100.\tNejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkami obviněného, pokud soudům nižších stupňů vytkl nesprávné právní posouzení jednání obviněného ve spolupachatelství a s tím související problematiku společného úmyslu obou obviněných. U spolupachatelství se podle § 9 odst. 2 tr. zák. vyžadovalo spáchání trestného činu společným jednáním a shodný (společný) úmysl spolupachatelů k tomu směřující. V obecné rovině se za společné jednání považuje jednak situace, když každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky vyžadované v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, dále může jít o případ, pokud každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků takového jednání, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje všechny znaky podle příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákona, a konečně je spolupachatelstvím i alternativa, když počínání každého ze spolupachatelů sice samo o sobě nenaplňuje znaky jednání uvedeného v určitém ustanovení zvláštní části trestního zákona, ale souhrn jednání všech spolupachatelů odpovídá objektivní stránce konkrétního ustanovení zvláštní části trestního zákona (viz rozhodnutí pod č. 15/1967 a č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Přitom společný (shodný) úmysl spolupachatelů nelze ztotožňovat s jejich výslovnou dohodou, protože ke spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. postačilo, aby společný úmysl spolupachatelů vyplýval alespoň z jejich konkludentní dohody (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 93). Z popisu rozhodných skutkových okolností (viz výroky o vině pod body I. až IV. v rozsudku soudu prvního stupně) pak v případě všech skutků nepochybně vyplývá společný úmysl obviněného T. K. a spoluobviněného A. H., protože každý z obviněných si musel být vědom toho, že nakládá s majetkem poškozené obchodní společnosti Č., způsobem, z něhož bylo způsobení škody na něm naprosto patrné. S ohledem na provedené dokazování, na jehož podkladě bylo zjištěno, že oba obvinění byli plně obeznámeni s mechanismem jednotlivých transakcí (obviněný A. H. v postavení obchodního ředitele připravil nevýhodné smlouvy, podepsal je a následně je předložil T. K., který je z pozice generálního ředitele a předsedy představenstva podepsal a podle příslušných cirkulačních listů také schválil), nelze podle názoru Nejvyššího soudu dospět k jinému závěru, než že šlo o trestnou činnost předem naplánovanou a koordinovanou, která měla za cíl vyvést finanční prostředky z obchodní společnosti Č., což se také stalo.
101.\tV návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití dovolacího důvodu obsaženého v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval dalšími námitkami obviněného
T. K., jimiž zpochybnil způsob určení výše vzniklé škody. I zde je třeba zdůraznit, že obviněný při formulaci svých námitek v zásadě vycházel z jiné skutkové verze svého jednání, která byla odlišná od té, k níž dospěly soudy nižších stupňů, a zcela ignoroval, co bylo podle závěrů soudů nižších stupňů podstatou způsobené škody.
102.\tPokud jde o existenci škody u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., Nejvyšší soud k tomu připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk [viz § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), § 379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; nyní jde o ustanovení § 2542 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“)]. Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je zde nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat – kdyby zde nebylo škodné události v podobě trestného činu – s ohledem na pravidelný běh věcí (viz rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon (resp. nyní trestní zákoník) ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání.
103.\tV nyní posuzované věci na podkladě shora uvedených skutkových zjištění nelze nic vytknout soudům nižších stupňů, ani pokud jde o způsob, jakým byla stanovena výše způsobené škody. Soud prvního stupně se velmi podrobně zabýval mechanismem výpočtu výše této škody a podložil jej celou řadou provedených důkazů. Lze proto plně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (ale rovněž odvolacího soudu, který se ve svém rozhodnutí v rámci odvolacího řízení zabýval obdobnými námitkami obviněného), podle něhož v případě skutku vymezeného pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byla určena výše způsobené škody rozdílem kurzů, za nichž byla poskytnuta záloha obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., a následně vypořádána. Současně soud vymezil škodu ve formě ušlého zisku, která vznikla tím, že obchodní společnost Č., nemohla nakládat s částkou ve výši 1 000 000 USD po dobu, odkdy vyplatila tuto zálohu obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., do doby, než byla tato záloha vrácena započtením (viz s. 72 rozsudku soudu prvního stupně a s. 29 rozsudku odvolacího soudu). Stejně tak v případě skutku vymezeného pod bodem II. ve výroku o vině, u nějž byla správně stanovena škoda rozdílem mezi cenou, za kterou obvinění koupili pohonné látky zpět od obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., a cenou, za kterou ji předtím zcela zbytečně prodali této obchodní společnosti (viz s. 73 a 74 rozsudku soudu prvního stupně). I v případě skutku obsaženého pod bodem III. ve výroku o vině soud správně určil výši škody rozdílem ceny, za kterou obvinění koupili benzin od obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., a ceny, za kterou shodný benzin prodali obchodní společnosti Marimpex. V případě motorové nafty soud vypočítal škodu jako rozdíl mezi cenou, za kterou ji obchodní společnost Č., koupila od obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., a cenou, za kterou tuto motorovou naftu koupila obchodní společnost CZECH ENERGOSPACE, a. s., od obchodní společnosti Marimpex, tj. ceny, za kterou ji přímo od této obchodní společnosti mohla koupit obchodní společnost Č. (viz s. 76 rozsudku soudu prvního stupně). Konečně i u skutku pod bodem IV. ve výroku o vině soud zcela logicky dovodil škodu ve formě ušlého zisku, jehož výši stanovil (u všech sedmi útoků) rozdílem ceny, za kterou obchodní společnost CZECH ENERGOSPACE, a. s, prodala motorovou naftu obchodní společnosti Marimpex, a ceny, za kterou ji koupila od obchodní společnosti Č. V případě benzinu soud stanovil výši škody rozdílem jeho prodejní a nákupní ceny, neboť v jednotlivých případech si obchodní společnost Č., kupovala zpět dráž své pohonné látky, který zcela zbytečně těsně před jejich nákupem prodala (viz s. 77 a 78 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožňuje se závěry obsaženými v rozsudku soudu prvního stupně, neboť, jak ostatně konstatoval i odvolací soud, stanovení výše škody má logickou a odůvodněnou strukturu a současně respektuje výše uvedený výklad toho, v čem spočívá škoda způsobná trestným činem, včetně jejího rozlišení na skutečnou škodu a ušlý zisk. Nelze proto přisvědčit námitce obviněného, pokud v tomto směru vytkl nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů nižších stupňů a jejich rozpor s hmotným právem.
104.\tNejvyšší soud nesouhlasí ani s dovolací argumentací obviněného, podle níž při určení výše škody měla být zohledňována i komplexnost obchodních vztahů (útlum na trhu pohonných hmot, restrukturalizace a finanční situace obchodní společnosti atd.). Při stanovení výše této škody je totiž třeba vycházet z obecných kritérií podle § 89 odst. 12 tr. zák., resp. nyní § 137 tr. zákoníku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/2002 Sb. rozh. tr. a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr.), podle nichž se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Požadavek obviněného, aby byla zohledněna jím vyjmenovaná kritéria, je proto s ohledem na uvedený výklad zjevně neopodstatněný. Zcela nepřiléhavý je podle názoru Nejvyššího soudu rovněž odkaz obviněného na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 96/2013. Toto rozhodnutí ve vztahu k ušlému zisku v podobě nedosažení obvyklého podnikatelského zisku (který se v daném případě odrazil v celkové výši způsobené škody) stanovilo toliko nemožnost jeho započtení do rozsahu výše způsobené škody za předpokladu, že přiměřený zisk neměl opodstatnění v provedených důkazech. Jinak řečeno, soudy zde neměly k dispozici dostatečné skutkové podklady ke spolehlivému zjištění o výši způsobené škody, která však měla spočívat výlučně v nedosažení přiměřeného (obvyklého) podnikatelského zisku. V nyní posuzované trestní věci ovšem obviněným bylo kladeno za vinu jak provedení zcela ztrátových obchodů, tak nezhodnocení peněžních prostředků souvisejících s určitými majetkovými dispozicemi, přičemž výše skutečné škody i ušlého zisku byla dostatečně konkretizovaná a podložená provedenými důkazy. Uvedená námitka obviněného je navíc i v rozporu s výše provedeným výkladem k povaze a zjišťování výše škody.
105.\tObviněný T. K. ve svém dovolání vytkl rovněž pochybení odvolacího soudu, pokud tento na rozdíl od soudu prvního stupně nerozhodl o solidární povinnosti obou obviněných k náhradě škody. Obviněný však při formulaci této své námitky zcela pominul skutečnost, že odvolací soud byl nucen svým usnesením ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 67 To 382/2019, rozhodnout o vyloučení věci spoluobviněného A. H. ze společného řízení. Odvolací soud následně rozhodoval o odvolání každého z obviněných, ale také státního zástupce a poškozené obchodní společnosti Č., samostatným rozsudkem. Rozsudek týkající se obviněného T. K. byl odvolacím soudem vydán dne 25. 4. 2019, v případě A. H. dne 22. 5. 2019. Jak přitom vyplývá z odborné literatury a judikatury Nejvyššího soudu, pro vyslovení solidární odpovědnosti dvou (nebo více) obviněných za škodu způsobenou trestným činem není podmínkou, aby o jejich povinnosti k náhradě škody soud rozhodoval jediným rozsudkem nebo ve společném řízení. Bylo proto namístě, aby odvolací soud za dané procesní situace a za splnění zákonných podmínek podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněnému T. K. povinnost nahradit celou škodu, a to i v případě, že spolu s A. H. způsobili škodu společným jednáním jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku a přicházela u nich v úvahu solidární odpovědnost podle § 438 odst. 1 obč. zák. Zcela logicky odvolací soud rozhodl o povinnosti obou obviněných nahradit způsobenou škodu společně a nerozdílně až ve svém pozdějším rozhodnutí, které se týkalo obviněného A. H. (viz k tomu např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013 sp. zn. 6 Tdo 79/2013). Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní dovolací argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
106.\tK výhradám obviněného ohledně přiznání úroků z prodlení „zpětně“ za dobu vedení trestního řízení je třeba konstatovat následující. Jestliže poškozený uplatnil řádně a včas nárok na náhradu škody způsobené trestným činem (§ 43 odst. 3 tr. řádu) a jako příslušenství tohoto nároku žádal i úrok z prodlení, soud je povinen zabývat se i tímto návrhem, a je-li oprávněný, musí poškozenému přiznat podle § 228 odst. 1 tr. řádu též tento úrok. Poškozený může ve smyslu § 517 odst. 2 obč. zák. (nyní § 1970 o. z.) požadovat po dlužníkovi i úrok z prodlení. K prodlení dochází uplynutím doby splatnosti. Nebyla-li doba splatnosti dohodnuta, stanovena právním předpisem ani určena v rozhodnutí, nastává posledního dne poté, co byl dlužník vyzván věřitelem k plnění a od následujícího dne začíná prodlení. Vzhledem k tomu, že u nároku na náhradu škody není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že škůdce je povinen plnit prvý den poté, co byl věřitelem o splnění požádán (§ 563 odst. 3 obč. zák.). Z hlediska počátku prodlení obviněného v trestním řízení je obvykle rozhodné, kdy policejní orgán poté, co uznal vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby, umožnil obviněnému prostudovat spisy (§ 166 odst. 1 tr. řádu), pokud spis obsahuje řádně uplatněný nárok na náhradu škody, a obviněný se tak z obsahu spisu mohl o něm dozvědět. To nevylučuje, že obviněný měl možnost dozvědět se o této skutečnosti v odlišné době. Rozhodující je však vždy zjištění, kdy se projev vůle poškozeného dostal do sféry dispozice obviněného, čímž je třeba rozumět konkrétní a objektivní možnost obviněného seznámit se s obsahem jemu adresovaného požadavku poškozeného na náhradu škody (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 8 Tdo 569/2013). V nyní posuzované věci je z obsahu trestního spisu zřejmé, že poškozená obchodní společnost Č., uplatnila, vůči oběma obviněným, nárok na náhradu škody v konkrétní výši u hlavního líčení dne 9. 8. 2011 (č. l. 5004 trestního spisu), resp. zde odkázala na svá písemná podání ze dne 21. 4. 2010 a ze dne 21. 6. 2011, v nichž byla výše škody specifikována. Následujícího dne, tedy 10. 8. 2011, proto vznikla obviněným povinnost plnit, nicméně tak neučinili, tudíž se ode dne 11. 8. 2011 ocitli v prodlení, jak správně ve svém rozsudku stanovil odvolací soud. Uvedený závěr odvolacího soudu je tak zcela v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou a nelze mu v tomto ohledu nic vytknout, naopak výhrady obviněného jsou zjevně neopodstatněné.
107.\tZbylé námitky obviněného stran určení výše vzniklé škody jsou postaveny na vlastních skutkových závěrech obviněného a obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. To platí i o výtce obviněného, že poškozená obchodní společnost Č., svůj nárok na náhradu ušlého zisku ani kalkulaci škody nikdy nedoložila a že soudy rozhodly o povinnosti obviněného k náhradě škody na nedostatečném důkazním podkladě, neboť jde o námitku procesně právní povahy, nikoli hmotně právního charakteru. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud konstatuje, že u obou obviněných byly splněny jak hmotně právní, tak i procesní předpoklady k tomu, aby jim byla uložena povinnost k náhradě škody.
108.\tLze tudíž konstatovat, že soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci stanovily výši škody způsobené jednáním obviněných zcela správně (současně i v její minimální výši), takže napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nejsou zatíženy vadami, které jim obviněný vytýká.
109.\tNejvyšší soud pak nemohl akceptovat ani námitku obviněného, podle níž byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako „ultima ratio“. Podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu byla zásada subsidiarity trestní represe, která je nyní vyjádřena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, respektovaná i za účinnosti dřívější trestněprávní úpravy, a to zejména prostřednictvím materiálního pojetí trestného činu ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák., podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost byl nepatrný, nebyl trestným činem, i když jinak vykazoval znaky trestného činu. Skutečnosti, které charakterizovaly společenskou nebezpečnost činu ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák., pak byly demonstrativně vyjmenované v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák.
110.\tNejvyšší soud zdůrazňuje, že ani pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze obecně sankcionovat též mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chránil rovněž soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). Navíc v nyní posuzované věci skutky, jimiž byl obviněný uznán vinným, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý, který by snad nedosahoval závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty, kterou obviněný naplnil. Naopak, obviněný spáchal čtyřnásobný trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. v jeho nejzávažnější a nejpřísnější trestné alternativě podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku a způsobil vysokou škodu velkého rozsahu.
111.\tVýhradu obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že odvolací soud opakovaně rušil zprošťující rozsudky soudu prvního stupně a poté excesivně použil ustanovení § 262 tr. řádu, v důsledku čehož mělo být porušeno i právo obviněného na zákonného soudce, nelze podřadit pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V širším kontextu by bylo možno vnímat výtku proti nesprávnému a neodůvodněnému užití ustanovení § 262 tr. řádu jako námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, který obviněný výslovně neuplatnil, avšak ve svém dovolání jej zmínil. V návaznosti na námitky obviněného je namístě obecně poznamenat, že porušení práva na zákonného soudce, které může naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, nastává tehdy, pokud odvolací soud postupoval podle § 262 tr. řádu, avšak nedodržel všechna kritéria tohoto ustanovení.
112.\tV nyní posuzované věci předcházely dovoláním napadenému rozhodnutí celkem tři zprošťující rozsudky soudu prvního stupně, které vždy napadl státní zástupce odvoláním podaným v neprospěch obviněných (k tomu blíže pod bodem 4. tohoto usnesení). Zprošťující rozsudky vydané soudem prvního stupně poté, co ve věci rozhodl na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud, odvolací soud vždy zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Přitom naposledy nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. V odůvodnění svého usnesení ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 67 To 28/2017, odvolací soud podrobně vyložil důvody, které jej vedly k tomuto postupu. Zejména zdůraznil, že soud prvního stupně zcela ignoroval právní názor opakovaně vyslovený nadřízenými soudy, především pokud šlo o hodnocení provedených důkazů, neboť nebylo vůbec zřejmé, z jakých důkazů soud prvního stupně vycházel a jaké úvahy jej vedly k jeho závěrům, a to tak, aby tyto úvahy měly reálný podklad v provedených důkazech a odpovídaly požadavku na jejich logickou strukturu. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zcela nepřesvědčivě odůvodnil své zprošťující výroky, neboť opakovaně pojal do svého rozsudku úvahy, které jsou nelogické, neodpovídající skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně, ale též vzájemně rozporné.
113.\tPodle názoru Nejvyššího soudu odvolací soud náležitě odůvodnil výrok učiněný podle § 262 tr. řádu, jímž nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Odvolací soud ve svých třech předchozích rozhodnutích srozumitelně a výstižně vyjádřil, v čem pochybil soud prvního stupně při hodnocení důkazů, a vyložil, v jakých směrech jeho úvahy nejsou logické a ani nemají oporu v provedených důkazech. V jednom z posledních nálezů zabývajících se touto otázkou ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18, Ústavní soud shrnul, že z ustálené judikatury obecných soudů, stejně jako Ústavního soudu, vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle § 262 tr. řádu je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné. Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze považovat za ústavně konformní pouze tehdy, je-li tento krok odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vyjmenovávalo konkrétní pochybení soudu prvního stupně. Zároveň platí, že citované ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať již jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby zopakoval některé důkazy nebo provedl další důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09, ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12, či ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod obviněného by také šlo v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 tr. řádu, jestliže by rozhodování odvolacího soudu bylo projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, kdyby odvolací soud náležitě neodůvodnil svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 tr. řádu nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných (viz také např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3780/13). Žádný deficit v uvedených směrech však Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal, odvolací soud odůvodnil svůj postup a rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě i ve vztahu k výroku učiněnému podle § 262 tr. řádu. Důvod ke změně senátu rozhodujícího ve věci nespočíval v tom, že by odvolací soud vyjádřil závazné stanovisko k hodnocení konkrétních důkazů a následně požadoval respektovat ho jiným senátem soudu prvního stupně. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že senát rozhodující ve věci není schopen a zřejmě ani ochoten rozhodnout věc způsobem odpovídajícím zákonu. Pokud tedy odvolací soud za této situace a po opakovaných výtkách postupoval podle § 262 tr. řádu, nelze považovat takový postup za výraz svévole či účelovosti. Vzhledem k tomu se Nejvyšší soud neztotožnil ani s tvrzením obviněného, podle něhož jediným důvodem pro přikázání věci byla konfrontace zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně s rozhodnutím Nejvyššího soudu, dříve vydaným v této trestní věci, což mělo vést k nepřípustnému překročení přezkumné povinnosti odvolacího soudu, neboť odvolací soud za této situace nebyl oprávněn postupovat podle § 262 tr. řádu. K tomu je třeba zdůraznit, že právním názorem Nejvyššího soudu je vázán nejen orgán, kterému byla věc ve výroku rozhodnutí přikázána, ale za předpokladu nezměněného skutkového stavu věci i všechny ostatní orgány, které se podílejí v dalších stadiích řízení na rozhodování v dané věci. Pokud tedy byla věc přikázána soudu prvního stupně, právním názorem Nejvyššího soudu byl vázán i odvolací soud rozhodující v téže věci o podaných odvoláních, který byl nepochybně oprávněn posoudit mimo jiné i to, zda rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu, byť dříve vysloveným. Protože tomu tak nebylo a soud prvního stupně opakovaně ignoroval i závazný právní názor Nejvyššího soudu, nemohl dosáhnout odvolací soud jeho uplatnění jinak než i za použití ustanovení § 262 tr. řádu. V tomto směru pak Nejvyšší soud neshledal ani důvod ke zpochybnění souladu posledně citovaného ustanovení s ústavním pořádkem České republiky a k podání příslušného návrhu k Ústavnímu soudu, jak doporučoval obviněný T. K. ve svém dovolání.
3. K námitkám obviněného A. H.
114.\tV návaznosti na výše uvedené závěry k výkladu a použití uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval rovněž námitkami obviněného A. H.
115.\tObviněný A. H. však v části svého dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu (viz body 84. a 85. tohoto usnesení), protože neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákona (v případě skutku pod bodem V. výroku o vině též trestního zákoníku) měly být posouzeny jím spáchané skutky, ani nijak nekonkretizoval, které zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obsahem dovolání obviněného jsou převážně námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a v nichž vyslovil nesouhlas především se skutkovými zjištěními, ke kterým ve věci dospěly soudy obou stupňů, a s provedeným dokazováním. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutků, které jsou obsaženy pod body I. až V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.
116.\tFormulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu totiž znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde
o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení
§ 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle něhož soudy nižších stupňů nehodnotily důkazy v jejich vzájemné souvislosti a ve prospěch obviněného.
117.\tTentýž závěr platí i v případě námitek obviněného, podle kterých odvolací soud nevyhověl jeho některým důkazním návrhům, neboť takové námitky rovněž neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nicméně nad rámec tohoto důvodu k nim Nejvyšší soud uvádí následující. V trestním řízení, a to podobně jako v jiných typech soudního řízení, závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění důkazů (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí přesvědčivě odůvodnit toto své rozhodnutí. Jak vyplývá v posuzované věci z usnesení odvolacího soudu (viz jeho bod 77.), tento soud dostatečně vyložil, proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení zmíněných důkazů. Nejvyšší soud tudíž považuje námitky obviněného, kterými vytkl neprovedení některých důkazů, za takové, které nejenže neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani nejsou opodstatněné.
118.\tMimo rámec přezkumu napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení Nejvyšší soud na podkladě spisového materiálu konstatuje, že soudy nižších stupňů se řádně zabývaly skutkovým stavem věci, provedly dokazování v potřebném rozsahu, jejich hodnocení důkazů nijak nevybočuje z požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, soudy ničím nedeformovaly důkazní prostředky a svá zjištění opřely o logický výsledek dokazování. V tomto směru nemohlo dojít ani k údajnému porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), jak obecně namítl ve svém dovolání. Ostatně dodržení tohoto práva obviněného mu nijak nezaručuje takový výsledek trestního stíhání, jaký by si sám přál.
119.\tObviněný ve svých námitkách zpochybnil, byť nepřímo, i naplnění subjektivní stránky skutkových podstat posuzovaných trestných činů. Učinil tak jednak s poukazem na skutečnost, že soudy údajně nezjistily, kdo měl mít prospěch z jeho jednání, což je podle obviněného zcela nezbytné pro naplnění subjektivní stránky v podobě úmyslu, a jednak konstatováním, podle něhož by trestní odpovědnost za spáchaný skutek byla v případě nikoli úmyslného trestného činu promlčena. Uvedená argumentace obviněného se ovšem vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný v ní jen polemizuje s rozhodnými skutkovými závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s provedeným dokazováním a s hodnocením důkazů. Nadto je třeba zdůraznit, že k trestní odpovědnosti za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. či zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jejichž spácháním byl obviněný uznán vinným, se nevyžaduje, aby se kdokoliv obohatil na úkor poškozeného subjektu nebo získal jinou výhodu (k tomu blíže viz výklad pod body 89. až 91. tohoto usnesení). Proto soudy ani neměly povinnost zabývat se případným obohacením nějaké další osoby (na rozdíl od jiných trestných činů, u nichž je obohacení nebo získání jiné výhody znakem skutkové podstaty, např. u trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. (resp. podle § 206 tr. zákoníku), porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 tr. zák. (resp. porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 tr. zákoníku), apod., a to ani v souvislosti s posuzováním subjektivní stránky. K otázce úmyslného zavinění (a též společného úmyslu) u obou obviněných Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na své shora uvedené závěry (argumentace zejména pod body 97. a 100. tohoto usnesení dopadá i na jednání obviněného A. H.), na nichž nemohou nic změnit ani skutečnosti zmíněné obviněným v jeho dovolání, pokud se týkají postavení obchodní společnosti Č., na trhu, její ekonomické prosperity v době působení obviněného v ní, údajného nesprávného vyhodnocení pracovního úkolu obviněného či odvrácení ataku ze strany R. K. Obviněný navíc nepodřadil tato svá konstatování pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů (ostatně jako v případě všech jeho dovolacích námitek), ani neuvedl, jaký měla mít vliv na správnost právního posouzení skutků, popřípadě jiného hmotně právního posouzení, takže lze jen hypoteticky dovozovat jejich souvislost se subjektivní stránkou skutkových podstat spáchaných trestných činů. Nadto je třeba dodat, že i tato argumentace obviněného je pouhým opakováním jeho námitek uplatněných v řízení před soudy nižších stupňů, které se jimi již zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly, což je patrné z odůvodnění rozhodnutí obou soudů (viz zejména bod 242. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 65. až 66. rozsudku odvolacího soudu). Tentýž závěr platí, i pokud obviněný zmínil možnost právní kvalifikace skutků jako trestného činu podvodu (byť z obsahu jeho argumentace nevyplývá, že by se domáhal takového právního posouzení), a rovněž těmito námitkami obviněného se odvolací soud náležitě zabýval (viz bod 75. jeho rozsudku).
120.\tUplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá ani námitka obviněného A. H., že mělo být proti jeho osobě konáno samostatné, nikoliv společné trestní stíhání vedené i proti obviněnému T. K. Jde totiž obsahově o námitku zpochybňující zásadu trestního procesu, která mj. upřednostňuje konání společného řízení proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, pokud tomu nebrání důležité důvody (viz § 20 odst. 1 tr. řádu). Protože tedy nejde o námitku hmotně právní povahy, pouze stručně a nad rámec dovolacích důvodů Nejvyšší soud konstatuje, že vtrestní věci obou obviněných byl zcela nepochybně dán důvodný zájem na vedení společného řízení, a to zejména za situace, kdy obvinění byli skutky vymezenými pod body I. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně uznáni vinnými trestnou činností spáchanou ve spolupachatelství. Přitom důvody, které by bránily uvedenému postupu, Nejvyšší soud, shodně se soudy nižších stupňů, neshledal. Stejně je tomu rovněž v případě tvrzení obviněného, podle kterého soudy nižších stupňů mylně vycházely z přesvědčení, že původní rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci stanovilo závazný právní názor k odsouzení obviněného. Uvedená námitka nejenže svým obsahem nespadá pod hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ani žádný jiný důvod dovolání), ale je i neopodstatněná. Odkázal-li obviněný v této souvislosti na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (body 91. a 239.), rozhodně z nich nelze učinit závěr, na němž obviněný postavil tuto svou výtku. Ze žádné části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž není patrné, že by snad byl tento soud při svém rozhodování veden nesprávnou interpretací rozhodnutí Nejvyššího soudu.
121.\tNejvyšší soud se neztotožnil ani s výhradou obviněného, pokud soudům nižších stupňů vytkl nedostatečné vypořádání se s právní úpravou podle zákona č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy), ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru obviněného bez řádné znalosti a odkazu na porušení některých konkrétních ustanovení citovaného zákona nelze dospět k závěru, že jednání obviněného nebylo v souladu s péčí řádného hospodáře. Vzhledem k tomu, že obviněný ve svém dovolání pouze zmínil tuto právní úpravu, aniž by upřesnil a podrobněji vyložil, která konkrétní zákonná ustanovení soudy nezohlednily při svých úvahách, nemohl se Nejvyšší soud blíže zabývat takto obecně formulovanou námitkou obviněného. Lze pouze dodat, že i v tomto případě obviněný založil své tvrzení na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, s provedenými důkazy a jejich hodnocením. Přitom oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí velmi podrobně vymezily podstatu obnovy státních hmotných rezerv a shodně dospěly k závěru, že transakce prováděné obviněnými vůbec nesměřovaly k obměně kvality pohonných hmot (viz body 242. a 243. rozsudku soudu prvního stupně a body 65. a 66. rozsudku odvolacího soudu).
122.\tPokud jde o poukaz obviněného na nepřiměřenou délku trestního řízení, tato blíže neodůvodněná výtka obviněného neodpovídá žádnému z uplatněných dovolacích důvodů. Mimo jejich rámec však Nejvyšší soud připomíná, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základního práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mají účastníci soudního řízení právo na spravedlivý proces a na projednání věci v přiměřené lhůtě. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, přičemž ustanovení čl. 4 Ústavy České republiky svěřuje ochranu základních práv a svobod soudům. Shledá-li proto soud porušení základního práva nebo svobody, je povinen učinit opatření k zabránění v dalším jejich porušování a odčinit již způsobené porušení prostředky v rámci své pravomoci.
123.\tS ohledem na výše uvedené, a to i s přihlédnutím ke značné složitosti této trestní věci a rozsáhlosti dokazování, lze přisvědčit obviněnému A. H. v tom, že doba trestního stíhání v trvání asi 9 let byla delší a rozhodně ji nelze označit za vyhovující. Nejvyšší soud však na tomto místě zdůrazňuje, že v nyní posuzovaném případě soudy nižších stupňů zohlednily celkovou dobu vedení trestního řízení, a to při ukládání trestů oběma obviněným. Odvolací soud současně v odůvodnění svého rozsudku výslovně zmínil, že tresty oběma obviněným vyměřil soud prvního stupně v dolní polovině zákonné trestní sazby, zatímco v případě, kdyby bylo meritorní rozhodnutí učiněno v přiměřené době, s ohledem na všechny uvedené okolnosti by bylo na místě uvažovat o uložení trestu v horní polovině trestní sazby, ne-li přímo na její horní hranici. Lze tedy konstatovat, že v projednávané věci soudy nižších stupňů věnovaly potřebnou pozornost kompenzaci porušení práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě a tresty jim uložené lze označit za odůvodněné.
124.\tS určitou mírou tolerance lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu některé námitky obviněného týkající se naplnění znaku objektivní stránky skutkových podstat posuzovaných trestných činů spočívajících v porušení povinnosti opatrovat a spravovat cizí majetek, která mu byla uložena zákonem, Nejvyšší soud je však nepovažuje za opodstatněné, jak bude rozvedeno dále. Navíc obviněný podstatnou část svého dovolání zaměřil na teoretický výklad pojmu „péče řádného hospodáře“ (resp. na citace z odborné literatury), aniž by z něj ovšem bylo patrné, jak se tyto obecné požadavky a pravidla měly projevit právě v jeho případě a proč by mu to mělo prospívat a vylučovat jeho trestní odpovědnost.
125.\tRozhodně nelze přisvědčit tvrzení obviněného, podle něhož soudy nedostatečně vymezily, jaké konkrétní povinnosti obviněný porušil a z jakých předpisů pro něj vyplývaly. Jak je totiž patrné z rozhodných skutkových zjištění, soud prvního stupně dostatečně specifikoval postavení obviněného A. H. v obchodní společnosti Č., stejně tak konkretizoval i předpisy a z nich pro obviněného plynoucí povinnosti. Velmi podrobně se oba soudy nižších stupňů věnovaly této problematice také v odůvodnění svých rozhodnutí, na která v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje (viz body 94. až 96. rozsudku soudu prvního stupně a body 39. až 42. rozsudku odvolacího soudu) a plně se s nimi ztotožňuje. Irelevantní je v posuzované věci výtka obviněného, podle níž údajně neměl přesně a řádně popsány své povinnosti ve smlouvě o výkonu funkce. Povinnosti obviněného byly stanoveny jak v organizačním řádu obchodní společnosti Č., a s tím souvisejících ustanoveních § 73 odst. 1 písm. d) a § 74 písm. g) zákoníku práce (po dobu výkonu funkce obchodního ředitele), tak ve stanovách této obchodní společnosti a v ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. (od doby jeho členství v představenstvu). Lze tudíž shrnout, že napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nejsou zatíženy vadami, které jim obviněný vytýká.
126.\tStejně tak nelze souhlasit s výtkou obviněného, podle níž se soudy vůbec nezabývaly zhodnocením toho, co bylo v daném konkrétním případě jednáním v rozporu s péčí řádného hospodáře. Oba soudy nižších stupňů totiž ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, proč obviněný nejednal v jednotlivých případech jako dobrý hospodář a ani nebyl loajální vůči obchodní společnosti Č., ale naopak jednal vždy ve prospěch jiného subjektu. I v tomto směru lze v podstatě odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se zabývaly touto otázkou a reagovaly na námitky obviněného – viz zejména body 190. až 195. (ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem I. výroku o vině), body 203. až 204. (ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem II. výroku o vině), bod 211. (ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem III. výroku o vině), bod 217. (ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem IV. výroku o vině) a body 232. až 233. (ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem V. výroku o vině) odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Pokud obviněný ve svém dovolání zmínil tzv. pravidlo podnikatelského úsudku, zde platí obdobné závěry, které Nejvyšší soud vyjádřil ohledně obdobných námitek obviněného T. K. pod body 93. a 94. tohoto usnesení, a proto lze zcela odkázat na argumentaci tam uvedenou, která dopadá i na jednání obviněného A. H. Nemůže obstát ani odkaz tohoto obviněného na princip poctivosti a dobré víry a s tím související tvrzení, podle něhož údajně z dokazování jednoznačně vyplynulo přesvědčení obviněného, že svým jednáním nepoškozoval práva jiné osoby a s ohledem na rozhodovací praxi obchodní společnosti Č., tak sám ani nemohl učinit. Obviněný totiž uvedenou argumentací ve skutečnosti polemizuje se skutkovými zjištěními soudů a domáhá se použití hmotného práva na jím předkládanou verzi skutkového děje, ač se soudy obou nižších stupňů přiklonily k jiné verzi, kterou podrobně a přesvědčivě zdůvodnily ve svých rozhodnutích.
127.\tPokud jde o konstatování obviněného, podle něhož v jeho případě byla jednotlivá rozhodnutí činěna vždy kolektivním orgánem, kterému byly předkládány příslušné obchodní smlouvy, nemá tato skutečnost vliv na trestní odpovědnost obviněného, resp. na jeho zavinění ve vztahu k posuzovaným trestným činům. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a z provedeného dokazování, smlouvy, na jejichž podkladě byly činěny jednotlivé majetkové transakce zjevně nevýhodné pro obchodní společnost Č., připravoval obchodní úsek této obchodní společnosti, který vedl právě obviněný A. H. Navíc, i kdyby se v dané trestní věci podíleli na přípravě těchto obchodních smluv a na rozhodování o nich mimo obviněného A. H. i další osoby, nevylučovalo by to bez dalšího jeho trestní odpovědnost. V tomto směru Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat se od své dosavadní judikatury, podle níž i za situace, pokud by rozhodlo představenstvo akciové společnosti jako kolektivní statutární orgán o určité otázce, která má význam pro naplnění znaků trestného činu, nevylučuje to obecně individuální trestní odpovědnost jednotlivých fyzických osob jako členů takového kolektivního orgánu, kteří se podíleli na zmíněném rozhodnutí, jestliže naplnili svým jednáním všechny znaky určitého trestného činu. Konkrétní podíl jednotlivých fyzických osob na takovém rozhodnutí kolektivního orgánu však musí být prokázán (viz rozhodnutí publikované pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr.). Z uvedeného je třeba dovodit, že jednání člena představenstva akciové společnosti nevylučuje jeho trestní odpovědnost, byť bylo učiněno jménem této akciové společnosti a třebaže o takovém jednání věděli i ostatní členové představenstva či další osoby, nebo se na něm dokonce podíleli.
128.\tPodle názoru Nejvyššího soudu v tomto ohledu nevznikly žádné pochybnosti o tom, že obviněný A. H. skutky popsanými pod body I. až V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. a zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to včetně objektivní stránky jejich skutkových podstat.
e) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
129.\tK dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který ve svém dovolání uplatnil obviněný T. K., Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. V nyní posuzované věci však bylo odvolání obviněného T. K. (i jeho spoluobviněného A. H.) v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí tohoto odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohl být naplněn ani zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.
130.\tPodle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný T. K. se ve svém dovolání domáhal existence dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), e) a g) tr. řádu. K těmto důvodům dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky obviněného jim zčásti neodpovídají a ve zbytku jsou neopodstatněné. Proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
V. Závěrečné shrnutí
131.\tNa podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění T. K. a A. H. podali proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ačkoli nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g) a l) tr. řádu. Protože se však jejich dovolání částečně opírají o námitky, které jim (resp. některým z nich) odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc, oba obvinění ve svých dovoláních ve značné míře opakovali námitky, které uplatnili již v řízení před soudy nižších stupňů, resp. v podaných odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž soudy se s nimi v napadených rozhodnutích náležitě a věcně správně vypořádaly.
132.\tPodle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovoláních obou obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
133.\tPokud jde o návrh obviněného T. K. na odklad výkonu napadeného rozhodnutí, předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh na takové rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. řádu a vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání tohoto obviněného ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: \tProti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 31. 3. 2021JUDr. František Púry, Ph.D. předseda senátu