79.\tJakkoli jsou úvahy o možných trestních sankcích předčasné, hodlá Nejvyšší soud vyjádřit stručně své stanovisko k argumentaci dovolání nejvyššího státního zástupce týkající se využití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody u obviněných. Je třeba souhlasit s tímto dovolatelem potud, že se vrchní soud nevypořádal v napadeném rozsudku důsledně se všemi skutečnostmi, které předpokládá zákon v § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže vrchní soud opřel svůj výrok o trestu odnětí svobody o citované ustanovení, měl se zabývat všemi podmínkami, které jsou v něm uvedeny a musí být naplněny kumulativně. Vždy je třeba rovněž posoudit konkrétní okolnosti, které mají být podkladem pro snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby z toho hlediska, zda se týkají spáchání trestné činnosti (okolnosti případu) nebo jednotlivých osob pachatelů (poměry pachatele). Při zdůvodnění využití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je proto nutné shrnout všechny důvody, jimiž byl soud veden při ukládání trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby a vysvětlit jejich mimořádný charakter. K výkladu otázek souvisejících s možností postupovat při ukládání trestu odnětí svobody též podle § 58 odst. 1, resp. § 58 tr. zákoníku je k dispozici poměrně rozsáhlá soudní judikatura, na niž poukázal nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, o kterou by se měly soudy při ukládání trestu odnětí svobody zásadně opírat (např. rozhodnutí č. 6/2014 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 6 Tdo 995/2016, ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 15/2016, ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 730/2017, a další). Z obsahu trestního spisu se však Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nejeví zcela vyloučené využít v posuzované věci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 tr. zákoníku, jak nejvyšší státní zástupce prosazoval ve svém dovolání. Zejména s přihlédnutím k výši způsobené škody, již judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě vykládá ve vztahu k § 212 odst. 1 i § 260 odst. 1 tr. zákoníku jako celou částku požadovanou po dotačním orgánu k proplacení, lze ustanovení § 58 tr. zákoníku použít za splnění zákonných podmínek kromě dalšího i ke kompenzaci skutečnosti, že nepravdivé doklady se týkaly výrazně nižší peněžní sumy, než jakou tvořila celková výše dotační podpory určená k realizaci projektu Hotelu XY. Nicméně, pokud dojde v novém odvolacím řízení opět k odsouzení obviněných za nedokonané zločiny a vrchní soud shledá při ukládání trestů odnětí svobody obviněným za odpovídající snížit tento druh trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby, bude vhodnější aplikovat § 58 odst. 5 tr. zákoníku. Obdobně je žádoucí vyhnout se i jiným nepřesnostem. Ustanovení § 260 odst. 5 tr. zákoníku neobsahuje a ani nikdy neobsahovalo písmeno a), přesto se toto nesprávné označení trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie v rozsudku soudu druhého stupně opakovaně objevilo, a to jak ve výroku o vině, tak v odůvodnění rozhodnutí. Současně Nejvyšší soud upozorňuje na změny ve znění ustanovení § 260 tr. zákoníku, které bylo od účinnosti zákona č. 40/2009 Sb. do současnosti již čtyřikrát změněno. Tyto novelizace uvedené skutkové podstaty nutně vyvolávají potřebu konkretizovat, které znění ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákoníku soud aplikoval, což vrchní soud v napadeném rozsudku opomenul, resp. nepostačuje souhrnné vyjádření o účinném znění zákona, jak vyplývá z bodu 96. rozsudku vrchního soudu. Ačkoli se nejednalo o vadu, která by sama o sobě mohla ovlivnit právní kvalifikaci dosud zjištěného skutku, je třeba podotknout, že vzhledem k tomu, že pozdější novelizovaná znění § 260 odst. 1 tr. zákoníku nebyla pro obviněné příznivější, přichází v úvahu právně posoudit skutek podle zákona účinného v době spáchání trestné činnosti, tj. ve znění účinném do 31. 5. 2015, resp. ve znění novely provedené zákonem č. 420/2011 Sb. Nicméně bude současně nezbytné respektovat ustanovení o časové působnosti trestního zákona podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k nové úpravě provedené zákonem č. 333/2020 Sb., která mimo jiné změnila hlediska určení výše škody upravené v § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Tato nová právní úprava může mít nezanedbatelný vliv na výsledek rozhodnutí, úvahy související s touto změnou bude vhodné minimálně zahrnout do hodnocení okolností významných právě pro ukládání trestu obviněným, neboť v důsledku nové úpravy částky odpovídající způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, měla být její dolní hranice u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie překročena jen nepatrně. V tomto směru musí vrchní soud zvážit použití té právní úpravy, jejíž ustanovení posuzovaná jako celek, zajistí obviněným příznivější výsledek (např. rozhodnutí č. 73/1951, č. 76/1951, č. 11/2004-I., č. 1/2011-I. Sb. rozh. tr.). Rovněž bude nutné zohlednit skutečnost, že délka trvání trestního řízení v posuzované věci, a tím i doba od spáchání skutku se prodlouží opakováním odvolacího řízení, k čemuž obvinění žádnou měrou nepřispěli. Jde o přímo zákonem vyjmenovanou okolnost významnou pro ukládání trestu v § 39 odst. 3 tr. zákoníku, kterou bude třeba zvažovat při ukládání druhu i výše trestu v případě potvrzení či nového vyslovení viny obviněných. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě upozornit na rozhodnutí č. 28/2020 Sb. rozh. tr., v němž byla řešena otázka použití ustanovení § 58 tr. zákoníku tam, kde soud shledá nízkou intenzitu naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě, případně některou z polehčujících okolností (§ 41 tr. zákoníku) za naplněnou v takové intenzitě, že výrazně ovlivnila společenskou škodlivost daného případu a snížila ji pod obvyklou mez tak, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký zákon obecně předpokládá. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí rovněž připustil možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody tehdy, pokud pachateli byl uložen vedle trestu odnětí svobody další druh trestu, například peněžitý trest, který vhodně doplní působení zmírněného trestu odnětí svobody. O vhodnosti uložení majetkové sankce obviněným nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti, a pokud vrchní soud v rámci nového ukládání trestu všem obviněným bude náležitě respektovat soudcovskou individualizaci trestu včetně peněžitého trestu, jak je uvedeno pod bodem 72. tohoto usnesení, nelze vyloučit ani možné zmírnění trestu odnětí svobody obviněným, a to i bez omezení osobní svobody obviněných. Nicméně bude záležet na Vrchním soudu v Praze, aby se důsledně vypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro ukládání druhu a výše trestu u každého z obviněných a svůj závěr pak přesvědčivě odůvodnil.
80.\tPokud se týká obviněnými namítané neočekávané změny právního názoru soudu druhého stupně na výši škodlivého následku u trestných činů dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku a poškozování finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku, nelze takovou situaci a priori zcela odmítnout, byť obecně změna vlastního právního názoru představuje zásadně nežádoucí jev v rámci soudního rozhodování. Ke znakům právního státu patří totiž zásada právní jistoty, jejíž nedílnou součástí je jak požadavek předvídatelnosti práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2127/12, uveřejněný pod č. 25 ve svazku 68 ve Sb. n. a u. Ústavního soudu). Stabilita právního řádu a právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, především soudy, přistupují k výkladu právních norem. Takový význam judikatuře ostatně přisuzuje i dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, a ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 490/04). V obecné rovině přitom z hlediska závaznosti soudní judikatury platí, že již jednou učiněný výklad by měl být východiskem pro rozhodování případů stejného druhu, nedojde-li ovšem k následnému shledání dostatečně relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, které budou svědčit pro změnu judikatury. To vše z důvodu respektování principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo a principu formální spravedlnosti (rovnosti). Tyto principy nicméně neplatí bezvýjimečně, a proto existuje-li dostatečně legitimní důvod pro jejich omezení, respektive dostatečně legitimní důvod pro změnu dosavadní interpretace právní normy, pak je možno zásah do právní jistoty a rovnosti jednotlivců ospravedlnit, ale pouze při dodržení zákonem vymezených procedurálních postupů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 290/03). Ostatně i v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10, na který odkázala obviněná obchodní společnost C., Ústavní soud sice zdůraznil povinnost soudu respektovat svůj právní názor, který v téže věci dříve vyslovil, avšak současně nevyloučil absolutně změnu právního názoru tohoto soudu, k níž může dojít jednak v důsledku kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho závazného právního názoru, a dále také v důsledku podstatné změny v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru (viz bod 35. citovaného nálezu). V posuzované trestní věci by měl Vrchní soud v Praze ve svém novém rozhodnutí vysvětlit svou předcházející úvahu, jak ji prezentoval ve svém prvním kasačním usnesení ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 45/2017, zejména v bodech 32. a 33. Nejvyšší soud nemůže bez takového vysvětlení spekulovat o účelu či smyslu předešlých vyjádření vrchního soudu, lze se snad domnívat, že z kontextu příslušné části odůvodnění mohlo jít o předběžný názor související s možnou právní kvalifikací trestného činu dotačního podvodu podle druhé z jeho základních skutkových podstat, tedy § 212 odst. 2 tr. zákoníku, jak byl také v prvním odsuzujícím rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (nesprávně) právně posouzen. Rovněž se nabízí výklad, že vrchní soud mohl být veden záměrem doplnit neúplná skutková zjištění krajského soudu v prvním hlavním líčení, což byl také zjevně hlavní důvod zrušení tohoto rozsudku v prvním odvolacím řízení. Teprve v následném odvolacím řízení tak měl Vrchní soud v Praze komplexní podklady pro posouzení viny obviněných, a to včetně znaku škody, kterou u trestného činu dotačního podvodu podle první základní skutkové podstaty představuje souhrn celé dotační podpory, jíž chtěl příjemce dosáhnout za použití nepravdivých dokladů. K tomu lze doplnit, že za současného stavu se nejeví jako opodstatněná dovolací námitka proti odlišnému popisu skutku bez náležitého vyrozumění obviněných, čímž mělo dojít ke zkrácení jejich obhajoby. Jestliže obvinění byli současně s vyrozuměním o konání veřejného zasedání u odvolacího soudu předem upozorněni na změnu právní kvalifikace skutku, bylo možné logicky předpokládat, že taková změna bude spojena i s rozdílným popisem skutkových okolností tak, aby odrážely znaky skutkové podstaty příslušné právní kvalifikace. V takovém postupu vrchního soudu tedy nelze spatřovat nepředvídatelnost nebo dokonce zkrácení práva na obhajobu, neboť bylo právě její úlohou připravit strategii na v úvahu přicházející zpřísnění právního posouzení skutku a tomu přizpůsobit obranu obviněných předem, případně v průběhu veřejného zasedání, v němž mohlo dojít k objasnění případných nejasných otázek.
81.\tV daném případě, který se týká vylákání evropských dotačních prostředků, je vhodné upozornit na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017, uveřejněné pod č. 1/2018 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud v něm přijal názor, podle něhož je-li při jednočinném souběhu trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie skutek spáchán zčásti ke škodě Evropské unie a zčásti ke škodě jiného subjektu (zpravidla České republiky nebo územního samosprávného celku), je třeba pachateli klást za vinu v rámci § 212 tr. zákoníku celou způsobenou škodu (tj. součet obou dílčích částek), zatímco v rámci § 260 tr. zákoníku jen její dílčí část způsobenou ve vztahu k finančním prostředkům poskytovaným z fondů či rozpočtů Evropské unie. Myšleno je přitom veškeré poskytované, eventuálně požadované plnění od dotačního orgánu, aniž by bylo nutné podrobněji odlišovat, zda se předložené nepravdivé doklady týkaly veškerého plnění nebo pouze jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1010/2019, nebo ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1251/2020). Jako zcela nepřípadné na danou trestní věc lze posoudit odkazy obviněných R. D., D. H. a C. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 396/2019, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 272/2019, a ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 238/2019. V těchto rozhodnutích se totiž Nejvyšší soud otázkou výše škody u trestného činu podle § 260 tr. zákoníku věcně nezabýval, případně byly v těchto trestních věcech skutkové okolnosti posouzeny jako trestné činy podle § 260 odst. 2 tr. zákoníku a podle § 212 odst. 2 tr. zákoníku, šlo tudíž o odlišnou alternativu základních skutkových podstat trestných činů poškození finančních zájmů Evropské unie a dotačního podvodu, než jaká měla být naplněna v posuzované trestní věci [§ 212 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku]. Nutno podotknout, že přístup Nejvyššího soudu k výši škody způsobené trestnými činy dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku je zcela nezávislý na případném postupu dotačního orgánu, resp. rozsahu sankce, kterou by poskytovatel dotace udělil příjemci dotace za porušení rozpočtové kázně. Ostatně i z jinak sporného stanoviska F. S., které bylo v rámci veřejného zasedání u vrchního soudu předloženo spolu s dalšími listinami stranám k nahlédnutí, přičemž ony nepožádaly o jeho přečtení (č. l. 10594 tr. spisu), vyplývá, že jeho odpovědi na otázky státního zástupce nelze použít k výkladu škody způsobené trestným činem (srov. str. 45 Příloh založených na č. l. 9743 a násl. tr. spisu). Dotační orgán skutečně hodnotí míru porušení podmínek dotační smlouvy, jak zdůrazňovali obvinění, a tuto promítne do ukládané sankce, která nemusí nutně vždy spočívat v povinnosti vrátit celou poskytnutou dotaci. Oproti tomu v trestním řízení se v případě citovaných skutkových podstat zjišťuje škoda jako znak přísněji trestných skutkových podstat trestného činu dotačního podvodu, u něhož se za škodu považuje celá částka uplatňovaná v konkrétní žádosti o proplacení podpory, resp. rozlišuje se pouze u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie ta dílčí část platby, která má vztah k unijním finančním prostředkům. Samotná žádost o platbu jako celek v posuzované věci obviněných zjevně pravdivá nebyla, byť jednotlivé doklady (faktury, fotodokumentace, zápisy technického dozoru investora apod.) mohly částečně odpovídat skutečně provedeným pracím na projektu. Okolnost, v jakém rozsahu byly přílohou žádosti o platbu nepravdivé údaje a k jaké konkrétní dílčí části požadované dotační podpory se vztahovaly, je možné zohlednit v rámci ukládaného trestu, jak již bylo naznačeno. Případné úvahy, ať již na podkladě reálných zjištění nebo pouze hypotetické, o způsobu potrestání za porušení rozpočtové kázně ve správním řízení jsou tudíž pro účely trestního řízení pouze okrajové, rozhodně však nemohou mít žádný význam při stanovení výše škody u skutkových podstat podle § 260 odst. 1, odst. 3, nebo odst. 4 písm. c) nebo odst. 5 tr. zákoníku a § 212 odst. 1, odst. 4, nebo odst. 5 písm. c), nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku v aktuálním znění. V tomto ohledu je tedy možné přiznat opodstatnění části dovolací argumentace obviněného D. H., který mimo jiné tvrdil, že úvahy soudu o eventuálním odstoupení od smlouvy dotačním orgánem a o majetkových sankcích uložených poskytovatelem dotace jejímu příjemci byly v rámci určení výše škody nadbytečné. Podobně je tomu i u míry dosažení účelu dotace, na niž zase poukazovali jiní obvinění a jež je zásadní okolností pro naplnění znaků základních skutkových podstat podle § 212 odst. 2 a § 260 odst. 2 tr. zákoníku a nikoli podle § 212 odst. 1 a § 260 odst. 1 tr. zákoníku, samozřejmě vždy při naplnění škody jako okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby, neboť k naplnění žádné ze základních skutkových podstat obou zločinů není vyžadováno způsobení škody.
82.\tV dovoláních obviněných se opakovaně objevila také námitka zpochybňující zákonnost odposlechů. Ústavní i Nejvyšší soud se k této otázce v minulosti již často vyjadřovaly. Nejvyšší soud především nepovažuje námitky proti zákonnosti a použitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu za výtky schopné naplnit kterýkoli z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, protože míří proti procesu dokazování (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1416/2019, ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1559/2018, aj.). Pokud obvinění měli výhrady především proti odůvodnění příkazů k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu, které nesplňuje požadavky podle § 88 odst. 1, 2 tr. řádu, je třeba zdůraznit formálně-materiální povahu důkazů, z něhož vychází kontinentální trestní řízení. K vyloučení důkazu zpravidla vedou pouze ty vady úkonu, jež porušují právo na spravedlivý proces. Trestní řád sice pro některé důkazy vyžaduje zvláštní podmínky pro jejich opatření a provedení, ale pro jejich nesplnění zpravidla výslovně nestanoví jako důsledek neplatnost, neúčinnost apod. (výjimkou je např. § 89 odst. 3 tr. řádu). V rámci tzv. testu trojí kontroly je nutno při materiálním přezkumu vzít v úvahu nejen skutečnosti uvedené v samotných příkazech (v návrzích státního zástupce a podnětech policejního orgánu), ale rovněž skutečnosti vyplývající ze spisového materiálu a z dalších okolností případu (srov. nález Pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17, nebo rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 1. 2016 ve věci Maslák a Michálková proti České republice, č. stížnosti 52028/13, a ve věci Duong proti České republice, č. stížnosti 21381/11). I v případech, v nichž bylo shledáno neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, nauka i soudní praxe nezastávají názor o nepoužitelnosti takových důkazů, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro jejich vydání [Draštík, A., Fenyk, J. a kol. trestní řád. Komentář. I. díl (§ 1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, str. 804, 877, 878 a 1196]. Povinnost obecných soudů i Nejvyššího soudu zkoumat příkazy k odposlechům nejen z formálního hlediska, ale především z hlediska materiálního byla vyslovena nikoli nově až v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, jak se mylně domníval obviněný D. H. Již předtím rozhodovaly v tomto smyslu jak Ústavní soud (srov. např. jeho usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13, ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2165/13, ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 2667/13, apod.), tak i Nejvyšší soud (např. rozhodnutí č. 13/2014 a č. 37/2013 Sb. rozh. tr.). Ve vztahu k přepisům obsahu odposlechů Nejvyšší soud poznamenává, že nemusí být doslovné, důležitý je jejich základní významový obsah, který musí odpovídat podstatě a smyslu odposlouchávaného hovoru. Tento důkazní prostředek slouží především k ověření podezření či určité prvotní informace, zda vůbec dochází například k přípravě protiprávního jednání nebo dohodám, jakým způsobem bude trestná činnost páchána. Proto není nutné striktně trvat na zcela přesném a doslovném přepisu obsahu hovoru.
83.\tPokud jde o výrok Nejvyššího soudu ve vztahu k dovoláním obviněných R. D., J. M. a obviněné obchodní společnosti C., vychází zejména z neopodstatněných námitek těchto dovolatelů, resp. reaguje na zjištěnou vadu v samotném konání odvolacího řízení, kterou však uvedení dovolatelé ve svých mimořádných opravných prostředcích neuplatnili. Nejvyšší soud se v zásadě ani nemohl podrobněji zabývat námitkami těchto obviněných, jak již vyjádřil shora, neboť bude znovu konáno řízení před soudem druhého stupně, v němž je budou moci obvinění předkládat. Proto byla dovolání těchto obviněných odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.
V. Závěrečné shrnutí
84.\tPodkladem pro zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu byla důvodně vytknutá vada napadeného rozsudku, resp. řízení jemu předcházejícího, spočívající v nesprávném obsazení senátu Vrchního soudu v Praze, jež měla za následek porušení práva obviněných na zákonného soudce. Rozvrh práce Vrchního soudu v Praze nedisponuje jakýmikoli, natož transparentními pravidly pro obsazování rozhodujícího senátu konkrétními soudci ze soudního oddělení, do něhož jsou rozvrhem práce zařazeni více jak tři soudci, což z hlediska výkladu práva na zákonného soudce Ústavním soudem nemůže obstát. Nejvyšší soud stejně jako všechny soudy musí respektovat výklad použití ústavních pravidel Ústavním soudem tak, aby bylo zachováno právo na zákonného soudce. Protože uvedenou vadu trestního řízení nebylo možné zhojit v dovolacím řízení, nezbylo Nejvyššímu soudu než zrušit napadený rozsudek za účelem konání nového odvolacího řízení v posuzované věci za dodržení veškerých procesních pravidel a zásad garantujících respektování základních práv a svobod obviněných v trestním řízení.
85.\tNejvyšší soud tedy z podnětu dovolání obviněných D. H. a I. N., ale i z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2020, sp. zn. 4 To 11/2019, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že v napadeném rozsudku byla pod bodem III. výroku vrácena věc ohledně spoluobviněných I. F. a obchodní společnosti M. Krajskému soudu v Hradci Králové jako soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a tento soud již rozhodl rozsudkem ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 7 T 11/2015, musel Nejvyšší soud jako obsahově navazující rozhodnutí zrušit i tento rozsudek týkající se obviněných I. F. a obchodní společnosti M. Vzhledem k tomu, že důvod, z něhož Nejvyšší soud vyslovil kasační výrok, prospívá dalším spoluobviněným (zásada beneficium cohaesionis uvedená v § 261 tr. řádu), zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek také ohledně obviněných R. D., H. H., V. M., J. M., P. P., I. F., H., C. a M. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud o dovoláních obviněných a nejvyššího státního zástupce rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení:\tProti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 10. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu