly zvrátit.
77.\tObvinění se také hájili tím, že pouze přistoupili k realizaci předem plánovaného projektu sloučení podnikatelských subjektů, které ovládali, i když zvolili jinou formu, než původně uvažovanou. K tomu je přiměly nepředvídatelné vnější okolnosti, především krach IPB, a. s., jež obchodním společnostem D., F., A., a A., poskytovala úvěry, v čemž její nástupce ČSOB, a. s., odmítla pokračovat, a hrozilo, že nebudou mít z čeho financovat pokračování jejich podnikání. K tomu se dále přidaly neshody s A. Ch., který jednal za Ch., a pod hrozbou podávání návrhů na konkurs požadoval po obviněných, aby na něj bezúplatně převedli obchodní společnosti, jež tehdy ovládali. Stěžovali si na bezohledný postup A. Ch., na jehož praktiky se podle nich měly orgány činné v trestním řízení také zaměřit. Ani takové okolnosti však nemohly snížit stupeň nebezpečnosti činu pro společnost natolik, aby nedosahoval přinejmenším stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy že by nedopovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům stejného trestného činu.
78.\tVrchní soud v Praze shrnul skutkové okolnosti předcházející stíhanému jednání v bodě 24., resp. 26. odůvodnění svého rozsudku a jejich možný vliv na jednání obviněných poté soud shrnul v bodě 29. odůvodnění. Mimo to vrchní soud konstatoval, že i přes „obtížné období“, v němž se podnikatelské subjekty nacházely, byli obvinění povinni hájit ekonomické zájmy všech obchodních společností, v nichž vykonávali funkci statutárního orgánu, a to za současného respektování platných hospodářských pravidel. Nejvyšší soud se s touto úvahou vrchního soudu v zásadě ztotožnil, je možné dodat, že obvinění měli dodržovat bezpochyby veškeré zákonné normy účinné v rozhodnou dobu včetně trestního zákona. V této souvislosti je také možné připomenout, že v některých případech nemůže pachatele trestného činu vyvinit ani to, že postupoval v souladu s předpisy civilního či obchodního práva. Ačkoli je tedy zásadně třeba vyhnout se kriminalizaci obchodních vztahů, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost u dospělých pachatelů zpravidla vyšší než nepatrný (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata i další formální znaky byly beze zbytku naplněny, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zhojit závadný stav, například zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu, tedy účelu trestního řízení tak, jak je vymezen v § 1 odst. 1 tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod T 1134 v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod T 1151 v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Ani judikatura Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl potřebu respektovat podpůrnost trestněprávní represe, nevylučuje možnost uplatnit prostředky trestního práva tam, kde ostatní prostředky selhávají a porušení soukromoprávního vztahu svou intenzitou dosáhlo trestním zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, publikovaný pod č. 196 v sešitě 35 Sb. n. a u. Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2240/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2356/08, aj.).
79.\tZ textu dovolání a konstantního způsobu obhajoby obviněných, že v podstatě chtěli zabránit převodům jejich majetku na Ch., který si na něj činil nároky (srov. str. 12, řádek 22 a 23 společného dovolání), Nejvyšší soud usuzuje, že zásadní nepochopení ze strany obviněných podstaty toho, co je jim kladeno za vinu, má původ v jejich náhledu na vlastnické vztahy k majetku jednotlivých obchodních společností. Vnímali totiž veškerý jejich majetek (ať už se jednalo o nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na jednotlivé obchodní společnosti, nebo o movité věci evidované v účetních dokladech na straně aktiv té které obchodní společnosti) jako svůj osobní majetek. Odlišně od toho však přistupovali k závazkům uvedených obchodních společností. Ačkoli majetek zcizovali, nežádali o souhlas zástavního věřitele (srov. výpověď právníka ČSOB, a. s., Mgr. Radima Homolky na č. l. 6310 až 6311 tr. spisu), byť později kupující subjekt výslovně přistoupil k zástavním právům váznoucím na předmětu koupě. Závazky jednotlivých „drobných“ věřitelů těch obchodních společností, z nichž byl vyváděn majetek, ponechali v majetkovém portfoliu prodávajících (srov. např. konkursní přihláška věřitele ATELIER 11, s. r. o., ze dne 1. 6. 2001, č. l. 1547 tr. spisu; přihláška do konkursu věřitele TIPA F, s. r. o., ze dne 29. 5. 2001, č. l. 1520; konkursní přihláška věřitele Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR ze dne 31. 5. 2001, č. l. 1570, atd.). Evidentně pod vlivem probíhajícího trestního řízení obvinění splatili dluhy obchodních společností D., A., F., a A., resp. ve většině případů kupovala pohledávky za nimi obchodní společnost MALIMUS, s. r. o., za niž transakci vyjednával Mgr. Jiří Šlenc (srov. např. výpověď B. S. na č. l. 1568, kde potvrdila, že dlužnou částku uhradila obviněná D. Š. ,tato výpověď byla čtena u hlavního líčení dne 26. 7. 2016, č. l. 6296, nebo srov. smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o postoupení pohledávky na č. l. 1506-1508 tr. spisu, již podepsal za MALIMUS, s. r. o., Mgr. Jiří Šlenc, apod.). Je v zásadě vedlejší, kdo v pozdějších letech, oproti době, kdy byl spáchán trestný čin, uspokojil věřitele obchodních společností, z nichž byl zcizován majetek. Toto následné jednání ani fakt, že věřitelé byli vůbec uspokojeni, nemůže zvrátit jasný závěr o tehdejším nerovném vnímání obviněných o jejich vztahu k aktivům a naopak pasivům obchodních společností, v nichž působili a jež původně prostřednictvím vlastnictví obchodního podílu nebo akcií jejich zakladatele majetkově ovládali. Je-li možné ve smyslu úvah judikátu č. 33/2017 Sb. rozh. tr. tolerovat pod podmínkou respektování práv věřitelů přesuny majetku obchodní společnosti jejím jediným společníkem či akcionářem na další obchodní společnost, v níž tato fyzická osoba opět působí jako jediný společník nebo akcionář, pak po změně v akcionářské struktuře D., po které již obvinění nebyli jedinými akcionáři, a to nejen této obchodní společnosti, ale i ostatních, byly takové úvahy zcela vyloučeny. Obvinění nemohli „en bloc“ ztotožňovat majetek D., (a ostatních obchodních společností; navíc u F., již dříve nebyli jedinými akcionáři) s vlastním majetkem (což platilo také ohledně závazků) a zcizovat ho podle svého uvážení bez ohledu na zájmy samotné prodávající obchodní společnosti. Nutno dodat, že ani při vlastnictví všech akcií určité akciové společnosti (ale i celého obchodního podílu společnosti s ručením omezením) není možné zcela pominout oddělitelnost majetku akciových společností od jejich akcionářů (srov. č. 18/2006-II., č. 26/2007 a č. 41/2010-II. Sb. rozh. tr.).
80.\tPokud se tedy týká názoru obhajoby, podle něhož obvinění vlivem objektivních událostí pouze naplňovali již odsouhlasený projekt sloučení v pozměněné formě, jednalo se o významnou změnu, jež rozhodně nesnižovala stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost, spíše naopak. Namísto sloučení dotčených obchodních společností s jednou z nich jako nástupnickou, jež by převzala aktiva i pasiva zanikajících obchodních společností ve smyslu § 69 odst. 3 Obch. Z, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (přičemž tento zákon pozbyl účinnosti dne 31. 12. 2013), což by nebylo pro žádnou z nich úkorné, obvinění uzavřeli za zúčastněné obchodní společnosti se stejným předmětem činnosti vždy jednostranně (ne)výhodné kupní smlouvy. Jednali přitom v úmyslu daný majetek a s ním spojené podnikatelské (třeba i hypotetické) aktivity vyvést a pokračovat v obdobném podnikání v jiném složení na něm spolupracujících obchodních společností. Nebezpečnost činu pro společnost byla přitom zvyšována počtem kupních smluv, jimiž obvinění realizovali svůj záměr. Lze také souhlasit s vrchním soudem, že obvinění jednali sofistikovaně a plánovitě, protože zjevně nešlo o ojedinělé či zkratkovité uzavření jedné smlouvy, ale o více právních úkonů, resp. jednání, mezi nimž byla evidentní souvislost a jež vyžadovaly přípravu a koordinaci (což zahrnovalo mj. promyšlení nové koncepce podnikání, jehož součástí bylo i rozhodování, který majetek z jakých obchodních společností má být převeden na jaké další obchodní společnosti tak, aby vytvořili co nejvhodnější podmínky pro své nové podnikatelské plány, ale také třeba založení zcela nové obchodní společnosti D.). O dominantní neboli určující roli obviněných ve strategii skutkového děje zjištěného soudy rovněž nelze pochybovat. Nejde pouze o to, že obvinění vystupovali z pozic statutárního orgánu zainteresovaných obchodních společností, ale také má význam, že jednoznačně oni byli strůjci celého komplexu obchodních transakcí, podíl, ovlivnění či navádění jinou osobou nebylo zjištěno. Co se týká mezinárodního přesahu jednání, s čímž obvinění také nesouhlasili, jeho dopad na trestný čin je opravdu zanedbatelný. To, že D., původně disponovala licenčním oprávněním k prodeji a servisu vozidel zahraniční značky Ford, představuje zcela okrajovou okolnost, jež není přímo součástí trestného jednání. Nicméně i bez této úvahy vrchního soudu není pochyb o tom, že zjištěné protiprávní jednání obviněných dosáhlo vyššího nežli nepatrného stupně společenské nebezpečnosti činu.
81.\tObvinění nejen ve svých dovoláních, ale v podstatě v rámci různých svých vyjádření a přednesů neustále poukazovali na nepříznivé okolnosti, zejména nevybíravé jednání, resp. nátlak ze strany Ch., a osobně A. Ch., který vznášel podle nich neoprávněné majetkové nároky. Přitom však na druhou stranu zcela opomíjeli, že ve špatné ekonomické situaci se obchodní společnost D., ocitla již před vstupem Ch., do jeho akcionářské struktury. O tom svědčí například dopis obviněného K. Š. ze dne 14. 10. 1999 adresovaný A. Ch., v němž obviněný zmiňuje neschopnost obchodní společnosti D., plnit v listopadu 1998 závazek ve výši 1,6 mil. Kč věřiteli Bosch, a to „v důsledku nepříznivého ekonomického vývoje“ (srov. č. l. 1162 tr. spisu), nebo výpověď B. S., podle níž D., od roku 1997 dlužila Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra na pojistném za zaměstnance (č. l. 1568 tr. spisu). Rozhodnutí obviněných navázat s Ch., obchodní spolupráci a následně uzavřít smlouvu o úplatném převodu akcií, stejně jako rozhodnutí vůbec podnikat v daném místě, čase a oboru, bylo dobrovolné, zajisté bylo spojeno také s výhodami z něj plynoucími pro obchodní společnosti, za něž obvinění jednali a v té době majetkově ovládali. S rizikem tolik typickým pro podnikání mohou být spojeny závratné výnosy, ale také neúspěch. Případné negativní následky podnikání a s ním spojených vlastních úkonů měli být obvinění připraveni přijmout a případně řešit v mezích zákona, jak konstatoval státní zástupce ve vyjádření k dovolání. Avšak pro toto trestní řízení nejsou zásadní ty obchodní aktivity, jež předcházely trestnému jednání popsanému v tzv. skutkové větě výroku o vině. Je sice třeba je zohlednit, což se také stalo, vrchní soud zahrnul mezi okolnosti svědčící ve prospěch obviněných v rámci svých úvah o uložení trestu například ekonomický pád IPB, a. s. (srov. bod 41. odůvodnění rozsudku vrchního soudu), ale nic nemohou změnit na správnosti právního posouzení jednání obviněných popsaného pod body 1) až 7) výroku o vině jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zákona.
82.\tCo se týká neúměrné délky trestního řízení, nelze přehlédnout, že trestní věc obviněných K. a D. Š. je skutkově poměrně komplikovaná, právní kvalifikace stíhaných skutků se v průběhu trestního řízení měnila, i po procesní stránce se nejedná o jednoduchou věc (docházelo k opakovanému zahajování trestního stíhání a ještě postupně pro různé dílčí útoky či skutky, ke sloučení věcí, ke zproštění části žalovaných skutků, opakované předkládání obžaloby a vracení věci státnímu zástupci k došetření atd.). Obvinění také opakovaně využívali svých procesních práv a podávali veškeré trestním řádem předvídané opravné prostředky, stížnosti či námitky, což jim samozřejmě nelze klást k tíži, nicméně i tím docházelo k prodlužování doby mezi procesními úkony orgánů činných v trestním řízení, nutno však dodat, že měrou nikoli významnou. Skutečnost je taková, že až příliš mnoho ukazatelů vedlo k enormnímu prodlužování trestního řízení, jež nevyhnutelně vyžadovalo kompenzaci ve prospěch obviněných. Tomu dostál Vrchní soud v Praze, který výslovně s ohledem na neúměrnou délku trestního řízení, ale i doby, která uplynula od spáchání skutku, upustil od uložení trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti (srov. body 40. až 45. odůvodnění rozsudku). Způsob a rozsah, jakým vrchní soud promítl nepřiměřenou délku trestního řízení do výroku o trestu, považuje Nejvyšší soud za dostatečný a souladný s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2385/19, v jehož bodě 29. Ústavní soud zdůraznil povinnost soudů kompenzovat nepřiměřenou délku trestního stíhání a jako typickou formu kompenzace uvedl zmírnění trestu oproti tomu, jaký trest by byl uložen, kdyby k průtahům nedošlo).
b) 5. Promlčení trestního stíhání
83.\tPromlčení trestního stíhání namítli oba obvinění, avšak pouze obviněná D. Š. tak učinila správně prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, které dopadá na situace, v nichž bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo nepřípustné. Mezi důvody nepřípustnosti trestního stíhání vyjmenované v § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu je zařazeno i promlčení trestního stíhání. Obviněný K. Š. tuto výhradu podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože tento dovolací důvod je určen k nápravě vady spočívající v nesprávném použití ustanovení hmotného práva. Nejvyšší soud se přesto vyjádří k námitce promlčení ve vztahu k oběma obviněným zejména proto, že ji neshledal opodstatněnou ani u jednoho ze spoluobviněných.
84.\tNejvyšší soud nejprve v krátkosti připomene počáteční stadium trestního stíhání obviněných v posuzované trestní věci, v němž došlo postupně k opakovanému zahajování trestního stíhání, jež je charakterizováno nebývale dlouhou délkou. Ohledně skutku, jenž je předmětem tohoto dovolacího řízení bylo poprvé zahájeno trestní stíhání obviněných usnesením ze dne 16. 3. 2004 (č. l. 1 a 5 tr. spisu), a to pro dílčí útoky pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku vrchního soudu [v nichž vyšetřovatel spatřoval kromě trestného činu podle § 128 odst. 2, 4 tr. zákona také trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona]. Dne 20. 6. 2005 bylo sice vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných pro dílčí útoky pod body 3) až 7) výroku o vině (č. l. 3437 tr. spisu), avšak to bylo následně zrušeno usnesením státní zástupkyně ze dne 29. 8. 2005 (č. l. 3478 tr. spisu) a nahrazeno novým usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 4. 2007 (č. l. 3198 nebo také 3504 tr. spisu). Předcházelo mu podání (první) obžaloby dne 18. 10. 2006 (č. l. 2291 tr. spisu), jíž byli obvinění mimo jiné viněni ze spáchání trestných činů zneužívání informací v obchodním styku a poškozování věřitele jednáním popsaným pod body 1) a 2) výroku o vině dovoláními napadeného rozsudku (dále byli obžalováni z trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zákona). Podané obžaloby ohledně dílčích útoků pod body 1) a 2) výroku o vině byli obvinění zproštěni rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2007, č. j. 6 T 6/2006-3245, avšak tato zprošťující část citovaného rozsudku byla k odvolání státní zástupkyně zrušena a vrácena státnímu zástupci k došetření rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 12 To 11/2008 (č. l. 3347 tr. spisu), proti němu obviněná podala ústavní stížnost. Původně dvě samostatné věci [jedna týkající se dílčích útoků pod body 1) a 2) a druhá týkající se dílčích útoků pod body 3) až 7) výroku o vině dovoláními napadeného rozsudku vrchního soudu] byly usnesením policejního orgánu Správy Východočeského kraje Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování Hradec Králové, odboru hospodářské kriminality, 4. oddělení, detašované pracoviště Trutnov, ze dne 29. 4. 2008, spojeny ke společnému řízení (č. l. 3555 tr. spisu). Ve dnech 30. 9. 2008 a 13. 10. 2008 si obvinění převzali upozornění na změnu právní kvalifikace dílčích útoků pod body 1) a 2) výroku o vině, jež byly nadále posuzovány jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zákona a zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 tr. zákona (č. l. 2580 tr. spisu). Souhrnně všechny dílčí útoky pod body 1) až 7) výroku o vině byly (kromě dalšího) předmětem obžaloby (v této trestní věci již druhé v pořadí) ze dne 27. 8. 2009 (č. l. 4650 tr. spisu), kterou Krajský soud v Hradci Králové předběžně projednal a usnesením ze dne 28. 12. 2009, č. j. 6 T 12/2009-4744, věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Dne 23. 12. 2010 bylo vyhotoveno další upozornění na změnu právní kvalifikace (obvinění je převzali dne 19. 4. 2011), podle něhož mělo být jejich jednání pod body 1) až 7) výroku o vině posuzováno jako zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku (č. l. 4799 tr. spisu). V pořadí třetí obžaloba byla ke Krajskému soudu v Hradci Králové podána dne 23. 9. 2011 (č. l. 5125 tr. spisu) a opět byla věc usnesením tohoto soudu, tentokrát ze dne 22. 12. 2011 (č. l. 5210 tr. spisu), vrácena státnímu zástupci k došetření. Toto usnesení krajského soudu napadla státní zástupkyně stížností, již Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 9 To 21/2012, zamítl (č. l. 5240 tr. spisu) a v odůvodnění upozornil na procesní vadu trestního řízení, pokud byli obvinění upozorněni na změnu právní kvalifikace listinou ze dne 23. 12. 2010, protože v ní byl i nově popsán skutek včetně subjektivní stránky trestného činu podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Proto policejní orgán vydal dne 24. 9. 2012 další usnesení o zahájení trestního stíhání pro skutek popsaný pod body 1) až 7) výroku o vině, jenž byl posouzen jako zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku (č. l. 5277 tr. spisu). Čtvrtou obžalobu ze dne 29. 7. 2013 (č. l. 5469 tr. spisu) projednal Krajský soud v Hradci Králové opět v neveřejném zasedání, a to dne 19. 11. 2013, a usnesením z téhož dne věc vrátil státnímu zástupci k došetření (č. l. 5786 tr. spisu). Stížnosti státní zástupkyně proti tomuto usnesení Vrchní soud v Praze sice nevyhověl, avšak usnesením ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 9 To 16/2014 (č. l. 5819 tr. spisu) částečně zrušil napadené usnesení krajského soudu ohledně dílčích útoků pod body 1) a 2) výroku o vině a trestní stíhání pro tyto dílčí útoky zastavil s ohledem na amnestii prezidenta republiky. Obvinění však v souladu s § 11 odst. 4 tr. řádu prohlásili, že na projednání věci trvají (č. l. 5844 tr. spisu), a proto Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 6. 2014, č. j. 9 To 16/2014-5907, rozhodl, že se v trestním stíhání obviněných pro tyto dílčí útoky pokračuje. Také pátou obžalobu ze dne 1. 6. 2015 (č. l. 6019 tr. spisu) Krajský soud v Hradci Králové projednal v neveřejném zasedání a věc vrátil státnímu zástupci k došetření usnesením ze dne 31. 8. 2015 (č. l. 6089 tr. spisu), avšak ke stížnosti státní zástupkyně bylo toto usnesení krajského soudu zrušeno, což Vrchní soud v Praze učinil usnesením ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 9 To 108/2015 (č. l. 6122 tr. spisu), jímž současně krajskému soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Dne 25. 7. 2016 tedy proběhlo první hlavní líčení u soudu prvního stupně týkající se všech dílčích útoků, resp. skutku tehdy kvalifikovaného podle nové právní úpravy, tedy jako trestný čin zneužití informace v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, rozsudek vyhlásil Krajský soud v Hradci Králové dne 14. 12. 2017, jak je citován pod bodem 1. tohoto usnesení Nejvyššího soudu.
85.\tDále je vhodné připomenout, jak se s výhradou promlčení trestního stíhání, kterou obvinění opakovaně uplatňovali, vypořádaly soudy prvního i druhého stupně. Vrchní soud v Praze tak poprvé učinil již ve svém rozsudku ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 12 To 11/2008 (č. l. 3347 tr. spisu), jímž zrušil k odvolání státního zástupce rozsudek nalézacího soudu v jeho zprošťující části a v odsuzující části ve výroku o trestu a dále ve výroku o náhradě škody [ohledně skutků, resp. dílčích útoků tehdy zařazených pod body 1), 2) byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření]. Vrchní soud reagoval na výhrady obviněných týkající se vad usnesení o zahájení trestního stíhání z 16. 3. 2004, jež však podle něj nečinily dosavadní trestní řízení nezákonným a nezpochybnily samotný účel zahájení trestního stíhání jako celek. Podrobně se s totožnou námitkou dostatečně zřetelně vypořádal Vrchní soud v Praze v dovoláními napadeném rozsudku zejména pod body 19. a 20. Na jeho správné úvahy, které respektovaly i názory soudní praxe je proto možné odkázat. Při zkoumání okolností, za nichž došlo k zahájení trestního stíhání obviněných prvním usnesením o zahájení trestního stíhání, nebyly zjištěny žádné známky účelovosti tohoto procesního úkonu ze strany orgánů činných v trestním řízení, neboť zdaleka nehrozilo uplynutí promlčecí doby ani nešlo o záměr jakýmkoli způsobem zasáhnout bezdůvodně do života obviněných, resp. do jejich podnikatelské činnosti. Tento závěr je zásadní pro posouzení, že usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných vyvolalo účinky přerušení běhu promlčení doby pro skutek, pro který byly nakonec odsouzeni. Přestože toto usnesení bylo následně zrušeno pro jeho formální vady, jde o relevantní úkon projevující zájem a vůli státu objasnit možnou trestnou činnost a potrestat její pachatele. Vrchní soud také přiléhavě odkázal na příslušnou judikaturu k této problematice, a to na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1024/2010, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 9 To 27/2010, (dovoláním napadené rozhodnutí v citované věci 5 Tdo 1024/2010) a nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 1553/11, (jímž bylo potvrzeno usnesení Nejvyššího soudu ve věci 5 Tdo 1024/2010). Nejvyšší soud z níže rozvedených důvodů s posouzením promlčení v posuzované věci, jak je vysvětlil Vrchní soud v Praze, naprosto souhlasí. Lze pouze poznamenat, že tento soud se dopustil drobného pochybení, pokud účinky jednotlivých usnesení o zahájení trestního stíhání spojoval až s okamžikem jejich doručení obviněným a nikoli s datem jejich vydání (srov. rozhodnutí č. 50/2018-I. Sb. rozh. tr.), což nemělo vliv na správnost jeho závěrů a teoreticky by bylo ve prospěch obviněných za situace, kdyby měla promlčecí lhůta v době blízké vydání usnesení o zahájení trestního stíhání uplynout.
86.\tObvinění vytýkali jednotlivým usnesením o zahájení trestního stíhání vadu v chybějícím vyjádření subjektivní stránky a tzv. druhého úmyslu trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zákona. Citovali rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 4 Tz 99/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 13/2006, o něž opřeli svá tvrzení, a naopak odmítli aplikaci rozhodnutí č. 44/2010 Sb. rozh. tr., jež dřívější judikaturu překonalo. V tomto ohledu se Nejvyšší soud přiklonil k přístupu soudů nižších stupňů. Obviněnou citovaná usnesení se týkala sdělení obvinění, jež měla kromě absence vyjádření úmyslného zavinění více nedostatků, a především představovala spíše výjimečné stanovisko jednoho ze senátů Nejvyššího soudu. Převahu přístupu rozhodovací praxe senátů Nejvyššího soudu tolerovat pouhé formální nedostatky sdělení obvinění či usnesení o zahájení trestního stíhání stvrdil Nejvyšší soud rozhodnutím č. 44/2010 Sb. rozh. tr., v rozporu s nímž Nejvyšší soud ani nemohl posuzovat v této trestní věci vydaná usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 16. 3. 2004 a z 26. 4. 2007. Ty nepředstavují pouhé formální úkony orgánů činných v trestním řízení, naopak je z nich patrná zjevná a skutečná snaha vyšetřovat dané skutky a stíhat jejich pachatele, neboť trestní stíhání jako takové pokračovalo, byly aktivně shromažďovány důkazy a byly činěny úkony směřující k podání obžaloby pro totožné skutky, poté byly dále činěny úkony vedoucí k vydání meritorního rozhodnutí. Rozhodně se tedy nejednalo o „nicotná nebo zmatečná“ usnesení o zahájení trestního stíhání, jak se obvinění snažili prosadit. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1469/2008, publikovaném pod č. 44/2010 Sb. rozh. tr., jasně formuloval, že účinky spočívající v přerušení promlčecí doby má i takové sdělení obvinění (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání) učiněné ve smyslu § 160 odst. 1 tr. zákona, které bylo zatíženo určitými vadami, pro které bylo později nahrazeno novým sdělením obvinění (usnesení o zahájení trestního stíhání) pro týž skutek; nesmí však jít o vady, které by vedly k nicotnosti nebo zmatečnosti původního sdělení obvinění (usnesení o zahájení trestního stíhání). Ačkoli tento judikát byl vyhlášen dne 13. 5. 2009, tedy zhruba 2 roky po vydání druhého usnesení o zahájení trestního stíhání [jež se týkalo dílčích útoků pod body 3) až 7) výroku rozsudku], nelze dát za pravdu domněnce obviněných, že by snad vyšetřovatel na takové rozhodnutí (relativizující některé formální vady zahájení trestního stíhání) vyčkával a nové usnesení vydal záměrně až po něm. Předcházející usnesení o zahájení trestního stíhání zatížená určitými vadami po formální stránce nahradilo usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24. 9. 2012, jež se tudíž datovalo více jak tři roky po citovaném judikátu č. 44/2010 Sb. rozh. tr. Kdyby mělo podezření obviněných opodstatnění, jistě by vyšetřovatel s vydáním nového a chyb prostého usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných neotálel a jeho vydání by následovalo mnohem blíže datu vyhlášení judikátu. Hodí se k tomu poznamenat, že v době mezi vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 4. 2007 a ze dne 24. 9. 2012 nepanovalo jakékoli období nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, byly uskutečněny mnohé další úkony trestního řízení, což je patrno z výkladu pod bodem 84. tohoto usnesení. Mimo jiné byli obvinění policejním orgánem upozorněni podle § 160 odst. 6 tr. řádu na změnu právní kvalifikace, a to hned dvakrát, nejprve dne 15. 9. 2008 (č. l. 3580 tr. spisu) a následně dne 23. 12. 2010 (č. l. 4799 tr. spisu), avšak protože nepředstavovala dostatečnou nápravu ve vztahu k vadám zahájení trestního stíhání, jak byl vyšetřovatel upozorněn Vrchním soudem v Praze v jeho usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 9 To 21/2012 (č. l. 5240 tr. spisu), došlo nakonec k vydání zcela nového usnesení o zahájení trestního stíhání dne 24. 12. 2012. Podezření obviněných na úmyslně opožděné vydání bezvadného usnesení o zahájení trestního stíhání tedy bylo zcela mylné. Rovněž se nejednalo o nepravou retroaktivitu judikátu č. 44/2010 Sb. rozh. tr., v němž je řešen kontinuální, po delší dobu obecně soudní praxí přijímaný přístup k posuzování důsledků formálních pochybení obsažených v právním úkonu, jímž je zahajováno trestní stíhání konkrétního pachatele.
b) 6. Námitky podřazené dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
87.\tPouze obviněná označila ve svém dovolání také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jímž brojila proti uložení peněžitého trestu. Jednalo se o velice stručný argument, podle obviněné se vrchní soud „nezabýval majetkovými a osobními poměry obžalovaných, jak mu ukládalo ustanovení § 54 tr. zákona“. Toto ustanovení přikazovalo soudu přihlédnout při stanovení výměry peněžitého trestu k osobním a majetkovým poměrům pachatele, přičemž soud nemohl uložit tento druh trestu, pokud by byl zjevně nedobytný. Z vyjádření obviněné není zcela patrné, zda namítala nedobytnost peněžitého trestu, což soudní praxe (srov. č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr., k novější právní úpravě pak bylo přijato rozhodnutí č. 9/2018 Sb. rozh. tr.) akceptuje jako relevantní námitku zpochybňující přípustnost uloženého druhu trestu ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud tuto výhradu tedy s jistou mírou tolerance přijal jako námitku naplňující první alternativu důvodu dovolání v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, která spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Posoudil ji však jako nedůvodnou.
88.\tVrchní soud v Praze se v odvolacím řízení snažil objasnit splnění podmínek pro uložení peněžitého trestu obviněných. Obviněná D. Š. během veřejného zasedání konaného u vrchního soudu dne 15. 7. 2018 podala ústně zprávu o jejích a manželových osobních a majetkových poměrech (srov. č. l. 8677 verte tr. spisu). Sdělila soudu, že se spoluobviněným žijí a podnikají ve Španělsku, kde vlastní nemovitost, byt 2+kk, mají dvě vozidla a dále disponují úsporami z prodeje nemovitostí v České republice, za něž utržili cca 3, 5 mil Kč. Vrchní soud vyložil své úvahy, jež ho vedly k uložení samostatného peněžitého trestu každému z obviněných, v bodě 45. napadeného rozsudku, v němž mj. konstatoval, že „…oba obžalovaní jsou v aktivním věku a jejich majetkové poměry jsou minimálně průměrné, již od roku 2015 do současnosti podnikají ve Španělsku. Lze důvodně usoudit, že peněžitý trest ve výši 250 000 Kč pro každého z nich je pro ně reálně vykonatelný a nemůže ani ohrozit jejich životní standard.“ Evidentně, a v rozporu s výtkou obviněné, tedy bylo vrchním soudem při ukládání tohoto druhu trestu přihlédnuto k osobním i majetkovým poměrům obou obviněných a k závěru o zjevné nedobytnosti soud nedospěl, což zcela odpovídá zjištěným okolnostem. Navíc obviněná ani sama neuvedla, v čem konkrétně by měla nedobytnost jí uloženého trestu spočívat, resp. z jakých důvodů to její majetkové poměry snad neumožňovaly, navíc nelze zapomenout, že jde o jedinou sankci za zjištěné protiprávní jednání. Obvinění tedy podle zjištění vrchního soudu v době ukládání trestu měli možnost výkonu zaměstnání, nebyli omezeni na osobní svobodě, tudíž si mohli nadále opatřovat peněžní prostředky na úhradu této trestní sankce, nebylo přitom vyloučeno ani využití ustanovení § 342 tr. řádu, podle něhož může předseda senátu povolit splácení peněžitého trestu tak, aby byl celý zaplacen nejpozději do jednoho roku od nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku. Jak je patrno z obsahu trestního spisu, žádost o povolení splátek nebyla předložena, každý z obviněných složil celou částku najednou, peněžité tresty byly zaplaceny dne 2. 11., resp. 5. 11. 2018 (srov. č. l. 8784, 8785 tr. spisu). Nelze tedy dát obviněné za pravdu, že by soud druhého stupně nepřihlédl k osobním a majetkovým poměrům obviněných ve smyslu § 54 odst. 1 tr. zákona a že by snad šlo o nepřípustný druh trestu, jak předpokládá citovaný dovolací důvod v jeho první variantě.
b) 7. Námitky neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů
89.\tVelká část dovolací argumentace obviněných neodpovídala deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr. řádu. Obsah výhrad totiž nesměřoval proti vadě v hmotněprávním posouzení těch skutkových zjištění, které se staly podkladem odsuzujícího výroku o vině, nýbrž jej tvoří kritika procesu dokazování v hlavním líčení i ve veřejném zasedání, včetně jeho rozsahu a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Obvinění opakovaně interpretovali provedené důkazy odlišně od soudů, též kladli důraz jen na některou skupinu důkazních prostředků, aniž by současně zohlednili ty z nich, které vyvracely jejich obranu v soudním řízení. Obvinění převážně polemizovali s úvahami soudů nižších stupňů a učinili vlastní skutkové závěry, jež samozřejmě neodpovídaly zvolené právní kvalifikaci skutku, neboť sami necítili žádnou vinu ve smyslu obžaloby. Nejvyšší soud, jak bylo uvedeno shora, není další, třetí soudní instancí, která by snad byla určena k přezkumu skutkových otázek, ale jako dovolací soud je v zásadě vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím je možno napravit jen nejvážnější a výslovně uvedené právní vady pravomocných rozhodnutí ve věci samé.
90.\tPod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani pod žádný jiný, nelze zahrnout například výhrady týkající se neprovedení veškerých obviněnými navržených důkazů (výslech R. K. nebo vyšetřujícího komisaře, mnohé listinné důkazy apod.), proti znaleckému posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., a proti skutkovým závěrům soudu o vlastnictví akcií D., obchodní společností Ch., a dále většinu výhrad ze samostatného dovolání obviněné, pokud jimi brojila proti porušení procesních ustanovení (např. § 254 odst. 1, § 260, § 220 odst. 1 tr. řádu aj.), a jimiž namítala tzv. opomenuté důkazy, porušení rovnosti zbraní a právní jistoty, podjatost znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, avšak také vyslovila podezření na spáchání trestného činu zasahování do nezávislosti soudu podle § 335 tr. zákoníku vrchním soudem.
91.\tNa podkladě spisového materiálu je přitom možné konstatovat, že soudy nižších stupňů se snažily s nejvyšší možnou měrou objasnit velmi složité právní a zejména majetkové vztahy mezi jednotlivými obchodními společnostmi, jichž se týká výrok o vině. Za tímto účelem provedly podrobné dokazování, a to i v rámci odvolacího řízení, přičemž následné hodnocení důkazů nijak nevybočuje z požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu. Své závěry přitom zejména Vrchní soud v Praze opřel o nejširší okruh důkazů, s jejichž obsahem se snažil vypořádat a učinil pak logické závěry o skutku, který správně právně posoudil. Pro úplnost se Nejvyšší soud nad rámec dovolání k zásadním skutkovým námitkám obviněných stručně vyjádří, aby byla patrná jejich nepřípadnost.
92.\tPředevším není povinností soudu vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, podobně jako v jiných typech řízení, i v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede (srov. princip nezávislosti soudů zakotvený v čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Je to tedy soud, kdo určuje rozsah dokazování potřebný pro rozhodnutí; pokud však nevyhoví návrhu stran na provedení důkazu, musí o tom rozhodnout a své rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnit (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09, a mnohé další). V daném případě se soudy nižších stupňů řádně zabývaly návrhy obviněných na doplnění dokazování, a jestliže neshledaly potřebným provedení obhajobou požadovaných důkazních prostředků, zamítly tyto návrhy a své rozhodnutí též náležitě odůvodnily (viz zejména str. 47 a 48 odůvodnění rozsudku krajského soudu, resp. body 22. a 23. odůvodnění rozsudku vrchního soudu). Vrchní soud například shledal znalecký posudek znaleckého ústavu Moore Stephen ZNALEX, s. r. o., na nějž poukazovali obvinění i v dovoláních, za nevyhovující požadavkům kladeným na řádný znalecký posudek (srov. bod 32. odůvodnění rozsudku), proto ho provedl jako důkaz listinou a nevyslechl znalce tohoto ústavu JUDr. et Ing. Lukáše Křístka, MBA. Nejvyšší soud proti postupu soudů nemá výhrady, může nanejvýše dodat, že nadbytečnost prokazování hodnoty zcizovaného majetku je dána již pouhým faktem, že znak prospěchu nebyl vyjádřen finančně, vnímán byl v jiné rovině - možnosti využít majetek k podnikání. Ze stejného důvodu se jeví nadbytečné i jakékoli dohady ohledně (ne)zákonnosti znaleckého posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s. (včetně namítané podjatosti znaleckého ústavu, nedostatků provedení místního šetření, vad v seznamu podkladů anebo v ústní formě doplnění zadání znaleckého posudku). Na probíhající trestní řízení, resp. výrok o vině rozsudku vrchního soudu, nemohou mít vliv tedy ani případná zjištěná pochybení tohoto znaleckého ústavu při vypracování znaleckého posudku č. 4740-15-2015, neboť k jeho výsledku vrchní soud nakonec vůbec nepřihlédl a nepromítl se žádným způsobem do právní kvalifikace zjištěného skutku /k vadě formulace dílčího útoku popsaného pod bodem 4) b) výroku o vině napadeného rozsudku se již Nejvyšší soud vyjádřil pod bodem 74. tohoto usnesení/. Co se týká navrhovaných výslechů znalců Radima Krčka nebo JUDr. et Ing. Lukáše Křístka, soudy obou stupňů je zamítly na podkladě přesvědčivých důvodů. Krajský soud v Hradci Králové i Vrchní soud v Praze tedy srozumitelně vyložily důvody nadbytečnosti obhajobou navrhovaných důkazů a Nejvyšší soud se s jejich argumentací ztotožnil.
93.\tVýlučně skutkový charakter měla tvrzení obviněných o jejich vlastnickém vztahu k jednotlivým obchodním společnostem. Na tomto nesprávném skutkovém základu, odlišném od skutkových zjištění vrchního soudu, bylo založeno více námitek obviněných (proti naplnění znaku úkoru a prospěchu, ale i materiální stránky trestného činu, námitka proti odmítnutí aplikace judikátu č. 33/2017 Sb. rozh. tr. na posuzovanou trestní věc), proto se Nejvyšší soud k otázce akcionářské struktury D., vyjádří podrobněji, než by si tato skutková okolnost zasloužila. Obvinění shodně v dovoláních popírají nabytí vlastnictví k většinovému balíku akcií D., obchodní společností Ch., přičemž obviněná D. Š. poukázala na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, některé z důkazů, o něž vrchní soud své závěry opřel, podle tvrzení obviněné trestní spis ani neobsahuje, a to usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 50 Cm 10/2001, o zmocnění akcionáře Ch., ke svolání mimořádné valné hromady obchodní společnosti D., a notářský zápis ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. N 260/2002, NZ 252/2002, sepsaný notářkou JUDr. Danielou Jarošovou o konání mimořádné valné hromady D. Obě tyto listiny však Nejvyšší soud byl schopen v rozsáhlém spisovém materiálu dohledat a může tak vyvrátit tvrzení obviněné, neboť listiny jsou založeny na č. l. 1266, resp. 1261 tr. spisu. Tento argument byl tudíž objektivně vyvrácen. Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého usnesení ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 50 Cm 10/2001 mimo jiné konstatoval, že v provedeném řízení bylo prokázáno, že navrhovatel Ch., je majitelem listinných akcií na jméno s čísly 000252 až 000570 emitovaných D. (srov. č. l. 1267 tr. spisu). Notářský zápis osvědčuje konání mimořádné valné hromady D., dne 8. 3. 2002, na níž vystupovala Ch., jako její akcionář vlastnící 51,04 % akcií. Na druhou stranu spisový materiál disponuje i listinami, popřípadě jsou veřejně dostupné na webových stránkách obchodního rejstříku, z nichž jasně plyne, že se konaly i jiné valné hromady za účasti obviněných jakožto většinových akcionářů D. Některé listiny stejně jako svědectví A. Ch. a obviněných jsou ve vzájemném rozporu a bylo na soudu, aby důkazy hodnotil podle svého volného uvážení nejen jednotlivě, ale rovněž s přihlédnutím k ostatním provedeným důkazům. Pokud shledal, že majitelem předmětného balíku 319 kusů akcií D., se skutečně stala Ch., Nejvyšší soud s takovým skutkovým závěrem v zásadě nemůže polemizovat, navíc jej považuje za správný, neboť skutečně odpovídá výsledkům dokazování a obsahu spisového materiálu.
94.\t Nelze zpochybnit, že sám obviněný K. Š. urgoval provedení rubopisu akcií na Ch., u banky držící akcie (srov. jeho dopis bance ze dne 26. 4. 1999, založený na č. l. 598 tr. spisu, který byl čten u hlavního líčení dne 18. 8. 2016, jak plyne z č. l. 6349 – není tedy pravda, že by tato listina nebyla předmětem důkazního řízení, jak obvinění tvrdili v dovoláních). Rubopisované akcie D., ve vlastnictví obchodní společnosti Ch., předložil na valné hromadě D., konané dne 8. 3. 2002 svědek R. H. z IPB, a. s., (srov. jeho výpověď na č. l. 655 tr. spisu, která byla čtena u hlavního líčení dne 27. 7. 2016 na č. l. 6310 tr. spisu). Obviněný také přiznal, že se spoluobviněnou dobrovolně souhlasili s přepisem akcií na Ch. (srov. protokol o podání vysvětlení na č. l. 262, 263 tr. spisu). V odůvodnění své stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, která byla datována k 8. 4. 2004, označil obviněný K. Š. obchodní společnost Ch., za akcionáře obchodní společnosti D. (srov. č. l. 11 a 17 tr. spisu, přičemž stížnost byla čtena u hlavního líčení dne 17. 8. 2016, č. l. 6343) Do jiného úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 3. 6. 2003 připustil obviněný i provedení rubopisu na akciích, vysvětloval však, z jakých důvodů nemohly nastat účinky sporné smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 14. 4. 1999 (srov. č. l. 213, 214 tr. spisu). V trestním spise se dále nachází na č. l. 120 až 121 dopis obviněného ze dne 14. 5. 1999 adresovaný advokátovi M. H., jehož klientem byl Ch., v němž ho mimo jiné informuje o nutnosti převodu akcií obchodních společností F., A., A., na obviněné, aby byla odstraněna překážka plánovaného sloučení do jediné nástupnické D., (tedy aby nenastal stav, kdy nástupnická obchodní společnost nabyde své vlastní akcie), a současně s tím obviněný v dopise předesílal uzavření smlouvy o smlouvě budoucí mezi obviněnými a Ch., „o prodeji adekvátní části nově nabytých akcií v důsledku sloučení tak, aby zůstal zachován nynější akcionářský poměr“. Přitom ještě obviněný K. Š. v tomto dopise navrhoval zanést do smlouvy o smlouvě budoucí, „že nově emitované akcie budou zastaveny IPB a 51 % akcií bude rubopisem převedeno“. Z citovaného dopisu lze dovodit, že obvinění v té době skutečně považovali Ch., za majoritního akcionáře D., tuto okolnost následně sami chtěli promítnout po završení projektu sloučení do akcionářské struktury nástupnické D., v níž by jinak s ohledem na emisi nových akcií po sloučení s ostatními obchodními společnostmi a jejich nabytí obviněnými získali převahu oba obvinění. Také obviněná D. Š. nerozporovala uzavření smlouvy, na jejímž základě mělo dojít ke změně vlastnictví akcií D., z D., na Ch., považovala ji za platnou, vysvětlovala však, že se mělo jednat o tzv. trezorovou smlouvu, která neměla být uplatněna (srov. její písemné vyjádření na č. l. 631 až 633 tr. spisu), její účinnost byla odložena pod podmínkou plnění finančního a ekonomického poradenství ze strany Ch. (srov. nástin závěrečného přednesu obhajoby, č. l. 6889 tr. spisu). Pravděpodobně plnění z této smlouvy ze strany Ch., nebylo podle představ obviněných, nicméně obsahem trestního spisu jsou úvěrové smlouvy, jimiž Ch., poskytoval úvěrové prostředky různým obchodním společnostem, na jejichž majetek si obvinění činili nároky (srov. č. l. 169, 172, 175 tr. spisu, kde jsou založeny úvěrové smlouvy, podle nichž byly finanční prostředky poskytnuty obchodní společnosti A., v roce 1998 ve výši 1 mil. Kč a obchodní společnosti D., v roce 1999 cca 10 mil. Kč). Eventuální důvody, které vedly obviněné k rozhodnutí nerespektovat vlastnické právo Ch., k 319 kusů akcií D., však již na samotný závěr o skutečném nabytí akcií obchodní společností Ch., na základě smlouvy ze dne 14. 4. 1999 a následném provedení rubopisu nemohou mít žádný vliv.
95.\tPokud se týká dvou listin, jež vrchní soud zmínil v odůvodnění svého rozsudku a jež podle obviněné v trestním spise schází, a proto pojala podezření na spáchání trestného činu zasahování do nezávislosti soudu, přičemž jde o usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 50 Cm 10/2001, a notářský zápis ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. N 260/2002, NZ 252/2002, nejde o výhradu naplňující některý z dovolacích důvodů. Byť má uvedená námitka čistě procesní povahu, avšak obviněná D. Š. ji spojila s vážným podezřením, proto bylo žádoucí se k ní také nad rámec dovolacího přezkumu stručně vyjádřit. Především jde o zcela nepravdivé tvrzení, neboť obě citované listiny tvoří součást spisového materiálu. Nachází se na č. l. 1266 až 1268 a na č. l. 1261 až 1265 tr. spisu, do něhož byly zřejmě zařazeny spolu s dalšími kopiemi listin z konkursního spisu vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 K 8/2001. Celý tento přílohový spis Krajského soudu v Hradci Králové včetně obou předmětných listin byl také podle § 213 odst. 1 tr. řádu předložen stranám k nahlédnutí již u hlavního líčení dne 20. 10. 2017 (srov. č. l. 6751 tr. spisu). Obvinění tak měli možnost vyjádřit se před soudem k předmětnému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i notářskému zápisu. Kromě toho, obvinění nepochybně byli dobře obeznámeni minimálně s notářským zápisem o konání mimořádné valné hromady D., ze dne 8. 3. 2002, již svolal Ch., a také na ní vystupoval jako většinový akcionář. Sami totiž navrhovali soudu čtení této listiny (srov. č. l. 6361 verte tr. spisu) a podrobně se k tomuto notářskému zápisu vyjádřili také ve svém písemném společném vyjádření k obsahu konkursního spisu vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 K 8/2001 (srov. č. l. 6618 dole tr. spisu). Výtky obviněných, že by listiny, na něž odkázal Vrchní soud v Praze v bodě 24. napadeného rozsudku, nebyly vůbec založeny v trestním spise, tedy je třeba kategoricky odmítnout. Podobně to platí také o listině založené na č. l. 598 tr. spisu (písemná žádost obviněného o provedení rubopisu akcií D., ve prospěch Ch.), která skutečně byla předmětem důkazního řízení, a nikoli naopak, jak namítala obviněná D. Š.. Tato listina byla čtena podle § 213 odst. 2 tr. řádu u hlavního líčení dne 18. 8. 2016, jak již bylo uvedeno shora. Nadto je možné poukázat na další podklady v trestním spise, které podporují správnost závěru vrchního soudu o tom, že Ch., vystupoval v rozhodnou dobu oprávněně jako majitel 319 kusů akcií D. (srov. bod 94. tohoto usnesení).
96.\tNejvyšší soud tedy k výhradám proti rozsahu dokazování a způsobu hodnocení důkazů obecně shrnuje, že při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považují oba obvinění. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (srov. § 265r odst. 7 tr. řádu), které je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotněprávních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.
97.\tŽádnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani ty výtky obviněných, podle nichž měl být trestně stíhán i svědek A. Ch. zastupující obchodní společnost Ch., nebo naopak, podle kterých měla být jejich trestní stíhání zastavena, když v obdobné trestní věci nebylo pokračováno ve stíhání obviněného M. P. Jedná se totiž o námitky obsahově zpochybňující procesní zásadu, a to zásadu obžalovací, kterou je ovládáno trestní řízení (§ 2 odst. 8 tr. řádu), v souladu s níž je možné vést trestní stíhání před soudy jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Soudy proto podle § 220 odst. 1 tr. řádu mohou rozhodovat pouze o obviněném a o skutku, který je uveden v podané obžalobě a v zásadě nejsou oprávněné vyjadřovat se k tomu, zda a které další osoby měly být trestně stíhány, obžalovány a postaveny před soud a které nikoli.
98.\tPokud obvinění v rámci svých dovolání odkázali v podrobnostech na doplnění svých odvolání, pak je třeba poukázat na přijatý výklad předmětu dovolacího řízení, který byl jasně zformulován v rozhodnutí č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud konstatoval, že se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích trestního řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně. Nejvyšší soud se proto zmíněnými námitkami obviněných blíže nezabýval.
V. Závěrečné shrnutí
99.\tZe všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že výhrady obviněných K. Š. a D. Š. v jejich dovoláních jednak částečně neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť směřovaly výlučně proti skutkovým zjištěním, způsobu hodnocení důkazů a rozsahu dokazování, jednak ty námitky, které bylo možné tomuto důvodu dovolání podřadit, nebyly opodstatněné. Stejně tak Nejvyšší soud neshledal vadu v konání trestního stíhání proti obviněné D. Š., neboť nebylo nepřípustné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. A ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu nebyl uplatněn důvodně, vrchní soud obviněným uložil takový druh trestu, který zákon připouští.
100.\tNejvyšší soud proto věcně nepřezkoumával napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a pouze na podkladě trestního spisu a obsahu jednotlivých dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. řádu odmítl dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněná. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu