54.\tNejvyšší soud k námitce dovolatele podotýká, že odvolací soud se předmětnou námitkou zabýval dostatečně, byť v kontextu povinnosti obviněného vyžádat souhlas dozorčí rady ZHKHK před podpisem smlouvy o dílo, přičemž přesvědčivě zdůvodnil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že původně uplatněné námitce obviněného v odvolání nepřisvědčil. Nejvyšší soud nepovažuje dále za nutné se tvrzením, že soudy nižších stupňů byl pominut fakt, že majetek byl na základě smlouvy o dílo nabýván ZHKHK ve více účetních obdobích než v jednom, zabývat, neboť ze shora uvedeného je zřejmé, že se touto skutečností zabýval odvolací soud, a to k námitce obviněného. Pro úplnost pak Nejvyšší soud uzavírá, že nalézací soud skutečnost, že smlouva o dílo byla koncipována do dvou etap, ve svém rozsudku pouze konstatoval, a nikoli hodnotil z hlediska relevance pro trestní odpovědnost obviněného. Toto pochybení pak napravil odvolací soud, jak již ostatně bylo uvedeno výše. Proto Nejvyšší soud námitku dovolatele hodnotí jako nedůvodnou. Ostatně zde je třeba připomenout, že obviněnému bylo (zkráceně) kladeno za vinu, že uzavřel smlouvu o dílo v hodnotě 117 975 438 Kč, k jejímuž uzavření potřeboval souhlas dozorčí rady ZHKHK. Jak je již uvedeno výše, ze smlouvy o dílo ze dne 24. 10. 2008 (srov. č. l. 371 – 375 spisu) skutečně vyplývá, že dílo mělo být realizováno ve dvou etapách. Přesto nelze pomíjet fakt, že první etapa měla být realizována za cenu 117 975 438 Kč, přičemž podle smlouvy o dílo první splátka s datem splatnosti 31. 3. 2009 činila 60 000 000 Kč. V průběhu roku 2009 pak měly být uhrazeny ještě další tři splátky ve výši 3 623 464,88 Kč, a to ke dni 30. 6. 2009, 30. 9. 2009 a 31. 12. 2009 (srov. čl. V. bod 5 smlouvy na č. l. 373 ve spojení s Přílohou č. 2 smlouvy o dílo – splátkový kalendář na č. l. 382 spisu). Z uvedeného je tedy zřejmé, že ZHKHK měl v jednom účetním období (rok 2009) celkově hradit společnosti PURO-KLIMA částku ve výši 70 870 394,64 Kč. Vzhledem k tomu, že obviněný R. V. předmětnou smlouvu uzavřel v době, kdy mu byla známa účetní závěrka ZHKHK pro rok 2007, podle níž zjištěný kapitál zdravotnického holdingu za rok 2007 činil 129 180 000 Kč, lze uzavřít, že i tak uvedená částka přesahuje 1/3 základního kapitálu ZHKHK, jak předpokládá § 193 odst. 2 obchodního zákoníku.
55.\tK námitce dovolatele, ve které soudům nižších stupňů vytýká, že se nevěnovaly skutečnosti, že obviněnému bylo obchodním zákoníkem umožněno vycházet z poslední mu známé konsolidované účetní závěrky, tedy nikoliv jen z řádné za rok 2007, ale i z konsolidované za rok 2006, kde vlastní kapitál činil 210 mil. Kč a při rozložení do účetních období, byl tak „třetinový limit“ dodržen, uvádí Nejvyšší soud následující.
56.\tOdvolací soud nepřisvědčil názoru dovolatele uplatněnému již v jeho řádném opravném prostředku, když poukazuje na to, že pro posouzení dané otázky je rozhodný stav podle poslední řádné účetní závěrky nebo z konsolidované, sestavuje-li společnost i tuto, když podle odvolacího soudu nyní nelze argumentovat konsolidovanou účetní závěrkou dřívější, tedy za rok 2006, když je kladen důraz právě na to, že se má jednat o poslední účetní závěrku (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
57.\tNejvyšší soud připomíná, že obchodní zákoník ve svém § 193 odst. 2 stanovil jako hranici pro posouzení, zda je či není třeba souhlasu dozorčí rady k uzavření smlouvy, jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky nebo z konsolidované účetní závěrky, sestavuje-li společnost konsolidovanou účetní závěrku. Návod na to, které z uzávěrek dát přednost, tedy řádné za poslední rok, nebo konsolidované za rok předposlední, obchodní zákoník neobsahoval, proto soudům nezbývá, než tuto skutečnost vyložit. Předmětné ustanovení bylo do obchodního zákoníku včleněno s účinností od 1. 1. 2001 novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. Jelikož v původním vládním návrhu uvedeného zákona nebylo obsaženo [a jeho součástí se stalo v důsledku poslaneckého pozměňovacího návrhu – srov. sněmovní tisky č. 460/0 a 460/3 (bod 84), Poslanecká sněmovna, 3. volební období, 1998-2002], nelze při jeho výkladu vycházet z důvodové zprávy k návrhu zákona posléze schváleného a uveřejněného pod č. 370/2000 Sb. Účelem § 193 odst. 2 obchodního zákoníku v tehdy platném znění je podřídit významné majetkové dispozice, jež by mohly zásadním způsobem ovlivnit hospodaření společnosti a její další podnikání, dodatečné kontrole ze strany kontrolního orgánu (dozorčí rady). V případech vymezených v citovaném ustanovení je tak dozorčí rada oprávněna udělit představenstvu pokyn k úkonu spadajícímu do obchodního vedení, spočívající v zákazu uzavřít dotčenou smlouvu (blíže k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010). Pro rozhodnutí, které majetkové dispozice jsou natolik významné, že mají podléhat kontrole, je podle Nejvyššího soudu rozhodující vycházet z co nejaktuálnějšího stavu vlastního kapitálu společnosti, neboť ten se logicky může za období jednoho roku značně změnit, a v důsledku toho pak nemá tak dostatečnou vypovídací hodnotu o tom, do uzavírání jakých smluv může dozorčí rada svým schvalováním zasahovat. Nejvyšší soud tak přisvědčuje názoru odvolacího soudu, byť stroze vyjádřenému, že pro posouzení toho, zda je nutné vyžadovat souhlas dozorčí rady k uzavření smlouvy, je rozhodný stav vlastního kapitálu podle účetní závěrky za poslední období, a to ať už řádné, nebo konsolidované (respektive za situace, kdy jsou k dispozici v rozhodné době obě tyto závěrky, má bezpochyby přednost závěrka konsolidovaná). Podle Nejvyššího soudu nelze ustanovení § 193 odst. 2 obchodního zákoníku vykládat tak, jak učinil obviněný, že mu tedy obchodní zákoník umožňoval vybrat si, zda bude vycházet ze závěrky za rok 2006 nebo za rok 2007, a to právě z toho důvodu, že toto ustanovení výslovně říká, že rozhodný je stav podle poslední účetní závěrky, a má tak vypovídat o stavu kapitálu za poslední účetní období. Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše (srov. bod 48. tohoto usnesení), obviněnému V. byl znám obsah účetní závěrky ZHKHK za rok 2007, a tedy i skutečnost, že základní kapitál ZHKHK pro daný rok činil 129 180 000 Kč. Lze tedy uzavřít, že cena smlouvy o dílo v hodnotě 117 975 438 Kč, tak nepochybně 1/3 základního kapitálu ZHKHK přesahuje. Otázkou toho, zda by byl „třetinový“ limit dodržen, pokud by obviněný postupoval podle konsolidované účetní závěrky za rok 2006, se proto Nejvyšší soud dále nezabýval, neboť je zcela irelevantní, jelikož i v tomto případě by 1/3 základního kapitálu byla překročena.
B.3 K objasňování škody
58.\tDovolatel R. V. v rámci svého mimořádného opravného prostředku dále namítal, že nebylo beze všech pochybností prokázáno, že by na majetku ZHKHK vznikla uhrazením ceny díla škoda (k tomu blíže srov. bod 8. tohoto usnesení).
59.\tNejvyšší soud předně konstatuje, že v právě projednávaném případě bylo stanovení způsobené škody, resp. její výše, mimořádně komplikovanou otázkou, a to zejména s ohledem na jedinečnost předmětu díla zahrnujícího dodávku a montáž velkého množství zdravotnických přístrojů, technologií a počítačových programů včetně zaškolení pracovníků (srov. čl. I. smlouvy o dílo ze dne 24. 10. 2008 na č. l. 371 – 375 spisu). V průběhu trestního řízení byly právě za účelem stanovení výše způsobené škody zpracovány celkem tři znalecké posudky, a to znalcem Ing. Lubomírem Kerepeckým (č. l. 3163 a násl. spisu), dále společností Česká znalecká, a. s., který zpracovali Dr. Ing. Vítězslav Hálek, MBA, Ph. D. a Ing. Vladimír Krupka (č. l. 4273a a násl. spisu) a společností Expert Group, s. r. o., který zpracovali znalci Ing. František Poborský, Ing. Václav Stárek a Ing. Tomáš Buus, Ph. D. (srov. č. l. 4478 a násl. spisu). Nejvyšší soud připomíná, že účelem znaleckého posudku podle § 105 tr. ř. je objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném odboru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 1965, sp. zn. 10 Tz 29/65, uveřejněné pod č. 56/1965 Sb. rozh. tr.). Složitost se váže k posuzované odborné otázce, jde tedy o složitost, která vyplývá z náročnosti odborného posouzení zkoumané skutkové otázky. Náročnost odborného posouzení zpravidla vyplývá z obtížnosti využití teoretických a empirických poznatků, které je třeba komplexním způsobem zpracovat, potřeby konzultací s dalšími odborníky, z náročného studia příslušné odborné literatury apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1572). Jak již bylo uvedeno, v právě projednávaném případě je otázka výše způsobené škody mimořádně složitá.
60.\t Nalézací soud k vzniku škody hodnotil, zda cena díla sjednaná ve smlouvě o dílo ve výši 117 975 438 Kč odpovídala ceně obvyklé v místě a čase. Nejprve v této souvislosti shrnul závěry znaleckého posudku vypracovaného Ing. Lubomírem Kerepeckým (dále též jen „znalecký posudek“), který byl vypracován již v přípravném řízení, přičemž z něj vyplynulo, že v porovnání s ostatními cenami obvyklými na trhu jsou ceny zboží od společnosti PURO-KLIMA nižší než ceny obvyklé, ale ceny služeb jsou mnohonásobně vyšší. Cena obvyklá zakázky byla stanovena ve výši 105 004 943 Kč, cena za dílo tedy byla o 12 970 495 Kč včetně DPH vyšší, než je cena obvyklá, znalec přitom shrnul, že hodnotil smlouvu o dílo jako celek a vyšel z podkladů, které měl k dispozici a které si zjistil, když při zjišťování ceny obvyklé se vychází ze stejného nebo podobného druhu zboží na trhu. K nákladům na technickou a projektovou dokumentaci uvedl, že pokud byly součástí služby s tím související, měly by být v příslušné dokumentaci, a v takovém případě by znalec náklady zohlednil jako součást dodávek. Dále se nalézací soud věnoval hodnocení obhajobou předloženého oponentního posudku České znalecké, a. s. (dále též jen „oponentní znalecký posudek“), který zpochybnil závěry znaleckého posudku, kdy bylo uvedeno, že cena obvyklá zdravotní techniky může být v případě větších dodávek vyšší minimálně o 10 % a maximálně o 19 % než cena vnímaná odborníky jako cena obvyklá. Pracuje s tím, že na plnění smlouvy o dílo platí srovnatelné tržní podmínky jako pro dodávky posuzované v rámci auditu, protože období plnění na základě první výzvy operačního programu se překrývá s obdobím plnění podle této smlouvy, a proto na ceny působily stejné faktory. Nalézací soud také připomíná další námitky oponentního znaleckého posudku, které měl k závěrům učiněným ve znaleckém posudku Ing. Kerepeckého. Nalézací soud konstatuje, že pro rozpory, které se zde objevily, nechal zpracovat revizní znalecký posudek společností Expert Group, s. r. o. (dále jen „revizní znalecký posudek“), ze kterého mimo jiné plyne, že v rámci znaleckého posudku byla chybně započtena cena obvyklá za související služby dvakrát, a po opravě této chyby by cena obvyklá podle znaleckého posudku Ing. Kerepeckého činila 98 495 844 Kč vč. DPH, výsledek ocenění podle revizního znaleckého posudku činí po zaokrouhlení na celé koruny 99 412 000 Kč až 101 473 000 Kč vč. DPH. Nalézací soud dále uvádí hodnocení revizního znaleckého posudku, proč stanovení výše ceny obvyklé ve výši 107 055 751 Kč bez DPH nelze chápat jako přiměřené v místě a čase, a to s odkazem na zohlednění hlavních tržních vlivů. Nalézací soud připomněl i vyjádření ústavu k námitkám obhajoby ohledně stanovení ceny obvyklé tak, že ústav cenu obvyklou za dodávky díla podle smlouvy o dílo posuzoval ne z hlediska nejdražšího možného způsobu pořízení jednotlivých přístrojů (tedy za nabídkové ceny konečným zákazníkům), ale z hlediska nejlepšího alternativního způsobu pořízení celého díla. K listinám o ceně jednotlivých přístrojů uvedl, že nijak závěry posudku nemění, neboť reprezentují právě nabídkové ceny za jednotlivé přístroje pro koncového zákazníka (nemocnici), tedy nejdražší možný způsob pořízení. Nalézací soud uvádí, že cenu obvyklou za dodávku ceny díla je nutno posuzovat z hlediska nejlepšího možného způsobu pořízení. Dále nalézací soud konstatuje, že hodnotil závěry jednotlivých posudků, přihlédl k námitkám obhajoby a své závěry opřel o revizní znalecký posudek, a to i co se týče stanovení ceny obvyklé. K námitkám obhajoby ohledně ceny jednotlivých přístrojů odkazuje na závěry revizního znaleckého posudku a znalecký posudek Ing. Kerepeckého, když cena byla stanovena za dílo jako celek. Při stanovení výše škody vyšel nalézací soud z částky, která je pro obviněného nejpříznivější, tedy z částky 101 473 000 Kč (srov. str. 12 – 15 rozsudku nalézacího soudu).
61.\tOdvolací soud k otázce způsobení škody obviněným se zabývá jeho námitkou, podle které jeho jednáním nevznikla škoda, a uvádí k ní následující. Podle § 89 odst. 12 tr. zákona, později § 137 tr. zákoníku, se při určení výše škody vychází nejprve z toho, za jakou cenu se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Odvolací soud hodnotí postup nalézacího soudu při konstrukci způsobené škody jako správný a k rozsáhlým výhradám k závěrům revizního posudku obviněného konstatuje, že znalecký posudek skutečně nepředstavuje jakýsi absolutní důkaz, nýbrž je nutno jej hodnotit jako kterýkoliv jiný důkaz. Odvolací soud připomíná nepochybnou složitost při zjišťování výše škody v dané věci a dospívá k závěru o správnosti zjištění revizního znaleckého posudku učiněných nejen v něm, ale i v odpovědích na dotazy nalézacího soudu, který tento vyžadoval po kasaci zprošťujícího rozsudku (na č. l. 4714 a násl. spisu). Odvolací soud hodnotí, že znalecký ústav se komplexně vypořádal i s opakovanými námitkami obviněného, pokud jde o konstrukci ocenění jednotlivých zdravotnických přístrojů, a které se obsáhle opakují i v jeho odvolání. V této souvislosti si odvolací soud pokládá otázku, jaké ještě erudovanější pracoviště by bylo s to určit pro potřeby stanovení minimální výše způsobené škody tento nezbytný znak skutkové podstaty.
62.\tDovolatel předně odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že nehodnotil znalecký posudek ústavu v souladu s nálezem Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 299/09, podle kterého je nutno „znalecký posudek hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá větší důkazní síly a musí být podroben všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti“, když se vyhnul hodnocení věcné správnosti znaleckého posudku ústavu ve vztahu ke konkrétním námitkám dovolatele a svým konstatováním, „jaké ještě erudovanější znalecké pracoviště (ústav) by bylo s to určit, pro stanovení minimální výše způsobené škody, tento nezbytný znak skutkové podstaty“, čímž podle dovolatele povýšil tento důkaz nad důkazy ostatní. Dovolatel opakuje své konkrétní argumenty, se kterými se podle něj odvolací soud nevypořádal. Jedná se o nesprávné použití údajů pro stanovení obvyklých cen zdravotnických přístrojů, když znalci použili údaje o cenách po rozhodném datu (dni uzavření smlouvy o dílo), čímž došlo k chybnému stanovení ceny obvyklé u přístroje Planmed Nuance Excel, kde znalci vycházeli z ceny pořizovací, a přístroje Kodak, kde znalci odečetli objemové slevy. Konkrétně u přístroje Planmed Nuance Excel namítá, že cenu stanovenou ústavem ve výši 8,6 mil Kč nelze považovat za obvyklou, neboť v dané době se prokazatelně neprodávala obvykle za tuto cenu, když rozhodující je cena, za kterou by ji pořídil koncový zákazník (podle tvrzení dovolatele byl přístroj shodné konfigurace dodán v roce 2008 do O. za 13,7 mil Kč a ZHKHK jako koncovému zákazníkovi by byl nabídnut za 13 až 15 mil Kč – viz vyjádření AURA Medical na č. l. 4550 spisu). K ocenění přístrojů Kodak pak dovolatel namítá, že znalci započetli slevu ve výši 12 %, která byla poskytnuta až po podepsání smlouvy o dílo, a to na základě smlouvy o obchodní spolupráci uzavřené mezi společností PURO-KLIMA a Promedica Praha. Dovolatel v dalším odkazuje na svá předchozí podání, ve kterých rozporoval nesprávně zvolenou metodiku oceňování.
63.\tNejvyšší soud předně považuje za nutné poukázat na konstatování odvolacího soudu, že „pokud jde o vlastní skutková zjištění, považuje je krajský soud i přes důraznost odvolací argumentace obviněného za správná, výši způsobené škody nevyjímaje. Proto v zásadě odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku“ (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále, pokud jde o rozsáhlé výhrady obviněného k závěrům tohoto posudku, uvádí, že znalecký posudek skutečně nepředstavuje jakýsi absolutní důkaz, nýbrž je nutno jej, jak správně obviněný podotkl, hodnotit jako kterýkoli jiný důkaz. Nicméně, při nepochybné složitosti zjišťování výše škody v dané věci je třeba vyjít ze správnosti zjištění jmenovaného expertizního pracoviště, kterážto zjištění, ústav učinil nejen ve svém posudku základním, ale i v odpovědích na dotazy okresního soudu, které vyžadoval po kasaci zprošťujícího rozsudku (č. l. 4714 spisu) s tím, že ústav se takto komplexně vypořádal i s opakovanými námitkami obviněného, pokud jde o konstrukci ocenění jednotlivých zdravotnických přístrojů, včetně zohlednění tzv. auditu KMPG (č. l. 4735 a násl. spisu). Odvolací soud dále uvádí, že je třeba si položit otázku, jaké ještě erudovanější znalecké pracoviště (ústav), by bylo s to určit, pro stanovení minimální výše způsobené škody, tento nezbytný znak skutkové podstaty (srov. str. 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
64.\tNejvyšší soud po přezkoumání spisového materiálu zjistil, že nalézací soud přibral společnost Expert Group, s. r. o., jakožto znalecký ústav k podání revizního znaleckého posudku (srov. opatření ze dne 27. 5. 2014, č. j. 1 T 81/2013-4369). Podle § 110 odst. 1 tr. ř. ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může policejní orgán nebo státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu přibrat státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 110 odst. 2 tr. ř. mohou orgány činné v trestním řízení požádat tzv. vědecké znalecké ústavy, zde specifikované nikoli zcela přesně jako státní orgány, vědecké ústavy, vysoké školy nebo instituce specializované na znaleckou činnost, které jsou zapsané v oddílu druhém v seznamu znaleckých ústavů vedeném Ministerstvem spravedlnosti, aby podaly posudek, pouze jde-li o případ zpracování znaleckých posudků ve zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, nebo o přezkoumání posudku podaného znalcem (srov. § 21 odst. 3 věta druhá a třetí, odst. 5 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů). Vědecké znalecké instituce poskytující zvláštní vědecké posouzení ve smyslu § 21 odst. 3 věta třetí zákona č. 36/1967 Sb., od nichž mohou orgány činné v trestním řízení žádat přezkoumání posudku podaného znalcem ve smyslu § 110 odst. 1, 2 tr. ř., jsou uvedeny ve druhém oddílu seznamu znaleckých ústavů, od nichž lze žádat znalecké posudky. Seznam vede pouze Ministerstvo spravedlnosti, které také rozhoduje o zápisu do něj (nemůže o něm rozhodnout předseda krajského soudu). Jde o jiné znalecké ústavy než ústavy a jiná pracoviště specializované na znaleckou činnost, které jsou zapsány v prvním oddílu seznamu ústavů, od nichž lze žádat posudky, vedeného Ministerstvem spravedlnosti. Seznam ústavů, od nichž lze žádat posudky, se skládá ze dvou oddílů. V prvním oddílu se vedou v patrnosti ústavy a jiná pracoviště specializovaná na znaleckou činnost; ve druhém oddílu vědecké ústavy, vysoké školy a organizace, od nichž mohou státní orgány ve zvlášť obtížných případech žádat znalecké posudky nebo o přezkoumání posudku podaného znalcem (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1605 – 1606). Ze seznamu znaleckých ústavů Nejvyšší soud zjistil, že uvedená společnost je zapsána jako znalecký ústav v oddílu I. (srov. č. l. 4368 spisu). Nejedná se tedy o znalecký ústav tzv. typu II., který může zpracovávat revizní znalecké posudky ve smyslu § 110 tr. ř. Nejvyšší soud s ohledem na právě uvedené uzavírá, že byť se oba soudy nižších stupňů v zásadě vypořádaly se všemi námitkami obviněného proti ve věci vypracovaným znaleckým posudkům, nezbývá než konstatovat, že znalecký posudek společnosti Expert Group, s. r. o., není revizním znaleckým soudkem ve smyslu § 110 tr. ř., a proto je třeba jeho závěry hodnotit stejně jako ostatní dva znalecké posudky ve smyslu § 107 tr. ř., jež byly ve věci vypracovány. Nelze mu tedy obecně přikládat větší váhu než znaleckému posudku znalce Ing. Lubomíra Kerepeckého (č. l. 3163 a násl. spisu) a znaleckému posudku společnosti Česká znalecká, a. s., který zpracovali Dr. Ing. Vítězslav Hálek, MBA, Ph. D. a Ing. Vladimír Krupka (č. l. 4273a a násl. spisu), jak to činí odvolací soud, a to dokonce s nevhodnou formulací za položení otázky, „… jaké ještě erudovanější pracoviště by bylo s to určit pro potřeby stanovení minimální výše způsobené škody tento nezbytný znak skutkové podstaty“. Nejvyšší soud však upozorňuje, že podle judikatury ve výjimečném případě, kdy státní orgány, vědecké ústavy, vysoké školy nebo instituce specializované na znaleckou činnost (vědecké ústavy), které jsou zapsány do oddílu druhého v seznamu Ministerstva spravedlnosti, nemohou podat znalecký posudek nebo přezkoumat posudek podaný znalcem (§ 110 odst. 1 tr. ř.), není vyloučen postup podle § 24 odst. 1 písm. b) zákona č. 36/1967 Sb. per analogiam, jímž může orgán činný v trestním řízení ustanovit ad hoc vědecký ústav nezapsaný v uvedeném seznamu (ovšem obdobného typu, jako zapsané vědecké instituce), pokud s tím tento ústav souhlasí a splňuje potřebnou odbornou kvalifikaci k podání znaleckého posudku nebo k přezkoumání posudku podaného znalcem ve smyslu § 110 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1202/2010, uveřejněné pod č. 39/2011 Sb. rozh. tr.). V právě projednávaném případě však soudy nižších stupňů ve smyslu citovaného ustanovení § 110 tr. ř. a zmíněné judikatury nepostupovaly.
65.\tByť se oba soudy nižších stupňů dopustily v hodnocení znaleckého posudku společnosti Expert Group, s. r. o., výše uvedeného pochybení, nelze zcela odhlédnout od závěrů, které jsou v tomto znaleckém posudku uvedeny. Nejvyšší soud proto považuje za důležité se vyjádřit i k těmto závěrům. Předně je třeba konstatovat, že skutkové závěry učiněné odvolacím soudem je nutné hodnotit ve spojení se závěry, které předtím učinil nalézací soud. Ten v odůvodnění svého rozsudku podrobně popisuje postup, jakým byla hodnocena cena sjednaná ve smlouvě o dílo, a z uvedeného vyplývá, že nakonec bylo nalézacím soudem dáno za pravdu právě reviznímu znaleckému posudku. Námitky uplatněné obviněným v dovolání týkajících se nesprávného použití údajů pro stanovení obvyklých cen zdravotnických přístrojů, ocenění přístrojů Plamed Nuance Excel a Kodak, stejně jako nesprávně zvolené metodiky oceňování, byly shodně uplatněny již v odvolání (srov. č. l. 4869 a 4870). Jak správně konstatuje ve svém rozsudku odvolací soud, jedná se o námitky i v odvolání uplatněné opakovaně, když obviněný je prve uplatnil například ve „Vyjádření obžalovaného ke znaleckému posudku Expert Group, s. r. o., ze dne 30. 4. 2015, č. 31/129-2015“ na č. l. 4482 a násl. spisu. Jak Nejvyšší soud zjistil ze spisového materiálu, na základě žádosti nalézacího soudu (srov. č. l. 4701 spisu) zpracoval znalecký ústav Expert Group, s. r. o., písemné odpovědi na otázky tohoto soudu, kde se s předmětnými námitkami vypořádává, když konkrétně uvádí, že obviněný tvrdí, že skutečné informace o zajištění díla podle smlouvy o dílo k datu ocenění neexistovaly a nemohly být známé, což znalci vyvrací s tím, že společnost PURO-KLIMA a její subdodavatelé, „museli před podáním nabídky do výběrového řízení znát alespoň indikativní ceny, za které budou přístroje zobchodovány. Ještě pravděpodobnější je, že měla PURO-KLIMA ceny pevně smluveny již před podpisem smlouvy o dílo. Opačný postup by byl při nabídkování zakázek tohoto rozsahu a charakteru nesmyslný a neobvyklý“ (srov. č. l. 4728 spisu). Obdobně ostatně vypovídal Ing. Pobordský při hlavním líčení konaném dne 24. 5. 2016 před nalézacím soudem, přitom dovolatel považuje tyto úvahy za „absurdní“. Nejvyšší soud však s takovým jednostranně účelovým hodnocením této úvahy provedené obhajobou nemůže souhlasit, neboť z podstaty věci je skutečně logické, že dodavatel si nejprve zjistí, za jakou cenu je schopen pořídit předmětné zboží, resp. služby, a až následně činí nabídku svým odběratelům, neboť opačný postup by v některých případech musel nutně vést ke ztrátě, a byl by tedy neekonomický, v podnikatelském světě naprosto nelogický. Rovněž s již dříve uplatněnou námitkou dovolatele týkající se ocenění přístroje Planmed Nuance Excel se znalci znaleckého ústavu vypořádávají. Cena přístroje shodné konfigurace dodaného do O. podle vyjádření společnosti AURA Medical, s. r. o., na které i dovolatel odkazuje, byla poptávána u výrobce pro každý obchodní případ zvlášť, a proto jako cena obvyklá byla v revizním znaleckém posudku použita cena, za kterou společnost EDOMED, a. s., která jej předprodala společnosti PURO-KLIMA, kupovala přístroj od výhradního zástupce značky Planmed v ČR, tedy za přibližně 8,6 mil Kč bez DPH (srov. č. l. 4728 spisu), přičemž znalci poukazují na celkový objem zakázky (srov. č. l. 4729 spisu). Nejvyšší soud tomuto vypořádání se s námitkou přisvědčuje, neboť pro posouzení přiměřenosti ceny díla je rozhodné stanovení obvyklé ceny za dílo jako celek, nikoliv souhrn cen jednotlivě dodaných zdravotnických přístrojů, jak naznačuje dovolatel. Je totiž zřejmé, že cena díla v tak velkém rozsahu má být nižší než součet cen jednotlivě dodaných přístrojů. Na tuto skutečnost ostatně znalci poukazují, když uvádí, že obviněným jsou prezentovány nabídkové ceny za jednotlivé přístroje pro koncového zákazníka (nemocnici), tedy nejdražší možný způsob pořízení. Cenu obvyklou za dodávku díla podle smlouvy o dílo je ale nutné posuzovat z hlediska nejlepšího možného způsobu pořízení (srov. č. l. 4728 spisu). Rovněž s námitkou o ocenění přístrojů Kodak se znalci vypořádávají, když uvádí, že jejich dodavatelem, společností Promedica Praha Group, a. s., byla společnosti PURO-KLIMA poskytnuta objemová sleva ve výši 12 % ke každé fakturaci za objednané přístroje, přičemž obhajoba se společnosti Promedica Praha Group, a. s., dotazovala, zda by tuto slevu získal i ZHKHK či jiný koncový zákazník, a z odpovědi dodavatele vyplynulo, že nikoliv. Znalci zdůvodňují rozdíl mezi dodáním zboží přímo koncovému zákazníkovi a prostřednictvím komplementátora tím, že komplementátoři se starají o zajištění kompatibility jednotlivých přístrojů, o návrh celého řešení a o realizaci zakázky, realizace zakázek přes komplementátory tak zjednodušuje dodavateli realizaci vlastního plnění, je proto podle znalců logické, že by objemový bonus koncovému zákazníkovi neposkytl, přičemž ve svém revizním znaleckém posudku zkoumali cenu obvyklou za dodání díla podle smlouvy o dílo, kterou mohli realizovat jen největší komplementátoři. Tímto hodnocením se znalci vypořádávají i s touto námitkou obviněného. Odvolací soud přímo na toto vypořádání se s námitkami obviněného odkazuje, když výslovně uvádí, že se společnost Expert Group, s. r. o., jako ústav komplexně vypořádala v odpovědích na dotazy nalézacího soudu s námitkami obviněného, pokud jde o konstrukci ocenění jednotlivých zdravotnických přístrojů (srov. str. 8 rozsudku odvolacího soudu). Je tedy zřejmé, že tyto námitky, které dovolatel uplatňuje opakovaně v průběhu trestního řízení, byly dostatečně zkoumány nalézacím soudem, když jejich zodpovězení bylo zadáno znaleckému ústavu nad rámec zpracování samotného revizního posudku, rovněž odvolací soud se ztotožnil se závěry ústavu. Nejvyšší soud jejich vypořádání přezkoumal a zatím neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry, které z nich soudy nižších stupňů vyvodily, byť hodnocení bylo ovlivněno tím, že znalecký posudek společnosti Expert Group, s. r. o., byl považován za revizní znalecký posudek ve smyslu § 110 odst. 1, odst. 2 tr. ř., kterým však nebyl, a bylo proto třeba ho hodnotit jako každý jiný znalecký posudek, což ovšem při odpovídajícím jeho hodnocení ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., kdy je třeba se vyhnout apriorním závěrům typu „jaké ještě erudovanější pracoviště by bylo s to určit pro potřeby stanovení minimální výše způsobené škody tento nezbytný znak skutkové podstaty“, zásadně nebrání, aby z něho bylo vycházeno. Proto je třeba se i na tyto skutečnosti a právní závěry v dalším řízení zaměřit.
66.\tDovolatel dále vytkl oběma soudům nižších stupňů, že se nezabývaly korektností znaleckých posudků a závěry revizního znaleckého posudku převzaly bez dalšího ke stanovení škody. K tomu dovolatel odkázal na výpověď znalce Ing. Františka Poborského, kterou učinil v rámci doplňujícího výslechu u hlavního líčení, když uvedl, že „… nezjistil, že by posudek znalce Ing. Kerepeckého byl nepravdivý…“. Obviněný R. V. považuje paradoxní, že existují dva „pravdivé“ znalecké posudky ohledně skutkových zjištění, avšak ani z jednoho není bez jakýchkoli pochybností zřejmé, že došlo k předražení zakázky a tudíž ke vzniku škody z hlediska trestněprávní odpovědnosti.
67.\tNejvyšší soud předně k této námitce zdůrazňuje, že byť znalec Ing. František Poborský skutečně uvedl, že nezjistil, že by posudek znalce Ing. Kerepeckého byl nepravdivý (srov. str. 6 protokolu o hlavním líčení konaném dne 24. 5. 2016, č. l. 4763 – 4772 spisu), byl tento závěr obviněným zcela vytržen z kontextu. Nelze totiž odhlédnout od ostatních otázek, které vůči znalci v rámci jeho výslechu směřovaly. Znalec se totiž mimo jiné v této souvislosti vyjadřoval k rozdílným výsledkům znalců a jejich příčině. K tomu znalec uvedl, že „u takto komplikované problematiky považujeme odchylku s ohledem na náš odborný názor a zkušenosti, pak 5 % je vnímáno jako přípustná odchylka“. Nejvyšší soud s ohledem na správná skutková zjištění, která byla učiněna soudy nižších stupňů, konstatuje, že námitka obviněného, že nebylo prokázáno předražení zakázky, je zcela irelevantní. Jak již bylo konstatováno pod body 60. a 61. tohoto usnesení soudy se s otázkou vzniku škody zevrubně vypořádaly. O „předraženosti“ zakázky pak v zásadě svědčí skutková zjištění, že cena podle smlouvy o dílo ve výši 117 975 438 Kč vč. DPH (107 055 751 Kč bez DPH) neodpovídala ceně v místě a čase obvyklé, když se předmět plnění smlouvy obvykle prodával za ceny nižší, a to v rozmezí mezi 91 203 000 Kč a 93 094 000 Kč (srov. str. 64, 65 a 86 znaleckého posudku společnosti Expert Group, s. r. o.). Ze závěrů znaleckého posudku společnosti Expert Group, s. r. o., vyplývá, že cena, která byla Zdravotnickým holdingem Královéhradeckého kraje, a. s., zaplacená společnosti PURO-KLIMA, a. s., na základě smlouvy o dílo ze dne 24. 10. 2008 na zakázku „o rozšíření vybavení a propojení RDG pracovišť nemocnic ZHKHK“, byla značně vyšší než cena obvyklá (srov. str. 85 revizního znaleckého posudku). Pro úplnost je třeba podotknout, že při posouzení výše škody soudy dokonce postupovaly ve prospěch obviněného (v podrobnostech srov. zejména str. 15 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Lze tedy uzavřít, že otázka vzniku škody, resp. její výše, je podrobně zpracována jednak ve všech třech ve věci vypracovaných znaleckých posudcích, jednak v písemných odpovědích na otázky Okresního soudu v Hradci Králové, které zpracovala společnost Expert Group, s. r. o., (srov. č. l. 4714 – 4733 spisu). Ač byly odborné závěry z těchto znaleckých posudků oběma soudy nižších stupňů hodnoceny, je třeba se v dalším řízení znovu zabývat závěry znaleckého posudku společnosti Expert Group, s. r. o., a to bez apriorního přístupu o jejich správnosti, o čemž by mohla svědčit již opakovaně připomenutá formulace odvolacího soudu „jaké ještě erudovanější pracoviště by bylo s to určit pro potřeby stanovení minimální výše způsobené škody tento nezbytný znak skutkové podstaty“. V novém řízení bude proto nutno, aby odvolací soud uvedené pochybení napravil a postupoval v souladu s citovanou judikaturou (v podrobnostech srov. výše bod 64. tohoto usnesení).
68.\tDalší námitka obviněného proti objektivní stránce žalovaného přečinu směřuje konkrétně k tomu, že se soudy nevypořádaly s auditem (srov. bod 9. tohoto usnesení), který jako důkaz předložila obhajoba. Nalézacímu soudu je vytýkáno, že se ztotožnil se závěry znalců, kteří audit bez dalšího odmítli jako neaplikovatelný na jimi posuzovaný případ. Znalci se však nebyli schopni vypořádat s konstatováním v auditu, že vlivem tržních vlivů může být navýšení ceny o minimálně 10 % až 19 % nad cenu, kterou odborníci považují za obvyklou, tolerováno a nepředstavuje selhání procesů MZd či managementu příjemců. V auditu přitom nešlo o stanovení ceny obvyklé, ale o vymezení ceny v místě a čase přiměřené. Dovolatel k tomu uzavírá, že se soudy nevypořádaly s otázkou, zda cena ze smlouvy o dílo ve výši 117,9 mil. Kč je cena ještě akceptovatelná trhem, nebo zda její uhrazení již představuje nikoli prospěšný, ale škodlivý následek.
69.\tNalézací soud se v rámci odůvodnění rozsudku zevrubně zabýval jak znaleckým posudkem společnosti Expert Group, s. r. o., tak i odpověďmi, které dodatečně znalecký ústav písemně a následně i formou výslechu soudu poskytl (v podrobnostech srov. str. 13 – 15 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud zejména uvedl, že podrobně hodnotil závěry jednotlivých znaleckých posudků a ve svém rozhodnutí závěry potřebné pro rozhodnutí o věci samé opřel o znalecký posudek společnosti Expert Group, s. r. o., České Budějovice, s tím, že se s jeho závěry ztotožňuje. Mimo jiné se jednalo o závěry o tom, že cenu obvyklou podle znaleckého posudku Ing. Kerepeckého nelze srovnávat s cenou díla podle dohody o narovnání. Jím stanovená cena obvyklá zahrnuje faktory navýšení ceny uvedené v auditu KPMG. Uvedené navýšení ústav označil pro výpočet obvyklé ceny za irelevantní. Nalézací soud dále uvedl, že k námitkám obhajoby ohledně ceny jednotlivých přístrojů vyšel z názoru jak ústavu, tak i znalce Ing. Kerepeckého, kdy v obou případech byl vysloven závěr, že cena byla stanovena za dílo jako celek. Považuje tak za prokázané, že cena stanovená ve smlouvě o dílo ze dne 24. 10. 2008 ve výši 117 975 438 Kč neodpovídala ceně obvyklé v místě a čase a byla minimálně o částku 16 502 438 Kč vyšší, než měla být cena odpovídající. Pro výpočet rozdílu v ceně mezi cenou podle SOD a cenou obvyklou soud posuzoval stanovenou cenu podle znaleckého posudku Ing. Kerepeckého po odečtení dvakrát započtené ceny služeb ve výši 98 495 844 Kč vč. DPH, dále rozpětí ceny obvyklé stanovené ústavem od 99 412 000 Kč až 101 473 000 Kč včetně DPH a pro výpočet užil pro obviněného nejpříznivější částku 101 473 000 Kč, kdy částka stanovená rozdílem cen je nejnižší. Nalézací soud dále uvedl, že souhrnnou zprávou Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 19. 4. 2011 o realizaci auditu projektů v oblasti integrovaného operačního programu bylo prokázáno, že tento materiál se mimo jiné zabývá strukturou cen přístrojového vybavení a služeb a v této zprávě byl učiněn na základě provedené ekonomické analýzy závěr, že v důsledku tržních vlivů může být navýšení ceny o minimálně 10 % nad cenu jako dolní mez a 19 % nad cenu jako horní mez tolerováno při stanovení ceny zdravotnické technologie, a není v tomto rozmezí posuzováno jako selhání (srov. str. 19 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
70.\tOdvolací soud se ztotožnil se závěry nalézacího soudu stran hodnocení provedených znaleckých posudků. Odvolací soud zejména uvedl, že znalecký posudek skutečně nepředstavuje jakýsi absolutní důkaz, nýbrž je nutno jej, jak správně obviněný podotkl, hodnotit jako kterýkoli jiný důkaz. Nicméně, při nepochybné složitosti zjišťování výše škody v dané věci (viz prvý posudek Ing. Kerepeckého, tzv. protiposudek České znalecké, a. s., a tzv. zastřešující, revizní znalecký posudek společnosti Expert Group, s. r. o., byť tento závěr Nejvyšší soud nepovažuje za nesprávný), je třeba vyjít ze správnosti zjištění posledně jmenovaného expertizního pracoviště, kterážto zjištění, ústav učinil nejen ve svém posudku základním, ale i v odpovědích na dotazy okresního soudu, které vyžadoval tento soud po kasaci zprošťujícího rozsudku s tím, že ústav se takto komplexně vypořádal i s opakovanými (a kvalifikovanými) námitkami obviněného, pokud jde o konstrukci ocenění jednotlivých zdravotnických přístrojů, včetně zohlednění auditu KMPG (č. l. 4735 a násl. trestního spisu), a které se nyní obsáhle, včetně námitky o nevypořádání se s touto souhrnnou zprávou pro potřeby ministerstva zdravotnictví, objevují (opakují), i v jeho odvolání na č. l. 4869 – 4872 spisu (srov. str. 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
71.\tNejvyšší soud po přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že auditem realizace projektů 1. výzvy oblasti 3.2 integrovaného operačního programu, resp. Souhrnnou zprávou vypracovanou KPMG pro Ministerstvo zdravotnictví ČR ze dne 19. 4. 2011 (č. l. 4561 – 4606 spisu) se podrobně zabývali znalci společnosti Expert Group, s. r. o., v rámci písemných odpovědí na otázky Okresního soudu v Hradci Králové (srov. č. l. 4714 – 4762 spisu). Znalci předně uvedli, že hodnocení auditu KPMG bylo zaměřeno na jednotlivé přístroje, a tak nebere v úvahu fakt, že přístroje byly obvykle dodávány ve skupinách v rámci větší dodávky, kde hraje větší roli cena celková, než cena jednotková. Aby tedy nebylo v auditu KPMG posouzení přiměřenosti cen jednotlivých přístrojů zkreslené, KPMG přihlédlo k dalším okolnostem, které mohly skutečně zaplacenou cenu za přístroje navýšit, konkrétně „marže kompletátora“, „vývoj cen v čase“, „měnové riziko“ a „poptávkový šok“ s tím, že jednotlivé faktory jsou uvedeny na str. 20 – 22 auditu. K tomu ústav uvedl, že KPMG faktor „marže kompletátora“ dostatečně nepopsalo a pro další využití (například znalecké zkoumání v trestní věci, ke které se odpovědi znalců na položené otázky vztahují) není bez znalosti dalších informací, které ale KPMG ve svém auditu neuvedlo, použitelný. Znalecký ústav – společnost Expert Group, s. r. o., dále uvedl, že faktor „časový posun v ceně“ není použitelný pro úpravu výsledku znaleckého posudku Ing. Kerepeckého, ve znění doplnění, jelikož tam stanovené ceny jsou aktuální k datu ocenění a k žádným časovým posunům nedošlo. O tento faktor vyčíslený v auditu nelze cenu obvyklou podle znaleckého posudku Ing. Kerepeckého upravovat. Vlivem dvojího započtení ceny za služby ve znaleckém posudku Ing. Kerepeckého tam určená „obvyklá cena“ pravděpodobně zahrnuje i část obchodních rizik a marže kompletátora dvakrát (v podrobnostech srov. str. 11 – 16 písemných odpovědí znaleckého ústavu). S ohledem na uvedené, Nejvyšší soud hodnocení námitky dovolatele uzavírá s tím, že soudy nižších stupňů se s předmětným auditem ve svých rozhodnutích zabývaly, byť je třeba opětovně zdůraznit pochybení, kterého se dopustily ohledně revizního znaleckého posudku (srov. bod 64. výše). Přesto však při hodnocení subjektivní stránky bude muset odvolací soud důsledně zvážit v auditu uvedený závěr, že „vlivem … tržních vlivů může být navýšení ceny o minimálně 10 % (dolní mez) až 19 % (horní mez) nad cenou, kterou odborníci považují za obvyklou, tolerováno a nepředstavuje selhání procesů MZd či managementu“. Pokud by odvolací soud v novém řízení dospěl k závěru o „předřaženosti“ díla, měl by se rovněž důkladně vypořádat s právě citovaným závěrem, neboť v případě, že by uvedené předražení bylo v daném rozmezí, byla by to důležitá okolnost vztahující se k jednání obviněného R. V. z hlediska hodnocení, zda se jednalo o porušení podle zákona mu uložené nebo smluvně převzaté důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku, a to navíc z hrubé nedbalosti, ve smyslu § 221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud dále konkrétně uvede, v čem přesně shledané předražení spočívalo.
C. K trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 tr. zákoníku
72.\tNejvyšší soud připomíná, že podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti dopustí ten, kdo z hrubé nedbalosti poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku, a tím jinému způsobí škodu velkého rozsahu. Ustanovení § 221 tr. zákoníku je nedbalostní alternativou trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku ve vztahu k jeho úmyslné formě vyjádřené v § 220 tr. zákoníku. Jde o skutkovou podstatu, která byla převzata z dřívější úpravy podle § 255a tr. zákona s určitými změnami. Ty spočívají jednak v tom, že § 221 tr. zákoníku byl formulován tak, aby nevyvolával pochybnosti o nedbalostním zavinění pachatele jak ve vztahu k porušení jeho povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak ve vztahu ke škodě způsobené porušením této povinnosti. Navíc ve srovnání s předchozím stavem může jít nyní o zavinění z vědomé i nevědomé nedbalosti, a tím se trestní postih na jedné straně rozšiřuje, ale musí jít o hrubou nedbalost ve smyslu § 16 odst. 2 tr. zákoníku, takže na druhé straně je tím trestní postih zúžen na závažnější případy nedbalostního zavinění. Objektem trestného činu podle § 221 tr. zákoníku jsou majetková práva v nejširším smyslu a nepřímo je chráněn i zvláštní vztah důvěry mezi osobou, které patří určitý majetek, a tím, kdo je povinen ho opatrovat nebo spravovat. Předmětem útoku je zde cizí majetek, a to nejen věci, ale též další majetkové hodnoty. Škoda se obecně chápe jako újma, která nastala a projevuje se v majetkové sféře poškozeného (ve zmenšení jeho majetku nebo v ušlém zisku), je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz. Škodou na cizím majetku, která je znakem objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, se tedy rozumí nejen zmenšení dotčeného opatrovaného nebo spravovaného majetku, ale i nedostatek přírůstku na něm. Skutečnou škodou se rozumí především jakékoli zmenšení hodnoty (užitné i směnné) opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně. Škodu lze spatřovat i v případě, jestliže při dispozici se spravovaným nebo opatrovaným majetkem pachatel v důsledku porušení povinnosti neobdrží za jeho zcizení (nebo za zcizení jeho části) odpovídající protihodnotu, kterou by jinak bylo možno získat. Vznik škody musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tj. porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek musí být alespoň jednou z příčin, bez nichž by škoda nevznikla buď vůbec, nebo nikoli v takové výši, v jaké k tomu došlo. Pokud § 221 odst. 1 tr. zákoníku váže trestní odpovědnost na porušení takové povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, která byla pachateli uložena zákonem, lze ho v této části považovat za skutkovou podstatu s tzv. blanketní dispozicí, protože se dovolává mimotrestní právní úpravy a jejím porušením podmiňuje trestní odpovědnost. Podle zákona má uloženu povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek řada osob na podkladě různých právních předpisů. Zákonem uloženou povinnost lze dovodit mimo jiné v případě člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva ve vztahu k majetku této obchodní společnosti nebo družstva, kteří mají povinnost členů statutárních orgánů vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, kterou lze považovat též za povinnost náležitě opatrovat nebo spravovat majetek obchodní společnosti nebo družstva (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009, uveřejněné č. 41/2010 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, uveřejněné pod T 964 v Souboru tr. rozh. NS, sešit č. 33/2007, C. H. Beck, Praha). Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít především konáním pachatele (aktivní činností), ale též opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen, tj. neodůvodněnou nečinností (§ 112 tr. zákoníku). Pachatelem trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 tr. zákoníku může být jen osoba, která je nositelem zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Jde o speciální subjekt ve smyslu § 114 odst. 1 tr. zákoníku, jehož zavazuje uvedená povinnost vzhledem k určité funkci nebo postavení. Subjektivní stránka žalovaného přečinu je naplněna tehdy, když značná škoda byla způsobena porušením důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku, k němuž došlo z hrubé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud jde o formu zavinění, trestný čin zde tedy může být spáchán z vědomé i nevědomé nedbalosti, ovšem v obou případech se vyžaduje vyšší intenzita v podobě hrubé nedbalosti. Podle legální definice je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákoníkem. Nejde o žádnou další, zvláštní formu nedbalosti, jen o její vyšší intenzitu požadovanou z důvodu, aby se zabránilo nadměrnému uplatňování trestní represe v méně závažných případech. Otázku, jestli přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným § 221 tr. zákoníku, bude třeba posuzovat podle individuálních okolností každého konkrétního případu, přičemž může záležet i na tom, v jakém postavení pachatel jednal, jaké okolnosti mu byly známy, jakou povinnost k opatrování nebo správě cizího majetku měl, jakým způsobem a z jakých důvodů ji porušil atd. (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2201 – 2206, ve spojení se str. 2181 – 2201).
D. K časové působnosti trestního zákona
73.\tNejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou obviněného R. V. směřující proti způsobu, jakým odvolací soud posoudil hmotněprávní otázku časové působnosti trestního zákona.
74.\tNalézací soud k uvedenému bez dalšího uvádí, že z hlediska právní kvalifikace jednání obviněného, kdy k činu došlo za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, přičemž nová úprava podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, není pro obviněného příznivější (srov. str. 5 rozsudku nalézacího soudu).
75.\tOdvolací soud k uvedenému poznamenává, že nalézací soud si neujasnil kvalifikaci skutku z hlediska § 2 odst. 1 tr. zákoníku, tedy neposoudil, která právní úprava je pro obviněného příznivější. Dále konstatuje, že pokud nová právní úprava, založená trestním zákoníkem, pro trestní odpovědnost pachatele uvedeným skutkem požaduje vyšší stupeň nedbalostního zavinění v podobě hrubé nedbalosti podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku, zatímco původní právní úprava podmiňovala spáchání takového skutku „jen“ vědomou nedbalostí podle § 5 písm. a) tr. zákona, je pro trestní odpovědnost obviněného příznivější úprava nová, konkrétně ve své základní skutkové podstatě. Odvolací soud přitom dospěl k potřebě právně posoudit jednání obviněného jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když na jednání obviněného bylo podle něj nutno nahlížet jako na skutek spáchaný z hrubé nedbalosti (srov. str. 9 – 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
76.\tNejvyšší soud přezkoumal způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s posouzením otázky časové působnosti trestního zákona, a sděluje k němu následující. Podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Úprava časové působnosti trestních zákonů tedy vychází ze zákazu retroaktivity trestních zákonů k tíži pachatele, přičemž je zde vyjádřena zásada, že zákony nepůsobí nazpět, a proto se zásadně použije toho zákona, který byl účinný v době spáchání trestného činu. Podle pozdějšího zákona se trestnost činu posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Zákonem se rozumí jak trestní zákoník (a další trestní zákony srov. § 110 tr. zákoníku), tak i další zákony, na které trestní zákoník odkazuje ve svých odkazovacích nebo blanketových (blanketních) skutkových podstatách. Při posuzování trestnosti činu se konkrétní čin pachatele proto musí nejprve podřadit pod souhrn všech v úvahu přicházejících norem trestněprávní povahy účinných v době spáchání trestného činu, neboť trestnost činu se zásadně posuzuje podle doby jeho spáchání. Za normy trestněprávní povahy se považují všechny normy obsažené v zákonech ať už trestních nebo jiných tzv. mimotrestních, které mají význam pro posouzení trestnosti činu. Ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti trestních zákonů se vztahuje i na působnost zákonů, na které odkazuje trestní zákon např. v blanketové normě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1994, sp. zn. Tzn 21/93, uveřejněný pod č. 35/1994 Sb. rozh. tr.). Podle doby činu se tedy také posuzuje, která mimotrestní norma vyplňuje blanketovou skutkovou podstatu, ale i jaké byly povinnosti pachatele stíhaného pro nedbalostní trestný čin, tj. zda bezpečnostní opatření, která učinil, odpovídala tehdy platným předpisům. Proto nelze trestnost skutku posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání (např. z hlediska trestního zákona) a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (např. z hlediska mimotrestních právních norem, na něž odkazuje trestní zákon, anebo z hlediska ukládání trestu). Srovnej k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 200/2003, uveřejněné pod č. 11/2004 Sb. rozh. tr. Jestliže byl čin spáchán za účinnosti zákona už zrušeného, je podmínkou toho, aby pachatel mohl být uznán vinným činem, který je předmětem trestního řízení, že takový čin naplňuje všechny znaky jak některého ustanovení zákona účinného v době spáchání, tak některého ustanovení zákona pozdějšího (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 1970, sp. zn. 3 Tz 12/70, uveřejněné pod č. 44/1970 Sb. rozh. tr.). Použití nového práva je tehdy pro pachatele příznivější, jestliže jeho ustanovení – posuzována jako celek – skýtají výsledek pachateli příznivější než právo dřívější (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 1951, sp. zn. Tz I 9/51, uveřejněné pod č. 73/1951 Sb. rozh. tr., shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 1951, sp. zn. Tz II 9/51, uveřejněné pod č. 76/1951Sb. rozh. tr.). Podle doby činu se tedy také posuzuje, která mimotrestní norma vyplňuje blanketovou skutkovou podstatu, ale i jaké byly povinnosti pachatele stíhaného pro nedbalostní trestný čin, tj. zda bezpečnostní opatření, která učinil, odpovídala tehdy platným předpisům. Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je rozhodující porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 1951, sp. zn. Tz I 9/51, uveřejněné pod č. 73/1951 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1962, sp. zn. 2 To 34/62, uveřejněné pod č. 19/1962 Sb. rozh. tr.). Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněný pod č. 12 ve sv. 21 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu ČR). Pro pachatele bude nepochybně nejpříznivější, jestliže se po porovnání souborů v úvahu přicházejících trestněprávních norem dospěje k závěru, že by jeho čin nenaplňoval znaky žádného trestného činu a nepřicházelo by v úvahu ani postoupení k mimosoudnímu vyřízení z důvodu, že skutek by mohl být příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Pokud bude po zvážení jednotlivých souborů trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení činu jakožto trestného činu a uložení trestu, bude pak rozhodující druh a výměra v úvahu přicházejících trestů. Nejprve bude nutno posuzovat druh trestu, který přichází v daném konkrétním případě podle všech možných úprav v úvahu, přičemž vždy bude nutno zvažovat i konkrétní výměru. Rozhodující je výsledek srovnání trestů, které by byly při použití zákonů jako celků pachateli uloženy, včetně jejich výměry a toho, jak konkrétního pachatele postihnou, jakož i všech dalších podstatných důsledků pro pachatele s jejich uložením spojených (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 1970, sp. zn. 3 Tz 12/70, uveřejněné pod č. 44/1970 Sb. rozh. tr.). Pozdější, pro pachatele příznivější zákon se uplatní, pokud samozřejmě nebylo o vině a trestu ještě pravomocně rozhodnuto (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 44 – 62).
77.\tNejvyšší soud se s ohledem na právě uvedené, zejména pak citovanou judikaturu, zabýval námitkou dovolatele stran časové působnosti trestního zákona, resp. trestního zákoníku, ze dvou zásadních hledisek. Prvním hlediskem je povinnost podle § 193 odst. 2 obchodního zákoníku opatřit souhlas dozorčí rady k uzavření smlouvy. Druhým hlediskem je subjektivní stránka trestného činu ve formě hrubé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 2 tr. zákoníku, resp. to, zda porušení právě uvedené povinnosti obviněným naplňuje svou intenzitou znaky hrubé nedbalosti. Jednotlivá hlediska budou v podrobnostech rozebrána níže.
D.1 K povinnosti opatřit souhlas dozorčí rady k uzavření smlouvy ve smyslu § 193 odst. 2 obchodního zákoníku
78.\tObviněný R. V. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatňuje námitku směřující proti objektivní stránce skutkové podstaty předmětného přečinu, když skutková zjištění jsou podle něj v zásadním rozporu s provedenými důkazy. Dovolatel soudům nižších stupňů zejména vytýká, že porušení důležité povinnosti ze strany obviněného při opatrování a správě majetku ZHKHK spatřují v tom, že obviněný podepsal smlouvu o dílo, aniž by si předem opatřil souhlas dozorčí rady, přitom poukazuje obviněný na to, že se jedná o chybný výklad tehdy platného § 193 odst. 2 a § 196a odst. 4 obchodního zákoníku (blíže viz bod 6. tohoto usnesení). V této souvislosti dovolatel dále namítá, že tvrzení obžaloby o tom, že by obviněný souhlas dozorčí rady nezískal, nebyla potvrzena žádnými důkazy provedenými u hlavního líčení. Obviněný V. dále namítá, že absence souhlasu dozorčí rady není schopna způsobit následek v podobě vzniku škody.
79.\tNejvyšší soud předně připomíná, že obviněnému R. V. bylo zejména kladeno za vinu, že dne 24. 10. 2008, aniž by si předem opatřil souhlas dozorčí rady, podepsal jako předseda představenstva ZHKHK smlouvu o dílo se společností PURO-KLIMA v celkové hodnotě 117 975 438 Kč, přičemž souhlas dozorčí rady vyplývá ze stanov ZHKHK a je obligatorně vyžadován podle § 193 odst. 2 obchodního zákoníku, když mu byla známa výroční zpráva ZHKHK za rok 2007, kde účetní uzávěrkou zjištěný vlastní kapitál za rok 2007 činil 129 180 000 Kč. Nejvyšší soud k námitce dovolatele stran neprokázání toho, že nezískal souhlas dozorčí rady ZHKHK, poznamenává, že úvahy soudů nižších stupňů se tímto směrem neubíraly, hypotéza, zda obviněný případný souhlas získal, nebo nezískal, skutečně nebyla předmětem dokazování. Soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích tuto otázku neřeší. Obviněnému je, jak již bylo shora opakovaně uvedeno, kladeno za vinu, že si souhlas dozorčí rady nevyžádal, ač tak učinit měl, neboť mu to ukládal zákon, a nepostupoval tak s péčí řádného hospodáře. Není povinností soudů nižších stupňů prokazovat tvrzení obžaloby, ze kterých nejsou následně vyvozeny žádné závěry, proto ani v tomto směru nelze postupu soudů nižších stupňů nic vytknout.
80.\tNalézací soud k tomu uvádí, že k posouzení naplnění zákonného znaku porušení povinnosti při správě majetku vyšel z § 193 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění platném k datu 24. 10. 2008. Zde byla stanovena nutnost souhlasu dozorčí rady k uzavření smlouvy, na jejímž základě má společnost nabýt nebo zcizit majetek, přesahuje-li hodnota takového majetku v průběhu jednoho účetního období jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky nebo z konsolidované účetní závěrky. K tomu nalézací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010, uveřejněný pod C 12026, C 12027 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, sešit č. 17/2012, C. H. Beck, Praha, v němž bylo stanoveno, že absence souhlasu dozorčí rady nemá za následek neplatnost či neúčinnost smlouvy o převodu majetku nezpůsobuje. Toto zákonné ustanovení dalo dozorčí radě pravomoc učinit pokyn k úkonu spadajícímu do obchodního vedení spočívající v zákazu uzavřít dotčenou smlouvu, což se ale v daném případě nestalo. Z provedeného dokazování nalézací soud dovodil, že obviněný jako předseda představenstva sice v rámci jednání informoval členy představenstva o záměru digitalizace, o prioritě tohoto záměru, poskytl jim zevrubné informace o ceně připravované smlouvy o dílo a realizaci výběrového řízení, ale bylo prokázáno, že v roce 2008 na programu zasedání dozorčí rady nikdy nebyla smlouva o dílo a její schválení. Obviněný si jako předseda představenstva a jako vystudovaný ekonom musel být vědom své povinnosti vyplývající jak z ustanovení § 193 odst. 2 obchodního zákoníku, tak i ze stanov zdravotnického holdingu, smlouvu předložit ke schválení dozorčí radě. Nalézací soud uvedl, že obviněný prokazatelně věděl o stavu kapitálu společnosti podle konsolidované účetní závěrky pro rok 2007, která byla poslední účetní závěrkou společnosti (viz bod 43. shora) a byla tak rozhodným dokumentem pro posouzení povinnosti opatřit si souhlas dozorčí rady, přičemž si musel být vědom toho, že cena sjednaná ve smlouvě o dílo přesahuje 1/3 vlastního kapitálu společnosti za dané období. Nalézací soud z provedeného dokazování hodnotil svědectví členů zastupitelstva a dozorčí rady, kdy z obsahu svědectví dovodil, že zdravotnický holding do této doby nikdy smlouvy s tak vysokým plněním neuzavíral a všichni takovou smlouvu považovali za neběžnou. Nalézací soud se zabýval obhajobou obviněného a jeho tvrzením podporovaným vyjádřením daňového poradce, že v § 193 odst. 2 obchodního zákoníku není tato povinnost stanovena, s odůvodněním, že podle obchodního zákoníku podléhá této povinnosti pouze smlouva mimo rámec běžného hospodaření, a předmětná smlouva o dílo měla do takového rámce běžného hospodaření spadat. Jak bylo naznačeno shora, nalézací soud však na základě výpovědí členů dozorčí rady a představenstva vzal za prokázané, že v roce 2008 a ani v době před tím zdravotnický holding smlouvy takového rozsahu běžně neuzavíral, žádný ze slyšených svědků si nebyl vědom, že by zdravotnický holding smlouvu v hodnotě přes sto milionů korun uzavíral. Z toho nalézací soud dovodil, že smlouva o dílo nebyla smlouvou v rámci běžného hospodaření společnosti a s ohledem na stav účetní závěrky povinnosti stanovené v § 193 odst. 2 obchodního zákoníku jednoznačně podléhala. Soud tedy uzavřel, že obviněný jako předseda představenstva porušil povinnost danou mu zákonem, pokud nepožádal o schválení smlouvy o dílo dozorčí radou, čímž porušil povinnost danou mu zákonem. K tomu nalézací soud doplnil, že na tomto závěru nemění nic prokázaná skutečnost, že digitalizace zdravotnictví byla obecně kladně přijata a na zastupitelstvu zdravotnického holdingu byla vyslovena její priorita (blíže srov. str. 9 – 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
81.\tOdvolací soud k otázce povinnosti obviněného opatřit si souhlas dozorčí rady s podpisem smlouvy o dílo uvádí, že obviněný nedůvodně vytkl soudu prvního stupně tu úvahu, že nepotřeboval k podpisu smlouvy o dílo souhlas dozorčí rady zdravotnického holdingu. Zopakoval, že z výpovědí svědků vyplynulo, že mu ve věci souhlas dán nebyl, přitom takový postup byl v rozporu s tehdy platným § 193 odst. 2 obchodního zákoníku, podle kterého je takového souhlasu třeba k uzavření smlouvy, na jejímž základě má společnost nabýt nebo zcizit majetek, jehož hodnota přesahuje jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky nebo z konsolidované účetní závěrky. K tomu odvolací soud shrnuje, že takovým souhlasem měl být obviněný vybaven před podpisem smlouvy o dílo a vzhledem ke konstrukci § 193 odst. 2 obchodního zákoníku, proto nemůže nyní argumentovat výši základního kapitálu za dřívější rok 2006 z konsolidované účetní závěrky ve výši 210 mil. Kč, když s ohledem na finanční vyjádření kontraktu se společností PURO-KLIMA by požadovaná jedna třetina základního kapitálu ZHKHK byla i tak překročena. Dále se odvolací soud zabývá námitkou obviněného, že plnění ze smlouvy mohlo být rozděleno do více účetních období, přičemž podle odvolacího soudu má tato námitka oporu v obsahu smlouvy o dílo z hlediska jejího rozdělení do dvou jejích uvažovaných etap, avšak z hlediska trestní odpovědnosti obviněného není toto kritérium relevantní. Pro jeho trestní odpovědnost bylo podle odvolacího soudu totiž rozhodující, že výše ceny díla, kterou obviněný coby součást smlouvy o dílo podepsal, činila ke dni jejího podpisu 24. 10. 2008 takový obnos, který se vymykal oné jedné třetině základního kapitálu ZHKHK za uplynulé období, tudíž tuto smlouvu v tento konkrétní den měl podepsat až po souhlasu dozorčí rady zdravotnického holdingu. Ostatně ten fakt, že bylo třeba souhlasu dozorčí rady, vyplývá i z podzákonného předpisu, konkrétně § 10 odst. 7 Stanov holdingu ze dne 29. 12. 2005 (č. l. 572). V tomto směru považuje odvolací soud stanovisko P. P. (č. l. 4963 spisu), že takového souhlasu nebylo třeba, za nesprávné (blíže srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
82.\tTouto problematikou se odvolací soud zabývá opakovaně při posouzení, kterou právní úpravu lze na daný případ aplikovat, a uvádí, že obviněný v době skutku zastával vedoucí pozici v ZHKHK, byl jeho statutárním orgánem, přičemž mu bylo zvláštním právním předpisem uloženo, aby majetek zdravotnického holdingu opatroval s péčí řádného hospodáře. Mimo jiné ze skutečnosti, že obviněný uzavřel nestandardní smlouvu o dílo bez vyžádání si souhlasu dozorčí rady, přičemž se jednalo o podmínku uzavření smlouvy, o kteréžto věděl a z titulu své pozice vědět logicky musel, dovozuje odvolací soud skutečnost, že obviněný nepostupoval s potřebnou mírou opatrnosti, z čehož dovozuje bezohlednost ve vztahu k majetku zdravotnického holdingu, jejíž míra zakládá jednání ve formě hrubé nedbalosti (srov. str. 10 – 11 rozsudku odvolacího soudu). K tomu Nejvyšší soud podotýká, že subjektivní stránkou právě projednávaného jednání, resp. tím, zda bylo jednání dovolatele kryto hrubou nedbalostí, se bude v podrobnostech zabývat níže.
83.\tNejvyšší soud k námitce dovolatele rozporující výklad ustanovení § 193 odst. 2 a § 196a odst. 4 obchodního zákoníku soudy nižších stupňů v souvislosti s povinností opatřit si souhlas dozorčí rady k podpisu smlouvy o dílo, když podle dovolatele si nebyl povinen tento souhlas opatřit, neboť v „rámci běžného obchodního styku“ (když rozhodující má být nikoliv objem zakázky, ale to, že jde o naplňování podnikatelské aktivity v souladu s předmětem činnosti zapsaným v obchodním rejstříku) nebyl omezen zákonem, stanovami aj., uvádí následující. Z § 10 odst. 7 Stanov ZHKHK vyplývá, že „Souhlas dozorčí rady se vyžaduje k uzavření smluv v případech stanovených zákonem.“ (srov. č. l. 584 spisu). Podle § 193 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy o dílo, tedy ke dni 24. 10. 2008, se k uzavření smlouvy, na jejímž základě má společnost nabýt nebo zcizit majetek, přesahuje-li hodnota nabývaného nebo zcizovaného majetku v průběhu jednoho účetního období jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky nebo z konsolidované účetní závěrky, sestavuje-li společnost konsolidovanou účetní závěrku, vyžaduje souhlas dozorčí rady. K otázce možnosti dodatečného udělení souhlasu dozorčí rady, jak je dovolatel naznačuje, Nejvyšší soud uvádí, že z právě citované dikce ustanovení § 193 odst. 2 obchodního zákoníku jednoznačně vyplývá, že s touto možností zákon nepočítal, neboť se zde stanoví, že tohoto souhlasu je třeba „k uzavření smlouvy“, nikoliv, že postačí dodatečné například následné schválení uzavřené smlouvy. Ustanovení § 196a odst. 4 obchodního zákoníku platí obdobně. Podle § 196a odst. 4 obchodního zákoníku v tehdy účinném znění se ustanovení mimo jiné nevztahuje na nabytí nebo zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku. Pro posouzení povinnosti obviněného opatřit si souhlas dozorčí rady s podpisem smlouvy o dílo je tedy rovněž rozhodné, zda smlouva o dílo byla, nebo nebyla, uzavřena v rámci běžného obchodního styku. Dovolatel konstatuje, že je rozhodné, že uzavřením smlouvy o dílo došlo k naplňování podnikatelské aktivity v souladu s předmětem činnosti zapsaným v obchodním rejstříku, a nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu, který smlouvu o dílo posoudil jako nespadající do běžného obchodního styku s ohledem na objem uskutečňovaného převodu. Podle Nejvyššího soudu však takto zjednodušeně závěr o posouzení toho, zda závazek spadá do běžného obchodního styku učinit nelze. Bezesporu jedním z kritérií pro posouzení předmětné otázky bude porovnání předmětu zkoumané dispozice s předmětem podnikání společnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 608/2011). Nicméně toto hledisko podle Nejvyššího soudu nemůže být jediným rozhodným pro posouzení, zda závazek spadá do běžného obchodního styku. Jako další vhodné kritérium se jeví právě objem závazku vyplývající z konkrétního právního jednání ve vztahu k ostatním, běžně společností uzavíraným, právním jednáním. Nejvyšší soud se touto otázkou již zabýval v rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 5/2010, s. 186, při posouzení, nakolik je v rámci běžného obchodního styku postupování pohledávek na náhradu škody. V rámci odpovědi na tuto otázku Nejvyšší soud vyslovil závěr, který lze zobecnit též pro účely posuzovaného případu, totiž že „pro posouzení, zda došlo k postoupení pohledávky v rámci běžného obchodního styku, není rozhodné porovnání výše pohledávky s výší základního kapitálu společnosti, nýbrž s obvyklou výší jiných jejích pohledávek, které v rozhodné době společnost postupovala třetím osobám“. Na základě výňatku z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 3867/2007 lze naopak učinit závěr, že při posuzování finančního rozměru (intenzity) posuzované smlouvy o dílo ve světle běžného obchodního styku je významné její srovnání s jinými transakcemi (smlouvami), které ZHKHK uzavíral. Nejvyšší soud je tedy názoru, že pokud smlouva o dílo svým rozměrem (intenzitou) významným způsobem vybočuje z finančního rozměru ostatních smluv uzavíraných ZHKHK přibližně v téže době, pak se nejedná o smlouvu, která je ze strany ZHKHK uzavírána v rámci běžného obchodního styku. Podle Nejvyššího soudu tak v posuzované věci nelze nic vytknout postupu nalézacího soudu, který dospěl k závěru o neběžnosti smlouvy o dílo na základě jejího objemu. Nalézací soud přitom zevrubně zdůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že smlouva o dílo nepatřila mezi běžné obchodní transakce, a to na základě „vyjádření ústavu, výpovědí svědků a zápisů ze zasedání zastupitelstva“ (v podrobnostech srov. str. 10, 20 a 21 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Postupu nalézacího soudu v tomto směru tedy nelze nic vytknout. Dovolatel dále poukazuje na nejasnosti při řešení obchodněprávní problematiky soudem prvního stupně, které jsou podle něj patrny z konstatování, že „absence souhlasu dozorčí rady nemá za následek neplatnost, či neúčinnost takové smlouvy“, přičemž je nalézacímu soudu vytýkán odkaz na judikaturu z roku 2010, když podle dovolatele judikatura pozdější dovozuje z absence souhlasu dozorčí rady neplatnost smlouvy, přičemž odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 102 VSPH 89/2012. Z uvedeného dovolatel dovozuje nejednotnost výkladu této problematiky i obchodními soudy, která nemůže podle něj být vykládána v trestním řízení v neprospěch obviněného.
84.\tNalézací soud ve svém rozsudku odkazuje v souvislosti se souhlasem dozorčí rady ve vztahu k platnosti smlouvy na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí tohoto soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2012, podle které absence souhlasu dozorčí rady nemá za následek neplatnost či neúčinnost takové smlouvy.
85.\tNejvyšší soud k námitce dovolatele spočívající v tom, že nejednotnost výkladu dané problematiky obchodními soudy nemůže být v trestním řízení vykládána v neprospěch obviněného, což se podle něj postupem nalézacího soudu stalo, sděluje následující. V obecné rovině lze přisvědčit názoru dovolatele, že nejednotnost výkladu právní problematiky nelze v trestním řízení přičítat k tíži obviněného. K posuzovanému případu je však nutné konstatovat, že se tak nestalo, neboť nejednotnost právního výkladu ohledně otázky platnosti, respektive neplatnosti, smlouvy v závislosti na souhlasu s jejím podpisem dozorčí radou, nelze na posuzovaný případ aplikovat. Rozhodnutí, na které odkazuje dovolatel, tedy rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 102 VSPH 89/2012, dospívá k závěru, že absence souhlasu dozorčí rady s uzavřením smlouvy podle § 193 odst. 2 obchodního zákoníku způsobuje neplatnost takovéto smlouvy. Vrchní soud svůj závěr odůvodnil tím, že základní funkcí citovaného ustanovení je, ochrana majetku akciové společnosti před svévolnými zásahy představenstva, které by mohly společnost poškodit. Konstrukce tohoto ustanovení nedovoluje představenstvu volně navazovat smluvní vztahy, pokud hodnota předmětu plnění v těchto vztazích přesahuje zákonem stanovenou hranici, a to nezávisle na tom, zda společnost má majetek na základě takové smlouvy nabýt nebo zcizit. Uzavření smlouvy vyžaduje vedle rozhodnutí představenstva též schválení dozorčí radou (popř. valnou hromadou) společnosti. Takové řešení tedy předpokládá, že by dozorčí rada (popř. akcionáři na valné hromadě) nepřipustila vznik právního vztahu, jímž by byla společnost ochuzena o významné součásti svého majetku, který by ji mohl uvést do platebních potíží nebo ohrozit značnými ztrátami. Naproti tomu z rozhodnutí, odkazem na které argumentuje nalézací soud ve svém rozsudku, tedy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010, vyplývá závěr, že absence souhlasu dozorčí rady, popř. valné hromady, se smlouvou podléhající § 193 odst. 2 obchodního zákoníku nezpůsobuje neplatnost či neúčinnost této smlouvy, který byl odůvodněn následovně: „Rozhodnutí o tom, zda a jaký majetek akciová společnost nabude či naopak převede na třetí osobu, spadá zásadně do obchodního vedení, jehož zabezpečení náleží představenstvu (§ 192 odst. 1 obch. zák.) a ohledně něhož není nikdo, tj. ani dozorčí rada či valná hromada společnosti, oprávněn udělovat představenstvu pokyny, nestanoví-li zákon jinak (§ 194 odst. 4 věta druhá obch. zák.). Ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. představuje právě takovou zákonnou výjimku, jež umožňuje dozorčí radě (popř. i valné hromadě) ovlivnit, zda bude uzavřena smlouva o převodu či nabytí majetku, přesahuje-li jeho hodnota jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky … Účelem této úpravy je podřídit významné majetkové dispozice, na něž se nevztahuje výjimka formulovaná v ustanovení § 196a odst. 4 obch. zák., jež by mohly zásadním způsobem ovlivnit hospodaření společnosti a její další podnikání, dodatečné kontrole ze strany kontrolního orgánu (dozorčí rady) … V případech vymezených v citovaném ustanovení jsou tak dozorčí rada a popř. i valná hromada oprávněny udělit představenstvu pokyn k úkonu spadajícímu do obchodního vedení, spočívající v zákazu uzavřít dotčenou smlouvu ... V obdobných případech, kdy zákon vyžaduje k určitému právnímu úkonu akciové společnosti souhlas dalšího orgánu této společnosti …, Nejvyšší soud doposud dovozoval, že bez potřebného souhlasu je takový právní úkon neplatný, je-li vyžadován souhlas předchozí (srov. ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák.), popř. neúčinný, postačí-li i souhlas následný (srov. ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák.). Od uvedených případů se ovšem ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. odlišuje ve třech směrech. Za prvé nejde o právní úpravu tzv. konfliktu zájmů, tj. situací, kdy se zájem člena statutárního orgánu v důsledku rozličných okolností dostává (může dostat) do rozporu se zájmy společnosti, což může vést k uzavření smlouvy pro společnost (a potažmo její akcionáře a věřitele) nevýhodné. Za druhé ve výše uvedených případech je smluvním partnerem společnosti osoba s touto společností víceméně určitým způsobem spjatá (kdežto ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. žádný zvláštní vztah mezi společností a jejím smluvním partnerem nepředpokládá). A konečně za třetí ve výše popsaných případech má smluvní partner společnosti možnost rozpoznat, že jde o smlouvu podléhající ustanovením § 196a obch. zák., resp. § 66 odst. 2 obch. zák., k jejímuž uzavření je nezbytný souhlas valné hromady společnosti. V případě ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. však smluvní partner společnosti často nemá objektivně možnost zjistit, že smlouva podléhá označenému ustanovení a že k jejímu uzavření se vyžaduje souhlas dozorčí rady … Z uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. nezakládá takové omezení oprávnění představenstva jednat jménem akciové společnosti, v jehož důsledku by smlouva uzavřená bez souhlasu dozorčí rady (popř. i valné hromady) nebyla účinná a nevázala společnost. Absence souhlasu dozorčí rady, popř. valné hromady, se smlouvou podléhající ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. tudíž neplatnost či neúčinnost smlouvy o převodu majetku nezpůsobuje.“ Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku podotýká, že judikatura, kterou argumentuje nalézací soud, je rozdílná od judikatury pozdější, kterou vydal vrchní soud. Nelze však odhlédnout od toho, že vrchní soud rozhodoval později pouze o jeden den, na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu nikterak nereaguje, nevypořádává se s názory tam uvedenými, s ohledem na postavení soudů, kdy Nejvyšší soud je soudem vrchnímu soudu nadřízeným, lze dokonce konstatovat, že rozhodnutí vrchního soudu je rozhodnutím, které je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu, a to přestože se nejedná o rozhodnutí v téže věci, které by bylo pro vrchní soud závazné. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že předmětná rozhodnutí byla vydána víceméně současně, kdy je dělí pouze jeden den, lze předpokládat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo ke dni vydání rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v době jeho rozhodování ještě zveřejněno, proto na tato rozhodnutí nelze pohlížet tak, že by jedno předcházelo druhému způsobem, jaký ve svém dovolání naznačuje obviněný. Na danou situaci tedy nelze pohlížet tak, že by svým rozhodnutím Vrchní soud v Praze překonal rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je rozhodnutím soudu vyšší instance, navíc podstatně podrobněji a erudovaněji odůvodněné. Stejně tak nelze odhlédnout od rozdílného přístupu při hodnocení dané problematiky jednotlivými soudy, kdy názory obsažené v rozhodnutí vrchního soudu lze rozhodnutím Nejvyššího soudu považovat za vyvrácené. Rovněž je třeba poukázat na fakt, že otázka absence souhlasu dozorčí rady ve vztahu k platnosti smlouvy tak, jak je zde řešeno, byla řešena Nejvyšším soudem následně znovu, a to v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3110/2011, kde Nejvyšší soud odkázal na prve zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že absence souhlasu dozorčí rady, popř. valné hromady se smlouvou podléhající ustanovení § 193 odst. 2 obchodního zákoníku nezpůsobuje neplatnost či neúčinnost této smlouvy. Z uvedeného je patrné, že i případná existence jisté nejednotnosti výkladu dané problematiky byla tímto následným rozhodnutím Nejvyššího soudu bezesporu odstraněna a překonána. Proto ani této námitce dovolatele nelze přisvědčit.
86.\tV této souvislosti dovolatel vznáší zásadní námitku, že obchodní zákoník byl k 1. 1. 2014 zrušen, nově platný zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, souhlas dozorčí rady nevyžaduje a časovou působnost mimotrestních norem je třeba vykládat ve prospěch obviněného. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné zdůraznit, že námitce dovolatele je třeba přisvědčit, neboť skutková podstata přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku má blanketovou (blanketní) dispozici, neboť jestliže § 221 odst. 1 tr. zákoníku váže trestní odpovědnost na porušení důležité povinnosti (obdobně u § 220 odst. 1 tr. zákoníku na porušení povinnosti) opatrovat nebo spravovat cizí majetek, která pachateli byla uložena zákonem, lze ho v této části považovat za skutkovou podstatu s blanketovou (blanketní) dispozicí, protože se dovolává mimotrestní úpravy a jejím porušením podmiňuje trestní odpovědnost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2186). Proto je nutné při posuzování časové působnosti vzít v úvahu to, že v době rozhodování odvolacího soudu o vině a trestu obviněného ustanovení § 193 odst. 2 obchodního zákoníku již nebylo účinné. Ke zrušení obchodního zákoníku, a tedy i předmětného ustanovení, došlo na základě zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a to s účinností od 1. 1. 2014. S obviněným lze souhlasit i potud, že působnost mimotrestních norem je nutné vykládat ve prospěch obviněného, jinými slovy, že nelze bez dalšího aplikovat právní normu účinnou v době spáchání trestného činu, na kterou odkazuje trestněprávní norma s blanketovou dispozicí účinná v době spáchání trestného činu, pokud se případ posuzuje podle právní úpravy pozdější a tato mimotrestní norma již není účinná. Výklad, který by tímto způsobem hodnotil postup odvolacího soudu v daném případě, však nebyl správný a nehodnotil veškeré podstatné skutečnosti související právě s tím, že předmětné ustanovení obchodního zákoníku bylo bez náhrady zrušeno. Povinnost souhlasu dozorčí rady ve smyslu zrušeného § 193 odst. 2 obchodního zákoníku se totiž do rekodifikované úpravy obchodních korporací [zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2014] nepromítla. Uvedená povinnost není nadále stanovena ani v jiném právním předpisu. Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že porušení uvedeného ustanovení má z hlediska sankčního toliko odpovědnostní následek pro „porušitele“. Jak již Nejvyšší soud judikoval v rozsudku ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010, absence souhlasu dozorčí rady, popř. valné hromady, se smlouvou podléhající § 193 odst. 2 obchodního zákoníku, nezpůsobuje neplatnost či neúčinnost této smlouvy. Jinak řečeno, sankcí je v takovém případě odpovědnostní následek. Nevyžádáním souhlasu podle § 193 odst. 2 obchodního zákoníku je porušením právní povinnosti, které může vést ke způsobení škody obchodní společnosti. Osoby jednající za společnost tudíž mohou odpovídat za škodu, která vznikla v příčinné souvislosti s nevyžádáním souhlasu. Pokud tedy odvolací soud dovodil vinu obviněného V., s tím, že porušil zákonem mu uloženou povinnost, tedy právě § 193 odst. 2 obchodního zákoníku, není jeho právní posouzení věci bez vady. Pochybení se totiž odvolací soud dopustil v tom smyslu, že zcela opomenul skutečnost, že předmětné ustanovení bylo bez náhrady zrušeno s účinností od 1. 1. 2014, jak je ostatně uvedeno výše. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je vždy na rozhodujícím soudu, aby pečlivě zjistil a následně posoudil, jestli zákonem uložená povinnost, k jejímuž porušení spáchaným skutkem došlo, která byla pozdějším právním předpisem zrušena, byla nahrazena jinou obdobnou povinností v jiném zákoně. Odvolací soud se však touto otázkou vůbec nezabýval. Za situace, kdy není povinnost nově stanovena jiným zákonem, účinným v době rozhodování soudu, nelze obviněnému přičítat k tíži, že porušil povinnost, která mu byla uložena již zrušeným zákonným ustanovením. Uvedené pochybení odvolacího soudu shledává Nejvyšší soud natolik závažné, že je jedním z důvodů, proč dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu projednání.
87.\tNejvyšší soud dále zdůrazňuje, že je třeba vzít rovněž v úvahu, že obviněnému je ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu vytýkáno nejen to, že nepostupoval v souladu s § 193 odst. 2 obchodního zákoníku, ale i to, že nepostupoval v souladu se stanovami zdravotnického holdingu. Odvolací soud správně připomíná, že povinnost opatřit si souhlas dozorčí rady vyplývá z § 10 odst. 7 stanov zdravotnického holdingu (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu) a zároveň připomíná, že mu zvláštním právním předpisem bylo uloženo, aby postupovat s péčí řádného hospodáře (srov. str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud zjistil, že v § 10 odst. 7 stanov ve znění účinném od 13. 10. 2008, na který odkazuje odvolací soud ve svém rozsudku, je stanoveno, že souhlas dozorčí rady se vyžaduje k uzavření smluv v případech stanovených zákonem (srov. č. l. 622 spisu), a to bez jakékoli bližší specifikace. Povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře obviněnému vyplývala nejen z mimotrestní normy, na kterou odkazoval § 255a tr. zákona, tedy z § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, uveřejněné pod T 964 Souboru tr. rozh. NS), ale i z mimotrestní normy, na kterou odkazuje § 221 tr. zákoníku, tedy z § 159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a § 51 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů. Podle Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že za jednání s péčí řádného hospodáře nelze považovat takové jednání obviněného, které je v rozporu se stanovami ZHKHK, byť v § 10 odst. 7 stanov ve znění účinném od 13. 10. 2008 je stanoveno, že souhlas dozorčí rady se vyžaduje k uzavření smluv v případech stanovených zákonem. Pokud tedy ve skutkové větě odvolací soud vyjádřil, že obviněný postupoval v rozporu se stanovami zdravotnického holdingu a obchodním zákoníkem, vyjádřil tím rovněž, že nepostupoval s péčí řádného hospodáře, ač tam tuto skutečnost výslovně neuvedl. Přesto však v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvádí, že obviněný v době spáchání skutku zastával vedoucí pozici ZHKHK, tj. byl jeho statutárním orgánem s tím, že mu zvláštním právním předpisem bylo uloženo, aby majetek ZHKHK opatroval s péčí řádného hospodáře (blíže srov. str. 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Skutková věta přitom má pouze vyjadřovat stručně a výstižně žalovaný skutek, kterého se obviněný podle zjištění soudu dopustil, nikoliv jeho právní hodnocení, je však třeba důsledně rozlišovat, zda obviněný porušil zákonem uloženou důležitou povinnost, či důležitou povinnost smluvně převzatou. Nejvyšší soud připomíná, že povinnosti uložené ve stanovách se považují za smluvně převzatou povinnost, neboť stanovy lze považovat za smlouvu sui generis (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 80/2016, přiměřeně srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 382/2005, publikovaného pod C 4526. v Souboru civ. rozh. NS, C. H. Beck, Praha, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1633/99, publikovaný pod č. 51/2001 Sb. rozh. obč.). Odvolací soud, jak vyplývá z právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2016, obviněného R. V., uznal vinným porušením podle zákona mu uložené důležité povinnosti při správě cizího majetku, čímž měl způsobit škodu velkého rozsahu (srov. str. 2 rozsudku odvolacího soudu). Situace je zde ovšem komplikována tím, že pokud jde o povinnost § 193 odst. 2 obchodního zákoníku, bylo toto ustanovení bez náhrady zrušeno novým občanským zákoníkem a nově platný zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, souhlas dozorčí rady nevyžaduje, což má základní význam pro časovou působnost trestních zákonů. Podle ustálené judikatury ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti trestních zákonů se vztahuje i na působnost zákonů, na které odkazuje trestní zákon např. v blanketové normě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1994, sp. zn. Tzn 21/93, uveřejněný pod č. 35/1994 Sb. rozh. tr.). Podle doby činu se tedy také posuzuje, která mimotrestní norma vyplňuje blanketovou (blanketní) skutkovou podstatu, ale i jaké byly povinnosti pachatele stíhaného pro nedbalostní trestný čin, tj. zda bezpečnostní opatření, která učinil, odpovídala tehdy platným předpisům (viz Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 95). Proto nelze trestnost skutku posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání (např. z hlediska trestního zákona) a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (např. z hlediska mimotrestních právních norem, na něž odkazuje trestní zákon). Srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 200/2003, uveřejněné pod č. 11/2004-I. Sb. rozh. tr. Jestliže tedy odvolací soud posoudil jako příznivější pro obviněného právní úpravu podle nového trestního zákoníku a posoudil jednání obviněného jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku, nemohl pominout, že povinnost podle § 193 odst. 2 obchodního zákoníku vyžádat si před uzavřením předmětné smlouvy, na jejímž základě měla akciová společnost ZHKHK nabýt nebo zcizit majetek, jehož hodnota přesahovala jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky nebo z konsolidované účetní závěrky, v době účinnosti této právní úpravy již neexistovala, neboť toto ustanovení bylo bez náhrady zrušeno novým občanským zákoníkem a nově platný občanský zákoník a zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, souhlas dozorčí rady již nevyžaduje.
88.\tDovolatel dále namítá, že souhlas či nesouhlas dozorčí rady nemůže být v příčinné souvislosti s předražením zakázky, rovněž poukazuje v této souvislosti na to, že obchodní zákoník nevylučoval, aby souhlas dozorčí rady byl udělen dodatečně po podpisu smlouvy.
89.\tNalézací soud k příčinné souvislosti mezi udělením souhlasu dozorčí rady a vznikem škody předně uvádí, že k „posouzení naplnění zákonného znaku porušení povinnosti při správě majetku soud vyšel z ustanovení § 193 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění platném k datu 24. 10. 2008. Zde byla stanovena nutnost souhlasu dozorčí rady k uzavření smlouvy společnosti, na jejímž základě má společnost nabýt nebo zcizit majetek, přesahuje-li hodnota takového majetku v průběhu jednoho účetního období jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky nebo z konsolidované účetní závěrky. […] Toto zákonné ustanovení dalo dozorčí radě pravomoc učinit pokyn k úkonu spadajícímu do obchodního vedení spočívající v zákazu uzavřít dotčenou smlouvu, což se v daném případě nestalo“ (srov. str. 9 rozsudku nalézacího soudu). Dále nalézací soud k uvedenému konstatuje, že v rámci hodnocení důkazů z hlediska zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona hodnotil, zda byl zákonný znak skutkové podstaty vznik škody v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tedy že porušení povinnosti musí být alespoň jednou z příčin, bez nichž by škoda nevznikla buď vůbec, nebo v takové výši, v jaké k tomu došlo. Nalézací soud upozorňuje, že škodou se v daném případě rozumělo jakékoli zmenšení hodnoty opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně, přičemž za škodu lze považovat i zatížení opatrovaného nebo spravovaného majetku takovými náklady, které by bez porušení povinnosti nevznikly (srov. str. 12 rozsudku nalézacího soudu). Následně nalézací soud na základě znaleckých posudků posuzoval vznik škody (k tomu viz dále) a na podkladě provedených důkazů hodnotil, zda byla prokázána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti v rámci jednání obviněného a vznikem škody na spravovaném majetku, přičemž dospěl k následujícím závěrům. Obviněný svým jednáním porušil povinnost danou mu zákonem tím, že nepředložil dozorčí radě zdravotnického holdingu ke schválení smlouvu o dílo, přičemž cena sjednaná ve smlouvě o dílo neodpovídala ceně obvyklé v místě a čase a bylo prokázáno, že byla předražena minimálně o částku 16 502 438 Kč včetně DPH. Po uzavření smlouvy o dílo bylo započato s její realizací, nicméně následně po volbách v roce 2008, když byl obviněný odvolán z funkce předsedy představenstva ZHKHK, vznikly u nového vedení zdravotnického holdingu pochybnosti o přiměřenosti ceny díla a o kvalitě smlouvy o dílo, v důsledku čehož začaly Královéhradecký kraj a ZHKHK vyvíjet snahu o narovnání podmínek smlouvy o dílo. Následně byla mezi ZHKHK a společností PURO-KLIMA uzavřena smlouva o narovnání, která zcela nahradila smlouvu o dílo, do které byly převzaty veškeré závazky ze smlouvy o dílo. Z toho nalézací soud dovodil, že z uzavřené smlouvy o dílo nebylo na zaplacení ceny o dílo plněno, bylo tedy podle něj prokázáno, že bezprostředně v důsledku uzavření smlouvy o dílo se majetek zdravotnického holdingu nikdy o žádnou částku nesnížil. Plněno bylo pouze na podkladě následně uzavřené dohody o narovnání, která ale s uzavřenou smlouvou o dílo souvisela a která by podle nalézacího soudu bez existence této smlouvy uzavřena nebyla. Nalézací soud dále uvádí, že částku 16 502 438 Kč považuje s ohledem na hodnocenou příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného fakticky uhrazenou částkou od zdravotnického holdingu za škodu způsobenou obviněným při porušení povinnosti řádně spravovat cizí majetek ZHKHK, s tím, že tato vznikla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného (srov. str. 19, 20 rozsudku nalézacího soudu).
90.\tOdvolací soud se uvedenému ve svém rozsudku rovněž věnuje, když konstatuje, že obviněný jako odpovědný představitel zdravotnického holdingu zavázal ZHKHK k plnění ze smlouvy o dílo okamžikem jejího stvrzení svým podpisem, čímž byla založena jeho trestní odpovědnost, přičemž doplňuje, že není podstatné, že ze strany ZHKHK došlo k plnění až na základě pozdější dohody o narovnání, neboť pokud by nebyla uzavřena smlouva o dílo, nedošlo by ani k uzavření dohody o narovnání. Odvolací soud rovněž k přerušení příčinné souvislosti, jak obviněný v odvolání zmínil, konstatuje, že jeho trestní odpovědnost byla založena okamžikem podpisu smlouvy o dílo, bez zřetele k tomu, že ke zmenšení majetku ZHKHK došlo až později v souvislosti s uzavřením dohody o narovnání.
91.\tNejvyšší soud k námitce obviněného ohledně příčinné souvislosti ohledně udělení, případně neudělení, souhlasu dozorčí rady a vzniku škody uvádí následující. Bezpochyby lze přisvědčit tvrzení dovolatele, že ze samotného udělení, nebo neudělení, souhlasu dozorčí rady s podpisem smlouvy o dílo nelze dovozovat vznik škody. Je však nutno konstatovat, že obviněnému je kladeno za vinu, že v daném případě nepostupoval způsobem, který mu ukládal zákon, tedy nikoliv to, zda souhlas byl či nebyl udělen, ale to, že obviněný si jej nevyžádal. Z výpovědí ve věci slyšených členů dozorčí rady (H. M., D. K. a J. D.) totiž vyplývá, že by si před rozhodnutím o udělení, případně neudělení, souhlasu s podpisem předmětné smlouvy o dílo vyžádali další informace, na základě kterých by bylo o souhlasu rozhodnuto (srov. výpověď M. na č. l. 4197 a 4198 spisu, kde uvádí „pokud by mi byla předložena smlouva, zda bych požadovala, které by byly vodítkem k tomu, na základě čeho smlouva vznikla, uvádím, že většinou jsme se na to ptali, když bylo jednání dozorčí rady… Pokud bych měla pochybnosti, těžko říci, jestli bych souhlasila s uzavřením takové smlouvy, většinou jsem se ptala… Vždy jsem se zajímala o výběrové řízení jako takové, ne o konkrétní smlouvu, zajímaly mě konkurenční nabídky. K dotazu, zda by mi stačilo, kdyby tam byla jedna firma, uvádím, že by byla otázka, jaké by bylo zadání.“, výpověď svědkyně K. na č. l. 4200 spisu, kde uvádí, že „pokud by mi byla předložena smlouva k nákupu rentgenů za 117 milionů, tak bychom chtěli asi vidět výsledky výběrového řízení, ekonomickou kalkulaci a podklady, které byly k výběrovému řízení… Pakliže by mi byla smlouva s takovou kalkulací předložena, asi bych se obrátila na znalce z oboru případně nějaké jiné porovnání.“, a výpověď svědka D. na č. l. 4221 spisu, který uvádí, že „v případě, že by byla dozorčí rada požádána o souhlas, bylo by pro nás rozhodující to, aby to bylo kryto finančně. Pakliže by to bylo kryto a byly zde záruky, že to zaplatí kraj, těžko říci, jak by to bylo. To by muselo vyjít z jednání a ze spousty dotazů“. Je zřejmé, že členové dozorčí rady by bez dalšího souhlas k uzavření smlouvy o dílo nedali. Tím, že obviněný o souhlas s uzavřením smlouvy o dílo dozorčí radu nepožádal, jak mu v uvedené době ukládal zákon, nedošlo ke kontrole smlouvy o dílo ze strany dozorčí rady, která mohla podpisu smlouvy o dílo, v důsledku kterého vznikla na majetku ZHKHK škoda, zabránit. Tuto skutečnost ostatně správně hodnotí nalézací soud, když na str. 9 svého rozsudku uvádí, že „toto zákonné ustanovení dalo dozorčí radě pravomoc učinit pokyn k úkonu spadajícímu do obchodního vedení spočívající v zákazu uzavřít dotčenou smlouvu, což se v daném případě nestalo.“ K tvrzení dovolatele o tom, že absence souhlasu dozorčí rady není schopna způsobit následek v podobě vzniku škody odkazuje Nejvyšší soud na to, již uvedl shora (srov. bod 90. tohoto usnesení), kdy je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud již vyložil, že účelem § 193 odst. 2 obchodního zákoníku bylo podřídit významné majetkové dispozice, jež by mohly zásadním způsobem ovlivnit hospodaření společnosti a její další podnikání, dodatečné kontrole ze strany dozorčí rady, kdy dozorčí rada byla oprávněna udělit představenstvu pokyn k úkonu spadajícímu do obchodního vedení, spočívající v zákazu uzavřít dotčenou smlouvu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010). Na tuto skutečnost odkazuje i nalézací soud ve svém rozsudku (srov. jeho str. 9). Pokud by tedy obviněný postupoval podle zákona a vyžádal si souhlas dozorčí rady, a pokud by mu tento udělen nebyl, nemohl by smlouvu o dílo uzavřít, což by zabránilo vzniku škodního následku. Tím, že uvedeným způsobem nepostupoval, na sebe logicky převzal odpovědnost za takové své jednání. Nelze tedy souhlasit s tvrzením obviněného, že neopatření souhlasu dozorčí rady nemohlo vzniku škody zabránit. Lze tedy přisvědčit závěru soudů nižších stupňů, pokud uzavřeli, že jednání obviněného, respektive opomenutí vyžádání si souhlasu dozorčí rady, tedy porušení zákonem uložené povinnosti, bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody na majetku zdravotnického holdingu tak, jak je soudy nižších stupňů dovodily.
92.\tDovolatel rovněž namítá, že způsob, jakým se soudy vypořádaly s jeho informační povinností o výsledku výběrového řízení vůči radě, svědčí o snaze hodnotit důkazy výrazně v neprospěch obviněného. Odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k závěru, že obviněnému nic nebránilo splnit svou informační povinnost dříve, ačkoliv je podle něj zřejmé, že k tomu nebyl povinen. V té souvislosti rozporuje i závěry nalézacího soudu, který uvedl, že obviněnému bylo usnesením zastupitelstva ze dne 25. 6. 2008 uloženo, aby radu Královéhradeckého kraje informoval o výsledku výběrového řízení, avšak z provedeného dokazování dovodil, že tuto povinnost nesplnil. Obviněný však namítá, že tuto svou povinnost měl splnit nejpozději do 28. 11. 2008, ale tento termín nemohl vzhledem ke svému odvolání z funkce ke dni 19. 11. 2008 objektivně splnit.
93.\tNalézací soud k informační povinnosti obviněného uvádí, že „z usnesení zastupitelstva ze dne 25. 6. 2008 bylo prokázáno, že (…) uložilo povinnost obviněnému informovat radu KHK o výsledku výběrového řízení. Z obsahu provedených důkazů vyplynulo, že tuto povinnost obviněný nesplnil“ (srov. str. 22 rozsudku nalézacího soudu).
94.\tOdvolací soud se k této námitce, kterou dovolatel uplatnil již dříve ve svém odvolání a vytýkal jí neobjektivitu hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když zastupitelstvo mělo usnesením ze dne 25. 6. 2008 obviněnému uložit informační povinnost o výsledku výběrového řízení do dne 28. 11. 2008, přičemž obviněný byl odvolán z funkce 19. 11. 2008 vyjádřil v tom smyslu, že obviněný byl z funkce odvolán pouze devět dnů před konečným termínem, do kterého měl svou informační povinnost splnit, a nic mu nebránilo, aby tuto povinnost splnil dříve.
95.\tNejvyšší soud k námitce dovolatele považuje za nutné nejprve upozornit, že odvolací soud ve svém rozsudku nekonstatuje, že by byl obviněný povinen splnit svou informační povinnost ohledně výsledku výběrového řízení vůči radě Královéhradeckého kraje dříve, jak by snad ze způsobu formulace námitky dovolatele mohlo vyplývat, proto v tomto směru odvolacímu soudu nelze nic vytknout. Své závěry o nesplnění zmiňované informační povinnosti obviněného uvádí nalézací soud v souvislosti s úvahami o subjektivní stránce žalovaného trestného činu. Konstatuje, že „žádný ze svědků nebyl schopen uvést bližší údaje k výběrovému řízení“, což doplňuje právě tím, že obviněnému bylo uloženo radu kraje o této skutečnosti informovat (srov. str. 22 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud dospívá k závěru, že přístup obviněného k plnění povinností a přístup k projednání před uzavřením smlouvy byl ne zcela zodpovědný až liknavý (srov. str. 22 rozsudku nalézacího soudu). Za situace, kdy obviněnému byla informační povinnost o výsledku výběrového řízení uložena usnesením Rady Královéhradeckého kraje ze dne 25. 6. 2008, a to do 28. 11. 2008 (srov. č. l. 362 – 363 spisu), a výběrové řízení bylo skončeno dnem 15. 9. 2008 (č. l. 709 spisu) s tím, že lhůta pro doručení návrhů nebo žádostí o účast byla do 18. 8. 2008 (srov. č. l. 674 spisu), je zřejmé, že dovolatel měl dostatek času o výsledku výběrového řízení radu informovat před svým odvoláním z funkce, a není pravdou, že svou povinnost objektivně splnit nemohl. Je nutno podotknout, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyplývá, že by obviněnému kladly za vinu to, že by tím, že radu neinformoval, nesplnil nějakou svou povinnost. Pokud nalézací soud mimo jiné ze skutečnosti, že obviněný radu neinformoval o výsledku výběrového řízení před svým odvoláním z funkce, dovozuje, jaký je jeho vztah plnění povinností, na základě čehož hodnotí subjektivní stránku jednání obviněného, nelze takovému postupu podle názoru Nejvyššího soudu nic vytknout, neboť tato skutečnost může být pro posouzení subjektivní stránky skutečně relevantní. Proto rovněž této skutkové námitce dovolatele Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
D.2 K hrubé nedbalosti
96.\tObviněný ve svém dovolání dále namítá nesprávné posouzení subjektivní stránky žalovaného trestného činu. Vytýká odvolacímu soudu, že se nedůvodně odchýlil od svého vlastního právního názoru ohledně subjektivní stránky, pokud na str. 6 zrušovacího usnesení uvedl, že „zůstává – a patrně zůstane neobjasněna v rovině naprosté nepochybnosti otázka subjektivní stránky jednání obviněného“. Dovolatel k tomu podotýká, že odvolací soud v citovaném usnesení opakovaně na str. 6, 7 a 8 poukazuje na zjevnou absenci důkazů o jakémkoliv zavinění, přičemž podle dovolatele je zřejmé, že po provedeném doplnění dokazování subjektivní stránka nadále neobjasněna zůstala, neboť nebyl proveden jediný další důkaz, ze kterého by bylo možno dovodit zavinění obviněného. Dále dovolatel uvádí, že popis skutku v rozsudku napadeném dovoláním je prakticky shodný s popisem skutku v obžalobě, která však byla podána pro úmyslný trestný čin. V této souvislosti dovolatel dále namítá, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není patrno, na základě jakých důkazů a skutkových zjištění dospěl k závěru, že škoda byla způsobena porušením důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku z hrubé nedbalosti, když ta je charakterizována zřejmou bezohledností k zájmům chráněným trestním zákoníkem. Podle dovolatele je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť ve výroku o vině i v odůvodnění absentuje popis subjektivní stránky, přičemž hrubou nedbalost nelze z úvah odvolacího soudu podle dovolatele dovodit, když soudu vytýká, že neuvedl, jakým způsobem měl obviněný postupovat, aby potřebnou míru opatrnosti dodržel, a z jakých důkazů to vyplývá. Doplňuje, že odvolací soud neodůvodnil, z čeho usoudil, že obviněný porušil důležitou povinnost, za kterou nepochybně nelze považovat neopatření předchozího souhlasu dozorčí rady, který sám o sobě nemůže být příčinou vzniku škody, ani jí zabránit. Podle dovolatele není z provedených důkazů patrno, že by nejednal s potřebnou pečlivostí, považuje za nekorektní vyjádření odvolacího soudu, že obviněný uzavřel nestandardní smlouvu v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách, když bylo prokázáno, že za průběh a správnost výběrového řízení byla odpovědná specializovaná firma, a nikoli on.
97.\tNejvyšší soud předně připomíná, že podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem. Uvedená definice hrubé nedbalosti váže intenzitu nedbalosti právě na postoj pachatele k požadavku náležité opatrnosti, kterou definice hrubé nedbalosti uvedená v § 16 odst. 2 uvádí výslovně, přičemž používá formulaci, že přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé „bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem“, zdůrazňuje tedy přístup pachatele, při jehož hodnocení se musí zvažovat obě hlediska, jak subjektivní, tak i objektivní, byť vzhledem k uvedené dikci bude jistě subjektivní hledisko převažovat. Pojem „bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem“ charakterizuje přístup pachatele k náležité opatrnosti, kdy pachatel z hlediska svého postoje nebere ohled na zájmy chráněné trestním zákoníkem, což je zvláště důležité u nevědomé nedbalosti, kdy takový postoj může, přestože pachatel nevěděl, že takové porušení nebo ohrožení může způsobit, spočívat např. v tom, že přes opakované upozornění na nutnost seznámit se s příslušnými předpisy, se s nimi pachatel z lehkomyslnosti neseznámil, čímž projevil zcela zjevnou bezohlednost k zájmům chráněným trestním zákoníkem, k jejichž ochraně jsou takové předpisy určeny. K posouzení zjevné bezohlednosti pachatele nutno přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu, kdy je třeba zvažovat na jedné straně povinnosti uložené pachateli zvláštními právními nebo bezpečnostními předpisy nebo uznávanými pravidly a na druhé straně vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.) a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané. Zvláštní pozornost pak bude třeba věnovat právě přístupu pachatele k požadavku náležité opatrnosti, neboť v tom je jádro posouzení míry jeho zavinění, tedy zda jeho nedbalost byla hrubá či jen lehká či menší s nižší mírou nedbalosti (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 234 – 244).
98.\tJe třeba připomenout, že odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 18. 2. 2016, č. j. 10 To 376/2015-4676, uvádí, že zůstává – a patrně zůstane neobjasněna v rovině naprosté nepochybnosti – otázka subjektivní stránky jednání obviněného. Odvolací soud dále uvedl, že ustanovení o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zákona je ustanovením o úmyslném deliktu (viz § 3 odst. 3 tr. zákona), když jinak o trestní odpovědnosti obviněného tímto deliktem z hlediska § 90 odst. 1, odst. 2 tr. zákona není pochyb. V této souvislosti pak odvolací soud akceptoval připomínku obviněného, že patrně nebyla prokázána doposud provedeným dokazováním tato subjektivní stránka. Obviněnému by muselo být prokázáno, že uzavřel smlouvu o dílo za ZHKHK se společností PURO-KLIMA přímo s úmyslem poškodit zdravotnický holding na jeho majetku, v podobě sjednání předražené dodávky zdravotnického vybavení a služeb s tím souvisejících, nebo aby se vznikem takového následku byl alespoň srozuměn (blíže srov. str. 6, 7 odůvodnění zrušujícího usnesení odvolacího soudu).
99.\tNalézací soud k otázce subjektivní stránky ve svém rozsudku nejprve na základě provedených důkazů konstatuje, že nebylo prokázáno, že by obviněný jednal při uzavírání smlouvy o dílo v úmyslu způsobit zdravotnickému holdingu škodu, proto nebyla naplněna dikce zákona z hlediska zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu úmyslného porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zákona (srov. str. 22, 23 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Dále se nalézací soud zabýval otázkou, zda byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku v jeho nedbalostní alternativě podle § 255a tr. zákona, a na základě hodnocených důkazů považuje za prokázané, že byly znaky skutkové podstaty naplněny. Podle nalézacího soudu bylo prokázáno, že obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem, pokud si pro uzavření smlouvy o dílo nevyžádal souhlas dozorčí rady, tedy došlo k porušení takové povinnosti, která mohla sama o sobě být spojena se vznikem citelné škody na cizím majetku, povinnosti, která byla součástí širšího okruhu povinností spojených s hospodařením s cizím majetkem. Nalézací soud dále dospívá na základě provedeného dokazování k závěru, že v důsledku porušení takové povinnosti a v příčinné souvislosti s jednáním obviněného došlo uzavřením smlouvy o předražené zakázce ke škodě na majetku zdravotnického holdingu v částce vyšší než 500 000 Kč, tedy vyšší než je škoda značná podle § 89 odst. 11 tr. zákona. Nalézací soud k subjektivní stránce žalovaného přečinu doplňuje, že zákon vyžaduje, aby taková škoda na cizím majetku byla způsobena z vědomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. a) tr. zákona, tedy že pachatel věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeném porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, přičemž soud posuzoval jednání obviněného s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, kdy posuzoval celý proces uzavírání smlouvy o dílo, celkové jednání obviněného, jeho eminentní snahu smlouvu za každou cenu uzavřít i za situace, kdy věděl, že v dalším volebním období již v dané funkci nebude, jeho přístup k předávání informací dalším členům zastupitelstva a kraje, přihlédl i k jeho ekonomickému vzdělání, kdy mu musely být důsledky uzavřené smlouvy zřejmé. Na základě takového hodnocení důkazů dospěl nalézací soud k závěru, že jednání obviněného znak vědomé nedbalosti naplnilo, a to právě ve vztahu k prokázání příčinné souvislosti se vznikem škody. Nalézací soud ohledně hodnocení subjektivní stránky právě projednávané trestné činnosti obviněného V. dospěl k závěru, že jednání obviněného naplnilo znaky vědomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. a) tr. zákona. Nalézací soud k tomu uvedl, že posuzoval jednání obviněného s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, kdy zvažoval celý proces uzavírání smlouvy o dílo, celkové jednání obviněného, také jeho eminentní snahu smlouvu za každou cenu uzavřít i za situace, že věděl, že v dalším volebním období již v dané funkci nebude. Posuzoval přístup obviněného k předávání informací dalším členům zastupitelstva a kraje, přihlédl i k jeho ekonomickému vzdělání, kdy mu musely být důsledky uzavřené smlouvy zřejmé (srov. str. 23 a 24 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
100.\t Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že na jednání obviněného je nutno nahlížet jako na skutek spáchaný z hrubé nedbalosti. Odvolací soud k odůvodnění svého závěru popisuje, co se rozumí hrubou nedbalostí, tedy že trestný čin je spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o jeho zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem, přičemž se zaměřuje na výklad pojmu bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem. Odvolací soud dále zopakoval argumenty nalézacího soudu, že obviněný je osobou disponující vysokoškolským ekonomickým vzděláním a potřebnými informacemi v tomto oboru. V době skutku zastával vedoucí pozici v ZHKHK, byl jeho statutárním orgánem. Zvláštním právním předpisem mu bylo uloženo, aby majetek zdravotnického holdingu opatroval s péčí řádného hospodáře. Odvolací soud shrnuje argumenty, na základě kterých vyvozuje závěr, že při správě majetku ZHKHK obviněný jednoznačně nepostupoval s potřebnou mírou opatrnosti, když uvádí, že obviněný v časové tísni (přesněji řečeno ve spěchu), bez náležitého rozmyslu a za absence podstatných informací, při nevyžádání si souhlasu dozorčí rady holdingu jako podmínky pro uzavření smlouvy (o kteréžto podmínce věděl), uzavírá se společností PURO-KLIMA nestandardní smlouvu o dílo, jejímž výsledkem má být plnění v mnohamilionové výši, na jejímž základě se ZHKHK zavázal k platbě těchto prostředků za jinak žádoucí dodávku zdravotnických přístrojů a s tím spojených služeb, ač bylo prokázáno, že se předmět plnění ze smlouvy v místě a čase obvyklém prodával za ceny nižší, a za stavu, že tato smlouva byla uzavřena v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách (srov. rozhodnutí ÚOHS ze dne 22. 10. 2015 na č. l. 4780 spisu). Takové jeho jednání podle odvolacího soudu dosahuje bezohlednosti ve vztahu k tomuto majetku, přičemž lze hovořit o takové úrovni nedbalosti, která dosahuje znaku nedbalosti hrubé s poukazem na výši škody, která trojnásobně překračuje kvalifikační mez škody velkého rozsahu, když jednání popsané shora představuje porušení důležité povinnosti podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku (srov. str. 10 – 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
101.\tNejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovololatele směřující k subjektivní stránce žalovaného přečinu v tom smyslu, že zkoumal, zda se odvolací soud odchýlil od svého vlastního právního názoru ohledně subjektivní stránky tak, jak namítá obviněný. Z citace odůvodnění zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 2. 2016, č. j. 10 To 376/2015-4676, tak jak je uvedeno shora (srov. bod 98. tohoto usnesení), je zřejmé, že odvolací soud se zabýval hodnocením úmyslné formy zavinění, když konkrétně uvádí, že ustanovení o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zákona je ustanovením o úmyslném deliktu (srov. str. 6 odůvodnění zrušujícího usnesení odvolacího soudu), přičemž „patrně nebyla prokázána doposavad provedeným dokazováním tato subjektivní stránka“, a že obviněnému by muselo být prokázáno, ze uzavřel smlouvu o dílo přímo s úmyslem poškodit ZHKHK na majetku (srov. str. 7 odůvodnění zrušujícího usnesení odvolacího soudu). Je nutné konstatovat, že v úvodu svých úvah o subjektivní stránce trestného činu zvolil odvolací soud nevhodné obecné konstatování, že „zůstává – a patrně zůstane neobjasněna v rovině naprosté nepochybnosti – otázka subjektivní stránky jednání obviněného“. Nicméně v souvislosti se skutečností, že případnou nedbalostní formou jednání obviněného se odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení vůbec nezabýval, Nejvyššímu soudu nezbylo než dospět k závěru, že konstatování dovolatele, že se odvolací soud ve svém rozsudku odchýlil od svého dříve uvedeného právního názoru, je třeba považovat za účelový výklad dané skutečnosti, když dovolatel vytrhl předmětné konstatování odvolacího soudu uvedené v usnesení z dalších souvislostí, a to zejména, že se vztahovalo k úmyslné formě zavinění ve smyslu § 255 tr. zákona.