89.\tNejvyšší soud považuje postup vrchního soudu včetně uvedení důvodů, jež ho k němu vedly, v zásadě za správný, přestože v odůvodnění napadeného rozsudku vrchní soud nevyložil všechna pravidla nutná pro použití pozdější právní úpravy jako výhodnější pro obviněné v souladu s § 2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 16 odst. 1 tr. zákona a s výkladem soudní praxe (např. rozhodnutí č. 73/1951; č. 10/1962; č. 44/1970-III.; č. 19/1991; č. 11/2004-I.; č. 1/2011-I.; č. 48/2011-II. Sb. rozh. tr.). S ohledem na obsah dovolací argumentace obviněných, kteří se proti užití nesprávného zákona ohradili pouze z důvodů vztahujících se k trestnému činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky podle § 256 tr. zákoníku, Nejvyšší soud musí odůvodnění vrchního soudu v tomto smyslu doplnit. Obvinění se totiž mylně domnívali, že by pro ně byla příznivější právní úprava účinná v době spáchání skutků z toho důvodu, že v rozhodné době nebylo možné sporné jednání týkající se veřejných zakázek vůbec trestně postihovat. Byli přesvědčeni, že skutkové podstaty trestných činů porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 a pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a tr. zákona, za něž byli odsouzeni rozsudkem soudu prvního stupně, nedopadaly na manipulace s veřejnými zakázkami, a proto měli z hlediska možného právního posouzení podle příslušných ustanovení trestního zákona zůstat beztrestní. Takový názor je však nutné odmítnout jako nesprávný.
90.\tV bodech 76. a 77. tohoto usnesení je podán bližší výklad pojmu „veřejná soutěž“, který v době spáchání trestné činnosti výslovně obsahovala skutková podstata trestného činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1 tr. zákona. Protože „veřejná soutěž“ zahrnovala mj. i zadávání veřejných zakázek, jak ostatně zcela srozumitelně vysvětlil již soud prvního stupně, (srov. str. 152 v rozsudku 17 T 42/2013), není pochyb o tom, že nezákonný průběh zadávacího řízení u veřejné zakázky byl trestně postižitelný citovaným ustanovením trestního zákona účinného až do 31. 12. 2009. Shora naznačená obhajoba obviněných ve vztahu k jejich beztrestnosti za stíhané jednání tudíž postrádá jakékoli opodstatnění, neboť předmětem trestního stíhání v posuzované trestní věci byly obchodní veřejné soutěže pro veřejné zakázky ve smyslu tehdejšího výkladu obecného pojmu „veřejná soutěž“ použitého v ustanovení § 128a tr. zákona. Zbývá uvést, že trestní sazby [§ 128a odst. 2 písm. b) tr. zákona a § 256 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku] podmíněné ziskem značného prospěchu, jež přicházely u obviněných aktuálně v úvahu, umožňují v obou právních úpravách uložení trestu odnětí svobody ve shodném rozpětí od 2 do 8 let. Vrchní soud postupoval správně, jestliže v rámci zkoumání splnění podmínek trestní odpovědnosti obviněných ve vztahu ke skutku, jímž došlo k neoprávněnému zásahu obviněných do procesu zadávání veřejných zakázek v posuzované trestní věci, shledal naplnění podmínek trestní odpovědnosti obviněných podle obou právních úprav hmotněprávních ustanovení trestního zákona. Nejvyšší soud tudíž na podkladě vznesené námitky proti posouzení časové působnosti trestního zákona obviněných M. D. a K. S. neshledal v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze jimi vytýkané pochybení.
E. 2. Značný prospěch
91.\tVšichni obvinění s výjimkou M. D. a I. T. nesouhlasili s naplněním znaku „značného prospěchu“ jako okolnosti použití přísnější trestní sazby podle § 329 odst. 2 písm. a), resp. § 256 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Požadovali, aby opatřený či získaný prospěch jiné osoby (tedy vítězných uchazečů o veřejné zakázky) byl jednoznačně kvantifikován. Obviněný Z. R. se dožadoval posouzení svého jednání „pouze“ podle základní skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby v postavení účastníka, protože byl přesvědčen, že nepomohl ani neumožnil hlavnímu pachateli opatřit jinému značný prospěch. Tento obviněný tedy kvalifikační znak „značného prospěchu“ napadl výhradně ve vztahu k pomoci ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby (na rozdíl od ostatních, kteří nečinili rozdíl mezi znakem značného prospěchu ve vztahu k oběma trestným činům), což však pro další úvahy není podstatné. Vzhledem k tomu, že se posuzované protiprávní jednání u obou trestných činů týká zvýhodnění (materiální a imateriální) některého z uchazečů o veřejnou zakázku, lze pro zkoumání podmínek splnění této okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby jak u zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, tak u zločinu zneužití pravomoci úřední osoby vycházet ze shodných okolností. Ostatně stejným způsobem postupovaly soudy obou stupňů.
92.\tShora v bodě 88. tohoto usnesení již bylo stručně naznačeno, že soudy prvního a druhého stupně se neshodly v názoru, jaké výše dosahoval prospěch, jenž měl být jednáním naplňujícím znaky zločinu podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku opatřen jinému (popř. k jehož opatření poskytli obvinění pomoc úřední osobě), resp. jenž měl být získán pro jiného skutkem kvalifikovaným podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku [popř. k jehož získání obvinění poskytli pomoc; Pozn. Nejvyššího soudu: vrchní soud nesprávně v právní větě vyjadřující právní kvalifikaci podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku užil pojmu „opatřit“ namísto zákonného výrazu „získat pro jiného značný prospěch“]. Vrchní soud v Praze zcela správně napravil nesprávný závěr krajského soudu o opatření, resp. získání prospěchu velkého rozsahu obviněnými. Tuto svou úvahu založil soud prvního stupně na zjištění konečných cen za předmět veřejných zakázek, o jejichž přidělení probíhala soutěž v dotčených zmanipulovaných zadávacích řízeních. Soudy obou stupňů nicméně shodně kladly velký důraz na imateriální hledisko prospěchu, což podrobně rozvedl zejména soud prvního stupně například na str. 77 a 78 rozsudku sp. zn. 17 T 41/2013, na str. 153 a 154 rozsudku sp. zn. 17 T 42/2013 a obdobně i v odůvodnění ostatních svých rozsudků vydaných v posuzované trestní věci. Imateriální prospěch spatřoval krajský soud v možnosti vůbec realizovat zakázku, neboť v takových případech má obchodní společnost jako vítězný dodavatel práci pro své zaměstnance a na svůj „provoz“ tak získá prostředky, byť by pouze pokryla vlastní náklady, jež by bez jiného využití svých zdrojů musela beztak vynaložit. Dalším pozitivem, výhodou, tedy prospěchem, který samotné získání zakázky přináší, je zvýšení obratu obchodní společnosti, který často bývá v praxi jedním z kvalifikačních kritérií ve výběrových řízeních na vítězného uchazeče o veřejnou zakázku. Obdobně lze hovořit také o snazším prokazováním technické způsobilosti ve smyslu § 33 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, účinného do 30. 6. 2006, pro případnou další účast v zadávacích řízeních. Možnost realizovat veřejné zakázky nezřídka znamená pro dodavatele také profit ve formě další reference zvyšující její kredit na obchodním trhu, v případě úspěšné realizace si dodavatel vylepšuje renomé apod. Jak vhodně doplnil úvahy krajského soudu vrchní soud, závažnost značného nemajetkového prospěchu však musí mít srovnatelný rozsah jako materiální prospěch, tedy u značného prospěchu jde o nejméně 500 000 Kč, což s ohledem na rozsah zakázek v posuzované věci splněno nesporně bylo.
93.\tVrchní soud v Praze se i přes avizovanou objektivní nezjistitelnost finančního vyjádření prospěchu, který vítězní dodavatelé v jednotlivých zadávacích řízeních obdrželi či mohli obdržet (resp. jim byl opatřen), pokusil o jeho určitou kvantifikaci. Přitom vycházel z toho, že za velkoobjemovou zakázku určil takovou, jejíž hodnota dosahuje minimálně 10 milionů Kč, a vycházel z představy o „minimálním 20% zisku pro dodavatele ve výši 500 000 Kč“ (k tomu, že soud stanovil procentuální výši zisku chybně, viz níže). Jde o částku odpovídající spodní hranici značného prospěchu podle § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku (srov. odůvodnění napadeného rozsudku na str. 122 nahoře). Jak však bystře upozornili ve svých dovoláních obvinění P. J. a V. R., vrchní soud se dopustil početní chyby. Ve skutečnosti totiž vycházel v rámci svého výpočtu jen z 5% zisku vítězných uchazečů, neboť 1% z 10 milionů je 100 000 a 500 000 Kč je pak 5% z 10 milionů Kč. Je možné přijmout výhrady obviněných, že dodavatelé realizující veřejné zakázky nemuseli generovat zisk ve výši 20% z celkové hodnoty předmětu veřejné zakázky, avšak není již možné souhlasit s tím, že by do cenové nabídky nebylo kalkulováno s pětiprocentním ziskem. Ovšem při pohledu na konkrétní finanční objemy, za něž byly vysoutěženy veřejné zakázky označené pod body III., IV., V., VI. a VIII. výroku o vině rozsudku vrchního soudu, jež se vztahovaly k obviněným, je zcela zjevné, že pro naplnění znaku značného prospěchu odpovídajícímu tedy zisku ze zakázky ve výši minimálně 500 000 Kč, postačoval dokonce ještě nižší zisk odvozený procentem z hodnoty předmětu jednotlivých zakázek. Nejnižší hodnota veřejné zakázky, které jsou předmětem trestního stíhání obviněných, totiž činila 33,4 milionů Kč v případě veřejné zakázky „kuchyně XY“ u obviněného D. H. a s uvažovaným minimálním ziskem ve výši 500 000 Kč by to znamenalo pouze 1,5% zisk pro dodavatele. Ostatní veřejné zakázky, na jejichž protiprávním ovlivnění se obvinění podíleli, nebo k takovému jednání poskytli pomoc, dosahovaly vyšších hodnot. Z procentuálního hlediska vyjadřujícího poměr mezi celkovou cenou zakázky a částkou 500 000 Kč jako spodní hranicí značného prospěchu by se tedy jednalo o ještě nižší finanční příjem. Nejvyššímu soudu se nejeví jako reálné, aby uchazeč o veřejnou zakázku kalkuloval při stanovení cenové nabídky s méně jak 2% ziskem, a to mimo jiné i s ohledem na tzv. vedlejší výdaje (odměny spřízněným osobám), jež byly spojeny s manipulovanými zadávacími řízeními. Například z trestního spisu vyplývá, že z ceny zakázky byly hrazeny náklady firem účastnících se zadávacího řízení tzv. na oko, a to náklady spojené s bankovními zárukami (srov. č. l. 41 a 42 svazku 40 tr. spisu, nebo č. l. 128 svazku 39 tr. spisu), nebo byla část vysoutěžené ceny vyčleněna pro spolupracujícího dodavatele, z něhož se stal následně subdodavatel (např. obviněný Z. B., jak vyplývá z č. l. 34 ve svazku 41 tr. spisu, na němž je zachycen přepis obsahu telefonního hovoru mezi obviněným Z. B. a V. K., jímž byl Z. B. ujištěn, že v XY má zajištěnu subdodávku v hodnotě 500 000 Kč). Navíc takový subdodavatel odváděl za tzv. přidělení subdodávky paušální poplatky (viz č. l. 98 ve svazku 41 tr. spisu), jež tedy nutně také musely být kalkulovány v ceně předmětu veřejné zakázky. Dále nelze zapomenout na „odměny“ pro osoby zapojené do zločinecké skupiny na straně zadavatele veřejné zakázky, jak je zřejmé například z č. l. 105 ve svazku 41 tr. spisu, nebo č. l. 228 ve svazku 43 tr. spisu. Není tedy pochyb o tom, že minimální hranice 500 000 Kč pro naplnění znaku značného rozsahu u všech obviněných dosažena byla, a pro takové zjištění za daných důkazně podložených skutkových okolností nebylo již dále nutné zjišťovat přesnou výši nákladů dodavatele předmětu veřejné zakázky. Vrchní soud postupoval jednoznačně ve prospěch obviněných, pokud korigoval soudem prvního stupně užitou právní kvalifikaci obou zločinů tak, že shledal naplněnou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ohledně opatření značného a nikoli velkého rozsahu. Jeho úvahy o prokázané minimální výši prospěchu opatřeného v rámci posuzované trestné činnosti navazují na výsledky provedeného dokazování, mají oporu v obsahu důkazních prostředků a Nejvyšší soud je považuje za správné.
94.\tVrchní soud v Praze tudíž správně posoudil jako naplněný znak přísnějších skutkových podstat spočívajících v opatření, resp. v získání značného prospěchu u zločinů podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a podle § 256 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a Nejvyšší soud se s tímto jeho závěrem ztotožnil. Vzhledem k tomu, že dosažení značného prospěchu bylo naplněno již při maximální ziskovosti při realizaci vysoutěžených dodávek odpovídající 1,5 % z hodnoty zakázky, byla zcela přesná konkretizace finančních částek, jež představovaly profit dodavatelů, zbytečná. Co se týká judikatury, na niž odkázal obviněný K. S. a jež klade důraz na kvantifikaci prospěchu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 7 Tdo 207/2005, a rozhodnutí č. 31/2009 Sb. rozh. tr.), je nutné upozornit na odlišné individuální okolnosti, jež charakterizují věci řešené v judikovaných rozhodnutích s věcí posuzovanou v tomto dovolacím řízení. Předmětem rozhodování v těchto věcech byla především trestná činnost zcela jiného druhu, ve vztahu k níž přichází v úvahu pouze vyjádření materiálního prospěchu (u manipulace s omamnými látkami není možné určit jinou formu prospěchu než majetkového vyjádřeného v penězích a podobně je tomu u určitého typu obchodovaných komodit). V neposlední řadě je však nutné poznamenat, že dovoláním napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou citovanou obviněnými, protože soud druhého stupně se neodchýlil od použití také materiálního hlediska prospěchu. Tento soud vysvětlil, že trestná činnost obviněných se týkala velkoobjemových zakázek s předpokladem určitého procentuálního zisku, jehož výše přesáhla 500 000 Kč odpovídající spodní hranici značného rozsahu. Ačkoli vrchní soud ve výpočtu procent chyboval, přístup zvolil správný a jeho matematická nepřesnost byla uvedena Nejvyšším soudem na pravou míru v předchozím bodě tohoto usnesení. K samotným argumentům dovolání je dále nutné připomenout, že s výjimkou obviněného K. S. se ostatní obvinění vyjádřili k této nepochybně právní námitce zpochybňující znak značného prospěchu velmi stroze, obecně, v podstatě se domáhali aplikace ustanovení § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku, k čemuž však Vrchní soud v Praze fakticky přistoupil, byť toto ustanovení formálně neoznačil.
E. 3. Úřední osoba, resp. veřejný činitel
95.\t Kromě obviněných I. T., Z. R. a D. H. se všichni dovolatelé ohradili proti tomu, že by se ředitelé Vojenských ubytovacích správ M. D., B. Š. a L. T. nacházeli v postavení úřední osoby (resp. veřejného činitele) ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (resp. § 89 odst. 9 tr. zákona). Na této výhradě založili své přesvědčení, že nemohli poskytnout pomoc hlavnímu pachateli – úřední osobě – k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby (resp. obviněný M. D. tvrdil, že takový trestný čin nemohl jako pachatel spáchat). Nejvyšší soud však jejich výhrady shledal neopodstatněnými.
96.\tPodle názoru Krajského soudu v Českých Budějovicích ředitelé Vojenských ubytovacích a stavebních správ naplňovali znak veřejného činitele (úřední osoby), protože zastávali pozici při jednání zadavatele veřejné zakázky. Soud prvního stupně příkladem vyjmenoval druhy rozhodnutí, která mohli jmenovaní v procesu zadávání veřejných zakázek učinit. Dále tento soud zdůraznil, že ředitelé Vojenských ubytovacích a stavebních správ nebyli pouhými správci majetku, nakládali s veřejnými rozpočty v rámci plnění důležitého úkolu státu, jímž byla obrana státu. Přitom krajský soud vysvětlil, že své pravomoci nabyli ředitelé VUSS v důsledku delegace a decentralizace úkolů státu svěřených Ministerstvu obrany České republiky. Na podporu svých závěrů krajský soud citoval i rozhodnutí č. 69/2013 a č. 77/2013 Sb. rozh. tr., v nichž soudy označily za úřední osoby sociální pracovnice a probačního úředníka, kteří byli nadáni ještě omezenějšími pravomocemi než ředitelé Vojenských ubytovacích a stavebních správ v posuzované trestní věci. Vrchní soud v Praze se ke znaku úřední osoby vyjádřil o poznání stručněji, byť správně na str. 122 svého rozsudku. Konstatoval, že obvinění, kteří se nacházeli v postavení ředitelů Vojenské ubytovací a stavební správy, byli úřední osobou (veřejným činitelem), protože se jako odpovědní pracovníci (úředníci orgánu) státní správy podíleli na plnění úkolů společnosti a státu a používali přitom pravomoci, které jim byly svěřeny v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů.
97.\tPodle § 2 odst. 1 písm. a) bodu 1. zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, účinného do 30. 6. 2006, tedy v době páchání posuzované trestné činnosti, byla Česká republika veřejným zadavatelem povinným postupovat podle citovaného zákona, který blíže odkazoval na ustanovení § 6 a 7 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Tato ustanovení ve znění účinném do 30. 6. 2006 určovala, že pokud stát vystupuje jako účastník právních vztahů, je právnickou osobou (§ 6), a jménem státu činí právní úkony vedoucí organizační složky státu, jíž se tyto právní úkony týkají, pokud zvláštní předpis nebo tento zákon nestanoví jinak (§ 7 odst. 1 první věta). Vedoucí organizační složky může pro určité právní úkony písemně pověřit jednáním jiného vedoucího zaměstnance této organizační složky a další zaměstnanci organizační složky mohou jménem státu činit právní úkony pouze v rozsahu stanoveném vnitřním předpisem organizační složky (§ 7 odst. 2). Zmocnění jednotlivých organizačních složek, útvarů apod. Ministerstva obrany v případě zadávání veřejných zakázek Ministerstvem obrany jménem České republiky výslovně předpokládal i zákon č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, účinný do 30. 6. 2006, a to v ustanovení § 14 odst. 5 písm. b). Právní úprava účinná v rozhodné době tedy předpokládala (a stále tomu tak je) přenesení, resp. delegování části pravomocí na podřízené orgány či celky organizační složky. Bezpochyby logicky si ani nelze představit, že by veškerou agendu Ministerstva obrany České republiky (nebo jiné organizační složky státu) vykonával pouze jeho vedoucí představitel - ministr. Z tohoto pohledu jsou tedy úvahy soudů obou stupňů o přenosu pravomocí spojených se zadáváním veřejných zakázek zcela v souladu s právní úpravou.
98.\tV této konkrétní kauze je třeba ujasnit si nejprve některé objektivní skutkové okolnosti vztahující se k samotnému zřízení a fungování Vojenských ubytovacích a stavebních správ. Nejvyšší soud si v rámci doplnění dokazování vyžádal za tímto účelem vysvětlení od příslušné sekce Ministerstva obrany České republiky. Podle sdělení ředitele Sekce nakládání s majetkem Ministerstva obrany J. T. ze dne 19. 2. 2020 byly Vojenské ubytovací a stavební správy v letech 2005 až 2006 institucionálně zařazeny mezi „organizační celky organizační složky státu – Ministerstva obrany, jejichž hlavním předmětem činnosti bylo ve stanovené teritoriální působnosti komplexně zajišťovat údržbu, provoz a investiční výstavbu (včetně rekonstrukcí a modernizací) veškerého nemovitého majetku státu v příslušnosti hospodaření Ministerstva obrany“. Takový status zcela koresponduje s tím, jak podle spisového materiálu vystupovaly Vojenské ubytovací a stavební správy v právních vztazích. Byly zastoupeny svým ředitelem a vystupovaly jménem České republiky – Ministerstva obrany (srov. např. Smlouvy o poskytování služeb založené na č. l. 95 a násl. A 130 a násl. ve svazku 35 tr. spisu 17 T 15/2011, Rozhodnutí o přidělení veřejné zakázky „Kuchyně – XY“ založené na č. l. 448 ve svazku 39 tr. spisu nebo Rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky u veřejné zakázky „XY – plynofikace, kotelny“ ze dne 23. 11. 2006, založený na č. l. 66 ve svazku 33 tr. spisu 17 T 15/2011). Z hlediska výkonu pravomocí souvisejících se zadáváním veřejných zakázek došlo k jejich přenesení na jednotlivé ředitele Vojenských ubytovacích a stavebních správ ve smyslu čl. 15 rozkazu ministra obrany č. 2/2005 Věstníku, Úplatné nabývání majetku a pořizování stavebních prací a služeb v resortu Ministerstva obrany, jak také vyplývá z výše citovaného sdělení ředitele Sekce nakládání s majetkem Ministerstva obrany.
99.\tJakým způsobem je v právní teorii obecně chápán pojem „úřední osoba“, bylo podrobněji popsáno v bodě 84. tohoto usnesení. Na tomto místě tak již postačí pro připomenutí stručně charakterizovat odpovědného úředníka orgánu státní správy ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku jako úředníka, který působí v rámci příslušného orgánu státní správy a vykonává svěřenou odvozenou pravomoc, přičemž je zásadní, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Z bezprostředně předcházejících částí tohoto usnesení Nejvyššího soudu je zcela zřejmé, že ředitelé Vojenských stavebních a ubytovacích správ působili v rámci Ministerstva obrany České republiky (státního orgánu), ministrem obrany jim byly mimo jiné svěřeny pravomoci na úseku veřejných zakázek, neboť byli pověřeni k provádění zadávacích řízení ve smyslu zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, účinného do 30. 6. 2006. Součástí zadávání veřejných zakázek bylo přitom nakládání s majetkem státu. Posuzovaná trestná činnost dotčených ředitelů evidentně souvisela s probíhajícími nebo připravovanými zadávacími řízeními, jež jim bylo umožněno nezákonně zmanipulovat právě v důsledku jim svěřených pravomocí. Vzhledem k uvedenému nelze učinit jiný závěr, než že soudy obou stupňů posoudily znak „veřejného činitele“, resp. „úřední osoby“ zcela správně. V této souvislosti je vhodné připomenout, že pravomoc v zadávacím řízení neznamená pouze vydávání závazných rozhodnutí. Bez ohledu na to, zda úředníci zastávají vedoucí pozice, zásadní je, že se podílejí na průběhu zadávacího řízení, totiž k naplnění znaku „úřední osoba“ postačuje již to, že díky svému postavení a jim svěřeným pravomocím mohou nějakým způsobem ovlivnit třeba i přípravnou fázi vytváření zadávací dokumentace nebo následně zpracování došlých nabídek do výběrového řízení. Takový přístup je zcela konformní s ustálenou judikaturou také Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99, uveřejněném pod č. 49 ve svazku 17 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, zdůraznil, že „proces rozhodování zahrnuje fázi přípravnou, fázi vlastního přijetí rozhodnutí (jeho učinění) a konečně fázi výkonu tohoto rozhodnutí, a je-li s pojmem pravomoc nepochybně spojena fáze druhá a třetí, tj. vlastní rozhodnutí a exekuce, potom i věcná příprava takového rozhodnutí, bez níž by nemohlo být učiněno, pod pojem pravomoc nutně spadá také“. Byť v citované věci Ústavní soud projednával ústavní stížnost skutkově se dotýkající daňového řízení a nikoli zadávacího řízení veřejné zakázky, lze jeho závěry přiměřeně aplikovat na jakýkoli rozhodovací proces (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, body 64., 65.), pokud jde o řešení otázky (ne)naplnění znaku úřední osoby (veřejného činitele), k jejímuž zodpovězení směřovaly rovněž úvahy Ústavního soudu v citovaném rozhodnutí. K trestní odpovědnosti za přečin zneužití pravomoci úřední osoby tedy není vždy nezbytně nutné, aby taková osoba vydala nějaké závazné rozhodnutí, jak se snad domnívali někteří z obviněných, postačovala i její účast na plnění jiných úkolů takovému rozhodnutí předcházejícím.
100.\tNení jasné, z jakých důvodů se někteří obvinění (M. D. a Z. B.) domnívali, že ředitelé Vojenských ubytovacích a stavebních správ nepožívali ochrany podle § 155, 156 a 157 tr. zákona, resp. § 323 a násl. tr. zákoníku. Neuvedli bližší skutečnosti pro takový svůj názor a Nejvyšší soud sám nespatřuje jakoukoli překážku pro to, aby za situace, v níž například proti řediteli Vojenské ubytovací a stavební správy pachatel užil násilí pro jeho výkon pravomoci úřední osoby právě třeba v souvislosti s průběhem některého zadávacího řízení, nebyl takový pachatel trestně stíhán a odsouzen pro trestný čin násilí proti úřední osobě. Domněnku obviněných, že ředitelé Vojenských ubytovacích a stavebních správ při výkonu pravomoci úřední osoby nejsou chráněni příslušnými ustanoveními trestního zákona, je proto nutné označit za mylnou.
E. 4. Subjektivní stránka pomocníků ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby
101.\tSpolečnou obhajobou většiny dovolatelů (kromě obviněného M. D., který byl odsouzen jako pachatel zločinu zneužití pravomoci úřední osoby nikoli jako účastník na něm) bylo vyvracení závěru soudů o úmyslném zavinění ohledně jejich poskytování pomoci úřední osobě jako pachateli. Tito obvinění vesměs shodně předestřeli takový skutkový průběh, že příslušnou úřední osobu (podle druhu veřejné zakázky, jak jsou vyjmenovány ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, šlo o obviněné M. D., L. T. a B. Š.) neznali, nekomunikovali s ní, popřípadě „nebyla prokázána přímá součinnost s trestněprávně relevantními aktivitami veřejného činitele“, jak doslova formuloval svou výhradu obviněný Z. B., (srov. čl. III. 1, druhý odstavec jeho dovolání). Všichni shodně tvrdili, že nejednali v úmyslu usnadnit nebo umožnit spáchání zločinu podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Jejich výtky v kontextu skutkových zjištění soudů obou stupňů však nemohly obstát.
102.\tSoudy obou stupňů se vypořádaly souhrnně se zaviněním účastníků na zločinu zneužití pravomoci úřední osoby (resp. v prvním stupni bylo jednání kvalifikováno jako pomoc k trestnému činu zneužití pravomoci veřejného činitele). Krajský soud poukázal na zkušenosti obviněných z četných účastí na procesu zadávacích řízení u veřejných zakázek (např. str. 154 a 155 rozsudku sp. zn. 17 T 42/2013). Při hodnocení zavinění tak soud vycházel ze zkušeností obviněných v této oblasti podnikání, to znamená, že obvinění byli obeznámeni jak s celým procesem zadávání veřejných zakázek včetně případného losování do užšího výběru uchazečů, tak s pravomocemi úředních osob zastupujících zadavatele veřejných zakázek. Souhlasit lze i s úvahami soudu prvního stupně, podle nichž pokud byl některý z obviněných pomocníků požádán o laskavost spočívající ve formální účasti jím zastupované obchodní společnosti v zadávacím řízení (tzv. „křoví“), nutně si pod tím musel představit, že předpokladem účinné pomoci bylo také „náhodné“, tj. zmanipulované vylosování mezi užší počet pěti zájemců o veřejnou zakázku, protože pouhé zařazení mezi širší neomezený okruh uchazečů by ještě žádnou faktickou výhodu, k níž měla jeho formální účast vést, „žadateli o laskavost“ nepřinesla. Pokud by ovšem neměl obdobnou dohodu uzavřenou se všemi uchazeči o veřejnou zakázku, což v posuzovaných případech nebylo zjištěno. Vrchní soud v Praze úvahy soudu prvního stupně v tomto směru nepovažoval za zcela dostatečné, a proto je dále doplnil o jednoznačný závěr, podle něhož ve vztahu k úřední osobě (tedy její nutné existenci a zapojení do manipulace zadávacího řízení) si obvinění byli vědomi možnosti napomáhání k jím páchané trestné činnosti. Podle skutkových zjištění totiž bylo naprosto zřejmé, že i obvinění jednající za zadavatele a vystupující v pozici úřední osoby se nutně museli na netransparentním a účelově zkresleném zadávacím řízení také podílet, a takový následek byl účastníkům na trestné činnosti lhostejný. Z tohoto závěru vrchní soud dovodil u všech obviněných, kteří se na trestné činnosti podíleli jako pomocníci při zneužívání pravomoci úřední osoby v případech, v nichž nebyla prokázána jejich přímá součinnost s úřední osobou, zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Z formulace této části odůvodnění napadeného rozsudku lze vyrozumět, že vrchní soud spatřoval i ve vztahu k úmyslu přesahujícímu objektivní stránku dotčeného zločinu za naplněnou v této formě úmyslu (nepřímého), byť svůj závěr explicitně nevyjádřil (srov. str. 123 napadeného rozsudku vrchního soudu).
103.\tObecně účastenství ve formě pomoci předpokládá úmysl směřující k pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu, jenž musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty, přičemž může jít i o úmysl nepřímý, zejména v podobě úmyslu alternativního. Tedy např. pomocník si je vědom možnosti, že svým jednáním umožní nebo usnadní spáchání trestného činu hlavním pachatelem, kterého však nutně nemusí znát, a pro případ, že se tak stane, je s tím srozuměn (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 345). K pomoci se nevyžaduje, aby pachatel, jemuž je pomoc poskytována, si této pomoci byl vědom (srov. tamtéž str. 351), což zcela odpovídá judikovanému názoru, že pomocník může poskytnout pomoc hlavnímu pachateli třeba i zprostředkovaně, aniž by tím byla přerušena příčinná souvislost mezi pomocným jednáním a jednáním hlavního pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 345/2010, na které upozornila i státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovoláním). Nejvyšší soud také připomíná, že z hlediska zavinění pomocníka není třeba, aby ten měl jasnou představu o trestném činu zamýšleném hlavním pachatelem, tedy ve všech jeho podrobnostech, ale stačí, že si představuje skutek chystaný hlavním pachatelem v podstatných rysech opodstatňujících určitou skutkovou podstatu a že ví, že osobou, které je nápomocen, bude poškozen nebo ohrožen statek, který je chráněný trestním zákonem, a to jednáním, které je stíhané trestním zákonem (srov. Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu 1919 až 1948, Vážný, č. 4686/1933, které citoval i soud prvního stupně). Ani výrok o vině odsuzujícího rozsudku ohledně pomocníka nutně nemusí obsahovat detailní popis trestného jednání pachatele, pokud je vyjádřena alespoň hrubá představa pomocníka o trestném činu pachatele, tj. jeho základní skutkové okolnosti týkající se zejména doby a místa spáchání trestného činu, k němuž směřovala pomoc, předmětu jeho útoku, obecného způsobu spáchání, typu trestné činnosti apod.; pomocník nemusí vědět o konkrétním způsobu spáchání trestného činu pachatelem, protože ten závisí na jednání pachatele a pomocník již na něj nemá vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 485/2006, uveřejněné pod T 914 v sešitě 28 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck: Praha). Jak zjistil Nejvyšší soud, shora teoreticky naznačené okolnosti se vyskytly v dané věci, a o naplnění byť eventuálního úmyslu pomocníků nelze pochybovat. Současně konkrétní výhrady obviněných proti naplnění subjektivní stránky mají evidentně skutkový podklad a lze jim tudíž přiznat právní relevanci jen s velkou mírou tolerance, navíc soudy obou stupňů se s touto otázkou již řádně vypořádaly. Proto Nejvyšší soud jen stručně podpoří úvahy soudů obou stupňů. Ačkoli v rozporu se závěry soudů obvinění v postavení pomocníků popírali svou vazbu na hlavního pachatele (úřední osobu), tato okolnost byla z hlediska úmyslného zavinění vedlejší. Jak již bylo konstatováno v obou odsuzujících rozsudcích, obvinění, u nichž soudy dovodily účastenství na trestném jednání úředních osob ve formě pomoci, znali zadavatele veřejných zakázek, třebaže to ani nebylo nezbytné k existenci zavinění, resp. minimálně ze zadávací dokumentace věděli, o koho se jedná, ale zejména věděli, na jakém protiprávním jednání participují. Byli si totiž velmi dobře vědomi, o jaký způsob obcházení zákona o veřejných zakázkách jde, přičemž si nutně uvědomovali, že tento zákon upravuje povinnosti nejen uchazečů o veřejné zakázky, ale také a především povinnosti zadavatelů, za něž vystupovali fyzické osoby – obvinění M. D., resp. L. T., resp. B. Š. - v postavení úředních osob, tudíž museli vědět také o protiprávním jednání těchto úředních osob. Bez vědomého a cíleného zapojení zástupce zadavatele by totiž byly zamýšlené machinace se zadávacím řízením předem odsouzeny k neúspěchu. Obvinění poskytující pomoc svou dobrovolnou účastí v zadávacím řízení s variantou, že nebudou vybráni, nepočítali a „náhodný“ výběr či vylosování zrovna a jedině spolupracujících dodavatelů mohl garantovat pouze zadavatel, který losování zajišťoval. K tomu, že obvinění vytvářeli seznam dodavatelů, kteří měli být vylosováni do užšího výběrového řízení, je možné poukázat například na č. l. 114 ve svazku 39 tr. spisu, č. l. 69 ve svazku 49 tr. spisu apod. Pomocníci se podíleli na celé záležitosti zejména s úmyslem usnadnit výhru ve veřejné soutěži určitému předem dohodnutému dodavateli, přičemž, byť i pouze vedlejším důsledkem jejich pomoci na zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě bylo také srozumění s případným usnadněním zločinu zneužití pravomoci úřední osoby, s jejímž zapojením do celého koordinovaného narušení řádného průběhu zadávacího řízení předem počítali.
E. 5. Námitky proti naplnění znaků zločinného spolčení
104.\tJiž pod bodem 86. tohoto usnesení Nejvyšší soud vysvětlil podstatu jednotlivých zákonných znaků zločinného spolčení, pro připomenutí lze zdůraznit nutnost prokázat účast nejméně tří osob, relativní stálost takového společenství, tedy jeho orientovanost na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, aniž by však bylo nutné, aby skutečně bylo spácháno větší množství trestných činů, postačí, že společenství bylo zaměřeno na soustavné páchání trestné činnosti, vnitřní organizační strukturu s hierarchickým uspořádáním funkcí a z toho vyplývající dělbu práce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 11 Tdo 297/2009, uveřejněné pod T 1298 v sešitě 67 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Všechny uvedené pojmové znaky „zločinného spolčení“ přitom nepochybně byly podle skutkových zjištění v posuzované trestné činnosti skupinou spoluobviněných naplněny. Vyplývají ze samotné skutkové věty pod bodem X. výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze. Ze zapojení do činnosti zločinného spolčení bylo obžalováno celkem osmnáct osob, z nichž obvinění V. R. a P. J. zastávali vrcholné pozice v rámci celé hierarchie a v rámci odnože působící v resortu Ministerstva obrany zastával vedoucí postavení obviněný M. D.. Konkrétní podobu organizační struktury zločinného spolčení včetně rozdělení úkolů mezi členy společenství popsal soud na třinácti stranách svého výroku, velmi podrobně vyjádřil a ve vztahu k jednotlivým obviněným vymezil vrcholné i nižší funkce či pozice jeho členů a způsob zapojení obviněných do činnosti nelegální organizace, a to v podstatě nad rámec nezbytný pro dovození trestní odpovědnosti obviněných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 4 Tdo 993/2012, na jehož straně 23 a násl. je uvedeno, že „z hlediska vymezení znaků zločinného spolčení se nelze domáhat zcela přesného a jmenovitého vymezení postavení jednotlivých členů tohoto společenství, za podstatné je nutno považovat vymezení znaků zločinného spolčení jako celku“). Stálost zločinného spolčení je dána dobou, po niž probíhalo koordinované ovlivňování zadávacích řízení na veřejné zakázky vyhlašované v působnosti resortu Ministerstva obrany, jakož i počtem manipulovaných veřejných zakázek. Stručně uvedeno se jednalo o natolik pečlivě organizovanou a dlouhodobě opakovanou protiprávní činnost na úseku veřejných zakázek v rámci resortu Ministerstva obrany, že o soustavnosti páchání této úmyslné vysoce sofistikované a společensky škodlivé trestné činnosti není nejmenších pochyb. Pro úplnost je možné poznamenat, že i další indicie nasvědčují činnosti zločinného spolčení, a to například střídání několika telefonních čísel jedním uživatelem, mluvení v šifrách (např. označení „brácha“, „ségra“ či „křoví“, resp. „účastníci turnaje a jejich startovní čísla“ pro kooperující obchodní společnosti, srov. č. l. 33 a 59 ve svazku 41 tr. spisu, resp. č. l. 69 ve svazku 49 tr. spisu atd.), obavy hovořit o některých záležitostech po telefonu (srov. např. č. l. 97 ve svazku 40 tr. spisu, č. l. 43 a 85 ve svazku 41 tr. spisu aj.) apod.
105.\tObviněnými namítané neshody mezi některými členy zločinného spolčení nejsou překážkou pro fungování takové organizace a nebrání tak právnímu posouzení, které bylo soudy obou stupňů použito. Lze pouze konstatovat, že vzájemné rozpory či odlišné názory mezi lidmi jsou běžnou součástí společenského života, tento jev se vyskytuje čas od času ve většině komunit a rozhodně nemohou svědčit o obecné nesoučinnosti jednotlivých osob zúčastněných na zločinném spolčení. Podstatné je, že všechny znaky skutkové podstaty trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zákona byly naplněny a že mezi ně naopak nepatří, aby mezi všemi členy společenství po celou dobu jeho fungování za účelem páchání trestné činnosti panoval soulad. Dokonce ani za situace, že by občasné rozepře vedly až ke zmaření dokonání některého z mnohých trestných činů páchaných v důsledku působení zločinného spolčení, nelze uvažovat o vyvinění se z účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zákona. Rozepře uvnitř společenství tedy rozhodně nemohly být důvodem domnívat se, že zločinné spolčení neexistovalo.
106.\tPokud se dále týká výhrady obviněných, že neznali ostatní, resp. všechny členy zločinného spolčení, ani tato okolnost není z hlediska trestní odpovědnosti pachatelů trestného činu podle § 163a odst. 1 tr. zákona relevantní. V zásadě je záměrem zločineckých organizací, aby se jejich členové mezi sebou znali v omezené míře, či dokonce vůbec, protože je pro ni jako celek žádoucí, aby nedošlo k prozrazení jejích členů, cílů apod. Účinné provozování zločinného spolčení skupinou osob tedy předpokládá mimo jiné to, že se jeho členové vzájemně neznají, čímž se společenství brání svému odhalení, nicméně podstatné je, že zapojené osoby vědí o účasti i jiných, byť jim osobně neznámých osob, vedených stejným cílem, za dodržování stejných pravidel a dělby úkolů a znají tak okolnosti významné pro dosažení společného výsledku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1071/2004, uveřejněné pod T 767 ve svazku 13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Výtky obviněných proti naplnění znaků zločinného spolčení tedy nemohly v dovolacím řízení obstát, nutno dodat, že obsahově měly spíše skutkovou než právní povahu, neboť vycházely primárně z popírání skutkových zjištění o existenci a způsobu fungování zločinného spolčení v posuzované trestní věci. Nejvyšší soud k nim proto přihlédl jen s velkou mírou tolerance.
F. Ke společným námitkám obviněných, které neodpovídaly dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
107.\tNejvyšší soud na tomto místě opakovaně připomíná podstatu všemi obviněnými zvoleného dovolacího důvodu podle § 256 odst. 1 písm. g) tr. řádu, která spočívá v nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, který zjistil soud z provedeného dokazování. Namítané vady tedy musí spočívat v porušení některého z ustanovení hmotného práva. Naopak nelze na podkladě tohoto důvodu dovolání vytýkat nesprávnost či neúplnost skutkového stavu, vady v provedeném dokazování nebo jeho nezákonnost a ani žádné jiné pochybení, jež by spočívalo v nerespektování procesního ustanovení trestního řádu [s výjimkou těch, pod něž spadají dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), k) a l)]. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Mimo meze kteréhokoli ze zákonných dovolacích důvodů jsou i námitky týkající se nařízení odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu, popř. nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků a jejich procesní použitelnosti při dokazování. Přezkum zákonnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu před Nejvyšším soudem je primárně řešen v jiném typu řízení (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 4 Tdo 993/2012), a to podle oddílu sedmého hlavy dvacáté trestního řádu (§ 314l - § 314n tr. řádu), které se však podle výsledku lustrace v této trestní věci u Nejvyššího soudu neuskutečnilo. Se zřetelem k takovému výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale také s respektem k nedotknutelnosti základního práva obviněných na spravedlivý proces Nejvyšší soud hodnotil námitky obviněných, jež měly ryze procesní povahu, a minuly se tak s deklarovaným důvodem dovolání.
F. 1. K vyloučení věcí některých obviněných ze společného řízení
108.\tProtože se tedy nejedná o námitku právní povahy, pouze stručně a nad rámec dovolacího přezkumu se Nejvyšší soud vyjádří k otázce rozdělení trestní věci původně vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 15/2011 na pět samostatných trestních věcí vedených u téhož soudu pod sp. zn. 17 T 38/2013, 17 T 39/2013, 17 T 40/2013, 17 T 41/2013 a 17 T 42/2013. Především se Nejvyšší soud musí ohradit proti názoru vyslovenému poměrně zřetelně soudem druhého stupně, podle něhož jde ze strany soudu prvního stupně o procesní pochybení. Sice je nezpochybnitelné, že trestní řád upřednostňuje zájem na konání společného trestního řízení mimo jiné proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, avšak pod podmínkou, že tomu nebrání důležité důvody (srov. § 20 odst. 1 tr. řádu). Ty však zcela objektivně v této trestní věci nastaly, vypovídá o nich názorně například protokol o průběhu prvního dne hlavního líčení konaného u Krajského soudu v Českých Budějovicích 10. 9. 2012 založený na č. l. 246 a násl. ve svazku 63 tr. spisu. Pro krajský soud bylo organizačně náročné vyřešit vůbec zasedací pořádek osob, jež se dostavily k hlavnímu líčení, obhájci neměli možnost připojit notebooky do elektrické sítě, někteří obhájci neměli k dispozici ani stůl, mnoho z obviněných žádalo o konání hlavního líčení v jejich nepřítomnosti, někteří takovou žádost vztáhli dokonce na všechny termíny nařízeného hlavního líčení (včetně F. V.), popřípadě na většinu soudem nařízených termínů kromě těch, v nichž by měli být obvinění vyslechnuti. Z dovolatelů takový požadavek vznesli obvinění I. T., M. D., D. H., Z. R.. Na úvod prvního hlavního líčení ještě před přednesem obžaloby většina obhájců vyhodnotila materiální podmínky pro výkon obhajoby jako „ostudné, nezákonné, pohrdající advokátním stavem“ a v konečném důsledku porušující zásadu rovnosti stran před soudem a právo na spravedlivý proces. Velká část přítomných obhájců proto „na protest“ opustila jednací síň. Již během prvního dne hlavního líčení soud vyloučil k samostatnému projednání pod sp. zn. 17 T 43/2012 věc celkem 19ti obviněných, aby ji však při dalším hlavním líčení dne 11. 9. 2012 opět spojil ke společnému řízení pod sp. zn. 17 T 15/2011, z níž naopak podle jednotlivých bodů obžaloby, které měly obsahovou i personální souvislost, vyčlenil k samostatnému projednání pod sp. zn. 17 T 46/2012 bod III. obžaloby, pod sp. zn. 17 T 47/2012 bod V. obžaloby, pod sp. zn. 17 T 54/2012 bod IX. obžaloby, pod sp. zn. 17 T 61/2012 bod VIII. obžaloby, pod sp. zn. 17 T 64/2012 bod I. obžaloby, (u hlavního líčení dne 7. 1. 2013) pod sp. zn. 17 T 1/2013 bod VI. obžaloby a pod sp. zn. 17 T 3/2013 bod IV. obžaloby a pod sp zn. 17 T 9/2013 bod X. obžaloby, pod sp. zn. 17 T 13/2013 bod II. obžaloby a pod sp. zn. 17 T 14/2013 bod VII. obžaloby. V uvedených věcech vyloučených z původní věci bylo provedeno dokazování k jednotlivým skutkům. Pro další průběh trestního řízení však krajský soud shora zmíněných devět samostatných věcí v neveřejném zasedání konaném dne 4. 11. 2013 opět sloučil do jediné trestní věci a z ní obratem vyloučil trestní věci sp. zn. 17 T 38/2013, 17 T 39/2013, 17 T 40/2013, 17 T 41/2013 a 17 T 42/2013, do nichž zařadil vždy 10 obviněných, které by i s jejich obhájci bylo možné důstojně „usadit“ v jednací síni, aniž by bylo kráceno právo obviněných na výkon obhajoby a aniž by byla narušena rovnost stran trestního řízení, jak obhájci naznačili v prvním dni konání hlavního líčení. K tomuto postupu soud prvního stupně přistoupil také proto, aby se předešlo obstrukcím ze strany obhajoby, aby u těch obviněných, kteří se podíleli na spáchání více skutků, nebylo nutné přednášet několik závěrečných řečí, aby nedošlo ke zkreslení žalovaného jednání a konečně aby se soud vyhnul případným komplikovaným výrokům o vině a trestu (srov. odůvodnění usnesení krajského soudu na č. l. 325 a 326 ve svazku 65 tr. spisu). Nutno připomenout, že návrhy na vyloučení svých věcí předložilo ještě před konáním prvního hlavního líčení mnoho obviněných, mimo jiné také obviněný K. S. (srov. č. l. 34 ve svazku 61 tr. spisu nebo č. l. 58, 68, 86, 153 a 173 ve svazku 63 tr. spisu) a že na počátku hlavního líčení většina obviněných avizovala svou přítomnost pouze na svůj výslech, a nikoli také tehdy, kdy bude naplánován výslech některých spoluobviněných, k jejichž výpovědím, jak tvrdí v dovolání, měli enormní zájem se vyjadřovat a klást jim otázky. Rovněž je třeba zdůraznit, že po určitou dobu probíhalo hlavní líčení rozděleně podle skutků obžaloby (srov. text cca o 20 řádků výše), v jeho rámci se tudíž obvinění mohli vyjadřovat jak k prováděným důkazům, tak k výpovědím těch spoluobviněných, kteří se podle obžaloby měli podílet na spáchání stejného skutku.
109.\tV rámci odvolacího řízení rozhodl Vrchní soud v Praze dne 22. 3. 2016 usnesením založeným na č. l. 1 samostatného svazku sp. zn. 1 To 19/2016 o spojení všech pěti trestních věcí obviněných vedených v řízení před soudem prvního stupně samostatně ke společnému projednání a rozhodnutí o podaných odvoláních. V tomto usnesení vrchní soud výslovně konstatoval, že pro rozdělení původně jediné trestní věci byly dány před soudem prvního stupně důležité organizačně technické důvody, jež však v odvolacím řízení odpadly. K prvnímu veřejnému zasedání konanému dne 23. 5. 2016 (protokol na č. l. 328 samostatného tr. spisu) se bez omluvy nedostavil obviněný Z. B., další obvinění M. D., P. J., V. R., Z. R., K. S., I. T. a F. V. se sice omluvili, ale požádali o konání veřejného zasedání v jejich nepřítomnosti, obviněný D. H. se sice dostavil osobně, ale na konci tohoto veřejného zasedání prostřednictvím svého obhájce požádal, aby se nadále nemusel řízení účastnit (č. l. 335 samostatného svazku 1 To 19/2016). Ačkoli obviněný V. R. avizoval svou nepřítomnost u veřejného zasedání, v odročeném termínu dne 24. 5. 2016 se k němu osobně dostavil a projevil zájem vyjádřit se k věci, což mu bylo umožněno. Jeho stanovisko se ale omezilo výhradně na úvahy o jemu ukládaném trestu, nevypověděl nic o meritu věci, poukázal na své rodinné poměry, jak byly negativně ovlivněny jeho trestním stíháním, a proto žádal soud o uložení podmíněného trestu (srov. č. l. 336 samostatného svazku 1 To 19/2016). Při dalších termínech veřejného zasedání konaných u Vrchního soudu v Praze ve dnech 25. a 27. 5. 2016 již nebyl žádný z dovolatelů přítomen. Nikdo z nich také nepožádal o výslech některého ze spoluobviněných za tím účelem, aby mu mohl klást otázky.
110.\tVeškeré výše shrnuté okolnosti zcela jednoznačně dokládají odůvodněnost rozdělení společného řízení do pěti samostatných řízení soudem prvního stupně, který neměl k dispozici tak velkou jednací síň s technickým zázemím pro přítomné účastníky, jak ostatně většina z obviněných, resp. jejich obhájců dala ostentativně najevo dokonce opuštěním budovy krajského soudu. Obžalováno bylo celkem 52 osob, proto lze důvodně očekávat, že prakticky u většiny krajských soudů v České republice nebude v možnostech předsedy senátu zajistit pro všechny zúčastněné osoby, aby měli k dispozici jak dostatek prostoru, tak i technické zázemí podle jejich představ. Materiální, organizační a technické podmínky Krajského soudu v Českých Budějovicích i přes prvotní snahu předsedy senátu nedovolovaly zajištění důstojné účasti všem účastníkům hlavního líčení, čímž bylo znemožněno konat v posuzované věci společné řízení proti všem obviněným osobám. Další důležitou okolností byly reálně hrozící průtahy při nedostavování se některých z obviněných, jejich obhájců či svědků. Ostatní, méně podstatné důvody vysvětlil krajský soud ve svém usnesení na č. l. 325 ve svazku 65 tr. spisu a Nejvyšší soud je považuje za akceptovatelné. Na pomyslných miskách vah pro a proti konání společného trestního řízení před soudem prvního stupně proto výrazně převážily důvody proti jeho konání. K tomu lze pouze připomenout, že ostatně na konání společného trestního řízení není zákonný nárok, i když je zajisté žádoucí, aby věc, která spolu souvisí a osoby na trestné činnosti se podílející, byly předmětem jednoho trestního řízení. Nikoli bezvýznamnou skutečností, z hlediska uplatněných dovolacích námitek o porušení jejich práva na obhajobu dokonce zásadní, je postoj samotných obviněných. Jak bylo stručně konstatováno, někteří sami již na počátku řízení před soudem vznesli požadavek na vyloučení své trestní věci, a rovněž obhájci tvrdili, že účast všech obviněných a obhájců v jedné místnosti je v rozporu s právem na obhajobu a zásadou rovnosti stran, někteří dokonce ani neslyšeli ústní projevy přítomných osob. Ačkoli se obvinění mimo jiné domáhali delegace věci k jinému soudu, ani takový postup by nebyl podle Vrchního soudu v Praze řešením problému (srov. jeho vyjádření v odůvodnění usnesení ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 8 To 126/2012, založené na č. l. 147 a násl. ve svazku 64 tr. spisu, jímž bylo zrušeno usnesení krajského soudu, kterým bylo 27 obhájců předáno ke kárnému postihu kárné komisi České advokátní komory). Nakonec Nejvyšší soud považuje za vhodné k námitkám obviněných o porušení jejich obhajovacích práv připomenout, že společné trestní řízení bylo konáno před soudem druhého stupně, byť se jedná jen o určitou část trestního řízení, tak i v tomto stadiu mohli obvinění uplatnit své procesní právo klást otázky spoluobviněným, avšak nevyužili jej, naopak většina z nich se dokonce ani nehodlala osobně účastnit veřejného zasedání před soudem druhého stupně. Tento postoj obviněných je tak v příkrém rozporu s jejich dovolacími výhradami proti procesnímu postupu soudu prvního stupně, jímž se snažili zvrátit pravomocný rozsudek o podané obžalobě. Rozdělením trestní věci na samostatných pět trestních věcí před soudem prvního stupně tedy nedošlo k žádnému porušení práv obviněných, naopak šlo objektivně o zcela správný a zákonem aprobovaný postup krajského soudu, který se tak snažil zachovat právo obviněných na spravedlivý proces včetně práva na vyřízení věci bez zbytečných průtahů.
F. 2. Nezákonnost odposlechů, domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků, doktrína plodů (ovoce) otráveného stromu
111.\tJakékoli výhrady zpochybňující procesní postup orgánů činných v trestním řízení při nařízení odposlechů nebo prohlídek jiných prostor a pozemků také nemohly naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejen proto se jim Nejvyšší soud věnoval pouze okrajově zejména z hlediska případného porušení základních práv obviněných, které neshledal.
112.\tVýznamnou okolností mající vliv na zkoumání případného porušení ústavně garantovaných práv obviněných se pro Nejvyšší soud stalo zjištění vyplývající z obsahu trestního spisu. V počátečním stadiu trestního řízení v posuzované trestní věci se totiž z podnětu obviněných zabýval shodnými výhradami proti splnění zákonných podmínek, za nichž došlo k vydání příkazů k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků včetně zákonnosti jejich vlastního průběhu Ústavní soud. Celkem sedm stěžovatelů z řad právnických osob představujících soutěžitele o veřejné zakázky či obviněných v této trestní věci z různých skutků, jež spolu souvisely, se obrátilo na Ústavní soud, který o všech stížnostech konal společné řízení pod sp. zn. III. ÚS 1033/07. Svým usnesením ze dne 13. 12. 2007 Ústavní soud stěžovatelům nedal za pravdu. Mimo jiné připomněl svůj ustálený právní názor, že ve vztahu k domovním prohlídkám, jež jsou uskutečňovány v počátcích prověřování za hrozícího prodlení jako neodkladné a neopakovatelné úkony, nelze mít přemrštěné nároky na obsah a podrobnost odůvodnění příkazů, přičemž příkazy ve smyslu § 83 a násl. tr. řádu označil Ústavní soud především za nástroj kontroly nezávislých soudů, resp. státního zastupitelství (souhlas ve smyslu § 83a odst. 1 tr. řádu) jako garanta zákonnosti v přípravném řízení nad postupem policie v případech, kdy její úkony citelně zasahují do základních práv osob (srov. str. 7 citovaného usnesení Ústavního soudu). Účelem požadavku odůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti právního úkonu je tedy transparentnost postupu policie. Proto stačí zachytit důvody neodkladnosti v protokolu o provedeném úkonu, jako tomu bylo i v projednávané věci (srov. str. 8 tamtéž). Konkrétně pak Ústavní soud neshledal ve stížnostmi napadených příkazech k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků pochybení v intenzitě představující nezákonný zásah do základních práv a svobod stěžovatelů. První skupinu příkazů považoval sice za odůvodněnou stručně, avšak dostatečně natolik, aby bylo zřejmé, že byla poskytnuta dostatečná míra záruky proti zneužití domovní prohlídky. Příkazy k prohlídkám jiných prostor a pozemků byly podle Ústavního soudu dokonce odůvodněny podrobně. Ústavní soud přitom zdůraznil, že účel požadavku na zdůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu, jímž je transparentnost postupu policie, resp. přezkoumatelnost úkonů ex post, byl v této trestní věci naplněn. Nic závadného nespatřoval Ústavní soud ani na zapečetění dokumentů a nosičů dat zajištěných při prohlídce a jejich sepsání až v prostorách sídla policie, byť takový postup podle něj nebyl ohledáním, ale spíše pokračováním příslušného úkonu podle § 82 a násl. tr. řádu. Zdůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků tedy považoval Ústavní soud v této konkrétní kauze za dostačující. Soud prvního stupně byl toho názoru, že tyto závěry Ústavního soudu k příkazům k domovním prohlídkám a k prohlídkám jiných prostor a pozemků lze vztáhnout i na příkazy k telefonním odposlechům (str. 105 rozsudku 17 T 42/2013), s čímž se Nejvyšší soud zcela ztotožnil, protože požadavky na odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti těchto úkonů se v principu shodují (§ 160 odst. 4 tr. řádu).
113.\tV této souvislosti lze připomenout ustálenou soudní praxi, podle níž soudy k posouzení odůvodnění příkazu povolujícího zásah do soukromí (např. odposlech nebo domovní prohlídku) nemají přistupovat ryze formálně, nýbrž mají aplikovat formálně-materiální přístup, tedy zkoumat ve světle testu účinnosti trojí kontroly existenci materiálních důvodů nařízení předmětného opatření, které lze dovodit nejen z kontextu celého odůvodnění příkazu, ale i ze spisového materiálu a z okolností případu (srov. nález Pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17), přičemž takový přístup aproboval i Evropský soud pro lidská práva ve věci Maslák a Michálková proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, č. 52028/13, a ve věci Duong proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, č. 21381/11. Pokud v protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu ani v příkazu k provedení takového úkonu nebyla odůvodněna jeho neodkladnost či neopakovatelnost, pak je nutné povahu tohoto pochybení zvažovat i z materiálního hlediska, tedy zda i přes chybějící odůvodnění existují v konkrétním případě podmínky pro provedení tohoto úkonu jako neodkladného či neopakovatelného, jak jsou uvedeny v § 160 odst. 4 tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 37/2013 Sb. rozh. tr.). Případné nedostatky odůvodnění příkazu nebo protokolu lze odstranit i dodatečně při následném posouzení a po zvážení všech souvislostí, jestliže věcné důvody pro neodkladnost, resp. neopakovatelnost úkonu byly splněny, neboť pak se ve své podstatě jedná o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení úkonu jako neodkladného či neopakovatelného. Případné slabé či dokonce chybějící odůvodnění neodkladnosti, resp. neopakovatelnosti takového úkonu nevede samo o sobě k závěru o nezákonnosti příslušných meritorních rozhodnutí, na jejichž podkladě byly realizovány. Jde sice o formální vadu řízení, která však neznamená automatický závěr o nezákonnosti příslušných meritorních rozhodnutí v takové trestní věci (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.). Kromě toho se úroveň obsahové preciznosti odůvodnění určitého rozhodnutí odvíjí mimo jiné též od pokročilosti stadia trestního řízení, v němž je rozhodnutí vyhotoveno, např. v usnesení o zahájení trestního stíhání trestná činnost nemusí a ani prakticky nemůže být objasněna v podrobnostech a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu u podané obžaloby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03). Nahlíženo touto perspektivou, ve stadiu před zahájením trestního stíhání jsou nároky na podrobnost odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení logicky také o něco nižší (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2221/08).
114.\tZ podnětu ústavní stížnosti jedné z obviněných v této trestní kauze rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 3038/07, uveřejněným pod č. 46 ve sv. 48 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, jednak o zrušení příslušného usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky, jehož podkladem byly záznamy o telekomunikačním provozu pořízené tehdejší vojenskou zpravodajskou službou, a dále o povinnosti policejního orgánu vyřadit takové záznamy z trestního spisu. Důvody pro svůj výrok spatřoval Ústavní soud v tom, že zpravodajské odposlechy nedosahují garančních kvalit, které vyžaduje trestní řád, a tudíž je nelze použít v trestním řízení jako důkaz. Současně však Ústavní soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že informace získaná odposlechem provedeným zpravodajskými službami má kvalitu srovnatelnou s jakoukoli jinou operativní informací (bod 29., první věta citovaného nálezu). Vzhledem k tomu potom není pochyb o oprávněném využití poznatků ze zpravodajských odposlechů pro další objasňování sledované trestné činnosti orgány činnými v trestním řízení a pro opatřování důkazních prostředků k jejímu prokázání. Šlo o informace operativního charakteru v průběhu přípravného řízení, tedy v počátečním stadiu trestního řízení, proti čemuž se někteří obvinění (M. D., P. J., V. R.) ve svých dovoláních ohrazovali s poukazem na teorii plodů (či ovoce) z otráveného stromu („fruit of the poisonous tree doctrine“), jež však opět souvisí výhradně s procesními normami, jejichž porušení nelze namítat s odkazem na zvolený dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 84/2013). Samotná doktrína „plodů/ovoce z otráveného stromu“ má svůj původ ve Spojených státech amerických, tedy v prostředí „common law“, v němž je také rozvíjena a praktikována, její odraz však právní úprava trestního řádu platného a účinného na území České republiky výslovně nepřejala. Jen v konkrétních ustanoveních trestního řádu jsou stanoveny podmínky provedení určitého důkazního prostředku a při jejich nesplnění je nutné nahlížet na takový důkaz jako na absolutně, resp. relativně neúčinný (např. v § 89 odst. 3 tr. řádu je zakotvena absolutní neúčinnost důkazního prostředku, jehož opatření je spojeno s nezákonným donucením nebo hrozbou donucení, při porušení pravidla provedení rekognice uvedeného v § 104b odst. 4 tr. řádu jde o relativně neúčinný důkaz apod.). Podstata doktríny plodů (či ovoce) z otráveného stromu v její krajní podobě spočívá v tom, že procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení má za následek absolutní neúčinnost a nepoužitelnost důkazů opatřených na podkladě takového vadného postupu. Je třeba však poukázat na to, že ani takto rigorózní interpretace doktríny plodů/ovoce z otráveného stromu nevede k závěru, že jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky způsobuje nepoužitelnost důkazu, vždy je třeba konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé proces provádění důkazu ovlivnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 761/14, uveřejněný pod č. 103 ve svazku 73 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3766/12). Už vůbec potom nelze mít za to, že by výskyt nezákonného důkazu způsoboval nepoužitelnost všech důkazů opatřených v trestním řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10, uveřejněný pod č. 50 ve svazku 64 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dokonce i ve Spojených státech amerických se připouští výjimky z absolutního zákazu použití nezákonného důkazu, např. je akceptováno provedení důkazu, že vadným postupem „nedošlo k otrávení“ [srov. Musil, J., Několik otazníků nad judikaturou Ústavního soudu ČR v době postmoderny (na příkladu prohlídky jiných prostor a pozemků), Kriminalistika 1, ročník XXXXIV/2011, str. 19]. V posuzovaném trestním řízení však předmětné zpravodajské odposlechy nebyly jako důkaz vůbec provedeny. Na základě citovaného rozhodnutí Ústavního soudu a pokynu v něm obsaženém byly zničeny, o čemž vypovídají protokoly na č. l. 167 a násl. ve svazku 13 tr. spisu. Informace vyplývající z odposlechů byly využity nanejvýš jako operativní poznatky, což aproboval přímo v této kauze Ústavní soud, a proto o nepoužitelnosti jakýchkoli dalších důkazů opatřených v dalším průběhu trestního řízení navíc z důvodu v kontinentálním procesu neaplikované doktríny plodů/ovoce z otráveného stromu není možné uvažovat. Zbývá doplnit, že touto námitkou se zabýval již soud prvního stupně (srov. str. 103 a násl. rozsudku 17 T 42/2013). Vysvětlil, že zpravodajské odposlechy nebyly ve věci vůbec použity, orgány činné v trestním řízení při svém dalším vyšetřování vycházely z počátečních informací vojenského zpravodajství, jež měly povahu operativních poznatků, což Ústavní soud za nezákonné neshledal (body 28. a 29. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 3038/07).
F. 3. Místní, věcná a funkční nepříslušnost orgánů činných v trestním řízení
115.\tZejména obvinění K. S., Z. R., P. J. a V. R. se důrazně ohradili proti místní, věcné a funkční příslušnosti orgánů činných v přípravném řízení při vydávání příkazů k odposlechům a domovním prohlídkám nebo prohlídkám jiných prostor a pozemků. Zjevně jsou i tyto námitky procesního charakteru, zmíněné právní instituty jsou upraveny v trestním řádu, jehož nerespektování v dané věci v souvislosti s povolením a provedením domovních prohlídek (popř. prohlídek jiných prostor a pozemků) neshledal ani Ústavní soud ve svém již zmíněném usnesení ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 1033/07. Jakékoli porušení procesních pravidel o místní, věcné nebo funkční příslušnosti nebylo spojeno ani s odposlechy nařízenými v posuzované trestní věci obviněných logicky již z toho důvodu, že se pro ně uplatní stejná pravidla jako u příkazů k domovní prohlídce (srov. § 83 odst. 1 a § 88 odst. 2 tr. řádu). Nejvyšší soud pouze připomíná, že Ústavním soudem vymezená zásadní garance trojí kontroly (policie – státní zástupce – soudce) byla ve stížnostním řízení u tohoto soudu již přezkoumána a posouzena jako zachovaná. Nejvyšší soud ještě upozorňuje na to, že pouze prohlídku jiných prostor a pozemků mohl v přípravném řízení ve smyslu § 83a odst. 1 tr. řádu, ve znění účinném do 7. 7. 2010, nařídit buď státní zástupce, anebo policejní orgán s předchozím souhlasem státního zástupce. Až s účinností od 8. 7. 2010 (po vyhlášení nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, pod č. 219/2010 Sb.) platilo, že nadále mohl takovou prohlídku v přípravném řízení nařídit pouze soudce. Takové intertemporální účinky zcela kategoricky stanovil Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, vyhlášeném pod č. 426/2010 Sb., přesto je obviněný K. S. ve svém dovolání zpochybnil. Pro Nejvyšší soud stejně jako pro soudy nižších stupňů je však zásadní výklad podaný Ústavním soudem (dokonce soudce Stanislav Balík ve svém odlišném stanovisku zdůvodnil své hlasování proti přijetí tohoto stanoviska jeho nadbytečností, domníval se, že je takto podceňována právnická dovednost orgánů činných v trestním řízení, jež „domněle neumí nalézt intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 mezi jeho řádky a s citovaným nálezem se judikatorně vypořádat“). Nejvyšší soud tudíž na rozdíl od obviněného K. S. nespatřuje nejmenší pochybení v nařizování a samotné realizaci prohlídek jiných prostor a pozemků, jež byly v posuzované trestní věci nařízeny policejním orgánem s předchozím souhlasem státního zástupce podle tehdy platného a účinného ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu (srov. jednotlivé příkazy založené ve svazku 15 tr. spisu). Někteří obvinění (P. J. a V. R.) sice sami v dovolání připustili, že nález pléna sp. zn. Pl. ÚS 3/09 nelze v dané věci použít, nezákonnost prohlídek jiných prostor a pozemků však dovozovali z doktríny plodů/ovoce z otráveného stromu, jíž se Nejvyšší soud zabýval shora.
116.\tNejvyšší soud nemohl akceptovat ani další výtku obviněného K. S., kterou se tento obviněný snažil zvrátit zákonnost nařízených odposlechů v důsledku místní nepříslušnosti Okresního soudu v Českých Budějovicích. Dožadoval se aplikace nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, vyhlášeného pod č. 201/2016 Sb., na jeho posuzovaný případ s tím, že by tak již nebyla splněna příslušnost vrchního státního zastupitelství k výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení. Takový závěr však vyloučil Ústavní soud výslovně v bodě 120. citovaného plenárního nálezu, v němž je konstatováno: Ústavní soud v souvislosti s právním názorem vyjádřeným v odůvodnění rozhodnutí v projednávané věci připomíná, že jím provedený ústavně konformní výklad napadených ustanovení předmětné vyhlášky nemá bez dalšího dopad na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená ustanovení aplikována. Pokud snad Vrchní soud v Praze v jiné trestní kauze interpretoval citovaný nález pléna Ústavního soudu z určitých důvodů odlišně, Nejvyšší soud takovým výkladem soudu nižšího stupně není vázán a především neshledal v projednávaném dovolacím řízení důvody odchýlit se od jednoznačného názoru Ústavního soudu o výkladu časové působnosti jeho vlastního nálezu.
G. K dovolání obviněného Z. B.
117.\tObviněný Z. B. byl pod body III. a VIII. výroku o vině rozsudku vrchního soudu uznán vinným dvojnásobnou pomocí ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, obě skutkové podstaty ve znění účinném do 30. 11. 2011. Ve vztahu k oběma uvedeným skutkům i přes zcela jednoznačná zjištění soudů obou stupňů obviněný tvrdil, že jeho účast v zadávacím řízení na veřejné zakázky „XY – obsluhování tepelných zdrojů a předávacích stanic“ a „VUSS XY – obsluhování tepelných zdrojů, výměníkových stanic a předávacích stanic“ byla vedena snahou získat tyto zakázky, rozhodně nechtěl nikomu poskytnout výhody nebo opatřit prospěch, jejichž existenci ve smyslu naplnění znaků základních skutkových podstat trestných činů podle § 256 odst. 1 a § 329 odst. 1 tr. zákoníku zpochybnil. Nesouhlasil se závěry soudů, ať už považovaly za trestné jeho jednání za obchodní společnost T., jež však byla z výběrového řízení pod bodem III. výroku o vině vyloučena, nebo shledaly z jeho strany nestandardními machinace při kalkulaci cenové nabídky do soutěže o veřejnou zakázku popsanou pod bodem VIII. výroku o vině. Svá tvrzení opíral o svědeckou výpověď M. T., J. K. a V. B., také o úvěrovou smlouvu z 29. 5. 2006. Z obsahu dovolací argumentace obviněného tak lze dovodit její zjevný skutkový charakter, jejím obsahem je totiž hodnocení provedených důkazů způsobem odlišným od soudů obou stupňů, přičemž obviněný tak ve svém výsledku předložil jinou verzi průběhu skutkového děje, než která se stala podkladem odsuzujícího rozsudku a teprve poté vytýkal nesprávné použití ustanovení hmotného práva. Takto formulované výhrady však nemohou v dovolacím řízení obstát, protože primárně nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, jenž byl zjištěn soudy nižších stupňů, jak vyžaduje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nad rámec možností dovolacího přezkumu může Nejvyšší soud v krátkosti uvést, z jakých důvodů nepovažuje námitky obviněného za odpovídající výsledkům důkazního řízení. Svědek M. T. z T., si podle soudu prvního stupně nevzpomněl na rozdělení úkolů mezi jednotlivými obchodními společnostmi pro dosažení účelu sdružení (srov. str. 68 rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 42/2013). Podle dřívějšího vyjádření svědka M. T. ze dne 9. 9. 2008 však veřejnou zakázku zařazenou pod bodem III. výroku o vině řešil především obviněný Z. B. a jeho jménem obchodní společnost T., neboť se jednalo o zakázku na obsluhování tepelných zdrojů. Byl to obviněný Z. B., kdo svědka v této souvislosti oslovil (srov. úřední záznam o podaném vysvětlení na č. l. 435 a 436 ve svazku 40 tr. spisu). Z jednotlivých přepisů obsahu zájmových hovorů není pochyb o aktivním zapojení obviněného Z. B. ve prospěch předem vybraného vítěze zadávacího řízení, o zakázku „XY – obsluhování tepelných zdrojů a předávacích stanic“ evidentně neměl sám vážný zájem, vyžadoval pokyn od M. K., že má skutečně požádat o úvěr v bance, aby měl splněné předpoklady k účasti v soutěži (srov. č. l. 34 svazku 40 tr. spisu). Spoluobviněným M. K. byl také ujištěn, že jeho náklady na účast budou hrazeny jím anebo mu to bude vynahrazeno v jiné „akci“ (srov. č. l. 35, 42 ve svazku 40 tr. spisu). Podklady pro výběrové řízení předložené obviněným za obchodní společnost T., kontroloval J. K., ředitel A., a zjistil, že tento uchazeč nesplňuje požadavek ISO 9000. Poté již nikoli obviněný Z. B., ale obviněný M. K. hledal obchodní společnost, s níž by se mohl obviněný Z. B., resp. obchodní společnosti T., spojit ve sdružení a zúčastnit se soutěže. Nejprve se uvažovalo o obchodní společnosti INZET, s. r. o., ale následně byla vybrána obchodní společnost T. Konečně příslušnou dokumentaci obviněný Z. B. ani sám nedopravoval zadavateli, bylo to za něj zařízeno (viz č. l. 46 až 49 ve svazku 40 tr. spisu). Poté, co došlo k vyloučení sdružení obchodních společností T., a T., ze soutěže, obviněný Z. B. konzultoval se spoluobviněným M. K., zda se má proti takovému rozhodnutí odvolat, poté však respektoval jeho pokyn, aby tak nečinil (viz č. l. 86, 89 a 90 ve svazku 40 tr. spisu).
118.\tPokud se týká veřejné zakázky „VUSS XY – obsluhování tepelných zdrojů, výměníkových stanic a předávacích stanic“, ani u ní není pochyb o účelové a zištně motivované účasti obchodní společnosti T., v zadávacím řízení. S obviněným V. K., zástupcem obchodní společnosti C., jež měla podle dohodnutého plánu v soutěži o veřejnou zakázku zvítězit, obviněný zcela nestandardně řešil náležitosti přihlášky do výběrového řízení a společnou strategii, na oplátku měl za svou fingovanou účast slíbenou subdodavatelskou smlouvu na provedení části předmětu zakázky (srov. č. l. 34, 35 ve svazku 41 tr. spisu). Obviněný V. K. o spolehlivosti svého „partnera“ v zadávacím řízení také nepochyboval (srov. č. l. 44 ve svazku 41 tr. spisu). Při hovoru s obviněným M. K. si obviněný Z. B. dokonce sám stěžoval, že ostatní všemožně podporuje, „křoví“ dělá minimálně jednou týdně, ale necítil se za tyto své „služby“ dostatečně ohodnocen (srov. č. l. 86, 87 ve svazku 41 tr. spisu). Svědek J. K. rovněž potvrdil, že cenovou kalkulaci na veřejnou zakázku „VUSS XY – obsluhování tepelných zdrojů, výměníkových stanic a předávacích stanic“ neprováděl, celý srpen 2006 měl dovolenou a od 1. 9. 2006 již nebyl zaměstnancem T. (viz č. l. 423 ve svazku 40 tr. spisu). Nejvyšší soud tedy nemohl přisvědčit námitkám obviněného, neboť jsou zjevně v rozporu s obsahem jen stručně zmíněných důkazních prostředků, jichž se obviněný dovolával k prosazení své skutkové verze.
119.\tDále se obviněný Z. B. ohradil proti naplnění znaku „úřední osoba“ u skutku kvalifikovaného jako pomoc ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby, resp. veřejného činitele, a také vytkl soudům, že nezkoumaly příčinnou souvislost mezi jeho jednáním jako pomocníka a jednáním hlavního pachatele, který byl označen za úřední osobu. Jinak by totiž soudy musely akceptovat přesvědčení obviněného, že neposkytl pomoc úřední osobě ke zneužití její pravomoci ani v nepřímém úmyslu. Nejvyšší soud se k právní námitce proti naplnění zákonného znaku úřední osoby (veřejného činitele) v souvislosti s posuzovanou trestnou činností vyjádřil souhrnně pod body 95. až 100. tohoto usnesení, v nichž podrobně vysvětlil důvody vyvracející opodstatnění této námitky a je proto možné na ně v rámci stručnosti odkázat. Z předložených závěrů ohledně postavení a vymezení pravomocí a odpovědnosti spoluobviněných M. D. a L. T., vyplývajících z jejich tehdy zastávané pozice ředitelů Vojenské ubytovací a stavební správy XY, resp. XY, je naprosto nepochybné, že splňovali atributy úředních osob ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Stejně tak se Nejvyšší soud již vyjadřoval k otázce vědomí obviněných o zapojení zástupce zadavatele do páchání trestné činnosti spočívající v popření základních zásad zadávacích řízení formou vybraných uchazečů, kteří byli ochotni za poskytnutí výhod předstírat svůj zájem o dodávku předmětu určité veřejné zakázky, ačkoli předem souhlasili s dohodnutým vítězem takové zakázky. Příčinnou úspěchu těchto v posuzované věci žalovaných manipulací v zadávacích řízeních mohlo být mimo jiné právě ono odsouhlasení oslovených potenciálních uchazečů s pozicí tzv. „křoví“ tak, aby navenek zůstala zachována zákonná pravidla pro veřejné zakázky. Nelze pochybovat o tom, že jednotliví obvinění zastupující tyto uchazeče o vítězství v konkrétním zadávacím řízení, museli být minimálně srozuměni s tím, že zástupce zadavatele je součástí těchto machinací, neboť bez jeho svolení by nemohlo být zaručeno naplnění smyslu jednotlivých kroků nezbytných k dosažení cíle, tj. vybrat předem zvoleného uchazeče za poskytnutí úplaty či jiné výhody. Potud se Nejvyšší soud ztotožnil s naprosto logickými úvahami vyjádřenými již v odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze.
120.\tSkutkovou námitkou obviněného proti manipulaci s věcmi zajištěnými v rámci domovních prohlídek a prohlídkách jiných prostor, konkrétně šlo o položku B58, se zabýval Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém rozsudku sp. zn. 17 T 42/2013 na str. 108 a 109. Odmítl ji s tím, že o nezákonném nakládání nemůže svědčit jiný způsob zabalení 15ti kusů CD, neboť zcela shodným způsobem policejní orgán zabalil do slídových obalů a šanonů i ostatní věci nalezené při těchto prohlídkách. Krajský soud nesouhlasil ani s tím, že by videonahrávky pod položkou B58 pořídilo Vojenské zpravodajství a že by se jejich počet při rozpečetění u České advokátní komory lišil od počtu nahrávek, resp. nosičů při zajištění (srov. str. 109 rozsudku). Krajský soud také zcela logicky vysvětlil, že pořizovatelem nahrávek byli sami uživatelé kontrolovaných prostor (str. 110 rozsudku). Soud prvního stupně tedy k této nyní již opakované výtce podal dostatečné vysvětlení a důvody, pro které ji odmítl akceptovat. Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o správnosti posouzení této výhrady obviněného, navíc sám nemá jakýkoli podklad proto, aby úvahu a závěr soudu prvního stupně změnil. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že některé z dovolacích argumentů jak obviněného Z. B., tak i ostatních obviněných představují opakování jejich námitek a výhrad, na něž soudy nižších stupňů reagovaly a přesvědčivě vyložily, proč je neposoudily jako oprávněné. Kromě toho se výtkami proti procesním pochybením orgánů činných v trestním řízením (včetně zapečetění nosičů dat) v této konkrétní trestní věci zabýval i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 1033/07 (srov. výše bod 112. tohoto usnesení). K tomu je také vhodné připomenout výklad Nejvyššího soudu přijatý v souvislosti s rozhodováním v dovolacím řízení, podle něhož dovolání, v němž dovolatel opakuje námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
H. K dovolání obviněného M. D.
121.\tObviněný M. D. ve svém dovolání uplatnil námitky jak právní, tak procesní povahy, přičemž všemi se Nejvyšší soud zabýval souhrnně v částech tohoto usnesení pod body 88. až 90. (časová působnost zákona), 95. až 100. (úřední osoba), 104. až 106. (naplnění znaků trestného činu zločinného spolčení), 108. až 116. (procesní výhrady). Jde totiž o námitky společné s většinou obviněných, kteří využili práva podat ve věci dovolání. Některé dílčí argumenty obviněného zpochybňovaly skutkové závěry soudů především potud, pokud soudy obou stupňů učinily závěr o nezákonnosti losování uchazečů před notářem anebo o informování obviněného V. K. a dalších spoluobviněných ze strany obviněného o interních záležitostech zadavatele veřejné zakázky (např. termín vyhlášení soutěže apod.). Jen v krátkosti je třeba takové výhrady jednoznačně odmítnout jako účelové. Podklady ve spisovém materiálu podporují právě a jedině tu skutkovou verzi, k níž dospěly soudy obou stupňů. Velmi blízké propojení nejen s osobou spoluobviněného V. K., ale i s dalšími (např. obvinění M. K., L. a J. G., M. K. aj.) vyplývá zejména z obsahu odposlouchávaných telefonních hovorů. Obviněný M. D. se aktivně účastnil osobních schůzek se zástupci vybraných dodavatelů, kteří plánovaně „zvítězili“ v soutěžích, i s těmi, kteří představovali tzv. „křoví“ (srov. např. č. l. 32 ve svazku 49 tr. spisu, č. l. 146, 162 ve svazku 39 tr. spisu). V případech, v nichž některý z uchazečů neměl v pořádku požadované podklady předkládané zadavateli veřejné zakázky, upozornil je na to a aktivně se snažil sjednat nápravu, aby mohl být naplněn předem naplánovaný scénář průběhu konkrétního zadávacího řízení (srov. č. l. 62, 63 ve svazku 49 tr. spisu). Obviněný rovněž sděloval spoluobviněným interní informace ještě před jejich oficiálním zveřejněním (např. srov. č. l. 66, 73, 79, 82 ve svazku 40 tr. spisu, kde je zachycen přepis obsahu hovorů, v nichž obviněný informoval spoluobviněné o nesplnění požadavku finančního krytí hned u tří spolupracujících uchazečů a řešil to s nimi). O zmanipulování procesu losování obviněný M. D. nepochybně také věděl, protože právě úkolem spolupracujícího zástupce zadavatele bylo zajistit vylosování předem vybraných dodavatelů. Obecně o losování a možnostech obcházení jeho transparentního a férového průběhu se bavili například spoluobvinění v kanceláři L. T. (srov. č. l. 124 až 126 ve svazku 44 tr. spisu), přičemž mimo jiné zmínili také obviněného M. D. a jeho způsob losování (č. l. 126 svazku 44 tr. spisu). Policejní orgán v úředním záznamu založeném na č. l. 295 a násl. ve svazku 44 tr. spisu vysvětlil, že před účinností zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, tj. do 30. 6. 2006 nebylo nijak zvlášť obtížné vylosovat vybrané uchazeče, protože nebyla k losování připuštěna veřejnost. K tomu došlo až s účinností citovaného zákona od 1. 7. 2006. Dále lze zmínit, že spoluobviněný V. K. obviněného M. D. urgoval o seznam „účastníků turnaje a jejich startovních čísel v pořadí, jak se přihlásili“ (srov. např. č. l. 69, 71 ve svazku 49 tr. spisu), naopak obviněný M. D. sháněl „nominaci“ před losováním v rámci zadávacího řízení na veřejnou zakázku „Kuchyně XY“ (srov. např. č. l. 99, 107, 114 ve svazku 39 tr. spisu), po M. P. požadoval losovací zařízení (srov. č. l. 58 ve svazku 34 tr. spisu, resp. č. l. 117 ve svazku 39 tr. spisu). Obviněný M. D. si byl podobně jako ostatní osoby jistý vylosováním dohodnutých kooperujících uchazečů o veřejnou zakázku a také tím, že průběh zadávacího řízení má mít předem daný výsledek. O tom, že „je to podle dohod“ ujišťoval obviněného V. K. (srov. č. l. 50 ve svazku 39 tr. spisu), jako vítěze části veřejné zakázky „V. – úklid vnitřních prostor“ prosadil i přes zjevnou nelibost právě obviněného V. K. sdružení svého přítele L. G. (srov. č. l. 40, 41 ve svazku 49 tr. spisu). Nejvyšší soud proto nemůže souhlasit s tvrzením obviněného o existenci extrémního rozporu mezi sporným skutkem a provedenými důkazy a naopak sdílí se soudy nižších stupňů jejich skutkové závěry i následné právní posouzení jednání obviněného M. D., který v jednočinném souběhu spáchal třemi skutky dva pokračující, dílem dokonané a dílem nedokonané ve stadiu pokusu zločiny zneužití pravomoci úřední osoby a zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, a dále se dopustil jednoho samostatného trestného činu účasti na zločinném spolčení. Co se týká trestní odpovědnosti obviněného podle § 163a odst. 1 tr. zákona, není z tohoto hlediska zásadní, zda obviněný byl přítomen veškerým osobním setkáním dalších členů zločinného spolčení včetně schůzky uskutečněné dne 21. 6. 2006 v prostorách obchodní společnosti A., již obviněný v dovolání označil za „základní“ (nehledě k tomu, že na č. l. 146 svazku 39 tr. spisu je založen úřední záznam dokumentující účast obviněného na předmětné schůzce, a to na podkladě lokalizace účastnické buňky obviněného). Naopak podstatné je, že skutečně jednal v souladu s pokyny řídících členů zločinného spolčení (srov. vylosování dodavatelů u veřejné zakázky „XY – rekonstrukce ČOV a nátokové kanalizace“ podle přání spoluobviněného V. R., č. l. 218 a 234 svazku 43 tr. spisu, obdobně č. l. 73 svazku 39 tr. spisu, o čemž dále hovořili v odposleších ostatní spoluobvinění, srov. např. č. l. 230 svazku 43 tr. spisu, anebo srov. zájem obviněného, aby byli vylosováni uchazeči o veřejnou zakázku „Kuchyně XY“ určení obviněným V. K., č. l. 99 svazku 39 tr. spisu), sděloval interní informace dalším členům zločinného spolčení, kteří nepracovali pro zadavatele veřejné zakázky (srov. např. č. l. 55, 61 a 63 svazku 49 tr. spisu), dorozumíval se se členy zločinného spolčení v šifrách (srov. např. č. l. 69 svazku 49 tr. spisu, č. l. 93 svazku 39 tr. spisu atd.), vyhýbal se probírání některých témat po telefonu (srov. např. č. l. 50 svazku 39 tr. spisu) apod. Na podkladě uvedených zjištění, které mají oporu ve výsledcích dokazování v posuzované trestní věci nelze tudíž pochybovat o správnosti právního posouzení skutku pod bodem X. výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze jako trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zákona.
122.\tPouze obviněný M. D. napadl v dovolání také výrok o uložení peněžitého trestu. Tento druh trestu může soud podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Jde o jeden z druhů trestů, jehož se týká povinnost soudu podle § 39 odst. 7 tr. zákoníku ukládat trest postihující pachatele na majetku, jestliže spáchaným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Peněžitý trest je jedním z nejdůležitějších a nejvyužívanějších druhů trestů nespojených s odnětím svobody a je významnou alternativou ke krátkodobým trestům odnětí svobody. I když je zřejmá jeho majetková povaha, peněžitý trest není určen jen pro postih majetkových trestných činů. Problémem, který limituje širší využívání peněžitého trestu, je skutečnost, že nepostihuje jen osobu pachatele, ale též případně jeho rodinu a osoby, vůči nimž má pachatel závazky, včetně poškozeného. Dalším negativním rysem je velmi intenzivní závislost peněžitého trestu a jeho citelnosti na majetkových poměrech pachatele, které se mohou podstatně lišit u různých osob. V případě postupu podle § 67 odst. 1 je pro uložení peněžitého trestu rozhodující forma zavinění a pohnutka – musí jít o úmyslný trestný čin, kterým pachatel získal nebo se snažil získat pro nebo pro jiného majetkový prospěch. Obě tyto podmínky (úmyslný trestný čin a zištný motiv pachatele) je třeba splnit současně. V případě souběhu více trestných činů postačí, že uvedeným požadavkům vyhovuje alespoň jeden z nich (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 885, 886). Smyslem peněžitého trestu není jen odčerpat získaný majetkový prospěch pachatele případně osob, v jejichž prospěch trestný čin spáchal (rozhodnutí č. 16/1988 Sb. rozh. tr.). Tento druh trestu je možné jako samostatný nebo vedle jiného druhu trestu uložit pachateli, který získal nebo se snažil získat majetkový prospěch, jestliže to nevylučují jeho majetkové nebo osobní poměry (§ 39 odst. 7 tr. zákoníku).
123.\tJak správně upozornila státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání tohoto obviněného, nedobytnost peněžitého trestu je judikaturou Nejvyššího soudu považována za právně relevantní námitku ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který však obviněný M. D. neuplatnil. Státní zástupkyně citovala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1411/2010, a ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1466/2011, Nejvyšší soud doplňuje zejména rozhodnutí č. 9/2018 Sb. rozh. tr. Především je nutné upozornit na to, že obviněný M. D. netvrdil, že by jemu uložený peněžitý trest byl nedobytný, doslova uvedl: „…soud vůbec neprověřil majetkové, rodinné a finanční poměry dovolatele, aby mohl spravedlivě posoudit důvodnost a zákonnost jeho postihu též poměrně drakonickým peněžitým trestem“. Z jeho vyjádření tak lze spíše usoudit, že se mu zdála výše peněžitého trestu nepřiměřeně vysoká, než že by brojil proti jeho nedobytnosti, jak má na mysli ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku, které ani obviněný necitoval. Nejvyšší soud rozhoduje v dovolacím řízení výlučně na podkladě vznesených námitek uplatněných v dovolání, nemá sám prostor domýšlet či dokonce spekulovat smysl uplatněné výhrady, pakliže její formulace není přesná a především ani neodpovídá taxativně vymezeným dovolacím důvodům. Nejvyšší soud ani nemůže konstruovat či korigovat použitou dovolací argumentaci tak, aby umožňovala přezkum napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení. Navíc je třeba upozornit na to, že nepřiměřenou přísnost (nebo mírnost) trestu nelze uplatnit prostřednictvím žádného dovolacího důvodu, tedy ani pod písmeny g) nebo h), což Nejvyšší soud opakovaně konstatoval ve svých rozhodnutích (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 318/2019, ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 6 Tdo 432/2018, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07). Opět tedy pouze stručně a nad rámec dovolacího přezkumu lze vyslovit souhlas s uložením tohoto druhu trestu obviněnému v tom smyslu, že předmětem trestního řízení v posuzované věci byla trestná činnost pachatelů vedených jednoznačně motivací opatření majetkového prospěchu, byť jeho rozsah u jednotlivých obviněných se nepodařilo konkrétně objasnit. V podstatě obvinění v telefonních hovorech zmiňovali procentuální podíl na zisku z veřejných zakázek, jejichž hodnoty se pohybovaly řádově v desítkách milionů Kč. Podle skutkových zjištění popsaných pod bodem X. výroku o vině rozsudku vrchního soudu měla řediteli Vojenské ubytovací a stavební správy připadnout vždy 2 % z ceny veřejné zakázky. Obě skutkové podstaty zločinů, jimiž byl obviněný uznán vinným, představují vysoce závažnou trestnou činnost, v jejímž rámci obviněný v postavení úřední osoby současně zcela záměrně zneužíval svého postavení vyhlašovatele veřejné zakázky, jemuž byly svěřeny pravomoci na úseku zadávání veřejných zakázek. Tento proces upravený v zákoně o veřejných zakázkách obviněný M. D. vědomě ovlivňoval takovým způsobem, že byly zcela potlačeny jeho stěžejní zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace. S trochou nadsázky se dá uzavřít, že i s přispěním obviněného M. D. byla v dané době značně narušena důvěryhodnost osob nakládajících se státním majetkem svěřeným do působnosti Ministerstva obrany České republiky, jakož i řádný průběh zadávacího řízení u veřejných zakázek ve smyslu základních zásad, které je doprovázejí. Nejvyšší soud musí připustit, že vrchní soud nezkoumal důsledně a především aktuálně v době svého rozhodování majetkové poměry obviněného, byť u veřejného zasedání obviněný nebyl osobně přítomen, přičemž sám se žádným způsobem nevyjádřil ani písemně nebo prostřednictvím obhájce ke svým rodinným, majetkovým a osobním poměrům. Nicméně, uvedený nedostatek nepovažuje Nejvyšší soud v daném případě za natolik závažný, aby bylo třeba vyslovit kasační výrok ohledně výroku o trestu v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze při splnění hmotněprávních podmínek pro jeho uložení ve smyslu § 67 odst. 1 tr. zákoníku (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2385/19 a ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 2093/19). Z obsahu trestního spisu vedeném pod sp. zn. 17 T 15/2011 vyplývá, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl dne 3. 8. 2012 o tom, že obviněný M. D. nemá nárok na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu (srov. č. l. 122 ve svazku 43 tr. spisu). Podle odůvodnění tohoto usnesení obviněný nedoložil výši životních nákladů ani tvrzení, že nevlastní žádný majetek. Rovněž soud poukázal na to, že byl zastoupen dvěma obhájci na plnou moc, z čehož dovozoval spíše vyšší majetkový standard obviněného. U hlavního líčení dne 18. 9. 2012 obviněný ke svým osobním a majetkovým poměrům uvedl, že je rozvedený má jednu vyživovací povinnost, živí se jako osoba samostatně výdělečně činná ve stavebnictví, vlastní automobil Toyota Hilux, v rámci vypořádání společného jmění s bývalou manželkou sice získal nějaké finanční prostředky, ale použil je k úhradě ztráty v podnikání. Ve spise je na č. l. 264 – 265 ve svazku 1 rovněž založena zpráva o finančním šetření firmy T., k níž se obhájkyně obviněného M. D. vyjádřila tak, že zjištěný majetek odpovídal v té době výdělkovým poměrům obviněného a jeho manželky. Třebaže tedy vrchní soud neměl k dispozici aktuální podklady o majetkových a osobních poměrech obviněného, zvolil přiměřenou výši peněžitého trestu, která ani nedosahovala částky, kterou mohl při páchání trestné činnosti získat. Zjevně totiž obviněný nebyl osobou, u níž by byl peněžitý trest nedobytný, o čemž svědčí také skutečnost, že byl schopen dne 7. 4. 2017 uhradit celou stanovenou částku 800 000 Kč najednou a nevyužil ani možnost požádat o splátky (srov. č. l. 134 ve svazku III. spisu 17 T 42/2013). Bez významu není ani ta okolnost, že obviněnému byl tento druh trestu uložen vedle poměrně mírného trestu odnětí svobody nespojeného s jeho přímým výkonem. Spolu s trestem zákazu činnosti tak jde o odpovídající postih za spáchanou trestnou činnost, který v sobě zahrnuje jak závažnost porušení zákonných pravidel obviněným vedeným zištnou pohnutkou, tak zohledňuje i delší dobu od spáchání činů, dosavadní bezúhonnost obviněného a další hlediska uvedená v § 39 tr. zákoníku, která měl vrchní soud na zřeteli při ukládání trestu a vyjádřil je v příslušné části napadeného rozsudku.
124.\tK dalším námitkám obviněného M. D. proti rozdělení trestní věci před soudem prvního stupně, nedostatkům odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti příkazů k odposlechům a domovním prohlídkám či k prohlídkám jiných prostor a pozemků, proti časové působnosti zákona a proti nepřihlédnutí k doktríně plodů (ovoce) z otráveného stromu lze odkázat na shora uvedený výklad ke společným námitkám obviněných.
I. K dovolání obviněného D. H.
125.\tSkutkový charakter svých dovolacích argumentů předpokládal v dovolání sám obviněný D. H. a Nejvyšší soud mu v tomto ohledu musel dát za pravdu. Ojedinělá právní výhrada se týkala určení výše opatřeného prospěchu z trestné činnosti, tedy v podstatě naplnění znaku značného prospěchu, s čímž se Nejvyšší soud vypořádal již výše podobně jako se zaviněním pomocníků ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby (srov. body 101. až 103. tohoto usnesení). Nad rámec uvedeného je možné stručně doplnit, že ačkoli obviněný D. H. neznal osobně ředitele Vojenské ubytovací a stavební správy XY M. D., věděl, že tato osoba vystupovala jménem zadavatele veřejné zakázky „Kuchyně XY“ (srov. jeho výpověď obviněného u hlavního líčení, č. l. 271 ve svazku 63 tr. spisu). To však není pro trestní odpovědnost pomocníka natolik zásadní jako další zjištěné okolnosti, jež podporují verzi popsanou v tzv. skutkové větě výroku o vině, podle níž obviněný poskytoval součinnost při manipulaci se zadávacím řízením této veřejné zakázky, která by však nemohla dopadnout úspěšně podle představ spoluobviněných, pokud by do celé záležitosti nebyl zapojen také zadavatel veřejné zakázky, resp. osoba jej představující. Těžko si lze představit, že by mohlo být předem rozhodnuto o vítězi veřejné zakázky za účasti předem známých dalších uchazečů výběrového řízení beztoho, aniž by sám zadavatel byl o takovém průběhu a zejména o výsledku zadávacího řízení informován a nebyl s ním přinejmenším srozuměn. Mezi jinými tedy i obviněný D. H., jednatel obchodní společnosti H., mlčky akceptoval spolupráci ze strany některého z představitelů zadavatele (nebylo nutné, aby ho osobně znal). O zapojení obviněného do trestného jednání souvisejícího s nezákonným průběhem veřejných zakázek, jehož jednou z podmínek úspěchu bylo třeba vykonávat pravomoc úřední osoby způsobem odporujícím zákonu o veřejných zakázkách, svědčí například to, že žádost o účast do soutěží obviněný připravoval evidentně v kooperaci s ostatními spoluobviněnými (srov. č. l. 81, 87, 137 ve svazku 39 tr. spisu) a že byl na základě sdělení získaného od obviněného M. K. (tedy nikoli od zadavatele veřejné zakázky) předem informován a současně srozuměn s tím, že zakázku obchodní společnost, jejímž jménem vystupoval, nebude realizovat (srov. č. l. 127 ve svazku 39 tr. spisu). Výsledky provedeného dokazování ve vztahu k tomuto obviněnému a skutkový závěr vyplývající z výroku o vině napadeného rozsudku proto nesvědčí o důvodné námitce extrémního rozporu mezi důkazními prostředky, zjištěným skutkem a jeho právním posouzením, jak namítal obviněný D. H. ve svém dovolání.
J. K dovolání obviněného Z. R.
126.\tTaké obviněný Z. R., vedoucí programový manažer působící na Ministerstvu obrany České republiky, jehož jednání pod bodem VI. výroku o vině rozsudku vrchního soudu bylo posouzeno jako pomoc ke zločinům zneužití pravomoci úřední osoby a zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, uplatnil v dovolání námitky shodné s námitkami ostatních spoluobviněných (rozdělení trestní věci, značný prospěch, nezákonnost odposlechů a prohlídky jiných prostor v sídle obchodní společnosti C., doktrína plodů/ovoce z otráveného stromu, subjektivní stránka pomocníka ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby), k nimž se Nejvyšší soud vyjádřil výše. Současně dále vznesl výhrady samostatné, které však Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněné.
127.\tObviněný zpochybnil naplnění znaku zavinění i ve vztahu k pomoci ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě. Podle jeho přesvědčení nebyla v trestním řízení dostatečně objasněna subjektivní stránka tohoto zločinu, a to stejně jako forma, jakou měl vlastně usnadňovat či umožňovat páchání trestné činnosti posouzené podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Sám obviněný pouze připustil, že vykonal losování u notáře JUDr. Jana Hofmanna, který však byl obžaloby zproštěn. To je sice objektivním faktem, avšak nelze akceptovat obviněným dovozovaný důsledek výroku o zproštění původně spoluobviněného notáře obžaloby, který spatřuje v nazírání na sporné losování jako řádně provedené za dodržení všech nezbytných pravidel náhody. Naopak to na skutečnosti zmanipulovaného úkonu, při němž byly „vylosováni“ ti dodavatelé, s nimiž byl obviněný V. K. dohodnutý na vzájemné spolupráci tak, aby veřejnou zakázku „XY– plynofikace kotelny“ získala jako vítězný uchazeč předem vybraná obchodní společnost C., nemohlo nic změnit. O prakticky nemožné variantě vylosování kooperujících uchazečů mimo jiné svědčí obsah úředního záznamu na č. l. 298, 299 ve svazku 33 tr. spisu, který tvoří výpočet pravděpodobnosti výsledku losování tažených pěti čísel ze čtrnácti a jeho výsledek činil 0,04995 %. Co se týká osoby losujícího, tedy obviněného Z. R., šlo v podstatě o druhý termín losování, protože v prvním případě V. R. jednak nebyl ani instruován k losování zájemců (srov. č. l. 110 ve svazku 31 tr. spisu), ale ani neměl plnou moc k vlastnímu aktu losování, s čímž vyslovil nesouhlas přítomný notář (srov. č. l. 125 svazku 31 tr. spisu). Proto byl tedy obviněný Z. R. nakonec vybrán jako vhodná osoba k provedení losování, byť „to bude sice komplikovanější a bude to stát ještě nějaké prachy“ (srov. č. l. 122 ve svazku 31 tr. spisu). Sice se spoluobvinění v odposleších zmiňovali o spolupracující osobě určené k losování bez uvedení jejího jména, avšak její iniciály včetně data narození, což bylo potřeba zjistit za účelem sepsání plné moci, formou SMS zprávy obdržel ředitel Vojenské ubytovací a stavební správy XY B. Š. (srov. č. l. 127 ve svazku 31 tr. spisu). Protože zapojení obviněného Z. R. prokazatelně mělo stát „ještě nějaké prachy“, nemá Nejvyšší soud pochyby ani o zištné motivaci obviněného na zmanipulovaném výběru vítěze losováním. O vině obviněného Z. R., jak ji shledal vrchní soud pod bodem VI. výroku o vině napadeného rozsudku, proto nevznikly žádné nejasnosti nebo rozpory ve výsledcích dokazování, jak se je snažil obviněný naznačit ve svém dovolání.
K. K dovolání obviněného P. J.
128.\tObviněný P. J. namítal ve svém dovolání procesní pochybení orgánů činných v přípravném řízení, resp. soudů obou stupňů shodně jako ostatní obvinění, a proto v rozsahu těchto námitek nenaplňujících zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, lze odkázat na souhrnný výklad pod body 107. až 116. tohoto usnesení. Podobně i s některými právně relevantními výhradami společnými více obviněným se Nejvyšší soud již vypořádal výše, a to s námitkami zpochybňujícími znak úřední osoby, značného prospěchu a celou skutkovou podstatu trestného činu účasti na zločinném spolčení. Nadto obviněný P. J. na rozdíl od ostatních obviněných brojil také proti závadnému doručování některých listin své osobě, a to usnesení o zahájení trestního stíhání pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin účasti na zločinném spolčení, obžaloby a rozsudku soudu prvního stupně v průběhu trestního řízení. Z uvedeného je zřejmá výlučně procesní povaha jeho námitek, kterou zvolený dovolací důvod nepřipouští, Nejvyšší soud neshledal důvodnými ani tvrzené vady doručování označených zásilek.
129.\tDoklad potvrzující převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání obviněným P. J., nar. XY, pro skutek naplňující znaky trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zákona se nachází na č. l. 46 ve svazku 5 tr. spisu. Z textu odůvodnění stížnosti obviněného proti uvedenému usnesení o zahájení trestního stíhání je patrné, že obviněný se s doručovaným usnesením velmi podrobně seznámil, jeho námitky totiž byly natolik věcné a konkrétní (srov. č. l. 108 až 112 ve svazku 5 tr. spisu), že je vyloučeno, aby neznal obsah doručované písemnosti. Za zásadní však v tomto ohledu považuje Nejvyšší soud okolnost, že obviněný ve své stížnosti ani náznakem nezpochybnil způsob, jakým mu bylo doručeno stížností napadené usnesení o zahájení trestního stíhání. Obžalobu spolu s usnesením o předložení trestní věci Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti si obviněný P. J. osobně vyzvedl na poště dne 25. 5. 2011 (srov. doručenka připojená spolu s dalšími na č. l. 180 ve svazku 62 tr. spisu). Řádné převzetí rozsudku soudu prvního stupně, k němuž došlo dne 19. 5. 2014 obviněným P. J., zřetelně vyplývá z doručenky založené na č. l. 328 verte ve svazku 1 tr. spisu 17 T 41/2013. V odvolání proti odsuzujícímu rozsudku krajského soudu obviněný kromě dalšího namítal vadné doručení jednak usnesení o zahájení trestního stíhání (ve vztahu ke skutku X. rozsudku odvolacího soudu), dále obžaloby a také rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l. 551 verte ve svazku 1 tr. spisu 17 T 41/2013). Vrchní soud v Praze reagoval na tyto výhrady s výjimkou chybného doručení rozsudku krajského soudu na str. 127 odůvodnění svého rozsudku, a shledal je nedůvodnými. Ačkoli jeho vyjádření v označené části rozsudku nebyla vyčerpávající, Nejvyšší soud také z obsahu trestního spisu nezjistil jakékoli pochybení v doručování předmětných listin. Navíc je podstatné, že ve stadiu dovolacího řízení není možné zabývat se těmito procesními otázkami, prostor k jejich řešení je v aktuálních stadiích trestního řízení a obviněný mohl a měl své výhrady uplatňovat bezprostředně po události vázané na doručování konkrétní listiny. V této situaci bylo na místě presumovat garanci bezvadnosti doručení zajištěnou poskytovatelem poštovních služeb, a to zejména za situace, kdy obviněný podal proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně odvolání s natolik precizním odůvodněním, v němž přímo odkazuje na čísla stránek rozsudku krajského soudu (srov. č. l. 483 a násl. ve svazku 2 tr. spisu 17 T 41/2013). Také z tohoto důvodu nelze uvažovat jinak, než že mu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně řádně doručeno.
L. K dovolání obviněného V. R.
130.\tZcela shodné námitky společné s argumentací ostatních obviněných obsahovalo také dovolání obviněného V. R., jenž byl zastoupen stejným obhájcem jako spoluobviněný P. J.. Proto je opět nutné poukázat na část odůvodnění tohoto usnesení pod bodem 128., kterou lze vztáhnout i ke shodným výhradám obviněného V. R.. Rovněž tento obviněný uplatnil výtku týkající se usnesení o zahájení trestního stíhání s tím, že mu nebylo doručeno. Jak již bylo zdůrazněno, nejde o vadu týkající se použití hmotného práva, jak předpokládá uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
131.\tTvrzení o nedoručení usnesení o zahájení trestního stíhání přednesl obviněný V. R. již před soudem prvního stupně během hlavního líčení konaného dne 7. 1. 2013 (viz č. l. 183 a násl. ve svazku LXIV. tr. spisu). Krajský soud se zcela oprávněně podivoval nad tím, že podle doručenky mělo být usnesení o zahájení trestního stíhání obviněným převzato dne 23. 11. 2007. Přijetí této písemnosti obviněný stvrdil svým podpisem do protokolu o výslechu před policejním orgánem. Přestože skutečně číslo občanského průkazu na doručence neodpovídalo číslu občanského průkazu obviněného, krajský soud odmítl názor, že by snad proti němu bylo trestní stíhání vedeno nezákonně. Krajský soud argumentoval zejména tím, že obviněný podal proti předmětnému usnesení stížnost, která jednoznačně reagovala na text odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání. Je proto nesporné, že obviněný V. R. nutně musel být seznámen s listinou, jejíž faktické převzetí náhle zpochybnil až po letech probíhajícího trestního stíhání, v jehož rámci uplatňoval různými způsoby svá obhajovací práva, rovněž po několika termínech konání hlavního líčení. Výhradu týkající se samého počátku svého trestního stíhání tudíž předložil nepochopitelně s extrémní prodlevou. Nejvyšší soud se se závěrem soudu prvního stupně zcela ztotožnil. Vysvětlení pro nesoulad čísla občanského průkazu je dvojí, buď obviněný předložil občanský průkaz svého otce a poštovní doručovatelka se spokojila s totožným jménem a nezkoumala, zda souhlasí také datum narození, anebo poštovní doručovatelka obálku s usnesením o zahájení trestního stíhání předala otci obviněného (což však krajský soud výslovně vyloučil, viz č. l. 184 dole ve svazku LXIV. tr. spisu). Nicméně, výsledek důležitý pro možné další pokračování v trestním stíhání obviněného V. R. je jednoznačně ten, že nedošlo k chybnému doručení, protože s ohledem na již zmíněné okolnosti obviněný měl nesporně listinu k dispozici, seznámil se s jejím obsahem a byl si plně vědom, z jakého skutku je obviněn a jaký trestný čin je v něm spatřován, což sám také potvrdil u výslechu dne 24. 4. 2008, u něhož byl přítomen i jeho obhájce (srov. č. l. 77 a 78 ve svazku 24 tr. spisu). Nejvyšší soud dodává, že považuje za zcela absurdní strategii obhajoby obviněného, aby nejprve nechal proti sobě v postavení obviněného použít příslušných prostředků trestního řízení, aniž by se jakkoli ohradil, že se nepovažuje vzhledem k neobdržení usnesení o zahájení trestního stíhání za obviněného, a vzpomněl si na tuto skutečnost až po více než čtyřech letech trestního stíhání. Naopak, protože obecně je pro obviněné trestní stíhání spojeno s negativními jevy (stres, zhoršení vztahů v rodině i na pracovišti, popřípadě ztráta zaměstnání, náklady obhajoby, čas strávený účastí při úkonech trestního řízení apod.), je pouze logické, aby v případě skutečného nedoručení usnesení o zahájení trestního stíhání taková osoba uplatnila námitku okamžitě, tedy při prvním kontaktu s orgánem činným v trestním řízení, který by s ní jednal jako s osobou obviněnou z trestné činnosti. Potud jen zcela nad rámec možností dovolacího přezkumu Nejvyšší soud považoval za vhodné doplnit správné úvahy soudů prvního a druhého stupně, neboť vytýkané procesní pochybení nespadá pod žádných z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu.
M. K dovolání obviněného K. S.
132.\tS většinou námitek obviněného K. S., které se týkaly naplnění znaků úřední osoby a značného prospěchu, vyloučení části trestní věci ze společného řízení a nezákonnosti odposlechů a prohlídek jiných prostor a pozemků, se Nejvyšší soud již vypořádal, a to včetně jeho požadavku na aplikaci nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, vyhlášeného pod č. 201/2016 Sb., na posuzovanou trestní věc (srov. bod 116. tohoto usnesení). Co se týká ostatních výhrad proti naplnění objektivní i subjektivní stránky trestných činů, k nimž měl obviněný poskytnout pomoc, směřovaly výlučně proti skutkovým závěrům soudů a hodnocení provedených důkazů, tedy měly skutkový a nikoli hmotněprávní charakter, jak by odpovídalo deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pouze nad rámec dovolání Nejvyšší soud konstatuje, že naopak tvrzení tohoto obviněného o jeho nevědomosti o manipulaci s veřejnou zakázkou popsanou pod bodem III. výroku o vině rozsudku vrchního soudu a o „nevinné“ účasti jím zastupované obchodní společnosti T., v níž nemohla být spatřována jakákoli nezákonná činnost v rámci zadávacího řízení, nemají oporu v obsahu trestního spisu. V něm jsou obsaženy mimo jiné přepisy obsahu odposlechů telefonních hovorů, z nichž je patrno, že obviněný K. S. dobrovolně a vědomě spolupracoval jak s obviněným M. K., hlavním koordinátorem zákulisních dohod mezi uchazeči o veřejné zakázky „XY – obsluhování tepelných zdrojů a předávacích stanic“, tak i s dalšími osobami zapojenými do zločinného spolčení. Obviněný M. K. například po telefonu sděloval obviněnému K. S., že v pondělí se „tamto“ odevzdává a zda by jim mohl pomoci, k čemuž ten evidentně svolil. Následně řešil vyřízení potřebných dokumentů s J. K. (ředitelem A.), jehož úkoloval rovněž obviněný M. K. Toho J. K. informoval, jak obviněný K. S. zajistí potvrzení v bance, že se přípravě podkladů do soutěže sice moc nevěnoval, ale při osobní kontrole v pátek odpoledne zjistil, že obviněný měl vše v pořádku nachystáno (srov. č. l. 56, 57, 60 ve svazku 40 tr. spisu). Tedy nikoli za účelem transparentní účasti v zadávacím řízení s opravdovým zájmem získat veřejnou zakázku v XY, ale na žádost spoluobviněného M. K. dělat „křoví“ předem domluvenému vítěznému uchazeči, se obviněný K. S. rozhodl jménem obchodní společnosti T., reagovat na vyhlášenou veřejnou zakázku „XY – obsluhování tepelných zdrojů a předávacích stanic“. Právě takovému závěru odpovídá také fakt, že obviněný M. K., resp. obchodní společnost A., měla obchodní společnosti T., uhradit bankovní poplatky, tedy náklady spojené s přihlášením do soutěže o veřejnou zakázku (srov. č. l. 96 ve svazku 40 tr. spisu). Ostatně právě s důvěrou, že jeho podpora obchodní společnosti A., by měla být „odměněna“ obdobným způsobem, i obviněný K. S. žádal od spoluobviněného M. K. obdobnou fingovanou účast v jiném zadávacím řízení, a to ve prospěch nějakého svého kamaráda (srov. č. l. 63 až 65, 90 ve svazku 40 tr. spisu). Námitce obviněného K. S. nad rámec vysvětlení týkající se společných výhrad s ostatními spoluobviněnými proto nebylo možné přisvědčit.
N. K dovolání obviněného F. V.
133.\tTaké obviněný F. V. směřoval své dovolací námitky proti procesním pravidlům, a to ve vztahu k vyloučení věcí ze společného řízení a k místní (ne)příslušnosti Okresního soudu v Českých Budějovicích pro rozhodování o návrzích na povolení odposlechů, k nimž zaujal Nejvyšší soud společné stanovisko v tomto usnesení.
134.\tJeho další výhrada byla založena na tvrzení o vyloučení své trestní odpovědnosti za pomoc k trestnému činu pachatele, který však nebyl shledán vinným. Obviněný F. V. poukázal na zásadu akcesority účastenství, ale vyložil ji chybně. Akcesoritou se rozumí závislost trestní odpovědnosti a trestnosti účastníka na trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele trestného činu. Konkrétně o účastenství jde jen tehdy, pokud pachatel, k jehož trestnému činu účastenství směřovalo, tento trestný čin dokonal anebo se o takový trestný čin alespoň pokusil (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 343; Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, str. 327; Novotný, F. a kol. Trestní právo hmotné. 4. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, str. 192; rozhodnutí č. 58/1973 Sb. rozh. tr.). Je nepochybně pravdou, že účastenství je ovládáno zásadou akcesority, ale současně se u něho uplatní také zásada osamostatnění účastenství, jež vyplývá z § 24 odst. 4 tr. zákoníku (vymezení podmínek zániku trestní odpovědnosti účastníka při účasti více osob). V soudní praxi bylo například vyloženo, že trestnosti účastníka není na překážku, je-li trestní stíhání hlavního pachatele podmíněně zastaveno (srov. rozhodnutí č. 18/2016 Sb. rozh. tr.). Zásada osamostatnění účastenství je zřetelná rovněž z rozhodnutí č. 58/1973 Sb. rozh. tr., podle něhož trestnosti účastníka není na překážku, pokud jsou na straně pachatele důvody beztrestnosti nebo nestíhatelnosti. Dalším projevem osamostatnění účastenství je i ustanovení § 4 odst. 3, 4 tr. zákoníku o místní působnosti trestních zákonů, které stanoví, že jestliže účastník jednal na území České republiky, užije se na účastenství zákona České republiky bez ohledu na to, zda je čin pachatele v cizině trestný (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 344). Ve výsledku tedy není možné ztotožnit akcesoritu účastenství s představou, že účastníka na trestném činu lze uznat vinným jen pod podmínkou, že byla soudem vyslovena vina také hlavního pachatele, a to právě trestným činem, na němž se měl pachatel podílet jednou z forem účastenství, tedy jako organizátor, návodce nebo pomocník ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku, jak se domníval obviněný F. V.. Trestní odpovědnost účastníka na trestném činu pachatele bude nutné dovodit vždy, jestliže se o určitý trestný čin pachatel alespoň pokusil. Představa obviněného, že nejprve musí být soudem vyslovena vina hlavního pachatele a teprve následně také účastníků trestného jednání hlavního pachatele, tedy nebyla opodstatněná. Jak již Nejvyšší soud vyložil v části tohoto usnesení ohledně dovolacích námitek spoluobviněného Z. R. (zejména v bodě 127.), skutková zjištění soudů obou stupňů jsou založena na jasném závěru o zmanipulování zadávacího řízení ohledně veřejné zakázky popsané pod bodem III. výroku o vině odsuzujícího rozsudku, v jehož průběhu došlo také ke spornému losování uchazečů tak, aby byl „vytažen“ předem určený vítěz – obchodní společnost A. Obviněný F. V. vystupoval jménem obchodní společnosti E., jako jednoho z oslovených uchazečů, přičemž souhlasil se předstíráním vážného zájmu o dodání předmětu zakázky, aniž by však skutečně činil příslušné kroky ke splnění podmínek zadávacího řízení. Samotné losování tak v zásadě představovalo pouze malou součást celého procesu manipulace s tímto zadávacím řízením, o čemž byl obviněný informován spoluobviněným M. K., souhlasil s tím, že cenovou kalkulaci vypracuje další spoluobviněný J. K. i jménem E., tudíž nelze mít žádné pochybnosti o poskytnutí součinnosti obviněným ke spáchání protiprávního jednání hlavním pachatelem M. D., jako zástupcem zadavatele veřejné zakázky a organizátory M. K. a V. K. V zásadě tedy případné neodsouzení původně spoluobviněného notáře J. S., nemohlo mít žádný vliv na trestní odpovědnost obviněného F. V., a to bez ohledu na výklad akcesority účastenství, jak se snažil prosadit tento obviněný ve svém dovolání.
135.\tNa výše uvedené je možné navázat v rámci vyjádření k obhajobě obviněného, který popřel skutkový průběh popsaný pod bodem III. výroku o vině rozsudku vrchního soudu. V první řadě je nutné poznamenat, že argumentace nespadá pod zvolený ani jiný dovolací důvod. V krátkosti Nejvyšší soud připomíná jednoznačný důkaz o kooperaci jednotlivých osob v rámci této trestné činnosti v podobě telefonních odposlechů. Např. přepis obsahu telefonního rozhovoru mezi M. K. a J. K., kteří koordinovali postup všech předem vybraných uchazečů, kteří akceptovali jako předem určeného vítěze veřejné zakázky obchodní společnost A., založený na č. l. 97 ve svazku 40 tr. spisu. Z obsahu těchto hovorů vyplývá bezproblémová spolupráce se zástupcem obchodní společnosti E., obviněným F. V., který podepsal veškeré požadované listiny, které spoluobviněný J. K. již pouze nakopíruje a odevzdá. Samotnou nabídku do soutěže za obchodní společnost E., podával dokonce ředitel A., ten informoval obviněného M. K. rovněž o zájmu obviněného F. V. o vzájemnou kooperaci. Byť se v případě tohoto skutku jednalo nepochybně o počátky protiprávní činnosti tohoto obviněného ve spojení s osobami V. a M. K., jde již o poskytnutí pomoci realizovat jimi přijatý plán na porušení pravidel zadávacího řízení veřejné zakázky v součinnosti se zadavatelem. Podobně jako jiní domluvení uchazeči o veřejnou zakázku, také obviněný F. V. si minimálně část nákladů spojených s předstíraným vážným zájmem o získání této veřejné zakázky hodlal nechat proplatit od obviněného M. K. (srov. č. l. 101 ve svazku 40 tr. spisu). Za těchto skutkových okolností tak nelze mít pochybnosti o tom, že obviněný F. V. se z vlastní vůle a s vědomím souvisejících jednání dalších osob podílejících se na zmanipulování zadávacího řízení zapojil do procesu nedodržení základních zásad rovnosti, transparentnosti a zákazu diskriminace, které musí být dodrženy i u zakázek tzv. malého rozsahu. Je v nejvyšším společenském zájmu odhalovat a postihovat takové jednání podle norem trestního zákona, jehož ustanovení § 256 tr. zákoníku je konkrétně určeno k ochraně zájmu na dodržení uvedených pravidel zadávání veřejných zakázek za rovných podmínek pro všechny soutěžitele v rámci tržního hospodářství. Případné okolnosti spáchání takového skutku pachatelem v nižší intenzitě, v menším rozsahu, případně bez získání dalšího prospěchu apod. mohou být zohledněny v ukládaném trestu, což se také u obviněného F. V. stalo. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze mu byl uložen skutečně mírný podmíněný trest odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby (podle příznivějšího znění právní úpravy trestního zákoníku účinné do 30. 11. 2011), a to bez uložení vedlejších trestů, například zákazu činnosti či peněžitého trestu.
O. K dovolání obviněného I. T.
136.\tDovolání obviněného I. T. bylo založeno na výhradně skutkových námitkách, sám v podstatě předem avizoval podání ústavní stížnosti, kterému musí obligatorně předcházet řízení o dovolání před Nejvyšším soudem, jinak by ústavní stížnost nebyla přípustná (srov. argument obviněného o podání dovolání „s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014“). Sice obviněný tvrdil, že nedošlo k naplnění znaků příslušné skutkové podstaty, avšak tento názor založil na odlišném způsobu hodnocení provedeného dokazování, než jaký zvolily soudy obou stupňů. Jeho kritika směřovala proti tomu, že jediným usvědčujícím důkazem měly být odposlechy. V konečném důsledku tedy obviněný tvrdil porušení zejména svých procesních práv, zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Nejvyšší soud vyhodnotil obsah jeho dovolání tak, že argumentace neodpovídá nejen zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani ostatním důvodům vymezeným v § 265b tr. řádu.
137.\tStručně zcela nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud připomíná, že obsahem trestního spisu a tudíž podkladem pro rozhodnutí o vině a trestu obviněného byly nejen informace vyplývající z odposlechů, ale i řada listinných důkazů, zejména dokumenty o veřejné zakázce „XY – plynofikace kotelny“. Z těchto důkazních prostředků soudy mohly zjistit okolnosti průběhu zadávacího řízení, že akce skutečně probíhala podle představ a dohod vyplývajících z odposlechnutých hovorů obviněných, kteří se na ní podíleli. Nelze striktně tvrdit, že by odposlechy byly jediným usvědčujícím důkazem o vině obviněného, avšak nelze jim upřít významnou důkazní sílu, protože zcela jednoznačně odkrývají pozadí utajovaného, organizovaného a s ohledem na počet zapojených osob i poměrně komplikovaného manipulování zadávacího řízení na veřejnou zakázku (resp. více zadávacích řízení na různé veřejné zakázky). Konkrétně z odposlechů je zřejmé, že obviněného I. T. a obchodní společnost M., jejímž byl jednatelem, dalšímu obviněnému V. K. doporučil jako dalšího uchazeče „do počtu“ spoluobviněný M. K. S obviněným V. K. si obviněný I. T. tykal, na dotaz, zda by se „zúčastnil a tak dále“ jedné zakázky v XY, k níž má obviněný V. K. možnost se dostat, obviněný bez váhání souhlasil, nepovažoval to za problém, aniž by se zajímal o nějaké bližší podrobnosti o samotné veřejné zakázce a jejím předmětu (srov. č. l. 85 a 83 ve svazku 31 tr. spisu). O své „pomoci“ v rámci této veřejné zakázky obviněný I. T. ujišťoval obviněného V. K. i v dalším telefonním rozhovoru, jehož obsahový přepis je založen na č. l. 135 ve svazku 31 tr. spisu a také ostatní spoluobvinění s jeho pomocí najisto počítali (srov. č. l. 100 ve svazku 31 tr. spisu). Účast obviněného I. T. ve formě pomoci na trestném jednání hlavních pachatelů a organizátorů zločinů zneužití pravomoci úřední osoby a zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě tedy byla v trestním řízení nepochybně prokázána a opačná tvrzení obviněného jsou jen důsledkem prosazování jeho vlastní verze průběhu skutkového děje bez reflexe k objektivním výsledkům provedeného dokazování.
V. Závěrečné shrnutí