88.\tZmíněný princip zákazu nucení k sebeobviňování se podle odborné literatury i judikatury (zjednodušeně uvedeno) váže především k vynucení výpovědi osoby proti ní samé (jak výslovně zapovídá i náš § 33 odst. 1, § 89 odst. 3 a § 92 odst. 1 tr. ř., podle nichž obviněný není povinen vypovídat, k výpovědi či k doznání nesmí být žádným způsobem donucován, důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení zásadně nesmí být v řízení použit, ledaže by šlo o řízení proti osobě, která se donucení dopustila). Má ovšem širší dosah v tom směru, že nikdo nesmí být nucen k tomu, aby aktivně přispěl ke svému odsouzení (viz např. Rezoluce XV. Mezinárodního kongresu trestního práva v Rio de Janeiro, 1994, že „nikdo není povinen přispět aktivním způsobem, přímo či nepřímo, k vlastnímu odsouzení“ – viz Musil, J. Op. cit.). V širším smyslu tak na obviněném v souladu s uvedeným principem nesmí být vynucována aktivní spolupráce na jeho odsouzení (např. v podobě sepsání určitého textu pro porovnání písma, nesmí být ani nucen k tomu, aby určil místo, kde se nacházejí věci důležité pro trestní řízení apod., jak vyplývá z bohaté judikatury soudů), nicméně může být na něm vynucováno strpění určitých úkonů k zajištění důkazů objektivně existujících nezávisle na obviněném (např. sejmutí otisků prstů, pachové stopy, odebrání bukálního stěru apod. – viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS-st 30/10). V daném případě ovšem ani sám obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, ani žádný jiný obviněný, v dovolání neuváděli, v čem by porušení principu nemo tenetur se ipsum acussare mělo spočívat, čím měl být nepřípustně nucen k výpovědi, doznání či jiné aktivní spolupráci na svém odsouzení, když si pouze v době před zahájením trestního řízení (popř. po dobu utajeného prověřování) psal deník v elektronické podobě, který jej posléze usvědčoval z trestné činnosti. Z uvedeného je patrné, že jde o princip procesní, který zapovídá nepřípustné procesní techniky vedoucí k usvědčení obviněného, tento princip však užitím důkazního prostředku spočívajícího v provedení elektronického deníku k důkazu porušen nebyl. Jde totiž o důkaz jako jakýkoliv jiný, který předtím vytvořil sám obviněný a který následně v rámci trestního řízení orgány činné v trestním řízení zákonným způsobem zajistily a provedly k důkazu (podobně jako se zajistí a provede jakákoliv jiná listina předtím vytvořená obviněným – např. dopisy, faktury či jiné účetní záznamy apod.).
89.\tTaké je třeba odmítnout verzi, že šlo o fiktivní zápisky sloužící pro účely budoucího autorského díla, i touto obhajobou se soudy nižších stupňů zabývaly a přesvědčivě ji vyvrátily. Stejně tak se zevrubně zabývaly i dodatečně prováděnými změnami v tomto elektronickém diáři, které byly činěny jen pro účely zpochybnění věrohodnosti záznamů v trestním řízení. Konečně velká část pozornosti byla věnována i duševnímu stavu obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, při vytváření tohoto dokumentu, ani v tomto ohledu nebyly shledány důvody, pro které by neměly soudy nižších stupňů z tohoto důkazu vycházet. Zcela důvodně soudy nižších stupňů poukazovaly i na tu část záznamů, z níž vyplývá, že i obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, si byl velmi dobře vědom toho, že jde o významný kompromitující a usvědčující materiál (viz např. poznámka ze 17. 3. 2011 o tom, že zažil největší paniku života, když se obával ztráty datového nosiče s elektronickým diářem – k tomu str. 412 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soudy nižších stupňů tento důkazní prostředek zevrubně hodnotily, důvodně přiřazovaly termínům užívaným obviněným náležitý věcný obsah, což také vysvětlily (srov. zejména pojem „moo“ odvozeného od „moolah“, tedy anglického slangového pojmu pro peníze, v daném případě úplatky – viz zejména str. 419 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
90.\tSoudy nižších stupňů také pečlivě provedly i další dokazování, takto získané důkazy řádně vyhodnotily. V daném případě po jejich prostudování (stejně tak spisového materiálu) dovolací soud neshledal nesoulad, natožpak extrémní, mezi provedenými důkazy a z něj odvozeným skutkovým dějem. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Jak bylo zdůrazněno již výše, samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.
91.\tJelikož i prakticky všechny další skutkové výhrady dovolatelé uplatnili již v předchozích fázích řízení, může dovolací soud ohledně jejich vypořádání odkázat na předchozí rozhodnutí učiněná v této věci, neboť se obhajobou obviněných soudy nižších stupňů zevrubně zabývaly a důvodně dospěly k závěrům o skutkovém stavu, který promítly do popisu skutku ve výrokové části svých rozsudků. Především Městský soud v Praze se pečlivě věnoval obhajobě obviněných, srozumitelně hodnotil důkazy, a to nejen jednotlivě, ale především i ve vzájemných souvislostech (což mnohdy svými námitkami právě obvinění pomíjeli). Soud prvního stupně tak činil především v již zmíněných pasážích komplexního posouzení souvisejících důkazů, vyhodnocoval, jaké důkazy závěry o vině podporují a obhajobu obviněných naopak vyvrací. V případě obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, jde vedle str. 412 a násl. věnovaných elektronickému diáři zejména o str. 437 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, obviněného MUDr. Michala Toběrného (v elektronickém diáři nejčastěji označovaném zkratkou „M“) jde ve své podstatě o tytéž pasáže, protože se v nich průběžně vypořádával s důkazní situací týkající se i tohoto obviněného. Jednou z mnoha obran tohoto obviněného se soud prvního stupně věnoval v odůvodnění svého rozsudku na str. 473 a násl., v níž důvodně vyvrátil obranu obviněného spočívající v tom, že zadávací řízení nebylo možno zrušit. Skutkové závěry týkající se též obviněného Ing. Pavla Kocourka jsou logicky odůvodněny na str. 468 až 471 rozsudku soudu prvního stupně. Manipulace s veřejnou zakázkou týkající se digitalizace chorobopisů se pak soud prvního stupně věnoval na mnoha stranách odůvodnění svého rozsudku, odkázat lze především na str. 446 až 454 a 470. Tvrzením obviněného Mgr. Josefa Veselého věnoval soud prvního stupně pozornost především na str. 460 až 464 a 507 odůvodnění svého rozsudku. Obhajobu obviněného Ing. Jozefa Kalavského detailně rozebral a vyvrátil zejména na str. 491 až 501 odůvodnění svého rozsudku.
92.\tObvinění Petr Kutil, Ing. Pavel Kocourek a Ing. Jozef Kalavský uplatnili též námitku chybného stanovení výše způsobené škody. I ohledně ní platí výše uvedené, neboť i v tomto případě je základem námitky nesprávné zjištění skutkového stavu. V případě skutku pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně (týkajícího se digitalizace chorobopisů NNH) vycházel soud prvního stupně, jehož postup důvodně akceptoval i soud odvolací, při stanovení výše škody z rozdílu mezi skutečně proplacenou částkou vítězné obchodní společnosti DISOL a nabízenou cenou nedůvodně vyřazeného uchazeče o veřejnou zakázku (dodavatele), obchodní společnosti ICZ, tedy stanovil škodu ve výši 56 887 994 Kč, svůj postup vysvětlil na str. 505 odůvodnění svého rozsudku. Důvodně přitom odkazoval na dřívější judikaturu, konkrétně na stejný postup, jako byl akceptován Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 746/2014, podobně bylo ke stanovení výše škody přistupováno i ve věci, v níž Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání usnesením ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1475/2015, které bylo uveřejněno pod č. 14/2018 Sb. rozh. tr. V takovém případě, kdy dojde k nedůvodnému vyřazení uchazeče o veřejnou zakázku, lze akceptovat postup soudů, pokud škodu určí jako rozdíl mezi vítěznou nabídkou (resp. jemu proplacenou částkou za dodání veřejné zakázky) a výhodnější cenou nabízenou nedůvodně vyřazeným uchazečem, pokud tomu odpovídají i další skutková zjištění. Soud prvního stupně ve svém odůvodnění též zevrubně vysvětlil, proč dospěl k závěru, že obchodní společnost ICZ byla vyřazena nedůvodně. I v tomto případě lze odkázat na vysvětlení, proč nebyla přijata argumentace obhajoby, která ji opakovala i v dovoláních, jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – zejména na str. 502 až 508, ale též na předchozích stranách – viz např. str. 442 a násl., zejména str. 447 až 452. Jde-li o skutek pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně (nákup LGN), byla škoda stanovena jako minimální a odpovídala výši dojednaného a přijatého úplatku ve výši 4 % z kupní ceny LGN, o který mohla být kupní cena nižší (kdyby obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, jednal jako řádný hospodář v zájmu NNH a jím spravovaného majetku, a nikoli v zájmu osobním), tedy po provedeném dokazování byla stanovena ve výši 5 664 175 Kč. Ani proti takovému postupu a logickým úvahám soudu prvního stupně, které akceptoval i soud odvolací, nemá Nejvyšší soud námitek. Nebylo tak třeba provádět složité znalecké dokazování obvyklé ceny LGN jako specifického zařízení, které není běžně nabízeno na trhu a jehož cena může být modifikována v závislosti na dalších doprovodných službách a plněních, jak namítali obvinění, protože je celá konstrukce stanovení výše škody pojata jinak. Škodou je tak minimální částka spočívající ve výši úplatku poskytnutého podplaceným osobám jednajícím za objednatele, který na nákup využívá zdrojů z veřejných rozpočtů a za nějž jednal obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, v kooperaci s dalšími obviněnými, a ve svůj prospěch, a nikoli ve prospěch jím zastupovaného subjektu sjednával podmínky plnění tak, aby z účtované ceny jemu a dalším osobám zůstala významná část jako úplatek. O něj mohla být cena nižší, kdyby byly upřednostněny zájmy NNH před jejich osobními. Je pak lhostejné, zda cena včetně marže pro dodavatele byla obvyklá, protože dodavatel zastoupený obviněným Ing. Jozefem Kalavským byl ochoten o uvedená 4 % snížit výnos z obchodu, a přesto jej realizovat, a částku odpovídající uvedeným 4 % předat dalším obviněným jako úplatek (jinými slovy snížil marži jím zastupovaného dodavatele ku prospěchu zástupců objednavatele, nikoli však ve prospěch tohoto objednavatele, který mohl mít cenu o uvedenou částku nižší). I v tomto směru lze plně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – str. 508 až 512, jde-li o hmotněprávní posouzení skutku, str. 478 a násl., jde-li o skutkové závěry (k usvědčujícím důkazům a k vyvrácení obhajoby obviněného lze odkázat zejména na odůvodnění na str. 484-488, 491-494, jde-li o kalkulaci ceny a především zdůvodnění stanovení výše škody především str. 494-495).
93.\tNěkteří dovolatelé (obvinění MUDr. Michal Toběrný, Ing. Pavel Kocourek, Petr Kutil, Ing. Jozef Kalavský) vznesli dále námitky, že v řízení před soudy nižších stupňů zůstaly opomenuty některé důkazy. Ani tyto námitky přímo nenaplňovaly obviněnými uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, nicméně naplňovaly by dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, který byl přidán do trestního řádu v reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, a to mimo jiné též k problematice opomenutých důkazů, které musel věnovat pozornost Nejvyšší soud i za předchozí právní úpravy.
94.\tV prvé řadě je potřeba připomenout, že není úkolem soudu provést všechny navržené důkazy. Je zcela na úvaze soudu v trestním řízení, které z navržených důkazů provede. Samozřejmě takový postup nesmí vykazovat znaky libovůle. Důkazní prostředky, jejichž provedení soudy řádně zamítnou a takové rozhodnutí náležitě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zdůvodní, nelze totiž hodnotit jako opomenuté důkazy. Ústavní soud v řadě svých nálezů podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí – z mnoha nálezů Ústavního soudu viz např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10/1995 ve svazku č. 3 na str. 51 SbNU, nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76/1997 ve svazku č. 8 na str. 231 SbNU, nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127/2002 ve svazku č. 28 na str. 95 SbNU, nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26 ve svazku 32 na str. 239 SbNU. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Kromě shora uvedených viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 SbNU, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, publikovaný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str. 377 SbNU, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 SbNU.
95.\tJedním z ústavně konformních důvodů pro odmítnutí provedení navrženého důkazu je tak i jeho zjevná nadbytečnost, která se posuzuje vzhledem ke stávající důkazní situaci. V tomto směru nejde o tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, jimiž se soudy řádně nezabývaly, čímž by byla založena nepřezkoumatelnost, a tedy i protiústavnost rozhodnutí soudů nižších stupňů. V posuzovaném případě má dovolací soud za to, že se soudy nižších stupňů s návrhy obviněných na doplnění dokazování dostatečně vypořádaly, jak vyplývá zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 502, resp. na str. 41 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Zároveň ani Nejvyšší soud neshledal, že by navrhované důkazy mohly přinést nějaký zásadní zvrat v již ustáleném skutkovém stavu, o opomenuté důkazy se tedy nejedná.
96.\tLze tedy shrnout, že po prostudování spisového materiálu a rozsudků soudů nižších stupňů Nejvyšší soud neshledal obviněnými tvrzená pochybení soudů nižších stupňů při provádění dokazování, vyhodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků a na jejich základě utváření skutkových závěrů, která by bylo možno označit za porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
97.\tDovolatel Ing. Pavel Kocourek dále namítal absenci úmyslu v jeho případě pomoci spáchat trestnou činnost, neboť nevěděl, co ostatní obvinění mají v plánu. Ve své podstatě jde však i v tomto ohledu o námitku skutkovou, a nikoli nesprávného právního posouzení, neboť vychází z jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Soud prvního stupně dovodil (jak vysvětlil na str. 504 odůvodnění svého rozsudku), že obviněný Ing. Pavel Kocourek byl obeznámen s celou situací a s účastí ostatních obviněných na trestné činnosti, účastnil se schůzek, na kterých byla trestná činnost probírána a plánována, utvrzoval ostatní v trestné činnosti svými radami, jak celou věc co nejlépe provést, k čemuž využíval svého postavení na Ministerstvu zdravotnictví. K odůvodnění skutkových závěrů, proč byl obviněný Ing. Pavel Kocourek brán za součást skupiny ovládající NNH a obchodní společnost HOLTE MEDICAL lze odkázat zejména na str. 439-440, 444, 449, 466, 468 a násl. Proto byla důvodně odmítnuta obhajoba tohoto obviněného, že nevěděl, co mají ostatní obvinění v plánu. Při takových skutkových závěrech je ovšem dán přímý úmysl, a to jak k vlastnímu jednání v podobě usnadnění spáchání činu jiného, tak i k jeho (úmyslnému) jednání. Je tak dán tzv. dvojí úmysl účastníka, jak je vyžadován v odborné literatuře i judikatuře – platí obdobně, co bylo uvedeno k návodu v rozhodnutí č. 3/2018-IV. Sb. rozh. tr. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 213/2017); shodně např. ŚÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 569, marg. č. 3. Ani tuto námitku obviněného proto nemohl Nejvyšší soud akceptovat.
c)\tK námitkám proti výrokům o trestech
98.\tS pravomocnými výroky o trestu v rozsudcích soudů nižších stupňů vyslovili nesouhlas dovolatelé MUDr. Michal Toběrný a Ing. Jozef Kalavský, kteří své takto zaměřené námitky podřadili pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, a obviněný Mgr. Josef Veselý, který je podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní jde o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.].
99.\tObecně lze uvést, že námitky proti výroku o trestu lze uplatnit zásadně podle dovolacího důvodu uvedeného v době rozhodování Nejvyššího soudu v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, v době podání dovolání obviněných v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Tento dovolací důvod je úzce vymezen jen pro případy uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení sice přípustného druhu trestu, nicméně ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na daný trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Pokud však byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, není tento a ani žádný jiný dovolací důvod naplněn, protože cestou dovolání nelze namítat jen nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu totiž zásadně nepřísluší dále posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Námitku porušení pravidel pro výběr druhu trestu a jeho výměry podle § 39 až § 42 tr. zákoníku tak nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, avšak ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
100.\tPod tento dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 nelze podřadit ani námitky obviněného Mgr. Josefa Veselého ohledně uložení náhradního trestu při ukládání peněžitého trestu. Tyto námitky by však mohly odpovídat jinému dovolacímu důvodu, který obviněný též uplatnil, a sice důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněné, jak bude vysvětleno níže. Naopak námitky obviněných MUDr. Michala Toběrného a Ing. Jozefa Kalavského, kterými brojili proti nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody a kterými zpochybňovali úvahy odvolacího soudu při jeho ukládání, příp. namítali (Ing. Jozef Kalavský) nezohlednění délky řízení a doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti, obecně neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu (avšak i k nim se Nejvyšší soud obiter dictum vyjádří a uvede, proč je nepovažuje za zjevně excesivní).
101.\tObviněnému Mgr. Josefu Veselému uložil soud prvního stupně trest svým rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto rozsudkem odvolacího soudu ze dne 17. 6. 2021 (odvolací soud do výroku o trestu, jak jej učinil soud prvního stupně, nezasahoval ani z podnětu jiného odvolání). Brojil-li obviněný Mgr. Josef Veselý, že mu byl soudem prvního stupně při ukládání peněžitého trestu uložen také náhradní trest odnětí svobody pro případ neuhrazení peněžitého trestu, nezákonně, neboť trestní zákoník ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu nic o takovém náhradním trestu neuvádí, je možno k tomu uvést následující. S účinností od 1. 10. 2020 skutečně došlo novelou trestního zákoníku, zákonem č. 333/2020 Sb., (mimo jiné) též ke změně ustanovení § 69 tr. zákoníku, bylo vypuštěno pravidlo o potřebě vyslovit náhradní trest odnětí svobody pro případ, že by současně ukládaný peněžitý trest nebo jeho část nebyl pachatelem vykonán. Došlo totiž k celkové změně koncepce ukládání a vyměřování peněžitého trestu a zařízení jeho následného výkonu, podle níž má být nadále výměra případného trestu odnětí svobody, pokud by nebyl vykonán celý peněžitý trest, závislá na počtu denních sazeb, jejichž počet je (vedle jejich výše) jedním z parametrů určujících pro celkovou výměru peněžitého trestu. Od 1. 10. 2020 platí úprava (§ 69 odst. 2 tr. zákoníku), že soud přemění peněžitý trest nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody a rozhodne zároveň o způsobu jeho výkonu, jestliže pachatel nezaplatí peněžitý trest na výzvu soudu nebo do uplynutí doby, na kterou byl výkon trestu odložen anebo na kterou byly povoleny splátky, a pokud je zřejmé, že by vymáhání peněžitého trestu mohlo být zmařeno nebo by bylo bezvýsledné; přitom každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody. Jedná se sice o pravidlo týkající se zařízení výkonu původně uloženého trestu (stanovené pro případ, že se mu pachatel nepodrobí), nicméně jde o pravidlo hmotněprávní.
102.\tV tomto směru se i v období od 1. 10. 2020 plně uplatní pravidla o časové působnosti trestních zákonů upravená v § 2 a 3 tr. zákoníku. Uvedenou změnou se nic nemění na okruhu druhů trestů, proto omezení plynoucí z § 3 odst. 1 tr. zákoníku nenalezne uplatnění, protože jak úprava platná a účinná před uvedeným datem, tak i po něm, obsahují v § 52 odst. 1 tr. zákoníku oba sledované druhy trestů – pod písm. e) trest peněžitý a pod písm. a) trest odnětí svobody. Rozhodně tak nedošlo ke zúžení množiny druhů trestů, žádný druh trestu nebyl před rozhodnutím odvolacího soudu zrušen (vypuštěn), nebyl a nemohl být tak ani uložen takový druh trestu, který by trestní zákoník účinný v době rozhodování odvolacího soudu neznal. Jen pro dokreslení lze uvést, že množina druhů trestů se za posledních 30 let nikdy nezužovala (jen se postupně rozšiřovala – např. o trest obecně prospěšných prací, domácího vězení a další), proto v tomto ohledu obviněným namítané pravidlo § 3 odst. 1 tr. zákoníku ani nemohlo být porušeno. Plně se ale uplatní pravidlo o časové působnosti trestních zákonů uvedené v § 2 odst. 1 tr. zákoníku, podle nějž se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Jinými slovy v závislosti na konkrétních okolnostech mohou nastat i po 1. 10. 2020 případy, které bude třeba posoudit i podle právní úpravy účinné do 30. 9. 2020, a to včetně uložení peněžitého trestu i s náhradním trestem odnětí svobody, nebude-li z hlediska trestnosti posouzení činu podle trestního zákoníku účinného od 1. 10. 2020 pro pachatele příznivější. Přitom je třeba upozornit, že zásadně má přednost právní úprava účinná v době spáchání činu, pozdější se použije jen tehdy, jestliže je to (z hlediska trestnosti činu) pro pachatele příznivější (jinými slovy, vede-li užití obou právních úprav k témuž výsledku, je třeba užít právní úpravu účinnou v době spáchání činu). Podrobněji k pravidlům o časové působnosti trestních zákonů a k intertemporálním účinkům novelizace trestního zákoníku zákonem č. 330/2020 Sb. lze odkázat na článek Říha, J. Časová působnost trestních zákonů a intertemporální účinky novelizací trestních předpisů. Trestněprávní revue, 2021, č. 4, s. 196 a násl. (zejména bod IV.).
103.\tTímto směrem ovšem obviněný Mgr. Josef Veselý svou argumentaci nevedl a v dovolání ji neuplatnil, proto ani nejsou k dispozici jeho námitky, které by mohl Nejvyšší soud relevantně vypořádat. Přesto nad rámec uvedeného může Nejvyšší soud uvést, že i ponechání výroku o trestu, jak jej učinil soud prvního stupně, soudem odvolacím (včetně trestu peněžitého) se jeví v případě obviněného Mgr. Josefa Veselého opodstatněné. Je totiž možno připomenout, že tomuto obviněnému byl uložen peněžitý trest v celkové výměře 60 000 Kč, který byl vyměřen v 60 denních sazbách po 1 000 Kč, zároveň byl vysloven náhradní trest odnětí svobody ve výměře 3 měsíců (tj. v přepočtu 90 dnů). Odvolací soud ohledně obviněného Mgr. Josefa Veselého rozhodoval jen o odvolání podaném samotným obviněným (státní zástupce v jeho neprospěch odvolání nepodal), byl tak limitován zásadou zákazu reformationis in peius ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. Zhoršení postavení obviněného odvolacím soudem tak nepřicházelo v úvahu. K tomu by ovšem došlo, pokud by odvolací soud postupoval podle návrhu obviněného a pouze vypustil výrok o náhradním trestu odnětí svobody, jak se obviněný též domáhal v dovolacím řízení, a to s odůvodněním, že se plně uplatní právní úprava platná a účinná od 1. 10. 2020. V takovém případě by totiž při nezaplacení celého peněžitého trestu hrozila přeměna peněžitého trestu v trest odnětí svobody ve výměře 120 dnů, tedy dvojnásobku počtu denních sazeb (2 x 60 = 120), neboli 4 měsíce odnětí svobody, což je zcela nepochybně více, než 3 měsíce trestu odnětí svobody (neboli 90 dnů) jako náhradního trestu odnětí svobody stanovené soudem prvního stupně a akceptované soudem odvolacím. Jen pro úplnost lze dodat, že nebylo důvodu jakkoliv měnit vyměření samotného peněžitého trestu, a to i proto, že pravidla pro vyměřování počtu a výše denních sazeb zůstala zmíněnou novelizací nedotčena (pouze bylo doplněno pravidlo o maximálním počtu denních sazeb tak, aby výměra případného trestu odnětí svobody, v nějž se peněžitý trest přemění, nebyla vyšší, než je horní hranice zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody za daný trestný čin – toto pravidlo ale v tomto případě nehrálo žádnou roli).
104.\tLze tak shrnout, že i v tomto ohledu byl postup odvolacího soudu správný, odvolací soud rozhodně nepochybil, pokud z podnětu odvolání podaného obviněným Mgr. Josefem Veselým bez náhrady nezrušil výrok o náhradním trestu odnětí svobody za peněžitý trest, jak obviněný v dovolání namítal. Takovým obviněným navrhovaným postupem by naopak soud druhého stupně své rozhodnutí zatížil vadou, a to hned ve dvojím ohledu, jednak by nerespektoval pravidlo o časové působnosti trestních zákonů uvedené v § 2 odst. 1 tr. zákoníku, protože by užil novější právní úpravy, která v otázce trestnosti (konkrétně pro výrok o trestu) nebyla pro pachatele (obviněného) příznivější, jednak by porušil procesní pravidlo uvedené v § 259 odst.4 tr. ř. o nepřípustnosti změny rozsudku soudu prvního stupně k horšímu (zákaz reformationis in peius), nebylo-li podáno odvolání v neprospěch obviněného státním zástupcem. Konečně lze konstatovat, že vznesená námitka obviněného vůbec neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť obviněnému nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, popřípadě ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Mnohem spíše svým obsahovým zaměřením odpovídala námitka dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť obviněný mnohem spíše namítal nesprávné použití ustanovení § 2 odst. 1 tr. ř. (potažmo i § 3 odst. 1 tr. zákoníku), ovšem v tomto ohledu šlo o námitky zjevně neopodstatněné, jak bylo vysvětleno výše.
105.\tDalší námitky obviněných týkající se nepřiměřenosti a exemplárnosti uložených trestů (a to především nepodmíněného trestu odnětí svobody) pak nelze zásadně cestou dovolání namítat, jak již bylo uvedeno výše, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (k tomu srov. již zmiňované rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat ani pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru zmíněných dvou dovolacích důvodů. Oba mají hmotněprávní povahu, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím druhého dovolacího důvodu, jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, by znamenalo popření smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo současně i „jiným nesprávným hmotněprávním posouzením“ ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
106.\tNejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod někteří obvinění ani neuplatnili a zjevně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
VI. Závěrečné shrnutí
107.\tLze tak uzavřít, že námitky obviněných MUDr. Michala Toběrného, Petra Kutila, Ing. Pavla Kocourka, Mgr. Josefa Veselého a Ing. Jozefa Kalavského z převážné části vůbec neodpovídaly uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům, jen s notnou mírou tolerance by některé z nich bylo možno za takové považovat. Veškeré námitky, které obvinění uplatnili v dovolacím řízení, byly však zevrubně vypořádány soudy nižších stupňů, zejména pak soudem prvního stupně, neboť obvinění ve své podstatě jen opakovali svou obhajobu uplatněnou již dříve, proto může i Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (ale i druhého stupně) plně odkázat. Jak bylo shora vysvětleno, Nejvyšší soud sám neprovádí dokazování, nemůže ani již dříve provedené důkazy hodnotit a je povinen vycházet ze skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, zasáhnout může jen ve výjimečných případech, kdyby zjistil, že byla závažným způsobem porušena pravidla dokazování, která by znamenala porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jak bylo též zevrubně vysvětleno výše, nicméně žádné takové pochybení v tomto řízení nezjistil. Obviněným bylo umožněno se dokazování účastnit, činit návrhy, dávat podněty, přičemž soudy nebyly povinny jim všem vyhovět, pak ale srozumitelně vysvětlily, proč tak rozhodly. Za této situace shledal Nejvyšší soud ty námitky obviněných zjevně neopodstatněné, a proto dovolání všech označených obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.
108.\tProtože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:\tProti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2024
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu